ROZSUDEK TRIBUNÁLU (pátého senátu)
11. června 2019(*)
„Veřejná služba – Bývalí úředníci – Vyšetřování OLAF – Věc ‚Eurostat‘ – Předání informací, které se týkají skutečností, jež by mohly vést k trestnímu stíhání, vnitrostátním soudním orgánům – Neexistence předchozího vyrozumění úředníků, kteří mohou být dotčeni – Újma, jež údajně vznikla z důvodu jednání OLAF a Komise v průběhu řízení – Morální újma, újma na zdraví a majetková újma – Příčinná souvislost“
Ve věci T‑138/18,
Fernando De Esteban Alonso, bývalý úředník Evropské komise, s bydlištěm v Saint-Martin-de-Seignanx (Francie), zastoupený C. Huglem, advokátem,
žalobce,
proti
Evropské komisi, zastoupené R. Striani a J. Baquero Cruzem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 270 SFEU, který zní na náhradu morální újmy, újmy na zdraví a majetkové újmy, které žalobci údajně vznikly,
TRIBUNÁL (pátý senát),
ve složení D. Gratsias, předseda, I. Labucka a I. Ulloa Rubio (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává tento
Rozsudek
Právní rámec
1 Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) zřízený rozhodnutím Komise 1999/352/ES, ESUO, Euratom ze dne 28. dubna 1999 (Úř. věst. 1999, L 136, s. 20; Zvl. vyd. 01/03, s. 110) je pověřen zejména prováděním správních vyšetřování uvnitř orgánů s cílem odhalovat závažné případy neplnění profesionálních úkolů, které mohou být porušením povinností úředníků a zaměstnanců Unie a mít za následek disciplinární nebo trestní stíhání.
2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 ze dne 25. května 1999 o vyšetřování prováděném OLAF (Úř. věst. 1999, L 136; Zvl. vyd. 01/03, s. 91) upravuje kontroly, inspekce a jiná opatření prováděné zaměstnanci OLAF při výkonu jejich funkcí. Vyšetřování prováděná OLAF spočívají ve „vnějších“ vyšetřováních, prováděných vně orgánů Unie, a „vnitřních“ vyšetřováních, která jsou prováděna uvnitř těchto orgánů. Toto nařízení bylo zrušeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 883/2013 ze dne 11. září 2013 o vyšetřování prováděném OLAF (Úř. věst. 2013, L 248, s. 1).
3 Bod 10 odůvodnění nařízení č. 1073/1999 zněl:
„vzhledem k tomu, že tato vyšetřování musí být prováděna v souladu se Smlouvou, a zejména s Protokolem o výsadách a imunitách Evropských společenství, a při dodržování služebního řádu úředníků a pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropských společenství […], jakož i při plném dodržování lidských práv a základních svobod, zejména zásady spravedlnosti, práva osob na vyjádření se ke skutečnostem, které se jich týkají, a zásady, že závěry vyšetřování mohou být založeny pouze na skutečnostech s důkazní hodnotou; že orgány, subjekty, úřady a agentury musí za tímto účelem stanovit podmínky, za kterých jsou tato vnitřní vyšetřování prováděna; že v důsledku toho by pracovní řády měly být změněny tak, aby v nich byla stanovena práva a povinnosti úředníků a ostatních zaměstnanců, pokud jde o vnitřní vyšetřování“.
4 Bod 13 odůvodnění nařízení č. 1073/1999 zněl:
„vzhledem k tomu, že příslušným vnitrostátním orgánům nebo popřípadě orgánům, subjektům, úřadům a agenturám přísluší rozhodovat, jaká opatření by měla být učiněna při vyšetřování na základě zprávy vypracované [OLAF]; že by však ředitel [OLAF] měl mít povinnost postoupit přímo soudním orgánům dotčeného členského státu informace, které [OLAF] získá při vnitřním vyšetřování skutečností, které by mohly vést k trestnímu stíhání“.
5 Bod 16 odůvodnění nařízení č. 1073/1999 zněl:
„vzhledem k tomu, že k zajištění toho, aby byly výsledky vyšetřování prováděných zaměstnanci úřadu brány v úvahu a byl přijat nezbytný následný postup, je nezbytné stanovit, že zprávy mohou představovat důkazní materiály přijatelné ve správním nebo soudním řízení; že za tímto účelem musí být zpracovány v souladu s pravidly platnými pro vypracování úředních zpráv v členských státech“.
6 Článek 4 nařízení č. 1073/1999 zněl následovně:
„Vnitřní vyšetřování
1. V oblastech uvedených v článku 1 provádí [OLAF] správní vyšetřování uvnitř orgánů, subjektů, úřadů a agentur […]
Tato vnitřní vyšetřování se provádějí při dodržování pravidel Smluv, zejména Protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství, a s patřičným ohledem na pracovní řády za podmínek a způsobem stanoveným tímto nařízením a rozhodnutími přijatými každým orgánem, subjektem, úřadem a agenturou. Orgány se navzájem konzultují, pokud jde o pravidla, která budou těmito rozhodnutími stanovena.
[…]
5. Pokud se při vyšetřování zjistí možnost osobní účasti člena, vedoucího pracovníka, úředníka nebo zaměstnance v dané záležitosti, je o tom informován orgán, subjekt, úřad nebo agentura, ke kterému patří.
V případech, kdy je za účelem vyšetřování vyžadováno naprosté utajení nebo kdy je třeba použít vyšetřovací prostředky spadající do pravomoci vnitrostátního soudního orgánu, může být tato informace pozdržena.
[…]“
7 Článek 9 nařízení č. 1073/1999, nadepsaný „Zpráva o vyšetřování a opatření přijatá po vyšetřování“, stanovil:
„1. Po skončení vyšetřování vypracuje [OLAF] pod vedením ředitele zprávu, která obsahuje především zjištěné skutečnosti, popřípadě finanční škody a závěry vyšetřování včetně doporučení ředitele [OLAF] k přijetí dalších opatření.
2. Tyto zprávy jsou vypracovány s ohledem na procesní požadavky stanovené právními předpisy dotyčného členského státu. Takto vypracované zprávy představují stejným způsobem a za stejných podmínek jako úřední zprávy vypracované vnitrostátními správními kontrolory důkazy přípustné ve správním nebo soudním řízení členského státu, pokud je jejich použití nezbytné. Vztahují se na ně stejná pravidla hodnocení, jako tomu je u úředních zpráv vypracovaných vnitrostátními správními kontrolory, a mají stejnou hodnotu jako tyto zprávy.
3. Zpráva vypracovaná po skončení vnějšího vyšetřování a jakýkoli jiný s ním související dokument jsou předány příslušným orgánům členských států v souladu s pravidly o vnějším vyšetřování.
4. Zpráva vypracovaná po skončení vnitřního vyšetřování a jakýkoli jiný s ním související dokument jsou předány dotčenému orgánu, subjektu, úřadu nebo agentuře. Orgán, subjekt, úřad nebo agentura musí vyvodit z vyšetřování důsledky, zejména disciplinární nebo právní, a uvědomit o nich ředitele [OLAF] ve lhůtě, kterou ředitel v závěrech své zprávy stanoví.“
8 Článek 10 nařízení č. 1073/1999, nadepsaný „Předávání informací [OLAF]“, stanovil:
„1. Aniž jsou dotčeny články 8, 9 a 11 tohoto nařízení a nařízení (Euratom, ES) č. 2185/96, může [OLAF] kdykoli předat příslušným orgánům dotčených členských států informace získané při vnějších vyšetřováních.
2. Aniž jsou dotčeny články 8, 9 a 11 tohoto nařízení, předá ředitel [OLAF] soudním orgánům dotčeného členského státu informace získané [OLAF] při vnitřním vyšetřování skutečností, které by mohly být předmětem trestního stíhání. S výhradou potřeb vyšetřování informuje ředitel současně dotyčný členský stát.
3. Aniž jsou dotčeny články 8 a 9 tohoto nařízení, může [OLAF] kdykoli předat příslušnému orgánů, subjektu, úřadu nebo agentuře informace získané při vnitřních vyšetřováních.“
9 Rozhodnutí Komise 1999/396/ES, ESUO, Euratom ze dne 2. června 1999 o podmínkách a postupech vnitřního vyšetřování pro boj proti podvodům, úplatkářství a jiné nedovolené činnosti poškozující zájmy Společenství (Úř. věst. 1999, L 149, s. 57; Zvl. vyd. 01/03, s. 118) stanoví v článku 4 podmínky vyrozumění dotčené osoby takto:
„Vyvstanou-li možné osobní důsledky pro člena, úředníka či zaměstnance Komise, je dotyčná osoba urychleně vyrozuměna, pokud to nenarušuje vyšetřování. V žádném případě nesmějí být z vyšetřování vyvozeny závěry, které jmenovitě poukazují na některého člena, úředníka či zaměstnance Komise, aniž by byla dotyčné osobě dána možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se jí týkají.
V případech, které vyžadují zachování naprostého utajení pro účely vyšetřování a při kterých je žádoucí použití vyšetřovacích postupů spadajících do pravomoci vnitrostátního justičního orgánu, může být člen, úředník či zaměstnanec Komise se souhlasem předsedy Komise nebo případně jejího generálního tajemníka vyzván k vyjádření později.“
10 Článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, který se týká práva na spravedlivý proces, stanoví:
„2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
[…]“
11 Listina základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) stanoví:
„Článek 41
Právo na řádnou správu
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány a institucemi Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě.
2. Toto právo zahrnuje především:
– právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout;
– právo každého na přístup ke spisu, který se jej týká, při respektování oprávněných zájmů důvěrnosti a profesního a obchodního tajemství;
– povinnost správních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí.
3. Každý má právo na to, aby mu Společenství v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států nahradilo škodu způsobenou jeho orgány nebo jeho zaměstnanci při výkonu jejich funkce.
[…]
Článek 48
Presumpce neviny a právo na obhajobu
1. Každý obviněný se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
2. Každému obviněnému je zaručeno respektování práv na obhajobu.“
Skutkový základ sporu
12 Žalobce, Fernando De Esteban Alonso, je bývalý úředník Evropské komise, který vykonával zejména funkce ředitele ředitelství pro „Informatiku, publikace a vnější vztahy“ Statistického úřadu Evropské Unie (dále jen „ Eurostat“).
13 Od roku 1996 zajišťoval Eurostat zveřejňování shromážděných statistických údajů za podpory Úřadu pro publikace Evropské unie, který zavedl síť prodejních míst, takzvaných „datashopů“ (dále jen „datashopy“). Vztahy mezi Eurostatem, Úřadem pro publikace Evropské unie a každým datashopem byly upraveny tripartitními dohodami. Datashopy stanovily komplexní fakturační systém, který Eurostatu umožňoval obdržet až 55 % účtované ceny údajů uvedených na trh.
14 V září roku 1999 byl na základě interního auditu učiněn závěr, že existují nesrovnalosti ve finanční správě smluv, které Eurostat uzavřel se společnostmi Eurocost, Eurogramme, Datashop, Planistat a CESD Communautaire, jež umožnily „finanční krytí“ nepodléhající rozpočtovým pravidlům Komise. V návaznosti na tuto zprávu se dne 17. března 2000 generální ředitelství, které je odpovědné za finanční kontrolu, obrátilo na OLAF. OLAF zahájil několik vyšetřování, zejména ohledně smluv, které Eurostat uzavřel se společnostmi Eurocost, Eurogramme, Datashop, Planistat a CESD Communautaire, a ohledně dotací, které byly těmto společnostem uděleny. Během jednoho z těchto vyšetřování OLAF shromáždil informace, které mohou prokazovat, že finanční mechanismus zavedený prostřednictvím tripartitních dohod s datashopy v Lucemburku (Lucembursko), Bruselu (Belgie) a Madridu (Španělsko) umožnil odvést ze strany „příjmů“ unijního rozpočtu částky, které do něj po právu měly být vráceny.
15 Generální ředitel OLAF zaslal dne 19. března 2003 francouzským soudním orgánům dopis s předmětem „Předání informací týkajících se skutků s možnou trestněprávní kvalifikací CMS č. IO/2002/0510 ‐ Eurostat/Datashop/Planistat“, k němuž bylo přiloženo sdělení dvou vyšetřovatelů OLAF, které bylo téhož doručeno dne generálnímu řediteli OLAF, s předmětem „Oznámení skutků s možnou trestněprávní kvalifikací CMS č. IO/2002/0510 ‐ Eurostat/Datashop/Planistat“ (dále jen „sdělení ze dne 19. března 2003“). V důsledku tohoto předání zahájil státní zástupce při tribunal de grande instance de Paris (soud prvního stupně v Paříži, Francie) dne 4. dubna 2003 vyšetřování trestného činu podílnictví a účastenství na trestném činu zpronevěry.
16 Generální ředitel OLAF zaslal dne 3. dubna 2003 generálnímu tajemníkovi Komise stručné sdělení o probíhajících vyšetřováních týkajících se Eurostatu.
17 Komise podala dne 10. července 2003 ke státnímu zástupci při tribunal de grande instance de Paris (soud prvního stupně v Paříži, Francie) trestní oznámení na neznámého pachatele. Dále také podala návrh na náhradu újmy v adhezním řízení.
18 Vnitřní vyšetřování OLAF ve věci „Datashop – Planistat“ bylo skončeno dne 25. září 2003. Závěrečná zpráva o vyšetřování a její přílohy byly předloženy francouzskému soudnímu orgánu.
19 V reakci na žádost státního zastupitelství dala Komise dne 29. ledna 2004 souhlas ke zbavení imunity žalobce v souladu s čl. 17 odst. 2 protokolu č. 7 o výsadách a imunitách Evropské unie. Následně Komise zahájila proti žalobci disciplinární řízení (č. 04/001).
20 Na pokyn státního zástupce při tribunal de grande instance de Paris (soud prvního stupně v Paříži, Francie) byl dne 7. července 2008 žalobce předvolán francouzskou kriminální policií v rámci výkonu dožádání č. 2268/03/19 jako svědek k výslechu ohledně skutečností, které se týkají Komise.
21 Při výslechu dne 9. září 2008 byl žalobce vzat do vazby a následujícího dne, 10. září 2008, proti němu bylo vzneseno obvinění z trestného činu zpronevěry, neboť údajně „v L[ucembursku], v B[elgii] a ve Š[panělsku] od roku 1995 do roku 1997 […] zpronevěřil část finančních prostředků náležejících do rozpočtu Společenství, aby tak vytvořil souběžné fondy spjaté s [datashopy] v L[ucemburku], B[ruselu] a M[adridu], zadával příkazy k použití těchto finančních prostředků a [způsobil, že] společnost [C.] obdržela nadměrně fakturované částky za statistické činnosti“.
22 V návaznosti na obvinění podal žalobce dne 15. září 2008 na základě článku 24 Služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) ve znění rozhodném v projednávané věci první žádost o pomoc ke Komisi. Tato žádost byla rozhodnutím Komise ze dne 17. prosince 2008 zamítnuta.
23 Dne 18. února 2009 podal žalobce na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu stížnost proti zamítnutí žádosti o pomoc. Orgán oprávněný ke jmenování (dále jen „OOJ“) tuto stížnost rozhodnutím ze dne 1. dubna 2009 zamítl.
24 Francouzské státní zastupitelství navrhlo dne 21. ledna 2013 zastavit trestní stíhání vůči všem obviněným, včetně žalobce. Vyšetřující soudce tribunal de grande instance de Paris (soud prvního stupně v Paříži, Francie) následně dne 9. září 2013 vydal usnesení o zastavení trestního stíhání (dále jen „usnesení o zastavení trestního stíhání“).
25 Dne 17. září 2013 podala Komise v rámci adhezního řízení odvolání proti usnesení o zastavení trestního stíhání.
26 Žalobce dne 12. prosince 2013 podal na základě článku 24 služebního řádu druhou žádost o pomoc ke Komisi. Tato druhá žádost byla zamítnuta rozhodnutím Komise ze dne 6. května 2014.
27 Rozsudkem ze dne 23. června 2014 shledal cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži, Francie) odvolání Komise neopodstatněným a potvrdil usnesení o zastavení trestního stíhání v podstatě z důvodu, že „oznámené jednání […] bylo případem porušení evropských rozpočtových pravidel, které přetrvalo v důsledku nedbalosti prověřování a toho, že mu finanční kontrola nevěnovala dostatečnou pozornost“, že „samotné nerespektování ustanovení o finanční kontrole a evropských rozpočtových pravidel nestačí k tomu, aby se jednalo o situaci [zpronevěry finančních prostředků Společenství]“, že „proti nikomu neexistují dostatečné důkazy, na jejichž základě se lze domnívat, že došlo ke zpronevěře [a] že dotčené skutky nelze pro nedostatek kvalifikovaného úmyslu jinak trestněprávně kvalifikovat, zejména ne jako padělání či použití padělaných dokumentů […]“
28 Komise podala dne 27. června 2014 proti rozsudku potvrzujícímu zastavení trestního stíhání kasační opravný prostředek (viz bod 27 výše).
29 Žalobce dne 28. července 2014 podal na základě článku 24 služebního řádu stížnost proti druhému zamítnutí pomoci. Tato stížnost byla doplněna dne 18. srpna 2014. OOJ doplněnou stížnost žalobce zamítl rozhodnutím ze dne 21. listopadu 2014.
30 Žalobce návrhem doručeným kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 24. února 2015 (věc F‑35/15) podal žalobu znějící na zrušení rozhodnutí OOJ ze dne 21. listopadu 2014, kterým tento orgán zamítl jeho stížnost podanou v souvislosti s žádostí o pomoc podle článku 24 služebního řádu, a na uložení povinnosti OOJ mu prozatímně zaplatit částku 17 242,51 eura.
31 Soud pro veřejnou službu žalobu zamítl usnesením ze dne 15. července 2015, De Esteban Alonso v. Komise (F‑35/15, EU:F:2015:87). Žalobce podal kasační opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí dne 16. září 2015.
32 Dopisem ze dne 10. dubna 2016 oznámila kancelář Komise pro „Vyšetřování a disciplinární záležitosti“ žalobci své rozhodnutí uzavřít spis vedený k jeho osobě.
33 Francouzský Cour de cassation (kasační soud, Francie) zamítl kasační opravný prostředek Komise rozsudkem ze dne 15. června 2016.
34 Rozsudkem ze dne 9. září 2016, De Esteban Alonso v. Komise (T‑557/15 P, nezveřejněný, EU:T:2016:456) Tribunál zamítl kasační opravný prostředek, který žalobce podal proti usnesení ze dne 15. července 2015, De Esteban Alonso v. Komise (F‑35/15, EU:F:2015:87).
35 Žalobce dne 22. prosince 2016 podal na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu žádost o náhradu újmy, která mu vznikla v důsledku jednání Komise. Rozhodnutím ze dne 3. května 2017 OOJ tuto žádost zamítl jako neopodstatněnou.
36 Dne 1. srpna 2017 podal žalobce stížnost proti tomuto rozhodnutí o zamítnutí žádosti o náhradu újmy, která mu vznikla v důsledku jednání Komise.
37 Rozhodnutím ze dne 29. listopadu 2017 OOJ stížnost zamítl jako neopodstatněnou.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
38 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 28. února 2018 podal žalobce projednávanou žalobu.
39 V rámci organizačních procesních opatření stanovených v čl. 89 odst. 3 písm. a) a d) jednacího řádu požádal Tribunál dne 18. ledna 2019 Komisi, aby odpověděla na otázky a předložila dokumenty, které se týkají této věci. Komise této žádosti vyhověla dne 6. února 2019.
40 Podle čl. 106 odst. 3 jednacího řádu platí, že pokud hlavní účastníci řízení ve lhůtě tří týdnů od okamžiku, kdy jim bylo doručeno sdělení o skončení písemné části řízení, nepodali žádost o konání jednání, může Tribunál stanovit, že bude o žalobě rozhodnuto bez konání ústní části řízení. Tribunál, který měl za to, že projednávaná věc je na základě písemností ve spise dostatečně objasněná, rozhodl, že jelikož nebyla výše zmíněná žádost podána, bude rozhodováno bez konání ústní části řízení.
41 Žalobce v podstatě navrhuje, aby Tribunál:
– uložil OLAF „předložit sdělení ze dne 19. března 2003 ve věci Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, uložil Komisi povinnost zaplatit mu částku 1 102 291,68 eura z titulu způsobené morální újmy, újmy na zdraví a majetkové újmy“;
– uložil Komisi povinnost zaplatit částku 3 000 eur z titulu nevratných nákladů řízení, jakož i nahradit náklady řízení.
42 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– prohlásil žalobu za neopodstatněnou a zamítl ji v plném rozsahu;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
43 Žalobce na podporu své žaloby poukazuje na to, že OLAF a Komise porušily zásadu řádné správy, povinnost jednat s náležitou péčí, jakož i právo na obhajobu, zakotvené v Listině a v ustanoveních nařízení č. 1073/1999. Žalobce v podstatě uplatňuje, že se OLAF a Komise dopustily protiprávních jednání, neboť jednak žalobce nebyl vyslechnut před tím, než OLAF předal francouzským orgánům informace svědčící v jeho neprospěch, a dále proto, že Komise neoprávněně pokračovala v trestním stíhání vůči jeho osobě. Žalobce tvrdí, že mu tato pochybení způsobila vážnou majetkovou a morální újmu a vážnou újmu na zdraví, které jsou v přímé příčinné souvislosti s údajnými protiprávními jednáními OLAF a Komise.
44 Komise s argumenty žalobce nesouhlasí.
Úvodní poznámky
45 Z ustálené judikatury vyplývá, že v rámci návrhu na náhradu újmy podaného úředníkem nebo zaměstnancem musí být k založení odpovědnosti Unie splněna celá řada podmínek, které se týkají protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům, skutečné existence újmy a existence příčinné souvislosti mezi jednáním a uplatňovanou újmou (viz rozsudek ze dne 16. prosince 2010, Komise v. Petrilli, T‑143/09 P, EU:T:2010:531, bod 45 a citovaná judikatura). Tyto tři podmínky jsou kumulativní, což znamená, že jakmile některá z nich není splněna, nemůže být odpovědnost Unie založena (rozsudek ze dne 13. prosince 2018, UP v. Komise, T‑706/17, nezveřejněný, EU:T:2018:924, bod 72).
46 V tomto ohledu je třeba upřesnit, že spory v oblasti veřejné služby podle článku 270 SFEU a článků 90 a 91 služebního řádu, včetně sporů týkajících se náhrady újmy způsobené úředníkovi nebo zaměstnanci, se řídí zvláštními a speciálními pravidly ve vztahu k pravidlům, jimiž se řídí mimosmluvní odpovědnost Unie v rámci článku 268 SFEU a čl. 340 druhého pododstavce SFEU. Zejména ze služebního řádu totiž vyplývá, že na rozdíl od jakéhokoli jiného jednotlivce spojuje úředníka nebo zaměstnance Unie s orgánem, kterému podléhá, pracovněprávní vztah, v rámci kterého existuje rovnováha zvláštních vzájemných práv a povinností, jež se projevuje v podobě povinnosti orgánu jednat vůči dotyčnému s náležitou péčí. Tato rovnováha je v podstatě určena k ochraně vztahu důvěry, který musí existovat mezi orgány a jejich úředníky, aby tak občanům bylo zajištěno, že budou řádně plněny úkoly obecného zájmu, které jsou orgánům svěřeny. Z toho vyplývá, že pokud Unie jedná jako zaměstnavatel, má zvýšenou odpovědnost, která se projevuje povinností nahradit veškerou újmu způsobenou svým zaměstnancům jakýmkoli protiprávním jednáním, kterého se jako zaměstnavatel dopustila (viz rozsudek ze dne 16. prosince 2010, Komise v. Petrilli, T‑143/09 P, EU:T:2010:531, bod 46 a citovaná judikatura).
47 V projednávané věci žalobce tvrdí, že jsou všechny tři podmínky mimosmluvní odpovědnosti Unie, které judikatura vyžaduje, splněny. Tribunál má za to, že je třeba nejprve posoudit podmínku protiprávnosti jednání, které je OLAF a Komisi vytýkáno, dále podmínku újmy a konečně podmínku příčinné souvislosti mezi oběma předcházejícími prvky.
K protiprávnosti jednání OLAF a Komise
48 Žalobce tvrdí, že se protiprávního jednání dopustily jak OLAF, tak Komise. V tomto ohledu poukazuje na to, že porušily zásadu řádné správy, povinnost jednat s náležitou péčí i právo na obhajobu, zakotvené v Listině a v ustanoveních rozhodnutí 1999/396.
49 Žalobce zaprvé poukazuje na to, že OLAF porušil jeho právo na obhajobu, jakož i článek 4 rozhodnutí 1999/396. Nejprve uvádí, že Tribunál ve svém rozsudku ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise (T‑48/05, EU:T:2008:257, bod 124), týkajícím se téže věci „Eurostat“, rozhodl, že sdělení ze dne 19. března 2003, kterou OLAF předal francouzským soudním orgánům, zakládá vnitřní vyšetřování. Žalobce v tomto ohledu tvrdí, že co týče se tohoto sdělení o vnitřním vyšetřování, které vůči němu bylo zahájeno, měl být podle článku 4 rozhodnutí 1999/396 vyrozuměn a vyslechnut ohledně skutečností, které se ho týkají, před tím, než došlo k jejich předání francouzským soudním orgánům, jak to dle žalobce uznala judikatura Tribunálu ve věci Franchet a Byk v. Komise. Kromě toho namítá, že se OLAF dopustil dostatečně závažného porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům, a sice pravidel, která upravují vnitřní vyšetřování OLAF, neboť nesplnil povinnost vyzvat žalobce k vyjádření, případně získat souhlas generálního tajemníka Komise, pokud měla administrativa za to, že žalobce nemohl být o vyšetřování informován.
50 Zadruhé žalobce tvrdí, že Komise porušila pravidla, jimiž se řídí disciplinární řízení upravené nařízením č. 1073/1999 v důsledku toho, že se jako účastnice adhezního řízení účastnila řízení před francouzskými vnitrostátními soudy, aniž OLAF skončil své vnitřní vyšetřování.
51 Zatřetí žalobce tvrdí, že Komise porušila právo na řádnou správu a povinnost jednat s náležitou péčí tím, že prodlužovala trestní stíhání, které vůči němu bylo vedeno, a tím, že v řízení pokračovala až ke Cour de cassation (Kasační soud, Francie), aniž vůči žalobci předložila dostatečné důkazy.
52 Komise tvrdí, že se nedopustila žádného pochybení, které by mohlo založit její odpovědnost, a navrhuje, aby byl tento žalobní důvod zamítnut.
K protiprávnosti jednání OLAF
53 Žalobce tvrdí, že měl být vyrozuměn a vyslechnut ohledně skutečností, které se ho týkají, před tím, než OLAF předal sdělení ze dne 19. března 2003 francouzským soudním orgánům. Svá tvrzení zakládá na rozsudku ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise (T‑48/05, EU:T:2008:257), ve kterém Tribunál dle žalobce kvalifikoval vyšetřování vedené OLAF jako vnitřní vyšetřování a ve kterém měl na základě čl. 4 prvního pododstavce rozhodnutí 1999/396 za to, že se OLAF tím, že nedodržel svou povinnost vyrozumění, dopustil dostatečně závažného porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům.
54 Komise poukazuje na to, že se žalobce nenacházel v ani jedné ze dvou situací upravených v článku 4 rozhodnutí 1999/396, neboť se ho informace obsažené ve sdělení ze dne 19. března 2003, které OLAF zaslal vnitrostátním orgánům, osobně netýkaly ani na něj jmenovitě nepoukazovaly.
55 Úvodem je třeba připomenout, že se vyrozumění úředníků, kterých se vyšetřování týká, uplatní v souladu s článkem 4 rozhodnutí 1999/396 pouze v rámci vnitřního vyšetřování. V tomto ohledu je třeba učinit závěr, že se, jak Tribunál prokázal v bodě 124 rozsudku ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise (T‑48/05, EU:T:2008:257), zaslání spisu k případu Datashop – Planistat francouzským soudním orgánům dne 19. března 2003 týkalo vnitřního vyšetřování. Uvedené ustanovení je proto použitelné rovněž v projednávaném případě.
56 Z ustanovení čl. 4 prvního pododstavce rozhodnutí 1999/396 vyplývá, že dotčený úředník musí být urychleně vyrozuměn o možných osobních důsledcích, pokud to nenarušuje vyšetřování, a že v žádném případě nesmějí být z vyšetřování vyvozeny závěry, které jmenovitě poukazují na některého člena, úředníka či zaměstnance Komise, aniž je dotyčné osobě dána možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se jí týkají.
57 Porušení těchto ustanovení, která upravují podmínky, za nichž lze skloubit dodržování práva dotčeného úředníka na obhajobu s nároky kladenými na důvěrnost, které jsou typické pro každé vyšetřování této povahy, by bylo porušením podstatných formálních náležitostí vyšetřovacího postupu (rozsudek ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, EU:T:2008:257, bod 129).
58 Článek 4 rozhodnutí 1999/396 se však netýká výslovně předávání informací vnitrostátním soudním orgánům, a nestanoví tedy povinnost informovat dotčeného úředníka před takovýmto předáním. Podle článku 10 nařízení č. 1073/1999 OLAF totiž může (vnější vyšetřování) nebo musí (vnitřní vyšetřování) předat informace vnitrostátním soudním orgánům. K tomuto předání informací tedy může dojít před učiněním „závěrů vyvozených z vyšetřování“, které jsou obvykle zahrnuty do zprávy o vyšetřování (rozsudek ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, EU:T:2008:257, bod 130).
59 Je však třeba připomenout, že Tribunál měl v rozsudku ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise (T‑48/05, EU:T:2008:257, bod 132), za to, že v okamžiku předání informací vnitrostátním soudním orgánům žádná zpráva ve smyslu článku 9 nařízení č. 1073/1999, kterou by OLAF předal Komisi a která by se osobně týkala žalobců, neexistovala. Tribunál nicméně poznamenal, že sdělení ze dne 19. března 2003, které bylo předáno francouzským vnitrostátním orgánům, obsahuje „závěry, které jmenovitě poukazují“ na Yva Francheta a Daniela Byka, a že předtím, než byl spis k případu Datashop – Planistat předán francouzským soudním orgánům, měli být oba podle článku 4 rozhodnutí 1999/396 vyrozuměni a vyslechnuti ohledně skutečností, které se jich týkají (rozsudek ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, EU:T:2008:257, bod 145).
60 Tribunál ve věci Franchet a Byk v. Komise učinil závěr, že ačkoli článek 4 rozhodnutí 1999/396 upravuje výjimku, která se týká případů, které vyžadují zachování naprostého utajení pro účely vyšetřování, podle níž může být úředník se souhlasem generálního tajemníka Komise vyzván k vyjádření později, nebyly podmínky pro použití této výjimky dodrženy, a že se OLAF tím, že nedodržel svou povinnost vyrozumění, dopustil dostatečně závažného porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům.
61 V projednávaném případě Komise namítá, že citovanou judikaturu nelze na žalobce použít, neboť informace, jež jsou obsaženy ve sdělení ze dne 19. března 2003, které OLAF zaslal vnitrostátním orgánům, se žalobce osobně netýkaly ani na něj jmenovitě nepoukazovaly.
62 V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 4 první pododstavec rozhodnutí 1999/396 upravuje způsoby vyrozumění vyšetřované osoby takto:
„Vyvstanou-li možné osobní důsledky pro člena, úředníka či zaměstnance Komise, je dotyčná osoba urychleně vyrozuměna, pokud to nenarušuje vyšetřování. V žádném případě nesmějí být z vyšetřování vyvozeny závěry, které jmenovitě poukazují na některého člena, úředníka či zaměstnance Komise, aniž by byla dotyčné osobě dána možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se jí týkají.“
63 Toto ustanovení přitom musí být vykládáno v souladu s čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny, neboť zaprvé stanoví obecnou povinnost informování vyšetřované osoby v průběhu celého vyšetřování, jakmile vyvstane možnost „osobních důsledků“ pro ni, ledaže může její vyrozumění poškodit vyšetřování. Zadruhé se tato povinnost vyrozumění („každopádně“) stává ještě důležitější v případě, že se jedná o „závěry, které jmenovitě poukazují na […] některého úředníka“. V takovém případě totiž musí mít dotyčná osoba možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se jí týkají, před tím, než OLAF z vyšetřování vyvodí závěry, které na ni jmenovitě poukazují.
64 Je tedy třeba posoudit, zda z informací předaných francouzským soudním orgánům ve sdělení ze dne 19. března 2003 vyplývá možnost „osobních důsledků“ pro žalobce či zda lze tyto informace, ve smyslu čl. 4 prvního pododstavce rozhodnutí 1999/396, považovat za „závěry, které [na něj] jmenovitě poukazují“.
65 Bez dalšího je třeba poukázat na to, že žalobce Tribunálu navrhl, aby OLAF uložil předložit „kompletní znění“ sdělení ze dne 19. března 2003, založeného do spisu ve věci Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, EU:T:2008:257. I za předpokladu, že žalobce tímto návrhem Tribunál v podstatě žádá, aby vůči Komisi přijal organizační procesní opatření, je ovšem třeba učinit závěr, že Komise sdělení v projednávané věci přiložila ke své žalobní odpovědi (příloha B.2) a že si seznam příloh ke sdělení, jakož i dotyčné přílohy, Tribunál vyžádal v rámci organizačních procesních opatření.
66 Nejprve je třeba poukázat na to, že generální ředitel OLAF v doprovodném dopise ke sdělení ze dne 19. března 2003 uvedl, že aniž je dotčeno posouzení ze strany francouzských soudních orgánů, „jeví se záležitost tak, že OLAF odhalil podvodné jednání s možnou trestněprávní kvalifikací, kterým byla způsobena škoda rozpočtu Společenství“, a dodává, že „z vyšetřování vyplynulo, že tyto skutky byly dílem vedoucích pracovníků společnosti Planistat Europe SA se sídlem v Paříži, ve spolupachatelství s evropskými úředníky“.
67 Ve sdělení ze dne 19. března 2003 přiloženém k výše uvedenému dopisu se mimoto v rámci „přehledu skutků, které jsou předmětem vyšetřování“, v bodě 2.3, nazvaném „Zjištění učiněná v průběhu vyšetřování“ uvádí, že vnitřní audit Datashopů umístěných v Bruselu, Lucemburku a Madridu, provedený Eurostatem v září roku 1999, na jehož základě bylo zahájeno vyšetřování OLAF, „vynes[l] na světlo četné nedostatky, k nimž došlo v rámci správy těchto tří Datashopů v letech 1996 až 1999“ a že „v daném případě významná část obratů ‚vykazovaných‘ těmito třemi Datashopy – mezi 50 a 55 % – byla převáděna do tajného fondu, jehož využívání podléhalo schválení úředníka [Eurostatu]“.
68 Zpráva také uvádí, že „tajný fond zároveň sloužil k úhradě výdajů za restaurace, hotely, cestování […] některých úředníků Eurostatu, mezi něž patřil i D. Byk“.
69 V rámci popisu trestných činů v bodě 3.1, nazvaném „Zpronevěra“, je dále uvedeno následující:
„To, že někteří úředníci vytvořili síť hospodářských subjektů, jejímž jedním z cílů je skrýt před Komisí část příjmů plynoucích z prodeje statistických produktů nebo služeb Společenství, může představovat zneužití finančních prostředků, hodnot nebo jiných věcí‘ ve smyslu článku 314 1 [francouzského] Code pénal (trestní zákoník, Francie), který definuje zpronevěru. Skutková podstata trestného činu byla naplněna za součinnosti úředníků Společenství, vedoucích pracovníků skupiny Planistat a vedoucích pracovníků dotčených Datashopů. Není možné, že by si úředníci Společenství nebyli vědomi ustanovení platného finančního nařízení, podle něhož měli povinnost odvést veškeré příjmy.
Navíc tito úředníci předmětné částky použili pro účely, které nesouvisí se zájmem Společenství, neboť tyto peníze zjevně sloužily k úhradě výdajů, které nebyly upraveny ve smlouvě společnosti Planistat Europe SA uzavřené s Komisí, nebo k úhradě osobních výdajů úředníků. Z tohoto použití na jiné účely než účely Společenství vyplývá podvodný úmysl.“
70 Konečně v bodě 3.3., nazvaném „Zločinné spolčení“, bylo uvedeno následující:
„Zločinným spolčením je podle článku 450 1 Code pénal (trestní zákoník, Francie) ‚každá skupina, která je vytvořena, či dohoda, která je uzavřena, za účelem přípravy, naplňující jeden či několik materiálních znaků jednoho či více trestných činů nebo jednoho či více přečinů, za něž lze uložit trest odnětí svobody v délce nejméně pěti let […]‘
Je otázkou, zda nelze v rámci tohoto případu rovněž použít tuto kvalifikaci, neboť k úspěšnému rozkrádání prostředků Společenství bylo zapotřebí spolčení úředníků a vedoucích pracovníků Planistat a Datashopů, které se dopustily zpronevěry.
[…]“
71 V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že kromě skutečnosti, která již byla konstatována v rozsudku ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise (T‑48/05, EU:T:2008:257), totiž že sdělení ze dne 19. března 2003 obsahuje „závěry, které jmenovitě poukazují“ na Y. Francheta a D. Byka, z téhož sdělení jasně vyplývá účast dalších „úředníků Společenství“, včetně žalobce, ve smyslu čl. 4 prvního pododstavce rozhodnutí 1999/396. Je totiž třeba poukázat na to, že s ohledem na tvrzení obsažená ve sdělení, které se týká „úředníků Společenství“, a s přihlédnutím k tomu, že byl žalobce ředitelem ředitelství pro „Informatiku, publikace a vnější vztahy“ a nadřízeným D. Byka, na kterého sdělení jmenovitě poukazuje, byla osobní účast žalobce více než pravděpodobná, a tedy měl OLAF žalobce přinejmenším urychleně vyrozumět. Toto tvrzení je doloženo skutečností, že v důsledku předání sdělení ze dne 19. března 2003 francouzským soudním orgánům ředitelem OLAF zahájil státní zástupce při tribunal de grande instance de Paris (soud prvního stupně v Paříži, Francie) dne 4. dubna 2003 vyšetřování vůči žalobci a dalším úředníkům pro trestný čin podílnictví a účastenství na trestném činu zpronevěry a že byl žalobce v důsledku předání informací vzat do vazby a obviněn francouzskými soudními orgány, aniž byl předem vyrozuměn nebo vyslechnut.
72 Komise v tomto ohledu tvrdí, že zpráva OLAF byla vzhledem k tomu, že nezmiňuje „úředníky Společenství“ pracující v Eurostatu, velmi neurčitá ohledně zúčastněných jednotlivců, a že nebylo možné určit totožnost žádného z těchto úředníků. Podle Komise ponechal OLAF francouzským orgánům ohledně dalšího naložení s předanými informacemi široký prostor pro uvážení, pokud jde jak o předmět vyšetřování, tak o vyšetřované osoby.
73 Je třeba poukázat na to, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, byly jak předmět informací, tak totožnost vyšetřovaných osob ze zprávy OLAF jasně patrné a francouzským orgánům tak, že stran účasti žalobce nebyl ponechán široký prostor pro uvážení.
74 Informace totiž byly, co do jejich předmětu, dostatečně podrobné, jak vyplývá z názvu zprávy „oznámení skutků s možnou trestněprávní kvalifikací“ a z obsahu bodu 2 zprávy „přehled skutků, které jsou předmětem vyšetřování“.
75 Ohledně účasti žalobce je třeba učinit závěr, že zaprvé zpráva zdůrazňuje přímou účast Y. Francheta, ředitele Eurostatu a nadřízeného žalobce, jakož i D. Byka, vedoucího odboru a podřízeného žalobce. Vzhledem k tomu, že se žalobce hierarchicky nachází v postavení mezi Y. Franchetem a D. Bykem, musely francouzské soudní orgány žalobce, ačkoli na něj ve zprávě není jmenovitě poukazováno, nutně podezírat z účasti na skutečnostech, které jsou ve zprávě popsány. Toto tvrzení dokládá také usnesení o zastavení trestního stíhání, které zdůrazňuje profesní vztah žalobce s D. Bykem. V usnesení o zastavení trestního stíhání se totiž tvrdí, že D. Byk „od roku 1994 pracoval pod vedením [žalobce]“ a že žalobce byl „nadřízeným D. Byka“ (strany 13 a 21).
76 Zadruhé účast žalobce z titulu jeho funkce a role v Eurostatu jasně vyplývá z popisu protiprávního jednání uvedeného ve sdělení ze dne 19. března 2003 a je potvrzena usnesením o zastavení trestního stíhání. V bodě 2.3. odst. 4 sdělení ze dne 19. března 2003 „Zjištění učiněná v průběhu vyšetřování“ se totiž uvádí, že „v daném případě byla významná část obratů ‚vykazovaných‘ těmito třemi Datashopy – mezi 50 až 55 % – převáděna do tajného fondu, jehož využívání podléhalo schválení úředníka [Eurostatu]“. Jak však vyplývá ze strany 9 usnesení o zastavení trestního stíhání, „obchodní ředitel MESSAGERIES DU LIVRE požádal Eurostat, zastoupený pány […] či DE ESTEBAN, o souhlas se zaplacením zaslaných faktur“. Je třeba poukázat na to, že, jak vyplývá ze spisu vedeného ve věci, tento souhlas mohl udělit pouze pět osob, z nichž na jednu jmenovitě poukazuje sdělení a jedna je žalobce. Na straně 15 usnesení o zastavení trestního stíhání je kromě toho vysvětleno, že „pohyby uskutečňované ve finančních rezervách byly prováděny pod kontrolou žalobce, ředitele D. Byka, […] do roku 1998“. V důsledku toho nebylo žádných pochyb o totožnosti osob zúčastněných na činech popsaných ve sdělení, které OLAF poslal. Tytéž úvahy se použijí na tvrzení, podle nichž „někteří úředníci Společenství vytvořili síť hospodářských subjektů, jejímž jedním z cílů je skrýt před Komisí část příjmů“ a „titíž úředníci předmětné částky použili“ (strana 7 sdělení ze dne 19. března 2013, bod 3.1 Zpronevěra). Popsaní účastníci totiž měli, rovněž v důsledku funkcí, které v rámci Eurostatu zastávali, roli hospodářských subjektů způsobilých nakládat s danými částkami. Účast žalobce, který byl ředitelem ředitelství Komise pro „Informatiku, publikace a vnější vztahy“ a nadřízeným M., lze v důsledku toho ze skutečností popsaných ve sdělení ze dne 19. března 2013 snadno vyčíst.
77 Za těchto okolností je tedy třeba uvést, že podle informací, které OLAF ve sdělení ze dne 19. března 2003 předal francouzským soudním orgánům, mělo být na žalobce vzhledem k funkcím, jež vykonával v době rozhodné z hlediska skutkového stavu, nahlíženo jako na osobu, na kterou je v závěrech OLAF jmenovitě poukazováno.
78 Kromě toho, pokud jde o výjimku, jež je upravena v čl. 4 druhém pododstavci rozhodnutí 1999/396, která se týká nutnosti zachovat naprosté utajení pro účely vyšetřování, bylo v bodech 148 a 149 rozsudku ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise (T‑48/05, EU:T:2008:257) shledáno, že ačkoli generální ředitel OLAF ve sdělení ze dne 3. dubna 2003 uvedl, že „úředníci Eurostatu a Úřadu pro úřední tisky Evropských společenství jsou do případu zapojeni, že tato část byla předána francouzským soudním orgánům a že je třeba úředníky vyrozumět později v souladu článkem 4 rozhodnutí 1999/396 z důvodu nutnosti zachovat naprosté utajení pro účely vyšetřování“, Komise v jedné z písemných odpovědí Tribunálu potvrdila, že její generální tajemník neměl příležitost dát svůj souhlas s odkladem povinnosti vyzvat Y. Francheta a D. Byka k vyjádření.
79 V projednávaném případě je třeba konstatovat, že Komise v návaznosti na písemnou otázku, kterou jí Tribunál položil v rámci organizačních procesních opatření, potvrdila, že jejímu generálnímu tajemníkovi nebyla záležitost týkající se žalobce předložena, neboť na něj v závěrech OLAF nebylo jmenovitě poukazováno, a v důsledku toho jeho případ nespadá do oblasti působnosti článku 4 rozhodnutí 1999/396. OLAF tedy podle Komise neměl povinnost žalobci umožnit, aby se vyjádřil, a ostatně ani možnost ho k tomuto slyšení vyzvat. Je však třeba poznamenat, že jak vyplývá výše z bodu 77, mělo být na žalobce vzhledem k informacím, které obsahuje sdělení ze dne 19. března 2003 a které OLAF předal francouzským soudním orgánům, nahlíženo jako na osobu, na kterou je v závěrech OLAF jmenovitě poukazováno ve smyslu druhé věty prvního pododstavce článku 4 rozhodnutí 1999/396.
80 Mimoto je podle judikatury třeba poukázat na to, že povinnost požádat generálního tajemníka Komise o souhlas a tento souhlas získat není pouhou formalitou, kterou by bylo případně možné splnit v pozdějším stadiu. Požadavek získat takovýto souhlas by totiž ztratil svůj smysl, kterým je zaručit, že bude zachováno právo dotčených úředníků na obhajobu, že jejich vyrozumění může být odloženo pouze ve skutečně výjimečných případech a že k posouzení této výjimečnosti je příslušný nejen OLAF, ale vyžaduje se rovněž posouzení generálního tajemníka Komise (rozsudek ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, EU:T:2008:257, bod 151).
81 Podmínky použití výjimky stanovené v čl. 4 druhém pododstavci rozhodnutí 1999/396, která umožňuje odložit dotčené slyšení, proto, pokud jde o žalobce, na nějž se implicitně, ale nutně vztahuje sdělení ze dne 19. března 2013, rovněž nebyly splněny.
82 Za těchto okolností porušil OLAF předáním spisu Datashop – Planistat francouzským soudním orgánům článek 4 rozhodnutí 1999/396 a právo žalobce na obhajobu.
83 V každém případě i za předpokladu, že by na žalobce nemohlo být nahlíženo jako na osobu, na kterou je v závěrech OLAF jmenovitě poukazováno ve smyslu druhé věty prvního pododstavce článku 4 rozhodnutí 1999/396, je třeba konstatovat, že z výše uvedeného vyplývá, že žalobce měl být přinejmenším považován za osobu, která se osobně účastnila skutků, o něž se jedná v projednávané věci, a že tudíž měl být v souladu s první větou prvního pododstavce téhož článku urychleně vyrozuměn, jelikož nebylo prokázáno, že by to narušilo vyšetřování.
84 V tomto ohledu je třeba učinit závěr, že ze spisu nevyplývá žádný důvod, který by mohl odůvodnit skutečnost, že OLAF nevyrozuměl žalobce. Podle protokolu z 1613. zasedání Komise, které se uskutečnilo dne 21. května 2003, přiloženého k žalobní odpovědi, Komise naopak zmínila „úmysl OLAF urychlit probíhající vyšetřování, a zvláště dát úředníkům, u nichž se domnívá, že do věci mohou být zapojeni, příležitost být k věci vyslechnuti“. Z tohoto tvrzení vyplývá, že v této fázi nebyl zjištěn žádný naléhavý zájem na zachování naprostého utajení daného vyšetřování. A co více, nezdá se, že by některá ze skutečností uvedených ve spisu prokazovala, že by žalobce mohl v případě, že by byl vyrozuměn o možné osobní účasti ve věci, narušit vyšetřování.
85 Je tedy třeba mít za to, že OLAF nedodržel svou povinnosti vyrozumět žalobce, kterou má podle první věty prvního odstavce článku 4 rozhodnutí 1999/396.
86 Otázka, v jakém rozsahu mohou shledaná protiprávní jednání zakládat újmu, které se žalobce dovolává, bude posouzena dále v bodě 122 a následujících.
K protiprávnosti jednání Komise
87 Žalobce uplatňuje dva žalobní důvody. Zaprvé tvrdí, že Komise tím, že podala návrh na náhradu újmy v adhezním řízení k francouzským soudům před tím, než bylo skončeno vyšetřování OLAF, porušila pravidla podle nařízení č. 1073/1999.
88 Zadruhé žalobce poukazuje na to, že Komise porušila jeho právo na řádnou správu a svou povinnost jednat s náležitou péčí, jelikož opakovaně prodlužovala trestní řízení až do kasačního opravného prostředku podaného ke Cour de cassation (kasační soud, Francie), přestože vůči němu nepředložila dostatečné důkazy.
– K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení pravidel, která vyplývají z nařízení č. 1073/1999, Komisí v důsledku podání návrhu na náhradu újmy v adhezním řízení k francouzským soudům před tím, než bylo skončeno vyšetřování vedené OLAF
89 Komise tvrdí, že uvedený žalobní důvod musí být prohlášen za nepřípustný, neboť ho žalobce poprvé vznesl až v návrhu podaném k Tribunálu, aniž ho uvedl dříve ve fázi před zahájením soudního řízení.
90 Je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že pravidlo shody mezi stížností ve smyslu čl. 91 odst. 2 služebního řádu a následnou žalobou podle ustálené judikatury vyžaduje, aby byly žalobní důvody, které byly vzneseny před unijním soudem a směřují přímo proti aktu nepříznivě zasahujícímu do právního postavení, vzneseny již v rámci postupu před zahájením soudního řízení, aby se OOJ mohl seznámit s kritikou, kterou dotčená osoba vyslovuje vůči napadenému rozhodnutí. Toto pravidlo je odůvodněno samotným účelem postupu před zahájením soudního řízení, jenž má umožnit smírné urovnání sporů mezi úředníky a administrativou (viz rozsudek ze dne 5. března 2015, Gyarmathy v. FRA, F‑97/13, EU:F:2015:7, bod 67 a citovaná judikatura).
91 Návrhová žádání předložená unijnímu soudu v žalobách úředníků mohou obsahovat pouze výtky spočívající na stejném důvodu jako výtky uplatněné ve stížnosti s tím, že tyto výtky mohou být před unijním soudem dále rozvedeny předložením žalobních důvodů a argumentů, které nejsou nutně uvedeny ve stížnosti, ale úzce s ní souvisejí (viz rozsudek ze dne 5. března 2015, Gyarmathy v. FRA, F‑97/13, EU:F:2015:7, bod 68 a citovaná judikatura).
92 Konečně je třeba zdůraznit, že jelikož má postup před zahájením soudního řízení neformální charakter a dotyčné osoby jednají v tomto stadiu zpravidla bez pomoci advokáta, nesmí správní orgány vykládat stížnosti restriktivním způsobem, ale musí je naopak posuzovat s otevřeností. Mimoto cílem čl. 91 odst. 2 služebního řádu není striktně a definitivně svazovat fázi soudního řízení, pokud žaloba, která je soudu předkládána, nemění důvod ani předmět stížnosti. To však nemění nic na tom, že k tomu, aby postup před zahájením soudního řízení stanovený v čl. 91 odst. 2 služebního řádu mohl splnit svůj cíl, je třeba, aby se OOJ měl možnost seznámit dostatečně přesně s kritikou, kterou zúčastněné osoby vznášejí proti napadenému rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 5. března 2015, Gyarmathy v. FRA, F‑97/13, EU:F:2015:7, bod 69 a citovaná judikatura).
93 V projednávané věci je třeba konstatovat, že žalobce jak v žádosti o náhradu újmy, tak ve stížnosti namítá, že se OLAF a Komise dopustily protiprávních jednání v důsledku toho, že ho nevyslechly a nevyrozuměly ho o předání spisu OLAF francouzským soudním orgánům, a dále v důsledku zatvrzelosti Komise v rámci trestního stíhání před francouzskými soudy, přestože přitom Komise, když francouzské soudy shledaly žalobce nevinným a zastavily trestní stíhání, které proti němu vedly, nezískala nové důkazy. Žalobce tudíž po celou dobu postupu před zahájením soudního řízení rozvíjel svou právní argumentaci v rámci dvou částí, avšak v žalobě podané Tribunálu se tato argumentace dělí na tři žalobní důvody. Je nicméně třeba poukázat na to, že žalobce v žádosti o náhradu škody, kterou předložil OOJ dne 22. prosince 2016, brojí proti skutečnosti, že: „Komise podala návrh na náhradu škody v adhezním řízení, ačkoli ji k tomu nic nenutilo“, v rámci žalobního důvodu, který se týká protiprávního jednání, jehož se Komise dopustila, neboť pokračovala v trestním stíhání vůči žalobci poté, co byl shledán nevinným (bod 14 druhý odstavec strana 6 příloha A 11 žaloby). Žalobce kromě toho ve stížnosti podané dne 1. srpna 2017 proti rozhodnutí, kterým OOJ zamítlo jeho žádost o náhradu újmy, připomíná, že „právě na základě tohoto vyšetřování, které bylo skončeno dne 25. září 2003, vyšetřující soudce […] vyrozuměl obviněné o tomto usnesení“ (strana 5 příloha A 13). Žalobce mimoto ve stížnosti namítá, že se „Evropská komise (…) [vůči němu] v rámci trestního řízení doopravdy zatvrdila“ (strana 6 příloha A 13).
94 Z výše uvedeného vyplývá, že i když žalobce nevznesl argumenty uvedené v druhém žalobním důvodu, které se týkají námitky proti tomu, že Komise podala návrh na náhradu újmy v adhezním řízení před tím, než OLAF skončil své vyšetřování, jako samostatný žalobní důvod ve stížnosti, spočívají tyto argumenty na tomtéž důvodu jako výtky uplatněné ve stížnosti a žalobce je uváděl v průběhu celého postupu před zahájením soudního řízení. Tato argumentace je navíc úzce spjata s žalobním důvodem, jenž se týká protiprávního jednání, kterého se Komise dopustila v důsledku vedení trestního stíhání vůči žalobci tím, že podala návrh na náhradu újmy v adhezním řízení, a dále tím, že pokračovala v řízení proti žalobci, aniž by měla dostatečné důkazy ohledně jeho osoby. Je tudíž třeba mít za to, že je tento žalobní důvod podle judikatury citované výše v bodě 91 přípustný.
95 Je tedy třeba posoudit, zda Komise tím, že podala návrh na náhradu újmy v adhezním řízení k francouzským soudním orgánům před tím, než OLAF skončil své vyšetřování, porušila pravidla stanovená nařízením č. 1073/1999.
96 Komise v tomto ohledu poukazuje na to, že podala trestní oznámení a návrh na náhradu škody k francouzským soudním orgánům v návaznosti na informace, které obdržela od magistrat du parquet de Paris (státní zástupce v Paříži, Francie), podle kterých v souladu s ustanoveními čl. 113-8 francouzského Code de procédure pénale (trestní řád, Francie) muselo být trestní oznámení podáno k parquet de Paris (státní zastupitelství v Paříži, Francie) proto, aby se návrh na náhradu škody neomezoval pouze na trestné činy spáchané ve Francii a aby bylo možné požadovat taktéž náhradu škod způsobených v Lucembursku a v Belgii v celém jejich rozsahu (viz příloha B.11).
97 V tomto ohledu čl. 9 odst. 4 nařízení č. 1073/1999 stanoví, co se týče vnitřního vyšetřování, následující:
„Zpráva vypracovaná po skončení vnitřního vyšetřování a jakýkoli jiný s ním související dokument jsou předány dotčenému orgánu, subjektu, úřadu nebo agentuře. Orgán, subjekt, úřad nebo agentura musí vyvodit z vyšetřování důsledky, zejména disciplinární nebo právní, a uvědomit o nich ředitele [OLAF] ve lhůtě, kterou ředitel v závěrech své zprávy stanoví.“
98 Co se týče disciplinárních řízení, měl Tribunál ve věci Franchet a Byk v. Komise (T‑48/05, EU:T:2008:257, bod 351) za to, že Komise porušila předpisy, jimiž se řídí disciplinární řízení, neboť zahájila disciplinární řízení vůči Y. Franchetovi a D. Bykovi před tím, než OLAF skončil své vyšetřování. Tribunál mimoto připomenul, že cílem těchto předpisů je zejména chránit dotčeného úředníka zaručením toho, aby OOJ měl před zahájením disciplinárního řízení k dispozici přesná a relevantní zjištění, svědčící zejména v úředníkův prospěch, jež byla prokázána v rámci vyšetřování vedeného OLAF, který disponuje rozsáhlými vyšetřovacími prostředky. Z tohoto důvodu jsou dle Tribunálu pravidla, jimiž se řídí disciplinární řízení, právními normami, které přiznávají práva jednotlivcům.
99 Článek 25 přílohy IX služebního řádu, která se týká disciplinárních řízení, stanoví, že „pokud je úředník za uvedené činy trestně stíhán, bude konečné rozhodnutí učiněno až po vynesení konečného rozsudku soudem, který o věci jedná“.
100 V projednávané věci však žalobce nebrojí proti skutečnosti, že vůči němu bylo zahájeno disciplinární řízení, nýbrž proti tomu, že proti němu Komise zahájila soudní řízení, aniž by bylo vyšetřování OLAF skončeno. I když je pravda, že neexistuje pravidlo, které by Komisi zakazovalo podat návrh na náhradu škody v adhezním řízení nebo vést trestní řízení proti úředníkovi, dokud OLAF nepředloží konečnou zprávu o vyšetřování, nemění to nic na skutečnosti, že výše uvedená argumentace, která se týká disciplinárních řízení, může být analogicky použita na trestní stíhání před vnitrostátními soudními orgány, což je v souladu s duchem a literou nařízení č. 1073/1999.
101 Článek 9 odst. 2 a 4 nařízení č. 1073/1999 totiž stanoví, že „vypracované zprávy představují stejným způsobem a za stejných podmínek jako úřední zprávy vypracované vnitrostátními správními kontrolory důkazy přípustné ve správním nebo soudním řízení členského státu, pokud je jejich použití nezbytné“, a dále, že „orgán, subjekt, úřad nebo agentura musí vyvodit z vyšetřování důsledky, zejména disciplinární nebo právní“.
102 Na základě těchto ustanovení tak v případě, že OLAF provedl vyšetřování ve smyslu nařízení č. 1073/1999, musí dotyčný orgán vzhledem k tomu, že je tato zpráva o vyšetřování pro uvedené řízení nezbytným důkazem, vyvodit v rámci soudního řízení z vyšetřování důsledky, které si tato zpráva žádá.
103 Mimoto Komise na svém zasedání dne 21. května 2003 (viz protokol z 1613. zasedání Komise, které se konalo dne 21. května 2003, s. 16 a 17) trvala, odkazujíc na věc „Eurostat“ a vyšetřování OLAF, „na nutnosti respektování presumpce neviny“ a na tom, že „informace, které má k dispozici, jí v této fázi nedovolují vyvodit závěry ohledně dotyčných úředníků“. Odchylně od tohoto z protokolu vyplývá, že se Komise rozhodla „v návaznosti na předložení věci OLAF podat návrh na náhradu škody v adhezním řízení v rámci trestního řízení zahájeného před státním zástupcem při tribunal de grande instance à Paris (soud prvního stupně v Paříži, Francie)“. K tomuto účelu „pověřuje GŘ PRO ROZPOČET analýzou kontroly opatření v návaznosti na auditní zprávy Eurostatu, pokud jde o dodržování finančních předpisů“. Mimoto, jak bylo uvedeno výše v bodě 84, Komise „bere na vědomí úmysl OLAF urychlit probíhající vyšetřování a zejména dát úředníkům, o kterých se domnívá, že do případu mohou být zapojeni, příležitost být ve věci vyslechnuti“. Komise rovněž uvádí, že generální ředitel OLAF očekává výsledky těchto prací na konci června roku 2003. Konečně Komise „pověřuje generálního tajemníka koordinací jednotlivých linií tohoto případu, jakož i navržením opatření a vnitřních postupů, které je třeba učinit“.
104 Z uvedeného protokolu vyplývá, že Komise k tomuto datu, tj. ke dni 21. května 2003, věděla, že je v dotčené věci třeba dbát na dodržování zásady presumpce neviny vzhledem k tomu, že na základě informací, jež měla k dispozici, nemohla učinit závěr, že jsou úředníci, na něž je jmenovitě poukazováno, ani úředníci, kteří do věci mohou být zapojeni, včetně žalobce, vinni. Komise se kromě toho rozhodla podat návrh na náhradu škody v adhezním řízení a za tímto účelem pověřila Generální ředitelství pro rozpočet analýzou kontroly opatření v návaznosti na auditní zprávy Eurostatu a upozornila na to, že OLAF zamýšlí urychlit vyšetřování a předložit jeho výsledky do konce června roku 2003. Za tímto účelem Komise pověřila generálního tajemníka koordinací uvedených informací, jakož i navržením opatření a vnitřních postupů, které je třeba provést.
105 Ze spisu vedeného ve věci však vyplývá, že Komise dne 10. července 2003 podala trestní oznámení na neznámého pachatele a návrh na náhradu škody v adhezním řízení, aniž bylo ukončeno vyšetřování OLAF a měla k dispozici jiné důkazy než ty, které OLAF uvedl ve zprávě zaslané dne 19. března 2003 (viz příloha B3 Rozhodnutí Komise podat trestní oznámení na neznámého pachatele bod 14).
106 Vyšetřování OLAF totiž bylo skončeno dne 25. září 2003 a závěrečná zpráva s přílohami byla následně předložena francouzskému soudnímu orgánu (viz příloha B4 Závěrečná zpráva OLAF 295/09/2003). Je třeba poznamenat, že OLAF v závěrečné zprávě o vyšetřování uvádí, že „v důsledku předání podrobné zprávy ze dne 22. dubna 2003 OLAF právní službě Komise zmocnila Evropská komise právní službu k podání návrhu znějícího na náhradu utrpěné škody v adhezním řízení“. Je nicméně třeba poukázat na to, že uvedená podrobná zpráva ze dne 22. dubna 2003 (viz příloha B11 Sdělení právní službě Komise) nepřináší informace, indicie nebo důkazy o skutkovém stavu a obviněných úřednících. Tento dopis generálního ředitele OLAF se omezuje na to, že připomíná zaslání sdělení ze dne 19. března 2003 francouzským orgánům a zdůrazňuje, že od francouzských orgánů obdržel informace, podle kterých v souladu s ustanoveními článku 113-8 francouzského Code de procédure pénale (trestní řád, Francie), považuje za nutné, aby Komise podala trestní oznámení k parquet de Paris (státní zastupitelství v Paříži, Francie) proto, aby se návrh na náhradu škody neomezoval pouze na trestné činy spáchané ve Francii a bylo možné požadovat taktéž náhradu škod způsobených v Lucembursku a Belgii v celém jejich rozsahu.
107 Navíc je třeba poukázat na to, že článek 87 francouzského Code de procédure pénale (trestní řád, Francie) stanoví, že pokud jde o podání návrhu na náhradu škody v adhezním řízení v situaci, kdy státní zastupitelství zahájí přípravné řízení, „může být návrh na náhradu škody v adhezním řízení podán kdykoli v průběhu vyšetřování“. Komise tudíž mohla před podáním návrhu na náhradu škody v adhezním řízení a trestního oznámení vyčkat skončení vyšetřování OLAF. Kromě toho, jak vyplývá z protokolu ze dne 21. května 2003, byla Komise informována o „úmyslu OLAF urychlit probíhající vyšetřování“ a o tom, „že generální ředitel OLAF očekáv[al] výsledky těchto kroků na konci června roku 2003“.
108 Za těchto podmínek je třeba mít za to, že Komise neměla podat návrh na náhradu škody v adhezním řízení a trestní oznámení k francouzským soudním orgánům před tím, než skončilo vyšetřování OLAF, které se vztahuje k těm samým skutečnostem, aby tak poskytla ochranu dotyčným úředníkům. Jedině v případě, kdy by Komise měla k dispozici závěry vyšetřování OLAF, by totiž byla schopna přijmout informované rozhodnutí s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které zjistil OLAF, a případně i k přesným a relevantním důkazům ve prospěch dotyčných úředníků.
109 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba poukázat na to, že Komise porušila nařízení č. 1073/1999, konkrétně jeho čl. 9 odst. 4, neboť podala návrh na náhradu škody v adhezním řízení a trestní oznámení k francouzským soudním orgánům před tím, než OLAF vydal svou závěrečnou zprávu, aniž měla k dispozici dostatečné důkazy ve prospěch osob, včetně žalobce, kterých se sdělení ze dne 19. března 2003 mohlo týkat.
110 Otázka, do jaké míry toto protiprávní jednání způsobilo žalobci újmu, bude posouzena dále v bodě 122 a následujících.
– K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení práva žalobce na řádnou správu a povinnosti Komise jednat s náležitou péčí v důsledku prodlužování trestního stíhání bez předložení dostatečných důkazů
111 V tomto ohledu je třeba připomenout, že možnost uplatnit svá práva před soudem a z toho plynoucí soudní přezkum je vyjádřením obecné právní zásady, která je základem ústavních tradic společných členským státům a která byla rovněž zakotvena v článcích 6 a 13 úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (rozsudky ze dne 15. května 1986, Johnston, 222/84, EU:C:1986:206, body 17 a 18, a ze dne 17. července 1998, ITT Promedia v. Komise, T‑111/96, EU:T:1998:183, bod 60) a v článku 47 Listiny. Vzhledem k tomu, že právo na přístup k soudu je základním právem a obecnou zásadou, jež zaručují dodržování práva, může skutečnost, že daný orgán podal žalobu k soudu, představovat nesprávný úřední postup pouze za zcela výjimečných okolností (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. září 1999, Frederiksen v. Parlament, T‑48/97, EU:T:1999:175, bod 97).
112 V projednávané věci je třeba mít za to, že bez ohledu na přesné znění usnesení o zastavení trestního stíhání a rozsudku cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži, Francie) se okolnosti projednávané věci nejeví jako natolik výjimečné, aby vedly k závěru, že odvolání a kasační opravný prostředek představují nesprávný úřední postup Komise ve smyslu výše uvedené judikatury. Kromě toho je třeba poukázat na to, že žalobce nepředložil důkazy, kterými by mohl prokázat, že se Komise v důsledku svého jednání takového nesprávného úředního postupu dopustila.
113 Z toho vyplývá, že se žalobce nemůže důvodně domáhat náhrady majetkové újmy, újmy na zdraví a morální újmy způsobených tím, že Komise před francouzskými trestními soudy mezi lety 2013 a 2016 napadala usnesení o zastavení trestního stíhání.
114 Pokud jde o porušení práva žalobce na řádnou správu a povinnosti Komise jednat s náležitou péčí v důsledku prodlužování trestního stíhání proti žalobci, je třeba připomenout, že podle judikatury odráží povinnost jednat s náležitou péčí vyváženost vzájemných práv a povinností ve vztazích mezi orgány veřejné správy a zaměstnanci veřejné správy. Tato rovnováha zejména vyžaduje, aby tento orgán, rozhoduje-li o postavení úředníka, zohlednil veškeré skutečnosti způsobilé ovlivnit jeho rozhodnutí, a aby při tom zohlednil nejen zájem služby, ale též mimo jiné zájem dotyčného úředníka. Posledně uvedená povinnost je správním orgánům uložena rovněž zásadou dobré správy, která je zakotvena v čl. 41 Listiny [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2017, Arango Jaramillo a další v. EIB, T‑482/16 RENV, EU:T:2017:901, bod 131 (nezveřejněný) a citovaná judikatura].
115 V projednávané věci, jak bylo připomenuto výše v bodě 112, se Komise tím, že před francouzskými trestními soudy napadala usnesení o zastavení trestního stíhání, v čemž pokračovala až do stadia kasačního opravného prostředku za účelem ochrany hospodářských zájmů orgánu, nedopustila nesprávného úředního postupu. Stejně tak povinnost náležité péče administrativy vůči žalobci jí v žádném případě nemůže ukládat povinnost nechránit hospodářské zájmy orgánu, a tudíž nenapadnout rozhodnutí francouzských soudních orgánů. Tato část žalobního důvodu musí být tedy zamítnuta.
K existenci údajně způsobené újmy a příčinné souvislost
116 Vzhledem k tomu, že za okolností projednávané věci existuje mimořádně úzká vazba mezi otázkou, zda byla žalobci způsobena újma, která může být napravena, a tím, zda existuje příčinná souvislost mezi zjištěným protiprávním jednáním a tvrzenou újmou, je třeba o těchto dvou otázkách pojednat společně.
117 Žalobce úvodem poukazuje na to, že mu byla způsobena majetková újma, která vyplývá z poškození jeho dobré pověsti a cti závažnými a nepodloženými obviněními formulovanými vůči jeho osobě, jakož i újma morální, ke které došlo v důsledku útrap způsobených nekonečným a nerozvážným trestním stíháním vedeným na popud administrativy. Tyto újmy, tedy majetková a morální újma a újma na zdraví, byly podle žalobce způsobeny porušením pravidel vyšetřování prováděného OLAF a neoprávněným a nepřiměřeným jednáním Komise vůči němu.
118 Žalobce konkrétně tvrdí, že pokud jde o majetkovou újmu, způsobilo mu protiprávní jednání Komise značné výdaje za právní zastoupení. V tomto ohledu se domáhá částky 39 293,38 eura z titulu náhrady nákladů na právní zastoupení, které vynaložil před francouzskými a unijnímu soudními orgány, a dále částky 872,74 eura, kterou v průběhu soudních řízení vydal za cesty.
119 Žalobce dále tvrdí, že mu obvinění a jeho trvání v rámci dlouhého trestního řízení způsobilo morální újmu. Namítá, že zahájení soudního řízení vůči němu přesto, že vnitřní vyšetřování OLAF nebylo skončeno, jakož i zpochybňování jeho neviny poté, co ji konstatovaly francouzské soudní orgány, až do stadia kasačního opravného prostředku, aniž by přitom Komise měla dostatečně přesné a relevantní informace, poškodilo jeho čest a dobrou profesní pověst. Podle žalobce vyvolalo řízení, které vůči němu bylo vedeno, u jeho bývalých kolegů a jeho okolí dojem, že se podílel na finančním skandálu. Z tohoto důvodu žádá o částku 500 000 eur z titulu náhrady morální újmy, která mu vznikla v důsledku protiprávního jednání Komise.
120 Konečně žalobce poukazuje na to, že mu vážná pochybení, která unijní administrativě vytýká, způsobila újmu na zdravotním stavu, neboť se u něj v důsledku úzkosti z trestního řízení, jež vůči němu bylo vedeno ukvapeně a nekonečným způsobem, projevilo vážné onemocnění, které dokládá lékařská zpráva. Žalobce proto požaduje částku 500 000 eur jako náhradu újmy na zdraví, kterou utrpěl v důsledku zhoršení zdravotního stavu, a částku 2 125,56 eura jako náhradu veškerých výdajů za zdravotní vyšetření v důsledku nemoci, která se u něj projevila v souvislosti s nepřiměřeným a neoprávněným jednáním Komise vůči němu.
121 Komise s tvrzeními žalobce nesouhlasí.
122 Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí mít újma, aby bylo možné přiznat její náhradu, k vytýkanému jednání dostatečně přímý vztah (rozsudky ze dne 4. října 1979, Dumortier a další v. Rada, 64/76, 113/76, 167/78, 239/78, 27/79, 28/79 a 45/79, EU:C:1979:223, bod 21; ze dne 27. června 2000, Meyer v. Komise, T‑72/99, EU:T:2000:170, bod 49, a ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, EU:T:2008:257, bod 397). Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že je na žalobci, aby prokázal příčinnou souvislost (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. ledna 1992, Finsider a další v. Komise, C‑363/88 a C‑364/88, EU:C:1992:44, bod 25; ze dne 30. září 1998, Coldiretti a další v. Rada a Komise, T‑149/96, EU:T:1998:228, bod 101, a ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, EU:T:2008:257, bod 397).
123 V tomto ohledu je třeba připomenout, že pochybení OLAF, která by mohla založit odpovědnost Unie, spočívají v předání informací francouzským soudním orgánům, aniž by byl žalobce vyslechnut nebo alespoň vyrozuměn (viz body 82 a 85 výše). Komise se dále dopustila pochybení, které může založit odpovědnost Unie, tím, že podala návrh na náhradu škody v adhezním řízení a trestní oznámení na žalobce před tím, než OLAF skončil vyšetřování (viz bod 108 výše).
124 Žalobce v projednávané věci poukázal na tři různé újmy, a sice na újmu majetkovou, morální újmu a újmu na zdraví. Aby Tribunál mohl posoudit, do jaké míry je prokázána existence jednak těchto újem a jednak příčinné souvislosti mezi nimi a jednáními, která žalobce vytýká OLAF a Komisi, je třeba posoudit postupně každou z těchto újem.
K majetkové újmě
125 Žalobce tvrdí, že mu protiprávní jednání Komise způsobilo značné výdaje na právní zastoupení. V tomto ohledu se domáhá částky 39 293,38 eura z titulu náhrady nákladů na právní zastoupení, které vynaložil před francouzskými a unijnímu soudními orgány, a dále částky 872,4 eura, které v průběhu soudních řízení vydal za cesty.
126 V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že, jak správně uvádí Komise, náklady, které žalobce vynaložil na svoji obhajobu před unijními soudy, nejsou majetkovou újmou, nýbrž náklady řízení. Je totiž třeba připomenout, že náklady vynaložené účastníky řízení na soudní řízení nemohou být jako takové považovány za újmu odlišnou od břemene nákladů řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 1999, Komise v. Montorio, C‑334/97, EU:C:1999:290, bod 54).
127 Mimoto, pokud jde o případné náklady spojené s průběhem řízení u vnitrostátních soudů, je třeba mít za to, že nemohou být nahrazeny v rámci tohoto řízení, neboť schází příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou a pochybeními OLAF a Komise (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2004, François v. Komise, T‑307/01, EU:T:2004:180, bod 109). V každém případě má v otázce náhrady nákladů řízení vynaložených na vnitrostátní úrovni výlučnou pravomoc vnitrostátní soud, který musí o této otázce rozhodnout, neexistují-li v této oblasti harmonizační opatření Unie, podle příslušných ustanovení platného vnitrostátního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. září 1995, Nölle v. Rada a Komise, T‑167/94, EU:T:1995:169, bod 37).
128 Za těchto okolností je třeba dospět k závěru, že návrh žalobce znějící na náhradu majetkové újmy, která mu údajně vznikla, musí být zamítnut.
K morální újmě
129 Žalobce tvrdí, že zahájení soudního řízení vůči němu přesto, že vnitřní vyšetřování OLAF nebylo skončeno, jakož i zpochybňování jeho neviny poté, co ji konstatovaly francouzské soudní orgány, až do stadia kasačního opravného prostředku, ačkoli přitom Komise neměla dostatečně přesné a relevantní informace, poškodilo jeho čest a dobrou profesní pověst. Podle žalobce vyvolalo řízení, které vůči němu bylo vedeno, u jeho bývalých kolegů a jeho okolí dojem, že se podílel na finančním skandálu. Z tohoto důvodu žádá o částku 500 000 eur z titulu náhrady morální újmy, která mu vznikla v důsledku protiprávního jednání Komise.
130 V projednávané věci je nejprve třeba poukázat na to, že v důsledku skutečnosti, že Komise podala návrh na náhradu škody v adhezním řízení a trestní oznámení k francouzským soudům před tím, než OLAF skončil své vyšetřování, došlo k poškození cti a dobré profesní pověsti žalobce. Jednání Komise mu totiž způsobilo morální újmu, neboť vyvolalo dojem, že se provinil při výkonu svých funkcí, a u jeho osobního a profesního okolí domnění, že je zapojen do podvodného jednání a finančního skandálu. Je proto třeba učinit závěr, že tato újma pramení přímo z protiprávního jednání Komise, a tedy podle judikatury uvedené výše v bodě 122 existuje příčinná souvislost mezi tímto jednáním a uvedenou újmou.
131 Kromě toho skutečnost, že OLAF předal sdělení ze dne 19. března 2003, které se týkalo žalobce, francouzským soudním orgánům, aniž žalobce vyslechl nebo ho o sdělení alespoň vyrozuměl, žalobci způsobilo morální újmu, neboť se nemohl vyjádřit ke skutečnostem, na jejichž základě bylo řízení zahájeno, ani se proti nim hájit. Skutečnost, že nebyl vyslechnut, u něj totiž vyvolala pocit nespravedlnosti, bezmoci a frustrace. Je třeba mít za to, že tuto újmu způsobilo protiprávní jednání OLAF, a že proto existuje příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou a protiprávním jednáním.
132 Pokud jde konečně o morální újmu, která žalobci vznikla v souvislosti s trestním řízením, ve kterém Komise poté, co francouzské soudy obžalovaného v prvním stupni zprostily obvinění, pokračovala až do kasační stížnosti, žalobci se, i když je sice pravda, že taková situace nejistoty mohla narušit jeho soukromý život a způsobit mu morální újmu, nepodařilo prokázat protiprávnost uvedeného jednání. Žádost o náhradu újmy tudíž musí být vzhledem k tomu, že jedna ze tří podmínek pro založení mimosmluvní odpovědnosti Unie není ve vztahu k těmto tvrzením splněna, zamítnuta na základě judikatury citované výše v bodě 45, aniž by bylo nutné zkoumat, zda jsou splněny dvě další podmínky.
133 Z výše uvedeného vyplývá, že žalobci vznikla morální újma, která spočívá v poškození jeho cti, jakož i profesní pověsti, a dále v pocitu nespravedlnosti, bezmoci a frustrace, které u něj mohly nastat. Je proto třeba rozhodnout ex æquo et bono, že náhrada 62 000 eur představuje přiměřenou náhradu této újmy.
K újmě na zdraví
134 Žalobce poukazuje na to, že mu vážná pochybení, která unijní administrativě vytýká, způsobila újmu na zdravotním stavu, neboť se u něj v důsledku úzkosti ze zdlouhavého trestního řízení, jež vůči němu bylo nerozvážně zahájeno, projevilo vážné onemocnění, které dokládá lékařská zpráva. Za těchto podmínek žalobce požaduje částku 500 000 eur jako náhradu újmy na zdraví, kterou utrpěl v důsledku zhoršení zdravotního stavu, a částku 2 125,56 eura jako náhradu veškerých nákladů, které vynaložil na zdravotní vyšetření.
135 V projednávané věci je třeba poukázat na to, že ke zhoršení zdravotního stavu žalobce nemohlo, jak ve svých písemnostech sám uznal, dojít jindy, než v době mezi jeho obviněním dne 10. září 2008 a vynesením rozsudku Cour de cassation (Kasační soud, Francie) dne 15. června 2016. I kdyby nicméně důkazy, které žalobce předložil, prokazovaly, že se jeho zdravotní stav zhoršil v důsledku trestního řízení, jež proti němu bylo vedeno, nemůže tato okolnost vyvrátit skutečnost, že, jak vyplývá z tohoto rozsudku, žalobce právně dostačujícím způsobem neprokázal protiprávnost jednání Komise, jehož cílem bylo zpochybnit usnesení o zastavení trestního stíhání prostřednictvím odvolání a poté kasační stížnosti.
136 Tato žádost o náhradu újmy proto musí být, vzhledem k tomu, že jedna ze tří podmínek pro založení mimosmluvní odpovědnosti Unie není ve vztahu k těmto tvrzením splněna, zamítnuta na základě judikatury citované výše v bodě 45, aniž je nutné zkoumat, zda jsou splněny další dvě podmínky.
K nákladům řízení
K návrhovým žádáním, která se týkají „nevratných nákladů řízení“
137 Žalobce požaduje, aby bylo Komisi uloženo zaplatit částku 3 000 eur z titulu „nevratných nákladů řízení“.
138 Komise se v tomto ohledu nevyjádřila.
139 V projednávané věci je třeba poukázat na to, že žalobce neupřesňuje povahu nevratných nákladů řízení, jejichž náhradu požaduje. Pokud je přitom cílem návrhových žádání žalobce náhrada nutných výdajů, které vynaložil v souvislosti s řízením, je třeba připomenout, že podle článku 140 jednacího řádu jsou tyto výdaje součástí nákladů řízení (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 18. listopadu 2013, Trabelsi v. Rada, T‑162/12, nezveřejněné, EU:T:2013:619, body 32 až 36).
140 Tato návrhová žádání proto musí být posouzena společně s návrhovými žádáními znějícími na uložení náhrady nákladů řízení Komisi.
K náhradě nákladů řízení
141 Podle čl. 134 odst. 3 jednacího řádu ponese každý z účastníků řízení vlastní náklady, pokud měl ve věci částečně úspěch i neúspěch. Jeví-li se to však vzhledem k okolnostem v projednávané věci jako odůvodněné, může Tribunál rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení.
142 Jelikož žalobě bylo v projednávaném případě v zásadě vyhověno, bude spravedlnosti učiněno zadost rozhodnutím, že vzhledem ke zvláštnímu kontextu věci ponese Komise mimo vlastní náklady řízení i veškeré náklady řízení vynaložené žalobcem.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (pátý senát)
rozhodl takto:
1) Evropská komise uhradí Fernandu De Estebanu Alonsovi částku 62 000 eur z titulu způsobené morální újmy.
2) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
3) Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené De Estebanem Alonsem.
Gratsias | Labucka | Ulloa Rubio |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. června 2019.
Podpisy.