USNESENÍ SOUDU (pátého senátu)
12. ledna 2007 (*)
„Společná organizace trhu – Banány – Dovozní režim banánů pocházejících ze zemí AKT na území Evropské unie – Nařízení (ES) č. 2015/2005 – Žaloba na neplatnost – Aktivní legitimace – Nepřípustnost“
Ve věci T‑447/05,
Société des plantations de Mbanga SA (SPM), se sídlem v Douala (Kamerun), původně zastoupená P. Soler Couteauxem a S. Cahnem, poté B. Dorém, advokáty,
žalobkyně,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené F. Clotuche-Duvieusart a L. Visaggiem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení nařízení Komise (ES) č. 2015/2005 ze dne 9. prosince 2005 o dovozu banánů pocházejících ze zemí AKT v rámci celní kvóty otevřené nařízením Rady (ES) č. 1964/2005 o celních sazbách pro banány během ledna a února 2006 (Úř. věst. L 324, s. 5),
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (pátý senát),
ve složení M. Vilaras, předseda, M. E. Martins Ribeiro a K. Jürimäe, soudkyně,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává toto
Usnesení
Právní rámec
1 Nařízení Rady (EHS) č. 404/93 ze dne 13. února 1993 o společné organizaci trhu s banány (Úř. věst. L 47, s. 1; Zvl. vyd. 03/13, s. 388) ve své hlavě IV zavedlo společný režim dovozu banánů pocházejících ze třetích zemí do Společenství, který byl použitelný v období mezi 1. červencem 1993 a 31. prosincem 2005. Tento režim byl založen na otevření celních kvót, jejichž objem byl stanoven tak, aby bylo zajištěno zásobování trhu Společenství, přičemž na dovoz v rámci uvedených kvót se vztahovalo použití sníženého nebo nulového cla. V tomto kontextu se na banány pocházející ze států africké, karibské a tichomořské oblasti (dále jen „země AKT“) vztahovalo preferenční zacházení spočívající v osvobození dovozu určitého množství banánů od cla a použití celní preference pro dovoz překračující toto množství.
2 Společný dovozní režim upravený v hlavě IV nařízení č. 404/93 byl několikrát změněn. Od 1. července 2001 byla základní pravidla upravující dovoz banánů do Společenství stanovena v článcích 16 až 20 nařízení č. 404/93, ve znění pozměněném nařízením Rady (ES) č. 216/2001 ze dne 29. ledna 2001 (Úř. věst. L 31, s. 2; Zvl. vyd. 03/31, s. 226) a nařízením Rady (ES) č. 2587/2001 ze dne 19. prosince 2001 (Úř. věst. L 345, s. 13; Zvl. vyd. 03/34, s. 422). Tato pravidla byla doplněna ustanoveními nařízení Komise (ES) č. 896/2001 ze dne 7. května 2001, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 404/93, pokud jde o dovoz banánů do Společenství (Úř. věst. L 126, s. 6; Zvl. vyd. 03/32, s. 150).
3 Body 1 a 2 odůvodnění nařízení č. 216/2001 stanoví, že aby se ukončily spory způsobené dovozním režimem banánů zavedeným v hlavě IV nařízení č. 404/93, analýza všech možností předložených Komisí vede k domněnce, že „zřízení dovozního režimu ve střednědobé lhůtě, založeného na uplatnění cla s příslušnou sazbou a na použití celní preference pro dovoz zboží pocházejícího ze zemí AKT, představuje nejlepší záruky pro to, aby bylo jednak dosaženo cílů společné organizace trhu, pokud jde o produkci Společenství a poptávku spotřebitelů, a jednak, aby byla dodržena pravidla mezinárodního obchodu, a předešlo se tak novým sporům“. Bod 4 odůvodnění téhož nařízení upřesňuje, že „[n]ež vstoupí tento režim v platnost, bude Společenství zásobováno v rámci několika celních kvót otevřených pro dovozy bez rozdílu původu […]“
4 Článek 16 nařízení č. 404/93, ve znění nařízení č. 216/2001, stanovil:
„1. Tento článek a články 17 až 20 se vztahují na dovoz čerstvých produktů kódu KN ex 0803 00 19, dokud nevstoupí v platnost sazba společného celního sazebníku pro tyto produkty stanovená postupem podle článku XXVIII Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT), nejdéle však do 1. ledna 2006.
2. Před vstupem sazby uvedené v odstavci 1 v platnost se dovoz čerstvých produktů uvedených v předchozím odstavci uskutečňuje v rámci celních kvót otevřených v článku 18.“
5 Článek 18 odst. 1 nařízení č. 404/93 stanovil otevření tří celních kvót, označených písmeny A, B a C o celkovém objemu 3 403 000 tun. V návaznosti na změny provedené nařízením č. 2587/2001 byl objem kvóty C stanoven v souladu s čl. 18 odst. 1 prvním pododstavcem písm. c) nařízení č. 404/93 na 750 000 tun a vyhrazen v souladu s čl. 18 odst. 1 třetím pododstavcem nařízení č. 404/93 pro dovoz banánů pocházejících ze zemí AKT (dále jen „banány AKT“).
6 Souběžně s tímto režimem Komise přijímala od roku 2004 přechodná opatření v návaznosti na přistoupení deseti nových členských států ke Společenství, aby bylo zajištěno zásobování trhu těchto států. Pokud jde o rok 2005, tato opatření byla stanovena nařízením Komise (ES) č. 1892/2004 ze dne 29. října 2004 o přechodných opatřeních pro rok 2005 týkajících se dovozu banánů do Společenství v důsledku přistoupení České republiky, Estonska, Kypru, Lotyšska, Litvy, Maďarska, Malty, Polska, Slovinska a Slovenska (Úř. věst. L 328, s. 50), které stanovilo dodatečné množství 460 000 tun ke kvótám otevřeným článkem 18 nařízení č. 404/93 pro dovoz banánů bez rozdílu původu.
7 Článek 1 nařízení Rady (ES) č. 1964/2005 ze dne 29. listopadu 2005 o celních sazbách pro banány (Úř. věst. L 316, s. 1), které zavedlo režim založený čistě na clech, stanoví :
„1. S účinkem od 1. ledna 2006 je celní sazba pro banány (kód KN 0803 00 19) 176 EUR/tunu.
2. Počínaje dnem 1. ledna 2006 se každý rok od 1. ledna otevře pro dovozy banánů (kód KN 0803 00 19) pocházejících ze zemí AKT autonomní celní kvóta 775 000 tun čisté váhy podléhající nulové celní sazbě.“
8 Vstup tohoto nového nařízení v platnost způsobil neplatnost režimu celních kvót pro dovoz upraveného hlavou IV nařízení č. 404/93 v souladu s čl. 16 odst. 1 uvedeného nařízení.
9 Článek 2 nařízení č. 1964/2005 stanoví, že opatření nezbytná k provedení tohoto nařízení a přechodná opatření nezbytná k usnadnění přechodu ze stávajícího režimu do režimu stanoveného tímto nařízením se přijmou postupem projednání ve výborech (řídící výbor).
10 Nařízení Komise (ES) č. 2015/2005 ze dne 9. prosince 2005 o dovozu banánů pocházejících ze zemí AKT v rámci celní kvóty otevřené nařízením č. 1964/2005 o celních sazbách pro banány během ledna a února 2006 (Úř. věst. L 324, s. 5, dále jen „napadené nařízení“) bylo přijato, aby byla stanovena pravidla pro správu celní kvóty použitelná na dovoz pocházející ze zemí AKT během ledna a února 2006. Bod 2 odůvodnění uvedeného nařízení upřesňuje:
„Zavedení nástrojů nezbytných pro správu celní kvóty pro dovoz banánů pocházejících ze zemí AKT stanovené nařízením […] č. 1964/2005 nelze do 1. ledna 2006 včas uskutečnit. Komise proto musí přijmout prozatímní opatření pro vydávání dovozních licencí na leden a únor 2006 s cílem zabezpečit zásobování Společenství, zajistit kontinuitu obchodu se zeměmi AKT a zabránit narušení obchodních toků. Tato opatření se nedotknou pravidel, která budou stanovena později v průběhu roku 2006.“
11 Článek 2 napadeného nařízení stanoví:
„Pro leden a únor 2006 činí dostupné množství:
– 135 000 tun v případě vydávání dovozních licencí hospodářským subjektům uvedeným v hlavě II; pořadové číslo této celní subkvóty je 09.4160,
– 25 000 tun v případě vydávání dovozních licencí hospodářským subjektům uvedeným v hlavě III; pořadové číslo této celní subkvóty je 09.4162.“
12 Hlava II napadeného nařízení se týká „[h]ospodářských subjektů registrovaných na základě celní kvóty C uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. c) nařízení […] č. 404/93 pro rok 2005“. Jeho článek 3 stanoví:
„Pro leden a únor 2006 může každý tradiční hospodářský subjekt C a každý netradiční hospodářský subjekt C, které jsou uvedené v čl. 3 odst. 3 a v čl. 7 odst. 1 nařízení […] č. 896/2001 […] podat jednu nebo více žádostí o vydání dovozní licence do maximální výše,
– referenčního množství stanoveného a oznámeného pro rok 2005 v rámci celní kvóty C podle čl. 5 odst. 4 nařízení […] č. 896/2001, pokud jde o tradiční hospodářský subjekt C,
– množství stanoveného a oznámeného pro rok 2005 v rámci celní kvóty C podle čl. 9 odst. 3 nařízení […] č. 896/2001, pokud jde o netradiční hospodářský subjekt C,
[…]“
13 Hlava III napadeného nařízení se týká „[o]statních hospodářských subjektů“. Článek 4 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:
„Hospodářské subjekty usazené ve Společenství a registrované na základě celních kvót A/B uvedených v čl. 18 odst. 1 nařízení […] č. 404/93 nebo na základě dostatečného [dodatečného] množství stanoveného v nařízení […] č. 1892/2004, které v průběhu roku 2005 daly do volného oběhu banány pocházející ze zemí AKT, mohou podat pouze jednu žádost o dovozní licenci v rámci množství stanoveného v čl. 2 druhé odrážce.“
14 Hlava IV napadeného nařízení upřesňuje pravidla podávání žádostí (článek 5) a vydávání dovozních licencí (článek 6). Hlava V uvedeného nařízení, která obsahuje články 7 až 9, obsahuje závěrečná ustanovení.
15 Nařízení Komise (ES) č. 219/2006 ze dne 8. února 2006 o otevření a správě celní kvóty pro dovoz banánů kódu KN 0803 00 19 pocházejících ze zemí AKT pro období od 1. března do 31. prosince 2006 (Úř. věst. L 38, s. 22) poté stanovilo pravidla pro správu celní kvóty použitelná na dovoz pocházející ze zemí AKT od 1. března 2006. Článek 2 písm. b) uvedeného nařízení stanoví, že množství 468 150 tun, tedy 76 % dostupného množství, má být spravováno v souladu s ustanoveními kapitoly III téhož nařízení. Tato posledně uvedená kapitola odkazuje v čl. 7 odst. 2 na metodu zvanou „kdo dřív přijde, je dřív na řadě“, upravenou v článcích 308a, 308b a 308c nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 253, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307).
16 Vztahy mezi zeměmi AKT a Společenstvím jsou v současné době upraveny dohodou o partnerství mezi africkými, karibskými a tichomořskými státy na jedné straně a Evropským společenstvím a jeho členskými státy na straně druhé, podepsanou v Cotonou dne 23. června 2000 (Úř. věst. 2000, L 317, s. 3, dále jen „dohoda z Cotonou“).
17 Obecný obchodní režim mezi Společenstvím a zeměmi AKT je definován v příloze V dohody z Cotonou. Tento režim je použitelný během přechodného vyjednávacího období o nových dohodách o hospodářském partnerství, které trvá do 31. prosince 2007. Článek 1 této přílohy upřesňuje zejména:
„1. Produkty pocházející ze států AKT se do Společenství dovážejí osvobozené od cla a poplatků s rovnocenným účinkem.
a) U produktů pocházejících ze [států] AKT:
– uvedených v příloze I Smlouvy, které spadají do společné organizace trhu ve smyslu článku 34 Smlouvy, nebo
– podléhajících při dovozu do Společenství specifickým pravidlům zavedeným v důsledku provádění společné zemědělské politiky;
přijme Společenství opatření nezbytná k tomu, aby těmto státům zajistilo výhodnější zacházení, než je poskytováno třetím zemím, které pro tyto produkty využívají doložky nejvyšších výhod.
[…]
d) Režim uvedený v [odstavci 1 písmenu a)] vstupuje v platnost současně s touto dohodou a platí po dobu trvání přípravného období stanoveného v čl. 37 odst. 1 této dohody.
Pokud však během tohoto období Společenství:
[…]
– změní společnou organizaci trhu určitého produktu nebo specifická pravidla zavedená v důsledku provádění společné zemědělské politiky, vyhrazuje si právo po konzultacích v Radě ministrů změnit režimy stanovené pro produkty pocházející ze [států] AKT. Společenství se v těchto případech zavazuje zajistit, aby produkty pocházející ze [států] AKT i nadále požívaly výhod srovnatelných s výhodami, kterých dříve požívaly ve vztahu k produktům pocházejícím ze třetích zemí a využívajícím doložku nejvyšších výhod.“
18 Článek 1 protokolu č. 5 připojeného k příloze V dohody z Cotonou, nazvaný „Druhý protokol o banánech“, stanoví:
„Strany uznávají zásadní hospodářský význam, který mají pro dodavatele banánů států AKT vývozy na trh Společenství. Společenství se zavazuje přezkoumat pokračující životaschopnost jejich odvětví vývozu banánů a pokračující odbyt jejich banánů na trhu Společenství a v nezbytných případech přijmout opatření k tomu, aby jej zajistilo.“
Žalobkyně
19 Žalobkyně byla založena dne 5. října 1998. Jejím hlavním předmětem činnosti v Kamerunu a dalších zemích je produkce, zpracování a uvádění na trh banánů určených k vývozu.
20 Žalobkyně patří do kategorie producentů, kteří nejsou hospodářskými subjekty a nejsou ani součástí evropské či nadnárodní skupiny. Není tak hospodářským subjektem ve smyslu napadeného nařízení a nemůže se jím stát, jelikož uvedené nařízení zachovává systém přidělování dovozních licencí na základě historických odkazů zavedených dříve platnou právní úpravou.
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
21 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 22. prosince 2005 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
22 Samostatným podáním došlým kanceláři Soudu téhož dne žalobkyně navrhla, aby věc byla projednána ve zrychleném řízení upraveném v článku 76a jednacího řádu Soudu.
23 Rozhodnutím Soudu ze dne 26. ledna 2006 byl návrh na projednání věci ve zrychleném řízení zamítnut.
24 Samostatným podáním došlým kanceláři Soudu dne 10. února 2006 vznesla Komise na základě článku 114 jednacího řádu námitku nepřípustnosti proti projednávané žalobě.
25 Žalobkyně se vyjádřila k této námitce nepřípustnosti dne 28. března 2006, přičemž téhož dne byla písemná část řízení o přípustnosti ukončena.
26 Ve své žalobě žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– zrušil napadené nařízení;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
27 Ve své námitce nepřípustnosti Komise navrhuje, aby Soud:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
28 Ve svém vyjádření k námitce nepřípustnosti žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– zamítl námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
29 Na základě čl. 114 odst. 1 jednacího řádu, požaduje-li to některý účastník řízení, může Soud vydat rozhodnutí o nepřípustnosti bez projednání věci samé. V souladu s odstavcem 3 téhož článku následuje dále ústní část řízení, nerozhodne-li Soud jinak. V projednávaném případě má Soud věc na základě přezkumu spisu za dostatečně objasněnou, a proto není namístě zahájit ústní část řízení.
30 Komise namítá nepřípustnost žaloby jednak z toho důvodu, že žalobkyně nemá právní zájem na podání žaloby proti napadenému nařízení, a jednak, že uvedené nařízení je obecně závazné, a nedotýká se tedy žalobkyně ani bezprostředně, ani osobně.
Argumenty účastnic řízení
31 Komise uplatňuje, že v souladu s čl. 230 čtvrtým pododstavcem ES podléhá přípustnost žaloby na neplatnost podané fyzickou nebo právnickou osobou proti nařízení podmínce, že takové nařízení představuje ve skutečnosti individuální rozhodnutí, které se této osoby bezprostředně a osobně dotýká. Dodává, že cílem uvedeného ustanovení je zabránit tomu, aby pouhým výběrem formy nařízení mohla být vyloučena žaloba jednotlivce proti rozhodnutí, které se ho bezprostředně a osobně dotýká.
32 V projednávaném případě se napadené nařízení nejen nedotýká žalobkyně ať bezprostředně, či individuálně, ale jeho cílem dokonce není ani upravit právní postavení producentů, jako je žalobkyně, umístěných mimo území Společenství, takže žalobkyně nemá právní zájem na podání žaloby na neplatnost uvedeného nařízení.
33 Zaprvé, pokud jde o právní zájem na podání žaloby, Komise připomíná, že cílem napadeného nařízení je stanovit prozatímní opatření pro vydávání dovozních licencí na leden a únor 2006 v rámci celní kvóty pro banány AKT stanovené nařízením č. 1964/2005. Přijetí těchto opatření se ukázalo nezbytným, protože čas po přijetí nařízení č. 1964/2005 nebyl dostatečný k tomu, aby Komise mohla přijmout a zveřejnit nová pravidla pro správu kvóty pro banány AKT a aby poté členské státy mohly provést na základě těchto pravidel novou registraci hospodářských subjektů oprávněných podílet se na rozdělení celní kvóty. Volba omezit pouze na leden a únor 2006 vydávání dovozních licencí hospodářským subjektům, které zásobovaly trh Společenství s banány AKT v rámci režimu celních kvót platného do 31. prosince 2005 byla učiněna s cílem zabezpečit zásobování Společenství, zajistit kontinuitu obchodu se zeměmi AKT a zabránit narušení obchodních toků.
34 Komise dodává, že za tímto účelem napadené nařízení definuje dvě subkvóty určené pro různé typy hospodářských subjektů, první ve výši 135 000 tun, otevřenou pro hospodářské subjekty usazené ve Společenství, které byly pro rok 2005 registrované na základě celní kvóty C uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. c) nařízení č. 404/93, a druhou ve výši 25 000 tun otevřenou pro ostatní hospodářské subjekty, a sice hospodářské subjekty usazené ve Společenství, registrované na základě kvót A a B uvedených v čl. 18 odst. 1 nařízení č. 404/93 nebo dodatečného množství stanoveného nařízením č. 1892/2004, které v průběhu roku 2005 uvedly banány AKT do volného oběhu. Takový systém se tak nemůže dotýkat producentů, jako je žalobkyně, usazených ve třetích zemích, kteří nevykonávají žádnou hospodářskou činnost na území členských států. Z toho vyplývá, že právní postavení žalobkyně by se v případě zrušení napadeného nařízení, které se na ni nepoužije, nezměnilo, což prokazuje, že nemá právní zájem na podání žaloby na neplatnost proti uvedenému nařízení.
35 Zadruhé, i kdyby takový právní zájem existoval, nic to nemění na tom, že podle Komise není žalobkyně napadeným nařízením dotčena ani bezprostředně, ani osobně, jelikož se jedná o obecně závazný akt. V tomto ohledu Komise upřesňuje, že uvedené nařízení definuje kategorie hospodářských subjektů a pravidla pro přístup k jednotlivým subkvótám na základě objektivně stanovených kritérií, a sice jednak podílu na rozdělení celních kvót stanovených článkem 18 nařízení č. 404/93 nebo dodatečného množství stanoveného nařízením č. 1892/2004, a jednak původu banánů dovážených na tomto základě do Společenství. Jedná se tedy o nařízení mající právní účinky vůči obecně a abstraktně určeným osobám v souladu s kritériem rozlišení mezi nařízením a rozhodnutím, tak jak bylo stanoveno judikaturou (rozsudky Soudního dvora ze dne 6. října 1982, Alusuisse Italia v. Rada a Komise, 307/81, Recueil, s. 3463, bod 9, a ze dne 2. dubna 1998, Greenpeace Council a další v. Komise, C‑321/95 P, Recueil, s. I‑1651, bod 28; usnesení Soudu ze dne 19. června 1995, Kik v. Rada a Komise, T‑107/94, Recueil, s. II‑1717, bod 35, a rozsudek Soudu ze dne 12. července 2001, Comafrica a Dole Fresh Fruit Europe v. Komise, T‑198/95, T‑171/96, T‑230/97, T‑174/98 a T‑225/99, Recueil, s. II‑1975, body 108 až 110).
36 Jelikož žalobkyně není hospodářským subjektem uvedeným v napadeném nařízení, tento akt se jí dotýká pouze objektivně jako hospodářského subjektu neusazeného ve Společenství, který nemá historický odkaz v rámci dovozního režimu Společenství použitelného do 31. prosince 2005, jak žalobkyně sama uvádí ve své žalobě, tedy stejným způsobem jako všech hospodářských subjektů, které se nacházejí se v obdobném postavení. Komise dodává, že Soud již měl příležitost potvrdit, že nařízení upravující podrobnosti správy celních kvót pro dovoz mají obecnou a abstraktní působnost (usnesení Soudu ze dne 25. září 2002, Di Lenardo v. Komise, T‑178/01, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, a Dilexport v. Komise, T‑179/01, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí). Krom toho žádná jiná skutečnost specifická pro postavení žalobkyně ji necharakterizuje ve vztahu k žádnému jinému hospodářskému subjektu.
37 V odpovědi na argument žalobkyně, podle kterého ji napadené nařízení konkrétně zbavuje jejích práv na dovoz, Komise uplatňuje, že žalobkyně nemůže být zbavena žádného práva na dovoz, jelikož – podobně jako jakýkoli jiný hospodářský subjekt – nemá v tomto ohledu žádné nabyté právo, a to tím spíše, že nebyla hospodářským subjektem dokonce ani na základě dříve platného dovozního režimu. Postavení žalobkyně se tedy neodlišuje od postavení jakékoli jiné osoby, která nesplňuje podmínky stanovené v hlavách II a III napadeného nařízení.
38 Komise rovněž uplatňuje, že, i kdyby napadená opatření mohla ohrozit pokračování činností žalobkyně, ani tato skutečnost ji nemůže individualizovat. Podle ustálené judikatury totiž skutečnost, že akt může mít konkrétní účinky lišící se podle jednotlivých právních subjektů, na které se vztahuje, nemůže tento akt zbavovat povahy nařízení, pokud se uplatnění tohoto aktu uskutečňuje na základě objektivní právní a faktické situace definované dotčeným aktem (usnesení Soudního dvora ze dne 12. července 1993, AEFMA v. Komise, C‑107/93, Recueil, s. I‑3999, body 14 až 22; usnesení Soudu ze dne 15. září 1999, Van Parys a další v. Komise, T‑11/99, Recueil, s. II‑2653, body 50 a 51). Totéž platí, pokud jde o možnost více či méně přesně určit počet nebo dokonce i totožnost právních subjektů, na které se dotčený akt použije (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. února 1989, Lefebvre v. Komise, 206/87, Recueil, s. 275; usnesení Soudu ze dne 28. února 2005, von Pezold v. Komise, T‑108/03, Sb. rozh. s. II‑655, bod 46).
39 Zaprvé žalobkyně zpochybňuje tvrzení Komise, podle kterého nemá právní zájem na podání žaloby proti napadenému nařízení. V tomto ohledu tvrdí, že z ustálené judikatury vyplývá, že místo usazení nebo výkonu hospodářské činnosti žalobce nemá vliv na přípustnost žaloby na neplatnost, jelikož relevantní jsou pouze právní účinky aktu, o který se jedná, na právní postavení žalobce (rozsudek Soudu ze dne 14. září 1995, Antillean Rice Mills a další v. Komise, T‑480/93 a T‑483/93, Recueil, s. II‑2305).
40 Dodává, že přípustnost žaloby na neplatnost podané jednotlivcem je podle ustálené judikatury podřízena pouze podmínce, aby se tento posledně uvedený mohl dovolávat právně chráněného, vzniklého a trvajícího zájmu. V projednávaném případě je nezpochybnitelné, že jelikož v důsledku použití napadeného nařízení jsou producenti ze zemí AKT, kteří nejsou hospodářským subjektem ve smyslu uvedeného nařízení, zbaveni všech práv týkajících se jakéhokoli vývozu na trh Společenství, uvedení producenti mají legitimní a právně chráněný zájem, který je opravňuje napadnout legalitu uvedeného nařízení.
41 Zadruhé, žalobkyně uplatňuje, že je sice pravda, že se uvedené nařízení použije obecně na zúčastněné hospodářské subjekty, nic to ale nemění na tom, že se bezprostředně a osobně dotýká některých z nich. V tomto ohledu připomíná, že podle ustálené judikatury, pokud nařízení není co do obsahu individuálním rozhodnutím, je namístě určit právní účinky, které má způsobovat nebo je skutečně způsobuje (rozsudky Soudního dvora Alusuisse Italia v. Rada a Komise, bod 35 výše, bod 8, a ze dne 22. listopadu 2001, Antillean Rice Mills v. Rada, C‑451/98, Recueil, s. I‑8949).
42 Normativní povaha aktu tedy nebrání, jak uznala judikatura, právu žalobce podat žalobu na neplatnost. Za tímto účelem stačí, aby žalobce prokázal, že je uvedeným aktem bezprostředně a osobně dotčen (rozsudky Soudního dvora ze dne 29. března 1979, ISO v. Rada, 118/77, Recueil, s. 1277; ze dne 21. února 1984, Allied Corporation a další v. Komise, 239/82 a 275/82, Recueil, s. 1005; ze dne 14. března 1990, Nashua Corporation a další v. Komise a Rada, C‑133/87 a C‑150/87, Recueil, s. I‑719; ze dne 16. května 1991, Extramet Industrie v. Rada, C‑358/89, Recueil, s. I‑2501; ze dne 18. května 1994, Codorníu v. Rada, C‑309/89, Recueil, s. I‑1853, a Antillean Rice Mills v. Rada, bod 41 výše).
43 Zatřetí, žalobkyně tvrdí, že je napadeným nařízením osobně dotčena, jak to vyžaduje judikatura, z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ni zvláštní, nebo faktické situace, která ji vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím ji individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát rozhodnutí (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, Recueil, s. 197, 223, a ze dne 25. července 2002, Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, C‑50/00 P, Recueil, s. I‑6677; usnesení Soudu ze dne 6. července 2004, Alpenhain-Camembert-Werk a další v. Komise, T‑370/02, Sb. rozh. s. II‑2097). V tomto ohledu tvrdí, že se nejen nachází ve faktické situaci, zcela odlišné od faktické situace hospodářských subjektů nebo jiných producentů banánů AKT, ale rovněž v právním postavení umožňujícím se domnívat, že musí být považována za „adresáta“ ve smyslu judikatury. Z důvodu skutečnosti, že patří do kategorie nezávislých producentů usazených v zemích AKT bez ohledu na to, zda jsou hospodářskými subjekty nebo integrovanými producenty, je jí znemožněno uvádět svou produkci na trh na území Unie.
44 Podle žalobkyně, jak vyplývá z článku 1 přílohy V dohody z Cotonou a z článku 1 protokolu č. 5 připojeného k příloze V uvedené dohody nazvaného „Druhý protokol o banánech“, právo Společenství definuje právní postavení producenta usazeného v zemi AKT vyvážejícího své produkty na trh Společenství, když jej odlišuje od právního postavení jiných producentů, jakož i od postavení všech ostatních hospodářských subjektů trhu s banány. Uvedená ustanovení umožňují nezpochybnitelně stanovit, že se podniky produkující banány AKT nacházejí ve zvláštním právním postavení vzhledem k pravidlům společné zemědělské politiky, a sice ve stejném postavení, jako je postavení, kterého se týkal rozsudek Antillean Rice Mills a další v. Komise, bod 39 výše.
45 Žalobkyně upřesňuje, že její individualizace může vyplývat ze zohlednění (nebo povinnosti zohlednění tvůrcem aktu) tvůrcem aktu právního postavení nebo faktické situace, ve které se nachází a která odpovídá situaci dotčených podniků při přijetí uvedeného aktu. Tento způsob uznání osobního dotčení byl již použit Soudním dvorem v rozsudku ze dne 17. ledna 1985, Piraiki-Patraiki a další v. Komise (11/82, Recueil, s. 207), a to jelikož to ukládala ustanovení aktu o přistoupení, jakož i v rozsudku ze dne 26. června 1990, Sofrimport v. Komise (C‑152/88, Recueil, s. I‑2477), ve kterém se Soudní dvůr domníval, že dotčená právní úprava Komisi ukládala zohlednit situaci žalobců při přijetí dotčeného aktu.
46 Její postavení je mimoto zcela srovnatelné s postavením vývozců rýže z Nizozemských Antil ve věci, ve které byl vydán rozsudek Antillean Rice Mills v. Rada, bod 41 výše, ohledně kterých bylo uznáno, že byli zbaveni možnosti vývozu do Společenství v návaznosti na opatření Společenství. Podle žalobkyně je pravda, že v tomto rozsudku Soudní dvůr především rozhodl, že žalobci nemohou být považováni za dotčené opatřením Společenství pouze jako vývozci rýže do Společenství, jelikož tato činnost je obchodní činností, kterou může v kterýkoli okamžik vykonávat jakýkoli podnik. Soudní dvůr poté upřesnil, že žalobci byli a priori dotčeni pouze z důvodu svého objektivního postavení hospodářských subjektů působících v dotčeném sektoru ze stejného důvodu jako jakýkoli jiný subjekt, a konečně, že malý počet dotčených subjektů nebyl dostačující k přijetí závěru o osobním dotčení. Nicméně Soudní dvůr se rovněž domníval, že skutečnost, že jsou Rada nebo Komise povinny na základě zvláštních ustanovení zohlednit důsledky aktu, který zamýšlí přijmout, na situaci některých jednotlivců, může „tyto posledně uvedené individualizovat“ (rozsudky Soudního dvora Piraiki-Patraiki a další v. Komise, bod 45 výše, body 28 a 31, a ze dne 11. února 1999, Antillean Rice Mills a další v. Komise, C‑390/95 P, Recueil, s. I‑769, bod 25).
47 Zcela srovnatelné uvažování může být podle žalobkyně přijato z hlediska povinnosti orgánů, přijímají-li nařízení v rámci společné zemědělské politiky (v projednávaném případě společná organizace trhu s banány), nejen zohlednit situaci producentů usazených v zemích AKT, ale také těmto posledně uvedeným zajistit odbyt jejich produktů přinejmenším tak výhodný, jako je odbyt, které existoval v jejich dřívější situaci v souladu s ustanoveními článku 1 přílohy V dohody z Cotonou. Požadavek zohlednění individuálních situací je v projednávaném případě posílen skutečností, že orgány jsou povinny na základě smluvních závazků, které jsou nedílnou součástí právních předpisů Společenství, zachovat v průběhu zvažovaného období tradiční obchodní toky.
48 Krom toho za účelem odmítnutí přípustnosti žaloby nemůže Komise platně namítat argument, podle kterého nemohou být žalobci považováni, jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudku Antillean Rice Mills v. Rada, bod 41 výše, za dotčené opatřením Společenství pouze jako vývozci rýže do Společenství, jelikož tato činnost je obchodní činností, kterou může v kterýkoli okamžik vykonávat kterýkoli podnik. V projednávaném případě mělo napadené nařízení platit pouze po dobu dvou měsíců, takže možnost jiných podniků, stát se producenty banánů, v tak krátké lhůtě je čistě teoretická.
49 Začtvrté, žalobkyně uplatňuje, že Komise nepřekládá na podporu své námitky nepřípustnosti žádný argument, který by mohl zpochybnit, že je napadeným nařízením bezprostředně dotčena. V tomto ohledu zdůrazňuje, že z důvodu neexistence jakéhokoli opatření Společenství nebo vnitrostátního opatření provádějících dovozní režim zavedený napadeným nařízením je uvedeným nařízením bezprostředně dotčena. V každém případě Komise musela v okamžiku přijetí napadeného nařízení vědět, že způsob obchodování založený režimem licencí pro výrobce, jako je žalobkyně, bezprostředně znamenal nemožnost zachovat tradiční obchodní toky do Společenství.
50 Žalobkyně nakonec připomíná rozsudek ze dne 3. května 2002, Jégo-Quéré v. Komise (T‑177/01, Recueil, s. II‑2365), ve kterém se Soud domníval, že při neexistenci vnitrostátních opatření provádějících akt Společenství by nepřípustnost žaloby na neplatnost znamenala zbavení práva procesních subjektů na účinnou soudní ochranu, které je zajištěno vnitrostátními ústavními normami, evropskou úmluvou na ochranu lidských práv a základních svobod (EÚLP), zásadami společenství práva a listinou základních práv. Připomíná rovněž, že Soudní dvůr ve svém rozsudku Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, bod 43 výše, rovněž rozhodl, že Evropské společenství je společenstvím práva, v rámci něhož jeho orgány podléhají přezkumu, zda jsou jejich akty v souladu se Smlouvou a obecnými právními zásadami, jejichž součástí jsou základní práva a mezi kterými je i právo na účinnou soudní ochranu.
51 Ze skutečnosti, že podle žalobkyně nemůže být v projednávaném případě otázka platnosti uvedeného nařízení vznesena před žádným vnitrostátním soudem, vyplývá, že pouze připuštění přípustnosti žaloby může zabránit odepření spravedlnosti, kterým by byla napadenému nařízení přiznána soudní imunita neslučitelná se zásadami společenství práva. Ostatně nepřipuštěním přípustnosti takové žaloby by se soud Společenství zbavil možnosti přezkoumat případné protiprávnosti, které by mohly zasahovat dotčený akt, který by tak byl vyňat z jakéhokoli soudního přezkumu, v rozporu s pravidly, která vyplývají ze skutečnosti, že Společenství je společenstvím práva (rozsudek Soudního dvora ze dne 23. dubna 1986, Les Verts v. Parlament, 294/83, Recueil, s. 1339). Na podporu tohoto stanoviska žalobkyně připomíná, že návrh Smlouvy ze dne 18. července 2003 zakládající Ústavu pro Evropu (článek II‑47 a článek III‑270 čtvrtý pododstavec) stanoví pro jednotlivce možnost podat žalobu proti aktům ve formě nařízení, které se jich bezprostředně dotýkají a nejsou k nim vydána prováděcí opatření.
Závěry Soudu
K právnímu zájmu na podání žaloby
52 Z ustálené judikatury vyplývá, že přípustnost žaloby na neplatnost podané fyzickou nebo právnickou osobou je vázána na podmínku prokázání právního zájmu na podání žaloby (rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1977, Société pour l’exportation des sucres v. Komise, 88/76, Recueil, s. 709, bod 19; rozsudek ze dne 14. září 1995, Antillean Rice Mills a další v. Komise, bod 39 výše, bod 59; usnesení Soudu ze dne 29. dubna 1999, Unione provinciale degli agricoltori di Firenze a další v. Komise, T‑78/98, Recueil, s. II‑1377, bod 30, a ze dne 17. října 2005, First Data a další v. Komise, T‑28/02, Sb. rozh. s. II‑bod 34).
53 Fyzická nebo právnická osoba má krom toho zájem na podání žaloby proti aktu pouze v případě, že zrušení tohoto aktu může mít samo o sobě právní následky (rozsudek Soudního dvora ze dne 24. června 1986, AKZO Chemie v. Komise, 53/85, Recueil, s. 1965, bod 21; rozsudek ze dne 14. září 1995, Antillean Rice Mills a další v. Komise, bod 39 výše, bod 59).
54 Podle Komise nemá v projednávaném případě žalobkyně právní zájem na podání žaloby, neboť napadené nařízení se nepoužije na producenty, jako je žalobkyně, usazené ve třetí zemi, kteří nevykonávají žádnou hospodářskou činnosti na území členských států. Z toho vyplývá, že zrušení napadeného nařízení by nemělo žádný následek na právní postavení žalobkyně.
55 Tato argumentace nemůže být přijata.
56 Žalobkyně totiž zpochybňuje napadené nařízení právě z důvodu skutečnosti, že nezohledňuje situaci nezávislých producentů, jako je ona sama, a zbavuje ji tak možnosti vývozu svých produktů na trh Společenství. Uplatňuje zejména, že uvedené nařízení tím, že v článcích 3 a 4 zavádí režim přidělování dovozních licencí založený na historických odkazech, porušuje smluvní ustanovení upravující trh s banány, jakož i zásady zakotvené ustanoveními práva Společenství v oblasti společné zemědělské politiky a ustanoveními práva Společenství týkajícími se společné organizace trhu s banány. Mimoto napadené nařízení porušuje zásadu zákazu diskriminace tím, že neoprávněně zvýhodňuje některé historicky významné dovozce, jakož i zásadu legitimního očekávání.
57 V tomto ohledu stačí připomenout, že podle článku 233 ES je orgán, od nějž pochází zrušený akt, povinen přijmout opatření, která výkon rozsudku předpokládá. Tato opatření se nevztahují k odstranění aktu z právního řádu Společenství, jelikož toto jeho odstranění vyplývá ze samotného zrušení soudem. Týkají se spíše odstranění účinků protiprávností zjištěných ve zrušujícím rozsudku. Takové zrušení totiž zahrnuje povinnost orgánu, od nějž pochází zrušený akt, přijmout opatření, která výkon rozsudku předpokládá. Dotčený orgán tak musí zjednat přiměřenou nápravu situace žalobce nebo zabránit přijetí totožného aktu (rozsudek ze dne 14. září 1995, Antilleans Rice Mills a další v. Komise, bod 39 výše, bod 60).
58 Aby se vyhovělo zrušujícímu rozsudku a aby byl vykonán v celém rozsahu, dotčený orgán je podle ustálené judikatury povinen dodržet nejen výrok rozsudku, ale i odůvodnění, z něhož rozsudek vychází a které tvoří nezbytnou oporu v tom smyslu, že je nutné za účelem určení přesného smyslu toho, co bylo ve výroku rozhodnuto. Je to totiž toto odůvodnění, co jednak určuje přesné ustanovení považované za protiprávní, a jednak ukazuje přesné důvody nezákonnosti zjištěné ve výroku, které musí dotyčný orgán brát v úvahu při nahrazení zrušeného aktu (rozsudky Soudního dvora ze dne 26. dubna 1988, Asteris a další v. Komise, 97/86, 193/86, 99/86 a 215/86, Recueil, s. 2181, bod 27, a ze dne 6. března 2003, Interporc v. Komise, C‑41/00 P, Recueil, s. I‑2125, bod 29; rozsudek Soudu ze dne 2. února 1995, Frederiksen v. Parlament, T‑106/92, Recueil FP, s. I‑A‑29 a II‑99, bod 31).
59 Jak vyplývá z výše uvedené judikatury, dotčený orgán má tedy povinnost zabránit tomu, aby jakýkoli akt nahrazující zrušený akt nebyl stižen stejnými nesprávnostmi, jako byly nesprávnosti uvedené ve zrušujícím rozsudku. Za těchto podmínek může mít zrušení aktu z důvodu, že nezohledňuje určitou kategorii hospodářských subjektů, zakládající pro orgán, od nějž akt pochází, povinnost přijmout opatření, která výkon rozsudku předpokládá, následky na právní postavení žalobkyně.
60 Z předcházejícího vyplývá, že žalobkyně má právní zájem na zrušení napadeného nařízení.
K otázce, zda je žalobkyně bezprostředně a osobně dotčena
61 Podle ustálené judikatury čl. 230 čtvrtý pododstavec ES přiznává jednotlivcům právo napadnout zejména jakékoliv rozhodnutí, byť ve formě nařízení, které se jich bezprostředně a osobně dotýká. Cílem tohoto ustanovení je zejména zabránit tomu, aby orgány Společenství mohly pouhým výběrem formy nařízení vyloučit žalobu jednotlivce proti rozhodnutí, které se ho bezprostředně a osobně dotýká, a upřesnit tak, že výběr formy nemůže změnit povahu aktu (rozsudek Soudního dvora ze dne 17. června 1980, Calpak a Società Emiliana Lavorazione Frutta v. Komise, 789/79 a 790/79, Recueil, s. 1949, bod 7; usnesení Soudu ze dne 8. července 1999, Area Cova a další v. Rada a Komise, T‑12/96, Recueil, s. II‑2301, bod 24, a ze dne 8. září 2005, Lorte a další v. Rada, T‑287/04, Sb. rozh. s. II‑3125, bod 36).
62 Z judikatury rovněž vyplývá, že kritérium rozlišení mezi nařízením a rozhodnutím musí být hledáno v obecné působnosti dotyčného aktu, za současného posouzení povahy napadeného aktu a zvláště právních účinků, které má způsobovat nebo je skutečně způsobuje (rozsudek Soudního dvora ze dne 24. února 1987, Deutz und Geldermann v. Rada, 26/86, Recueil, s. 941, bod 7, a usnesení Soudního dvora ze dne 23. listopadu 1995, Asocarne v. Rada, C‑10/95 P, Recueil, s. I‑4149, bod 28; usnesení Area Cova a další v. Rada a Komise, bod 61 výše, bod 25, a rozsudek Soudu ze dne 3. února 2005, Comafrica a Dole Fresh Fruit Europe v. Komise, T‑139/01, Sb. rozh. s. II‑409, bod 87).
63 V projednávaném případě je namístě uvést, že napadené nařízení vypracované obecně a abstraktně má za cíl vymezit prováděcí pravidla k nařízení č. 1964/2005 pro leden a únor 2006, pokud jde o dovozní režim banánů AKT do Společenství.
64 Skutečnost, že žalobkyně tvrdí, že jelikož není hospodářským subjektem ve smyslu napadeného nařízení, nemůže dovážet své produkty na trh Společenství, představuje pouze důsledek použití článků 3 a 4 uvedeného nařízení na její situaci. Nicméně tato ustanovení napadeného nařízení jsou obecně závaznými opatřeními. Stanoví totiž vytvoření dvou subkvót určených pro různé typy hospodářských subjektů, první ve výši 135 000 tun, otevřenou pro hospodářské subjekty usazené ve Společenství, které byly pro rok 2005 registrované na základě celní kvóty C uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. c) nařízení č. 404/93, a druhou ve výši 25 000 tun otevřenou pro ostatní hospodářské subjekty, a sice hospodářské subjekty usazené ve Společenství, registrované na základě kvót A a B uvedených v čl. 18 odst. 1 nařízení č. 404/93 nebo dodatečného množství stanoveného nařízením č. 1892/2004, které v průběhu roku 2005 uvedly banány AKT do volného oběhu.
65 Napadené nařízení je tedy normativním aktem s obecnou působností, jelikož se uplatňuje na objektivně určené situace a způsobuje právní následky vůči kategoriím osob určeným obecným a abstraktním způsobem. Taková opatření se totiž týkají žalobkyně pouze jako hospodářského subjektu neusazeného ve Společenství, který nemá historický odkaz v rámci dovozního režimu Společenství použitelného do 31. prosince 2005. Z tohoto důvodu se jí dotčená opatření dotýkají stejným způsobem jako jakéhokoli jiného hospodářského subjektu ve stejné situaci, a sice producentů usazených v zemi AKT, kteří nevykonávají na území Společenství žádnou hospodářskou činnost a nemají historický odkaz v rámci dovozního režimu Společenství použitelného do 31. prosince 2005 (viz v tomto smyslu usnesení Di Lenardo v. Komise, bod 36 výše, bod 47; Dilexport v. Komise, bod 36 výše, bod 47, a rozsudek ze dne 3. února 2005, Comafrica a Dole Fresh Fruit Europe v. Komise, bod 62 výše, bod 88).
66 Není nicméně vyloučeno, že se ustanovení normativního aktu, která se obecně použijí na zúčastněné hospodářské subjekty, za určitých okolností mohou osobně dotýkat některých z nich (rozsudky Extramet Industrie v. Rada, bod 42 výše, bod 13; Codorníu v. Rada, bod 42 výše, bod 19, a Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, bod 43 výše, bod 36). V takovém případě může mít tedy akt Společenství normativní povahu a současně vůči některým zúčastněným hospodářským subjektům povahu rozhodnutí (rozsudky Soudu ze dne 13. listopadu 1995, Exporteurs in Levende Varkens a další v. Komise, T‑481/93 a T‑484/93, Recueil, s. II‑2941, bod 50; ze dne 12. července 2001, Comafrica a Dole Fresh Fruit Europe v. Komise, bod 35 výše, bod 101, a ze dne 3. února 2005, Comafrica a Dole Fresh Fruit Europe v. Komise, bod 62 výše, bod 107).
67 Podle ustálené judikatury může jiná fyzická nebo právnická osoba než adresát aktu tvrdit, že je osobně dotčena ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES pouze tehdy, je-li dotyčným aktem zasažena z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ni zvláštní, nebo faktické situace, která ji vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím ji individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát aktu (rozsudky Soudního dvora Plaumann v. Komise, bod 43 výše, s. 223; Codorníu v. Rada, bod 42 výše, bod 20; Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, bod 43 výše, bod 36, a rozsudek ze dne 1. dubna 2004, Komise v. Jégo-Quéré, C‑263/02 P, Recueil, s. I‑3425, bod 45; rozsudek ze dne 3. února 2005, Comafrica a Dole Fresh Fruit Europe v. Komise, bod 62 výše, bod 107). Žádná fyzická nebo právnická osoba, která tuto podmínku nesplňuje, není v žádném případě oprávněna podat žalobu na neplatnost proti nařízení (rozsudek Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, bod 43 výše, bod 37).
68 Ve světle této judikatury je namístě ověřit, zda je v projednávaném případě žalobkyně napadeným nařízením osobně dotčena.
69 Pokud jde zaprvé o argument žalobkyně vycházející ze skutečnosti, že jí napadené nařízení zakazuje mít přístup na trh Společenství, je namístě uvést, že napadené nařízení se žalobkyně dotýká pouze objektivně jako podniku, který produkuje a uvádí na trh banány AKT ze stejného důvodu jako jakéhokoli jiného nezávislého hospodářského subjektu usazeného v zemi AKT, který vykonává stejnou činnost. Jak přitom vyplývá z judikatury, tato vlastnost sama o sobě nestačí k tomu, aby byla žalobkyně napadeným nařízením osobně dotčena (viz v tomto smyslu rozsudky Piraiki-Patraiki a další v. Komise, bod 45 výše, bod 14, a Antillean Rice Mills v. Rada, bod 41 výše, bod 51; usnesení Soudu ze dne 30. dubna 2003, Villiger Söhne v. Rada, T‑154/02, Recueil, s. II‑1921, bod 47).
70 Toto zjištění není vyvráceno tvrzením žalobkyně, podle kterého jí napadené nařízení zakazuje veškerý dovoz banánů, a ohrožuje tak její existenci. I kdyby totiž bylo toto tvrzení opodstatněné, okolnost, že normativní akt může mít konkrétní účinky lišící se podle jednotlivých právních subjektů, na které se vztahuje, není totiž takové povahy, aby ji vymezovala vzhledem ke všem ostatním dotyčným hospodářským subjektům, pokud se uplatnění tohoto aktu uskutečňuje na základě objektivně určené situace (usnesení Soudního dvora ze dne 18. prosince 1997, Sveriges Betodlares a Henrikson v. Komise, C‑409/96 P, Recueil, s. I‑7531, bod 37; usnesení Soudu Di Lenardo v. Komise, bod 36 výše, bod 52; Dilexport v. Komise, bod 36 výše, bod 52, a ze dne 13. prosince 2005, Arla Foods a další v. Komise, T‑397/02, Sb. rozh. s. II‑5365, bod 70).
71 Pokud jde zadruhé o argument žalobkyně vycházející z toho, že pouze omezený počet hospodářských subjektů je napadeným nařízením zbaven možnosti uvádět banány AKT na trh na území Společenství, je namístě připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že možnost více či méně přesně určit počet nebo dokonce i totožnost právních subjektů, na které se opatření použije, nikterak neznamená, že tyto subjekty musí být považovány za osobně dotčené tímto opatřením, pokud je nesporné, že se toto použití, jako v projednávaném případě, uskutečňuje na základě objektivní právní a faktické situace definované dotčeným aktem (usnesení Soudního dvora ze dne 21. června 1993, Chiquita Banana a další v. Rada, C‑276/93, Recueil, s. I‑3345, bod 8, a rozsudek Antillean Rice Mills v. Rada, bod 41 výše, bod 52; usnesení von Pezold v. Komise, bod 38 výše, bod 46).
72 Takový závěr nemůže být vyvrácen skutečností, že je napadené nařízení platné pouze dva měsíce, a že je v důsledku toho možnost, že by se jiné podniky mohly stát producenty banánů v tak krátkém čase, čistě teoretická. V tomto ohledu stačí konstatovat, že žalobkyně je napadeným nařízením, jehož předmětem nebo výsledkem není omezení produkce dotčených produktů, dotčena pouze jako vývozce do Společenství, a že se jí v důsledku toho uvedené nařízení dotýká ze stejného důvodu jako všech ostatních hospodářských subjektů, které se nacházejí skutečně nebo potenciálně ve stejném postavení (viz v tomto smyslu rozsudek Piraiki-Patraiki a další v. Komise, bod 45 výše, body 12 až 14).
73 Zatřetí, žalobkyně tvrdí, že je osobně dotčena z toho důvodu, že Komise měla zohlednit její zvláštní situaci.
74 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury může skutečnost, že je Komise povinna na základě zvláštních ustanovení zohlednit důsledky aktu, který zamýšlí přijmout, na situaci některých jednotlivců, tyto posledně uvedené individualizovat (rozsudky Piraiki-Patraiki a další v. Komise, bod 45 výše, body 21 a 28 až 31; Sofrimport v. Komise, bod 45 výše, body 11 až 13; ze dne 11. února 1999, Antillean Rice Mills a další v. Komise, bod 46 výše, bod 25, a Antillean Rice Mills v. Rada, bod 41 výše, bod 57; rozsudky Soudu ze dne 14. září 1995, Antillean Rice Mills a další v. Komise, bod 39 výše, body 67 až 78, a ze dne 17. ledna 2002, Rica Foods v. Komise, T‑47/00, Recueil, s. II‑113, bod 41).
75 Je sice pravda, že, jak žalobkyně zdůraznila ve svém vyjádření k námitce nepřípustnosti, článek 1 protokolu č. 5 připojeného k příloze V dohody z Cotonou, nazvaného „Druhý protokol o banánech“, stanoví, že strany uznávají zásadní hospodářský význam, který mají pro dodavatele banánů států AKT vývozy na trh Společenství, a zejména, že se Společenství zavazuje přezkoumat pokračující životaschopnost jejich odvětví vývozu banánů a pokračující odbyt jejich banánů na trhu Společenství a v nezbytných případech přijmout opatření k tomu, aby jej zajistilo.
76 Jak nicméně vyplývá z judikatury, zjištění existence takové povinnosti, i kdyby byla prokázána, nemůže stačit k určení, že je žalobkyně osobně dotčena. Soudní dvůr totiž poté, co v bodě 28 rozsudku Piraiki‑Patraiki a další v. Komise, bod 45 výše, konstatoval, že je Komise povinna zjistit negativní důsledky, které by její rozhodnutí mohlo představovat pro hospodářství dotčeného členského státu a zúčastněných podniků, z tohoto zjištění nikterak nevyvodil, že by všechny zúčastněné podniky byly osobně dotčeny ve smyslu čl. 230 ES čtvrtého pododstavce ES. Naopak Soudní dvůr se domníval, že pouze podniky, které byly stranou již uzavřených smluv a jejichž plnění stanovené na období platnosti sporného rozhodnutí bylo tímto rozhodnutím zcela či zčásti znemožněno, byly osobně dotčeny ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES (rozsudky Soudního dvora Piraiki-Patraiki a další v. Komise, bod 45 výše, body 28, 31 a 32; Antillean Rice Mills v. Rada, bod 41 výše, bod 60, a ze dne 10. dubna 2003, Komise v. Nizozemské Antily, C‑142/00 P, Recueil, s. I‑3483, bod 74).
77 Z toho vyplývá, že zjištění, podle kterého byla Komise povinna, jelikož tomu nebránily okolnosti, v okamžiku přijetí napadeného nařízení zohlednit negativní důsledky, které by toto nařízení mohlo mít zejména na zúčastněné podniky, nijak nezbavuje žalobkyni povinnosti prokázat, že je tímto nařízením zasažena z důvodu faktické situace, která ji vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám (viz obdobně rozsudky Antillean Rice Mills v. Rada, bod 41 výše, bod 62, a Komise v. Nizozemské Antily, bod 76 výše, bod 76).
78 Žalobkyně však neuplatňuje žádnou skutečnost umožňující dospět k závěru, že je zasažena z důvodu zvláštní situace.
79 Z předcházejícího vyplývá, že se žalobkyně nenachází v situaci, která ji vymezuje vzhledem ke všem ostatním hospodářským subjektům, a že tedy není napadeným nařízením osobně dotčena.
80 Žalobkyně konečně tvrdí, že by nepřípustnost projednávané žaloby představovala porušení jejího základního práva na účinnou soudní ochranu. Efektivita systému soudní ochrany Společenství vyžaduje, aby byla považována za osobně dotčenou z toho důvodu, že jí vnitrostátní právo neposkytuje žádný procesní prostředek, kterým by mohla zpochybnit napadené nařízení před vnitrostátním soudem.
81 V tomto ohledu Soudní dvůr poté, co připomněl, že právo na účinnou soudní ochranu je součástí obecných právních zásad, které vyplývají z ústavních tradic společných členským státům a že je rovněž zakotveno články 6 a 13 EÚLP, uvedl, že Smlouva o ES vytvořila jednak svými články 230 ES a 241 ES, a jednak svým článkem 234 ES úplný systém procesních prostředků a řízení určený k zajištění přezkumu legality aktů orgánů soudem Společenství. V tomto systému mají fyzické nebo právnické osoby, které nemohou z důvodu podmínek přípustnosti uvedených v čl. 230 čtvrtém pododstavci ES napadnout akty Společenství s obecnou působností přímo, podle okolností možnost dovolávat se neplatnosti těchto aktů buď incidenčně na základě článku 241 ES před soudem Společenství, nebo před vnitrostátními soudy a přimět vnitrostátní soudy, které nejsou příslušné k rozhodnutí o neplatnosti těchto aktů, k podání předběžných otázek v tomto ohledu k Soudnímu dvoru (rozsudky Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, bod 43 výše, body 39 a 40, a Komise v. Jégo-Quéré, bod 67 výše, body 29 a 30; usnesení Soudu ze dne 29. června 2006, Nürburgring v. Parlament a Rada, T‑311/03, Sb. rozh. s. II‑46, bod 69).
82 V rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, nemůže okolnost, i kdyby byla prokázána, že v projednávaném případě neexistuje žádný efektivní procesní prostředek, odůvodňovat změnu systému procesních prostředků a řízení zavedeného články 230 ES, 234 ES a 241 ES, tak jak byl připomenut v bodě 81 výše. Jak vyplývá z judikatury, přípustnost žaloby na neplatnost u soudu Společenství nemůže záviset na otázce existence procesních prostředků před vnitrostátním soudem umožňujících přezkum legality aktu, jehož zrušení je navrhováno (viz v tomto smyslu rozsudky Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, bod 43 výše, body 43 a 46, a Komise v. Jégo-Quéré, bod 67 výše, body 33 a 34; usnesení Nürburgring v. Parlament a Rada, bod 81 výše, bod 70). Taková okolnost v žádném případě neumožňuje prohlásit za přípustnou žalobu na neplatnost podanou fyzickou nebo právnickou osobou, která nesplňuje podmínky stanovené čl. 230 čtvrtým pododstavcem ES (usnesení Soudního dvora ze dne 1. února 2001, Area Cova a další v. Rada a Komise, C‑301/99 P, Recueil, s. I‑1005, bod 47).
83 Krom toho, jak Soudní dvůr uvedl, skutečnost, že procesní subjekt není oprávněn podat žalobu na neplatnost proti opatřením, která zpochybňuje, neznamená, že by byl zbaven přístupu k soudu, protože má k dispozici žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti upravenou v článku 235 ES a v čl. 288 druhém pododstavci ES, mohou-li tato opatření zakládat odpovědnost Společenství (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 12. září 2006, Reynolds Tobacco a další v. Komise, C‑131/03 P, Sb. rozh. s. I‑7795, bod 82).
84 Z předcházejících úvah vyplývá, že žalobkyně nemůže být považována za osobně dotčenou napadeným nařízením. Jelikož nesplňuje jednu z podmínek přípustnosti stanovených čl. 230 čtvrtým pododstavcem ES, není nutné přezkoumat, zda je žalobkyně uvedeným nařízením dotčena bezprostředně.
85 Z toho vyplývá, že žaloba musí být odmítnuta jako nepřípustná.
K nákladům řízení
86 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je namístě posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (pátý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se odmítá jako nepřípustná.
2) Société des plantations de Mbanga SA (SPM) ponese vlastní náklady řízení a náklady řízení vynaložené Komisí.
V Lucemburku dne 12. ledna 2007.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |