Language of document : ECLI:EU:C:2018:596

Spojené věci C84/17 P, C85/17 P a C95/17 P

Société des produits Nestlé SA a další

v.

Mondelez UK Holdings & Services Ltd

„Kasační opravný prostředek – Ochranná známka Evropské unie – Trojrozměrná ochranná známka tvořená tvarem čtyřdílné tabulky čokolády – Kasační opravný prostředek směřující proti odůvodnění – Nepřípustnost – Nařízení (ES) č. 207/2009 – Článek 7 odst. 3 – Důkaz o rozlišovací způsobilosti získané užíváním“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 25. července 2018

1.        Kasační opravný prostředek – Důvody kasačního opravného prostředku – Návrhová žádání směřující k nahrazení odůvodnění – Nepřípustnost

(Jednací řád Soudního dvora, čl. 169 odst. 1)

2.        Soudní řízení – Překážka věci rozsouzené – Rozsah

3.        Ochranná známka Evropské unie – Vyjádření třetích stran a námitky – Přezkum námitek – Důkaz užívání starší ochranné známky – Skutečné užívání – Pojem – Kritéria pro posouzení – Územní rozsah užívání

(Nařízení Rady č. 207/2009, čl. 15 odst. 1 první pododstavec)

4.        Ochranná známka Evropské unie – Definice a nabytí ochranné známky Evropské unie – Absolutní důvody pro zamítnutí zápisu – Ochranné známky postrádající rozlišovací způsobilost – Výjimka – Získání rozlišovací způsobilosti užíváním – Ochranná známka postrádající rozlišovací způsobilost v celé Unii – Získání užíváním rovněž v celé Unii

(Nařízení Rady č. 207/2009, čl. 7 odst. 3)

5.        Ochranná známka Evropské unie – Definice a nabytí ochranné známky Evropské unie – Absolutní důvody pro zamítnutí zápisu – Ochranné známky postrádající rozlišovací způsobilost – Výjimka – Získání rozlišovací způsobilosti užíváním – Důkazní síla důkazů

(Nařízení Rady č. 207/2009, čl. 7 odst. 3)

1.      Viz znění rozhodnutí.

(viz body 40–42)

2.      Překážka věci rozsouzené se týká pouze odůvodnění rozsudku, které je nezbytnou oporou jeho výroku, a je od něj proto neoddělitelné. Z toho důvodu nelze v případě, že Tribunál zruší rozhodnutí Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), považovat důvody, na základě kterých tento soud odmítl některé argumenty vznesené účastníky řízení, za odůvodnění, jenž představuje překážku věci rozsouzené.

(viz body 52 a 53)

3.      Soudní dvůr rozhodl, že požadavky na ověření skutečného užívání ochranné známky ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení č. 40/94 o ochranné známce Společenství, tedy ve smyslu ustanovení, které bylo beze změny převzato do čl. 15 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 207/2009 o ochranné známce Společenství, jsou obdobné požadavkům, které se týkají získání rozlišovací způsobilosti označení užíváním pro účely jeho zápisu ve smyslu čl. 7 odst. 3 tohoto nařízení.

Je však třeba uvést, že na rozdíl od věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken, C‑149/11, ve kterém Soudní dvůr upřesnil, že za účelem posouzení existence „skutečného užívání ve Společenství“ ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení č. 207/2009 je třeba odhlédnout od územních hranic členských států, se rozsudek ze dne 18. dubna 2013, Colloseum Holding, C‑12/12, pro posouzení existence skutečného užívání ve smyslu tohoto ustanovení zaměřuje nikoliv na relevantní územní rozsah, nýbrž na možnost rozhodnout, že podmínka skutečného užívání ochranné známky ve smyslu uvedeného ustanovení je splněna, jestliže zapsaná ochranná známka, která získala rozlišovací způsobilost užíváním jiné kombinované ochranné známky, jejíž je součástí, je užívána pouze prostřednictvím této jiné kombinované ochranné známky, nebo jestliže je užívána pouze společně s jinou ochrannou známkou, přičemž samotná kombinace těchto dvou ochranných známek je navíc zapsána jako ochranná známka.

Bod 34 rozsudku ze dne 18. dubna 2013, Colloseum Holding, C‑12/12, nemůže být proto vykládán v tom smyslu, že požadavky na posouzení územního rozsahu, které umožňují zápis ochranné známky užíváním, jsou obdobné požadavkům, které umožňují zachování práv majitele zapsané ochranné známky.

Je třeba rovněž uvést, že v oblasti skutečného užívání již zapsané ochranné známky Evropské unie neexistuje žádné ustanovení obdobné ustanovení čl. 7 odst. 2 nařízení č. 207/2009, takže nelze mít bez dalšího za to, že takové užívání není splněno pouze z toho důvodu, že dotčená ochranná známka nebyla použita v určité části Unie.

Soudní dvůr tak rozhodl, že i když lze důvodně očekávat, že ochranná známka Evropské unie bude užívána na rozsáhlejším území, než je území jediného členského státu, aby mohlo být takové užívání považováno za „skutečné užívání“, není vyloučeno, že se trh výrobků nebo služeb, pro které je ochranná známka Evropské unie zapsána, za určitých okolností omezí na území jediného členského státu, takže užívání uvedené ochranné známky na tomto území bude moci splnit podmínku skutečného užívání ochranné známky Evropské unie.

(viz body 70–74)

4.      Pokud jde o získání rozlišovací způsobilosti ochranné známky v důsledku jejího užívání, je třeba připomenout, že Soudní dvůr již uvedl, že označení může být zapsáno jako ochranná známka Evropské unie podle čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009 o ochranné známce Společenství pouze tehdy, pokud je předložen důkaz, že jeho užíváním získalo rozlišovací způsobilost v části Unie, ve které nemělo takovou způsobilost ab initio ve smyslu odst. 1 písm. b) téhož článku. Soudní dvůr rovněž upřesnil, že část Unie zmíněná v odstavci 2 uvedeného článku může být případně tvořena jediným členským státem.

Z toho vyplývá, že pokud jde o ochrannou známku, která postrádá rozlišovací způsobilost ve všech členských státech ab initio, taková ochranná známka může být zapsána podle tohoto ustanovení, pouze pokud se prokáže, že získala rozlišovací způsobilost užíváním na celém území Unie (v tomto smyslu rozsudek ze dne 24. května 2012.

Soudní dvůr sice uvedl v bodě 62 rozsudku ze dne 24. května 2012, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli v. OHIM, C‑98/11 P, kterého se dovolávají společnost Nestlé a EUIPO, že i když je pravda, že získání rozlišovací způsobilosti ochranné známky užíváním je třeba prokázat pro část Unie, ve které tato ochranná známka neměla takovou způsobilost ab initio, bylo by příliš vyžadovat, aby důkaz o takovém získání byl poskytnut samostatně pro každý členský stát.

Z této úvahy však nevyplývá, že postrádá-li ochranná známka inherentní rozlišovací způsobilost v celé Unii, stačí pro dosažení jejího zápisu jako ochranné známky Evropské unie na základě čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009 prokázat, že získala rozlišovací způsobilost užíváním v podstatné části Unie, ačkoliv tento důkaz nebyl poskytnut pro každý z členských států.

(viz body 75–78)

5.      Žádné ustanovení nařízení č. 207/2009 o ochranné známce Společenství totiž neukládá, aby získání rozlišovací způsobilosti užíváním, ve smyslu čl. 7 odst. 3 uvedeného nařízení, samostatně v každém členském státě bylo prokázáno odlišnými důkazy. Nelze tudíž vyloučit, že důkazy o tom, že určité označení získalo rozlišovací způsobilost užíváním, jsou relevantní, pokud jde o několik členských států, a dokonce i Unii jako celek.

Je zejména možné, že hospodářské subjekty sdružují pro některé výrobky nebo služby několik členských států v rámci téže distribuční sítě a zejména z hlediska jejich marketingových strategií posuzují tyto členské státy tak, jako kdyby tvořily jediný a tentýž vnitrostátní trh. V tomto případě mohou být důkazy o užívání označení na takovém přeshraničním trhu relevantní pro všechny dotčené členské státy.

Stejně tomu bude, i pokud vzhledem k zeměpisné, kulturní nebo jazykové blízkosti mezi dvěma členskými státy, má relevantní veřejnost prvního státu dostatečnou znalost výrobků nebo služeb nacházejících se na tuzemském trhu druhého státu.

Z těchto úvah vyplývá, že i když není nezbytné pro účely zápisu na základě čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009, co se týká ochranné známky postrádající rozlišovací způsobilost ab initio ve všech členských státech Unie, aby byl předložen důkaz o získání rozlišovací způsobilosti této ochranné známky užíváním pro každý členský stát samostatně, poskytnuté důkazy musí umožňovat prokázání takového získání ve všech členských státech Unie.

I přesto spadá otázka, zda předložené důkazy jsou dostačující k prokázání toho, že určité označení získalo rozlišovací způsobilost užíváním na části území Unie, kde toto označení nemělo takovou způsobilost ab initio, do posouzení důkazů, které přísluší v první řadě oddělením Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO).

Takové posouzení podléhá přezkumu Tribunálu, který – je-li k němu podána žaloba proti rozhodnutí odvolacího senátu – je jediný příslušný ke zjištění skutkového stavu, a tedy k jeho posouzení. Posouzení skutkového stavu, s výhradou případu zkreslení důkazů předložených Tribunálu, naproti tomu nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku.

Nic to nemění na tom, že pokud oddělení Úřadu, nebo Tribunál poté, co posoudily všechny důkazy, které jim byly předloženy, rozhodnou, že některé tyto skutečnosti jsou dostačující k prokázání toho, že určité označení získalo rozlišovací způsobilosti užíváním v části Unie, v které nemělo takovou rozlišovací způsobilost ab initio, a odůvodňují tak jeho zápis jako ochranné známky Evropské unie, musí EUIPO, nebo Tribunál tento bod rozhodnutí jasně uvést ve výrocích jejich příslušných rozhodnutí.

(viz body 80–86)