Language of document : ECLI:EU:T:2024:362

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (desátého senátu)

5. června 2024(*)

„Mimosmluvní odpovědnost – Hospodářská a měnová politika – Obezřetnostní dohled nad úvěrovými institucemi – Rozhodnutí přijatá ECB týkající se Banca Carige – Články 4 a 16 nařízení (EU) č. 1024/2013 – Dostatečně závažné porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům – Legitimní očekávání – Střet zájmů – Přiměřenost – Rovné zacházení – Právo na vlastnictví – Námitka protiprávnosti“

Ve věci T‑134/21,

Malacalza Investimenti Srl, se sídlem v Janově (Itálie),

Vittorio Malacalza, s bydlištěm v Janově,

zástupci: L. Boggio, S. Carbone a A. D’Angelo, advokáti,

žalobci,

proti

Evropské centrální bance (ECB), zástupci: R. Bax a A. Pizzolla, jako zmocněnci,

žalované,

podporované:

Evropskou komisí, zástupci: D. Triantafyllou, P. Messina a A. Steiblytė, jako zmocněnci,

vedlejší účastnicí,

TRIBUNÁL (desátý senát),

ve složení: O. Porchia, předsedkyně, M. Jaeger, L. Madise, P. Nihoul (zpravodaj) a S. Verschuur, soudci,

za soudní kancelář: P. Nuñez Ruiz, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

po jednání konaném dne 26. září 2023,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobou podanou na základě článku 268 SFEU se žalobci Malacalza Investimenti Srl a Vittorio Malacalza domáhají náhrady škody, která jim údajně vznikla v důsledku protiprávního jednání Evropské centrální banky (ECB) při výkonu její funkce obezřetnostního dohledu nad Banca Carige (dále jen „banka“) v letech 2014 až 2019.

 Skutečnosti předcházející sporu

2        Banka je významnou úvěrovou institucí se sídlem v Itálii, která je kótovaná na burze a od roku 2014 podléhá přímému obezřetnostnímu dohledu ze strany ECB podle nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se ECB svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi (Úř. věst. 2013, L 287, s. 63).

3        Žalobci jsou akcionáři banky. V době podání projednávané žaloby vlastnila společnost Malacalza Investimenti 15 288 774 kmenových akcií představujících přibližně 2,016 % kapitálu banky a V. Malacalza vlastnil 121 017 kmenových akcií představujících přibližně 0,011 % kapitálu banky.

4        Vittorio Malacalza byl rovněž členem a místopředsedou správní rady banky od 31. března 2016 do 3. srpna 2018.

5        Dne 23. dubna 2015 schválila mimořádná valná hromada akcionářů banky navýšení kapitálu o 850 milionů eur za účelem nápravy nedostatku kapitálu, jenž byl zjištěn komplexním posouzením provedeným ECB v roce 2014.

6        Rozhodnutím ze dne 9. prosince 2016 přijala ECB opatření včasného zásahu, které spočívalo v tom, že požádala banku, aby do 28. února 2017 předložila strategický plán a operační plán ke snížení poskytování úvěrů se selháním a jasně uvedla opatření, která mají být přijata, a harmonogram, který je třeba dodržet pro dosažení tohoto cíle (dále jen „opatření včasného zásahu“).

7        Za účelem splnění cílů stanovených v opatření včasného zásahu schválila správní rada banky v září 2017 plán rekapitalizace, který zahrnoval zejména navýšení kapitálu o 560 milionů eur, jež mělo být provedeno do konce roku 2017.

8        Poté, co Commissione nazionale per la societé e la borsa (Národní komise pro společnosti a burzu, Itálie) schválila prospekt, bylo nakonec dne 21. prosince 2017 dokončeno navýšení kapitálu ve výši 544 milionů eur.

9        Dne 28. prosince 2017 ECB oznámila bance své rozhodnutí, kterým se stanoví obezřetnostní požadavky na rok 2018.

10      Banka se následně neúspěšně pokoušela zvýšit kapitál, aby dodržela příslušné požadavky. Pokus o emisi kapitálových nástrojů tak v roce 2018 neuspěl třikrát (v březnu, květnu a červnu), a to z důvodu nízkého zájmu investorů.

11      Tyto neúspěchy zvýšily ve správní radě banky napětí ohledně toho, jak napravit neplnění kapitálových požadavků a provést plán rekapitalizace z roku 2017 uvedený v bodě 7 výše. Tyto neshody vedly k řadě odstoupení, včetně odstoupení V. Malacalzy, což vyžadovalo jmenování nové správní rady. Akcionáři banky na mimořádné valné hromadě dne 20. září 2018 jmenovali nové členy správní rady a do funkce předsedy jmenovali P. Modiana a do funkce výkonného ředitele F. Innocenziho.

12      Vzhledem k neúspěchům banky při pokusu uvést své kapitálové nástroje na trh odmítla ECB rozhodnutím ze dne 14. září 2018 (dále jen „rozhodnutí o kapitálu“) schválit plán zachování kapitálu, který banka vypracovala, a požádala ji, aby nejpozději do 30. listopadu 2018 předložila a nechala svou správní radou schválit nový plán na obnovení a trvalé zajištění dodržování majetkových požadavků nejpozději do 31. prosince 2018.

13      Jako odpověď na tuto žádost přijala správní rada banky dne 12. listopadu 2018 plán na posílení kapitálu, který obsahoval dvě etapy, a to nejprve emisi podřízených dluhopisů kategorie 2 a poté zvýšení kapitálu podléhající schválení akcionářů.

14      První etapa byla provedena upsáním dluhopisů ve výši 318,2 milionu eur ze strany Fondo interbancario di tutela dei depositi (Dobrovolný intervenční fond mezibankovního fondu pro ochranu vkladů, Itálie) (dále jen „FITD“) a ve výši 1,8 milionu eur ze strany Banco di Desio e della Brianza.

15      V rámci druhé etapy byla dne 22. prosince 2018 svolána mimořádná valná hromada ke schválení navýšení kapitálu výměnou podřízených dluhopisů za nově vydané akcie s cílem posílit kapitál tier 1.

16      Tento posledně uvedený návrh však nebyl přijat poté, co akcionáři vlastnící 70 % kapitálu vyjádřili na uvedené valné hromadě nesouhlas. Před rozhodnutím totiž tito akcionáři chtěli, aby jim byl sdělen obchodní plán a rozvaha týkající se činností, které banka vykonávala v roce 2018.

17      V důsledku těchto událostí:

–        dne 23. prosince 2018 uvedla banka v tiskové zprávě, že v návaznosti na odmítnutí návrhu předloženého správní radou, místopředsedkyně a další člen této rady s okamžitým účinkem odstoupili;

–        dne 2. ledna 2019 oznámila banka v další tiskové zprávě odstoupení pěti dalších členů správní rady, včetně předsedy P. Modiana a výkonného ředitele F. Innocenziho s účinností k tomuto datu;

–        tato odstoupení vedla ke zrušení správní rady na základě čl. 18 odst. 12 stanov banky a článku 2386 italského občanského zákoníku.

18      V souladu se stanovami banky byli čtyři členové, kteří neodstoupili ze správní rady, ponecháni ve funkci k zajištění běžné správy.

19      Dne 1. ledna 2019 rozhodla ECB o zavedení dočasné správy nad bankou (dále jen „rozhodnutí o zavedení dočasné správy“) na základě ustanovení decreto legislativo n. 385 – Testo unico delle leggi in materia bancaria e creditizia (legislativní nařízení č. 385 obsahující konsolidované znění zákonů v oblasti bankovnictví a úvěrů) ze dne 1. září 1993 (GURI č. 230 ze dne 30. září 1993 a běžný dodatek GURI č. 92, dále jen „konsolidované znění zákona o bankách“), kterým se provádí článek 29 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2014, L 173, s. 190), s následujícími účinky:

–        rozpuštění správní rady banky a nahrazení bývalých členů třemi dočasnými správci, mezi nimiž byli zejména P. Modiano a F. Innocenzi;

–        rozpuštění dozorčího výboru banky a nahrazení bývalých členů třemi jinými osobami;

–        svěření úkolu spočívajícího v přijetí opatření nezbytných k zajištění toho, aby banka opět splňovala majetkové požadavky trvalým způsobem, novým orgánům.

20      Dne 2. ledna 2019 bylo přijetí rozhodnutí o zavedení dočasné správy oznámeno tiskovou zprávou a obchodování s cennými papíry emitovanými nebo zaručenými bankou bylo pozastaveno Italskou národní komisí pro společnosti a burzu během období uplatňování uvedeného rozhodnutí nebo do obnovení úplného informačního rámce ohledně cenných papírů emitovaných nebo zaručených bankou, zejména v důsledku nových iniciativ orgánů příslušných v oblasti obezřetnostního dohledu.

21      Po přehodnocení podmínek, na jejichž základě bylo rozhodnutí o zavedení dočasné správy přijato, bylo toto opatření třikrát prodlouženo, a to dne 29. března, 30. září a 20. prosince 2019, s cílem stabilizovat situaci banky a umožnit dokončení posílení kapitálu.

22      Dne 9. srpna 2019 banka, Cassa Centrale Banca – Credito Cooperativo Italiano, FITD a Dobrovolný intervenční fond FITD podepsaly rámcovou dohodu definující aspekty podnikatelského plánu, který zejména stanovil navýšení kapitálu o 700 milionů eur a emisi nových podřízených dluhopisů kategorie 2.

23      V dopise ze dne 18. září 2019 měla ECB na základě článku 56 konsolidovaného znění zákona o bankách za to, že plánované navýšení kapitálu není v rozporu s řádným a obezřetným řízením banky.

24      Dne 20. září 2019 tak byla svolána mimořádná valná hromada akcionářů banky, aby schválila navýšení kapitálu o 700 milionů eur. Návrh na navýšení kapitálu schválila valná hromada akcionářů. Společnost Malacalza Investimenti se valné hromady nezúčastnila.

25      Dne 31. ledna 2020, po provedení navýšení kapitálu, byla na řádné valné hromadě akcionářů banky zvolena nová správní rada a nová dozorčí rada. Po těchto volbách převedli dočasní správci a dozorčí výbor téhož dne správu banky na nově zvolené orgány, čímž ukončili dočasnou správu této úvěrové instituce, která celkově trvala přibližně třináct měsíců.

 Návrhová žádání účastníků řízení

26      Žalobci navrhují, aby Tribunál:

–        uložil ECB, aby z titulu náhrady škody zaplatila:

–        společnosti Malacalza Investimenti částku ve výši 870 525 670 eur nebo jakoukoli jinou vyšší či nižší částku považovanou za adekvátní, která bude v případě potřeby stanovena na základě ekvity;

–        Vittoriovi Malacalzovi částku 9 546 022 eur nebo jakoukoli jinou vyšší či nižší částku považovanou za adekvátní, která bude v případě potřeby stanovena na základě ekvity;

–        oběma náklady a odměny vynaložené v tomto řízení;

–        v případě potřeby prohlásil opatření, jejichž protiprávnost je namítána, za neplatná;

–        v rámci dokazování nařídil ECB:

–        předložení několika inspekčních zpráv, návrhů rozhodnutí a rozhodnutí;

–        předložení několika zápisů ze zasedání správní rady banky v rámci dokumentů obezřetnostního dohledu;

–        v rámci dokazování nařídil:

–        vypracování znaleckého posudku:

–        ke zjištění údajů týkajících se situace jiných bank v Itálii a Evropské unii za roky 2015 až 2019, zejména pokud jde o relevantní položky hospodářských výsledků a majetkové situace, úrovně expozice a tvorby rezerv u znehodnocených pohledávek, stav likvidity, požadavky na kapitál a postup obezřetnostního dohledu a hodnocení (Supervisory Review and Evaluation Process, SREP), které jsou uloženy každé z těchto bank ECB a příslušnými národními centrálními bankami, jakékoli případné promlčecí lhůty pro zrušení znehodnocených pohledávek, jakož i o srovnání těchto údajů s příslušnými údaji banky za stejné účetní roky 2015 až 2019;

–        ohledně posouzení rovnosti nebo neexistence rovného zacházení s bankou a různými bankami ze strany orgánů dohledu na úrovni Unie a na vnitrostátní úrovni;

–        k vyčíslení výše škody vzniklé žalobcům.

27      ECB podporovaná Evropskou komisí navrhuje, aby Tribunál:

–        prohlásil žalobu za neopodstatněnou;

–        zamítl návrhy týkající se provedení dokazování;

–        uložil žalobcům náhradu veškerých nákladů řízení.

 Právní otázky

 K návrhu na náhradu škody

28      Žalobci ve své žalobě namítají mimosmluvní odpovědnost Unie z důvodu osmi protiprávností:

–        zaprvé z důvodu dostatečně závažného porušení italských právních předpisů ze strany ECB, jelikož nezasáhla, aby napravila klamavá prohlášení ohledně odolnosti banky učiněná jejími správci;

–        zadruhé z důvodu dostatečně závažného porušení unijních právních předpisů ze strany ECB při stycích se správní radou banky;

–        zatřetí z důvodu dostatečně závažného porušení italských právních předpisů ze strany ECB, pokud jde o schválení zvýšení kapitálu dne 18. září 2019, které je v rozporu s předkupním právem stanoveným statutem banky;

–        začtvrté z důvodu dostatečně závažného porušení italských právních předpisů ze strany ECB v souvislosti se jmenováním dočasných správců dotčených střetem zájmů;

–        zapáté z důvodu dostatečně závažného porušení různých předpisů a zásad ze strany ECB při přijímání opatření včasného zásahu;

–        zašesté z důvodu dostatečně závažného porušení zásady proporcionality ze strany ECB v rozhodnutí o kapitálu, jelikož bance byla uložena příliš krátká lhůta na to, aby mohla splnit požadavky na kapitál, které jí byly uloženy;

–        zasedmé z důvodu dostatečně závažného porušení zásady ochrany legitimního očekávání ze strany ECB tím, že poskytla ujištění akcionářům ohledně situace banky;

–        zaosmé z důvodu dostatečně závažného porušení práva na vlastnictví přiznaného akcionářům ze strany ECB tím, že výrazně snížila hodnotu jejich podílů v bance.

29      Úvodem je třeba připomenout, že Unie je unií práva, v rámci níž její orgány, instituce a útvary podléhají přezkumu souladu svých aktů zejména se Smlouvou a obecnými právními zásadami (rozsudek ze dne 23. dubna 1986, Les Verts v. Parlament, 294/83, EU:C:1986:166, bod 23; viz rovněž rozsudek ze dne 26. června 2012, Polsko v. Komise, C‑336/09 P, EU:C:2012:386, bod 36 a citovaná judikatura).

30      Jednotlivci, kteří se domnívají, že jsou dotčeni akty přijatými ECB v rámci jejích úkolů obezřetnostního dohledu nad úvěrovými institucemi, tak mohou zpochybnit platnost těchto aktů na základě článků 263, 267 nebo 277 SFEU, jsou-li splněny podmínky stanovené pro použití těchto ustanovení.

31      Kromě toho jednotlivci, kteří mají za to, že jim ECB nevydala žádný jiný akt než doporučení nebo stanovisko, mohou namítat nečinnost tohoto orgánu v souladu s podmínkami stanovenými v článku 265 SFEU.

32      Jednotlivci navíc mohou namítat vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie a domáhat se náhrady škody podle čl. 340 třetího pododstavce SFEU, pokud se domnívají, že jim vznikla škoda v důsledku jednání ECB v rámci jejích úkolů obezřetnostního dohledu.

 K podmínkám vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie v rámci obezřetnostního dohledu ECB nad úvěrovými institucemi

33      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury z článku 76 a čl. 84 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu vyplývá, že spor je v zásadě určen a vymezen účastníky řízení a unijní soud nemůže rozhodnout ultra petita (viz rozsudek ze dne 17. září 2020, Alfamicro v. Komise, C‑623/19 P, nezveřejněný, EU:C:2020:734, bod 40 a citovaná judikatura).

34      Ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie musí jednotlivci prokázat, že jsou kumulativně splněny tři podmínky: protiprávnosti jednání přičitatelného orgánu nebo jeho zaměstnancům při výkonu jejich funkce, skutečná existence škody a existence příčinné souvislosti mezi tvrzeným jednáním a uplatňovanou škodou (rozsudek ze dne 20. září 2016, Ledra Advertising a další v. Komise a ECB, C‑8/15 P až C‑10/15 P, EU:C:2016:701, bod 64; viz rovněž rozsudek ze dne 7. října 2015, Accorinti a další v. ECB, T‑79/13, EU:T:2015:756, bod 65 a citovaná judikatura).

35      V projednávané věci považuje Tribunál za vhodné zkoumat, zda je splněna první z těchto podmínek. Tak je tomu podle judikatury v případě, kdy napadené jednání zahrnuje právní normu, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, a porušení vytýkané orgánu je dostatečně závažné (rozsudky ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise, C‑352/98 P, EU:C:2000:361, bod 42; ze dne 7. října 2015, Accorinti a další v. ECB, T‑79/13, EU:T:2015:756, bod 67, a ze dne 24. ledna 2017, Nausicaa Anadyomène a Banque d’escompte v. ECB, T‑749/15, nezveřejněný, EU:T:2017:21, bod 69).

–       K prvnímu požadavku, týkajícímu se povahy právních norem, které mohou založit mimosmluvní odpovědnost Unie

36      K prvnímu požadavku judikatura upřesňuje, že účelem právní normy je přiznat práva jednotlivcům, pokud zakládá ve prospěch jednotlivců výhodu, kterou lze kvalifikovat jako nabyté právo, slouží k ochraně jejich zájmů nebo přiznává ve prospěch jednotlivců práva, jejichž obsah může být dostatečně určen (viz rozsudky ze dne 23. května 2019, Steinhoff a další v. ECB, T‑107/17, EU:T:2019:353, bod 140 a citovaná judikatura, a ze dne 9. února 2022, QI a další v. Komise a ECB, T‑868/16, EU:T:2022:58, bod 90 a citovaná judikatura).

37      Ke vzniku odpovědnosti Unie je třeba, aby ochrana poskytovaná dovolávanou normou byla účinná vůči jednotlivci, který se jí dovolává. Normu nelze zohlednit, pokud jednotlivci, který se jí dovolává, nepřiznává žádné právo, i když přiznává právo jiným fyzickým nebo právnickým osobám (rozsudek ze dne 23. května 2019, Steinhoff a další v. ECB, T‑107/17, EU:T:2019:353, bod 77; viz rovněž rozsudek ze dne 9. února 2022, QI a další v. Komise a ECB, T‑868/16, EU:T:2022:58, bod 90 a citovaná judikatura).

–       Ke druhému požadavku, týkajícímu se druhu porušení požadovaného pro vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie

38      U druhého požadavku je kritériem rozhodujícím pro určení, zda je porušení dostatečně závažné, zjevné a závažné překročení mezí posuzovací pravomoci orgánem (rozsudky ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise, C‑352/98 P, EU:C:2000:361, bod 43; ze dne 7. října 2015, Accorinti a další v. ECB, T‑79/13, EU:T:2015:756, bod 67, a ze dne 24. ledna 2017, Nausicaa Anadyomène a Banque d’escompte v. ECB, T‑749/15, nezveřejněný, EU:T:2017:21, bod 69).

39      Určujícím prvkem pro zjištění, zda se jedná o dostatečně závažné porušení, je tedy rozsah prostoru pro uvážení, kterým disponuje orgán (rozsudek ze dne 12. července 2005, Komise v. CEVA a Pfizer, C‑198/03 P, EU:C:2005:445, body 65 a 66).

40      Za tímto účelem přísluší unijnímu soudu, aby zohlednil složitost upravované situace, obtížnost použití nebo výkladu ustanovení právních předpisů, stupeň jasnosti a přesnosti porušeného pravidla a úmyslnost nebo neomluvitelnost pochybení, k němuž došlo (rozsudek ze dne 3. března 2010, Artegodan v. Komise, T‑429/05, EU:T:2010:60, bod 62).

41      Za těchto podmínek prostá nesprávná posouzení nemohou sama o sobě postačovat k tomu, aby bylo porušení kvalifikováno jako zjevné a závažné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2008, MyTravel v. Komise, T‑212/03, EU:T:2008:315, bod 85).

42      V projednávané věci je třeba uvést, že kritizovaná jednání ECB přijala při plnění úkolů obezřetnostního dohledu, které jsou jí svěřeny s cílem umožnit jí zajistit bezpečnost a odolnost úvěrových institucí.

43      Aby mohla ECB tyto úkoly plnit, svěřuje jí článek 4 nařízení č. 1024/2013 pravomoc provádět takové činnosti, jako je udělování a odebírání bankovních licencí, dohled nad uplatňováním platných regulačních obezřetnostních požadavků a interních systémů posuzování rizik, možnost uložit dodatečné kapitálové požadavky, jakož i možnost stanovit přizpůsobená pravidla správy.

44      Při provádění těchto činností musí ECB, jak uvádí bod 17 odůvodnění nařízení č. 1024/13, posoudit rizikový profil dotyčných bank a u každé z nich určit události, které by ji mohly ovlivnit, s ohledem na rozmanitost institucí, jejich velikost a modely podnikání.

45      Takové analýzy zahrnují posouzení, která vzhledem ke své komplexní povaze odůvodňují, aby byla ECB podle judikatury přiznána široká posuzovací pravomoc (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. května 2019, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, C‑450/17 P, EU:C:2019:372, bod 86; ze dne 4. května 2023, ECB v. Crédit lyonnais, C‑389/21 P, EU:C:2023:368, bod 55, a ze dne 13. prosince 2017, Crédit mutuel Arkéa v. ECB, T‑712/15, EU:T:2017:900, bod 181).

46      Závěrem z výše posuzované judikatury vyplývá, že pokud chtějí žalobci v projednávané věci prokázat mimosmluvní odpovědnost ECB, musí právně dostačujícím způsobem prokázat, že ECB zjevně a závažně porušila nad rámec posuzovací pravomoci, která je jí přiznána, normu unijního práva, která přiznává práva jednotlivcům.

47      Za účelem určení, zda k takovému porušení došlo, musí unijní soud s ohledem na skutečnosti předložené žalobci zohlednit širokou posuzovací pravomoc přiznanou ECB při výkonu jejích úkolů obezřetnostního dohledu.

–       K návrhu ECB podporované Komisí odkazovat na obecné zásady společné právním řádům členských států za účelem vymezení režimu mimosmluvní odpovědnosti Unie v oblasti obezřetnostního dohledu

48      ECB podporovaná Komisí vyzvala Tribunál, aby podle vnitrostátního práva platného v členských státech vymezil režim mimosmluvní odpovědnosti, kterému by měla Unie podléhat v oblasti obezřetnostního dohledu.

49      V první řadě ECB navrhla použít na unijní úrovni judikaturu vyplývající z rozsudku ze dne 12. října 2004, Paul a další (C‑222/02, EU:C:2004:606), v němž měl Soudní dvůr za to, že vnitrostátní právní předpisy vylučující mimosmluvní odpovědnost vnitrostátních orgánů obezřetnostního dohledu, jednají-li v rámci pravidel přijatých v obecném zájmu, jsou slučitelné s unijním právem.

50      V tomto ohledu je třeba poznamenat, že rozsudek ze dne 12. října 2004, Paul a další (C‑222/02, EU:C:2004:606), nelze použít přímo na projednávaný spor, jelikož se týká vnitrostátních orgánů, zatímco v projednávané věci je Tribunálu předložena věc týkající se mimosmluvní odpovědnosti unijního orgánu, i když podle článku 4 nařízení č. 1024/2013 může tento orgán za okolností, které jsou v něm definovány, vykonávat úkoly přiznané vnitrostátním orgánům v rámci obezřetnostního dohledu nad úvěrovými institucemi.

51      Je však třeba uvést, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 12. října 2004, Paul a další (C‑222/02, EU:C:2004:606), stanovil vztah mezi cílem sledovaným údajně porušeným pravidlem a možností, či naopak nemožností jednotlivců namítat mimosmluvní odpovědnost orgánů dohledu. V tomto rozsudku měl totiž Soudní dvůr za to, že jsou-li úkoly vnitrostátního orgánu dohledu plněny v obecném zájmu, unijní právo nebrání tomu, aby vnitrostátní právo, v projednávané věci německé právo, vyloučilo odpovědnost orgánu dohledu (rozsudek ze dne 12. října 2004, Paul a další, C‑222/02, EU:C:2004:606, bod 32).

52      Obdobně byla mimosmluvní odpovědnost orgánů založena na unijní úrovni v situacích zahrnujících normu zakládající práva ve prospěch žalobců (viz body 36 a 37 výše) a byla vyloučena v případech, kdy taková práva nebyla založena, zejména v situacích, kdy dovolávaná právní norma sledovala cíl veřejného zájmu nebo měla institucionální povahu zejména tím, že svěřovala nebo rozdělovala pravomoci mezi orgány (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. dubna 2012, Artegodan v. Komise, C‑221/10 P, EU:C:2012:216, bod 81; ze dne 11. července 2007, Fédération des industries condimentaires de France a další v. Komise, T‑90/03, nezveřejněný, EU:T:2007:208, bod 61; ze dne 23. května 2019, Steinhoff a další v. ECB, T‑107/17, EU:T:2019:353, body 136 až 141; ze dne 9. února 2022, QI a další v. Komise a ECB, T‑868/16, EU:T:2022:58, body 93 až 99).

53      V druhé řadě ECB podporovaná Komisí tvrdila, že podle analýz, které provedla, většina členských států omezuje odpovědnost orgánů dohledu na případy úmyslu nebo hrubé nedbalosti. Podle ECB by měl být tento přístup uplatňován na unijní úrovni v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států uvedenými v čl. 340 třetím pododstavci SFEU. Takový přístup je nezbytný k zachování činnosti ECB tím, že jí umožňuje jednat v obecném zájmu, aniž by byla ochromena obavou, že bude povolána k odpovědnosti i v případě mírné nedbalosti nebo pouhé protiprávnosti.

54      V tomto ohledu je třeba uvést, že v rozsudku ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame (C‑46/93 a C‑48/93, EU:C:1996:79), Soudní dvůr rozhodl, pokud jde o odpovědnost členských států za porušení unijního práva, že povinnost nahradit škodu způsobenou jednotlivcům nemůže podléhat podmínce vycházející z pojmu „zavinění, jež přesahuje dostatečně závažné porušení unijního práva“. Uložení takové dodatečné podmínky by totiž znamenalo zpochybnění práva na náhradu újmy, majícího základ v unijním právním řádu (rozsudek ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame, C‑46/93 a C‑48/93, EU:C:1996:79, bod 79).

55      V témže smyslu Soudní dvůr v rozsudku ze dne 25. března 2021, Balgarska Narodna Banka (C‑501/18, EU:C:2021:249), uvedl, že unijní právo brání vnitrostátní právní úpravě, která váže nárok jednotlivců na náhradu újmy na další podmínku, jež překračuje rámec dostatečně závažného porušení unijního práva a vychází z úmyslné povahy tohoto jednání, jakou je i podmínka vyplývající z čl. 79 odst. 8 zákona o úvěrových institucích (viz rozsudek ze dne 25. března 2021, Balgarska Narodna Banka, C‑501/18, EU:C:2021:249, bod 121 a citovaná judikatura).

56      Zásada rovnocennosti přitom vyžaduje, aby se všechna pravidla použitelná na žaloby používala bez rozdílu na žaloby pro porušení unijního práva i na obdobné žaloby pro porušení vnitrostátního práva (viz rozsudek ze dne 4. října 2018, Kantarev, C‑571/16, EU:C:2018:807, bod 124 a citovaná judikatura).

57      Z toho vyplývá, že unijní právo brání tomu, aby mimosmluvní odpovědnost členského státu a na základě zásady rovnocennosti odpovědnost unijního orgánu podléhala podmínkám, které stejně jako podmínky týkající se existence úmyslu nebo hrubé nedbalosti překračují rámec dostatečně závažného porušení unijního práva.

58      Osm protiprávností vznesených žalobci je třeba přezkoumat s ohledem na tyto zásady.

 K první protiprávnosti spočívající v tom, že ECB dostatečně závažným způsobem porušila italské právní předpisy, jelikož nezasáhla, aby napravila klamavá prohlášení ohledně odolnosti banky učiněná jejími správci

59      Pokud jde o první protiprávnost jednání vytýkaného ECB, žalobci tvrdí, že ECB tím, že nenapravila údajně klamavá prohlášení ohledně odolnosti banky učiněná jejími správci, porušila dostatečně závažným způsobem tři ustanovení italských právních předpisů v oblasti bankovnictví, a sice čl. 53 odst. 1 písm. da), čl. 53a odst. 1 písm. d) a čl. 67 odst. 1 písm. e) konsolidovaného znění zákona o bankách.

60      ECB podporovaná Komisí zpochybňuje argumentaci žalobců.

61      V tomto ohledu je třeba připomenout, že opomenutí přičitatelná orgánům mohou založit odpovědnost Unie, pokud tyto orgány porušují právní povinnost jednat vyplývající z ustanovení unijního práva (rozsudky ze dne 15. září 1994, KYDEP v. Rada a Komise, C‑146/91, EU:C:1994:329, bod 58; a ze dne 26. února 2016, Šumelj a další v. Komise, T‑546/13, T‑108/14 a T‑109/14, EU:T:2016:107, bod 42).

62      Je třeba rovněž připomenout, že podle judikatury k tomu, aby mohlo určité ustanovení založit mimosmluvní odpovědnost Unie, musí přiznávat právo žalobcům, kteří mají za to, že bylo porušeno, a porušení, ke kterému údajně došlo, musí být dostatečně závažné (viz bod 35 výše).

63      V projednávané věci se ustanovení, která byla porušena dostatečně závažným způsobem, použijí na ECB v projednávaném sporu na základě článku 9 nařízení č. 1024/2013, podle kterého tento orgán jedná jako příslušný orgán namísto vnitrostátního orgánu, pokud, jako je tomu v projednávané věci, instituce podléhající dohledu spadají do jeho pravomoci podle článku 4 nařízení č. 1024/2013.

64      Aby bylo možné rozhodnout, musí být tato ustanovení posouzena z hlediska cíle, který sledují.

65      Zaprvé čl. 53 odst. 1 písm. da) a čl. 67 odst. 1 písm. e) konsolidovaného znění zákona o bankách určují informace, které má ECB zveřejnit o úvěrových institucích a případně o jejich mateřské společnosti, aby byla zajištěna transparentnost trhů, a tím jejich řádné fungování a stabilita finančního systému jako celku.

66      Článek 53 odst. 1 písm. da) konsolidovaného znění zákona o bankách totiž svěřuje orgánu dohledu pravomoc zveřejňovat informace týkající se úvěrových institucí, zejména informace o kapitálové přiměřenosti, omezení rizika, podílech, které mohou být vlastněny, řízení a administrativní nebo účetní organizaci.

67      Kromě toho čl. 67 odst. 1 písm. e) konsolidovaného znění zákona o bankách stanoví, že pro účely konsolidovaného dohledu orgán dohledu vydá mateřské společnosti prostřednictvím obecných opatření informace o bankovní skupině jako celku nebo o jejích složkách, které se týkají kapitálové přiměřenosti, omezení rizika v různých konfiguracích, podílů, řízení podniku, administrativní a účetní organizace, jakož i interních kontrol a systémů odměňování a pobídek.

68      Z jejich znění vyplývá, že tato ustanovení ukládají ECB obecnou povinnost zveřejňování týkající se kategorií informací pro účely veřejného zájmu, a sice zajištění řádného fungování a stability trhů. Naproti tomu neukládají sama o sobě ECB, ať již přímo či nepřímo, žádnou povinnost konkrétně reagovat, pokud účastníci na trhu učiní prohlášení ohledně odolnosti některých institucí, která jsou ostatními analyzovaná jako klamavá. Z těchto ustanovení tedy nelze vyvodit žádné právo investorů, ať již jakékoli povahy, aby ECB zasáhla v každém členském státě pokaždé, když jsou učiněny komentáře ohledně institucí podléhajících dohledu, které by investoři mohli považovat za zcela nebo zčásti neopodstatněné.

69      Je pravda, že uvedená prohlášení mohli v projednávaném případě učinit správci banky. Z důvodu jejich funkce mohly trhy těmto prohlášením připsat určitou formu důvěryhodnosti. Hodnota akcií tvořících kapitál banky tak mohla být těmito prohlášeními ovlivněna, což mohlo způsobit žalobcům škodu.

70      Je však třeba připomenout, že existence údajné finanční újmy sama o sobě nestačí ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie. K tomu, aby tato odpovědnost mohla být namítána, musí žalobci prokázat, že došlo k protiprávnímu jednání. Za tímto účelem musí podle judikatury žalobci prokázat, že norma přiznávající práva jednotlivcům byla porušena dostatečně závažným způsobem. Žalobci přitom neprokázali existenci takové normy, natož pak existenci takového porušení.

71      V projednávané věci se zdá, že pokud měli za to, že jim byla způsobena škoda z důvodu takových prohlášení, příslušelo samotným žalobcům, aby reagovali opravou prohlášení a případným pohnáním jejich autorů před příslušné soudy.

72      Zadruhé čl. 53a odst. 1 písm. d) konsolidovaného znění zákona o bankách stanoví, že vyžaduje-li to situace, může orgán dohledu přijmout zvláštní opatření vůči jedné nebo více bankám nebo bankovnímu systému jako celku.

73      Podle tohoto ustanovení mohou uvedená opatření zahrnovat omezení činností nebo územní struktury banky; zákaz, aby tato banka prováděla určité operace, a to i korporátní povahy, a rozdělovala zisk nebo jiné položky kapitálu, jakož i v případě finančních nástrojů, které mohou být zahrnuty do kapitálu pro účely dohledu, zákaz úročení; stanovení omezení celkové částky variabilní části odměny v bance, je-li to nezbytné pro zachování zdravého kapitálového základu, a v případě bank, které využívají výjimečných zásahů veřejné podpory, stanovení omezení celkové odměny členů statutárních orgánů.

74      S ohledem na jeho znění se jeví, že čl. 53a odst. 1 písm. d) konsolidovaného znění zákona o bankách je jako takový irelevantní, pokud jde o určení, zda byla ECB uložena povinnost, aby napravila prohlášení o finanční stabilitě banky, která byla přičítána určitým účastníkům a jež byla ostatními považována za nesprávná. Tento zákon žádnou takovou povinnost v tomto smyslu přímo či nepřímo ECB neukládá. Nemá-li dojít k neoprávněnému rozšíření jeho působnosti, nelze toto ustanovení vykládat způsobem, který by vedl k přidání povinnosti ECB, která vzhledem k tomu, že nebyla do textu vložena, nebyla unijním normotvůrcem zakotvena.

75      Z toho vyplývá, že argumentace žalobců týkající se první protiprávnosti jednání vytýkaného ECB musí být odmítnuta.

 Ke druhé protiprávnosti spočívající v tom, že ECB dostatečně závažným způsobem porušila unijní právní úpravu při stycích se správní radou banky

76      Pokud jde o druhou protiprávnost jednání vytýkaného ECB, žalobci tvrdí, že ECB dostatečně závažným způsobem porušila články 4 a 16 nařízení č. 1024/2013:

–        tím, že se dohodla s P. Modianem a F. Innocenzim, aby dne 2. ledna 2019 odstoupili, čímž způsobila zánik správní rady banky, a otevřela tak cestu k dočasné správě této instituce;

–        tím, že usilovala o omezení pravomocí správní rady banky na pouhou ratifikaci rozhodnutí přijatých výkonným ředitelem na zasedání dne 16. února 2018 a během následné korespondence mezi V. Malacalzou, D. Nouy (předsedkyně dozorčí rady ECB) a R. Quintanou (člen generálního ředitelství pro mikroobezřetnostní dohled ECB);

–        tím, že několik měsíců skrývala před správní radou rozsah obtíží, kterým čelila banka v oblasti kapitálu, a to tím, že ji dne 21. června 2018 informovala pouze o obsahu dopisu, který však ECB zaslala výkonnému řediteli dne 4. června 2018.

77      ECB podporovaná Komisí tuto argumentaci zpochybňuje.

78      Pro účely rozhodnutí je třeba postupně zkoumat obě ustanovení, jichž se žalobci dovolávají.

79      Zaprvé článek 4 nařízení č. 1024/2013 stanoví, že ECB má výlučnou pravomoc plnit pro účely obezřetnostního dohledu nad úvěrovými institucemi usazenými v členských státech úkoly spočívající zejména ve schvalování úvěrových institucí, posuzování oznámení o nabytí a zcizení kvalifikovaných účastí v úvěrových institucích a v zajišťování dodržování aktů, které stanoví pro úvěrové instituce obezřetnostní požadavky v oblasti kapitálových požadavků, omezení velkých expozic, likvidity a správy, včetně požadavků na způsobilost, bezúhonnost a praxi osob odpovědných za řízení úvěrových institucí.

80      V tomto ohledu je třeba uvést, že jednání vytýkaná ECB nesouvisí s článkem 4 nařízení č. 1024/2013. Toto ustanovení totiž svěřuje ECB pravomoci v oblasti obezřetnostního dohledu a konkrétně stanoví, že ECB má „výlučnou pravomoc“ vykonávat některé z nich, čímž mezi tento orgán a vnitrostátní orgány rozděluje případné úkoly v této oblasti.

81      Toto ustanovení tak v rozsahu, v němž svěřuje pravomoci orgánům a rozděluje je mezi ně, směřuje k provedení obecného cíle spočívajícího v uspořádání regulačního systému týkajícího se oblasti činnosti ve prospěch veřejného zájmu, aniž samo o sobě přiznává práva jednotlivcům, která by mohla být základem pro žalobu k Tribunálu.

82      Zadruhé čl. 16 odst. 1 a 2 nařízení č. 1024/2013 opravňuje ECB pro účely plnění úkolů jí svěřených požadovat, aby úvěrové instituce přijaly v počáteční fázi různá opatření, pokud tyto instituce neplní obezřetnostní požadavky nebo hrozí, že je nesplní, nebo pokud jiné nedostatky neumožňují zajistit v rámci těchto institucí řádné řízení nebo uspokojivé krytí rizik.

83      Opatření uvedená v tomto ustanovení mohou spočívat zejména v požadavku na posílení kapitálu, zákazu nebo omezení činnosti úvěrové instituce, požadavku na upuštění od činností, které znamenají nadměrné riziko pro zdraví instituce, nebo v odvolání členů řídícího orgánu institucí, kteří neplní požadavky jim uložené.

84      Takové ustanovení v rozsahu, v němž se omezuje na oprávnění, samo o sobě neobsahuje pravidla, jejichž cílem je přiznání práv jednotlivcům, ale upravuje fungování systému bankovního dohledu ve veřejném zájmu, a z tohoto důvodu nemůže založit mimosmluvní odpovědnost Unie.

85      Za těchto podmínek je třeba mít za to, že vzhledem k tomu, že cílem článku 4 a čl. 16 odst. 1 a 2 nařízení č. 1024/2013 není přiznání práv jednotlivcům, nemohou tato ustanovení založit protiprávnost jednání vytýkaného ECB v rámci obezřetnostního dohledu nad bankou, jež by mohla vést ke vzniku odpovědnosti Unie za uvedené jednání.

86      Argumentace žalobců týkající se druhé protiprávnosti jednání vytýkaného ECB tedy musí být odmítnuta.

 Ke třetí protiprávnosti spočívající v tom, že ECB dostatečně závažným způsobem porušila italské právní předpisy tím, že dne 18. září 2019 schválila zvýšení kapitálu, které je v rozporu s předkupním právem stanoveným statutem banky

87      Pokud jde o třetí protiprávnost jednání vytýkaného ECB, žalobci tvrdí, že ECB dostatečně závažným způsobem porušila článek 56 konsolidovaného znění zákona o bankách, když dne 18. září 2019 schválila zvýšení kapitálu v rozporu s předkupním právem přiznaným akcionářům stanovami banky.

88      ECB podporovaná Komisí tuto argumentaci zpochybňuje.

89      Článek 56 konsolidovaného znění zákona o bankách zní takto:

„1. Italská národní banka zajistí, aby změny ve stanovách bank nebyly v rozporu s řádným a obezřetným řízením.

2. Zápis do obchodního rejstříku může být zahájen pouze v případě, že je provedeno ověření podle odstavce 1.“

90      V projednávané věci se článek 56 konsolidovaného znění zákona o bankách použije na ECB na základě článku 9 nařízení č. 1024/2013, podle kterého tato instituce jedná jako příslušný orgán namísto vnitrostátního orgánu, pokud, jako je tomu v projednávané věci, instituce podléhající dohledu, spadají do její pravomoci podle článku 4 uvedeného nařízení.

91      Z článku 56 konsolidovaného znění zákona o bankách vyplývá, že orgán dohledu musí při plnění úkolů, které jsou mu svěřeny, ověřit slučitelnost změn ve stanovách úvěrových institucí s omezeními vyplývajícími z řádného a obezřetného řízení předtím, než mohou být uvedené změny zapsány do obchodního rejstříku.

92      Toto ověření se však nesmí týkat slučitelnosti zamýšlené změny stanov s předkupními právy akcionářů, ale slučitelnosti této změny s požadavkem řádného a obezřetného řízení uvedeným v článku 56 konsolidovaného znění zákona o bankách.

93      Požadavek řádného a obezřetného řízení tak prokazuje, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobci, cílem, který je třeba mít na zřeteli v rámci posouzení prováděného orgánem dohledu na základě článku 56 konsolidovaného znění zákona o bankách, je stabilita úvěrové instituce, ale i obecněji finančního systému jako celku.

94      Za těchto podmínek je třeba mít za to, že článek 56 konsolidovaného znění zákona o bankách sám o sobě nepřiznává práva jednotlivcům ve smyslu bodů 36 a 37 výše. Argumentace týkající se třetí protiprávnosti jednání vytýkaného ECB musí být tudíž odmítnuta.

 Ke čtvrté protiprávnosti spočívající v tom, že ECB dostatečně závažným způsobem porušila italské právní předpisy tím, že jmenovala dočasné správce dotčené střetem zájmů

95      Pokud jde o čtvrtou protiprávnost jednání vytýkaného ECB, žalobci tvrdí, že ECB dostatečně závažným způsobem porušila čl. 71 odst. 6 konsolidovaného znění zákona o bankách tím, že jmenovala jako dočasné správce bývalého předsedu správní rady P. Modiana a bývalého výkonného ředitel banky F. Innocenziho. Jakmile se posledně uvedení stali dočasnými správci, stalo se pro ně náročným podat akcionářskou žalobu proti správním a kontrolním orgánům (nebo některým z jejich členů), které byly mezitím rozpuštěny. Obě tyto osoby tak byly z důvodu svého jmenování dočasnými členy představenstva chráněny před žalobou na náhradu škody, která vůči nim mohla být podána v souvislosti s rozhodnutími přijatými v době, kdy jeden z nich byl předsedou správní rady a druhý výkonným ředitelem banky.

96      ECB podporovaná Komisí tuto argumentaci zpochybňuje.

97      Úvodem je třeba uvést, že rozhodnutí o zavedení dočasné správy bylo zrušeno Tribunálem v rozsudku ze dne 12. října 2022, Corneli v. ECB (T‑502/19, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2022:627), přičemž tato okolnost nemusí bránit jeho přezkumu v tomto řízení.

98      Ke zrušení nedošlo na základě porušení střetu zájmů na rozdíl od toho, co žalobci požadují v rámci projednávané věci, ale z důvodu, že došlo k pochybení při určení právního základu použitého ECB k přijetí uvedeného rozhodnutí (rozsudek ze dne 12. října 2022, Corneli v. ECB, T‑502/19, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2022:627, body 113 a 114).

99      Dále žaloba na náhradu škody z důvodu své povahy představuje samostatný procesní prostředek, který plní zvláštní funkci v rámci systému procesních prostředků upravených Smlouvami a podléhá podmínkám výkonu, které jsou přizpůsobeny jeho zvláštnímu účelu (rozsudek ze dne 28. dubna 1971, Lütticke v. Komise, 4/69, EU:C:1971:40, bod 6, a usnesení ze dne 21. června 1993, Van Parijs a další v. Rada a Komise, C‑257/93, EU:C:1993:249, bod 14).

100    Tribunál tak může pro účely žaloby na náhradu škody samostatně zkoumat legalitu aktu, který je předmětem žaloby na neplatnost. Zatímco však žaloba na neplatnost a pro nečinnost směřuje k sankcionování protiprávnosti právně závazného aktu, předmětem žaloby na náhradu škody je návrh na náhradu škody vyplývající z protiprávního aktu nebo jednání přičitatelného některému z unijních orgánů nebo institucí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. října 2015, Accorinti a další v. ECB, T‑79/13, EU:T:2015:756, body 61 a 62).

101    Po tomto upřesnění z čl. 71 odst. 6 konsolidovaného znění zákona o bankách vyplývá, že k tomu, aby dočasní správci mohli vykonávat svou funkci, musí mít několik vlastností, mezi něž patří i skutečnost, že nejsou ve střetu zájmů. Takový požadavek ze strany ECB znamená, že při jmenování dočasných správců musí u dotyčných osob ověřit neexistenci střetu zájmů. Bez takového ověření dotyčné osoby totiž nemohou vykonávat svou funkci, i když byly jmenovány, pokud tento požadavek nesplňují.

102    Požadavek, aby nedocházelo ke střetu zájmů, přitom obecně spadá pod zásadu nestrannosti, jejímž cílem je podle judikatury chránit zaprvé obecný zájem a zadruhé zájem jednotlivců, kteří by v důsledku tohoto střetu zájmů mohli být nepříznivě dotčeni (obdobně viz rozsudky ze dne 6. dubna 2006, Camós Grau v. Komise, T‑309/03, EU:T:2006:110, bod 102, a ze dne 6. června 2019, Dalli v. Komise, T‑399/17, nezveřejněný, EU:T:2019:384, bod 100).

103    Zásada nestrannosti tak podle judikatury zakládá ve vztahu k jednotlivcům, kteří by mohli být dotčeni, subjektivní právo, které je-li dostatečně závažným způsobem porušeno, může založit mimosmluvní odpovědnost Unie za škodu případně způsobenou orgánem při plnění úkolů, které jsou mu svěřeny.

104    Za těchto podmínek je třeba mít za to, že cílem čl. 71 odst. 6 konsolidovaného znění zákona o bankách je přiznat práva jednotlivcům ve smyslu bodů 36 a 37 výše.

105    Pokud jde o ověření, zda se ECB dopustila dostatečně závažného porušení čl. 71 odst. 6 konsolidovaného znění zákona o bankách, je třeba poznamenat, že za účelem odůvodnění přijetí rozhodnutí o zavedení dočasné správy tato instituce neuvedla, že toto rozhodnutí je odůvodněno existencí „závažných nesrovnalostí“, které byly způsobeny „v rámci správy“ banky ve smyslu čl. 69q odst. 1 písm. b) konsolidovaného znění zákona o bankách ve spojení s článkem 70 uvedeného předpisu.

106    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 69q odst. 1 písm. b) a článku 70 konsolidovaného znění zákona o bankách může orgán dohledu zavést dočasnou správu nad institucí v případě závažného porušení právních nebo správních předpisů, závažných nesrovnalostí v řízení úvěrové instituce, je-li zhoršení situace banky nebo bankovní skupiny obzvláště výrazné, jsou-li předvídatelné značné ztráty aktiv, nebo je-li o dočasnou správu požádáno na základě odůvodněné žádosti správních orgánů nebo mimořádné valné hromady úvěrové instituce.

107    Pokud by v projednávaném případě došlo k nesrovnalostem v řízení banky, bylo by třeba za účelem ochrany akcionářů zajistit, aby proti odpovědným osobám mohlo být zahájeno řízení. Pouze žaloba na náhradu škody vůči bývalým členům správních orgánů by totiž umožnila těmto odpovědným osobám nahradit škodu způsobenou akcionářům. V takovém případě mohlo být nevhodné jmenovat dočasnými správci osoby, které dříve vykonávaly v rámci banky správní funkce. Takové jmenování, jak tvrdí žalobci, totiž učinilo perspektivu takové žaloby jen málo realistickou, jelikož dočasní správci neměli žádný zájem na zpochybnění své vlastní odpovědnosti.

108    V projednávané věci však byla situace odlišná, jelikož podle znění rozhodnutí o zavedení dočasné správy nebylo toto rozhodnutí založeno na „závažných nesrovnalostech“, kterých se měly dopustit bývalé správní orgány banky, ale na „výrazném zhoršení situace banky“ ve smyslu článků 69q a 70 konsolidovaného znění zákona o bankách.

109    Kromě toho finanční obtíže, které ovlivňovaly banku, předcházely jmenování P. Modiana předsedou správní rady banky a F. Innocenziho výkonným ředitelem, jak vyplývá z výše uvedeného popisu skutkového stavu (body 5 až 10 výše).

110    Ostatně je třeba připomenout, že ECB má při plnění svého úkolu obezřetnostního dohledu širokou posuzovací pravomoc, aniž soud může svým posouzením nahradit posouzení provedené orgánem (viz bod 45 výše).

111    ECB přitom mohla mít při výkonu této pravomoci za to, aniž překročila její meze, že je vhodné svěřit řízení dočasné správy osobám, které jsou obeznámeny s úvěrovou institucí, na kterou se vztahuje dotčené opatření, neboť takové obeznámení jim umožňovala v kontextu krize rychleji reagovat na po sobě jdoucí obtíže.

112    Na tomto základě lze mít za to, že ECB využila svou posuzovací pravomoc přiměřeným způsobem, když jmenovala dočasnými správci P. Modiana a F. Innocenziho, kteří byli dostatečně obeznámeni se záležitostmi banky, aby mohli neprodleně čelit krizové situaci, ve které se banka nacházela.

113    Je pravda, jak uvádějí žalobci, že žaloba akcionářů na náhradu škody vůči členům rozpuštěných správních a kontrolních orgánů je po dobu trvání dočasné správy uplatňována dočasnými komisaři v souladu s čl. 72 odst. 5 konsolidovaného znění italského zákona o bankách.

114    Nicméně valná hromada akcionářů, jakož i akcionáři, kteří vlastní samostatně nebo společně pětinu základního kapitálu nebo jinou částku stanovenou ve stanovách úvěrové instituce, mohou po obnovení běžné správy úvěrové instituce podat žalobu na náhradu škody proti členům správních a kontrolních orgánů po dobu pěti let poté, co tito členové opustí svou funkci, v souladu s články 2393 a 2393a italského občanského zákoníku.

115    Od obnovení běžné správy banky tak valná hromada akcionářů a akcionáři, kteří vlastní samostatně nebo společně pětinu základního kapitálu nebo jinou částku stanovenou ve stanovách banky, měli možnost podat žalobu na náhradu škody proti P. Modianovi a F. Innocenzimu, jakožto bývalým členům správní rady, po dobu pěti let ode dne ukončení jejich funkce.

116    Za těchto podmínek je třeba mít a fortiori za to, že ECB se tím, že jmenovala P. Modiana a F. Innocenziho jako dočasné správce, držela při výkonu své posuzovací pravomoci v přiměřených mezích.

117    Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno žádné dostatečně závažné porušení, musí být argumentace týkající se čtvrté protiprávnosti jednání vytýkaného ECB zamítnuta.

 K páté protiprávnosti spočívající v tom, že ECB při přijímání opatření včasného zásahu dostatečně závažným způsobem porušila různá pravidla a různé zásady

118    Pokud jde o pátou protiprávnost jednání vytýkaného ECB, žalobci vznášejí proti přijetí opatření včasného zásahu šest výtek, které ECB podporovaná Komisí zpochybňuje.

–       K první výtce, týkající se přijetí opatření včasného zásahu na základě pouhého rizika porušení regulačního rámce

119    V rámci první výtky žalobci tvrdí, že ECB dostatečně závažným způsobem porušila čl. 69q odst. 1 písm. a) konsolidovaného znění zákona o bankách tím, že přijala opatření včasného zásahu v případě existence pouhého rizika porušení použitelného regulačního rámce, zatímco důkaz o předvídatelném porušení měl být podle nich předložen na základě tohoto ustanovení.

120    V této souvislosti je třeba uvést, že podle čl. 69q odst. 1 písm. a) konsolidovaného znění zákona o bankách může Banca d’Italia (Italská národní banka) přijmout opatření včasného zásahu, která jsou v něm uvedena, pokud v důsledku rychlého zhoršení situace dotyčné banky nebo její skupiny konstatuje nebo očekává zejména porušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2013, L 176, s. 337), a hlavy II směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU (Úř. věst. 2014, L 173, s. 349).

121    V projednávané věci se čl. 69q odst. 1 písm. a) konsolidovaného znění zákona o bankách vztahuje na ECB na základě článku 9 nařízení č. 1024/2013, podle kterého tento orgán jedná jako příslušný orgán namísto vnitrostátního orgánu, pokud, jako je tomu v projednávané věci, instituce podléhající dohledu spadají do jeho pravomoci podle článku 4 nařízení č. 1024/2013.

122    Z toho vyplývá, že vzhledem k tomu, že se čl. 69q odst. 1 písm. a) konsolidovaného znění zákona o bankách omezuje na to, že orgánu dohledu přiznává pravomoc přijímat opatření včasného zásahu, pokud jsou po hodnocení, které mu přísluší provést, splněny podmínky v něm stanovené, samo o sobě toto ustanovení nepřiznává práva jednotlivcům, jejichž dodržování by se mohli domáhat u unijního soudu.

123    Tento závěr nemůže být zpochybněn argumentem žalobců, podle kterého práva a zájmy, které mají jakožto akcionáři, byly dotčeny, jelikož byli zbaveni jakékoliv možnosti podílet se na řízení banky poté, co ECB přijala opatření včasného zásahu.

124    V tomto ohledu je třeba mít za to, že případný účinek zásahu ECB na zájmy akcionářů úvěrové instituce nemůže být zohledněn za účelem vzniku mimosmluvní odpovědnosti této instituce, pokud cílem právní normy, na níž je tato intervence založena, není konkrétně zakládat nebo chránit právo, které jim bylo přiznáno dostatečně definovaným způsobem.

125    Jak je přitom uvedeno v bodě 122 výše, cílem čl. 69q odst. 1 písm. a) konsolidovaného znění zákona o bankách není založit práva ve prospěch jednotlivců, byť jen akcionářů.

126    Opatření včasného zásahu na základě čl. 69q odst. 1 písm. a) konsolidovaného znění zákona o bankách bylo totiž přijato právě za účelem ochrany stability finančního systému, a tedy za účelem dosažení cíle veřejného zájmu.

127    ECB odůvodnila přijetí opatření včasného zásahu rizikem porušení požadavků stanovených platným právním rámcem. V tomto opatření bylo zohledněné riziko specificky a konkrétně doloženo ve světle kritérií stanovených v čl. 69q odst. 1 písm. a) konsolidovaného znění zákona o bankách, který odkazuje na existenci rychlého zhoršení situace dohlíženého subjektu jako na jednu z indicií možného porušení kapitálových požadavků tímto subjektem.

128    V tomto ohledu ECB v opatření včasného zásahu uvedla, že:

–        v červnu 2016 činil u banky poměr kmenového kapitálu tier 1 (CET 1) 12,29 % a poměr kapitálu tier 2 (TCR) 14,37 %. Očekávaný vývoj těchto dvou poměrů v roce 2017 však vedl k hodnotám nižším než v předchozím roce, a sice 10,35 % v případě CET 1 a 12,19 % v případě TCR v rozporu s celkovým požadavkem na kapitál ve výši 12,50 % (viz bod 1.1.1 opatření včasného zásahu);

–        poměry kapitálu se mohly snížit i nad rámec výše uvedených hodnot s ještě výraznějšími majetkovými ztrátami vzhledem k neustálým a nedostatečným výsledkům, pokud jde o ziskovost banky v posledních letech, vysokému úvěrovému riziku vyplývajícímu z objemu úvěrů se selháním, což ohrožovalo schopnost dohlíženého subjektu vytvářet zisk, jakož i vzhledem k nejistotě spojené s úspornými opatřeními plánovanými ve strategickém plánu přijatém bankou (viz body 1.1.2 a 1.1.3 opatření včasného zásahu).

129    Za těchto podmínek je třeba mít za to, že čl. 69q odst. 1 písm. a) konsolidovaného znění zákona o bankách, který sleduje cíl veřejného zájmu, nepřiznává práva jednotlivcům a že právě za účelem dosažení tohoto cíle byl v projednávané věci proveden přijetím opatření včasného zásahu, a proto musí být první výtka zamítnuta.

–       Ke druhé výtce, týkající se povinnosti stanovené opatřením včasného zásahu postoupit za málo výhodných podmínek úvěry, které jsou údajně v selhání

130    V rámci druhé výtky žalobci tvrdí, že ECB dostatečně závažným způsobem porušila článek 69r konsolidovaného znění zákona o bankách tím, že uložila bance v opatření včasného zásahu povinnost postoupit za málo výhodných podmínek úvěry, které jsou údajně v selhání. Podle žalobců přitom toto ustanovení neumožňuje uložení tohoto druhu povinnosti, ale stanoví pouze možnost provést ozdravný plán nebo připravit plán jednání s věřiteli o restrukturalizaci dluhu.

131    Podle článku 69r konsolidovaného znění zákona o bankách může Italská národní banka požádat úvěrovou instituci nebo mateřskou společnost bankovní skupiny, jsou-li splněny podmínky stanovené v čl. 69q odst. 1 písm. a) konsolidovaného znění zákona o bankách, aby i jen částečně provedly přijatý ozdravný plán, připravily plán jednání se všemi nebo některými věřiteli o restrukturalizaci dluhu nebo případně změnily svou právní formu.

132    Při výkonu této pravomoci může Italská národní banka požadovat aktualizaci ozdravného plánu, pokud se podmínky, které vedly k přijetí opatření včasného zásahu, liší od případů předpokládaných v plánu. Kromě toho může stanovit lhůtu pro provedení plánu a odstranění důvodů, které vedly k přijetí opatření včasného zásahu.

133    V projednávané věci se článek 69r konsolidovaného znění zákona o bankách vztahuje na ECB na základě článku 9 nařízení č. 1024/2013, podle kterého tento orgán jedná jako příslušný orgán namísto vnitrostátního orgánu, pokud, jako je tomu v projednávané věci, instituce podléhající dohledu spadají do jeho pravomoci podle článku 4 nařízení č. 1024/2013.

134    Je třeba mít za to, že vzhledem k tomu, že se článek 69r konsolidovaného znění zákona o bankách omezuje na to, že orgánu dohledu přiznává pravomoc požadovat od úvěrových institucí, aby připravily nebo provedly plán jednání o restrukturalizaci dluhu, pokud jsou splněny podmínky v něm stanovené, samo o sobě toto ustanovení práva jednotlivcům nepřiznává.

135    V projednávané věci tak ECB k dosažení cíle veřejného zájmu požádala v opatření včasného zásahu banku, aby předložila do 28. února 2017 strategický plán a operační plán, jež přinejmenším musí:

–        uvést opatření, která banka zamýšlela přijmout za účelem snížení objemu úvěrů se selháním;

–        zahrnovat kvantitativní cíle pro snížení úvěrů se selháním;

–        uvést harmonogram provádění uvedených opatření.

–        zohlednit minimální cíle vymezené ECB při volbě opatření, která mají být přijata za účelem snížení úvěrů se selháním, tedy maximálně 5,5 miliardy eur u úvěrů se selháním ke dni 31. prosince 2017, 4,6 miliardy eur ke dni 31. prosince 2018 a 3,7 miliardy eur ke dni 31. prosince 2019; a

–        být schváleny řídícím orgánem banky.

136    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobci, opatření včasného zásahu nevyžadovalo, aby banka postoupila úvěry se selháním, natož aby tak učinila za ceny stanovené během určitého období. V souladu s článkem 69r konsolidovaného znění zákona o bankách se ECB v opatření včasného zásahu omezila na to, že požádala banku, aby předložila strategický plán a operační plán za účelem snížení podílu úvěrů se selháním obsažených v její rozvaze. Tyto plány však musely být připraveny a schváleny bankou. Příslušelo jí zejména určit a provést vhodná opatření tím, že uvedla například, jaké úvěry se selháním mají být postoupeny, za jakých podmínek, komu a za jakou cenu.

137    Navíc článek 69r konsolidovaného znění zákona o bankách nebrání tomu, aby opatření včasného zásahu uvádělo minimální cíle a lhůty pro snížení úvěrů se selháním. Toto ustanovení totiž výslovně přiznává ECB pravomoc stanovit lhůtu pro provedení plánu a odstranění příčin, které vedly k včasnému zásahu.

138    Za těchto podmínek je třeba mít za to, že článek 69r konsolidovaného znění zákona o bankách sleduje cíl veřejného zájmu, aniž má za cíl přiznat práva jednotlivcům, a že ECB v projednávaném případě provedla opatření včasného zásahu dotčené v rámci druhé výtky právě za účelem dosažení tohoto cíle.

139    Druhá výtka tedy musí být zamítnuta.

–       Ke třetí výtce, týkající se dodržování uložených požadavků na kapitál v určitém období

140    V rámci třetí výtky žalobci tvrdí, že ECB dostatečně závažným způsobem porušila čl. 16 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1024/2013, jelikož v opatření včasného zásahu měla za to, že porušení kapitálových požadavků bankou se mohlo projevit v časovém horizontu více než dvanácti měsíců po přijetí tohoto opatření.

141    Podle žalobců přitom čl. 16 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1024/2013 omezuje pravomoc ECB přijmout opatření vůči úvěrové instituci pouze na případy, kdy riziko, že tato instituce poruší platný regulační rámec, nastane nejpozději do dvanácti měsíců od zásahu ECB.

142    V tomto ohledu je třeba připomenout, jak je uvedeno v bodech 82 a následujících výše, že článek 16 nařízení č. 1024/2013 svěřuje ECB pravomoci v oblasti obezřetnostního dohledu, přičemž sleduje cíl veřejného zájmu, aniž přiznává práva jednotlivcům.

143    Třetí výtku je tedy třeba zamítnout.

–       Ke čtvrté výtce, týkající se porušení zásady rovného zacházení

144    V rámci čtvrté výtky žalobci tvrdí, že ECB dostatečně závažným způsobem porušila zásadu rovného zacházení, když v rámci opatření včasného zásahu uložila bance přísnější opatření než opatření přijatá vůči jiným úvěrovým institucím, které se však nacházely v podobné situaci.

145    V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada rovného zacházení je zakotvena v článcích 20 a 21 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněné (viz rozsudek ze dne 7. března 2017, RPO, C‑390/15, EU:C:2017:174, bod 41 a citovaná judikatura).

146    Z tohoto důvodu může podle judikatury zásada rovného zacházení přiznávat práva jednotlivcům (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. října 2015, Accorinti a další v. ECB, T‑79/13, EU:T:2015:756, bod 87, a ze dne 24. ledna 2017, Nausicaa Anadyomène a Banque d’escompte v. ECB, T‑749/15, nezveřejněný, EU:T:2017:21, bod 110).

147    Za těchto podmínek je třeba ověřit, zda ECB přijetím opatření včasného zásahu závažně a zjevně porušila zásadu rovného zacházení nad rámec své široké posuzovací pravomoci.

148    V tomto ohledu je třeba uvést, že ECB musí při plnění svého obezřetnostního úkolu provádět technická posouzení s přihlédnutím k široké škále proměnných, včetně úrovně kapitálu a likvidity, obchodních modelů, řízení, rizik, systémového dopadu a makroekonomických scénářů. Obezřetnostní dohled nad úvěrovými institucemi se tak neomezuje na kvantitativní a mechanické srovnání izolovaných a extrapolovaných číselných údajů, ale vyžaduje celkové obezřetnostní posouzení situace úvěrové instituce, které jde ruku v ruce s širokou posuzovací pravomocí.

149    V opatření zásahu se ECB za účelem prokázání, že došlo k rychlému zhoršení situace banky, neomezila na konstatování porušení majetkových požadavků v souvislosti s objemem úvěrů se selháním, ale rovněž odkázala na několik skutečností, které podle ní svědčily o nestabilitě této instituce: úvěrové riziko (strana 2, bod 1.1.1), nízká ziskovost (strana 2, bod 1.1.1), ztráty vzniklé v předchozích letech [strana 3, bod 1.12 (i)], nedostatečné výsledky vytváření provozních příjmů [strana 3, bod 1.1.2 (i)], velmi vysoký poměr nákladů k výnosům [strana 4, bod 1.1.2 (i)], nejistoty týkající se úsporných opatření [strana 4, bod 1.1.2 (iii)] a nízká úroveň likvidity (strana 7, bod 2.4).

150    Podle judikatury, i když žalobce tvrdí, že byla porušena zásada rovného zacházení, přísluší žalobci přesně označit srovnatelné situace, o kterých se domnívá, že s nimi bylo zacházeno odlišně, nebo odlišné situace, o kterých se domnívá, že s nimi bylo zacházeno stejně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2018, K. Chrysostomides & Co. a další v. Rada a další, T‑680/13, EU:T:2018:486, bod 442 a citovaná judikatura).

151    Žalobci by tak měli v projednávané věci prokázat, pokud to byl jejich záměr, s ohledem na parametry uvedené v bodě 149 výše, že s jinými italskými úvěrovými institucemi ve srovnatelné situaci bylo zacházeno odlišně.

152    Je pravda, že žalobci ve svých písemnostech předložili zprávu, která porovnávala množství úvěrů se selháním u této banky s úvěry se selháním u ostatních italských úvěrových institucí. Tuto zvláštní situaci však nespojovali s rozhodnutími přijatými ECB za účelem prokázání existence skutečného rozdílného zacházení mezi bankou a ostatními italskými úvěrovými institucemi.

153    Čtvrtou výtku je tedy třeba zamítnout.

–       K páté výtce, týkající se porušení zásady proporcionality

154    V rámci páté výtky žalobci tvrdí, že ECB dostatečně závažným způsobem porušila zásadu proporcionality tím, že bance uložila, i když přicházela v úvahu méně radikální opatření, povinnost, která bez dalšího zapříčinila okamžité snížení hodnoty úvěrů banky a způsobila jí značné ztráty.

155    V tomto ohledu je třeba uvést, že zásada proporcionality je jakožto obecná právní zásada zakotvena v čl. 5 odst. 4 SEU a podle judikatury může přiznávat práva jednotlivcům (rozsudky ze dne 6. prosince 2001, Emesa Sugar v. Rada, T‑43/98, EU:T:2001:279, bod 64, a ze dne 29. listopadu 2016, T & L Sugars a Sidul Açúcares v. Komise, T‑279/11, nezveřejněný, EU:T:2016:683, bod 58).

156    Jednotlivci tak mají možnost založit mimosmluvní odpovědnost Unie tím, že prokáží, že jim ECB způsobila škodu jednáním, které je v rozporu se zásadou proporcionality, pokud prokáží, že orgán tuto zásadu závažně a zjevně porušil.

157    Podle judikatury zásada proporcionality vyžaduje, aby akty unijních orgánů byly způsobilé k uskutečnění legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, aniž by byly překročeny meze toho, co je nezbytné k dosažení těchto cílů, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nevýhody nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (rozsudek ze dne 8. července 2020, VQ v. ECB, T‑203/18, EU:T:2020:313, bod 61; viz rovněž rozsudek ze dne 20. ledna 2021, ABLV Bank v. SRB, T‑758/18, EU:T:2021:28, bod 142 a citovaná judikatura).

158    Je-li soudu předložen návrh na přezkum dodržování zásady proporcionality, musí respektovat prostor pro uvážení přiznaný unijním orgánům (rozsudek ze dne 16. května 2017, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, T‑122/15, EU:T:2017:337, bod 68).

159    V tomto ohledu je třeba připomenout, jak je uvedeno v bodě 45 výše, že ECB má při plnění svých úkolů obezřetnostního dohledu široký prostor pro uvážení.

160    V souladu se zněním použitým k odůvodnění přijetí opatření včasného zásahu analyzovala ECB přiměřenost povinnosti, kterou hodlala přijmout v souvislosti s úvěry, které byly v majetku banky a nevykazovaly výkonnost, kterou považovala za nezbytnou k tomu, aby byly splněny kapitálové požadavky vyplývající z unijní právní úpravy, následujícím způsobem.

161    Na základě své analýzy ECB vyhodnotila riziko, že banka poruší majetkové požadavky související s držením úvěrů se selháním, jako pravděpodobné (bod 1.1.1 opatření včasného zásahu).

162    Následně konstatovala, že je strategický plán předložený bankou dne 14. června 2016 nedostatečný pro dosažení souladu s cíli, které stanovila, pokud jde o snížení poměru nákladů a příjmů a snížení úvěrů se selháním (bod 1.1.5 opatření včasného zásahu).

163    Kromě toho uvedla, že u banky došlo k závažnému zhoršení její finanční situace s výrazným zvýšením úvěrového rizika v období 2013–2016 a značným nedostatkem disponibilních likvidních prostředků (body 2.3 a 2.4 opatření včasného zásahu).

164    Na tomto základě ECB učinila závěr, že opatření spočívající v tom, že je banka požádána o předložení strategického plánu a operačního plánu pro snížení úvěrů se selháním, jsou:

–        přiměřené situaci banky;

–        vhodné ke zlepšení obezřetnostní situace dohlíženého subjektu, neboť vysoký objem úvěrů se selháním, je jedním z hlavních rizikových faktorů, kterým je banka vystavena;

–        nezbytné pro dosažení sledovaného cíle, a sice ozdravení majetkové situace banky, neboť podle jejího posouzení nebylo možné k dosažení sledovaného výsledku použít žádné jiné opatření (bod 1.1.5 opatření včasného zásahu).

165    Na základě této analýzy mohla mít ECB s ohledem na riziko zatěžující banku za to, že je vhodné a nezbytné přijmout opatření včasného zásahu, aniž existovaly alternativy, které by umožnily uspokojivě ukončit potíže, s nimiž se banka potýkala.

166    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba mít za to, že žalobci neuvedli skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné mít za to, že ECB přijetím opatření včasného zásahu zjevně a závažně porušila zásadu proporcionality.

167    Pátou výtku je tedy třeba zamítnout a s ní i argumentaci týkající se páté protiprávnosti jednání vytýkaného ECB v plném rozsahu.

–       K šesté výtce, týkající se námitky protiprávnosti vznesené žalobci ve vztahu k opatření včasného zásahu

168    Žalobci navrhují, aby Tribunál na základě článku 277 SFEU incidenčně rozhodl o nepoužitelnosti opatření včasného zásahu z důvodu jeho protiprávnosti na základě důvodů uvedených v bodech 119 až 167 výše.

169    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle článku 277 SFEU dotýká-li se spor aktu s obecnou působností přijatého orgánem, institucí nebo jiným subjektem Unie, může se každá strana domáhat z důvodů stanovených v čl. 263 druhém pododstavci SFEU před Soudním dvorem Evropské unie nepoužitelnosti tohoto aktu, i když lhůta stanovená v čl. 263 šestém pododstavci SFEU uplynula.

170    Podle judikatury se námitka protiprávnosti použije pod sankcí nepřípustnosti pouze na akty s obecnou působností (rozsudek ze dne 26. října 1993, Reinarz v. Komise, T‑6/92 a T‑52/92, EU:T:1993:89, bod 56).

171    Akt má obecnou působnost ve smyslu článku 277 SFEU, pokud se vztahuje na objektivně určené situace a způsobuje právní účinky vůči abstraktně vymezeným kategoriím osob (rozsudky ze dne 28. února 2018, Paulini v. ECB, T‑764/16, nezveřejněný, EU:T:2018:101, bod 32, a ze dne 5. května 2021, Pharmaceutical Works Polpharma v. EMA, T‑611/18, EU:T:2021:241, bod 90).

172    Tak tomu v projednávané věci není, neboť opatření včasného zásahu bylo ze strany ECB adresováno konkrétně bance, přičemž jí uložilo s ohledem na majetkové potíže, kterým byla banka vystavena, povinnost předložit strategický a operační plán na snížení emisí úvěrů se selháním.

173    Z toho vyplývá, že opatření včasného zásahu není aktem s obecnou působností ve smyslu judikatury uvedené v bodě 171 výše.

174    Námitku protiprávnosti je tedy třeba odmítnout jako nepřípustnou.

 K šesté protiprávnosti spočívající v tom, že ECB v rozhodnutí o kapitálu uložila bance příliš krátkou lhůtu na to, aby mohla splnit požadavky na kapitál, které jí byly uloženy

175    Pokud jde o šestou protiprávnost jednání vytýkaného ECB, žalobci tvrdí, že v rozhodnutí o kapitálu ECB uložila bance příliš krátkou lhůtu na to, aby mohla splnit požadavky na kapitál, které jí byly uloženy. Konkrétně nebylo podle žalobců přiměřené žádat banku o splnění těchto požadavků do 31. prosince 2018, tedy pouze 19 pracovních dnů po datu stanoveném ECB pro předložení a schválení plánu pro zachování kapitálu správní radou banky.

176    ECB podporovaná Komisí tuto argumentaci zpochybňuje.

177    V tomto ohledu je třeba připomenout, že posouzení opatření, která je třeba přijmout k ukončení problematické situace, provedené ECB je součástí posouzení, které je třeba provést na základě zásady proporcionality. Tato zásada byla posuzována, pokud jde o pátou protiprávnost jednání vytýkaného ECB, v souvislosti s opatřením včasného zásahu (pátá výtka). Nyní je uplatňována, pokud jde o šestou protiprávnost jednání vytýkaného ECB, a to v souvislosti s rozhodnutím o kapitálu, které je rovněž napadáno z důvodu porušení zásady proporcionality.

178    Jak bylo uvedeno v bodech 155 a 156 výše, podle judikatury může zásada proporcionality přiznávat práva jednotlivcům. Tato zásada jim totiž dává možnost založit mimosmluvní odpovědnost Unie tím, že prokáží, že jim ECB způsobila škodu jednáním, které je v rozporu se zásadou proporcionality, pokud prokáží, že orgán tuto zásadu závažně a zjevně porušil.

179    V projednávané věci je třeba ověřit, zda ECB přijetím rozhodnutí o kapitálu dodržela zásadu proporcionality.

180    V tomto ohledu je třeba mít za to, že ECB v textu rozhodnutí o kapitálu provedla přesné posouzení jeho přiměřenosti.

181    Nejprve uvedla, že v roce 2018 banka třikrát (v březnu, květnu a červnu) neuspěla ve svém pokusu o emisi na akciovém trhu a tyto neúspěchy vedly k odstoupení řady členů správní rady, mezi něž patřil i V. Malacalza, což vyžadovalo jmenování nové správní rady. Banka tak podle ECB vykazovala rizikový profil a nejistotu, pokud jde o její finanční odolnost a správu (bod 1.1 rozhodnutí o kapitálu).

182    ECB dále tvrdila, že plán pro zachování kapitálu předložený bankou dne 22. června 2018 neumožňoval ve vhodné lhůtě splnit celkový požadavek na kapitál, jelikož proveditelnost, harmonogram a účinnost navrhovaných opatření do značné míry závisely na tržních podmínkách a na zájmu investorů, které v té době nebyly pro banku příznivé (bod 2.1.1 rozhodnutí o kapitálu).

183    ECB měla nakonec za to, že i za předpokladu, že by opatření navrhovaná bankou v plánu pro zachování kapitálu ze dne 22. června 2018 byla provedena, nepředstavovala by věrohodný základ pro trvalé zajištění souladu s požadavky na kapitál (bod 2.1.2 rozhodnutí o kapitálu).

184    Na základě této analýzy mohla mít ECB s ohledem na skutečné riziko, že banka nedokáže okamžitě obnovit svůj kapitál, za to, že je vhodné a nezbytné požádat ji, aby nejpozději do 30. listopadu 2018 předložila a nechala schválit svou správní radou nový plán na obnovení a trvalé zajištění dodržování majetkových požadavků nejpozději do 31. prosince 2018. Toto rozhodnutí bylo podle ECB jediným rozhodnutím umožňujícím dosáhnout sledovaného cíle, a sice ozdravení majetkové situace banky (bod 2.1.2 rozhodnutí o kapitálu).

185    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba mít za to, že žalobci neuvedli skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné mít za to, že ECB přijetím rozhodnutí o kapitálu dostatečně závažným způsobem porušila zásadu proporcionality.

186    Argumentace týkající se šesté protiprávnosti jednání vytýkaného ECB tedy musí být odmítnuta.

 K sedmé protiprávnosti spočívající v tom, že ECB dostatečně závažným způsobem porušila zásadu ochrany legitimního očekávání z důvodu ujištění poskytnutých akcionářům o situaci banky

187    Pokud jde o sedmou protiprávnost, žalobci uplatňují tři výtky, které se vztahují k údajnému dostatečně závažnému porušení zásady ochrany legitimního očekávání ze strany ECB.

188    ECB podporovaná Komisí tyto tři výtky zpochybňuje.

189    Úvodem je třeba připomenout, že podle judikatury je zásada ochrany legitimního očekávání obecnou zásadou unijního práva, jejímž cílem je přiznání práv jednotlivcům (rozsudky ze dne 19. května 1992, Mulder a další v. Rada a Komise, C‑104/89 a C‑37/90, EU:C:1992:217, bod 15, a ze dne 6. prosince 2001, Emesa Sugar v. Rada, T‑43/98, EU:T:2001:279, bod 64).

190    Podle judikatury podléhá možnost dovolávat se zásady ochrany legitimního očekávání třem podmínkám, které jsou kumulativní. Zúčastněné osobě musela být unijní správou poskytnuta konkrétní, nepodmíněná a shodující se ujištění z oprávněných a spolehlivých zdrojů. Tato ujištění musí být schopna vyvolat legitimní očekávání u toho, komu jsou určena. Poskytnutá ujištění musí být v souladu s platnými normami (rozsudky ze dne 7. října 2015, Accorinti a další v. ECB, T‑79/13, EU:T:2015:756, bod 75, a ze dne 24. ledna 2017, Nausicaa Anadyomène a Banque d’escompte v. ECB, T‑749/15, nezveřejněný, EU:T:2017:21, bod 81).

191    Judikatura rovněž upřesňuje, že se zásady ochrany legitimního očekávání může dovolávat každý hospodářský subjekt, u něhož orgán vyvolal podložené naděje. Jestliže je však opatrný a obezřetný hospodářský subjekt s to předvídat přijetí opatření, které se může nepříznivě dotknout jeho zájmů, nemůže se takové zásady dovolávat, když je toto opatření přijato. Navíc hospodářské subjekty nejsou oprávněny legitimně očekávat, že bude zachován existující stav, který může být změněn v rámci posuzovací pravomoci orgánů (viz rozsudek ze dne 22. září 2022, Admiral Gaming Network a další, C‑475/20 až C‑482/20, EU:C:2022:714, bod 62 a citovaná judikatura).

192    V tomto kontextu je třeba posoudit tři výtky vznesené žalobci.

–       K první výtce, týkající se toho, že ECB nezasáhla proti klamavým prohlášením správců banky

193    V rámci první výtky žalobci tvrdí, že ECB dostatečně závažným způsobem porušila zásadu ochrany legitimního očekávání tím, že nezasáhla, aby napravila klamavá prohlášení učiněná správci ohledně finanční odolnosti banky.

194    V tomto ohledu je třeba připomenout, že toto jednání přičítané ECB bylo kritizováno rovněž v rámci argumentace týkající se první protiprávnosti, v níž žalobci neúspěšně tvrdili, že tento orgán měl podle italského práva zasáhnout, aby napravil klamavá prohlášení učiněná členy představenstva banky (bod 59 a následující výše).

195    Pokud jde o sedmou protiprávnost jednání vytýkaného ECB, totéž jednání je zpochybněno s ohledem na zásadu ochrany legitimního očekávání, přičemž žalobci tvrdí, že skutečnost, že ECB nezasáhla, aby zjednala nápravu, u nich vyvolala legitimní očekávání ohledně finanční odolnosti banky.

196    Aniž je zpochybněna možnost, že žalobci mohli očekávat, že se situace banky zlepší, je třeba zaprvé uvést, že skutečnost, že ECB nezasáhla, aby napravila údajně klamavá prohlášení, nemůže být považována za poskytnutí ujištění ze strany ECB ohledně jednání, které zamýšlela přijmout vůči bance, a zadruhé a v každém případě, pokud jde o jeho formu, že taková nečinnost zjevně nesplňuje požadavek, že ujištění musí být konkrétní, nepodmíněná a shodující se, aby mohla vyvolat legitimní očekávání, jak bylo připomenuto v bodě 190 výše.

197    První výtka tedy musí být zamítnuta.

–       Ke druhé výtce, týkající se pozitivních hodnocení učiněných ECB, pokud jde o navýšení kapitálu provedená bankou před rokem 2019

198    V rámci druhé výtky žalobci tvrdí, že ECB dostatečně závažným způsobem porušila zásadu ochrany legitimního očekávání tím, že formulovala pozitivní hodnocení ohledně navýšení kapitálu, která banka provedla před rokem 2019.

199    V tomto ohledu je třeba uvést, že žalobci ve svých písemnostech obecně odkazovali na navýšení kapitálu provedená bankou v letech 2015, 2016, 2017 a 2018 bez přesného určení těch navýšení, kterých se výtka konkrétně týká.

200    Žalobci navíc nepředložili žádný důkaz, na jehož základě by bylo možné mít za to, že ECB formulovala pozitivní hodnocení ohledně navýšení kapitálu, která banka provedla před rokem 2019, a že tato hodnocení splňovala požadavky uvedené v bodě 190 výše, aby mohla u nich vzbudit legitimní očekávání, co se týče toho, jak bude jednat.

201    Aby byla určitá výtka přípustná, je přitom nezbytné, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly, přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně, z písemností předložených žalobcem. Takové informace jsou nezbytné k tomu, aby umožnily žalovanému připravit svou obhajobu a Tribunálu rozhodnout o předložené argumentaci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2015, Corporación Empresarial de Materiales de Construcción v. Komise, T‑250/12, EU:T:2015:749, bod 101 a citovaná judikatura).

202    Druhá výtka tedy musí být odmítnuta jako nepřípustná.

–       Ke třetí výtce, týkající se ujištění poskytnutých ECB ohledně odolnosti banky

203    V rámci třetí výtky žalobci tvrdí, že ECB dostatečně závažným způsobem porušila zásadu ochrany legitimního očekávání tím, že akcionářům banky poskytla ujištění, pokud jde o její odolnost, která je vedla k uskutečnění značných investic.

204    V tomto ohledu je třeba uvést, že žalobci nepředložili na podporu svého tvrzení žádný důkaz umožňující identifikovat ujištění, která ECB poskytla ohledně finanční odolnosti banky, ani okolnosti, za kterých byla tato ujištění poskytnuta.

205    V souladu s judikaturou uvedenou v bodě 201 výše je přitom k tomu, aby byla výtka přípustná, nezbytné, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly, přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně, z písemností předložených žalobcem.

206    Za těchto podmínek musí být tedy třetí výtka odmítnuta jako nepřípustná.

207    Vzhledem k tomu, že všechny výtky byly zamítnuty nebo odmítnuty, je třeba odmítnout argumentaci týkající se sedmé protiprávnosti v plném rozsahu.

 K osmé protiprávnosti spočívající v tom, že ECB dostatečně závažným způsobem porušila právo na vlastnictví přiznané akcionářům tím, že svým jednáním a opomenutím způsobila výrazné snížení hodnoty jejich podílů v bance

208    Pokud jde o osmou protiprávnost jednání vytýkaného ECB, žalobci tvrdí, že ECB porušila jejich právo na vlastnictví tím, že svým jednáním a opomenutím způsobila výrazné snížení hodnoty jejich podílů v bance.

209    ECB podporovaná Komisí tuto argumentaci zpochybňuje.

210    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 17 odst. 1 Listiny má každý právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě. Užívání majetku může rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu.

211    Podle judikatury je právo na vlastnictví, jak je zakotveno v čl. 17 odst. 1 Listiny, právní normou, která přiznává práva jednotlivcům (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. září 2016, Ledra Advertising a další v. Komise a ECB, C‑8/15 P až C‑10/15 P, EU:C:2016:701, bod 66, a ze dne 23. května 2019, Steinhoff a další v. ECB, T‑107/17, EU:T:2019:353, bod 96).

212    Je tedy třeba zkoumat, zda ECB závažně a zjevně porušila právo žalobců na vlastnictví.

213    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury citované v bodě 201 výše je k tomu, aby byla žaloba přípustná, nezbytné, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly, přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně, z písemností předložených žalobci.

214    V projednávané věci přitom žalobci uvedli, že hodnota jejich podílů klesla a přičetli tento vývoj rozhodnutím, které přijala banka v návaznosti na opatření přijatá ECB, avšak neprokázali, že tato opatření byla příčinou tohoto výsledku, a nepředložili analýzu umožňující se domnívat, že tento výsledek nebyl přímo či nepřímo, částečně či zcela způsoben jinými skutečnostmi nebo jinými okolnostmi.

215    Za těchto podmínek musí být argumentace týkající se osmé protiprávnosti jednání vytýkaného ECB odmítnuta jako nepřípustná.

216    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba učinit závěr, že žádná z protiprávností jednání vytýkaného ECB, kterých se dovolávají žalobci, nemůže založit mimosmluvní odpovědnost Unie ve smyslu čl. 340 třetího pododstavce SFEU.

217    Z tohoto důvodu je třeba žalobu zamítnout, aniž je nutné posuzovat, zda jsou splněny ostatní podmínky, jejichž splnění vyžaduje judikatura k tomu, aby mohla vzniknout odpovědnost unijního orgánu, a sice skutečnou existenci škody a existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným jednáním a uplatňovanou škodou, a aniž je nutné rozhodnout o důkazních opatřeních navrhovaných žalobci.

 K nákladům řízení

218    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

219    Vzhledem k tomu, že ECB a Komise požadovaly náhradu nákladů řízení a žalobci neměli ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (desátý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Společnosti Malacalza Investimenti Srl a Vittoriu Malacalzovi se ukládá náhrada nákladů řízení.

Porchia

Jaeger

Madise

Nihoul

 

      Verschuur

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 5. června 2024.

Podpisy

*      Jednací jazyk: italština.