Věc C-45/09

Gisela Rosenbladt

v.

Oellerking Gebäudereinigungsges. mbH

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Arbeitsgericht Hamburg)

„Směrnice 2000/78/ES – Diskriminace na základě věku – Skončení pracovního poměru z důvodu dosažení důchodového věku“

Shrnutí rozsudku

1.        Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Nová žádost týkající se otázky rozhodnuté Soudním dvorem – Přípustnost

(Článek 267 SFEU)

2.        Sociální politika – Rovné zacházení v zaměstnání a povolání – Směrnice 2000/78 – Zákaz diskriminace na základě věku

(Směrnice Rady 2000/78, čl. 6 odst. 1)

3.        Sociální politika – Rovné zacházení v zaměstnání a povolání – Směrnice 2000/78 – Zákaz diskriminace na základě věku

(Směrnice Rady 2000/78, čl. 6 odst. 1)

4.        Sociální politika – Rovné zacházení v zaměstnání a povolání – Směrnice 2000/78 – Zákaz diskriminace na základě věku

(Směrnice Rady 2000/78, články 1 a 2)

1.        Článek 267 SFEU stále umožňuje vnitrostátnímu soudu, aby položil opětovně Soudnímu dvoru výkladové otázky, považuje-li to za vhodné. Mimoto v rámci řízení zavedeného článkem 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu práva Unie, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout. Tak je tomu v případě, kdy se předkládající soud táže, zda je vnitrostátní právní ustanovení, které stanoví doložku o automatickém skončení pracovního poměru zaměstnanců, kteří dosáhli 65. roku věku, z důvodu odchodu do důchodu, slučitelné se směrnicí 2000/78. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která se týká potenciálně diskriminující povahy takové doložky, je tudíž třeba považovat za přípustnou. 

(viz body 31–32, 34–35)

2.        Článek 6 odst. 1 směrnice 2000/78, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, je třeba vykládat v tom smyslu, že nebrání vnitrostátnímu ustanovení, podle něhož jsou doložky o automatickém skončení pracovního poměru z důvodu, že zaměstnanec dosáhl důchodového věku, považovány za platné, pokud je jednak uvedené ustanovení objektivně a rozumně odůvodněno legitimním cílem politiky zaměstnanosti a trhu práce a jednak jsou prostředky k dosažení tohoto cíle přiměřené a nezbytné. Provedení tohoto povolení prostřednictvím kolektivní smlouvy není samo o sobě vyňato ze soudního přezkumu, ale v souladu s požadavky čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice musí rovněž sledovat legitimní cíl a být přiměřené a nezbytné.

S ohledem na široký prostor pro uvážení přiznaný členským státům nejen při volbě určitého cíle sledovaného v oblasti sociální politiky a politiky zaměstnanosti, ale rovněž při definování opatření, prostřednictvím nichž má být tohoto cíle dosaženo, jsou totiž takové doložky objektivně a rozumně odůvodněny, jelikož ze skončení pracovního poměru zaměstnanců, kteří dosáhli důchodového věku, mají přímý prospěch mladí pracovníci, jimž je tak usnadněno pracovní začlenění, které se při současné míře nezaměstnanosti stalo obtížným, a práva starších pracovníků jsou krom toho odpovídajícím způsobem chráněna. Tento mechanismus vychází z rovnováhy mezi politickými, hospodářskými, sociálními, demografickými či rozpočtovými úvahami a odvíjí se od volby, zda prodloužit aktivní život pracovníků, nebo naopak stanovit jejich předčasný odchod do důchodu.

Kromě toho tento mechanismus, který je odlišný od podání výpovědi, má smluvní základ. Ten poskytuje možnost jeho uplatnění nejen zaměstnancům a zaměstnavatelům prostřednictvím individuálních dohod, ale rovněž sociálním partnerům prostřednictvím kolektivních smluv – a tedy s nezanedbatelnou pružností – takže je možné náležitě zohlednit nejen celkovou situaci na dotyčném trhu práce, ale rovněž charakteristiky vlastní dotčeným pracovním místům. S ohledem na tyto skutečnosti se nezdá nepřiměřené, aby orgány členského státu měly za to, že takové opatření, jako je povolení doložek o automatickém skončení pracovního poměru z toho důvodu, že zaměstnanec dosáhl věku, ve kterém mu vzniká nárok na starobní důchod, může být přiměřené a nezbytné k dosažení legitimních cílů vnitrostátní politiky zaměstnanosti a práce.

(viz body 41, 43–44, 49, 51, 53, výrok 1)

3.        Článek 6 odst. 1 směrnice 2000/78, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takovému opatření, jako je doložka o automatickém skončení pracovního poměru zaměstnanců, kteří dosáhli důchodového věku stanoveného na 65 let, upravená v obecně závazné kolektivní smlouvě pro osoby zaměstnané v oblasti úklidu budov.

Vzhledem k tomu, že doložka o automatickém skončení pracovního poměru zaručuje pracovníkům určitou stabilitu zaměstnání a z dlouhodobého hlediska příslib předvídatelného odchodu do důchodu a zaměstnavatelům současně poskytuje určitou pružnost v řízení jejich zaměstnanců, je totiž tato doložka odrazem rovnováhy mezi odlišnými, avšak oprávněnými zájmy, zasazenými do složitého kontextu pracovněprávních vztahů, úzce spojeného s politickými volbami v oblasti důchodu a zaměstnání.

Dále vzhledem k tomu, že vnitrostátní právní úprava dotyčného členského státu nezakazuje osobě, která dosáhla věku, ve kterém jí vzniká nárok na starobní důchod, aby vykonávala pracovní činnost, a že mimoto na pracovníka, který se nachází v takové situaci, se i nadále vztahuje ochrana před diskriminací na základě věku, skončení pracovního poměru nemá automaticky za účinek, že osoby, na které se vztahuje, budou donuceny opustit s konečnou platností pracovní trh. Uvedená právní úprava tudíž nezavádí imperativní režim automatického odchodu do důchodu. Nebrání tomu, aby pracovník například z finančních důvodů vykonával svoji pracovní činnost i po dosažení důchodového věku, bude-li si to přát, a nezbavuje zaměstnance, kteří dosáhli důchodového věku, ochrany před diskriminací na základě věku, pokud si tyto osoby přejí zůstat aktivní a hledají nové zaměstnání. S ohledem na tyto skutečnosti vnitrostátní právní úprava nepřekračuje meze toho, co je nezbytné pro dosažení sledovaných cílů, vzhledem k širokému prostoru pro uvážení přiznanému členským státům a sociálním partnerům v oblasti sociální politiky a politiky zaměstnanosti.

(viz body 68, 74–77, výrok 2)

4.        Články 1 a 2 směrnice 2000/78, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát prohlásil kolektivní smlouvu obsahující doložku o automatickém skončení pracovního poměru pro osoby zaměstnané v oblasti úklidu budov za obecně závaznou, za předpokladu, že takováto smlouva nezbavuje pracovníky spadající do její působnosti ochrany před diskriminací na základě věku, kterou jim tato ustanovení poskytují.

Směrnice 2000/78 jako taková totiž neupravuje podmínky, za jakých mohou členské státy prohlásit kolektivní smlouvu za obecně závaznou, i když členské státy mají povinnost prostřednictvím vhodných právních či správních opatření zajistit, aby všichni zaměstnanci měli možnost využít v celém rozsahu ochrany před diskriminací na základě věku, kterou jim poskytuje směrnice 2000/78.

(viz body 79–80, výrok 3)