ROZSUDEK TRIBUNÁLU (kasačního senátu)
9. července 2013(*)
„Kasační opravný prostředek – Veřejná služba – Zaměstnanci EIB – Přezkum rozsudku Tribunálu – Odmítnutí žaloby v prvním stupni jako nepřípustné – Důchody – Zvýšení příspěvků do důchodového systému – Lhůta pro podání žaloby – Přiměřená lhůta“
Ve věci T‑234/11 P‑RENV‑RX,
jejímž předmětem je kasační opravný prostředek podaný proti usnesení Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (prvního senátu) ze dne 4. února 2011, Arango Jaramillo a další v. EIB (F‑34/10), směřující ke zrušení tohoto usnesení,
Oscar Orlando Arango Jaramillo, zaměstnanec Evropské investiční banky, s bydlištěm v Lucemburku (Lucembursko), a 34 dalších zaměstnanců Evropské investiční banky, jejichž jména jsou uvedena v příloze, zastoupení B. Cortesem a C. Cortesem, advokáty,
účastníci řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelé),
přičemž další účastnicí řízení je:
Evropská investiční banka (EIB), zastoupená C. Gómez de la Cruzem a T. Gilliamsem, jako zmocněnci, ve spolupráci s P.‑E. Partschem, advokátem,
žalovaná v prvním stupni,
TRIBUNÁL (kasační senát),
ve složení M. Jaeger, předseda, I. Pelikánová (zpravodajka) a A. Dittrich, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává tento
Rozsudek
1 Toto řízení navazuje na rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 28. února 2013, Přezkum Arango Jaramillo a další v. EIB (C‑334/12 RX-II), kterým Soudní dvůr poté, co konstatoval, že rozsudek Tribunálu (kasačního senátu) ze dne 19. června 2012, Arango Jaramillo a další v. EIB (T‑234/11 P, dále jen „přezkoumaný rozsudek“), jehož předmětem byl kasační opravný prostředek proti usnesení Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (prvního senátu) ze dne 4. února 2011, Arango Jaramillo a další v. EIB (F‑34/10, dále jen „napadené usnesení“), ohrožuje soulad práva Evropské unie, zrušil přezkoumaný rozsudek a vrátil věc Tribunálu.
Skutkový základ sporu
2 Z bodů 2 až 4 napadeného usnesení, jež je uvedeno v bodě 1 výše, vyplývá, že Oscar Orlando Arango Jaramillo a 34 dalších navrhovatelů, jejichž jména jsou uvedena v příloze, jsou zaměstnanci Evropské investiční banky (EIB). Od 1. ledna 2007 již nejsou výplatní pásky zaměstnanců EIB editovány v tradiční listinné podobě, nýbrž na elektronickém nosiči. Výplatní pásky jsou nyní každý měsíc vkládány do informačního systému EIB „Peoplesoft“, kde do nich může každý zaměstnanec nahlédnout ze svého pracovního počítače.
3 V sobotu 13. února 2010 byly do informačního systému „Peoplesoft“ vloženy výplatní pásky za únor 2010. Po jejich srovnání s páskami za leden 2010 z nich bylo patrné zvýšení příspěvků do důchodového systému, které vyplynulo z rozhodnutí přijatých EIB v rámci reformy systému důchodového zabezpečení jejích zaměstnanců.
Řízení v prvním stupni a napadené usnesení
4 Dne 26. května 2010 podali navrhovatelé k Soudu pro veřejnou službu žalobu, zapsanou do rejstříku pod číslem F‑34/10, znějící na zrušení jejich výplatních pásek za únor 2010, z nichž vyplývala rozhodnutí EIB zvýšit jejich příspěvky do důchodového systému, a dále na to, aby EIB byla uložena povinnost uhradit jim symbolické jedno euro z titulu náhrady jejich morální újmy.
5 Samostatným podáním zaslaným kanceláři Soudu pro veřejnou službu vznesla EIB podle článku 78 jednacího řádu uvedeného soudu námitku nepřípustnosti a domáhala se, aby tento soud rozhodl o nepřípustnosti žaloby, aniž by se zabýval věcí samou.
6 Ve svém vyjádření k námitce nepřípustnosti navrhovatelé mimo jiné uvedli, že vzhledem ke zvláštním okolnostem projednávané věci, zejména vzhledem k neexistenci jakéhokoliv písemného ustanovení o lhůtách pro podávání žalob zaměstnanců EIB, by striktní uplatňování obecné lhůty pro podání žaloby v délce tří měsíců a deseti dnů mělo za následek porušení jejich práva na účinný procesní prostředek (napadené usnesení, jež je uvedeno v bodě 1 výše, bod 18).
7 V napadeném usnesení, jež je uvedeno v bodě 1 výše a bylo přijato na základě článku 78 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu, uvedený soud odmítl žalobu jako nepřípustnou z důvodu její opožděnosti, aniž zahájil ústní část řízení a aniž spojil posuzování námitky nepřípustnosti s věcí samou.
Kasační opravný prostředek podaný k Tribunálu
8 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 28. dubna 2011 podali navrhovatelé proti napadenému usnesení, jež je uvedeno v bodě 1 výše, kasační opravný prostředek podle článku 9 přílohy I statutu Soudního dvora Evropské unie, jenž byl do rejstříku zapsán pod číslem T‑234/11 P.
9 V tomto kasačním opravném prostředku se navrhovatelé domáhali, aby Tribunál toto usnesení zrušil, námitku nepřípustnosti vznesenou EIB ve věci F‑34/10 zamítl a vrátil věc Soudu pro veřejnou službu k rozhodnutí ve věci samé.
10 Tribunál poté, co konstatoval, že účastníci řízení nepodali žádný návrh na nařízení jednání ve lhůtě jednoho měsíce od doručení oznámení o ukončení písemné části řízení, rozhodl ve věci bez ústní části řízení.
11 Na podporu svého kasačního opravného prostředku navrhovatelé uplatnili tři důvody kasačního opravného prostředku, z nichž první byl důvodem hlavním a další dva důvody podpůrnými. První důvod kasačního opravného prostředku vycházel z nesprávného právního posouzení při výkladu pojmu „přiměřená lhůta“ pro podání žaloby v prvním stupni a zejména z porušení zásady proporcionality a práva na účinnou soudní ochranu. Druhý důvod kasačního opravného prostředku vycházel z nesprávného právního posouzení při výkladu použitelných procesních pravidel, zejména pravidel týkajících se existence nahodilé události. Třetí důvod kasačního opravného prostředku vycházel ze zkreslení důkazů o existenci nahodilé události předložených Soudu pro veřejnou službu a z porušení pravidel týkajících se provádění důkazů a organizačních procesních opatření v prvním stupni.
12 V přezkoumaném rozsudku, jenž je uveden v bodě 1 výše, Tribunál kasační opravný prostředek zčásti odmítl a zčásti zamítl, protože důvody kasačního opravného prostředku uplatněné navrhovateli byly částečně nepřípustné a ve zbývající části neopodstatněné.
13 První důvod kasačního opravného prostředku, uplatněný jako důvod hlavní, Tribunál zamítl s tím, že Soud pro veřejnou službu v napadeném usnesení, jež je uvedeno v bodě 1 výše, na situaci navrhovatelů správně uplatnil pravidlo, podle kterého musí být lhůta tří měsíců analogicky se lhůtou pro podání žaloby stanovenou v čl. 91 odst. 3 služebního řádu úředníků Evropských společenství (dále jen „služební řád“) v zásadě považována za přiměřenou k podání žaloby zaměstnancem EIB na neplatnost jejího aktu, který nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení (přezkoumaný rozsudek, jenž je uveden v bodě 1 výše, bod 27). Tribunál byl dále toho názoru, že nelze mít za to, že povinnost podat žalobu v konkrétní lhůtě, kterou tak měli zaměstnanci EIB, porušuje jejich právo na účinný procesní prostředek nebo zásadu proporcionality (přezkoumaný rozsudek, jenž je uveden v bodě 1 výše, bod 41).
Přezkum Soudním dvorem
14 V návaznosti na návrh prvního generálního advokáta měl Soudní dvůr (zvláštní senát podle článku 123b jednacího řádu Soudního dvora, ve znění platném ke dni podání návrhu) v rozhodnutí ze dne 12. července 2012 (C‑334/12 RX) za to, že je třeba provést přezkum. Podle posledně uvedeného rozhodnutí se měl přezkum týkat otázky, zda přezkoumaný rozsudek, jenž je uveden v bodě 1 výše, ohrožuje jednotu nebo soulad unijního práva tím, že Tribunál jakožto soud rozhodující o kasačním opravném prostředku vyložil pojem „přiměřená lhůta“ v kontextu podání žaloby zaměstnanců EIB na neplatnost jí vydaného aktu, který nepříznivě zasahuje do jejich právního postavení, jako lhůtu, jejíž překročení má za následek opožděnost, a tedy nepřípustnost žaloby, aniž musí unijní soud zohledňovat zvláštní okolnosti daného případu, a dále otázky, zda takový výklad pojmu „přiměřená lhůta“ nemůže zasáhnout do práva na účinnou soudní ochranu zakotveného v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (Úř. věst. 2010, C 83, s. 389).
15 V rozsudku Přezkum Arango Jaramillo a další v. EIB, jenž je uveden v bodě 1 výše, Soudní dvůr poté, co rozhodl, že tento rozsudek skutečně ohrožuje soulad unijního práva tím, že Tribunál jakožto soud rozhodující o kasačním opravném prostředku vyložil pojem „přiměřená lhůta“ v kontextu podání žaloby zaměstnanců EIB na neplatnost jí vydaného aktu, který nepříznivě zasahuje do jejich právního postavení, jako lhůtu tří měsíců, jejíž překročení má automaticky za následek opožděnost žaloby, a tedy její nepřípustnost, aniž musí unijní soud zohledňovat okolnosti daného případu, zrušil přezkoumaný rozsudek, jenž je uveden v bodě 1 výše.
16 Soudní dvůr, který měl za to, že konečné řešení otázky přípustnosti žaloby navrhovatelů, zvláště pak otázky, zda byla tato žaloba podána v přiměřené lhůtě ve smyslu judikatury, která je v souladu se zásadou práva na účinný procesní prostředek, nevyplývá ze skutkových zjištění, na kterých je založen přezkoumaný rozsudek, jenž je uveden v bodě 1 výše, nicméně rozhodl, že podle čl. 62b statutu Soudního dvora nemůže sám vydat konečné rozhodnutí ve věci. V důsledku toho Soudní dvůr sice rozhodl o nákladech přezkumného řízení, avšak vrátil věc Tribunálu, aby s ohledem na veškeré okolnosti vlastní věci posoudil přiměřenost lhůty, ve které navrhovatelé podali žalobu k Soudu pro veřejnou službu.
K věci vrácené po přezkumu
Řízení
17 V souladu s článkem 121a jednacího řádu Tribunálu bylo v důsledku rozsudku Přezkum Arango Jaramillo a další v. EIB, jenž je uveden v bodě 1 výše, znovu zahájeno řízení před Tribunálem v projednávané věci.
18 V dopise ze dne 1. března 2013 vyzvala kancelář Tribunálu v souladu s čl. 121c odst. 1 jednacího řádu účastníky řízení k tomu, aby do jednoho měsíce od doručení rozsudku Přezkum Arango Jaramillo a další v. EIB, jenž je uveden v bodě 1 výše, předložili písemná vyjádření k závěrům, které je třeba z tohoto rozsudku vyvodit pro vyřešení sporu.
19 Evropská investiční banka předložila své vyjádření kanceláři Tribunálu dne 22. března 2013 a navrhovatelé dne 16. dubna 2013.
20 Evropská investiční banka ve svém vyjádření navrhuje, aby Tribunál:
– vrátil věc Soudu pro veřejnou službu;
– podpůrně potvrdil nepřípustnost žaloby podané navrhovateli k Soudu pro veřejnou službu z důvodu její opožděnosti, a tudíž kasační opravný prostředek zamítl, protože tato žaloba byla podána ve lhůtě, která se vzhledem k veškerým okolnostem vlastním věci nejeví být přiměřenou, a uložil navrhovatelům náhradu nákladů řízení o kasačním opravném prostředku.
21 Navrhovatelé ve svém vyjádření navrhují, aby Tribunál:
– vyhověl prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku, a zrušil tedy napadené usnesení, jež je uvedeno v bodě 1 výše, na základě toho, že vzhledem k veškerým okolnostem vlastním věci byla jejich žaloba k Soudu pro veřejnou službu podána v přiměřené lhůtě;
– vrátil věc Soudu pro veřejnou službu, aby rozhodl o meritu žaloby a o nákladech řízení v prvním stupni;
– uložil EIB náhradu nákladů řízení o kasačním opravném prostředku.
Právní otázky
22 V důsledku rozsudku Přezkum Arango Jaramillo a další v. EIB, jenž je uveden v bodě 1 výše, je před Tribunálem znovu zahájeno řízení o kasačním opravném prostředku uvedeném v bodě 8 výše a Tribunál musí přezkoumat tři důvody kasačního opravného prostředku uplatněné navrhovateli na jeho podporu, které byly připomenuty v bodě 11 výše, a vyvodit veškeré závěry, které uvedený rozsudek vyžaduje pro vyřešení sporu.
K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku, jenž vychází z nesprávného právního posouzení při výkladu pojmu „přiměřená lhůta“ pro podání žaloby v prvním stupni, zejména pak z porušení zásady proporcionality a porušení práva na účinnou soudní ochranu
23 První důvod kasačního opravného prostředku se v podstatě dělí na dvě části. První část vychází z nesprávného právního posouzení při výkladu pojmu „přiměřená lhůta“ pro podání žaloby v prvním stupni. Druhá část vychází z porušení zásady proporcionality a práva na účinnou soudní ochranu.
24 V první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé Soudu pro veřejnou službu vytýkají, že se v napadeném usnesení, jež je uvedeno v bodě 1 výše, dopustil nesprávného právního posouzení, když odmítl jejich žalobu jako nepřípustnou z důvodu, že v podstatě lhůta v délce tří měsíců, deseti dnů a několika sekund, ve které žaloba v prvním stupni došla kanceláři Soudu pro veřejnou službu, nebyla lhůtou přiměřenou. Soud pro veřejnou službu tak podle navrhovatelů přiznal judikatuře týkající se lhůt pro podání žalob zaměstnanců EIB (rozsudky Tribunálu ze dne 23. února 2001, De Nicola v. EIB, T‑7/98, T‑208/98 a T‑109/99, Recueil FP, s. I‑A‑49 a II‑185, bod 99, a ze dne 6. března 2001, Dunnett a další v. EIB, T‑192/99, Recueil, s. II‑813, body 53 a 58) dosah, který je jí cizí, když de facto nevzal v úvahu zásadu přiměřené lhůty, která je z povahy věci pružná a umožňuje konkrétní poměření dotčených zájmů, a nahradil ji konkrétní lhůtou tří měsíců, která se použije striktně a obecně. Soud pro veřejnou službu kromě toho nezohlednil předložené dokumenty nebo svědectví, které prokazovaly, že ostatním adresátům, kteří byli připojeni k jiným serverům, než je server, z něhož byla žaloba odeslána, byly ve lhůtě tří měsíců a deseti dnů elektronicky doručeny ověřené kopie žaloby v prvním stupni a dále že večer, kdy byla žaloba v prvním stupni odesílána, došlo v obchodních prostorách jejich advokátů k přerušení dodávky elektřiny, která byla obnovena přibližně deset minut před půlnocí, což mělo za následek opožděné odeslání uvedené žaloby. Soud pro veřejnou službu navíc nezohlednil zvláštní okolnosti daného případu a zejména skutečnost, že EIB úmyslně či z nedbalosti nesplnila svou povinnost přijmout úpravu stanovící konkrétní a spolehlivou lhůtu pro podání žaloby a že napadená rozhodnutí ve formě výplatních pásek za únor 2010 přijala na základě právní úpravy, která ještě nebyla zveřejněna a která nebyla zveřejněna ani v den podání žaloby.
25 Ve druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé tvrdí, že Soud pro veřejnou službu v napadeném usnesení, jež je uvedeno v bodě 1 výše, porušil jejich právo na účinnou soudní ochranu a zásadu proporcionality, kterou se musí řídit používání právních ustanovení nebo zásad, pokud omezují právo na přístup k soudu. Soud pro veřejnou službu tím, že se odchýlil od své předchozí judikatury založené na pružném a pro navrhovatele příznivém používání zásady dodržování přiměřené lhůty pro podání žaloby, jednal v rozporu se základním požadavkem přiměřeného zvážení práva jednotlivce na účinnou soudní ochranu a požadavku právní jistoty. Tento rozpor je podle navrhovatelů zřejmý v rámci zvláštních okolností projednávané věci, jak byly popsány v bodě 24 výše. Striktní a obecné použití lhůty tří měsíců, která není stanovena v žádném textu a nevyplývá ani z jasné a ustálené judikatury, se s ohledem na tyto zvláštní okolnosti jeví jako nepřiměřené omezení jejich práva na přístup k soudu, které je zaručeno článkem 47 Listiny základních práv. Toto použití je dále nepřiměřené ve vztahu k cíli sledovanému zásadou dodržování přiměřené lhůty, kterým je zajištění stability aktů EIB.
26 Evropská investiční banka zpochybňuje argumenty navrhovatelů a v podstatě navrhuje, aby byl první důvod kasačního opravného prostředku v obou svých částech odmítnut jako nepřípustný a v každém případě zamítnut jako neopodstatněný. V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku chtějí navrhovatelé podle EIB předložit soudu rozhodujícímu o kasačním opravném prostředku k přezkumu skutková posouzení Soudu pro veřejnou službu uvedená v napadeném usnesení, jež je uvedeno v bodě 1 výše, k čemuž prvně uvedený soud není příslušný. První důvod kasačního opravného prostředku je v každém případě neopodstatněný. Z judikatury totiž vyplývá, že přiměřená lhůta pro podání žaloby zaměstnancem EIB je pevná lhůta tří měsíců prodloužená o lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti, jež analogicky vyplývá z ustanovení služebního řádu týkajících se opravných prostředků. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a z judikatury unijního soudu kromě toho vyplývá, že pravidla stanovící lhůty pro podání žaloby mohou být uvedena do souladu se zásadou proporcionality i s právem na účinnou soudní ochranu.
27 Vzhledem k tomu, že EIB zpochybňuje přípustnost prvního důvodu kasačního opravného prostředku v obou jeho částech, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je jedině soud prvního stupně příslušný na jedné straně zjišťovat skutkový stav, kromě případu, kdy věcná nesprávnost jeho zjištění vyplývá z písemností ve spise, které mu byly předloženy, a na druhé straně tento skutkový stav posuzovat. Pokud soud prvního stupně zjistil nebo posoudil skutkový stav, je soud rozhodující o kasačním opravném prostředku příslušný k přezkumu právní kvalifikace těchto skutkových okolností a právních důsledků, které z nich soud prvního stupně vyvodil (rozsudek Tribunálu ze dne 2. července 2010, Kerstens v. Komise, T‑266/08 P, bod 37; v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 6. dubna 2006, General Motors v. Komise, C‑551/03 P, Sb. rozh. s. I‑3173, bod 51, a ze dne 21. září 2006, JCB Service v. Komise, C‑167/04 P, Sb. rozh. s. I‑8935, bod 106).
28 V prvním důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé nezpochybňují skutková zjištění, jež Soud pro veřejnou službu učinil v napadeném usnesení, jež je uvedeno v bodě 1 výše, a která se týkají lhůty, ve které byla žaloba v prvním stupni podána, ale závěry, které uvedený soud z těchto skutkových zjištění vyvodil, a sice že lhůtu, ve které byla žaloba podána, nelze považovat za „přiměřenou“. Otázka, zda Soud pro veřejnou službu mohl na základě skutkových okolností projednávané věci právem dospět k závěru, že navrhovatelé nepodali žalobu v přiměřené lhůtě, je přitom otázkou právní, která podléhá přezkumu soudu rozhodujícího o kasačním opravném prostředku.
29 Námitku nepřípustnosti, kterou EIB vznesla proti prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku, je proto třeba zamítnout jako neopodstatněnou.
30 Pro účely meritorního přezkumu první části prvního žalobního důvodu, jež vychází z nesprávného právního posouzení při výkladu pojmu „přiměřená lhůta“ pro podání žaloby v prvním stupni, je třeba uvést, že Smlouva o FEU ani pracovní řád zaměstnanců EIB, jenž byl přijat její správní radou podle článku 29 jednacího řádu EIB, neobsahují údaje o lhůtě pro podání žaloby použitelné na spory mezi EIB a jejími zaměstnanci. Soulad mezi právem na účinnou soudní ochranu, které představuje obecnou zásadu unijního práva a vyžaduje, aby měl jednotlivec dostatečnou lhůtu k posouzení legality aktu, který nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, a případně k přípravě žaloby, na jedné straně a požadavkem právní jistoty, který vyžaduje, aby se po uplynutí určité lhůty staly akty přijaté unijními subjekty definitivními, na straně druhé však vyžaduje, aby tyto spory byly unijnímu soudu předloženy v přiměřené lhůtě (viz rozsudek De Nicola v. EIB, jenž je uveden v bodě 24 výše, body 97 až 99 a citovaná judikatura, a rozsudek Dunnett a další v. EIB, jenž je uveden v bodě 24 výše, body 51 až 53 a citovaná judikatura; usnesení předsedy Tribunálu ze dne 6. prosince 2002, D v. EIB, T‑275/02 R, Recueil FP, s. I‑A‑259 a II‑1295, body 31 a 32).
31 V souladu s judikaturou musí být „přiměřenost“ lhůty, ať již jde o délku správního nebo soudního řízení nebo o otázku lhůty, která má stejně jako v projednávaném případě přímo vliv na přípustnost žaloby, vždy posouzena v závislosti na všech okolnostech projednávané věci a zejména v závislosti na významu sporu pro dotčenou osobu, složitosti věci a jednání dotčených účastníků řízení (viz rozsudek Přezkum Arango Jaramillo a další v. EIB, jenž je uveden v bodě 1 výše, body 28 až 37 a citovaná judikatura). Z toho obecně plyne, že pojem „přiměřená lhůta“ nemůže být chápán jako zvláštní pevně stanovená promlčecí lhůta a zvláště že lhůta tří měsíců stanovená v čl. 91 odst. 3 služebního řádu se nemůže obdobně použít jako pevně stanovená promlčecí lhůta na zaměstnance EIB podávající žalobu na neplatnost jí vydaného aktu, který nepříznivě zasahuje do jejich právního postavení (viz rozsudek Přezkum Arango Jaramillo a další v. EIB, jenž je uveden v bodě 1 výše, bod 39 a citovaná judikatura).
32 Samotná skutečnost, že zaměstnanec EIB podal žalobu na neplatnost jejího aktu, který nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, ve lhůtě, která přesahuje tři měsíce a deset dnů, proto nemůže stačit k učinění závěru, že je tato žaloba opožděná, neboť unijní soud musí v každém případě ověřit přiměřenost lhůty v závislosti na okolnostech vlastních věci.
33 Samotná skutečnost, že Tribunál měl v rozsudcích De Nicola v. EIB, jenž je uveden v bodě 24 výše (body 118 až 120), a Dunnett a další v. EIB, jenž je uveden v bodě 24 výše (body 57 a 58), za to, že lhůty, které nepřesahují tři měsíce a deset dnů, jsou přiměřené, neznamená, že by delší lhůty nemohly být s ohledem na okolnosti vlastní dotčeným věcem považovány za „přiměřené“, neboť unijní soud rozhodl pouze o konkrétních případech, které mu byly předloženy, aniž zkoumal otázku, zda by delší lhůty mohly být taktéž považovány za přiměřené. Naopak skutečnost, že předseda Tribunálu měl v usnesení D v. EIB, jež je uvedeno v bodě 30 výše (body 38 až 40), za to, že lhůta pěti měsíců není s ohledem na okolnosti případu přiměřená, neumožňuje dospět k závěru, že by kratší lhůta, která však přesto přesáhla lhůtu tří měsíců a deseti dnů, nemohla být považována za „přiměřenou“ nebo a fortiori že by taková lhůta nemohla být za jiných okolností považována za přiměřenou.
34 Soud pro veřejnou službu v projednávané věci rozhodl, že žaloba v prvním stupni nebyla podána v přiměřené lhůtě, a musí být proto pro svou opožděnost odmítnuta jako nepřípustná, a to pouze z toho důvodu, že byla podána několik sekund nebo zlomků sekund po uplynutí lhůty tří měsíců prodloužené o lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti stanovenou v čl. 100 odst. 3 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu, která analogicky odpovídá lhůtě pro podání žaloby podle čl. 91 odst. 3 služebního řádu. Soud pro veřejnou službu se tím, že pojem „přiměřená lhůta“ vyložil v kontextu podání žaloby zaměstnanců EIB na neplatnost jejího aktu, který nepříznivě zasahuje do jejich právního postavení, jako lhůtu tří měsíců a deseti dnů, jejíž překročení má automaticky za následek opožděnost žaloby, a tudíž její nepřípustnost, aniž zohlednil, jak mu ukládá právo, okolnosti projednávaného případu a zejména význam sporu pro navrhovatele, složitost věci a jednání EIB a navrhovatelů, dopustil v napadeném usnesení, jež je uvedeno v bodě 1 výše, nesprávného právního posouzení (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek Přezkum Arango Jaramillo a další v. EIB, jenž je uveden v bodě 1 výše, body 22, 27, 28, 46 a 54).
35 První části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, jež vychází z nesprávného právního posouzení, kterého se Soud pro veřejnou službu dopustil v napadeném usnesení, jež je uvedeno v bodě 1 výše, při výkladu pojmu „přiměřená lhůta“ pro podání žaloby v prvním stupni, je tedy třeba vyhovět.
36 V důsledku toho, aniž je třeba rozhodovat o druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku a o druhém a třetím důvodu kasačního opravného prostředku, je třeba vyhovět návrhovým žádáním uvedeným v kasačním opravném prostředku a zrušit napadené usnesení, jež je uvedeno v bodě 1 výše.
K vrácení věci Soudu pro veřejnou službu
37 Podle čl. 13 odst. 1 přílohy I statutu Soudního dvora, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný, zruší Tribunál rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu a vydá rozhodnutí ve věci sám. Pokud spor neumožňuje ve věci rozhodnout, vrátí věc zpět k rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu.
38 Soud pro veřejnou službu neprovedl v napadeném usnesení, jež je uvedeno v bodě 1 výše, veškerá posouzení, která právo vyžaduje pro rozhodnutí o přiměřenosti lhůty pro podání žaloby, a tudíž o přípustnosti této žaloby. Z téhož důvodu konečné řešení otázky přípustnosti žaloby navrhovatelů nevyplývá ze skutkových zjištění, na nichž bylo napadené usnesení, jež je uvedeno v bodě 1 výše, založeno. Za těchto okolností projednávaný spor neumožňuje ve věci rozhodnout. Je tedy třeba vrátit věc Soudu pro veřejnou službu, aby o žalobě znovu rozhodl.
K nákladům řízení
39 Vzhledem k tomu, že se věc vrací zpět Soudu pro veřejnou službu, je třeba stanovit, že o nákladech řízení souvisejících s tímto řízením o kasačním opravném prostředku bude rozhodnuto později.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (kasační senát)
rozhodl takto:
1) Usnesení Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (prvního senátu) ze dne 4. února 2011, Arango Jaramillo a další v. EIB, se zrušuje.
2) Věc se vrací zpět Soudu pro veřejnou službu.
3) O nákladech řízení bude rozhodnuto později.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 9. července 2013.
Podpisy.
Příloha
María Esther Badiola, s bydlištěm v Lucemburku (Lucembursko),
Marcella Bellucci, s bydlištěm v Lucemburku,
Stefan Bidiuc, s bydlištěm v Grevenmacheru (Lucembursko),
Raffaella Calvi, s bydlištěm v Schuttrange (Lucembursko),
Maria José Cerrato, s bydlištěm v Lucemburku,
Sara Confortola, s bydlištěm ve Veroně (Itálie),
Carlos D’Anglade, s bydlištěm v Lucemburku,
Nuno Da Fonseca Pestana Ascenso Pires, s bydlištěm v Lucemburku,
Andrew Davie, s bydlištěm v Medernachu (Lucembursko),
Marta De Sousa e Costa Correia, s bydlištěm v Itzigu (Lucembursko),
Nausica Di Rienzo, s bydlištěm v Lucemburku,
José Manuel Fernandez Riveiro, s bydlištěm v Sandweileru (Lucembursko),
Eric Gällstad, s bydlištěm v Rameldange (Lucembursko),
Andres Gavira Etzel, s bydlištěm v Lucemburku,
Igor Greindl, s bydlištěm v Lucemburku,
José Doramas Jorge Calderón, s bydlištěm v Lucemburku,
Monica Lledó Moreno, s bydlištěm v Sandweileru,
Antonio Lorenzo Ucha, s bydlištěm v Lucemburku,
Juan Antonio Magaña-Campos, s bydlištěm v Lucemburku,
Petia Manolova, s bydlištěm v Bereldange (Lucembursko),
Ferran Minguella Minguella, s bydlištěm v Gonderange (Lucembursko),
Barbara Mulder-Bahovec, s bydlištěm v Lucemburku,
István Papp, s bydlištěm v Lucemburku,
Stephen Richards, s bydlištěm v Blaschette (Lucembursko),
Lourdes Rodriguez Castellanos, s bydlištěm v Sandweileru,
Daniela Sacchi, s bydlištěm v Mondorf-les-Bains (Lucembursko),
Maria Teresa Sousa Coutinho da Silveira Ramos, s bydlištěm v Almargem do Bispo (Portugalsko),
Isabelle Stoffel, s bydlištěm v Mondorf-les-Bains,
Fernando Torija, s bydlištěm v Lucemburku,
María del Pilar Vargas Casasola, s bydlištěm v Lucemburku,
Carolina Vento Sánchez, s bydlištěm v Lucemburku,
Pé Verhoeven, s bydlištěm v Bruselu (Belgie),
Sabina Zajc, s bydlištěm v Conternu (Lucembursko),
Peter Zajc, s bydlištěm v Conternu.