ROZSUDEK SOUDU (třetího senátu)
31. ledna 2007
Věc T‑166/04
C
v.
Komise Evropských společenství
„Úředníci – Splnění povinností vyplývajících z rozsudku Soudu – Žaloba na neplatnost – Nevydání rozhodnutí ve věci samé – Žaloba na náhradu škody – Nesprávný úřední postup – Ztráta příležitosti“
Předmět: Žaloba, jejímž předmětem je jednak návrh na neplatnost mlčky učiněného zamítnutí návrhu žalobce směřujícího ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku vydaného Soudem, jakož i v případě potřeby rozhodnutí o zamítnutí jeho stížnosti ze dne 12. února 2004, a jednak návrh na náhradu majetkové a nemajetkové újmy, kterou údajně utrpěl.
Rozhodnutí: Je bezpředmětné vydat rozhodnutí o návrhových žádáních směřujících ke zrušení. Komisi se ukládá zaplatit žalobci, panu C, částku 15 000 eur. Komisi se ukládá náhrada nákladů řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Žaloba – Právní zájem na podání žaloby
(Článek 233 ES; služební řád úředníků, články 90 a 91)
2. Úředníci – Žaloba – Zrušující rozsudek – Účinky – Povinnost přijmout opatření ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku
(Článek 233 ES)
3. Úředníci – Mimosmluvní odpovědnost orgánů
(Článek 233 ES; služební řád úředníků, článek 91)
1. Adresát rozsudku zrušujícího akt orgánu je v zásadě bezprostředně dotčen způsobem, jakým orgán plní povinnosti vyplývající z tohoto rozsudku. Je tedy oprávněn navrhnout soudu Společenství, aby konstatoval případné nesplnění ze strany orgánu povinností, které pro něj vyplývají z platných ustanovení.
Tak tomu v tomto případě není, a není již třeba rozhodnout, co se týče návrhových žádání směřujících ke zrušení předložených v rámci žaloby zpochybňující způsob, jakým orgán splnil povinnosti vyplývající z rozsudku, kterým se zrušilo odmítnutí kandidatury žalobce na volné pracovní místo, pokud odešel do důchodu po podání žaloby. Dotčený orgán totiž nemůže opětovně přezkoumat kandidaturu žalobce na dotčené pracovní místo, takže jediné opatření ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku, které je vůči němu možné, spočívá v poskytnutí náhrady škody. Nicméně pokud taková žaloba zahrnuje rovněž návrhová žádání směřující k náhradě škody, je třeba za účelem posouzení legality chování vytýkaného orgánu vycházet z žalobních důvodů a argumentů uvedených v rámci návrhu na neplatnost.
(viz body 25 až 27 a 29)
Odkazy: Soudní dvůr, 28. února 1989, Van der Stijl a další v. Komise, 341/85, 251/86, 258/86, 259/86, 262/86, 266/86, 222/87 a 232/87, Recueil, s. 511, bod 18; Soud, 22. dubna 1999, Brognieri v. Komise, T‑148/96 a T‑174/96, Recueil FP, s. I‑A‑65 a II‑329, bod 22 a uvedená judikatura
2. Správní orgán porušuje článek 233 ES a dopouští se nesprávného úředního postupu, který může založit jeho odpovědnost, pokud z důvodu nemožnosti splnění nepřijme žádné opatření pro splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku a opomene dokonce učinit jakýkoliv krok vůči žalobci za účelem využití smírného urovnání. I když totiž objektivní okolnosti správnímu orgánu zabraňují splnit povinnosti vyplývající ze zrušujícího rozsudku, povinnost náležité péče mu ukládá o tom co nejrychleji uvědomit žalobce, jakož i zahájit s ním dialog za účelem dosažení spravedlivé kompenzace jeho škody.
(viz body 49 a 52)
Odkazy: Soud, 12. prosince 2000, Hautem v. EIB, T‑11/00, Recueil, s. II‑4019, bod 43 a uvedená judikatura
3. Pokud se správní orgán dopustí nesprávného úředního postupu z důvodu nesplnění své povinnosti splnit povinnosti vyplývající z rozsudku, kterým se zrušilo odmítnutí kandidatury žalobce na volné pracovní místo, vyšší odměna a vyšší nárok na důchod, které by žalobce získal, pokud by byl jmenován na dotčené pracovní místo, nemohou být považovány za dostatečně určitou újmu, aby mohla založit nárok na náhradu škody. I v případě neexistence protiprávnosti, která vedla ke zrušení odmítnutí jeho kandidatury, neměl totiž žalobce žádné ujištění, pokud jde o jeho konečné jmenování, neboť tato událost je ze své podstaty hypotetická v rozsahu, ve kterém s sebou nese výkon široké posuzovací pravomoci, kterou má k dispozici orgán oprávněný ke jmenování v oblasti přijímání a povyšování, co se týče jak srovnání zásluh uchazečů, tak organizace přijímacího řízení svých zaměstnanců.
Z nehmotného hlediska je naopak újma, která vznikla z důvodu protiprávnosti, které se dopustil správní orgán, skutečná a určitá. Pokud totiž zásluhy žalobce nebyly náležitě zohledněny, nutně utrpěl nehmotnou újmu vyplývající z pocitu, že ztratil příležitost získat dotčené pracovní místo a získat uznání své odbornosti, a to z důvodu protiprávního chování správního orgánu. Pokud tedy tento orgán nepřijal žádné opatření ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku směřující ke zohlednění kandidatury žalobce za právních podmínek, ztráta příležitosti, kterou žalobce utrpěl, se stane definitivní a určitou ke dni odmítnutí splnit povinnosti vyplývající ze zrušujícího rozsudku.
Správní orgán se v tomto ohledu nemůže dovolávat judikatury, podle které zrušení rozhodnutí, které bylo příčinou takové nehmotné újmy, soudem Společenství v zásadě postačuje k jejímu nahrazení. Tato úvaha totiž spočívá na povinnosti správního orgánu přijmout opatření ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku.
(viz body 66, 68 a 70 až 72)
Odkazy: Soudní dvůr, 27. října 1977, Giry v. Komise, 126/75, 34/76 a 92/76, Recueil, s. 1937, bod 28; Soud, 11. června 2002, AICS v. Parlament, T‑365/00, Recueil, s. II‑2719, body 79 a 80