STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MACIEJE SZPUNARA
přednesené dne 18. června 2020(1)
Věc C‑433/19
Ellmes Property Services Limited
proti
SP
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko)]
„Řízení o předběžné otázce – Soudní příslušnost – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Pojem ‚věcná práva k nemovitostem‘ – Žaloba na zdržení se jednání podaná proti spoluvlastníkovi – Užívání pro turistické účely v rozporu s určením spoluvlastněné nemovitosti pro účely bydlení, jak je vymezeno ve smlouvě o spoluvlastnictví“
I. Úvod
1. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce poskytuje Soudnímu dvoru příležitost vyjádřit se k příslušnosti rozhodnout o žalobě podle rakouského práva, jejímž prostřednictvím se spoluvlastník v zásadě dožaduje, aby se jiný spoluvlastník zdržel pronajímání svého bytu – který je v režimu spoluvlastnictví – turistům, protože takové užívání není povoleno smlouvou o spoluvlastnictví. Předkládající soud totiž uvádí, že na žalobu lze vztáhnout dvě pravidla příslušnosti uvedená v nařízení (EU) č. 1215/2012(2): jednak pravidlo o výlučné příslušnosti v otázce věcných práv k nemovitostem ve prospěch soudů členského státu, kde se nemovitost nachází, a jednak pravidlo zakládající alternativní příslušnost ve smluvních věcech ve prospěch soudu místa, kde má být závazek splněn. V důsledku toho poskytuje přezkum položených předběžných otázek Soudnímu dvoru rovněž příležitost zabývat se povahou smlouvy o spoluvlastnictví podle rakouského práva z pohledu nařízení.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
2. Článek 4 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 stanoví:
„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“
3. Článek 7 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení stanoví:
„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:
1. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
[…]“
4. Článek 24 uvedeného nařízení zní následovně:
„Bez ohledu na bydliště stran mají výlučnou příslušnost tyto soudy členského státu:
1. pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, v němž se nemovitost nachází;
[…]“
B. Rakouské právo
5. Ustanovení § 2 Wohnungseigentumsgesetz(3) (zákon o spoluvlastnictví), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon o spoluvlastnictví“), stanoví:
„(1) Spoluvlastnictví je věcné právo přiznané spoluvlastníkovi nemovitosti nebo společenství vlastníků výlučně užívat objekt vlastnictví a výlučně jím disponovat. […]
(2) Objekty spoluvlastnictví jsou byty, jiné samostatné prostory a parkovací místa pro motorová vozidla (objekty, které lze spoluvlastnit), na nichž bylo spoluvlastnictví založeno. Byt je stavebně uzavřená, z hlediska veřejnosti samostatná, část budovy, která je svojí povahou a velikostí vhodná k naplnění individuální potřeby osob bydlet. Jiný samostatný prostor je stavebně uzavřená, z hlediska veřejnosti samostatná část budovy, která je svojí povahou a velikostí značně hospodářsky významná, jako je například obchodní prostor nebo garáž. […]
[…]
(5) Spoluvlastník je spoluvlastníkem nemovitosti, kterému náleží spoluvlastnictví na objektu spoluvlastnictví, který se nachází v dotčené nemovitosti.
[…]“
6. Ustanovení § 3 tohoto zákona stanoví:
„(1) Spoluvlastnictví může být založeno:
1. písemnou dohodou všech spoluvlastníků (smlouva o spoluvlastnictví) […]
[…]“
7. Ustanovení § 16 uvedeného zákona stanoví:
„(1) Užívání objektu spoluvlastnictví náleží spoluvlastníkovi.
(2) Spoluvlastník má právo na své náklady provést změny (včetně změn účelu určení) na jeho objektu spoluvlastnictví, při splnění následujících podmínek:
1. Změna nemůže mít za následek poškození domu ani narušení chráněných zájmů ostatních spoluvlastníků […]
2. Jsou-li takovou změnou dotčeny společné části nemovitosti, musí změna navíc odpovídat obvyklé praxi, nebo sloužit významnému zájmu spoluvlastníka. […]“
III. Skutkový stav ve věci v původním řízení
8. Společnost Ellmes Property Services a SP jsou spoluvlastníky bytového domu v Zell am See (Rakousko). Uvedená společnost má sídlo ve Spojeném království, zatímco adresa bydliště SP odpovídá adrese bytu, jehož je spoluvlastníkem.
9. Byt určený pro účely bydlení, jehož spoluvlastníkem je společnost Ellmes Property Services, je uvedenou společností využíván pro turistické účely a pravidelně pronajímán rekreantům.
10. Žalobou na zdržení se jednání, podanou u Bezirksgericht Zell am See (okresní soud v Zell am See, Rakousko), SP požadoval ukončení „využívání pro turistické účely“, protože odporuje účelu určení bytu, z důvodu chybějícího souhlasu ostatních spoluvlastníků nemovitosti jde o svévolné jednání, a v důsledku toho porušuje jeho vlastnické právo. Pokud jde o mezinárodní příslušnost rakouských soudů, odkazuje SP na čl. 24 bod 1 první větu nařízení č. 1215/2012, která v oblasti věcných práv k nemovitostem zakládá výlučnou příslušnost soudů členského státu, kde se nemovitost nachází.
11. Soud, u něhož bylo zahájeno řízení v prvním stupni, odmítl svou příslušnost, neboť měl za to, že se spor týká dohody o užívání soukromého práva a nedotýká se přímo právního postavení smluvních stran této dohody z hlediska věcného práva.
12. Naproti tomu Landesgericht Salzburg (zemský soud v Salzburku, Rakousko), k němuž SP podal opravný prostředek, měl za to, že rakouské soudy jsou příslušné k rozhodování o tomto sporu na základě čl. 24 bodu 1 nařízení č. 1215/2012. Podle uvedeného soudu je určení účelu majetku ve spoluvlastnictví založeno na soukromoprávní dohodě uzavřené mezi spoluvlastníky zpravidla ve formě smlouvy o spoluvlastnictví. Určení účelu takového majetku, jakož i respektování takto definovaného určení patří k absolutně chráněným věcným právům spoluvlastníků.
13. Společnost Ellmes Property Services podala k předkládajícímu soudu opravný prostředek „Revision“.
IV. Předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
14. Za těchto okolností se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) rozhodnutím ze dne 21. května 2019, došlým kanceláři Soudního dvora dne 6. června 2019, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Má být čl. 24 bod 1 první pododstavec první varianta nařízení [č. 1215/2012] vykládán v tom smyslu, že předmětem žalob spoluvlastníka směřujících k tomu, aby bylo jinému spoluvlastníkovi zakázáno svévolně a bez souhlasu zbývajících spoluvlastníků měnit objekt spoluvlastnictví, zejména účel jeho užívání, je uplatňování věcného práva?
2) V případě záporné odpovědi na tuto otázku:
Má být čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení [č. 1215/2012] vykládán v tom smyslu, že předmětem žalob uvedených [v první otázce] jsou smluvní závazky, které mají být splněny na místě, kde se věc nachází?“
15. V takto zahájeném řízení předložili písemná vyjádření účastníci původního řízení a Evropská komise. Soudní dvůr rozhodl, že se jednání nebude konat, neboť měl za to, že má dostatečné podklady pro rozhodnutí.
V. Analýza
16. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 24 bod 1 nařízení č. 1215/2012 vykládán v tom smyslu, že žaloba spoluvlastníka směřující k tomu, aby jinému spoluvlastníkovi bylo zakázáno svévolně a bez souhlasu zbývajících spoluvlastníků měnit objekt spoluvlastnictví, zejména účel jeho užívání, spadá pod toto ustanovení. Druhou otázkou předkládající soud žádá Soudní dvůr o výklad čl. 7 bodu 1 písm. a) uvedeného nařízení s ohledem na zvláštnosti této žaloby.
17. Z formulace předběžných otázek vyplývá, že předkládající soud vychází z předpokladu, že bez ohledu na poskytnutou odpověď spadá žaloba podle rakouského práva dotčená v uvedených otázkách pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 a spadá do působnosti tohoto nařízení. Nic neumožňuje tento předpoklad zpochybnit. Spor v původním řízení, v jehož rámci byla tato žaloba podána, totiž plně spadá pod tento pojem a nevztahují se na něj výjimky stanovené v čl. 1 odst. 2 uvedeného nařízení.
18. V tomto stanovisku tedy nejprve uvedu několik obecných poznámek k žalobě podle rakouského práva, ve vztahu k níž jsou položeny předběžné otázky (část A). Poté provedu analýzu předběžných otázek v pořadí, které upřednostňuje předkládající soud. Jak se totiž uvedený soud správně domnívá, druhá otázka vyvstává pouze v případě záporné odpovědi na první otázku. Jestliže žaloba spadá do působnosti čl. 24 bodu 1 nařízení č. 1215/2012, který se týká výlučné příslušnosti v oblasti věcných práv k nemovitostem (část B), není již nutné zkoumat otázku existence alternativního soudu, jako je soud stanovený v čl. 7 bodu 1 písm. a) uvedeného nařízení (část C).
A. K dotčené žalobě
19. Předkládající soud vysvětluje, že v rakouském právu představuje spoluvlastnictví („Wohnungseigentum“) věcné právo(4), které je chráněno nejen proti zásahům třetích osob, ale i proti zásahům ostatních spoluvlastníků.
20. Předkládající soud upřesňuje, že účel užívání objektu spoluvlastnictví jako bytu nebo jako obchodního prostoru je určen soukromoprávní dohodou podepsanou všemi spoluvlastníky, která má zpravidla formu smlouvy o spoluvlastnictví („Wohnungseigentumsvertrag“). Spoluvlastníci na základě smlouvy o spoluvlastnictví dobrovolně vstoupili do smluvního vztahu. Určení účelu objektu spoluvlastnictví a dodržování takto určeného účelu patří k absolutně chráněnému právu každého spoluvlastníka. V tomto ohledu představuje užívání majetku ve spoluvlastnictví určeného k bydlení pro turistické účely změnu určení účelu tohoto majetku.
21. Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že ve sporu v původním řízení se jeden ze spoluvlastníků snaží prostřednictvím žaloby ukončit užívání, které porušuje jeho právo spoluvlastnictví. Předkládající soud totiž vysvětluje, že jeho předběžné otázky se zakládají na žalobě podle rakouského práva směřující ke zdržení se jednání nebo ukončení jednání vytýkaného žalovanému („Eigentumsfreiheitsklage“). Podle vysvětlení poskytnutých uvedeným soudem může každý spoluvlastník podat takovou žalobu proti spoluvlastníkovi, který svévolně, bez souhlasu ostatních spoluvlastníků, nebo bez pravomocného soudního rozhodnutí nahrazujícího takový souhlas, provede změny svého majetku ve spoluvlastnictví, zejména pokud jde o určení účelu tohoto majetku(5).
B. K první otázce týkající se čl. 24 bodu 1 nařízení č. 1215/2012
22. Článek 24 bod 1 nařízení č. 1215/2012 přiznává výlučnou příslušnost v oblasti věcných práv k nemovitostem soudům členského státu, na jehož území se nemovitost nachází. Při formulaci tohoto ustanovení unijní zákonodárce v podstatě převzal výrazy použité v čl. 16 bodu 1 písm. a) Bruselské úmluvy(6) a v čl. 22 bodě 1 nařízení (ES) č. 44/2001(7), takže výklad, který Soudní dvůr rozvinul ve své judikatuře, pokud jde o tato dvě ustanovení, platí rovněž pro čl. 24 bod 1 nařízení č. 1215/2012(8).
23. Výraz „jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem“ uvedený v čl. 24 bodu 1 nařízení č. 1215/2012 proto musí být i nadále vykládán autonomně(9).
24. Kromě toho dva okruhy kritérií, jež Soudní dvůr použil pro vymezení rozsahu působnosti pravidla pro určení příslušnosti v oblasti věcných práv k nemovitostem, nadále platí po dobu platnosti nařízení č. 1215/2012. První okruh se týká kritérií týkajících se znaků věcných práv k nemovitostem a souvisejících žalob, která spadají pod čl. 24 bod 1 tohoto nařízení. Druhý okruh se týká kritérií vztahujících se k cílům tohoto ustanovení, která umožňují určit žaloby, které pod něj spadají, a žaloby, které vzhledem k tomu, že uvedené ustanovení představuje ustanovení o výjimce, musí být předmětem restriktivního výkladu, jsou z tohoto ustanovení vyloučeny. Ve světle těchto dvou okruhů kritérií je tedy třeba ověřit, zda žaloba dotčená v původním řízení spadá pod čl. 24 bod 1 nařízení č. 1215/2012.
1. K charakteristikám věcných práv k nemovitostem a žalob spadajících do této oblasti
a) Charakteristiky věcných práv k nemovitostem s ohledem na judikaturu
25. Věcná práva k nemovitostem, na která odkazuje čl. 24 bod 1 nařízení č. 1215/2012, jsou v judikatuře definována v protikladu k právům osobním. Rozdíl mezi těmito dvěma druhy práv spočívá ve skutečnosti, že věcné právo, jež se váže ke hmotnému majetku, má účinky vůči všem, kdežto osobních práv se lze dovolávat pouze vůči povinnému(10).
26. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že v rozsudku Komu a další(11) Soudní dvůr rozhodl, že do působnosti pravidla pro určení příslušnosti stanoveného v čl. 24 bodu 1 nařízení č. 1215/2012 patří žaloba směřující ke zrušení spoluvlastnictví k nemovitosti, protože taková žaloba, která má vést k převodu vlastnického práva k nemovitostem, se týká věcných práv, jež vyvolávají účinky vůči všem, a představuje žalobu, která má zajistit držitelům těchto práv ochranu výsad, jež vyplývají z jejich právního postavení. Takové spoluvlastnické právo, jaké je dotčeno ve sporu v původním řízení, patrně a priori rovněž představuje věcné právo k nemovitosti ve smyslu judikatury týkající se tohoto ustanovení.
27. Pravidlo pro určení příslušnosti uvedené v čl. 24 bodě 1 nařízení č. 1215/2012 se přitom použije pouze v případě „sporů, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem“(12). K tomu, aby žaloba podaná k soudu členského státu spadala pod toto ustanovení, nestačí, aby se žaloba týkala věcného práva k nemovitosti nebo aby měla spojitost s nemovitostí: je třeba, aby se žaloba zakládala na takovém právu(13).
28. V této souvislosti z judikatury vyplývá, že žaloby, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem, jsou žaloby, jejichž cílem je jednak určit rozsah, obsah, vlastnictví, držbu nemovitosti, nebo existenci jiných věcných práv k těmto nemovitostem, a jednak zajistit nositelům těchto práv ochranu výsad, které jsou s nimi spojeny(14).
29. Je tedy třeba určit, zda je předmětem žaloby dotčené v původním řízení výsada, která se přímo týká nemovitosti a vyvolává účinky vůči všem(15), takže tato žaloba může být považována za žalobu založenou na věcném právu k nemovitosti ve smyslu výše uvedené judikatury.
b) Uplatnění na stávající případ
1) Úvodní poznámky
30. Je pravda, jak tvrdí společnost Ellmes Property Services, že Soudní dvůr v rozsudku ČEZ(16) rozhodl, že žaloba na zdržení se imisí způsobených na nemovitém majetku činností jaderné elektrárny nacházející se na území státu, který sousedí se státem, kde se tento majetek nachází, nepředstavuje zpochybnění, jehož předmětem je věcné právo k nemovitosti. Ačkoli základ takové žaloby spočívá v zásahu do věcného práva k nemovitosti, věcná povaha tohoto práva a skutečnost, že se jedná o nemovitost, mají v tomto kontextu pouze zprostředkovaný význam. Tato věcná povaha dotčeného práva a skutečnost, že se jedná o nemovitost, nemá určující vliv na podobu sporu v původním řízení, ve kterém byla podána žaloba na zdržení se jednání a který by nebyl zásadně odlišný, kdyby právo, jehož ochrana je zajišťována proti namítaným imisím, mělo odlišnou povahu, jako například právo na fyzickou integritu nebo právo k věci movité. Stejně jako u žaloby dotčené v uvedeném rozsudku, je v podstatě účelem takových žalob, aby bylo nařízeno, že osoba, která je původcem takového prokázaného nebo potenciálního zásahu do práva, musí tento zásah ukončit.
31. Nicméně na rozdíl od žaloby dotčené v rozsudku ČEZ(17) vychází žaloba dotčená ve věci v původním řízení nejen z porušení věcného práva k nemovitosti spoluvlastníka, který podal tuto žalobu, ale patrně navíc z toho, že jiný spoluvlastník nedodržel účel užívání sjednaný ve smlouvě o spoluvlastnictví.
32. Bylo by tedy možné argumentovat, že předmětem žaloby dotčené ve věci v původním řízení je spíše právo spoluvlastníka, který nedodržuje sjednané užívání, než právo spoluvlastníka, který tuto žalobu podává. Zdá se, že Komise tento postoj sdílí v rozsahu, v němž uvádí, že v případě, že užívání sjednané ve smlouvě o spoluvlastnictví představuje věcné právo, může dojít k omezení práv spoluvlastníka disponovat svým spoluvlastnickým podílem. V tomto ohledu SP tvrdí, že za okolností projednávané věci spoluvlastník, který nerespektuje užívání dohodnuté ve smlouvě o spoluvlastnictví, jednak tvrdí, že požívá věcného práva, a sice práva pronájmu pro turistické účely, ačkoli toto právo neexistuje, a jednak v každém případě porušuje věcné právo ostatních spoluvlastníků.
33. Za těchto podmínek je pro určení, zda žaloba dotčená ve věci v původním řízení může spadat pod čl. 24 bod 1 nařízení č. 1215/2012, třeba určit, zda užívání nemovitosti, tedy bytu podléhajícího režimu spoluvlastnictví, sjednaného ve smlouvě o spoluvlastnictví, vyvolává účinky vůči všem.
34. Jak přitom poznamenává Komise, předkládající soud nepředkládá všechny poznatky nezbytné k přesnému posouzení právní kvalifikace možnosti jednoho ze spoluvlastníků požadovat od jiného spoluvlastníka, aby přestal užívat svůj majetek konkrétním způsobem.
35. Připomínám, že z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že spoluvlastnictví představuje v rakouském právu věcné právo, které je chráněno nejen proti zásahům třetích osob, ale i proti zásahům ostatních spoluvlastníků. Určení účelu objektu spoluvlastnictví a dodržování takto určeného účelu patří k absolutně chráněnému právu každého spoluvlastníka. Toto určení účelu je stanoveno soukromoprávní dohodou mezi všemi spoluvlastníky, kteří se na základě smlouvy o spoluvlastnictví nacházejí ve svobodně uzavřeném smluvním vztahu. Spoluvlastník může podat proti spoluvlastníkovi, který nedodržuje užívání dohodnuté v této smlouvě, takovou žalobu, jako je žaloba dotčená v původním řízení.
36. Není jasné, zda možnost spoluvlastníka požadovat, aby bylo dodrženo užívání sjednané ve smlouvě o spoluvlastnictví, spadá do rámce absolutní ochrany, kterou předkládající soud zmiňuje v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. V případě kladné odpovědi je třeba mít za to, že skutečnost, že užívání bylo stanoveno ve smlouvě o spoluvlastnictví, může mít účinky i vůči třetím osobám.
37. V tomto kontextu Komise připouští, že spor v původním řízení musí být zkoumán s ohledem na obsah smlouvy o spoluvlastnictví, takže použití čl. 24 bodu 1 nařízení č. 1215/2012 v tomto sporu může vyvolat pochybnosti. Uvádí však, že některé skutečnosti mohou představovat indicie ohledně skutečnosti, že užívání sjednané ve smlouvě o spoluvlastnictví má účinky erga omnes. Pouze v případě, že předkládající soud tyto skutečnosti potvrdí, je podle Komise třeba mít za to, že se toto ustanovení nařízení č. 1215/2012 vztahuje na žalobu na zdržení se užívání bytu pro turistické účely.
38. Konkrétně Komise zaprvé odkazuje na okolnost, že podle informací, které získala, musí být smlouva o spoluvlastnictví uzavřená mezi původními spoluvlastníky přijata každou osobou, která nabude byt podléhající režimu spoluvlastnictví, a že tato smlouva může být změněna pouze se souhlasem všech ostatních spoluvlastníků. Zadruhé uvádí, že podle jejích informací lze uvedenou smlouvu a sjednané užívání konzultovat v katastru nemovitostí, a že tedy existuje veřejný přístup umožňující seznámit se s touto smlouvou.
39. Z důvodů, které uvedu níže, mám pochybnosti o tom, zda tyto skutečnosti, které musí být ověřeny předkládajícím soudem, nutně vedou k závěru, že užívání sjednané ve smlouvě o spoluvlastnictví má účinky vůči všem.
2) K možnosti podat námitku založenou na smlouvě o spoluvlastnictví
40. Je zajisté pravda, že v rozsudku Weber(18) Soudní dvůr rozhodl, že žaloba směřující k určení neplatnosti uplatnění předkupního práva, jako je předkupní právo, kterého se týká tento rozsudek, spadá pod pravidlo výlučné příslušnosti v oblasti věcných práv k nemovitostem. V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že takové předkupní právo, jež vázne na nemovitosti a je zapsáno do pozemkové knihy, má účinky nejen vůči povinnému, ale oprávněnému z tohoto práva zaručuje právo na převod vlastnictví i vůči třetím osobám, takže v případě, že vlastník zatížené věci uzavře kupní smlouvu s třetí osobou, vede řádné uplatnění předkupního práva k tomu, že prodej je vůči oprávněnému z předkupního práva neúčinný a má se za to, že byl uskutečněn mezi tímto oprávněným a uvedeným vlastníkem za týchž podmínek jako mezi vlastníkem a touto třetí osobou. Jde tedy o věcné právo par excellence.
41. Je přitom třeba odlišit situaci, kdy věcné právo vyvolává účinky vůči všem, od situace, kdy osobní právo i nadále vyvolává účinky v důsledku subjektivní změny právního vztahu, který je základem tohoto osobního práva.
42. Rozsudek Weber(19) ilustruje první z uvedených situací. Předkupní právo dotčené v uvedeném rozsudku lze totiž uplatnit vůči třetí osobě, aniž by bylo nezbytné prokázat, že tato osoba nahradila vlastníka zatížené nemovitosti v rámci vztahu mezi tímto vlastníkem a nositelem předkupního práva, nebo že uvedená osoba přinejmenším souhlasila s dodržováním důsledků tohoto vztahu. Nedomnívám se přitom, že tato situace je nutně totožná se situací, ve které, jak uvádí Komise, musí být smlouva o spoluvlastnictví uzavřená mezi původními spoluvlastníky „přijata“ každou osobou, která nabude byt podléhající režimu spoluvlastnictví.
43. Pro dokreslení uvádím, že Soudní dvůr v rozsudku Kerr(20) rozhodl, že žaloba týkající se platební povinnosti vyplývající z rozhodnutí shromáždění spoluvlastníků nemovitosti spadá pod čl. 7 bod 1 nařízení č. 1215/2012, který stanoví nevýlučnou příslušnost ve smluvních věcech, i když je toto rozhodnutí závazné pro spoluvlastníky, kteří se jeho přijetí neúčastnili. Kromě toho v usnesení INA a další(21) Soudní dvůr přijal tento výklad v kontextu platební povinnosti vyplývající z vnitrostátního zákona, jejíž podmínky byly určeny dohodou vlastníků více než poloviny spoluvlastnických podílů. Soudní dvůr dospěl k tomuto závěru na základě okolnosti, že každý spoluvlastník tím, že se stane a zůstává spoluvlastníkem nemovitosti, souhlasí s tím, že se podřídí všem ustanovením aktu upravujícího dotčené spoluvlastnictví, jakož i rozhodnutím přijatým shromážděním spoluvlastníků uvedené nemovitosti(22).
44. Je zajisté pravda, že v rozsudku ve věci Kerr(23) a v usnesení INA a další(24) se předmět dotčené žaloby netýkal přímo nemovitosti. Judikatura vzešlá z těchto dvou rozhodnutí nicméně ukazuje, jak může užívání sjednané ve smlouvě o spoluvlastnictví vyvolávat účinky vůči všem osobám, které nabudou byt podléhající režimu spoluvlastnictví, aniž by toto užívání vyvolávalo účinky erga omnes ve smyslu judikatury týkající se výlučné příslušnosti v oblasti věcných práv k nemovitostem.
45. Za těchto okolností je k tomu, aby mělo užívání sjednané ve smlouvě o spoluvlastnictví takové účinky, třeba, aby toto užívání mohlo být uplatněno rovněž vůči osobám, které nemohou být považovány za osoby, které dobrovolně přijaly smlouvu o spoluvlastnictví. Tak by tomu bylo, pokud by spoluvlastník mohl podat žalobu na zdržení se jednání rovněž proti nájemci, který nedodržuje užívání dohodnuté ve smlouvě o spoluvlastnictví(25). Je však na předkládajícím soudu, aby provedl ověření, která jsou v tomto ohledu nezbytná.
3) K zápisu do katastru nemovitostí
46. Pokud jde o možnost nahlédnout do smlouvy o spoluvlastnictví v katastru nemovitostí, je zajisté pravda, že v mnoha právních systémech je zásada zveřejnění zahrnuta do zásad vyplývajících z povahy věcných práv. Tato zásada totiž odráží zejména myšlenku, že věcná práva mohou být obecně respektována pouze tehdy, jsou-li příslušné informace obecně přístupné veřejnosti. Pokud jde o věcná práva k nemovitostem, tato dostupnost může být zajištěna zejména prostřednictvím rejstříků, do nichž může veřejnost nahlížet. Zápis informací týkajících se práva k hmotnému majetku do katastru nemovitostí tak může naznačovat, že toto právo lze uplatnit vůči všem osobám, a v důsledku toho představuje věcné právo.
47. Je však třeba zohlednit na jedné straně skutečnost, že katastry nemovitostí mohou rovněž obsahovat informace, které se nevztahují k právům zakládajícím účinky erga omnes, a na druhé straně, že z právního rámce, jak jej vysvětluje předkládající soud, vyplývá, že samotné spoluvlastnictví je založeno na smlouvě o spoluvlastnictví. Nelze vyloučit, že důvod, proč lze do této smlouvy nahlédnout v katastru nemovitostí, závisí na skutečnosti, že se jedná o akt, na jehož základě bylo společenství vlastníků založeno a zapsáno do katastru nemovitostí.
48. V této souvislosti je třeba poznamenat, že na žalobu, která se vztahuje k aktu, kterým bylo zřízeno věcné právo zapsané do katastru nemovitostí, se nevztahuje čl. 24 bod 1 nařízení č. 1215/2012, je-li tato žaloba založena na osobním právu.
49. Pro ilustraci uvádím, že v rozsudku Schmidt(26), který se týkal návrhu založeného na neplatnosti převodu vlastnictví, který jak poznamenal Soudní dvůr, vycházel z věcného práva k dotčené nemovitosti, kterého se dovolávala žalobkyně, měl Soudní dvůr za to, že se toto ustanovení vztahuje na návrh na výmaz vlastnického práva z katastru nemovitostí. Z uvedeného rozsudku však vyplývá, že je tomu jinak, když jde o návrh směřující proti jiné straně aktu, na jehož základě mělo být toto vlastnictví převedeno, a směřující k určení neplatnosti tohoto aktu z důvodu nezpůsobilosti jiného účastníka uvedeného aktu ke smluvním úkonům. Takový návrh se podle Soudního dvora zakládá na osobním právu(27).
50. V tomto směru Soudní dvůr v rozsudku Milivojević(28) rozhodl, že návrh na výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí spadá pod čl. 24 bod 1 nařízení č. 1215/2012. Soudní dvůr měl za to, že zástavní právo, vzniklo-li řádně v souladu s formálními a hmotněprávními pravidly stanovenými vnitrostátní právní úpravou v dané oblasti, je věcným právem, které vyvolává účinky erga omnes. Naproti tomu do výlučné pravomoci soudu členského státu, v němž se nemovitost nachází, nespadá návrh na prohlášení neplatnosti notářského zápisu o zřízení tohoto zástavního práva z důvodu porušení vnitrostátních právních předpisů v oblasti ochrany spotřebitele. Takový návrh je totiž podle Soudního dvora založen na osobním právu, kterého se lze dovolávat pouze vůči žalovanému ve sporu před vnitrostátními soudy(29).
51. Proto, pokud jde o otázku, zda žaloba dotčená v původním řízení spadá pod čl. 24 bod 1 nařízení č. 1215/2012, jsem toho názoru, že skutečnost, že do smlouvy o spoluvlastnictví lze nahlížet v katastru nemovitostí, nezbavuje vnitrostátní soud povinnosti ověřit, z důvodů uvedených v bodech 40 až 45 tohoto stanoviska, zda užívání sjednané v této smlouvě lze uplatnit vůči všem osobám. Pokud by tomu tak bylo, tato žaloba by a priori spadala pod pravidlo o příslušnosti podle tohoto ustanovení. Zbývá tedy pouze ověřit, zda cíle uvedeného ustanovení svědčí ve prospěch výkladu, podle kterého žaloba směřující k tomu, aby užívání stanovené ve smlouvě o spoluvlastnictví bylo dodrženo, spadá do téhož ustanovení pouze tehdy, pokud lze toto užívání namítat vůči všem.
2. K cílům pravidla o příslušnosti v oblasti věcných práv k nemovitostem
52. Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že rozsah působnosti čl. 24 bodu 1 nařízení č. 1215/2012 nelze podrobit výkladu širšímu, než vyžadují jeho cíle(30). Určení uvedených cílů je tedy zásadní pro určení rozsahu působnosti pravidla o příslušnosti podle uvedeného ustanovení.
53. Pokud jde obecně o pravidla o výlučné příslušnosti, měl Soudní dvůr za to, že důvodem existence těchto pravidel je existence zvláště úzkého vztahu mezi sporem a členským státem, v jehož prospěch je příslušnost určena(31).
54. Pokud jde o výlučnou příslušnost v oblasti věcných práv k nemovitostem, od vydání rozsudku Reichert a Kockler(32) je stanoveno, že soudy členského státu, na jehož území se nemovitost nachází, mají nejlepší předpoklady k tomu, aby rozhodovaly o žalobách v této oblasti. Konkrétně Soudní dvůr v judikatuře na jedné straně uvedl, že takové žaloby mají být rozhodovány podle pravidel daného členského státu, což odráží zásadu lex rei sitae, a na druhé straně, že spory, ke kterým vedou, často vyžadují ověření, vyšetřování a znalecké posudky, které musí být provedeny na místě(33). V důsledku toho přiznání příslušnosti těmto soudům odpovídá zájmu řádného výkonu spravedlnosti(34).
55. Bylo by tedy možné argumentovat, že jedním z cílů pravidla o výlučné příslušnosti uvedeného v čl. 24 bodě 1 nařízení č. 1215/2012 je založit příslušnost soudů členského státu, ke kterému existuje zvláště úzký vztah, pokud jde o spor, za účelem usnadnění řádného výkonu spravedlnosti. Jsem však toho názoru, že tento – takto definovaný – cíl, posuzovaný izolovaně, představuje pouze jeden z důvodů, které mohou vysvětlit volbu unijního zákonodárce, pokud jde o výlučnou povahu pravomoci stanovené na základě tohoto pravidla.
a) Argument vycházející z přezkumu pravidel o nevýlučné příslušnosti
56. Je třeba poznamenat, že pravidla o nevýlučné příslušnosti používají rovněž hraniční určovatele, které umožňují zajistit blízkost mezi sporem a soudy příslušnými k rozhodnutí tohoto sporu a odpovídají zájmu řádného výkonu spravedlnosti, aniž by to mělo za následek charakteristické dopady pravidel o výlučné příslušnosti.
57. Pokud jde konkrétně o rámec nařízení č. 1215/2012, bod 16 jeho odůvodnění uvádí, že „[k]romě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti“. V tomto duchu Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že pravidla pro určení příslušnosti stanovená v čl. 7 bodech 1 a 2 uvedeného nařízení jsou založena na existenci zvláště úzkého vztahu, který odůvodňuje určení příslušnosti soudů uvedených v tomto ustanovení z důvodů řádného výkonu spravedlnosti a užitečné organizace řízení(35).
58. Lze sice tvrdit, že na rozdíl od pravidel o nevýlučné příslušnosti, pokud jde o pravidlo výlučné příslušnosti v oblasti věcných práv k nemovitostem, existuje zvláště úzký vztah pouze mezi sporem a jediným členským státem.
59. Tento výklad by a priori umožnil vysvětlit důvody, proč Soudní dvůr v rozsudku ČEZ(36) rozhodl, že na zápůrčí žalobu podle rakouského práva („Eigentumsfreiheitsklage“) podanou vlastníkem nemovitosti a směřující k ukončení imisí způsobených této nemovitosti v důsledku činnosti jaderné elektrárny nacházející se na území státu sousedícího se státem, kde se uvedená nemovitost nachází, se pravidlo o výlučné příslušnosti v oblasti věcných práv k nemovitostem nevztahuje. Podle Soudního dvora musí být ověření zásadní pro povědomí o této žalobě provedena jak v členském státě, ve kterém se nachází tato první nemovitost, tak v členském státě, ve kterém se nachází tato druhá nemovitost. Mám za to, že Soudní dvůr ostatně na tuto okolnost odkázal, aby naznačil, že se na uvedenou žalobu vztahuje spíše pravidlo příslušnosti v oblasti deliktní odpovědnosti stanovené v čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012(37). Toto pravidlo o příslušnosti v zásadě uznává rozdíl mezi místem, kde škoda vznikla („Erfolgsort“), a místem příčinné události, která vedla ke vzniku této škody („Handlungsort“)(38).
60. Lze argumentovat, že na některé žaloby, které mají užší vztah k jedinému členskému státu než k jakémukoli jinému státu, se vztahují pravidla o nevýlučné příslušnosti.. Pro ilustraci, pokud jde o soudy příslušné ve smluvních věcech podle čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy, Soudní dvůr rozhodl, že je třeba určit pouze jedno místo plnění dotčeného smluvního závazku(39). Toto ustanovení však nestanovilo výlučnou příslušnost soudů tohoto místa.
61. Naproti tomu čl. 24 bod 1 nařízení č. 1215/2012 stanoví výlučnou příslušnost soudů pouze jednoho členského státu. Toto ustanovení má za následek vyloučení jakéhokoli jiného obecného nebo alternativního pravidla stanoveného nařízením č. 1215/2012 a zbavuje strany možnosti volby soudu, kterou by jinak měly na základě článku 25 tohoto nařízení(40). Kromě toho odchylně od zásady stanovené v článcích 4 a 7 uvedeného nařízení, podle níž jsou soudy členských států příslušné rozhodovat o žalobách směřujících proti osobám s bydlištěm na území členského státu, se toto pravidlo o výlučné příslušnosti použije nezávisle na bydlišti účastníků řízení. Na rozdíl od čl. 7 bodů 1 a 2 téhož nařízení uvedené pravidlo o příslušnosti neomezuje možnost každého členského státu přerozdělit soudní příslušnost v rámci svého území(41). Bylo by možné argumentovat, že pokud by byla logika čl. 24 bodu 1 téhož nařízení založena na zvláště úzké vazbě mezi předmětem sporu a soudem, musel by tento vztah určovat nejen výlučně mezinárodní příslušnost členského státu, ale i jeho vnitrostátní soudní příslušnost(42).
62. Na jedné straně skutečnost, že je vyloučena autonomie stran ohledně volby soudu, který považují za nejvhodnější pro rozhodnutí sporu, a na druhé straně, že příslušnost je nevyhnutelně přiznána soudu členského státu, i když strany mají bydliště ve třetím státě, naznačuje, že rozhodnutí unijního zákonodárce o výlučné povaze příslušnosti stanovené na základě čl. 24 bodu 1 nařízení č. 1215/2012 musí být založeno na značném zájmu. Vzhledem k tomu, že příslušnost jednoho z členských států je zajištěna na úkor skutečností vztahujících se k jednotlivcům (stranám sporu), mám za to, že tento zájem je veřejný. Veřejný zájem nastává zejména tehdy, pokud se jedná o práva, která mohou ovlivnit právní postavení všech osob (erga omnes) nebo veřejnosti obecně(43). Není-li žaloba na takovém zájmu založena, cíle čl. 24 bodu 1 nařízení č. 1215/2012 nevyžadují, aby se na ni toto ustanovení vztahovalo.
b) Argument vycházející z přípravných prací a z doktríny
63. Úvaha uvedená v bodě 62 tohoto stanoviska je potvrzena analýzou přípravných prací týkajících se pravidla o výlučné příslušnosti v oblasti věcných práv k nemovitostem a analýzou doktríny věnované tomuto pravidlu.
64. Vysvětlení uvedená ve zprávě P. Jenarda týkající se Bruselské úmluvy(44) ilustrují skutečnost, že řada důvodů vedla k zavedení pravidla o výlučné příslušnosti v oblasti věcných práv k nemovitostem. Ze znění těchto vysvětlení lze usuzovat, že zavedení tohoto pravidla spočívá především na skutečnosti, že v některých vnitrostátních systémech bylo takové pravidlo považováno za pravidlo veřejného pořádku. Naproti tomu skutečnost, že zavedení uvedeného pravidla – které je rovnocenné s pravidlem podle čl. 24 bodu 1 nařízení č. 1215/2012 – odpovídá zájmu řádného výkonu spravedlnosti, byla v této zprávě zmíněna pouze podpůrně, pokud jde o zavedení téhož pravidla.
65. V tomto směru se právní nauka domnívá, že při přezkumu cílů čl. 24 bodu 1 nařízení č. 1215/2012, které mohou omezit působnost tohoto ustanovení, je třeba se neomezovat na cíl týkající se blízkosti nebo řádného výkonu spravedlnosti. Část právní nauky má v tomto ohledu za to, že pro členský stát spočívá význam oblasti, které se týká čl. 24 bod 1 nařízení č. 1215/2012, v tom, že si členský stát chce zajistit výlučnou pravomoc, pokud jde o tuto oblast(45), a že výlučná příslušnost v této oblasti chrání zájmy tohoto členského státu(46).
c) Uplatnění v projednávané věci
66. Právě s ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba ověřit, zda cíle čl. 24 bodu 1 nařízení č. 1215/2012 vyžadují, aby žaloba dotčená v původním řízení spadala pod toto ustanovení.
67. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že SP v písemném vyjádření ke druhé otázce uvádí, že smlouva, kterou nabyl vlastnictví bytu v nemovitosti dotčené ve věci v původním řízení, stanoví, že se zakoupená nemovitost nachází mimo oblast určenou pro rekreační bydlení, a že v důsledku toho existuje zákaz pronájmu pro turistické účely. Z těchto vyjádření jasně nevyplývá, zda je tento zákaz obsažen pouze ve smlouvě nebo rovněž v právní úpravě územního plánování. V každém případě jsou uvedené poznámky formulovány s ohledem na příslušnost ve smluvních věcech. Společnost Ellmes Property Services kromě toho méně jednoznačně uvádí, že rakouské právo sice neukládá žádné určení účelu majetku ve spoluvlastnictví, to ovšem může být obsaženo ve smlouvě o spoluvlastnictví.
68. Za těchto okolností se nedomnívám, že cíle čl. 24 bodu 1 nařízení č. 1215/2012 vyžadují, aby žaloba dotčená v původním řízení spadala pod toto ustanovení v případě, že užívání sjednané ve smlouvě o spoluvlastnictví lze uplatnit pouze vůči osobám, které souhlasily s tím, že se smlouvě podřídí. Nedomnívám se totiž, že pro členský stát, ve kterém se tato nemovitost nachází, je význam dodržování smluvních ujednání mezi spoluvlastníky týkajících se určení účelu nemovitosti takový, aby tento členský stát musel zajistit svoji výlučnou pravomoc v této oblasti. Jinak by tomu ovšem bylo, pokud by tyto smlouvy měly účinky způsobilé dotknout se jiného zájmu než čistě soukromého zájmu stran těchto smluv.
69. Skutečnost, že pro účely rozhodování o takové žalobě, jako je žaloba dotčená v původním řízení, musí být provedena určitá ověření v místě, kde se nachází nemovitost podléhající režimu spoluvlastnictví, tuto úvahu nezpochybňuje. Soudní dvůr totiž poté, co v rozsudku Lieber(47) konstatoval, že se žaloba na náhradu škody za užívání nemovitosti netýká věcného práva, které vyvolává účinky erga omnes, ale práva osobního, nepřikládal rozhodující význam okolnosti, že soud členského státu, ve kterém se nemovitost nachází, může snadno určit výši dlužné náhrady škody. Soudní dvůr naopak uvedl, že za účelem určení této částky má soud jiného členského státu, než je stát, ve kterém se nemovitost nachází, možnost obrátit se na znalce za účelem získání nezbytných informací(48).
3. Závěry týkající se první předběžné otázky
70. S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na první otázku položenou předkládajícím soudem tak, že čl. 24 bod 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba spoluvlastníka směřující k tomu, aby jiný spoluvlastník ukončil užívání bytu pro turistické účely z důvodu, že toto užívání neodpovídá účelu užívání sjednanému ve smlouvě o spoluvlastnictví, spadá pod toto ustanovení pouze tehdy, pokud lze tento účel užívání namítat i vůči všem osobám, které nejsou stranou smlouvy. Je nicméně věcí vnitrostátního soudu, aby provedl konečný přezkum v tomto ohledu.
71. S ohledem na odpověď, kterou navrhuji na první otázku, je třeba provést analýzu druhé otázky.
C. Ke druhé předběžné otázce týkající se čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012
72. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda žaloba spoluvlastníka směřující k ukončení užívání bytu jiným spoluvlastníkem pro turistické účely z důvodu, že toto užívání neodpovídá účelu užívání sjednanému ve smlouvě o spoluvlastnictví, spadá pod čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012. Pokud tomu tak je, přeje si uvedený soud znát závazek, z něhož tato žaloba vychází, ve smyslu uvedeného ustanovení. Klade si rovněž otázku, zda místo plnění závazku odpovídá místu, kde se nachází byt.
1. Úvodní poznámky
73. Před posouzením druhé otázky bych rád učinil následující poznámky.
74. Nejprve je třeba poznamenat, že se tato otázka výslovně týká výkladu čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012. Předkládající soud má tedy za to, že čl. 7 bod 1 písm. b) uvedeného nařízení, který se týká pouze prodeje zboží a poskytování služeb, se na spor v původním řízení nepoužije. Nic totiž nenaznačuje, že by se ve sporu v původním řízení jednalo o prodej zboží nebo poskytování služeb(49). Rozlišení mezi těmito dvěma ustanoveními není bez vlivu na určení soudů příslušných ve smluvních věcech. Článek 7 bod 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012 definuje samostatně hraniční určovatele pro smlouvy o prodeji zboží a poskytování služeb. Naproti tomu tím, že zachovává zásadu vycházející z rozsudku Industrie Tessili Italiana Como(50), stanoví čl. 7 bod 1 písm. a) na jedné straně, že žalobu lze podat u soudu místa plnění závazku, na němž je žaloba založena, a na druhé straně, že toto místo musí být určeno podle práva, kterým se řídí tento sporný smluvní závazek, podle kolizních norem soudu, k němuž byla podána žaloba(51).
75. Dále podotýkám, že SP tvrdí, že se spoluvlastníci dohodli, že rakouský soud je věcně a místně příslušný bez ohledu na jejich bydliště. Zdá se však, že předkládající soud tomuto ujednání nepřikládá význam a v žádném případě Soudní dvůr nežádá, aby objasnil případný dopad uvedeného ujednání na určení příslušného soudu.
76. Konečně existuje určitý rozpor mezi formulací druhé otázky a odůvodněním žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Z formulace této otázky totiž může vyplývat, že předkládající soud vychází z předpokladu, že na tuto žalobu se nutně vztahuje čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012, a táže se na určení závazku, na kterém je založena uvedená žaloba, ve smyslu posledně uvedeného ustanovení. Naproti tomu odůvodnění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle všeho naznačuje, že předkládající soud má pochybnosti o tom, zda se na žalobu dotčenou v původním řízení může vztahovat uvedené ustanovení. Pro poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu a z důvodu nemožnosti tuto nejednoznačnost odstranit navrhuji, aby druhá otázka byla chápána v souladu s formulací uvedenou v bodě 72 tohoto stanoviska.
2. Posouzení
77. K tomu, aby se čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 mohl použít na žalobu dotčenou v původním řízení, musí být tento spor považován za spor, který spadá pod pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení. Jedná se o autonomní pojem unijního práva(52), který Soudní dvůr původně vyložil negativně, a sice že tento pojem nelze chápat tak, že se vztahuje na situaci, v níž neexistuje svobodně přijatý závazek jedné strany vůči druhé straně(53).
78. Vzhledem k tomu, že taková situace nikdy nebyla předložena rakouským soudům, které mají projednávat věc v původním řízení, může se na dotčenou žalobu vztahovat toto ustanovení. Předkládající soud totiž uvádí, že spoluvlastníci na základě smlouvy o spoluvlastnictví dobrovolně vstoupili do smluvního vztahu. Kromě toho s ohledem na judikaturu uvedenou v bodě 44 tohoto stanoviska nemá okolnost, že tento vztah existuje rovněž se spoluvlastníkem, který nebyl součástí smlouvy o spoluvlastnictví, jak byla uzavřena původními spoluvlastníky, vliv na použití čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012(54).
79. Pokud jde o určení „závazku, o nějž se jedná“ ve smyslu uvedeného ustanovení, předkládající soud, když přejímá výrazy použité tímto ustanovením v odůvodnění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, má patrně za to, že pod smluvní závazek spoluvlastníka spadá užívání jeho majetku ve spoluvlastnictví dohodnutým způsobem. V tomto sledu myšlenek se podle SP jedná o „povinnost konat“, to znamená v projednávané věci užívat toto zboží v souladu s jeho účelem užívání sjednaným ve smlouvě o spoluvlastnictví týkající se uvedené nemovitosti. Společnost Ellmes Property Services naproti tomu tvrdí, že se jedná o „povinnost zdržet se jednání“, a sice povinnost zdržet se pronájmu majetku ve spoluvlastnictví pro turistické účely, která neobsahuje žádné zeměpisné omezení a vyznačuje se četností míst, kde byla nebo měla být splněna. Proto se s ohledem na rozsudek Besix(55) čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 na spor v původním řízení nepoužije.
80. Z ustálené judikatury vyplývá, že pojem „závazek“ uvedený v čl. 7 bodě 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 odkazuje na povinnost, která odpovídá smluvnímu právu uplatněnému k odůvodnění žaloby(56). Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o žalobu na zdržení se jednání, mám za to, že sporný smluvní závazek spočívá v povinnosti zdržet se jednání, a konkrétně neměnit způsobem, který není v souladu se smlouvou o spoluvlastnictví, účel užívání majetku v místě, kde se nachází. Tato úvaha je podpořena skutečností, že spoluvlastník nemůže od jiného spoluvlastníka vyžadovat, aby svůj majetek užíval, pokud tak spoluvlastník nečiní.
81. Nejsem však přesvědčen názorem společnosti Ellmes Property Services, podle něhož by sporný smluvní závazek spočívající v povinnosti zdržet se jednání měl být plněn bez jakéhokoliv zeměpisného omezení, takže by bylo vyloučeno použití čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012.
82. Okolnosti projednávané věci totiž nejsou srovnatelné s okolnostmi věci, ve které byl vydán rozsudek Besix(57). V této věci, jak vyplývá z formulace otázky předložené Soudnímu dvoru, sporný smluvní závazek spočíval v povinnosti jednat výlučně se smluvním partnerem za účelem předložení společné nabídky v rámci veřejné zakázky a nespojit se s jiným partnerem. Předkládající soud v uvedené věci nejprve určil místo plnění dotčeného závazku v souladu se zásadou vycházející z rozsudku Industrie Tessili Italiana Como(58), podle níž je toto místo určeno právem určeným podle kolizních norem státu soudu, k němuž byla podána žaloba. Dále na základě práva označeného za rozhodné pro tento závazek určil, že tento závazek musí být splněn na jakémkoli místě na celém světě(59). Naproti tomu v projednávané věci předkládající soud s konečnou platností neurčil závazek, na kterém se zakládá žaloba SP, ani a fortiori místo, kde má být tento závazek splněn.
83. Kromě toho se zdá, že úvaha společnosti Ellmes Property Services, podle níž taková povinnost zdržet se určitého jednání, jako je povinnost dotčená v projednávané věci, nemá zvláštní místo plnění, nezohledňuje zásadu vycházející z rozsudku Industrie Tessili Italiana Como(60). Tato úvaha totiž nijak neodkazuje na řešení přijatá v rakouském právu, která tato společnost zřejmě považuje za použitelná na sporný smluvní závazek. Nelze však vyloučit, že právo použitelné na tento závazek umožní určit místo plnění uvedeného závazku a že toto místo bude odpovídat místu, kde se nachází byt podléhající režimu spoluvlastnictví(61). Je na předkládajícím soudu, aby v tomto ohledu provedl ověření a dodržel přitom zásadu vycházející z uvedeného rozsudku.
84. Konečně bych chtěl v zájmu úplnosti dodat, že podle mého názoru nemá Soudní dvůr k dispozici skutkové a právní poznatky nezbytné k poskytnutí doplňujících vysvětlení ohledně použití této zásady za okolností projednávané věci. Jedna ze stran sporu v původním řízení totiž tvrdí, že smlouva o spoluvlastnictví pochází z roku 1978. Je tedy málo pravděpodobné, že by právo rozhodné pro sporný smluvní závazek bylo určeno kolizními normami, které by Soudní dvůr mohl vyložit.
VI. Závěry
85. Z těchto důvodů navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) odpověděl následovně:
„1) Článek 24 bod 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba spoluvlastníka směřující k ukončení užívání bytu pro turistické účely jiným spoluvlastníkem z důvodu, že toto užívání neodpovídá účelu užívání sjednanému ve smlouvě o spoluvlastnictví, spadá pod toto ustanovení pouze tehdy, pokud lze tento účel užívání namítat vůči všem. Je ovšem věcí vnitrostátního soudu, aby provedl konečný přezkum v tomto ohledu.
2) Článek 7 bod 1 písm. a) uvedeného nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že účelu užívání sjednaný ve smlouvě o spoluvlastnictví nelze uplatňovat vůči všem, spadá taková žaloba pod pojem ‚smlouva nebo nároky ze smlouvy‘ ve smyslu tohoto ustanovení. Za těchto podmínek spočívá sporný smluvní závazek v povinnosti zdržet se jednání, a konkrétně neměnit způsobem, který není v souladu se smlouvou o spoluvlastnictví, účel užívání majetku v místě, kde se nachází. Pro ověření toho, zda místo plnění tohoto závazku odpovídá místu, kde se nachází byt podléhající režimu spoluvlastnictví, přísluší vnitrostátnímu soudu určit toto místo plnění v souladu s právem upravujícím tento závazek podle kolizních norem soudu, jemuž byl spor předložen.“