ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(první senát)
27. září 2011
Věc F‑98/09
Sarah Whitehead
v.
Evropská centrální banka (ECB)
„Veřejná služba – Zaměstnanci ECB – Každoroční přezkum platů a prémií – Přezkum za rok 2008 – Každoroční hodnotící řízení – Kritéria posouzení – Konzultace výboru zaměstnanců – Zohlednění nemocenské dovolené – Stanovení cílů“
Předmět: Žaloba podaná podle článku 36.2 protokolu o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky, připojeného ke Smlouvě o ES, kterou se S. Whitehead domáhá zrušení rozhodnutí ECB ze dne 8. ledna 2009, kterým jí bylo v rámci každoročního přezkumu platů a prémií přiznáno zvýšení platu o dva body, jakož i náhrady škody za jí způsobenou nemajetkovou újmu ohodnocenou ex æquo a bono na částku 10 000 eur.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Žalobkyně ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené ECB.
Shrnutí
1. Úředníci – Zaměstnanci Evropské centrální banky – Každoroční přezkum platů a prémií
(Pracovní řád pro zaměstnance Evropské centrální banky, příloha I, článek 5)
2. Úředníci – Zaměstnanci Evropské centrální banky – Každoroční přezkum platů a prémií – Posuzovací pravomoc
(Směrnice Rady 91/533; pracovní řád pro zaměstnance Evropské centrální banky, příloha I, článek 5)
3. Úředníci – Žaloba – Žalobní důvody – Žalobní důvod vycházející z povinnosti správy zachovávat transparentnost
4. Úředníci – Zaměstnanci Evropské centrální banky – Každoroční přezkum platů a prémií
(Pracovní řád pro zaměstnance Evropské centrální banky, příloha I, článek 5)
5. Námitka protiprávnosti – Působnost – Akty, proti nimž může být vznesena námitka protiprávnosti – Obecně závazný akt zakládající napadené rozhodnutí
(Články 236 ES a 241 ES; článek 152 AE; protokol o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky, článek 36.2)
6. Unijní právo – Zdroje – Judikatura Správního soudu Mezinárodní organizace práce – Vynětí
7. Úředníci – Zaměstnanci Evropské centrální banky – Zastoupení – Výbor zaměstnanců – Povinná konzultace – Rozsah
(Jednací řád Evropské centrální banky, článek 15; pracovní řád pro zaměstnance Evropské centrální banky, články 48 a 49)
8. Evropská centrální banka – Pravomoci Výkonné rady – Vydání organizačních předpisů banky – Přijetí pokynů
(Jednací řád Evropské centrální banky, čl. 11 odst. 2)
9. Úředníci – Rovné zacházení a nediskriminace – Povinnost zacházet s úředníky na nemocenské dovolené stejně jako s pracujícími úředníky – Neexistence
1. Skutečnost, že je každoroční přezkum platů a prémií v rámci Evropské centrální banky založen v rámci jednoho útvaru na srovnání přínosů každého zaměstnance k uskutečňování úkolů banky, neznamená, že Banka má při neexistenci zvláštního nástroje pro posouzení individuálních zásluh každého zaměstnance v rámci tohoto přezkumu povinnost založit svá rozhodnutí v oblasti každoročního přezkumu platů a prémií na ročním posouzení.
Jelikož kromě toho postup každoročního přezkumu platů a prémií nemá obdobu ve služebním řádu, nelze činit žádnou analogii mezi zásadami, kterými se řídí hodnocení unijních zaměstnanců, a těmi, kterými se řídí uvedený postup použitelný na zaměstnance Banky.
(viz body 44 a 48)
2. I když zásada zákazu diskriminace, jakož i povinnost transparentnosti a povinnost uvést odůvodnění vedou k tomu, že Evropská centrální banka musí při výkonu svých pravomocí dodržovat určité požadavky, nemohou vést k povinnosti Banky, aby se zřekla širokého rozhodovacího prostoru, který si rozhodla ponechat při provádění své politiky poskytování individuálních zvýšení platu, a definovala v právním aktu kritéria pro posouzení, která bude užívat při provádění své posuzovací pravomoci.
Stejně tak zásada právní jistoty sice vyžaduje přijetí dostatečně jasných norem, aby se jednotlivci mohli jednoznačně seznámit se svými právy a povinnostmi a postupovat podle toho, avšak neukládá Bance, aby omezila svou posuzovací pravomoc, kterou zamýšlí vykonat v oblasti individuálního zvýšení platů, tím, že přijme prováděcí opatření, jejichž účelem bude definovat, jak v budoucnu zamýšlí uvedenou posuzovací pravomoc provádět.
I když je dále pravda, že podmínky zvýšení platů se týkají odměny, na kterou mají zaměstnanci Banky nárok a představují z toho důvodu zásadní prvky pracovního vztahu ve smyslu směrnice 91/533 o povinnosti zaměstnavatele informovat zaměstnance o podmínkách pracovní smlouvy nebo pracovního poměru, tato směrnice nestanoví tak vysoké nároky, aby ukládala Bance vydání a zveřejnění kritérií pro posuzování přínosu každého zaměstnance k plnění úkolů Banky.
(viz body 49 a 58 až 60)
Odkazy:
Soudní dvůr: 14. dubna 2005, Belgie v. Komise, C‑110/03, bod 30
3. Povinnost transparentnosti není zásadou unijního práva, kterou může žalobce uplatňovat, aniž se opírá o znění právního předpisu. Pokud tedy žalobce neuvede znění právního předpisu stanovícího povinnost transparentnosti, které se zamýšlí dovolávat, nemá Soud možnost posoudit dosah jeho argumentu.
(viz bod 50)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 22. května 2007, López Teruel v. OHIM, F‑99/06, bod 94
4. Jelikož je každoroční přezkum platů a prémií v rámci Evropské centrální banky založen na porovnání individuálního přínosu každého zaměstnance k plnění úkolů Banky s přínosy jeho spolupracovníků v tomtéž odvětví činnosti, mohou relevantní vnitřní předpisy mít za následek rozdílené zacházení se zaměstnanci Banky, avšak toto rozdílné zacházení musí být považováno za odůvodněné objektivní skutečností, a sice tím, že každý útvar má za úkol uskutečňování odlišných úkolů. Tato ustanovení tedy nejsou v rozporu se zásadou rovného zacházení.
Jelikož vnitřní předpisy Banky, které upravují každoroční přezkum platů a prémií, nepovažují veškeré zaměstnance za členy jediné právní kategorie, zaměstnanec nemůže vytýkat Bance, že srovnala jeho přínos k plnění úkolů banky pouze s přínosem spolupracovníků z jeho útvaru.
(viz bod 68)
5. Úkolem mechanismu námitky protiprávnosti je umožnit žalobcům, aby cestou námitky mohli napadnout legalitu obecně závazného právního aktu uplatnitelného v případě, který je předmětem žaloby, bez ohledu na to, zda má tento akt povahu prováděcího opatření nebo legislativního aktu, pokud existuje přímá vazba mezi rozhodnutím, které je předmětem žaloby, a dotčeným obecně závazným právním aktem. Pouhá skutečnost, že se žalobce v rámci svého žalobního důvodu dovolává protiprávnosti aktu legislativní povahy, tedy nezpůsobí nepřípustnost žalobního důvodu.
Na základě článku 241 ES není kromě toho možnost vznést námitku protiprávnosti proti obecně závaznému právnímu aktu omezena zvláštní lhůtou. Není důvod, aby se totéž pravidlo nemohlo uplatnit na žaloby založené na článcích 236 ES, 152 AE nebo 36.2 protokolu o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky.
(viz body 73 a 74)
Odkazy:
Tribunál: 15. září 1998, De Persio v. Komise, T‑23/96, bod 54
6. Judikatura Správního soudu Mezinárodní organizace práce není jako taková zdrojem unijního práva, a nemůže tedy být užitečně uplatňována na podporu námitky protiprávnosti.
(viz bod 76)
7. Rozpočet nepatří mezi akty, pro jejichž přijetí nebo změnu ukládá článek 49 pracovního řádu pro zaměstnance Evropské centrální banky, vykládaný ve spojení s článkem 48 tohoto pracovního řádu, Bance povinnost konzultovat výbor zaměstnanců. Přijetí rozpočtu totiž probíhá na základě článku 15 jednacího řádu Evropské centrální banky, a nikoliv na základě pracovního řádu, pravidel použitelných na zaměstnance, nebo aktu, který je připojen k jednomu z těchto předpisů, ani se netýká otázky uvedené v článku 48 uvedeného pracovního řádu, pro kterou je požadována konzultace s výborem zaměstnanců. Při schvalování rozpočtových prostředků přidělených při každém každoročním přezkumu platů a prémií v rámci Banky tedy neexistuje povinnost konzultace uvedeného výboru.
(viz bod 89)
8. I když podle čl. 11 odst. 2 jednacího řádu Evropské centrální banky vydává Výkonná rada organizační předpisy, a na tomto základě tedy také pokyny v oblasti platové politiky, může pověřit vydáním uvedených pokynů jiný orgán a pouze je a posteriori schválit.
Okolnost, že určitý orgán má jako jediný pravomoc přijmout rozhodnutí, totiž nevylučuje, že tento orgán může dát pokyn jinému útvaru, aby převedl do písemné formy obsah rozhodnutí, které zamýšlí přijmout, za podmínky, že má možnost toto rozhodnutí změnit a že je mu znovu předloženo, aby mohl potvrdit konečné znění.
(viz body 93 a 94)
9. Zásady rovného zacházení a nediskriminace, jak jsou uznány v Evropské unii, zakládají povinnost správy, aby v totožných situacích nepostupovala odlišně a aby s rozdílnými situacemi nezacházela stejně, není-li takové odlišování objektivně odůvodněné. Jelikož se totožnost či rozdílnost situace musí posuzovat s ohledem na podmínky uplatnění normy, jejíž provedení bylo údajně zdrojem nerovného zacházení nebo diskriminace, je nutno konstatovat, že z faktického hlediska osoba na nemocenské dovolené není ve stejné situaci jako pracující osoba a tedy, z hlediska unijního práva, žádná obecná zásada správě neukládá, aby považovala osoby na nemocenské dovolené za osoby ve stejné situaci jako pracující osoby. Osoba na nemocenské dovolené je tedy oprávněna požadovat stejné zacházení jako s pracující osobou pouze tehdy, pokud znění právního předpisu ukládá správě postavit situaci osoby na nemocenské dovolené na roveň situaci pracující osoby.
(viz bod 108)
Odkazy:
Soudní dvůr: 11. července 2006, Chacón Navas, C‑13/05, bod 54; 20. ledna 2009, Schultz-Hoff a další, C‑350/06 a C‑520/06, bod 27
Tribunál: 31. května 2005, Dionyssopoulou v. Rada, T‑284/02, body 50 až 52 a citovaná judikatura; 9. června 2005, Castets v. Komise, T‑80/04, bod 30; 29. března 2007, Verheyden v. Komise, T‑368/04, bod 61