Language of document : ECLI:EU:T:2021:312

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (třetího senátu)

2. června 2021(*)

„Ochranná známka Evropské unie – Námitkové řízení – Přihláška slovní ochranné známky Evropské unie Hispano Suiza – Starší slovní ochranná známka Evropské unie HISPANO SUIZA – Relativní důvod pro zamítnutí zápisu – Nebezpečí záměny – Článek 8 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 207/2009 [nyní čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení (EU) 2017/1001]“

Ve věci T‑177/20,

Erwin Leo Himmel, s bydlištěm ve Walchwilu (Švýcarsko), zastoupený A. Gomollem, advokátem,

žalobce,

proti

Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), zastoupenému M. Fischerem, jako zmocněncem,

žalovanému,

přičemž dalším účastníkem řízení před odvolacím senátem EUIPO byl

Gonzalo Andres Ramirez Monfort, s bydlištěm v Barceloně (Španělsko),

jejímž předmětem je žaloba podaná proti rozhodnutí prvního odvolacího senátu EUIPO ze dne 21. ledna 2020 (věc R 67/2019-1), týkajícímu se námitkového řízení mezi E. L. Himmelem a G. A. Ramirez Monfortem,

TRIBUNÁL (třetí senát),

ve složení A. M. Collins, předseda, Z. Csehi a G. Steinfatt (zpravodajka), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,

s přihlédnutím k žalobě došlé soudní kanceláři Tribunálu dne 30. března 2020,

s přihlédnutím k vyjádření k žalobě došlému soudní kanceláři Tribunálu dne 21. července 2020,

s ohledem na to, že účastníci řízení ve lhůtě tří týdnů od okamžiku, kdy jim bylo doručeno sdělení o ukončení písemné části řízení, nepodali žádost o konání jednání, a poté, co na základě čl. 106 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu stanovil, že bude rozhodováno bez konání ústní části řízení,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Dne 18. února 2017 podal další účastník řízení u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), Gonzalo Andres Ramirez Monfort, u EUIPO přihlášku ochranné známky Evropské unie na základě nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1), ve znění pozdějších předpisů [nahrazeného nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 154, s. 1)].

2        Ochrannou známkou, jejíž zápis byl požadován, je slovní označení Hispano Suiza.

3        Výrobky, pro které byl zápis požadován, spadají do třídy 12 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a odpovídají následujícímu popisu: „Automobily“.

4        Přihláška ochranné známky byla zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Evropské unie č. 2017/038 ze dne 24. února 2017.

5        Dne 17. května 2017 podal žalobce, Erwin Leo Himmel, proti zápisu přihlášené ochranné známky na základě článku 41 nařízení č. 207/2009 (nyní článek 46 nařízení 2017/1001) námitky pro výrobky uvedené v bodě 3 výše.

6        Námitky byly založeny na starší slovní ochranné známce Evropské unie HISPANO SUIZA, zapsané dne 1. srpna 2016 pod číslem 9184003, označující výrobky spadající do tříd 14 a 25, které pro každou z těchto tříd odpovídají následujícímu popisu:

–        třída 14: „Hodinářské a chronometrické nástroje“;

–        třída 25: „Oděvy, obuv, pokrývky hlavy“.

7        Důvody uplatňovanými na podporu námitek byly důvody uvedené v čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 [nyní čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení 2017/1001].

8        Rozhodnutím ze dne 12. listopadu 2018 námitkové oddělení námitky zamítlo z důvodu, že vzhledem k neexistenci podobnosti mezi spornými výrobky a výrobky, na které se vztahuje starší ochranná známka, nemůže existovat žádné nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009.

9        Dne 10. ledna 2019 podal žalobce proti rozhodnutí námitkového oddělení odvolání k EUIPO na základě článků 66 až 68 nařízení 2017/1001.

10      Rozhodnutím ze dne 21. ledna 2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“) první odvolací senát EUIPO odvolání zamítl.

11      Odvolací senát uvedl, že jak vysvětlilo námitkové oddělení, nemohou být vozidla, jako jsou automobily, v žádném případě považována za podobná hodinkám, chronometrům, oděvům, obuvi a pokrývkám hlavy (bod 18 napadeného rozhodnutí). Konstatoval, že se prvně zmíněné výrobky, které jsou dopravními prostředky, ve všech ohledech liší od ostatních výrobků, které jsou přístroji na měření času a zbožím určeným k pokrytí a ochraně těla (bod 19 napadeného rozhodnutí). Tyto dvě kategorie výrobků se podle odvolacího senátu zjevně liší svou povahou, účelem a užíváním (bod 20 napadeného rozhodnutí). Nejedná se o konkurenční výrobky, jelikož zjevně uspokojují odlišné potřeby, ani o komplementární výrobky, jelikož zejména řízení vozidla není nezbytné pro osobu, která se musí obléci nebo si přeje vědět, kolik je hodin (bod 21 napadeného rozhodnutí). Kromě toho žalobce netvrdil, že kolidující výrobky jsou svou povahou, účelem nebo užíváním podobné ani že se jedná o konkurenční či komplementární výrobky (bod 22 napadeného rozhodnutí).

12      Odvolací senát mimoto odmítl argumentaci žalobce, podle které zaprvé existuje „obchodní praxe“ spočívající v tom, že výrobci automobilů rozšiřují užívání svých dobře známých ochranných známek na jiné výrobky, jako jsou oděvy, hodinky a jiné doplňky, zadruhé že široké veřejnosti je tato praxe známá, zatřetí že tedy široká veřejnost předpokládá, že užívání téže ochranné známky pro kolidující výrobky znamená, že pocházejí od téhož podniku, a začtvrté že tyto výrobky jsou proto vnímány jako „podobné“ (body 23 a 26 napadeného rozhodnutí). Podle odvolacího senátu se žalobce tímto snaží nahradit novým kritériem podobnosti, a sice kritériem „obchodní praxe“, kritéria zavedená judikaturou, kterými jsou povaha, účel, užívání, případná konkurence a vztah komplementarity (bod 24 napadeného rozhodnutí). Žalobce přitom nepopřel, že na základě posledně zmíněných kritérií nevykazují automobily na straně jedné a výrobky, na které se vztahuje starší ochranná známka, na straně druhé žádnou podobnost (bod 25 napadeného rozhodnutí).

13      Podle odvolacího senátu může být obchodní praxe relevantní pouze k prokázání existence „spojitosti“ mezi ochrannými známkami a výrobky, které tyto známky označují, v rámci důvodu pro zamítnutí zápisu uvedeného v čl. 8 odst. 5 nařízení 2017/1001, kterého se žalobce před odvolacím senátem nedovolával (bod 27 napadeného rozhodnutí).

14      Odvolací senát z toho vyvodil závěr, že užívání sporné ochranné známky pro automobily nevyvolává nebezpečí záměny nebo asociace se starší ochrannou známkou zapsanou pro výrobky zahrnuté do tříd 14 a 25, takže shledal, že námitky jsou „zjevně neopodstatněné“.

 Návrhová žádání účastníků řízení

15      Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

–        napadené rozhodnutí zrušil,

–        uložil EUIPO náhradu nákladů řízení.

16      EUIPO navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl,

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

17      Na podporu své žaloby uplatňuje žalobce jediný žalobní důvod, vycházející z porušení čl. 46 odst. 1 písm. a) nařízení 2017/1001 ve spojení s jeho čl. 8 odst. 1 písm. b), a povinnosti uvést odůvodnění.

18      Na úvod je třeba konstatovat, že s ohledem na datum podání dotčené přihlášky k zápisu, a sice 18. února 2017, které je rozhodné pro určení použitelného hmotného práva, se na skutkové okolnosti projednávané věci vztahují hmotněprávní ustanovení nařízení č. 207/2009 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. května 2014, Bimbo v. OHIM, C‑591/12 P, EU:C:2014:305, bod 12, a ze dne 18. června 2020, Primart v. EUIPO, C‑702/18 P, EU:C:2020:489, bod 2 a citovaná judikatura). Kromě toho se má obecně za to, že procesní pravidla jsou použitelná ke dni, kdy tato vstoupí v platnost (viz rozsudek ze dne 11. prosince 2012, Komise v. Španělsko, C‑610/10, EU:C:2012:781, bod 45 a citovaná judikatura). Pokud jde o hmotněprávní pravidla, je tedy v projednávané věci třeba chápat odkazy na čl. 8 odst. 1 a 5 nařízení 2017/1001, které odvolací senát učinil v napadeném rozhodnutí, jakož i žalobce a EUIPO v předložené argumentaci, tak, že se týkají čl. 8 odst. 1 a 5 nařízení č. 207/2009, s totožným zněním. Pokud jde o procesní pravidla, vzhledem k tomu, že námitky byly podány dne 17. května 2017, je třeba odkazy žalobce na čl. 46 odst. 1 písm. a) nařízení 2017/1001, týkající se zejména lhůty pro podání námitek, chápat tak, že se týkají čl. 41 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009 tehdy platného ke dni podání námitek, s totožným zněním.

19      Žalobce v podstatě tvrdí, že odvolací senát neprávem dospěl k závěru o neexistenci podobnosti kolidujících výrobků. Nezohlednil totiž všechny relevantní faktory pro jejich srovnání s ohledem na okolnosti projednávané věci, ani se nezabýval všemi relevantními argumenty, které žalobce uplatnil ve prospěch existence podobnosti těchto výrobků.

20      V první řadě žalobce tvrdí, že výčet faktorů vytyčených judikaturou pro účely posouzení podobnosti výrobků nebo služeb není vyčerpávající.

21      Z bodu 23 rozsudku ze dne 29. září 1998, Canon (C‑39/97, EU:C:1998:442), podle žalobce vyplývá, že pro posouzení podobnosti mezi kolidujícími výrobky nebo službami je třeba zohlednit všechny relevantní faktory. Tyto faktory zahrnují mimo jiné jejich povahu, účel, jejich užívání a jejich konkurenční nebo komplementární charakter (dále jen „kritéria Canon“). Výraz „mimo jiné“ ukazuje, že výčet těchto faktorů je pouze demonstrativní, přičemž jiné relevantní faktory jej mohou doplnit nebo jej nahradit, jako je tomu v projednávané věci. Podobnost výrobků a služeb nezávisí na specifickém počtu kritérií, která mohou být určena předem a použita na všechny případy.

22      Podle ustálené judikatury je vedle kritérií Canon rovněž třeba zohlednit i jiné faktory, a sice distribuční kanály, relevantní veřejnost a obvyklý původ výrobků, či dokonce totožnost výrobců. Při posuzování podobnosti výrobků by mělo být srovnání zaměřeno na identifikaci relevantních faktorů, které zvláště charakterizují porovnávané výrobky, s přihlédnutím zejména k obchodní realitě daného výrobku. Relevance určitého faktoru tedy závisí na příslušných srovnávaných výrobcích. V projednávané věci jsou rozhodujícími faktory obvyklý původ výrobků a určitá ustálená tržní praxe výrobců automobilů v rámci Evropské unie. Odvolací senát však nezohlednil žádný jiný faktor než kritéria Canon a spokojil se s tvrzením, že faktor týkající se obchodní praxe uplatněný žalobcem je novým faktorem chybějícím v rozsudku ze dne 29. září 1998, Canon (C‑39/97, EU:C:1998:442), takže není přípustný.

23      Žalobce uvádí, že posouzení podobnosti kolidujících výrobků se v projednávané věci nemůže omezit pouze na kritéria Canon, neboť jinak by nebyly zohledněny relevantní faktory pro posouzení podobnosti výrobků, jako např. běžná praxe většiny výrobců automobilů v Unii, která spočívá v rozsáhlé výrobě a prodeji oděvů, a dále skutečnost, že spotřebitelé vědí o této praxi a jsou na ni zvyklí. Navíc tato tržní praxe podle něj vedla v projednávané věci k určitému kognitivnímu chování, což je jistý stav mysli.

24      Navíc určitá tržní praxe v daném obchodním odvětví je obecně považována za rozhodující faktor, jak to dokládají rozhodnutí pátého odvolacího senátu EUIPO ze dne 8. června 2017 (věc R 1447/2016-5, bod 54), pátého odvolacího senátu EUIPO ze dne 16. listopadu 2017 (věc R 968/2015-5, bod 49) a druhého odvolacího senátu EUIPO ze dne 15. prosince 2017 (věc R 1527/2017-2, bod 26).

25      V druhé řadě žalobce tvrdí, že kdyby odvolací senát posoudil podobnost kolidujících výrobků ve světle kritéria obchodní praxe, která je spotřebitelům známá a spočívá v tom, že výrobci automobilů v Unii nabízejí nejen automobily a autodíly a vybavení automobilů, ale také širokou škálu oděvů a doplňků, musel by dospět k závěru, že tyto výrobky jsou podobné. Skuteční a potenciální kupci oděvů a doplňků označených značkou, která je užívána rovněž pro automobily, tímto vyjadřují, že vlastní automobil pocházející od určitého výrobce nebo že se zajímají o automobily tohoto výrobce nebo je obdivují, a učiní si tedy spojitost mezi těmito různými kategoriemi výrobků. Kromě toho, pokud je tatáž ochranná známka užívána jak pro automobily, tak pro hodinářské a chronometrické nástroje, oděvy, obuv a pokrývky hlavy, je relevantní veřejnost přesvědčena, že všechny tyto výrobky jsou vyráběny nebo uváděny na trh pod výlučnou kontrolou určitého podniku nebo přinejmenším podniků hospodářsky propojených, i když nejsou konkurenční ani komplementární.

26      V třetí řadě žalobce tvrdí, že odvolací senát rovněž proto, že nezohlednil skutečnost, že kolidující výrobky pocházejí od týchž výrobců a jsou prodávány prostřednictvím týchž distribučních kanálů, neprávem dospěl k závěru, že tyto výrobky nejsou podobné. V tomto ohledu žalobce zaprvé tvrdí, že skutečné výrobní místo není natolik rozhodující jako otázka, zda bere relevantní veřejnost v úvahu totožnost subjektu, který řídí nebo kontroluje výrobu či dodávky výrobků, a podotýká, že námitkové oddělení konstatovalo, že v dnešní době nabízejí výrobci automobilů pod svými značkami i takové výrobky, jako jsou ty spadající do tříd 14 a 25. Námitkové oddělení též uznalo, že za výrobu a dodávky automobilů, oděvů a hodinářských nástrojů často nesou odpovědnost titíž výrobci, a sice výrobci automobilů. Zadruhé uvádí, že z výtisků z internetových stránek přiložených k žalobě vyplývá, že oděvy a doplňky nabízené výrobci automobilů jsou dostupné na internetových stránkách těchto výrobců, které často obsahují i podrobné informace o nabízených automobilech. Kromě toho mnoho výrobců nabízí své oděvy prostřednictvím svých obvyklých autorizovaných prodejců automobilů.

27      Podobnost dotčených výrobků tudíž vyplývá i z toho, že pocházejí od téhož výrobce a jsou nabízeny nebo prodávány prostřednictvím stejných distribučních kanálů. Užívání přihlášené ochranné známky pro automobily tedy podle žalobce vyvolává nebezpečí záměny a asociace se starší ochrannou známkou zapsanou pro výrobky spadající do tříd 14 a 25.

28      EUIPO s argumenty žalobce nesouhlasí.

29      EUIPO v první řadě tvrdí, že i když judikatura nepodává vyčerpávající výčet relevantních faktorů, stanoví několik faktorů, které musí být systematicky zohledňovány při posuzování podobnosti dotčených výrobků nebo služeb, a sice kritéria Canon. V závislosti na zvláštnostech každého případu se mohou ukázat jako relevantní také „doplňkové“ faktory, jako jsou distribuční kanály, dotčená veřejnost nebo obvyklý původ výrobků či služeb.

30      Žalobce přitom nepopírá, že by použití kritérií Canon nevedlo k žádnému stupni podobnosti mezi automobily na straně jedné a hodinářskými a chronometrickými nástroji, oděvy, obuví a pokrývkami hlavy na straně druhé.

31      V druhé řadě EUIPO zpochybňuje relevanci zvláštní obchodní praxe v automobilovém odvětví, které se dovolává žalobce. Obchodní praxe může být do jisté míry relevantní v rámci hodnocení spojitosti podle čl. 8 odst. 5 nařízení č. 207/2009. Nepředstavuje však relevantní, natož pak rozhodující faktor v rámci posouzení podobnosti výrobků podle čl. 8 odst. 1 písm. b) téhož nařízení. Koncept spojitosti, při jejímž vytvoření může hrát roli obchodní praxe, je totiž širší než koncept podobnosti výrobků nebo služeb ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009. EUIPO v tomto ohledu poznamenává, že rozhodnutí pátého odvolacího senátu EUIPO ze dne 8. června 2017 (věc R 1447/2016-5), o které se opírá žalobce, se netýká podobnosti výrobků podle čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, ale vytvoření si spojitosti v rámci čl. 8 odst. 5 téhož nařízení. Vzhledem k tomu, že žalobce v projednávané věci nenamítl porušení čl. 8 odst. 5 nařízení č. 207/2009, musí být argument, který vyvozuje z údajné důležitosti obchodních praxe jakožto rozhodného faktoru pro projednávanou věc, odmítnut.

32      Ve třetí řadě, pokud jde zaprvé o doplňkové kritérium obvyklého původu výrobků, má EUIPO za to, že je nezbytné zaujmout restriktivní přístup, aby se zabránilo oslabení tohoto kritéria. Kdyby se v projednávané věci mělo za to, že všechny druhy výrobků nebo služeb pocházejících od téhož velkého podniku nebo společnosti mají stejný původ, ztratilo by toto kritérium význam. EUIPO má za to, že i když není pro výrobce automobilů neobvyklé označovat jejich značkou automobilů i mnoho dalších výrobků, veřejnost si je dobře vědoma toho, že se obecně jedná o činnost prováděnou v souvislosti s odvozenými výrobky a doplňky vyráběnými jinými podniky, s úmyslem propagovat hlavní výrobek, tedy automobily, a nikoliv o hlavní obchodní činnost výrobce automobilů, který je vlastníkem ochranné známky. Veřejnost si je zcela vědoma toho, že se trh oděvů a hodinek zásadně liší od automobilového trhu, a proto zpravidla neočekává, že kolidující výrobky budou vyráběny a nabízeny týmž podnikem.

33      Zadruhé má EUIPO za to, že všechny kolidující výrobky mohou skutečně být určeny konečným spotřebitelům. Hodinky nebo oděvy mohou též příležitostně sdílet stejné distribuční kanály jako automobily, jelikož by mohly být jakožto odvozené výrobky nabízeny na internetových stránkách autorizovaných prodejců automobilů nebo také fyzicky v autorizovaných prodejnách automobilů. Tento případný vztah však neznamená, že takové výrobky, jako jsou oděvy nebo hodinky, tvoří stejnorodou skupinu s automobily, ani že jsou zpravidla nabízeny a prodávány vedle sebe s automobily. V každém případě i případné vztahy týkající se takových poměrně vratkých doplňkových faktorů, jako jsou dotčená veřejnost nebo distribuční kanály, nemohou v žádném případě převážit nad nedostatkem podobnosti z hlediska povahy, účelu a užívání výrobků nebo jakéhokoli jiného kritéria Canon.

34      Z toho podle EUIPO vyplývá, že jelikož není splněna jedna z podmínek stanovených v čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, a sice podobnost výrobků, odvolací senát správně zamítl odvolání jako zjevně neopodstatněné.

35      Na úvod je třeba podotknout, že i když se žalobce na podporu své žaloby dovolává nejen čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, ale i čl. 41 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009, nepředložil žádný konkrétní argument týkající se posledně zmíněného ustanovení, které ostatně stanoví především určitá pravidla pro podání námitek proti zápisu ochranné známky. Je tedy třeba dovodit, že projednávaný žalobní důvod vychází pouze z porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009.

36      Podle posledně zmíněného ustanovení se na základě námitek majitele starší ochranné známky přihlášená ochranná známka nezapíše, pokud z důvodu totožnosti nebo podobnosti se starší ochrannou známkou a totožnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb, na které se ochranná známka vztahuje, existuje nebezpečí záměny u veřejnosti na území, na kterém je starší ochranná známka chráněna. Nebezpečí záměny zahrnuje i nebezpečí asociace se starší ochrannou známkou.

37      Pojem „nebezpečí asociace“ není alternativou pojmu nebezpečí záměny, ale slouží k upřesnění jeho rozsahu. Samotné znění čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 tedy vylučuje, aby pojem „nebezpečí asociace“ mohl být použit, pokud u relevantní veřejnosti neexistuje nebezpečí záměny [viz rozsudek ze dne 11. září 2014, Continental Wind Partners v. OHIM – Continental Reifen Deutschland (CONTINENTAL WIND PARTNERS), T‑185/13, nezveřejněný, EU:T:2014:769, bod 75 a citovaná judikatura].

38      Podle ustálené judikatury představuje nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 nebezpečí, že se veřejnost může domnívat, že dotčené výrobky nebo služby pocházejí od stejného podniku, případně od podniků hospodářsky propojených. Existence nebezpečí záměny u relevantní veřejnosti musí být posuzována globálně, přičemž musí být zohledněny všechny relevantní faktory projednávaného případu, mezi něž patří zejména stupeň podobnosti mezi kolidujícími označeními a mezi dotčenými výrobky nebo službami, na které se tato označení vztahují, jakož i intenzita dobrého jména a stupeň inherentní nebo užíváním získané rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky [rozsudky ze dne 24. března 2011, Ferrero v. OHIM, C‑552/09 P, EU:C:2011:177, bod 64, a ze dne 8. května 2014, Bimbo v. OHIM, C‑591/12 P, EU:C:2014:305, bod 20; viz rovněž rozsudek ze dne 9. července 2003, Laboratorios RTB v. OHIM – Giorgio Beverly Hills (GIORGIO BEVERLY HILLS), T‑162/01, EU:T:2003:199, body 30 až 32 a citovaná judikatura].

39      Toto globální posouzení nebezpečí záměny předpokládá určitou vzájemnou závislost mezi zohledněnými faktory, a zejména mezi podobností kolidujících označení a podobností dotčených výrobků nebo služeb. Nízký stupeň podobnosti mezi dotčenými výrobky nebo službami tak může být vyvážen vysokým stupněm podobnosti mezi kolidujícími označeními a naopak (viz rozsudek ze dne 18. prosince 2008, Les Éditions Albert René v. OHIM, C‑16/06 P, EU:C:2008:739, bod 46 a citovaná judikatura).

40      Za účelem použití čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 však nebezpečí záměny předpokládá totožnost nebo podobnost kolidujících ochranných známek a zároveň totožnost nebo podobnost výrobků nebo služeb, na které se kolidující ochranné známky vztahují. Jedná se o podmínky kumulativní [viz rozsudek ze dne 22. ledna 2009, Commercy v. OHIM – easyGroup IP Licensing (easyHotel), T‑316/07, EU:T:2009:14, bod 42 a citovaná judikatura].

41      I za předpokladu, že existuje totožnost s ochrannou známkou, jejíž rozlišovací způsobilost je zvláště vysoká, je tak nutno prokázat podobnost mezi výrobky nebo službami, na které se ochranná známka vztahuje (usnesení ze dne 9. března 2007, Alecansan v. OHIM, C‑196/06 P, nezveřejněné, EU:C:2007:159, bod 24). Na rozdíl od toho, co je stanoveno například v čl. 8 odst. 5 nařízení č. 207/2009, který se výslovně týká případů, kdy výrobky nebo služby nejsou podobné, čl. 8 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení stanoví, že nebezpečí záměny předpokládá totožnost nebo podobnost označených výrobků nebo služeb [rozsudek ze dne 7. května 2009, Waterford Wedgwood v. Assembled Investments (Proprietary) a OHIM, C‑398/07 P, nezveřejněný, EU:C:2009:288, bod 34].

42      V projednávané věci měl odvolací senát za to, že u relevantní veřejnosti neexistuje žádné nebezpečí záměny, na pouhém základě srovnání kolidujících výrobků, aniž přezkoumal ostatní podmínky připomenuté v bodě 38 výše, mezi něž patří zejména podobnost mezi označeními, a provedl globální posouzení existence nebezpečí záměny, při kterém by bylo přihlédnuto ke všem relevantním faktorům. Nicméně v případě podobnosti uvedených výrobků, byť nízké, je odvolací senát povinen ověřit, zda případný vysoký stupeň podobnosti označení, nebo dokonce jejich totožnost, nemůže u spotřebitele vyvolat nebezpečí záměny ohledně původu výrobků [rozsudek ze dne 11. července 2007, El Corte Inglés v. OHIM – Bolaños Sabri (PiraÑAM diseño original Juan Bolaños), T‑443/05, EU:T:2007:219, bod 40].

43      Je tedy třeba přezkoumat, zda odvolací senát právem dospěl k závěru, že výrobky, na které se vztahují kolidující ochranné známky, nejsou podobné.

 K relevanci kritéria „obchodní praxe“

44      Podle judikatury vyplývající z bodu 23 rozsudku ze dne 29. září 1998, Canon (C‑39/97, EU:C:1998:442) platí, že za účelem provedení srovnání mezi výrobky nebo službami, na které se vztahují kolidující ochranné známky, je třeba zohlednit všechny relevantní faktory, které charakterizují vztah mezi nimi. Tyto faktory zahrnují zvláště jejich povahu, účel, jejich užívání a jejich konkurenční nebo komplementární charakter. Mohou být zohledněny i jiné faktory, jako jsou distribuční kanály dotyčných výrobků nebo služeb nebo okolnost, že uvedené výrobky nebo služby jsou často prodávány ve stejných specializovaných prodejních místech, jež může usnadnit vnímání úzkých vazeb mezi nimi ze strany dotyčného spotřebitele a posílit dojem, že odpovědnost za výrobu těchto výrobků nebo poskytování těchto služeb nese tentýž podnik [rozsudky ze dne 21. ledna 2016, Hesse v. OHIM, C‑50/15 P, EU:C:2016:34, body 21 až 23, a ze dne 10. června 2015, AgriCapital v. OHIM – agri.capital (AGRI.CAPITAL), T‑514/13, EU:T:2015:372, bod 29; viz též rozsudek ze dne 2. října 2015, The Tea Board v. OHIM – Delta Lingerie (Darjeeling), T‑627/13, nezveřejněný, EU:T:2015:740, bod 37 a citovaná judikatura].

45      Formulace, podle které je třeba „zohlednit všechny relevantní faktory, které charakterizují vztah mezi výrobky nebo službami“, a že „[t]yto faktory zahrnují zejména jejich povahu, účel, jejich užívání a jejich konkurenční nebo komplementární charakter“, jasně naznačuje, že tento výčet kritérií není vyčerpávající, jak správně tvrdí žalobce. Tento seznam byl ostatně doplněn po vyhlášení rozsudku ze dne 29. září 1998, Canon (C‑39/97, EU:C:1998:442), přidáním dalších kritérií [rozsudek ze dne 21. července 2016, Ogrodnik v. EUIPO – Aviário Tropical (Tropical), T‑804/14, nezveřejněný, EU:T:2016:431, bod 58], včetně obvyklého původu dotčených výrobků [rozsudky ze dne 26. září 2017, Banca Monte dei Paschi di Siena a Banca Widiba v. EUIPO – ING-DIBa (WIDIBA), T‑83/16, nezveřejněný, EU:T:2017:662, bod 64, a ze dne 13. listopadu 2018, Camomilla v. EUIPO – CMT (CAMOMILLA), T‑44/17, nezveřejněný, EU:T:2018:775, body 76 a 91], a jejich distribučních kanálů, jak bylo uvedeno v bodě 44 výše. Kromě toho bylo judikováno, že skutečnost, že jsou kolidující výrobky často propagovány ve stejných odborných časopisech, je též faktorem, který může usnadnit vnímání úzkých vazeb mezi nimi dotyčným spotřebitelem a posílit dojem, že odpovědnost za jejich výrobu nese tentýž podnik [rozsudek ze dne 13. února 2014, Demon International v. OHIM – BIG Line (DEMON), T‑380/12, nezveřejněný, EU:T:2014:76, bod 42].

46      Za těchto podmínek se odvolací senát dopustil v bodech 24 a 27 napadeného rozhodnutí nesprávného právního posouzení, když principiálně vyloučil posouzení podobnosti kolidujících výrobků ve světle kritéria obchodní praxe uplatněného žalobcem. Není totiž vyloučeno, že v rámci posouzení podobnosti výrobků nebo služeb obecně, jakož i konkrétně kolidujících výrobků mohou být relevantní i jiná kritéria, než jsou ta uvedená odvolacím senátem v bodě 17 napadeného rozhodnutí, a sice vedle kritérií Canon i distribuční kanály a totožnost prodejních míst.

47      Odvolací senát sice v bodě 17 napadeného rozhodnutí připomněl relevantní kritéria pro posouzení podobnosti výrobků, přičemž upřesnil, že mohou být zohledněny i jiné faktory. Nicméně neposoudil podobnost kolidujících výrobků s ohledem na tyto jiné faktory. Pokud jde konkrétně o obchodní praxi uplatňovanou žalobcem, odvolací senát v bodě 24 napadeného rozhodnutí vysvětlil, že argumentaci žalobce nelze přijmout, protože se snaží nahradit novým kritériem podobnosti, a sice kritériem obchodní praxe, kritéria zavedená judikaturou, kterými jsou povaha, účel, užívání, konkurence a vztah komplementarity. Podle odvolacího senátu musel být argument žalobce vycházející z obchodní praxe odmítnut, jelikož neexistuje podobnost z hlediska posledně zmíněných kritérií (body 25 a 26 napadeného rozhodnutí). Podle něj mohla být obchodní praxe relevantní pouze k prokázání existence spojitosti mezi ochrannými známkami v rámci důvodu pro zamítnutí zápisu uvedeného v čl. 8 odst. 5 nařízení č. 207/2009 (bod 27 napadeného rozhodnutí).

48      Body 24 až 27 napadeného rozhodnutí nemohou být vykládány v tom smyslu, že odvolací senát měl za to, že jeho analýza vyplývající z použití kritérií Canon nemůže být zpochybněna pouhým faktorem obchodní praxe. Taková úvaha by totiž byla v rozporu se závěrem, který vyplývá z bodů 21 a 23 rozsudku ze dne 21. ledna 2016, Hesse v. OHIM (C‑50/15 P, EU:C:2016:34), podle kterého není vyloučeno, že jedno relevantní kritérium může samo o sobě zakládat existenci podobnosti mezi výrobky nebo službami, navzdory okolnosti, že použití jiných kritérií svědčí spíše o neexistenci takové podobnosti. V každém případě není možné posoudit dopad takového doplňkového kritéria, jako je obchodní praxe, na posouzení již provedené na základě faktorů plynoucích z rozsudku ze dne 29. září 1998, Canon (C‑39/97, EU:C:1998:442), před tím, než je toto kritérium náležitě posouzeno. Odvolací senát však takovéto posouzení neprovedl.

49      Kromě toho nic ve znění bodu 27 napadeného rozhodnutí neumožňuje dovodit, že odvolací senát zamýšlel omezit zjištění, že „obchodní praxe může být relevantní pouze pro prokázání existence ‚spojitosti‘ mezi ochrannými známkami (a výrobky, na které se vztahují), to znamená v rámci důvodu pro zamítnutí zápisu uvedeného v čl. 8 odst. 5 [nařízení č. 207/2009]“, na okolnosti projednávané věci. Toto zjištění, které je formulováno jako nezvratné, tak jasně vyjadřuje, že podle odvolacího senátu nemůže být obchodní praxe v žádném případě nijak relevantní pro posouzení podobnosti výrobků v rámci čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009. Je třeba zdůraznit, že EUIPO ve vyjádření k žalobě potvrdil, že podle jeho chápání nepředstavuje obchodní praxe relevantní faktor v rámci posouzení podobnosti výrobků podle čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009.

50      Je sice pravda, že se žalobce nesprávně opírá o tři rozhodnutí odvolacích senátů EUIPO za účelem tvrzení, že v rozhodovací praxi EUIPO bylo již toto kritérium uznáno za relevantní pro posouzení podobnosti výrobků v rámci použití čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 (viz bod 24 výše). Jak správně tvrdí EUIPO, rozhodnutí pátého odvolacího senátu EUIPO ze dne 8. června 2017 (věc R 1447/2016-5) nebylo přijato na základě čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, ale na základě odstavce 5 tohoto článku. Kromě toho zohlednění obchodní praxe v rozhodnutích pátého odvolacího senátu EUIPO ze dne 16. listopadu 2017 (věc R 968/2015-5, bod 49) a druhého odvolacího senátu EUIPO ze dne 15. prosince 2017 (věc R 1527/2017-2, bod 26) spadá do rámce globálního posouzení existence nebezpečí záměny, a nikoli do rámce posouzení podobnosti výrobků.

51      Avšak i když kritérium obchodní praxe nebylo uvedeno výslovně, bylo již zohledněno pro posouzení podobnosti kolidujících výrobků nebo služeb. Bylo tak například přihlédnuto ke skutečnosti, že kolidující výrobky a služby byly často uváděny na trh společně, aby z toho byl vyvozen závěr, že mezi uvedenými výrobky a službami existuje podobnost [rozsudek ze dne 4. června 2015, Yoo Holdings v. OHIM – Eckes-Granini Group (YOO), T‑562/14, nezveřejněný, EU:T:2015:363, bod 27]. Bylo rovněž zdůrazněno, že je důležité posoudit, zda spotřebitelé považují za běžné, že kolidující výrobky jsou uváděny na trh pod stejnou ochrannou známkou, což obvykle znamená, že velká část příslušných výrobců nebo distributorů těchto výrobků je stejná [rozsudky ze dne 9. července 2015, Nanu-Nana Joachim Hoepp v. OHIM – Vincci Hoteles (NANU), T‑89/11, nezveřejněný, EU:T:2015:479, bod 35, a ze dne 10. října 2018, Cuervo y Sobrinos 1882 v. EUIPO – A. Salgado Nespereira (Cuervo y Sobrinos LA HABANA 1882), T‑374/17, nezveřejněný, EU:T:2018:669, bod 41; viz též rozsudek ze dne 13. února 2020, Delta-Sport v. EUIPO – Delta Enterprise (DELTA SPORT), T‑387/18, nezveřejněný, EU:T:2020:65, body 59 a 60 a citovaná judikatura].

52      Ostatně na rozdíl od toho, co by mohl naznačovat bod 27 napadeného rozhodnutí, jakož i argumenty EUIPO uvedené v bodě 31 výše, okolnost, že určité kritérium je považováno za relevantní v rámci použití čl. 8 odst. 5 nařízení č. 207/2009, sama o sobě neznamená, že by tomu tak nebylo v rámci použití odst. 1 písm. b) téhož článku [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2015, Compagnie des montres Longines, Francillon v. OHIM – Cheng (B), T‑505/12, EU:T:2015:95, body 47 a 48].

53      Stejně tak je třeba odmítnout argumenty EUIPO, podle kterých z judikatury vyplývá, že kritéria Canon musí být systematicky zohledňována za účelem posouzení podobnosti výrobků nebo služeb, zatímco doplňková kritéria by mohla být relevantní v závislosti na zvláštnostech každého případu, a dále že posledně zmíněná kritéria jsou „vratká“, takže nemohou v žádném případě převažovat nad neexistencí podobnosti z hlediska kritérií Canon. Z rozsudku ze dne 21. ledna 2016, Hesse v. OHIM (C‑50/15 P, EU:C:2016:34, bod 23) totiž zaprvé vyplývá, že každé z kritérií vyplývajících z judikatury, nezávisle na otázce, zda se jedná o jedno z původních kritérií, nebo kritérií, která se k nim připojila, je pouze jedním z řady kritérií, zadruhé že kritéria jsou autonomní a zatřetí že podobnost mezi kolidujícími výrobky nebo službami může být založena na jediném z těchto kritérií (viz bod 48 výše). Navíc, i když je EUIPO povinen zohlednit všechny relevantní faktory, které charakterizují vztah mezi dotčenými výrobky, nemusí zohlednit faktory, které nejsou relevantní pro vztah mezi uvedenými výrobky [viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2011, Pukka Luggage v. OHIM – Azpiroz Arruti (PUKKA), T‑483/10, nezveřejněný, EU:T:2011:692, bod 28 a citovaná judikatura].

54      Je třeba dodat, že z pokynů EUIPO týkajících se průzkumu ochranných známek Evropské unie rovněž vyplývá, že ustálená obchodní zvyklost spočívající v tom, že výrobci rozšíří svou činnost na sousední trhy, má zvláštní význam pro závěr, že výrobky nebo služby odlišné povahy mají tentýž původ. Podle těchto pokynů je v takovýchto situacích třeba určit, zda je toto rozšíření v daném odvětví běžné.

55      Z toho vyplývá, že existence určité obchodní praxe může být relevantním kritériem pro posouzení podobnosti mezi výrobky nebo službami v rámci čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009.

56      Odvolací senát tudíž neprávem principiálně vyloučil relevanci kritéria vycházejícího z obchodní praxe v rámci svého posouzení podobnosti kolidujících výrobků. Vzhledem k tomu, že odvolací senát z důvodu svého pochybení konkrétně nezkoumal relevanci a případně dopad tohoto kritéria při posuzování podobnosti kolidujících výrobků, nemůže Tribunál sám o této otázce rozhodnout [rozsudky ze dne 5. července 2011, Edwin v. OHIM, C‑263/09 P, EU:C:2011:452, bod 72; ze dne 12. července 2018, Lotte v. EUIPO – Nestlé Unternehmungen Deutschland (Vyobrazení koaly), T‑41/17, nezveřejněný, EU:T:2018:438, body 54 a 55, a ze dne 5. prosince 2019, Idea Groupe v. EUIPO – The Logistical Approach (Idealogistic Verhoeven Greatest care in getting it there), T‑29/19, nezveřejněný, EU:T:2019:841, bod 91].

 Ke kritériím totožnosti výrobců a distribučních kanálů

57      Před odvolacím senátem žalobce tvrdil, že kolidující výrobky jsou podobné rovněž na základě kritérií obvyklého původu, či dokonce totožnosti výrobců, jakož i kritéria distribučních kanálů. I když byla obě tato kritéria uznána jak judikaturou (viz zejména judikatura citovaná v bodě 45 výše), tak samotným odvolacím senátem v bodě 17 napadeného rozhodnutí za relevantní pro posouzení podobnosti výrobků nebo služeb podle čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, odvolací senát v projednávané věci tato dvě kritéria nezkoumal, a ostatně ani neuvedl důvody, proč by nemohla hrát roli v rámci tohoto posouzení, jak správně tvrdí žalobce (viz bod 19 výše).

58      I když bod 17 napadeného rozhodnutí „standardně“ připomíná judikaturu týkající se relevantních faktorů, které je třeba zohlednit při posuzování podobnosti výrobků, je nutno konstatovat, že v bodě 24 tohoto rozhodnutí, to znamená v rámci uplatnění pravidel v projednávané věci, odkazuje pouze na pět kritérií Canon a nezmiňuje kritéria, kterých se žalobce konkrétně dovolával. Zejména z bodů 23 a 24 napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací senát posoudil argumenty, které mu předložil žalobce, pouze z hlediska otázky, zda lze obchodní praxi dovolávanou žalobcem považovat za relevantní faktor, který je třeba zohlednit v rámci posouzení podobnosti kolidujících výrobků.

59      Okolnost, že odvolací senát nezohlednil kritéria obvyklého původu, či dokonce totožnosti výrobců, ani kritérium distribučních kanálů při posouzení vedoucím k přijetí napadeného rozhodnutí, je rovněž potvrzena bodem 7 tohoto rozhodnutí, který shrnuje argumenty uplatněné žalobcem na podporu jeho odvolání. Toto shrnutí totiž nezmiňuje argumenty žalobce týkající se posledně zmíněných kritérií.

60      Navíc v bodech 19 až 21 napadeného rozhodnutí odvolací senát sám provedl posouzení podobnosti kolidujících výrobků, ale pouze z hlediska kritérií Canon, přičemž výsledek tohoto posouzení nebyl žalobcem zpochybněn. Za těchto okolností a též při neexistenci jakéhokoli argumentu EUIPO v tomto směru nelze napadené rozhodnutí vykládat v tom smyslu, že odvolací senát měl v úmyslu potvrdit rozhodnutí námitkového oddělení s ohledem na obě dotčená kritéria specificky uplatněná žalobcem, a sice na obvyklý původ výrobků, či dokonce totožnost výrobců, a distribuční kanály, ale současně rozvinout svou analýzu pouze s ohledem na kritéria, která nebyla uvedena v odvolání, jež k němu bylo podáno, aniž provedl vlastní explicitní posouzení právě ve vztahu ke kritériím, na kterých spočívá argumentace žalobce. I když odvolací senát v bodě 18 napadeného rozhodnutí odkázal na konečný závěr, k němuž dospělo námitkové oddělení ve svém rozhodnutí, neodkázal totiž na žádný konkrétní bod nebo část tohoto rozhodnutí, což mohlo vést k závěru, že zamýšlel zahrnout úvahy námitkového oddělení do vlastního rozhodnutí, aby se vyhnul opakování.

61      V bodě 19 vyjádření k žalobě EUIPO tvrdí, že doplňkové faktory ke kritériím Canon, jako je faktor distribučních kanálů, jsou „poměrně vratké“ a nemohou převážit nad skutečností, že žádné z kritérií Canon není v projednávané věci splněno. Jak bylo však připomenuto v bodě 45 výše, výčet kritérií výslovně zmíněných v rozsudku ze dne 29. září 1998, Canon (C‑39/97, EU:C:1998:442), není vyčerpávající. Kromě toho každé kritérium vyplývající z judikatury vycházející z tohoto rozsudku je autonomní, takže posouzení podobnosti mezi kolidujícími výrobky nebo službami se může zakládat na jediném z uvedených kritérií (bod 53 výše).

62      Je proto třeba konstatovat, že odvolací senát tím, že neuvedl důvody, proč nebyla zohledněna kritéria obvyklého původu, či dokonce totožnosti výrobců, ani kritérium distribučních kanálů, neuvedl všechny skutečnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam pro učinění závěru, že výrobky nejsou podobné, takže napadené rozhodnutí je stiženo vadou spočívající v nedostatku odůvodnění (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. července 2016, Tropical, T‑804/14, nezveřejněný, EU:T:2016:431, bod 178).

63      EUIPO vznáší před Tribunálem různé argumenty, podle nichž by uplatnění těchto kritérií nevedlo v projednávané věci ke zjištění podobnosti mezi kolidujícími výrobky (viz body 32 a 33 výše).

64      V tomto ohledu je třeba poznamenat, že takovéto posouzení není v napadeném rozhodnutí obsaženo. Tribunálu přitom jednak nepřísluší, aby v rámci svého přezkumu legality napadeného rozhodnutí provedl posouzení, ke kterému se odvolací senát nevyjádřil (rozsudek ze dne 5. července 2011, Edwin v. OHIM, C‑263/09 P, EU:C:2011:452, bod 72), a jednak platí, že EUIPO nemůže podložit napadené rozhodnutí před Tribunálem důkazy, které v něm nebyly zohledněny [viz rozsudek ze dne 8. září 2017, Aldi v. EUIPO – Rouard (GOURMET), T‑572/15, nezveřejněný, EU:T:2017:591, bod 36 a citovaná judikatura].

65      Tato argumentace je tedy nepřípustná [rozsudek ze dne 24. září 2019, Volvo Trademark v. EUIPO – Paalupaikka (V V-WHEELS), T‑356/18, EU:T:2019:690, bod 49].

66      Nesprávné právní posouzení a nedostatek odůvodnění, jež byly v uvedeném pořadí zjištěny v bodech 56 a 62 výše, mají za následek, že jediný žalobní důvod je opodstatněný.

67      Z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí musí být zrušeno.

 K nákladům řízení

68      Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a EUIPO neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobcem.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (třetí senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí prvního odvolacího senátu Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) ze dne 21. ledna 2020 (věc R 67/2019-1) se zrušuje.

2)      EUIPO se ukládá náhrada nákladů řízení.

Collins

Csehi

Steinfatt

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 2. června 2021.

Podpisy.


*–      Jednací jazyk: angličtina.