Věc C‑646/20
Senatsverwaltung für Inneres und Sport, Standesamtsaufsicht
v.
TB
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesgerichtshof)
Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 15. listopadu 2022
„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Rozvod – Nařízení (ES) č. 2201/2003 – Článek 2 bod 4 a článek 21 – Pojem ‚rozhodnutí‘ – Zrušení manželství na základě dohody mezi manžely osvědčené matrikářem jednoho členského státu a uznání tohoto zrušení v jiném členském státě – Kritérium umožňující určit, zda se jedná o ‚rozhodnutí‘ “
Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení č. 2201/2003 – Uznávání a výkon – Pojem „rozhodnutí“ – Dosah – Listina osvědčující rozvod, vyhotovená matrikářem členského státu v souladu s podmínkami stanovenými právní úpravou tohoto státu – Zahrnutí
(Úmluva ze dne 27. září 1968, článek 25; nařízení Rady č. 2201/2003, čl. 2 bod 4, články 21, 22 a 46, a nařízení Rady 2019/1111, bod 14 odůvodnění a články 30 a 65)
(viz body 48, 49, 53–55, 59–61, 67 a výrok)
Shrnutí
TB, která má dvojí – německou a italskou – státní příslušnost, uzavřela s RD, italským státním příslušníkem, v roce 2013 v Berlíně manželství, které tam bylo zapsáno do matriky manželství. V roce 2017 zahájili řízení o mimosoudním rozvodu před matrikářem města Parmy (Itálie). V souladu s italským právem(1) se k matrikáři několikrát dostavili, aby vyjádřili a potvrdili vůli rozvést své manželství. Na základě tohoto řízení vydal uvedený matrikář TB osvědčení ve smyslu článku 39 nařízení Brusel IIa(2) potvrzující rozvod TB a RD.
TB následně požádala o zápis rozvodu do matriky manželství města Berlín. Tato žádost vedla ke sporu, který se týkal otázky, zda zápis rozvodu vyžaduje předchozí uznání příslušným justičním orgánem spolkové země, které je stanoveno v německém právu pro cizí rozhodnutí v manželských věcech. Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo), ke kterému byl podán kasační opravný prostředek, se rozhodl položit Soudnímu dvoru otázku ohledně pojmu „rozhodnutí“ o rozvodu ve smyslu nařízení Brusel IIa. Předkládající soud se konkrétně táže, zda se pravidla uznávání, která uvedené nařízení stanoví pro rozhodnutí o rozvodu, použijí v případě mimosoudního rozvodu, jako je rozvod upravený italským právem, takže v Německu není nezbytné žádné předchozí uznávací řízení.
Velký senát Soudního dvora rozhodl, že listina osvědčující rozvod, která byla vyhotovena matrikářem členského státu a obsahuje dohodu o rozvodu uzavřenou mezi manžely a jimi potvrzenou před tímto matrikářem v souladu s podmínkami stanovenými právní úpravou tohoto členského státu, je – zejména pro účely použití pravidla uznávání upraveného článkem 21 odst. 1 nařízení Brusel IIa – „rozhodnutím“ ve smyslu čl. 2 bodu 4 tohoto nařízení.
Závěry Soudního dvora
Zaprvé Soudní dvůr s odkazem zejména na definice „rozhodnutí“ a „soudu“ uvedené v čl. 2 bodech 1 a 4 nařízení Brusel IIa poukázal na to, že se toto nařízení vztahuje na rozhodnutí o rozvodu vydaná v členském státě(3) jak na základě soudního, tak mimosoudního řízení, pokud právo členských států přiznává i mimosoudním orgánům příslušnost ve věcech rozvodu. Jakékoli rozhodnutí vydané takovými příslušnými mimosoudními orgány musí být na základě článku 21 nařízení Brusel IIa v zásadě automaticky uznáno v ostatních členských státech.
Pokud jde zadruhé o míru přezkumu, který musí vykonávat orgán příslušný ve věci rozvodu, aby jím vyhotovená listina osvědčující rozvod, zejména v rámci rozvodu na základě dohody, mohla být kvalifikována jako „rozhodnutí“, Soudní dvůr s odkazem na svou judikaturu(4) v oblasti uznávání rozhodnutí upřesnil, že každý veřejný orgán, který má vydat „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 2 bodu 4 nařízení Brusel IIa, si musí zachovat kontrolu nad rozhodnutím o rozvodu. Tato podmínka v rámci rozvodů na základě vzájemného souhlasu znamená, že veřejný orgán provede přezkum podmínek rozvodu z hlediska vnitrostátního práva, jakož i existence a platnosti souhlasu manželů s rozvodem.
Soudní dvůr kromě toho uvedl, že tato podmínka byla v zájmu kontinuity stanovena i v nařízení Brusel IIb(5), kterým bylo přepracováno a k 1. srpnu 2022 zrušeno nařízení Brusel IIa. Z historie vzniku nařízení Brusel IIb totiž vyplývá, že unijní normotvůrce nezamýšlel zavést nová pravidla, nýbrž „vyjasnit“ jednak dosah pravidla již stanoveného v článku 46 nařízení Brusel IIa a týkajícího se veřejných listin a dohod stran, a jednak kritérium, které umožňuje rozlišovat mezi pojmem „rozhodnutí“ na straně jedné a pojmy „veřejná listina“ a „dohoda stran“, tedy kritérium přezkumu ve věci samé.
Jestliže tedy příslušný mimosoudní orgán po přezkumu ve věci samé schválí dohodu o rozvodu, je tato dohoda uznána jako „rozhodnutí“ v souladu s článkem 21 nařízení Brusel IIa a článkem 30 nařízení Brusel IIb. Naproti tomu jiné dohody o rozvodu, které mají závazný právní účinek v členském státě původu, jsou v souladu s článkem 46 nařízení Brusel IIa a článkem 65 nařízení Brusel IIb uznány jako veřejné listiny nebo dohody.
S ohledem na tyto úvahy Soudní dvůr konstatoval, že se v projednávané věci jedná o „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 2 bodu 4 nařízení Brusel IIa.
Podle italského práva(6) totiž matrikář musí osobně a dvakrát v rozmezí nejméně 30 dnů získat prohlášení každého z manželů, čímž se ujistí o platnosti a svobodné a vědomé povaze jejich souhlasu s rozvodem. Kromě toho matrikář zkoumá obsah dohody o rozvodu a mimo jiné se ujistí, že se tato dohoda týká pouze zrušení nebo ukončení občanskoprávních účinků manželství a netýká se převodu majetku, že manželé nemají nezletilé děti nebo zletilé děti s omezenou právní subjektivitou, s vážným zdravotním postižením nebo děti ekonomicky závislé. Pokud není splněna jedna nebo více zákonných podmínek stanovených italským právem, není matrikář oprávněn rozhodnout o rozvodu na základě tohoto práva.