Language of document : ECLI:EU:T:2011:640

Věc T-37/08

Robert Walton

v.

Evropská komise

„Plnění rozpočtu – Inkaso – Započtení pohledávek – Zpětná účinnost – Rozsudek Tribunálu ukládající Komisi zaplatit náhradu škody spolu s úroky – Pohledávka, která je jistá, o stanovené výši a splatná“

Shrnutí rozsudku

1.      Žaloba na neplatnost – Akty napadnutelné žalobou – Pojem – Rozhodnutí o mimosoudním vyrovnání mezi závazky a pohledávkami přijaté Komisí na základě nařízení č.1605/2002 – Zahrnutí

(Článek 230 ES; nařízení Rady č. 1605/2002, článek 73; nařízení Komise č. 2342/2002)

2.      Komise – Pravomoci – Plnění rozpočtu Společenství – Rozhodnutí o inkasu započtením – Řízení

(Nařízení Rady č. 1605/2002, články 71 a 73; nařízení Komise č. 2342/2002, čl. 78 odst. 2, články 79 a 83)

3.      Právo Společenství – Zásady – Ochrana legitimního očekávání – Podmínky – Přesná ujištění poskytnutá správním orgánem

4.      Komise – Pravomoci – Plnění rozpočtu Společenství – Rozhodnutím o inkasu započtením

(Nařízení Rady č. 1605/2002, článek 73; nařízení Komise č. 2342/2002, článek 83)

1.      Akt, kterým Komise provádí mimosoudní započtení mezi závazky a pohledávkami vyplývajícími z různých právních vztahů s toutéž osobou představuje napadnutelný akt ve smyslu článku 230 ES. V rámci takové žaloby přísluší Tribunálu přezkoumat legalitu rozhodnutí o započtení s ohledem na jeho účinky související s neuskutečněním skutečného zaplacení sporných částek žalobci.

(viz bod 25)

2.      Komise se nedopouští „zneužití řízení“ a nevyhýbá se soudnímu přezkumu legality započtení pohledávek, když neuvádí započtení jako prostředek obhajoby v rámci řízení ve věci, v níž byl vydán rozsudek Tribunálu, kterým byl uznán dluh Komise vůči žalobci, a když provede uvedené započtení po vydání rozsudku. Ani postup stanovený nařízením č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství, vedoucí k přijetí rozhodnutí o inkasu pohledávky započtením, ani prováděcí pravidla k finančnímu nařízení stanovená nařízením č. 2342/2002, totiž v článku 71 a čl. 73 odst. 1 respektive v čl. 78 odst. 2 a článku 79 nestanoví, že by Komise musela nejprve svůj záměr provést započtení pohledávek uplatnit před soudem.

(viz body 31-38)

3.      Právo domáhat se zásady ochrany legitimního očekávání se vztahuje na každého jednotlivce nacházejícího se v situaci, ze které vyplývá, že u něho orgán Společenství vyvolal podložené naděje. V zásadě se nikdo nemůže dovolávat porušení této zásady v případě, že mu správní orgán neposkytl konkrétní ujištění.

(viz bod 40)

4.      Pokud jde o rozhodnutí Komise o provedení inkasa započtením, pohledávka žalobce tvořená náhradou škody, jejíž zaplacení žalobci bylo Komisi uloženo rozsudkem unijního soudu, měla stanovenou výši teprve v okamžiku, kdy je známá přesná částka, což je případně okamžik vyhlášení takového rozsudku. Za těchto podmínek je sice pravdou, že výrok tohoto rozsudku pevně nestanovil částku dlužnou Společenstvím k tomuto dni, jelikož počítá s přičítáním úroků až do skutečného zaplacení náhrady škody, nemění to však nic na tom, že pohledávka žalobce za ním se stala jistou, o stanovené výši a splatnou ke dni vyhlášení rozsudku.

Krom toho, navzdory neexistenci výslovného ustanovení v tomto smyslu, započtení stanovené nařízením č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství, má zpětnou účinnost, takže dotyčné pohledávky v důsledku něho zanikají k okamžiku, kdy jsou splněny podmínky pro jeho uskutečnění. Podle systému zavedeného článkem 73 finančního nařízení a článkem 83 nařízení č. 2342/2002 o prováděcích pravidlech k finančnímu nařízení totiž musí účetní provést započtení poté, co o něm informuje dlužníka, pokud dlužník dobrovolně neuhradil své závazky. Zpětná účinnost započtení ke dni, kdy vznikla povinnost účetního, tak v souladu se systémy započtení uznávanými právními řády většiny členských států umožňuje vyhnout se tomu, aby dlužník nesl případné nepříznivé důsledky, zejména co se týče úroků z prodlení, vzniklé časovou mezerou mezi okamžikem, kdy došlo ke splnění podmínek pro započtení, a okamžikem, kdy k započtení skutečně došlo. Komise tedy porušuje článek 73 finančního nařízení, když provádí započtení s účinkem k datu pozdějšímu než je datum, kdy se pohledávka žalobce stala jistou, měla stanovenou výši a byla splatná.

(viz body 61–62, 64–68)