ROZSUDEK SOUDU (sedmého senátu)
11. června 2009 (*)
„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření namířená proti osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem – Zmrazení prostředků – Žaloba na neplatnost – Úprava návrhových žádání – Základní práva – Právo na ochranu vlastnictví, právo být vyslechnut a právo na účinný soudní přezkum“
Ve věci T‑318/01,
Omar Mohammed Othman, s bydlištěm v Londýně (Spojené království), zastoupený původně J. Walshem, barrister, F. Lindsley a S. Woodhouse, solicitors, poté S. Coxem, barrister, a H. Millerem, solicitor,
žalobce,
proti
Radě Evropské unie, zastoupené původně M. Vitsentzatosem a M. Bishopem, poté M. Bishopem a E. Finnegan, jako zmocněnci,
a
Komisi Evropských společenství, zastoupené původně A. van Solingem a C. Brownem, poté E. Paasivirtou a P. Aaltem, jako zmocněnci,
žalovaným,
podporovaným
Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska, zastoupeným původně J. Collinsem, poté C. Gibbs, poté E. O’Neill, a nakonec I. Rao, jako zmocněnci, původně ve spolupráci s S. Moore, poté s M. Hoskinsem, barristers,
vedlejším účastníkem,
jejímž předmětem byl původně návrh na zrušení jednak nařízení Rady (ES) č. 467/2001 ze dne 6. března 2001, kterým se zakazuje vývoz určitého zboží a služeb do Afghánistánu, zesiluje zákaz letů a rozšiřuje zmrazení prostředků a jiných finančních zdrojů afghánského Talibanu a zrušuje nařízení (ES) č. 337/2000 (Úř. věst. L 67, s. 1), a jednak nařízení Komise (ES) č. 2062/2001 ze dne 19. října 2001, kterým se potřetí mění nařízení č. 467/2001 (Úř. věst. L 277, s. 25), a poté návrh na zrušení nařízení Rady (ES) č. 881/2002 ze dne 27. května 2002 o zavedení některých zvláštních omezujících opatření namířených proti některým osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem a o zrušení nařízení č. 467/2001 (Úř. věst. L 139, s. 9), a to v rozsahu, v němž je žalobce těmito akty dotčen,
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (sedmý senát),
ve složení N. J. Forwood (zpravodaj), předseda, D. Šváby a E. Moavero Milanesi, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: K. Pocheć rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 21. ledna 2009,
vydává tento
Rozsudek
Právní rámec a skutečnosti předcházející sporu
1 Pokud jde o právní rámec použitelný na projednávaný spor, odkazuje se na body 3 až 10 rozsudku Soudního dvora ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (C‑402/05 P a C‑415/05 P, Sb. rozh. s. I-6351, dále jen „rozsudek Soudního dvora ve věci Kadi“).
2 Pokud jde o popis skutečností předcházejících projednávanému sporu za období od 15. října 1999 do 8. března 2001, týkající se zejména přijetí nařízení Rady (ES) č. 467/2001 ze dne 6. března 2001, kterým se zakazuje vývoz určitého zboží a služeb do Afghánistánu, zesiluje zákaz letů a rozšiřuje zmrazení prostředků a jiných finančních zdrojů afghánského Talibanu a zrušuje nařízení (ES) č. 337/2000 (Úř. věst. L 67, s. 1) (neoficiální překlad), odkazuje se na body 13 až 30 rozsudku Soudního dvora ve věci Kadi.
3 Výbor pro sankce zřízený rezolucí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů (dále jen „Rada bezpečnosti“) 1267 (1999) zveřejnil dne 19. října 2001 dodatek ke svému konsolidovanému seznamu ze dne 8. března 2001, v němž jsou uvedeny osoby a subjekty, na které se má vztahovat zmrazení prostředků podle rezolucí Rady bezpečnosti 1267 (1999) a 1333 (2000) (viz sdělení SC/7180), a kde je mimo jiné obsaženo i jméno žalobce, který byl označen za osobu spojenou s Usámou bin Ládinem.
4 Nařízením Komise (ES) č. 2062/2001 ze dne 19. října 2001, kterým se potřetí mění nařízení č. 467/2001 (Úř. věst. L 277, s. 25), bylo do přílohy I uvedeného nařízení doplněno jméno žalobce spolu s dalšími jmény.
5 Dne 16. ledna 2002 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 1390 (2002), která vymezuje opatření, jež mají být uložena vůči Usámovi bin Ládinovi, členům organizace Al-Kajdá, jakož i Talibanu a dalším osobám, skupinám, podnikům a subjektům, které jsou s nimi spojeny. Tato rezoluce ve svých odstavcích 1 a 2 v podstatě stanoví, že opatření uložená v odst. 4 písm. b) rezoluce 1267 (1999) a v odst. 8 písm. c) rezoluce 1333 (2000), zejména zmrazení prostředků, budou zachována.
6 Rada usoudila, že k provedení této rezoluce je třeba akce Společenství, a proto dne 27. května 2002 přijala společný postoj 2002/402/SZBP o omezujících opatřeních proti Usámu bin Ládinovi, členům organizace Al‑Kajdá a Talibanu a dalším osobám, skupinám, podnikům a subjektům, které jsou s nimi spojeny, a o zrušení společných postojů 96/746/SZBP, 1999/727/SZBP, 2001/154/SZBP a 2001/771/SZBP (Úř. věst. L 139, s. 4; Zvl. vyd. 18/01, s. 292). Článek 3 tohoto společného postoje mimo jiné nařizuje, aby bylo i nadále zachováno v platnosti zmrazení prostředků a jiných finančních aktiv nebo hospodářských zdrojů osob, skupin, podniků a subjektů uvedených v seznamu vypracovaném Výborem pro sankce na základě rezolucí Rady bezpečnosti 1267 (1999) a 1333 (2000).
7 Dne 27. května 2002 přijala Rada na základě článků 60 ES, 301 ES a 308 ES nařízení (ES) č. 881/2002 o zavedení některých zvláštních omezujících opatření namířených proti některým osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem a o zrušení nařízení Rady č. 467/2001 (Úř. věst. L 139, s. 9; Zvl. vyd. 18/01, s. 294).
8 Článek 1 nařízení č. 881/2002 definuje pojmy „prostředky“ a „zmrazení prostředků“ v podstatě stejně jako článek 1 nařízení č. 467/2001. Krom toho definuje, co se má rozumět pojmem „hospodářské zdroje“.
9 Příloha I nařízení č. 881/2002 obsahuje seznam osob, subjektů a skupin, na které se vztahuje zmrazení prostředků uložené článkem 2. Tento seznam obsahuje mimo jiné jméno žalobce.
10 Dne 20. prosince 2002 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 1452 (2002) určenou k usnadnění dodržování povinností v oblasti boje proti terorismu. Odstavec 1 této rezoluce upravuje určité odchylky a výjimky ze zmrazení prostředků a hospodářských zdrojů uloženého rezolucemi 1267 (1999), 1333 (2000) a 1390 (2002), které mohou státy udělit z humanitárních důvodů za podmínky, že s tím Výbor pro sankce vysloví souhlas.
11 Dne 17. ledna 2003 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 1455 (2003), jejímž cílem je zdokonalit provádění opatření uložených v odst. 4 písm. b) rezoluce 1267 (1999), v odst. 8 písm. c) rezoluce 1333 (2000) a v odstavcích 1 a 2 rezoluce 1390 (2002). V souladu s odstavcem 2 rezoluce 1455 (2003) budou tato opatření znovu zdokonalena po uplynutí dvanácti měsíců anebo v případě potřeby i dříve.
12 Rada usoudila, že k provedení rezoluce 1452 (2002) je nutná akce Společenství, a proto dne 27. února 2003 přijala společný postoj 2003/140/SZBP o výjimkách z omezujících opatření uložených společným postojem 2002/402 (Úř. věst. L 53, s. 62; Zvl. vyd. 18/02, s. 80). Článek 1 tohoto společného postoje stanoví, že při provádění opatření uvedených v článku 3 společného postoje 2002/402 bere Společenství v úvahu výjimky povolené uvedenou rezolucí.
13 Dne 27. března 2003 přijala Rada nařízení (ES) č. 561/2003, kterým se mění nařízení (ES) č. 881/2002, pokud jde o výjimky ze zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů (Úř. věst. L 82, s. 1; Zvl. vyd. 18/02, s. 91). V bodě 4 odůvodnění tohoto nařízení Rada uvádí, že opatření přijatá Společenstvím je třeba přizpůsobit rezoluci Rady bezpečnosti 1452 (2002).
14 Dne 30. ledna 2004 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 1526 (2004), jejímž cílem je jednak zdokonalení provádění opatření uložených v odst. 4 písm. b) rezoluce 1267 (1999), v odst. 8 písm. c) rezoluce 1333 (2000) a v odstavcích 1 a 2 rezoluce 1390 (2002), a jednak posílení mandátu Výboru pro sankce. V souladu s odstavcem 3 rezoluce 1526 (2004) budou tato opatření opět zdokonalena po uplynutí 18 měsíců, nebo dříve, pokud to bude nezbytné.
15 Dne 29. července 2005 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 1617 (2005). Tato rezoluce stanoví mimo jiné zachování opatření uložených v odst. 4 písm. b) rezoluce 1267 (1999), v odst. 8 písm. c) rezoluce 1333 (2000) a v odstavcích 1 a 2 rezoluce 1390 (2002). V souladu s odstavcem 21 rezoluce 1617 (2005) budou tato opatření přezkoumána po uplynutí 17 měsíců, nebo dříve, pokud to bude nezbytné, za účelem jejich případného zesílení.
16 Dne 22. prosince 2006 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 1735 (2006). Tato rezoluce stanoví mimo jiné zachování opatření uložených v odst. 4 písm. b) rezoluce 1267 (1999), v odst. 8 písm. c) rezoluce 1333 (2000) a v odstavcích 1 a 2 rezoluce 1390 (2002). V souladu s odstavcem 33 rezoluce 1735 (2006) budou tato opatření přezkoumána po uplynutí 18 měsíců, nebo dříve, pokud to bude nezbytné, za účelem jejich případného zesílení.
17 Nařízením Komise (ES) č. 374/2008 ze dne 24. dubna 2008, kterým se po devadesáté čtvrté mění nařízení č. 881/2002 (Úř. věst. L 113, s. 15), byl záznam se jménem žalobce obsažený v příloze I nařízení č. 881/2002 změněn v návaznosti na příslušnou změnu provedenou Výborem pro sankce v seznamu osob a subjektů, na které se má vztahovat zmrazení prostředků podle předmětných rezolucí Rady bezpečnosti.
18 Dne 30. června 2008 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 1822 (2008). Tato rezoluce stanoví mimo jiné zachování opatření uložených v odst. 4 písm. b) rezoluce 1267 (1999), v odst. 8 písm. c) rezoluce 1333 (2000) a v odstavcích 1 a 2 rezoluce 1390 (2002). V souladu s odstavcem 40 rezoluce 1822 (2008) budou tato opatření přezkoumána po uplynutí 18 měsíců, nebo dříve, pokud to bude nezbytné, za účelem jejich případného zesílení.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
19 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 17. prosince 2001 podal žalobce O. M. Othman proti Radě a Komisi žalobu na základě článku 230 ES, v níž navrhl, aby Soud zrušil nařízení č. 467/2001 a 2062/2001.
20 Rada a Komise ve svých žalobních odpovědích došlých kanceláři Soudu dne 15. března 2002 navrhly, aby Soud žalobu zamítl a uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
21 Podáním došlým kanceláři Soudu dne 1. května 2002 požádalo Spojené království Velké Británie a Severního Irska o vstup do probíhajícího řízení jako vedlejší účastník na podporu Rady a Komise.
22 Podáním došlým kanceláři Soudu dne 27. května 2002 podal žalobce žádost o poskytnutí právní pomoci.
23 Na žádost žalobce a bez námitek ostatních účastníků řízení byla usnesením předsedy prvního senátu Soudu ze dne 31. května 2002 písemná část řízení přerušena až do vyhlášení rozsudku, kterým skončí řízení ve věci T‑306/01, Yusuf a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise.
24 V rámci změny složení senátů Soudu byl soudce zpravodaj přidělen ke druhému senátu, jemuž tak byla přidělena i projednávaná věc.
25 Písemná část řízení pokračovala 21. září 2005.
26 Dopisem kanceláře Soudu ze dne 3. října 2005 byl žalobce vyzván, aby se v replice vyjádřil k novým skutkovým a právním okolnostem, které nastaly po podání žaloby a které by mohly mít vliv na řešení projednávaného sporu. Konkrétně byl vyzván, aby:
– se vyjádřil k důsledkům, jaké je třeba vyvodit ze zrušení nařízení č. 467/2001 a z jeho nahrazení nařízením č. 881/2002 pro další průběh řízení o projednávané žalobě;
– přehodnotil svá návrhová žádání a své žalobní důvody a argumenty s ohledem na dva rozsudky Soudu ze dne 21. září 2005, Yusuf a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (T‑306/01, Sb. rozh. s. II‑3533, dále jen „rozsudek Soudu ve věci Yusuf“), a Kadi v. Rada a Komise (T‑315/01, Sb. rozh. s. II‑3649, dále jen „rozsudek Soudu ve věci Kadi“).
27 Týmž dopisem kanceláře byl žalobce vyzván k podání aktualizované žádosti o poskytnutí právní pomoci.
28 V replice došlé kanceláři Soudu dne 14. listopadu 2005 žalobce uvedl, že svou žalobu mění tak, že navrhuje zrušení nařízení č. 881/2002 (dále jen „napadené nařízení“) v rozsahu, v němž je tímto nařízením dotčen.
29 Usnesením ze dne 2. prosince 2005 povolil předseda druhého senátu Soudu Spojenému království vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Rady a Komise. Spis vedlejšího účastníka byl předložen ve stanovené lhůtě.
30 V duplice došlé kanceláři Soudu dne 21. prosince 2005 setrvala Rada na návrhových žádáních uvedených v její žalobní odpovědi.
31 V duplice došlé kanceláři Soudu dne 13. ledna 2006 Komise navrhla, aby Soud:
– žalobu odmítl jako nepřípustnou v rozsahu, v němž směřuje vůči Komisi;
– žalobu zamítl jako neopodstatněnou;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
32 Spojené království ve svém spisu vedlejšího účastníka došlém kanceláři Soudu dne 1. března 2006 podpořilo návrhová žádání Rady a Komise.
33 Dopisem došlým kanceláři Soudu taktéž dne 1. března 2006 Spojené království podalo žádost, aby informace obsažené v přílohách spisu vedlejšího účastníka nebyly zpřístupněny veřejnosti.
34 Písemná část řízení byla ukončena dne 3. dubna 2006.
35 Podáním došlým kanceláři Soudu dne 25. dubna 2006 podal žalobce aktualizovanou žádost o poskytnutí právní pomoci.
36 Na základě zprávy soudce zpravodaje se Soud (druhý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení.
37 Jednání před druhým senátem Soudu bylo sice nařízeno na 17. října 2006, žalobce však dne 22. září 2006 podal nový návrh na přerušení řízení až do vyhlášení rozsudku Soudního dvora ve věci Kadi. Soud (druhý senát) proto své rozhodnutí o zahájení ústní části řízení zrušil a usnesením předsedy druhého senátu Soudu ze dne 9. listopadu 2006 bylo řízení přerušeno, bez námitek ostatních účastníků řízení, až do vyhlášení rozsudku Soudního dvora ve věci Kadi.
38 Usnesením předsedy druhého senátu Soudu ze dne 27. října 2006 byla žalobci poskytnuta právní pomoc.
39 V rámci další změny složení senátů Soudu byl soudce zpravodaj přidělen k sedmému senátu, jemuž tak byla přidělena i projednávaná věc.
40 V řízení bylo pokračováno dne 3. září 2008.
41 Dopisem kanceláře Soudu ze dne 16. října 2008 byli účastníci řízení vyzváni, aby:
– se vyjádřili k důsledkům, jaké je podle nich třeba vyvodit z rozsudku Soudního dvora ve věci Kadi pro účely probíhajícího řízení;
– uvědomili Soud o vývoji skutkové a právní situace žalobce potud, pokud to pokládají za rozhodné pro účely tohoto řízení.
42 Této výzvě bylo vyhověno dopisy Rady a Komise došlými kanceláři Soudu dne 30. října 2008 a dopisy žalobce a Spojeného království došlými kanceláři Soudu dne 31. října 2008.
43 Na základě nové zprávy soudce zpravodaje se Soud (sedmý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení.
44 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Soudem byly vyslechnuty na jednání, které se konalo dne 21. ledna 2009.
45 Žalobce na jednání doplnil svá návrhová žádání, přičemž navrhl, aby byla Radě uložena náhrada nákladů řízení.
Skutkový stav
46 Žalobce je jordánský státní příslušník a od roku 1993 má bydliště ve Spojeném království, kde mu byl v roce 1994 udělen přechodný politický azyl. O jeho žádosti o udělení trvalého azylu nebylo v době podání projednávané žaloby stále ještě rozhodnuto. Má ženu a pět vyživovaných dětí.
47 V únoru roku 2001 byl žalobce zatčen a vzat do vazby za účelem výslechu v rámci vyšetřování vedeného na základě Prevention of Terrorism (Temporary Provisions) Act 1989 [zákon o ochraně před terorismem (přechodná ustanovení) z roku 1989]. Při domovní prohlídce v jeho bydlišti policie nalezla a zajistila značné množství hotovosti v různých měnách (libry šterlinků, německé marky, španělské pesety a americké dolary) o hodnotě přibližně 180 000 liber šterlinků (GBP). Původ těchto prostředků žalobce nijak neobjasnil. V rámci provádění opatření, o nichž rozhodl Výbor pro sankce, byly krom toho zmrazeny oba žalobcovy bankovní účty, jejichž kladný zůstatek činil zhruba 1900 GBP.
48 Ze spisu dále vyplývá, že se žalobce začal v prosinci roku 2001 skrývat z obavy, že bude zatčen a vzat do vazby na neomezeně dlouhou dobu podle Anti-Terrorism, Crime and Security Act 2001 (zákon o bezpečnosti a o potírání trestné činnosti a terorismu z roku 2001), k jehož přijetí parlamentem Spojeného království se tou dobou schylovalo. Žalobce byl zatčen policií a umístěn do vazby ve věznici v Belmarsh (Spojené království) v době od 23. října 2002 do 13. března 2005, kdy byl propuštěn na svobodu pod přísným dohledem, a to v návaznosti na rozsudek House of Lords (Sněmovny lordů), která rozhodla, že režim „vazby bez soudního rozhodnutí“, který se uplatňoval ve Spojeném království a jemuž byl žalobce podroben, je nezákonný. Dne 11. srpna 2005 byl žalobce opět zatčen a vzat do vazby ve věznici v Long Lartin (Spojené království) na základě nových protiteroristických opatření přijatých vládou Spojeného království. Rozhodnutí této vlády, podle nějž má být žalobce vyhoštěn do Jordánska a mezitím držen ve vazbě a které bylo dotyčnému doručeno dne 11. srpna 2005, bylo napadeno opravným prostředkem, který byl příslušnými soudy Spojeného království zamítnut. Výše uvedená vláda však souhlasila s tím, že toto rozhodnutí nebude vykonáno, dokud nebude znám výsledek řízení o stížnosti podané žalobcem k Evropském soudu pro lidská práva. Mezitím byl žalobce dne 17. června 2008 podmíněně propuštěn na svobodu. Special Immigration Appeals Commission (zvláštní komise pro odvolání v přistěhovaleckých věcech) toto podmíněné propuštění na svobodu dne 2. prosince 2008 zrušila. Od tohoto data je žalobce znovu držen ve vazbě.
Právní otázky
K procesním důsledkům přijetí napadeného nařízení
Argumenty účastníků řízení
49 Žalobce v replice tvrdí, že je oprávněn upravit svá návrhová žádání tak, aby směřovala ke zrušení napadeného nařízení v rozsahu, v němž je tímto nařízením dotčen. V tomto směru se dovolává bodu 55 rozsudku Soudu ve věci Kadi.
50 Rada a Komise ve své duplice souhlasí s tím, že v souladu s rozsudky Soudu ve věcech Yusuf a Kadi musí být žalobci povoleno, aby svou žalobu namířil proti napadenému nařízení v rozsahu, v němž je tímto nařízením dotčen.
51 Komise dodává, že v důsledku této nové legislativní situace již žaloba není přípustná v rozsahu, v němž je namířena proti ní. Z důvodů hospodárnosti řízení a řádného výkonu spravedlnosti však žádá, aby bylo přihlédnuto k jejím návrhovým žádáním, k důvodům, jež uplatnila na svou obranu, a k jejím argumentům, aniž by bylo nutné jí znovu formálně povolovat vstup do řízení jako vedlejší účastnice. Komise se v tomto směru dovolává rozsudků Soudu ve věcech Yusuf (bod 76) a Kadi (bod 57).
Závěry Soudu
52 Hlavní účastníci řízení shodně uznávají, že žalobce má právo přizpůsobit svá návrhová žádání a své žalobní důvody tak, aby směřovaly ke zrušení napadeného nařízení, které ruší a nahrazuje nařízení č. 467/2001, ve znění nařízení č. 2062/2001. Žalobce ve své replice skutečně prohlásil, že v tomto smyslu mění svá původní návrhová žádání a žalobní důvody.
53 V tomto ohledu je třeba připomenout, že pokud je rozhodnutí v průběhu řízení nahrazeno rozhodnutím se stejným předmětem, musí být toto nové rozhodnutí považováno za novou skutečnost, která umožňuje žalobci upravit jeho návrhová žádání a žalobní důvody. Bylo by totiž v rozporu s řádným výkonem spravedlnosti a požadavkem na hospodárnost řízení požadovat po žalobci, aby podal novou žalobu. Kromě toho by bylo nespravedlivé, aby dotčený orgán mohl, ve snaze vypořádat se s výhradami obsaženými v žalobě podané k soudu Společenství proti určitému rozhodnutí, změnit napadené rozhodnutí nebo je nahradit jiným a dovolávat se v průběhu soudního řízení této změny nebo tohoto nahrazení, aby tak druhého účastníka řízení zbavil možnosti vztáhnout jeho původní návrhová žádání a žalobní důvody i na pozdější rozhodnutí nebo předložit doplňující návrhová žádání a žalobní důvody proti tomuto rozhodnutí (rozsudky Soudního dvora ze dne 3. března 1982, Alpha Steel v. Komise, 14/81, Recueil, s. 749, bod 8; ze dne 29. září 1987, Fabrique de fer de Charleroi a Dillinger Hüttenwerke v. Komise, 351/85 a 360/85, Recueil, s. 3639, bod 11, a ze dne 14. července 1988, Stahlwerke Peine-Salzgitter v. Komise, 103/85, Recueil, s. 4131, body 11 a 12; rozsudek Soudu ze dne 3. února 2000, CCRE v. Komise, T‑46/98 a T‑151/98, Recueil, s. II‑167, bod 33).
54 Tato judikatura je použitelná i v případě, kdy je nařízení, které se bezprostředně a osobně dotýká jednotlivce, v průběhu řízení nahrazeno nařízením se stejným předmětem.
55 Vzhledem k tomu, že tento případ ve všech ohledech odpovídá projednávanému případu, je třeba návrhu žalobce vyhovět, považovat jeho žalobu za směřující ke zrušení napadeného nařízení v rozsahu, v němž se jej týká, a umožnit účastníkům řízení přeformulovat jejich návrhová žádání, žalobní důvody, důvody uplatňované v rámci obrany a argumenty ve světle této nové skutečnosti.
56 Za těchto podmínek je třeba mít za to, že původní návrh žalobce směřující k částečnému zrušení nařízení č. 467/2001 se stal bezpředmětným z důvodu zrušení tohoto nařízení napadeným nařízením. Není tedy již namístě rozhodovat o tomto návrhu, a tudíž ani o návrhu na částečné zrušení nařízení č. 2062/2001, protože tento návrh se stal rovněž bezpředmětným.
57 Z výše uvedeného vyplývá, že již není namístě o žalobě rozhodovat v rozsahu, v němž směřuje proti Komisi. V podmínkách projednávané věci nicméně zásada řádného výkonu spravedlnosti a požadavek na hospodárnost řízení, o které se opírá judikatura uvedená v bodě 53 výše, rovněž odůvodňují, aby bylo přihlédnuto k návrhovým žádáním, důvodům uplatňovaným v rámci obrany a argumentům Komise přeformulovaným tak, jak je uvedeno v bodě 55 výše, aniž by bylo třeba znovu formálně povolovat vstup tohoto orgánu do řízení na základě čl. 115 odst. 1 a čl. 116 odst. 6 jednacího řádu Soudu jakožto vedlejšího účastníka na podporu návrhových žádání Rady.
58 Vzhledem k výše uvedenému je třeba mít za to, že projednávaná žaloba nadále směřuje pouze proti Radě, podporované Komisí a Spojeným královstvím, a že jejím předmětem je pouze návrh na zrušení napadeného nařízení v rozsahu, v němž se týká žalobce.
K věci samé
Argumenty účastníků řízení
59 Na podporu svých návrhových žádání směřujících ke zrušení nařízení č. 467/2001 a č. 2062/2001 žalobce ve své žalobě uplatňuje v podstatě tři žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení článků 60 ES a 301 ES a z překročení pravomoci, druhý vychází z porušení základních práv zaručených zejména články 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP) a obecných zásad proporcionality a subsidiarity a třetí vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění.
60 Ve svém vyjádření došlém kanceláři Soudu dne 31. října 2008 však žalobce uvedl, že s ohledem na rozsudek Soudního dvora ve věci Kadi bere první a třetí žalobní důvod zpět.
61 Rada a Komise ve svých žalobních odpovědích a Spojené království ve svém spisu vedlejšího účastníka napadly druhý žalobní důvod směřující ke zrušení, přičemž uvedly v podstatě tytéž argumenty, jakými již odpověděly na podobné důvody směřující ke zrušení, které uváděli žalobci ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky Soudu Yusuf a Kadi a rozsudky Soudu ze dne 12. července 2006, Ayadi v. Rada (T‑253/02, Sb. rozh. s. II‑2139), a Hassan v. Rada a Komise (T‑49/04, Sb. rozh. s. II-52, zveřejněné shrnutí).
62 Žalobce ve své replice uvedl nové argumenty, a to v rámci žalobního důvodu vycházejícího z porušení jeho základních práv.
63 V této souvislosti připustil, že článek 2a napadeného nařízení, vložený nařízením č. 561/2003, nyní dovoluje poskytnout dotčeným osobám prostředky nebo jiné hospodářské zdroje nezbytné pro zajištění jejich obživy a pro jiné naléhavě nutné výdaje. Uvedl však, že toto ustanovení je formulováno příliš restriktivně a velmi závažným způsobem snižuje důstojnost dotčených osob.
64 Žalobce zaprvé uvádí, že mu předmětné ustanovení upírá možnost disponovat prostředky k naplňování běžných požadavků civilizovaného života.
65 Zadruhé tvrdí, že mu toto ustanovení zakazuje přijmout jakoukoli práci či jakékoli povolání nebo zaměstnání, za něž by mohl pobírat odměnu.
66 Zatřetí uvádí, že rezoluce 1390 (2002), kterou napadené nařízení provádí, není časově omezena na rozdíl od rezoluce 1333 (2000), která byla provedena nařízením č. 467/2001. Napadené nařízení tak umožňuje trvalé vyloučení žalobce z téměř všech stránek společenského života.
67 Konečně začtvrté žalobce tvrdí, že nemá k dispozici žádný prostředek, kterým by se mohl před soudem hájit proti omezujícím opatřením, která na něj dopadají. Rozhodnutí o jeho zařazení na seznam přiložený k napadenému nařízení je podle něj čistě politickým rozhodnutím Rady bezpečnosti, přijatým zcela mimosoudní cestou a bez ohledu na pravidla provádění důkazů či pravidla spravedlnosti. Podle žalobce neexistuje žádný právní prostředek, ani kvazisoudní povahy, jímž by mohl rozhodnutí Rady bezpečnosti napadnout.
68 Rada a Komise ve svých duplikách a Spojené království ve svém spisu vedlejšího účastníka tyto nové argumenty napadly zejména s odvoláním na rozsudky Soudu ve věcech Yusuf a Kadi.
69 Ve svém vyjádření došlém kanceláři Soudu dne 31. října 2008 žalobce uvedl, že se nachází ve stejné situaci jako žalobci ve věcech, v nichž byl vydán rozsudek Soudního dvora Kadi. Nikdo z nich od Rady nikdy neobdržel sebemenší informaci o důkazech svědčících v jejich neprospěch, které by odůvodňovaly přijetí omezujících opatření uložených napadeným nařízením.
70 Podle žalobce musí Soud ve světle rozsudku Soudního dvora ve věci Kadi (body 336, 348, 349 a 370) uznat, že napadené rozhodnutí porušuje jeho právo na obhajobu, právo na účinnou soudní ochranu a vlastnické právo, a že proto musí být tento akt zrušen v rozsahu, v němž se jej dotýká.
71 Ve svém vyjádření došlém kanceláři Soudu dne 30. října 2008 uznala Rada, že v návaznosti na rozsudek Soudního dvora ve věci Kadi je nutné poskytnout žalobci odůvodnění, dát mu možnost, aby se v tomto ohledu vyjádřil, a tato vyjádření vzít v úvahu před tím, než bude ve vztahu k žalobci přijato nové rozhodnutí o zmrazení jeho prostředků.
72 Podle Rady byly učiněny kroky nezbytné ke shromáždění důkazů pro vyhotovení tohoto odůvodnění, Rada však nebyla schopna sdělit, kdy by toto odůvodnění mohlo být žalobci poskytnuto. Rada se zavázala, že bude postupovat co možná nejrychleji, aby dodržela právo žalobce na obhajobu, a že bude Soud o dalším vývoji informovat.
73 Ve svém vyjádření došlém kanceláři Soudu dne 30. října 2008 také Komise uznala, že situace žalobce je totožná se situací žalobců ve věcech, v nichž byl vydán rozsudek Soudního dvora Kadi, a to v tom smyslu, že prostředky byly zmrazeny nejprve na základě nařízení č. 467/2001 a poté na základě nařízení č. 881/2002, aniž mu byly sděleny důvody tohoto opatření. Podle ní je tedy nutné nejprve poskytnout žalobci odůvodnění a umožnit mu, aby se vyjádřil, a poté přezkoumat jeho situaci z hlediska posledně uvedeného nařízení. Podle Komise již byly v tomto směru zahájeny kroky ve vztahu k Výboru pro sankce, mohou však trvat několik týdnů.
74 Komise však upozornila Soud na skutečnost, že na rozdíl od toho, co bylo tvrzeno ve věcech, v nichž byl vydán rozsudek Soudního dvora Kadi, žalobce ve svém druhém žalobním důvodu nezpochybňoval své zařazení na sporný seznam, nýbrž pouze důsledky tohoto zařazení pro jeho prostředky k zajištění existenčních potřeb, zejména pozastavení výplaty dávek sociálního zabezpečení.
75 Ve svém vyjádření došlém kanceláři Soudu dne 31. října 2008 se Spojené království ztotožnilo s vyjádřením podaným Radou na výzvu Soudu.
76 Rada a Komise na jednání uznaly, že ve světle rozsudku Soudního dvora ve věci Kadi bylo napadené nařízení přijato postupem, v němž nebylo dodrženo právo žalobce na obhajobu.
77 Tyto orgány krom toho uvedly, že kroky zahájené zejména ve vztahu k Výboru pro sankce ve snaze o uvedení postupů Společenství při zmrazování prostředků do souladu se zásadami vyhlášenými Soudním dvorem v jeho rozsudku Kadi (viz body 71 a 72 výše) ještě nemohly v případě žalobce přinést výsledky.
78 Rada a vedlejší účastníci řízení tedy Soudu navrhli, pakliže napadené nařízení zruší v rozsahu, v němž se týká žalobce, aby po určitou krátkou dobu zachoval jeho účinky, podobně jako to učinil Soudní dvůr v rozsudku Kadi na základě článku 231 ES.
79 Spojené království v tomto ohledu konkrétně uvedlo, s odkazem na bod 373 uvedeného rozsudku, že takové zrušení s okamžitým účinkem by mohlo vážně a nevratně narušit účinnost omezujících opatření, která stanoví toto nařízení a která musí Společenství uplatňovat, neboť v mezidobí předcházejícím jeho případnému nahrazení novým nařízením by žalobce mohl podniknout kroky s cílem vyhnout se tomu, aby na něj mohlo být zmrazení prostředků nadále uplatňováno.
80 V rozsahu, v němž by se vydaný zrušující rozsudek zakládal na stejných úvahách převážně procesního charakteru jako rozsudek Soudního dvora ve věci Kadi, Spojené království dále připomnělo, že Soudní dvůr v bodě 374 uvedeného rozsudku poukázal na to, že nelze vyloučit, že uvalení takovýchto opatření na dotyčnou osobu by se mohlo přesto ukázat z věcného hlediska jako odůvodněné. Podle Spojeného království to konkrétně platí v projednávané věci, jak dokládá několik rozhodnutí vydaných vůči žalobci soudy Spojeného království příslušnými ve věcech terorismu.
81 Žalobce s tímto návrhem Rady a vedlejších účastníků řízení nesouhlasil.
Závěry Soudu
82 Je nesporné, že se žalobce nachází ve skutkové a právní situaci, která je ve všech ohledech srovnatelná se situací žalobců ve věcech, v nichž byl vydán rozsudek Soudního dvora Kadi, a to pokud jde jak o postup, jímž bylo napadené nařízení přijato, tak o rozsah, účinky a případné odůvodnění omezení výkonu jeho vlastnického práva vyplývajícího z omezujících opatření upravených tímto nařízením.
83 Pokud jde zaprvé o postup, jímž bylo napadené nařízení přijato, je třeba poukázat na to, že Rada žalobce nikdy neinformovala o skutečnostech, které proti němu svědčí a které odůvodňovaly prvotní zápis jeho jména do seznamu v příloze I uvedeného nařízení a následné zavedení omezujících opatření stanovených tímto nařízením.
84 Není totiž zpochybňováno, že žalobci nebyla v tomto ohledu poskytnuta žádná informace, ať již v nařízení č. 467/2001, ve znění nařízení č. 2062/2001, v němž bylo poprvé uvedeno jeho jméno na seznamu osob, subjektů nebo organizací, na něž se vztahují opatření spočívající ve zmrazení prostředků, anebo v napadeném nařízení či kdykoli později.
85 Vzhledem k tomu, že Rada neuvědomila žalobce o skutečnostech svědčících v jeho neprospěch, o něž se opírají omezující opatření, která vůči němu byla zavedena, ani mu neumožnila se s těmito skutečnostmi seznámit v přiměřené lhůtě po zavedení těchto opatření, žalobce k nim nemohl účelně zaujmout stanovisko. Z toho plyne, že právo žalobce na obhajobu, konkrétně pak právo být vyslechnut, nebylo respektováno (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ve věci Kadi, bod 348).
86 Dále vzhledem k tomu, že žalobce nebyl informován o skutečnostech svědčících v jeho neprospěch, a vzhledem ke vztahům mezi právy obhajoby a právem na účinnou soudní ochranu, o nichž Soudní dvůr pojednal v bodech 336 a 337 rozsudku Kadi, nemohl žalobce hájit svá práva ve vztahu k těmto informacím za uspokojivých podmínek ani před soudem Společenství, takže musí být učiněn závěr, že došlo i k porušení uvedeného práva na účinnou soudní ochranu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ve věci Kadi, bod 349).
87 Konečně je třeba konstatovat, že toto porušení nebylo zhojeno ani v rámci tohoto řízení vzhledem k tomu, že Rada žádnou takovouto skutečnost nepředložila (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ve věci Kadi, bod 350).
88 Soudu tedy nezbývá než konstatovat, že není schopen přezkoumat legalitu napadeného nařízení v rozsahu, v němž se vztahuje na žalobce, takže je třeba rovněž z tohoto důvodu dospět k závěru, že v projednávané věci nebylo respektováno základní právo žalobce na účinnou soudní ochranu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ve věci Kadi, bod 351).
89 Proto musí být rozhodnuto, že napadené nařízení bylo v rozsahu, v němž se vztahuje na žalobce, přijato, aniž by byla poskytnuta jakákoliv záruka ohledně informování žalobce o skutečnostech svědčících v jeho neprospěch nebo ohledně jeho vyslechnutí k těmto skutečnostem, takže nelze než dospět k závěru, že toto nařízení bylo přijato postupem, v jehož rámci nebyla respektována práva obhajoby, což má za následek, že byla rovněž porušena zásada účinné soudní ochrany (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ve věci Kadi, bod 352).
90 Z výše uvedených úvah vyplývá, že výtky uplatněné žalobcem v jeho replice (viz bod 67 výše) a jeho vyjádření došlém kanceláři dne 31. října 2008 (viz bod 69 výše) na podporu jeho návrhových žádání směřujících ke zrušení napadeného nařízení a vycházejících z porušení jeho práva na obhajobu, konkrétně pak pravidel týkajících se provádění důkazů, jakož i práva na účinnou soudní ochranu, jsou opodstatněné (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ve věci Kadi, bod 353).
91 Pokud jde zadruhé o rozsah, účinky a případné odůvodnění omezení výkonu vlastnického práva vyplývajícího z omezujících opatření upravených napadeným nařízením, je třeba dodat, že toto nařízení bylo v rozsahu, v němž se vztahuje na žalobce, přijato, aniž by mu byla poskytnuta jakákoli záruka, že bude moci příslušným orgánům vylíčit svůj případ, a to v situaci, kdy musí být omezení jeho vlastnických práv kvalifikováno jako značné vzhledem k obecné platnosti a skutečné době trvání omezujících opatření, která vůči němu byla uplatněna (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ve věci Kadi, bod 369).
92 Nelze tedy než dospět k závěru, že za okolností projednávaného případu jsou omezující opatření obsažená v napadeném nařízení a zavedená vůči žalobci na základě jeho zápisu na seznam v příloze I uvedeného nařízení neodůvodněným omezením jeho vlastnického práva (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ve věci Kadi, bod 370).
93 Proto v rozsahu, v němž lze některé výtky vyjádřené žalobcem v jeho replice (viz body 63 až 66 výše) na podporu jeho návrhových žádání směřujících ke zrušení napadeného nařízení chápat tak, že vycházejí z porušení základního práva na ochranu vlastnictví, jsou tyto výtky taktéž opodstatněné (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ve věci Kadi, bod 371).
94 Z výše uvedeného vyplývá, že napadené nařízení musí být zrušeno v rozsahu, v němž se týká žalobce.
95 Za okolností projednávané věci není namístě vyhovět návrhu přednesenému na jednání Radou a vedlejšími účastníky řízení, aby účinky napadeného nařízení byly na základě článku 231 ES po určitou krátkou dobu zachovány.
96 Doba, která již uplynula od vyhlášení rozsudku Soudního dvora ve věci Kadi, tedy od 3. září 2008, totiž velmi výrazně překračuje maximální dobu tří měsíců ode dne vyhlášení tohoto rozsudku, kterou Soudní dvůr považuje za přiměřenou, aby Rada mohla zhojit porušení zjištěná v projednávané věci, a to s přihlédnutím k významnému dopadu předmětných omezujících opatření na práva a svobody dotčených osob (rozsudek Soudního dvora ve věci Kadi, body 375 a 376).
97 Tato doba byla sice stanovena pouze s odkazem na případ oněch dvou subjektů, kterých se týkaly věci, v nichž byl vydán rozsudek Soudního dvora Kadi, tedy Y. A. Kadiho a společnosti Al Barakaat International Foundation, Rada nicméně nemůže přehlížet skutečnost, že případ žalobce, který je ve všech ohledech srovnatelný (viz bod 82 výše), nutně vyžaduje, aby postupovala stejně. Orgány, které jsou účastníky probíhajícího řízení, ostatně uvedly, že vzápětí po vyhlášení uvedeného rozsudku podnikly kroky, zejména ve vztahu k Výboru pro sankce, ve snaze o uvedení veškerých postupů Společenství při zmrazování prostředků do souladu se zásadami vyhlášenými v uvedeném rozsudku (viz body 72 a 73 výše).
98 Článek 60 druhý pododstavec statutu Soudního dvora, jehož použitelnost v projednávané věci nezpochybnil žádný z účastníků řízení poté, co byli k tomuto bodu na jednání dotazováni, navíc stanoví, že odchylně od článku 244 Smlouvy o ES nabývá rozhodnutí Soudu, které ruší nařízení, právní moci až dnem, kdy uplyne lhůta k podání kasačního opravného prostředku stanovená v čl. 56 prvním pododstavci uvedeného statutu, nebo pokud je v této lhůtě podán kasační opravný prostředek, dnem jeho zamítnutí. Rada má tedy každopádně k dispozici, navíc k době uplynulé od vyhlášení rozsudku Soudního dvora ve věci Kadi, nejméně dvouměsíční lhůtu od doručení tohoto rozsudku, prodlouženou z důvodu vzdálenosti o deset dní, aby zjištěná porušení zhojila případným přijetím nového omezujícího opatření ve vztahu k žalobci. Touto okolností se ostatně projednávaná věc liší od věci, v níž byl vydán rozsudek Soudního dvora Kadi, který byl v souladu s článkem 244 ES bez dalšího vykonatelný.
99 Riziko vážného a nevratného narušení účinnosti omezujících opatření, která stanoví napadené nařízení a která musí Společenství uplatňovat, tak jak na ně poukázal Soudní dvůr ve svém rozsudku Kadi (bod 373), se za těchto okolností nejeví být v projednávané věci dostatečně vysoké vzhledem k významnému dopadu těchto opatření na práva a svobody žalobce, aby mohlo odůvodňovat zachování účinků uvedeného nařízení po dobu delší, než jaká je stanovena v článku 60 statutu Soudního dvora.
K nákladům řízení
100 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Článek 87 odst. 4 první pododstavec uvedeného jednacího řádu stanoví, že členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady. Článek 87 odst. 6 stanoví, že není-li vydáno rozhodnutí ve věci samé, rozhodne o nákladech řízení Soud dle volného uvážení.
101 Rada neměla v projednávané věci úspěch, protože nařízení č. 881/2002 musí být v souladu s návrhovými žádáními žalobce zrušeno v rozsahu, v němž se jej týká, zatímco již není namístě rozhodovat o původním návrhu na zrušení nařízení č. 467/2001 ve znění nařízení č. 2062/2001, zejména v rozsahu, v němž směřoval vůči Komisi.
102 Žalobce ve svých písemnostech před Soudem nepožadoval, aby byla Radě uložena náhrada nákladů řízení. Na jednání ovšem uvedl, že žádá, aby Radě byla náhrada nákladů řízení uložena.
103 Z ustálené judikatury v tomto ohledu vyplývá, že skutečnost, že účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval náhradu nákladů řízení až na jednání, nebrání tomu, aby jeho žádosti bylo vyhověno [viz rozsudek Soudu ze dne 16. prosince 2008, Budějovický Budvar v. OHIM – Anheuser-Busch (BUD), T‑225/06, T‑255/06, T‑257/06 a T‑309/06, Sb. rozh. s. II-3555, bod 206 a citovaná judikatura].
104 Za těchto okolností a s ohledem na změnu předmětu sporu a procesního postavení Komise (viz body 56 až 58 výše) je v souladu se shora uvedenými ustanoveními správné rozhodnout, že Rada ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vzniklé žalobci a že Spojené království a Komise ponesou vlastní náklady řízení.
105 Vzhledem k tomu, že žalobci byla poskytnuta právní pomoc a Soud uložil Radě, aby nahradila jeho náklady řízení, bude Rada v souladu s čl. 97 odst. 3 jednacího řádu povinna uhradit pokladně Soudu zálohy vyplacené z titulu právní pomoci.
Z těchto důvodů
SOUD (sedmý senát)
rozhodl takto:
1) Není již namístě rozhodovat o návrzích na zrušení jednak nařízení Rady (ES) č. 467/2001 ze dne 6. března 2001, kterým se zakazuje vývoz určitého zboží a služeb do Afghánistánu, zesiluje zákaz letů a rozšiřuje zmrazení prostředků a jiných finančních zdrojů afghánského Talibanu a zrušuje nařízení (ES) č. 337/2000, a jednak nařízení Komise (ES) č. 2062/2001 ze dne 19. října 2001, kterým se potřetí mění nařízení č. 467/2001.
2) Nařízení Rady (ES) č. 881/2002 ze dne 27. května 2002 o zavedení některých zvláštních omezujících opatření namířených proti některým osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 467/2001 se ruší v rozsahu, v němž se týká O. M. Othmana.
3) Radě Evropské unie se ukládá, že ponese vlastní náklady řízení, nahradí náklady řízení vzniklé O. M. Othmanovi a uhradí zálohy vyplacené pokladnou Soudu z titulu právní pomoci.
4) Komise Evropských společenství a Spojené království Velké Británie a Severního Irska ponesou vlastní náklady řízení.
Forwood | Šváby | Moavero Milanesi |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. června 2009.
Podpisy.