ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (devátého senátu)
9. března 2023(*)
„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv – Pojem ‚spotřebitel‘ – Jednání osoby, která se dovolává postavení spotřebitele, které může u druhé smluvní strany vyvolat dojem, že jedná za účelem profesionální nebo podnikatelské činnosti“
Ve věci C‑177/22,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Landesgericht Salzburg (zemský soud v Salcburku, Rakousko) ze dne 24. února 2022, došlým Soudnímu dvoru dne 8. března 2022, v řízení
JA
proti
Wurth Automotive GmbH,
SOUDNÍ DVŮR (devátý senát),
ve složení L. S. Rossi, předsedkyně senátu, J.-C. Bonichot a O. Spineanu-Matei (zpravodajka), soudci,
generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za JA B. Heimem, Rechtsanwalt,
– za Evropskou komisi S. Noëm a M. Wasmeierem, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 17 a 18 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi JA, rakouskou státní příslušnicí, a německou společností Wurth Automotive GmbH, který se týká příslušnosti rakouských soudů rozhodnout o žalobě na náhradu škody za skryté vady motorového vozidla, které bylo předmětem kupní smlouvy.
Právní rámec
3 Článek 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, který je součástí oddílu 4, nadepsaného „Příslušnost u spotřebitelských smluv“, kapitoly II tohoto nařízení, nadepsané „Příslušnost“, stanoví:
„Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 7 bod 5:
a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky;
b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo
c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.“
4 Podle čl. 18 odst. 1 tohoto nařízení platí:
„Spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, v němž má tento smluvní partner bydliště, nebo, bez ohledu na bydliště druhé strany, u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
5 Žalobkyně v původním řízení, jejíž partner je prodejcem automobilů a jednatelem online obchodní platformy (dále jen „partner“), byla na domovské stránce této platformy uvedena jako grafická a webová designérka, avšak v době, kdy nastaly skutkové okolnosti věci v původním řízení, tuto činnost ve skutečnosti nevykonávala.
6 Na žádost žalobkyně v původním řízení, která projevila zájem o koupi motorového vozidla, její partner vyhledal a kontaktoval žalovanou v původním řízení, přičemž jí dne 11. března 2019 zaslal e-mail ze své podnikatelské e-mailové adresy, ve kterém navrhl kupní cenu vozidla s první registrací v Německu, zdanění podle režimu ziskové přirážky a platbu v hotovosti. V e-mailu bylo uvedeno, že kupní smlouva měla být uzavřena jménem žalobkyně v původním řízení. Mezi partnerem a zaměstnancem žalované v původním řízení se rovněž uskutečnil telefonický kontakt, jehož obsah však nebylo možné právně dostatečným způsobem prokázat.
7 Žalovaná v původním řízení zaslala partnerovi e-mailem kupní smlouvu, v níž byla jako kupující uvedena „společnost JA“ a obsahovala část nadepsanou „Zvláštní ustanovení: obchodní plnění mezi podnikateli/vrácení vyloučeno, bez záruky, dodání po zaplacení ceny […]“.
8 Žalobkyně v původním řízení tuto smlouvu podepsala, aniž tyto údaje zpochybnila. Partner poté smlouvu zaslal žalované v původním řízení e-mailem a dne 13. března 2019 si u ní vozidlo vyzvedl.
9 Faktura vystavená v této souvislosti obsahovala údaj „není možné vykázat [daň z přidané hodnoty (DPH)] – § 25a [Umsatzsteuergesetz (zákon o DPH)]“. Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, v informačním systému žalované v původním řízení nejsou zvláštní ustanovení navrhována automaticky, ale prodejce je musí do kupní smlouvy sám zadat. V případě smluv uzavíraných se soukromými osobami se používá oslovení „pán/paní“. Tyto smlouvy obsahují rovněž ustanovení o záruce po dobu jednoho roku.
10 Dotyčné vozidlo bylo zaregistrováno na jméno žalobkyně v původním řízení. O několik týdnů později partner požádal žalovanou v původním řízení, zda je možné na vystavené faktuře uvést výši DPH, což žalovaná odmítla.
11 Poté, co žalobkyně v původním řízení zjistila, že toto vozidlo má skryté vady, podala k Bezirksgericht Salzburg (okresní soud v Salcburku, Rakousko) žalobu, kterou se domáhala, aby byla žalované v původním řízení uložena povinnost zaplatit jí částku 3 257,52 eura z titulu nároků vyplývajících ze záruky, vycházela přitom z toho, že tento soud je příslušný podle článku 17 nařízení č. 1215/2012. Na podporu své žaloby žalobkyně v původním řízení uvedla, že v projednávané věci uzavřela kupní smlouvu jako spotřebitelka a že žalovaná v původním řízení v Rakousku vykonává profesionální nebo podnikatelskou činnost ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1215/2012.
12 Žalovaná v původním řízení vznesla námitku nepříslušnosti tohoto soudu a rovněž zpochybnila opodstatněnost této žaloby. Podle jejích tvrzení představuje kupní smlouva ve věci v původním řízení transakci mezi podnikateli, což vyplývá z údajů uvedených v části „Zvláštní ustanovení“, prodejní ceny, jejíž výše byla stanovena s ohledem na zdanění ziskové přirážky a ze zamýšleného využití odpočtu DPH zaplacené na vstupu žalobkyní v původním řízení. Žalovaná v původním řízení má proto za to, že příslušné pro rozhodnutí sporu jsou německé soudy.
13 Usnesením ze dne 19. října 2021 Bezirksgericht Salzburg (okresní soud v Salcburku) konstatoval, že není mezinárodně příslušný rozhodnout spor v původním řízení. Podle tohoto soudu sice žalobkyně v původním řízení ve skutečnosti není podnikatelka, nicméně u žalované ve věci v původním řízení vyvolala dojem, že jedná jako podnikatelka, protože podepsala kupní smlouvu a nechala svého partnera zapojit se do průběhu vztahu s žalovanou. Žalovaná v původním řízení tedy oprávněně očekávala uzavření smlouvy mezi podnikateli, což je důvod, proč nejsou splněny podmínky pro použití článku 17 nařízení č. 1215/2012.
14 Žalobkyně v původním řízení podala proti tomuto usnesení opravný prostředek k Landesgericht Salzburg (zemský soud v Salcburku, Rakousko), předkládajícímu soudu.
15 Tento soud uvádí, že v projednávané věci je nesporné, že žalovaná v původním řízení, jejíž sídlo se nachází v Německu, zaměřila své podnikatelské činnosti rovněž na Rakousko ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1215/2012, sporné je tedy pouze to, zda žalobkyně v původním řízení jednala při uzavírání kupní smlouvy s žalovanou v původním řízení v postavení spotřebitelky.
16 V této souvislosti uvedený soud uvádí, že ačkoliv žalobkyně v původním řízení tvrdí, že tuto smlouvu uzavřela jako soukromá osoba vykonávající závislou činnost, ze zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že není vyloučeno, že vykonávala povolání grafické a webové designérky jako osoba samostatně výdělečně činná. Za těchto podmínek si předkládající soud klade otázku, zda by takováto situace, kdy určitá skutečnost nemůže být z právního hlediska dostatečně prokázána, mohla žalobkyni v původním řízení způsobit újmu.
17 Podle názoru tohoto soudu, i v případě, že by se vycházelo ze skutečnosti, že žalobkyně v původním řízení koupila dotyčné vozidlo pro soukromé účely, zůstává otázkou, zda tato skutečnost byla pro žalovanou v původním řízení rovněž zjistitelná.
18 Uvedený soud si konečně klade otázku, zda v rámci celkového posouzení, které by měl provést za účelem určení, zda žalobkyně v původním řízení uzavřela smlouvu, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, jako spotřebitelka, mohou mít určitý význam i další zvláštní okolnosti věci v původním řízení, konkrétně skutečnost, že se žalobkyně v původním řízení obrátila na prodejce motorových vozidel, aby učinil kroky nezbytné k uzavření smlouvy, okolnost, že žalobkyně v původním řízení v srpnu 2019 vozidlo dále prodala se ziskem nebo neuvedení DPH na faktuře. Pokud jde o tento posledně uvedený aspekt, předkládající soud upřesňuje, že podle německého práva týkajícího se DPH se neexistence samostatného uvedení DPH na faktuře může vyskytnout jak při prodeji podnikateli, tak při prodeji soukromé osobě.
19 Za těchto okolností se Landesgericht Salzburg (zemský soud v Salcburku) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je při posuzování otázky, zda má žalobkyně postavení spotřebitele ve smyslu článků 17 a 18 nařízení [č. 1215/2012], relevantní,
a) zda žalobkyně vykonávala práci grafické a webové designérky, kterou v řízení uvedla jako své zaměstnání, v době uzavření kupní smlouvy a bezprostředně poté pouze jako zaměstnanec, nebo alespoň zčásti i jako osoba samostatně výdělečně činná, a
b) k jakému účelu si žalobkyně pořídila vozidlo, tedy zda pouze k uspokojení vlastní potřeby pro soukromé účely, nebo i v souvislosti se současnými či budoucími profesionálními nebo podnikatelskými činnostmi nebo záměry?
2) Pozbyla žalobkyně možnost dovolat se postavení spotřebitele již z toho důvodu, že v srpnu 2019 předmětné osobní motorové vozidlo dále prodala, a byl by relevantní zisk, kterého v této souvislosti bylo dosaženo?
3) Musí být žalobkyni postavení spotřebitele odepřeno již proto, že podepsala kupní smlouvu předem vyhotovenou žalovanou, která obsahovala předtištěné označení kupujícího jako ‚společnost‘ a ve které byla pod drobněji napsaným nadpisem ‚Zvláštní ustanovení‘ uvedena poznámka ‚obchodní plnění mezi podnikateli/vrácení vyloučeno, bez záruky, dodání po zaplacení ceny‘, aniž proti tomu vznesla námitky a upozornila na své postavení spotřebitele?
4) Musí být žalobkyně srozuměna s tím, že jí bude přičteno jednání jejího [partnera], který nákup zprostředkoval jakožto prodejce automobilů, z něhož by žalovaná mohla usoudit, že žalobkyně má postavení podnikatele?
5) Svědčí k tíži žalobkyně při posuzování postavení spotřebitele okolnost, že soud prvního stupně nebyl s to zjistit, z jakého důvodu se písemné vyhotovení kupní smlouvy, pokud jde o označení žalobkyně, odchyluje od předchozí nabídky předložené jejím [partnerem], a o čem se v tomto ohledu hovořilo při telefonických kontaktech mezi [partnerem] žalobkyně a prodejcem žalované?
6) Je z hlediska postavení žalobkyně jako spotřebitele relevantní, že se [partner] žalobkyně několik týdnů po převzetí vozidla telefonicky dotázal žalované, zda by bylo možné vykázat DPH?“
K předběžným otázkám
K první otázce
20 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely určení, zda může být osoba, která uzavřela smlouvu spadající pod písmeno c) tohoto ustanovení, kvalifikována jako „spotřebitel“ ve smyslu uvedeného ustanovení, je třeba zohlednit současné nebo budoucí cíle sledované uzavřením této smlouvy, jakož i skutečnost, zda činnost, kterou tato osoba vykonává, má povahu závislé nebo samostatně výdělečné činnosti.
21 V tomto ohledu je třeba připomenout, že pravidla týkající se určení příslušnosti uvedená v oddílu 4 kapitoly II nařízení č. 1215/2012 představují výjimku jak z obecného pravidla příslušnosti stanoveného v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení, které stanoví příslušnost soudů členského státu, na jehož území má bydliště žalovaný, tak z pravidla o zvláštní příslušnosti pro smlouvy uvedeného v čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení, podle kterého je příslušným soudem soud místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn (obdobně viz rozsudek ze dne 25. ledna 2018, Schrems, C‑498/16, EU:C:2018:37, bod 43 a citovaná judikatura).
22 Z toho důvodu musí být pojem „spotřebitel“ ve smyslu článků 17 a 18 nařízení č. 1215/2012 vykládán restriktivně, se zřetelem na postavení této osoby v určité smlouvě, s ohledem na povahu a účel této smlouvy, a nikoli na subjektivní postavení této osoby, přičemž jedna a tatáž osoba může být pokládána za spotřebitele v rámci některých transakcí a za hospodářský subjekt v rámci jiných (rozsudek ze dne 14. února 2019, Milivojević, C‑630/17, EU:C:2019:123, bod 87 a citovaná judikatura).
23 Zvláštní režim stanovený uvedeným nařízením v oblasti ochrany spotřebitele jakožto osoby, která je považována za stranu nacházející se ve slabším postavení, se vztahuje pouze na smlouvy uzavřené mimo jakoukoliv činnost nebo účel podnikatelské povahy a nezávisle na této činnosti nebo účelu, s jediným cílem uspokojit vlastní potřeby soukromé spotřeby jednotlivce, přičemž taková ochrana není odůvodněna v případě smlouvy, jejímž účelem je podnikatelská činnost, byť jen plánovaná do budoucna (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. února 2019, Milivojević, C‑630/17, EU:C:2019:123, body 88 a 89, jakož i citovaná judikatura).
24 Z toho vyplývá, že se zvláštní pravidla o soudní příslušnosti stanovená v článcích 17 až 19 nařízení č. 1215/2012 použijí v zásadě jen tehdy, když je účelem smlouvy uzavřené mezi smluvními stranami jiné než profesionální nebo podnikatelské využití dotyčného zboží nebo služby (rozsudek ze dne 3. října 2019, Petruchová, C‑208/18, EU:C:2019:825, bod 44 a citovaná judikatura).
25 Co se týče konkrétně osoby, která uzavřela smlouvu mající dvojí účel, když se má částečně týkat její podnikatelské činnosti a částečně soukromých účelů, Soudní dvůr měl za to, že by se na tuto osobu mohla vztahovat tato pravidla o soudní příslušnosti pouze v případě, že by spojitost mezi smlouvou a podnikatelskou činností dotyčné osoby byla tak malá, že by se stala okrajovou, což znamená, že v kontextu plnění, na které byla tato smlouva uzavřena, by měla z celkového hlediska pouze zanedbatelnou úlohu (rozsudek ze dne 14. února 2019, Milivojević, C‑630/17, EU:C:2019:123, bod 91 a citovaná judikatura).
26 Pokud jde o povahu profesionální nebo podnikatelské činnosti vykonávané osobou, která se dovolává postavení spotřebitele, Soudní dvůr rozhodl, že z jeho judikatury nevyplývá žádné rozlišování podle toho, zda se u této činnosti jedná o samostatně výdělečnou či závislou činnost, a že je třeba zkoumat pouze to, zda je smlouva uzavřena mimo jakoukoliv činnost nebo účel profesionální nebo podnikatelské povahy, i závislá činnost tedy spadá pod pojem „profesionální nebo podnikatelská činnost“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. října 2022, ROI Land Investments, C‑604/20, EU:C:2022:807, body 54 a 55).
27 Z této judikatury vyplývá, že postavení spotřebitele ve smyslu tohoto ustanovení závisí na podnikatelském nebo soukromém účelu, který je uzavřením dotčené smlouvy sledován. Osoba, která uzavřela smlouvu, totiž musí být považována za spotřebitele, pokud uzavření této smlouvy nespadá pod její profesionální nebo podnikatelskou činnost nebo, v případě smlouvy s dvojím účelem, zčásti podnikatelským a zčásti soukromým, pokud je využití pro profesionální nebo podnikatelské účely v kontextu tohoto plnění z celkového hlediska zanedbatelné. Naopak povaha profesionální nebo podnikatelské činnosti vykonávané osobou, která se dovolává postavení spotřebitele, není pro účely této kvalifikace relevantní.
28 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět, že čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely určení, zda může být osoba, která uzavřela smlouvu spadající pod písmeno c) tohoto ustanovení, kvalifikována jako „spotřebitel“ ve smyslu uvedeného ustanovení, je třeba zohlednit současné nebo budoucí cíle sledované uzavřením této smlouvy, nezávisle na tom, zda má činnost, kterou tato osoba vykonává, povahu závislé nebo samostatně výdělečné činnosti.
Ke druhé až čtvrté a šesté otázce
29 Podstatou druhé až čtvrté a šesté otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely určení, zda může být osoba, která uzavřela smlouvu spadající pod písmeno c) tohoto ustanovení, kvalifikována jako „spotřebitel“ ve smyslu uvedeného ustanovení, lze zohlednit dojem, který tato osoba vyvolala svým chováním u druhé smluvní strany, spočívajícím zejména v nereagování osoby, která se dovolává postavení spotřebitele, na ustanovení smlouvy, která ji označují za podnikatelku, v okolnosti, že smlouvu uzavřela prostřednictvím zprostředkovatele, který vykonává podnikatelskou činnost v oboru, do něhož spadá tato smlouva, a který se po podpisu této smlouvy zajímal u druhé smluvní strany o možnost vykázat na příslušné faktuře DPH, nebo rovněž v okolnosti, že zboží, které bylo předmětem smlouvy, krátce po jejím uzavření prodala a případně dosáhla zisku.
30 V této souvislosti je třeba uvést, že z odpovědi na první otázku vyplývá, že v rámci analýzy pojmu „spotřebitel“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí vnitrostátní soud určit účel, který osoba, jenž se dovolává tohoto postavení, uzavřením smlouvy sledovala, a pokud má tato smlouva dvojí účel, rozhodnout, zda má uvedená smlouva za cíl pokrýt v nezanedbatelné míře potřeby týkající se profesionální nebo podnikatelské činnosti dotčené osoby nebo její soukromé potřeby.
31 Za tímto účelem musí uvedený soud vycházet především z důkazů, které objektivně vyplývají ze spisu, takže pokud jsou tyto důkazy dostatečné k tomu, aby z nich soud mohl vyvodit účel smlouvy, nebude nutné zkoumat, zda užívání pro profesionální nebo podnikatelské, či pro soukromé účely mohlo být smluvnímu partnerovi známo, či nikoliv (obdobně viz rozsudek ze dne 20. ledna 2005, Gruber, C‑464/01, EU:C:2005:32, body 48 a 49).
32 Pokud však tyto důkazy nejsou dostatečné, uvedený soud může rovněž ověřit, zda údajný spotřebitel svým vlastním jednáním vůči svému smluvnímu partnerovi ve skutečnosti vyvolal dojem, že jednal za profesionálním nebo podnikatelským účelem, a že tedy smluvní partner mohl nepodnikatelský účel dotčeného plnění oprávněně nezohlednit (obdobně viz rozsudek ze dne 20. ledna 2005, Gruber, C‑464/01, EU:C:2005:32, bod 51).
33 Tak by tomu bylo například v případě, kdy si jednotlivec objedná bez dalšího upřesnění věci, jež mohou skutečně sloužit k výkonu jeho povolání, použije pro tento účel dopisní papír s podnikatelskou hlavičkou, nechá si dodat zboží na adresu místa podnikání nebo zmíní možnost vrácení DPH (obdobně viz rozsudek ze dne 20. ledna 2005, Gruber, C‑464/01, EU:C:2005:32, bod 52).
34 V takovém případě se zvláštní pravidla o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv uvedená v článcích 17 a 18 nařízení č. 1215/2012 nepoužijí, i když smlouva sleduje sama o sobě pouze zanedbatelný podnikatelský účel, přičemž je třeba mít za to, že se jednotlivec vzdal ochrany stanovené uvedenými články, s přihlédnutím k dojmu, který vyvolal u svého smluvního partnera, jenž byl v dobré víře (obdobně viz rozsudek ze dne 20. ledna 2005, Gruber, C‑464/01, EU:C:2005:32, bod 53).
35 Z této judikatury vyplývá, že dojem, který osoba, která se dovolává postavení „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, vyvolala svým jednáním u druhé smluvní strany, může být zohledněn pro účely určení, zda tato osoba musí mít nárok na procesní ochranu uvedenou v oddíle 4 tohoto nařízení.
36 V projednávaném případě si předkládající soud klade otázku týkající se relevantnosti některých skutkových okolností pro účely kvalifikace žalobkyně v původním řízení jako spotřebitelky, konkrétně skutečnosti, že nereagovala na ustanovení smlouvy, která ji označují jako podnikatelku, zapojení jejího partnera do vyjednávání této smlouvy, skutečnosti, že on sám je prodejcem motorových vozidel a že se po podpisu smlouvy u žalované v původním řízení zajímal o možnost vykázání DPH na příslušné faktuře, jakož i skutečnosti, že vozidlo bylo krátce po uzavření smlouvy prodáno s případným ziskem.
37 V této souvislosti je třeba nejprve upřesnit, že pouze tomuto soudu přísluší, aby s přihlédnutím ke všem informacím, které má k dispozici, včetně dobré víry žalované ve věci v původním řízení, určil, zda žalobkyně v původním řízení svým jednáním vyvolala dojem, že jednala za profesionálním nebo podnikatelským účelem. Při přezkumu musí uvedený soud přihlédnout ke všem okolnostem souvisejícím s uzavřením smlouvy, přičemž skutečnosti, které nastaly později, se mohou rovněž ukázat jako relevantní, pokud tento přezkum potvrzují.
38 Pokud jde konkrétně o to, že žalobkyně v původním řízení nereagovala na ustanovení smlouvy, která ji označují jako podnikatelku, je třeba poznamenat, že takováto okolnost, která by ostatně mohla být vysvětlena způsobem, jakým žalovaná v původním řízení vypracovala smlouvu, není sama o sobě rozhodující pro vyloučení žalobkyně v původním řízení z nároku na použití pravidla pro určení příslušnosti stanoveného v čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012. Nicméně potvrzená dalšími informacemi, může takováto nečinnost představovat indicii v tom smyslu, že jednání žalobkyně v původním řízení mohlo vyvolat u žalované v původním řízení dojem, že jednala za profesionálním nebo podnikatelským účelem.
39 Zapojení zprostředkovatele do vyjednávání smlouvy, který je sám prodejcem automobilů, a skutečnost, že se krátce po uzavření této smlouvy zajímal o možnost vykázání DPH na faktuře, která byla v této souvislosti vydána, se tedy může ukázat jako relevantní pro účely přezkumu předkládajícím soudem. V této souvislosti by tento soud měl rovněž zohlednit zvláštnosti německého režimu DPH, protože z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že neexistence samostatného vykázání DPH na faktuře může podle německého práva nastat jak v případě prodeje podnikateli, tak v případě prodeje soukromé osobě.
40 Naproti tomu, pokud jde o další prodej zboží, které je předmětem smlouvy, a případný zisk, kterého žalobkyně v původním řízení dosáhla, tyto okolnosti se prima facie nejeví jako relevantní pro účely určení dojmu, který žalobkyně v původním řízení mohla vyvolat u žalované v původním řízení. Není však vyloučeno, že by je předkládající soud mohl rovněž zohlednit v rámci celkového posouzení informací, které má k dispozici.
41 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou až čtvrtou a na šestou otázku odpovědět, že čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely určení, zda může být osoba, která uzavřela smlouvu spadající pod písmeno c) tohoto ustanovení, kvalifikována jako „spotřebitel“ ve smyslu uvedeného ustanovení, lze zohlednit dojem, který tato osoba vyvolala svým chováním u druhé smluvní strany, spočívajícím zejména v nereagování osoby, která se dovolává postavení spotřebitele, na ustanovení smlouvy, která ji označují za podnikatelku, v okolnosti, že smlouvu uzavřela prostřednictvím zprostředkovatele, který vykonává podnikatelskou činnost v oboru, do něhož spadá tato smlouva, a který se po podpisu této smlouvy zajímal u druhé smluvní strany o možnost vykázat na příslušné faktuře DPH, nebo rovněž v okolnosti, že zboží, které bylo předmětem smlouvy, krátce po jejím uzavření prodala a případně dosáhla zisku.
K páté otázce
42 Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud se ukáže, že v rámci celkového posouzení informací, které má vnitrostátní soud k dispozici, není možné z právního hlediska dostatečným způsobem prokázat některé okolnosti související s uzavřením smlouvy, zejména pokud jde o skutečnosti uvedené v této smlouvě nebo zapojení zprostředkovatele při jejím uzavírání, musí tyto pochybnosti vést k tomu, že bude rozhodnuto ve prospěch osoby, která se dovolává postavení „spotřebitele“ ve smyslu tohoto ustanovení.
43 V této souvislosti je třeba úvodem poznamenat, že tato otázka byla předložena v rámci ověření mezinárodní příslušnosti rakouských soudů rozhodnout spor ve věci v původním řízení na základě čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 předkládajícím soudem. V této fázi tento soud neposuzuje přípustnost ani opodstatněnost žaloby, ale omezuje se pouze na zjištění vazeb se státem, v němž má soud sídlo, které odůvodňují jeho příslušnost na základě tohoto ustanovení. Uvedený soud proto může považovat příslušná tvrzení žalobce za prokázaná pouze pro účely ověření své příslušnosti (obdobně viz rozsudek ze dne 28. ledna 2015, Kolassa, C‑375/13, EU:C:2015:37, bod 62 a citovaná judikatura).
44 Nicméně v případě, že žalovaný zpochybňuje tvrzení žalobce, jak cíl spočívající v řádném výkonu spravedlnosti, na němž je uplatnění nařízení č. 1215/2012 založeno, tak náležité respektování autonomie soudce při výkonu funkce vyžadují, aby měl soud, jemuž byla věc předložena, možnost posoudit svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici, včetně případných námitek žalovaného (obdobně viz rozsudek ze dne 16. června 2016, Universal Music International Holding, C‑12/15, EU:C:2016:449, bod 45 a citovaná judikatura).
45 Pokud jde o důkazní hodnotu, kterou je třeba přiznat těmto informacím v rámci celkového posouzení důkazů, tento aspekt spadá výlučně do působnosti vnitrostátního práva. Cílem nařízení č. 1215/2012 totiž není sjednotit procesní pravidla členských států, nýbrž rozložit soudní příslušnost k řešení sporů v občanských a obchodních věcech (rozsudek ze dne 6. října 2021, TOTO a Vianini Lavori, C‑581/20, EU:C:2021:808, bod 68 a citovaná judikatura).
46 V projednávaném případě tedy přísluší předkládajícímu soudu, aby přezkoumal informace, které má k dispozici a které se týkají okolností souvisejících s uzavřením smlouvy, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, zejména pokud jde o důvod, proč v ní byla žalobkyně v původním řízení označena jako podnikatelka, a o rozsah jednání, která proběhla mezi zprostředkovatelem a spolupracovníky žalované v původním řízení při sjednávání této smlouvy, a aby s ohledem na všechny informace, které má k dispozici, posoudil jejich důkazní hodnotu podle pravidel vnitrostátního práva, včetně otázky, v čí prospěch je nutno rozhodnout v případě pochybností, pokud se ukáže, že některé z těchto okolností nelze z právního hlediska dostatečným způsobem prokázat.
47 Kromě toho Soudní dvůr sice rozhodl, že prospěch z pochybností musí být v zásadě přiznán osobě, která se dovolává postavení spotřebitele, pokud na základě objektivních okolností ze spisu není možné právně dostatečným způsobem prokázat, že plnění, pro které byla smlouva s dvojím účelem uzavřena, sledovalo profesionální nebo podnikatelský účel, který není zanedbatelný (obdobně viz rozsudek ze dne 20. ledna 2005, Gruber, C‑464/01, EU:C:2005:32, bod 50), z této judikatury ale nelze vyvodit, že užitečný účinek ustanovení upravujících příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv vyžaduje, aby byl takovýto prospěch přiznán osobě, která se dovolává postavení spotřebitele, za všech okolností, které provázely uzavření smlouvy, a zejména těch, které se týkají jednání této osoby (obdobně viz rozsudek ze dne 20. ledna 2005, Gruber, C‑464/01, EU:C:2005:32, bod 51).
48 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na pátou otázku odpovědět, že čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud se ukáže, že v rámci celkového posouzení informací, které má vnitrostátní soud k dispozici, není možné z právního hlediska dostatečným způsobem prokázat některé okolnosti související s uzavřením smlouvy, zejména pokud jde o skutečnosti uvedené v této smlouvě nebo zapojení zprostředkovatele při jejím uzavírání, tento soud musí posoudit důkazní hodnotu těchto informací podle pravidel vnitrostátního práva, včetně otázky, zda je v případě pochybností nutno rozhodnout ve prospěch osoby, která se dovolává postavení „spotřebitele“ ve smyslu tohoto ustanovení.
K nákladům řízení
49 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto:
1) Článek 17 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
musí být vykládán v tom smyslu, že
pro účely určení, zda může být osoba, která uzavřela smlouvu spadající pod písmeno c) tohoto ustanovení, kvalifikována jako „spotřebitel“ ve smyslu uvedeného ustanovení, je třeba zohlednit současné nebo budoucí cíle sledované uzavřením této smlouvy, nezávisle na tom, zda činnost, kterou tato osoba vykonává, má povahu závislé nebo samostatně výdělečné činnosti.
2) Článek 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012
musí být vykládán v tom smyslu, že
pro účely určení, zda může být osoba, která uzavřela smlouvu spadající pod písmeno c) tohoto ustanovení, kvalifikována jako „spotřebitel“ ve smyslu uvedeného ustanovení, lze zohlednit dojem, který tato osoba vyvolala svým chováním u druhé smluvní strany, spočívajícím zejména v nereagování osoby, která se dovolává postavení spotřebitele, na ustanovení smlouvy, která ji označují za podnikatelku, v okolnosti, že smlouvu uzavřela prostřednictvím zprostředkovatele, který vykonává podnikatelskou činnost v oboru, do něhož spadá tato smlouva, a který se po podpisu této smlouvy zajímal u druhé smluvní strany o možnost vykázat na příslušné faktuře DPH, nebo rovněž v okolnosti, že zboží, které bylo předmětem smlouvy, krátce po jejím uzavření prodala a případně dosáhla zisku.
3) Článek 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012
musí být vykládán v tom smyslu, že
pokud se ukáže, že v rámci celkového posouzení informací, které má vnitrostátní soud k dispozici, není možné z právního hlediska dostatečným způsobem prokázat některé okolnosti související s uzavřením smlouvy, zejména pokud jde o skutečnosti uvedené v této smlouvě nebo zapojení zprostředkovatele při jejím uzavírání, tento soud musí posoudit důkazní hodnotu těchto informací podle pravidel vnitrostátního práva, včetně otázky, zda je v případě pochybností nutno rozhodnout ve prospěch osoby, která se dovolává postavení „spotřebitele“ ve smyslu tohoto ustanovení.
Podpisy