Language of document : ECLI:EU:C:2012:331

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

YVESE BOTA

přednesené dne 7. června 2012(1)

Věc C‑451/11

Natthaya Dülger

proti

Wetteraukreis

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
podaná Verwaltungsgericht Giessen (Německo)]

„Dohoda o přidružení EHS-Turecko – Výklad rozhodnutí Rady přidružení č. 1/80 – Právo pobytu rodinných příslušníků tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce v členském státě – Thajská státní příslušnice bydlící po dobu nejméně pěti let s tureckým pracovníkem – Práva nabytá před vydáním rozhodnutí o rozvodu s tureckým pracovníkem“






1.        Tato věc nabízí Soudnímu dvoru příležitost, aby upřesnil rozsah působnosti článku 7 rozhodnutí Rady přidružení č. 1/80(2) ze dne 19. září 1980 o vývoji přidružení(3). Podle tohoto ustanovení má rodinný příslušník tureckého pracovníka, který získal povolení ho následovat na území hostitelského členského státu, právo odpovědět na jakoukoli nabídku zaměstnání na tomto území, pokud tam řádně pobývá po dobu nejméně tří let, a je oprávněn k volnému přístupu k zaměstnanecké činnosti podle svého výběru, pokud tam řádně pobývá po dobu nejméně pěti let.

2.        Soudní dvůr má konkrétně rozhodnout, zda státní příslušník třetí země, který nemá tureckou státní příslušnost, může být považován za rodinného příslušníka tureckého pracovníka ve smyslu uvedeného ustanovení, a tudíž se dovolávat práv, která mu toto ustanovení přiznává.

3.        V tomto stanovisku uvedu důvody, na základě kterých se domnívám, že čl. 7 první pododstavec druhá odrážka rozhodnutí č. 1/80 musí být vykládán tak, že státní příslušník třetí země, který nemá tureckou státní příslušnost a který bydlel po dobu nejméně pěti let se svým manželem, tureckým pracovníkem působícím na řádném trhu práce, může být považován za „rodinného příslušníka“ tureckého pracovníka.

4.        Dále navrhnu Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že takový státní příslušník, jemuž jako rodinnému příslušníkovi tureckého pracovníka svědčí práva, která odvozuje od tohoto ustanovení, neztrácí tato práva z důvodu rozhodnutí o rozvodu s tímto tureckým pracovníkem, které bylo vydáno poté, co tato práva nabyl.

I –    Právní rámec

A –    Unijní právo

1.      Dohoda o přidružení

5.        Za účelem právní úpravy volného pohybu tureckých pracovníků na území Společenství byla dne 12. září 1963 uzavřena Dohoda o přidružení mezi Společenstvím a Tureckou republikou. Cílem této dohody je „podporovat stálé a vyvážené posilování obchodních a hospodářských vztahů mezi smluvními stranami při plném respektování nutnosti zajistit urychlený rozvoj tureckého hospodářství a pozvednout úroveň zaměstnanosti a životní podmínky tureckého lidu“(4).

6.        K postupnému uskutečňování volného pohybu tureckých pracovníků, který je cílem zmíněné dohody, musí dojít v souladu s podmínkami stanovenými Radou přidružení, jejíž úlohou je zajistit použití a postupný vývoj režimu přidružení(5).

2.      Dodatkový protokol k dohodě o přidružení

7.        Dodatkový protokol k dohodě o přidružení(6) stanoví podmínky, pravidla a harmonogram realizace přechodné etapy přidružení. Ve své hlavě II obsahuje několik článků týkajících se pohybu osob a služeb.

8.        Ve svém článku 59 tak stanoví, že „se Turecku nesmí v oblastech, na které se vztahuje tento protokol, poskytovat zacházení příznivější, než které si vzájemně poskytují členské státy na základě Smlouvy o založení Společenství“ (neoficiální překlad).

3.      Rozhodnutí č. 1/80

9.        Rada přidružení tak přijala rozhodnutí č. 1/80, jehož cílem je zejména zlepšit právní situaci pracovníků a jejich rodinných příslušníků ve vztahu k režimu zavedenému rozhodnutím Rady přidružení č. 2/76 ze dne 20. prosince 1976 o provedení článku 12 dohody o přidružení. Toto posledně uvedené rozhodnutí přiznalo tureckým pracovníkům právo na postupný přístup k zaměstnání v hostitelském členském státě, jakož i dětem těchto pracovníků právo na přístup ke vzdělání v tomto státě.

10.      Ustanovení, která upravují práva rodinných příslušníků tureckého pracovníka, jsou uvedena v článku 7 rozhodnutí č. 1/80. Tento posledně uvedený článek stanoví:

„Rodinní příslušníci tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce v členském státě, kteří získali povolení ho následovat:

–        mají, s výhradou přednosti, která bude zajištěna pracovníkům z členských států Společenství, právo odpovědět na jakoukoli nabídku zaměstnání, pokud tam řádně pobývají po dobu nejméně tří let;

–        jsou oprávněni k volnému přístupu k zaměstnanecké činnosti podle svého výběru, pokud tam řádně pobývají po dobu nejméně pěti let.

Děti tureckých pracovníků, které ukončily odborné vzdělání v hostitelském státě, mohou nezávisle na délce svého pobytu v tomto členském státě za podmínky, že jeden z rodičů legálně vykonával zaměstnání v dotčeném členském státě po dobu nejméně tří let, odpovědět na jakoukoli nabídku zaměstnání ve zmíněném členském státě.“ (neoficiální překlad)

B –    Vnitrostátní právo

11.      Ustanovení § 4 odst. 5 zákona o pohybu, výdělečné činnosti a integraci cizinců na spolkovém území (Gesetz über den Aufenthalt, die Erwerbstätigkeit und die Integration von Ausländern im Bundesgebiet) ze dne 30. července 2004(7) stanoví, že cizinec, který má na základě dohody o přidružení právo pobytu, je v případě, kdy není držitelem povolení k trvalému pobytu ani povolení k trvalému pobytu v Evropské unii, povinen prokázat existenci tohoto práva tím, že předloží důkaz o tom, že je držitelem povolení k pobytu. Povolení k pobytu se vydává na žádost.

II – Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžná otázka

12.      Žalobkyně v původním řízení, N. Dülger, je thajskou státní příslušnicí narozenou dne 26. července 1973 v Buriram (Thajsko). Do Spolkové republiky Německo přicestovala dne 30. června 2002 na turistické vízum.

13.      Dne 12. září 2002 se v Dánsku provdala za tureckého státního příslušníka M. Dülgera, narozeného dne 1. prosince 1960 v Turecku. Mevlüt Dülger je od roku 1988 držitelem časově neomezeného povolení k pobytu v Německu. Byl zaměstnán u různých zaměstnavatelů v obdobích od 1. října 2002 do 30. června 2004, od 1. srpna 2004 do 8. června 2005, od 1. března 2006 do 15. března 2008 a od 1. června 2008 do 31. prosince 2009. V tomto ohledu je nesporné, že M. Dülger byl po relevantní období tureckým státním příslušníkem působícím na řádném trhu práce ve smyslu článku 7 rozhodnutí č. 1/80(8).

14.      Žalobkyně v původním řízení požádala dne 18. září 2002 německé orgány o udělení povolení k pobytu a přitom uvedla, že je vdaná a má dvě děti, které se narodily v roce 1996 a 1998 v Thajsku. Žalobkyně v původním řízení obdržela za účelem soužití se svým manželem časově omezené povolení k pobytu. Toto povolení bylo následně pravidelně prodlužováno, naposledy na období od 10. září 2008 do 26. června 2011. Od 21. června 2011 má uvedená žalobkyně prozatímní povolení k pobytu.

15.      Verwaltungsgericht Giessen (Německo) upřesňuje, že žalobkyně v původním řízení žila s M. Dülgerem nepřetržitě od jejich sňatku v září 2002 do jejich rozchodu v červnu 2009.

16.      Dne 30. června 2009 se žalobkyně v původním řízení rozešla se svým manželem a přestěhovala se s oběma svými dcerami do ženského domova ve Friedbergu (Německo); její dcery přicestovaly do Německa dne 1. července 2006. Od té doby pobírá tato žalobkyně pro sebe a své dcery sociální dávky. Rozvod s jejím manželem nabyl právní moci dne 3. února 2011.

17.      Dopisem ze dne 9. září 2009 upozornil cizinecký úřad Wetteraukreis (okres Wetterau) žalobkyni v původním řízení na to, že po rozchodu se svým manželem nabyla samostatné právo pobytu, ale že toto právo trvá pouze jeden rok, avšak bez povinnosti uvedené žalobkyně prokázat, že je schopna zajistit obživu sebe a svých dětí. Kdyby byla po 4. červnu 2010 stále ještě odkázána na sociální podporu, muselo by být její povolení k pobytu (a povolení k pobytu jejich dětí) dodatečně časově omezeno a byla by vyzvána k opuštění německého území. Její právo pobytu může zůstat zachováno, pouze pokud budou ona a její děti do této doby schopny žít nezávisle na sociální podpoře.

18.      Dne 18. září 2009 požádala žalobkyně v původním řízení u Wetteraukreis o udělení povolení k pobytu podle § 4 odst. 5 uvedeného zákona o pohybu, výdělečné činnosti a integraci cizinců na spolkovém území s odůvodněním, že nabyla práva na základě článku 7 rozhodnutí č. 1/80. Má totiž za to, že je třeba ji považovat za rodinnou příslušnici tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce v členském státu, se kterým řádně bydlela po dobu nejméně tří let, neboť je irelevantní, zda má tureckou státní příslušnost i rodinný příslušník.

19.      Rozhodnutím ze dne 15. března 2010 Wetteraukreis uvedenou žádost žalobkyně v původním řízení zamítl. Má za to, že tato žalobkyně nenabyla na základě tohoto ustanovení žádná práva, neboť se uvedeného ustanovení mohou dovolávat pouze turečtí rodinní příslušníci tureckého pracovníka. Navíc její turecký manžel neprokázal, že v letech jejich společného soužití působil na řádném trhu práce, jelikož vykonával pouze krátkodobá zaměstnání.

20.      Žalobkyně v původním řízení podala proti tomuto rozhodnutí žalobu k předkládajícímu soudu. Tento soud vyjadřuje pochybnosti ohledně správného výkladu článku 7 rozhodnutí č. 1/80. Verwaltungsgericht Giessen tedy rozhodl o přerušení řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Může se thajská státní příslušnice, která byla provdána za tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce v členském státu a která s ním po získání povolení ho následovat žila nepřetržitě po dobu nejméně tří let, dovolávat práv vyplývajících z čl. 7 prvního pododstavce první odrážky rozhodnutí č. 1/80 […] s tím důsledkem, že jí z důvodu přímého účinku tohoto ustanovení svědčí právo pobytu?“

III – Analýza

21.      Úvodem je třeba konstatovat, že je nesporné, že žalobkyně v původním řízení žila s tureckým pracovníkem nepřetržitě od jejich sňatku v září 2002 do jejich rozchodu dne 3. června 2009(9). Na situaci uvedené žalobkyně se tedy může vztahovat čl. 7 první pododstavec druhá odrážka rozhodnutí č. 1/80, a nikoli jeho čl. 7 první pododstavec první odrážka, jelikož žalobkyně v původním řízení řádně pobývala na území hostitelského členského státu po dobu nejméně pěti let.

22.      Aby bylo možné dát předkládajícímu soudu užitečnou odpověď, je třeba zabývat se otázkou, zda čl. 7 první pododstavec druhá odrážka rozhodnutí č. 1/80 musí být vykládána tak, že státní příslušník třetí země, který nemá tureckou státní příslušnost a který pobýval po dobu nejméně pěti let se svým manželem, tureckým pracovníkem působícím na řádném trhu práce, může být považován za „rodinného příslušníka“ tureckého pracovníka. V případě kladné odpovědi: Ztrácí takový státní příslušník práva, která odvozuje z tohoto ustanovení, z důvodu rozhodnutí o rozvodu s tímto tureckým pracovníkem, které bylo vydáno poté, co tato práva nabyl?

A –    K pojmu „rodinný příslušník“

23.      Soudní dvůr již měl příležitost vyložit pojem „rodinný příslušník“ tureckého pracovníka ve smyslu čl. 7 prvního pododstavce rozhodnutí č. 1/80. Rozhodl zejména, že dítě tureckého pracovníka si zachovává toto postavení i po dosažení dospělosti, a to i když v hostitelském členském státě žije samostatně a odděleně od svých rodičů(10). Stejně tak Soudní dvůr rozhodl, že se postavení „rodinného příslušníka“ tureckého pracovníka neomezuje na pokrevní rodinu. Nevlastní syn tureckého pracovníka, který působí na řádném trhu práce v členském státě, mladší 21 let nebo závislý na takovém pracovníkovi je totiž rodinným příslušníkem tohoto pracovníka(11).

24.      Naopak Soudní dvůr má poprvé příležitost odpovědět na otázku, zda státní příslušník třetí země, který nemá tureckou státní příslušnost, může být považován za „rodinného příslušníka“ tureckého státního příslušníka ve smyslu čl. 7 prvního pododstavce rozhodnutí č. 1/80, a požívat tak práv, která mu toto ustanovení přiznává. Podle mého názoru není pro vyřešení sporu v původním řízení v tomto ohledu relevantní skutečnost, kterou zdůrazňuje předkládající soud, že Soudní dvůr v několika svých rozsudcích ve věcech, jež se týkaly tohoto ustanovení, poukázal na práva tureckých rodinných příslušníků tureckého pracovníka(12). V těchto věcech měli totiž rodinní příslušníci tureckého pracovníka na rozdíl od projednávaného případu skutečně tureckou státní příslušnost.

25.      Na základě znění čl. 7 prvního pododstavce rozhodnutí č. 1/80 konstatuji, že toto ustanovení podmiňuje přiznání práv, která stanoví, čtyřmi podmínkami, a to že oprávněná osoba je rodinným příslušníkem tureckého pracovníka, že tento pracovník působí na řádném trhu práce, že rodinný příslušník získal povolení následovat tohoto pracovníka a konečně že pobývá v hostitelském členském státě po dobu nejméně tří nebo pěti let. Ze znění uvedeného ustanovení tudíž nevyplývá, že postavení rodinného příslušníka závisí na splnění jakékoliv podmínky státní příslušnosti, což není případ pracovníka, jehož prostřednictvím získává rodinný příslušník tato práva, neboť tento pracovník musí bezpodmínečně mít tureckou státní příslušnost.

26.      Vzhledem k tomu, že cílem dohody o přidružení je upravit volný pohyb tureckých pracovníků na území Unie, existuje pochybnost o tom, zda státní příslušník třetí země, který nemá tureckou státní příslušnost, může být považován za „rodinného příslušníka“ tureckého pracovníka, a dovolávat se tak práv stanovených v čl. 7 prvním pododstavci rozhodnutí č. 1/80.

27.      Pojem „rodinný příslušník“ ve smyslu tohoto ustanovení musí být, jak uvedl Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Ayaz, předmětem jednotného výkladu na úrovni Unie, aby bylo zajištěno jeho jednotné používání v členských státech(13). Jeho význam tedy musí být určen v závislosti na cíli, který sleduje, a kontextu, do kterého je začleněn(14).

28.      V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 7 první pododstavec rozhodnutí č. 1/80 sleduje dvojí cíl. Zaprvé, před uplynutím počáteční tříleté doby je cílem uvedeného ustanovení umožnit přítomnost rodinných příslušníků migrujícího pracovníka u této osoby, a to v zájmu podpory – prostřednictvím sloučení rodiny – zaměstnání a pobytu tureckého pracovníka, který se již řádně integroval v hostitelském členském státě(15).

29.      Totéž ustanovení dále zamýšlí posílit trvalou integraci rodiny tureckého migrujícího pracovníka v hostitelském členském státě tím, že dotyčnému rodinnému příslušníkovi po třech letech řádného pobytu poskytuje možnost přístupu na pracovní trh. Hlavním takto sledovaným cílem je tedy konsolidovat soudržnost rodiny, jejíž základní složka – manželský pár – je již řádně integrovaná v hostitelském členském státě(16). Tím, že toto ustanovení poskytuje manželovi možnosti si vydělat v dotčeném členském státě na živobytí, posilňuje potenciální ekonomickou situaci rodiny, která je nepochybným integračním faktorem.

30.      Na základě tohoto mechanismu vytvořeného na podporu integrace tureckého pracovníka získá manžel po uplynutí stanovené lhůty samostatné postavení, které vyplývá ze samotné povahy systému vytvořeného zvláštními předpisy(17).

31.      Podle mého názoru z této judikatury jednoznačně vyplývá, že i když je pravda, že se čl. 7 první pododstavec rozhodnutí č. 1/80 vztahuje na rodinného příslušníka tureckého pracovníka, nic to nemění na tom, že toto ustanovení bylo přijato s cílem zachovat jednotu rodiny, aby se turecký pracovník mohl skutečně integrovat v hostitelském členském státě. Smluvní strany dohody o přidružení se totiž domnívaly, že přítomnost rodinných příslušníků tohoto pracovníka po jeho boku je nezbytná pro zajištění co možná nejlepších pracovních podmínek tohoto pracovníka v tomto státě. Z tohoto důvodu má tedy uvedené ustanovení z lidského hlediska zvláštní význam.

32.      Proto se domnívám, že není rozhodující, zda rodinný příslušník, který získal povolení následovat tureckého pracovníka, má tureckou státní příslušnost, či nikoli. Rodina není vymezena toutéž státní příslušností, ale úzkými vazbami, které spojují dvě nebo více osob, bez ohledu na to, zda jsou tyto vazby vytvořené například manželstvím, jak je tomu ve věci v původním řízení, nebo příbuzenstvím.

33.      Nevidím důvod, proč by měl turecký pracovník mít právo zachovat své rodinné vazby, pokud má jeho manžel tutéž státní příslušnost, zatímco by neměl právo mít u sebe tohoto manžela, pokud má tento manžel jinou než tureckou státní příslušnost. V konečném důsledku by to vedlo k závěru, že přítomnost manžela téže státní příslušnosti u tureckého pracovníka je pro integraci tohoto pracovníka v hostitelském členském státě důležitější než přítomnost manžela, který nemá tureckou státní příslušnost. Mimoto by z toho vyplývalo, že by se ve srovnatelné situaci zacházelo s manželkou, která by neměla tureckou státní příslušnost, hůře než s manželkou turecké státní příslušnosti. To by mělo za následek nepřípustnou diskriminaci.

34.      Kromě toho, že by takový závěr nebylo možné odůvodnit, ohrožoval by do značné míry samotný cíl čl. 7 prvního pododstavce rozhodnutí č. 1/80, jakož i právo tureckého pracovníka na respektování jeho soukromého a rodinného života, jak je stanoveno v článku 7 Listiny základních práv Evropské unie. Článek 51 odst. 1 této listiny totiž stanoví, že její ustanovení se použijí, pokud členské státy uplatňují unijní právo. Jak přitom uvedl Soudní dvůr v bodě 23 výše uvedeného rozsudku Kahveci a Inan, článek 7 rozhodnutí č. 1/80 je nedílnou součástí unijního práva, a členské státy tudíž musejí plnit povinnosti vyplývající z tohoto ustanovení stejně, jako jsou povinny dodržovat práva stanovená právními předpisy Unie.

35.      Na rozdíl od toho, co tvrdí německá a italská vláda, si nemyslím, že by má analýza mohla rozšířit rozsah působnosti rozhodnutí č. 1/80.

36.      Jak jsem uvedl výše, turecký pracovník je nadále hlavní oprávněnou osobou podle čl. 7 prvního pododstavce rozhodnutí č. 1/80, neboť cílem tohoto ustanovení je zachovat jednotu rodiny, aby se tento pracovník mohl v hostitelském členském státě skutečně integrovat. Práva, která uvedené ustanovení přiznává rodinným příslušníkům tureckého pracovníka, jsou odvozená práva, která získá pouze takový rodinný příslušník. Turecký pracovník je tedy nadále rozhodující osobou, bez které jeho rodinný příslušník nemůže tato práva nabýt(18).

37.      Dále připomínám, že čl. 7 první pododstavec rozhodnutí č. 1/80 stanoví, že uvedená práva mohou vzniknout rodinným příslušníkům tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce v členském státě, kteří získali povolení ho následovat(19). Členské státy jsou tedy nadále oprávněny povolit či nepovolit sloučení rodiny(20). Až tehdy, když toto sloučení rodiny výslovně povolily, jsou povinny respektovat práva zaručená tímto ustanovením.

38.      Moji analýzu mimoto potvrzuje skutečnost, že podle ustálené judikatury musí být zásady zakotvené v rámci článků 45 SFEU, 46 SFEU a 47 SFEU v maximální možné míře přeneseny na turecké státní příslušníky, kteří požívají práva přiznaná rozhodnutím č. 1/80(21).

39.      Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že pojem „rodinný příslušník“ tureckého pracovníka ve smyslu čl. 7 prvního pododstavce tohoto rozhodnutí musí být vykládán s odkazem na výklad téhož pojmu uvedeného v čl. 10 odst. 1 nařízení (EHS) č. 1612/68(22), pokud jde o pracovníky, kteří jsou státními příslušníky členského státu(23). Jak zdůrazňuje Evropská komise, toto posledně uvedené ustanovení se zejména týká manžela pracovníka, který je státním příslušníkem členského státu, bez ohledu na jeho státní příslušnost.

40.      Článek 10 odst. 1 nařízení č. 1612/68 byl zrušen směrnicí 2004/38/ES(24) a čl. 38 odst. 3 této směrnice stanoví, že se odkazy na zrušená ustanovení a směrnice považují za odkazy na směrnici 2004/38.

41.      V tomto ohledu z pátého bodu odůvodnění této směrnice vyplývá, že má-li být právo všech občanů Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států vykonáváno v objektivně existujících podmínkách svobody a důstojnosti, je třeba je zaručit i jejich rodinným příslušníkům bez ohledu na jejich státní příslušnost. Článek 2 odst. 2 uvedené směrnice, který vymezuje pojem „rodinný příslušník“, tak neobsahuje žádnou podmínku týkající se státní příslušnosti rodinných příslušníků občana Unie. Stejně tak se ustanovení směrnice 2004/38, která přiznávají práva rodinným příslušníkům občana Unie, rovněž vztahují i na rodinné příslušníky, kteří nemají státní příslušnost členského státu(25).

42.      Německá vláda má však pochybnosti ohledně odkazu na ustanovení směrnice 2004/38 a na výklad pojmu „rodinný příslušník“ v projednávané věci, pokud jde o určení rozsahu téhož pojmu ve smyslu čl. 7 prvního pododstavce rozhodnutí č. 1/80. V podstatě se domnívá, že od vydání rozsudku ze dne 8. prosince 2011, Ziebell(26), již nelze pojem „rodinný příslušník“ vykládat ve smyslu tohoto ustanovení s odkazem na výklad téhož pojmu uvedeného v ustanoveních směrnice 2004/38, jelikož mezi pravidly týkajícími se dohody o přidružení, které sledují výlučně hospodářský cíl, a těmito posledně uvedenými ustanoveními, jejichž cílem je ulehčit výkon základního a individuálního práva volně se pohybovat a pobývat na území členských států, které Smlouva o FEU přímo přiznává občanům Unie(27), údajně existují podstatné rozdíly.

43.      Tyto pochybnosti nesdílím.

44.      Ve věci, ve které byl vydán tento rozsudek, se totiž žalobce v původním řízení dovolával režimu zvýšené ochrany před vyhoštěním zavedeného čl. 28 odst. 3 písm. a) směrnice 2004/38 ve prospěch občanů Unie. Domníval se, že podle ustálené judikatury se měl tento článek obdobně použít na situaci upravenou v čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80.

45.      Soudní dvůr proto uvedl, že aby bylo možné rozhodnout, zda je ustanovení unijního práva vhodné k tomu, aby bylo použito obdobně v rámci dohody o přidružení, je třeba jednak srovnat cíl sledovaný touto dohodou a kontext, do něhož tato dohoda zapadá, a jednak cíl a kontext dotčeného předpisu unijního práva(28). Soudní dvůr tak uvádí, že na rozdíl od unijního práva, jak vyplývá ze směrnice 2004/38, sleduje dohoda o přidružení čistě hospodářský cíl a omezuje se na postupné zavádění volného pohybu pracovníků(29). Soudní dvůr dále vysvětluje, že samotný institut občanství odůvodňuje uznání značně posílených záruk z hlediska vyhoštění, jak jsou stanoveny v čl. 28 odst. 3 písm. a) této směrnice, pouze ve prospěch občanů Unie. Soudní dvůr z toho tedy vyvozuje, že obdobné použití režimu zvýšené ochrany před vyhoštěním stanoveného v tomto ustanovení na situace upravené v čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 je vyloučeno(30).

46.      Vzhledem k tomu, že se režim zvýšené ochrany netýká pracovníků, kteří jsou státními příslušníky třetí země, ale občanů Unie, pro něž zákonodárce Unie stanovil tím větší záruky, čím je vyšší stupeň jejich integrace v hostitelském členském státě, nepřichází tedy obdobné použití v úvahu.

47.      V projednávané věci však nejde o použití téhož režimu a týchž záruk, kterých požívají občané Unie, na turecké pracovníky, ale o určení rozsahu pojmu „rodinný příslušník“ v kontextu sloučení rodiny. Z pátého a šestého bodu odůvodnění směrnice 2004/38 přitom vyplývá, že cílem této směrnice 2004/38 je – přiznáním práva pohybovat se a pobývat na území členského státu rodinným příslušníkům občana Unie – ulehčit výkon tohoto práva a zároveň umožnit zachování jeho rodinných vazeb bez ohledu na státní příslušnost rodinného příslušníka.

48.      Pojem „rodinný příslušník“ tedy musí mít podle mého názoru stejný rozsah, jelikož je součástí ustanovení, která sledují v obou právních předpisech tentýž cíl. Právě z tohoto důvodu Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že zásady přijaté v rámci článků 45 SFEU až 47 SFEU musí být v maximální možné míře přeneseny na státní příslušníky, kteří požívají práv přiznaných dohodou o přidružení(31).

49.      Podle mého názoru nelze konstatovat, že v kontextu zachovaní rodinných vazeb by pojem „rodina“ mohl mít odlišný obsah v závislosti na tom, zda jde o občana Unie, nebo o tureckého pracovníka. V obou případech se má dotčené osobě poskytnout větší sociální stabilita tím, že se jí umožní, aby měla u sebe své rodinné příslušníky a žila běžným rodinným životem. Přítomnost manžela – bez ohledu na jeho státní příslušnost – je v tomto směru nezbytná k dosažení těchto cílů.

50.      Toto řešení považuji za odůvodněné tím spíše, že vyplývá i z rozhodnutí Rady přidružení č. 3/80 ze dne 19. září 1980 o uplatňovaní systémů sociálního zabezpečení členských států Evropských společenství na turecké pracovníky a jejich rodinné příslušníky(32), jehož cílem je koordinace systémů sociálního zabezpečení členských států, která by tureckým pracovníkům, kteří jsou nebo byli zaměstnáni v jednom nebo několika členských státech Společenství, jakož i rodinným příslušníkům těchto pracovníků a jejich pozůstalým umožnila pobírat dávky v tradičních oblastech sociálního zabezpečení.

51.      Článek 1 písm. a) rozhodnutí č. 3/80 totiž mimo jiné stanoví, že pojem „rodinný příslušník“ má pro účely uplatňování tohoto rozhodnutí tentýž význam, jaký mu je dán v článku 1 nařízení (EHS) č. 1408/71(33). Toto posledně uvedené ustanovení zejména stanoví, že pojem „rodinný příslušník“ znamená jakoukoli osobu definovanou nebo uznanou za rodinného příslušníka.

52.      Z judikatury Soudního dvora dále vyplývá, že čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1408/71, který vymezuje osobní působnost tohoto nařízení, se týká dvou zcela odlišných kategorií osob, a to pracovníků na straně jedné a jejich rodinných příslušníků a pozůstalých na straně druhé. Osoby, které patří do prvně uvedené kategorie, musí být státními příslušníky jednoho z členských států, osobami bez státní příslušnosti nebo uprchlíky s bydlištěm na území jednoho z členských států, aby se na ně toto nařízení vztahovalo. Naproti tomu není stanovena žádná podmínka státní příslušnosti v případě rodinných příslušníků(34) nebo pozůstalých pracovníků, kteří jsou státními příslušníky Unie, pro to, aby se na ně uvedené nařízení vztahovalo(35). Stejně tak Soudní dvůr rozhodl, že vymezení osobní působnosti rozhodnutí č. 3/80 uvedené v jeho článku 2 vychází z téže definice uvedené v čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1408/71(36).

53.      Vzhledem k tomu, že pojem „rodinný příslušník“ ve smyslu čl. 1 písm. a) rozhodnutí č. 3/80 se má podle mého názoru vykládat tak, že nestanoví žádnou podmínku ohledně státní příslušnosti, tentýž pojem uvedený v čl. 7 prvním pododstavci rozhodnutí č. 1/80 se musí vykládat stejně.

54.      Německá vláda má dále v podstatě za to, že by takový závěr vedl k příznivějšímu zacházení s rodinnými příslušníky tureckého státního příslušníka ve srovnání s rodinnými příslušníky občana Unie, což je v rozporu s článkem 59 dodatkového protokolu k dohodě o přidružení. Německá vláda zejména uvádí, že podle směrnice 2004/38 podléhá zachování práva pobytu státního příslušníka rozvedeného s občanem Unie a pocházejícího ze třetí země až do nabytí práva trvalého pobytu na území hostitelského členského státu po pěti letech řádného pobytu podmínce, že tento státní příslušník má dostatečné zdroje. Naproti tomu právo, které odvozuje rodinný příslušník tureckého pracovníka z čl. 7 prvního pododstavce první odrážky rozhodnutí č. 1/80, se nabývá již po třech letech řádného pobytu v hostitelském členském státě a jeho zachování není ničím podmíněné. Německá vláda proto zastává názor, že pokud by se toto ustanovení vykládalo v tom smyslu, že se vztahuje i na rodinného příslušníka-státního příslušníka třetí země, který nemá tureckou státní příslušnost, působnost tohoto příznivějšího zacházení by se ještě víc rozšířila.

55.      V této souvislosti stačí připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že situace rodinného příslušníka tureckého migrujícího pracovníka nemůže být užitečně srovnávána se situací rodinného příslušníka občana některého členského státu, a to vzhledem ke zjevným odlišnostem existujícím mezi jejich právními situacemi(37).

56.      Je třeba zejména poznamenat, že podle čl. 5 odst. 2 směrnice 2004/38 mají rodinní příslušníci občana Unie, kteří jsou státními příslušníky třetích zemí, právo vstupu na území členských států, které podléhá pouze podmínce, že musí mít vstupní vízum nebo platné povolení k pobytu, přičemž členské státy musí těmto osobám poskytnout všechny prostředky, aby jim usnadnily získání těchto víz, která se udělují bezplatně a zrychleným postupem v nejkratší možné lhůtě. Naproti tomu čl. 7 první pododstavec rozhodnutí č. 1/80 výslovně podmiňuje sloučení rodiny povolením následovat migrujícího tureckého pracovníkovi uděleným v souladu s předpisy hostitelského členského státu.

57.      Soudní dvůr mimoto opakovaně rozhodl, že „na rozdíl od pracovníků členských států nemají turečtí státní příslušníci právo volného pohybu uvnitř [Unie], ale mohou se dovolávat pouze některých práv jedině na území hostitelského členského státu“(38).

58.      Navíc judikatura Soudního dvora týkající se podmínek, za kterých mohou být omezena práva vycházející z článku 7 rozhodnutí č. 1/80, kromě výjimky vycházející z veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví, která se uplatní stejným způsobem na turecké státní příslušníky i na státní příslušníky Unie, uvádí druhý důvod zániku uvedených práv, kterým jsou dotčeny pouze turecké migrující osoby, a to skutečnost, že tyto turecké migrující osoby opustí hostitelský členský stát na podstatnou dobu a bez legitimních důvodů. V takovém případě jsou orgány dotyčného členského státu oprávněny požadovat, aby v případě, kdy se dotyčná osoba chce v uvedeném státě později znovu usadit, předložila novou žádost o povolení buď následovat tureckého pracovníka, pokud je na něm stále závislá, nebo aby byla přijata za účelem výkonu zaměstnání na základě článku 6 téhož rozhodnutí(39).

59.      Vzhledem k výše uvedenému se tedy domnívám, že čl. 7 první pododstavec druhá odrážka rozhodnutí č. 1/80 musí být vykládána tak, že státní příslušník třetí země, který nemá tureckou státní příslušnost a který bydlel po dobu nejméně pěti let se svým manželem, tureckým pracovníkem působícím na řádném trhu práce, může být považován za „rodinného příslušníka“ tureckého pracovníka.

B –    O zachování práv nabytých podle čl. 7 prvního pododstavce druhé odrážky rozhodnutí č. 1/80 před zánikem manželství

60.      Nyní je třeba přezkoumat otázku, zda rodinný příslušník tureckého pracovníka ztrácí práva, která odvozuje z čl. 7 prvního pododstavce druhé odrážky rozhodnutí č. 1/80, z důvodu rozhodnutí o rozvodu s tímto tureckým pracovníkem, které bylo vydáno poté, co tato práva nabyl.

61.      Připomínám, že ze skutkových okolností sporu ve věci v původním řízení vyplývá, že žalobkyně v původním řízení odešla od svého manžela dne 3. června 2009 a že rozhodnutí o rozvodu nabylo právní moci dne 3. února 2011. Kromě toho uvedená žalobkyně nepřetržitě žila se svým manželem od jejich sňatku v září 2002 až do jejich rozchodu v červnu 2009.

62.      K datu nabytí právní moci rozhodnutí o rozvodu bydlela uvedená žalobkyně se svým manželem po dobu nejméně pěti let, a tedy již nabyla právo přístupu na pracovní trh podle čl. 7 prvního pododstavce druhé odrážky rozhodnutí č. 1/80.

63.      V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že ačkoli má rodinný příslušník s výjimkou legitimních důvodů zásadně povinnost skutečně pobývat s migrujícím pracovníkem, dokud jemu samotnému nevznikne právo přístupu na pracovní trh – jinými slovy před uplynutím tříleté doby – není tomu tak tehdy, když dotyčný toto právo nabyl legálně na základě první odrážky prvního pododstavce článku 7 rozhodnutí č. 1/80, a tím spíše tomu tak není, když je po pěti letech nositelem nepodmíněného práva na zaměstnání(40).

64.      Pokud jsou tedy podmínky upravené v prvním pododstavci článku 7 rozhodnutí č. 1/80 splněny, přiznává toto ustanovení rodinnému příslušníkovi tureckého pracovníka vlastní právo přístupu na pracovní trh hostitelského členského státu, jakož i s tím spojené právo dále pobývat na jeho území(41).

65.      Taková práva, jaká byla legálně nabyta na základě čl. 7 prvního pododstavce rozhodnutí č. 1/80, tedy existují nezávisle na zachování podmínek, které se vyžadovaly pro vznik těchto práv, takže rodinný příslušník, který již je držitelem práv na základě uvedeného rozhodnutí, může postupně zkonsolidovat svoji situaci v hostitelském členském státě a trvale se tam integrovat tím, že bude vést život nezávislý na osobě, prostřednictvím níž tato práva získal(42).

66.      Jak Soudní dvůr uvedl v bodě 41 výše uvedeného rozsudku Bozkurt, takový výklad je pouhým vyjádřením obecnější zásady ochrany nabytých práv, která byla formulována judikaturou Soudního dvora. Jinak řečeno, jakmile rodinný příslušník tureckého státního příslušníka platně nabyl práva na základě ustanovení rozhodnutí č. 1/80, nezávisí již tato práva na zachování okolností, které vedly k jejich vzniku, jelikož toto rozhodnutí podmínku takovéto povahy nevyžaduje(43).

67.      Jsem tedy toho názoru, že čl. 7 první pododstavec druhá odrážka rozhodnutí č. 1/80 musí být vykládán tak, že státní příslušník třetí země, který nemá tureckou státní příslušnost a který požívá jakožto rodinný příslušník tureckého pracovníka práv, která odvozuje z tohoto ustanovení, neztrácí tato práva z důvodu rozhodnutí o rozvodu s tímto tureckým pracovníkem, které bylo vydáno po nabytí těchto práv.

IV – Závěry

68.      S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Verwaltungsgericht Giessen takto:

„Článek 7 první pododstavec druhá odrážka rozhodnutí č. 1/80 ze dne 19. září 1980 o vývoji přidružení, přijatého Radou přidružení zřízenou Dohodou zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem, podepsanou dne 12. září 1963 v Ankaře Tureckou republikou na jedné straně a členskými státy EHS a Společenstvím na straně druhé, která byla uzavřena, schválena a potvrzena jménem Společenství rozhodnutím Rady 64/732/EHS ze dne 23. prosince 1963, musí být vykládán tak, že:

–        státní příslušník třetí země, který nemá tureckou státní příslušnost a který bydlel po dobu nejméně pěti let se svým manželem, tureckým pracovníkem působícím na řádném trhu práce, může být považován za ‚rodinného příslušníka‘ tureckého pracovníka;

–        státní příslušník třetí země, který nemá tureckou státní příslušnost a který požívá jako rodinný příslušník tureckého pracovníka práv, která odvozuje z tohoto ustanovení, neztrácí tato práva z důvodu rozhodnutí o rozvodu s tímto tureckým pracovníkem, které bylo vydáno po nabytí těchto práv.“


1 –      Původní jazyk: francouzština.


2–      Rada přidružení byla zřízena Dohodou zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem, podepsanou dne 12. září 1963 v Ankaře Tureckou republikou na jedné straně a členskými státy EHS a Společenstvím na straně druhé. Tato dohoda byla uzavřena, schválena a potvrzena jménem Společenství rozhodnutím Rady 64/732/EHS ze dne 23. prosince 1963 (Úř. věst. 1964, 217, s. 3685; Zvl. vyd. 11/11, s. 10) (dále jen „dohoda o přidružení“).


3–      Do rozhodnutí č. 1/80 lze nahlédnout v Accord d’association et protocoles CEE‑Turquie et autres textes de base, Úřad pro úřední publikace Evropských společenství, Brusel, 1992.


4–      Viz čl. 4 odst. 1 dohody o přidružení.


5–      Viz článek 6 dohody o přidružení


6–      Tento protokol byl podepsán v Bruselu dne 23. listopadu 1970 a uzavřen, schválen a potvrzen jménem Společenství nařízením Rady (EHS) č. 2760/72 ze dne 19. prosince 1972 (Úř. věst. 1972, L 293, s. 1; Zvl. vyd. 11/11, s. 41).


7–      BGBl. 2004 I, s. 1950, ve znění uveřejněném dne 25. února 2008 (BGBl. 2008 I, s. 162).


8–      Viz zejména bod 5 předkládacího rozhodnutí.


9–      Viz bod 5 písm. c) předkládacího rozhodnutí.


10–      Viz zejména rozsudky ze dne 16. března 2000, Ergat (C‑329/97, Recueil, s. I‑1487, body 26 a 27), jakož i ze dne 4. října 2007, Polat (C‑349/06, Sb. rozh. s. I‑8167, bod 21).


11–      Viz rozsudek ze dne 30. září 2004, Ayaz (C‑275/02, Sb. rozh. s. I‑8765).


12 Viz zejména rozsudky ze dne 22. června 2000, Eyüp (C‑65/98, Recueil, s. I‑4747); ze dne 18. července 2007, Derin (C‑325/05, Sb. rozh. s. I‑6495), a ze dne 22. prosince 2010, Bozkurt (C‑303/08, Sb. rozh. s. I‑13445).


13–      Viz bod 39 tohoto rozsudku.


14–      Viz bod 40 uvedeného rozsudku.


15–      Viz rozsudek ze dne 29. března 2012, Kahveci a Inan (C‑7/10 a C‑9/10, bod 32, jakož i citovaná judikatura).


16–      V tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Kahveci a Inan (bod 33 a citovaná judikatura).


17–      Tamtéž.


18–      V tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Bozkurt (body 36 a 37).


19–      Zvýraznění provedeno autorem tohoto stanoviska.


20–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. listopadu 2004, Cetinkaya (C‑467/02, Sb. rozh. s. I‑10895, bod 22).


21–      Viz výše uvedený rozsudek Ayaz (bod 44 a citovaná judikatura).


22–      Nařízení Rady ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15).


23–      Viz výše uvedený rozsudek Ayaz (bod 45).


24–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. L 158, s. 77, a oprava v Úř. věst. 2004, L 229, s. 35; Zvl. vyd. 05/05, s. 46).


25 Viz zejména čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 a 3 této směrnice, které se týkají práva pobytu, jakož i čl. 16 odst. 2 uvedené směrnice, který se týká práva trvalého pobytu.


26–      C‑371/08, Sb. rozh. s. I‑12735.


27–      Viz vyjádření německé vlády (body 70 až 72).


28–      Viz výše uvedený rozsudek Ziebell (bod 62).


29–      Tamtéž (bod 72).


30–      Tamtéž (bod 74).


31 Tamtéž (body 66 a 68).


32–      Úř. věst. 1983, C 110, s. 60.


33–      Nařízení Rady ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (Úř. věst. L 149, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 35).


34–      Zvýraznění provedeno autorem tohoto stanoviska.


35–      Viz rozsudek ze dne 30. dubna 1996, Cabanis-Issarte (C‑308/93, Recueil, s. I‑2097, bod 21).


36–      Viz rozsudek ze dne 4. května 1999, Sürül (C‑262/96, Recueil, s. I‑2685, bod 84).


37–      Viz výše uvedený rozsudek Bozkurt (bod 45 a citovaná judikatura).


38–      Viz výše uvedený rozsudek Derin (bod 66 a citovaná judikatura).


39–      Tamtéž (bod 67).


40–      Výše uvedený rozsudek Bozkurt (bod 35).


41–      Tamtéž (bod 36).


42–      Tamtéž (bod 40 a citovaná judikatura).


43–      Viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 29. září 2011, Unal (C‑187/10, Sb. rozh. s. I‑9045, bod 50).