ROZSUDEK TRIBUNÁLU (kasačního senátu)
12. května 2010
Věc T‑491/08 P
Philippe Bui Van
v.
Evropská komise
„Kasační opravný prostředek – Veřejná služba – Úředníci – Jmenování – Zařazení do platové třídy – Zpětvzetí správního aktu – Ochrana legitimního očekávání – Přiměřená lhůta – Právo být vyslechnut“
Předmět: Kasační opravný prostředek podaný proti rozsudku Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (druhého senátu) ze dne 11. září 2008, Bui Van v. Komise (F-51/07, Sb. VS s. I‑A‑1‑289 a II‑A‑1‑1533), který směřuje ke zrušení tohoto rozsudku. Vzájemný kasační opravný prostředek podaný Komisí.
Rozhodnutí: Rozsudek Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (druhého senátu) ze dne 11. září 2008, Bui Van v. Komise (F‑51/07), se zrušuje v rozsahu, v němž Philippu Bui Vanovi přiznává náhradu škody ve výši 1 500 eur. Kasační opravný prostředek a zbývající návrhová žádání vzájemného kasačního opravného prostředku se zamítají. Věc se vrací Soudu pro veřejnou službu k rozhodnutí o žalobě na náhradu škody. O nákladech řízení bude rozhodnuto později.
Shrnutí
1. Úředníci – Zásady – Ochrana legitimního očekávání – Podmínky
(Služební řád úředníků, čl. 85 první pododstavec)
2. Kasační opravný prostředek – Důvody kasačního opravného prostředku – Důvod kasačního opravného prostředku směřující proti odůvodnění rozsudku, které není nezbytné pro podložení výroku – Irelevantní důvod kasačního opravného prostředku
3. Akty orgánů – Zpětvzetí – Protiprávní akty – Podmínky – Přiměřená lhůta
4. Úředníci – Zásady – Práva obhajoby – Povinnost vyslechnout dotčeného před přijetím rozhodnutí nepříznivě zasahujícího do jeho právního postavení – Rozsah
5. Úředníci – Žaloba – Pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci – Rozsah – Omezení – Dodržení zásady kontradiktornosti
(Článek 261 SFEU; služební řád úředníků, čl. 91 odst. 1)
6. Právo Společenství – Zásady – Práva obhajoby – Zásada kontradiktornosti – Rozsah
1. Ačkoli zásada ochrany legitimního očekávání může omezit právo administrativy vzít zpět se zpětným účinkem protiprávní akt v případě, kdy osoba, které je určen akt, mohla spoléhat na jeho zdánlivou legalitu, tato podmínka se nepovažuje za splněnou, pokud existují objektivní okolnosti, které měly vést dotčeného k tomu, aby si uvědomil dotčený omyl nebo jinými slovy, pokud existují skutečnosti, které mohou zpochybnit legalitu tohoto aktu. Dotčený tedy nemůže spoléhat na zdánlivou legalitu aktu vzatého zpět, zejména pokud uvedený akt nemá právní základ nebo byl přijat v rozporu s použitelnými právními pravidly. Cílem judikatury v oblasti zpětvzetí protiprávních aktů se zpětným účinkem, které přiznávají subjektivní práva, je právě uvést do souladu dvě zásady, a to zásadu ochrany legitimního očekávání a zásadu legality. Pokud protiprávnost nemohla uniknout pozornosti úředníka postupujícího s řádnou péčí, očekávání nelze považovat za legitimní, a zásada legality se tedy použije v plném rozsahu. Z toho vyplývá, že i když má administrativa povinnost vyvinout veškeré úsilí pro zajištění legality svých rozhodnutí, úředníci se nemohou dovolávat legitimního očekávání v zachování zjevně protiprávních aktů. Navíc pouhá skutečnost, že samotná administrativa si několikrát nevšimla omylu, kterého se dopustila, ať je jakkoli politováníhodná, nemůže být úředníkem uplatněna za účelem přijetí závěru ohledně jeho legitimního očekávání vzhledem k tomu, že existovaly objektivní okolnosti, které měly vést dotčeného úředníka k tomu, aby si uvědomil uvedený omyl.
Krom toho otázka kategorického veřejného zájmu, který převažuje nad zájmem dotčeného, je relevantní pouze tehdy, pokud bylo prokázáno, že dotčený mohl spoléhat na zdánlivou legalitu dotčeného aktu a dovolávat se jeho zachování.
(viz body 44, 45, 49, 50 a 52)
Odkazy:
Soudní dvůr, 3. března 1982, Alpha Steel v. Komise, 14/81, Recueil, s. 749, body 10 až 12; Soudní dvůr, 20. června 1991, Cargill v. Komise, C‑248/89, Recueil, s. I‑2987, bod 20; Soudní dvůr, 17. dubna 1997, de Compte v. Parlament, C‑90/95 P, Recueil, s. I‑1999, bod 39
Tribunál, 27. listopadu 1997, Pascall v. Komise, T‑20/96, Recueil FP, s. I‑A‑361 a II‑977, body 75 a 76; Tribunál, 21. července 1998, Mellett v. Soudní dvůr, T‑66/96 a T‑221/97, Recueil FP, s. I‑A‑449 a II‑1305, bod 122; Tribunál, 5. prosince 2000, Gooch v. Komise, T‑197/99, Recueil FP, s. I‑A‑271 a II‑1247, bod 56; Tribunál, 27. září 2006, Kontouli v. Rada, T‑416/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑181 a II‑A‑2‑897, body 164 až 166
2. V rámci kasačního opravného prostředku je důvod směřující proti nadbytečnému důvodu napadeného rozsudku, jehož výrok je založen právně dostačujícím způsobem na dalších právních důvodech, irelevantní, a musí být tedy zamítnut.
(viz bod 52)
Odkazy:
Soudní dvůr, 22. prosince 1993, Pincherle v. Komise, C‑244/91 P, Recueil, s. I‑6965, bod 25
Tribunál, 19. září 2008, Chassagne v. Komise, T‑253/06 P, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 95
3. Přiměřenost lhůty musí být posouzena na základě všech okolností projednávaného případu. Předem stanovená délka lhůty nemůže být obecně považována za přiměřenou lhůtu. Soud pro veřejnou službu se dopustí nesprávného posouzení, když rozhodne, že předem stanovená lhůta může být považována za přiměřenou, i když uvedený omyl nemá vliv na platnost napadeného rozsudku, jelikož při posouzení, zda byla lhůta přiměřená, uvedený soud odmítne domněnku, ke které nesprávně dospěl.
Navíc význam aktu pro služební postup dotčeného úředníka nemá vliv na posouzení přiměřenosti lhůty, v níž byl vzat zpět. Nelze mít totiž za to, že čím víc je akt významný pro dotčeného, tím delší je lhůta, kterou má administrativa k dispozici pro jeho zpětvzetí. Naproti tomu krátká doba, během níž akt, jako je původní rozhodnutí o zařazení úředníka, vyvolal účinky, může být soudem zohledněna za účelem posouzení, zda byla lhůta přiměřená. Jelikož tato okolnost ovlivňuje dopad zpětného účinku zpětvzetí pro úředníka, zejména z finančního hlediska, neexistuje důvod pro vyloučení okolností, které mohou být zohledněny pro posouzení přiměřenosti uvedené lhůty.
(viz body 58 a 60 až 62)
Odkazy:
Soudní dvůr, 12. července 1957, Algera a další v. Společné shromáždění ESUO, 7/56 a 3/57 až 7/57, Recueil, s. 81, bod 116; výše uvedený de Compte v. Parlament; Soudní dvůr, 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, Recueil, s. I‑8375, bod 187; výše uvedený Pascall v. Komise
4. Co se týče práva být vyslechnut příslušejícího úředníkovi, kterému je určen správní akt, ze skutečnosti, že rozhodnutí představuje z procesního hlediska akt nepříznivě zasahující do jeho právního postavení, nelze automaticky bez ohledu na povahu řízení zahájeného proti dotčenému vyvodit, že orgán oprávněný ke jmenování má povinnost vyslechnout řádně dotčeného před přijetím tohoto aktu. Rozhodnutí, které se dotýká správního postavení úředníka, zejména pokud může mít vliv na služební postup tohoto úředníka, neboť může ovlivnit jeho profesní budoucnost a vést ke snížení jeho odměny, však vyžaduje použití zásady dodržování práva na obhajobu, což je základní zásada práva Unie, i když neexistuje jakákoli právní úprava týkající se dotčeného řízení. Takové rozhodnutí tedy může být přijato teprve poté, co dotčenému bylo umožněno vyjádřit se k návrhu rozhodnutí.
(viz body 75 a 77)
Odkazy:
Soudní dvůr, 29. dubna 2004, Parlament v. Reynolds, C‑111/02 P, Recueil, s. I‑5475, bod 57; Soudní dvůr, 6. prosince 2007, Marcuccio v. Komise, C‑59/06 P, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 45 až 47 a citovaná judikatura
5. Co se týče návrhu na náhradu morální újmy, i kdyby byl soud Unie při výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, která je mu svěřena zejména ve sporech finanční povahy na základě čl. 91 odst. 1 služebního řádu, oprávněn zvýšit částku náhrady škody, kterou je třeba přiznat žalobci, ve srovnání s částkou, kterou požadoval, nelze připustit, že může využít takovou pravomoc bez předchozího vyzvání účastníka řízení, který je povinen uhradit uvedené zvýšení, aby se k této možnosti vyjádřil.
Žaloba musí kromě toho v souvislosti s posouzením přípustnosti takového návrhu uvést předmět sporu a obsahovat dostatečně jasně a přesně stručný popis žalobních důvodů, aby zejména umožnila žalovanému připravit si obhajobu. To neznamená, že žalobce musí nutně vyčíslit výši údajné škody. Musí však uvést skutkové okolnosti, které umožní posoudit povahu a rozsah škody, zejména proto, aby žalovaný mohl uskutečnit svou obhajobu.
Konkrétně, návrh na náhradu nemajetkové újmy, ať již jako náhradu symbolickou, nebo za účelem dosažení skutečného odškodnění, musí upřesňovat povahu tvrzené újmy s ohledem na jednání vytýkané žalovanému a alespoň přibližně celou tuto újmu vyčíslit. Je totiž pravda, že ho pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci přiznaná soudu Unie pověřuje úplným rozhodnutím o sporech, které mu byly předloženy, a umožňuje mu i při neexistenci řádných návrhových žádání za tímto účelem nejen zrušit, ale je-li to třeba, dokonce uložit bez návrhu žalovanému zaplacení náhrady nemajetkové újmy způsobené jeho nesprávným správním postupem. Soud Unie nicméně nemůže v zásadě takto postupovat, aniž předtím vyzve účastníky řízení, aby předložili svá vyjádření k případnému přiznání takové náhrady škody. V důsledku toho nelze mít za to, že pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci přiznaná soudům Unie ve sporech finanční povahy mezi orgány a jejich zaměstnanci poskytuje těmto soudům pravomoc nepoužít v takových sporech procesní pravidla spojená se zásadou kontradiktornosti. Tento závěr je podložen judikaturou týkající se pokut uvedených v článku 261 SFEU, z níž vyplývá, že možnost, že soud Unie v rámci výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci zvýší částku uvedených pokut, nemůže být použita na základě skutečností, okolností nebo kritérií, u nichž dotčený účastník řízení nemohl očekávat, že budou zohledněny. Pokud tento účastník řízení neměl možnost se vyjádřit k takovému zvýšení a pokud tedy neměl možnost se vyjádřit k jeho přiměřenosti ani k faktorům, které mohou ovlivnit tuto výši, soud neprovede takové přezkoumání.
(viz body 83, 86, 88 a 89)
Odkazy:
stanovisko generálního advokáta Verlorena van Themaat k rozsudku Soudního dvora ze dne 10. prosince 1985, Stichting Sigarettenindustrie a další v. Komise, 240/82 až 242/82, 261/82, 262/82, 268/82 a 269/82, Recueil, s. 3831, s. 3851; Soudní dvůr, 8. února 2007, Groupe Danone v. Komise, C‑3/06 P, Recueil, s. I‑1331, body 82 a 83; Soudní dvůr, 17. prosince 2009, M v. EMEA, C‑197/09 RX‑II, Sb. rozh. s. I‑12033, body 56 až 58 a citovaná judikatura
Tribunál, 15. června 1999, Ismeri Europa v. Účetní dvůr, T‑277/97, Recueil, s. II‑1825, body 28 až 30 a 81 a citovaná judikatura; Tribunál, 9. července 2003, Archer Daniels Midland a Archer Daniels Midland Ingredients v. Komise, T‑224/00, Recueil, s. II‑2597, body 374 až 376; Tribunál, 8. července 2004, JFE Engineering v. Komise, T‑67/00, T‑68/00, T‑71/00 a T‑78/00, Sb. rozh. s. II‑2501, bod 578
6. Dodržování práva na obhajobu předpokládá, že účastníci řízení mohli zaujmout stanovisko ke skutečnostem a dokumentům, ze kterých bude vycházet rozhodnutí soudu, jakož i vyjádřit se k důkazům a vyjádřením předloženým soudu a důvodům, na kterých soud hodlá založit své rozhodnutí. Ke splnění požadavků spojených s právem na spravedlivý proces je třeba, aby účastníci řízení měli možnost vyjádřit se kontradiktorně jak ke skutkovým, tak i k právním okolnostem, které jsou rozhodné pro výsledek řízení. Toto právo musí být vykládáno v tom smyslu, že zaručuje, že účastníci řízení nebudou konfrontováni se zcela neočekávaným soudním rozhodnutím. To však neznamená, že soud musí přiznat účastníkům řízení právo být vyslechnut ohledně každého bodu jeho právního přezkumu předtím, než vydá svůj rozsudek.
(viz body 84 a 85)
Odkazy:
stanovisko generální advokátky Kokott k rozsudku Soudního dvora ze dne 18. ledna 2007, PKK a KNK v. Rada, C‑229/05 P, Sb. rozh. s. I‑439, body 66 a 67; výše uvedený M v. EMEA, bod 41 a citovaná judikatura