ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (devátého senátu)
2. prosince 2021(*)
„Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitele – Směrnice (EU) 2015/2366 – Platební služby – Článek 62 odst. 4 – Příslušné poplatky – Článek 107 odst. 1 – Úplná harmonizace – Článek 115 odst. 1 a 2 – Provedení a použití – Předplatné kabelové televize a přístupu k internetu – Smlouvy na dobu neurčitou uzavřené přede dnem provedení této směrnice – Poplatky za platební transakce iniciované po tomto datu při neudělení oprávnění k inkasu“
Ve věci C‑484/20,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Oberlandesgericht München (vrchní zemský soud v Mnichově, Německo) ze dne 1. října 2020, došlým Soudnímu dvoru téhož dne, v řízení
Vodafone Kabel Deutschland GmbH
proti
Bundesverband der Verbraucherzentralen und Verbraucherverbände – Verbraucherzentrale Bundesverband e. V.,
SOUDNÍ DVŮR (devátý senát),
ve složení K. Jürimäe, předsedkyně třetího senátu vykonávající funkci předsedy devátého senátu, S. Rodin a N. Piçarra (zpravodaj), soudci,
generální advokátka: T. Ćapeta,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za Vodafone Kabel Deutschland GmbH L. Steltenem, Rechtsanwalt,
– za Bundesverband der Verbraucherzentralen und Verbraucherverbände – Verbraucherzentrale Bundesverband e. V. C. Hillebrecht, Rechtsanwältin,
– za německou vládu J. Möllerem, M. Hellmannem a U. Bartlem, jako zmocněnci,
– za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s F. Meloncellim, avvocato dello Stato,
– za Evropskou komisi H. Tserepa-Lacombe a T. Scharfem, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generální advokátky, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 62 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366 ze dne 25. listopadu 2015 o platebních službách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 2002/65/ES, 2009/110/ES a 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010 a zrušuje směrnice 2007/64/ES (Úř. věst. 2015, L 337, s. 35, a oprava Úř. věst. 2018, L 102, s. 97).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Vodafone Kabel Deutschland GmbH (dále jen „Vodafone“) a Bundesverband der Verbraucherzentralen und Verbraucherverbände – Verbraucherzentrale Bundesverband e. V. (Spolkový svaz spotřebitelských center a sdružení, Německo) (dále jen „Spolkový svaz“) ve věci uplatnění paušálního poplatku na používání některých platebních prostředků k provádění platebních transakcí vyplývajících ze smluv uzavřených mezi společností Vodafone a spotřebiteli.
Právní rámec
Unijní právo
3 Body 6, 53 a 66 odůvodnění směrnice 2015/2366 uvádějí:
„(6) Je třeba přijmout nová pravidla, která zaplní mezery v právních předpisech a zároveň zaručí jejich větší srozumitelnost a jednotné uplatňování právního rámce v celé Unii. Měly by být zaručeny rovné podmínky pro provozování činnosti jak stávajících, tak i nových hráčů na trhu, aby tržní podíl nových způsobů platby vzrostl a zároveň byla při použití těchto platebních služeb v celé Unii zaručena vysoká úroveň ochrany spotřebitele. […]
[…]
(53) Jelikož se spotřebitelé a podniky nenacházejí ve stejném postavení, nepotřebují stejnou úroveň ochrany. Zatímco je důležité zaručit práva spotřebitelů prostřednictvím ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit, je vhodné ponechat podnikům a organizacím v případech, kdy nejednají se spotřebiteli, možnost dohodnout se jinak. […] Některá zásadní ustanovení této směrnice by se v každém případě měla uplatňovat vždy bez ohledu na status uživatele.
[…]
(66) Různá praxe jednotlivých států týkající se poplatků za použití určitého platebního prostředku (příplatků) vedla v Unii ke vzniku extrémně heterogenního trhu plateb a pro spotřebitele se stala zdrojem nejasností, zejména v oblasti elektronického obchodování a přeshraničních operací. […] Dalším závažným důvodem pro revizi praxe účtování příplatků je skutečnost, že nařízení [Evropského parlamentu a Rady] (EU) 2015/751 [ze dne 29. dubna 2015 o mezibankovních poplatcích za karetní platební transakce (Úř. věst. 2015, L 123, s. 1)] zavádí pravidla pro mezibankovní poplatky za karetní platby. […] Členské státy by proto měly zvážit možnost zabránit příjemcům v tom, aby požadovali poplatky za používání platebních prostředků, u nichž jsou mezibankovní poplatky upraveny v kapitole II nařízení (EU) 2015/751.“
4 Článek 4 této směrnice, nadepsaný „Definice“, zní takto:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
[…]
5) ,platební transakcí‘ úkon uložení, převodu nebo výběru peněžních prostředků, ať už z podnětu plátce nebo jeho jménem, nebo z podnětu příjemce, bez ohledu na jakékoli související povinnosti mezi plátcem a příjemcem;
[…]
8) ,plátcem‘ fyzická nebo právnická osoba, která je majitelem platebního účtu a umožní platební příkaz z tohoto platebního účtu, nebo v případě neexistence platebního účtu plátce fyzická nebo právnická osoba, která zadá platební příkaz;
9) ‚příjemcem‘ fyzická nebo právnická osoba, která je zamýšleným příjemcem peněžních prostředků, jež jsou předmětem platební transakce;
10) ‚uživatelem platebních služeb‘ fyzická nebo právnická osoba, která využívá platební službu jakožto plátce, příjemce nebo obojí;
[…]
13) ,platebním příkazem‘ jakýkoli pokyn vydaný plátcem nebo příjemcem jejich poskytovateli platebních služeb, jímž žádá o provedení platební transakce;
14) ,platebním prostředkem‘ jakékoli personalizované zařízení nebo soubor postupů sjednaný mezi uživatelem platebních služeb a poskytovatelem platebních služeb, které jsou používány k iniciování platebního příkazu;
[…]
20) ,spotřebitelem‘ fyzická osoba, která na základě smluv o platebních službách, na něž se vztahuje tato směrnice, jedná za účelem, který nespadá do její obchodní, podnikatelské nebo profesní činnosti;
[…]“
5 Článek 62 uvedené směrnice, nadepsaný „Příslušné poplatky“, v odstavcích 3 až 5 stanoví:
„3. Poskytovatel platebních služeb nebrání příjemci v tom, aby od plátce požadoval poplatek, nabídl mu slevu nebo jej jiným způsobem motivoval k tomu, aby daný platební prostředek použil. Účtované poplatky nepřekročí přímé náklady příjemce na používání konkrétního platebního prostředku.
4. Členské státy v každém případě zajistí, aby příjemce nepožadoval poplatky za používání platebních prostředků, u nichž jsou mezibankovní poplatky upraveny v kapitole II nařízení (EU) 2015/751, a za platební služby, na které se vztahuje nařízení [Evropského parlamentu a Rady] (EU) č. 260/2012 [ze dne 14. března 2012, kterým se stanoví technické a obchodní požadavky pro úhrady a inkasa v eurech a kterým se mění nařízení (ES) č. 924/2009 (Úř. věst. 2012, L 94, s. 22)].
5. Členské státy mohou zakázat nebo omezit právo příjemce požadovat poplatky s přihlédnutím k nutnosti povzbuzovat hospodářskou soutěž a podporovat používání účinných platebních prostředků.“
6 Článek 107 téže směrnice, nadepsaný „Úplná harmonizace“, v odstavci 1 stanoví:
„Pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmí členské státy ponechat v platnosti ani zavádět ustanovení odchylující se od ustanovení této směrnice; tím nejsou dotčeny […] čl. 62 odst. 5 […]“
7 Článek 115 směrnice 2015/2366, nadepsaný „Provedení“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:
„1. Členské státy přijmou a zveřejní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 13. ledna 2018. […]
2. Členské státy použijí tyto předpisy ode dne 13. ledna 2018.
[…]“
Německé právo
8 Ustanovení § 270a Bürgerliches Gesetzbuch (občanský zákoník), ve znění použitelném od 13. ledna 2018 (dále jen „BGB“), stanoví:
„Dohoda, která dlužníkovi ukládá uhradit poplatek za používání základního inkasa SEPA [(jednotná oblast pro platby v eurech)], firemního inkasa SEPA, bezhotovostního převodu SEPA nebo platební karty, je neplatná. První věta se vztahuje na používání platebních karet pouze v případě platebních transakcí se spotřebiteli, pokud na ně lze uplatnit kapitolu II [nařízení 2015/751].“
9 Ustanovení § 229 odst. 45 Einführungsgesetz zum Bürgerlichen Gesetzbuche (zákon, kterým se zavádí občanský zákoník) (dále jen „EGBGB“) stanoví:
„(1) Na závazkové vztahy, jejichž předmětem je provádění platebních transakcí a které vznikly od 13. ledna 2018, se uplatní pouze BGB a § 248 [tohoto zákona] ve znění platném od 13. ledna 2018.
(2) Na závazkové vztahy, jejichž předmětem je provádění platebních transakcí a které vznikly před 13. lednem 2018, se uplatní BGB a § 248 [tohoto zákona] ve znění platném do 13. ledna 2018, nestanoví-li odstavce 3 a 4 jinak.
(3) Pokud v případě závazkového vztahu ve smyslu odstavce 2 bylo provedení platební transakce iniciováno až dne 13. ledna 2018 nebo po tomto datu, uplatní se na tuto platební transakci pouze BGB a § 248 [tohoto zákona] ve znění platném od 13. ledna 2018.
[…]
(5) Ustanovení § 270a BGB se uplatní na všechny závazkové vztahy, které vznikly od 13. ledna 2018.“
Spor v původním řízení a předběžná otázka
10 Společnost Vodafone je provozovatelkou kabelové sítě a poskytovatelkou přístupu k internetu, která vykonává činnost na německém území. Od provedení směrnice 2015/2366 do německého práva, tj. od 13. ledna 2018, společnost Vodafone rozlišuje mezi smlouvami o poskytování telekomunikačních služeb a kabelového televizního vysílání uzavřenými před tímto datem a smlouvami uzavřenými od uvedeného data. Na první kategorii smluv uplatňuje tento subjekt na základě všeobecných obchodních podmínek paušální částku nazvanou „Selbstzahlerpauschale“ (paušální částka z titulu platby provedené samotným zákazníkem) ve výši 2,50 eura za platbu vůči zákazníkům, kteří jej neopravňují k přímému inkasu, ale sami uhradí faktury prostřednictvím převodu SEPA. Naproti tomu toto ujednání již není obsaženo v ceníku použitelném na druhou kategorii smluv.
11 Společnost Vodafone se domnívá, že je oprávněna použít uvedené ujednání na platební transakce iniciované na základě smluv uzavřených před 13. lednem 2018, a tedy účtovat uvedený paušální poplatek za tyto transakce i po tomto datu. Podle tohoto subjektu se zákaz účtovat příplatky stanovený v § 270a BGB vztahuje pouze na smlouvy na dobu neurčitou uzavřené ode dne 13. ledna 2018. Vzhledem k tomu, že § 229 odst. 45 bod 5 EGBGB odkazuje na vznik závazkového vztahu od 13. ledna 2018, nemůže podle tohoto subjektu přicházet v úvahu zpětné použití § 270a BGB na smlouvy uzavřené před tímto datem, i když jsou platební transakce založené na těchto smlouvách iniciovány až od uvedeného data.
12 Spolkový svaz tvrdí, že zákaz stanovený v § 270a BGB účtovat příplatky od 13. ledna 2018 se vztahuje rovněž na platební transakce iniciované po tomto datu na základě smluv uzavřených před tímto datem, jelikož cílem čl. 62 odst. 4 směrnice 2015/2366 je zavedení stejných podmínek na vnitřním trhu platebních služeb ke dni 13. ledna 2018. Kromě toho přechodné ustanovení uvedené v § 229 odst. 45 EGBGB musí být podle bodu 3 tohoto odstavce vykládáno v tom smyslu, že od 13. ledna 2018 se nová právní úprava použije na všechny platební transakce iniciované od tohoto data, včetně těch, které se zakládají na smlouvách uzavřených před uvedeným datem.
13 Za těchto podmínek podal Spolkový svaz žalobu, kterou se domáhal, aby společnost Vodafone přestala uplatňovat na všechny platební transakce iniciované ode dne 13. ledna 2018 paušální poplatek za platbu provedenou samotným zákazníkem a měla ve věci úspěch.
14 Oberlandesgericht München (vrchní zemský soud v Mnichově, Německo), ke kterému podala společnost Vodafone odvolání, se přiklání k názoru, že se § 270a BGB, který provádí čl. 62 odst. 4 směrnice 2015/2366 do německého práva, použije rovněž tehdy, když smluvní závazek, který je základem platebních transakcí, vznikl před 13. lednem 2018, ale tyto transakce, které jsou splatné v pravidelných, zpravidla měsíčních intervalech, jsou iniciovány až po tomto datu.
15 Podle tohoto soudu je totiž ode dne 13. ledna 2018 a nezávisle na datu uzavření smluv na dobu neurčitou v Unii zaveden jednotný režim poplatků na trhu s platebními prostředky, takže zákaz účtovat příplatky stanovený v tomto ustanovení se vztahuje rovněž na smlouvy na dobu neurčitou uzavřené před 13. lednem 2018.
16 Uvedený soud rovněž uvádí, že § 229 odst. 45 bod 5 EGBGB, který odkazuje pouze na vznik smluvního závazku, který nicméně není zmíněn ve směrnici 2015/2366, zpochybňuje plné uplatnění zákazu účtovat příplatky za platební transakce iniciované od 13. ledna 2018, pokud smluvní závazek, který je základem těchto transakcí, vznikl před tímto datem.
17 Za těchto okolností se Oberlandesgericht München (vrchní zemský soud v Mnichově) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Musí být čl. 62 odst. 4 [směrnice 2015/2366] vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě nebo praxi, které jako přechodný režim u smluv na dobu neurčitou se spotřebiteli stanoví platnost zákazu poplatků za používání platebních prostředků a platebních služeb podle příslušného vnitrostátního prováděcího předpisu pouze v případě, že dotčený závazkový vztah vznikl dne 13. ledna 2018 nebo po tomto datu, nikoliv však v případě, že dotčený závazkový vztah vnikl před 13. lednem 2018, avšak provádění (dalších) platebních transakcí bylo iniciováno až po 13. lednu 2018?“
K předběžné otázce
18 Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 62 odst. 4 směrnice 2015/2366 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle kterých se v rámci smluv na dobu neurčitou uzavřených se spotřebiteli vztahuje zákaz požadovat poplatky za používání platebních prostředků a platebních služeb uvedených v tomto ustanovení pouze na platební transakce iniciované na základě smluv uzavřených po 13. lednu 2018, takže tyto poplatky jsou nadále použitelné na platební transakce iniciované po tomto datu na základě smluv na dobu neurčitou uzavřených před tímto datem.
19 Podle ustálené judikatury Soudního dvora je třeba při výkladu ustanovení unijního práva vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (rozsudky ze dne 13. října 2016, Mikołajczyk, C‑294/15, EU:C:2016:772, bod 26, a ze dne 26. ledna 2021, Szpital Kliniczny im. dra J. Babińskiego Samodzielny Publiczny Zakład Opieki Zdrowotnej w Krakowie, C‑16/19, EU:C:2021:64, bod 26).
20 Pokud jde o znění čl. 62 odst. 4 směrnice 2015/2366, tento článek stanoví, že členské státy zajistí, aby příjemce ve smyslu čl. 4 bodu 9 této směrnice nemohl účtovat poplatky za používání platebních prostředků, u nichž jsou mezibankovní poplatky upraveny v kapitole II nařízení 2015/751, a za platební služby, na které se vztahuje nařízení č. 260/2012. Ze znění tohoto ustanovení nevyplývá žádné upřesnění týkající se časové působnosti tohoto zákazu.
21 Za těchto podmínek je třeba vycházet z kontextu, do kterého zapadá zákaz požadovat poplatky za užívání platebních prostředků a platebních služeb uvedených v čl. 62 odst. 4 směrnice 2015/2366, jakož i z cílů sledovaných touto směrnicí.
22 Pokud jde o kontext čl. 62 odst. 4 směrnice 2015/2366, je třeba zaprvé poukázat na to, že podle čl. 115 odst. 1 a odst. 2 prvního pododstavce této směrnice platí, že ačkoliv členské státy musí přijmout a zveřejnit předpisy nezbytné pro dosažení souladu s uvedenou směrnicí do 13. ledna 2018, tyto předpisy jsou použitelné až od tohoto data.
23 Zadruhé vzhledem k tomu, že čl. 62 odst. 4 směrnice 2015/2366 obsahuje harmonizovaná ustanovení, členské státy nemohou podle čl. 107 odst. 1 této směrnice od data stanoveného v čl. 115 odst. 2 prvním pododstavci uvedené směrnice ponechat v platnosti ani zavádět odchylná ustanovení.
24 Zatřetí vzhledem k tomu, že zákaz požadovat poplatky za používání platebních prostředků a platebních služeb uvedených v čl. 62 odst. 4 směrnice 2015/2366 se vztahuje na platební transakce ve smyslu čl. 4 bodu 5 této směrnice „bez ohledu na jakékoli související povinnosti mezi plátcem a příjemcem“, je relevantním datem pro účely uplatnění tohoto zákazu den, kdy je platební transakce iniciována, a nikoli den vzniku povinnosti, která je základem této transakce.
25 Ze systematického výkladu čl. 62 odst. 4 směrnice 2015/2366 tedy vyplývá, že zákaz požadovat poplatky za používání platebních prostředků a platebních služeb uvedených v tomto ustanovení se vztahuje na všechny platební transakce iniciované od 13. ledna 2018.
26 Pokud jde o cíle sledované směrnicí 2015/2366, je třeba poznamenat, že jejím cílem je podpořit hlubší integraci vnitřního trhu platebních služeb, jakož i ochrana uživatelů platebních služeb a konkrétně poskytnutí vysoké úrovně ochrany těm, kteří mají postavení spotřebitelů, jak vyplývá zejména z bodů 6 a 53 odůvodnění této směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. listopadu 2020, DenizBank, C‑287/19, EU:C:2020:897, bod 102 a citovaná judikatura), přičemž ochrana spotřebitelů v politikách Unie je mimoto zakotvena v článku 169 SFEU a v článku 38 Listiny základních práv Evropské unie (obdobně viz rozsudek ze dne 2. března 2017, Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs Frankfurt am Main, C‑568/15, EU:C:2017:154, bod 28).
27 Kromě toho, jak vyplývá z bodu 66 odůvodnění směrnice 2015/2366, unijní normotvůrce hodlal prostřednictvím zákazu stanoveného v čl. 62 odst. 4 této směrnice překonat roztříštěnost praxe jednotlivých států, pokud jde o účtování poplatků za používání některých platebních prostředků, a sice roztříštěnost, která vedla v Unii ke vzniku extrémně heterogenního trhu plateb a pro spotřebitele se stala zdrojem nejasností, zejména v oblasti elektronického obchodování a přeshraničních operací.
28 Jakékoli rozdílné uplatňování tohoto zákazu podle toho, zda závazky, které jsou základem platebních transakcí iniciovaných od 13. ledna 2018, vznikly před tímto datem nebo po něm, by přitom ohrozilo harmonizaci na úrovni Unie uloženou v čl. 62 odst. 4 směrnice 2015/2366 ve spojení s čl. 107 odst. 1 této směrnice, a cíl sledovaný touto směrnicí, kterým je ochrana spotřebitelů na vnitřním trhu platebních služeb, by tím byl oslaben.
29 V tomto kontextu je kromě toho třeba odmítnout argument předložený společností Vodafone v jejím písemném vyjádření, podle kterého byly porušeny zásady zákazu zpětné účinnosti zákona a ochrany legitimního očekávání z důvodu časové působnosti takto přiznané v čl. 62 odst. 4 směrnice 2015/2366.
30 V této souvislosti je třeba připomenout, že nová právní norma se v zásadě použije od okamžiku, kdy vstoupí v účinnost akt, kterým byla zavedena, a že se sice nepoužije na právní situace, které vznikly a s konečnou platností byly dovršeny před tímto nabytím účinnosti, avšak použije se bezprostředně na budoucí účinky situace vzniklé za platnosti dřívějšího zákona, jakož i na nové právní situace, ledaže ze znění, účelu nebo systematiky této právní normy jasně vyplývá, že jí musí být přiznán zpětný účinek. Tak je tomu zejména v případě, kdy je uvedená norma spojena se zvláštními ustanoveními, která konkrétně určují podmínky její časové působnosti tak, že jí takový účinek přiznávají (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. května 2020, Azienda Municipale Ambiente, C‑15/19, EU:C:2020:371, body 56 a 57, jakož i citovaná judikatura).
31 Vzhledem k tomu, že se v projednávaném případě čl. 62 odst. 4 směrnice 2015/2366, jak vyplývá z bodu 25 tohoto rozsudku, nevztahuje na platební transakce provedené před 13. lednem 2018, toto ustanovení se netýká právních situací, které byly s konečnou platností dovršeny před tímto datem, a tudíž nemá zpětný účinek. Kromě toho, pokud jde o platební transakce iniciované od 13. ledna 2018 na základě smluv na dobu neurčitou uzavřených před tímto datem, čl. 62 odst. 4 směrnice 2015/2366 představuje pouze případ použití nového právního pravidla na budoucí účinky situace, která vznikla za platnosti dřívějšího pravidla.
32 Konečně v rozsahu, v němž má předkládající soud za to, že § 229 odst. 45 bod 5 EGBGB zpochybňuje plné uplatnění zákazu účtovat příplatky za platební transakce iniciované od 13. ledna 2018, pokud tyto transakce vyplývají ze smluvního závazku, který vznikl před tímto datem, přísluší tomuto soudu, aby v souladu s ustálenou judikaturou ověřil, zda toto ustanovení může být předmětem výkladu v souladu s čl. 62 odst. 4 směrnice 2015/2366, jak je vykládán v bodě 25 tohoto rozsudku, za účelem zajištění plné účinnosti unijního práva při rozhodování sporu, který mu byl předložen (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. října 2020, Association française des usagers de banques, C‑778/18, EU:C:2020:831, bod 59 a citovaná judikatura).
33 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 62 odst. 4 směrnice 2015/2366 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle kterých se v rámci smluv na dobu neurčitou uzavřených se spotřebiteli vztahuje zákaz požadovat poplatky za používání platebních prostředků a platebních služeb uvedených v tomto čl. 62 odst. 4 pouze na platební transakce iniciované na základě smluv uzavřených po 13. lednu 2018, takže tyto poplatky jsou nadále použitelné na platební transakce iniciované po tomto datu na základě smluv na dobu neurčitou uzavřených před tímto datem.
K nákladům řízení
34 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto:
Článek 62 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366 ze dne 25. listopadu 2015 o platebních službách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 2002/65/ES, 2009/110/ES a 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010 a zrušuje směrnice 2007/64/ES, musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle kterých se v rámci smluv na dobu neurčitou uzavřených se spotřebiteli vztahuje zákaz požadovat poplatky za používání platebních prostředků a platebních služeb uvedených v tomto čl. 62 odst. 4 pouze na platební transakce iniciované na základě smluv uzavřených po 13. lednu 2018, takže tyto poplatky jsou nadále použitelné na platební transakce iniciované po tomto datu na základě smluv na dobu neurčitou uzavřených před tímto datem.
Podpisy.