Věc C‑414/16
Vera Egenberger
proti
Evangelisches Werk für Diakonie und Entwicklung eV
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud, Německo)]
„Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Směrnice 2000/78/ES – Rovné zacházení – Rozdíl v zacházení na základě náboženského vyznání nebo víry – Pracovní činnosti vykonávané v církvích nebo jiných organizacích, jejichž etika je založena na náboženském vyznání nebo víře – Náboženské vyznání nebo víra osoby představující podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek se zřetelem k etice organizace – Pojem – Povaha činností a podmínky jejich výkonu – Článek 17 SFEU – Články 10, 21 a 47 Listiny základních práv Evropské unie“
Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 17. dubna 2018
1. Sociální politika – Rovné zacházení v zaměstnání a povolání – Směrnice 2000/78 – Zákaz diskriminace na základě náboženského vyznání či víry – Zamítnutí žádosti o pracovní místo církví nebo jinou organizací založené na náboženském vyznání nebo víře – Zamítnutí založené na náboženském vyznání nebo víře představující podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek se zřetelem k etice organizace – Povinnost členských států zajistit účinný soudní přezkum
(Článek 17 SFEU; Listina základních práv Evropské unie, články 10 a 47; směrnice Rady 2000/78, čl. 4 odst. 2, články 9 a 10)
2. Sociální politika – Rovné zacházení v zaměstnání a povolání – Směrnice 2000/78 – Zákaz diskriminace na základě náboženského vyznání či víry – Pojem podstatného, legitimního a odůvodněného profesního požadavku – Rozsah – Dodržení zásady proporcionality
(Směrnice Rady 2000/78, čl. 4 odst. 2)
3. Unijní právo – Zásady – Rovné zacházení – Zákaz diskriminace na základě náboženského vyznání či víry – Vztah ke směrnici 2000/78 – Uplatnitelnost článků 21 a 47 Listiny základních práv Evropské unie – Spor mezi dvěma jednotlivci – Povinnosti a pravomoci vnitrostátního soudu – Výklad vnitrostátní právní úpravy v souladu s unijním právem – Meze – Výklad vnitrostátního práva contra legem – Povinnost upustit od uplatnění každého vnitrostátního ustanovení, které je v rozporu s unijním právem
(Listina základních práv Evropské unie, články 21 a 47; směrnice Rady 2000/78, článek 1 a čl. 4 odst. 2)
1. Článek 4 odst. 2 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, ve spojení s jejími články 9 a 10, jakož i s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, musí být vykládán v tom smyslu, že pokud církev nebo jiná organizace, jejíž etika je založena na náboženském vyznání nebo víře, tvrdí na podporu aktu nebo rozhodnutí, jakým je zamítnutí žádosti o pracovní místo v této církvi nebo organizaci, že náboženské vyznání představuje z povahy dotyčných činností nebo podmínek jejich výkonu podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek se zřetelem k etice této církve nebo této organizace, musí takové tvrzení případně podléhat účinnému soudnímu přezkumu, který má zajistit, aby v projednávané věci byla splněna kritéria uvedená v čl. 4 odst. 2 této směrnice.
Směrnice 2000/78 má tedy sice chránit i základní právo pracovníků před diskriminací na základě náboženského vyznání nebo víry, avšak nic to nemění na tom, že prostřednictvím článku 4 odst. 2 hodlá uvedená směrnice zohlednit také právo na autonomii církví a jiných veřejných nebo soukromých organizací, jejichž etika je založena na náboženském vyznání nebo víře, tak jak je uznáno v článku 17 SFEU a v článku 10 Listiny, které odpovídá článku 9 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950.
Cílem čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 je tedy zajistit spravedlivou rovnováhu mezi na jedné straně právem na autonomii církví a jiných organizací, jejichž etika je založena na náboženském vyznání, a na druhé straně právem pracovníků na to, aby zejména při svém přijímání do práce nebyli diskriminováni na základě náboženského vyznání nebo víry v situacích, kdy si tato práva mohou konkurovat.
Z tohoto hlediska toto ustanovení stanoví kritéria, která se mají zohlednit v rámci vyvažování, které je třeba provést s cílem zajistit spravedlivou rovnováhu mezi těmito případně konkurujícími si právy.
V případě sporu však musí takové vyvažování podléhat případně přezkumu nezávislým orgánem a nakonec soudem.
Článek 17 SFEU vyjadřuje neutralitu Unie vůči tomu, jak členské státy organizují své vztahy s církvemi a náboženskými sdruženími nebo společenstvími. Tento článek naopak nemůže vést k tomu, že dodržování kritérií stanovených v čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 nebude podléhat účinnému soudnímu přezkumu.
(viz body 50–53, 58, 59, výrok 1)
2. Článek 4 odst. 2 směrnice 2000/78 musí být vykládán v tom smyslu, že podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek, který je v něm uveden, odkazuje vzhledem k etice dotyčné církve nebo organizace na požadavek nezbytný a objektivní z povahy nebo podmínek výkonu dotčené pracovní činnosti a nemůže zahrnovat úvahy, které nesouvisí s touto etikou nebo právem této církve nebo této organizace na autonomii. Tento požadavek musí být v souladu se zásadou proporcionality.
Pokud jde o výklad pojmu „podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek“ uvedeného v čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78, z tohoto ustanovení výslovně vyplývá, že náboženské vyznání nebo víra mohou případně tvořit takový profesní požadavek s přihlédnutím k „povaze“ dotčených činností nebo „podmínkám“ jejich výkonu.
Vzhledem k posledně uvedenému ustanovení je proto zákonnost rozdílného zacházení na základě náboženského vyznání podmíněna existencí objektivně ověřitelné přímé souvislosti mezi profesním požadavkem stanoveným zaměstnavatelem a dotyčnou činností. Taková souvislost může vyplývat buď z povahy této činnosti, například v případě, že tato činnost spočívá v účasti na určování etiky dotčené církve nebo organizace nebo přispívá k jejímu kazatelskému poslání, nebo z podmínek jejího výkonu, jakými jsou potřeba zajistit důvěryhodné zastupování církve nebo organizace navenek.
Navíc tento profesní požadavek musí být, jak vyžaduje čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78, „podstatný, legitimní a odůvodněný“ se zřetelem k etice církve nebo organizace. Jak bylo zdůrazněno v bodě 61 tohoto rozsudku, v zásadě vnitrostátním soudům nepřísluší rozhodnout o etice jako takové, kterou je odůvodněn uvedený profesní požadavek, avšak přísluší jim v každém jednotlivém případě určit, zda jsou tato tři kritéria s ohledem na tuto etiku splněna.
Pokud jde o tato kritéria, je třeba zaprvé upřesnit, co se týče „podstatné“ povahy požadavku, že použití tohoto přídavného jména pro unijního zákonodárce znamená, že příslušnost k náboženskému vyznání nebo přistoupení k víře, na nichž je založena etika dotčené církve nebo organizace, musí být zjevně nezbytná z důvodu významu dotčené profesní činnosti pro zvěstování této etiky nebo pro výkon práva této církve nebo této organizace na autonomii.
Pokud jde zadruhé o „legitimní“ povahu požadavku, použití tohoto pojmu prokazuje, že unijní zákonodárce zamýšlel zajistit, aby požadavek příslušnosti k náboženskému vyznání nebo přistoupení k víře, na nichž je založena etika dotčené církve nebo organizace, nesloužil ke sledování cíle, který nesouvisí s touto etikou nebo výkonem práva této církve nebo organizace na autonomii.
Pokud jde zatřetí o „odůvodněnou“ povahu požadavku, tento pojem znamená nejen to, že přezkum dodržování kritérií uvedených v čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 může provést vnitrostátní soud, ale také, že církev nebo organizace, která stanovila tento požadavek, musí ve světle skutkových okolností projednávané věci prokázat, že údajné riziko zásahu do její etiky nebo práva na autonomii je pravděpodobné a vážné, takže zavedení takového požadavku se jeví skutečně nezbytným.
(viz body 62–67, 69, výrok 2)
3. Vnitrostátní soud, který rozhoduje o sporu mezi dvěma jednotlivci, je povinen, pokud není možné, aby vyložil použitelné vnitrostátní právo v souladu s čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78, zajistit v rámci svých pravomocí soudní ochranu vyplývající pro jednotlivce z článků 21 a 47 Listiny základních práv Evropské unie a plný účinek těchto článků, přičemž v případě potřeby upustí od uplatnění jakéhokoli odporujícího vnitrostátního ustanovení.
V tomto ohledu je třeba připomenout, že s ohledem na všechna pravidla vnitrostátního práva a při uplatnění jím uznaných výkladových metod přísluší vnitrostátním soudům rozhodnout, zda a v jakém rozsahu je možné vykládat vnitrostátní ustanovení, jakým je § 9 odst. 1 AGG, v souladu s čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78, aniž provedou výklad contra legem tohoto vnitrostátního ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. dubna 2016, DI, C‑441/14, EU:C:2016:278, body 31 a 32, jakož i citovaná judikatura).
V případě, že není možné, aby tento soud takto vyložil vnitrostátní ustanovení dotčené ve věci v původním řízení v souladu se směrnicí, je třeba upřesnit na jedné straně, že směrnice 2000/78 sama o sobě nezavádí zásadu rovného zacházení v zaměstnání a povolání, která má zdroj v různých mezinárodních právních nástrojích a ústavních tradicích společných členským státům, ale jejím účelem v této oblasti je jen zavedení obecného rámce pro boj proti diskriminaci z různých důvodů, mezi které patří náboženské vyznání a víra, jak vyplývá z jejího názvu a článku 1 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. května 2011, Römer, C‑147/08, EU:C:2011:286, bod 59 a citovaná judikatura).
Zákaz jakékoli diskriminace na základě náboženského vyznání nebo víry má jakožto obecná zásada unijního práva imperativní povahu. Tento zákaz zakotvený v čl. 21 odst. 1 Listiny stačí sám o sobě k tomu, aby bylo jednotlivcům přiznáno právo uplatnitelné jako takové ve sporu v oblasti, na kterou se vztahuje unijní právo (pokud jde o zásadu zákazu diskriminace na základě věku, viz rozsudek ze dne 15. ledna 2014, Association de Mediation sociale, C‑176/12, EU:C:2014:2, bod 47).
Pokud jde o imperativní účinek, který vyvolává, článek 21 Listiny neliší se v zásadě od různých ustanovení zakládajících smluv, které zakazují diskriminaci z různých důvodů, i když taková diskriminace vyplývá ze smluv uzavřených mezi jednotlivci (viz obdobně rozsudky ze dne 8. dubna 1976, Defrenne, 43/75, EU:C:1976:56, bod 39; ze dne 6. června 2000, Angonese, C‑281/98, EU:C:2000:296, body 33 až 36; ze dne 3. října 2000, Ferlini, C‑411/98, EU:C:2000:530, bod 50, jakož i ze dne 11. prosince 2007, International Transport International Transport Workers’ Federation a Finnish Seamen’s Union, C‑438/05, EU:C:2007:772, body 57 až 61).
Na druhé straně je třeba zdůraznit, že podobně jako článek 21 Listiny, i její článek 47 týkající se práva na účinnou soudní ochranu, je sám o sobě dostačující a nemusí být upřesněn ustanoveními unijního práva nebo vnitrostátním právem k tomu, aby bylo jednotlivcům přiznáno právo uplatnitelné jako takové.
Proto je případně vnitrostátní soud povinen v rámci svých pravomocí zajistit soudní ochranu vyplývající pro jednotlivce z článků 21 a 47 Listiny a zajistit plný účinek těchto článků, přičemž v případě potřeby upustí od uplatnění jakéhokoli odporujícího vnitrostátního ustanovení.
(viz body 71, 75–79, 82, výrok 3)