null
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
LAILY MEDINA
přednesené dne 18. dubna 2024(1)
Věc C‑394/22
Oilchart International NV
proti
O. W. Bunker (Netherlands) BV,
ING Bank NV
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Hof van beroep te Antwerpen (odvolací soud v Antverpách, Belgie)]
„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Článek 1 odst. 1 a čl. 1 odst. 2 písm. b) – Pojem ‚občanské a obchodní věci‘ – Vyloučené věci – Insolvenční a podobná řízení – Nařízení (ES) č. 1346/2000 – Článek 3 odst. 1 – Žaloby přímo vyplývající z úpadkového řízení a s ním úzce související“
1. Oilchart International NV (dále jen „Oilchart“) je belgická společnost, která se domáhá uhrazení nezaplacené faktury za natankování námořního plavidla v přístavu Sluiskil (Nizozemsko). Tato faktura zůstala neuhrazena, když se dlužník, nizozemská společnost O. W. Bunker BV NL (dále jen „OWB NL“), dostal do platební neschopnosti. Žaloba v původním řízení byla podána v Belgii po zahájení úpadkového řízení v Nizozemsku.
2. Tato situace vyvolává otázku, zda hof van beroep te Antwerpen (odvolací soud v Antverpách, Belgie), tedy soud, u něhož není vedeno úpadkové řízení, může být příslušný k rozhodnutí o žalobě, kterou se Oilchart domáhá uhrazení předmětné faktury.
3. Projednávaná věc poskytuje Soudnímu dvoru opětovnou příležitost upřesnit svou judikaturu týkající se vymezení hranice mezi působností nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(2) (dále jen „nařízení Brusel Ia“)(3) na jedné straně a působností nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení(4) (dále jen „nařízení o úpadkovém řízení“)(5) na straně druhé.
4. Pro účely rozhodnutí o otázce mezinárodní příslušnosti se předkládající soud v podstatě dotázal Soudního dvora, zda žaloba podaná věřitelem u vnitrostátního soudu – odlišného od soudu, u něhož je vedeno úpadkové řízení – ohledně faktury, která byla předložena k přezkoumání insolvenčnímu správci, spadá do působnosti nařízení o úpadkovém řízení, nebo do působnosti nařízení Brusel Ia.
I. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Nařízení Brusel Ia
5. Článek 1 odst. 1 a čl. 1 odst. 2 písm. b) nařízení Brusel Ia stanoví:
„1. Toto nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. [...]
2. Toto nařízení se nevztahuje na:
[...]
b) insolvenční řízení a podobná řízení[...]
[...]“
2. Nařízení o úpadkovém řízení
6. Článek 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení zní takto:
„Soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak.“
B. Nizozemská právní úprava
7. Článek 25 Wet van 30 September 1893 op het faillissement en de surséance van betaling (zákon ze dne 30. září 1893 o insolvenci a odkladu plateb), tzv. „Nederlandse Faillissementswet“ (dále jen „NFW“) stanoví následující:
„1. Žaloby týkající se práv nebo povinností náležejících do majetkové podstaty se podávají vůči správci podstaty nebo jeho prostřednictvím.
2. Jsou-li tyto žaloby podány dlužníkem v úpadku nebo dlužník v úpadku v řízení o těchto žalobách pokračuje nebo směřují-li proti tomuto dlužníkovi a vedou k vydání rozsudku proti němu, nemá tento rozsudek právní účinky vůči likvidační podstatě.“
8. Článek 26 NFW stanoví:
„Žaloby směřující k uspokojení závazku z likvidační podstaty nelze podat proti úpadci jiným způsobem než způsobem stanoveným v článku 110.“
9. Podle čl. 110 odst. 1 NFW platí, že „pohledávky se předkládají správci podstaty ve formě faktury nebo jiného písemného prohlášení, v němž se uvede povaha a výše pohledávky, spolu s podpůrnými doklady nebo jejich kopiemi a prohlášením, zda se uplatňuje přednostní právo, zástavní právo, hypotéka, nebo zadržovací právo“.
II. Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
10. Dne 21. října 2014 dodala společnost Oilchart v přístavu Sluiskil (Nizozemsko) palivové zásobníky námořnímu plavidlu MS Evita K, které vlastní společnost Sharsburg Navigation SA. Majitel tohoto plavidla objednal zásobníky prostřednictvím svého zástupce, společnosti Orient Shipping Rotterdam, u dánské společnosti OW Bunker & Trading A/S (dále jen „OWB A/S“), která následně předala tuto objednávku společnosti OWB NL, patřící do stejné skupiny. OWB NL následně zakoupila palivové zásobníky od společnosti Oilchart.
11. OWB A/S vystavila dne 21. října 2014 společnosti Orient Shipping Rotterdam fakturu na částku 117 179 amerických dolarů (USD).
12. Oilchart vystavila dne 22. října 2014 společnosti OWB NL fakturu za dodání palivových zásobníků na částku 116 471,45 USD (dále jen „sporná faktura“). Dne 21. listopadu 2014 prohlásil rechtbank te Rotterdam (soud prvního stupně v Rotterdamu, Nizozemsko) úpadek společnosti OWB NL. V důsledku toho zůstala dotčená faktura neuhrazena. Oilchart předložila svou pohledávku plynoucí z této faktury k přezkumu správcům podstaty společnosti OWB NL.
13. Oilchart čelila v důsledku úpadku společnosti OWB NL řadě nezaplacených faktur, které byly vystaveny společnosti OWB NL (mezi nimiž je i sporná faktura), a z preventivních důvodů nechala zadržet některá námořní plavidla, kterým dodala palivové zásobníky. Za účelem uvolnění plavidel vystavili majitelé lodí nebo vzájemné pojišťovací společnosti (tzv. „P&I kluby“) společnosti Oilchart bankovní záruky ve výši faktur, které vystavila společnosti OWB NL. V těchto bankovních zárukách bylo stanoveno, že plnění z nich bylo možné na základě rozsudku soudu nebo rozhodčího nálezu vydaného v Belgii vůči společnosti OWB NL nebo vůči vlastníkovi lodě.
14. Dne 11. března 2015 podala společnost Oilchart u rechtbank van koophandel te Antwerpen (obchodní soud v Antverpách, Belgie) žalobu proti společnosti OWB NL. Společnost ING Bank NV (dále jen „ING“) jakožto věřitelka společnosti OWB NL(6) dobrovolně vstoupila do tohoto řízení jako vedlejší účastnice. Oilchart v žalobě prezentovala svou pohledávku jako obchodní pohledávku, v rámci níž se domáhala úhrady nezaplacené faktury. Rovněž podala incidenční žalobu proti společnosti ING, která následně podala vzájemnou žalobu. Rozsudkem ze dne 15. března 2017 rechtbank van koophandel (obchodní soud) konstatoval, že je příslušný k rozhodnutí o žalobě společnosti Oilchart, ale prohlásil žalobu na zaplacení za nepřípustnou z důvodu, že podle NFW může společnost Oilchart uplatnit pohledávku ohledně dluhů pouze vůči správci podstaty v úpadkovém řízení.
15. Dne 16. května 2017 podala Oilchart proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek k hof van beroep te Antwerpen (odvolací soud v Antverpách), který je předkládajícím soudem. Uvedený soud měl za to, že je v souladu s čl. 28 odst. 1 nařízení Brusel Ia(7) povinen posoudit svou mezinárodní příslušnost.
16. V této souvislosti předkládající soud s odkazem na judikaturu Soudního dvora vyjadřuje pochybnosti o nutnosti určit, zda se žaloba podaná společností Oilchart proti společnosti OWB NL zakládá na běžných pravidlech občanského a obchodního práva ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel Ia, nebo zda se na ni vztahují pravidla specifická pro úpadkové řízení. Kromě toho se uvedený soud zabývá tím, zda čl. 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení brání ustanovení vnitrostátního práva, které umožňuje věřiteli podat v jednom členském státě žalobu na zaplacení pohledávky, kterou již uplatňuje vůči majetkové podstatě v jiném členském státě.
17. Předkládající soud je toho názoru, že konkrétní povahu žaloby a možnosti podat takovou žalobu proti společnosti v úpadku lze posoudit pouze na základě specifických ustanovení pro úpadková řízení. Uvedený soud má však za to, že určení mezinárodní příslušnosti by mělo předcházet použití zvláštních odchylných pravidel nizozemského úpadkového práva a nemělo by být provedeno na základě použití těchto pravidel.
18. Za těchto okolností se hof van beroep te Antwerpen (Odvolací soud v Antverpách, Belgie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„a) Je nutno vykládat čl. 1 odst. 2 písm. b) nařízení Brusel Ia [...] ve spojení s čl. 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení [...] v tom smyslu, že do pojmů ‚insolvenční řízení a podobná řízení‘ uvedených v čl. 1 odst. 2 písm. b) nařízení Brusel Ia [...] spadá rovněž řízení, ve kterém je pohledávka uvedená v žalobě popsána jako jednoduchá pohledávka z dodání zboží a služeb, aniž je zmíněna insolvence žalované strany, která již nastala, přičemž vlastní právní základ pohledávky je založen na zvláštních odchylných ustanoveních [NFW], a ve kterém:
– je třeba ověřit, zda takovou pohledávku je třeba považovat za přezkoumatelnou pohledávku (článek 26 ve spojení s článkem 110 NFW), nebo za nepřezkoumatelnou pohledávku (čl. 25 odst. 2 NFW),
– je třeba posuzovat otázku, zda obě pohledávky mohou být uplatňovány současně a zda jedna druhou nevylučuje, s přihlédnutím ke specifickým právním důsledkům každé pohledávky (včetně možnosti požadovat plnění z bankovní záruky převzaté po vzniku insolvence) podle specifické právní úpravy v nizozemském insolvenčním zákoně?
A dále:
b) Je čl. 25 odst. 2 NFW slučitelný s čl. 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení [...] v rozsahu, v němž umožňuje uplatňovat takovou pohledávku před soudem jiného členského státu místo před insolvenčním soudem členského státu, ve kterém došlo k insolvenci?“
19. Písemná vyjádření předložily Oilchart a ING, nizozemská vláda, jakož i Evropská komise. Dne 31. března 2023 zaslal Soudní dvůr předkládajícímu soudu žádost o informace o právních aspektech věci v původním řízení, na kterou tento soud odpověděl dne 28. dubna 2023. ING a Komise přednesly ústní vyjádření před Soudním dvorem dne 1. února 2024.
III. Posouzení
20. V souvislosti s určením své mezinárodní příslušnosti ve věci žaloby podané společností Oilchart předkládající soud vyjadřuje pochybnosti o tom, zda by v projednávané věci měla být dotčená žaloba kvalifikována jako žaloba v rámci úpadkového řízení, přičemž by pak spadala pod výjimku pro insolvenční řízení podle čl. 1 odst. 2 písm. b) nařízení Brusel Ia (dále jen „výjimka pro případ platební neschopnosti“)(8). Vzhledem k tomu, že pochybnosti předkládajícího soudu v tomto ohledu podle všeho plynou ze skutkových okolností věci a povahy žaloby podané společností Oilchart, budu se těmito aspekty zabývat v úvodních poznámkách (oddíl A), a teprve poté posoudím obě otázky položené předkládajícím soudem (oddíly B a C).
A. Úvodní poznámky ke skutkovým zjištěním předkládajícího soudu
21. Je třeba uvést, že předkládající soud konstatoval, že Oilchart vždy opírala svůj nárok o čl. 25 odst. 2 NFW, přestože v žalobě neuvedla právní základ své žaloby. Předkládající soud nicméně rovněž poznamenává, že Oilchart uplatnila tutéž pohledávku jednak u správce podstaty v Nizozemsku podle článků 26 a 110 NFW (jakožto přezkoumatelnou pohledávku za majetkovou podstatou) a jednak podle čl. 25 odst. 2 NFW u belgických soudů proti dlužníkovi v úpadku(9), a sice společnosti OWB NL (jakožto nepřezkoumatelnou pohledávku mimo majetkovou podstatu)(10). Je proto nanejvýš důležité zdůraznit, že společnost Oilchart uplatnila stejnou pohledávku dvakrát: jednou u správce podstaty v rámci úpadkového řízení a jednou před belgickým soudem jakožto občanskoprávní pohledávku. Podle předkládajícího soudu však tatáž pohledávka nemůže být současně přezkoumatelnou i nepřezkoumatelnou pohledávkou.
22. Kromě toho je třeba uvést, že ING i nizozemská vláda zpochybnily právní důvody uplatňované společností Oilchart – a sice čl. 25 odst. 2 NFW – pro podání její žaloby k předkládajícímu soudu.
23. V tomto ohledu je nutné poznamenat, že čl. 25 odst. 2 NFW v podstatě stanoví, že pokud jsou žaloby podány proti dlužníkovi v úpadku (a nikoliv proti správci podstaty), nemá mít rozsudek týkající se této pohledávky žádné právní účinky vůči majetkové podstatě. Jinak řečeno, podle tohoto ustanovení podle všeho platí, že pokud věřitel podá žalobu proti dlužníkovi mimo úpadkové řízení, pak může mít rozsudek účinky pouze „mimo majetkovou podstatu“ a je vůči správci podstaty nebo majetkové podstatě nevykonatelný. ING a nizozemská vláda do jisté míry věrohodně tvrdí, že uvedené ustanovení nemůže sloužit jako právní základ pro žalobu, která se dotýká majetkové podstaty.
24. Vzhledem k tomu, že předkládající soud nerozhodl o otázce náležitého právního základu žaloby, kterou projednává, nelze určit, zda tento soud může mít mezinárodní příslušnost. Věc tak staví Soudní dvůr před obtížnou otázku. Na jedné straně, jak uvádí předkládající soud, je formálním právním základem pohledávky čl. 25 odst. 2 NFW, podle něhož žaloba podaná mimo úpadkové řízení nemůže mít vliv na majetkovou podstatu. Na druhou stranu předkládající soud zdůrazňuje, že účinky této žaloby mají na majetkovou podstatu a na úpadkové řízení dopad.
25. Podle mého názoru je úkolem předkládajícího soudu kvalifikovat dotčenou pohledávku, jelikož v rámci řízení zavedeného článkem 267 SFEU nepřísluší Soudnímu dvoru, aby posuzoval výklad ustanovení vnitrostátního práva, ani aby rozhodoval, zda je jejich výklad provedený vnitrostátním soudem správný(11). Z toho vyplývá, že Soudní dvůr se při výkonu pravomoci, která mu byla svěřena, nemůže zabývat argumenty týkajícími se náležitých právních důvodů žaloby podle vnitrostátního práva ani rozhodovat o povaze této žaloby podané u předkládajícího soudu.
26. Vzhledem k tomu, že je na předkládajícím soudu, aby za účelem určení své mezinárodní příslušnosti řádně kvalifikoval dotčenou žalobu, přísluší mu rovněž, aby v rámci své procesní autonomie určil skutečnou povahu pohledávky.
27. V následující analýze budu vycházet z toho, že žaloba byla podána (a jako takovou ji předkládající soud kvalifikoval) na základě ustanovení NFW, tedy lex concursus, a že má dopad na majetkovou podstatu, přičemž přesné právní důvody musí určit uvedený soud.
B. K první otázce
28. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda žaloba založená na pohledávce plynoucí ze smluvního závazku zaplatit za dodání zboží, která byla podána vůči společnosti v platební neschopnosti, spadá pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel Ia, a tudíž do věcné působnosti tohoto nařízení, nebo zda tato žaloba spadá do oblasti působnosti nařízení o úpadkovém řízení, neboť tato pohledávka je předmětem úpadkového řízení vedeného v jiném členském státě.
29. Z předběžných otázek zejména vyplývá, že předkládající soud má pochybnosti o tom, zda je příslušný pro řízení o dotčené žalobě, čemuž by tak bylo pouze v případě, pokud by pohledávka nesouvisela s úpadkovým řízením, které bylo zahájeno a které probíhá v Nizozemsku. Podle ustálené judikatury čl. 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení přiznává výlučnou příslušnost soudům k zahájení hlavního úpadkového řízení soudům členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, a ty i rozhodují o odpůrčích žalobách podaných v úpadkovém řízení dlužníka(12).
30. Za účelem zodpovězení této otázky se budu nejprve zabývat dopadem souběžné žaloby týkající se téže smluvní pohledávky, přičemž se zaměřím na odůvodnění výjimky pro případ platební neschopnosti (oddíl 1). Poté provedu rozbor obsahu obou kritérií stanovených judikaturou (oddíl 2).
1. Dopad souběžné žaloby
31. Jak uvedl určitý akademik, úpadkové řízení je soudním a právním artefaktem. Neexistuje nic takového jako „povaha“ úpadkového řízení, z níž by bylo možné vyvodit určité vlastnosti takového řízení. Pro účely vymezení nebo kvalifikace žalob jsou důležité právní (a hospodářské) důsledky, které z takového vymezení nebo kvalifikace vyplývají, a podmínky, za nichž lze tyto důsledky odůvodnit(13). Úpadkové řízení je řízením, jež usiluje o vyřešení problému věřitelů týkajícího se společné masy majetku(14) (dále jen „problém společné masy“) vytvořením kolektivního řízení(15). Kolektivní řízení, jehož cílem je překonat destruktivní zmocňování se majetku a které odůvodňuje existenci preferencí mezi věřiteli, je smyslem existence výjimky pro případ platební neschopnosti. Pro účely tohoto stanoviska budu odkazovat na „přístup zaměřený na výsledek“.
32. Předkládající soud v projednávané věci jasně uvedl, pokud jde o hospodářské a právní důsledky žaloby, že dotčená žaloba má dopad na majetkovou podstatu(16). Zejména má za to, že Oilchart tím, že podala dotčenou žalobu u belgického soudu po prohlášení úpadku společnosti OWB NL, usiluje o vydání rozsudku ve svůj prospěch, aby mohla následně uplatnit bankovní záruky. V souladu s tím předkládající soud uvádí, že Oilchart tím, že usiluje o individuální vymáhání úvěru, ve skutečnosti usiluje mimo rámec konkurenčních nároků o vymáhání výnosů z pohledávky, kterou má OWB NL za dánskou společností OW Bunker. Souběžně probíhající řízení před belgickými soudy by mělo přímý dopad na pořadí věřitelů a případně na skladbu majetkové podstaty(17). Kolektivní řízení zahájené věřiteli podle nizozemských pravidel úpadkového práva by mohlo být zrušeno na základě rozhodnutí belgického soudu příznivého pro společnost Oilchart, která by jako neprivilegovaný věřitel vymáhala svou pohledávku mimo „společnou masu“. Z toho vyplývá, že dotčená žaloba by představovala obcházení mechanismu kolektivního vymáhání pohledávek, což je přesně to, čemu se vytvoření výjimky pro případ platební neschopnosti snaží zabránit.
33. Pokud jde o souběžné žaloby, v čistě vnitrostátním systému je zpravidla přerušen výkon práv věřitelů, aby se zabránilo jednotlivému vymáhání pohledávek mimo úpadkové řízení. Jestliže je v přeshraniční situaci zahájeno úpadkové řízení, musí ostatní členské státy toto řízení uznat(18). To znamená, že pokud je takto přerušen výkon práv věřitelů(19), měly by toto přerušení uznat i tyto členské státy. V projednávané věci nemá Soudní dvůr žádné poznatky o existenci takového mechanismu a o úmyslu předkládajícího soudu jej uplatnit. Z toho vyplývá, že vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že sporná pohledávka byla předložena správci podstaty v rámci úpadkového řízení v Nizozemsku, je na předkládajícím soudu, aby určil, zda se na společnost Oilchart vztahuje takové přerušení výkonu práv nebo jiné omezení ohledně zahájení souběžného řízení. Pokud by tomu tak bylo, bylo by rovněž možné tvrdit, že sporná pohledávka je součástí úpadkového řízení nejen z hmotněprávního, ale i z procesněprávního hlediska, a spadá tedy do oblasti působnosti nařízení o úpadkovém řízení. Pokud je tedy věřitelům přerušen výkon práv nebo jsou jim uložena určitá omezení, mělo by z toho vyplývat, že zahraniční soud není příslušný k rozhodnutí o žalobě.
34. Tento přístup je na jedné straně v souladu s požadavkem ochrany zájmů věřitelů a se zásadami jednotnosti a univerzálnosti úpadkového řízení(20), na nichž spočívá nařízení o úpadkovém řízení(21). Vzhledem k tomu, že úpadkové řízení je kolektivním řízením(22), bude se soud, v jehož obvodu jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, zabývat převážnou částí záležitostí dlužníka(23). Cílem tohoto přístupu je chránit zájmy a pořadí věřitelů v případě platební neschopnosti a zaručit účinnější a efektivnější způsob vyplácení těchto věřitelů(24).
35. V tomto ohledu by úpadkovému řízení zahájenému v jednom členském státě měla být přiznána plná účinnost i v ostatních členských státech. Podotýkám, že jedním z hlavních cílů nařízení o úpadkovém řízení je zajistit účinnost úpadkového řízení a zároveň zabránit tzv. forum shoppingu, což vyplývá zejména z bodů 2 a 4 odůvodnění uvedeného nařízení. V tomto ohledu Soudní dvůr v rozsudku Seagon(25) konkrétně uvedl, že soustředění všech žalob přímo spojených s úpadkem podniku před soudy členského státu příslušného k zahájení úpadkového řízení je rovněž v souladu s cílem zvýšení účinnosti a zrychlení úpadkových řízení s mezinárodním dopadem(26). Namísto toho, aby se každý věřitel zabýval šetřením majetku dlužníka a prokazováním pravosti svých pohledávek pro neschopnost splácet dluhy, provádí toto v rámci úpadku správce podstaty ve prospěch všech věřitelů, což nejen šetří náklady, ale také přispívá k účinnému průběhu úpadku(27).
36. Z toho vyplývá, že pokud je pohledávka předmětem úpadkového řízení, spadá do pravomoci správce podstaty, který působí pod dohledem úpadkového soudu. Tato pohledávka by tedy v zásadě neměla být uměle vyňata z kolektivního řízení.
37. Na druhou stranu je třeba uplatnit zásadu přednosti. Skutečnost, že bylo zahájeno úpadkové řízení ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení, znamená, že se změnilo postavení jedné ze stran. Nejdůležitějším důsledkem zahájeného úpadkového řízení je, že právem rozhodným pro úpadkové řízení podle nařízení je právo toho členského státu, na jehož území bylo takové řízení zahájeno, a že zahájené řízení bude automaticky uznáno ve všech ostatních členských státech(28). Z tohoto uznání plyne, že soud jiného členského státu nemá pravomoc přezkoumávat rozhodnutí úpadkového soudu(29). To má za následek, že žádný majetek, který je součástí majetkové podstaty úpadce, nemůže být předmětem vymáhání pohledávek prováděného ze strany jediného věřitele a obcházení úpadkového řízení. Je-li u soudů různých členských států zahájeno řízení v téže věci mezi týmiž stranami, každý soud (odlišný od soudu, který řízení zahájil jako první) by se měl vyvarovat vydání rozsudku, který je neslučitelný s úpadkovým řízením(30).
38. V tomto ohledu je důležité zdůraznit, že Soudní dvůr v nedávném rozsudku velkého senátu uvedl, že ačkoliv podle čl. 1 odst. 2 písm. d) nařízení č. 44/2001 – které je předchůdcem nařízení Brusel Ia, jež obsahuje tutéž výjimku – je rozhodčí řízení výslovně vyloučeno z jeho působnosti, uplatnilo se pravidlo překážky věci zahájené, a to konkrétně na rozhodčí nález přijatý rozhodcem. Soudní dvůr měl za to, že „soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, [přeruší] bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první, a poté jakmile je tato příslušnost určena, prohlásí se za nepříslušný ve prospěch tohoto soudu“(31). Soudní dvůr zdůraznil (i pro oblast, která zjevně nespadá do oblasti působnosti nařízení Brusel Ia) význam přednosti soudu, který zahájil řízení jako první. Uplatníme-li výše uvedené obdobně na projednávanou věc, je třeba respektovat přednostní postavení úpadkového soudu v Nizozemsku.
39. V tomto ohledu Komise na jednání tvrdila, že zahájení úpadkového řízení nemá žádný vliv na příslušnost soudu, u něhož byla podána souběžná žaloba, ale spíše na právo rozhodné pro tuto žalobu. Komise má za to, že podle lex concursus se řídí přípustnost nebo opodstatněnost této souběžné žaloby, která by měla být zamítnuta. Jsem toho názoru, zaprvé, že takový přístup zbavuje pravidla příslušnosti obsažená v nařízení o úpadkovém řízení, a zejména v jeho čl. 3 odst. 1, smyslu. Zadruhé Komise v podstatě připouští, že souběžná žaloba je v zásadě problematická, když uvádí, že je na soudu druhého členského státu, aby tuto souběžnou žalobu zamítl. Je však ponecháno na vnitrostátním soudu, aby na základě zahraničního lex concursus nalezl řešení (tj. meritorní zamítnutí) souběžné žaloby. Mám za to, že za účelem zachování výše uvedených cílů(32) by vnitrostátní soud měl mít možnost prohlásit svou nepříslušnost z důvodu, že dotčená žaloba spadá do výlučné příslušnosti úpadkového soudu nacházejícího se v jiném členském státě, aniž by musel zkoumat ustanovení zahraničního lex concursus. Takový přístup by poskytoval účastníkům úpadkového řízení větší míru právní jistoty a znamenal by určitou soudržnost při uplatňování čl. 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení v různých členských státech, jakmile by bylo v některém členském státě zahájeno úpadkové řízení(33).
40. Z informací poskytnutých předkládajícím soudem tedy vyplývá, že pohledávka uplatněná u předkládajícího soudu je totožná s pohledávkou uplatněnou v úpadkovém řízení v Nizozemsku. Vzhledem k tomu, že byl prohlášen úpadek dlužníka a tento aspekt spadá pod nizozemská pravidla úpadkového práva, předkládající soud by měl určit, zda existuje překážka, která brání projednání věci jinými soudy. V tomto případě tvrdím, že žaloba založená na smluvním závazku – který je předmětem nizozemského úpadkového řízení a v jehož případě by se mělo uplatnit přerušení vymáhání individuálních nároků věřitelů – spadá do působnosti nařízení o úpadkovém řízení a do příslušnosti soudu, u něhož bylo úpadkové řízení zahájeno. Judikatura Soudního dvora, která někdy hovoří v opačném smyslu, je však poměrně nesoudržná.
2. K dvojímu kritériu stanovenému judikaturou
41. Ačkoliv čl. 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení odkazuje na „úpadkové řízení“, na základě judikatury Soudního dvora toto ustanovení zahrnuje rovněž „žaloby související s úpadkem“. Soudní dvůr v klíčových rozsudcích Gourdain(34) a Seagon(35) uvedl, ze žaloby související s úpadkem nespadají do působnosti předchůdce nařízení Brusel Ia, ale spadají do působnosti nařízení o úpadkovém řízení. Za tímto účelem Soudní dvůr použil dvojí kritérium stanovené rozsudkem Gourdain (dále jen „kritéria Gourdain“).
42. Konkrétně podle formulace uvedené v této judikatuře platí, že žaloba, která vyplývá přímo z úpadkového řízení (první kritérium) a úzce s ním souvisí (druhé kritérium), spadá do působnosti nařízení o úpadkovém řízení(36), a tudíž mimo působnost nařízení Brusel Ia(37). Ve spojení s požadavkem na široký výklad pojmu „občanské a obchodní věci“ uvedeného v čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel Ia(38) se výjimka pro případ platební neschopnosti obsažená v nařízení Brusel Ia omezuje na věci, které splňují kritéria Gourdain(39). Ačkoli Soudní dvůr kritéria Gourdain opakovaně připomíná, v praxi jsou uplatňována nejednotně(40).
43. Zejména proto, že Soudní dvůr má tendenci zkoumat obě kritéria společně(41), je velmi obtížné stanovit jejich rozsah a přesný obsah. Judikatura například neodpovídá vždy výše uvedené formulaci a panuje nejistota ohledně vztahu mezi oběma kritérii a obsahem každého z nich(42). Soudní dvůr občas zkoumá pouze jedno kritérium(43). Někdy považuje jedno kritérium za rozhodující a konstatuje, že má přednost před druhým(44), což vyvolává otázku ohledně kumulativní povahy těchto kritérií. Judikatura Soudního dvora tedy nestanoví vždy ucelená pravidla. V tomto kontextu se budu postupně zabývat obsahem a použitím těchto kritérií.
a) První kritérium: žaloba přímo vyplývá z úpadkového řízení
44. Pro účely určení, zda žaloba přímo vyplývá z úpadkového řízení, Soudní dvůr zkoumá její právní základ(45). V tomto ohledu požaduje, aby bylo zkoumáno, zda právo nebo povinnost, které jsou základem žaloby, plynou z obecných pravidel občanského a obchodního práva, nebo z odchylných pravidel, která jsou specifická pro úpadková řízení(46). Soudní dvůr zdůraznil, že je třeba určit, zda se dotčená žaloba pojí s právem upravujícím úpadková řízení, nebo s jinými pravidly(47).
45. Nejprve, před rozborem judikatury Soudního dvora týkající se uvedeného kritéria, učiním úvodní poznámku ke skutkovým okolnostem projednávané věci. Předkládající soud uvádí, že v návaznosti na úpadek společnosti OWB NL podala Oilchart návrh na zajištění určitých námořních plavidel v Belgii – tedy věcné obstavení majetku –, kterému bylo vyhověno. Za účelem uvolnění plavidel vystavili vlastníci lodí nebo vzájemné pojišťovací společnosti (tzv. „P&I kluby“) společnosti Oilchart záruky ve výši faktur, které vystavila společnosti OWB NL. Podle uvedeného soudu znění těchto záruk umožňuje společnosti Oilchart mimo jiné uplatnit tyto záruky na základě rozsudku vydaného proti společnosti OWB NL.
46. V této souvislosti poznamenávám, že pokud by předkládající soud dospěl k závěru, že věc spadá pod čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel Ia, bude ještě třeba určit příslušnost belgického soudu, a to s ohledem na skutečnost, že k dodávce palivových zásobníků došlo v Nizozemsku a že úpadkové řízení bylo rovněž zahájeno v tomto členském státě, tedy v místě, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Kromě toho podotýkám, že v projednávané věci je důležité rozlišovat mezi právním základem závazku a mechanismem jeho vymáhání. Ačkoliv právní základ žaloby spočívá v závazcích vyplývajících ze smluvního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, k vymáhání těchto závazků došlo zabavením plavidel a zřízením záruk. Tvrdím tedy, že tyto záruky představují způsob vymáhání práv společnosti Oilchart, nejsou však samy o sobě původem závazku.
47. Po tomto upřesnění se budu zabývat judikaturou Soudního dvora týkající se prvního kritéria, která se značně liší v závislosti na zvoleném přístupu.
48. Soudní dvůr někdy podle všeho volí formalistický přístup. Například v rozsudku Riel Soudní dvůr zvláště zdůraznil, že ustanovení, na jehož základě byla podána žaloba na určení pohledávek, „je součástí rakouských právních předpisů v oblasti úpadkového řízení“, přičemž dodal, že „ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že tuto žalobu mohou v rámci úpadkového řízení podat věřitelé, kteří jsou účastníky tohoto řízení, v případě, že je popřena výše nebo pořadí pohledávek přihlášených těmito věřiteli“(48). Soudní dvůr v nedávné době v rozsudku Tiger uvedl, že žaloba insolvenčního správce jmenovaného soudem členského státu, ve kterém bylo zahájeno úpadkové řízení, má právní základ v právních pravidlech Spojeného království, které se konkrétně týkají úpadku(49).
49. Soudní dvůr však podle všeho rovněž zkoumá, zda může být dotčená žaloba podána jednotlivými věřiteli před zahájením úpadkového řízení, v jeho průběhu, nebo po jeho skončení. V rozsudku Nickel & Goeldner Spedition Soudní dvůr konstatoval, že žalobu na uspokojení pohledávky vzniklé z poskytování služeb na základě přepravní smlouvy mohl podat samotný věřitel, ještě než byl této možnosti zbaven v důsledku zahájení úpadkového řízení, a v takovém případě by se byla mohla řídit příslušnými pravidly o soudní příslušnosti v občanských nebo obchodních věcech(50). Obdobně Soudní dvůr v rozsudku NK uvedl, že dotčená žaloba, která jednak mohla být podána samotným věřitelem, takže by nespadala do výlučné pravomoci správce, a jednak byla nezávislá za zahájení insolvenčního řízení, nemohla být považována za přímý a neoddělitelný důsledek takového řízení(51).
50. Pokud bychom tedy v projednávané věci použili formulaci přijatou v rozsudcích Riel a Tiger bez dalšího, pak vzhledem k tomu, že předkládající soud uvedl, že právním základem žaloby je čl. 25 odst. 2 NFW a že při neexistenci jakékoli kvalifikace dané pohledávky v této fázi spadá pohledávka uplatněná společností Oilchart do působnosti ustanovení NFW, a představuje tudíž aspekt nizozemských právních předpisů v oblasti insolvence. Uplatníme-li však úvahy uvedené v rozsudcích Nickel & Goeldner Spedition a NK, dotčená žaloba může být podána věřiteli jednotlivě a nemusí mít přímou souvislost s úpadkovým řízením.
51. Soudní dvůr by měl nicméně za účelem zohlednění právních a hospodářských důsledků výjimky pro případ platební neschopnosti a zejména problému společné masy uplatnit první kritérium, a to způsobem, který zachová výlučnou příslušnost úpadkového soudu(52) i zájmy ostatních věřitelů a zabrání tzv. forum shoppingu(53). Pokud je tedy pohledávka dotčená v původním řízení a pohledávka v úpadkovém řízení totožná, Soudní dvůr by měl zvážit, zda spadá do úpadkového řízení.
52. V tomto ohledu platí, že vzhledem ke konstatování Soudního dvora v rozsudku Riel, že žaloba na určení pohledávek stanovená vnitrostátní právní úpravou má být podána v rámci úpadkového řízení, úzce s ním souvisí a má původ v úpadkovém řízení(54), je třeba toto posouzení obdobně použít v případě takového uplatnění práva věřitele na zaplacení, jako je uplatnění práva dotčené ve věci v původním řízení.
53. Kromě toho lze poznamenat, že Soudní dvůr v rozsudku H(55) uvedl, že skutečnost, že žalobu lze „v zásadě [...] podat [...] i v případě, že není zahájeno žádné úpadkové řízení týkající se majetku dotčené společnosti-dlužníka, [...] sama o sobě nemůže bránit tomu, aby taková žaloba byla kvalifikována jako žaloba vyplývající přímo z úpadkového řízení a úzce s ním související, za předpokladu, že je tato žaloba skutečně podána v rámci úpadkového řízení“. Pravidla pro takové pohledávky se „odchylují“ od obecných pravidel občanského a obchodního práva právě z důvodu platební neschopnosti dlužníka. Z toho vyplývá, že rozlišovací znak spočívá v prohlášení úpadku dlužníka(56). Jestliže je dlužník prohlášen za platebně neschopného a žaloba směřuje k vymožení pohledávky, která spadá do majetkové podstaty v úpadkovém řízení, stává se právním základem této pohledávky ustanovení insolvenční právní úpravy lex concursus a tato žaloba musí být kvalifikována jako žaloba, která přímo vyplývá z úpadkového řízení.
54. Dodávám, že je zcela logické, že většina pohledávek, které spadají do majetkové podstaty, má původ v běžných pravidlech občanského a obchodního práva, zejména pokud se týkají vymahatelnosti smluvního závazku zaplatit za dodávku zboží, jako je tomu v projednávané věci. Jinými slovy, pokud pohledávka spadá do majetkové podstaty v důsledku zahájení úpadkového řízení a předložení pohledávky správci podstaty, spadá pod odchylná pravidla tohoto řízení. V opačném případě by všechny pohledávky občanskoprávní a obchodní povahy, které byly předloženy správci podstaty, mohly být uplatněny u jiného soudu v jiném členském státě, čímž by zásady centralizace pohledávek a vis attractiva concursus pozbyly smyslu(57).
55. Jsem tedy toho názoru, že pokud Soudní dvůr přijme u prvního kritéria (kritérium právního základu) přístup zaměřený na výsledek, prosadí pravidlo výlučné příslušnosti stanovené v čl. 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení(58), čímž zvýší účinnost úpadkového řízení a přispěje tím k dosažení cíle, kterým je zamezení tzv. forum shoppingu(59). Mám tudíž za to, že kritérium „právního základu“ je kritériem, pomocí něhož Soudní dvůr zjišťuje, zda původ závazku spadá do majetkové podstaty.
56. Dospěla jsem proto k názoru, že rozsah závazků společnosti OWB NL spolu s odpovídajícími právy společnosti Oilchart tvoří právní základ pohledávky. Vymáhání této pohledávky závisí na použití ustanovení nizozemského úpadkového práva, pokud jde o účinky prohlášení platební neschopnosti v Nizozemsku(60). Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby dospěl k závěru, že pohledávka společnosti Oilchart přímo vyplývá z úpadkového řízení a má právní základ v pohledávce, která se dotýká majetkové podstaty.
b) Druhé kritérium: intenzita vztahu existujícího mezi danou žalobou a úpadkovým řízením
57. Pokud jde o druhé kritérium, pro určení, zda určitá žaloba úzce souvisí s úpadkovým řízením, je podle formulace použité Soudním dvorem rozhodující intenzita vztahu existujícího mezi touto žalobou a uvedeným řízením(61). Toto kritérium umožňuje zohlednit jiné související faktory než ty, které se týkají právního základu.
58. Cílem druhého kritéria je v zásadě odpovědět na otázku, zda může být žaloba podobná dotčené žalobě podána současně za existence úpadkového řízení nebo nezávisle na něm. Soudní dvůr například v rozsudku German Graphics Graphische Maschinen uvedl, že žaloba podaná na základě klauzule o výhradě vlastnictví vůči správci podstaty neměla dostatečně úzkou souvislost s úpadkovým řízením v podstatě z toho důvodu, že právní otázka vznesená v uvedené žalobě byla nezávislá na zahájení úpadkového řízení(62). V nedávné době Soudní dvůr v rozsudku Feniks konstatoval, že pauliánská odpůrčí žaloba, na základě které se věřitel domáhá určení, že právní jednání, jež údajně krátí jeho práva a prostřednictvím kterého jeho dlužník převedl majetek na třetí osobu, je vůči němu neúčinné, nesouvisí s úpadkovým řízením(63). Jestliže by Soudní dvůr v projednávané věci uplatnil takové „kritérium možnosti“, musel by konstatovat, že dotčená žaloba je nezávislá na úpadkovém řízení, neboť může být podána nezávisle na jakémkoli úpadkovém řízení, ledaže by zákon o úpadkovém řízení stanovil jeho přerušení.
59. Stejně tak Soudní dvůr někdy zohledňuje procesní souvislosti, když zkoumá, zda věřitel sleduje kolektivní, nebo individuální zájem. Například ve věci F-Tex zúčastnění tvrdili, že původ a obsah žaloby podané postupníkem jsou v podstatě shodné s původem a obsahem odpůrčí žaloby podané insolvenčním správcem(64). Soudní dvůr nicméně konstatoval, že „právo nabyté postupníkem podléhá jiným pravidlům, než jaká jsou použitelná v rámci úpadkového řízení“(65). Zaprvé má postupník na rozdíl od insolvenčního správce, jenž je v zásadě povinen jednat v zájmu věřitelů, volnost při rozhodnutí, zda uplatní nárok na pohledávku, kterou nabyl, či nikoli. Zadruhé, rozhodne-li se postupník uplatnit nárok na pohledávku, jedná ve vlastním zájmu a pro svůj osobní prospěch. Soudní dvůr konstatoval, že žaloba v původním řízení tedy nesouvisí úzce s úpadkovým řízením(66). Pokud by Soudní dvůr uplatnil tyto úvahy ve věci v původním řízení, musel by dospět k závěru, že výkon práva nabytého společností Oilchart podléhá jiným pravidlům, než jsou pravidla použitelná v úpadkovém řízení; společnost Oilchart se – na rozdíl od správce podstaty – může svobodně rozhodnout, zda toto právo uplatní a zda bude jednat ve svém vlastním zájmu. Její žaloba by tak nesouvisela úzce s úpadkovým řízením.
60. Přístup více zaměřený na výsledek byl přijat v rozsudku Valach, v němž Soudní dvůr zkoumal rozsah povinností věřitelského výboru, který odmítl restrukturalizační plán. Konkrétně konstatoval, že za účelem ověření, zda může být z důvodu odmítnutí restrukturalizačního plánu založena odpovědnost členů věřitelského výboru, bude třeba analyzovat zejména rozsah povinností příslušejících tomuto výboru v rámci insolvenčního řízení a slučitelnost uvedeného odmítnutí s těmito povinnostmi. Uvedená žaloba byla shledána dostatečně úzce spjata s úpadkovým řízením(67). Ačkoli tento rozsudek nevysvětluje důvody, proč Soudní dvůr dospěl k tomuto závěru, podle mého názoru lze jeho přístup vysvětlit potřebou zohlednit dopad žaloby na majetkovou podstatu, a zejména základní povinnost zachovat majetek, který je její součástí. Na základě tohoto kritéria je třeba dospět k závěru, že společnost Oilchart nemůže v rámci úpadkového řízení vymáhat své pohledávky. Je tedy třeba konstatovat, že dotčená žaloba dostatečně úzce souvisí s úpadkovým řízením.
61. Konečně v rozsudku SCT Industri se Soudní dvůr v podstatě zabýval spojitostí mezi žalobou zúčastněných a majetkem. Uvedl, že žaloba společnosti, jež byla předmětem úpadkového řízení, směřující k navrácení vlastnictví podílů na kapitálu, které byly prodány jiné společnosti, je úzce spojena s úpadkovým řízením, neboť k prodeji došlo na základě ustanovení insolvenčních právních předpisů. Soudní dvůr zdůraznil, že aktiva podniku, který byl předmětem úpadkového řízení, se zvýšila v návaznosti na prodej dotčených podílů na kapitálu správcem podstaty(68). Stejně tak v projednávané věci se žaloba společnosti Oilchart majetkové podstaty jednoznačně dotýká. Na základě tohoto kritéria tedy dotčená žaloba dostatečně úzce souvisí s úpadkovým řízením.
62. S ohledem na výše uvedené jsem dospěla k závěru, že kritéria Gourdain je třeba vykládat způsobem, který zohledňuje cíl a smysl existence úpadkového řízení, tedy problém společné masy a účinnou správu aktiv. Restriktivní výklad těchto kritérií vede k možnosti obcházet pravidla úpadkového řízení ze strany věřitele, vyvádět majetek a oslabovat práva ostatních věřitelů. K takovému obcházení by docházelo z důvodu existence více jurisdikcí a kvalifikace souběžné žaloby jakožto „občanskoprávní a obchodní“ žaloby ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel Ia. Podle mého názoru však použití nařízení Brusel Ia nemůže sloužit k vyloučení výlučné příslušnosti úpadkového soudu(69), účinnosti úpadkového řízení(70) a požadavku ochrany zájmů věřitelů(71). Jestliže by totiž bylo umožněno, aby byl předkládající soud příslušný podle nařízení Brusel Ia, vedlo by to k obcházení účinného průběhu úpadkového řízení, což by narušovalo „řádné fungování vnitřního trhu“(72). Pokud jde o projednávanou věc, vzhledem k tomu, že dotčená pohledávka je totožná s pohledávkou předloženou správci podstaty v Nizozemsku, navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že taková žaloba, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, vyplývá přímo z úpadkového řízení a úzce s ním souvisí, a tudíž spadá do působnosti nařízení o úpadkovém řízení.
63. Navrhuji proto, aby Soudní dvůr odpověděl tak, že čl. 1 odst. 1 a čl. 1 odst. 2 písm. b) nařízení Brusel Ia, jakož i čl. 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení musí být vykládány v tom smyslu, že pokud je u soudu členského státu zahájeno úpadkové řízení v souvislosti s pohledávkou týkající se smluvního závazku zaplatit za dodávku zboží a tatáž pohledávka je předmětem žaloby podané proti společnosti v úpadku v rámci uvedeného úpadkového řízení, spadá tato žaloba do působnosti nařízení o úpadkovém řízení.
C. Ke druhé otázce
64. Druhá otázka byla položena pro případ, že by Soudní dvůr odpověděl na první otázku v tom smyslu, že dotčená žaloba spadá do působnosti nařízení o úpadkovém řízení.
65. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda je čl. 25 odst. 2 NFW slučitelný s čl. 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení v rozsahu, v němž prvně uvedené ustanovení umožňuje podat takovou žalobu proti společnosti v platební neschopnosti, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, k soudu jiného členského státu, než je stát, v němž byla prohlášena platební neschopnost společnosti.
66. Úvodem připomínám, že Soudnímu dvoru nepřísluší, aby se v rámci řízení o předběžné otázce vyjadřoval ke slučitelnosti ustanovení vnitrostátního práva s ustanoveními unijního práva. Soudní dvůr omezuje svůj přezkum na výklad ustanovení unijního práva, který bude předkládajícímu soudu, jemuž přísluší posoudit in fine slučitelnost vnitrostátních ustanovení s unijním právem, užitečný při rozhodování sporu v původním řízení(73).
67. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že účastníci původního řízení se neshodují v tom, zda je čl. 25 odst. 2 NFW skutečným základem žaloby a jaký je správný výklad tohoto ustanovení. Proto, jak jsem již uvedla výše, před rozhodnutím o slučitelnosti tohoto ustanovení s unijním právem bude na předkládajícím soudu, aby kvalifikoval pohledávku a určil, zda toto ustanovení může být skutečným základem dotčené žaloby(74).
68. Pokud jde o slučitelnost uvedeného ustanovení s čl. 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení, jak jsem již zmínila dříve(75), cílem posledně uvedeného ustanovení je určit soud, který je příslušný k zahájení úpadkového řízení. Stanoví tedy pravidlo upravující mezinárodní příslušnost(76). Soudní dvůr jej však vyložil tak, že přiznává výlučnou příslušnost úpadkovému soudu(77).
69. Pokud jde o projednávanou věc, čl. 25 odst. 2 NFW podle všeho stanoví, že rozsudek vydaný vůči dlužníku v úpadku nemá mít právní účinky vůči majetkové podstatě. Jeví se, že v podstatě umožňuje podávat žaloby mimo rámec majetkové podstaty, ale stanoví, že tyto žaloby nelze vůči této podstatě vymáhat.
70. Z toho při prvotním pohledu na samotné znění čl. 25 odst. 2 NFW vyplývá, že uvedené ustanovení podle všeho nespadá do působnosti čl. 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení, neboť se nezabývá „zahájením“ „úpadkového řízení“, ale umožňuje pouze podávání žalob na nepřezkoumatelné pohledávky mimo toto řízení. V každém případě se čl. 25 odst. 2 NFW jeví být na první pohled v souladu s čl. 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení, jelikož nemá dopad na majetkovou podstatu.
71. Pokud nicméně použití čl. 25 odst. 2 NFW vede k praxi, která umožňuje obcházení úpadkového řízení a výlučné příslušnosti úpadkového soudu, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu, lze mít v takovém případě za to, že toto vnitrostátní opatření má za následek obcházení čl. 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení, a proto je s ním v rozporu.
72. V tomto ohledu by měl předkládající soud přezkoumat, zda použití čl. 25 odst. 2 NFW vede k právní nebo hospodářské změně situace věřitelů ve vztahu k majetkové podstatě nebo úpadkovému řízení (například v postavení nebo pořadí věřitelů nebo ve skladbě majetkové podstaty). V této souvislosti je třeba uvést, že společnost ING na jednání před Soudním dvorem tvrdila, že žaloby společnosti Oilchart mohou mít dopady na uplatnění záruk poskytnutých ze strany majitelů lodí nebo P&I klubů, tedy ve vztahu ke třetím osobám. Pokud naopak použití uvedeného ustanovení takový účinek nemá, pak je žaloba podaná u předkládajícího soudu ve vztahu k tomuto řízení „neutrální“.
73. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti navrhuji, aby Soudní dvůr na položenou otázku odpověděl tak, že čl. 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení a zásada výlučné příslušnosti musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo vnitrostátní praxi, která má za následek obcházení výlučné příslušnosti soudu členského státu, jenž jako první zahájil úpadkové řízení, pokud jde o pohledávku týkající se smluvní povinnosti zaplatit za dodávku zboží, která se dotýká majetkové podstaty.
IV. Závěry
74. Na základě mé výše uvedené analýzy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené hof van beroep te Antwerpen (Odvolací soud v Antverpách, Belgie) následovně:
„(1) Článek 1 odst. 1 a čl. 1 odst. 2 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech a čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení
musí být vykládány v tom smyslu, že
pokud je u soudu členského státu zahájeno úpadkové řízení v souvislosti s pohledávkou týkající se smluvního závazku zaplatit za dodávku zboží a tatáž pohledávka je předmětem žaloby podané proti společnosti v úpadku v rámci uvedeného úpadkového řízení, spadá tato žaloba do působnosti nařízení (ES) č. 1346/2000.
(2) Článek 3 odst. 1 nařízení (ES) č. 1346/2000 a zásada výlučné příslušnosti
musí být vykládány v tom smyslu, že
brání vnitrostátní právní úpravě nebo vnitrostátní praxi, která má za následek obcházení výlučné příslušnosti soudu členského státu, jenž jako první zahájil úpadkové řízení, pokud jde o pohledávku týkající se smluvní povinnosti zaplatit za dodávku zboží, která se dotýká majetkové podstaty.“