Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal High Court (Irsko) dne 26. ledna 2024 – NE, MY, HJ, XF, WB, UV, VK, JU, RJ a DZ v. An Bord Pleanála, Minister for Housing, Local Government and Heritage, Irsko a The Attorney General
(Věc C-58/24, Drumakilla)
Jednací jazyk: angličtina
Předkládající soud
High Court (Irsko)
Účastníci původního řízení
Žalobkyně: NE, MY, HJ, XF, WB, UV, VK, JU, RJ a DZ
Odpůrci: An Bord Pleanála, Minister for Housing, Local Government and Heritage, Irsko a The Attorney General
Vedlejší účastnice řízení: Drumakilla Limited
Předběžné otázky
Je důsledkem článku 11 směrnice 2011/921 , vykládaného ve světle zásady širokého přístupu k právní ochraně podle čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy, že, pokud v případě záměru ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2011/92 nemůže být předmět žádosti o povolení (dále jen „hlavní povolení“) uskutečněn, aniž by oznamovatel předtím získal jiné povolení (dále jen „sekundární povolení“), a pokud si orgán příslušný k vydání hlavního povolení pro takový záměr ponechá možnost posoudit vliv na životní prostředí přísněji, než činí sekundární povolení, musí být takové sekundární povolení (pokud bylo uděleno dříve než hlavní povolení) považováno za součást povolovacího řízení pro jiné účely, než jsou ty, které se týkají rozsahu otázek, které je třeba zvážit nebo posoudit podle směrnice 2011/92, a to buď obecně, nebo v případě, že sekundární povolení je rozhodnutím přijatým podle čl. 16 odst. 1 směrnice 92/43, které povoluje oznamovateli odchýlit se od účinných opatření ochrany druhů, aby mohl záměr uskutečnit?
V případě kladné odpovědi na první otázku, má článek 11 směrnice 2011/92, vykládaný ve světle zásady širokého přístupu k právní ochraně podle čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy, za následek, že vnitrostátní právní úprava týkající se počátku běhu lhůty pro napadení platnosti rozhodnutí přijatého podle čl. 16 odst. 1 směrnice 92/431 („sekundární povolení“) musí být vykládána v tom smyslu, že neumožňuje, aby tato lhůta začala běžet před datem vydání dotčeného povolení („hlavní povolení“), a to buď obecně, nebo v případě, kdy: i) záměr podléhal přezkoumání každého jednotlivého případu podle čl. 4 odst. 2 písm. a) směrnice 2011/92 a/nebo ii) rozhodnutí podle čl. 4 odst. 5 pro účely hlavního povolení bylo vydáno po vydání sekundárního povolení a současně s rozhodnutím o hlavním povolení, a/nebo iii) řízení napadající platnost sekundárního povolení neobsahuje žádný důvod, pro který by mělo být napadeno dotčené hlavní povolení s odkazem na tvrzenou neplatnost sekundárního povolení, a/nebo iv) žalobce nepožádal o prodloužení lhůty k podání žaloby proti sekundárnímu povolení, přičemž tato žádost je podle vnitrostátního práva vyžadována v případě opožděné žaloby, pokud unijní právo nestanoví jinak?
Je-li odpověď na první otázku kladná a je-li odpověď na druhou otázku obecně záporná, má směrnice 2011/92, vykládaná ve světle článku 47 Listiny základních práv a/nebo zásady širokého přístupu k právní ochraně podle čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy, za následek, že lhůta stanovená vnitrostátním právem členského státu pro podání žaloby na uplatnění práva podle této směrnice musí být přiměřeně předvídatelná, ale nemusí být výslovně uvedena v právních předpisech v souladu s čl. 11 odst. 2 směrnice 2011/92 a/nebo v praktických informacích zpřístupněných veřejnosti v rámci přístupu k postupům správního a soudního přezkumu podle čl. 11 odst. 5 směrnice 2011/92, a/nebo s konečnou platností stanovena vnitrostátní judikaturou, takže odpověď na druhou otázku není dotčena skutečností, že vnitrostátní právo členského státu stanoví předvídatelnou obecnou lhůtu, která se obecně použije na žaloby v oblasti veřejného práva, včetně podání žaloby proti rozhodnutí přijatému na základě čl. 16 odst. 1 směrnice 92/43, které opravňuje oznamovatele odchýlit se od platných opatření na ochranu druhů za účelem uskutečnění záměru, i když se tak v daném vnitrostátním právu děje spíše implicitně než explicitně?
Pokud je odpověď na první otázku kladná, a zároveň odpověď na druhou otázku kladná nebo odpověď na třetí otázku záporná, platí, že čl. 16 odst. 1 směrnice 92/43 má za následek, že příslušný orgán nemůže dospět k závěru, že neexistuje „žádné jiné uspokojivé řešení“, než rozhodnutí, které povoluje oznamovateli odchýlit se od platných opatření na ochranu druhů za účelem uskutečnění záměru ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2011/92, pokud příslušný orgán skutečně nezvážil jiná řešení, jako je jiná lokalita nebo jiný způsob konstrukce, případně zamítnutí odchylky?
Pokud je odpověď na první otázku kladná, a zároveň odpověď na druhou otázku kladná nebo odpověď na třetí otázku záporná, platí, že čl. 16 odst. 1 směrnice 92/43 má za následek, že příslušný orgán nemůže dospět k závěru, že je „v zájmu ochrany volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a zachování přírodních stanovišť“ vydat rozhodnutí, které povoluje oznamovateli odchýlit se od platných opatření na ochranu druhů za účelem uskutečnění záměru ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2011/92, ledaže by určitá potřebná ochrana vyplývala ze samotné odchylky, a nikoli ze zmírňujících opatření přijatých za účelem snížení nebo kompenzace újmy způsobené kroky povolenými rozhodnutím o odchylce?“
____________
1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (Úř. věst. 2012, L 26, s. 1).
1 Směrnice Rady 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Úř. věst. 1992, L 206, s. 7; Zvl. vyd.15/02 s. 102).