ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého senátu)
13. března 2013 (*)
„Pravidla pro poskytování náhrad a příspěvků poslancům Evropského parlamentu – Doplňkový systém důchodového pojištění – Rozhodnutí, kterými byly zamítnuty žádosti směřující k tomu, aby byla uplatněna ustanovení platná před změnou doplňkového systému důchodového pojištění v roce 2009 – Námitka protiprávnosti – Nabytá práva – Legitimní očekávání – Proporcionalita – Rovné zacházení“
Ve spojených věcech T‑229/11 a T‑276/11,
Lord Inglewood, s bydlištěm v Penrith (Spojené království), a deset dalších žalobců, jejichž jména jsou uvedena v příloze, zastoupení S. Orlandim, A. Coolenem, J.-N. Louisem, É. Marchalem a D. Abreu Caldasem, advokáty,
žalobci ve věci T‑229/11,
Marie‑Arlette Carlotti, s bydlištěm v Marseille (Francie), zastoupená S. Orlandim, A. Coolenem, J.-N. Louisem, É. Marchalem a D. Abreu Caldasem, advokáty,
žalobkyně ve věci T‑276/11,
proti
Evropskému parlamentu, zastoupenému N. Lorenzem, M. Windisch a K. Pocheć, jako zmocněnci,
žalovanému,
jejichž předmětem jsou návrhy na zrušení rozhodnutí Evropského parlamentu, kterými bylo žalobcům odmítnuto přiznat nárok na jejich dobrovolný doplňkový důchod buď předčasně, nebo ve věku 60 let, anebo zčásti ve formě jednorázové částky,
TRIBUNÁL (čtvrtý senát),
ve složení I. Pelikánová (zpravodajka), předsedkyně, K. Jürimäe a M. van der Woude, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: C. Kristensen, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 7. listopadu 2012,
vydává tento
Rozsudek
Právní rámec
1 Předsednictvo Evropského parlamentu (dále jen „předsednictvo“) je orgánem Parlamentu. Podle čl. 22 odst. 2 jednacího řádu Parlamentu, nadepsaného „Povinnosti předsednictva“, ve znění použitelném na skutkový stav projednávané věci (Úř. věst. 2005, L 44, s. 1), přijímá předsednictvo mimo jiné finanční, organizační a administrativní rozhodnutí ve věcech týkajících se poslanců Parlamentu.
2 Na tomto základě přijalo předsednictvo pravidla pro poskytování náhrad a příspěvků poslancům Parlamentu (dále jen „pravidla NaP“).
3 Dne 12. června 1990 přijalo předsednictvo pravidla, kterými se řídí (dobrovolný) doplňkový systém důchodového pojištění poslanců Parlamentu (dále jen „pravidla ze dne 12. června 1990“), která jsou obsahem přílohy VII pravidel NaP.
4 Pravidla ze dne 12. června 1990, ve znění účinném v březnu 2009, stanovila zejména toto:
„Článek 1
1. Až do přijetí jednotného statutu poslanců a bez ohledu na důchodové nároky upravené v přílohách I a II, má každý poslanec Evropského parlamentu, který minimálně po dobu 2 let přispíval do dobrovolného systému důchodového pojištění, po odchodu z funkce právo na doživotní důchod od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, ve kterém dosáhne věku 60 let.
[…]
Článek 2
1. Výše důchodu činí za každý dovršený rok výkonu mandátu 3,5 % ze 40 % základního platu soudce Soudního dvora Evropských společenství a za každý dovršený měsíc jednu dvanáctinu této částky.
2. Maximální výše důchodu činí 70 % (minimální výše 10,5 %) ze 40 % základního platu soudce Soudního dvora Evropských společenství.
3. Důchod je vypočítáván a vyplácen v eurech.
Článek 3
Bývalí poslanci nebo poslanci, kteří odstoupili před dovršením věku 60 let, mohou žádat, aby jim byl starobní důchod vyplácen ihned nebo kdykoli v době od odstoupení do dovršení věku 60 let, a to pod podmínkou, že dosáhli věku 50 let. V tomto posledním případě se důchod rovná výši vypočítané na základě čl. 2 odst. 1 vynásobené koeficientem vypočítaným v závislosti na věku poslance v době, kdy začal pobírat důchod, a to podle následující stupnice […]
Článek 4 (vyplacení části důchodu ve formě jednorázové částky)
1. Poslancům, kteří se účastní nebo se účastnili dobrovolného systému důchodového pojištění, může být ve formě jednorázové částky vyplaceno maximálně 25 % důchodových nároků vypočítaných podle článku 2 odst. 1.
2. Tato volba musí být provedena před dnem, ve kterém je vyplácení zahájeno, a je neodvolatelná.
3. Až do výše maximální částky stanovené v odstavci 1 nemá vyplacení jednorázové částky vliv na důchodové nároky pozůstalého manžela či vyživovaných dětí účastníka důchodového pojištění ani tyto nároky nesnižuje.
4. Vyplácená jednorázová částka se počítá podle věku poslance k okamžiku vzniku nároku na důchod, a to podle následující tabulky […]
5. Jednorázová částka je vypočítávána a vyplácena v eurech. Výplata se provede před první důchodovou platbou.
[…]“ (citovaná ustanovení pravidel jsou neoficiálním překladem)
5 Fond doplňkového důchodového pojištění byl vytvořen tím způsobem, že kvestoři Parlamentu založili neziskové sdružení „Fonds de pension – députés au Parlement européen“ (dále jen „ASBL“), které založilo investiční společnost s proměnným základním kapitálem (SICAV) podle lucemburského práva s obchodní firmou „Fonds de pension – Députés au Parlement européen, Société d’Investissement à capital variable“, která byla pověřena technickou správou investic.
6 Statut poslanců Parlamentu byl přijat rozhodnutím 2005/684/ES, Euratom Evropského parlamentu ze dne 28. září 2005 (Úř. věst. L 262, s. 1) a vstoupil v platnost dne 14. července 2009, tj. prvním dnem sedmého volebního období.
7 Statut poslanců zavedl definitivní důchodový systém pro poslance, podle něhož mají tito, aniž platí pojistné, po dosažení 63 let věku nárok na starobní důchod.
8 Statut poslanců obsahuje přechodná ustanovení, která se použijí na doplňkový systém důchodového pojištění. Článek 27 uvedeného statutu stanoví v tomto ohledu následující:
„1. Dobrovolný důchodový fond zřízený Parlamentem bude zachován i po nabytí účinnosti tohoto statutu, a to pro poslance nebo bývalé poslance, kteří již v tomto fondu nabyli práv nebo budoucích nároků.
2. Nabytá práva nebo budoucí nároky zůstávají zachována [zachovány] v plném rozsahu. Parlament může stanovit podmínky nebo pravidla pro nabytí nových práv nebo budoucích nároků.
3. Poslanci, kterým je vyplácena odměna [zavedená statutem], nemohou v dobrovolném důchodovém fondu nabývat žádných nových práv ani budoucích nároků.
4. Fondu nemohou využívat poslanci, kteří byli poprvé zvoleni po nabytí účinnosti tohoto statutu.
[…]“
9 Rozhodnutími ze dnů 19. května a 9. července 2008 přijalo předsednictvo prováděcí opatření ke statutu poslanců Evropského parlamentu (Úř. věst. 2009, C 159, s. 1, dále jen „prováděcí opatření“). Prováděcí opatření vstoupila podle svého článku 73 v platnost ve stejný den jako statut poslanců, tedy dne 14. července 2009.
10 Článek 74 prováděcích opatření stanoví, že s výhradou přechodných ustanovení uvedených v hlavě IV se pravidla NaP ruší dnem vstupu statutu poslanců v platnost.
11 Článek 76 prováděcích opatření, nadepsaný „Doplňkový důchod“, stanoví:
„1. Doplňkový (dobrovolný) starobní důchod poskytovaný podle přílohy VII pravidel NaP bude nadále vyplácen v souladu s touto přílohou osobám, které tento důchod získaly před vstupem statutu v platnost.
2. Nárok na důchod nabytý před vstupem statutu v platnost podle výše uvedené přílohy VII zůstává zachován. Bude vyplácen za podmínek uvedených v této příloze.
3. Nový nárok po vstupu statutu v platnost a v souladu s výše uvedenou přílohou VII mohou nadále získávat poslanci zvolení v roce 2009:
a) kteří byli poslanci již v minulém volebním období a
b) kteří získali nebo kterým vznikal nárok v doplňkovém systému důchodového pojištění a
c) pro něž členský stát, v němž byli zvoleni, stanovil odlišná pravidla v souladu s článkem 29 statutu nebo kteří se podle článku 25 uvedeného statutu rozhodli pro vnitrostátní systém, a
d) kteří nemají nárok na vnitrostátní nebo evropský důchod vyplývající z výkonu mandátu poslance Evropského parlamentu.
4. Příspěvky do fondu doplňkového důchodového pojištění, které hradí poslanci, jsou poskytovány z jejich soukromých finančních prostředků.“
12 Poté, co Předsednictvo konstatovalo zhoršení finanční situace fondu doplňkového důchodového pojištění, učinilo dne 9. března 2009 následující rozhodnutí:
– „bude vytvořena pracovní skupina [...], která se setká se zástupci správní rady důchodového fondu s cílem zhodnotit situaci;
– […] preventivně se s okamžitou platností pozastavuje možnost uplatňovat články 3 a 4 přílohy VII pravidel NaP;
– […] tato preventivní opatření budou Předsednictvem přezkoumána na jedné z příštích schůzí ve světle zjištěných skutečností a výsledků kontaktů a závěrů pracovní skupiny.“
13 Dne 1. dubna 2009 rozhodlo Předsednictvo o změně pravidel ze dne 12. června 1990 (dále jen „rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009“). Změny zahrnují zejména následující opatření:
– zvýšení důchodového věku z 60 na 63 let, a to s účinností od prvního dne sedmého volebního období – tj. od 14. července 2009 (článek 1 pravidel ze dne 12. června 1990);
– zrušení s okamžitou účinností možnosti vyplacení části důchodových nároků ve formě jednorázové částky (článek 3 pravidel ze dne 12. června 1990);
– zrušení s okamžitou účinností možnosti předčasného odchodu do důchodu od 50 let věku (článek 4 pravidel ze dne 12. června 1990).
14 K odůvodnění těchto opatření předsednictvo uvedlo v prvním a druhém bodě odůvodnění rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 značné zhoršení situace důchodového fondu v důsledku účinků probíhající finanční a hospodářské krize, jakož i výhled na to, že po vstupu statutu poslanců v platnost v červenci 2009 se disponibilní likvidita fondu může stát od roku 2010 nedostatečnou pro možnost plnění povinností platby důchodů, a to z důvodu zastavení příspěvků pojištěnců a nedostatečné výnosnosti investic. Existuje riziko, že důchodový fond bude v důsledku toho muset zpeněžit aktiva, což je důvod, proč je třeba přijmout opatření k zachování likvidity fondu v maximální míře.
Skutečnosti předcházející sporu
15 Žalobci, Lord Inglewood a deset dalších žalobců, jejichž jména jsou uvedena v příloze, jakož i Marie‑Arlette Carlotti byli členy Parlamentu. Jakožto členové Parlamentu přistoupili do doplňkového systému důchodového pojištění a během různých období před měsícem červencem 2009 přispívali do fondu.
16 Návrhy podanými kanceláři Tribunálu dne 19. května a 10. srpna 2009 žalobci podali žaloby na neplatnost rozhodnutí ze dne 9. března 2009 (viz bod 12 výše) a ze dne 1. dubna 2009. Usnesením ze dne 15. prosince 2010, Albertini a další v. Parlament (T‑219/09 a T‑326/09, Sb. rozh. s. II‑5935), Tribunál tyto žaloby odmítl jako nepřípustné zejména z důvodu, že se rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 jakožto akt s obecnou působností žalobců osobně nedotýká.
17 V dopisech zaslaných Parlamentu mezi 20. lednem a 15. březnem 2011 žalobci požádali, zda by jim mohl být poskytnut jejich důchod na základě doplňkového systému důchodového pojištění podle právní úpravy platné před přijetím rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009.
18 Konkrétně Georges Berthu, Guy Bono, Marie‑Arlette Carlotti, Brendan Donnelly, Catherine Guy‑Quint, William Richard Inglewood, Nicole Thomas‑Mauro, Gary Titley, Vincenzo Viola a Maartje van Putten požádali, zda by jim mohl být poskytnut důchod ve věku 60 let. David Robert Bowe a Christine Margaret Oddy požádali, zda by jim mohl být poskytnut předčasný důchod (od dovršení věku 56 let v případě D. R. Bowa a bez upřesnění konkrétního okamžiku v případě Ch. M. Oddy). Kromě toho D. R. Bowe rovněž požádal, zda by mu mohl být poskytnut doplňkový důchod zčásti ve formě jednorázové částky. B. Donnelly, Lord Inglewood, Ch. M. Oddy a G. Titley uvedli, že rovněž zamýšlejí požádat o takovou výplatu důchodu ve formě jednorázové částky, aniž v této fázi takovou žádost výslovně formulovali.
19 Dopisy zaslanými Parlamentem mezi 10. únorem a 28. březnem 2011 byli žalobci informováni o zamítnutí jejich žádostí (dále jen „napadená rozhodnutí“). V těchto dopisech vedoucí oddělení Parlamentu „Odměňování a sociální práva poslanců“ zejména připomněl, že rozhodnutím ze dne 1. dubna 2009 se důchodový věk bývalých členů zvýšil z 60 na 63 let a že možnost výplaty části důchodových nároků ve formě jednorázové částky byla zrušena.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
20 Návrhy došlými kanceláři Tribunálu dne 20. dubna a 31. května 2011 podali žalobci projednávané žaloby.
21 Usnesením ze dne 15. září 2011 předsedkyně čtvrtého senátu Tribunálu po vyslechnutí účastníků řízení rozhodla o spojení projednávaných věcí pro účely písemné části řízení, ústní části řízení a rozsudku.
22 V návaznosti na organizační procesní opatření přijaté Tribunálem žalobci dne 5. října 2012 a Parlament dne 17. října 2012 předložili určité dokumenty a odpověděli na otázky Tribunálu.
23 Dne 29. října 2012 Tribunál v rámci organizačního procesního opatření položil Parlamentu otázky k ústnímu zodpovězení na jednání.
24 Žalobci navrhují, aby Tribunál:
– rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 prohlásil za protiprávní;
– zrušil napadená rozhodnutí;
– uložil Parlamentu náhradu nákladů řízení.
25 Parlament navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žaloby;
– uložil žalobcům náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
26 Na podporu svých žalob vznášejí žalobci námitku protiprávnosti rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009, jakož i pět žalobních důvodů uplatněných v podstatě na podporu uvedené námitky protiprávnosti, vycházejících zaprvé z porušení jejich nabytých práv a zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, zadruhé z porušení zásad proporcionality a rovného zacházení, zatřetí z porušení článku 29 pravidel NaP, začtvrté ze zjevně nesprávného posouzení a zapáté z porušení dobré víry při plnění smluv.
27 V tomto ohledu je třeba uvést, že obsah napadených rozhodnutí, spočívající v tom, že je žalobcům odmítnuto poskytnout jejich doplňkový důchod v 60 letech, předčasně nebo zčásti ve formě jednorázové částky, je určen rozhodnutím ze dne 1. dubna 2009, které tyto možnosti zrušilo. V důsledku toho jsou napadená rozhodnutí rozhodnutími vázanými na rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 a žalobám bude moci být vyhověno pouze v případě, že námitka protiprávnosti bude opodstatněná. Naproti tomu v případě, že nebude možné konstatovat, že je rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 protiprávní, budou muset být žaloby zamítnuty.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení nabytých práv a zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání
28 První žalobní důvod vznesený žalobci se dělí na dvě části, první vychází z porušení jejich nabytých práv a druhá z porušení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání.
K první části, vycházející z porušení nabytých práv žalobců
29 Žalobci uplatňují unijní judikaturu, podle níž není v zásadě možné zpochybnit nabytá práva. Podle nich zvýšení důchodového věku na 63 let porušuje čl. 27 odst. 2 statutu poslanců (viz bod 8 výše). Mají za to, že nárok na doplňkový důchod nabyli přede dnem 1. dubna 2009. Takový nárok totiž po uplynutí minimální doby placení příspěvků a podmínky pro přiznání tohoto nároku tedy musejí být určeny podle takových pravidel pro vyplácení, která vyplývají z ustanovení pravidel ze dne 12. června 1990 platných k tomuto dni. Ve fázi repliky dodávají, že v souladu s rozsudkem Tribunálu ze dne 18. října 2011, Purvis v. Parlament (T‑439/09, Sb. rozh. s. II‑7231), nelze rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 použít na osm žalobců, kteří ukončili výkon funkcí poslanců před rokem 2009, neboť posledně uvedení již nárok na důchod nabyli v okamžiku ukončení výkonu svých funkcí.
30 Parlament v podstatě uvádí, že podmínky pro získání nároku na doplňkový důchod, stanovené v pravidlech ze dne 12. června 1990, jsou kumulativní, a že tedy až splnění poslední podmínky představuje skutečnost způsobující vznik nároku na důchod.
31 Jelikož žalobci uvádějí, že rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 porušilo jejich nabytá práva, je třeba nejprve určit, zda ke dni vstupu uvedeného rozhodnutí v platnost skutečně získali nárok na doplňkový důchod.
32 V tomto ohledu je třeba připomenout, že rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 má obecnou působnost, tedy povahu obecně závazného předpisu, neboť se vztahuje na všechny poslance, kteří jsou aktuálně účastníky doplňkového systému důchodového pojištění nebo se jimi mohou v budoucnu stát (usnesení Albertini a další v. Parlament, bod 16 výše, bod 42). Uvedené rozhodnutí jakožto akt s obecnou působností, který není adresován příjemci, nevyžadovalo individuální oznámení, ale muselo být vyhlášeno, aby vstoupilo v platnost. Základní zásada právního řádu Evropské unie totiž vyžaduje, aby akt pocházející od veřejných orgánů nebylo možné namítat vůči jednotlivcům před tím, než se s nimi posledně uvedení mají možnost seznámit (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. ledna 1979, Racke, 98/78, Recueil, s. 69, bod 15).
33 Jelikož se nejednalo o akt, pro který článek 254 ES stanovil vyhlášení v Úředním věstníku, je třeba považovat za dostačující jakoukoli jinou vhodnou formu vyhlášení. Parlament uvádí, že jelikož rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 představovalo akt jeho vnitřní organizace, je třeba připustit, aby byl oznámen dotyčným osobám podle pravidel stanovených v rámci orgánu, pokud jde o taková opatření. V tomto ohledu je třeba uvést, že Soudní dvůr již rozhodl, že změna přílohy pravidel NaP může být oznámena poslancům ve funkci podle tradičních způsobů vnitřního oznamování Parlamentu, a že nemusí být předmětem individuálního oznámení dotčeným poslancům s doručenkou (rozsudek Soudního dvora ze dne 29. dubna 2004, Parlament v. Ripa di Meana a další, C‑470/00 P, Recueil, s. I‑4167, body 67 a 70).
34 V tomto ohledu je třeba mít za to, že vyhlášení na intranetu Parlamentu v souladu se zvyklostmi uplatňovanými Parlamentem bylo dostačující, pokud jde o poslance ve funkci. Avšak vzhledem k tomu, že bývalí poslanci již nemají přístup k intranetu Parlamentu, bylo s ohledem na ně nezbytné vyhlášení na internetu. Je tedy třeba přezkoumat, kdy k takovému vyhlášení v projednávané věci došlo.
35 V odpovědi na otázky Tribunálu zaprvé Parlamet uvedl, že zápis ze schůze předsednictva ze dne 1. dubna 2009, obsahující rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009, byl uveřejněn na jeho intranetové stránce ve všech jazykových verzích dne 11. května 2009. Zadruhé Parlament uvedl, že uvedené rozhodnutí bylo k dispozici na jeho internetové stránce od 12. nebo 13. května 2009, s výjimkou verzí v dánském a slovenském jazyce, které byly k dispozici až dne 27. května 2009. Tyto údaje, které byly podpořeny snímky z obrazovky počítače prokazujícími, že dotčené dokumenty byly vytvořeny či změněny k uvedeným datům, žalobci nezpochybnili.
36 Je tedy třeba odmítnout argument žalobců, podle něhož vůči nim rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 nelze namítat z důvodu, že jim nebylo řádným způsobem oznámeno.
37 Tribunál má za to, že Parlament tedy právně dostačujícím způsobem prokázal, že rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 bylo vyhlášeno na jeho intranetové stránce dne 11. května 2009 a na jeho internetové stránce dne 13. a 27. května 2009 podle konkrétních jazykových verzí. Toto rozhodnutí přitom jakožto akt s obecnou působností muselo vstoupit v platnost v tomtéž okamžiku pro všechny jednotlivce, jejichž právní situaci ovlivňuje, a to jak z důvodů právní jistoty, tak z důvodů týkajících se zásady rovného zacházení (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 17. března 2011, AJD Tuna, C‑221/09, Sb. rozh. s. I‑1655, bod 113). Jelikož je dále existence možnosti, že se jednotlivec s aktem seznámí, podmínkou jeho namítatelnosti, jak bylo připomenuto v bodě 32 výše, je v důsledku toho třeba zohlednit datum, ke kterému tato možnost existovala pro posledního z dotčených jednotlivců.
38 V důsledku toho je třeba konstatovat, že s ohledem na okolnosti projednávaného případu, a konkrétně na skutečnost, že některé z osob dotčených rozhodnutím ze dne 1. dubna 2009 již neměly přístup k interním komunikačním prostředkům Parlamentu, uvedené rozhodnutí vstoupilo v platnost pro všechny účastníky doplňkového systému důchodového pojištění dne 27. května 2009. Existenci nabytých práv pro žalobce je tedy třeba přezkoumat k tomuto datu.
39 V tomto ohledu je třeba odlišovat nárok na „běžný“ doplňkový důchod při dovršení věku 60 let od nároku na předčasný doplňkový důchod od dovršení věku 50 let, jakož i nároku na vyplacení důchodu zčásti ve formě jednorázové částky.
– K nároku na doplňkový důchod při dovršení věku 60 let
40 V souladu s čl. 1 odst. 1 pravidel ze dne 12. června 1990 (viz bod 4 výše) „má každý poslanec Evropského parlamentu, který minimálně po dobu 2 let přispíval do [doplňkového] systému důchodového pojištění, po odchodu z funkce právo na doživotní důchod od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, ve kterém dosáhne věku 60 let.“ Z tohoto znění jasně vyplývá, že k tomu, aby poslanec získal nárok na doplňkový důchod, musí kumulativně splnit všechny uvedené podmínky, a sice zaprvé do doplňkového systému důchodového pojištění přispívat minimálně po dobu 2 let, zadruhé odejít z funkce a zatřetí dosáhnout věku 60 let. Pro poslance či bývalého poslance je tedy skutečností, která způsobuje vznik jeho nároku na doplňkový důchod, splnění poslední z těchto podmínek bez ohledu na to, o jakou podmínku se jedná.
41 Rozsudek Purvis v. Parlament, bod 29 výše tento závěr nezpochybňuje. Žalobci konkrétně uplatňují bod 37 tohoto rozsudku, který zní následovně:
„Tribunál se domnívá, že rozhodné je datum 14. července 2009 [jakožto datum rozhodné pro určení použitelného práva, pokud jde o důchodový nárok žalobce]. Skutečnost způsobující vznik nároku na doplňkový důchod je totiž definovaná čl. 1 odst. 1 pravidel ze dne 12. června 1990 jako den ukončení funkce poslance […], což účastníci řízení nezpochybňují. Kromě toho žalobce ukončil funkci k tomuto datu. […] Za datum rozhodné pro určení použitelného práva v projednávaném případě je tudíž třeba považovat den, ke kterému žalobce nabyl své důchodové nároky, tedy 14. červenec 2009.“
42 V tomto ohledu je sice pravda, že druhá věta tohoto bodu je formulována tak, že pokud je vykládána izolovaně, mohla by skutečně vyvolat dojem, že skutečností způsobující vznik nároku na doplňkový důchod je pouze ukončení funkce poslance, avšak z kontextu, jakož i z jiných bodů téhož rozsudku vyplývá, že tato věta nestanoví obecnou zásadu, ale týká se pouze konkrétních okolností rozhodované věci, za kterých skutečnost, že žalobce ukončil svou funkci poslance, byla mezi podmínkami uvedenými v čl. 1 odst. 1 pravidel ze dne 12. června 1990 poslední podmínkou, kterou musel splnit.
43 Zaprvé se totiž druhá věta bodu 37 rozsudku Purvis v. Parlament, bod 29 výše, zakládá – aniž uvádí jeho znění – na čl. 1 odst. 1 pravidel ze dne 12. června 1990, který uvádí – jak bylo připomenuto v bodě 40 výše – tři kumulativní podmínky k získání nároku na doplňkový důchod.
44 Zadruhé je v druhé větě bodu 38 rozsudku Purvis v. Parlament, bod 29 výše, konstatováno, že čl. 1 odst. 1 pravidel ze dne 12. června 1990 musí být vykládán v tom smyslu, že důchodové nároky poslanců jim vznikají automaticky, „pokud jsou splněny v nich uvedené podmínky“. Jestliže by byla určující pouze podmínka týkající se ukončení funkce, to, že jsou v této větě uvedeny „podmínky“ v množném čísle, by nemělo smysl.
45 Zatřetí první věta bodu 50 rozsudku Purvis v. Parlament, bod 29 výše, uvádí, že „poslanci nabývají právo na doplňkový důchod v důchodovém věku, stanoveném na 60 let, v souladu s článkem 1 pravidel ze dne 12. června 1990“. Skutečnost, že tato věta uvádí pouze jednu z podmínek uvedených ve zmíněném ustanovení, která je odlišná od podmínky uvedené předtím, vyplývá z toho, že spadá do kontextu vyvrácení specifického argumentu uplatněného žalobcem v uvedené věci, přičemž takové vyvrácení je založeno na úvahách týkajících se věku. Tato věta vykládaná s druhou větou bodu 37 téhož rozsudku tak dokládá skutečnost, že okolnost, že je jedna z podmínek pro nabytí důchodového nároku, uvedených v čl. 1 odst. 1 pravidel ze dne 12. června 1990, zmíněna izolovaně, neznamená, že by byla významnější než ostatní, či dokonce že by byla jediná určující.
46 Kromě toho žalobci ve svých žalobách – které časově předcházejí vyhlášení rozsudku Purvis v. Parlament, bod 29 výše – sami argumentovali tím, že všichni splnili další izolovanou podmínku v rámci podmínek uvedených v čl. 1 odst. 1 pravidel ze dne 12. června 1990, a sice podmínku týkající se minimální doby placení příspěvků, za tím účelem, aby se pouze v důsledku této skutečnosti dovolávali toho, že nabyli důchodový nárok nezávisle na jejich věku a datu ukončení funkce poslanců. Tyto úvahy, které splnění minimální doby placení příspěvků zaměňují s datem nabytí důchodového nároku, jsou pouze dodatečným doložením toho, že důchodový nárok lze nabýt až v okamžiku, kdy jsou kumulativně splněny všechny podmínky uvedeného čl. 1 odst. 1.
47 Proto vzhledem ke skutečnosti, že žádný ze žalobců ke dni 27. května 2009 nedosáhl věku 60 let, nenabyl k tomuto dni ještě žádný z nich nárok na doplňkový důchod.
– K nároku na předčasný doplňkový důchod od dosažení věku 50 let a k nároku na výplatu části doplňkového důchodu ve formě jednorázové částky
48 Na rozdíl od nároku na „běžný“ důchod, který je automaticky získán v okamžiku, kdy dotčený poslanec splní předpisy stanovené podmínky uvedené v čl. 1 odst. 1 pravidel ze dne 12. června 1990 (viz bod 44 výše), nabytí nároku na předčasný důchod navíc v souladu s bývalým čl. 3 první větou uvedených pravidel předpokládalo, že dotyčná osoba dosáhne věku 50 let a podá za tímto účelem výslovnou žádost.
49 Ačkoli je pravda, že většina žalobců – a sice G. Berthu, D. R. Bowe, B. Donnelly, Lord Inglewood, Ch. M. Oddy, N. Thomas‑Mauro, V. Viola a M. Van Putten, kteří všichni ke dni 27. května 2009 ukončili výkon funkce poslanců a přesáhli věk 50 let – měla právo na to, aby před vstupem rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 požádali o přiznání předčasného doplňkového důchodu, žádný z nich takovou žádost před tímto datem nepodal. V důsledku toho nárok na předčasný důchod získat nemohli.
50 Pokud jde o nárok na výplatu části doplňkového důchodu ve formě jednorázové částky, jednalo se pouze o možnost týkající se vypořádání důchodu, kterou si poslanci účastnící se systému mohli zvolit. Zvolení této možnosti tedy předpokládalo, že důchodový nárok již existuje. Jak však bylo prokázáno výše, žalobci ke dni 27. května 2009 nenabyli nárok na doplňkový důchod ani nárok na předčasný doplňkový důchod. V důsledku toho zrušení možnosti vyplatit část důchodu ve formě jednorázové částky nemohlo ovlivnit nabytá práva žalobců.
51 Ostatní argumenty žalobců tento závěr neumožňují zpochybnit.
52 Zaprvé se žalobci dovolávají čl. 27 odst. 2 statutu poslanců týkajícího se ochrany nabytých práv v rámci doplňkového systému důchodového pojištění (viz bod 8 výše), jakož i přípisu generálního tajemníka Parlamentu ze dne 24. listopadu 2005, který na uvedené ustanovení odkazuje.
53 V tomto ohledu stačí uvést, že jelikož statut poslanců vstoupil v platnost až 14. července 2009, jak sami žalobci zdůrazňují ve svých žalobách, nepoužil se tento článek na rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009, jehož vstup v platnost tomuto statutu časově předcházel. Jak bylo dále konstatováno v bodech 47, 49 a 50 výše, nemohou žalobci doložit žádné nabyté právo, které by bylo třeba chránit, před vstupem uvedeného rozhodnutí v platnost dne 27. května 2009. Žalobci tudíž nemohou argumentovat čl. 27 odst. 2 statutu poslanců.
54 Zadruhé žalobci ve fázi repliky tvrdí, že s ohledem na zvláštnosti výkonu funkce poslance musí být každý mandát v rámci sledu mandátů poslance posuzován izolovaně, takže na konci každého mandátu jsou nabyty důchodové nároky vztahující se ke konkrétnímu mandátu.
55 Tato vytýkaná skutečnost je založena implicitně, ale nezbytně na závěru, který žalobci vyvozují z rozsudku Purvis v. Parlament, bod 29 výše, podle něhož je nárok na doplňkový důchod nabytý v okamžiku ukončení funkce poslance, bez ohledu na ostatní podmínky uvedené v čl. 1 odst. 1 pravidel ze dne 12. června 1990 (viz bod 29 výše). Pouze v tomto případě, a tedy konkrétně při odhlédnutí od běžného důchodového věku 60 let, by totiž žalobci mohli automaticky nabýt izolovaný důchodový nárok za příspěvky, které uhradili během každého z těchto mandátů, a to po ukončení každého z po sobě jdoucích mandátů.
56 Jak však bylo konstatováno v bodě 40 výše, nárok na doplňkový důchod vzniká až v okamžiku, kdy dotčený poslanec splní poslední z kumulativních podmínek, bez ohledu na to, o jakou z nich se jedná, uvedených v čl. 1 odst. 1 pravidel ze dne 12. června 1990. Pro všechny žalobce v projednávaných věcech bude poslední z těchto podmínek podmínka týkající se věku, neboť všichni hradili příspěvky po minimální období, všichni ukončili výkon funkce a žádný z nich ještě nedosáhl důchodového věku (60 let před 14. červencem 2009, 63 let po tomto datu). V důsledku toho i za předpokladu, že by důchodový nárok musel být vypočítán odděleně pro každý z následných mandátů vykonaných žalobci, jak tito tvrdí, by to neumožnilo konstatovat, že nabyli důchodový nárok před vstupem rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 v platnost.
57 Tuto vytýkanou skutečnost je tedy třeba zamítnout jako irelevantní, aniž je nezbytné přezkoumat, zda je nepřípustná či neopodstatněná, jak tvrdí Parlament.
58 Zatřetí žalobci vznášejí argument týkající se zneužívající neexistence přechodných opatření. V tomto ohledu stačí v této fázi uvést, že tento argument není relevantní v rámci žalobního důvodu vycházejícího z porušení nabytých práv. Bude tedy předmětem analýzy v rámci zkoumání druhého žalobního důvodu.
59 Vzhledem k výše uvedenému je třeba první část prvního žalobního důvodu vycházející z porušení nabytých práv zamítnout.
Ke druhé části, vycházející z porušení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání
– K vytýkané skutečnosti vycházející z porušení zásady právní jistoty
60 Pokud jde o porušení zásady právní jistoty, žalobci uplatňují tři hlavní argumenty. Zaprvé žalobci tvrdí, že předsednictvo tím, že přijalo rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009, porušilo zásadu právní jistoty vážící se ke „smlouvě o doplňkovém důchodu“, jakož i zásadu trvání smluv. Zadruhé podle žalobců předsednictvo nemělo pravomoc změnit pravidla ze dne 12. června 1990. Zatřetí napadená rozhodnutí údajně vyvolávají zpětné účinky.
61 Zaprvé v tomto ohledu stačí připomenout, že Tribunál již rozhodl, že doplňkový systém důchodového pojištění spadá výlučně do výsad veřejné moci, které má Parlament k tomu, aby mohl plnit poslání, které je mu svěřeno Smlouvami. Práva a povinnosti, které z tohoto systému vyplývají pro Parlament a pro poslance, kteří se jej účastní, patří v důsledku toho do rámce statutárního svazku, který je spojuje, a nemají tak smluvní povahu, nýbrž spadají do veřejného práva, přičemž takové konstatování nezpochybňuje skutečnost, že dotyčná osoba do uvedeného systému vstoupila dobrovolně (v tomto smyslu viz rozsudek Purvis v. Parlament, bod 29 výše, body 58 až 62).
62 Zadruhé Tribunál konstatoval, že předsednictvo mělo pravomoc k přijetí rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 (rozsudek Purvis v. Parlament, bod 29 výše, body 63 a 64).
63 Zatřetí Tribunál v podstatě konstatoval, že rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 nevyvolalo účinky před svým vstupem v platnost, neboť se týkalo pouze poslanců, kteří k tomuto datu ještě nenabyli nárok na doplňkový důchod, a že tedy nemá zpětné účinky (rozsudek Purvis v. Parlament, bod 29 výše, body 65 a 66).
64 Vytýkanou skutečnost vycházející z porušení zásady právní jistoty je tudíž třeba zamítnout jako neopodstatněnou v celém rozsahu.
– K vytýkané skutečnosti vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání
65 Žalobci zdůrazňují, že vstoupili do doplňkového systému důchodového pojištění, když se opírali o jasné a předem stanovené podmínky, a že cíl sledovaný předsednictvem nemůže mít přednost před jejich zájmem na zachování jejich nabytých práv. Kromě toho bylo toto legitimní očekávání údajně posíleno výpočty sloužícími jako příklady uskutečněnými ASBL dne 27. dubna 2001, provedenými na základě pravidel použitelných před přijetím rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009. Konečně, Parlament údajně v rozhodnutí předsednictva ze dne 1. dubna 2009 uznal povinnost zajistit dodržování závazků učiněných vůči pojištěncům doplňkového systému důchodového pojištění, a to nezávisle na situaci fondu.
66 V tomto ohledu stačí připomenout, že Tribunál již rozhodl, že Parlament neposkytl žádné ujištění, které by u poslanců účastnících se doplňkového systému důchodového pojištění mohlo vyvolat legitimní očekávání, že se podmínky tohoto systému v budoucnu nezmění (rozsudek Purvis v. Parlament, bod 29 výše, bod 70), že odhady poskytnuté ASBL dne 27. dubna 2001 nepocházejí od Parlamentu (rozsudek Purvis v. Parlament, bod 29 výše, bod 71) a že se závazek přijatý předsednictvem jménem Parlamentu na schůzi konané dne 1. dubna 2009 zajistit právo poslanců pojištěných v doplňkovém systému důchodového pojištění na získaní doplňkového důchodu, na který jim zůstane nárok ve fondu po jeho vyčerpání, týká pouze zajištění nabytých práv na důchod poslanců pro pravděpodobnou situaci, kdy se důchodový fond vyčerpá před zaplacením všech důchodových nároků získaných jeho členy (rozsudek Purvis v. Parlament, bod 29 výše, bod 73). Jak bylo uvedeno v bodech 47, 49 a 50 výše, žalobci ke dni 27. května 2009 důchodové nároky nenabyli.
67 Vytýkanou skutečnost vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání, a tudíž první žalobní důvod jako celek, je tedy třeba zamítnout.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásad proporcionality a rovného zacházení
K vytýkané skutečnosti vycházející z porušení zásady proporcionality
68 Žalobci uvádějí, že rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 poškozuje jejich zájmy nepřiměřeným způsobem. Tendence zaznamenaná v povinných důchodových systémech přiznat důchodový nárok ve věku 63 let postrádá relevanci pro dobrovolný systém důchodového pojištění, který je předmětem projednávané věci. Rovněž mají za to, že je nepřiměřené zrušit veškeré „speciální způsoby výplaty“, stanovené v bývalých článcích 3 a 4 pravidel ze dne 12. června 1990. Konkrétně podle nich bylo možné snížit část důchodových nároků, která může být vyplacena ve formě jednorázové částky, spíše než tuto možnost zrušit, aniž by to způsobilo problémy financování fondu.
69 Parlament tyto argumenty popírá.
70 Úvodem je třeba připomenout, že podle zásady proporcionality je legalita unijní právní úpravy podmíněna tím, že prostředky, které používá, jsou s to uskutečnit cíl legitimně sledovaný dotčenou právní úpravou a nejdou nad rámec toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba v zásadě zvolit opatření nejméně omezující (rozsudek Tribunálu ze dne 5. června 1996, NMB France a další v. Komise, T‑162/94, Recueil, s. II‑427, bod 69).
71 Kromě toho je třeba připomenout, že zákonodárce má širokou posuzovací pravomoc při úpravě takového systému sociálního zabezpečení (rozsudek Tribunálu ze dne 29. listopadu 2006, Campoli v. Komise, T‑135/05, Sb. VS s. I‑A‑2‑297 a II‑A‑2‑1527, body 71 a 72, a rozsudek Soudu pro veřejnou službu ze dne 19. června 2007, Davis a další v. Rada, F‑54/06, Sb. VS s. I‑A‑1‑165 a II‑A‑1‑911, bod 65), jako je doplňkový systém důchodového pojištění, který je předmětem projednávaného sporu. V takové oblasti však legalita takového opatření může být dotčena pouze zjevně nepřiměřeným charakterem přijatého opatření ve vztahu k cíli, jehož sledováním je příslušný orgán pověřen (viz rozsudek NMB France a další v. Komise, bod 70 výše, bod 70 a citovaná judikatura, a výše uvedený rozsudek Campoli v. Komise, bod 143).
72 Konečně legalita aktu musí být posuzována s ohledem na právní a skutkové okolnosti existující v okamžiku přijetí tohoto aktu (viz usnesení předsedy Tribunálu ze dne 30. října 2003, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise, T‑125/03 R a T‑253/03 R, Recueil, s. II‑4771, bod 69 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 17. května 2001, IECC v. Komise, C‑449/98 P, Recueil, s. I‑3875, bod 87, a rozsudek Tribunálu ze dne 12. prosince 2000, Alitalia v. Komise, T‑296/97, Recueil, s. II‑3871, bod 86). Případný pozdější pozitivní vývoj aktiv fondu doplňkového důchodového pojištění proto nelze zohlednit za účelem zkoumání přiměřenosti opatření přijatých v rámci rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009.
– K legitimitě sledovaného cíle
73 Pokud jde o cíl sledovaný rozhodnutím ze dne 1. dubna 2009, předsednictvo při přijímání tohoto rozhodnutí uvedlo čtyři cíle, kterých je třeba dosáhnout, a to:
– zajistit, aby poslanci, kteří přispívali do dobrovolného doplňkového systému důchodového pojištění, pobírali důchod na základě uvedeného systému;
– vyloučit v nejvyšší možné míře jakýkoli finanční dopad na evropské daňové poplatníky;
– zajistit, aby všechny náklady byly rozděleny spravedlivě při řádném zohlednění potřeby vysvětlit rozhodnutí veřejnosti;
– zachovat v nejvyšší možné míře likviditu důchodového fondu.
74 Je třeba mít za to, že v rámci výkonu pravomoci právně upravovat doplňkový systém důchodového pojištění (rozsudek Purvis v. Parlament, bod 29 výše, body 63 a 64) mohl Parlament tyto cíle legitimně sledovat. V tomto ohledu je třeba zvláště připomenout, že doplňkový systém důchodového pojištění je založen na pojistněmatematickém výpočtu, v rámci něhož součet ročních příspěvků účastníků důchodového pojištění a Parlamentu musí v zásadě pokrývat všechny důchodové nároky nabyté v témže roce, přičemž příspěvek účastníka důchodového pojištění odpovídá jedné třetině a příspěvek Parlamentu dvěma třetinám (v tomto smyslu viz rozsudek Purvis v. Parlament, bod 29 výše, bod 45). Pokud se v takovém systému jeví, že odhady výnosnosti aktiv fondu, v závislosti na níž byla určena výše příspěvků, byly příliš optimistické, je z toho třeba vyvodit, že příspěvky účastníků důchodového pojištění a Parlamentu byly v minulosti ve skutečnosti příliš nízké k financování odpovídajících důchodových nároků. K tomu, aby byl systém uveden do rovnováhy, je tedy v zásadě odůvodněné, aby přispěli jak účastníci důchodového pojištění, tak Parlament.
75 V tomto kontextu je třeba odmítnout argument žalobců, podle něhož úvahy použitelné na povinné systémy důchodového pojištění postrádají relevanci k odůvodnění zvýšení důchodového věku v dobrovolném doplňkovém systému důchodového pojištění. V tomto ohledu je zajisté pravda, že z třetího bodu odůvodnění rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 vyplývá, že se jeví, že věk 63 let jakožto nový důchodový věk byl zvolen odkazem na důchodový věk stanovený v článku 14 statutu poslanců. Nicméně jak vyplývá z prvního a druhého bodu odůvodnění uvedeného rozhodnutí, jakož i ze všech okolností, za nichž bylo přijato, bylo rozhodnutí o zvýšení důchodového věku v rámci doplňkového systému důchodového pojištění odůvodněno hlavně obtížnou finanční situací fondu doplňkového důchodového pojištění, zejména vážnou krizí likvidity, kterou bylo možné přepokládat z krátkodobého hlediska, a nikoli snahou přizpůsobit se určitému důchodovému věku stanovenému v jiných systémech. Tento argument musí být tedy odmítnut.
– K vhodnosti přijatých opatření k uskutečnění sledovaného cíle
76 Pokud jde o vhodnost přijatých opatření k uskutečnění sledovaného cíle, je třeba nejprve připomenout hospodářskou situaci důchodového fondu na počátku roku 2009, jak je popsaná zejména v bodech 4 až 6 přípisu generálního tajemníka Parlamentu ze dne 1. dubna 2009 adresovaného členům Předsednictva, jakož i v prvním a druhém bodě odůvodnění rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009. Tato situace se vyznačovala značným zhoršením v důsledku zejména účinků probíhající finanční a hospodářské krize, jakož i výhledem, že se po vstupu statutu poslanců v platnost v červenci 2009 disponibilní likvidita fondu může stát nedostatečnou pro možnost plnění povinností platby důchodů, a to z důvodu zastavení příspěvků pojištěnců, kteří do Parlamentu nebyli znovu zvoleni, a z důvodu nedostatečné výnosnosti investic.
77 Jak konkrétně vyplývá z následující tabulky, vývoj hodnoty aktiv fondu zaznamenal od konce roku 2006 až do začátku roku 2009 pokles o 28,3 %:
| | 31/12/2006 | 30/06/2007 | 30/06/2008 | 30/09/2008 | 31/12/2008 | 28/02/2009 |
Hodnota aktiv (eur) | 202 153 585 | 218 083 135 | 189 406 299 | 180 628 488 | 159 047 636 | 144 973 916 |
78 Stejně tak míra krytí důchodů, které mají být vyplaceny, byla k 30. červnu 2007 92 % a k 31. prosinci 2008 činila již pouze 63 %.
79 Kromě toho podle přípisu generálního tajemníka Parlamentu ze dne 1. dubna 2009 se měsíční náklady na důchody, které mají být vyplaceny, odhadovaly na 1 milion eur od srpna 2009. Předpokládalo se rovněž, že od roku 2010 budou likvidní prostředky fondu nedostatečné k plnění závazků souvisejících s platbou důchodů, a že v důsledku toho by fond musel k výplatě důchodů zpeněžit aktiva. Ze zpráv o likviditě důchodového fondu ke dni 28. února 2009 totiž vyplývá, že likvidní prostředky shromážděné ASBL a SICAV, tedy hodnoty okamžitě a bez dodatečných nákladů disponibilní pro uhrazení běžných závazků, činily k tomuto datu částku přibližně 5 milionů eur. V souladu s přípisem generálního tajemníka Parlamentu ze dne 1. dubna 2009 bylo vyčerpání všech aktiv fondu odhadováno v roce 2023.
80 Tyto odhady byly stanoveny na základě simulací ex ante provedených Parlamentem ke dni 1. dubna 2009, ve kterých byla zohledněna nezávislá pojistněmatematická studie financovaná Parlamentem, v níž byla zhodnocena situace fondu ke dni 30. června 2007 (dále jen „původní studie“), jakož i její aktualizace ke dni 31. prosince 2008 a ke dni 28. února 2009. Podle těchto simulací mělo požádat 105 poslanců pojištěných v doplňkovém systému důchodového pojištění o důchod v druhé části roku 2009. Tento číselný údaj byl určen tak, že byli zohledněni pouze pojištěnci, kteří měli dosáhnout věku 60 let v průběhu druhého pololetí roku 2009, a že byla zohledněna průměrná míra obnovy poslanců, která byla 50 %. Pokud by všech těchto 105 poslanců požádalo o vyplacení 25 % z jejich doplňkového důchodu ve formě jednorázové částky, znamenalo by to pro fond dodatečný náklad okolo 7 900 000 eur, a proto by byl nucen prodat část svých aktiv za velmi snížené ceny v důsledku hospodářské krize, vzhledem ke slabé disponibilní likviditě. Naproti tomu uvedené simulace nezohlednily bývalé poslance, kteří mohou požádat o předčasný důchod od 50 let, jelikož tato možnost byla v minulosti zvolena jen zřídka.
81 S ohledem na všechny tyto skutečnosti se jeví, že rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 bylo způsobilé uskutečnit, nebo přinejmenším podpořit několik cílů uvedených v bodě 73 výše.
82 Účinkem jak zvýšení důchodového věku o tři roky, tak zrušení možnosti pobírat důchod zčásti ve formě jednorázové částky a zrušení předčasného důchodu totiž bylo odložit platby, které by jinak důchodový fond musel uskutečnit od druhé části roku 2009. Tato opatření tak mohla bezprostředně zabránit krizi likvidity důchodového fondu, vyplácení nároků za nevýhodných podmínek a nezanedbatelnému ušlému zisku, v důsledku čehož došlo k realizaci čtvrtého z cílů uvedených v bodě 73 výše.
83 Navíc na rozdíl od dvou dalších opatření zvýšení důchodového věku nebylo neutrální z hlediska pojistněmatematické hodnoty důchodů, které dotyční účastníci důchodového pojištění mohli očekávat, neboť celková délka pobírání důchodu byla snížena o tři roky, přičemž byla zachována měsíční částka, kterou budou pobírat budoucí důchodci. Toto opatření tudíž bylo způsobilé zlepšit míru pokrytí vyplácených důchodů v porovnání s číselnými údaji uvedenými v bodě 78 výše, v důsledku čehož byl podporován první, druhý a třetí z cílů uvedených v bodě 73 výše.
84 Žalobci obecně nezpochybnili obtížnou hospodářskou situaci důchodového fondu, která byla popsána v bodech 76 až 79 výše, avšak uplatnili dva argumenty směřující ke zpochybnění rozsahu stanoveného deficitu a výše disponibilních likvidních prostředků konstatované Předsednictvem.
85 Zaprvé žalobci odkazují na pasáž původní studie uvedené v bodě 80 výše. Z této pasáže v podstatě vyplývá, že volba účastníka důchodového pojištění pobírat důchod zčásti ve formě jednorázové částky je z pojistněmatematického hlediska téměř neutrální, a nepřispívá tedy k žádnému deficitu při financování důchodového fondu.
86 V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že Tribunál již konstatoval, že původní studie byla založena zejména na odhadu roční výnosnosti aktiv fondu ve výši 6,99 %, který byl založen na promítnutí vývoje před 30. červnem 2007, zatímco skutečný vývoj byl konstantně negativní od 30. června 2007 až do 28. února 2009. Tribunál z toho vyvodil, že závěry této studie nejsou nikterak relevantní z hlediska finanční situace fondu doplňkového důchodového pojištění k datu přijetí rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 (rozsudek Purvis v. Parlament, bod 29 výše, body 103 a 104).
87 Zadruhé se pasáž z původní studie uváděná žalobci v každém případě týká pouze platby části důchodu ve formě jednorázové částky, a nikoli předčasného důchodu či zvýšení důchodového věku.
88 Argument vycházející z pasáže původní studie je tedy třeba odmítnout.
89 Zadruhé žalobci uvádějí, že hodnota likvidních prostředků důchodového fondu byla ke dni 28. února 2009 přibližně 8 milionů eur, a nikoli přibližně 5 milionů eur, jak tvrdí Parlament (viz bod 79 výše). V tomto ohledu uplatňují zjevně nesprávné posouzení předsednictvem. Žalobci vycházejí z výměny e‑mailů z měsíce března 2011. První e‑mail byl adresován dne 30. března 2011 členem investičního výboru důchodového fondu administrátoru důchodového fondu a obsahuje zejména následující pasáž:
„Celková likvidní hodnota ke konci února 2009 byla přibližně 8 miliónů eur:
Likvidita Sicav 6 885 045 eur (zahrnuje 3 869 848 eur) (strana 11 bloku 2009 02 27 NAV)
Likvidita ASBL 1 172 163 eur“.
90 V tomto ohledu je třeba připomenout, že Tribunál již rozhodl, že číselný údaj 8 milionů eur likvidních prostředků uvedený ve výše uvedeném e‑mailu ze dne 30. března 2011 je založen bezpochyby na záměně mezi okamžitými disponibilními likvidními prostředky bez nákladů a aktivy investovanými v hotovosti na investičních účtech, která nebyla disponibilní bez okamžitých nákladů (rozsudek Purvis v. Parlament, bod 29 výše, bod 111).
91 V důsledku toho je třeba argument vycházející z této výměny e‑mailů odmítnout, stejně jako vytýkanou skutečnost vycházející z údajného zjevně nesprávného posouzení.
– K volbě nejméně omezujícího opatření
92 Co se týče volby nejméně omezujícího opatření, žalobci zaprvé tvrdí, že je nepřiměřené zrušit jakoukoli možnost pro pojištěnce doplňkového systému důchodového pojištění získat část svého důchodu ve formě jednorázové částky, zatímco podle nich mohlo být případně stanoveno, že se omezí procentuální podíl důchodu, který může být kapitalizován předvídatelným nebo paušálním způsobem.
93 Jednak je třeba uvést, že přibližné výpočty uvedené v bodě 79 výše předpokládaly, že celkový počet 105 bývalých poslanců pojištěných v doplňkovém systému důchodového pojištění, oprávněných požádat o důchod v druhé polovině roku 2009, si zvolí, že si vybere maximální podíl, totiž 25 %, z jejich důchodu ve formě jednorázové částky. Platí tedy, že tyto číselné údaje v tomto ohledu odpovídaly nejhorší z hypotéz, a že bylo možné, že skutečné výdaje fondu v druhém pololetí roku 2009 budou nižší. Tuto hypotézu však každopádně nebylo možno vyloučit.
94 Dále, jak bylo uvedeno v bodě 80 výše, uvedené výpočty nezohledňují případné žádosti o předčasný důchod, a tím je pominuto finanční riziko – sice omezené, avšak reálné – existující pro důchodový fond. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že za takové hospodářské situace důchodového fondu, která je popsána výše, byl nutný opatrný postup, co nejvíce chránící krátkodobou likviditu fondu. V tomto kontextu je třeba dále připomenout, že jak zrušení výplaty ve formě jednorázové částky, tak zrušení předčasného důchodu byla z pojistněmatematického hlediska neutrálními opatřeními. V důsledku toho je zrušení těchto možností třeba kvalifikovat jako málo omezující opatření pro pojištěnce doplňkového systému důchodového pojištění.
95 Z toho vyplývá, že zrušení možnosti výplaty důchodu zčásti ve formě jednorázové částky ani zrušení předčasného důchodu nemohou být považována za zjevně nepřiměřená ve smyslu judikatury citované v bodě 71 výše k dosažení takových cílů sledovaných rozhodnutím ze dne 1. dubna 2009, které jsou uvedeny v bodě 73 výše. V důsledku toho tato opatření dodržují zásadu proporcionality.
96 Zadruhé žalobci uvádějí, že zvýšení důchodového věku o tři roky vyžadovalo k tomu, aby bylo přiměřené, uplatnění přechodných opatření.
97 Zaprvé je třeba v tomto ohledu uvést, že rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 stanovilo přechodné opatření. I když byl důchodový věk od prvního dne sedmého volebního období – a sice od 14. července 2009 – v zásadě zvýšen na 63 let, účastníci důchodového pojištění, kteří k tomuto datu dosáhli věku 60 let, totiž ještě mohli požádat o přiznání důchodu ve lhůtě tří měsíců. Žalobci se tedy dožadují dodatečných přechodných ustanovení ve prospěch bývalých poslanců, kteří k datu 14. července 2009 ještě věku 60 let nedosáhli.
98 Zadruhé je nutno připomenout, že jak bylo uvedeno v bodě 74 výše, v případě, že se v rámci důchodového systému založeného na fondu jeví, že odhady výnosnosti aktiv fondu, v závislosti na níž byla určena výše příspěvků, byly příliš optimistické, je z toho třeba vyvodit, že příspěvky byly v minulosti ve skutečnosti příliš nízké k financování odpovídajících důchodových nároků a k tomu, aby byl systém uveden do rovnováhy, je tedy v zásadě odůvodněné, aby přispěli jak účastníci důchodového pojištění, tak Parlament.
99 V projednávané věci je třeba zdůraznit, pokud jde o příspěvek Parlamentu, že v rámci rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 v případech stanovených v čl. 1 odst. 5 a 6 pravidel ze dne 12. června 1990, kdy se pojištěnec rozhodne opustit systém a nechat si vyplatit své příspěvky, Parlament jednak upustil od ustanovení, podle nichž si mohl nechat vrátit svůj podíl na příspěvcích, který tedy v těchto případech zůstává v důchodovém fondu, a jednak zaručil právo poslanců účastnících se doplňkového systému důchodového pojištění pobírat důchod i v případě, že bude důchodový fond vyčerpán.
100 V tomto ohledu je bezvýznamné, zda – jak žalobci uvedli na jednání – takový závazek ze strany Parlamentu již existoval před rozhodnutím ze dne 1. dubna 2009. I za předpokladu, že by tomu tak bylo, je totiž třeba zohlednit skutečnost, že i přes přijetí opatření v rámci uvedeného rozhodnutí bylo předčasné vyčerpání důchodového fondu předvídatelné.
101 Z původní studie tak vyplývá, že důchodový fond bude muset provádět platby z titulu doplňkového systému důchodového pojištění do roku 2088. Naproti tomu pojistněmatematická zpráva fondu doplňkového důchodového pojištění, která byla vyhotovena v dubnu 2010 a zohledňuje situaci ke dni 31. prosince 2009, jejíž závěry účastníci řízení nezpochybnili, dochází k závěru, že s ohledem na opatření přijatá v rámci rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 bylo datum vyčerpání fondu odloženo pouze o tři roky do roku 2026, a to zejména díky výjimečné výnosnosti ve výši 17 % za rok 2009.
102 V důsledku toho Parlament pravděpodobně ponese veškeré náklady důchodového fondu v období 2026–2088.
103 Pokud jde o příspěvek pojištěnců do doplňkového systému důchodového pojištění, v bodě 94 výše již bylo uvedeno, že zrušení možností přiznání předčasného důchodu nebo přiznání důchodu zčásti ve formě jednorázové částky je z pojistněmatematického hlediska neutrální. V důsledku toho bylo zvýšení důchodového věku jediným opatřením, které ovlivnilo hodnotu důchodů, které mohou účastníci důchodového pojištění očekávat, a které tedy mohlo být kvalifikováno jako opatření ovlivňující budoucí nároky účastníků důchodového pojištění.
104 Zatřetí je třeba podobně jako Parlament uvést, že jakékoli přijetí přechodných opatření by ohrozilo podporu cílů uvedených v rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009. To platí zvláště pro zvýšení důchodového věku, jehož účinkem bylo zejména to, že je o tři roky odložen začátek výplat z titulu doplňkového důchodu pro všechny účastníky důchodového pojištění, kteří již nebyli členy Parlamentu a kteří ke dni 14. července 2009 ještě nedosáhli věku 60 let, což přispělo k zachování likvidity fondu. Přijetí přechodných opatření ve prospěch těchto účastníků důchodového pojištění by totiž posunulo dopředu datum, ke kterému by mohli požádat o přiznání jejich doplňkového důchodu.
105 V tomto kontextu je třeba rovněž zohlednit skutečnost, že doplňkový systém důchodového pojištění poslanců Parlamentu byl v roce 2009 předurčen k zániku. Jednak totiž v souladu s čl. 27 odst. 4 statutu poslanců (viz bod 8 výše) již systému nemohli využívat noví pojištěnci po ukončení šestého volebního období dne 13. července 2009. Dále pak měl k tomuto datu důchodový fond přestat pobírat příspěvky od velkého počtu pojištěnců, kteří do Parlamentu znovu zvoleni nebyli. Konečně v souladu s odchylným ustanovením uvedeným v bodě 97 výše ti pojištěnci, kteří nebyli znovu zvoleni a kteří dosáhli věku 60 let nebo více, mohli požádat o přiznání důchodu od 14. července 2009.
106 V důsledku toho nebylo možné uvést doplňkový systém důchodového pojištění poslanců Parlamentu do rovnováhy postupně v průběhu několika a stanovit velkorysejší přechodná opatření. Naopak bylo nezbytné přijmout opatření, která bezprostředně zajistí zachování dostatečné úrovně likvidních prostředků k zabránění jakéhokoli předčasného prodeje aktiv důchodového fondu. Za takových podmínek existovalo nebezpečí, že by jakýkoli dodatečný ústupek ve prospěch pojištěnců, jejichž věk se blíží věku 60 let, ohrozil realizaci cílů sledovaných v rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009. Vzhledem k tomu, že přijetí méně omezujících opatření nestačilo k podpoře různých cílů uvedených v bodě 73 výše ve stejné míře, bylo tedy odůvodněné přijmout opatření ovlivňující budoucí důchodové nároky, a sice zvýšit důchodový věk, a to bez stanovení přechodných opatření ve prospěch pojištěnců, jejichž věk se ke dni 14. července 2009 blíží věku 60 let.
107 V tomto ohledu je třeba dodat, že zvýšení důchodového věku nešlo nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení uvedených cílů, jak vyžaduje judikatura citovaná v bodě 70 výše. Jak bylo uvedeno v bodech 100 a 101 výše, uvedené opatření totiž mohlo pouze odsunout datum předčasného vyčerpání fondu, přičemž však takové vyčerpání zůstalo předvídatelné. Nebyl tedy zcela dosažen zejména cíl spočívající v tom, aby „byl v nejvyšší možné míře vyloučen jakýkoli finanční dopad na evropské daňové poplatníky“. Tím spíše tedy opatření přijatá v rámci rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 nelze ve smyslu judikatury citované v bodě 71 výše kvalifikovat jako zjevně nepřiměřená s ohledem na cíle uvedené v bodě 73 výše.
108 Konečně zatřetí žalobci uvádějí, že nepřijetí přechodných opatření nelze odůvodnit s ohledem na zásadu proporcionality ve vztahu k cíli sledovanému v rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009, neboť toto rozhodnutí neobsahuje žádné relevantní odůvodnění umožňující ověřit, zda by taková opatření tento cíl ohrozila. Na jednání žalobci dodali, že členové správní rady ASBL nebyli konzultováni před přijetím uvedeného rozhodnutí. V tomto ohledu je třeba uvést, že ačkoli je pravda, že první a druhý bod odůvodnění rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 představují pouze stručné shrnutí finanční situace důchodového fondu, jasně zdůrazňují nezbytnost zachovat v co největším možném rozsahu jeho likviditu. Jak však vyplývá z úvah uvedených v bodech 104 až 106 výše, právě uvedená nezbytnost odůvodňuje, že předsednictvo v rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 nestanovilo dodatečná přechodná opatření. Kromě toho finanční situace důchodového fondu, jakož i opatření zamýšlená za účelem jejího zlepšení byly před přijetím uvedeného rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem projednány na několika schůzkách s řídícími pracovníky uvedeného fondu a zástupci ASBL, z nichž poslední se konala dne 31. března 2009. Za těchto podmínek se žalobci nemohou platně dovolávat neuvedení relevantního odůvodnění s ohledem na neexistenci přechodných opatření.
109 Vytýkanou skutečnost vycházející z porušení zásady proporcionality je tedy třeba zamítnout.
K vytýkané skutečnosti vycházející z porušení zásady rovného zacházení
110 Žalobci tvrdí, že rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 je diskriminační v rozsahu, v němž zvýšilo důchodový věk, aniž stanovilo přechodná opatření. V tomto ohledu žalobci uvádějí dva příklady týkající se změny systémů důchodového pojištění Společenství, pro které Rada Evropské unie stanovila přechodná opatření. Kromě toho existuje diskriminace mezi poslanci, kteří dosáhli věku 60 let přede dnem 14. července 2009 a kteří mohli získat doplňkový důchod přímo při dosažení věku 60 let, a poslanci, kteří dosáhnou věku 60 let po tomto datu a na jejichž nabytá práva se uplatní všechna omezení vyplývající z rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009. Poslanci, kteří dosáhli věku 60 let přede dnem 14. července 2009, se přitom z hlediska nabytých práv a legitimního očekávání neodlišují od mladších poslanců, a zejména od těch poslanců, kteří před tímto dnem splňovali podmínky k přiznání předčasného důchodu nebo jejichž věk se blížil věku 60 let.
111 Parlament tyto argumenty popírá.
112 Z ustálené judikatury vyplývá, že k porušení zásady rovného zacházení dojde, jestliže je na dvě kategorie osob, jejichž faktické a právní situace nevykazují podstatné odlišnosti, uplatněno odlišné zacházení nebo jestliže je s odlišnými situacemi zacházeno stejně (rozsudky Tribunálu ze dne 15. března 1994, La Pietra v. Komise, T‑100/92, Recueil FP, s. I‑A- 83 a II‑275, bod 50, a ze dne 16. dubna 1997, Kuchlenz‑Winter v. Komise, T‑66/95, Recueil, s. II‑637, bod 55; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek Tribunálu ze dne 13. prosince 2004, E v. Komise, T‑251/02, Sb. VS s. I‑A‑359 a II‑1643, bod 123).
113 Kromě toho v oblasti, v níž má zákonodárce širokou posuzovací pravomoc, se soud při svém přezkumu dodržování zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace omezuje na ověření toho, že dotčený orgán neprovedl svévolné či zjevně nepřiměřené odlišení (viz rozsudky Campoli v. Komise, bod 71 výše, bod 97, a Davis a další v. Rada, bod 71 výše, bod 65 a citovaná judikatura).
114 V projednávané věci zaprvé žalobci srovnávají změnu doplňkového systému důchodového pojištění se změnou důchodového systému úředníků Unie, která nastala po vstupu v platnost nařízení Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004, kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství (Úř. věst. L 124, s. 1), a se změnou důchodového systému členů Evropské komise a členů unijních soudů, která nastala po vstupu v platnost nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1292/2004 ze dne 30. dubna 2004, kterým se mění nařízení č. 422/67/EHS, č. 5/67/Euratom o platových poměrech předsedy a členů Komise a předsedy, soudců, generálních advokátů a tajemníka Soudního dvora a předsedy, členů a tajemníka Soudu prvního stupně (Úř. věst. L 243, s. 23). Snaží se tak prokázat, že stejně jako v případě osob, kterých se týkají tato nařízení, se na ně měla vztahovat přechodná opatření.
115 V tomto ohledu je třeba zaprvé konstatovat ohledně přechodných ustanovení stanovených v rámci nařízení č. 1292/2004 ve prospěch členů Komise a unijních soudů ve funkci před 1. květnem 2004, že v projednávaném případě nemohou sloužit jako referenční rámec, neboť se netýkají zvýšení důchodového věku, ale pouze snížení roční akruální sazby důchodových nároků.
116 Zadruhé, pokud jde o změnu důchodového systému úředníků Unie, bylo zvýšení důchodového věku z 60 na 63 let, zavedené nařízením č. 723/2004, jako takové platné pro úředníky ve funkci ke dni 1. května 2004 pouze za podmínky, že ještě nedosáhli věku 30 let. Pokud jde o úředníky ve funkci k tomuto dni, jejichž věk se pohyboval v rozmezí 30 a 49 let, byl důchodový věk odstupňován v závislosti na věku mezi 62 lety a 8 měsíci a 60 lety a 2 měsíci. Konečně pokud jde o úředníky ve funkci ke dni 1. května 2004, kteří dosáhli věku 50 let nebo ve služebním poměru odpracovali 20 let, zůstal důchodový věk stanoven na 60 let.
117 Přechodná opatření přijatá v rámci nařízení č. 723/2004 tedy v podstatě spočívala jednak v osvobození určitých úředníků ve funkci k datu vstupu v platnost od změn a jednak v odstupňovaném uplatnění změn v závislosti na věku úředníků ve funkci k datu jejich vstupu v platnost.
118 V tomto kontextu je však nutno zaprvé uvést, že starobní důchod, který mohou úředníci Unie očekávat, představuje ve většině případů nejvýznamnější, případně jedinou složku příjmu ve stáří, na který mají nárok z titulu své výdělečné činnosti. Naproti tomu mandát poslance Parlamentu nemá zpravidla charakter jediné výdělečné činnosti. Je tedy běžně vykonáván po či před jinými obdobími výdělečné činnosti poslance, případně souběžně s takovou činností. V důsledku toho doplňkový důchod z titulu sporného systému představuje zpravidla pouze část příjmů ve stáří bývalých poslanců, jelikož tito poslanci obvykle získali jiné důchodové nároky v rámci svých jiných výdělečných činností. Z toho vyplývá, že účastníci důchodového pojištění nemohou být změnou doplňkového systému důchodového pojištění dotčeni stejným způsobem jako změnou, kterou jsou dotčeni úředníci Unie v důsledku změny jejich důchodového systému.
119 Zadruhé byla změna důchodového systému úředníků Unie přijatá v rámci nařízení č. 723/2004 založena na důvodech, které se liší od důvodů uvedených v rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 pro změny doplňkového systému důchodového pojištění poslanců Parlamentu.
120 Pokud jde o zvýšení důchodového věku v rámci důchodového systému úředníků Unie, bod 29 odůvodnění nařízení č. 723/2004 totiž uvádí, že „[d]emografické změny a měnící se věková struktura obyvatelstva představují pro penzijní systém Společenství stále větší zatížení a vyvolávají tlak na zvyšování věkové hranice pro odchod do důchodu a snižování základu pro výpočet práv na důchod [snižování roční akruální sazby důchodových nároků], přičemž pro úředníky, kteří jsou již v činné službě, se počítá s přechodnými opatřeními“. Z tohoto bodu odůvodnění jasně vyplývá, že zvýšení důchodového věku úředníků, jakož i snížení roční akruální sazby důchodových nároků představovala přizpůsobení důchodového systému postupným demografickým změnám, a nikoli reakci na vážnou krizi uvedeného systému. V takové situaci bylo možné, případně nezbytné stanovit přechodná opatření ve prospěch úředníků ve funkci v okamžiku vstupu změn v platnost.
121 Naproti tomu jak již bylo uvedeno v bodě 75 výše, z prvního a druhého bodu odůvodnění rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009, jakož i ze všech okolností, za nichž bylo přijato, vyplývá, že uvedené rozhodnutí – a zejména rozhodnutí o zvýšení důchodového věku v rámci doplňkového systému důchodového pojištění – bylo odůvodněno hlavně bezprostřední krizí likvidity fondu doplňkového důchodového pojištění. Tato krize nebyla výsledkem postupných demografických změn, ale byla výsledkem účinků finanční krize, která značně snížila hodnotu aktiv fondu, společně s účinky nerovnováhy mezi sníženými příjmy systému ve formě příspěvků v důsledku neexistence nových pojištěnců od sedmého volebního období začínajícího v roce 2009, a jeho výdaji zvýšenými z důvodu blížícího se odchodu do důchodu velkého počtu poslanců, kteří nebyli znovu zvoleni. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že uvedená nerovnováha byla vlastní doplňkovému systému důchodového pojištění z důvodu jeho přechodného charakteru, způsobujícího jeho postupný zánik od vstupu statutu poslanců v platnost na začátku sedmého volebního období dne 14. července 2009.
122 Na rozdíl od situace důchodového systému úředníků Unie v roce 2004 se tedy situace fondu doplňkového důchodového pojištění na začátku roku 2009 vyznačovala zvláštní naléhavostí, která odůvodnila, aby se použití přechodných opatření ve prospěch účastníků doplňkového systému důchodového pojištění omezilo na striktní minimum. V tomto ohledu je třeba dodat, že vzhledem k tomu, že od 14. července 2009 již k doplňkovému systému důchodového pojištění noví účastníci přistoupit nemohli, opatření přijatá v rámci rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 se ve skutečnosti týkala pouze poslanců, kteří se již k tomuto datu systému účastnili. Za těchto okolností by přijetí dodatečných přechodných opatření ve prospěch bývalých účastníků důchodového pojištění, srovnatelných s opatřeními stanovenými pro úředníky v rámci nařízení č. 723/2004, přijatá opatření zcela zbavilo smyslu.
123 Z toho vyplývá, že jelikož změny doplňkového systému důchodového pojištění byly odůvodněny zvláštní naléhavou situací existující na začátku roku 2009, pokud jde o likviditu a míru pokrytí důchodových nároků, situace žalobců není srovnatelná se situací úředníků Unie, kterých se týkají změny jejich důchodového systému zavedené nařízením č. 723/2004.
124 Jelikož se poslanci na straně jedné a úředníci Unie na straně druhé nacházejí ve faktických a právních situacích, které vykazují podstatné odlišnosti, mohlo se na ně tudíž uplatnit odlišné zacházení, pokud jde o přijetí přechodných opatření.
125 Zadruhé žalobci provádějí srovnání mezi poslanci, kteří dosáhli věku 60 let přede dnem 14. července 2009 a kterým mohl být přiznán důchod ve věku 60 let, a mezi poslanci, kteří věku 60 let dosáhli po tomto datu a kterým mohl být přiznán důchod až ve věku 63 let. Zatímco první skupině mohl být doplňkový důchod přiznán již od 1. srpna 2009, druhá skupina musela čekat přinejmenším do 1. srpna 2012. Malý věkový rozdíl tedy mohl vést k odložení nároku na doplňkový důchod o tři roky, a to – podle údajů účastníků řízení – pokud jde o přibližně sto účastníků důchodového pojištění v rámci více než 1 000 účastníků doplňkového systému důchodového pojištění.
126 Tato situace je výsledkem kombinovaného účinku čl. 1 odst. 1 a 1a pravidel ze dne 12. června 1990, ve znění rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009. Posledně uvedené rozhodnutí totiž zavedlo mezní datum, a sice 14. července 2009, k němuž zvýšení důchodového věku na 63 let vstoupilo v platnost, takže účastníci důchodového pojištění, kteří dosáhli věku 60 let před tímto datem a nebyli (znovu) zvoleni jakožto poslanci pro sedmé volební období, mohli pobírat doplňkový důchod od 14. července 2009.
127 Parlament na jednání v odpovědi na otázku Tribunálu uvedl, že ačkoli je pravda, že negativní účinky vyplývající z opatření přijatých v rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 tak nese pouze 10 % účastníků doplňkového systému důchodového pojištění, toto opatření považoval za méně omezující v porovnání s opatřeními, která mají dopad na měsíční výši důchodu, jako je obecné snížení měsíční výše důchodů, které by se dotklo všech účastníků důchodového pojištění, včetně těch účastníků, kteří již pobírají doplňkový důchod.
128 V tomto ohledu je třeba zaprvé zdůraznit, že účastníci důchodového pojištění, kteří ke dni vstupu rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 v platnost již pobírali doplňkový důchod, již k tomuto dni v plné míře nabyli nárok na doplňkový důchod, zatímco v případě žalobců tomu tak nebylo, jak bylo konstatováno v bodě 47 výše.
129 Vzhledem k tomu, že se tedy žalobci a účastníci důchodového pojištění, kteří ke dni vstupu rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 v platnost již pobírali doplňkový důchod, nacházeli v odlišných faktických a právních situacích, bylo vůči nim možné uplatnit odlišné zacházení.
130 Zadruhé pokud jde o přechodné ustanovení stanovené ve prospěch účastníků důchodového pojištění, kteří dosáhli věku 60 let v období mezi vstupem rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 v platnost, a to dne 27. května 2009, a koncem šestého volebního období dne 13. července 2009 (viz bod 97 výše), je třeba uvést, že v případě změny právní úpravy je běžné, případně nezbytné stanovit mezní datum, od něhož se na stávající faktické situace použije nová právní úprava. Stanovení takového mezního data je tedy v zásadě přípustné, i když je jeho účinkem nevyhnutelně to, že je se situacemi, které se z časového hlediska odlišují jen málo, zacházeno odlišně.
131 Kromě toho je třeba uvést, že se poslední účastníci důchodového pojištění, kteří mohli pobírat doplňkový důchod ve věku 60 let, odlišovali od skupiny žalobců, kteří museli čekat, až dosáhnou věku 63 let, v rozsahu, v němž již dosáhli důchodového věku před koncem šestého volebního období dne 13. července 2009. Splňovali tedy všechny podmínky uložené čl. 1 odst. 1 pravidel ze dne 12. června 1990 k tomu, aby jim byl přiznán doplňkový důchod, a to s jedinou výjimkou pro ty, kteří byli členy Parlamentu během šestého volebního období, týkající se ukončení jejich funkcí. Naproti tomu žalobci k datu změny právní úpravy, a sice ke dni 14. července 2009, ještě nedosáhli důchodového věku podle pravidel platných v tomto okamžiku.
132 Avšak Parlament právem uvedl, že kritérium věku uplatněné v rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 je založeno nejen na objektivní a přiměřené skutečnosti nezávislé na vůli zákonodárce, ale je rovněž vlastní jakémukoli důchodovému systému jako prvek určující okamžik odchodu do důchodu a vyplácení důchodu. V důsledku toho takové kritérium nelze považovat za kritérium, které by bylo jako takové diskriminační či nepřiměřené v kontextu změny důchodového systému.
133 Za těchto okolností rozdílné zacházení, jehož byli žalobci předmětem v porovnání s poslanci, kteří dosáhli věku 60 let přede dnem 14. července 2009, nelze kvalifikovat jako svévolné nebo zjevně nepřiměřené ve smyslu judikatury citované v bodě 113 výše.
134 Z toho vyplývá, že je třeba zamítnout vytýkanou skutečnost vycházející z porušení zásady rovného zacházení, jakož i druhý žalobní důvod v plném rozsahu.
Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 29 pravidel NaP
135 Žalobci tvrdí, že předsednictvo porušilo článek 29 pravidel NaP tím, že před přijetím rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 nekonzultovalo generálního tajemníka Parlamentu a kolegium kvestorů Parlamentu.
136 Parlament tyto argumenty odmítá.
137 V tomto ohledu je třeba připomenout, že Tribunál již rozhodl, že se článek 29 pravidel NaP týká pouze výkladu a uplatnění uvedených pravidel, a nikoli jejich změn, a že v souladu s ustanoveními jednacího řádu Parlamentu mají kvestoři na schůzích předsednictva poradní hlas (rozsudek Purvis v. Parlament, bod 29 výše, body 120 až 122).
138 Ačkoli žalobci ve fázi repliky dodali, že nelze mít za to, že povinná konzultace kvestorů byla platně splněna pod záminkou, že kvestoři mají na schůzích předsednictva poradní hlas, což je podle nich v rozporu s ustálenou praxí Parlamentu a zbavuje to článek 29 pravidel NaP jakéhokoli užitečného účinku, je třeba zaprvé konstatovat, že jak vyplývá ze slova „[n]avíc“, kterým začíná bod 122 rozsudku Purvis v. Parlament, bod 29 výše, Tribunál účastí kvestorů na schůzích předsednictva na základě jednacího řádu Parlamentu argumentoval pouze pro doplnění. Argument, podle něhož se článek 29 pravidel o NaP nevztahoval na změnu pravidel NaP, totiž stačí sám o sobě k zamítnutí žalobního důvodu vycházejícího z porušení tohoto ustanovení.
139 Zadruhé, třebaže žalobci uplatňují ustálenou praxi Parlamentu, neupřesnili, v čem tato praxe spočívá, ani nepředložili skutečnosti, které by její existenci mohly prokázat.
140 Zatřetí žalobci tvrdí, že jestliže by proběhla formální konzultace s kvestory, požádali by posledně uvedení o stanovisko právní služby a pojistněmatematických odborníků, což učinili v roce 1999 při změně pravidel ze dne 12. června 1990. Vedle toho, že je tento argument založen na pouhých dohadech ze strany žalobců, pokud jde o iniciativy, které kolegium kvestorů mohlo vyvinout, přitom obsah spisu odporuje jejich odkazu na účast kvestorů v rámci skutkových okolností z roku 1999. Jak totiž vyplývá z přípisu kolegia kvestorů ze dne 29. srpna 1998 adresovaného předsednictvu, který předložili žalobci, změny v dané době přezkoumala právní služba na žádost předsednictva, a nikoli na žádost kvestorů.
141 Z toho vyplývá, že je třeba třetí žalobní důvod žalobců zamítnout.
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení
142 Žalobci uvádějí, že důvod uplatněný ve třetím bodě odůvodnění rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 ke zvýšení věku, při jehož dosažení vzniká nárok na doplňkový důchod, na 63 let, vycházející z vývoje v odvětví starobních důchodů v členských státech, je protiprávní a že zvýšení věku, při jehož dosažení vzniká důchodový nárok, porušuje čl. 27 odst. 2 statutu poslanců.
143 Parlament tyto argumenty popírá.
144 Pokud jde zaprvé o údajné porušení čl. 27 odst. 2 statutu poslanců, v bodě 53 výše bylo konstatováno, že uvedený statut v okamžiku přijetí rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 ještě neplatil, a že v důsledku toho toto rozhodnutí nemohlo porušit ustanovení statutu.
145 Zadruhé, pokud jde o argument týkající se důvodu uplatněného v rámci třetího bodu odůvodnění rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009, v bodě 75 výše bylo konstatováno, že rozhodnutí o zvýšení důchodového věku v rámci doplňkového systému důchodového pojištění bylo odůvodněno hlavně obtížnou finanční situací fondu doplňkového důchodového pojištění. Vzhledem k tomu, že je tento důvod dostatečný k odůvodnění zvýšení důchodového věku, jak bylo konstatováno v bodech 70 až 109 výše, nemůže otázka, zda předsednictvo uplatnilo další důvody legitimně, ovlivnit výsledek projednávaného sporu. V důsledku toho musí být tento argument odmítnut jako irelevantní.
146 Z toho vyplývá, že čtvrtý žalobní důvod musí být zamítnut.
K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení dobré víry při plnění smluv
147 Žalobci, kteří vycházejí z existence smluvního vztahu mezi nimi a Parlamentem, tvrdí, že rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 je svévolné a porušuje smlouvu.
148 V tomto ohledu stačí připomenout, že jak bylo uvedeno v bodě 61 výše s odkazem na zjištění uskutečněná v rámci rozsudku Purvis v. Parlament, bod 29 výše, práva a povinnosti, které z doplňkového systému důchodového pojištění vyplývají pro Parlament a pro účastníky uvedeného systému, patří do rámce statutárního svazku, který je spojuje, a nemají tak smluvní povahu.
149 Pátý žalobní důvod je proto třeba zamítnout.
150 Jelikož byly zamítnuty všechny žalobní důvody, které žalobci uvedli na podporu své námitky protiprávnosti rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009, je třeba uvedenou námitku zamítnout. Z toho vyplývá, že rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 představovalo platný základ pro napadená rozhodnutí. V souladu s tím, co bylo uvedeno v bodě 27 výše, je proto třeba žaloby zamítnout v plném rozsahu.
K nákladům řízení
151 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Parlament požadoval náhradu nákladů řízení a žalobci neměli ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (čtvrtý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloby se zamítají.
2) Lordu Inglewoodovi a deseti dalším žalobcům, jejichž jména jsou uvedena v příloze, jakož i Marii‑Arlette Carlotti se ukládá náhrada nákladů řízení.
Pelikánová | Jürimäe | Van der Woude |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 13. března 2013.
Podpisy.
Příloha
Georges Berthu, s bydlištěm v Longré (Francie),
Guy Bono, s bydlištěm v Saint‑Martin‑de‑Crau (Francie),
David Robert Bowe, s bydlištěm v Leedsu (Spojené království),
Brendan Donnelly, s bydlištěm v Londýně (Spojené království),
Catherine Guy‑Quint, s bydlištěm v Cournon d’Auvergne (Francie),
Christine Margaret Oddy, s bydlištěm v Coventry (Spojené království),
Nicole Thomas‑Mauro, s bydlištěm v Épernay (Francie),
Gary Titley, s bydlištěm v Boltonu (Spojené království),
Maartje van Putten, s bydlištěm v Amsterdamu (Nizozemsko),
Vincenzo Viola, s bydlištěm v Palermu (Itálie).
Obsah
Právní rámec
Skutečnosti předcházející sporu
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
Právní otázky
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení nabytých práv a zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání
K první části, vycházející z porušení nabytých práv žalobců
– K nároku na doplňkový důchod při dovršení věku 60 let
– K nároku na předčasný doplňkový důchod od dosažení věku 50 let a k nároku na výplatu části doplňkového důchodu ve formě jednorázové částky
Ke druhé části, vycházející z porušení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání
– K vytýkané skutečnosti vycházející z porušení zásady právní jistoty
– K vytýkané skutečnosti vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásad proporcionality a rovného zacházení
K vytýkané skutečnosti vycházející z porušení zásady proporcionality
– K legitimitě sledovaného cíle
– K vhodnosti přijatých opatření k uskutečnění sledovaného cíle
– K volbě nejméně omezujícího opatření
K vytýkané skutečnosti vycházející z porušení zásady rovného zacházení
Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 29 pravidel NaP
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení
K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení dobré víry při plnění smluv
K nákladům řízení