Language of document : ECLI:EU:T:2021:206

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (pátého senátu)

ze dne 21. dubna 2021(*)

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá s ohledem na situaci v Libyi – Zmrazení finančních prostředků – Seznam osob, subjektů a orgánů, jimž se zmrazují finanční prostředky a hospodářské zdroje – Omezení týkající se vstupu na území nebo přejezdu přes území Evropské unie – Seznam osob, kterým se omezuje vstup na území nebo přejezd přes území Unie – Ponechání jména žalobce na seznamu – Lhůta k podání žaloby – Přípustnost – Povinnost uvést odůvodnění – Nesprávné posouzení“

Ve věci T‑322/19,

Aisha Muammer Mohamed El-Qaddafi, s bydlištěm v Mascate (Omán), zastoupená S. Bafadhel, barrister,

žalobkyně,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené V. Piessevauxem a M. Bishopem, jako zmocněnci,

žalované,

jejichž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU znějící zaprvé na zrušení prováděcího rozhodnutí Rady (SZBP) 2017/497 ze dne 21. března 2017, kterým se provádí rozhodnutí (SZBP) 2015/1333 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Libyi (Úř. věst. 2017, L 76, s. 25), a na zrušení prováděcího rozhodnutí Rady (SZBP) 2020/374 ze dne 5. března 2020, kterým se provádí rozhodnutí (SZBP) 2015/1333 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Libyi (Úř. věst. 2020, L 71, s. 14), v rozsahu, v němž ponechávají jméno žalobkyně na seznamech uvedených v přílohách I a III rozhodnutí Rady (SZBP) 2015/1333 ze dne 31. července 2015 o omezujících opatřeních s ohledem na situaci v Libyi a o zrušení rozhodnutí 2011/137/SZBP (Úř. věst. 2015, L 206, s. 34), a zadruhé na zrušení prováděcího nařízení Rady (EU) 2017/489 ze dne 21. března 2017, kterým se provádí čl. 21 odst. 5 nařízení (EU) 2016/44 o omezujících opatřeních s ohledem na situaci v Libyi (Úř. věst. 2017, L 76, s. 3), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2020/371 ze dne 5. března 2020, kterým se provádí čl. 21 odst. 5 nařízení (EU) 2016/44 o omezujících opatřeních s ohledem na situaci v Libyi (Úř. věst. 2020, L 71, s. 5), v rozsahu, v němž ponechávají jméno žalobkyně na seznamu uvedeném v příloze II nařízení Rady (EU) 2016/44 ze dne 18. ledna 2016 o omezujících opatřeních s ohledem na situaci v Libyi a o zrušení nařízení (EU) č. 204/2011 (Úř. věst. 2016, L 12, s. 1), a dále návrh na základě článku 265 SFEU znějící na určení, že Rada protiprávně neuvědomila žalobkyni o dotčených aktech v okamžiku jejich přijetí.

TRIBUNÁL (pátý senát),

ve složení D. Spielmann, předseda, U. Öberg a O. Spineanu-Matei (zpravodajka), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: R. Ūkelytė, radová

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 20. října 2020,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobkyně, Aisha Muammer Mohamed El-Qaddafi, je libyjskou státní příslušnicí a dcerou bývalého libyjského představitele, Muammara Kaddáfího.

2        Dne 26. února 2011 přijala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů (dále jen „Rada bezpečnosti“) rezoluci 1970 (2011), jejímž prostřednictvím byla zavedena omezující opatření vůči Libyi a vůči osobám a subjektům podílejícím se na závažném porušování lidských práv v Libyi, mimo jiné na útocích vůči civilnímu obyvatelstvu a zařízením a na porušování mezinárodního práva.

3        Dne 28. února a 2. března 2011 přijala Rada Evropské unie rozhodnutí 2011/137/SZBP o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Libyi (Úř. věst. 2011, L 58, s. 53) a nařízení (EU) č. 204/2011 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Libyi (Úř. věst. 2011, L 58, s. 1) (dále společně jen „akty z roku 2011“).

4        Článek 5 odst. 1 písm. a) rozhodnutí 2011/137 stanoví, že členské státy přijmou opatření nezbytná k zamezení vstupu na jejich území nebo průjezdu přes ně osobám uvedeným v rezoluci 1970 (2011) nebo označeným v souladu s touto rezolucí, jejichž jméno je uvedeno v příloze I k tomuto rozhodnutí.

5        Článek 6 odst. 1 písm. a) rozhodnutí 2011/137 a čl. 5 odst. 1 nařízení č. 204/2011 ve spojení s čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení v podstatě stanoví, že se zmrazují veškeré finanční prostředky, jiná finanční aktiva a hospodářské zdroje, jež jsou vlastněny nebo kontrolovány, a to přímo či nepřímo osobami určenými Radou bezpečnosti nebo výborem Rady bezpečnosti založeným na základě odstavce 24 rezoluce 1970 (2011) (dále jen Výbor) v souladu s odstavcem 22 rezoluce 1970 (2011) uvedenými v příloze III tohoto rozhodnutí a příloze II tohoto nařízení.

6        Žalobkyně patří mezi osoby, na které se vztahuje rezoluce 1970 (2011), a jsou proto zařazeny na seznamy uvedené v přílohách I a III rozhodnutí 2011/137 a v příloze II nařízení č. 204/2011 s následujícími identifikačními údaji a odůvodněním:

„KADDÁFÍ, Ajša Muammar [.] Datum narození: 1978. Místo narození: Tripolis, Libye. Dcera Muammara KADDÁFÍHO. Blízká spřízněnost s režimem. Datum určení Organizací spojených národů: 26 [února] 2011.“

7        Dne 17. března 2011 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 1973 (2011), která zavedla nová opatření vzhledem k situaci v Libyi. Dne 22. ledna 2013 přijala Rada prováděcí nařízení (EU) č. 50/2013, kterým se provádí čl. 16 odst. 2 nařízení č. 204/2011 (Úř. věst. 2013, L 20, s. 29), a rozhodnutí Rady 2013/45/SZBP, kterým se mění rozhodnutí 2011/137/SZBP (Úř. věst. 2013, L 20, s. 60), které pozměnily identifikační údaje týkající se žalobkyně obsažené v aktech z roku 2011, aby upřesnila, že se jmenovaná nachází v Alžírsku.

8        Dne 23. června 2014 přijala Rada rozhodnutí 2014/380/SZBP, kterým se mění rozhodnutí 2011/137 (Úř. věst. 2014, L 183, s. 52), a prováděcí nařízení (EU) č. 689/2014, kterým se provádí čl. 16 odst. 2 nařízení č. 204/2011 (Úř. věst. 2014, L 183, s. 1) (dále společně jen „akty z roku 2014“). Změny provedené těmito akty se netýkaly žalobkyně, jejíž jméno bylo tedy ponecháno na seznamech obsažených v přílohách I a III rozhodnutí 2011/137 a v příloze II nařízení č. 204/2011, a odůvodnění pro zařazení jejího jména na tyto seznamy se rovněž nezměnilo ve srovnání s odůvodněním obsaženým v aktech z roku 2011.

9        Dne 27. srpna 2014 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 2174 (2014), která odsoudila pokračující boje ozbrojených skupin a podněcování k násilí v Libyi, a zavádí další omezující opatření vůči osobám a subjektům, které jsou zapojené do činností či poskytují podporu činnostem ohrožujícím mír, stabilitu či bezpečnost Libye nebo které znemožňují či podkopávají úspěšné dokončení její politické transformace.

10      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 18. září 2014 podala žalobkyně žalobu, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑681/14, znějící na zrušení aktů z roku 2014 v rozsahu, v němž ponechávají jméno žalobkyně na seznamech uvedených v přílohách I a III rozhodnutí 2011/137 a v příloze II nařízení č. 204/2011.

11      Dne 18. prosince 2014 zaslala Rada zástupcům žalobkyně dopis, v němž uvedla, že Výbor informoval příslušné útvary Evropské unie o tom, že žalobkyně nedodržela zákaz vycestovat, čímž porušila ustanovení rezoluce 1970 (2011).

12      Dne 27. března 2015 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 2213 (2015), která přinesla mimo jiné určité změny kritérií pro zařazení na seznamy.

13      Dne 4. května 2015 zaslala Rada zástupcům žalobkyně dopis s řadou dokumentů (dále jen „dopis ze dne 4. května 2015“). Rada v něm uváděla, že žalobkyně učinila v letech 2011 a 2013 veřejná prohlášení vyzývající ke svržení libyjských orgánů ustavených po pádu režimu nastoleného jejím otcem a k pomstě za jeho smrt.

14      Dne 26. května 2015 přijala Rada rozhodnutí 2015/818/SZBP, kterým se mění rozhodnutí 2011/137 (Úř. věst. 2015, L 129, s. 13), a nařízení (EU) 2015/813, kterým se mění nařízení č. 204/2011 (Úř. věst. 2015, L 129, s. 1), a to konkrétně s cílem rozšířit kritéria pro určování osob a subjektů, na něž se vztahují omezující opatření stanovená v aktech z roku 2011.

15      Rada poté přezkoumala všechny seznamy se jmény osob a subjektů uvedené v přílohách aktů z roku 2011.

16      Tento přezkum byl ukončen přijetím rozhodnutí Rady 2015/1333/SZBP ze dne 31. července 2015 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Libyi a o zrušení rozhodnutí 2011/137 (Úř. věst. 2015, L 206, s. 34) a přijetím nařízení Rady (EU) 2016/44 ze dne 18. ledna 2016 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Libyi a o zrušení nařízení č. 204/2011 (Úř. věst. 2016, L 12, s. 1).

17      Článek 8 odst. 1 rozhodnutí 2015/1333 stanoví, že členské státy přijmou opatření nezbytná k zamezení vstupu na svá území nebo průjezdu přes ně osobám, které byly určeny a na které byla uvalena cestovní omezení Radou bezpečnosti nebo výborem podle bodu 22 rezoluce Rady bezpečnosti 1970 (2011), bodu 23 rezoluce Rady bezpečnosti 1973 (2011), bodu 4 rezoluce Rady bezpečnosti 2174 (2014) a bodu 11 rezoluce Rady bezpečnosti 2213 (2015), jak jsou uvedeny v příloze I k tomuto rozhodnutí.

18      Článek 9 odst. 1 rozhodnutí 2015/1333 a čl. 5 odst. 1 nařízení 2016/44 ve spojení s čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení v podstatě stanoví, že se zmrazují veškeré finanční prostředky, jiná finanční aktiva a hospodářské zdroje přímo nebo nepřímo vlastněné či ovládané osobami a subjekty, které byly určeny a na které bylo uvaleno zmrazení majetku Radou bezpečnosti nebo výborem podle bodu 22 rezoluce Rady bezpečnosti 1970 (2011), bodů 19, 22 a 23 rezoluce Rady bezpečnosti 1973 (2011), bodu 4 rezoluce Rady bezpečnosti 2174 (2014) a bodu 11 rezoluce Rady bezpečnosti 2213 (2015), jak jsou uvedeny v příloze III tohoto rozhodnutí a v příloze II tohoto nařízení.

19      Žalobkyně byla zařazena na seznamy uvedené v přílohách I a III rozhodnutí 2015/1333 a v příloze II nařízení 2016/44 (dále jen „sporné seznamy“) s následujícími identifikačními údaji a odůvodněním:

„[...] AJŠA MUAMMAR MUHAMMAD ABÚ MINJAR KADDÁFÍ [...] Datum narození: 1978 [.] Místo narození: Tripolis, Libye. Dostatečně spolehlivá přezdívka: Aisha Muhammed Abdul Salam [...] Adresa: Sultanát Omán (Předpokládaný status/místo pobytu: Sultanát Omán [.] Datum zařazení na seznam: 26. února 2011[.] Další informace na seznam zařazen[a] podle bodů 15 a 17 rezoluce Rady bezpečnosti č. 1970 (2011) (zákaz cestování, zmrazení majetku). Doplňující informace: Blízká spřízněnost s režimem. Vycestovala v rozporu s bodem 15 rezoluce Rady bezpečnosti č. 1970 (2011), jak ve své průběžné zprávě za rok 2013 uvedla skupina odborníků na Libyi.“

20      Dopisem ze dne 6. října 2016 zaslaným Radě advokátkou žalobkyně (dále jen „dopis ze dne 6. října 2016“) žalobkyně informovala Radu, že si po úmrtí svého předchozího advokáta přeje být nadále zastupována touto advokátkou a jedním z jejích kolegů, což bylo potvrzeno zmocněním, které k tomuto dopisu připojila, a že má tedy být veškerá korespondence napříště zasílána této advokátce.

21      Dne 21. března 2017 přijala Rada prováděcí rozhodnutí (SZBP) 2017/497, kterým se provádí rozhodnutí 2015/1333 (Úř. věst. 2017, L 76, s. 25), a prováděcí nařízení (EU) 2017/489, kterým se provádí čl. 21 odst. 5 nařízení 2016/44 (Úř. věst. 2017, L 76, s. 3) (dále společně jen „akty z roku 2017“), které mění sporné seznamy, aby byly zohledněny aktualizované informace poskytnuté Výborem.

22      Jméno žalobkyně bylo ponecháno na sporných seznamech s následujícími identifikačními údaji a odůvodněním:

„AISHA [...] MUAMMAR MUHAMMED [...] ABU MINYAR [...] QADHAFI [...] Datum narození: 1978 [.] Místo narození: Tripolis, Libye. Dostatečně spolehlivá přezdívka: Aisha Muhammed Abdul Salam [...] Adresa: Sultanát Omán (předpokládaný status/místo pobytu: Sultanát Omán) [.] Datum zařazení na seznam: 26. února 2011 (změna 11. listopadu 2016, 26. září 2014, 21. března 2013, 2. dubna 2012)[.] Další informace na seznam zařazena podle bodů 15 a 17 rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1970 (2011) (zákaz cestování, zmrazení majetku). Odkaz na internetové stránky se zvláštním sdělením Rady bezpečnosti OSN – INTERPOLU: https://www.interpol.int/en/notice/search/un/5525815“.

23      Rozsudkem ze dne 28. března 2017, El-Qaddafi v. Rada (T‑681/14, nezveřejněný, EU:T:2017:227), který bez podání kasačního opravného prostředku nabyl právní moci, rozhodl Tribunál o žalobě podané žalobkyní proti aktům z roku 2014 (viz bod 10 výše) a konstatoval, že podmínka, podle níž má Rada povinnost uvědomit žalobkyni o specifických a konkrétních důvodech, které ji vedly k závěru, že mají být omezující opatření vůči ní ponechána v platnosti, nebyla v projednávaném případě splněna. Konstatoval, že akty z roku 2014 uváděly pouze důvody pro prvotní zařazení jména žalobkyně na dotčené seznamy, přiložené k aktům z roku 2011, a tyto důvody podle něj nepostačovaly k odůvodnění ponechání jejího jména na těchto seznamech, jelikož kontext se podstatně liší; dále konstatoval, že dodatečné důvody uplatněné Radou jsou zjevně irelevantní, jelikož nepatří k důvodům, na jejichž základě byly akty z roku 2014 přijaty, a že byly Radě oznámeny po dni jejich přijetí. Uvedené akty proto zrušil v rozsahu, v němž bylo jméno žalobkyně ponecháno na seznamech uvedených v příloze I a III rozhodnutí 2011/137 a příloze II nařízení č. 204/2011.

24      Dne 5. února 2019 se advokátka žalobkyně obrátila na Radu s opakovanou žádostí, aby jí byla zasílána veškerá korespondence týkající se žalobkyně, jakož i rozhodnutí a nařízení přijatá vůči ní.

25      Dopisem zaslaným advokátce žalobkyně dne 25. března 2019 (dále jen „dopis ze dne 25. března 2019“) ji Rada informovala, že akty z roku 2017 přijala na základě informací aktualizovaných Výborem s tím, že jméno žalobkyně bylo ponecháno na sporných seznamech.

 Skutkové okolnosti po podání žaloby

26      Dne 11. února 2020 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 2509 (2020), v níž znovu potvrdila, že je nezbytné, aby státy přijaly opatření zakazující vstup na jejich území nebo průjezd přes ně všem osobám určeným Výborem zejména v souladu s odstavci 15 a 16 rezoluce 1970 (2011), a znovu potvrdila, že hodlá zajistit, že bude majetek zmrazený na základě odstavce 17 této rezoluce později dán k dispozici libyjskému lidu a využit v jeho prospěch.

27      Dne 5. března 2020 přijala Rada prováděcí rozhodnutí (SZBP) 2020/374, kterým se provádí rozhodnutí 2015/1333 (Úř. věst. 2020, L 71, s. 14), a prováděcí nařízení (EU) 2020/371, kterým se provádí čl. 21 odst. 5 nařízení 2016/44 (Úř. věst. 2020, L 71, s. 5) (dále společně jen „akty z roku 2020“), kterými bylo jméno žalobkyně ponecháno na sporných seznamech a odůvodnění pro její zařazení na seznam nebylo v porovnání s odůvodněním uvedeným v aktech z roku 2017 změněno.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

28      Žalobkyně podala projednávanou žalobu návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 27. května 2019.

29      Dne 14. srpna 2019 podala Rada kanceláři Tribunálu svoji žalobní odpověď.

30      Replika byla kanceláři Tribunálu předložena dne 4. října 2019 a duplika dne 28. listopadu 2019.

31      Vzhledem k tomu, že na základě čl. 27 odst. 5 jednacího řádu Tribunálu došlo ke změně složení senátů Tribunálu, byla projednávaná věc přidělena pátému senátu.

32      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 24. prosince 2019 požádala žalobkyně o konání jednání.

33      Rozhodnutím předsedy Tribunálu ze dne 22. ledna 2020 byla projednávaná věc přidělena nové soudkyni zpravodajce v důsledku překážky na straně původně určeného soudce zpravodaje.

34      Tribunál přijal organizační procesní opatření, kterým účastnice řízení vyhověly ve stanovené lhůtě.

35      Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 1. září 2020 upravila žalobkyně na základě článku 86 jednacího řádu žalobu tak, že směřuje nejen ke zrušení aktů z roku 2017, ale také k zrušení aktů z roku 2020 (dále společně jen „napadené akty“) v rozsahu, v němž se jí týkají. Rada předložila kanceláři Tribunálu své vyjádření k návrhu na úpravu žaloby dne 28. září 2020.

36      Na návrh soudkyně zpravodajky rozhodl Tribunál zahájit ústní část řízení.

37      Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 20. října 2020. Na závěr jednání byla ústní část řízení ukončena a byla zahájena porada ve věci.

38      V návaznosti na úpravu návrhových žádání žalobkyně v podstatě navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené akty v rozsahu, v němž bylo její jméno ponecháno na sporných seznamech;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

39      V návaznosti na vyjádření k návrhu na úpravu žaloby Rada v podstatě navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl žalobu jako nepřípustnou;

–        podpůrně zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        ještě podpůrněji pro případ, že by napadené akty byly zrušeny v rozsahu, v němž se týkají žalobkyně, zachoval účinky napadených rozhodnutí až do uplynutí lhůty pro podání kasačního opravného prostředku, nebo pokud by byl v této lhůtě podán kasační opravný prostředek, do jeho zamítnutí;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

 K přípustnosti argumentů uvedenýchbodech 3 až 12 návrhu na nařízení jednání a vynětí příloh E.1 až E.4 připojenýchtéto žádosti ze spisu

40      Rada na jednání uvedla, že argumenty uvedené v bodech 3 až 12 žádosti žalobkyně o nařízení jednání a dokumenty tvořící přílohy E.1 až E.4 k této žádosti jsou nepřípustné na základě článku 85 jednacího řádu.

41      Žalobkyně prohlásila, že uvedené přílohy E.1 až E.4 vyňala ze spisu, přičemž nadále trvala na argumentech uvedených v bodech 3 až 12 její žádosti o nařízení jednání.

42      Je třeba připomenout, že písemná část řízení před Tribunálem zahrnuje první výměnu spisů v souladu s články 76 a 81 jeho jednacího řádu, která může být podle článku 83 tohoto jednacího řádu následována druhou a poslední výměnou spisů účastníků řízení, považuje-li to Tribunál za nezbytné pro doplnění obsahu spisu ve věci.

43      V projednávané věci je třeba konstatovat, že argumenty uvedené v bodech 3 až 12 žádosti o nařízení jednání nejsou důvody, kvůli nimž si žalobkyně přeje být vyslechnuta. Žalobkyně navíc v těchto bodech uvádí argumenty, které již předložila v předchozích písemných vyjádřeních, a hodlá reagovat na vyjádření obsažená v duplice. Proto je třeba odhlédnout od bodů 3 až 12 žádosti o nařízení jednání a vyjmout ze spisu ve věci dokumenty tvořící přílohy E.1 až E4.

 K žalobě na základě článku 263 SFEU

 K přípustnosti

44      Aniž Rada vznesla samostatným podáním na základě čl. 130 odst. 1 jednacího řádu námitku nepřípustnosti, v žalobní odpovědi a ve vyjádření k návrhu na úpravu žaloby namítá nepřípustnost žaloby v rozsahu, v němž je založena na článku 263 SFEU, a to z důvodu pozdního podání.

45      Tvrdí, že neměla povinnost uvědomit žalobkyni o napadených aktech, jelikož rozhodnutí 2015/1333 ani nařízení 2016/44 neobsahují ustanovení, z něhož by vyplývalo, že musí osobám nebo subjektům uvedeným na sporných seznamech oznámit akty, kterými mění údaje, jež se jich týkají. Kromě toho uvádí, že její dopis ze dne 25. března 2019 odpovídá na dopis advokátky žalobkyně ze dne 5. února 2019 a nelze mít za to, že se žalobkyně dozvěděla o aktech z roku 2017 ve smyslu článku 263 šestého pododstavce SFEU právě díky tomuto dopisu. Žalobkyně podle ní dále nemůže platně tvrdit, že se s akty z roku 2020 seznámila v rámci odpovědi Rady na otázky položené Tribunálem v rámci organizačního procesního opatření, které jí bylo oznámeno dopisem soudní kanceláře ze dne 13. července 2020. Okamžik, kdy se dotčená osoba dozví o aktu, lze totiž považovat za počátek běhu lhůty pro podání žaloby na neplatnost pouze v případě, že tento akt nebyl ani zveřejněn, ani oznámen. V projednávané věci přitom lhůta pro podání žaloby proti napadeným aktům začala běžet od jejich zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie, k němuž došlo dne 22. března 2017, pokud jde o akty z roku 2017, a dne 6. března 2020, pokud jde o akty z roku 2020.

46      Rada na jednání v odpověď na otázku Tribunálu upřesnila, že i když má v rámci některých sankčních režimů výslovnou povinnost oznámit dotčeným osobám veškeré změny v zápisu na seznam spolu s odůvodněním, není tomu tak v případě sankčního režimu s ohledem na situaci v Libyi.

47      Žalobkyně tvrdí, že její žaloba splňuje kritéria pro přípustnost stanovená v článku 263 SFEU, a zejména kritérium týkající se lhůty pro podání žaloby. Žaloba totiž byla doručena kanceláři Tribunálu dne 27. května 2019, tedy ve lhůtě dvou měsíců prodloužené o deset dnů z důvodu vzdálenosti ve smyslu článku 60 jednacího řádu od oznámení aktů z roku 2017 žalobkyni, k němuž podle ní došlo dopisem ze dne 25. března 2019 (viz bod 25 výše). Návrh na úpravu žaloby znějící na zrušení aktů z roku 2020 byl dále podán ve lhůtě dvou měsíců prodloužené o deset dnů z důvodu vzdálenosti od okamžiku, kdy se žalobkyně dozvěděla o přijetí těchto aktů z odpovědi Rady na organizační procesní opatření, přičemž uvedená odpověď byla žalobkyni oznámena dopisem soudní kanceláře ze dne 13. července 2020 (viz bod 34 výše).

48      Tvrdí, že Rada má oznamovací povinnost také v případě rozhodnutí pozměňujících rozhodnutí o zařazení na seznam, a to i v případě, že nejsou předloženy nové důvody. Žalobkyně tvrdí, že kdyby Rada neměla povinnost jí napadené akty oznámit, jediným způsobem jak se dozvědět o jejich přijetí, by bylo jejich zveřejnění v Úředním věstníku, což by znamenalo, že by její možnost obrátit se na Tribunál v přiměřené lhůtě byla neoprávněně omezena. Stanovisko Rady podle ní pomíjí judikaturu, podle níž se nemůže libovolně rozhodnout, jakým způsobem sdělí svá rozhodnutí dotčeným osobám. Vzhledem k tomu, že měla k dispozici adresu advokátky zmocněné žalobkyní, jak potvrzuje dopis ze dne 6. října 2016, jehož přijetí Rada potvrdila, měly jí být napadené akty oznámeny tímto způsobem. K takovému oznámení podle ní došlo pouze v případě aktů z roku 2017 dopisem ze dne 25. března 2019. O aktech z roku 2020 se žalobkyně dozvěděla nepřímo prostřednictvím dopisu soudní kanceláře ze dne 13. července 2020 (viz bod 45 výše). Žaloba a návrh na úpravu žaloby, který byl předložen v souladu s čl. 86 odst. 1 jednacího řádu, tak podle ní byly podány ve lhůtě stanovené v článku 263 SFEU.

49      Nejprve je třeba připomenout, že podle článku 263 šestého pododstavce SFEU musí být žaloba na neplatnost podána ve lhůtě dvou měsíců, a to podle okolností ode dne vyhlášení napadeného aktu, ode dne jeho oznámení žalobci nebo ode dne, kdy se o něm žalobce dozvěděl.

50      Podle článku 86 odst. 1 jednacího řádu v případě, že je akt, jehož zrušení je navrhováno, nahrazen nebo změněn jiným aktem se stejným předmětem, může žalobce před ukončením ústní části řízení nebo před rozhodnutím Tribunálu, že rozhodne bez konání ústní části řízení, žalobu upravit tak, že zohlední tuto novou skutečnost.

51      Zásada účinné soudní ochrany podle judikatury znamená, že unijní orgán, který stejně jako v projednávané věci vůči určité osobě nebo určitému subjektu přijme individuální omezující opatření nebo takové opatření ponechá v platnosti, musí sdělit důvody, na nichž jsou tato opatření založena, a to buď v okamžiku přijetí těchto opatření, nebo alespoň co možná nejdříve po jejich přijetí, aby tyto osoby nebo subjekty mohly využít svého práva tento akt napadnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. listopadu 2014, Mayaleh v. Rada, T‑307/12 a T‑408/13, EU:T:2014:926, bod 54 a citovaná judikatura).

52      Tato situace vyplývá ze zvláštní povahy aktů ukládajících omezující opatření vůči osobě či subjektu, které se podobají aktům s obecnou působností, neboť zakazují určité kategorii obecně a abstraktně určených adresátů zejména poskytnout finanční zdroje a hospodářské prostředky k dispozici osobám a subjektům, jejichž jména jsou uvedena na seznamech obsažených v jejich přílohách, a zároveň představují řadu individuálních rozhodnutí vůči uvedeným osobám a subjektům (viz rozsudek ze dne 23. dubna 2013, Gbagbo a další v. Rada, C‑478/11 P až C‑482/11 P, EU:C:2013:258, bod 56 a citovaná judikatury).

53      V projednávané věci se uplatní zásada účinné soudní ochrany na článek 13 rozhodnutí 2015/1333, který ve svých odstavcích 1 a 3 stanoví, že „[p]okud Rada bezpečnosti nebo výbor [pro sankce] zařadí na seznam určitou osobu nebo subjekt, Rada tuto osobu nebo subjekt zahrne do přílohy I nebo III [uvedeného rozhodnutí]“ a že „Rada sdělí [této] osobě či [tomuto] subjektu [...] své rozhodnutí, včetně důvodů zařazení na seznam, a to buď přímo, je-li známa adresa, nebo zveřejněním oznámení, a této osobě či subjektu umožní se k této záležitosti vyjádřit“.

54      Článek 21 odst. 1 a 3 nařízení 2016/44 obsahuje podobné ustanovení.

55      Z toho vyplývá, že takové akty, jako jsou sporné akty, sice vstoupí v platnost zveřejněním, avšak lhůta pro podání žaloby na neplatnost proti těmto aktům na základě článku 263 čtvrtého pododstavce SFEU začíná pro jednotlivé uvedené osoby a subjekty plynout ode dne, kdy jim uvedené akty byly povinně sděleny (viz rozsudek ze dne 23. října 2015, Oil Turbo Compressor v. Rada, T‑552/13, EU:T:2015:805, bod 41 a citovaná judikatura). Stejně tak lhůta pro podání návrhu směřujícího ke zpochybnění či rozšíření návrhových žádání a žalobních důvodů na akt, který ponechává tato opatření v platnosti, začíná běžet teprve od okamžiku, kdy byl tento nový akt dotyčné osobě nebo dotyčnému subjektu sdělen (viz rozsudek ze dne 5. listopadu 2014, Mayaleh v. Rada, T‑307/12 a T‑408/13, EU:T:2014:926, bod 56 a citovaná judikatura).

56      Je třeba uvést, že akty z roku 2017 jsou stejně jako akty z roku 2020 akty, kterými Rada ponechala jméno žalobkyně na sporných seznamech. Je pravda, jak tvrdí Rada, že rozhodnutí 2015/1333 a nařízení 2016/44, k nimž jsou tyto seznamy připojeny, neukládá Radě výslovnou povinnost oznámit dotčeným osobám nebo subjektům akty, kterými ponechává jejich jména na uvedených seznamech.

57      Taková oznamovací povinnost však vyplývá ze zásady účinné soudní ochrany, jak je vykládána judikaturou připomenutou v bodě 55 výše, podle níž je Rada povinna oznámit dotčeným osobám, že jejich jméno bylo ponecháno na seznamu spolu s odůvodněním, a to nezávisle na tom, zda se Rada při rozhodování, zda je na seznamu ponechá, opřela o nové skutečnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. listopadu 2014, Mayaleh v. Rada, T‑307/12 a T‑408/13, EU:T:2014:926, bod 57).

58      Kromě toho je třeba zdůraznit, že v projednávané věci nejsou akty, jimiž je jméno osoby ponecháno na sporných seznamech, přijímány v pravidelných intervalech. Vzhledem k tomu, že je tak jejich přijetí nepředvídatelné, je třeba uvést, že kdyby lhůta pro podání žaloby na neplatnost proti těmto aktům začala běžet dnem jejich zveřejnění, taková osoba, jako je žalobkyně, by musela neustále ověřovat tuto skutečnost v Úředním věstníku, což by mohlo bránit jejímu přístupu k unijnímu soudu.

59      Za těchto konkrétních okolností Rada nemůže platně tvrdit, že lhůta pro podání žaloby na neplatnost napadených aktů stanovená v článku 263 čtvrtém pododstavci SFEU začala vůči žalobkyni běžet ode dne jejich zveřejnění v Úředním věstníku.

60      Za účelem určení data oznámení, od kterého začaly běžet lhůty, které měla žalobkyně dodržet pro účely napadení sporných aktů před Tribunálem, je třeba vymezit, jakým způsobem měla Rada povinnost jí tyto akty oznámit.

61      V tomto ohledu je třeba připomenout, že Rada se nemůže volně rozhodnout, jakým způsobem dotčeným osobám oznámí akty, kterými je podrobuje omezujícím opatřením. Z bodu 61 rozsudku ze dne 23. dubna 2013, Gbagbo a další v. Rada (C‑478/11 P až C‑482/11 P, EU:C:2013:258), totiž vyplývá, že nepřímé oznámení takových aktů formou zveřejnění oznámení v Úředním věstníku je povoleno pouze v případech, kdy Rada nemůže takové akty oznámit individuálně. V opačném by se Rada mohla snadno zprostit své povinnosti oznamovat akty individuálně (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 10. června 2016, Pšonka v. Rada, T‑381/14, EU:T:2016:361, bod 41 a citovaná judikatura).

62      Z judikatury citované v bodě 61 výše vyplývá, že čl. 13 odst. odst. 3 rozhodnutí 2015/1333 a čl. 21 odst. 3 nařízení 2016/44 musí být vykládán v tom smyslu, že má-li Rada k dispozici adresu osoby, vůči níž jsou omezující opatření namířena, lhůta pro podání žaloby, v níž tato osoba musí tyto akty napadnout před Tribunálem, nezačne běžet, pokud akty obsahující tato opatření nebyly oznámeny přímo. Pouze v případě, že je nemožné individuálně oznámit dotčené osobě akt, kterým jsou přijata nebo ponechána v platnosti omezující opatření vůči této osobě, počíná lhůta pro podání žaloby plynout okamžikem zveřejnění oznámení v Úředním věstníku (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 6. září 2013, Bank Melli Iran v. Rada, T‑35/10 a T‑7/11, EU:T:2013:397, bod 59, a ze dne 4. února 2014, Syrian Lebanese Commercial Bank v. Rada, T‑174/12 a T‑80/13, EU:T:2014:52, body 59 a 60 a citovaná judikatura).

63      V tomto ohledu je třeba uvést, že Rada nemá možnost individuálně oznámit fyzické nebo právnické osobě nebo subjektu akt obsahující omezující opatření, která se jich týkají, buď v případě, kdy adresa této osoby nebo tohoto subjektu není veřejná a nebyla jí poskytnuta, nebo v případě, kdy oznámení bylo zasláno na adresu, kterou má Rada k dispozici, bezúspěšně, a to přes veškeré kroky, které Rada s náležitou péčí podnikla ve snaze o doručení takového oznámení (rozsudek ze dne 5. listopadu 2014, Mayaleh v. Rada, T‑307/12 a T‑408/13, EU:T:2014:926, bod 61).

64      Z judikatury rovněž vyplývá, že Rada v zásadě nemůže splnit povinnost oznámit dotyčné osobě akt obsahující omezující opatření vůči ní tak, že oznámení o tomto aktu zašle advokátům, kteří ji zastupují. Doručení zástupci žalobce se považuje za doručení adresátovi pouze tehdy, pokud je taková forma doručení výslovně stanovena právní úpravou, pokud mezi stranami existuje dohoda v tomto smyslu nebo je-li advokát řádně zmocněn k přijetí takového oznámení na účet svého klienta (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2017, El-Qaddafi v. Rada, T‑681/14, nezveřejněný, EU:T:2017:227, body 31 a 34 a citovaná judikatura).

65      V projednávané věci ze spisu vyplývá, že k datu 21. března 2017, kdy byly přijaty akty z roku 2017, jakož i k datu 5. března 2020, kdy byly přijaty akty z roku 2020, měla Rada k dispozici, jak potvrdila na jednání, adresu advokátky žalobkyně a zmocnění od žalobkyně, které zaslala dopisem ze dne 6. října 2016, jehož přijetí Rada potvrdila téhož dne. Uvedené zmocnění podepsané žalobkyní dne 12. března 2015 konkrétně upřesňuje, že zmocňuje svou advokátku k tomu, aby korespondovala a jednala na její účet ve všech otázkách týkajících se sankcí, které vůči ní přijala Rada bezpečnosti, jakož i v jakékoli otázce týkající se zahrnutí jejího jména do přílohy I rozhodnutí 2011/137 nebo do jakéhokoli jiného aktu, který Rada postupně přijala.

66      Okolnosti projednávané věci se tedy liší od okolností věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 28. března 2017, El-Qaddafi v. Rada (T‑681/14, nezveřejněný, EU:T:2017:227), v níž Tribunál konstatoval, že nebyl předložen důkaz o zmocnění zástupce žalobkyní, takže nelze mít za to, že Rada dotčené rozhodnutí platně oznámila žalobkyni, když jej oznámila jejímu zástupci, a že tedy lhůta pro podání žaloby začala běžet od data zveřejnění v Úředním věstníku.

67      Je třeba rovněž uvést, jak potvrdila Rada v odpovědi na otázky položené v rámci organizačního procesního opatření a na jednání, že napadené akty nebyly zveřejněny prostřednictvím oznámení v Úředním věstníku určeného osobám dotčeným spornými přílohami.

68      Vzhledem k tomu, že ze spisu nevyplývá, že by Rada nemohla oznámit napadené akty přímo žalobkyni nebo její řádně zmocněné advokátce, nebo že by takové oznámení bylo neúspěšné, a vzhledem tomu, že v Úředním věstníku nebylo zveřejněno oznámení o ponechání jména žalobkyně na sporných seznamech, došlo k individuálnímu oznámení aktů z roku 2017 žalobkyni platně dopisem ze dne 25. března 2019, kterým Rada v návaznosti na dopis advokátky žalobkyně ze dne 5. února 2019 (viz bod 24 výše) doručila uvedené akty této advokátce.

69      Ze spisu ani z argumentace Rady konečně nevyplývá, že se žalobkyně s napadenými akty skutečně seznámila ve smyslu článku 263 šestého pododstavce SFEU, čímž může začít běh lhůt pro podání žaloby, před 25. březnem 2019, kdy Rada doručila akty z roku 2017 advokátce zmocněné žalobkyní, nebo pokud jde o akty z roku 2020, před 13. červencem 2020, kdy byla doručena odpověď Rady na otázky položené v rámci organizačních procesních opatření Tribunálu (viz bod 25 níže).

70      Každopádně i za předpokladu, že by individuální oznámení napadených aktů ke dni 25. března 2019 a 13. července 2020 muselo být považováno za neplatné, lhůta pro podání žaloby by v tomto případě nezačala běžet, a projednávaná žaloba by tedy nebyla podána pozdě.

71      Je tedy třeba konstatovat, že vzhledem k tomu, že Rada žalobkyni platně neoznámila akty z roku 2017 před 25. březnem 2019, žalobkyně ke dni podání žaloby dne 27. května 2019 stále mohla podat žalobu směřující k jejich zrušení ve lhůtě. Stejně tak mohla podat návrh na úpravu žaloby dne 1. září 2020 za účelem úpravy žaloby tak, aby zohledňovala přijetí aktů z roku 2020, a navrhovat jejich zrušení.

72      Za těchto okolností je třeba zamítnout námitku nepřípustnosti vznesenou Radou, vycházející z pozdního podání žaloby proti napadeným aktům v rozsahu, v němž je založena na článku 263 SFEU.

 K věci samé

73      Na podporu žaloby v rozsahu, v němž je založena na článku 263 SFEU, předkládá žalobkyně čtyři žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení podstatných formálních náležitostí souvisejících s právem na účinnou soudní ochranu, druhý z porušení překážky věci rozsouzené a zásady právní jistoty a práva na účinnou právní ochranu, třetí z absence právního základu a nedostatečného odůvodnění pro ponechání jejího jména na sporných seznamech a čtvrtý z nepřiměřeného porušení jejích základních práv.

74      Úvodem je třeba rozlišit akty, kterými byla žalobkyně zařazena na seznamy osob, na něž se vztahují omezující opatření, od následujících aktů, kterými bylo její jméno ponecháno na těchto seznamech. Akty z roku 2011, a sice rozhodnutí 2011/137 a nařízení č. 204/2011, jakož i následné akty o zařazení na seznam, a sice rozhodnutí 2015/1333 a 2016/44, totiž nejsou předmětem projednávané žaloby a nebyly včas napadeny před unijním soudem. Pokud jde o akty z roku 2014, ty byly předmětem žaloby, v návaznosti na niž byl vydán rozsudek ze dne 28. března 2017, El-Qaddafi v. Rada (T‑681/14, nezveřejněný, EU:T:2017:227), který nabyl právní moci, jelikož proti němu nebyl podán kasační opravný prostředek. Žalobní důvody žalobkyně jsou tedy přípustné pouze v rozsahu, v němž se týkají zrušení napadených aktů, tedy aktů z roku 2017, a v návaznosti na úpravu žaloby na základě článku 86 jednacího řádu rovněž aktů z roku 2020 v rozsahu, v němž ponechávají jméno žalobkyně na sporných seznamech.

75      Nejprve je třeba posoudit třetí žalobní důvod, kterým žalobkyně vytýká Radě, že se rozhodla ponechat omezující opatření vůči její osobě v platnosti bez odůvodnění a právního základu.

76      V tomto ohledu je třeba připomenout, že otázka odůvodnění, která se týká podstatné formální náležitosti, se liší od otázky prokázání tvrzeného jednání, která se týká materiální legality dotčeného aktu a implikuje ověření pravdivosti skutečností uvedených v tomto aktu, jakož i kvalifikaci těchto skutečností jakožto skutečností odůvodňujících uplatnění omezujících opatření vůči dotyčné osobě (viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, EU:C:2012:718, bod 60 a citovaná judikatura).

77      Odůvodnění rozhodnutí je totiž formálním vyjádřením důvodů, na kterých toto rozhodnutí spočívá. Jestliže jsou tyto důvody stiženy vadami, je jimi stižena materiální legalita rozhodnutí, avšak nikoli jeho odůvodnění, které může být dostačující, i když obsahuje vadné důvody. Z toho vyplývá, že výtky a argumenty směřující ke zpochybnění opodstatněnosti aktu jsou v rámci žalobního důvodu vycházejícího z neexistence nebo nedostatečnosti odůvodnění irelevantní (viz rozsudek ze dne 18. června 2015, Ipatau v. Rada, C‑535/14 P, EU:C:2015:407, bod 37 a citovaná judikatura).

78      V projednávané věci, jak ostatně potvrdila žalobkyně na jednání, je tedy třeba v rámci třetího žalobního důvodu odlišit první část vycházející z nedostatečného odůvodnění napadených aktů a druhou část vycházející v podstatě z absence skutkového základu odůvodňujícího ponechání jejího jména na sporných seznamech a z toho, že Rada nepředložila důkazy prokazující opodstatněnost opatření vůči žalobkyni.

–       K první části třetího žalobního důvodu vycházející z nedostatečného odůvodnění napadených aktů

79      Žalobkyně tvrdí, že na rozdíl od toho, co požadují čl. 13 odst. 3 rozhodnutí 2015/1333 a čl. 21 odst. 3 nařízení 2016/44, jakož i pokyny Rady v oblasti sankcí, jsou napadené akty nedostatečně odůvodněny.

80      Rada namítá, že žalobkyně mohla pochopit kontext a dosah opatření, která se jí týkají, na základě samotných napadených aktů, jakož i důkazů a vysvětlení, které jí byly poskytnuty.

81      Je třeba připomenout, že povinnost odůvodnit akt nepříznivě zasahující do něčího právního postavení, která je součástí zásady respektování práva na obhajobu, má za cíl poskytnout dotyčné osobě dostatečné informace pro zjištění, zda je akt opodstatněný, nebo zda je případně stižen vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost před unijním soudem, a také umožnit unijnímu soudu přezkoumat legalitu tohoto aktu (viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, EU:C:2012:718, bod 49 a citovaná judikatura). Z odůvodnění vyžadovaného článkem 296 SFEU musí kromě toho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, který akt vydal (viz rozsudky ze dne 24. září 2014, Kadhaf Al Dam v. Rada, T‑348/13, nezveřejněný, EU:T:2014:806, bod 63 a citovaná judikatura, a ze dne 20. září 2016, Alsharghawi v. Rada, T‑485/15, nezveřejněný, EU:T:2016:520, bod 27 a citovaná judikatura).

82      Pokud jde o omezující opatření, není sice nutné vyžadovat detailní odpověď na připomínky předložené dotčenou osobou, avšak povinnost uvést odůvodnění za všech okolností, a to i v případech, kdy odůvodnění unijního aktu odpovídá důvodům uvedeným mezinárodním orgánem, implikuje, že toto odůvodnění uvede individuální, specifické a konkrétní důvody, na základě kterých mají příslušné orgány za to, že je vůči dotyčné osobě nutné přijmout omezující opatření (viz rozsudek ze dne 18. února 2016, Rada v. Bank Mellat, C‑176/13 P, EU:C:2016:96, bod 76 a citovaná judikatura). Odůvodnění aktu Rady, kterým je uloženo omezující opatření, proto v zásadě nemůže mít formu pouhé obecné a stereotypní formulace (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. června 2016, Al Matri v. Rada, T‑545/13, nezveřejněný, EU:T:2016:376, bod 146 a citovaná judikatura).

83      Odůvodnění však musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a kontextu, ve kterém byl akt přijat. Odůvodnění musí být posuzováno v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož dostatečnost odůvodnění musí být posuzována nejen s ohledem na znění dotčeného aktu, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudky ze dne 24. září 2014, Kadhaf Al Dam v. Rada, T‑348/13, nezveřejněný, EU:T:2014:806, bod 66 a citovaná judikatura, a ze dne 20. září 2016, Alsharghawi v. Rada, T‑485/15, nezveřejněný, EU:T:2016:520, bod 30 a citovaná judikatura).

84      Akt nepříznivě zasahující do právního postavení je konkrétně dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou dotčené osobě známy a které jí umožňují pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato (viz rozsudky ze dne 24. září 2014, Kadhaf Al Dam v. Rada, T‑348/13, nezveřejněný, EU:T:2014:806, bod 67 a citovaná judikatura, a ze dne 20. září 2016, Alsharghawi v. Rada, T‑485/15, nezveřejněný, EU:T:2016:520, bod 31 a citovaná judikatura).

85      V projednávané věci je třeba konstatovat, že napadené akty uvádí, proč Rada ponechala jméno žalobkyně na sporných seznamech v březnu 2017 a březnu 2020, přičemž tohoto odůvodnění se shoduje s důvody uvedenými pro účely zařazení jejího jména na seznamy připojené k aktům z roku 2011 a poté na sporné seznamy – tj. seznamy přiložené k rozhodnutí 2015/1333 a k nařízení 2016/44, a to že byla zařazena na základě odstavců 15 a 17 rezoluce 1970 (2011) z důvodu její blízké spřízněnosti s režimem M. Kaddáfího.

86      Navíc je třeba uvést, že Rada poskytla žalobkyni informace (viz bod 13 výše), když odkázala na prohlášení, která žalobkyně učinila veřejně v letech 2011 a 2013 a kterými vyzývala ke stržení legitimních libyjských orgánů a k pomstě za smrt svého otce, a dále na přetrvávající nestabilitu situace v Libyi, přičemž zopakovala potřebu zabránit jednotlivcům spřízněným s předchozím režimem M. Kaddáfího, aby pokračovali v podkopávání situace v Libyi.

87      Z toho vyplývá, že žalobkyně mohla pochopit, že její jméno bylo ponecháno na sporných seznamech vzhledem k tomu, že na ně byla zařazena na základě bodů 15 a 17 rezoluce 1970 (2011), vzhledem k těmto prohlášením, která jsou součástí kontextu, do kterého napadené akty spadaly, a vzhledem k tomu, že Rada nadále považovala tato opatření za nezbytná.

88      Údaje uvedené v napadených aktech včetně informací poskytnutých v rámci výměny korespondence s Radou byly tedy dostatečné k tomu, aby žalobkyni umožnily vytvořit si názor na řádnost napadených aktů a připravit si jejich kritiku, což mohla v projednávané věci platně učinit.

89      První část třetího žalobního důvodu tudíž musí být zamítnuta.

–       K druhé části třetího žalobního důvodu vycházející z absence skutkového základu odůvodňujícího ponechání jména žalobkyně na sporných seznamech

90      Žalobkyně tvrdí, že napadené akty neuvádí právní základ, který by Radě umožnil ponechat její jméno na sporných seznamech, a že její jméno na nich bylo ponecháno jedině z důvodu, že ji Rada bezpečnosti nadále evidovala podle odstavců 15 a 17 rezoluce 1970 (2011). Žalobkyně s odkazem na rozsudek ze dne 28. března 2017, El-Qaddafi v. Rada (T‑681/14, nezveřejněný, EU:T:2017:227), tvrdí, že napadené akty neobsahují individuální, specifické a konkrétní důvody pro ponechání jejího jména na sporných seznamech navzdory pádu režimu, kterého se uvedená rezoluce týkala.

91      Informace, které Rada konkrétně uvedla jako důvod pro ponechání jména žalobkyně na sporných seznamech, nemají podle ní žádnou spojitost se specifickým obdobím a jednáním popsaným v odstavcích 15 a 17 rezoluce 1970 (2011) nebo byly odvozeny z vágních či jiných zdrojů postrádajících důkazní hodnotu.

92      Pokud jde o tvrzení vzešlá z doslechu, která jí připisují konkrétní vyjádření, Rada měla podle žalobkyně povinnost posoudit jejich relevanci a význam s ohledem na písemnou záruku ománských orgánů, že žalobkyně dodržela podmínky pro pobyt v jejich zemi, a dále s ohledem na písemné vyjádření libyjských orgánů uvádějící, že odstranění jména žalobkyně ze seznamů nenaruší mír a usmiřování v Libyi a že v Libyi není vnímána jako riziko pro mírový politický proces.

93      Pokud jde o informace, které podle všeho naznačují, že je jakkoli zapojena do finančních nesrovnalostí, žalobkyně tvrdí, že Rada nikdy netvrdila, a tím spíše ani neprokázala, že konkrétní majetek dotčený předmětnými omezujícími opatřeními je plodem zpronevěry nebo má jakoukoli souvislost s důvody uvedenými v odstavcích 15 a 17 rezoluce 1970 (2011).

94      Žalobkyně má za to, že i když příznivci bývalého režimu M. Kaddáfího nadále usilují o destabilizaci situace v Libyi a byli zapojeni do útoků proti civilistům, důvody pro ponechání jejího jména na sporných seznamech zjevně neuvádí nic, z čeho by mohla vyvodit svou individuální, specifickou a konkrétní úlohu v těchto událostech a význam její případné role v nedostatku bezpečnosti v Libyi.

95      Rada zpochybňuje argumenty žalobkyně. Na prvním místě namítá, že důvody pro ponechání jména žalobkyně na sporných seznamech nebyly zohledněny v rozsudku ze dne 28. března 2017, El-Qaddafi v. Rada (T‑681/14, nezveřejněný, EU:T:2017:227), který se týkal aktů z roku 2014, a nemohou tedy představovat skutkové nebo právní otázky, které byly ve skutečnosti či nutně tímto rozsudkem rozhodnuty.

96      Na druhém místě Rada tvrdí, že napadené akty přijala na základě informací obsažených v jejím dopise ze dne 4. května 2015 (viz bod 13 výše) a aktualizovaných informací poskytnutých Výborem, které doplňují odkaz na sdělení Interpolu a vypouští odstavec s „doplňujícími informacemi“ o porušení zákazu cestovat. Pokud jde o doplnění odkazu na sdělení Interpolu, Rada nicméně uvádí, že vzhledem k tomu, že se týká vyšetřování finančních trestných činů, nevycházela z informací týkajících se tohoto vyšetřování, neboť tento druh jednání nespadá pod kritéria pro určení osob stanovená v článcích 8 a 9 rozhodnutí 2015/1333 a odpovídajících ustanoveních nařízení 2016/44 nebo příslušných rezolucí Rady bezpečnosti.

97      Zaprvé Rada tvrdí, jak naznačuje bod 3 odůvodnění rozhodnutí 2015/1333, že mír, stabilita a bezpečnost Libye jsou i nadále ohroženy a úspěšné dokončení její politické transformace je neustále podkopáváno nebo je mu bráněno mimo jiné vyostřením stávajících rozporů osobami a subjekty určenými jako osoby a subjekty, které byly zapojeny do represivních politik bývalého režimu M. Kaddáfího v Libyi či byly dříve jinak spojeny s tímto režimem. Tribunál dále v rozsudku ze dne 20. září 2016, Alsharghawi v. Rada (T‑485/15, nezveřejněný, EU:T:2016:520), rovněž rozhodl, že správnost tohoto posouzení Rady je potvrzena okolností, že Rada bezpečnosti ve své rezoluci 2213 (2015) v podstatě potvrdila potřebu zabránit jednotlivcům spojeným s dřívějším režimem M. Kaddáfího destabilizovat situaci v Libyi.

98      Zadruhé Rada tvrdí, že prohlášení a novinové články, o nichž žalobkyni uvědomila dopisem ze dne 4. května 2015 (viz bod 13 výše) jsou dostatečně konkrétní, přesné a shodující se, aby dosvědčily pravdivost prohlášení, která žalobkyně učinila veřejně v letech 2011 a 2013 a jimiž vyzývala ke svržení legitimních libyjských orgánů a k pomstě za smrt svého otce. Tato prohlášení jasně odpovídají kritériím pro zařazení na sporné seznamy, jelikož prokazují, že žalobkyně stejně jako ostatní jednotlivci spojení s bývalým režimem M. Kaddáfího přispívá k destabilizaci situace v Libyi. Skutečnost, že se ománské orgány domnívaly, že pobyt žalobkyně v Ománu namísto pobytu v bezprostřední blízkosti k Libyi přispívá ke zmírnění napětí v regionu, a že povolení k pobytu v Ománu pro žalobkyni bylo podmíněno tím, že se zaváže nevykonávat politickou činnost, podle Rady dokládá, že i nadále představuje hrozbu pro mír, stabilitu nebo bezpečnost Libye.

99      Aktualizované informace poskytnuté Výborem a důvody uvedené v napadených aktech tak, jak byly doplněny a rozvedeny informacemi poskytnutými žalobkyni v dopise ze dne 4. května 2015 (viz bod 13 výše), které bylo možné zohlednit pro účely přijetí napadených aktů, svědčí o přezkumu provedeném Radou za účelem odůvodnění ponechání jména žalobkyně na sporných seznamech.

100    A konečně zatřetí ani písemná nóta ománských orgánů, ani komuniké libyjských orgánů, kterých se dovolává žalobkyně, nepostačují k tomu, aby Rada odstranila jméno žalobkyně ze sporných seznamů.

101    Je třeba připomenout, že podle judikatury si účinnost soudní kontroly zaručené článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie žádá mimo jiné to, aby se unijní soud ujistil, zda má rozhodnutí, jímž byla přijata nebo ponechána v platnosti omezující opatření, které se dotyčné osoby nebo subjektu osobně dotýká, dostatečně pevný skutkový základ. Je proto třeba ověřit skutečnosti uváděné v odůvodnění, ze kterého uvedené rozhodnutí vychází, tak aby se soudní přezkum neomezoval na posouzení abstraktní pravděpodobnosti uváděných důvodů, ale aby se zaměřil na otázku, zda jsou tyto důvody, nebo alespoň některý z nich, který sám o sobě postačuje k odůvodnění tohoto rozhodnutí, podložené (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 119).

102    Unijní soud musí v rámci tohoto přezkumu za tímto účelem případně vyzvat příslušný unijní orgán, aby předložil důvěrné i nedůvěrné informace a důkazy, které jsou pro takový přezkum relevantní (viz rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 120 a citovaná judikatura). V případě zpochybnění legality je úkolem uvedeného unijního orgánu naopak to, aby prokázal, že jsou důvody uplatňované vůči dotyčné osobě podložené, přičemž tato osoba není povinna předložit důkazy o opaku svědčící o tom, že uvedené důvody podložené nejsou. Za tímto účelem je třeba, aby předložené informace a důkazy podporovaly důvody uplatněné vůči dotčené osobě (rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, body 121 a 122).

103    Právě s ohledem na tyto zásady je třeba určit, zda byl k ponechání jména žalobkyně na sporných seznamech dán dostatečně pevný skutkový základ.

104    V projednávaném případě je nejprve třeba uvést, že konstatování žalobkyně učiněná za účelem vyvrácení tvrzení, že vycestovala v rozporu se zákazem Rady bezpečnosti a Výboru, jsou irelevantní. Rada totiž při přijímání napadených aktů nevycházela z informací obsažených v jejím dopise ze dne 18. prosince 2014 (viz bod 11 výše a tento důvod pro zařazení na seznamy již není mezi důvody uvedenými ve sporných seznamech.

105    Dále je třeba konstatovat, že napadené akty nezmiňují jiné důvody pro ponechání jména žalobkyně na sporných seznamech v březnu 2017 a březnu 2020 než ty, které byly uvedeny na podporu zařazení jejího jména na seznamy připojené k aktům z roku 2011 a pro účely uplatnění odstavců 15 a 17 rezoluce 1970 (2011). Pokud jde o odkaz na sdělení Interpolu, jak bylo připomenuto v bodě 96 výše, Rada na jednání uvedla a potvrdila, že se neopírala o informace týkající se vyšetřování, které je předmětem tohoto sdělení.

106    Je pravda, že důvody uvedené Radou pro účely zařazení jména žalobkyně na sporné seznamy, a sice skutečnost, že je „[d]cerou Muammara Kaddáfiho“ a „blízká spřízněnost s režimem“ posledně uvedeného, nebyly před unijním soudem v řádné lhůtě zpochybněny.

107    I když však Rada mohla poukázat na to, že žalobkyně patří k osobám, na které se vztahuje rezoluce 1970 (2011), a na odůvodnění v uvedené rezoluci, z judikatury připomenuté v bodech 101 a 102 výše jasně vyplývá, že není zproštěna povinnosti prokázat, že k ponechání jména žalobkyně na sporných seznamech existoval dostatečně pevný skutkový základ.

108    V tomto ohledu je třeba připomenout, že akty z roku 2011 byly přijaty „vůči osobám a subjektům podílejícím se na závažných porušeních lidských práv v Libyi, mimo jiné na útocích vůči civilnímu obyvatelstvu a zařízení a na porušování mezinárodního práva“, jak uvádí bod 3 odůvodnění rozhodnutí 2011/137. Rozhodnutí 2015/1333 a nařízení 2016/44 byla přijata s cílem konsolidovat v nových právních nástrojích omezující opatření uložená akty z roku 2011, ve znění změn a pozdějších aktů, „z důvodu zvláštní hrozby mezinárodnímu míru a bezpečnosti, kterou situace v Libyi představuje“ (viz bod 4 odůvodnění nařízení 2016/44).

109    Navzdory vysvětlením Rady připomenutým v bodě 97 výše přitom ze zmínky „na seznam zařazena podle bodů 15 a 17 rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1970 (2011) (zákaz cestování, zmrazení majetku)“ nelze pochopit individuální, specifické a konkrétní důvody, na základě kterých bylo jméno žalobkyně ponecháno na sporných seznamech k datu 21. března 2017 a 5. března 2020.

110    V tomto ohledu je třeba uvést, že Rada pouze odkazuje na informace oznámené žalobkyni v dopise ze dne 4. května 2015 (viz bod 13 výše), a to zejména na prohlášení, která učinila veřejně v letech 2011 a 2013, aniž udává, jak uvedené informace dokládají hrozbu, kterou měla žalobkyně představovat v letech 2017 a 2020, tedy při přijímání napadených aktů, pro mezinárodní mír a bezpečnost v regionu.

111    V tomto ohledu je třeba připomenout, že v bodech 69 a 73 rozsudku ze dne 28. března 2017, El-Qaddafi v. Rada (T‑681/14, nezveřejněný, EU:T:2017:227), Tribunál uvedl, že informace oznámené žalobkyni v dopise ze dne 4. května 2015 (viz bod 13 výše) nepatří k důvodům, na jejichž základě byly akty z roku 2014 přijaty, že o nich byla Rada informována po přijetí uvedených aktů a že sporné odůvodnění zjevně neobsahovalo nic, z čeho by žalobkyně mohla vyvodit – i kdyby se snažila o extenzivní výklad – jaká byla její osobní, specifická a konkrétní role v událostech odehrávajících se v Libyi.

112    Je pravda, že se v projednávané věci nelze dovolávat překážky věci pravomocně rozsouzené rozsudkem ze dne 28. března 2017, El-Qaddafi v. Rada (T‑681/14, nezveřejněný, EU:T:2017:227), o což se snaží žalobkyně. Zaprvé, jak tvrdí Rada, akty z roku 2017 byly přijaty před vyhlášením tohoto rozsudku, zadruhé předmět a důvod projednávané žaloby nejsou totožné s předmětem a důvodem žaloby ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, a zatřetí zásada překážky věci rozsouzené se váže pouze ke skutkovým a právním otázkám, které byly skutečně nebo nutně rozhodnuty soudním rozhodnutím. (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2018, National Iranian Tanker Company v. Rada, C‑600/16 P, EU:C:2018:966, bod 43 a citovaná judikatura). Důvody pro ponechání jména žalobkyně na sporných seznamech přitom nepředstavují skutkové a právní otázky, které byly skutečně nebo nutně rozhodnuty rozsudkem ze dne 28. března 2017, El-Qaddafi v. Rada (T‑681/14, nezveřejněný, EU:T:2017:227), který se týkal zrušení aktů z roku 2014.

113    Z tohoto konstatování však nelze vyvodit, že Rada neměla povinnost upřesnit, proč byly informace, které jí byly sděleny před datem přijetí napadených aktů a které byly žalobkyni oznámeny v dopise ze dne 4. května 2015, v letech 2017 a 2020 nadále aktuální pro účely odůvodnění ponechání jejího jména na sporných seznamech.

114    Údajná veřejná prohlášení žalobkyně, na která je odkazováno v dopise ze dne 4. května 2015, totiž byla učiněna v roce 2011 bezprostředně po zveřejnění zprávy o smrti M. Kaddáfího a v roce 2013 po smrti Mutassima Kaddáfího. Od okamžiku, kdy o těchto prohlášeních informoval tisk a kdy se o nich dozvěděla Rada, tedy uplynulo již několik let, a Rada nezmiňuje vůbec nic k tomu, jak by měl obsah uvedených prohlášení dokládat, že žalobkyně nadále představuje hrozbu, na niž míří rezoluce 1970 (2011), ačkoli se její osobní situace mezitím změnila.

115    V tomto ohledu je třeba poznamenat, že od přijetí aktů z roku 2011 zařazujících její jméno na seznamy a od přijetí následných aktů, tj. rozhodnutí 2015/1333 a nařízení 2016/44, již žalobkyně neměla bydliště v Libyi a spis neuvádí, že by se účastnila libyjského politického života, ani že učinila jiná prohlášení než ta, která jí byla připsána v letech 2011 a 2013. Navzdory těmto změnám týkajícím se osobní situace žalobkyně Rada nevysvětluje, proč podle ní žalobkyně v letech 2017 a 2020, tedy při přijímání napadených aktů, představovala hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost v regionu.

116    S ohledem na výše uvedené jsou výtky žalobkyně vycházející z toho, že napadené akty postrádají skutkový základ odůvodňující ponechání jejího jména na sporných seznamech, opodstatněné.

117    Druhé části třetího žalobního důvodu je tedy třeba vyhovět, a v důsledku toho zrušit napadené akty v rozsahu, v němž se týkají žalobkyně, a není nutné zkoumat žalobu v rozsahu, v němž je založena na článku 265 SFEU, ani ostatní žalobní důvody a argumenty vznesené žalobkyní na podporu jejího návrhu na zrušení uvedených aktů.

 K zachování účinků prováděcího rozhodnutí

118    V návaznosti na vyjádření k návrhu na úpravu žaloby Rada podpůrně navrhuje, aby Tribunál v případě částečného zrušení prováděcího nařízení 2020/371 rozhodl z důvodu právní jistoty o zachování účinků rozhodnutí 2020/374 až do právní moci částečného zrušení prováděcího nařízení 2020/371.

119    Rada na jednání uvedla, že prováděcí rozhodnutí 2017/497 je nadále platné, neboť nebylo nahrazeno prováděcím rozhodnutím 2020/374, jelikož toto rozhodnutí pouze aktualizuje informace o pasech žalobkyně a její vnitrostátní identifikační číslo, což nemá vliv na důvod, pro který byla žalobkyně ponechána na příslušném seznamu. Nicméně pro případ, že by Tribunál dospěl k závěru, že prováděcí rozhodnutí 2020/374 nahradilo prováděcí rozhodnutí 2017/497, Rada na svém návrhu podpůrně trvá (viz bod 39 třetí odrážka výše).

120    Je třeba konstatovat, že prováděcí rozhodnutí 2017/497 mělo účinky vůči žalobkyni pouze do 6. března 2020, kdy bylo zveřejněno prováděcí rozhodnutí 2020/374, kterým byly aktualizovány administrativní informace týkající se žalobkyně, avšak nebyly změněny důvody pro její zařazení na seznam. Návrh na zachování účinků podaný podpůrně Radou se proto může týkat pouze tohoto druhého rozhodnutí.

121    Z článku 60 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že kasační opravný prostředek nemá odkladný účinek. Druhý pododstavec tohoto článku však stanoví, že odchylně od článku 280 SFEU nabývá rozhodnutí Tribunálu, které ruší nařízení, právní moci až dnem, kdy uplyne lhůta stanovená pro podání opravného prostředku, nebo pokud je v této lhůtě podán opravný prostředek, dnem jeho zamítnutí.

122    V projednávané věci má prováděcí nařízení 2020/374 povahu nařízení, jelikož stanoví, že je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech, což odpovídá účinkům nařízení, tak jak jsou stanoveny v článku 288 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Rada v. Bank Saderat Iran, C‑200/13 P, EU:C:2016:284, bod 121).

123    Článek 60 druhý pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie se tedy v projednávané věci použije (obdobně viz rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Rada v. Bank Saderat Iran, C‑200/13 P, EU:C:2016:284, bod 122).

124    Pokud jde o časové účinky zrušení prováděcího rozhodnutí 2020/374, je třeba připomenout, že podle článku 264 druhého pododstavce SFEU Tribunál uvede, považuje-li to za nezbytné, ty účinky zrušeného aktu, které jsou nadále považovány za zachované.

125    V projednávané věci by mohla rozdílná data právní moci zrušení prováděcího nařízení 2020/371 a prováděcího rozhodnutí 2020/374 způsobit vážné ohrožení právní jistoty, jelikož tyto dva akty ukládají žalobkyni totožná opatření (obdobně viz rozsudek ze dne 21. února 2018, Klyujev v. Rada, T‑731/15, EU:T:2018:90, bod 263). Účinky rozhodnutí 2020/374 tedy musí ve vztahu k žalobkyni zůstat zachovány až do právní moci zrušení prováděcího nařízení 2020/371.

 K nákladům řízení

126    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Rada neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (pátý senát)

rozhodl takto:

1)      Prováděcí rozhodnutí Rady (SZBP) 2017/497 ze dne 21. března 2017, kterým se provádí rozhodnutí (SZBP) 2015/1333 o omezujících opatřeních s ohledem na situaci v Libyi, a prováděcí rozhodnutí Rady (SZBP) 2020/374 ze dne 5. března 2020, kterým se provádí rozhodnutí (SZBP) 2015/1333 o omezujících opatřeních s ohledem na situaci v Libyi, se zrušují v rozsahu, v němž jimi bylo ponecháno jméno Aisha Muammer Mohamed El-Qaddafi na seznamech uvedených v přílohách I a III rozhodnutí Rady (SZBP) 2015/1333 ze dne 31. července 2015 o omezujících opatřeních s ohledem na situaci v Libyi a o zrušení rozhodnutí 2011/137/SZBP.

2)      Prováděcí nařízení Rady (EU) 2017/489 ze dne 21. března 2017, kterým se provádí čl. 21 odst. 5 nařízení Rady (EU) 2016/44 o omezujících opatřeních s ohledem na situaci v Libyi, a prováděcí nařízení Rady (EU) 2020/371 ze dne 5. března 2020, kterým se provádí čl. 21 odst. 5 nařízení Rady (EU) 2016/44 o omezujících opatřeních s ohledem na situaci v Libyi, se zrušují v rozsahu, v němž jimi bylo ponecháno jméno Aisha Muammer Mohamed El-Qaddafi na seznamu uvedeném v příloze II nařízení Rady (EU) 2016/44 ze dne 18. ledna 2016 o omezujících opatřeních s ohledem na situaci v Libyi a o zrušení nařízení (EU) č. 204/2011.

3)      Účinky článku 1 prováděcího rozhodnutí 2020/374 jsou vůči Aishe Muammer Mohamed El-Qaddafi zachovány až do dne, kdy uplyne lhůta pro podání kasačního opravného prostředku stanovená v čl. 56 prvním pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie, nebo do jeho případného zamítnutí, bude-li kasační opravný prostředek v této lhůtě podán.

4)      Radě Evropské unie se ukládá náhrada nákladů řízení.

Spielmann

Öberg

Spineanu-Matei

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 21. dubna 2021.

Podpisy


*–      Jednací jazyk: angličtina.