ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého senátu)
11. července 2019(*)
„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vzhledem k situaci na Ukrajině – Zmrazení finančních prostředků – Seznam osob, subjektů a orgánů, jimž se zmrazují finanční prostředky a hospodářské zdroje – Ponechání jména žalobce na seznamu – Povinnost Rady ověřit, zda bylo rozhodnutí orgánu třetího státu přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu“
Ve věci T‑274/18,
Oleksandr Viktorovyč Klymenko, s bydlištěm v Moskvě (Rusko), zastoupený M. Phelippeau, advokátkou,
žalobce,
proti
Radě Evropské unie, zastoupené A. Vitrem a P. Mahnič, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Rady (SZBP) 2018/333 ze dne 5. března 2018, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2018, L 63, s. 48), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2018/326 ze dne 5. března 2018, kterým se provádí nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2018, L 63, s. 5), v rozsahu, v němž bylo jméno žalobce ponecháno na seznamu osob, subjektů a orgánů, na které se tato omezující opatření vztahují,
TRIBUNÁL (šestý senát),
ve složení G. Berardis (zpravodaj), předseda, D. Spielmann a Z. Csehi, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Projednávaná věc spadá do rámce omezujících opatření přijatých vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině po potlačení demonstrací na Náměstí nezávislosti v Kyjevě (Ukrajina) v únoru 2014.
2 Žalobce, Oleksandr Viktorovyč Klymenko, zastával funkci ukrajinského ministra příjmů a daní.
3 Dne 5. března 2014 přijala Rada Evropské unie rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 26). Téhož dne přijala Rada nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 1).
4 Body 1 a 2 odůvodnění rozhodnutí 2014/119 znějí:
„(1) Dne 20. února 2014 Rada co nejdůrazněji odsoudila veškeré použití násilí na Ukrajině. Vyzvala k okamžitému ukončení násilí na Ukrajině a k plnému dodržování lidských práv a základních svobod. Apelovala na ukrajinskou vládu, aby zachovala maximální zdrženlivost, a vedoucí představitele opozice vyzvala, aby se distancovali od těch, kteří se uchylují k radikálnímu jednání, včetně násilí.
(2) Dne 3. března 2014 Rada rozhodla o zaměření sankcí na opatření pro zmrazení a zpětné získání majetku osob určených jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků a osoby odpovědné za porušování lidských práv na Ukrajině s cílem konsolidovat a podpořit právní stát a dodržování lidských práv na Ukrajině.“
5 Článek 1 odst. 1 a 2 rozhodnutí 2014/119 stanoví:
„1. Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám určeným jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které jsou těmito osobami nebo subjekty vlastněny, drženy či kontrolovány.
2. Žádné finanční prostředky ani hospodářské zdroje se nezpřístupní přímo ani nepřímo fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům uvedeným v příloze ani v jejich prospěch.“
6 Podrobná pravidla pro toto zmrazování finančních prostředků jsou stanovena v čl. 1 odst. 3 až 6 rozhodnutí 2014/119.
7 V souladu s rozhodnutím 2014/119 ukládá nařízení č. 208/2014 povinnost přijmout předmětná omezující opatření a stanoví pravidla pro tato omezující opatření, která jsou formulována v podstatě totožně s pravidly obsaženými v uvedeném rozhodnutí.
8 Jména osob, na které se vztahuje rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014, jsou uvedena na seznamu v příloze uvedeného rozhodnutí a v příloze I uvedeného nařízení (dále jen „seznam“) spolu s odůvodněním jejich zařazení na seznam a s dalšími údaji. Jméno žalobce původně nebylo na seznamu uvedeno.
9 Rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014 byla pozměněna prováděcím rozhodnutím Rady 2014/216/SZBP ze dne 14. dubna 2014, kterým se provádí rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2014, L 111, s. 91), a prováděcím nařízením Rady (EU) č. 381/2014 ze dne 14. dubna 2014, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2014, L 111, s. 33) (dále společně jen „akty z dubna 2014“).
10 Akty z dubna 2014 bylo na seznam doplněno jméno žalobce s identifikačními údaji „bývalý ministr příjmů a daní“ a s odůvodněním, jež zní následovně:
„Osoba, jež je na Ukrajině vyšetřována z důvodu účasti na trestných činech v souvislosti se zneužitím ukrajinských státních prostředků a jejich nezákonným převodem do zahraničí.“
11 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 30. června 2014 podal žalobce žalobu, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑494/14, jejímž předmětem bylo mimo jiné zrušení aktů z dubna 2014 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.
12 Dne 29. ledna 2015 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2015/143, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 16), a nařízení (EU) 2015/138, kterým se mění nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 1).
13 V rozhodnutí 2015/143 byla s účinností od 31. ledna 2015 upřesněna kritéria, na jejichž základě jsou na seznam zařazovány osoby, jimž se zmrazují finanční prostředky. Konkrétně byl čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119 nahrazen tímto zněním:
„1. Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám odpovědným za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které tyto osoby vlastní, drží či kontrolují.
Pro účely tohoto rozhodnutí se osobou odpovědnou za zneužití ukrajinských státních prostředků rozumí i každá osoba, kterou ukrajinské orgány vyšetřují v souvislosti se:
a) zneužitím ukrajinských veřejných prostředků nebo majetku či se spoluúčastí na těchto činech nebo
b) zneužitím pravomoci veřejného činitele za účelem neoprávněného zvýhodnění sebe nebo třetí osoby, čímž vznikla ztráta na ukrajinských veřejných prostředcích nebo majetku, či v souvislosti se spoluúčastí na těchto činech.“
14 Nařízení č. 208/2014 bylo v souladu s rozhodnutím 2015/143 změněno nařízením 2015/138.
15 Dne 5. března 2015 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2015/364, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2015, L 62, s. 25), a prováděcí nařízení (EU) 2015/357, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2015, L 62, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2015“). Rozhodnutím 2015/364 byl nahrazen článek 5 rozhodnutí 2014/119, a to tak, že platnost omezujících opatření byla ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2016, a dále jím byla změněna příloha posledně uvedeného rozhodnutí. Prováděcím nařízením 2015/357 byla odpovídajícím způsobem změněna příloha I nařízení č. 208/2014.
16 Akty z března 2015 bylo jméno žalobce ponecháno na seznamu s identifikačními údaji „bývalý ministr příjmů a daní“ a s novým odůvodněním, jež zní následovně:
„Osoba, proti které vedou ukrajinské orgány trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku a z důvodu zneužití pravomoci veřejného činitele za účelem neoprávněného zvýhodnění sebe nebo třetí osoby, čímž vznikla ztráta na ukrajinských veřejných prostředcích nebo majetku.“
17 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 15. května 2015 podal žalobce žalobu, zapsanou v rejstříku pod číslem T‑245/15 a znějící mimo jiné na zrušení aktů z března 2015 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.
18 Dne 4. března 2016 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2016/318, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2016, L 60, s. 76), a prováděcí nařízení (EU) 2016/311, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2016, L 60, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2016“).
19 Akty z března 2016 byla platnost omezujících opatření, mimo jiné pokud jde o žalobce, prodloužena do 6. března 2017, aniž bylo změněno odůvodnění jeho označení oproti odůvodnění v aktech z března 2015.
20 Spisem předloženým soudní kanceláři Tribunálu dne 28. dubna 2016 upravil žalobce návrh ve věci T‑245/15 v souladu s článkem 86 jednacího řádu Tribunálu tak, že se domáhal také zrušení aktů z března 2016 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.
21 Tribunál usnesením ze dne 10. června 2016, Klymenko v. Rada (T‑494/14, EU:T:2016:360), přijatým na základě článku 132 jeho jednacího řádu, vyhověl žalobě uvedené v bodě 11 výše, když ji prohlásil za zjevně opodstatněnou, a zrušil proto akty z dubna 2014 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce.
22 Dne 3. března 2017 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2017/381, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2017, L 58, s. 34), a prováděcí nařízení (EU) 2017/374, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2017, L 58, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2017“).
23 Akty z března 2017 byla platnost omezujících opatření prodloužena do 6. března 2018, aniž bylo změněno odůvodnění označení žalobce oproti odůvodnění v aktech z března 2015 a z března 2016.
24 Spisem předloženým soudní kanceláři Tribunálu dne 27. března 2017 žalobce opětovně upravil návrh ve věci T‑245/15 tak, že se domáhal také zrušení aktů z března 2017 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.
25 Rozsudkem ze dne 8. listopadu 2017, Klymenko v. Rada (T‑245/15, nezveřejněný, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2017:792), zamítl Tribunál všechny návrhy podané žalobcem uvedené v bodech 17, 20 a 24 výše.
26 V období od prosince 2017 do února 2018 si Rada a žalobce vyměnili několik dopisů ohledně možného prodloužení předmětných omezujících opatření přijatých vůči žalobci. Konkrétně Rada žalobci zaslala několik dopisů Generální prokuratury Ukrajiny (dále jen „GP“) týkajících se trestního řízení vedeného vůči žalobci, jež mělo být základem uvedeného prodloužení.
27 Dne 5. března 2018 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2018/333, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2018, L 63, s. 48), a prováděcí nařízení (EU) 2018/326, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2018, L 63, s. 5) (dále společně jen „napadené akty“).
28 Napadenými akty byla platnost omezujících opatření prodloužena do 6. března 2019, aniž bylo změněno odůvodnění označení žalobce oproti odůvodnění v aktech z března 2015, března 2016 a března 2017.
29 Dopisem ze dne 8. března 2018 informovala Rada žalobce o ponechání omezujících opatření vůči němu v platnosti. Rada odpověděla na vyjádření žalobce obsažená v předchozí korespondenci a předala mu napadené akty. Taktéž stanovila lhůtu pro předložení vyjádření předtím, než bude vydáno rozhodnutí ohledně případného ponechání jména žalobce na seznamu.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
30 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 30. dubna 2018 podal žalobce projednávanou žalobu, znějící na zrušení napadených aktů.
31 Vzhledem k tomu, že žalobce nepředložil repliku ve lhůtě, která mu byla k tomuto účelu stanovena, byla písemná část řízení ukončena dne 19. září 2018.
32 Rozsudkem ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), zrušil Soudní dvůr rozsudek ze dne 7. července 2017, Azarov v. Rada (T‑215/15, EU:T:2017:479), a akty z března 2015 v rozsahu, v němž se týkaly navrhovatele ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek.
33 Vzhledem k možnému dopadu řešení přijatého Soudním dvorem v rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), na projednávanou věc, Tribunál (šestý senát) v rámci organizačních procesních opatření podle článku 89 jednacího řádu rozhodl, že účastníkům řízení položí písemnou otázku, kterou je vyzve, aby předložili svá vyjádření ohledně důsledků, jež mají být v rámci projednávané věci vyvozeny z uvedeného rozsudku. Účastníci řízení tomuto opatření ve stanovené lhůtě vyhověli.
34 Podle čl. 106 odst. 3 jednacího řádu platí, že pokud účastníci řízení ve lhůtě tří týdnů od okamžiku, kdy jim bylo doručeno sdělení o ukončení písemné části řízení, nepodali žádost o konání jednání, může Tribunál rozhodnout, že o žalobě bude rozhodováno bez konání ústní části řízení. Tribunál, který pokládal projednávanou věc za dostatečně objasněnou na základě písemností ve spise, rozhodl, že jelikož výše zmíněná žádost nebyla podána, bude rozhodováno bez konání ústní části řízení.
35 Žalobce v podstatě navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené akty v rozsahu, v němž se jej týkají;
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
36 Rada navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení;
– podpůrně, pokud by byly napadené akty zrušeny v rozsahu, v němž se týkají žalobce, nařídil zachování účinků rozhodnutí 2018/333 až do doby, než nabude účinnosti částečné zrušení prováděcího nařízení 2018/326.
Právní otázky
37 Žalobce se na podporu své žaloby dovolává pěti žalobních důvodů, z nichž první vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění, druhý vychází z porušení práva na obhajobu a práva na účinnou právní ochranu, třetí vychází z absence právního základu, čtvrtý vychází z nesprávného skutkového zjištění a pátý vychází z porušení práva na vlastnictví. V odpovědi na otázku uvedenou v bodě 33 výše žalobce uvádí, že v projednávané věci mají zásady vyplývající z rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), za následek, že napadené akty musí být zrušeny.
38 Rada v žalobní odpovědi zpochybňuje opodstatněnost žalobních důvodů předložených žalobcem a zmíněných v bodě 37 výše. V odpovědi na otázku uvedenou v bodě 33 výše tvrdí, že rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), nemá pro projednávanou věc žádné důsledky, neboť žalobce v návrhu nevznesl žalobní důvod podobný důvodu, jemuž Soudní dvůr v uvedeném rozsudku vyhověl, a takový důvod není důvodem založeným na veřejném pořádku. Podpůrně Rada tvrdí, že tento žalobní důvod je v projednávané věci každopádně neopodstatněný.
39 Úvodem je tedy třeba připomenout zásady vyplývající zejména z rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), jež jsou způsobilé mít zásadní dopad na projednávanou věc.
Úvodní poznámky
40 Z ustálené judikatury vyplývá, že soudy Evropské unie musí při přezkumu omezujících opatření zajišťovat v zásadě plný přezkum legality všech unijních aktů z hlediska základních práv, která jsou součástí unijního právního řádu, k nimž patří mimo jiné právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu (viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, body 20 a 21 a citovaná judikatura).
41 Účinnost soudní kontroly zaručené v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie vyžaduje, aby se unijní soud při přezkumu legality důvodů, o které se opírá rozhodnutí o zařazení jména určité osoby na seznam osob, vůči nimž jsou namířena omezující opatření, nebo o jeho ponechání na tomto seznamu, ujistil o tom, že se toto rozhodnutí, které má ve vztahu k této osobě charakter individuálního rozhodnutí, opírá o dostatečně pevný skutkový základ. Proto je třeba ověřit skutečnosti uváděné v odůvodnění, ze kterého toto rozhodnutí vychází, tak aby se soudní přezkum neomezoval na posouzení abstraktní věrohodnosti uváděných důvodů, ale zaměřil se na otázku, zda jsou tyto důvody, nebo alespoň jeden z nich, který sám o sobě postačuje k odůvodnění uvedených aktů, podložené (viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, bod 22 a citovaná judikatura).
42 Přijetí a zachování takových omezujících opatření, jako jsou opatření stanovená rozhodnutím 2014/119 a nařízením č. 208/2014, ve znění změn, vůči osobě určené jako osoba odpovědná za zneužití prostředků třetího státu, v zásadě vychází z rozhodnutí orgánu třetího státu, který je v tomto ohledu příslušný, zahájit a vést vůči této osobě trestní řízení týkající se trestného činu zneužití veřejných prostředků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, bod 25).
43 I když Rada může v souladu s kritériem pro zařazení jména na seznam, jak je připomenuto v bodě 13 výše, opřít omezující opatření o rozhodnutí třetího státu, povinnost tohoto orgánu dodržovat právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu znamená, že se Rada musí ujistit o tom, že orgány třetího státu, které toto rozhodnutí přijaly, dodržely uvedená práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, body 26, 27 a 35).
44 Soudní dvůr v tomto ohledu upřesňuje, že požadavek, aby Rada ověřila, že rozhodnutí třetích států, o která se zamýšlí opřít, byla přijata při dodržení těchto práv, má za cíl zajistit, aby k přijetí nebo zachování opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky, docházelo pouze na dostatečně pevném skutkovém základě, a tím chránit dotyčné osoby nebo subjekty. Rada tak může mít za to, že přijetí nebo zachování takových opatření je založeno na dostatečně pevném skutkovém základě, teprve až ověří, že při přijetí rozhodnutí dotyčného třetího státu, o které se hodlá opřít, bylo dodrženo právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, body 28 a 34 a citovaná judikatura).
45 Kromě toho je sice pravda, že okolnost, že třetí stát patří ke státům, které přistoupily k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), s sebou nese přezkum prováděný Evropským soudem pro lidská práva v oblasti základních práv, která jsou zaručena v EÚLP a v souladu s čl. 6 odst. 3 SEU tvoří součást unijního práva jakožto obecné zásady, avšak taková okolnost nemůže učinit nadbytečným požadavek na ověření připomenutý v bodě 44 výše (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, bod 36).
46 Soudní dvůr má rovněž za to, že Rada je povinna v odůvodnění k rozhodnutí přijmout nebo zachovat omezující opatření vůči určité osobě nebo určitému subjektu uvést, byť jen stručně, důvody, proč se domnívá, že rozhodnutí třetího státu, ze kterého hodlá vycházet, bylo přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu. Aby tedy Rada splnila svou povinnost uvést odůvodnění, musí v rozhodnutí o uložení omezujících opatření zmínit, že ověřila, že rozhodnutí třetího státu, o něž opírá tato opatření, bylo přijato při dodržení těchto práv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, body 29 a 30 a citovaná judikatura).
47 V konečném důsledku platí, že pokud Rada opírá přijetí nebo zachování takových omezujících opatření, o jaká jde v projednávané věci, o rozhodnutí třetího státu zahájit a vést trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku dotyčnou osobou, musí se jednak ujistit, že v okamžiku přijetí uvedeného rozhodnutí dodržely orgány tohoto třetího státu právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu osoby, vůči níž je vedeno předmětné trestní řízení, a jednak v rozhodnutí, kterým se ukládají omezující opatření, uvést důvody, proč má za to, že uvedené rozhodnutí třetího státu bylo přijato při dodržení těchto práv.
48 V projednávané věci žalobce ve své odpovědi na otázku uvedenou v bodě 33 výše uvádí, že stejně jako ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), Rada v napadených aktech neuvedla žádnou skutečnost dokládající, že ověřila, že ukrajinské orgány činné v trestním řízení vedeném proti žalobci dodržují právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu. Tribunál se tak podle žalobce nemůže ujistit o legalitě napadených aktů, které proto musí být zrušeny. Žalobce dodává, že napadené akty neobsahují žádné, byť jen stručné, odůvodnění, proč má Rada za to, že při přijímání těchto aktů byla výše uvedená práva dodržena. Tímto argumentem je podle žalobce podpořen první žalobní důvod, vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění.
49 Rada naproti tomu tvrdí, že rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), nemá na projednávanou věc vliv, neboť žalobce v žalobě nevznesl důvod vycházející z porušení její povinnosti ověřit, zda rozhodnutí orgánu třetího státu zahájit a vést trestní řízení pro trestný čin zneužití veřejných prostředků bylo přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu. Podle Rady není takovýto důvod důvodem založeným na veřejném pořádku, a Tribunál jej tedy nemůže zkoumat bez návrhu. Rada kromě toho upřesňuje, že žalobce sice zmínil porušení článku 6 EÚLP a porušení práva na obhajobu a práva na účinnou právní ochranu, mířil přitom však na řízení, které probíhalo před Radou pro účely obnovení omezujících opatření týkajících se žalobce, a nikoli na to, že Rada neověřila práva, jichž žalobce požívá na Ukrajině.
50 Za těchto okolností je třeba rozhodnout o námitce nepřípustnosti, kterou Rada v podstatě vznesla vůči argumentaci žalobce obsažené v jeho odpovědi na otázku uvedenou v bodě 33 výše.
K námitce nepřípustnosti vznesené Radou
51 Námitka nepřípustnosti vznesená Radou v podstatě spočívá v tvrzení, že žalobce, opírá-li se o rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), uplatňuje nový žalobní důvod, aniž dodržuje podmínky stanovené za tímto účelem v článku 84 jednacího řádu a aniž se jedná o důvod založený na veřejném pořádku.
52 Článek 84 jednacího řádu stanoví:
„1. Nové důvody nelze předkládat v průběhu řízení, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení.
2. Jsou-li k tomu dány podmínky, jsou nové důvody předloženy při druhé výměně spisů účastníků řízení, přičemž se za takové označí. Jsou-li právní a skutkové okolnosti odůvodňující předložení nových důvodů známy po druhé výměně spisů účastníků řízení nebo po rozhodnutí, že se taková výměna spisů nepovoluje, předloží dotyčný hlavní účastník řízení nové důvody, jakmile se o těchto okolnostech dozvěděl. […]“
53 V tomto ohledu je třeba zaprvé poukázat na to, že předložení nového žalobního důvodu musí v zásadě splňovat požadavky stanovené v článku 84 jednacího řádu. Tyto požadavky se však neuplatní, jestliže určitý důvod sice může být kvalifikován jako nový, avšak jedná se o důvod založený na veřejném pořádku (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. září 2016, La Ferla v. Komise a ECHA, T‑392/13, EU:T:2016:478, bod 65, a ze dne 20. července 2017, Badica a Kardiam v. Rada, T‑619/15, EU:T:2017:532, body 40 až 43).
54 Podle ustálené judikatury se totiž účastníci řízení mohou v rámci žaloby na neplatnost dovolávat důvodu založeného na veřejném pořádku v jakékoli fázi řízení, neboť se soud takovým důvodem může, ba i musí, zabývat i bez návrhu (rozsudky ze dne 8. července 2004, Mannesmannröhren-Werke v. Komise, T‑44/00, EU:T:2004:218, bod 210, a ze dne 14. dubna 2015, Ayadi v. Komise, T‑527/09 RENV, nezveřejněný, EU:T:2015:205, bod 44; v tomto smyslu viz též rozsudky ze dne 20. února 1997, Komise v. Daffix, C‑166/95 P, EU:C:1997:73, body 23 až 25, a ze dne 3. května 2018, Malta v. Komise, T‑653/16, EU:T:2018:241, body 47 a 48). Podle téže judikatury je důvod vycházející z chybějícího nebo nedostatečného odůvodnění unijního aktu důvodem veřejného pořádku.
55 V rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), přitom Soudní dvůr nejprve dovodil, že je třeba zrušit rozsudek ze dne 7. července 2017, Azarov v. Rada (T‑215/15, EU:T:2017:479), a poté měl za to, že řízení dovoluje ve věci rozhodnout, a sporné akty zrušil. Za tímto účelem zdůraznil, že z jejich odůvodnění nijak nevyplývá, že by Rada ověřila, že ukrajinské orgány činné v trestním řízení dodržely právo dotyčné osoby na obhajobu a její právo na soudní ochranu, a odkázal na odůvodnění, jež uvedl v bodech 25 až 30 a 34 až 42 svého rozsudku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, body 43 až 46).
56 Konkrétně bod 30 rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), jednoznačně upřesňuje, že k tomu, „[a]by Rada splnila svou povinnost uvést odůvodnění, musí […] v rozhodnutí o uložení omezujících opatření zmínit, že ověřila, že rozhodnutí třetího státu, o něž opírá tato opatření, bylo přijato při dodržení [práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu]“.
57 Kromě toho je v bodě 30 rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), citován bod 37 rozsudku ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‑599/14 P, EU:C:2017:583), v němž Soudní dvůr jasně konstatoval, že „odůvodnění [napadených nařízení] tedy neumožňuje zjistit, zda Rada splnila povinnost provést ověření, která jí v tomto ohledu příslušela“, načež v bodě 38 posledně uvedeného rozsudku dospěl k závěru, že Tribunál právem konstatoval, že předmětné akty „jsou stiženy vadou spočívající v nedostatečném odůvodnění“.
58 Z těchto skutečností vyplývá, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), nakonec konstatoval, že sporné akty nebyly dostatečně odůvodněny, pokud jde o způsob, jakým Rada ověřila dodržování práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu ukrajinskými orgány v rámci trestního řízení vedeného v souvislosti se zneužitím veřejných prostředků, jež bylo základem omezujících opatření přijatých a zachovaných Radou vůči navrhovateli ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek.
59 Řešení přijaté Soudním dvorem v rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C-530/17 P, EU:C:2018:1031), a sice nahlížet na otázku dodržování předmětných práv ukrajinskými orgány z pohledu dodržování povinnosti Rady uvést odůvodnění, zajisté neodpovídá argumentům, jež uplatnil žalobce ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 7. července 2017, Azarov v. Rada (T‑215/15, EU:T:2017:479), pokud jde o povinnost Rady ověřit, že úroveň ochrany základních práv zaručená na Ukrajině byla rovnocenná s úrovní ochrany v Unii. Tyto argumenty totiž nebyly uplatněny v souvislosti s jeho žalobním důvodem vycházejícím z porušení povinnosti uvést odůvodnění, nýbrž v souvislosti se žalobním důvodem vycházejícím ze skutečnosti, že se Rada dopustila zjevně nesprávného posouzení, jak vyplývá z bodu 166 uvedeného rozsudku a ostatně i z bodu 41 rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031).
60 Nicméně vzhledem ke skutečnostem zdůrazněným v bodech 55 až 58 výše je zjevné, že Soudní dvůr se v rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), zaměřil na povinnost uvést odůvodnění.
61 Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), zrušil sporné akty na základě důvodu založeného na veřejném pořádku, musí být námitka nepřípustnosti vznesená Radou a shrnutá v bodě 49 výše zamítnuta.
62 Zadruhé je každopádně třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že i když je předkládání nových důvodů v průběhu řízení v zásadě zakázáno, důvod nebo výtka, jež rozšiřují důvod dříve výslovně nebo implicitně uvedený v návrhu na zahájení řízení a jsou s ním úzce spojeny, musí být prohlášeny za přípustné (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. července 2013, Ziegler v. Komise, C‑439/11 P, EU:C:2013:513, bod 46, a ze dne 26. února 2016, Bodson a další v. EIB, T‑240/14 P, EU:T:2016:104, bod 30).
63 V projednávané věci žalobce v bodech 83 a 84 žaloby v zásadě uvedl, že trestní řízení, o něž se Rada opírala při zachování omezujících opatření vůči němu, nyní trvá čtyři roky, aniž dospělo k jakémukoli patrnému výsledku formulovanému GP, a že tato strnulá situace dokládá, že ukrajinské orgány na něj chtějí nadále vyvíjet nátlak a budou se dále odvolávat na to, že toto řízení probíhá, aby na základě uvedených opatření mohly být zmrazeny finanční prostředky. Uvedené okolnosti vedou podle žalobce k tomu, že výše uvedené řízení je v rozporu s článkem 6 EÚLP, a Rada se na jejich základě měla zabývat otázkou, zda je tvrzené trestní stíhání opodstatněné.
64 Je nutno konstatovat, že argumenty uváděné žalobcem v jeho odpovědi na otázku uvedenou v bodě 33 výše, jak byly shrnuty v bodě 48 výše, vykazují úzkou souvislost s body žaloby zmíněnými v bodě 63 výše. Bez ohledu na otázku, zda se jedná o důvod založený na veřejném pořádku, tedy nelze mít za to, že žalobce již není oprávněn žádat, aby Tribunál v projednávané věci zastával stejný přístup jako Soudní dvůr v uvedeném rozsudku.
65 Zatřetí je třeba připomenout, že ze zásady, že nelze předkládat nové důvody, existuje výjimka, podle níž je předkládání nových důvodů přípustné, pokud se takové důvody zakládají na právních nebo skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení, jak stanoví článek 84 jednacího řádu (viz bod 52 výše).
66 V tomto směru bylo judikováno, že judikatura unijního soudu, která pouze potvrzuje právní situaci, v níž se žalobce v zásadě nacházel v okamžiku, kdy podal žalobu, sice nemůže být považována za novou skutečnost umožňující předložení nového důvodu, avšak toto neplatí, jedná-li se o judikaturu, která obsahuje nová upřesnění (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. března 2018, Stavyckyj v. Rada, T‑242/16, nezveřejněný, EU:T:2018:166, bod 125 a citovaná judikatura).
67 V okamžiku, kdy žalobce v projednávané věci podával svou žalobu, existovala judikatura Tribunálu, podle které jednak přístup přijatý v rozsudku ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada (T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885), nebyl použitelný v kontextu omezujících opatření přijatých Radou vzhledem k situaci na Ukrajině, a jednak případný nesoulad mezi ochranou základních práv na Ukrajině a ochranou základních práv v Unii mohl mít dopad na legalitu těchto opatření jen tehdy, kdyby se politické rozhodnutí Rady podporovat nový ukrajinský režim ukázalo jako zjevně mylné (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. července 2017, Azarov v. Rada, T‑215/15, EU:T:2017:479, body 166 až 178, a ze dne 8. listopadu 2017, Klymenko v. Rada, T‑245/15, nezveřejněný, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2017:792, body 218 až 232). Soudní dvůr nicméně rozsudkem ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), tuto judikaturu Tribunálu vyvrátil, což musí být považováno za právní skutečnost odůvodňující předložení nového důvodu nebo nové výtky.
68 Z výše uvedených úvah vyplývá, že argument, jejž žalobce dovozuje ze zásad vyplývajících zejména z rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), jak vyplývají z bodů 40 až 47 výše, je přípustný.
69 Mimoto je třeba upřesnit, že otázkou uvedenou v bodě 33 výše bylo respektováno právo účastníků řízení být vyslechnuti. Z judikatury totiž vyplývá, že vyzve-li Tribunál účastníky řízení v určité věci, aby se písemně vyjádřili k tomu, jaké důsledky je třeba vyvodit z rozsudku vydaného v jiné věci, musí být na tyto účastníky řízení nahlíženo tak, že jsou si vědomi toho, že Tribunál zvažuje možnost použít na projednávanou věc – i bez návrhu – řešení přijaté v uvedeném rozsudku (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 4. prosince 2013, Forgital Italy v. Rada, T‑438/10, nezveřejněné, EU:T:2013:648, body 59 a 60).
K věci samé
70 Argumenty, jež žalobce dovozuje z rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), byly shrnuty v bodě 48 výše.
71 Rada tvrdí, že i když na to v odůvodnění napadených aktů specificky neodkazovala, při jejich přijímání věděla, že na Ukrajině proběhl soudní dohled, jak vyplývá z řady dopisů GP. Tyto dopisy totiž podle Rady dokládají existenci řady soudních rozhodnutí přijatých na Ukrajině vůči žalobci, například rozhodnutí, kterým se povoluje zadržení žalobce za účelem zajištění jeho přítomnosti u soudu, vydané vyšetřujícím soudcem Pečerského obvodního soudu v Kyjevě. Kromě toho je dodržování práva žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu na Ukrajině podle Rady prokázáno například skutečností, kterou žalobce připouští, že mu ukrajinské orgány poskytly přístup ke spisu v trestním řízení, o něž se Rada opírala, když ponechala předmětná omezující opatření v platnosti.
72 Úvodem je třeba připomenout, že vůči žalobci byla uplatněna nová omezující opatření, jež byla přijata napadenými akty na základě kritéria pro zařazení uvedeného v čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119, jak bylo upřesněno v rozhodnutí 2015/143, a v článku 3 nařízení č. 208/2014, jak bylo upřesněno v nařízení 2015/138 (viz body 13 a 14 výše). Toto kritérium počítá se zmrazením finančních prostředků osob, které byly určeny jako osoby odpovědné mimo jiné za zneužití veřejných prostředků, včetně osob, které jsou vyšetřovány ukrajinskými orgány.
73 Je nesporné, že se Rada při rozhodnutí o ponechání jména žalobce na seznamu opírala o skutečnost, že proti žalobci vedou „ukrajinské orgány trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku“, jehož existence byla doložena dopisy GP, jejichž kopie žalobce obdržel (viz bod 26 výše).
74 Ponechání omezujících opatření přijatých vůči žalobci v platnosti tak stejně jako ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), vycházelo z rozhodnutí GP zahájit a vést trestní řízení v souvislosti s trestným činem zneužití ukrajinských státních prostředků.
75 Na prvním místě je přitom nutno konstatovat, že odůvodnění napadených aktů týkající se žalobce (viz body 16 a 28 výše) neobsahuje sebemenší zmínku o tom, že by Rada ověřila, že ukrajinské orgány činné v trestním řízení dodržely právo žalobce na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu, a takováto absence odůvodnění tedy představuje prvotní indicii nasvědčující tomu, že Rada toto ověření neprovedla.
76 Na druhém místě je třeba poukázat na to, že žádný údaj obsažený v dopise ze dne 8. března 2018 (viz bod 29 výše) neumožňuje mít za to, že Rada měla k dispozici informace o tom, že předmětná práva byla ukrajinskými orgány v trestním řízení vedeném vůči žalobci dodržována, a tím méně že by Rada tyto informace posoudila, aby ověřila, zda ukrajinské orgány činné v trestním řízení tato práva dostatečně dodržovaly při přijímání rozhodnutí zahájit a vést proti žalobci trestní řízení v souvislosti s trestným činem zneužití veřejných prostředků nebo majetku. V tomto dopise se totiž Rada stejně jako ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, bod 24), v podstatě omezila na konstatování, že dopisy GP, jež byly předtím zaslány žalobci (viz bod 26 výše), dokládají, že vůči žalobci je nadále vedeno trestní řízení v souvislosti se zneužitím veřejných prostředků nebo majetku.
77 Na třetím místě je nutné podotknout, že Rada byla povinna ověřit, zda bylo dodržováno právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu, nezávisle na jakémkoli důkazu poskytnutém žalobcem k prokázání, že jeho osobní situace byla v projednávaném případě dotčena jím identifikovanými problémy stran fungování soudního systému na Ukrajině. Rada přitom v žalobní odpovědi v podstatě uvedla, že jakékoli tvrzené porušení žalobcova práva na obhajobu ukrajinskými orgány musí být uplatněno jedině před soudy této země.
78 Na čtvrtém místě je nutno připomenout, že Rada se v odpovědi na otázku týkající se rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), po meritorní stránce omezila na uvedení argumentů shrnutých v bodě 71 výše.
79 V tomto směru je nutno zaprvé konstatovat, že Rada připouští, že v odůvodnění napadených aktů není řešena otázka, zda je dodržováno právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu ve vztahu k rozhodnutí zahájit a vést trestní řízení, kterým bylo odůvodněno zařazení jména žalobce na seznam nebo jeho ponechání na tomto seznamu.
80 Zadruhé je třeba poukázat na to, že Rada tvrdí, že ze spisu v projednávané věci jednoznačně vyplývá, že v průběhu trestního vyšetřování došlo na Ukrajině k soudnímu přezkumu. Konkrétně má Rada za to, že řada soudních rozhodnutí přijatých v kontextu trestního řízení vedeného vůči žalobci prokazuje, že když se opírala o rozhodnutí ukrajinských orgánů zmíněné v dopisech GP, mohla ověřit, že při přijímání tohoto rozhodnutí bylo dodrženo právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu, a ujistila se, že řada soudních rozhodnutí byla v rámci uvedeného trestního řízení přijata při dodržení těchto práv.
81 Všechna soudní rozhodnutí zmíněná Radou přitom spadají do rámce trestního řízení, kterým bylo odůvodněno zařazení jména žalobce na seznam nebo jeho ponechání na tomto seznamu, a mají ve vztahu k nim jen vedlejší charakter, neboť mají buď zajišťovací, nebo procesní povahu. Je pravda, že tato rozhodnutí jsou způsobilá podpořit tezi Rady stran existence dostatečně pevného skutkového základu, totiž skutečnost, že v souladu s kritériem pro zařazení bylo vůči žalobci vedeno trestní řízení mimo jiné pro trestný čin zneužití ukrajinských státních prostředků nebo majetku. Takováto rozhodnutí však ze své podstaty nejsou sama o sobě způsobilá prokázat, jak tvrdí Rada, že rozhodnutí ukrajinských orgánů činných v trestním řízení zahájit a vést uvedené trestní řízení, o něž se v podstatě opírá ponechání omezujících opatření vůči žalobci v platnosti, bylo přijato při dodržení práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu.
82 Každopádně není Rada schopna uvést ani jednu písemnost obsaženou ve spise z řízení, jež vedlo k přijetí napadených aktů, z níž by vyplývalo, že zkoumala rozhodnutí ukrajinských soudů, jichž se v současnosti dovolává, a na jejich základě mohla učinit závěr, že podstata práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu byla zachována.
83 Rada se navíc ani nesnaží vysvětlit, jak lze na základě existence těchto rozhodnutí mít za to, že byla zaručena ochrana předmětných práv, když – jak tvrdil žalobce zejména ve svém dopise Radě ze dne 26. ledna 2018 – se toto řízení, které probíhalo od března 2014, ještě nacházelo v přípravném stadiu a nebylo předloženo ukrajinskému soudu k meritornímu projednání, nýbrž nanejvýš k rozhodnutí o otázkách procesní povahy.
84 V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 6 odst. 1 EÚLP stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Toto právo se váže k zásadě účinné soudní ochrany, která byla mimoto zakotvena v článku 47 Listiny základních práv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2009, Der Grüne Punkt – Duales System Deutschland v. Komise, C‑385/07 P, EU:C:2009:456, body 177 a 179).
85 Evropský soud pro lidská práva již mimoto uvedl, že porušení této zásady může být konstatováno mimo jiné tehdy, vyznačuje-li se trestní řízení nacházející se ve stadiu vyšetřování četnými fázemi nečinnosti, jež jsou přičitatelné orgánům příslušným k vedení tohoto vyšetřování (v tomto smyslu viz rozsudky ESLP ze dne 6. ledna 2004, Rouille v. Francie, CE:ECHR:2004:0106JUD 005026899, body 29 až 31; ze dne 27. září 2007, Reiner a další v. Rumunsko, CE:ECHR:2007:0927JUD 000150502, body 57 až 59, a ze dne 12. ledna 2012, Borisenko v. Ukrajina, CE:ECHR:2012:0112JUD 002572502, body 58 až 62).
86 Z judikatury dále vyplývá, že jsou-li vůči určité osobě uplatňována omezující opatření po dobu několika let, a to z důvodu existence téhož trestního řízení vedeného GP, je Rada povinna se hlouběji zabývat otázkou případného porušení základních práv této osoby ukrajinskými orgány (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. ledna 2019, Stavyckyj v. Rada, T‑290/17, EU:T:2019:37, bod 132).
87 V projednávané věci tedy měla Rada přinejmenším uvést důvody, proč se mohla navzdory argumentu žalobce reprodukovanému v bodě 83 výše domnívat, že právo žalobce na účinnou soudní ochranu před ukrajinskými orgány činnými v trestním řízení, které je zjevně základním právem, bylo respektováno, pokud jde o otázku, zda jeho záležitost byla projednána v přiměřené lhůtě.
88 Zatřetí, pakliže Rada zmiňuje skutečnost, že žalobce připustil, že mu byl dne 21. dubna 2017 zpřístupněn spis, jejž na jeho osobu vede GP, je nutno konstatovat, že se jedná o podmínku nezbytnou, avšak nepochybně nedostatečnou pro učinění závěru, že bylo dodrženo právo žalobce na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu.
89 Nelze tedy učinit závěr, že skutečnosti, jež měla Rada k dispozici při přijímání napadených aktů, jí umožnily ověřit, že rozhodnutí ukrajinských orgánů činných v trestním řízení, o které se v podstatě opírá ponechání omezujících opatření vůči žalobci v platnosti, bylo přijato při dodržení uvedených práv.
90 Kromě toho je třeba v tomto směru také podotknout, jak bylo upřesněno v rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), že judikatura Soudního dvora, podle které zejména v případě přijetí takového rozhodnutí, jako je rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků týkající se žalobce, přísluší Radě nebo Tribunálu, aby ověřily nikoli opodstatněnost vyšetřování, jež byla na Ukrajině vedena proti osobě, vůči které byla přijata tato opatření, nýbrž pouze opodstatněnost rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků ve vztahu k dokumentu nebo dokumentům, o který nebo o které se toto rozhodnutí opíralo (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. března 2015, Ezz a další v. Rada, C‑220/14 P, EU:C:2015:147, bod 77; ze dne 19. října 2017, Janukovyč v. Rada, C‑599/16 P, nezveřejněný, EU:C:2017:785, bod 69, a ze dne 19. října 2017, Janukovyč v. Rada, C‑598/16 P, nezveřejněný, EU:C:2017:786, bod 72), nemůže být vykládána v tom smyslu, že Rada není povinna ověřit, že rozhodnutí třetího státu, na němž zamýšlí založit přijetí omezujících opatření, bylo přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, bod 40 a citovaná judikatura).
91 Vzhledem ke všem předchozím úvahám není prokázáno, že Rada před přijetím napadených aktů ověřila, že ukrajinské orgány činné v trestním řízení dodržely právo žalobce na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu.
92 Za těchto okolností je třeba napadené akty zrušit v rozsahu, v němž se týkají žalobce, aniž je nezbytné zabývat se ostatními důvody a argumenty vznesenými žalobcem.
93 Pokud jde o podpůrný návrh Rady (viz bod 36 třetí odrážka výše) směřující v zásadě k zachování účinků rozhodnutí 2018/333 do doby, než uplyne lhůta pro podání kasačního opravného prostředku, a v případě, že by byl podán kasační opravný prostředek, až do rozhodnutí o tomto kasačním opravném prostředku, stačí uvést, že rozhodnutí 2018/333 vyvolávalo účinky pouze do 6. března 2019. Z toho důvodu nemá zrušení tohoto rozhodnutí tímto rozsudkem vliv na období následující po tomto datu, takže o otázce zachování účinků tohoto rozhodnutí není nutné rozhodnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. června 2018, Arbuzov v. Rada, T‑258/17, EU:T:2018:331, bod 107 a citovaná judikatura).
K nákladům řízení
94 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a Rada neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (šestý senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Rady (SZBP) 2018/333 ze dne 5. března 2018, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině, a prováděcí nařízení Rady (EU) 2018/326 ze dne 5. března 2018, kterým se provádí nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině, se zrušují v rozsahu, v němž bylo na seznamu osob, subjektů a orgánů, na které se vztahují tato omezující opatření, ponecháno jméno Oleksandra Viktorovyče Klymenka.
2) Radě Evropské unie se ukládá náhrada nákladů řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. července 2019.
Podpisy.