Věc T‑401/11 P-RENV-RX

(zveřejnění formou výňatků)

Stefano Missir Mamachi di Lusignano a další

proti

Evropské komisi

„Kasační opravný prostředek – Veřejná služba – Úředníci – Vražda úředníka a jeho manželky – Pravidlo souladu mezi žádostí, stížností a žalobou na náhradu škody – Povinnost zajistit ochranu unijních zaměstnanců – Příčinná souvislost – Majetková újma – Společná a nerozdílná odpovědnost – Zohlednění dávek stanovených služebním řádem – Morální újma – Odpovědnost orgánu za morální újmu zesnulého úředníka – Odpovědnost orgánu za morální újmu oprávněných pozůstalých zesnulého úředníka“

Shrnutí – rozsudek Tribunálu (kasačního senátu) ze dne 7. prosince 2017

1.      Mimosmluvní odpovědnost – Podmínky – Příčinná souvislost – Existence více příčin škody – Aplikace teorie adekvátní příčinné souvislosti a teorie podmínky

(Článek 340 druhý pododstavec SFEU)

2.      Mimosmluvní odpovědnost – Podmínky – Příčinná souvislost – Vražda úředníka třetí osobou v důsledku nesplnění povinnosti zajistit ochranu jeho orgánem – Narušení příčinné souvislosti zásahem třetí osoby – Neexistence – Kvalifikace orgánu jako spoluškůdce

(Článek 340 druhý pododstavec SFEU)

3.      Kasační opravný prostředek – Důvody kasačního opravného prostředku – Důvod směřující proti doplňujícímu odůvodnění – Nerelevantní důvod kasačního opravného prostředku – Zamítnutí

(Článek 256 odst. 1 SFEU; statut Soudního dvora, čl. 58 první pododstavec)

4.      Úředníci – Povinnost administrativy poskytnout pomoc – Působnost – Rozsah – Meze

(Služební řád úředníků, článek 24)

5.      Žaloby úředníků – Pravomoc unijního soudu – Určení společné a nerozdílné odpovědnosti orgánu za újmu utrpěnou úředníkem – Zahrnutí

(Článek 270 SFEU; služební řád úředníků, článek 24)

6.      Mimosmluvní odpovědnost – Újma – Nahraditelná újma – Újma způsobená více škůdci – Společná a nerozdílná odpovědnost spoluškůdců

(Článek 340 druhý pododstavec SFEU)

7.      Kasační opravný prostředek – Důvody kasačního opravného prostředku – Nedostatečné odůvodnění – Kritéria stanovená Soudem pro veřejnou službu pro určení výše náhrady škody – Přezkum Tribunálem

8.      Úředníci – Mimosmluvní odpovědnost orgánů – Podmínky – Újma – Morální újma spojená s fyzickým a psychickým utrpením prožitým zavražděným úředníkem před jeho smrtí – Nenahraditelná újma

(Článek 340 druhý pododstavec SFEU)

9.      Úředníci – Mimosmluvní odpovědnost orgánů – Podmínky – Újma – Morální újma utrpěná oprávněnými pozůstalými zavražděného úředníka z důvodu, že dávky upravené služebním řádem nepostačují k zajištění náhrady jim způsobené újmy – Nahraditelná újma – Meze

(Článek 340 druhý pododstavec SFEU)

10.    Mimosmluvní odpovědnost – Újma – Nahraditelná újma – Morální újma zapříčiněná smrtí blízké osoby – Zahrnutí – Vyčíslení ex æquo et bono

(Článek 340 druhý pododstavec SFEU)

1.      V případě existence více příčin téže škody lze v podstatě aplikovat dvě teorie kauzality, a sice teorii podmínky (conditio sine qua non) a teorii adekvátní příčinné souvislosti. Pokud jde o unijní právo, je patrný spíše příklon ve prospěch teorie adekvátní příčinné souvislosti. Unii lze totiž činit odpovědnou pouze za újmu, která dostatečně přímo vyplývá z protiprávního jednání dotčeného orgánu a navrhovatel musí prokázat, že kdyby nedošlo k pochybení, škoda by nevznikla a že pochybení je rozhodující příčinou vzniklé újmy.

Kromě toho platí, že je-li jednání vytýkané orgánu součástí širšího procesu, do kterého byly zapojeny třetí osoby, a je-li bezprostřední příčinou údajné újmy zásah některé z těchto třetích osob, je na unijním soudu, aby ověřil, zda byl tento zásah nevyhnutelný pouze z toho důvodu, že bylo jednáno vytýkaným způsobem, nebo zda naopak byl tento zásah projevem autonomní vůle. V případě existence autonomní vůle přísluší soudu, aby konstatoval narušení příčinné souvislosti. Mimoto podle judikatury týkající se čl. 340 druhého pododstavce SFEU je omezena odpovědnost Unie za škody, které přímo či dostatečně přímo vyplývají z protiprávního jednání dotčeného orgánu, což mimo jiné vylučuje, aby se uvedená odpovědnost vztahovala na škody, jež jsou pouze vzdáleným důsledkem tohoto jednání. V obdobném duchu k prokázání příčinné souvislosti nestačí pouhá skutečnost, že protiprávní jednání představovalo nezbytnou podmínku (conditio sine qua non) pro vznik škody v tom smyslu, že škoda by nevznikla, nedošlo-li by k takovému jednání.

Tyto zásady plynoucí z judikatury nicméně kategoricky nevylučují aplikaci teorie podmínky a umožňují pouze konstatovat, že stálo-li pochybení, kterého se dopustil orgán, daleko od vzniklé škody a soud konstatoval, že byla narušena příčinná souvislost, je aplikace teorie podmínky vyloučena. Proto naopak za předpokladu, že škoda vyplývá přímo nebo dostatečně přímo z pochybení orgánu, a tudíž v případě, kdy toto pochybení není vzdáleno od škody natolik, aby způsobovalo narušení příčinné souvislosti, může unijní soud aplikovat teorii podmínky.

(viz body 64, 67–70)

2.      Za předpokladu, kdy orgán odpovídá za porušení povinnosti zajistit ochranu, které přispělo k zapříčinění určité škody, jíž měla uvedená povinnost zabránit, je třeba mít za to, že toto porušení, i když je nelze považovat za jedinou příčinu škody, mohlo dostatečně přímým způsobem přispět k jejímu vzniku. Unijní soud proto může mít ohledně jednání třetí osoby za to, že nemohlo narušit příčinnou souvislost ani není okolností, která by orgán v plném rozsahu zbavovala jeho odpovědnosti, bez ohledu na to, zda lze toto jednání předvídat či nikoli, jelikož tyto dvě příčiny, a sice zaviněné porušení povinnosti orgánem a jednání třetí osoby, přispěly ke vzniku téže škody. Za těchto podmínek v případě pochybení orgánu spočívajícího v porušení povinnosti zajistit ochranu, které přispělo k zapříčinění určité újmy, jejímuž vzniku měla uvedená povinnost zabránit, je třeba uvedený orgán považovat za spoluškůdce, i když v jeho případě nemůže být konstatováno, že nese za újmu hlavní odpovědnost.

(viz body 72, 84)

3.      Viz znění rozhodnutí.

(viz bod 92)

4.      Předpokladem použití článku 24 služebního řádu je skutečnost, že úředník utrpěl škodu z důvodu svého postavení nebo svých služebních povinností. Toto ustanovení se proto nepoužije v případě, že úředník neutrpěl škodu z důvodu plnění svých služebních povinností.

(viz bod 106)

5.      Unijní soud má pravomoc rozhodovat o odpovědnosti orgánu, pokud uvedený orgán sám nebo společně se třetí stranou způsobil úředníkovi újmu. Ze znění článku 24 služebního řádu totiž vyplývá, že povaha odpovědnosti třetí strany nemá žádný dopad na společnou a nerozdílnou odpovědnost, kterou nese orgán, který se podílel na způsobení škody úředníkovi z důvodu plnění jeho služebních povinností. Z tohoto ustanovení vyplývá, že unijní soud může rozhodovat spor, jenž se týká otázky společné a nerozdílné odpovědnosti orgánu za skutek třetí strany, neboť povaha odpovědnosti třetí strany nemá žádný dopad na pravomoc unijního soudu rozhodovat o společné a nerozdílné odpovědnosti orgánu.

(viz bod 113)

6.      Z právních řádů členských států vyplývá obecná společná zásada, podle níž vnitrostátní soud uznává společnou a nerozdílnou odpovědnost spoluškůdců téže škody, neboť má za to, že je spravedlivé, aby osoba, která utrpěla újmu, jednak nemusela vymezovat podíl škody, za který odpovídá konkrétní spoluškůdce, a jednak nemusela nést riziko, že spoluškůdce, vůči němuž se domáhá uspokojení svého nároku, se ocitne v platební neschopnosti. Zásada společné a nerozdílné odpovědnosti se použije jak na majetkovou újmu, tak na morální újmu.

(viz body 118, 195)

7.      Viz znění rozhodnutí.

(viz bod 129)

8.      Z právních řádů členských států nevyplývá obecná společná zásada, podle níž by vnitrostátní soud měl za okolností, kdy úředník plnící své služební povinnosti ve třetí zemi byl zavražděn v domě, který mu byl poskytnut, přiznat náhradu za morální újmu spočívající ve fyzickém a psychickém utrpení prožitém poškozeným do okamžiku jeho smrti.

(viz body 175, 176)

9.      Z právních řádů členských států vyplývá společná obecná zásada, podle níž za okolností, kdy úředník plnící své služební povinnosti ve třetí zemi byl zavražděn v domě, který mu byl poskytnut, nebrání režim, který zaručuje automatické vyplacení dávek oprávněným pozůstalým po zesnulém úředníkovi, tomu, aby uvedení oprávnění pozůstalí, pokud mají za to, že utrpěná újma není v rámci uvedeného režimu pokryta vůbec či je pokryta jen částečně, obdrželi rovněž odškodnění své morální újmy, jehož se mohou domáhat prostřednictvím žaloby podané vnitrostátnímu soudu. V tomto ohledu z právních řádů členských států rovněž vyplývá společná obecná zásada, podle níž nemůže být utrpěná morální újma předmětem dvojího odškodnění. Z toho vyplývá, že je na unijním soudu, aby před určením výše odškodnění morální újmy ověřil, zda režim zaručující automatické vyplacení dávek pokrývá v plném rozsahu, zčásti či vůbec morální újmu, kterou utrpěli oprávnění pozůstalí.

(viz body 194, 195)

10.    Z právních řádů členských států vyplývá společná obecná zásada, podle níž je oprávněným osobám, a zejména v případě dětí a rodičů zesnulé osoby, uznávána odškodnitelná morální újma, která spočívá v morální bolesti zapříčiněné smrtí blízké osoby. Pokud jde o určení výše morální újmy, unijní soud nemůže použít tabulkové sazebníky, které byly vypracovány pouze v jediném členském státě. V tomto ohledu mu přísluší, aby částku stanovil ex æquo et bono a uvedl kritéria, jež za tímto účelem zohlednil.

(viz body 198, 200)