Věc T-224/10

Association belge des consommateurs test-achats ASBL

v.

Evropská komise

„Hospodářská soutěž – Spojování podniků – Belgický energetický trh – Rozhodnutí, kterým se spojení podniků prohlašuje za slučitelné se společným trhem – Závazky v průběhu první fáze přezkumu – Rozhodnutí, kterým se odmítá částečné postoupení přezkumu spojení podniků vnitrostátním orgánům – Žaloba na neplatnost – Spotřebitelské sdružení – Aktivní legitimace – Nezahájení zevrubného přezkumného řízení – Procesní práva – Nepřípustnost“

Shrnutí rozsudku

1.      Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Aktivní legitimace – Rozhodnutí týkající se slučitelnosti spojení podniků se společným trhem – Třetí osoby dotčené spojením podniků

(Článek 108 odst. 2 SFEU a čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU)

2.      Hospodářská soutěž – Spojování podniků – Správní řízení – Právo třetí osoby být vyslechnuta – Sdružení spotřebitelů

[Nařízení Rady č. 139/2004, článek 6; nařízení Komise č. 802/2004, čl. 11 písm. c)]

3.      Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Aktivní legitimace – Rozhodnutí, kterým se odmítá postoupení přezkumu spojení podniků příslušným orgánům členského státu – Třetí osoby dotčené spojením podniků – Nepostoupení

(Článek 108 odst. 2 SFEU a čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU; nařízení Rady č. 139/2004, článek 9)

4.      Hospodářská soutěž – Spojování podniků – Rozhodnutí, kterým se odmítá postoupení přezkumu spojení podniků příslušným orgánům členského státu – Právo členského státu podat žalobu za účelem použití vnitrostátního práva hospodářské soutěže – Žaloba podaná dotčenou třetí osobou za týmž účelem – Nepřípustnost

(Nařízení Rady č. 139/2004, čl. 9 odst. 9)

1.      V souladu s čl. 263 čtvrtým pododstavcem SFEU může fyzická nebo právnická osoba podat žalobu proti rozhodnutí, které je určeno jiné osobě, pouze pokud se jí uvedené rozhodnutí bezprostředně a osobně dotýká. U rozhodnutí Komise týkajících se slučitelnosti spojení podniků se společným trhem musí být aktivní legitimace třetích osob dotčených spojením podniků posuzována odlišně v závislosti na tom, zda se tyto osoby zaprvé dovolávají vad postihujících meritum těchto rozhodnutí (dále jen „první kategorie“), nebo zadruhé tvrdí, že Komise porušila procesní práva, která jim zakládají akty unijního práva, jimiž se řídí dohled nad spojováními podniků (dále jen „druhá kategorie“).

Pokud jde o první kategorii, pouhá okolnost, že určité rozhodnutí může mít vliv na právní situaci žalobce nepostačuje k tomu, aby bylo možné mít za to, že žalobce je legitimován k podání žaloby. Pokud jde konkrétně o osobní dotčení, je nutné, aby se dotčené rozhodnutí dotýkalo tohoto žalobce z důvodu určitých vlastností, které jsou pro něho zvláštní, nebo z důvodu faktické situace, která jej vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím jej individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát aktu.

Pokud jde o druhou kategorii, jestliže obecně určité nařízení zakládá třetím osobám procesní práva, musí mít tyto osoby k dispozici procesní prostředky určené k ochraně jejich legitimních zájmů. Pokud jde konkrétně o řízení o sporech fyzických a právnických osob, může být právo některých třetích osob být ve správním řízení před Komisí na svou žádost řádně vyslechnuty soudem Unie potvrzeno pouze ve fázi přezkumu legality konečného rozhodnutí přijatého Komisí. Tak i přestože se toto rozhodnutí ve své podstatě žalobce osobně nebo bezprostředně nedotýká, musí mu být přiznána legitimace k podání žaloby proti uvedenému rozhodnutí, a to právě za účelem toho, aby bylo přezkoumáno, zda nebyly porušeny procesní záruky, kterých se byl oprávněn dovolávat. Pouze kdyby Tribunál konstatoval porušení těchto procesních záruk mající takovou povahu, že by to ohrožovalo žalobcovo právo užitečně uplatnit svůj postoj v průběhu uvedeného správního řízení, požádal-li o to, je na Tribunálu, aby toto rozhodnutí pro porušení podstatných formálních náležitostí zrušil. Jestliže k takovému podstatnému porušení žalobcových procesních práv nedošlo, pouhá okolnost, že se žalobce před soudem Unie dovolává porušení těchto práv během správního řízení, nemůže založit přípustnost žaloby potud, pokud se opírá o žalobní důvody vycházející z porušení hmotněprávních norem.

Z toho plyne, že žalobu podanou žalobcem, který nespadá do první kategorie, lze prohlásit za přípustnou toliko v tom rozsahu, v jakém směřuje k zajištění ochrany procesních záruk, které jsou mu přiznány ve správním řízení, a zároveň Tribunál musí meritorně ověřit, zda rozhodnutí, jehož zrušení je požadováno, tyto záruky porušuje.

(viz body 27–30)

2.      Spotřebitelské sdružení, založené s cílem chránit zájmy spotřebitelů, může mít v rámci správního řízení Komise směřujícího k přezkumu dotčeného spojení podniků procesní právo, totiž právo být vyslechnuto, s výhradou dodržení dvou podmínek: první vztahující se ke skutečnosti, že spojení podniků se týká produktů nebo služeb využívaných konečnými spotřebiteli; druhé vztahující se ke skutečnému podání písemné žádosti o slyšení ze strany Komise v průběhu uvedeného přezkumného řízení. Pokud jsou tyto podmínky splněny, má takové sdružení možnost podat žalobu proti rozhodnutí o povolení spojení podniků z důvodu porušení uvedeného procesního práva.

Pokud jde o první podmínku, čl. 11 písm. c) druhá odrážka nařízení č. 802/2004 provádějícího nařízení č. 139/2004 o kontrole spojování podniků, který stanoví, že spotřebitelská sdružení mají právo být slyšena, pouze dotýká-li se záměr spojení podniků produktů nebo služeb využívaných konečnými spotřebiteli, nevyžaduje, aby předmět tohoto záměru na uvedené produkty nebo služby bezprostředně odkazoval. Případně druhotná povaha účinků dotčeného spojení na spotřebitele nevede k tomu, že by uvedené sdružení bylo zbaveno práva být slyšeno. Komise není oprávněna odmítnout žádost spotřebitelského sdružení o to, aby bylo vyslechnuto jakožto třetí osoba prokazující oprávněný zájem o spojení podniků, aniž mu poskytne příležitost prokázat, v čem by spojením podniků mohly být spotřebitelé dotčeni.

Pokud jde o druhou podmínku, nařízení č. 139/2004 ani nařízení č. 802/2004, zakotvují-li, že některé třetí osoby musejí být Komisí vyslechnuty, když o to požádají, neupřesňují, v jaké době musí být tato žádost podána. Tato nařízení zejména výslovně neupřesňují, že tato žádost musí být podána po oznámení spojení podniků, ke kterému se váže, nebo po zveřejnění sdělení, které se k tomuto spojení podniků vztahuje. Protože však rozhodnutí podle článku 6 nařízení č. 139/2004 přijímá Komise pouze ve vztahu k oznámeným spojením, je sourodé s logikou právní úpravy dohledu nad spojováním podniků Unie mít za to, že ke krokům, které musejí třetí osoby učinit, aby byly zapojeny do řízení, musí dojít v návaznosti na formální oznámení určitého spojení. Nutnost, aby třetí osoby, které si přejí být slyšeny, podávaly své žádosti za tímto účelem po oznámení dotčeného spojení, je totiž v souladu s požadavkem rychlosti, který charakterizuje obecnou systematiku právní úpravy Unie v oblasti dohledu nad spojováním podniků a který zavazuje Komisi k dodržování přísných lhůt pro přijetí konečného rozhodnutí.

(viz body 37–38, 40, 43–44, 49, 53, 56)

3.      Je přípustné, aby třetí osoba dotčená spojením podniků před Tribunálem zpochybnila rozhodnutí, kterým Komise vyhověla žádosti o postoupení věci podané vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž, za podmínky, že unijní právo přiznává této třetí osobě procesní práva v průběhu přezkumu spojení Komisí a rovněž soudní ochranu pro napadení případných porušení těchto práv. Přímým následkem takového rozhodnutí o postoupení věci je, že spojení podniků nebo jeho část podléhá výlučnému přezkumu ze strany vnitrostátního orgánu pro hospodářskou soutěž, který rozhoduje na základě vnitrostátního práva hospodářské soutěže, čímž třetí osoby přichází o možnost, aby Komise přezkoumala legálnost dotčené operace z pohledu unijního práva, a nemohou zpochybnit před Tribunálem posouzení provedená vnitrostátními orgány, zatímco nedojde-li k postoupení věci, posouzení provedená Komisí předmětem takového zpochybnění být mohou.

Tato procesní práva a tato soudní ochrana přitom nejsou nijak ohroženy rozhodnutím, kterým se odmítá postoupení věci, které právě naopak zaručuje třetím osobám dotčeným spojením podniků s významem pro celé Společenství, že toto spojení bude zaprvé zkoumáno z hlediska práva Unie Komisí, a zadruhé, že soudem příslušným k rozsouzení případné žaloby proti rozhodnutí Komise, jímž se řízení končí, bude Tribunál. Za těchto okolností nemůže aktivní legitimace třetí zúčastněné osoby plynout z toho, že se per analogiam použije judikatura týkající se možnosti uvedené třetí osoby podat žalobu proti rozhodnutí o postoupení.

(viz body 75, 77, 79–81)

4.      Článek 9 odst. 9 nařízení č. 139/2004 o kontrole spojování podniků dává dotčenému členskému státu možnost podat žalobu, aby mohlo být použito jeho vnitrostátní právo hospodářské soutěže. Nic v soustavě dohledu nad spojováním podniků s významem pro celé Společenství zakotvené uvedeným nařízením naopak neumožňuje závěr, že je přípustné, aby dotčená třetí osoba napadla rozhodnutí, kterým se odmítá postoupení věci, z důvodu, že toto rozhodnutí brání tomu, aby přezkum dotčeného spojení a prostředky ochrany práv proti rozhodnutí, jímž se tento přezkum provádí, spadaly do působnosti práva členského státu, a nikoli do působnosti práva Unie. Přípustnost žaloby proti rozhodnutí, kterým se odmítá postoupení věci, nemůže vyplývat z toho, že dotčené vnitrostátní právo může uvedené třetí osobě zakládat širší procesní práva nebo soudní ochranu, než které zakotvuje právo Unie. Právní jistota totiž brání tomu, aby přípustnost žaloby před soudcem Unie závisela na tom, zda právní řád členského státu, jehož vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž neúspěšně požadoval postoupení přezkumu určitého spojení podniků, zakládá dotčeným třetím osobám širší procesní práva nebo soudní ochranu, než jsou ty, které zakotvuje právo Unie. Rozsah uvedených procesních práv a soudní ochrany závisí na řadě faktorů, které jsou obtížně porovnatelné a podléhají těžko kontrolovatelnému legislativnímu a soudnímu vývoji.

Samotným účelem žaloby na neplatnost podané k soudu Unie je zajistit dodržování práva Unie, ať je rozsah procesních práv a soudní ochrany, který toto právo zakládá, jakýkoli, a nikoli domáhat se případně širší ochrany vyplývající z vnitrostátního práva.

(viz body 82–84)