ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)
19. prosince 2019(*)
„Ochranná známka Evropské unie – Řízení o zrušení – Slovní ochranná známka Evropské unie Vita – Rozhodnutí přijaté po zrušení dřívějšího rozhodnutí Tribunálem – Článek 65 odst. 6 nařízení (ES) č. 207/2009 [nyní čl. 72 odst. 6 nařízení (EU) 2017/1001] – Překážka věci rozsouzené“
Ve věci T‑690/18,
Sony Interactive Entertainment Europe Ltd, se sídlem v Londýně (Spojené království), zastoupená S. Malyniczem, QC,
žalobkyně,
proti
Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), zastoupenému J. Crespo Carrillem a H. O’Neillem, jako zmocněnci,
žalovanému,
přičemž další účastnicí řízení před odvolacím senátem EUIPO byla
Vieta Audio, SA, se sídlem v Barceloně (Španělsko),
jejímž předmětem je žaloba podaná proti rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu EUIPO ze dne 10. září 2018 (věc R 695/2018-4) týkajícímu se řízení o zrušení mezi společnostmi Vieta Audio a Sony Interactive Entertainment Europe,
TRIBUNÁL (osmý senát),
ve složení A. M. Collins (zpravodaj), předseda, M. Kančeva a G. De Baere, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: R. Ūkelytė, radová,
s přihlédnutím k žalobě došlé soudní kanceláři Tribunálu dne 22. listopadu 2018,
s přihlédnutím k vyjádření k žalobě došlému soudní kanceláři Tribunálu dne 12. dubna 2019,
po jednání konaném dne 10. října 2019,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Dne 6. července 2001 podala společnost Vitakraft-Werke Wührmann & Sohn GmbH & Co. KG u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) přihlášku ochranné známky Evropské unie na základě nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), ve znění pozdějších předpisů [nahrazeného nařízením Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1), které bylo následně nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 154, s. 1)].
2 Ochrannou známkou, jejíž zápis byl požadován, je slovní označení Vita.
3 Výrobky, pro něž byl zápis požadován, spadají zejména do třídy 9 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a odpovídají následujícímu popisu: „Nosiče dat se zapsanými počítačovými programy, počítačový software; nosiče zvukových nebo obrazových záznamů (jiné než papírové), zejména magnetické pásky, audio pásky, audio kompaktní disky, DAT pásky (digitální audio pásky), videodisky, videopásky, exponované filmy, litografie“.
4 Dne 15. července 2002 byla přihláška ochranné známky zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Společenství č. 56/2002.
5 Přihlášená ochranná známka byla zapsána dne 27. září 2005 pod č. 2290385.
6 Faxem ze dne 28. března 2011 společnost Forrester Ketley Ltd informovala EUIPO, že dne 16. března 2011 jí společnost Vitakraft-Werke Wührmann & Sohn převedla práva ke slovní ochranné známce Evropské unie Vita v rozsahu, v němž se vztahovala na výrobky uvedené v bodě 3 výše. Společnost Forrester Ketley je společností poskytující služby, která zejména zastupovala společnost Sony Computer Entertainment Europe Ltd, jež je předchůdkyní žalobkyně, společnosti Sony Interactive Entertainment Europe Ltd, ve věcech týkajících se práva ochranných známek u EUIPO.
7 Slovní ochranná známka Evropské unie Vita, tak jak byla předmětem tohoto částečného převodu, byla zapsána pod číslem 9993361.
8 Faxem ze dne 28. září 2011 společnost Forrester Ketley informovala EUIPO, že dne 15. září 2011 převedla spornou ochrannou známku na společnost Sony Computer Entertainment Europe.
9 Dne 14. října 2011 podala společnost Vieta Audio, SA, další účastnice řízení před EUIPO, na základě čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009 [nyní čl. 58 odst. 1 písm. a) nařízení 2017/1001] návrh na zrušení sporné ochranné známky pro všechny výrobky, na které se tato ochranná známka vztahuje. V tomto návrhu tvrdila, že sporná ochranná známka nebyla v Evropské unii skutečně užívána během relevantního období pěti let, které trvalo od 14. října 2006 do 13. října 2011, a že neexistovaly řádné důvody pro její neužívání.
10 V odpovědi na návrh na zrušení sporné ochranné známky ze dne 4. května 2012 společnost Sony Computer Entertainment Europe tvrdila, že sporná ochranná známka byla během relevantního období skutečně užívána v Unii pro dotčené výrobky. Uvedla, že tuto ochrannou známku užívala pro svou přenosnou herní konzoli, nazvanou PlayStation Vita, jakož i s ní související hry a příslušenství. Upřesnila, že název této nové konzole byl oficiálně oznámen v červnu 2011 a následně byla až do října 2011 předmětem rozsáhlé reklamní kampaně. K oficiálnímu představení konzole PlayStation Vita na evropském trhu došlo na konferenci Gamescom, která se konala v Kolíně nad Rýnem (Německo) v srpnu 2011, a tato konzole byla na unijní trh uvedena dne 22. února 2012.
11 Na podporu svých tvrzení předložila společnost Sony Computer Entertainment Europe písemné prohlášení ze dne 4. května 2012 učiněné jedním z jejích ředitelů, ke kterému byly přiloženy následující dokumenty:
– tisková zpráva ze dne 7. června 2011 oznamující název její nové přenosné herní konzole, a sice PlayStation Vita;
– snímek obrazovky ze dne 7. června 2011 zobrazující internetovou stránku „www.pcmag.com, na němž je uvedeno toto oznámení,
– kopie reklamní brožury, která byla rozdána návštěvníkům a novinářům na konferenci Gamescom a obsahuje zejména informace o konzoli PlayStation Vita, jakož i videohrách určených k používání na této konzoli;
– kopie titulní stránky této brožury, na níž je zobrazena konzole PlayStation Vita;
– disketa obsahující propagační videa týkající se konzole PlayStation Vita, která byla vysílána na konferenci Gamescom;
– různé novinové články o konzoli PlayStation Vita, jakož i o hrách pro ni určených, jež byly zveřejněny na oficiálních internetových stránkách PlayStation ve Spojeném království a byly z období od 7. června do 22. září 2011;
– snímek obrazovky zobrazující video zveřejněné on-line na internetovém serveru pro sdílení videí YouTube;
– tisková zpráva ze dne 28. února 2012 o celosvětovém prodeji konzole PlayStation Vita;
– snímky obrazovky z roku 2012 zobrazující oficiální internetovou stránku PlayStation ve Spojeném království, týkající se příslušenství – včetně paměťových karet – a periferního zařízení pro konzoli PlayStation Vita.
12 Dne 2. ledna 2013 společnost Sony Computer Entertainment Europe odpověděla na vyjádření, jež další účastnice řízení před EUIPO předložila dne 31. července 2012, a k prokázání skutečného užívání sporné ochranné známky pro všechny dotčené výrobky poskytla následující doplňující důkazy:
– snímky obrazovky ze dne 12. prosince 2012 zobrazující oficiální internetovou stránku PlayStation ve Spojeném království, které obsahují podrobný popis technických vlastností a specifikací konzole PlayStation Vita;
– snímky obrazovky ze dne 12. prosince 2012 zobrazující oficiální internetovou stránku PlayStation ve Spojeném království, které obsahují informace o aktualizaci systémového softwaru konzole PlayStation Vita;
– snímky obrazovky ze dne 2. ledna 2013 zobrazující internetovou stránku Wikipedie, týkající se její mateřské společnosti a společnosti Naughty Dog, Inc., která je americkou společností zabývající se vývojem videoher plně kontrolovanou touto mateřskou společností;
– snímky obrazovky ze dne 12. prosince 2012 zobrazující oficiální internetovou stránku PlayStation ve Spojeném království, které uvádějí příklady balíčků složených z konzolí PlayStation Vita, her, příslušenství a jiných výrobků.
13 V doplňujícím vyjádření ze dne 24. dubna 2013 společnost Sony Computer Entertainment Europe dodala, že dne 25. října 2007 představila na unijním trhu pod názvem Aqua Vita interaktivní videohru spočívající ve virtuálním akváriu. Upřesnila, že tato videohra je v prodeji od posledně uvedeného data v jejích internetových obchodech přítomných na trhu Unie, a uvedla obrat z prodeje uvedené hry, jehož bylo na tomto trhu dosaženo, za každý rok od zahájení jejího prodeje až do roku 2013. K vyjádření přiložila jednak snímky obrazovky ze dne 24. dubna 2013 zobrazující oficiální internetové stránky společnosti PlayStation ve Španělsku, Německu a ve Spojeném království, které ukazovaly, že je tato hra dostupná v jejích internetových obchodech, a jednak kopie různých článků týkajících se uvedené hry.
14 Rozhodnutím ze dne 30. června 2014 zrušovací oddělení zrušilo spornou ochrannou známku pro všechny výrobky, pro které byla zapsána, a to s účinkem od data podání návrhu na zrušení.
15 Dne 28. srpna 2014 podala společnost Sony Computer Entertainment Europe proti rozhodnutí zrušovacího oddělení odvolání k EUIPO na základě článků 58 až 64 nařízení č. 207/2009 (nyní články 66 až 71 nařízení 2017/1001).
16 Dne 29. října 2014 předložila společnost Sony Computer Entertainment Europe odůvodnění odvolání, k němuž přiložila doplňující důkazní materiály, včetně fotografických snímků obalů videoher, na kterých se vedle názvu dotyčné videohry objevuje označení PSVita (které je zkratkou názvu PlayStation Vita).
17 Rozhodnutím ze dne 12. listopadu 2015 (věc R 2232/2014-5) (dále jen „dřívější rozhodnutí“) pátý odvolací senát EUIPO rozhodnutí zrušovacího oddělení potvrdil a odvolání zamítl.
18 Zaprvé pátý odvolací senát po připomenutí použitelných zásad (body 19 až 24 dřívějšího rozhodnutí) zkoumal otázku období skutečného užívání sporné ochranné známky (body 25 až 38 dřívějšího rozhodnutí). Odvolací senát nejprve uvedl, že relevantním obdobím je období od 14. října 2006 do 13. října 2011. Dále měl za to, že k prvnímu konkrétnímu užití sporné ochranné známky v Unii došlo na konferenci Gamescom, která se konala v Kolíně nad Rýnem od 17. do 21. srpna 2011 a byl během ní distribuován propagační materiál (zejména ve formě brožur a CD-ROM), ale teprve dne 22. února 2012, tedy po relevantním období, započal prodej konzole PlayStation Vita zejména na unijním trhu. Měl za to, že užívání v délce čtyř měsíců během relevantního období (a sice od 7. června do 13. října 2011) může být užíváním z hlediska délky trvání, za předpokladu, že jsou splněny všechny ostatní podmínky. Konečně uvedl, že nicméně žádný konkrétní důkazní materiál nepotvrzuje, že během konference Gamescom byl účastníkům rozdán propagační materiál.
19 Zadruhé pátý odvolací senát zkoumal otázku místa užívání (body 39 až 42 dřívějšího rozhodnutí). Konkrétně měl za to, že kdyby bylo prokázáno, že během konference Gamescom v Kolíně nad Rýnem byly rozdávány reklamní materiály, pak by k užívání výrazu „vita“ jasně v Unii došlo. Odvolací senát z toho vyvodil závěr, že k užívání výrazu „vita“ došlo v Unii během relevantního období.
20 Zatřetí pátý odvolací senát zkoumal otázku povahy a rozsahu užívání (body 43 až 52 dřívějšího rozhodnutí). Nejprve poznamenal, že většina důkazních materiálů předložených společností Sony Computer Entertainment Europe, které se vztahovaly k relevantnímu období, odpovídá propagačním a reklamním materiálům, načež posoudil, nakolik může užívání ochranné známky v reklamách představovat skutečné užívání. V tomto ohledu zejména uvedl, že reklama provedená před skutečným uvedením výrobků a služeb na trh je obecně považována za skutečné užívání, pokud směřuje ke vzniku odbytišť pro tyto výrobky a služby. Konstatoval, že v projednávané věci „celosvětové očekávání představení nové konzole PlayStation vytvořilo skutečnou obchodní sílu při ohlášení názvu [této] nové videoherní konzole“ (bod 49 dřívějšího rozhodnutí), načež dospěl k závěru, že „skutečnost, že důkazy o užívání předložené [Sony Computer Entertainment Europe dokládají] reklamy a přípravy za účelem uvedení nové konzole na trh, [splňuje] podmínky skutečného užívání“ (bod 50 dřívějšího rozhodnutí). Konečně v bodě 52 dřívějšího rozhodnutí konstatoval, že z důkazních materiálů předložených společností Sony Computer Entertainment Europe vyplývá, že představení konzole PlayStation Vita bylo náležitě připraveno a pečlivě naplánováno a že tato konzole byla ohlášena jako nová přenosná herní konzole, pro kterou byly vyvinuty nové speciální hry.
21 Začtvrté pátý odvolací senát zkoumal, zda byla sporná ochranná známka skutečně užívána v souvislosti s dotčenými výrobky (body 53 až 69 dřívějšího rozhodnutí).
22 V tomto ohledu pátý odvolací senát nejprve uvedl, že v době podání přihlášky původní ochranné známky v roce 2001 platilo sedmé vydání Niceského třídění, které tudíž bylo vydáním, jež mělo být zohledněno. Podle něj přitom v té době byly již „herní konzole“ zařazeny do kategorie „automatické hry, jiné než na mince a hry uzpůsobené k výhradnímu použití s televizními přijímači“ nebo do kategorie „hry“, které obě spadaly do třídy 28, a nebyly tedy klasifikovány jako „nosiče dat“ obsažené ve třídě 9 nebo jako „počítačový software“ (bod 53 dřívějšího rozhodnutí). Dodal, že i když je pravda, že „zábavní přístroje konstruované k výhradnímu použití s televizními přijímači“ spadají do třídy 9, tyto výrobky se liší od těch, pro které byla sporná ochranná známka zapsána (bod 54 dřívějšího rozhodnutí).
23 Dále pátý odvolací senát konstatoval, že společnost Sony Computer Entertainment Europe předložila důkazní materiály, jež dokládají, že reklamní kampaně uskutečněné před představením konzole PlayStation Vita měly za cíl seznámit se s touto konzolí, jakož i novými hrami určenými k použití na této konzoli, ale že v nich nebylo nijak odkazováno na „nosiče dat“ nebo „počítačový software“ (body 55 a 56 dřívějšího rozhodnutí). Tento odvolací senát měl za to, že je třeba určit, zda „používané výrobky [musí] být chápány v doslovném smyslu výrobků uvedených na seznamu (zejména nosiče dat a počítačový software)“ (bod 58 dřívějšího rozhodnutí), načež uvedl, že „nosiče dat se zapsanými počítačovými programy“ jsou zařízením, jehož funkcí je uchovávání dat, jako jsou např. „paměťové karty, USB flash disky, CD-ROMy, pevné disky apod.“, a že i když herní konzole mohou uchovávat data, není to jejich hlavní funkcí (bod 59 dřívějšího rozhodnutí).
24 Pátý odvolací senát z výše uvedeného vyvodil, že zrušovací oddělení správně dospělo k závěru, že všechny důkazy předložené společností Sony Computer Entertainment Europe, jakož i prohlášení jednoho z jejích ředitelů ze dne 4. května 2012 dokládají užívání pro výrobky spadající do třídy 28, a nikoli pro výrobky, na které se vztahuje sporná ochranná známka (bod 60 dřívějšího rozhodnutí).
25 Pokud jde o videohru Aqua Vita, pátý odvolací senát zejména uvedl, že údaje o prodeji předložené společností Sony Computer Entertainment Europe nejsou podloženy žádnou fakturou nebo jiným dokladem, že tato čísla navíc nesvědčí o rozsáhlém užívání této hry s ohledem na relevantní trh, kterým je celé území Unie, a že skutečnost, že uvedená hra je dostupná v internetových obchodech na unijním trhu, nestačí k prokázání užívání sporné ochranné známky (body 66 a 68 dřívějšího rozhodnutí).
26 Dne 21. ledna 2016 podala společnost Sony Computer Entertainment Europe proti dřívějšímu rozhodnutí žalobu k Tribunálu, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑35/16, přičemž uplatnila jediný žalobní důvod vycházející z porušení čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009.
27 Rozsudkem ze dne 12. prosince 2017, Sony Computer Entertainment Europe v. EUIPO – Vieta Audio (Vita) (T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886), zrušil Tribunál dřívější rozhodnutí v plném rozsahu na základě nepominutelného důvodu uplatněného z úřední povinnosti, a sice nedostatečného odůvodnění. Konkrétně v bodě 43 tohoto rozsudku Tribunál rozhodl, že dřívější rozhodnutí neumožňuje s dostatečnou přesností určit důvody, na jejichž základě měl pátý odvolací senát za to, že společnost Sony Computer Entertainment Europe neprokázala skutečné užívání sporné ochranné známky pro některé kategorie dotčených výrobků.
28 V návaznosti na rozsudek ze dne 12. prosince 2017, Vita (T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886), prezidium odvolacích senátů postoupilo odvolání čtvrtému odvolacímu senátu, pod číslem R 695/2018-4.
29 Rozhodnutím ze dne 10. září 2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“) čtvrtý odvolací senát odvolání zamítl. Přezkoumal a opětovně posoudil, zda důkazní materiály předložené společností Sony Computer Entertainment Europe umožňují prokázat skutečné užívání sporné ochranné známky. Nicméně opakovaně poznamenal, že v rozsudku ze dne 12. prosince 2017, Vita (T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886), Tribunál potvrdil některé závěry pátého odvolacího senátu.
30 Zaprvé měl čtvrtý odvolací senát v bodě 25 napadeného rozhodnutí za to, že Tribunál v rozsudku ze dne 12. prosince 2017, Vita (T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886), potvrdil dřívější rozhodnutí, pokud jde o závěry pátého odvolacího senátu ohledně délky trvání, místa a povahy užívání.
31 Zadruhé, pokud jde o „nosiče dat se zapsanými počítačovými programy“, měl čtvrtý odvolací senát v bodě 41 napadeného rozhodnutí za to, že rozsudkem ze dne 12. prosince 2017, Vita (T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886), potvrdil Tribunál závěry pátého odvolacího senátu obsažené v bodech 59 a 60 dřívějšího rozhodnutí, pokud jde o důvody, proč důkazní materiály týkající se konzole PlayStation Vita neprokazují skutečné užívání sporné ochranné známky pro tyto výrobky, a tyto závěry se tak staly konečnými.
32 Zatřetí, pokud jde o „nosiče zvukových nebo obrazových záznamů (jiné než papírové), měl čtvrtý odvolací senát v bodech 55 a 56 napadeného rozhodnutí za to, že pod tuto definicí spadají též paměťové karty, ale že předložené důkazní materiály nemohou prokázat skutečné užívání ani pro tyto výrobky. Pro úplnost v bodě 57 napadeného rozhodnutí dodal, že v rozsahu, v němž navrhovatelka tvrdí, že konzole PlayStation Vita rovněž spadá do této kategorie výrobků, lze úvahy uvedené v bodě 59 dřívějšího rozhodnutí týkající se „nosičů dat se zapsanými počítačovými programy“ použít per analogiam, přičemž je třeba mít na paměti, že hlavní funkcí těchto konzolí není uchovávat zvukové a obrazové soubory. Podle čtvrtého odvolacího senátu byly tyto úvahy potvrzeny Tribunálem v bodě 50 rozsudku ze dne 12. prosince 2017, Vita (T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886).
33 Začtvrté, pokud jde o důkazní materiály týkající se videohry Aqua Vita, měl čtvrtý odvolací senát v bodě 59 napadeného rozhodnutí za to, že v bodě 54 rozsudku ze dne 12. prosince 2017, Vita (T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886), dospěl Tribunál k závěru, že pátý odvolací senát v bodech 61 až 69 dřívějšího rozhodnutí právně dostačujícím způsobem uvedl důvody, proč měl za to, že důkazní materiály týkající se videohry Aqua Vita neumožňují prokázat skutečné užívání sporné ochranné známky.
Návrhová žádání účastníků řízení
34 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– napadené rozhodnutí zrušil,
– uložil EUIPO náhradu nákladů řízení.
35 EUIPO navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl,
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
36 Na podporu žaloby vznáší žalobkyně dva žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení čl. 65 odst. 6 nařízení č. 207/2009 (nyní čl. 72 odst. 6 nařízení 2017/1001) a povinnosti uvést odůvodnění a druhý z porušení čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009.
37 Podle žalobkyně čtvrtý odvolací senát porušil čl. 65 odst. 6 nařízení č. 207/2009 tím, že nepřijal opatření nezbytná k vyhovění rozsudku ze dne 12. prosince 2017, Vita (T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886). Tímto nesplnil povinnost uvést odůvodnění.
38 Žalobkyně tvrdí, že čtvrtý odvolací senát měl v bodech 41, 57 a 59 napadeného rozhodnutí nesprávně za to, že Tribunál potvrdil některé závěry pátého odvolacího senátu. Tvrdí, že v rozsudku ze dne 12. prosince 2017, Vita (T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886), Tribunál pouze dospěl k závěru, že dřívější rozhodnutí je stiženo vadou spočívající v nedostatku odůvodnění, a že tedy musí být zrušeno v plném rozsahu. Naproti tomu Tribunál nezkoumal žalobní důvody, které před ním uplatnila společnost Sony Computer Entertainment Europe, a tudíž nepotvrdil opodstatněnost odůvodnění jakéhokoli argumentu účastníků řízení.
39 Čtvrtý odvolací senát proto podle žalobkyně nesprávně nepřezkoumal její argumenty, pokud jde o otázku, zda důkazní materiály, které předložila ke konzoli PlayStation Vita, mohou prokázat skutečné užívání sporné ochranné známky pro kategorii „nosiče dat se zapsanými počítačovými programy“ a kategorii „nosiče zvukových nebo obrazových záznamů (jiné než papírové)“.
40 Pokud jde o kategorii „nosiče zvukových nebo obrazových záznamů (jiné než papírové)“, žalobkyně tvrdí, že čtvrtý odvolací senát měl nesprávně za to, že Tribunál potvrdil závěr, že by konzole PlayStation Vita náležela do této kategorie výrobků pouze tehdy, pokud by její hlavní funkcí bylo uchovávání zvukových a obrazových souborů. Podle žalobkyně se Tribunál omezil na tvrzení, že dřívější rozhodnutí v tomto ohledu právně dostačujícím způsobem uvádí důvody umožňující jeho pochopení.
41 Pokud jde o „počítačový software“, žalobkyně uvádí, že čtvrtý odvolací senát měl nesprávně za to, že Tribunál potvrdil dřívější rozhodnutí, pokud jde o hodnocení důkazních materiálů týkajících se videohry Aqua Vita. Podle žalobkyně Tribunál pouze připomněl, že argumentace pátého odvolacího senátu byla v tomto ohledu dostatečně jasná.
42 EUIPO tvrdí, že Tribunál zrušil dřívější rozhodnutí z důvodu, že pátý odvolací senát porušil povinnost uvést odůvodnění, pokud jde o prvky argumentace, které byly zásadní k podložení konečného závěru obsaženého v dřívějším rozhodnutí. Prvky argumentace označené Tribunálem za stižené vadou spočívající v nedostatku odůvodnění nezahrnují ty, které se týkají užívání PlayStation Vita jako „nosiče dat se zapsanými počítačovými programy“ a „nosiče zvukových nebo obrazových záznamů“. Jak čtvrtý odvolací senát konstatoval v bodech 41 a 59 napadeného rozhodnutí (viz bod 31 výše), závěry pátého odvolacího senát se tudíž staly v tomto směru konečnými. Pokud jde o zjištění obsažené v bodě 57 napadeného rozhodnutí (viz bod 32 výše), EUIPO dodává, že se jedná o úvahy doplněné „pro úplnost“, se kterými se ztotožňuje.
43 Podpůrně EUIPO tvrdí, že v případě, že by Tribunál shledal, že se závěry pátého odvolacího senátu nestaly konečnými, není napadené rozhodnutí stále stiženo vadou spočívající v nedostatku odůvodnění, neboť je zřejmé, že stanovisko čtvrtého odvolacího senátu k dotčeným bodům je totožné se stanoviskem pátého odvolacího senátu k týmž bodům v dřívějším rozhodnutí.
44 Nejprve je třeba připomenout, že jelikož rozsudek ze dne 12. prosince 2017, Vita (T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886), nebyl napaden kasačním opravným prostředkem, stal se konečným.
45 Dále je třeba připomenout, že podle judikatury působí zrušující rozsudek ex tunc, a tím tedy se zpětnou účinností odnímá zrušovanému aktu právní účinky [viz rozsudek ze dne 25. března 2009, Kaul v. OHIM – Bayer (ARCOL), T‑402/07, EU:T:2009:85, bod 21 a citovaná judikatura]. Z téže judikatury vyplývá, že aby vyhověl zrušujícímu rozsudku a aby byl tento rozsudek vykonán v celém rozsahu, je orgán, který je autorem zrušeného aktu, povinen dodržet nejen výrok rozsudku, ale i odůvodnění, které k němu vedlo a tvoří jeho nezbytnou oporu v tom smyslu, že je nezbytné pro určení přesného smyslu toho, co bylo rozhodnuto ve výroku. Je to totiž toto odůvodnění, co zaprvé určuje konkrétní ustanovení považované za protiprávní a zadruhé ukazuje přesné důvody protiprávnosti, která je konstatována ve výroku, které musí dotyčný orgán brát v úvahu při nahrazení zrušeného aktu [rozsudky ze dne 25. března 2009, ARCOL, T‑402/07, EU:T:2009:85, bod 22, a ze dne 13. dubna 2011, Safariland v. OHIM – DEF-TEC Defense Technology (FIRST DEFENSE AEROSOL PEPPER PROJECTOR), T‑262/09, EU:T:2011:171, bod 41].
46 Je rovněž třeba podotknout, že rozsudkem ze dne 12. prosince 2017, Vita (T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886, body 43 až 59 a citovaná judikatura), Tribunál zrušil dřívější rozhodnutí na základě nepominutelného důvodu uplatněného z úřední povinnosti, a sice nedostatečnosti odůvodnění.
47 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 75 první věty nařízení č. 207/2009 (nyní čl. 94 první věta nařízení 2017/1001) musí být rozhodnutí EUIPO odůvodněna. Takto stanovená povinnost uvést odůvodnění má stejný dosah jako povinnost zakotvená v článku 296 SFEU. Podle judikatury musí z odůvodnění požadovaného článkem 296 SFEU jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl provést přezkum. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. října 2004, KWS Saat v. OHIM, C‑447/02 P, EU:C:2004:649, body 63 až 65).
48 Dále je třeba připomenout, že povinnost uvést odůvodnění je podstatnou formální náležitostí, kterou je třeba odlišovat od otázky opodstatněnosti odůvodnění, která je otázkou materiální legality sporného aktu. Odůvodnění rozhodnutí je totiž formálním vyjádřením důvodů, na kterých toto rozhodnutí spočívá. Jestliže jsou tyto důvody stiženy vadami, je jimi stižena materiální legalita rozhodnutí, avšak nikoli jeho odůvodnění, které může být dostačující, i když obsahuje vadné důvody (viz rozsudek ze dne 22. září 2016, Pensa Pharma v. EUIPO, C‑442/15 P, nezveřejněný, EU:C:2016:720, bod 35 a citovaná judikatura).
49 Nedostatek odůvodnění konstatovaný Tribunálem v rozsudku ze dne 12. prosince 2017, Vita (T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886), se týkal tří aspektů dřívějšího rozhodnutí. Zaprvé pátý odvolací senát nevysvětlil, proč rozmnoženiny paměťové karty nesoucí označení PSVita nemohou prokázat skutečné užívání sporné ochranné známky pro „nosiče dat se zapsanými počítačovými programy“ (rozsudek ze dne 12. prosince 2017, Vita, T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886, bod 51). Zadruhé dostatečně jasně a jednoznačně neupřesnil, proč má za to, že nebylo prokázáno skutečné užívání sporné ochranné známky pro „nosiče zvukových nebo obrazových záznamů (jiné než papírové)“, zejména magnetické pásky, audio pásky, audio kompaktní disky, DAT pásky (digitální audiopásky), videodisky, videopásky, exponované filmy, litografie“ (rozsudek ze dne 12. prosince 2017, Vita, T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886, bod 53). Zatřetí neobjasnil, proč nezohlednil důkazy dokládající přítomnost označení PSVita na videohrách určených k použití na konzoli PlayStation Vita (rozsudek ze dne 12. prosince 2017, Vita, T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886, bod 55).
50 Tribunál v rámci přezkumu tohoto nepominutelného důvodu rovněž uvedl, že pátý odvolací senát právně dostačujícím způsobem uvedl důvody, proč má za to, že důkazy týkající se konzole PlayStation Vita nemohly prokázat skutečné užívání sporné ochranné známky pro „nosiče dat se zapsanými počítačovými programy“ (rozsudek ze dne 12. prosince 2017, Vita, T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886, bod 50). Totéž platí pro důvody, proč měl pátý odvolací senát za to, že důkazy týkající se videohry Aqua Vita neumožňují prokázat skutečné užívání sporné ochranné známky pro „počítačový software“ (rozsudek ze dne 12. prosince 2017, Vita, T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886, bod 54).
51 Je třeba uvést, že v bodech 50 a 54 rozsudku ze dne 12. prosince 2017, Vita (T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886), Tribunál pouze konstatoval, že pátý odvolací senát právně dostačujícím způsobem vyjádřil důvody, na kterých bylo založeno dřívější rozhodnutí. Naproti tomu z tohoto rozsudku jasně vyplývá, že Tribunál neposoudil argumenty společnosti Sony Computer Entertainment Europe uvedené v rámci jediného žalobního důvodu, vycházejícího z toho, že pátý odvolací senát porušil čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009, a že tudíž Tribunál nerozhodl o materiální legalitě dřívějšího rozhodnutí. Z toho vyplývá, že se překážka věci rozsouzené týká pouze odůvodnění dřívějšího rozhodnutí jakožto podstatné formální náležitosti, a nikoli jeho materiální legality.
52 Kromě toho je třeba podotknout, že se překážka věci rozsouzené týká pouze odůvodnění rozsudku, které je nezbytnou oporou jeho výroku, a je od něj proto neoddělitelné (viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Société des produits Nestlé a další v. Mondelez UK Holdings & Services, C‑84/17 P, C‑85/17 P a C‑95/17 P, EU:C:2018:596, bod 52 a citovaná judikatura). Části dřívějšího rozhodnutí, o kterých Tribunál uvedl, že jsou řádně odůvodněny, nelze tudíž považovat za zakládající překážku věci rozsouzené (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Société des produits Nestlé a další v. Mondelez UK Holdings & Services, C‑84/17 P, C‑85/17 P a C‑95/17 P, EU:C:2018:596, bod 53). V projednávané věci tedy nemohl být čtvrtý odvolací senát vázán těmito částmi dřívějšího rozhodnutí a nemohl je v napadeném rozhodnutí potvrdit.
53 Čtvrtý odvolací senát tedy měl v bodech 41 a 59 napadeného rozhodnutí nesprávně za to, že se závěry pátého odvolacího senátu ohledně konzole PlayStation Vita a videohry Aqua Vita staly v důsledku rozsudku ze dne 12. prosince 2017, Vita (T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886), konečnými, a v bodě 57 napadeného rozhodnutí měl nesprávně za to, že Tribunál potvrdil zjištění pátého odvolacího senátu, podle něhož konzole PlayStation Vita nenáleží do kategorie „nosiče zvukových nebo obrazových záznamů (jiné než papírové)“, neboť její hlavní funkcí není uchovávání zvukových a obrazových souborů.
54 Po zrušení dřívějšího rozhodnutí pro nedostatek odůvodnění a za účelem splnění jeho povinnosti přijmout nezbytná opatření, aby vyhověl rozsudku ze dne 12. prosince 2017, Vita (T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886), vyplývající z čl. 65 odst. 6 nařízení č. 207/2009, byl tedy čtvrtý odvolací senát povinen znovu rozhodnout o všech otázkách relevantních pro použití čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009.
55 Konečně z výše uvedeného vyplývá, že podpůrně uplatněný argument EUIPO, podle kterého není napadené rozhodnutí stiženo vadou spočívající v nedostatku odůvodnění, jelikož je zřejmé, že postoj čtvrtého odvolacího senátu k dotčeným bodům je totožný s postojem pátého odvolacího senátu k týmž bodům v dřívějším rozhodnutí, rovněž nemůže obstát. Z napadeného rozhodnutí totiž nevyplývá (viz body 29 až 33 výše), že by postoj čtvrtého odvolacího senátu k dotčeným bodům byl totožný s postojem pátého odvolacího senátu k týmž bodům v dřívějším rozhodnutí. V napadeném rozhodnutí čtvrtý odvolací senát nesprávně konstatoval, že Tribunál potvrdil některé závěry pátého odvolacího senátu. Měl tudíž za to, že je těmito závěry vázán, a nepřezkoumal relevantní argumenty účastníků řízení a nezaujal k nim stanovisko. Kromě toho, jak již bylo poznamenáno v bodě 52 výše, čtvrtý odvolací senát nemohl být vázán závěry pátého odvolacího senátu a nemohl je v napadeném rozhodnutí potvrdit.
56 Vzhledem k tomu, že čtvrtý odvolací senát nesplnil povinnost znovu rozhodnout o všech relevantních otázkách, je třeba v tomto ohledu vyhovět prvnímu žalobnímu důvodu a zrušit napadené rozhodnutí v plném rozsahu, aniž je třeba rozhodnout o ostatních výtkách a druhém žalobním důvodu.
K nákladům řízení
57 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a EUIPO neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (osmý senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) ze dne 10. září 2018 (věc R 695/2018-4), týkající se řízení o zrušení mezi společnostmi Vieta Audio, SA a Sony Interactive Entertainment Europe Ltd, se zrušuje.
2) EUIPO ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené společností Sony Interactive Entertainment Europe.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 19. prosince 2019.
Podpisy.