ROZSUDEK TRIBUNÁLU (třetího senátu)
19. září 2012(*)
„Rozhodčí doložka – Smlouva o dotaci týkající se rozvojové akce spočívající v provedení přípravných prací a otevření Evropského centra místního podnikání v Millau (Francie) – Vrácení části vyplacených záloh – Přípustnost žaloby proti společnosti francouzského práva, která byla vymazaná z obchodního rejstříku – Použití francouzského práva – Správní smlouva – Vydání bezdůvodného obohacení – Promlčení – Napadnutelnost rozhodčí doložky – Převzetí dluhu – Teorie akcesority – Ujednání ve prospěch jiné osoby“
Ve věcech T‑168/10 a T‑572/10,
Evropská komise, zastoupená S. Petrovou, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s E. Bouttierem, advokátem,
žalobkyně,
proti
Société d’économie mixte d’équipement de l’Aveyron (SEMEA), se sídlem v Millau (Francie), zastoupené L. Hinckerem a F. Bleykastenem, advokáty,
žalované ve věci T‑168/10,
Commune de Millau (Francie), zastoupené L. Hinckerem a F. Bleykastenem, advokáty,
žalované ve věci T‑572/10,
jejímž předmětem jsou návrhy na vrácení jistiny ve výši 41 012 eur vyplacené Komisí z titulu záruky, kterou schválila v rámci financování poskytnutého společnosti SEMEA, zvýšené o vzniklé úroky a úroky, které vzniknou, jakož i o veškeré další částky nahrazující škodu, kterou Komise utrpěla,
TRIBUNÁL (třetí senát),
ve složení O. Czúcz (zpravodaj), předseda, I Labucka a D. Gratsias, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: C. Kristensen, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 29 února 2012,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Evropské hospodářské společenství zastoupené Komisí Evropských společenství uzavřelo dne 6. července 1990 smlouvu o dotaci se Société d’économie mixte d’équipement de l’Aveyron (Aveyronská společnost se smíšeným hospodařením, dále jen „SEMEA“), ve které obec Millau (Francie) držela 50 % kapitálu.
2 Tato smlouva se týkala místní rozvojové akce spočívající v přípravných pracích a otevření Centre européen d’entreprise locale (Evropské centrum místního podnikání) v Millau (dále jen „smlouva“).
3 Článek 2 smlouvy stanovil:
„Práce musí být dokončeny do 18 měsíců od podpisu této smlouvy.“
4 Podle článku 4 smlouvy se SEMEA zavázala k poskytnutí různých plnění a k jejich vyúčtování Komisi prostřednictvím odevzdání pravidelných zpráv; Komise se zavázala k finančním příspěvkům na provádění prací v maximální výši 135 000 ECU v limitu 50 % odůvodněných nákladů na práce.
5 Článek 6 smlouvy stanovil:
„Tato smlouva se řídí francouzským právem.“
6 Článek 10 smlouvy byl formulován takto:
„V případě nedostupnosti úvěrů nebo nedostatečné dostupnosti pro provedení této smlouvy si Komise vyhrazuje právo tuto smlouvu vypovědět bez jakéhokoliv soudního řízení, nebo smlouvu přizpůsobit nové rozpočtové dostupnosti.“
7 Článek 9 odst. 1 obecných smluvních podmínek stanovil:
„V případě, že smluvní strana nesplní některou z podmínek vyplývajících ze smlouvy a nezávisle na důsledcích stanovených právem, jímž se řídí smlouva, může být smlouva bez dalšího vypovězena nebo zrušena Komisí, aniž by bylo nutné přistoupit k jakýmkoliv procesně právním krokům, a to po uplynutí lhůty jednoho měsíce od výzvy zaslané smluvní straně doporučeným dopisem, pokud v této lhůtě nedošlo ke splnění povinnosti.“
8 Článek 10 obecných smluvních podmínek stanovil:
„V případě, že nedojde ke smírnému řešení, je pro rozhodování všech sporů týkajících se smlouvy, které vznikly mezi smluvními stranami, příslušný výhradně Soudní dvůr Evropských společenství.“
9 Společnost SEMEA požádala Komisi dopisem ze dne 16. května 1991 o to, aby smlouva mohla být prováděna jinou organizací, Centre européen d’entreprise et d’innovation (dále jen „sdružení CEI 21“), což Komise akceptovala dopisem ze dne 2. července 1991 a uvedla, že tato dohoda nezbavuje společnost SEMEA jejích povinností. Společnost SEMEA dopisem ze dne 22. října 1991 potvrdila, že se zaručuje za řádné provedení plnění uvedených ve smlouvě.
10 V průběhu června a července roku 1992 služby Komise provedly kontrolu pokroku prací; v návaznosti na tuto kontrolu Komise konstatovala, že celková částka odůvodněných výdajů činí 187 977 ECU a že příspěvek Komise tudíž musí být stanoven na 50 % této částky, tedy 93 988 ECU.
11 Vzhledem k tomu, že SEMEA do té doby z titulu smlouvy získala 135 000 ECU, Komise ji dopisem ze dne 27. dubna 1993 vyzvala, aby vrátila částku 41 012 ECU (dále jen „sporná pohledávka“). Společnost SEMEA této žádosti nevyhověla.
12 Mimořádná valná hromada akcionářů společnosti SEMEA dne 17. února 1997 rozhodla o předčasném dobrovolném zrušení společnosti SEMEA od 31. března 1997 a o ustanovení dobrovolného likvidátora.
13 Doporučeným dopisem s oznámením o doručení ze dne 18. listopadu 2005 Komise znovu požádala SEMEA o zaplacení sporné pohledávky.
14 Komise zaslala dne 11. ledna 2006 společnosti SEMEA oznámení o dluhu ve výši 41 012 eur.
15 Dobrovolný likvidátor společnosti SEMEA v odpovědi ze dne 31. ledna 2006 uvedl, že její účty neumožňují zaplacení takové částky, že je povinen vyhlásit úpadek a že sporná pohledávka musí být podle francouzského práva považována za promlčenou, jelikož francouzské právo neumožňuje uhrazení částek, které nebyly vymáhány po dobu delší nežli čtyři roky a že poslední žádost Komise je ze dne 27. dubna 1993, tedy z doby před více než dvanácti lety.
16 Komise doporučeným dopisem s oznámením o doručení ze dne 16. února 2006 formálně požádala o zaplacení pohledávky v rámci likvidace, jakož i o její zahrnutí do pasiv.
17 Společnost SEMEA dopisem ze dne 20. září 2006 informovala Komisi, že mimořádná valná hromada společnosti rozhodla o odložení prohlášení úpadku a zmínila zápis sdružení CEI 21, který uváděl, že Komise se nakonec vzdala vymáhání zaplacení sporné pohledávky.
18 Komise dopisem ze dne 29. listopadu 2006 prostřednictvím svého advokáta vyzvala SEMEA k zaplacení sporné pohledávky. Komise v tomto dopise uvedla, že nikdy neměla v úmyslu vzdát se této pohledávky.
19 Advokát Komise dopisem ze dne 30. ledna 2007 znovu zaslal výzvu k úhradě sporné pohledávky a z nečinnosti společnosti SEMEA dovodil, že společnost je insolventní.
20 Společnost SEMEA v dopise ze dne 5. února 2007 uvedla, že není insolventní.
21 Společnost SEMEA zaslala dopisem ze dne 12. února 2007 kopii zápisu z jednání sdružení CEI 12, ve které je uvedeno, že se Komise vzdala vymáhání zaplacení sporné pohledávky.
22 Komise dne 26. října 2007 zaslala prostřednictvím soudního vykonavatele upomínku platby na adresu bydliště dobrovolného likvidátora společnosti SEMEA.
23 Komise zaslala dne 10. prosince 2007 prostřednictvím soudního vykonavatele upomínku platby na adresu sídla dobrovolného likvidátora společnosti.
24 Dobrovolný likvidátor společnosti SEMEA v dopise ze dne 14. prosince 2007 zaslanému soudnímu vykonavateli, který jí doručil upomínku platby, zopakoval informaci o rozhodnutí Komise vzdát se zaplacení sporné pohledávky. V tomto dopise tvrdil, že noví akcionáři a likvidátor nebyli informování o závazcích vážících společnost SEMEA ke sdružení CEI 21.
25 Advokát Komise dopisem ze dne 7. ledna 2008 zpochybnil tvrzení dobrovolného likvidátora společnosti SEMEA, znovu vyzval k uhrazení sporné pohledávky a zaslal kopii dopisu prokurátorovi Republiky, aby mohl posoudit – zejména s ohledem na delikt podvodu – jednání dobrovolného likvidátora společnosti SEMEA.
26 V odpovědi na posledně uvedenou výzvu dobrovolný likvidátor společnosti SEMEA uvedl, že by sporná pohledávka mohla být promlčená. V tomto dopise připomněl, že se na začátku roku 2007, v průběhu jednání s advokátem Komise, zavázal k vrácení sporné pohledávky, jakmile budou zodpovězeny otázky týkající se její přípustnosti.
27 Advokát Komise dopisem ze dne 21. února 2008 zaslal společnosti SEMEA poslední výzvu k zaplacení sporné pohledávky.
28 Mimořádná valná hromada společnosti SEMEA dne 21. listopadu 2008 vzala na vědomí rozhodnutí obce Millau, svého hlavního akcionáře, ohledně převzetí jejích aktiv a pasiv a rozhodla o vyplacení částky 82 719,76 eura, představující dostupnou hotovost společnosti SEMEA, obci Millau. Podle protokolu o likvidaci předloženého dobrovolným likvidátorem, který uváděl spornou pohledávku, byly všechny příkazní operace považovány za zrušené.
29 Dobrovolný likvidátor společnosti SEMEA dne 9. prosince 2008 ukončil likvidaci a nechal vymazat společnost SEMEA z obchodního rejstříku.
30 Obecní rada obce Millau dne 18. prosince 2008 vzala na vědomí převzetí majetku společnosti SEMEA. V jejích pasivech byl výslovně uveden spor s Evropskou komisí.
31 Obchodní soud v Rodez dne 12. února 2010 na žádost Komise jmenoval zmocněnce ad hoc, aby zastupoval společnost SEMEA.
Řízení před Tribunálem a návrhová žádání účastnic řízení
A – Ve věci T‑168/10
32 Komise žalobou zapsanou do rejstříku v kanceláři Tribunálu dne 15. dubna 2010 navrhuje, aby Tribunál:
– uložil společnosti SEMEA, zastoupené zmocněncem ad hoc, aby jí zaplatila jistinu ve výši 41 012 eur, spolu s úroky v zákonné roční sazbě používané ve Francii ode dne 10. března, nebo, podpůrně, ode dne 27. dubna 1993;
– nařídil kapitalizaci úroků;
– uložil společnosti SEMEA zaplacení částky 5 000 eur z titulu jejího neoprávněného odporu;
– uložil společnosti SEMEA náhradu nákladů řízení.
33 Tato žaloba byla zaslána společnosti SEMEA, „zastoupené zmocněncem ad hoc“ panem C. G. Vzhledem k tomu, že posledně uvedený nebyl zmocněncem ad hoc, nýbrž předsedou obchodního soudu v Rodez, vedoucí soudní kanceláře oznámil dne 4. května 2010 Komisi neúspěšné doručení žaloby společnosti SEMEA a stanovil lhůtu pro sdělení nové adresy pro účely doručování. Komise této žádosti vyhověla a uvedla jméno a adresu zmocněnce ad hoc společnosti SEMEA. Žaloba mohla být doručena na tuto adresu.
34 Společnost SEMEA ve své námitce nepřípustnosti zapsané v kanceláři Tribunálu dne 26. července 2010 navrhuje, aby Tribunál:
– prohlásil žalobu za nepřípustnou;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
35 Komise ve svém vyjádření k námitce nepřípustnosti zapsané v kanceláři Tribunálu dne 30. srpna 2010 navrhla:
– odmítnout důvody nepřípustnosti uvedené společností SEMEA a prohlásit žalobu za přípustnou;
– nařídit přerušení řízení, neboť se očekává podání žaloby proti obci Millau;
– uložit společnosti SEMEA náhradu nákladů řízení.
36 V rámci organizačního procesního opatření stanoveného v článku 64 jednacího řádu Tribunálu Komise a SEMEA odpověděly dopisy zapsanými v kanceláři Tribunálu dne 8. a 9. listopadu 2010 na otázky a žádost Tribunálu o předložení dokumentů.
37 Usnesením předsedy třetího senátu Tribunálu ze dne 29. listopadu 2010 bylo řízení ve věci T‑168/10 přerušeno do 31. ledna 2011.
38 Usnesením ze dne 24. května 2011 si Tribunál (třetí senát) vyhradil rozhodnout o námitce nepřípustnosti spolu s věcí samou.
39 Ve své žalobní odpovědi zapsané do rejstříku v kanceláři Tribunálu dne 8. července 2011 SEMEA v podstatě navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu Komise;
– podpůrně, za předpokladu, že Tribunál vyhoví návrhu Komise na vrácení:
– uložil Komisi, aby společnosti SEMEA zaplatila částku 41 012 eur spolu s částkou odpovídající úrokům a příslušenství, kterou Tribunál přizná Komisi ve svém rozsudku;
– zamítl žalobu Komise v rozsahu, v němž se týká úroků a jejich kapitalizace za období před 18. listopadem 2005;
– zamítl ostatní návrhy Komise;
– v každém případě uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
40 Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (třetí senát) o zahájení ústní části řízení. Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání dne 29. února 2012.
B – Ve věci T‑572/10
41 Komise poté, co se v rámci řízení ve věci T‑168/10 dozvěděla, že se obec Millau rozhodla převzít všechna aktiva a pasiva společnosti SEMEA, podala proti obci Millau žalobu návrhem zapsaným v kanceláři Tribunálu dne 21. prosince 2010.
42 Komise v podstatě navrhuje, aby Tribunál:
– uložil obci Millau, aby jí společně a nerozdílně se společností SEMEA zaplatila jistinu ve výši 41 012 eur, spolu s úroky splatnými od 10. března 1992, nebo, podpůrně, od 27. dubna 1993;
– nařídil kapitalizaci úroků;
– uložil obci Millau, aby společně a nerozdílně se společností SEMEA uhradila částku 5 000 eur z titulu neoprávněného odporu společnosti SEMEA;
– uložil obci Millau, aby společně a nerozdílně se společností SEMEA uhradila náklady řízení;
– nařídil spojení věcí T‑168/10 a T‑572/10.
43 Obec Millau navrhuje, aby Tribunál:
– prohlásil svou nepříslušnost a odkázal Komisi na příslušné francouzské soudy;
– podpůrně zamítl žalobu Komise jako neopodstatněnou;
– za předpokladu, že Tribunál vyhoví návrhu Komise na vrácení:
– uložil Komisi, aby jí zaplatila částku 41 012 eur spolu s částkou odpovídající částce úroků a příslušenství, kterou Tribunál přizná Komisi ve svém rozsudku;
– zamítl návrh Komise, pokud jde o úroky a jejich kapitalizaci za období před 18. listopadem 2005;
– zamítl ostatní návrhy Komise;
– v každém případě uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
44 Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (třetí senát) o zahájení ústní části řízení. Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání dne 29. února 2012.
Právní otázky
45 Po vyslechnutí stran byly věci T‑168/10 a T‑572/10 spojeny pro účely rozsudku z důvodu jejich vzájemné souvislosti.
A – K věci T‑168/10
46 Předmětem věci T‑168/10 je žaloba Komise proti společnosti SEMEA a vzájemná žaloba posledně uvedené společnosti.
1. K žalobě Komise
a) K přípustnosti žaloby
47 V souladu s článkem 272 SFEU a čl. 256 odst. 1 prvním pododstavcem SFEU má Tribunál pravomoc rozhodovat na základě rozhodčí doložky obsažené ve veřejnoprávní nebo v soukromoprávní smlouvě uzavřené Evropskou unií nebo jejím jménem.
48 Podle článku 10 obecných smluvních podmínek je pro rozhodování všech sporů týkajících se smlouvy, které vznikly mezi smluvními stranami, příslušný výlučně Soudní dvůr Evropské unie.
49 Na základě článku 272 SFEU a čl. 256 odst. 1 prvního pododstavce SFEU a článku 10 obecných smluvních podmínek je tudíž Tribunál příslušný k rozhodnutí o žalobě Komise. Článek 10 obecných smluvních podmínek je totiž formulován dostatečně široce, aby se vztahoval na všechny žaloby Komise týkající se smlouvy – vedle žalob založených přímo na ustanoveních smlouvy také žalob založených na subsidiárních ustanoveních použitelného práva, která se týkají smlouvy, jako jsou ustanovení upravující vydání bezdůvodného obohacení.
50 Společnost SEMEA se ve své námitce nepřípustnosti dovolávala dvou důvodů nepřípustnosti vycházejících z výmazu společnosti SEMEA z obchodního rejstříku a ze zastoupení společnosti SEMEA. V tomto rozsudku bude zkoumán pouze první důvod, jelikož SEMEA se při jednání vzdala uplatnění druhého důvodu.
51 Zástupce společnosti SEMEA se domnívá, že její právní subjektivita zanikla v návaznosti na uzavření jejích účtů dne 21. listopadu 2008 a její výmaz z obchodního rejstříku, ke kterému došlo dne 9. prosince 2008. Žaloba Komise je v důsledku toho nepřípustná.
52 Podle judikatury Soudního dvora je žaloba proti určité společnosti nepřípustná, pokud k datu jejího podání nemá tato společnost právní subjektivitu ani procesní způsobilost. V tomto ohledu je rozhodné to právo, které upravuje založení dotčené společnosti (rozsudek Soudního dvora ze dne 17. března 2005, Komise v. AMI Semiconductor Belgium a další, C‑294/02, s. I‑2175, bod 60).
53 V projednávané věci je třeba uvést, že SEMEA byla zřízena ve formě místní společnosti se smíšeným hospodařením, která se řídí článkem L‑1522‑1 obecného zákoníku o územně samosprávných celcích, jenž stanoví, že místní společnosti se smíšeným hospodařením mají právní formu akciových společností upravených knihou II obchodního zákoníku. Právě s ohledem na tuto právní úpravu je třeba zkoumat, zda SEMEA měla ke dni podání žaloby právní subjektivitu a způsobilost vystupovat před soudem.
54 Ve francouzském právu stanoví čl. L‑237‑2 pododstavec 2 obchodního zákoníku, který se vztahuje na takové obchodní společnosti, jako je SEMEA, že právní subjektivita společnosti přetrvává pouze pro účely likvidace, a to až do jejího ukončení, zatímco francouzská judikatura za určitých podmínek uznala možnost přetrvání právní subjektivity dokonce i po ukončení likvidace nebo zveřejnění oznámení o ukončení.
55 Cour de cassation konkrétně rozhodl, že právní subjektivita společnosti francouzského práva přetrvává, dokud nejsou vypořádány práva a závazky společnosti (Cass. Com., 12. dubna 1983, č. 81‑14055, Bull. com., č. 113; Cass. 3e civ., 31. května 2000, č. 98‑19435, Bull. 2000, III, č. 120, s. 80). Právní subjektivita zrušené společnosti tudíž přetrvává, pokud je tato společnost ještě účastníkem v probíhajícím soudním řízení (Cass. Com., 26 ledna 1993, č. 91‑11285, Bull. civ. 1193, IV, č. 33), nebo pokud třetí osoba vůči této společnosti uplatňuje pohledávku, která vznikla v rámci činnosti společnosti (Cass. Com., 2. května 1985, n° 83‑17409, Bull. civ. 1985, IV, n° 139). Věřiteli, který se považuje za poškozeného a hodlá dát podnět k znovuzahájení likvidace společnosti, přísluší, aby soudu navrhl jmenovat zmocněnce ad hoc k zastupování společnost v řízení, které bylo proti ní zahájeno.
56 V projednávané věci je třeba konstatovat, že Komise v dopisech z 27. dubna 1993, 18. listopadu 2005, 16. února 2006, 29. listopadu 2006, 30. ledna 2007, 26. října 2007, 10. prosince 2007, 7. ledna 2008 a 21. února 2008 požadovala po společnosti SEMEA zaplacení sporné pohledávky (viz body 11 až 27 výše). Komise tedy společnost SEMEA kontaktovala v průběhu dobrovolné likvidace opakovaně, a dokonce ještě před touto likvidací. Nicméně 9. prosince 2008 bylo přistoupeno k ukončení likvidace a výmazu společnosti SEMEA z obchodního rejstříku, aniž bylo vyhověno žádostem o vrácení zaslaným Komisí a aniž byl spor s Komisí ukončen. V důsledku toho nemohou být práva a závazky společnosti SEMEA považovány za vypořádané.
57 V důsledku toho právní subjektivita společnosti SEMEA pro potřeby projednávaného sporu přetrvává. Důvod nepřípustnosti vycházející z jejího výmazu z obchodního rejstříku tudíž musí být odmítnut.
58 Žaloba Komise proti společnosti SEMEA je tudíž přípustná.
b) K opodstatněnosti žaloby
59 Komise ve své žalobě navrhuje, aby Tribunál uložil společnosti SEMEA zaplacení jistiny ve výši 41 012 eur spolu s úroky a částkou 5 000 eur jako náhradou utrpěné škody.
K návrhu na vrácení jistiny
60 Komise se v prvním bodě návrhového žádání zaprvé domáhá toho, aby společnosti SEMEA bylo uloženo zaplacení částky 41 012 eur. Má za to, že jí SEMEA tuto částku dluží.
– K použitelnému právnímu režimu
61 Je třeba nejprve vymezit použitelný režim.
62 Z článku 6 smlouvy vyplývá, že smlouva podléhá francouzskému právu. Francouzské právo však stanoví odlišné právní režimy pro smlouvy náležející do občanského práva a práva správního. Vzhledem k tomu, že články 272 SFEU a 340 SFEU nebrání tomu, aby mohla být smlouva s Unií podřízena režimu veřejného práva ( v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 10. dubna 2003, Parlament v. SERS a Ville de Strasbourg, C‑167/99, Recueil, s. I‑3269, bod 113), je za účelem vymezení právního režimu použitelného v projednávané věci třeba nejprve určit, zda má sporná smlouva soukromoprávní nebo správní povahu.
63 Judikatura Tribunal des Conflits a Conseil d’État v zásadě váže správní povahu smlouvy na splnění dvou podmínek – organické a věcné. S výhradou právními předpisy stanovené působnosti je správní smlouvou smlouva, jejíž smluvní stranou je alespoň jeden veřejnoprávní subjekt a která buď obsahuje ujednání, jež se odchylují od obecného práva (Conseil d’État, 31. července 1912, č. 30701, Rec. s. 909; Tribunal des conflits, 21. května 2011, č. 322), nebo se týká samotného výkonu veřejné služby (Conseil d’État, 20. dubna 1956, č. 98637, Rec. s. 167, a 20. dubna 1956, č. 33961, Rec. s. 168; Tribunal des conflits, 29. prosince 2004, č. 3437), nebo která do tohoto výkonu zapojuje subdodavatele či správu.
64 Ujednání má odchylující se povahu v případě, kdy svěřuje veřejnoprávnímu subjektu práva a subdodavatele zavazuje povinnostmi, které se svou povahou liší od práv a povinností, jež mohou být kýmkoli ujednány v rámci občanského a obchodního práva (Conseil d’État, 20. října 1950, Rec. s. 505; Tribunal des conflits, 15. listopadu 1999, č. 03144). Z tohoto důvodu mají odchylující se povahu ta ujednání, která z právního hlediska nemohou být součástí smluv soukromého práva, jelikož vyjadřují výkon výsad veřejné moci.
65 V projednávané věci byla sporná smlouva uzavřena mezi Společenstvím, které podle judikatury Soudního dvora představuje osobu veřejného práva ve smyslu francouzského práva (v tomto smyslu viz rozsudek Parlament v. SERS a Ville de Strasbourg, bod 62 výše, body 2 a 113), a společností SEMEA, osobou francouzského soukromého práva.
66 Kromě toho, s ohledem na francouzské správní právo, je každý akt směřující k výkonu samotné podstaty veřejné politiky, a zejména takové unijní politiky, jako je regionální politika, považován za akt spadající do oblasti veřejné služby. Z článku 1 smlouvy ale vyplývá, že tato smlouva se týká finančního příspěvku, který má Společenství vyplatit v rámci své regionální politiky za provedení přípravných prací a otevření Evropského centra místního podnikání v Millau. Tato smlouva se tudíž týká samotného výkonu veřejné služby, která představuje regionální politiku Společenství.
67 Článek 10 smlouvy nadto stanoví možnost jednostranného vypovězení smlouvy v případě nedostupnosti finančních prostředků nebo jejich nedostatečné výše. V tomto ohledu je třeba uvést, že možnost jednostranného vypovězení smlouvy nutně neznamená, že se jedná o ujednání odchylující se od obecného práva (Tribunal des conflits, 20. února 2008, č. 3623). Vše závisí na charakteristikách a účelu smlouvy (v tomto smyslu viz stanovisko veřejného zpravodaje pana Da Costy adresované Conseil d’État, 19. listopadu 2010, č. 331837). V projednávané věci však s ohledem na účel smlouvy uvedený v předchozím bodě se takové ujednání patrně odchyluje od obecného práva, jelikož Komisi přiznává právo ukončit smluvní vztahy z pouhých důvodů finanční povahy.
68 Z toho vyplývá, že smlouva má správní povahu.
– K pohledávce Unie vůči společnosti SEMEA
69 Dále je třeba stanovit právní základ, na kterém Komise může založit svůj návrh na vrácení.
70 V tomto kontextu je třeba konstatovat, že podle článku 4 smlouvy nesmí příspěvek Komise přesáhnout 50 % odůvodněných nákladů na práce. Tento článek tedy upravuje částku, kterou má Komise zaplatit. Nicméně smlouva neobsahuje žádné ustanovení ohledně vrácení částek, které byly neoprávněně vyplaceny. Je tedy nutné použít pravidel o bezdůvodném obohacení.
71 Ustanovení článku 1376 občanského zákoníku má obecnou působnost a použije se na osoby veřejného i soukromého práva (Conseil d’État, 1. prosince 1961, Rec. s. 675). Podle tohoto pravidla každý, kdo omylem nebo úmyslně přijme částku, kterou mu správa nedluží, je povinen jí tuto částku vrátit.
72 Tyto podmínky jsou v projednávané věci splněny. Komise společnosti SEMEA vyplatila celkovou částku ve výši 135 000 ECU. Jak vyplývá z článku 4 smlouvy, příspěvek Unie nemohl přesáhnout 50 % odůvodněných nákladů na práce. V návaznosti na kontrolu provedenou v červnu a červenci roku 1992 Komise konstatovala, že způsobilé výdaje dosáhly pouze 187 977 ECU. Vzhledem k tomu, že toto zjištění nebylo společností SEMEA zpochybněno, platby Unie ve prospěch společnosti SEMEA tak byly odůvodněny pouze do výše 93 988 ECU.
73 Konečně, podle článku 2 nařízení Rady (ES) č. 1103/97 ze dne 17. června 1997 o některých ustanoveních týkajících se zavedení eura (Úř. věst. L 162, s. 1; Zvl. vyd. 10/01, s. 81) se každý odkaz na ECU nahrazuje odkazem na euro v poměru jedno euro k jednomu ECU.
74 Společnost SEMEA tak byla povinna vrátit Unii neoprávněně získanou částku ve výši 41 012 eur.
– K námitkám uplatňovaným společností SEMEA
75 Společnost SEMEA nezpochybňuje, že sporná pohledávka vznikla, ale tvrdí, že jí Komise nadále nemůže vymáhat. Především tvrdí, že sporná pohledávka zanikla z důvodu vzdání se nebo prominutí ze strany Komise. Kromě toho byla tohoto dluhu zbavena v důsledku jeho převzetí obcí Millau. Mimoto byla sporná pohledávka promlčena. V každém případě nemůže být spornou pohledávkou vázána z důvodu svého výmazu z obchodního rejstříku.
76 Tyto námitky jsou neopodstatněné.
77 Zaprvé, pokud jde o námitku společnosti SEMEA vycházející ze vzdání se nebo prominutí pohledávky na straně Komise, je třeba konstatovat, že skutečnosti ve spise neumožňují konstatovat existenci takového úkonu. Pouhá skutečnost, že zápis sdružení CEI 21 z února roku 1995 uvádí, že Komise nakonec vzdala vymáhání zaplacení své pohledávky, totiž nepostačuje k prokázání existence vzdání se nebo prominutí pohledávky ze strany Komise. Naopak, z prokázaných skutkových okolností vyplývá, že Komise nepřestala požadovat zaplacení sporné pohledávky (viz zejména body 11, 13, 14, 16, 18, 19, 22, 23, 25 a 27 výše).
78 Zadruhé je třeba odmítnout argument společnosti SEMEA, podle kterého jí převzetí jejího dluhu obcí Millau tohoto dluhu zbavuje. Je totiž třeba připomenout, že podle článku 1165 občanského zákoníku jsou ujednání závazná pouze mezi smluvními stranami a jsou k tíži nebo ku prospěchu třetích osob pouze v případech stanovených článkem 1121 občanského zákoníku. Dlužník se tak nemůže zbavit svého dluhu na základě dohody sjednané se třetí osobou bez souhlasu věřitele (viz Cass. 1re civ., 2. června 1992, č. 90‑17499, Bull. 1992, I, č. 168, s. 115; Cass. 1re civ., 30. dubna 2009, č. 08-11093, Bull. 2009, I, č. 82). Je nesporné, že Komise nedala souhlas k převzetí tohoto dluhu společnosti SEMEA obcí Millau.
79 Společnost SEMEA se kromě toho nemůže opírat o čl. 1844‑5 pododstavec 3 občanského zákoníku, podle kterého „[v] případě zániku dochází k univerzálnímu převodu majetku společnosti na jediného společníka, aniž by došlo k likvidaci“, takže podmínky stanovené tímto ustanovením v projednávané věci nebyly splněny. Ze zápisu z mimořádné valné hromady společnosti SEMEA dne 21. listopadu 2008 vyplývá, že obec Millau nebyla jediným společníkem společnosti SEMEA.
80 Konečně, článek L-2131-1 obecného zákoníku o územně samosprávných celcích ve spojení s článkem L 2132-2 téhož zákoníku stanoví, že některé taxativně vyjmenované akty přijaté obecními orgány jsou vykonatelné ex lege, jakmile došlo k jejich zveřejnění, vyvěšení nebo oznámení dotčeným osobám, jakož i jejich předložení zástupci státu v departementu nebo jeho zástupci v městském obvodu. Obec Millau předložila ke kontrole legality usnesení s datem 18. prosince 2008, kterým „vzala na vědomí likvidaci společnosti SEMEA“ a „převzala aktiva a pasiva této společnosti“. Nicméně tím nemohla společnost SEMEA zbavit jejího dluhu vůči Společenství. Pouhé předání jednoho z jeho dokumentů ke kontrole legality totiž nemůže územně samosprávnému celku umožnit, aby se odchýlil od ustanovení právních předpisů uvedených v bodě 78 výše, podle kterých převzetí dluhu třetí osobou bez souhlasu věřitele nezbavuje dlužníka jeho závazku vůči věřiteli.
81 Zatřetí SEMEA tvrdí, že sporná pohledávka je promlčená. Podléhá desetileté promlčecí lhůtě podle článku L 100-4 obchodního zákoníku ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 2008-561 ze dne 17. června 2008 o reformě promlčení v občanskoprávní oblasti (JORF ze dne 18. června 2008, s. 9856), který nabyl účinnosti dne 19. června 2008 (dále jen „zákon ze 17. června 2008“). Naopak Komise se domnívá, že sporná pohledávka podléhá třicetileté promlčecí lhůtě, a tudíž není promlčena.
82 V tomto kontextu je třeba nejprve zkoumat, zda sporná pohledávka nepodléhá desetileté promlčecí době stanovené v článku L 110-4 obchodního zákoníku ve znění předcházejícím nabytí účinnosti zákona ze dne 17. června 2008. Podle tohoto ustanovení se závazky vzniklé v souvislosti s obchodními transakcemi mezi podnikateli nebo podnikateli a nepodnikateli promlčují po deseti letech, pokud se na ně nevztahují zvláštní kratší promlčecí doby.
83 Je však třeba připomenout, že se smlouva týkala vyplacení dotace Komisí pro účely samotného výkonu veřejné služby, která představuje unijní regionální politiku. V důsledku toho závazky, které z ní vyplývají, mezi nimi sporná pohledávka, nemohou být považovány za závazky vzniklé mezi Komisí a společností SEMEA v rámci jejich obchodu. Z toho vyplývá, že se desetiletá promlčecí doba stanovená v článku L 110-4 obchodního zákoníku ve znění před nabytím účinnosti zákona ze dne 17. června 2008, nemůže vztahovat na spornou pohledávku (Conseil d’État, 31. července 1992, č. 69661, RTD 1993, s. 87).
84 V důsledku toho je třeba dospět k závěru, že sporná pohledávka, na kterou se nevztahuje ani jiná, zvláštní promlčecí lhůta, není promlčená.
85 V okamžiku, kdy se pohledávka stala vymahatelnou, nejpozději v červnu 1992, tedy v průběhu měsíce, ve kterém služby Komise zahájily kontrolu týkající se uskutečňování plnění stanovených ve smlouvě, totiž sporná pohledávka podléhala třicetiletému promlčení na základě zásad, kterými se inspiroval článek 2262 občanského zákoníku platného v tomto období (Conseil d’État, 8. července 2005, č. 247976, Rec. Dalloz 2005, s. 3075). Tato lhůta třiceti let ke dni podání žaloby však neuplynula.
86 Je sice pravda, že zákon ze dne 17. června 2008 zrušil výše uvedené ustanovení článku 2262 občanského zákoníku a dále zavedl nový článek 2224, podle kterého se závazky v zásadě promlčují po uplynutí pěti let ode dne, kdy se držitel práva dozvěděl, nebo měl dozvědět, o skutečnostech, které mu umožňují své právo uplatnit.
87 Nicméně i za předpokladu, že by tato pětiletá promlčecí lhůta byla na spornou pohledávku použitelná, je třeba uvést, že podle čl. 2222 pododst. 2 občanského zákoníku ve znění platném před vstupem zákona ze dne 17. června 2008 v platnost, začal běh této nové krátké lhůty dnem nabytí účinnosti zákona ze dne 17. července 2008, tedy dne 19. června 2008, takže ke dni podání žaloby promlčecí lhůta dosud neuplynula.
88 Sporná pohledávka tudíž není promlčena.
89 Začtvrté je třeba odmítnout výhradu společnosti SEMEA, podle které ukončení její likvidace a její výmaz z obchodního rejstříku měl za následek zánik sporné pohledávky. Jak již bylo uvedeno (viz bod 55 výše), právní subjektivita společnosti SEMEA přetrvává dokonce po výmazu, takže sporná pohledávka nezanikla.
90 Je tedy nutné uložit společnosti SEMEA vrácení částky 41 012 eur.
K návrhu na zaplacení úroků z prodlení
91 Komise ve svém prvním návrhovém žádání zadruhé navrhuje, aby společnosti SEMEA bylo uloženo zaplacení úroků z prodlení v zákonné roční sazbě používané ve Francii. Komise požaduje, aby společnosti SEMEA bylo uloženo zaplacení úroků od 10. března 1992 v souladu s článkem 1153 občanského zákoníku a podpůrně jejich zaplacení od 27. dubna 1993 v souladu s článkem 1153 občanského zákoníku. Ve svém druhém návrhovém žádání Komise navrhuje uložit, aby samy úroky nesly úroky na základě článku 1154 občanského zákoníku.
92 Pokud jde o návrh na zaplacení úroků od 10. března 1992, tedy ode dne poslední platby Komise, je třeba připomenout, že pouze v případě zlé víry na straně osoby, která platby, jež jí nenáležejí, přijala, se úroky počítají od okamžiku těchto plateb. Za tohoto předpokladu by totiž bylo třeba vycházet z článku 1378 občanského zákoníku, podle kterého „[v] případě zlé víry na straně příjemce, je tato osoba povinna vrátit jak jistinu, tak úroky nebo výnosy, a to ode dne zaplacení“. V případě neexistence zlé víry se použije obecné pravidlo stanovené týmž zákoníkem (Conseil d’État, 4. února 2000, č. 202981, Rec. s. 31).
93 V projednávané věci však Komise neuvádí skutečnosti, které by umožnily konstatovat, že SEMEA před žádostí Komise o vrácení jednala ve zlé víře. Je tudíž nutné zamítnout návrh Komise, aby společnosti SEMEA bylo uloženo zaplacení úroků z prodlení od 10. března 1992.
94 Pokud jde o návrh na zaplacení úroků od 27. dubna 1993, je třeba připomenout znění článku 1153 občanského zákoníku: „U závazků zaplatit určitou částku spočívá náhrada škody způsobená prodlením s plněním výlučně v uložení úroků v zákonné sazbě […]“. Pokud o ně bylo požádáno – a bez ohledu na datum takové žádosti – úroky z prodlení splatné na základě článku 1153 občanského zákoníku běží ode dne, kdy byla žádost o zaplacení jistiny doručena dlužníkovi, nebo pokud taková žádost nebyla předložena před podáním návrhu k soudu, počínaje dnem takového podání (Conseil d’État, 13. prosince 2002, č. 203429, Rec. s. 460).
95 V projednávané věci Komise požádala o zaplacení sporné pohledávky poprvé 27. dubna 1993. Společnosti SEMEA je tak nutné uložit úroky z prodlení v zákonné roční sazbě používané ve Francii od tohoto data.
96 Konečně, podle článku 1154 občanského zákoníku „[ú]roky splatné z kapitálu mohou nést úroky na základě soudní žaloby nebo na základě zvláštní dohody za předpokladu, že se v žalobě nebo dohodě jedná o úroky splatné alespoň za jeden celý rok“. Pro použití výše uvedených ustanovení je možné navrhnout kapitalizaci úroků kdykoliv před soudem rozhodujícím ve věci samé. Tento návrh nicméně nabývá účinnosti nejdříve dnem svého zápisu do rejstříku a za předpokladu, že se k tomuto datu jedná o úroky splatné alespoň za jeden celý rok. Případná další kapitalizace se uskutečňuje při uplynutí každé pozdější roční splatnosti, aniž je nutné podávat nový návrh (Conseil d’État, 13. prosince 2002, bod 94 výše).
97 V projednávané věci Komise navrhla kapitalizaci úroků ve své žalobě zapsané do rejstříku v kanceláři Tribunálu dne 15. dubna 2010. K tomuto datu byly úroky splatné přinejmenším za jeden celý rok. Je tak třeba určit, že samy úroky ponesou úroky, a to jak k tomuto datu, tak při každoroční splatnosti počínaje tímto dnem.
K návrhu na zaplacení náhrady škody
98 Komise ve svém třetím návrhovém žádání požaduje, aby společnosti SEMEA bylo uloženo zaplacení částky 5 000 eur jako náhrady utrpěné škody. Domnívá se, že podle článku 1147 občanského zákoníku jí společnost SEMEA tuto částku dluží z titulu škody utrpěné z důvodu neoprávněného odporu této společnosti. Komise v tomto kontextu tvrdí, že byla nucena shromáždit značný počet osob, aby se zabývaly četnými dopisy, výzvami a dalšími podáními, aby přesvědčila společnost SEMEA o opodstatněnosti svých nároků. Naopak SEMEA se nepřestala domáhat neopodstatněných a neúčinných argumentů, aby se osvobodila od svých závazků nebo zpomalila jejich vymáhání.
99 V tomto kontextu je třeba připomenout, že na základě čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora, který se na řízení před Tribunálem použije v souladu s čl. 53 prvním pododstavcem téhož statutu, a čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Tribunálu musí žaloba obsahovat předmět sporu a stručný popis dovolávaných žalobních důvodů. Tyto údaje musejí být dostatečně jasné a přesné pro to, aby umožnily žalovanému připravit svou obranu a Soudu rozhodnout o žalobě případně bez dalších informací. Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je pro to, aby byla žaloba přípustná, třeba, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly, přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně z textu samotné žaloby.
100 Komise se však v projednávané věci omezuje na požadování částky ve výši 5 000 eur, aniž neprokazuje, čím tato částka odpovídá různým újmám, kterých se dovolává. Tento návrh je tudíž třeba zamítnout jako návrh, který je založen na nedostatečně přesné argumentaci.
c) Závěry k žalobě Komise
101 V důsledku toho je třeba vyhovět návrhům Komise na to, aby společnosti SEMA bylo uloženo zaplacení jistiny ve výši 41 012 eur a zaplacení úroků z prodlení v zákonné roční sazbě používané ve Francii od 27. dubna 1993, a to až do úplného zaplacení uvedené jistiny. Kromě toho je třeba nařídit, aby samy úroky z prodlení nesly úroky jak k 15. dubnu 2010, tak ke každoroční lhůtě splatnosti počínaje tímto datem.
102 Ve zbývající části musí být žaloba Komise zamítnuta.
2. Ke vzájemné žalobě společnosti SEMEA
103 Pro případ, že Tribunál vyhoví návrhu Komise na vrácení, společnost SEMEA podala vzájemnou žalobu. Tato vzájemná žaloba je založena na článku 340 SFEU a čl. 41 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie (Úř. věst. 2007, C 303, s. 1). Představuje tedy žalobu založenou na mimosmluvní odpovědnosti Unie.
104 Společnost SEMEA se domnívá, že Komise porušila povinnost řádné správy a zásadu právní jistoty tím, že po své žádosti o vrácení ze dne 27. dubna 2007 čekala dvanáct let, nežli ji znovu kontaktovala dne 18. listopadu 2005. Komise je v důsledku toho povinna nahradit jí částku, jejíž zaplacení jí uložil Tribunál.
105 Tribunál je toho názoru, že je nejprve nutné zkoumat opodstatněnost této vzájemné žaloby (rozsudky ze dne 26. února 2002, Rada v. Boehringer, C‑23/00 P, Recueil, s.I‑1873, body 51 a 52, a ze dne 23. března 2004, Francie v. Komise, C‑233/02, Recueil, s. I‑2759, bod 26).
106 Podle ustálené judikatury ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie musí být splněn souhrn podmínek, a to protiprávnost jednání vytýkaného orgánům, existence skutečné a určité újmy a existence přímé příčinné souvislosti mezi jednáním dotyčného orgánu a tvrzenou újmou (rozsudek Soudního dvora ze dne 29. září 1982, Oleifici Mediterranei v. EHS, 26/81, Recueil, s. 3057, bod 16, a rozsudek Tribunálu ze dne 9. července 1999, New Europe Consulting a Brown v. Komise, T‑231/97, Recueil, s. II‑2403, bod 29).
107 Vzhledem k tomu, že není splněna jedna z těchto podmínek, musí být žaloba zamítnuta v plném rozsahu, aniž je nezbytné zkoumat ostatní podmínky uvedené odpovědnosti (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. září 1994, KYDEP v. Rada a Komise, C‑146/91, Recueil, s. I‑4199, bod 81, a rozsudek Tribunálu ze dne 10. prosince 2009, Antwerpse Bouwwerken v. Komise, T‑195/08, Sb. rozh. s. II‑4439, bod 91).
108 V projednávané věci postačí konstatovat, že neexistuje přímá příčinná souvislost mezi jednáním Komise a tvrzenou újmou.
109 Pokud jde totiž o jistinu ve výši 41 012 eur, kterou společnost SEMEA musí vrátit Komisi, postačí uvést, že se jedná o pohledávku založenou na vrácení bezdůvodného obohacení a vzhledem k tomu, že tato pohledávka nebyla promlčená, společnost SEMEA by ji musela zaplatit v každém případě, i kdyby Komise nečekala dvanáct let, než se na ni znovu obrátila.
110 Pokud jde o zaplacení úroků z prodlení, je třeba připomenout, že nahromadění úroků je přímým důsledkem jednání společnosti SEMEA, která nevyhověla žádosti Komise o vrácení. Mezi jednáním Komise a touto škodou tak neexistuje přímá příčinná souvislost.
111 Vzájemnou žalobu společnosti SEMEA je tudíž nutné odmítnout, aniž je třeba zkoumat její přípustnost.
B – K věci T‑572/10
112 Předmětem věci T‑572/10 je žaloba Komise proti obci Millau a vzájemná žaloba obce Millau.
1. K žalobě Komise
113 Komise podala žalobu proti obci Millau poté, co se dozvěděla, že tato obec se rozhodla převzít všechna aktiva a pasiva společnosti SEMEA.
a) K příslušnosti Tribunálu
114 Komise tvrdí, že se na obec Millau vztahuje rozhodčí doložka ve smyslu článku 272 SFEU. Obec Millau naopak, ač formálně neuplatnila námitku z důvodu nepříslušnosti v samostatném podání podle článku 114 jednacího řádu, tvrdí, že žaloba Komise musí být zamítnuta jakožto žaloba podaná k soudu, který není příslušný, aby o ní rozhodl. Obec Millau se domnívá, že se Komise vůči ní nemůže bránit doložkou o příslušnosti ve smyslu článku 272 SFEU.
115 V tomto kontextu je nutné nejprve připomenout, že Tribunál je v prvním stupni příslušný pouze k rozhodování sporů ve smluvní oblasti, které mu byly předloženy na základě rozhodčí doložky; jinak by rozšířil svou pravomoc nad rámec sporů, jejichž rozhodování mu je taxativně vyhrazeno článkem 272 SFEU (v tomto smyslu viz usnesení Tribunálu ze dne 3. října 1997, Mutual Aid Administration Services v. Komise, T‑186/96, Recueil, s. II‑1633, bod 47, a ze dne 12. prosince 2005, Naxetis Banques Populaires v. Robobat, T‑360/05, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 12).
116 Jelikož tato pravomoc Tribunálu vycházející z článku 272 SFEU představuje odchylku od obecného práva, musí být vykládána restriktivně (rozsudek Soudního dvora ze dne 18. prosince 1986, Komise v. Zoubek, 426/85, Recueil, s. 4057, bod 11). Tribunál tak může rozhodovat smluvní spor pouze v případě projevu vůle smluvních stran přiznat mu tuto pravomoc (usnesení Mutual Aid Administration Services v. Komise, bod 115 výše, bod 46, a rozsudek Tribunálu ze dne 16. prosince 2010, Komise v. Arci Nuova associazione comitato di Cagliari a Gessa, T‑259/09, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 39). Účastníky řízení o žalobě podané na základě článku 272 SFEU tak mohou být pouze strany, které uzavřely rozhodčí doložku (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. prosince 1976, Pellegrini v. Komise a Flexon-Italia, 23/76, Recueil, s. 1807, bod 31, a výše uvedený rozsudek Komise v. Arci Nuova associazione comitato di Cagliari et Gessa, bod 40).
117 Dále, pokud jde o právo, podle kterého je třeba ověřit, zda byla mezi stranami sporu sjednaná platná rozhodčí doložka, je třeba připomenout, že pravomoc Tribunálu pro rozhodování sporu, který se týká smlouvy, na základě rozhodčí doložky, se v zásadě posuzuje pouze s ohledem na ustanovení článku 272 SFEU a formulaci samotné rozhodčí doložky.
118 Tento přístup odpovídá obecně uznané právní zásadě, že každý soud používá svoje vlastní procesní předpisy včetně pravidel upravujících pravomoc. Procesní právo Tribunálu zahrnuje článek 272 SFEU, a nikoliv odpovídající procesní ustanovení vnitrostátních právních řádů. Kromě toho článek 272 SFEU musí být všemi soudy stejným způsobem považován za specifické ustanovení, které má přednost před vnitrostátním právem, jež se od něj odchyluje (stanovisko generálního advokáta Lenze k rozsudku Soudního dvora ze dne 8. dubna 1992, Komise v. Feilhauer, C‑209/90, Recueil, s. I‑2613, I‑2622, bod 18).
119 Toto pravidlo se použije i v případě, že má Tribunál v rámci přezkumu opodstatněnosti sporu použít vnitrostátní právo, jímž se řídí smlouva (v tomto smyslu viz rozsudky Komise v. Zoubek, bod 116, výše, bod 10; Komise v. Feilhauer, bod 118 výše, bod 13, a usnesení Tribunálu ze dne 17. února 2006, Komise v. Trends, T‑449/04, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 29).
120 Právě ve světle výše uvedené judikatury je třeba zkoumat, zda se pravomoc Tribunálu rozhodovat o žalobě Komise proti obci Millau může zakládat na rozhodčí doložce ve smyslu článku 272 SFEU.
K teorii akcesority
121 Komise se domnívá, že obec Millau je vázána rozhodčí doložkou uvedenou v článku 10 obecných smluvních podmínek proto, že převzala dluh společnosti SEMEA a že podle francouzského práva byla rozhodčí doložka ex lege přenesena jakožto příslušenství pohledávky. Obec Millau naopak tvrdí, že rozhodčí doložka není neoddělitelným příslušenstvím pohledávky Komise. Kromě toho žádné řízení k okamžiku převzetí dluhu neprobíhalo.
122 Vzhledem k tomu, že argumentace Komise je založena na použití francouzského práva, je třeba nejdříve určit použitelné právo.
123 Jak již bylo uvedeno, pravomoc Tribunálu rozhodovat spor ze smlouvy na základě rozhodčí doložky se v zásadě posuzuje pouze s ohledem na ustanovení článku 272 SFEU a ujednání samotné rozhodčí doložky (viz bod 117 výše).
124 V tomto kontextu je nicméně třeba připomenout judikaturu Soudního dvora týkající se doložek určujících příslušnost Soudního dvora ve smyslu článku 17 Úmluvy o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. září 1968 (Úř. věst 1972, L 299, s. 32), ve znění úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě (dále jen „Bruselská úmluva“), která platí rovněž pro ujednání o příslušnosti soudu ve smyslu článku 23 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42). Z této judikatury vyplývá, že ačkoliv se platnost doložky stanovící příslušnost soudu řídí výlučně unijním právem, tedy článkem 23 nařízení č. 44/2001, otázka, zda doložka stanovící příslušnost soudu sjednaná mezi dopravcem a zasilatelem, která je uvedena v nákladním listu, působí vůči třetí osobě – držiteli nákladního listu – která nabytím tohoto listu vstoupila do práv a povinností zasilatele, se posuzuje podle práva použitelného na smlouvu (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 19. července 1984. Russ, 71/83, Recueil. s. 2417, bod 24; ze dne 16. března 1999, Castelletti, C‑159/97, Recueil, s. I‑1597, bod 41, a ze dne 9. listopadu 2000, Coreck, C-387/98, Recueil, s. I‑9337, body 22 až 27).
125 V zásadě je tedy třeba zkoumat, zda tato judikatura, podle které právo použitelné na smlouvu upravuje otázky nástupnictví do práv a povinnosti, může být použito v projednávané věci. To by vyžadovalo použití dvojí analogie. Vyvstává totiž otázka, zda může být použita nejen na třetí osobu – držitele nákladního listu, nýbrž rovněž na třetí osobu, která z důvodu převzetí dluhu vstupuje do postavení původního dlužníka a ex lege přebírá příslušenství tohoto dluhu. Dále je otázkou, zda tato judikatura týkající se ujednání o příslušnosti soudu ve smyslu článku 17 Bruselské úmluvy a článku 23 nařízení č. 44/2001, je rovněž použitelná na rozhodčí doložku ve smyslu článku 272 SFEU.
126 Na tyto otázky nicméně není nutné odpovídat pro potřeby projednávané věci. Je totiž třeba konstatovat, že i když je francouzské právo použitelné, rozhodčí doložka sjednaná mezi společností SEMEA a Komisí nebyla převedena na obec Millau jako akcesorický prvek dluhu společnosti SEMEA.
127 Jak bylo uvedeno (viz bod 78 výše), bez souhlasu Komise by případné převzetí dluhu společnosti SEMEA obcí Millau nemělo za účinek zbavení společnosti SEMEA jejího dluhu vůči Unii a vstup obec Millau do postavení dlužníka. Vzhledem k tomu, že převzetí dluhu obcí Millau vedlo ke vzniku dluhu vůči Unii, může se zde jednat pouze o ujednání ve prospěch jiné osoby. Takové ujednání totiž vede ke vzniku nové povinnosti obce Millau, která je právně odlišná od závazku, kterým je vázána společnost SEMEA. V důsledku toho, jelikož nebyl dluh převeden ze společnosti SEMEA na obec Millau, nemohla být rozhodčí doložka zavazující společnost SEMEA přenesena jako akcesorický prvek dluhu společnosti SEMEA.
128 Francouzské právo v zásadě nebrání tomu, aby obec Millau jako dlužník (zavazující se strana) a SEMEA jako věřitel (strana, vůči níž byl zavázek učiněn) z ujednání ve prospěch jiné osoby stanovily dluh obce Millau vůči Unii se stejným obsahem a režimem, jaké má dluh společnosti SEMEA vůči Unii. V tomto případě však převzetí rozhodčí doložky není následkem nástupnictví do práv a závazků ve smyslu výše uvedené judikatury, nýbrž vyplývá z vůle smluvních stran. V důsledku toho se tato otázka neřídí francouzským právem, nýbrž přímo článkem 272 SFEU (viz body 117 a 118 výše).
K závěrům týkajícím se rozhodčí doložky
129 Dále je třeba zkoumat argument Komise, podle kterého obec Millau akceptovala takovou rozhodčí doložku, jako je doložka stanovená v článku 10 obecných smluvních podmínek tím, že převzala dluh společnosti SEMEA.
130 Nejprve je třeba konstatovat, že obec Millau a Komise neuzavřely smlouvu, a v důsledku toho nesjednaly ani rozhodčí doložku.
131 Dále je třeba uvést, že na základě použití výše uvedené judikatury (viz body 115 až 119 výše) pouhá skutečnost, že podle francouzského práva použitelného na smlouvu, jsou společnost SEMEA a obec Millau případně společně a nerozdílně odpovědné za dluh, nemůže založit příslušnost Tribunálu z titulu článku 272 SFEU (rozsudek Tribunálu ze dne 7. července 2010, Komise v. Hellenic Ventures a další, T‑44/06, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 54).
132 Nicméně, s ohledem na okolnosti projednávané věci vyvstává otázka, zda se prostřednictvím ujednání ve prospěch jiné osoby mezi společností SEMEA a obcí Millau na tuto obec vztahuje rozhodčí doložka ve prospěch Unie.
133 Znění článku 272 SFEU stanoví pouze možnost, aby do smlouvy uzavřené Unií byla vložena rozhodčí doložka. Nestanoví však výslovně, že taková doložka může být sjednána ve prospěch jiné osoby. Příslušnost Tribunálu na základě článku 272 SFEU mimoto musí být vykládána restriktivně (viz bod 116 výše).
134 Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodčí doložka má smluvní povahu, nic nebrání tomu, aby existence takové doložky byla zkoumána s přihlédnutím k obecným zásadám smluvního práva vyplývajícím z právních řádů členských států. I když jedna z těchto zásad stanoví, že smlouva váže pouze své smluvní strany, tato zásada nebrání tomu, aby tyto dvě strany mohly, prostřednictvím ujednání ve prospěch jiné osoby přiznat právo třetí osobě.
135 Kromě toho vložení rozhodčí doložky umožňující Unii, aby spor mezi ní a obcí Millau byl předložen Tribunálu, do smlouvy mezi obcí Millau a společností SEMEA, není v rozporu s požadavkem článku 272 SFEU, podle kterého taková doložka musí být obsažena ve smlouvě uzavřené Unií nebo na její účet. Takové ujednání ve prospěch jiné osoby totiž může být považováno za ujednání na účet Unie. Dále je nutné vykládat tento požadavek článku 272 SFEU tak, že brání tomu, aby pravomoc Tribunálu rozhodovat spory ze smlouvy mohla být založena proti vůli Unie. V případě rozhodčí doložky sjednané výlučně ve prospěch Unie, tuto nelze uplatňovat proti její vůli.
136 Konečně procesní povaha rozhodčí doložky nebrání tomu, aby taková doložka byla sjednána ve prospěch jiné osoby. Pokud se jedná o doložky zakládající soudní příslušnost ve smyslu článku 17 Bruselské úmluvy a článku 23 nařízení č. 44/2001, Soudní dvůr již takovou doložku akceptoval (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 1983, Gerling Konzern Speziale Kreditversicherung a další, 201/82, Recueil s. 2503, body 10 až 20).
137 V projednávané věci je tedy třeba zkoumat, zda se SEMEA a obec Millau dohodly, že se na obec Millau má vztahovat rozhodčí doložka ve smyslu článku 272 SFEU sjednaná ve prospěch Unie.
138 Z obecných zásad smluvního práva vyplývá, že existence ujednání ve prospěch jiné osoby může vyplývat z výslovné dohody mezi dlužníkem a věřitelem, která směřuje k přiznání práva třetí osobě. Existence takového ujednání ve prospěch jiné osoby může být rovněž dovozena z účelu smlouvy nebo okolností konkrétní věci.
139 V projednávané věci ze skutkových a právních okolností uvedených v zápise obecní rady obce Millau ze dne 18. prosince 2010 vyplývá, že obec Millau a SEMEA uzavřely dohodu, podle které má obec Millau převzít pasiva společnosti SEMEA a přijmout její aktiva jako protihodnotu. Z tohoto zápisu vyplývá, že obec Millau byla informována o sporu společnosti SEMEA s Unií a musela převzít dluh společnosti SEMEA „s veškerou znalostí věci“. Z tohoto zápisu dále vyplývá, že SEMEA měla jako protihodnotu převést částku 82 719,73 eura, která odpovídá jejím aktivům, na obec Millau, aby jí umožnila pokrýt riziko sporu vyplývající z převzetí jejího dluhu.
140 Dohoda o úhradě dluhu jedné smluvní strany druhou smluvní stranou nemá nutně za důsledek vznik nového práva ve prospěch věřitele. Může se jednat o převzetí čistě interní, či o oznámení platby. Nicméně v projednávané věci z účelu dohody mezi společností SEMEA a obcí Millau, jakož i z okolností projednávané věci vyplývá, že tyto dvě smluvní strany chtěly, aby Unii vznikla pohledávka vůči obci Millau. Zaprvé je třeba vzít v úvahu, že cílem sledovaným společností SEMEA a obcí Millau bylo převzetí závazků skutečných nebo potenciálních věřitelů společnosti SEMEA obcí Millau. Zadruhé je třeba připomenout, že společnost SEMEA převedla jako protiplnění za převzetí svého dluhu obcí Millau veškerá svá aktiva, tedy 82 719,76 eura, na obec Millau. Jak vyplývá z výše uvedeného zápisu, zaplacení této částky mělo obci Millau umožnit, aby pokryla rizika vyplývající z převzetí tohoto dluhu, což rovněž hovoří pro vznik dluhu obce Millau vůči Unii. Konečně není možné předpokládat, že obec Millau, která je vázána zásadou loajální spolupráce mezi Unií a členskými státy, by chtěla převzít veškerá aktiva společnosti SEMEA a ponechat tím společnost SEMEA jako dlužníka zcela bez prostředků, aniž by sama byla povinna Unii zaplatit dluh společnosti SEMEA.
141 Pokud jde o převzetí rozhodčí doložky, obec Millau tvrdí, že pouze souhlasila s převzetím dluhu společnosti SEMEA, ale nikoliv s převzetím rozhodčí doložky. Je nutné konstatovat, že z účelu dohody mezi společností SEMEA a obcí Millau a z okolností projednávané věci vyplývá, že obec Millau byla v okamžiku převzetí závazku ochotná podřídit se rozhodčí doložce, která je obsažena v článku 10 obecných smluvních podmínek. Jak již bylo uvedeno výše, obec Millau totiž převzala dluh společnosti SEMEA vůči Unii s veškerou znalostí věci, tedy s vědomím sporu mezi společností SEMEA s Unií o spornou pohledávku. Je tedy povinna zaplatit dluh, jehož obsah a režim byly vymezeny stejně jako obsah a režim dluhu společnosti SEMEA. Vzhledem k tomu, že SEMEA je vázána rozhodčí doložkou obsaženou v článku 10 obecných smluvních podmínek pro všechny spory týkající se smlouvy, obec Millau rovněž takové doložce podléhá. Kromě toho je nutné konstatovat, že ani obec Millau ani SEMEA neuvedly skutečnosti, které by prokazovaly, že vyjádřily výhradu ohledně převzetí rozhodčí doložky obcí Millau před podáním žaloby Komise proti obci Millau. Mimoto ve prospěch toho, že se na obec Millau rozhodčí doložka vztahuje, hovoří skutečnost, že SEMEA a obec Millau nemohly legitimně očekávat, že by skuteční nebo potenciální věřitelé společnosti SEMEA souhlasili s tím, že se budou obracet na obec Millau, kdyby obsah nebo režim jejich pohledávky vůči obci Millau byl méně příznivý než obsah nebo režim pohledávky vůči společnosti SEMEA.
142 Konečně nelze proti tomuto výkladu vůle obce Millau a společnosti SEMEA namítat skutečnost, že měly v úmyslu převést dluh společnosti SEMEA na obec Millau s osvobozujícím účinkem vůči společnosti SEMEA, a že pokud by takový účinek neměl nastat, obec Millau by nesouhlasila s převzetím rozhodčí doložky. Takový omyl by byl neomluvitelný, jelikož ze zjevných důvodů ochrany věřitelů by takové převzetí dluhu nemohlo nastat bez souhlasu Unie.
143 V důsledku toho je třeba konstatovat, že obec Millau a společnost SEMEA sjednaly ve prospěch Unie, že se Unie může domáhat uplatnění takové rozhodčí doložky, jako je doložka stanovená v článku 10 obecných smluvních podmínek, vůči obci Millau.
144 Existence takové rozhodčí doložky není zpochybněna skutečností, že obec Millau zpochybnila její existenci po podání žaloby Komise. V rámci ujednání ve prospěch jiné osoby mohou dlužník a věřitel za určitých podmínek zrušit nebo změnit ujednání přiznávající dotčené právo. Nicméně na základě obecných zásad smluvního práva to již není možné poté, co třetí osoba (oprávněný) oznámila dlužníku nebo věřiteli, že chce svého práva využít.
145 Pokud jde o požadovanou formu rozhodčí doložky ve smyslu článku 272 SFEU, je třeba konstatovat, že toto ustanovení nestanoví formální náležitosti. Nicméně čl. 44 odst. 5a jednacího řádu stanoví, že žaloba podaná na základě článku 272 SFEU musí být doplněna o jedno vyhotovení smlouvy, která tuto doložku zakládající pravomoc unijních soudů obsahuje. Z tohoto ustanovení vyplývá, že rozhodčí doložka v zásadě musí být sjednána písemně.
146 Je však třeba připomenout, že tento článek jednacího řádu sleduje důkazní cíl a že náležitost, kterou ukládá, musí být považována za splněnou, pokud dokumenty předložené žalobkyní umožňují Tribunálu, aby se dostatečně obeznámil s dohodou, ke které došlo mezi účastníky sporu, o odejmutí sporu, který mezi sebou vedou ohledně smlouvy, vnitrostátním soudům a předložení tohoto sporu unijním soudům (rozsudek Tribunálu ze dne 8. května 2007, Citymo v. Komise, T‑271/04, Sb. rozh. s. II‑1375, bod 56).
147 Komise v projednávané věci ke své žalobě připojila zápis ze dne 18. prosince 2008, ze kterého vyplývá, že se obec Millau a společnost SEMEA rozhodly, že obec Millau má převzít pasiva společnosti SEMEA, a smlouvu, ze které vyplývá obsah rozhodčí doložky sjednané mezi Unií a SEMEA. Vyhověla tedy formálnímu požadavku stanovenému čl. 44 odst. 5a jednacího řádu.
148 Konečně, pokud jde o argument obce Millau, podle kterého článek 2600 občanského zákoníku a článku 48 občanského soudního řádu brání tomu, aby byla uvedená obec podřízena rozhodčí doložce ve smyslu článku 272 SFEU, postačí připomenout, že i kdyby existovala kolize mezi těmito normami, článek 272 SFEU by musel být považován stejným způsobem všemi soudy za specifické ustanovení mající přednost před vnitrostátním právem, které se od něj odchyluje (viz body 117 a 118 výše).
149 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba dospět k závěru, že Komise se může domáhat rozhodčí doložky vůči obci Millau a že Tribunál má tudíž pravomoc rozhodnout o žalobě Komise proti obci Millau na základě článku 272 SFEU a čl. 256 odst. 1 prvního pododstavce SFEU.
b) K opodstatněnosti žaloby
150 Komise svou žalobou navrhuje, aby Tribunál obci Millau uložil vrácení jistiny ve výši 41 012 eur, zaplacení úroků, jakož i částky 5 000 eur jako náhrady utrpěné škody.
K návrhu na vrácení jistiny
151 Komise ve svém prvním návrhovém žádání nejprve navrhuje, aby obci Millau bylo uloženo zaplacení částky 41 012 eur.
152 Vzhledem k tomu, že stejný návrh byl vůči společnosti SEMEA (body 60 až 89 výše) shledán jako opodstatněný, vyvstává pouze otázka, zda je obec Millau podle francouzského práva odpovědná rovněž za dluh společnosti SEMEA.
153 Jelikož Unie neudělila souhlas s převzetím dluhu společnosti SEMEA obcí Millau, je třeba zkoumat, zda obec Millau slíbila Unii, že zaplatí dluh společnosti SEMEA prostřednictvím ujednání ve prospěch jiné osoby.
154 Článek 1165 občanského zákoníku stanoví, že dohody jsou závazné pouze mezi smluvními stranami. Nicméně z tohoto článku rovněž vyplývá, že dohody mohou být rovněž ve prospěch třetí osoby, a to v případě ujednání ve prospěch jiné osoby stanoveného v článku 1121 občanského zákoníku (Conseil d’État, 20. prosince 1989, č. 50815; Conseil d’État, 20. ledna 1992, č. 46624; Conseil d’État, 19. července 2010, č. 318126, a Cour administrative d’appel de Marseille, 21. října 2011, č. 09MA00782.
155 V tomto kontextu je nejprve nutné připomenout, že z bodů 139 a 140 výše vyplývá, že se obec Millau a SEMEA dohodly na vzniku nové pohledávky Unie vůči obci Millau.
156 Dále je třeba konstatovat, že dodatečné podmínky vyžadované článkem 1121 občanského zákoníku pro uzavření ujednání ve prospěch jiné osoby jsou splněny. V rozsahu, v němž je navíc vyžadován přímý a bezprostřední zájem osoby, která zavazuje druhou stranu, postačí jednoduchý, dokonce nemajetkový, zájem (Cass. 1re civ., 26. února 1962, Bull. civ. I, č. 124, s. 119; Cass. com., Cass. 1re civ., 5. června 1984, Bull. civ. I, č. 182): I, č. 182). V projednávané věci takový zájem spočívá ve skutečnosti, že SEMEA může požadovat na obci Millau, aby zaplatila její dluh vůči Unii.
157 Kromě toho není možné namítat vůči platnosti převzetí dluhu obcí Millau, že je bezdůvodné kvůli neexistenci osvobozujícího účinku tohoto převzetí pro společnost SEMEA. Bezdůvodnost totiž představuje pouze relativní neplatnost a obec Millau netvrdila, že převzetí dluhu společnosti SEMEA je neplatné. Toto převzetí dluhu má svůj důvod také ve skutečnosti, že veškerá aktiva společnosti SEMEA byla rovněž převedena na obec Millau.
158 V důsledku toho je třeba konstatovat, že podle článku 1121 občanského zákoníku obec Millau slíbila, že zaplatí dluh společnosti SEMEA. Žaloba Unie proti obci Millau ohledně zaplacení částky 41 012 eur je tudíž opodstatněná.
K návrhu na zaplacení úroků
159 Komise ve svém prvním návrhovém žádání zadruhé navrhuje, aby společnosti SEMEA bylo uloženo zaplacení úroků z prodlení v zákonné roční sazbě používané ve Francii. Komise požaduje, aby společnosti SEMEA bylo uloženo zaplacení úroků od 10. března 1992 v souladu s článkem 1378 občanského zákoníku a podpůrně jejich zaplacení od 27. dubna 1993 v souladu s článkem 1153 občanského zákoníku. Ve svém druhém návrhovém žádání Komise požaduje, aby bylo nařízeno, aby samy úroky nesly úroky na základě článku 1154 občanského zákoníku.
160 Z výše uvedených důvodů (viz body 152 až 158 a 92 až 95 výše) je třeba návrh na zaplacení úroků z prodlení ode dne 10. března 1992 zamítnout a uložit obci Millau jejich zaplacení od 27. dubna 1993.
161 Pokud jde o návrh na kapitalizaci úroků podle článku 1154 občanského zákoníku, je nejprve nutné odkázat na bod 97 výše. Dále je třeba konstatovat, že pokud jde o obec Millau, byl návrh na kapitalizaci úroků podán teprve v žalobě Komise zapsané do rejstříku v kanceláři Tribunálu dne 21. prosince 2010. K tomuto datu byly úroky splatné alespoň za jeden celý rok. Na tomto právním základě tak Komise může požadovat kapitalizaci úroků až od 21. prosince 2010.
162 Komise přitom může, z důvodu převzetí dluhu společnosti SEMEA obcí Millau, požadovat kapitalizaci úroků ode dne zápisu žaloby Komise proti společnosti SEMEA, tedy od 15. dubna 2010. Z účelu dohody uzavřené mezi obcí Millau a společností SEMEA, jakož i z okolností projednávané věci, totiž vyplývá, že obec Millau je povinna zaplatit veškeré úroky, které dluží společnost SEMEA. Zaprvé, obec Millau slíbila Unii, že zaplatí dluh společnosti SEMEA. Zadruhé, vzhledem k tomu, že veškerá aktiva společnosti SEMEA byla převedena na obec Millau, společnost SEMEA již není schopna vyhovět požadavku Komise. S ohledem na tyto okolnosti je tak třeba z důvodů uvedených výše (body 139 a 140) konstatovat, že ze společné vůle společnosti SEMEA a obce Millau vyplývá, že obec Millau je povinna zaplatit veškeré úroky, které dlužila společnost SEMEA, a tudíž rovněž kapitalizaci úroků od podání žaloby Komise proti společnosti SEMEA.
163 Je tudíž nutné nařídit, že samy úroky ponesou úroky, a to jak ode dne, kdy byla žaloba Komise proti společnosti SEMEA zapsána, tedy od 15. dubna 2010, tak při každoroční splatnosti počínaje tímto datem.
K návrhu na zaplacení náhrady škody
164 Komise ve svém třetím návrhovém žádání navrhuje, aby obci Millau bylo uloženo zaplacení částky 5 000 eur jako náhrady škody utrpěné z důvodu neoprávněného odporu společnosti SEMEA.
165 Tento návrh je třeba zamítnout z důvodů uvedených v bodech 98 až 100 výše.
c) Závěry týkající se žaloby Komise
166 V důsledku výše uvedeného je třeba vyhovět návrhům Komise na uložení vrácení jistiny ve výši 41 012 eur obci Millau a uložení zaplacení úroků z prodlení v zákonné roční sazbě používané ve Francii od 27. dubna 1993 až do úplného zaplacení této jistiny. Kromě toho je třeba stanovit, že samy úroky z prodlení ponesou úroky, a to jak k 15. dubnu 2010, tak při uplynutí doby každoroční splatnosti počínající běžet od tohoto data.
167 Ve zbývající části musí být žaloba Komise zamítnuta.
2. Ke vzájemné žalobě obce Millau
168 Pro případ, že Tribunál vyhoví návrhu Komise na vrácení, obec Millau podala vzájemnou žalobu. Tato žaloba je založena na článku 340 SFEU a čl. 41 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie. Představuje tedy žalobu založenou na mimosmluvní odpovědnosti Unie.
169 Obec Millau se domnívá, že Komise porušila povinnost řádné správy a zásadu právní jistoty tím, že po první žádosti o vrácení ze dne 27. dubna 1993 čekala dvanáct let, nežli se dne 18. listopadu 2005 znovu obrátila na společnost SEMEA. V důsledku toho je Komise povinna nahradit částku, jejíž zaplacení jí Tribunál uložil.
170 Tribunál je toho názoru, že je nejprve nutné zkoumat opodstatněnost této vzájemné žaloby (rozsudky Rada v. Boehringer, bod 105 výše, body 51 a 52, a Francie v. Komise, bod 105 výše, bod 26).
171 Ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodech 106 až 110 výše, není vzájemná žaloba obce Millau opodstatněná.
172 Vzájemnou žalobu obce Millau je tudíž nutné zamítnout.
C – Ke společné a nerozdílné odpovědnosti
173 Vzhledem k tomu, že společnost SEMEA a obec Millau jsou obě povinné k vrácení jistiny zvýšené o úroky z prodlení a vzhledem k tomu, že Komise má nárok pouze na jedinou úhradu, je třeba uložit tuto úhradu společnosti SEMEA a obci Millau společně a nerozdílně, jak to požaduje Komise.
K nákladům řízení
174 Podle čl. 87 odst. 2 a 3 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů a společnost SEMEA a obec Millau neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (třetí senát)
rozhodl takto:
1) Věci T‑168/10 a T‑572/10 se spojují pro účely rozsudku.
2) Société d’économie mixte d’équipement de l’Aveyron (SEMEA) a obci Millau (Francie) se ukládá, aby Evropské komisi společně a nerozdílně zaplatily jistinu ve výši 41 012 eur, zvýšenou o úroky z prodlení, v zákonné roční sazbě používané ve Francii od 27. dubna 1993 až do úplného zaplacení uvedené částky. Úroky splatné k 15. dubnu 2010 a k datu každé další roční splatnosti počínající uvedeným datem se budou kapitalizovat, aby samy nesly úroky.
3) Žaloby Komise ve věcech T‑168/10 a T‑572/10 se ve zbývajících částech zamítají.
4) Vzájemná žaloba společnosti SEMEA ve věci T‑168/10 a vzájemná žaloba obce Millau ve věcí T‑572/10 se zamítají.
5) Společnost SEMEA ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí ve věci T‑168/10.
6) Obec Millau ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí ve věci T‑572/10.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 19. září 2012.
Podpisy.
Obsah
Skutečnosti předcházející sporu
Řízení před Tribunálem a návrhová žádání účastnic řízení
A – Ve věci T‑168/10
B – Ve věci T‑572/10
Právní otázky
A – K věci T‑168/10
1. K žalobě Komise
a) K přípustnosti žaloby
b) K opodstatněnosti žaloby
K návrhu na vrácení jistiny
– K použitelnému právnímu režimu
– K pohledávce Unie vůči společnosti SEMEA
– K námitkám uplatňovaným společností SEMEA
K návrhu na zaplacení úroků z prodlení
K návrhu na zaplacení náhrady škody
c) Závěry k žalobě Komise
2. Ke vzájemné žalobě společnosti SEMEA
B – K věci T‑572/10
1. K žalobě Komise
a) K příslušnosti Tribunálu
K teorii akcesority
K závěrům týkajícím se rozhodčí doložky
b) K opodstatněnosti žaloby
K návrhu na vrácení jistiny
K návrhu na zaplacení úroků
K návrhu na zaplacení náhrady škody
c) Závěry týkající se žaloby Komise
2. Ke vzájemné žalobě obce Millau
C – Ke společné a nerozdílné odpovědnosti
K nákladům řízení