Věci T‑124/13 a T‑191/13

Italská republika

a

Španělské království

v.

Evropská komise

„Jazykový režim – Oznámení o otevřených výběrových řízeních na pozici administrátor a asistent – Výběr druhého jazyka ze tří jazyků – Jazyk komunikace s uchazeči výběrových řízení – Nařízení č. 1 – Článek 1d odst. 1, článek 27 a článek 28 písm. f) služebního řádu – Zásada zákazu diskriminace – Proporcionalita“

Shrnutí – rozsudek Tribunálu (osmého senátu) ze dne 24. září 2015

1.      Soudní řízení – Návrh na zahájení řízení – Formální náležitosti – Stručný popis žalobních důvodů – Abstraktní uvedení – Nepřípustnost

[Statut Soudního dvora, čl. 21 první pododstavec; jednací řád Tribunálu, čl. 44 odst. 1 písm. c)]

2.      Žaloba na neplatnost – Pravomoc unijního soudu – Rozsah – Zákaz rozhodnout ultra petitum – Povinnost respektovat rámec sporu vymezený účastníky řízení – Povinnost rozhodnout pouze na základě argumentů uplatněných účastníky řízení – Neexistence

(Článek 263 SFEU)

3.      Evropská unie – Jazykový režim – Nařízení č. 1 – Rozsah působnosti – Vztahy mezi orgány a jejich zaměstnanci – Zahrnutí v případě neexistence zvláštních právních ustanovení

(Nařízení Rady č. 1)

4.      Úředníci – Výběrové řízení – Průběh otevřeného výběrového řízení – Jazyky používané při komunikaci mezi Evropským úřadem pro výběr personálu (EPSO) a uchazeči – Omezení – Nepřípustnost

(Služební řád úředníků, příloha III, čl. 1 odst. 2; nařízení Rady č. 1, článek 2)

5.      Úředníci – Výběrové řízení – Organizace – Podmínky připuštění a podrobnější pravidla – Posuzovací pravomoc orgánu oprávněného ke jmenování – Meze – Respektování jazykového režimu stanoveného v nařízení č. 1

(Služební řád úředníků, článek 2; nařízení Rady č. 1, článek 2)

6.      Žaloba na neplatnost – Žalobní důvody – Neexistence nebo nedostatek odůvodnění – Odlišení od zjevně nesprávného posouzení

(Čl. 263 druhý pododstavec SFEU a článek 296 SFEU)

7.      Úředníci – Výběrové řízení – Průběh otevřeného výběrového řízení – Jazyky účasti na zkouškách – Omezení výběru druhého jazyka – Diskriminace na základě jazyka – Odůvodnění vycházející z nutnosti vybrat omezený počet jazyků interní komunikace – Nepřípustnost

[Služební řád úředníků, článek 1d a čl. 28 písm. f) a příloha III, čl. 1 odst. 1 písm. f); nařízení Rady č. 1, článek 1]

8.      Úředníci – Výběrové řízení – Průběh otevřeného výběrového řízení – Jazyky účasti na zkouškách – Rovné zacházení – Soudní přezkum – Rozsah

[Služební řád úředníků, článek 1d a čl. 28 písm. f) a příloha III, čl. 1 odst. 1 písm. f); nařízení Rady č. 1, článek 1]

9.      Žaloby úředníků – Zrušující rozsudek – Účinky – Zrušení oznámení o otevřených výběrových řízeních – Legitimní očekávání vybraných uchazečů – Nezpochybnění výsledků výběrových řízení

(Článek 266 SFEU; služební řád úředníků, článek 91)

1.      Podle čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora a čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu musí žaloba uvádět předmět sporu a stručný popis žalobních důvodů. Bez ohledu na terminologické aspekty musí být tyto údaje dostatečně jasné a přesné, aby umožnily žalovanému připravit si obranu a Tribunálu provést soudní přezkum. Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je k tomu, aby byla žaloba přípustná, nezbytné, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně ze samotné žaloby. Konkrétně řečeno, i když je třeba připustit, že formulace žalobních důvodů není vázána na terminologii a výčet jednacího řádu a že tyto žalobní důvody mohou být vyjádřeny spíše prostřednictvím své podstaty než svou právní kvalifikací, musí být nicméně splněna podmínka, že dané žalobní důvody jsou v žalobě uvedeny dostatečně jasně. Pouhé abstraktní uvedení žalobních důvodů v žalobě nesplňuje požadavky statutu Soudního dvora a jednacího řádu, přičemž výraz „stručný popis žalobních důvodů“ použitý v těchto právních předpisech značí, že žaloba musí ozřejmit, v čem spočívá žalobní důvod, na kterém se žaloba zakládá.

Z toho vyplývá, že – s výjimkou nepominutelných důvodů, které musí unijní soud uplatnit případně i bez návrhu – je na žalobci, aby v žalobě uvedl žalobní důvody, které uplatňuje na podporu svého návrhu. Abstraktní uvedení názvu žalobního důvodu k tomuto účelu nepostačuje. Dále je třeba uvést, v čem uplatňovaný žalobní důvod spočívá, jinými slovy ozřejmit jeho vazbu na návrhová žádání v žalobě a vysvětlit, jakým způsobem – ukáže-li se jako opodstatněný – by měl soud na jeho základě uvedeným návrhovým žádáním vyhovět.

(viz body 33, 34)

2.      I když musí unijní soud v rámci sporu vymezeného účastníky řízení rozhodnout pouze o návrhu účastníků řízení, nemůže být vázán pouze argumenty, kterých se tito dovolávají na podporu svých návrhových žádání, protože jinak by své rozhodnutí případně musel opřít o chybné právní úvahy. Zvláště ve sporu mezi účastníky řízení, který se týká výkladu a použití ustanovení unijního práva, přísluší unijnímu soudu, aby na skutkové okolnosti, které uvedli účastníci řízení, uplatnil právní pravidla relevantní pro vyřešení sporu. Na základě zásady iura novit curia totiž určení smyslu zákona nespadá do působnosti dispoziční zásady umožňující účastníkům řízení volné nakládání se sporem.

Z toho vyplývá, že přípustnost žalobního důvodu nezávisí na použití specifické terminologie. Postačuje, aby byla v žalobě dostatečně jasně uvedena podstata žalobního důvodu. Přípustnost žalobního důvodu nezávisí ani na tom, zda jsou uplatňována konkrétní právní pravidla či zásady. Je totiž na unijním soudu, aby určil relevantní ustanovení a uplatnil je na skutkové okolnosti, které uvedli účastníci řízení, a to i kdyby účastníci na dotyčná ustanovení neodkázali nebo se dokonce dovolávali odlišných ustanovení. Z toho vyplývá i skutečnost, že pokud žalobce vznese žalobní důvod přípustným způsobem, soud se při posuzování tohoto důvodu nemůže zaměřit toliko na argumenty uplatněné tímto účastníkem řízení, ale musí provést jeho úplnou analýzu a zohlednit přitom všechna použitelná právní pravidla a zásady, a to právě proto, aby své rozhodnutí nezaložil na chybných právních úvahách.

(viz body 35–37)

3.      V situaci, kdy neexistují zvláštní právní ustanovení vztahující se na unijní úředníky a ostatní zaměstnance a kdy v této souvislosti neexistují ustanovení ve vnitřních předpisech dotčených orgánů, z žádného právního aktu nevyplývá, že vztahy mezi těmito orgány a jejich úředníky a ostatními zaměstnanci jsou zcela vyloučeny z rozsahu působnosti nařízení č. 1 o užívání jazyků v Evropském hospodářském společenství. Totéž platí a fortiori, pokud jde o vztahy mezi orgány a uchazeči externího výběrového řízení, kteří v zásadě nejsou ani úředníky, ani jinými zaměstnanci.

(viz bod 56)

4.      Oznámení o otevřeném výběrovém řízení, které stanoví, že uchazeči musí komunikovat s Evropským úřadem pro výběr personálu (EPSO) v jednom jazyce, který si vyberou z angličtiny, francouzštiny a němčiny, porušuje článek 2 nařízení č. 1 o užívání jazyků v Evropském hospodářském společenství, a musí být tudíž zrušeno. Přihláška je totiž nepochybně textem, který zasílá orgánům, jež zřídily EPSO, osoba podléhající jurisdikci členského státu, tj. uchazeč. Podle článku 2 nařízení č. 1 tedy tato osoba (uchazeč) má právo vybrat si jazyk, ve kterém bude tento text sepsán, ze všech úředních jazyků vyjmenovaných v článku 1 tohoto nařízení. Jelikož oznámení o výběrovém řízení tento výběr omezuje na angličtinu, francouzštinu a němčinu, porušuje tato ustanovení. Totéž platí i o případných dalších sděleních, která uchazeč může zasílat EPSO v souvislosti s výběrovým řízením, jehož se týká oznámení.

Kromě toho sdělení, jež zasílá EPSO jednotlivým uchazečům, kteří u něj podali přihlášku, představují odpovědi – ve smyslu článku 2 nařízení č. 1 – na přihlášku a případné další texty, které mu zaslal dotyčný uchazeč. Podle posledně uvedeného ustanovení se proto odpovědi musí podat v jazyce, který si dotyčný uchazeč vybral k sepsání svých textů ze všech úředních jazyků. Požadavek, aby EPSO dodržoval tuto povinnost má ještě větší význam v případě, kdy oznámení stanovuje výběr na základě kvalifikačních předpokladů, prováděný na základě informací, které uchazeči uvedli v přihlášce. Je tedy třeba, aby byly tyto informace uvedeny v jazyce, který si každý uchazeč vybral, případně pak v jeho mateřském jazyce, a nikoliv v jazyce, který pro některé z těchto uchazečů není jazykem, v němž se nejlépe vyjadřují, i když ho umí na uspokojivé úrovni.

(viz body 60–63)

5.      Je pravda, že podle zásady funkční samostatnosti unijních orgánů při výběru úředníků a ostatních zaměstnanců, která je zakotvena v článku 2 služebního řádu, platí, že tyto orgány – pokud jde o vytvoření pracovního místa úředníka nebo jiného zaměstnance, o výběr úředníka nebo jiného zaměstnance pro účely obsazení vytvořeného pracovního místa a o povahu jejich pracovního vztahu se zaměstnancem – disponují širokou posuzovací pravomocí a samostatností. Tato samostatnost je nicméně nezprošťuje povinnosti dodržovat příslušná ustanovení unijního práva, včetně ustanovení článku 2 nařízení č. 1 o užívání jazyků v Evropském hospodářském společenství.

Kromě toho dodržováním povinností plynoucích z nařízení č. 1 nebude unijním orgánům zabráněno v tom, aby si v rámci výkonu funkční samostatnosti určovaly své jazykové potřeby. Článek 2 nařízení č. 1 nebrání tomu, aby oznámení o výběrovém řízení po uchazečích vyžadovalo specifické jazykové znalosti. Stanoví pouze to, že i za takového předpokladu musí autor oznámení o výběrovém řízení komunikovat s každým uchazečem v úředním jazyce, který si tento uchazeč vybral, a nikoliv v jazyce, který si vybral z omezenější skupiny jazyků, a to i kdyby se od každého uchazeče proto, aby se výběrového řízení mohl zúčastnit, vyžadovala znalost alespoň jednoho z těchto jazyků. Článek 2 nařízení č. 1 v tomto ohledu nestanoví výjimky z povinnosti, kterou ukládá, ani z důvodů souvisejících se zájmem služby, ani z jiných důvodů.

(viz body 67–69, 104)

6.      Viz znění rozhodnutí.

(viz body 81, 82)

7.      Skutečnost, že si uchazeči unijního výběrového řízení mohou vybrat druhý jazyk pouze z omezeného počtu jazyků s tím, že ostatní úřední jazyky jsou vyloučeny, představuje diskriminaci na základě jazyka. Je totiž zjevné, že někteří potenciální uchazeči (kteří mají uspokojivou znalost alespoň jednoho z určených jazyků) jsou takovým pravidlem zvýhodněni, jelikož se mohou zúčastnit výběrového řízení a být zaměstnáni jako úředníci nebo jiní zaměstnanci Unie, zatímco ostatní, kteří takovou znalost nemají, jsou vyloučeni.

I když čl. 28 písm. f) služebního řádu v tomto ohledu upřesňuje, že uspokojivá znalost dalšího jazyka se požaduje v rozsahu nezbytném pro výkon služebních povinností, neuvádí kritéria, která by při omezení výběru tohoto jazyka z úředních jazyků uvedených v článku 1 nařízení č. 1 o užívání jazyků v Evropském hospodářském společenství bylo možné zohlednit. Stejně tak je třeba podotknout, že i když podle čl. 1 odst. 1 písm. f) přílohy III služebního řádu může vyhlášení výběrového řízení případně obsahovat jazykové znalosti vyžadované s ohledem na zvláštní povahu obsazovaného pracovního místa, z tohoto ustanovení nevyplývá obecné povolení odchýlit se od požadavků článku 1 nařízení č. 1.

Článek 1d služebního řádu tudíž nezakazuje pouze diskriminaci na základě státní příslušnosti, ale rovněž několik dalších forem diskriminace, včetně diskriminace na základě jazyka; cíl, kterým je mít k dispozici uchazeče, jež se mohou okamžitě zapojit do pracovního procesu, přitom sám o sobě diskriminaci na základě jazyka případně může odůvodnit. Taková diskriminace ale naproti tomu není způsobilá umožnit přijímání úředníků s co nejvyšší mírou schopnosti, výkonnosti a bezúhonnosti, jelikož tyto charakteristiky zjevně nezávisí na jazykových znalostech uchazeče.

Za těchto podmínek nestačí zásadu omezení výběru druhého jazyka ze strany uchazečů výběrového řízení obhajovat poukazem na velký počet jazyků, které jsou v článku 1 nařízení č. 1 uznány jako úřední a pracovní jazyky Unie, a na skutečnost – která z toho vyplývá – že jako jazyky interní komunikace nebo dorozumívací jazyky je nutno vybrat omezený počet jazyků, ba dokonce pouze jeden jazyk. Výběr jednoho či více konkrétních jazyků s tím, že všechny ostatní jazyky jsou vyloučeny, je třeba objektivně zdůvodnit. Takové omezení nelze považovat za objektivně odůvodněné a přiměřené, pokud se mezi dostupnými jazyky – kromě jazyka, jehož znalost je žádoucí, ba dokonce nezbytná – vyskytují další jazyky, které nepřinášejí žádnou zvláštní výhodu. Pokud jsou jako alternativa k jedinému jazyku, jehož znalost představuje pro nově přijatého úředníka výhodu, uznány jiné jazyky, jejichž znalost přínos nepředstavuje, neexistuje žádný platný důvod pro to, aby nebyly uznány i všechny ostatní úřední jazyky.

I za předpokladu, že by členové dotčeného orgánu používali v rámci svých jednání výlučně určitý jazyk či určité jazyky, bez dalšího vysvětlení v žádném případě nelze vycházet z domněnky, že nově přijatý úředník, který neovládá žádný z těchto jazyků, nebude schopen v rámci dotyčného orgánu okamžitě podávat užitečné pracovní výkony.

(viz body 87, 88, 93, 94, 103, 117, 135, 146)

8.      Je jistě pravda, že v oblastech, které spadají do sféry výkonu diskreční pravomoci, dochází k porušení zásady zákazu diskriminace v případě, kdy dotčený orgán provede rozlišení, které je svévolné nebo zjevně nepřiměřené ve vztahu k cíli sledovanému právní úpravou. To ovšem nevylučuje přezkum případných požadavků na specifické jazykové znalosti uchazečů výběrového řízení, jehož cílem je přijetí úředníků nebo jiných zaměstnanců Unie do zaměstnání, ze strany unijního soudu. Je naopak na unijním soudu, aby ověřil, zda jsou takové požadavky objektivně odůvodněné a přiměřené skutečným potřebám služby – jinými slovy, zda nejsou svévolné nebo zjevně nepřiměřené ve vztahu ke sledovanému cíli.

(viz body 105, 106)

9.      Viz znění rozhodnutí.

(viz bod 151)