Language of document : ECLI:EU:T:2019:502

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého senátu)

11. července 2019(*)

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vzhledem k situaci na Ukrajině – Zmrazení finančních prostředků – Seznam osob, subjektů a orgánů, jimž se zmrazují finanční prostředky a hospodářské zdroje – Ponechání jména žalobce na seznamu – Povinnost Rady ověřit, zda bylo rozhodnutí orgánu třetího státu přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu“

Ve spojených věcech T‑244/16 a T‑285/17,

Viktor Fedorovyč Janukovyč, s bydlištěm v Kyjevě (Ukrajina), zastoupený T. Beazleyem, QC, E. Dean a J. Marjason-Stampem, advokáty,

žalobce,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené P. Mahnič a J.-P. Hixem, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení jednak rozhodnutí Rady (SZBP) 2016/318 ze dne 4. března 2016, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2016, L 60, s. 76), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2016/311 ze dne 4. března 2016, kterým se provádí nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2016, L 60, s. 1), a jednak rozhodnutí Rady (SZBP) 2017/381 ze dne 3. března 2017, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2017, L 58, s. 34), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2017/374 ze dne 3. března 2017, kterým se provádí nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2017, L 58, s. 1), v rozsahu, v němž bylo jméno žalobce ponecháno na seznamu osob, subjektů a orgánů, na které se tato omezující opatření vztahují,

TRIBUNÁL (šestý senát),

ve složení G. Berardis (zpravodaj), předseda, D. Spielmann a Z. Csehi, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: P. Cullen, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 3. října 2018,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Projednávané věci spadají do rámce omezujících opatření přijatých vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině po potlačení demonstrací na Náměstí nezávislosti v Kyjevě (Ukrajina) v únoru 2014.

2        Žalobce, Viktor Fedorovyč Janukovyč, je bývalý prezident Ukrajiny.

3        Dne 5. března 2014 přijala Rada Evropské unie rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 26). Téhož dne přijala Rada nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 1).

4        Body 1 a 2 odůvodnění rozhodnutí 2014/119 znějí:

„(1)      Dne 20. února 2014 Rada co nejdůrazněji odsoudila veškeré použití násilí na Ukrajině. Vyzvala k okamžitému ukončení násilí na Ukrajině a k plnému dodržování lidských práv a základních svobod. Apelovala na ukrajinskou vládu, aby zachovala maximální zdrženlivost, a vedoucí představitele opozice vyzvala, aby se distancovali od těch, kteří se uchylují k radikálnímu jednání, včetně násilí.

(2)      Dne 3. března 2014 Rada rozhodla o zaměření sankcí na opatření pro zmrazení a zpětné získání majetku osob určených jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků a osoby odpovědné za porušování lidských práv na Ukrajině s cílem konsolidovat a podpořit právní stát a dodržování lidských práv na Ukrajině.“

5        Článek 1 odst. 1 a 2 rozhodnutí 2014/119 stanoví:

„1.      Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám určeným jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které jsou těmito osobami nebo subjekty vlastněny, drženy či kontrolovány.

2.      Žádné finanční prostředky ani hospodářské zdroje se nezpřístupní přímo ani nepřímo fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům uvedeným v příloze ani v jejich prospěch.“

6        Podrobná pravidla pro toto zmrazování finančních prostředků jsou stanovena v čl. 1 odst. 3 až 6 rozhodnutí 2014/119.

7        V souladu s rozhodnutím 2014/119 ukládá nařízení č. 208/2014 povinnost přijmout opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky, a stanoví pravidla pro toto zmrazení, která jsou formulována v podstatě totožně s pravidly obsaženými v uvedeném rozhodnutí.

8        Jména osob, na které se tyto akty vztahují, jsou uvedena na totožném seznamu obsaženém v příloze rozhodnutí 2014/119 a v příloze I nařízení č. 208/2014 (dále jen „seznam“) spolu s odůvodněním jejich zařazení na seznam a s dalšími údaji.

9        Jméno žalobce bylo na seznamu uvedeno s identifikačními údaji „bývalý prezident Ukrajiny“ a s následujícím odůvodněním:

„Osoba, proti níž je na Ukrajině vedeno trestní řízení za účelem vyšetření trestných činů v souvislosti se zneužitím ukrajinských státních prostředků a jejich nezákonným převodem do zahraničí.“

10      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 14. května 2014 podal žalobce žalobu, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑346/14, jejímž předmětem bylo mimo jiné zrušení rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.

11      Dne 29. ledna 2015 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2015/143, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 16), a nařízení (EU) 2015/138, kterým se mění nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 1).

12      V rozhodnutí 2015/143 byla s účinností od 31. ledna 2015 upřesněna kritéria, na jejichž základě jsou na seznam zařazovány osoby, jimž se zmrazují finanční prostředky. Konkrétně byl čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119 nahrazen tímto zněním:

„1.      Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám odpovědným za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které tyto osoby vlastní, drží či kontrolují.

Pro účely tohoto rozhodnutí se osobou odpovědnou za zneužití ukrajinských státních prostředků rozumí i každá osoba, kterou ukrajinské orgány vyšetřují v souvislosti se:

a)      zneužitím ukrajinských veřejných prostředků nebo majetku či se spoluúčastí na těchto činech nebo

b)      zneužitím pravomoci veřejného činitele za účelem neoprávněného zvýhodnění sebe nebo třetí osoby, čímž vznikla ztráta na ukrajinských veřejných prostředcích nebo majetku, či v souvislosti se spoluúčastí na těchto činech.“

13      Nařízení č. 208/2014 bylo v souladu s rozhodnutím 2015/143 změněno nařízením 2015/138.

14      Dne 5. března 2015 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2015/364, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2015, L 62, s. 25), a prováděcí nařízení (EU) 2015/357, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2015, L 62, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2015“). Rozhodnutím 2015/364 byl nahrazen článek 5 rozhodnutí 2014/119, a to tak, že platnost omezujících opatření byla ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2016, a dále jím byla změněna příloha posledně uvedeného rozhodnutí. Prováděcím nařízením 2015/357 byla odpovídajícím způsobem změněna příloha I nařízení č. 208/2014.

15      Akty z března 2015 bylo žalobcovo jméno ponecháno na seznamu s identifikačními údaji „bývalý prezident Ukrajiny“ a s novým odůvodněním, jež zní následovně:

„Osoba, proti níž vedou ukrajinské orgány trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku.“

16      Dne 8. dubna 2015 upravil žalobce návrhová žádání ve věci T‑346/14 tak, aby směřovala rovněž ke zrušení rozhodnutí 2015/143, nařízení 2015/138, jakož i aktů z března 2015 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.

17      Dopisem ze dne 6. listopadu 2015 Rada předala žalobci dopis Generální prokuratury Ukrajiny (dále jen „GP“) ze dne 3. září 2015 zaslaný Vysoké představitelce Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Dopisem ze dne 26. listopadu 2015 předložil žalobce vyjádření.

18      Dopisem ze dne 15. prosince 2015 předala Rada žalobci dopis GP ze dne 30. listopadu 2015. V uvedeném dopise Rada informovala žalobce, že hodlá ponechat v platnosti omezující opatření vůči němu, a stanovila mu lhůtu pro předložení vyjádření pro účely každoročního přezkoumání. Dopisem ze dne 4. ledna 2016 předložil žalobce vyjádření.

19      Dne 4. března 2016 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2016/318, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2016, L 60, s. 76), a prováděcí nařízení (EU) 2016/311, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2016, L 60, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2016“).

20      Akty z března 2016 byla platnost omezujících opatření prodloužena do 6. března 2017, aniž bylo změněno odůvodnění označení žalobce oproti odůvodnění v aktech z března 2015.

21      Dopisem ze dne 7. března 2016 informovala Rada žalobce o ponechání omezujících opatření vůči němu v platnosti, odpověděla na jeho vyjádření obsažená v předchozí korespondenci a předala mu akty z března 2016. Taktéž stanovila lhůtu pro předložení vyjádření před tím, než bude vydáno rozhodnutí ohledně případného ponechání jména žalobce na seznamu.

22      Rozsudkem ze dne 15. září 2016, Janukovyč v. Rada (T‑346/14, EU:T:2016:497), zrušil Tribunál rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce, a zamítl návrh, obsažený v návrhu na úpravu žaloby, znějící na zrušení jednak rozhodnutí 2015/143 a nařízení 2015/138 a jednak aktů z března 2015.

23      Dne 23. listopadu 2016 podal žalobce kasační opravný prostředek k Soudnímu dvoru Evropské unie, zapsaný pod číslem C‑598/16, proti rozsudku ze dne 15. září 2016, Janukovyč v. Rada (T‑346/14, EU:T:2016:497).

24      Dopisem ze dne 12. prosince 2016 informovala Rada zástupce žalobce o svém záměru obnovit omezující opatření vůči žalobci a přiložila dva dopisy od GP, datované 10. srpna 2016 a 16. listopadu 2016, přičemž připomněla lhůtu stanovenou žalobci pro předložení vyjádření ohledně ročního přezkumu omezujících opatření. Žalobce vyjádření předložil Radě dopisem ze dne 11. ledna 2017.

25      Dne 3. března 2017 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2017/381, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2017, L 58, s. 34), a prováděcí nařízení (EU) 2017/374, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2017, L 58, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2017“).

26      Akty z března 2017 byla platnost omezujících opatření prodloužena do 6. března 2018, aniž bylo změněno odůvodnění označení žalobce oproti odůvodnění v aktech z března 2015 a z března 2016.

27      Dopisem ze dne 6. března 2017 informovala Rada žalobce o ponechání omezujících opatření vůči němu v platnosti. Rada odpověděla na vyjádření žalobce obsažená v předchozí korespondenci a předala mu napadené akty. Taktéž stanovila lhůtu pro předložení vyjádření před tím, než bude vydáno rozhodnutí ohledně případného ponechání jména žalobce na seznamu.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

28      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 13. května 2016 podal žalobce žalobu, zapsanou v rejstříku pod číslem T‑244/16, znějící na zrušení aktů z března 2016.

29      Dne 12. září 2016 předložila Rada ve věci T‑244/16 žalobní odpověď. Dne 19. září 2016 v rámci téže věci předložila Rada odůvodněnou žádost podle článku 66 jednacího řádu Tribunálu, aby obsah některých příloh žaloby, jakož i některých bodů žalobní odpovědi nebyl citován ve veřejně přístupných podkladech souvisejících s projednávanou věcí.

30      Při změně složení senátů Tribunálu byl soudce zpravodaj přidělen k šestému senátu, kterému byla tudíž věc T‑244/16 přidělena.

31      Ve věci T‑244/16 byla soudní kanceláři Tribunálu doručeny replika dne 28. října 2016 a duplika 13. ledna 2017.

32      Dne 13. ledna 2017 byla ukončena písemná část řízení ve věci T‑244/16.

33      Dne 20. ledna 2017 předložila Rada žádost podobnou žádosti uvedené v bodě 29 výše, kterou požádala, aby obsah některých příloh k duplice ve věci T‑244/16 nebyl citován ve veřejně přístupných dokumentech souvisejících s projednávanou věcí.

34      Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 3. února 2017 žalobce požádal, aby se konalo jednání ve věci T‑244/16.

35      Dopisem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 1. března 2017 žalobce na základě čl. 85 odst. 3 jednacího řádu přidal do spisu ve věci T‑244/16 nové důkazy. Dopisem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 3. dubna 2017 Rada předložila vyjádření k těmto novým důkazům.

36      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 12. května 2017 podal žalobce žalobu, zapsanou v rejstříku pod číslem T‑285/17, znějící na zrušení aktů z března 2017.

37      Rozsudkem ze dne 19. října 2017, Janukovyč v. Rada (C‑598/16 P, nezveřejněný, EU:C:2017:786), zamítl Soudní dvůr kasační opravný prostředek žalobce směřující k částečnému zrušení rozsudku ze dne 15. září 2016, Janukovyč v. Rada (T‑346/14, EU:T:2016:497).

38      Dne 27. října 2017 požádal Tribunál účastníky řízení o stanovisko jednak ohledně toho, jaký dopad by mohl mít rozsudek ze dne 19. října 2017, Janukovyč v. Rada (C‑598/16 P, nezveřejněný, EU:C:2017:786), na věc T‑244/16 a na věc T‑285/17, a jednak ohledně případného spojení uvedených věcí pro účely ústní částí řízení a rozsudku.

39      Odpovědi účastníků řízení na uvedená organizační procesní opatření byly předloženy dne 9. listopadu 2017 žalobcem a dne 10. listopadu 2017 Radou. Ohledně případného spojení věcí T‑244/16 a T‑285/17 má žalobce za to, že může být případně odůvodněné pouze pro účely ústní části řízení. Rada v této otázce spoléhá na uvážení Tribunálu.

40      Dne 9. listopadu 2017 předložila Rada ve věci T‑285/17 žalobní odpověď.

41      V rámci uvedené věci předložila Rada dne 20. listopadu 2017 žádost podobnou žádosti uvedené v bodě 29 výše, kterou požádala, aby obsah některých příloh k žalobě, jakož i některé body žalobní odpovědi nebyly citovány ve veřejně přístupných dokumentech souvisejících s projednávanou věcí.

42      Dne 24. listopadu 2017 rozhodl Tribunál, že druhá výměna spisů účastníků řízení ve věci T‑285/17 není nutná. Dopisem ze dne 6. prosince 2017 žalobce předložil odůvodněnou žádost podle čl. 83 odst. 2 jednacího řádu směřující k tomu, aby Tribunál povolil účastníkům řízení doplnit spis replikou a duplikou. Rozhodnutím ze dne 19. prosince 2017 Tribunál rozhodl žádosti vyhovět a stanovil datum pro předložení repliky.

43      Ve věci T‑285/17 byla soudní kanceláři Tribunálu doručena replika dne 22. ledna 2018 a duplika dne 8. března 2018.

44      Dne 8. března 2018 byla ukončena písemná část řízení ve věci T‑285/17.

45      Dne 16. března 2018 předložila Rada žádost podobnou žádosti uvedené v bodě 29 výše, kterou požádala, aby obsah některých příloh k duplice ve věci T‑285/17 nebyl citován ve veřejně přístupných dokumentech souvisejících s projednávanou věcí.

46      Rozhodnutím předsedy šestého senátu Tribunálu ze dne 10. července 2018 byly na základě článku 68 jednacího řádu a po vyslechnutí účastníků řízení spojeny věci T‑244/16, Janukovyč v. Rada, a T‑285/17, Janukovyč v. Rada, pro účely ústní části řízení a rozhodnutí, jímž bude ukončeno řízení.

47      Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 28. září 2018 předložil žalobce vyjádření ke zprávě k jednání.

48      Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 3. října 2018, které bylo na žádost Rady a po vyslechnutí žalobce částečně neveřejné.

49      Na jednání Rada předložila vyjádření ke zprávě k jednání, které bylo zaneseno do zápisu z jednání.

50      Rozsudkem ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), zrušil Soudní dvůr rozsudek ze dne 7. července 2017, Azarov v. Rada (T‑215/15, EU:T:2017:479), jakož i akty z března 2015 v rozsahu, v němž se týkaly navrhovatele ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek.

51      Vzhledem k možnému dopadu řešení přijatého Soudním dvorem v rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), na projednávané věci, Tribunál (šestý senát) usnesením ze dne 7. ledna 2019 rozhodl o znovuotevření ústní části řízení podle čl. 113 odst. 2 písm. b) jednacího řádu, aby se účastníci řízení mohli v tomto ohledu vyjádřit.

52      Dne 10. ledna 2019 Tribunál v rámci organizačních procesních opatření podle článku 89 jednacího řádu vyzval účastníky řízení, aby předložili svá vyjádření ohledně důsledků, jež mají být v rámci projednávaných věcí vyvozeny z rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031). Účastníci řízení tomuto opatření ve stanovené lhůtě vyhověli.

53      Žalobce ve věci T‑244/16 a ve věci T‑285/17 navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil akty z března 2016 a akty z března 2017 (dále společně jen „napadené akty“), v rozsahu, v němž se jej týkají;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

54      Rada na základě údajů poskytnutých při jednání v odpověď na otázky Tribunálu navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

 K přípustnosti odkazů na jiné písemnosti

55      Je třeba uvést, že žalobce v písemnostech týkajících se návrhu na zrušení aktů z března 2016 odkazuje na písemnosti předložené Tribunálu v rámci věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 15. září 2016, Janukovyč v. Rada (T‑346/14, EU:T:2016:497), a v písemnostech týkajících se návrhu na zrušení aktů z března 2017 odkazuje na uvedené písemnosti, jakož i na písemnosti předložené v rámci žaloby na neplatnost aktů z března 2016, jež přikládá v příloze.

56      Jak přitom správně zdůrazňuje Rada, je třeba připomenout, že za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je pro to, aby byla žaloba přípustná, nezbytné, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly z textu samotné žaloby. Podle ustálené judikatury lze sice obsah žaloby podpořit a doplnit v konkrétních bodech odkazy na výňatky z písemností, které tvoří její přílohu, avšak obecný odkaz na ostatní písemná vyjádření nemůže zhojit neexistenci základních prvků právní argumentace, které podle článku 21 statutu Soudního dvora a čl. 76 odst. 1 písm. d) jednacího řádu musí být uvedeny v samotné žalobě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. června 2017, Al-Faqih a další v. Komise, C‑19/16 P, EU:C:2017:466, bod 54 a citovaná judikatura, a ze dne 18. ledna 2012, Djebel – SGPS v. Komise, T‑422/07, nezveřejněný, EU:T:2012:11, bod 42 a citovaná judikatura).

57      V důsledku toho musí být obecný odkaz žalobce na jeho písemnosti podané v rámci buď starších věcí, nebo věci T‑244/16, pokud jde o věc T‑285/17, považován za nepřípustný.

 K věci samé

58      Žalobce se na podporu žaloby na zrušení napadených aktů dovolává sedmi žalobních důvodů, přičemž první žalobní důvod vychází z neexistence právního základu, druhý vychází ze zneužití pravomoci, třetí vychází z nedostatečného odůvodnění, čtvrtý vychází z nedodržení kritérií pro zařazení na seznam, pátý vychází ze zjevně nesprávného posouzení, šestý vychází z porušení práva na obhajobu a práva na účinnou právní ochranu a sedmý vychází z porušení práva na vlastnictví.

59      Nejprve je třeba posoudit čtvrtý žalobní důvod, který vychází z nedodržení kritérií pro zařazení jména žalobce na seznam.

60      V rámci tohoto žalobního důvodu žalobce v zásadě tvrdí, že důvody zařazení jeho jména na seznam nesplňují kritéria pro uplatnění omezujících opatření určených napadenými akty.

61      Žalobce konkrétně tvrdí, že vydání oznámení o podezření ze spáchání trestného činu nebo zahájení pouhého předběžného vyšetřování vůči němu nedostačuje k závěru, že je odpovědný za tvrzené jednání. Vzhledem k tomu, že dodržování procesního práva během předběžného vyšetřování je kontrolováno GP, která podle žadatele nezaručuje požadovanou nezávislost a nestrannost, měla Rada podle žalobce provést v tomto ohledu rovněž dodatečné ověření. Kromě toho žalobce zdůrazňuje, že předběžná vyšetřování, jež jsou vůči němu vedena, od přijetí dotčených omezujících opatření nijak nepokročila, a odmítá tvrzení Rady, podle kterého je to důsledkem jeho vlastního jednání. Navzdory existenci povolení zahájit proti němu vyšetřování in absentia v jednom z trestních řízení, která se ho týkají, nebyl konstatován žádný pokrok a nebyly proti němu shromážděny žádné důkazy.

62      Ostatně ani dopisy GP, o které se opírá Rada, neprokazují, že žalobce spadá do kategorie osob identifikovaných rozsudkem ze dne 27. února 2014, Ezz a další v. Rada (T‑256/11, EU:T:2014:93). I kdyby v projednávané věci byla úroveň soudního zásahu dostačující, zejména pokud jde o zabavení majetku žalobce a schválení opatření předběžného zadržení vůči žalobci, nelze takový zásah ve smyslu uvedené judikatury považovat za spolehlivý a přiměřený, neboť ukrajinský soudní systém neposkytuje požadované záruky nezávislosti a nestrannosti, ani s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).

63      Podle žalobce okolnost, že Rada nemůže sama posoudit jeho vinu či opodstatněnost vyšetřování, která se ho týkají, ji nezprošťuje povinnosti dodržovat v rámci výkonu svých pravomocí práva a zásady zaručené Listinou základních práv Evropské unie, a v důsledku toho povinnosti ověřit, zda a v jakém rozsahu byla či jsou chráněna jeho základní práva na Ukrajině.

64      Dodržování povinnosti Rady provést úplnou a přísnou kontrolu a ujistit se, že všechna rozhodnutí ukládající omezující opatření byla přijata na dostatečně pevném skutkovém základě, je podle žalobce v projednávané věci ještě důležitější s ohledem na skutečnost, že Ukrajina není členským státem Evropské unie, že obvinění vznesená vůči žalobci jsou politicky motivována, že v trestních řízeních, na nichž spočívá zařazení jména žalobce na seznam, nedošlo k významnému pokroku, že neexistuje vyvážený nebo spravedlivý rozhodovací proces před vznesením obvinění na Ukrajině, a s ohledem na lhůtu, kterou Rada měla pro ověření důkazů a informací odůvodňujících opětovné zařazení jména žalobce na seznam.

65      V odpovědi na písemnou otázku Tribunálu (viz bod 52 výše) žalobce uvádí, že odůvodnění a řešení přijatá Soudním dvorem v rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), mají v projednávané věci klíčový význam, jelikož okolnosti zakládající ověřovací povinnost Rady ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, jsou v zásadě totožné s okolnostmi, které charakterizovaly přijetí napadených aktů. Zaprvé žalobce vytýká Radě, že měla za to, že nemá povinnost ověřit, a tudíž neověřila, zda bylo při přijetí rozhodnutí ukrajinských orgánů, o které se zamýšlela opřít pro účely ponechání jeho jména na seznamu, dodrženo jeho právo na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu. Zadruhé vytýká Radě, že v odůvodnění ponechání jeho jména na seznamu neuvedla důvody, proč měla za to, že uvedené rozhodnutí ukrajinských orgánů bylo přijato v souladu s těmito právy. Navíc ani dopisy Rady ze dne 7. března 2016 a 6. března 2017, kterými bylo žalobci oznámeno obnovení omezujících opatření namířených proti němu, takové důvody neuváděly.

66      Rada namítá, že rozhodnutí zapsat jméno žalobce na seznam a poté rozhodnutí jej na seznamu ponechat na základě informací obsažených v dopisech GP splňovalo kritéria pro zařazení na seznam a spočívá na dostatečně pevném skutkovém základě, který umožňuje konstatovat, že vůči žalobci jsou vedena trestní řízení pro zneužití veřejných prostředků.

67      Pokud jde o tvrzení, podle kterého GP nemá požadovanou nezávislou a nestrannou povahu soudního orgánu, Rada odpovídá, že předběžné vyšetřování vedené GP pod kontrolou soudního orgánu je fází trestního řízení. Mimoto účelu omezujících opatření by nebylo dosaženo, kdyby nemohla být přijata proti osobám, vůči kterým je vedeno předběžné vyšetřování z důvodu účasti na trestných činech, jako je tomu v případě žalobce.

68      V odpovědi na tvrzení, podle kterého se nelze platně opírat o trestní řízení bez předchozího ověření úrovně ochrany základních práv žalobce na Ukrajině, Rada zaprvé uvádí, že žalobce neprokázal, že jeho práva byla skutečně porušována. Zadruhé podle Rady z judikatury nevyplývá, že by Rada měla povinnost ověřovat dodržování práva na účinnou soudní ochranu třetím státem, jehož soudní orgán vydal potvrzení, na jejichž základě Rada přijala omezující opatření, jako jsou opatření v projednávané věci. Zatřetí má žalobce stále právo hájit se v rámci trestních řízení vedených proti němu a v řízení před ESLP, což nebrání Radě, aby před ukončením takových řízení vycházela z existence probíhajících řízení, když se rozhodne uložit omezující opatření.

69      Konečně, pokud jde o argument žalobce vycházející z nedostatku výrazného pokroku v trestních řízeních vedených proti němu, Rada namítá, že je důležité, že řízení probíhala v okamžiku přijetí napadených aktů, a že takový nedostatek pokroku lze navíc přičíst žalobci, který se skrývá před spravedlností.

70      Obecněji Rada připomíná, že podle judikatury nemá povinnost provádět systematicky vlastní šetření nebo prověrky za účelem získání dalšího objasnění, má-li již k dispozici podklady poskytnuté orgány třetí země za účelem přijetí omezujících opatření vůči osobám, které z těchto zemí pocházejí a vůči kterým jsou v nich vedena trestní řízení. Taková ověření jsou nezbytná, jen pokud jsou obdržené informace nedostatečné nebo nekonzistentní. V projednávané věci má Rada za to, že skutečně ověřila opodstatněnost rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků týkajícího se žalobce s ohledem na ukrajinská trestní řízení pro zneužití veřejných prostředků.

71      V odpovědi na písemnou otázku Tribunálu (viz bod 52 výše) Rada uvádí, že ačkoli to v odůvodnění neuvedla, věděla, že na Ukrajině byl proveden soudní dohled v průběhu trestních vyšetřování týkajících se žalobce. Z dopisů GP zmíněných v bodech 17, 18 a 24 výše totiž plyne, že na Ukrajině bylo vydáno několik soudních rozhodnutí týkajících se žalobce, jako například rozhodnutí o zabavení majetku nařízené Pečerským obvodním soudem v Kyjevě, jakož i předběžný vazební příkaz vydaný odvolacím soudem v Kyjevě. Skutečnost, že právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu byla dodržena, jakož i skutečně uplatněna žalobcem, byla mimoto prokázána rozhodnutím uvedeného Pečerského obvodního soudu ze dne 27. července 2015, podle kterého vyšetřující soudce v rámci jednoho z trestních řízení vedených proti žalobci na veřejném jednání a za přítomnosti advokátů žalobce rozhodl vyhovět návrhu prokurátora a povolit vedení zvláštního předběžného řízení in absentia. Stejně je tomu v případě rozhodnutí téhož soudu ze dne 22. dubna 2016 vyhovět částečně stížnosti podané obhajobou žalobce ohledně údajného opomenutí ze strany GP zohlednit návrh směřující k přijetí procesního opatření v rámci daného řízení.

72      Podle Rady uvedené příklady prokazují, že když se opírala o rozhodnutí ukrajinských orgánů uvedená v dopisech GP, mohla ověřit, že tato rozhodnutí byla přijata při dodržení práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu.

73      Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že soudy Evropské unie musí při přezkumu omezujících opatření zajišťovat v zásadě plný přezkum legality všech unijních aktů z hlediska základních práv, která jsou součástí unijního právního řádu, k nimž patří mimo jiné právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu (viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, body 20 a 21 a citovaná judikatura).

74      Účinnost soudní kontroly zaručené v článku 47 Listiny základních práv vyžaduje, aby se unijní soud při přezkumu legality důvodů, o které se opírá rozhodnutí o zařazení jména určité osoby na seznam osob, vůči nimž jsou namířena omezující opatření, nebo o jeho ponechání na tomto seznamu, ujistil o tom, že se toto rozhodnutí, které má ve vztahu k této osobě charakter individuálního rozhodnutí, opírá o dostatečně pevný skutkový základ. Proto je třeba ověřit skutečnosti uváděné v odůvodnění, ze kterého toto rozhodnutí vychází, tak aby se soudní přezkum neomezoval na posouzení abstraktní věrohodnosti uváděných důvodů, ale zaměřil se na otázku, zda jsou tyto důvody, nebo alespoň jeden z nich, který sám o sobě postačuje k odůvodnění uvedených aktů, podložené (viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, bod 22 a citovaná judikatura).

75      Přijetí a zachování takových omezujících opatření, jako jsou opatření stanovená rozhodnutím 2014/119 a nařízením č. 208/2014, ve znění změn, vůči osobě určené jako osoba odpovědná za zneužití prostředků třetího státu, v zásadě vychází z rozhodnutí orgánu třetího státu, který je v tomto ohledu příslušný, zahájit a vést vůči této osobě trestní řízení týkající se trestného činu zneužití veřejných prostředků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, bod 25).

76      I když Rada může v souladu s kritériem pro zařazení jména na seznam, jak je připomenuto v bodě 12 výše, opřít omezující opatření o rozhodnutí třetího státu, povinnost tohoto orgánu dodržovat právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu znamená, že se Rada musí ujistit o tom, že orgány třetího státu, které toto rozhodnutí přijaly, dodržely uvedená práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, body 26, 27 a 35).

77      Soudní dvůr v tomto ohledu upřesňuje, že požadavek, aby Rada ověřila, že rozhodnutí třetích států, o která se zamýšlí opřít, byla přijata při dodržení těchto práv, má za cíl zajistit, aby k přijetí nebo zachování opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky, docházelo pouze na dostatečně pevném skutkovém základě, a tím chránit dotyčné osoby nebo subjekty. Rada tak může mít za to, že přijetí nebo zachování takových opatření je založeno na dostatečně pevném skutkovém základě, teprve až ověří, že při přijetí rozhodnutí dotyčného třetího státu, o které se hodlá opřít, bylo dodrženo právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, body 28 a 34 a citovaná judikatura).

78      Kromě toho je sice pravda, že okolnost, že třetí stát patří ke státům, které přistoupily k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), s sebou nese přezkum prováděný Evropským soudem pro lidská práva v oblasti základních práv, která jsou zaručena v EÚLP a v souladu s čl. 6 odst. 3 SEU tvoří součást unijního práva jakožto obecné zásady, avšak taková okolnost nemůže učinit nadbytečným požadavek na ověření připomenutý v bodě 77 výše (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, bod 36).

79      Soudní dvůr má rovněž za to, že Rada je povinna v odůvodnění k rozhodnutí přijmout nebo zachovat omezující opatření vůči určité osobě nebo určitému subjektu uvést, byť jen stručně, důvody, proč se domnívá, že rozhodnutí třetího státu, ze kterého hodlá vycházet, bylo přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu. Aby tedy Rada splnila svou povinnost uvést odůvodnění, musí v rozhodnutí o uložení omezujících opatření zmínit, že ověřila, že rozhodnutí třetího státu, o něž opírá tato opatření, bylo přijato při dodržení těchto práv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, body 29 a 30 a citovaná judikatura).

80      V konečném důsledku platí, že pokud Rada opírá přijetí nebo zachování takových omezujících opatření, o jaká jde v projednávané věci, o rozhodnutí třetího státu zahájit a vést trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku dotyčnou osobou, musí se jednak ujistit, že v okamžiku přijetí uvedeného rozhodnutí dodržely orgány tohoto třetího státu právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu osoby, vůči níž je vedeno předmětné trestní řízení, a jednak v rozhodnutí, kterým se ukládají omezující opatření, uvést důvody, proč má za to, že uvedené rozhodnutí třetího státu bylo přijato při dodržení těchto práv.

81      S ohledem na tyto zásady plynoucí z judikatury je třeba přezkoumat, zda Rada tyto povinnosti splnila.

82      Úvodem je třeba připomenout, že vůči žalobci byla uplatněna nová omezující opatření, jež byla přijata napadenými akty na základě kritéria pro zařazení uvedeného v čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119, jak bylo upřesněno v rozhodnutí 2015/143, a v článku 3 nařízení č. 208/2014, jak bylo upřesněno v nařízení 2015/138 (viz body 12 a 13 výše). Toto kritérium počítá se zmrazením finančních prostředků osob, které byly určeny jako osoby odpovědné za zneužití veřejných prostředků, včetně osob, které jsou vyšetřovány ukrajinskými orgány.

83      Je nesporné, že se Rada při rozhodnutí o ponechání jména žalobce na seznamu opírala o skutečnost, že proti žalobci vedou „ukrajinské orgány trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku“, což bylo konstatováno v dopisech GP ze dne 3. září a 30. listopadu 2015, pokud jde o akty z března 2016, a v dopisech ze dne 10. srpna a 16. listopadu 2016, pokud jde o akty z března 2017.

84      Ponechání omezujících opatření přijatých vůči žalobci v platnosti tak stejně jako ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), vycházelo z rozhodnutí GP zahájit a vést trestní řízení v souvislosti s trestným činem zneužití ukrajinských státních prostředků.

85      Na prvním místě je přitom nutno konstatovat, že odůvodnění napadených aktů týkající se žalobce (viz body 15, 20 a 26 výše) neobsahuje sebemenší zmínku o tom, že by Rada ověřila, že ukrajinské orgány činné v trestním řízení dodržely právo žalobce na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu, a takováto absence odůvodnění tedy představuje prvotní indicii nasvědčující tomu, že Rada toto ověření neprovedla.

86      Na druhém místě je třeba poukázat na to, že žádné údaje obsažené v téměř totožných dopisech ze dne 7. března 2016 (viz bod 21 výše), pokud jde o věc T‑244/16, a ze dne 6. března 2017 (viz bod 27 výše), pokud jde o věc T‑285/17, neumožňují mít za to, že Rada měla k dispozici informace o tom, že předmětná práva byla ukrajinskými orgány v trestním řízení vedeném vůči žalobci dodržována, a tím méně že by Rada tyto informace posoudila, aby ověřila, zda ukrajinské orgány činné v trestním řízení tato práva dostatečně dodržovaly při přijímání rozhodnutí zahájit a vést proti žalobci trestní řízení v souvislosti s trestným činem zneužití veřejných prostředků nebo majetku. V těchto dopisech se totiž Rada stejně jako ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, bod 24), omezila na konstatování, že dopisy GP, jež byly předtím zaslány žalobci (viz body 18 a 24 výše), dokládají, že vůči žalobci je nadále vedeno trestní řízení v souvislosti se zneužitím veřejných prostředků nebo majetku. Navíc okolnost, že Ukrajina je mezi státy, které přistoupily k EÚLP, kterou Rada výslovně zmiňuje ve svých dopisech i písemnostech, nemůže učinit nadbytečným ověření ze strany Rady ohledně dodržování práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu (viz bod 78 výše).

87      Na třetím místě je nutné podotknout, že na rozdíl od toho, co tvrdí Rada, byla Rada povinna provést dané ověření nezávisle na jakémkoli důkazu poskytnutém žalobcem k prokázání, že jeho osobní situace byla v projednávaném případě dotčena jím identifikovanými problémy stran fungování soudního systému na Ukrajině. V každém případě, ačkoli žalobce opakovaně tvrdil, a předkládal k tomu specifické důkazy, že ukrajinské orgány činné v trestním řízení nedodržely jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu a že situace na Ukrajině je obecně neslučitelná s existencí dostatečných záruk v tomto ohledu, Rada neprokázala, že ověřila dodržování těchto práv. Naopak opakovaně ve svých písemnostech tvrdila, že nemá žádnou povinnost v tomto smyslu a že taková povinnost nevyplývá ani ze zásad plynoucích z judikatury stanovených v rozsudku ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‑599/14 P, EU:C:2017:583), kterých se dovolával žalobce.

88      Na čtvrtém místě je třeba uvést, že Rada v odpovědi na otázku k dopadu rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), na projednávané věci předložila pouze argumenty shrnuté výše v bodě 71.

89      V tomto směru je nutno zaprvé konstatovat, že Rada připouští, že v odůvodnění napadených aktů není řešena otázka, zda je dodržováno právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu ve vztahu k rozhodnutí zahájit a vést trestní řízení, kterými bylo odůvodněno zařazení jména žalobce na seznam a jeho ponechání na tomto seznamu.

90      Zadruhé je třeba poukázat na to, že Rada tvrdí, že ze spisů v projednávaných věcech jednoznačně vyplývá, že v průběhu trestního vyšetřování došlo na Ukrajině k soudnímu přezkumu. Konkrétně má Rada za to, že řada soudních rozhodnutí přijatých v kontextu trestních řízení vedených vůči žalobci prokazuje, že když se opírala o rozhodnutí ukrajinských orgánů zmíněné v dopisech GP, mohla ověřit, že při přijímání tohoto rozhodnutí bylo dodrženo právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu, a ujistila se, že řada soudních rozhodnutí byla v rámci uvedených trestních řízení přijata při dodržení těchto práv.

91      Všechna soudní rozhodnutí zmíněná Radou přitom spadají do rámce trestních řízení, kterými bylo odůvodněno zařazení jména žalobce na seznam a jeho ponechání na tomto seznamu, a mají ve vztahu k nim jen vedlejší charakter, neboť mají buď zajišťovací, nebo procesní povahu. Je pravda, že tato rozhodnutí jsou způsobilá podpořit tezi Rady stran existence dostatečně pevného skutkového základu, totiž skutečnost, že v souladu s kritériem pro zařazení byla vůči žalobci vedena trestní řízení mimo jiné pro trestný čin zneužití ukrajinských státních prostředků nebo majetku. Takováto rozhodnutí však ze své podstaty nejsou sama o sobě způsobilá prokázat, jak tvrdí Rada, že rozhodnutí ukrajinských orgánů činných v trestním řízení zahájit a vést uvedená trestní řízení, o něž se v podstatě opírá ponechání omezujících opatření vůči žalobci v platnosti, bylo přijato při dodržení jeho práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu.

92      Každopádně není Rada schopna uvést ani jednu písemnost obsaženou ve spise z řízení, jež vedlo k přijetí napadených aktů, z níž by vyplývalo, že zkoumala rozhodnutí ukrajinských soudů, jichž se v současnosti dovolává, a na jejich základě mohla učinit závěr, že právo žalobce na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu byly ve své podstatě dodrženy.

93      Nelze tedy učinit závěr, že skutečnosti, jež měla Rada k dispozici při přijímání napadených aktů, jí umožnily ověřit, že rozhodnutí ukrajinských orgánů činných v trestním řízení bylo přijato při dodržení uvedených práv.

94      Kromě toho je třeba v tomto směru také podotknout, jak bylo upřesněno v rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), že judikatura Soudního dvora, podle které zejména v případě přijetí takového rozhodnutí, jako je rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků týkající se žalobce, přísluší Radě nebo Tribunálu, aby ověřily nikoli opodstatněnost vyšetřování, jež byla na Ukrajině vedena proti osobě, vůči které byla přijata tato opatření, nýbrž pouze opodstatněnost rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků ve vztahu k dokumentu nebo dokumentům, o který nebo o které se toto rozhodnutí opíralo (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. března 2015, Ezz a další v. Rada, C‑220/14 P, EU:C:2015:147, bod 77; ze dne 19. října 2017, Janukovyč v. Rada, C‑599/16 P, nezveřejněný, EU:C:2017:785, bod 69, a ze dne 19. října 2017, Janukovyč v. Rada, C‑598/16 P, nezveřejněný, EU:C:2017:786, bod 72), nemůže být vykládána v tom smyslu, že Rada není povinna ověřit, že rozhodnutí třetího státu, na němž zamýšlí založit přijetí omezujících opatření, bylo přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada, C‑530/17 P, EU:C:2018:1031, bod 40 a citovaná judikatura).

95      Vzhledem ke všem předchozím úvahám není prokázáno, že Rada před přijetím napadených aktů ověřila, že ukrajinské orgány činné v trestním řízení dodržely právo žalobce na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu.

96      Za těchto okolností je třeba napadené akty zrušit v rozsahu, v němž se týkají žalobce, aniž je nezbytné se zabývat ostatními důvody a argumenty vznesenými žalobcem, jakož i žádostmi Rady o důvěrné nakládání.

 K nákladům řízení

97      Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a Rada neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí Rady (SZBP) 2016/318 ze dne 4. března 2016, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině, a prováděcí nařízení Rady (EU) 2016/311 ze dne 4. března 2016, kterým se provádí nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině, jakož i rozhodnutí Rady (SZBP) 2017/381 ze dne 3. března 2017, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině, a prováděcí nařízení Rady (EU) 2017/374 ze dne 3. března 2017, kterým se provádí nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině, se zrušují v rozsahu, v němž bylo na seznamu osob, subjektů a orgánů, na které se vztahují tato omezující opatření, ponecháno jméno Viktora Fedorovyče Janukovyče.

2)      Rada Evropské unie ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Viktorem Fedorovyčem Janukovyčem.

Berardis

Spielmann

Csehi

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. července 2019.

Podpisy.


* Jednací jazyk: angličtina.