ROZSUDEK SOUDU (druhého senátu)
14. října 2009 (*)
„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření vůči Iránské islámské republice s cílem zabránit šíření jaderných zbraní – Zmrazení finančních prostředků – Žaloba na neplatnost – Soudní přezkum – Zneužití pravomoci – Rovné zacházení – Proporcionalita – Vlastnické právo – Právo na obhajobu – Právo na účinnou soudní ochranu – Povinnost uvést odůvodnění – Pravomoc Společenství“
Ve věci T‑390/08,
Bank Melli Iran, se sídlem v Teheránu (Írán), zastoupená L. Defalquem, advokátem,
žalobkyně,
proti
Radě Evropské unie, zastoupené M. Bishopem, E. Finnegan a R. Liudvinaviciute-Cordeiro, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska, zastoupeným V. Jackson, jako zmocněnkyní, ve spolupráci se S. Lee, barrister,
Francouzskou republikou, zastoupenou G. de Berguesem, L. Butelem a E. Belliard, jako zmocněnci,
a
Komisí Evropských společenství, zastoupenou P. Aaltem a E. Cujo, jako zmocněnci,
vedlejšími účastníky řízení,
jejímž předmětem je zrušení bodu 4 tabulky B přílohy rozhodnutí Rady 2008/475/ES ze dne 23. června 2008, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení (ES) č. 423/2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 163, s. 29), v rozsahu, ve kterém se týká Bank Melli Iran a jejích poboček,
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (druhý senát),
ve složení I. Pelikánová, předsedkyně (zpravodajka), K. Jürimäe a S. Soldevila Fragoso, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: C. Kristensen, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 3. června 2009,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobkyně, Bank Melli Iran, je iránskou obchodní bankou vlastněnou iránským státem.
Omezující opatření vůči Iránské islámské republice
2 Projednávaná věc spadá do rámce režimu omezujících opatření zavedeného za účelem vytvoření tlaku na Íránskou islámskou republiku k tomu, aby ukončila jaderné činnosti představující riziko šíření jaderných zbraní a vývoj nosičů jaderných zbraní (dále jen „šíření jaderných zbraní“).
3 Dotčený režim má původ v rozhodnutí Organizace spojených národů. Dne 23. prosince 2006 přijala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů (dále jen „Rada bezpečnosti“) rezoluci 1737 (2006), jejíž příloha obsahuje seznam osob a subjektů zapojených do šíření jaderných zbraní, jejichž finanční prostředky a hospodářské zdroje (dále jen „finanční prostředky“) měly být zmrazeny. Seznam uvedený v příloze rezoluce 1737 (2006) byl následně aktualizován několika rezolucemi, zejména rezolucí Rady bezpečnosti 1747 (2007). Žalobkyně nicméně předmětem zmrazení finančních prostředků, o kterém rozhodla Rada bezpečnosti, nebyla.
4 Co se týče Evropské unie, rezoluce 1737 (2006) byla provedena společným postojem Rady 2007/140/SZBP ze dne 27. února 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 61, s. 49). Jeho čl. 5 odst. 1 písm. a) stanoví zmrazení veškerých finančních prostředků náležejících osobám a subjektům uvedeným v rezoluci Rady bezpečnosti 1737 (2006), jakož i veškerých finančních prostředků a hospodářských zdrojů těmito osobami a subjekty přímo nebo nepřímo vlastněných, držených či ovládaných. Článek 5 odst. 1 písm. b) společného postoje 2007/140 mimoto stanoví, že se tatáž opatření uplatní zejména na subjekty, o nichž se Rada Evropské unie domnívá, že se podílejí na šíření jaderných zbraní, jsou s ním přímo spojeny nebo je podporují. Podle čl. 7 odst. 2 společného postoje 2007/140 Rada jednomyslně stanoví seznam osob a subjektů, kterých se týkají opatření související se zmrazením finančních prostředků podle čl. 5 odst. 1 písm. b) téhož právního předpisu, a přijímá jeho změny.
5 V rozsahu, ve kterém jsou dotčeny pravomoci Evropského společenství, byla rezoluce 1737 (2006) provedena nařízením Rady (ES) č. 423/2007 ze dne 19. dubna 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 103, s. 1), přijatým na základě článků 60 ES a 301 ES, jehož obsah je věcně totožný s obsahem společného postoje 2007/140. Článek 7 odst. 1 nařízení č. 423/2007 tak stanoví zmrazení veškerých finančních prostředků osobám a subjektům určeným rezolucí 1737 (2006) Rady bezpečnosti, jakož i veškerých finančních prostředků a hospodářských zdrojů, které tyto osoby nebo subjekty vlastní, drží nebo ovládají. Článek 7 odst. 2 téhož nařízení stanoví tatáž opatření pokud jde zejména o subjekty, které Rada na základě čl. 5 odst. 1 písm. b) společného postoje 2007/140 označí jako podílející se na šíření jaderných zbraní, přímo s ním spojené nebo je podporující. Subjekty, kterých se týká zmrazení finančních prostředků podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007, jsou uvedeny v příloze V téhož právního předpisu.
6 Odchylně od článku 7 nařízení č. 423/2007 umožňují články 9 a 10 téhož nařízení příslušným orgánům členských států v podstatě uvolnit zmrazené finanční prostředky tak, aby subjekty uvedené v příloze V mohly zejména plnit závazky vyplývající ze smluv uzavřených před přijetím opatření směřujícího k zmrazení finančních prostředků a uspokojovat základní výdaje.
7 Článek 15 odst. 2 nařízení č. 423/2007 jednak uvádí, že Rada kvalifikovanou většinou stanoví, přezkoumává a mění seznam uvedený v příloze V v plném souladu s rozhodnutími Rady přijatými na základě čl. 5 odst. 1 písm. b) společného postoje 2007/140, a dále, že uvedený seznam je přezkoumáván pravidelně a alespoň jednou za dvanáct měsíců.
8 Článek 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007 ukládá Radě uvést individuální a konkrétní důvody pro rozhodnutí přijatá podle čl. 15 odst. 2 téhož nařízení a uvědomit o nich dotčené subjekty.
9 Krom toho podle bodu 10 rezoluce Rady bezpečnosti 1803 (2008) ze dne 3. března 2008 vyzvala Rady bezpečnosti „všechny státy, aby zachovávaly obezřetnost vůči činnostem finančních institucí na svém území ve vztahu ke všem bankám se sídlem v Íránu, zejména Bank Melli a Bank Saderat, a jejich pobočkám a dceřiným společnostem v zahraničí s cílem zabránit tomu, aby tyto činnosti přispívaly k [šíření jaderných zbraní]“.
Opatření týkající se žalobkyně
10 Dne 23. června 2008 přijala Rada společný postoj 2008/479/SZBP, kterým se mění společný postoj 2007/140 (Úř. věst. L 163, s. 43). Podle přílohy společného postoje 2008/479 byla žalobkyně zahrnuta mezi subjekty, kterých se týká zmrazení finančních prostředků podle čl. 5 odst. 1 písm. b) společného postoje 2007/140. Zmrazení finančních prostředků žalobkyně bylo společným postojem Rady 2008/652/SZBP ze dne 7. srpna 2008, kterým se mění společný postoj 2007/140 (Úř. věst. L 213, s. 58), zachováno.
11 Téhož dne přijala Rada rovněž rozhodnutí 2008/475/ES, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 163, s. 29, dále jen „napadené rozhodnutí“). Podle bodu 4 tabulky B přílohy napadeného rozhodnutí byla žalobkyně zapsána na seznam uvedený v příloze V uvedeného nařízení, v důsledku čehož byly zmrazeny její finanční prostředky.
12 Rada zohlednila následující důvody:
„Poskytuje či se pokouší poskytovat finanční podporu společnostem, které se podílejí na íránském jaderném a raketovém programu nebo které je zásobují (AIO, SHIG, SBIG, AEOI, Novin Energy Company, Mesbah Energy Company, Kalaye Electric Company a DIO). Banka Melli napomáhá citlivým činnostem Íránu. Napomohla řadě nákupů citlivých materiálů pro íránský jaderný a raketový program. Poskytla řadu finančních služeb ve prospěch subjektů napojených na íránský jaderný a raketový průmysl, včetně vystavení akreditivů a vedení účtů. Řada z výše uvedených společností byla uvedena v rezolucích Rady bezpečnosti [...] 1737 a 1747.“
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
13 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 18. září 2008 podala žalobkyně projednávanou žalobu. Samostatnými podáními došlými kanceláři Soudu téhož dne podala žalobkyně návrh na rozhodnutí ve zrychleném řízení v souladu s článkem 76a jednacího řádu Soudu, jakož i návrh na předběžné opatření směřující k tomu, aby bylo vůči ní pozastaveno uplatňování bodu 4 tabulky B přílohy napadeného rozhodnutí.
14 Rozhodnutím ze dne 14. října 2008 vyhověl Soud (druhý senát) návrhu, aby byl spor rozhodnut ve zrychleném řízení v souladu s článkem 76a jednacího řádu, a povolil členským státům, které ve sporu vystupují jako vedlejší účastníci, předložit spisy vedlejšího účastníka.
15 Usneseními předsedy Soudu ze dne 15. října 2008 byl zamítnut návrh na předběžné opatření podaný žalobkyní, přičemž rozhodnutí o nákladech řízení bylo odloženo.
16 Podáními došlými kanceláři Soudu 20. října a 13. a 18. listopadu 2008 požádaly Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Francouzská republika a Komise Evropských společenství v tomto pořadí o vstup do řízení jako vedlejší účastníci na podporu Rady. Usneseními ze dne 12. listopadu a 8. a 11. prosince 2008 předsedkyně druhého senátu Soudu povolila jejich vedlejší účastenství.
17 Žalobní odpověď došla dne 5. listopadu 2008. Spisy vedlejších účastníků Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Francouzské republiky byly předloženy 4. prosince 2008 a 5. ledna 2009.
18 Dne 4. února 2009 požádala žalobkyně Soud o povolení vložit do spisu určité další dokumenty týkající se jejích vztahů se subjekty určenými v napadeném rozhodnutí z důvodu, že dotčené dokumenty nemohly být předloženy v dřívější fázi řízení. Této žádosti bylo rozhodnutím druhého senátu Soudu ze dne 17. února 2009 vyhověno.
19 Dne 5. května 2009 rozhodl druhý senát Soudu zahájit ústní část řízení, aniž by prováděl předběžná důkazní opatření. Rovněž rozhodl, že vyzve žalobkyni, aby písemně odpověděla na otázky, čemuž žalobkyně v jím stanovené lhůtě vyhověla.
20 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Soudem byly vyslechnuty na jednání dne 3. června 2009.
21 Žalobkyně ve své žalobě navrhuje, aby Soud:
– zrušil bod 4 tabulky B přílohy napadeného rozhodnutí v rozsahu, ve kterém se týká jí samé a jejích dceřiných společností a poboček;
– podpůrně rozhodl o tom, že se na projednávaný spor nepoužijí čl. 7 odst. 2 a čl. 15 odst. 2 nařízení č. 423/2007;
– v každém případě uložil Radě náhradu nákladů řízení.
22 Na jednání žalobkyně jednak vzala zpět druhý bod svých návrhových žádání a upřesnila, že námitka protiprávnosti uplatňovaná ve vztahu k čl. 7 odst. 2 a čl. 15 odst. 2 nařízení č. 423/2007 musí být považována za bod žalobního návrhu, kterým navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí pro nedostatek právního základu. Dále vzala zpět první bod svých návrhových žádání v části, ve které směřoval ke zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, ve kterém se toto rozhodnutí týká jejích dceřiných společností.
23 Rada navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
24 Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Komise navrhují, aby Soud zamítl žalobu.
25 Francouzská republika navrhuje, aby Soud zamítl žalobu a uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
26 Žalobkyně předkládá úvodní poznámky týkající se pravomoci Soudu provádět přezkum legality napadeného rozhodnutí. Body jejího žalobního návrhu týkající se věci samé mohou být rozděleny do pěti žalobních důvodů, z nichž první vychází z porušení podstatných formálních náležitostí, porušení Smlouvy o ES, jejích prováděcích předpisů a čl. 7 odst. 2 společného postoje 2007/140, ze zneužití pravomoci, jakož i z nedostatku právního základu napadeného rozhodnutí. Druhý pak vychází z porušení zásady rovného zacházení, třetí z porušení zásady proporcionality a vlastnického práva, čtvrtý z porušení práva na obhajobu, práva na účinnou soudní ochranu a čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007 a pátý z nedostatku pravomoci Společenství.
27 Rada, podporovaná vedlejšími účastníky, zpochybňuje opodstatněnost žalobkyní uplatňovaných žalobních důvodů.
28 Soud má za to, že dříve, než přistoupí k přezkumu žalobkyní uplatňovaných žalobních důvodů, je třeba posoudit relevanci dokumentů, které předložila dne 4. února 2009.
K relevanci dokumentů předložených žalobkyní dne 4. února 2009
29 Dokumenty předložené dne 4. února 2009 spočívají ve třech prohlášeních pocházejících od generálního ředitele žalobkyně a zástupců jejích poboček v Paříži (Francie) a Hamburku (Německu), shrnujících obchodní vztahy žalobkyně se subjekty určenými v napadeném rozhodnutí. V odpovědi na otázku položenou na jednání žalobkyně vysvětlila, že tyto dokumenty byly předloženy především za účelem prokázání, že opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků, které se jí týká, není odůvodněné, jelikož styky, které udržuje se subjekty určenými v napadeném rozhodnutí, jsou omezené. Podle žalobkyně dále dotčená prohlášení podporují rovněž třetí žalobní důvod, jelikož z nich vyplývá jednak to, že zmrazení jejích finančních prostředků nebylo nezbytné k dosažení Radou sledovaného cíle, a jednak to, že téhož cíle bylo možné dosáhnout méně omezujícími opatřeními. A konečně, dotčené dokumenty jsou relevantní rovněž v rámci čtvrtého žalobního důvodu, jelikož dokládají těžkosti, se kterými se žalobkyně setkala vzhledem k tomu, že musí předložit „negativní důkaz“, aniž by měla přístup k důkazům, ze kterých Rada vychází, za předpokladu, že vůbec existují.
30 Je třeba uvést, že žaloba neobsahuje žalobní důvod zpochybňující konstatování Rady, podle kterého žalobkyně finančně podporovala šíření jaderných zbraní, třebaže toto konstatování představuje základ napadeného rozhodnutí pokud jde o žalobkyni, a že v důsledku toho mohla být taková námitka uplatněna současně s předložením žaloby, případně s upřesněním, že další důkazy budou předloženy, jakmile budou k dispozici. A dále, za předpokladu, že by byla v tomto kontextu taková námitka uplatněna poprvé na jednání, musí být podle čl. 48 odst. 2 jednacího řádu odmítnuta jako nepřípustná, jelikož žalobkyně dokonce ani neuvedla, že se opírá o právní nebo skutkové okolnosti, které vyšly najevo v průběhu řízení. Za těchto okolností nemohou být dokumenty předložené dne 4. února 2009 zohledněny pro účely posouzení, zda vztahy žalobkyně se subjekty určenými v napadeném rozhodnutí odůvodňovaly zmrazení jejích finančních prostředků.
31 Tentýž závěr je použitelný, pokud se jedná o relevanci dotčených dokumentů pro přezkum třetího žalobního důvodu. V žalobě se totiž žalobkyně omezila na tvrzení, že napadené rozhodnutí je nepřiměřené, neboť překračuje meze povinností a doporučení formulovaných Radou bezpečnosti v rezoluci 1803 (2008). Naopak neuplatňovala nijaký bod žalobního návrhu zpochybňující rozsah jejích obchodních vztahů s určenými subjekty, tak jak je vymezen v napadeném rozhodnutí. Jelikož žalobkyně krom toho na jednání netvrdila, že by se takové vytýkané skutečnosti opíraly o právní nebo skutkové okolnosti, které vyšly najevo v průběhu řízení, vyplývá z čl. 48 odst. 2 jednacího řádu, že by představovaly nový žalobní důvod, který by byl v každém případě nepřípustný. Dokumenty předložené dne 4. února 2009 tudíž není namístě zohlednit ani v rámci přezkumu třetího žalobního důvodu.
32 Co se týče čtvrtého žalobního důvodu, žalobkyně skutečně v žalobě tvrdila, že při podání žaloby k Soudu musí předložit „negativní důkaz“, že nepodporovala šíření jaderných zbraní, což je zvláště obtížné, případně nemožné prokázat. V důsledku toho mohou být dokumenty předložené dne 4. února 2009 zohledněny v tomto kontextu.
K rozsahu soudního přezkumu
Argumenty účastníků řízení
33 Žalobkyně uvádí, že legalita jakékoliv právní úpravy přijaté orgány Společenství, včetně právní úpravy směřující k provedení rezoluce Rady bezpečnosti, podléhá úplnému přezkumu soudu Společenství v rámci úplného systému procesních prostředků zavedeného Smlouvou o ES.
34 Rada nezpochybňuje pravomoc Soudu k přezkumu napadeného rozhodnutí. Připomíná nicméně, že má širokou posuzovací pravomoc co se týče skutečností, které mají být zohledněny za účelem přijetí omezujících hospodářských nebo finančních opatření.
Závěry Soudu
35 Pokud jde o rozsah soudního přezkumu, musejí být v rámci nařízení č. 423/2007 rozlišovány dvě složky. Jednak totiž články tohoto nařízení stanovují obecná pravidla vymezující podmínky omezujících opatření, která toto nařízení zavádí. A dále příloha V nařízení č. 423/2007, která provádí výčet subjektů, kterých se týkají opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků přijatá na základě čl. 7 odst. 2 téhož nařízení, představuje soubor aktů uplatňujících výše uvedená obecná pravidla na konkrétní subjekty.
36 Co se týče obecných pravidel vymezujících podmínky omezujících opatření, Rada má širokou posuzovací pravomoc pokud jde o skutečnosti, které mají být zohledněny při přijímání hospodářských a finančních sankcí na základě článků 60 ES a 301 ES, v souladu se společným postojem přijatým v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP). Jelikož Soud Společenství nemůže zejména nahradit posouzení Rady svým posouzením důkazů, skutečností a okolností odůvodňujících přijetí takových opatření, musí se přezkum vykonávaný Soudem omezit na ověření dodržení procesních pravidel a pravidel týkajících se odůvodnění, věcné správnosti skutkových zjištění, jakož i neexistence zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu a zneužití pravomoci. Tento omezený přezkum se použije zejména na posouzení úvah o účelnosti, na kterých jsou taková opatření založena (viz obdobně rozsudek Soudu ze dne 12. prosince 2006, Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, T‑228/02, Sb. rozh. s. II‑4665, dále jen „rozsudek OMPI“, bod 159).
37 Pokud jde o přezkum legality rozhodnutí, kterým je subjekt zapsán na seznam v příloze V nařízení č. 423/2007 na základě jeho čl. 7 odst. 2, přísluší Soudu, aby s ohledem na důvody směřující ke zrušení vznesené dotčeným subjektem nebo uplatněné bez návrhu zejména ověřil, zda projednávaný případ odpovídá některé ze čtyř hypotéz uvedených v čl. 7 odst. 2 písm. a) až d) nařízení č. 423/2007. To znamená, že soudní přezkum legality dotčeného rozhodnutí se vztahuje na posouzení skutečností a okolností dovolávaných na jeho odůvodnění, stejně jako na ověření důkazů a informací, na nichž je toto posouzení založeno. Soud se musí rovněž v tomto ohledu ujistit o dodržování práva na obhajobu a požadavku odůvodnění, jakož i případně o opodstatněnosti naléhavých důvodů výjimečně dovolávaných Radou za účelem jejich nerespektování (viz obdobně rozsudek OMPI, bod 36 výše, bod 154).
38 V projednávané věci představuje bod žalobního návrhu vycházející z nedostatku právního základu napadeného rozhodnutí zpochybnění legality určitých obecných pravidel nařízení č. 423/2007. V důsledku toho je při jeho posuzování třeba uplatnit omezený přezkum popsaný v bodě 36. Ve zbývající části se na žalobní důvody zpochybňující legalitu rozhodnutí, kterým byla žalobkyně zapsána na seznam v příloze V nařízení č. 423/2007, uplatní úvahy uvedené v bodě 37.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení podstatných formálních náležitostí, porušení Smlouvy o ES, jejích prováděcích předpisů a čl. 7 odst. 2 společného postoje 2007/140, ze zneužití pravomoci, jakož i z nedostatku právního základu napadeného rozhodnutí
Argumenty účastníků řízení
39 Žalobkyně tvrdí, že nařízení č. 423/2007, na kterém je napadené rozhodnutí založeno, má tři právní základy, a to články 60 ES a 301 ES, jakož i společný postoj 2007/140. A dále zdůrazňuje, že podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 423/2007 stanoví seznam subjektů, kterých se týkají opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků podle čl. 7 odst. 2 téhož nařízení, Rada kvalifikovanou většinou. Naopak čl. 7 odst. 2 společného postoje 2007/140 vyžaduje, aby seznam osob nebo subjektů, kterých se týkají opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků podle čl. 5 odst. 1 písm. b) společného postoje 2007/140, který je ve skutečnosti totožný se seznamem uvedeným v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007, stanovila Rada jednomyslně.
40 Žalobkyně v tomto kontextu tvrdí, že pokud má akt více právních základů, které stanovují odlišné podmínky pro jeho přijetí, je třeba postupovat podle nejstriktnějšího postupu. Vyvozuje z toho, že jelikož Rada při přijímání napadeného rozhodnutí nedodržela pravidlo jednomyslnosti zakotvené čl. 7 odst. 2 společného postoje 2007/140, dopustila se porušení podstatných formálních náležitostí Smlouvy o ES a jejích prováděcích předpisů. Krom toho se podle žalobkyně Rada rovněž dopustila zneužití pravomoci, jelikož nedodržela zvláštní postup stanovený Smlouvou o EU v kontextu SZBP k přijímání rozhodnutí s přímým účinkem, což je právní nástroj, který v této oblasti neexistuje.
41 Žalobkyně dodává, že jelikož čl. 15 odst. 2 nařízení č. 423/2007 stanoví rozhodování kvalifikovanou většinou, i když provádí SZBP, a tudíž nerespektuje procesní podmínky zakotvené společným postojem 2007/140, nemůže představovat platný právní základ napadeného rozhodnutí. Stejně tak nemohou čl. 15 odst. 2 a čl. 7 odst. 2 uvedeného nařízení tvořit platný právní základ napadeného rozhodnutí vzhledem k tomu, že umožnily přijetí opatření směřujícího ke zmrazení finančních prostředků žalobkyně, zatímco ta nebyla určena v rezoluci 1737 (2006), zmíněné v bodě 6 odůvodnění nařízení č. 423/2007, ale byla uvedena pouze v rezoluci 1803 (2008).
42 A nakonec žalobkyně tvrdí, že rozsudek Soudního dvora ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (C‑402/05 P a C‑415/05 P, Sb. rozh. s. I-6351, dále jen „rozsudek Kadi“), není v rámci tohoto žalobního důvodu relevantní, jelikož rozhodnutí dotčené ve věci, ve které byl vydán, bylo založeno na trojím právním základě tvořeným články 60 ES, 301 ES a 308 ES, a bylo v důsledku toho přijato jednomyslně.
43 Rada, podporovaná vedlejšími účastníky, zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyně a tvrdí, že bylo použito náležité pravidlo rozhodování, tak jak je určeno články 60 ES a 301 ES, které představují právní základ napadeného rozhodnutí.
Závěry Soudu
44 Úvodem je třeba uvést, že na rozdíl od tvrzení žalobkyně je rozsudek Kadi, bod 42 výše, v projednávaném případě zcela relevantní, jelikož v něm Soudní dvůr rozhodl zejména o rozsahu působnosti článků 60 ES a 301 ES. Podle Soudního dvora se tak tyto články týkají přijímání opatření vůči třetím zemím, přičemž tento pojem může zahrnovat vedoucí představitele určité země, jakož i jednotlivce a subjekty, kteří jsou s těmito představiteli spojeni nebo jsou jimi přímo či nepřímo ovládáni (rozsudek Kadi, bod 42 výše, bod 166).
45 Články 60 ES a 301 ES jsou zvláštní tím, že tvoří překlenutí mezi akcemi Společenství zavádějícími hospodářské sankce a cíli Smlouvy o EU v oblasti vnějších vztahů, mezi něž patří i SZBP (viz v tomto smyslu rozsudek Kadi, bod 42 výše, bod 197). Články 60 ES a 301 ES jsou totiž ustanoveními, která výslovně uvádějí, že akce Společenství se může stát nezbytnou k dosažení cílů, které jsou uloženy článkem 2 EU specificky Unii, a sice provádění společné zahraniční a bezpečnostní politiky.
46 Tato okolnost nicméně nijak nebrání koexistenci Unie a Společenství coby spojených, ale přesto odlišných právních řádů, jakož i ústavní architektuře sestávající z pilířů, které úmyslně zvolili tvůrci v současnosti platných smluv (viz v tomto smyslu rozsudek Kadi, bod 42 výše, bod 202). V důsledku toho, i když je akcí Společenství v rámci článků 60 ES a 301 ES prováděn jeden z cílů Unie, je nicméně vedena na základě pilíře Společenství. Legalita takových aktů přijatých v této oblasti, jakým je nařízení č. 423/2007 a akty, které toto nařízení provádějí, tudíž musí být posuzována vzhledem k podmínkám zakotveným pravidly téhož pilíře, a to včetně náležitého pravidla pro rozhodování.
47 Z výše uvedeného plyne, že na rozdíl od tvrzení žalobkyně nepředstavuje společný postoj 2007/140, který je součástí druhého pilíře Unie, právní základ nařízení č. 423/2007 a aktů, které toto nařízení provádějí, což znamená, že pravidlo použitelné na přijetí uvedeného společného postoje a jeho změn je nerozhodné. Existence společného postoje nebo společné akce přijatých dříve v oblasti SZBP je totiž pouze jednou z podmínek zakotvených článkem 301 ES, který vymezuje rovněž pravidlo rozhodování při přijímání aktů přijatých na jeho základě.
48 V projednávaném případě přitom není zpochybňováno, že nařízení č. 423/2007 a napadené rozhodnutí byla přijata kvalifikovanou většinou, v souladu s pravidlem zakotveným článkem 301 ES. Není zpochybňováno ani to, že přijetí tohoto nařízení předcházelo jednomyslné přijetí společného postoje 2007/140 a že přijetí napadeného rozhodnutí předcházelo jednomyslné přijetí společného postoje 2008/479, kterým byla žalobkyně uvedena na seznam subjektů, kterých se týká opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků podle čl. 5 odst. 1 písm. b) společného postoje 2007/140. Za těchto okolností je třeba dojít k závěru, že podmínky zakotvené článkem 301 ES byly dodrženy.
49 V důsledku toho musí být bod žalobního návrhu vycházející z nedodržení použitelného pravidla rozhodování zamítnut.
50 Co se týče ostatních bodů žalobního návrhu, je třeba připomenout, že akt je postižen zneužitím pravomoci pouze tehdy, pokud se na základě objektivních, relevantních a shodujících se nepřímých důkazů ukáže, že byl přijat za výlučným nebo přinejmenším rozhodujícím účelem dosáhnout jiných cílů, než jsou uváděné cíle, nebo vyhnout se postupu zvláště upravenému Smlouvou pro vyrovnání se s okolnostmi daného případu (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 2004, Swedish Match, C‑210/03, Sb. rozh. s. I‑11893, bod 75, a rozsudek Soudu ze dne 13. ledna 2004, Thermenhotel Stoiser Franz a další v. Komise, T‑158/99, Recueil, s. II‑1, bod 164 a citovaná judikatura). V projednávaném případě přitom žalobkyně nepředložila žádný poznatek, který by napovídal, že Rada přijetím napadeného rozhodnutí sledovala jiný cíl než zabránění šíření jaderných zbraní zmrazením finančních prostředků subjektů, u nichž měla za to, že se podílejí na dotčených činnostech, jsou s nimi přímo spojené nebo je podporují, v souladu s postupem stanoveným za tímto účelem Smlouvou o ES a nařízením č. 423/2007.
51 A nakonec, pokud žalobkyně tvrdí, že čl. 15 odst. 2 a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 nemohou tvořit platný právní základ napadeného rozhodnutí, jelikož umožňují Radě přijmout opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků překračující meze opatření, o nichž rozhodla Rada bezpečnosti, je třeba uvést, že články 60 ES a 301 ES neumožňují mít v žádné části za to, že pravomoc, kterou tato ustanovení svěřují Společenství, je omezena na provádění opatření, o nichž rozhodne Rada bezpečnosti. Rada tudíž byla příslušná nejen k přijetí čl. 7 odst. 1 nařízení č. 423/2007, který provádí rezoluci 1737 (2006), a za tím účelem nařizuje zmrazení finančních prostředků subjektů, které jsou v ní určeny, ale rovněž čl. 7 odst. 2 téhož nařízení, který umožňuje přijímat opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků týkající se dalších subjektů, které se dle názoru Rady podílejí na šíření jaderných zbraní, jsou s ním přímo spojené nebo je podporují.
52 V tomto kontextu je sice pravda, že bod 6 odůvodnění nařízení č. 423/2007 ukládá Radě vykonávat pravomoc, která jí je svěřována čl. 7 odst. 2 téhož nařízení, „s ohledem na cíle rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1737 (2006)“. Nicméně z povinnosti sledovat cíle rezoluce 1737 (2006) nijak nevyplývá, že by čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 mohl být prováděn pouze ve vztahu k subjektům, kterých se týkají omezující opatření přijatá Rada bezpečnosti na základě téže rezoluce. Nepřijetí opatření nebo nezaujetí zvláštního postoje Radou bezpečnosti nanejvýš mohou být spolu s dalšími relevantními skutečnostmi zohledněny v rámci posouzení směřujícího k určení, zda jsou splněny podmínky zakotvené čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007.
53 S ohledem na výše uvedené je třeba první žalobní důvod zamítnout.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady rovného zacházení
Argumenty účastníků řízení
54 Žalobkyně tvrdí, že byla předmětem „svévolné a neodůvodněné diskriminace“, jelikož zatímco rezoluce 1803 (2008) Rady bezpečnosti vyzývá státy, aby zachovávaly obezřetnost vůči všem bankám se sídlem v Íránu, a zejména vůči ní a vůči Banque Saderat, žalobkyně byla jedinou íránskou bankou, jejíž finanční prostředky byly zmrazeny. Toto nerovné zacházení s bankami, které se nacházejí v naprosto totožných podmínkách, jí přitom způsobilo značnou majetkovou i nemajetkovou újmu.
55 Rada, podporovaná vedlejšími účastníky, zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyně a připomíná, že přijetí opatření směřujícího ke zmrazení finančních prostředků dotčeného v projednávaném případě vyplývá z toho, že na základě nezávislého posouzení provedeného v rámci pravomoci, která jí byla svěřena čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007, měla za to, že žalobkyně podporuje šíření jaderných zbraní.
Závěry Soudu
56 Zásada rovného zacházení, která představuje jednu ze základních právních zásad, podle judikatury brání tomu, aby se srovnatelnými situacemi bylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudek Soudu ze dne 2. října 2001, Martinez a další v. Parlament, T‑222/99, T‑327/99 a T‑329/99, Recueil, s. II‑2823, bod 150).
57 Jak zdůrazňuje Rada, podporovaná vedlejšími účastníky, určujícím kritériem pro provedení čl. 7 odst. 2 písm. a) a b) nařízení č. 423/2007, a tedy srovnávacím kritériem použitelným pro určení existence případného porušení zásady rovného zacházení, je to, zda se dotčený subjekt podílí na šíření jaderných zbraní, je s ním přímo spojený nebo je podporuje.
58 V projednávaném případě byla žalobkyně v napadeném rozhodnutí označena za subjekt podporující šíření jaderných zbraní a, jak bylo shledáno v bodě 30, nepředložila přípustný žalobní důvod, kterým by opodstatněnost tohoto konstatování zpochybnila.
59 Za těchto okolností i za předpokladu, že by Rada skutečně opomenula přijmout opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků vůči některým íránským bankám podílejícím se na šíření jaderných zbraní, přímo s ním spojeným nebo je podporujícím, se žalobkyně nemůže této okolnosti platně dovolávat, jelikož dodržování zásady rovného zacházení musí být v souladu s dodržováním zásady legality, podle níž nikdo nemůže ve svůj prospěch uplatňovat protiprávnost, k níž došlo ve prospěch jiné osoby (rozsudky Soudu ze dne 14. května 1998, SCA Holding v. Komise, T‑327/94, Recueil, s. II‑1373, bod 160; Mayr-Melnhof v. Komise, T‑347/94, Recueil, s. II‑1751, bod 334, a ze dne 20. března 2002, LR AF 1998 v. Komise, T‑23/99, Recueil, s. II‑1705, bod 367).
60 Druhý žalobní důvod musí být v důsledku toho zamítnut.
Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady proporcionality a vlastnického práva
Argumenty účastníků řízení
61 Žalobkyně se domnívá, že napadené rozhodnutí je nepřiměřené, jelikož ukládá zmrazení jejích finančních prostředků, zatímco rezoluce 1803 (2008) Rady bezpečnosti, kterou napadené rozhodnutí provádí, se omezuje na to, že po státech vyžaduje, aby vůči jejím činnostem zachovávaly obezřetnost. Tato rezoluce totiž nepožaduje ani nedoporučuje zmrazení finančních prostředků žalobkyně a nepožaduje ani to, aby s ní bylo zacházeno odlišněji než s ostatními bankami se sídlem v Íránu. V důsledku toho je podle žalobkyně napadené rozhodnutí „nepřiměřené“, jelikož jí způsobuje značnou majetkovou i nemajetkovou újmu tím, že zejména neodůvodněným a nepřiměřeným způsobem omezuje její vlastnické právo.
62 Na jednání se žalobkyně dovolávala toho, že zmrazení jejích finančních prostředků nebylo nezbytné k dosažení Radou sledovaného cíle a že téhož cíle bylo možné dosáhnout méně omezujícími prostředky, například následnými kontrolami uskutečněných převodů nebo jejich ověřováním nezávislou třetí osobou.
63 Rada, podporovaná vedlejšími účastníky, zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyně a tvrdí, že zmrazení jejích finančních prostředků je vhodné a nezbytné k zabránění šíření jaderných zbraní, vzhledem k její podpoře podnikům, které se na tomto šíření podílejí. Stejně tak je takové opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků odůvodněné a přiměřené s ohledem na důležitost zachování mezinárodního míru a bezpečnosti, jelikož žádné jiné opatření nemůže dosažení sledovaného cíle zajistit.
Závěry Soudu
64 Úvodem, z bodů 51 a 52 výše vyplývá, že čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 svěřuje Radě samostatnou pravomoc, jejíž provádění je nezávislé na přijetí omezujících opatření týkajících se dotčených subjektů Radou bezpečnosti. Předmětem čl. 7 odst. 2 uvedeného nařízení a napadeného rozhodnutí, které bylo přijato na jeho základě, totiž není provedení rezolucí Rady bezpečnosti přijatých ve věci šíření jaderných zbraní, ale pouze zajištění toho, aby cílů sledovaných jednou z dotčených rezolucí, a sice rezolucí 1737 (2006), bylo dosaženo prostřednictvím přijetí autonomních omezujících opatření.
65 Na rozdíl od tvrzení žalobkyně tak čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 ani napadené rozhodnutí neprovádí rezoluci 1803 (2008), což znamená, že obsah a cíle této rezoluce nepředstavují kritérium, ve vztahu ke kterému musí být posuzována slučitelnost napadeného rozhodnutí se zásadou proporcionality.
66 Podle judikatury je na základě zásady proporcionality, která je jednou z obecných zásad práva Společenství, podřízena legalita zákazu hospodářské činnosti podmínce, že zakazující opatření budou přiměřená a nezbytná k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi více přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nepříznivé následky nesmí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (rozsudek Soudního dvora ze dne 13. listopadu 1990, Fedesa a další, C‑331/88, Recueil, s. I‑4023, bod 13). Ostatní argumenty žalobkyně je tedy třeba posuzovat s ohledem na tato kritéria.
67 V tomto ohledu je zaprvé třeba podotknout, že cílem nařízení č. 423/2007 je zabránit šíření jaderných zbraní a jeho financování a vyvinout v této souvislosti na Íránskou islámskou republiku tlak, aby dotyčné činnosti ukončila. Takový cíl, který odpovídá cílům sledovaným rezolucí 1737 (2006) a který zapadá do širšího obecného rámce úsilí o zachování mezinárodního míru a bezpečnosti, je legitimní.
68 Zadruhé, zmrazení finančních prostředků subjektů, které byly označeny jako podílející se na šíření jaderných zbraní, přímo s ním spojené nebo je podporující, představuje vhodné a nezbytné opatření k dosažení výše uvedeného cíle. Takové opatření totiž může zajistit, aby finanční prostředky subjektů, kterých se týká, již nebyly využívány k podpoře šíření jaderných zbraní. Navíc, jak bylo shledáno v bodech 30 a 31 výše, argumenty žalobkyně, podle kterých nepodporovala šíření jaderných zbraní a opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků nebylo každopádně v jejím specifickém případě nezbytné, byly předloženy opožděně, a tedy jsou nepřípustné.
69 Zatřetí, z bodu 31 výše rovněž vyplývá, že žalobkyně nepředložila žádné přípustné argumenty týkající se existence méně omezujících opatření, která by umožňovala zabránit využívání jejích finančních prostředků k podpoře šíření jaderných zbraní.
70 Co se týče, začtvrté, negativních důsledků způsobených žalobkyni a omezení jejích základních práv, mezi nimi vlastnického práva a práva na výkon hospodářské činnosti, je třeba podotknout, že podle ustálené judikatury jsou uvedená práva nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování soudy Společenství zajišťují. Respektování základních práv je tak podmínkou legality aktů Společenství (viz rozsudek Kadi, bod 42 výše, bod 284 a citovaná judikatura). Z judikatury nicméně rovněž vyplývá, že základní práva nejsou absolutními výsadami a že jejich výkon může být předmětem omezení odůvodněných cíli obecného zájmu, které Společenství sleduje. Každé omezující opatření hospodářského nebo finančního charakteru tak zahrnuje již pojmově účinky, které se dotýkají vlastnického práva a svobodného výkonu výdělečných činností, a tím způsobuje újmy zejména subjektům vykonávajícím činnosti, jimž mají dotčená omezující opatření zabránit. Důležitost cílů sledovaných spornou právní úpravou může odůvodňovat negativní důsledky, jakkoliv značné, pro určité subjekty (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 30. července 1996, Bosphorus, C‑84/95, Recueil, s. I‑3953, body 21 až 23, a Kadi, bod 42 výše, body 355 a 361).
71 V projednávaném případě jsou svobodný výkon hospodářské činnosti žalobkyní, jakož i její vlastnické právo přijetím napadeného rozhodnutí značně omezeny, jelikož žalobkyně zejména nemůže nakládat se svými finančními prostředky nacházejícími se na území Společenství nebo drženými občany Společenství, s výjimkou zvláštních povolení, a její pobočky nacházející se na uvedeném území nemohou se svými zákazníky uskutečňovat nové operace. Nicméně vzhledem k prvořadé důležitosti zachování míru a mezinárodní bezpečnosti nejsou způsobené negativní důsledky nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům, a to tím spíše, že se tato omezení týkají jednak pouze části aktiv žalobkyně, a dále že články 9 a 10 nařízení č. 423/2007 stanovují určité výjimky umožňující subjektům, kterých se opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků týkají, pokrýt základní výdaje.
72 S ohledem na výše uvedené je třeba třetí žalobní důvod zamítnout.
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na obhajobu, práva na účinnou soudní ochranu a povinnosti uvést odůvodnění, stanovené čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007
Argumenty účastníků řízení
73 Žalobkyně tvrdí, že Rada porušila pravidla vyplývající z judikatury Soudního dvora a v žádném okamžiku ji neinformovala o skutečnostech v její neprospěch, z nichž vycházela coby ze skutečností odůvodňujících zmrazení jejích finančních prostředků, jelikož jí napadené rozhodnutí neoznámila. Rada mimoto neupřesnila, jaký druh finanční podpory žalobkyně poskytovala nebo jaká byla její úloha, jaké výrobky byly dotčeny předmětnými operacemi a které subjekty, mimo osmi určených, se jich účastnily. Rada tak žalobkyni neumožnila seznámit se s důvody, pro které byly její finanční prostředky zmrazeny, třebaže Rada bezpečnosti od států požadovala „pouhou obezřetnost“.
74 Žalobkyně doplňuje, že neměla přístup k důkazům obsaženým ve spise Rady a že se jí nedostalo slyšení. Upřesňuje, že Radu za účelem výkonu svých práv nekontaktovala. V tomto kontextu zaprvé tvrdí, že použitelné předpisy nestanoví, aby byl umožněn přístup do spisu a aby bylo uskutečněno slyšení, přičemž tato okolnost je podle ní sama o sobě v rozporu se zásadou dodržování práva na obhajobu, a v důsledku toho představuje porušení práva na účinnou soudní ochranu. Zadruhé žalobkyně zdůrazňuje, že snaha její dceřiné společnosti usazené ve Spojeném království Melli Bank plc v tomto směru se u Rady a některých členských států před přijetím napadeného rozhodnutí nesetkala s úspěchem, což ji vedlo k upřednostnění soudní cesty. Zatřetí tvrdí, že navzdory důkaznímu břemenu příslušejícímu Radě nepředložila tato Soudu důkazy na podporu odůvodnění uplatněného v napadeném rozhodnutí, čímž nutí žalobkyni předložit „negativní důkaz“, což je obtížné, či dokonce nemožné. Začtvrté žalobkyně tvrdí, že před ověřením svých vztahů s jednotlivými subjekty určenými v napadeném rozhodnutí nemohla u Rady uplatnit své stanovisko. Dotčená ověřování přitom nemohla být ve lhůtě pro podání žaloby dokončena.
75 Žalobkyně se domnívá, že jelikož jí nebyly sděleny skutečnosti zohledněné v její neprospěch a nedostalo se jí přístupu k důkazům obsaženým ve spise Rady ani nebyla vyslechnuta, nemohla užitečně uplatnit své stanovisko, z čehož podle ní vyplývá porušení jejího práva na obhajobu, a zejména práva být vyslechnut. Z týchž důvodů tvrdí, že není v současné době schopna vykonávat své právo podat žalobu k Soudu za uspokojivých podmínek, čímž rovněž uplatňuje porušení práva na účinnou soudní ochranu. Dále v tomto kontextu zdůrazňuje, že Rada nemůže výše uvedená porušení práv odůvodnit nutností zajistit účinek překvapení, jelikož předseda vlády Spojeného království jí už dne 16. června 2008 oznámil zmrazení jejích finančních prostředků.
76 A nakonec žalobkyně tvrdí, že opomenutí Rady uvést individuální a konkrétní důvody zmrazení jejích finančních prostředků se zřetelem k pouhé povinnosti obezřetnosti vyžadované Radou bezpečnosti a k zacházení, jakého se dostalo ostatním bankám se sídlem v Íránu, a tyto důvody jí oznámit, představuje rovněž porušení povinnosti uvést odůvodnění stanovené v čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007.
77 Rada, podporovaná vedlejšími účastníky, zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyně. Jednak v tomto ohledu tvrdí, že splnila povinnost uvést odůvodnění, stanovenou v čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007, zveřejněním napadeného rozhodnutí v Úředním věstníku Evropské unie, který je k dispozici zejména na internetu již v den, kdy vychází. Podle Rady totiž uvedené nařízení nevyžaduje individuální oznámení, jelikož v některých případech není známa žádná adresa umožňující individuální oznámení a jelikož neznalost zákona každopádně neomlouvá. Krom toho důvody zohledněné v rámci boje proti šíření jaderných zbraní mají méně nepříznivé účinky než důvody dotčené při přijímání podobných opatření v rámci boje proti terorismu, které jsou předmětem individuálního oznámení.
78 Dále podle Rady umožnilo zveřejnění odůvodnění napadeného rozhodnutí v Úředním věstníku žalobkyni seznámit se s důvody zohledněnými v její neprospěch, takže její právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu bylo dodrženo. Rada v tomto kontextu trvá na tom, že žalobkyně nepožádala o to, aby bylo opatření směřující ke zmrazení jejích finančních prostředků přezkoumáno, přestože taková možnost byla stanovena oznámením pro osoby, subjekty a orgány, které Rada zařadila na seznam osob, subjektů a orgánů, na něž se vztahuje čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 (příloha V) (Úř. věst. 2008, C 159, s. 1).
Závěry Soudu
79 Zaprvé je třeba posoudit bod žalobního návrhu související s porušením povinnosti uvést odůvodnění stanovené v čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007. V důsledku vzájemné závislosti jednotlivých procesních práv dotčených v projednávaném případě je totiž existence dostatečného odůvodnění, se kterým byla žalobkyně včas seznámena, relevantní pokud jde o všechny výtky uplatněné v rámci tohoto žalobního důvodu.
80 Povinnost odůvodnit akt nepříznivě zasahující do něčího právního postavení, tak jak je stanovena v článku 253 ES a konkrétněji v projednávaném případě v čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007, má za cíl jednak poskytnout dotyčné osobě dostatečné informace pro zjištění, zda je akt opodstatněný nebo zda je případně stižen vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost před soudem Společenství, a jednak umožnit soudu Společenství vykonávat jeho přezkum legality tohoto aktu. Takto stanovená povinnost uvést odůvodnění představuje základní zásadu práva Společenství, od které se lze odchýlit jen z naléhavých důvodů. Odůvodnění tudíž musí být dotyčné osobě v zásadě sděleno současně s aktem, který nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, přičemž jeho neexistence nemůže být zhojena skutečností, že se dotyčná osoba dozví důvody aktu v průběhu řízení před soudem Společenství. Krom toho dodržování povinnosti uvést odůvodnění je o to důležitější v případě prvního rozhodnutí, kterým jsou zmrazeny finanční prostředky subjektu, že představuje jedinou záruku umožňující dotyčnému užitečně uplatnit opravné prostředky, které má k dispozici, ke zpochybnění legality dotčeného rozhodnutí, vzhledem k tomu, že nemá právo na slyšení před jeho přijetím (viz v tomto smyslu a obdobně rozsudek OMPI, bod 36 výše, body 138 až 140 a citovaná judikatura).
81 Tedy, pokud naléhavé důvody související s bezpečností Společenství nebo jeho členských států či jejich zahraniční politikou nebrání sdělení určitých poznatků (viz, obdobně, rozsudek Kadi, bod 42 výše, bod 342), je Rada na základě čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007 povinna seznámit dotčený subjekt při přijímání takového rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků, jakým je napadené rozhodnutí, s individuálními a konkrétními důvody. Musí rovněž uvést skutkové a právní okolnosti, na kterých závisí právní odůvodnění opatření, a úvahy, které ji vedly k jeho přijetí. Toto odůvodnění musí být sděleno, co možná nejlépe, současně s přijetím dotčeného opatření, nebo jakmile je to možné po jeho přijetí (viz v tomto smyslu a obdobně rozsudek OMPI, bod 36 výše, body 143 až 148 a citovaná judikatura).
82 Odůvodnění musí být nicméně přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož dostatečnost odůvodnění musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast. Konkrétně, akt nepříznivě zasahující do právního postavení je dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou zúčastněné osobě známy a které jí umožňují pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato (viz rozsudek OMPI, bod 36 výše, bod 141 a citovaná judikatura).
83 Jak bylo uvedeno v bodě 57 výše, uplatnění čl. 7 odst. 2 písm. a) a b) nařízení č. 423/2007 vyžaduje, aby se dotyčný subjekt podílel na šíření jaderných zbraní, byl s ním přímo spojený nebo je podporoval. V důsledku toho se povinnost uvést odůvodnění, která Radu zavazuje, týká vedle uvedení právního základu přijatého opatření i právě této okolnosti. Naopak na rozdíl od tvrzení žalobkyně nebyla Rada povinna odůvodnit ani své rozhodnutí jít nad rámec opatření stanovených rezolucí 1803 (2008), jelikož v bodě 65 výše bylo konstatováno, že napadené rozhodnutí tuto rezoluci neprovádí, ani rozhodnutí zacházet s žalobkyní odlišně než s ostatními iránskými bankami.
84 V projednávaném případě Rada uvedla jak v názvu napadeného rozhodnutí, tak v bodě 2 jeho odůvodnění, že přijatá opatření vycházejí z čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007. V bodě 4 tabulky B přílohy napadeného rozhodnutí rovněž upřesnila individuální a konkrétní důvody, které ji vedly k názoru, že žalobkyně podporuje šíření jaderných zbraní. Rada totiž zaprvé uvedla druh žalobkyní poskytované podpory, a sice poskytování finančních služeb zahrnujících vystavování akreditivů a vedení účtů, zadruhé činnosti spojené se šířením jaderných zbraní a dotčené těmito službami, a to nákup citlivých materiálů, a zatřetí příjemce žalobkyní poskytované podpory, a sice osm jmenovitě určených subjektů.
85 Za těchto okolností se Soud domnívá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud se týká žalobkyně, je s ohledem na judikaturu citovanou v bodech 80 až 82 výše a znění čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007 dostatečné.
86 Naproti tomu tvrzení Rady, podporované vedlejšími účastníky, podle kterého byla povinnost seznámit žalobkyni s důvody splněna zveřejněním napadeného rozhodnutí v Úředním věstníku, nemůže být přijato. Takové rozhodnutí, jako je napadené rozhodnutí, kterým je přijato pozměněné znění přílohy V nařízení č. 423/2007, má vskutku účinky erga omnes, jelikož je určeno všem obecně a abstraktně určeným adresátům, kteří musejí zmrazit finanční prostředky subjektů zahrnutých na seznam v uvedené příloze. Takové rozhodnutí však nemá výhradně obecnou povahu, jelikož zmrazení finančních prostředků se týká jmenovitě určených subjektů, které jsou bezprostředně a osobně dotčeny individuálními omezujícími opatřeními, které byly ve vztahu k nim přijaty (viz v tomto smyslu a obdobně rozsudky Kadi, bod 42 výše, body 241 až 244, a OMPI, bod 36 výše, bod 98). Zmrazení finančních prostředků má navíc pro dotyčné subjekty závažné důsledky, jelikož může omezovat výkon jejich základních práv. Vzhledem k nutnosti zajištění dodržování uvedených práv, a to jak hmotných, tak procesních, připomenuté v bodě 70, je za těchto okolností třeba mít za to, že Rada je povinna v co možná největším rozsahu seznámit dotyčné subjekty s opatřeními vedoucími ke zmrazení finančních prostředků individuálním oznámením.
87 Argumenty uplatňované Radou nemohou tento závěr změnit. Zaprvé totiž skutečností, že individuální oznámení není v určitých případech možné, není dotčen zájem subjektů na takovém oznámení a v případech, kdy je adresa dotyčného subjektu známa, není tedy tato skutečnost rozhodující. Zadruhé, pravidlo, podle kterého neznalost zákona neomlouvá, nemůže být ve vztahu k žalobkyni uplatňováno, jelikož napadené rozhodnutí má ve vztahu k ní povahu individuálního aktu. Zatřetí, Radou uplatňované rozlišování ve vztahu k opatřením směřujícím ke zmrazení finančních prostředků přijatým v rámci boje proti terorismu není relevantní, jelikož to, zda uplatněné důvody mohou poškozovat něčí pověst, může být případně rozhodující pouze při posuzování vhodnosti zveřejnění odůvodnění v Úředním věstníku. Naproti tomu požadavek individuálního oznámení opatření směřujících ke zmrazení finančních prostředků vyplývá ze skutečnosti, že tato opatření individuálně a závažným způsobem postihují práva dotyčných subjektů. Jelikož přitom účinky opatření směřujících ke zmrazení finančních prostředků přijatých podle nařízení č. 423/2007 a účinky takových opatření přijatých v rámci boje proti terorismu jsou srovnatelné, je třeba dotčené subjekty seznámit s přijatými opatřeními v obou případech týmž způsobem.
88 S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že Rada nedodržela povinnost seznámit žalobkyni s důvody napadeného rozhodnutí, vyplývající z čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007, jelikož neučinila individuální oznámení, přestože ze samotného obsahu uvedeného rozhodnutí vyplývá, že znala adresu sídla žalobkyně.
89 Z příloh návrhu na předběžné opatření předloženého žalobkyní ve věci T‑390/08 R nicméně vyplývá, že francouzská Bankovní komise informovala pobočku žalobkyně v Paříži dopisem ze dne 24. června 2008 o přijetí napadeného rozhodnutí a o jeho zveřejnění v Úředním věstníku, ke kterému došlo téhož dne. Žalobkyně tak byla včas a z úředního zdroje informována o přijetí napadeného rozhodnutí, jakož i o tom, že se může seznámit s jeho odůvodněním v Úředním věstníku. Navíc se s obsahem uvedeného rozhodnutí zjevně skutečně seznámila, neboť jeho kopii připojila k žalobě.
90 Za těchto výjimečných okolností je třeba dojít k závěru, že skutečnost, že Rada neseznámila žalobkyni s důvody napadeného rozhodnutí individuálním oznámením, neměla za následek, že by posledně jmenovaná neměla možnost seznámit se včas s odůvodněním napadeného rozhodnutí a posoudit opodstatněnost opatření směřujícího ke zmrazení finančních prostředků, které bylo ve vztahu k ní přijato. V důsledku toho neodůvodňuje opomenutí Rady zrušení napadeného rozhodnutí.
91 Zadruhé je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je dodržování práva na obhajobu a zejména práva být vyslechnut v každém řízení zahájeném vůči subjektu, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jeho právního postavení, základní právní zásadou Společenství a musí být zajištěno i při neexistenci jakéhokoliv předpisu týkajícího se dotčeného řízení (viz v tomto smyslu rozsudek OMPI, bod 36 výše, bod 91 a citovaná judikatura).
92 Zásada dodržování práva na obhajobu zejména vyžaduje, aby byly skutečnosti zohledněné v neprospěch dotyčného subjektu při odůvodnění aktu, který nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, sděleny tomuto subjektu pokud možno současně s přijetím nebo co možná nejdříve po přijetí prvního rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků. Naléhavé důvody související s bezpečností Společenství a jeho členských států či jejich zahraniční politikou nicméně mohou bránit sdělení určitých informací dotyčným osobám (viz v tomto smyslu a obdobně rozsudky Kadi, bod 42 výše, bod 342, a OMPI, bod 36 výše, body 93 a 137).
93 Krom toho, jelikož takové první rozhodnutí, kterým jsou zmrazeny finanční prostředky subjektu, jako je napadené rozhodnutí, musí mít možnost využít účinku překvapení, není vyžadováno, aby před přijetím dotčeného rozhodnutí byly skutečnosti v neprospěch sděleny dotyčnému subjektu a aby byl vyslechnut (viz v tomto smyslu a obdobně rozsudky Kadi, bod 42 výše, body 338 až 341, a OMPI, bod 36 výše, body 128 a 137).
94 V tomto kontextu je třeba bez dalšího odmítnout tvrzení, podle kterého nemůže být nutnost dosažení účinku překvapení uplatňována z důvodu údajného oznámení předsedy vlády Spojeného království ze dne 16. května 2008. Žalobkyně totiž neprokázala, že k tomuto oznámení skutečně došlo, a krom toho ani neuvádí, že by toto oznámení bylo učiněno jménem Rady, případně jménem Společenství.
95 V rámci přijetí rozhodnutí podle čl. 7 odst. 2 písm. a) nebo b) nařízení č. 423/2007 se musí sdělení skutečností v neprospěch týkat přesných informací nebo písemností ve spisu, které prokazují, že podmínky pro uplatnění tohoto ustanovení jsou v případě dotčeného subjektu splněny (viz, v tomto smyslu a obdobně, rozsudek OMPI, bod 36 výše, bod 126).
96 Z konstatování učiněných v bodech 84 až 90 přitom vyplývá, že tento požadavek byl v projednávaném případě dodržen. Vzhledem k tomu, že zaprvé bylo napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněné, zadruhé byla žalobkyně včas francouzskou Bankovní komisí upozorněna na to, že napadené rozhodnutí bylo přijato a zveřejněno, a to včetně jeho odůvodnění, v Úředním věstníku, a zatřetí se žalobkyně s uvedeným rozhodnutím skutečně seznámila, je totiž třeba mít za to, že měla k dispozici dostatečně přesné informace o skutečnostech, které vedly Radu k domněnce, že čl. 7 odst. 2 písm. a) a b) nařízení č. 423/2007 je v projednávaném případě použitelný.
97 V tomto ohledu je třeba odmítnout tvrzení žalobkyně, podle kterého byla Rada povinna poskytnout jí, aniž by k tomu byla vyzvána, přístup k písemnostem z jejího spisu. Byly-li totiž sděleny dostatečně přesné informace, umožňující dotyčnému subjektu účinně uplatnit své stanovisko ke skutečnostem zohledněným Radou v jeho neprospěch, nezahrnuje zásada dodržování práva na obhajobu povinnost Rady poskytnout z vlastního podnětu přístup k dokumentům obsaženým v jejím spisu. Rada je povinna poskytnout přístup ke všem nedůvěrným správním dokumentům týkajícím se dotčeného opatření pouze na žádost dotyčné osoby (viz, v tomto smyslu a obdobně, rozsudek Soudu ze dne 11. července 2002, Hyper v. Komise, T‑205/99, Recueil, s. II‑3141, body 63 až 65 a citovaná judikatura). Předání písemností ve spise z vlastního podnětu by skutečně představovalo nadměrný požadavek, jelikož v okamžiku přijetí opatření směřujícího ke zmrazení finančních prostředků není jisté, zda dotčený subjekt zamýšlí prostřednictvím přístupu do spisu ověřit skutkové poznatky, ze kterých vycházejí tvrzení použitá Radou v jeho neprospěch.
98 Co se týče práva na slyšení, subjekt, kterého se týká první rozhodnutí o zmrazení jeho finančních prostředků, má právo být Radou po přijetí dotyčného rozhodnutí vyslechnut. Podle judikatury nicméně není Rada povinna uskutečnit slyšení, aniž by k tomu byla vyzvána, vzhledem k možnosti, kterou rovněž dotyčné subjekty mají, podat bezodkladně žalobu k Soudu (viz, v tomto smyslu a obdobně, rozsudek OMPI, bod 36 výše, body 130 a 137). Krom toho je třeba poznamenat, že Rada v den zveřejnění napadeného rozhodnutí přijala a zveřejnila v Úředním věstníku oznámení pro osoby, subjekty a orgány, které Rada zařadila na seznam osob, subjektů a orgánů, na něž se vztahuje čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 (příloha V). Toto oznámení stanoví, že dotyčné subjekty mohou požádat o přezkum svého uvedení na seznam v příloze V uvedeného nařízení, a tedy jim umožňuje účinný výkon jejich práva na slyšení.
99 Z výše uvedeného plyne, že v projednávaném případě podléhal výkon práva na přístup do spisu a práva na slyšení tomu, aby žalobkyně předložila Radě žádost. V odpovědi na otázku Soudu přitom žalobkyně připustila, že opomenula takovou žádost předložit.
100 Argumenty uplatňované žalobkyní pro odůvodnění tohoto opomenutí nelze přijmout. Tvrzení, podle kterého použitelné předpisy nestanovují postup pro přístup do spisu a pro slyšení, je, jak vyplývá z bodu 98 výše, chybné, co se týče práva na slyšení. Mimoto, je-li pravda, že nebyl stanoven žádný výslovný postup pro přístup do spisu, bylo v bodě 91 připomenuto, že tato okolnost není na újmu povinnosti Rady zajistit dodržování práva na obhajobu. Za předpokladu, že by argument žalobkyně musel být vykládán jako námitka protiprávnosti, tak musí být odmítnut, jelikož neexistence výslovných ustanovení není na újmu povinnosti dodržovat právo na obhajobu, a zejména právo na sdělení skutečností uplatněných v neprospěch, jehož účelem je rovněž umožnit dotyčnému subjektu, aby mohl využít práva na účinnou soudní ochranu (viz bod 105 níže).
101 Kroky učiněné dceřinou společností žalobkyně ve Spojeném království rovněž nejsou rozhodné, jelikož dotčená dceřiná společnost má samostatnou právní subjektivitu, což znamená, že se obrátila na orgány a na členské státy svým vlastním jménem, a nikoliv jménem svého mateřského subjektu. Krom toho, jak připouští žalobkyně, předcházely dotčené kroky přijetí napadeného rozhodnutí. V bodě 93 výše bylo přitom konstatováno, že žalobkyně neměla před přijetím napadeného rozhodnutí každopádně právo, aby jí byly sděleny skutečnosti uplatněné v její neprospěch, ani právo na slyšení.
102 Co se týče skutečnosti, že Rada nepředložila z vlastního podnětu důkazy na podporu odůvodnění napadeného rozhodnutí, z bodů 97 výše a 107 níže vyplývá, že k tomu nebyla povinna, ať už před či po podání projednávané žaloby.
103 Stejně tak žalobkyně nevysvětluje, jak jí nutnost ověřovat své vztahy s jednotlivými subjekty určenými v napadeném rozhodnutí bránila v tom, aby požádala o přístup do spisu Rady nebo o slyšení. Tyto kroky mohly naopak díky dokumentům, se kterými by se seznámila, nebo získaným upřesněním zjednodušit prováděná šetření.
104 S ohledem na výše uvedené je třeba dojít k závěru, že jelikož žalobkyně nepředložila Radě žádost v tomto smyslu, nebyla posledně uvedená povinna umožnit jí přístup do spisu nebo jí poskytnout slyšení, což znamená, že bod žalobního návrhu vycházející z porušení práva na obhajobu musí být zamítnut.
105 Zatřetí, podle ustálené judikatury představuje zásada účinné soudní ochrany obecnou zásadu práva Společenství, která vyplývá z ústavních tradic společných členským státům a která byla zakotvena v článcích 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, a která byla rovněž znovu stvrzena v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie vyhlášené dne 7. prosince 2000 v Nice (Úř. věst. C 364, s. 1). Účinnost soudního přezkumu znamená, že příslušný orgán Společenství má povinnost sdělit důvody zmrazení finančních prostředků dotčenému subjektu v nejširším možném rozsahu, a to buď v okamžiku, kdy je o zápisu rozhodováno, nebo alespoň co nejdříve po rozhodnutí, aby těmto adresátům bylo umožněno využít v příslušných lhůtách jejich práva na opravný prostředek. Dodržení této povinnosti sdělit uvedené důvody je totiž nezbytné jak k tomu, aby adresátům omezujících opatření bylo umožněno hájit svá práva za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné obrátit se na soud Společenství, tak i k tomu, aby byl soud Společenství plně schopen provést přezkum legality dotčeného aktu Společenství, jenž mu přísluší na základě Smlouvy o ES (viz, v tomto smyslu a obdobně, rozsudek Kadi, bod 42 výše, body 335 až 337 a citovaná judikatura).
106 Z bodů 84 až 90 a 96 výše přitom vyplývá, že žalobkyně měla včas k dispozici dostatečně přesné informace o důvodech zmrazení svých finančních prostředků. Krom toho, jelikož nepožádala o přístup do spisu Rady, není oprávněna dovolávat se toho, že jí takový přístup nebyl umožněn. Mimoto se Soud domnívá, že je plně schopen provést svůj přezkum. Za těchto okolností je třeba dojít k závěru, že právo žalobkyně na účinnou soudní ochranu nebylo Radou porušeno.
107 Jelikož žalobkyně v tomto kontextu ještě tvrdí, že Rada v průběhu řízení před Soudem nepředložila žádný důkaz na podporu důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí, je třeba podotknout, že předložení takových důkazů by bylo nutné pouze tehdy, pokud by žalobkyně uplatňovala přípustný žalobní důvod zpochybňující opodstatněnost konstatování, podle kterého podporovala šíření jaderných zbraní. Za takových okolností, aniž by byla žalobkyně povinna předkládat negativní důkaz, je totiž Rada v souladu s tím, co bylo uvedeno v bodě 37 výše, povinna předložit důkazy a informace, ze kterých vycházelo její posouzení, tak aby je soud Společenství mohl ověřit. Nicméně, jak vyplývá z bodu 30, takový žalobní důvod nebyl v projednávaném případě předložen. V důsledku toho nemůže nepředložení důkazů Radou představovat porušení práva na účinnou soudní ochranu, a s ním související bod žalobního návrhu tedy musí být zamítnut, aniž by bylo nutné posuzovat, zda dokumenty předložené dne 4. února 2009 podpírají tvrzení, podle kterého byla žalobkyně povinna předložit v projednávaném případě negativní důkaz.
108 S ohledem na výše uvedené je třeba čtvrtý žalobní důvod zamítnout.
K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatku pravomoci
Argumenty účastníků řízení
109 Žalobkyně tvrdí, že Rada nemá v rámci Smlouvy o ES pravomoc ukládat takové „trestní sankce“, jako je zmrazení finančních prostředků. V důsledku toho Rada tím, že zmrazila finanční prostředky žalobkyně prostřednictvím napadeného rozhodnutí a nařízení č. 423/2007, přijatých v rámci pravomocí poskytnutých Smlouvou o ES překročila svoji pravomoc, dopustila se zneužití pravomoci a porušila podstatné formální náležitosti, jakož i pravidla uvedené smlouvy.
110 Rada, podporovaná vedlejšími účastníky, zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyně, přičemž zdůrazňuje, že zmrazení finančních prostředků nepředstavuje trestní sankci.
Závěry Soudu
111 Je třeba podotknout, že jelikož finanční prostředky subjektů, kterých se týkají omezující opatření stanovená nařízením č. 423/2007, nejsou zabaveny jakožto výnosy trestné činnosti, ale dočasně zmrazeny, nepředstavují tato opatření trestní sankci. Stejně tak s nimi není spojeno žádné obvinění této povahy (viz, obdobně, rozsudek Soudu ze dne 11. července 2007, Sison v. Rada, T‑47/03, Sb. rozh. s. II-73, zveřejněné shrnutí, bod 101).
112 Argument žalobkyně, podle kterého představuje zmrazení jejích finančních prostředků trestní sankci, není v důsledku toho opodstatněný. To znamená, že tento žalobní důvod, jakož i žaloba v celém rozsahu musejí být zamítnuty.
K nákladům řízení
113 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Soudu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení, včetně nákladů souvisejících s řízením o předběžném opatření.
114 Podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Francouzská republika a Komise proto ponesou vlastní náklady řízení, včetně nákladů souvisejících s řízením o předběžném opatření.
Z těchto důvodů
SOUD (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Bank Melli Iran ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vzniklé Radě Evropské unie, včetně nákladů souvisejících s řízením o předběžném opatření.
3) Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Francouzská republika a Komise Evropských společenství ponesou vlastní náklady řízení, včetně nákladů souvisejících s řízením o předběžném opatření.
Pelikánová | Jürimäe | Soldevila Fragoso |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 14. října 2009.
Podpisy.
Obsah
Skutečnosti předcházející sporu
Omezující opatření vůči Iránské islámské republice
Opatření týkající se žalobkyně
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
Právní otázky
K relevanci dokumentů předložených žalobkyní dne 4. února 2009
K rozsahu soudního přezkumu
Argumenty účastníků řízení
Závěry Soudu
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení podstatných formálních náležitostí, porušení Smlouvy o ES, jejích prováděcích předpisů a čl. 7 odst. 2 společného postoje 2007/140, ze zneužití pravomoci, jakož i z nedostatku právního základu napadeného rozhodnutí
Argumenty účastníků řízení
Závěry Soudu
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady rovného zacházení
Argumenty účastníků řízení
Závěry Soudu
Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady proporcionality a vlastnického práva
Argumenty účastníků řízení
Závěry Soudu
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na obhajobu, práva na účinnou soudní ochranu a povinnosti uvést odůvodnění, stanovené čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007
Argumenty účastníků řízení
Závěry Soudu
K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatku pravomoci
Argumenty účastníků řízení
Závěry Soudu
K nákladům řízení