ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu)
9. března 2023(*)
„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Evropské dědické osvědčení – Nařízení (EU) č. 650/2012 – Článek 1 odst. 2 písm. l) – Oblast působnosti – Článek 68 – Obsah evropského dědického osvědčení – Článek 69 odst. 5 – Účinky evropského dědického osvědčení – Nemovitý majetek z pozůstalosti, jenž se nachází v jiném členském státě, než ve kterém probíhá dědické řízení – Zápis takového nemovitého majetku do katastru nemovitostí tohoto členského státu – Právní požadavky pro tento zápis stanovené právem tohoto členského státu – Prováděcí nařízení (EU) č. 1329/2014 – Povinná povaha formuláře V obsaženého v příloze 5 tohoto prováděcího nařízení“
Ve věci C‑354/21,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas (Nejvyšší správní soud Litvy) ze dne 2. června 2021, došlým Soudnímu dvoru dne 4. června 2021, v řízení
R. J. R.
proti
Registrų centras VĮ,
SOUDNÍ DVŮR (pátý senát),
ve složení E. Regan, předseda senátu, D. Gratsias, M. Ilešič (zpravodaj), I. Jarukaitis a Z. Csehi, soudci,
generální advokát: M. Szpunar,
vedoucí soudní kanceláře: M. Siekierzyńska, radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 4. května 2022,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za litevskou vládu K. Dieninisem a V. Kazlauskaitė-Švenčionienė, jako zmocněnci,
– za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci,
– za německou vládu J. Möllerem, U. Bartlem, M. Hellmannem, R. Kanitzem, P.-L. Krügerem a U. Kühnem, jako zmocněnci,
– za španělskou vládu I. Herranzem Elizaldem, jako zmocněncem,
– za francouzskou vládu A. Daniel a A.-C. Drouant, jako zmocněnkyněmi,
– za maďarskou vládu Z. Biró-Tóth a M. Z. Fehérem, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi S. L. Kalėdou a W. Wilsem, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 14. července 2022,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 2 písm. l) a čl. 69 odst. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (Úř. věst. 2012, L 201, s. 107).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi R. J. R. a Registrų centras VĮ (Středisko rejstříků, Litva) ve věci zápisu vlastnického práva k nemovitému majetku nacházejícímu se v Litvě, jehož dědicem je R. J. R., do katastru nemovitostí.
Právní rámec
Unijní právo
Nařízení č. 650/2012
3 Body 7, 8, 18, 67 a 71 odůvodnění nařízení č. 650/2012 zní:
„(7) Je třeba usnadnit řádné fungování vnitřního trhu odstraněním překážek volného pohybu osobám, které se v současnosti potýkají s obtížemi při uplatňování svých práv v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady. V evropském prostoru práva musí být občanům umožněno předem uspořádat své dědictví. Práva dědiců a odkazovníků, dalších osob zůstaviteli blízkých a věřitelů zůstavitele musí být účinným způsobem zaručena.
(8) Toto nařízení by za účelem dosažení uvedených cílů mělo shromáždit pravidla o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání — nebo případně přijímání —, vykonatelnosti a výkonu rozhodnutí, veřejných listin a soudních smírů a o vytvoření evropského dědického osvědčení.
[…]
(18) Požadavky pro zápis práva k nemovitému či movitému majetku do příslušného rejstříku by měly být z oblasti působnosti tohoto nařízení vyloučeny. Proto právo členského státu, kde je rejstřík veden (pro nemovitý majetek lex rei sitae), určí, za jakých právních podmínek a jakým způsobem je zápis prováděn a jaké orgány, jako například rejstříky nemovitostí nebo notáři, jsou oprávněny kontrolovat, že všechny podmínky jsou splněny a že předložené nebo vytvořené dokumenty jsou dostatečné nebo že obsahují nezbytné informace. Příslušné orgány mohou především ověřovat, že právo zůstavitele k majetku z pozůstalosti, jež je v dokumentu předkládaném pro účel zápisu uvedeno, je právem, které je jako takové v rejstříku zapsáno nebo které je jinak prokázáno v souladu s právem členského státu, kde je rejstřík veden. V zájmu zabránění zdvojování dokumentů by orgány provádějící zápis měly přijímat dokumenty vyhotovené příslušnými orgány v jiném členském státě, jejichž oběh je tímto nařízením předpokládán. Evropské dědické osvědčení vydané podle tohoto nařízení by zejména mělo být platným dokumentem pro zápis majetku z dědictví do rejstříku členského státu. To by však nemělo bránit tomu, aby orgány podílející se na zápisu mohly vyzvat osobu, která podává žádost o zápis, k poskytnutí doplňujících informací či předložení dokumentů, jež jsou vyžadovány právními předpisy členského státu, v němž je rejstřík veden, například informací nebo dokumentů týkajících se hrazení daní. Příslušný orgán může osobě podávající žádost o zápis sdělit způsob, jak chybějící informace či dokumenty poskytnout.
[…]
(67) Rychlé, usnadněné a účinné vypořádání dědictví s přeshraničními dopady v [Evropské u]nii vyžaduje, aby dědicové, odkazovníci, vykonavatelé dědictví či správci pozůstalosti měli možnost snadno prokázat své postavení nebo práva a pravomoci v jiném členském státě, například v členském státě, kde se nachází majetek, který je předmětem dědictví. To by jim mělo toto nařízení umožnit ustanovením o vytvoření jednotného osvědčení, evropského dědického osvědčení (dále jen ‚osvědčení‘), jež se bude vydávat pro použití v jiném členském státě. Aby byla dodržena zásada subsidiarity, toto osvědčení by nemělo nahradit vnitrostátní dokumenty, jež mohou pro podobné účely existovat v členských státech.
[…]
(71) Osvědčení by ve všech členských státech mělo vyvolávat stejné účinky. Osvědčení by samo o sobě nemělo být vykonatelným titulem, ale mělo by mít důkazní účinky, a mělo by se předpokládat, že pravdivě dokládá prvky [skutečnosti], které byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvky [otázky], jako je věcná platnost pořízení pro případ smrti. Důkazní účinky osvědčení by se neměly vztahovat na prvky [otázky], které toto nařízení neupravuje, jako je například otázka rodičovství nebo to, zda byl určitý majetek ve vlastnictví zůstavitele. […]“
4 Článek 1 tohoto nařízení, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:
„1. Toto nařízení se použije na dědění majetku zemřelých osob. Nepoužije se na daňové, celní či správní věci.
2. Z oblasti působnosti tohoto nařízení jsou vyloučeny:
[…]
k) povaha věcných práv; a
l) jakýkoli zápis práv k nemovitému či movitému majetku do rejstříku, včetně právních požadavků pro takový zápis, a účinky zápisu nebo neprovedení zápisu těchto práv do rejstříku.“
5 Kapitola VI tohoto nařízení, nadepsaná „Evropské dědické osvědčení“, obsahuje články 62 až 73.
6 Článek 62 tohoto nařízení, nadepsaný „Vytvoření evropského dědického osvědčení“, stanoví:
„1. Toto nařízení zavádí evropské dědické osvědčení (dále jen ‚osvědčení‘), které se vydá za účelem použití v jiném členském státě a vyvolá účinky uvedené v článku 69.
2. Použití osvědčení není povinné.
3. Osvědčení nenahrazuje vnitrostátní dokumenty používané v členských státech pro obdobné účely. Osvědčení, které již bylo vydáno za účelem použití v jiném členském státě, nicméně vyvolává účinky uvedené v článku 69 i v členském státě, jehož orgány je vydaly v souladu s touto kapitolou.“
7 Článek 63 nařízení č. 650/2012, nadepsaný „Účel osvědčení“, stanoví:
„1. Účelem osvědčení je jeho využití dědici […], kteří v jiném členském státě potřebují prokázat svůj status nebo vykonávat […] svá práva jako dědicové […]
2. Osvědčení může být zejména použito k prokázání jednoho nebo více z těchto prvků [jedné nebo více z těchto skutečností]:
a) statusu nebo práv jednotlivých dědiců, popřípadě jednotlivých odkazovníků uvedených v osvědčení a jejich příslušných podílů na pozůstalosti;
b) přidělení konkrétní položky nebo položek, které jsou součástí pozůstalosti, dědici (či dědicům), popřípadě odkazovníku (či odkazovníkům), uvedeným v osvědčení;
[…]“
8 Článek 67 tohoto nařízení, nadepsaný „Vydávání osvědčení“, v odstavci 1 stanoví:
„Vydávající orgán vydá osvědčení neprodleně v souladu s postupem stanoveným v této kapitole, pokud prvky [skutečnosti], které mají být osvědčeny, byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvek [skutečnost]. Použije k tomu formulář stanovený poradním postupem podle čl. 81 odst. 2.“
9 Článek 68 tohoto nařízení, nadepsaný „Obsah osvědčení“, stanoví:
„Osvědčení obsahuje následující informace v míře požadované pro účel, za nímž je vydáváno:
[…]
l) příslušný podíl každého z dědiců a případně seznam práv nebo majetku příslušejících jednotlivým dědicům;
[…]“
10 Článek 69 nařízení č. 650/2012, nadepsaný „Účinky osvědčení“, stanoví:
„1. Osvědčení vyvolává účinky ve všech členských státech, aniž by se vyžadoval jakýkoli zvláštní postup.
2. Předpokládá se, že osvědčení pravdivě dokládá prvky [skutečnosti], které byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvky [skutečnosti]. Předpokládá se, že osoba uvedená v osvědčení jako dědic, […] je v postavení uvedeném v osvědčení nebo disponuje tam uvedenými právy či pravomocemi, přičemž uvedená práva nebo pravomoci nejsou předmětem jiných podmínek nebo omezení, než stanoví samotné osvědčení.
[…]
5. Osvědčení představuje platný dokument k zápisu majetku z pozůstalosti do příslušného rejstříku členského státu, aniž je dotčen čl. 1 odst. 2 písm. k) a l).“
Prováděcí nařízení (EU) č. 1329/2014
11 Článek 1 odst. 5 prováděcího nařízení Komise (EU) č. 1329/2014 ze dne 9. prosince 2014, jímž se stanoví formuláře uvedené v nařízení č. 650/2012 (Úř. věst. 2014, L 359, s. 30), zní:
„Formulář, který má být použit pro evropské dědické osvědčení podle čl. 67 odst. 1 nařízení [č. 650/2012], je formulář V stanovený v příloze 5.“
12 V tomto formuláři V obsaženém v příloze 5 tohoto prováděcího nařízení jsou uvedeny přílohy, jež může obsahovat evropské dědické osvědčení. Mezi těmito přílohami je uvedena příloha IV, nadepsaná „Status a práva dědice (dědiců)“.
13 Bod 9 této přílohy IV obsahuje položku „Majetek přiřknutý dědici a pro nějž bylo vyžádáno osvědčení (upřesněte majetek a uveďte příslušné identifikační údaje)“.
Litevské právo
14 Lietuvos Respublikos nekilnojamojo turto registro įstatymas Nr. I‑1539 (zákon Litevské republiky č. I‑1539 o katastru nemovitostí), ze dne 24. září 1996 (Žin., 1996, č. 100-2261), ve znění zákona č. XII‑1833 ze dne 23. června 2015 (dále jen „zákon o katastru nemovitostí“), v čl. 5 odst. 2 stanoví, že katastrální úřad odpovídá v souladu s tímto zákonem za věcnou správnost a ochranu údajů shromážděných v katastru nemovitostí. Podle tohoto ustanovení odpovídá katastrální úřad pouze za to, že údaje zapsané do katastru nemovitostí jsou v souladu s dokumenty, na jejichž základě došlo k zápisu do katastru.
15 Článek 22 tohoto zákona upravuje právní základy pro zápis věcných práv k nemovitostem, jejich omezení a právních skutečností do katastru nemovitostí. Obsahuje seznam dokumentů dokládajících vznik věcných práv k nemovitostem nebo právních skutečností, na jejichž základě jsou tato práva, jejich omezení nebo tyto právní skutečnosti zapisovány do katastru nemovitostí, přičemž zejména uvádí rozhodnutí orgánů veřejné správy, rozsudky, usnesení a rozhodnutí soudů a dědická osvědčení.
16 Článek 23 tohoto zákona stanoví podmínky podávání žádostí o zápis věcných práv k nemovitostem, jejich omezení a právních skutečností. V odstavci 2 pak stanoví, že k žádosti musí být přiloženy dokumenty dokládající vznik věcného práva, jeho omezení nebo právní skutečnost, jejichž zápis je požadován. V článku 23 odst. 3 je upřesněno, že dokumenty, na jejichž základě se věcná práva k nemovitostem, jejich omezení a právní skutečnosti osvědčují, převádějí, omezují nebo vznikají či zanikají, musí splňovat zákonné požadavky a obsahovat informace nezbytné pro zápis do katastru nemovitostí. Podle čl. 23 odst. 4 musí být dokumenty, na jejichž základě je žádáno o zápis do katastru, čitelné a musí obsahovat jména a celá příjmení, názvy, adresy, identifikační čísla osob, kterých se zápis do katastru týká, jakož i jedinečné číslo dotčené nemovitosti přidělené podle Lietuvos Respublikos nekilnojamojo turto kadastro nuostatai (řád katastru nemovitostí Litevské republiky).
17 Podle článku 29 zákona o katastru nemovitostí odmítne katastrální úřad zápis věcných práv k nemovitostem, jejich omezení a právních skutečností do katastru nemovitostí, pokud v průběhu zkoumání žádosti o zápis konstatuje, že dokument předložený na podporu této žádosti nesplňuje požadavky tohoto zákona nebo žádost či dokument předložené tomuto úřadu neobsahují informace uvedené v Nekilnojamojo turto registro nuostatai (řád katastru nemovitostí), které jsou nezbytné k identifikaci nemovitosti nebo nabyvatele věcného práva k nemovitosti.
18 V řádu katastru nemovitostí, přijatém prostřednictvím Lietuvos Respublikos vyriausybės nutarimas Nr. 379 „Dėl Nekilnojamojo turto registro nuostatų patvirtinimo“ (nařízení vlády Litevské republiky č. 379, kterým se schvaluje nařízení o katastru nemovitostí) ze dne 23. dubna 2014 (TAR, č. 2014, č. 2014–4930), se v bodě 14.2.2 upřesňuje, že informace identifikující nemovitost jsou katastrální území, část katastrálního území, katastrální číslo pozemku, jedinečné číslo parcely (identifikační číslo) pozemku, jedinečné číslo (identifikační číslo) budovy a jedinečné číslo (identifikační číslo) bytu nebo místnosti.
Spor v původním řízení a předběžná otázka
19 Navrhovatel v původním řízení, R. J. R., má bydliště v Německu.
20 Dne 6. prosince 2015 zemřela jeho matka (dále jen „zůstavitelka“), jejíž obvyklé bydliště se tehdy rovněž nacházelo v Německu. Navrhovatel v původním řízení, který je jejím jediným dědicem, bez výhrad přijal dědictví zůstavitelky v Německu. Obrátil se na příslušný německý soud za účelem vydání evropského dědického osvědčení, neboť pozůstalost zahrnovala majetek nacházející se nejen v Německu, ale i v Litvě.
21 Dne 24. září 2018 Amtsgericht Bad Urach (okresní soud v Bad Urach, Německo) vydal navrhovateli v původním řízení zaprvé dědické osvědčení č. 1 VI 174/18, ve kterém bylo uvedeno, že G. R., jenž zemřel dne 10. května 2014, zanechal svůj majetek zůstavitelce, která byla jeho jedinou dědičkou, a zadruhé evropské dědické osvědčení č. 1 VI 175/18, v němž bylo uvedeno, že zůstavitelka zanechala svůj majetek navrhovateli v původním řízení, který byl jejím jediným dědicem a dědictví přijal bez výhrad.
22 Dne 15. března 2019 podal navrhovatel v původním řízení středisku rejstříků, státnímu orgánu pověřenému zejména vedením katastru nemovitostí a pozemkových rejstříků v Litvě, žádost o zápis svého vlastnického práva k nemovitému majetku, který patřil zůstavitelce v Litvě, do katastru nemovitostí. Na podporu své žádosti předložil dědické osvědčení a evropské dědické osvědčení vydané německým soudem.
23 Rozhodnutím ze dne 20. března 2019 oddělení Tauragė odboru „Katastr nemovitostí“ útvaru pro vedení majetkových rejstříků v rámci střediska rejstříků tuto žádost zamítlo z důvodu, že toto evropské dědické osvědčení neobsahovalo informace nezbytné k identifikaci nemovitosti stanovené zákonem o katastru nemovitostí, a sice neuvádělo majetek, který navrhovatel v původním řízení zdědil.
24 Navrhovatel v původním řízení podal proti tomuto zamítavému rozhodnutí stížnost ke komisi pro řešení sporů ústřední registrační kanceláře střediska rejstříků, která rozhodnutím ze dne 9. května 2019 toto zamítavé rozhodnutí potvrdila.
25 Proti těmto rozhodnutím podal navrhovatel v původním řízení žalobu k Regionų apygardos administracinio teismo Klaipėdos rūmai (Krajský správní soud, sekce pro Klajpedu, Litva), který ji rozhodnutím ze dne 30. prosince 2019 zamítl jako neopodstatněnou.
26 Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel v původním řízení kasační stížnost k Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas (Nejvyšší správní soud Litvy), který je předkládajícím soudem. Předkládající soud má za to, že jemu předložený spor vyvolává otázky týkající se výkladu nařízení č. 650/2012.
27 Předkládající soud poznamenává, že podle čl. 69 odst. 5 nařízení č. 650/2012 představuje evropské dědické osvědčení platný dokument k zápisu majetku z pozůstalosti do příslušného rejstříku členského státu, aniž je dotčen čl. 1 odst. 2 písm. k) a l) tohoto nařízení, tzn., že toto osvědčení nemá žádný vliv na použití čl. 1 odst. 2 písm. l) tohoto nařízení. Posledně uvedené ustanovení, které z působnosti tohoto nařízení vylučuje jakýkoli zápis práv k nemovitému či movitému majetku do rejstříku, podle předkládajícího soudu znamená, že získání evropského dědického osvědčení nemá samo o sobě za následek nepoužitelnost podmínek zápisu do katastru nemovitostí stanovených právem členského státu, ve kterém se nemovitost nachází.
28 Předkládající soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že v Litvě jsou dokumenty, na jejichž základě mohou být věcná práva k nemovitostem zapsána do katastru nemovitostí, vyjmenovány v článku 22 zákona o katastru nemovitostí, a čl. 23 odst. 2 až 4 tohoto zákona kogentně stanoví informace a údaje, které tyto dokumenty musí dokládat. Středisko rejstříků podle něj jedná pouze na základě pravomocí svěřených zákonem a ten mu nepřiznává pravomoc, aby samo zjišťovalo rozsah vlastnických práv či shromažďovalo informace a důkazy dokládající existenci či neexistenci určitých skutečností.
29 Předkládající soud uvádí, že na základě norem litevského práva tedy smí být informace nezbytné k zápisu do katastru nemovitostí poskytnuty pouze v dokumentech uvedených v článku 22 zákona o katastru nemovitostí, a pokud jsou poskytnuté informace neúplné, nemá středisko rejstříků pravomoc zohlednit jiné informace než ty, které jsou obsaženy v těchto dokumentech.
30 Předkládající soud dodává, že k tomu, aby mohlo být evropské dědické osvědčení účinné, musí být vystaveno s použitím formuláře V uvedeného v příloze 5 prováděcího nařízení č. 1329/2014. Jsou-li tedy informace uvedené v příslušných ustanoveních nařízení č. 650/2012 a prováděcího nařízení č. 1329/2014 obsaženy v evropském dědickém osvědčení, je toto osvědčení v Litvě považováno za platný dokument, na jehož základě se přechod majetku zapíše do katastru nemovitostí, jak stanoví čl. 69 odst. 5 nařízení č. 650/2012.
31 Předkládající soud konstatuje, že evropské dědické osvědčení, o něž jde ve věci v původním řízení, bylo vystaveno za použití tohoto formuláře V a obsahuje přílohu IV uvedeného formuláře potvrzující status a práva dědice. Dodává však, že v bodě 9 této přílohy IV nebyla podána žádná informace za účelem identifikace majetku přiřknutého dědici, pro nějž bylo vyžádáno osvědčení.
32 Předkládající soud uvádí, že z argumentů předložených navrhovatelem v původním řízení a z judikatury německých soudů, kterou cituje, vyplývá, že orgán, jenž vydal evropské dědické osvědčení, neposkytl tyto informace úmyslně. Navrhovatel v původním řízení podle předkládajícího soudu zejména tvrdí, že německé dědické právo se řídí zásadou univerzálního právního nástupnictví, a proto pokud je jen jeden dědic, nabývá tento dědic celou pozůstalost zůstavitele a v německém právu není možné jakýmkoli způsobem označit nebo určit majetek z pozůstalosti. Předkládající soud má tedy za to, že německé soudy v souladu s ustálenou judikaturou upouštějí od použití čl. 68 odst. 1 nařízení č. 650/2012, který stanoví, že evropské dědické osvědčení uvádí příslušný podíl každého z dědiců a případně seznam práv nebo majetku příslušejících jednotlivým dědicům.
33 S ohledem na cíle sledované zavedením evropského dědického osvědčení, konkrétně s ohledem na cíl spočívající v rychlém, usnadněném a účinném vypořádání dědictví s přeshraničními dopady v Unii, se předkládající soud táže na výklad čl. 1 odst. 2 písm. l) a čl. 69 odst. 5 nařízení č. 650/2012, zejména pokud jde o vztah mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními ustanoveními upravujícími podmínky zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí v členském státě, v němž se nachází předmětný majetek z pozůstalosti.
34 Za těchto podmínek se Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas (Nejvyšší správní soud Litvy) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Je třeba čl. 1 odst. 2 písm. l) a čl. 69 odst. 5 nařízení [č. 650/2012] vykládat v tom smyslu, že nebrání právním ustanovením členského státu, ve kterém se nachází dotčená nemovitost, podle nichž může být vlastnické právo zapsáno do katastru nemovitostí na základě evropského dědického osvědčení jen tehdy, když jsou v tomto osvědčení uvedeny veškeré informace nezbytné k tomuto zápisu?“
K předběžné otázce
35 V projednávané věci, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, byla žádost navrhovatele v původním řízení o zápis vlastnického práva k nemovitosti nacházející se v Litvě do litevského katastru nemovitostí zamítnuta z důvodu, že evropské dědické osvědčení předložené na podporu této žádosti neobsahovalo informace o tomto majetku. Za těchto podmínek je třeba za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu přeformulovat položenou otázku tak, aby se týkala rovněž článku 68 nařízení č. 650/2012, neboť tento článek se týká právě obsahu takového osvědčení, jak vyplývá ze samotného nadpisu tohoto článku. Podle ustálené judikatury totiž Soudnímu dvoru přísluší, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2021, Governor of Cloverhill Prison a další, C‑479/21 PPU, EU:C:2021:929, bod 39 a citovaná judikatura).
36 Podstatou otázky předkládajícího soudu tedy je, zda musí být čl. 1 odst. 2 písm. l), čl. 68 písm. l) a čl. 69 odst. 5 nařízení č. 650/2012 vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která stanoví, že žádost o zápis nemovitosti do katastru nemovitostí tohoto členského státu může být zamítnuta, pokud jediným dokumentem předloženým na podporu této žádosti je evropské dědické osvědčení, ve kterém tato nemovitost není identifikována.
37 Je třeba předeslat, že článek 1 nařízení č. 650/2012 nejprve ve svém odstavci 1 vymezuje působnost tohoto nařízení a následně v odstavci 2 uvádí taxativní výčet oblastí, které jsou z jeho působnosti vyloučeny a mezi něž podle čl. 1 odst. 2 písm. l) patří „jakýkoli zápis práv k nemovitému či movitému majetku do rejstříku, včetně právních požadavků pro takový zápis, a účinky zápisu nebo neprovedení zápisu těchto práv do rejstříku“.
38 Článek 69 odst. 5 nařízení č. 650/2012 stanoví, že evropské dědické osvědčení představuje platný dokument k zápisu majetku z pozůstalosti do příslušného rejstříku členského státu, aniž je dotčen čl. 1 odst. 2 písm. k) a l) tohoto nařízení. Článek 68 nařízení stanoví, že toto osvědčení obsahuje určité informace v míře požadované pro účel, za nímž je vydáváno, a sice mimo jiné – v souladu s tímto čl. 68 písm. l) – příslušný podíl každého z dědiců a případně seznam práv nebo majetku příslušejících jednotlivým dědicům.
39 Za účelem posouzení, zda povinnost stanovená v čl. 68 písm. l) nařízení č. 650/2012 uvést v evropském dědickém osvědčení seznam majetku náležejícího danému dědici platí pro orgán vydávající takové osvědčení nejen v případě dědění s mnoha dědici, ale rovněž v případě dědění s jediným dědicem, jako je tomu ve věci v původním řízení, je třeba tento čl. 68 písm. l) vyložit se zřetelem k vzájemnému vztahu mezi čl. 1 odst. 2 písm. l) a čl. 69 odst. 5 tohoto nařízení a z hlediska obecného rámce, do něhož tato ustanovení patří.
40 V tomto ohledu je třeba připomenout, že evropské dědické osvědčení je autonomním nástrojem unijního práva, jehož použití a účinky jsou podrobně upraveny v ustanoveních nařízení č. 650/2012. Soudní dvůr již konkrétně upřesnil, že toto osvědčení vytvořené shora uvedeným nařízením má autonomní právní režim zavedený ustanoveními kapitoly VI nařízení (rozsudek ze dne 21. června 2018, Oberle, C‑20/17, EU:C:2018:485, bod 46).
41 Ustanovení nařízení č. 650/2012 zmíněná v bodě 39 tohoto rozsudku musí být vykládána ve světle cílů sledovaných tímto nařízením, které má – jak vyplývá z bodů 7 a 8 jeho odůvodnění – pomoci dědicům, odkazovníkům a dalším osobám zůstaviteli blízkým, jakož i věřitelům, při uplatňování svých nároků v kontextu dědictví s přeshraničním dopadem, jakož i umožnit občanům Unie připravit své dědictví (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. června 2018, Oberle, C‑20/17, EU:C:2018:485, bod 49).
42 Právě za tím účelem zavedl unijní normotvůrce nařízením č. 650/2012 evropské dědické osvědčení, jehož cílem je podle bodu 67 odůvodnění tohoto nařízení umožnit mimo jiné dědicům, aby snadno prokázali své postavení nebo práva a pravomoci v jiném členském státě za účelem rychlého, usnadněného a účinného vypořádání dědictví s přeshraničními dopady v Unii.
43 Článek 63 odst. 1 nařízení č. 650/2012 v tomto ohledu upřesňuje, že účelem evropského dědického osvědčení je jeho využití mimo jiné dědici, kteří v jiném členském státě potřebují prokázat svůj status nebo vykonávat svá práva jako dědicové. V souladu s tímto čl. 63 odst. 2 písm. a) a b) může být toto osvědčení použito zejména k prokázání statusu nebo práv jednotlivých dědiců uvedených v tomto osvědčení a přidělení konkrétní položky nebo položek, které jsou součástí pozůstalosti, dědici či dědicům.
44 Pokud jde o účinky evropského dědického osvědčení, mělo by toto osvědčení – jak vyplývá z čl. 69 odst. 1 a bodu 71 odůvodnění nařízení č. 650/2012 – vyvolávat ve všech členských státech stejné účinky, aniž by se vyžadoval jakýkoli zvláštní postup. V souladu s čl. 69 odst. 2 tohoto nařízení se předpokládá, že toto osvědčení pravdivě dokládá skutečnosti, které byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní skutečnosti. Předpokládá se, že osoba uvedená v tomto osvědčení jako dědic je v postavení uvedeném v osvědčení nebo disponuje tam uvedenými právy či pravomocemi, přičemž uvedená práva nebo pravomoci nejsou předmětem jiných podmínek nebo omezení, než stanoví samotné osvědčení. Jakmile je tedy v členském státě obvyklého bydliště zůstavitele vydáno dědici evropské dědické osvědčení, může je tento dědic použít v jiných členských státech, kde se nachází majetek zůstavitele.
45 Pokud jde konkrétně o případ, kdy je evropské dědické osvědčení předloženo jako dokument, na jehož základě je žádáno o zápis zděděné nemovitosti, je třeba zdůraznit, že článek 68 nařízení č. 650/2012 stanoví minimální okruh informací, jež musí toto osvědčení obsahovat. Jeho obsah se přitom může případ od případu lišit v závislosti na účelu, pro který je vydáno.
46 V tomto ohledu je třeba upřesnit, že podle čl. 67 odst. 1 nařízení č. 650/2012 – a jak již Soudní dvůr judikoval – musí vydávající orgán za účelem vydání uvedeného osvědčení povinně použít formulář V, který se nachází v příloze 5 prováděcího nařízení č. 1329/2014 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. ledna 2019, Brisch, C‑102/18, EU:C:2019:34, bod 30).
47 Je však třeba rovněž připomenout, jak vyplývá z bodu 38 tohoto rozsudku, že podle čl. 69 odst. 5 nařízení č. 650/2012 představuje evropské dědické osvědčení platný dokument k zápisu majetku z pozůstalosti do příslušného rejstříku členského státu, aniž je dotčen zejména čl. 1 odst. 2 písm. l) tohoto nařízení, přičemž posledně uvedené ustanovení stanoví, jak již judikoval Soudní dvůr, že jakýkoli zápis práv k nemovitému či movitému majetku do rejstříku, včetně právních požadavků pro takový zápis, a účinky zápisu nebo neprovedení zápisu těchto práv do rejstříku jsou z oblasti působnosti tohoto nařízení vyloučeny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. října 2017, Kubicka, C‑218/16, EU:C:2017:755, bod 54).
48 Skutečnost, že se takové právní požadavky řídí vnitrostátním právem, vyplývá rovněž z bodu 18 odůvodnění nařízení č. 650/2012, podle kterého jsou požadavky pro zápis práva k nemovitému či movitému majetku do příslušného rejstříku vyloučeny z oblasti působnosti tohoto nařízení, takže právo členského státu, kde je rejstřík veden, určí, za jakých právních podmínek a jakým způsobem je zápis prováděn a jaké orgány, jako například rejstříky nemovitostí nebo notáři, jsou oprávněny kontrolovat, že všechny podmínky jsou splněny a předložené nebo vytvořené dokumenty jsou dostatečné nebo obsahují nezbytné informace.
49 Ustanovení nařízení č. 650/2012, kterým se zavádí evropské dědické osvědčení, a konkrétně čl. 69 odst. 5 tohoto nařízení ve spojení s jeho čl. 1 odst. 2 písm. l), na který toto prvně uvedené ustanovení odkazuje, tedy členskému státu nebrání ve stanovení nebo uplatňování požadavků, jež musí být splněny pro účely zápisu věcných práv k nemovitostem.
50 V tomto ohledu může každý členský stát, ve kterém je stanoven takový zápis věcných práv k nemovitostem, volně stanovit podmínky a způsoby tohoto zápisu, včetně požadavku, že v žádosti o zápis nebo v průvodních dokladech k ní musí být uvedeny všechny identifikační údaje o nemovitosti, pro kterou je tato žádost podána.
51 V situaci, kdy je orgánu pověřenému zápisem věcných práv k nemovitosti předložena žádost o zápis zděděné nemovitosti a v dokumentu, na jehož základě je o zápis žádáno, včetně předloženého evropského dědického osvědčení, není tato nemovitost identifikována, proto z výše uvedeného vyplývá, že tento orgán může takovou žádost zamítnout.
52 V tomto ohledu je třeba uvést, že zamítnutím žádosti o zápis nemovitosti do katastru nemovitostí některého členského státu, jež se zakládá na evropském dědickém osvědčení, a to z důvodu, že toto osvědčení neobsahuje údaje o identifikaci této nemovitosti, není zpochybněna platnost tohoto osvědčení jako takového, pokud jde o ostatní skutečnosti, které osvědčuje, jako například status dědice.
53 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 2 písm. l), čl. 68 písm. l) a čl. 69 odst. 5 nařízení č. 650/2012 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, jež stanoví, že žádost o zápis nemovitosti do katastru nemovitostí tohoto členského státu může být zamítnuta, pokud jediným dokumentem předloženým na podporu této žádosti je evropské dědické osvědčení, ve kterém tato nemovitost není identifikována.
K nákladům řízení
54 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:
Článek 1 odst. 2 písm. l), čl. 68 písm. l) a čl. 69 odst. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení
musí být vykládány v tom smyslu, že
nebrání právní úpravě členského státu, která stanoví, že žádost o zápis nemovitosti do katastru nemovitostí tohoto členského státu může být zamítnuta, pokud jediným dokumentem předloženým na podporu této žádosti je evropské dědické osvědčení, ve kterém tato nemovitost není identifikována.
Podpisy.