STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
ze dne 11. dubna 2013(1)
Věc C‑49/12
The Commissioners for Her Majesty's Revenue & Customs
proti
Sunico ApS,
M & B Holding ApS
a
Sunil Kumar Harwani
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
podaná Østre Landsret, Dánsko)
„Dohoda mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Článek 6 Dohody – Oprávnění dánských soudů předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku – Nařízení (ES) č. 44/2001 – Článek 1 odst. 1 – Pojem ‚občanská a obchodní věc‘ – Žaloba orgánu – Náhrada škody z důvodu účasti třetí osoby, která není osobou povinnou k dani pro účely DPH, na daňovém podvodu“
I – Úvod
1. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká pojmu „občanské a obchodní věci“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení (ES) č. 44/2001(2) (dále jen „nařízení Brusel I“). Jedná se o otázku, zda se žaloba státního orgánu směřující proti soukromým osobám nebo soukromým podnikům na náhradu škody, která vznikla v důsledku účasti těchto osob a podniků na daňovém podvodu, týká „občanských a obchodních věcí“. Tato otázka vyvstává v souvislosti s tím, zda je třeba v Dánsku uznat rozsudek soudu Spojeného království vydaný na základě takové žaloby.
2. Zvláštnost této věci spočívá v tom, že nařízení Brusel I neplatí pro Dánsko přímo(3), ale pouze jako součást mezinárodní souběžné dohody uzavřené mezi Evropskou unií a Dánskem(4). Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce tudíž předkládá Soudnímu dvoru k výkladu (poprvé) tuto souběžnou dohodu, přičemž se primárně jedná o otázku oprávnění dánských soudů předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku.
II – Právní rámec
Unijní právo
3. Relevantním předpisem unijního práva je v projednávaném případě souběžná dohoda(5) uzavřená s Dánskem pro účely platnosti nařízení Brusel I včetně samotného nařízení jakožto její součásti.
1. Souběžná dohoda
4. Účelem dohody mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(6) je podle jejího čl. 1 odst. 1 „uplatňovat ustanovení nařízení Brusel I a prováděcích pravidel k němu na vztahy mezi Společenstvím a Dánskem v souladu s čl. 2 odst. 1 této dohody.“
5. Článek 2 se týká „příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech“ a zní následovně:
„(1) Nařízení Brusel I, které je uvedeno v příloze této dohody a tvoří její součást, a prováděcí pravidla k němu přijatá na základě čl. 74 odst. 2 nařízení, a pokud jde o prováděcí pravidla přijatá po vstupu této dohody v platnost, provedená Dánskem podle článku 4 této dohody a pravidla přijatá podle čl. 74 odst. 1 nařízení, se použijí podle mezinárodního práva na vztahy mezi Společenstvím a Dánskem.
(2) Pro účely této dohody se však uvedené nařízení mění takto:
a) ustanovení čl. 1 odst. 3 se nepoužije.
[…]“
6. Článek 6 dohody je nadepsaný „Pravomoc Soudního dvora Evropských společenství ve vztahu k výkladu této dohody“ a stanoví:
„(1) Vyvstane‑li otázka platnosti nebo výkladu této dohody v řízení před dánským soudem, obrátí se tento soud na Soudní dvůr se žádostí o rozhodnutí v této věci vždy, kdy by se to za stejných okolností vyžadovalo od jiného členského státu Evropské unie v souvislosti s nařízením Brusel I a prováděcími pravidly k němu uvedenými v čl. 2 odst. 1 této dohody.
[…]
(6) Jestliže dojde ke změně ustanovení Smlouvy o založení Evropského společenství, která upravují rozhodování Soudního dvora s důsledky pro rozhodování v souvislosti s nařízením Brusel I, může Dánsko oznámit Komisi své rozhodnutí neuplatňovat tyto změny ve vztahu k této dohodě. Oznámení musí být učiněno v okamžiku vstupu těchto změn v platnost nebo do 60 dnů poté.
V takovém případě se dohoda považuje za ukončenou. Ukončení nabývá účinku tři měsíce po oznámení.
[…]“
2. Nařízení Brusel I
7. Podle druhého bodu odůvodnění je cílem nařízení Brusel I „přijmout předpisy, které umožní sjednotit pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech v mezinárodním ohledu a zjednodušit formality s ohledem na rychlé a jednoduché uznávání a výkon rozhodnutí členskými státy, pro které je toto nařízení závazné.“
8. Šestý a sedmý bod odůvodnění znějí následovně:
„(6) Za účelem dosažení volného pohybu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech je nezbytné a vhodné, aby se pravidla upravující příslušnost, uznávání a výkon soudních rozhodnutí řídila právním nástrojem Unie, který by byl závazný a přímo použitelný.
(7) Oblast působnosti tohoto nařízení by měla zahrnovat všechny hlavní věci spadající do oblasti občanského a obchodního práva kromě určitých přesně stanovených záležitostí.“
9. Devatenáctý bod odůvodnění se týká vztahu k Bruselské úmluvě(7) a zní:
„Musí být zajištěna návaznost mezi Bruselskou úmluvou a tímto nařízením a musí být za tímto účelem stanovena přechodná ustanovení. Stejná potřeba návaznosti platí, pokud jde o výklad Bruselské úmluvy Soudním dvorem Evropských společenství […]“
10. Článek 1 definuje věcnou působnost nařízení takto:
„(1) Toto nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní či správní.
[…]
(3) Pro účely tohoto nařízení se ‚členským státem‘ rozumějí členské státy s výjimkou Dánska.“
Dánské právo
11. Ustanovení § 634 Lov om rettens pleje (občanský soudní řád, dále jen „retsplejelov“) zní takto:
„(1) Do jednoho týdne od obstavení zahájí věřitel řízení o nároku, v souvislosti s nímž bylo obstavení provedeno, ledaže dlužník neuplatnil během nebo po řízení o obstavení žádné námitky. Během tohoto řízení věřitel také uplatní zvláštní nárok na potvrzení obstavení.
[…]
(5) Pokud je věc, která se týká dotčeného nároku, projednávána před zahraničním soudem, jehož rozhodnutí má mít v tuzemsku závazný účinek, rozhodnutí o přípustnosti řízení zahájeného podle prvního odstavce se odloží, dokud nebude vydáno účinné rozhodnutí v zahraniční věci. Soud však může okamžitě rozhodnout o otázkách týkajících se potvrzení příkazu o obstavení.“
III – Skutkový stav a předběžná otázka
12. Žalobkyní v řízení před Østre Landsret(8) (předkládající soud) je The Commissioners for Her Majesty’s Revenue and Customs (dále jen „HMRC“), finanční správa Spojeného království. Její žaloba směřuje mj. proti společnostem Sunico ApS, Sunico Holdings ApS a M&B Holding ApS(9), které mají sídlo v Dánsku, jakož i proti dvěma fyzickým osobám, které mají bydliště v Dánsku.
13. Předmětem řízení je nárok na náhradu škody (claim for damages) ve výši 40 391 100,01 GBP, neboť žalovaní se podíleli na nedovolené dohodě, která má za následek jejich odpovědnost a která podle anglického práva představuje protiprávní spolupráci na podvodu (tortius conspiracy to defraud) tím, že žalovaní nezaplatili DPH na výstupu žalobkyni v 719 případech, ve kterých bylo zboží prodáno pomocí řetězové transakce společnostmi ve Spojeném království, avšak britské podniky z uskutečněných prodejů neodvedly žalobkyni daň z přidané hodnoty(10).
14. HMRC tudíž podala dne 17. května 2010 nejprve u High Court of Justice žalobu na náhradu vzniklé škody. Žalovanými v tomto řízení jsou výše uvedení účastníci(11), kteří ve Spojeném království nepodléhají dani z přidané hodnoty. Proti společnostem v transakčním řetězci, které vyvážely ze Spojeného království zboží a byla jim vrácena DPH, HMRC žalobu nepodala. Uplatňovaný nárok se zakládá na té části anglické občanskoprávní úpravy náhrady škody na základě deliktní odpovědnosti (tort), která se týká protiprávní spolupráce s užitím nezákonných prostředků (unlawful means conspiracy). Řízení před High Court of Justice v době doručení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nadále probíhalo. Mezinárodní příslušnost High Court of Justice pro toto řízení je mezi stranami nesporná.
15. Před podáním žaloby v Dánsku požádala HMRC dánské orgány o informace o žalovaných, které jí byly poskytnuty podle nařízení Rady (ES) č. 1798/2003 ze dne 7. října 2003 o správní spolupráci v oblasti daně z přidané hodnoty(12).
16. K zajištění uplatňovaných nároků na náhradu škody žalobkyně následně požádala u Fogedret i København(13) o obstavení majetku žalovaných. Toto obstavení majetku bylo nařízeno dne 18. května 2010 a po stížnosti žalovaných potvrzeno dne 2. července 2010 Østre Landsret.
17. Podle § 634 odst. 1 Retsplejelov podala HMRC následně během týdenní lhůty dne 25. května 2010 žalobu týkající se zajištěné pohledávky před Københavns Byret(14) a opětovně v ní navrhla, aby bylo žalovaným uloženo zaplacení částky ve výši 40 391 100,01 GBP. Københavns Byret postoupil řízení usnesením ze dne 8. září 2010 Østre Landsret, který nyní rozhoduje o návrhu na zaplacení a o tom, zda bylo obstavení majetku v souladu s právem.
18. V okamžiku, kdy kanceláři Soudního dvora došla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, tedy probíhala dvě řízení o nároku na náhradu škody: jedno před High Court of Justice ve Spojeném království a druhé před Østre Landsret v Dánsku.
19. Tuto situaci upravuje § 634 odst. 5 Retsplejelov, který stanoví, že řízení zahájené podle § 634 odst. 1, v tomto případě řízení před Østre Landsret, se přeruší, dokud probíhá řízení o dotyčné pohledávce u zahraničního soudu, jehož rozhodnutí může mít v Dánsku závazný účinek.
20. Østre Landsret se proto usnesl, že nejprve bude nutno rozhodnout o otázce, zda je třeba přerušit řízení, které před ním probíhá, až do pravomocného rozhodnutí High Court of Justice o žalobě podle § 634 odst. 5. Tak by tomu bylo v případě, kdyby rozhodnutí High Court of Justice mohlo mít v Dánsku závazný účinek. O takový případ by se jednalo, kdyby řízení ve Spojeném království spadalo do působnosti nařízení Brusel I. Zdá se, že podle autonomního dánského práva nepřichází uznání rozsudku High Court of Justice v úvahu.
21. Østre Landsret přerušil řízení usnesením ze dne 18. ledna 2012, došlým Soudnímu dvoru dne 2. února 2012, a předložil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Musí být čl. 1 odst. 1 nařízení Rady (ES) 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vykládán v tom smyslu, že do jeho působnosti spadá žaloba, ve které orgány členského státu vznesou nárok na náhradu škody vůči podnikům a fyzickým osobám se sídlem a bydlištěm v jiném členském státě na základě obvinění – učiněného podle vnitrostátního práva prvního členského státu – z protiprávní spolupráce na podvodu spočívající v účasti na nezaplacení DPH dlužné prvně uvedenému členskému státu?“
22. V řízení před Soudním dvorem předložily Sunico ApS, britská vláda a Komise písemná a ústní vyjádření. Vláda Švýcarské konfederace se účastnila jen písemné části řízení.
IV – Právní posouzení
K oprávnění předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku
23. Vzhledem k tomu, že nařízení Brusel I je ve vztahu k Dánsku použitelné pouze jako součást mezinárodní souběžné dohody(15), mohou vzniknout pochybnosti ohledně oprávnění Østre Landsret předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku. Dohoda je sice jakožto smlouva uzavřená Společenstvím součástí unijního právního řádu, a může být tudíž předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu článku 267 SFEU(16). Vzhledem k zvláštnímu postavení Dánska(17) ve vztahu k oblasti svobody, bezpečnosti a práva, do něhož spadá zde relevantní soudní spolupráce(18), je pro oprávnění dánských soudů předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku k otázkám souběžní dohody nicméně třeba zohlednit její článek 6.
24. Článek 6 odst. 1 souběžné dohody stanoví, že dánský soud se v případě otázky platnosti nebo výkladu Dohody, nastolené v řízení, které u něj probíhá, obrátí na Soudní dvůr se žádostí o rozhodnutí v této věci „vždy, kdy by se to za stejných okolností vyžadovalo od jiného členského státu Evropské unie v souvislosti s nařízením Brusel I“.
25. K předložení předběžné otázky jsou podle čl. 267 třetího pododstavce SFEU povinny pouze soudy členských států, jejichž rozhodnutí již nelze napadnout opravnými prostředky. Pro otázky výkladu dohody tak existuje rovněž povinnost předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce(19) a samozřejmě i oprávnění dánských soudů rozhodujících v posledním stupni předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku.
26. Na dotaz Soudního dvora Østre Landsret uvedl, že v rámci potvrzující žaloby (Justifikationssag)(20) nerozhoduje v posledním stupni. Lze podat opravný prostředek k Højesteret. Tato odpověď však v projednávaném případě nevede k řešení. Pro kvalifikaci soudu jako soudu posledního stupně je totiž třeba vycházet z konkrétní situace v řízení(21). Rozhodující tudíž není, zda lze napadnout samotné rozhodnutí Østre Landsret v rámci potvrzovací žaloby, tedy rozhodnutí o nároku na náhradu škody. Naopak je relevantní, zda lze podat opravný prostředek proti rozhodnutí přerušit řízení podle § 634 odst. 5 Retsplejelov až do vydání pravomocného rozsudku High Court of Justice.
27. Soud se nestává soudem posledního stupně ve smyslu článku 267 SFEU na základě jakéhokoli procesního opatření, které nařídí usnesením, jež nelze napadnout. Naopak musí nenapadnutelné mezitímní rozhodnutí uzavírat samostatné řízení nebo oddělený úsek řízení a předběžná otázka se musí týkat právě tohoto řízení nebo úseku řízení(22). Zde se však jedná o tento případ.
28. Rozhodnutí o přerušení uzavírá zvláštní část řízení. Kromě toho vede rozhodnutí o přerušení případně k tomu, že Østre Landsret nerozhodne ve věci samé v rámci potvrzovací žaloby. Rozhodnutí o přerušení řízení závisí také na odpovědi na předběžnou otázku Soudním dvorem. Konečně tento výklad odpovídá i cíli nařízení, neboť zabraňuje vzájemně si odporujícím rozhodnutím z různých členských států. Pro posouzení skutečnosti, zda se jedná o poslední stupeň, je tudíž třeba vycházet z rozhodnutí Østre Landsret o přerušení řízení(23).
29. Na otázku, zda Østre Landsret rozhoduje ohledem na toto přerušení řízení cestou nenapadnutelného usnesení, a tudíž v posledním stupni, nelze na podkladě informací poskytnutých Soudnímu dvoru odpovědět s konečnou platností. Pokud lze na tomto místě posoudit dánské procesní právo, zdá se, že podle § 392 odst. 2 Retsplejelov je opravný prostředek (Kære) k Højesteret podaný proti rozhodnutí Østre Landsret o přerušení řízení přípustný pouze po schválení opravného prostředku Processbevilningsævnet (výborem pro schvalování procesních záležitostí). Pro otázku, zda se v konkrétním případě jedná o poslední stupeň, je tudíž rozhodující, zda lze považovat Processbevilningsævnet za soud ve smyslu článku 267 SFEU, či nikoli(24). Z důvodu nedostatečných informací nelze tuto otázku v projednávaném případě posoudit.
30. Z kontextu souběžné dohody, jakož i z jejího znění a účelu vyplývá, že i kdyby Østre Landsret nerozhodoval v posledním stupni, nebránil by čl. 6 odst. 1 dohody jeho oprávnění předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku.
31. Důvodem zavedení čl. 6 odst. 1 byl právní stav platný v okamžiku vstupu dohody v platnost(25). Pro žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách v oblasti soudní spolupráce v občanských a trestních věcech a pro opatření přijatá na tomto základě, mezi nimi i nařízení Brusel I, získal zvláštní postavení článek 68 ES ve vztahu k rozhodovací pravomoci Soudního dvora. Na rozdíl od článku 234 ES byly podle tohoto ustanovení k předložení předběžné otázky oprávněny pouze soudy posledního stupně. K tomu, aby byl žádostem o rozhodnutí o předběžné otázce v oblasti výkladu souběžné dohody zajištěn stejný režim, jako je tomu u žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce jiných členských států k výkladu nařízení Brusel I, by měl čl. 6 odst. 1 a 3 dohody přiznat Soudnímu dvoru pravomoc v témže rozsahu jako bývalý článek 68 ES(26). Oprávnění předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku v oblasti výkladu souběžné dohody tudíž pro dánské soudy nižších stupňů v té době neexistovalo.
32. Vstupem Lisabonské smlouvy v platnost však byl článek 68 ES bez náhrady zrušen, takže nyní jsou k předložení otázek týkajících se soudní spolupráce v občanských věcech Soudnímu dvoru oprávněny i soudy nižších stupňů. Tato změna platí, jak správně uvádějí HMRC v řízení před Østre Landsret a Komise v řízení před Soudním dvorem, i pro souběžnou dohodu.
33. Zrušení článku 68 ES sice v zásadě nemá automaticky dopad na souběžnou dohodu, neboť tato dohoda může být jakožto mezinárodní smlouva měněna pouze smluvními stranami(27). Článek 6 odst. 6 dohody nicméně stanoví, že změny ustanovení Smlouvy o založení Evropského společenství, která upravují rozhodování Soudního dvora s důsledky pro rozhodování v souvislosti s nařízením Brusel I, se uplatní i na Dánsko, pokud Dánsko neoznámí Komisi ve lhůtě 60 dnů po vstupu těchto změn v platnost své rozhodnutí neuplatňovat tyto změny.
34. Dánsko vůči Komisi žádné takové oznámení neučinilo(28). V souladu s tím je zrušení článku 68 ES relevantní i pro oprávnění dánských soudů předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku a vede k tomu, že širší rozsah oprávnění předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku se uplatní na soudy nižších stupňů, pokud jde o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce dánských soudů týkajících se výkladu souběžné dohody.
35. Článek 6 odst. 1 dohody sice na základě svého znění upravuje pouze souběžnou povinnost dánských soudů nebo soudů jiných členských států předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce (viz čl. 6 odst. 1 in fine „vždy, kdy by se to […] vyžadovalo“). Doložka o přizpůsobení, obsažená v čl. 6 odst. 6, nemusí však dle svého smyslu a účelu zahrnovat pouze změny týkající se povinnosti soudů jiných členských států předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, ale i rozšíření rozsahu oprávnění předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku pro soudy nižších stupňů, provedené Lisabonskou smlouvou. Dohoda by měla Soudnímu dvoru ve vztahu k Dánsku svěřit pravomoc ve stejném rozsahu jako ve vztahu k jiným členským státům a zabezpečit jednotné použití a výklad nařízení Brusel I ve všech členských státech. Tento požadavek souběžnosti vyplývá i z preambule souběžné dohody(29).
36. Do vstupu Lisabonské smlouvy v platnost to implikovalo pouze úpravu povinnosti dánských soudů podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Úprava oprávnění předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku nebyla v té době nutná, neboť ani Smlouva o ES nestanovila oprávnění předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku pro soudy nižších stupňů. Jak správně uvedla Komise, jsou tudíž od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost oprávněny i dánské soudy nižších stupňů předložit Soudnímu dvoru otázky týkající se výkladu souběžné dohody v rámci řízení o předběžné otázce.
37. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Østre Landsret je tudíž přípustná.
K předběžné otázce
38. Podstatou předběžné otázky Østre Landsret je, zda se v případě řízení probíhajícího před High Court of Justice jedná o občanskou a obchodní věc ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I, a zda se tudíž na projednávaný případ použije nařízení jakožto součást souběžné dohody.
39. Tato otázka se jeví být problematickou proto, že se v řízení jedná o žalobu orgánu podanou proti soukromým osobám, resp. soukromým společnostem, na základě které má dojít k náhradě škod vzniklých anglickému státu z daňového podvodu. Daňové věci, jakož i veřejnoprávní spory jsou však podle čl. 1 odst. 1 druhé věty nařízení Brusel I výslovně vyloučeny z věcné působnosti tohoto nařízení.
40. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je třeba vykládat pojem „občanské a obchodní věci“ v rámci Unie autonomně s odkazem na cíle a systematiku nařízení Brusel I, jakož i na obecné zásady vyvozené ze všech vnitrostátních právních řádů(30). Tato judikatura se zčásti týkala ještě výkladu Bruselské úmluvy(31). Vzhledem k tomu, že ve vztazích mezi členskými státy nicméně nařízení Brusel I nahradilo Bruselskou úmluvu(32), platí výklad ustanovení Bruselské úmluvy Soudním dvorem i pro ustanovení nařízení Brusel I, pokud lze na vykládaná ustanovení nahlížet jako na ustanovení se stejným významem(33). Tak je tomu v případě čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I, neboť ustanovení má tentýž význam a tutéž funkci jako čl. 1 odst. 1 Bruselské úmluvy. Tato dvě ustanovení jsou mimoto totožného znění(34). Konečně z devatenáctého bodu odůvodnění nařízení vyplývá, že musí být zajištěna kontinuita mezi výkladem Bruselské úmluvy a uvedeného nařízení(35). Lze tudíž vycházet z judikatury Soudního dvora k Bruselské úmluvě.
41. Podle této judikatury mohou být rozhodnutí soudu vzhledem k povaze právního vztahu existujícího mezi stranami nebo vzhledem k předmětu sporu vyloučena z působnosti nařízení Brusel I(36). Pro účely zjištění, zda se v případě řízení jedná o řízení v občanských a obchodních věcech, je tudíž třeba zjistit právní vztah existující mezi stranami a stanovit základ podané žaloby a možnosti jejího podání(37). V projednávaném případě to vede k tomu, že věc spadá do působnosti nařízení Brusel I, neboť jak povaha právního vztahu mezi stranami, tak předmět sporu mají soukromoprávní povahu.
1. Povaha právního vztahu
42. Účastníkem právního sporu před High Court of Justice je orgán. To však samo o sobě automaticky nevylučuje použití nařízení Brusel I. V zásadě totiž mohou do působnosti nařízení spadat i řízení, v nichž jsou spornými stranami orgán a soukromá osoba(38). Rozhodující je naopak, zda orgán vede konkrétní právní spor v souvislosti s výkonem výkonu veřejné moci(39); o takový případ se nicméně ve vztahu k řízení před High Court of Justice nejedná.
43. Zaprvé není protistranou orgánu daňový dlužník, ale třetí osoba. Kromě toho mají Sunico ApS a ostatní žalovaní své sídlo nebo bydliště v Dánsku a nejsou ve Spojeném království osobami povinnými k dani z přidané hodnoty, takže mezi nimi a HMRC neexistuje žádný přímý svrchovaný právní vztah.
44. Komise a Spojené království dále uvádějí, že HMRC nemá v konkrétním sporu žádné pravomoci, které by se odchylovaly od norem platných ve vztahu mezi soukromými osobami(40). HMRC a žalovaní jsou naopak postaveni naroveň dvěma soukromým osobám. Platí pro ně tatáž procesní pravidla jako pro jakéhokoli jiného účastníka a řízení je upraveno občanským právem procesním. HMRC nemůže na rozdíl od toho, jak je jinak zvykem u postupů v rámci výkonu veřejné moci a zvláště v daňovém právu, nárok sám titulovat a vykonávat, ale je k jeho prosazení odkázán na řádnou soudní cestu.
45. Problém může nicméně představovat skutečnost, že HMRC před návrhem na obstavení majetku v Dánsku požádal dánské orgány podle nařízení č. 1798/2003(41) o sdělení informací o žalovaných. Žádost o informace je nástroj, který není dostupný soukromému žalobci. Z informací, které má k dispozici Soudní dvůr, však není patrné, zda a případně do jaké míry byla žádost o informace relevantní i pro řízení před High Court of Justice. Pokud by bylo podle vnitrostátního procesního práva přípustné, aby HMRC využila těchto informací a důkazů získaných z titulu své veřejné moci v řízení před High Court of Justice, nepředstavovala by HMRC vůči žalovanému soukromoprávní stranu sporu. Otázku, zda a do jaké míry tomu tak v projednávaném případě je, musí zkoumat předkládající soud.
2. Předmět sporu
46. Ani předmět sporu nevede k vyloučení působnosti nařízení Brusel I. Pro posouzení předmětu sporu je rozhodující skutkový stav vážící se k příslušnému nároku, ze kterého Soudní dvůr vycházel již ve věcech Rüffer a Lechouritou(42). O občanskou a obchodní věc se nejedná pouze v případě, že uplatňovaný nárok má původ ve výkonu veřejné moci(43). Přitom však nepostačuje jakákoli souvislost s výkonem veřejné moci. Rozhodující je naopak, jak vyplývá z judikatury Soudního dvora(44), aby z veřejné moci vycházelo konkrétní jednání, které má za následek vznik nároku.
47. Ve věci Rüffer sloužil uplatňovaný nárok náhradě nákladů vzniklých při plnění veřejnoprávní povinnosti(45), v případě Lechouritou byla škoda způsobena přímo postupem státu v rámci výkonu veřejné moci(46). V obou případech odmítl Soudní dvůr existenci soukromoprávního sporu, neboť jednání, které vedlo ke vzniku nároku, bylo charakterizováno výkonem veřejné moci.
48. V daném případě je však situace jiná. Skutkový stav, který je základem sporu, je údajné podvodné jednání žalovaných, které má za následek nárok státu na náhradu škody. Tento nárok na náhradu škody tak státu právě nevznikne v jeho roli jakožto nositele veřejné moci. Vyplývá naopak z údajného porušení práva žalovanými a tudíž z jednání, jehož obětí může být v zásadě každý. Skutečnost, že došlo k porušení právem chráněného zájmu, totiž nepředstavuje jednání v rámci výkonu veřejné moci.
49. Souvislost s pravomocemi v rámci veřejné moci by mohla nanejvýš vyplývat z okolnosti, že s vzniklou škodou souvisí daňový nárok, a tudíž zde existuje vztah veřejné moci, který je rozhodující pro výši uplatňovaného nároku. Výše nároku na náhradu škody totiž odpovídá ušlé dani z přidané hodnoty. Pro posouzení otázky, zda se jedná o občanskou a obchodní věc, je však směrodatný pouze konkrétní předmět sporu(47), a nikoli jeho kontext.
50. To platí tím spíše, že v projednávaném případě je souvislost mezi oběma nároky pouze faktická a existuje výlučně s ohledem na výši škody. Na dotaz na jednání totiž vláda Spojeného království uvedla, že daňová pohledávka vůči osobě povinné k dani není dotčena případným zaplacením náhrady škody žalovanými. Naopak daňový nárok existuje i v případě zaplacení a může být uplatňován dále. Z toho vyplývá, že uplatňovaný nárok neslouží náhradě ušlé částky daně, ale jeho cílem je naopak odstranit porušení právem chráněného zájmu.
51. Nelze tudíž vycházet z akcesority mezi daňovým nárokem a nárokem na náhradu škody, jak tomu bylo ve věci TIARD(48) ve vztahu mezi zárukou a zajištěnou pohledávkou. Dokonce i v tomto případě právní akcesority však Soudní dvůr klasifikoval žalobu proti ručiteli jako soukromoprávní, ačkoli byla hlavní pohledávka veřejnoprávní povahy(49). Platí-li to v případech právní akcesority uplatňovaného nároku s veřejnoprávním nárokem, musí tento závěr platit tím spíše v takovém případě, jako je projednávaný případ.
52. Pro HMRC tedy neplatí s ohledem na právní základ nároku ani na možnosti žaloby jiná pravidla než pro soukromé osoby(50), a v případě řízení před High Court of Justice se tudíž nejedná o právní spor v souvislosti s výkonem veřejné moci, ale o občanskou a obchodní věc ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I.
V – Závěry
53. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odpověděl takto:
„Článek 1 odst. 1 nařízení Rady (ES) 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že do jeho působnosti spadá žaloba, ve které orgány členského státu vznášejí obecný nárok na náhradu škody, jejž mohou uplatňovat i soukromé osoby, vůči podnikům a fyzickým osobám se sídlem a bydlištěm v jiném členském státě na základě obvinění – učiněného podle vnitrostátního práva prvního členského státu – z protiprávní spolupráce na podvodu spočívající v účasti na nezaplacení daně z přidané hodnoty dlužné prvně uvedenému členskému státu.“