STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NILSE WAHLA
přednesené dne 16. dubna 2013(1)
Věc C‑64/12
Anton Schlecker, vystupující pod firmou „Firma Anton Schlecker“,
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
podaná Hoge Raad der Nederlanden (Nizozemsko)]
„Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy – Pracovní smlouva – Rozhodné právo při neexistenci volby práva stranami – Právo země místa obvyklého výkonu práce – Možnost nepoužít toto právo z důvodu existence užších vazeb s jinou zemí – Působnost“
I – Úvod
1. V projednávané věci je Soudní dvůr žádán o výklad čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980(2) (dále jen „Římská úmluva“), ustanovení, které upravuje určení práva rozhodného pro pracovní smlouvu při neexistenci volby práva smluvními stranami. Předběžné otázky položené v projednávané věci Hoge Raad der Nederlanden (Nizozemsko) vyvstaly v rámci sporu, který vznikl v důsledku jednostranné změny místa výkonu práce mezi M. J. Boedeker, německou státní příslušnicí s bydlištěm v Německu, která vykonávala své zaměstnání nepřetržitě a výlučně v Nizozemsku po dobu více než jedenácti let, a jejím zaměstnavatelem, Firma Anton Schlecker (dále jen „Schlecker“), který má sídlo v Německu(3).
2. Soudní dvůr je konkrétně žádán o rozhodnutí v otázce působnosti ustanovení obsaženého v závěrečné části tohoto ustanovení, které umožňuje, „vyplývá-li však z okolností, že pracovní smlouva úžeji souvisí s jinou zemí“, nepoužít právo rozhodné podle hraničních určovatelů výslovně stanovených v bodech a) a b) tohoto ustanovení, a tedy k doplnění judikatury vycházející z rozsudků Koelzsch(4) a Voogsgeerd(5). I když se již Soudní dvůr v rozsudku ICF(6) vyjádřil k podmínkám uplatňování ustanovení o tzv. „výjimce“ s obecnou působností, stanoveného v čl. 4 odst. 5 druhé větě Římské úmluvy, a i když měl v uvedených rozsudcích Koelzsch a Voogsgeerd rovněž příležitost vyjádřit se k hierarchii hraničních určovatelů stanovených v čl. 6 odst. 2 písm. a) a b), je poprvé žádán o to, aby se vyjádřil k působnosti tzv. „únikové“ doložky („escape clause“)(7), která je příznačná pro individuální pracovní smlouvy uvedené v závěrečné části uvedeného ustanovení.
3. Tato otázka má význam(8), neboť se v kontextu mezinárodní mobility zaměstnanců týká problematiky, která je předmětem řady sporů z individuálních pracovněprávních vztahů. Různorodost řešení, která v tomto ohledu přijímají vnitrostátní soudy, mimo jiné ukazuje, že se jedná o nesnadnou koncepční otázku. V projednávané věci je zřejmě nezbytné zvolit přístup, který zohlední požadavky předvídatelnosti řešení a právní jistoty, které byly rozhodující při přijímání pravidel v dané oblasti(9), ale také požadavky blízkosti a ochrany zaměstnance, kterým je nutné přiznat určitou váhu, a to v souladu s vůlí vyjádřenou autory Římské úmluvy(10), ale i v širším smyslu v souladu s obecným nasměrováním vytyčeným Soudním dvorem(11).
II – Právní rámec
4. Článek 3 Římské úmluvy, nadepsaný „Svobodná volba práva“, stanoví:
„1. Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část.
[…]“
5. V případě neexistence volby práva Římská úmluva stanoví pro účely určení rozhodného práva ve svém článku 4 společného obecného hraničního určovatele pro všechny smlouvy, a sice právo země, se kterou tato smlouva nejúže souvisí, doplněné o několik zvláštních hraničních určovatelů, na základě nichž lze předvídat, k jaké zemi má předmětná smlouva takovéto vazby. Tento článek je následujícího znění:
„1. V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno v souladu s článkem 3, se smlouva řídí právem země, s níž nejúžeji souvisí. […]
[…]
5. Odstavec 2 se nepoužije, není-li možné určit předmět plnění [určit plnění příznačné pro smlouvu]. K domněnkám uvedeným v odstavcích 2, 3 a 4 se nepřihlíží, vyplývá-li z okolností jako celku, že smlouva úžeji souvisí s jinou zemí.“
6. Článek 6 Římské úmluvy stanoví zvláštní kolizní normy týkající se individuální pracovní smlouvy, které se odchylují od obecných pravidel obsažených v článcích 3 a 4, jež se týkají svobodné volby rozhodného práva a hraničních určovatelů pro účely určení tohoto práva v případě neexistence takové volby. Tento článek je následujícího znění:
„1. Bez ohledu na článek 3 nesmí být zaměstnanec v případě pracovních smluv v důsledku volby rozhodného práva stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva, které by bylo použito podle odstavce 2 v případě neexistence volby rozhodného práva.
„2. Bez ohledu na článek 4 se pracovní smlouva v případě neexistence volby rozhodného práva podle článku 3 řídí:
a) právem země, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci, i když je dočasně zaměstnán v jiné zemi, nebo
b) právem země, v níž se nachází provozovna, u které je zaměstnán, nevykonává-li zaměstnanec obvykle svou práci v jediné zemi;
vyplývá-li však z okolností, že pracovní smlouva úžeji souvisí s jinou zemí, použije se na smlouvu právo této země.“
III – Skutkový základ sporu a původní řízení
7. Schlecker je společností založenou podle německého práva, která působí v oblasti prodeje drogistického zboží. I když má sídlo v Německu, má v několika členských státech Evropské unie řadu poboček.
8. Mellita Josefa Boedeker, německá státní příslušnice s bydlištěm v Německu, byla ve společnosti Schlecker zaměstnána na základě první pracovní smlouvy a svou činnost vykonávala v období od 1. prosince 1979 do 1. ledna 1994 v Německu.
9. Na základě nové smlouvy, uzavřené dne 30. dubna 1994, byla M. J. Boedeker od 1. března 1995 do léta 2006 zaměstnána společností Schlecker jako jednatelka pro oblast odbytu („Geschäftsführerin/Vertrieb“) pro celé území Nizozemska, a proto svou činnost ve skutečnosti vykonávala v Nizozemsku.
10. Dopisem ze dne 19. června 2006 společnost Schlecker M. J. Boedeker informovala zejména o tom, že její pracovní místo jednatelky pro oblast odbytu v Nizozemsku se od 30. června 2006 ruší a vyzvala ji, aby za stejných smluvních podmínek převzala od 1. července 2006 funkci vedoucí odboru revize („Bereichsleiterin Revision“) v Dortmundu (Německo).
11. Na místo oblastního vedoucího pracovníka v Dortmundu nastoupila dne 4. července 2006, ačkoli proti této jednostranné změně místa výkonu práce („Änderungskündigung“) podala stížnost.
12. Dne 5. července 2006 ohlásila pracovní neschopnost z důvodu nemoci.
13. Ode dne 16. srpna 2006 začala pobírat dávky od německé zdravotní pojišťovny.
14. Následně byla smluvními stranami zahájena různá soudní řízení.
15. V rámci jednoho z nich, Kantonrechter te Tiel, který rozhodoval ve věci samé, vyhověl návrhu M. J. Boedeker, kterým se domáhala určení toho, že se na pracovní smlouvu, kterou uzavřela se společností Schlecker použije nizozemské právo, uvedenou smlouvu s účinností k 15. prosinci 2007 zrušil a přiznal M. J. Boedeker nárok na odstupné v hrubé výši 557 651,52 eur.
16. Rozsudkem ze dne 15. prosince 2009 Gerechtshof te Arnhem potvrdil na základě odvolání podaného společností Schlecker rozsudek Kantonrechter te Tiel v části, jež se týká určení práva rozhodného pro smlouvu. Zejména uvedl, že smluvní strany si v okamžiku uzavření smlouvy neuvědomovaly – nebo přinejmenším si uvědomovaly nedostatečně – že pracovní smlouva získá možný přeshraniční aspekt a že skutkové okolnosti nelze a posteriori vykládat jako indicii konkludentní volby německého práva. Mimoto měl Gerechtshof za to, že podle čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy se na pracovní smlouvu uzavřenou mezi společností Schlecker a M. J. Boedeker v zásadě použije nizozemské právo a že jednotlivé skutečnosti uváděné společností Schlecker netvoří okolnosti takové povahy, jež by mohly prokázat, že má pracovní smlouva užší vazby s Německem než s Nizozemskem.
17. Hoge Raad der Nederlanden v rámci řízení o kasačním opravném prostředku, který byl podán proti pravomocnému rozsudku Gerechtshof te Arnhem, v němž uvedený soud rozhodl o právu rozhodném pro pracovní smlouvu, konstatoval, že má pochybnosti ohledně výkladu působnosti ustanovení obsaženého v čl. 6 odst. 2 in fine Římské úmluvy, které umožňuje, vyplývá-li z okolností jako celku, že pracovní smlouva úže souvisí s jinou zemí, nepoužít právo rozhodné podle hraničních určovatelů výslovně stanovených v čl. 6 odst. 2 písm. a) a b) této úmluvy.
IV – Předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
18. Za těchto okolností se Hoge Raad der Nederlanden rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Má se čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy vykládat v tom smyslu, že pokud zaměstnanec při plnění pracovní smlouvy vykonává práci nejen obvykle, ale i dlouhodobě a nepřetržitě v jedné a téže zemi, je v každém případě nutné použít právní úpravu této země, i když všechny ostatní okolnosti svědčí o úzké vazbě pracovní smlouvy s jinou zemí?
2) Vyžaduje kladná odpověď na [první otázku], aby zaměstnavatel a zaměstnanec při uzavírání pracovní smlouvy nebo alespoň při začátku výkonu práce měli v úmyslu, že práce bude dlouhodobě a nepřetržitě vykonávána v téže zemi, nebo aby si byli přinejmenším vědomi, že tomu tak bude?“
19. Písemná vyjádření předložily žalovaná v původním řízení, Nizozemské království, Rakouská republika, jakož i Evropská komise. Žádný z účastníků řízení nepodal žádost o konání jednání.
V – Právní analýza
20. Pro účely odpovědi na otázky položené předkládajícím soudem, které se v podstatě vztahují k působnosti výjimky stanovené v čl. 6 odst. 2 druhém pododstavci Římské úmluvy, považuji za nezbytné uvést několik údajů týkajících se prvků, které podle mého názoru tvoří strukturu mechanismu zavedeného touto úmluvou, jak je vykládána Soudním dvorem, pro účely určení práva rozhodného pro individuální pracovní smlouvy.
A – Ke struktuře mechanismu určování práva rozhodného pro individuální pracovní smlouvy, upraveného Římskou úmluvou
21. Připomínám, že podle článku 3 Římské úmluvy má při určení práva rozhodného pro smluvní vztahy přednost zásada autonomie vůle stran. V případě neexistence volby práva smluvními stranami stanoví článek 4 této úmluvy jako hraničního určovatele a obecnou zásadu(12) pro určení rozhodného práva kritérium země, se kterou předmětná smlouva „nejúžeji souvisí“, přičemž s tímto kritériem je v odstavcích 2 až 4 spojeno několik domněnek. Odstavec 5 tohoto článku 4 obsahuje ustanovení o výjimce, které umožňuje k uvedeným domněnkám nepřihlížet. Tyto kolizní normy musí být považovány za abstraktní a neutrální v tom smyslu, že jejich cílem není zvýhodnit jednu smluvní stranu v neprospěch strany druhé. K obsahu příslušných předpisů se tedy při určení rozhodného práva nepřihlíží.
22. Nicméně podobně jako v případě určení práva rozhodného pro spotřebitelské smlouvy (článek 5), úmluva ve svém článku 6 stanoví zvláštní kolizní normy pro oblast individuálních pracovních smluv. V souladu s cílem sledovaným autory Římské úmluvy(13) se tak obecně uznává, že na rozdíl od obecných pravidel stanovených v článcích 3 a 4 úmluvy, nemají kolizní normy pro danou oblast zcela neutrální povahu, ale jsou založené na myšlence ochrany zaměstnance. Soudní dvůr tak na základě zásad formulovaných v rámci výkladu Bruselské úmluvy rozhodl, že cílem článku 6 Římské úmluvy je zajistit přiměřenou ochranu zaměstnance(14).
23. Tato zvláštnost je promítnuta v článku 6 úmluvy prostřednictvím dvou základních prvků.
24. Zaprvé čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy zavádí značné omezení zásady autonomie vůle. Toto ustanovení totiž stanoví, že odchylně od článku 3 smluvní strany nemohou na základě své dohody zbavit zaměstnance ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva, jež by se použilo na pracovní smlouvu v případě neexistence volby práva. Zabývá-li se soud smlouvou, v souvislosti s níž si smluvní strany sjednaly volbu práva rozhodného pro tuto smlouvu, musí nejprve určit právo, které se na základě hraničních určovatelů definovaných v odstavci 2 tohoto článku 6 použije na pracovní smlouvu v případě neexistence volby, a následně přezkoumat, zda toto právo obsahuje kogentní ustanovení na ochranu zaměstnanců, a nakonec použít ta z těchto ustanovení, která jsou pro zaměstnance výhodnější než relevantní ustanovení zvoleného práva, a ve zbývající části se použije právo zvolené smluvními stranami.
25. Podle mého názoru právě toto ustanovení vyjadřuje zvláště cíl sledovaný autory Římské úmluvy(15), a to cíl ochrany zaměstnance, který je tradičně ze socioekonomického hlediska považován ve smluvním vztahu za slabšího. S přihlédnutím ke vztahu podřízenosti, kterým je pracovní poměr charakterizován, je zaměstnanec vystaven riziku, že mu bude zaměstnavatelem předepsáno použití práva země, která nemá s podstatou smluvního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem žádnou objektivní vazbu.
26. Jak jsem již měl možnost zdůraznit, hraničním určovatelem zvoleným v oblasti pracovní smlouvy je určovatel blízkosti, neboť Římská úmluva se snaží určit zemi, se kterou smlouva nejúže souvisí(16). Cílem není systematicky zvýhodňovat zaměstnance, ale spíše jej chránit prostřednictvím použití kogentních ustanovení práva, které odpovídá nejvýznamnějšímu určovateli, a sice určovateli sociálního prostředí, ve kterém je realizován jeho pracovní poměr(17).
27. Proto v případě, že smluvní strany vyjádřily volbu práva rozhodného pro pracovní smlouvu, přísluší soudu, aby se ujistil, že toto právo nezbavuje zaměstnance právní ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva, s nímž má pracovní smlouva nejužší vazby a které lze kvalifikovat jako „objektivně použitelné“.
28. Zadruhé čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy stanoví zvláštní hraniční určovatele, na základě nichž lze v případě neexistence volby práva smluvními stranami určit právo rozhodné pro smlouvu.
29. Těmito určovateli jsou buď určovatel země, v níž zaměstnanec „obvykle vykonává svoji práci“ [čl. 6 odst. 2 písm. a)], nebo v případě neexistence takového místa sídlo „provozovn[y], u které je zaměstnán“ [čl. 6 odst. 2 písm. b)], a přitom je nutné uvést, že podle judikatury Soudního dvora musí být první hraniční určovatel zohledněn přednostně(18). Kromě toho tento pododstavec 2 stanoví, že se tyto dva hraniční určovatelé nepoužijí, pokud ze všech okolností vyplývá, že pracovní smlouva úže souvisí s jinou zemí, v takovém případě se na smlouvu použije právo této jiné země(19).
30. Ze znění čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy tak vyplývá, že vnitrostátní soud, který má určit právo rozhodné pro smlouvu v případě neexistence volby práva vyjádřené smluvními stranami, musí v souladu se zásadou blízkosti určit právo, které má objektivně se smlouvou nejužší vazby.
31. Pro účely tohoto určení musí soud za použití hraničních určovatelů definovaných v čl. 6 odst. 2 písm. a) (místo obvyklého místa výkonu práce) a písm. b) (místo zaměstnání) určit místo, které je podle něj těžištěm smluvního vztahu, ovšem nejen pomocí těchto určovatelů, neboť ze znění tohoto článku jasně vyplývá, že soud nemusí použít hraniční určovatele uvedené v těchto ustanovení, vyplývá-li z okolností jako celku, že smlouva úže souvisí s jinou zemí.
32. Na rozdíl od toho, co bylo poznamenáno v souvislosti s čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy, zásada ochrany strany, která je ve smluvním vztahu považována za slabší, neukládá soudu, aby v rámci použití hraničních určovatelů rozhodného práva, stanovených v odstavci 2 téhož článku, provedl srovnání obsahu kogentních ustanovení práv, jež spolu kolidují, a uplatnil ustanovení, které považuje s ohledem na zvláštní okolnosti projednávané věci za nejvýhodnější. Dodržování zásady favor laboratoris je zajištěno použitím kogentních ustanovení práva z množiny potenciálně použitelných práv, které s pracovní smlouvou nejúže souvisí, nikoliv nutně použitím práva, které se jeví pro zaměstnance jako nejvýhodnější(20). Mám totiž za to, že článek 6 Římské úmluvy musí odpovídat současně dvěma cílům, a sice zaprvé snaze o přiměřenou ochranu zaměstnance, jež na základě zásady blízkosti upřednostňuje určení země, se kterou smlouva nejúže souvisí, a zadruhé cíli právní jistoty tím, že se určí hraniční určovatelé, na základě nichž lze určit právo rozhodné pro smlouvu v případě neexistence volby práva.
33. Pro ilustraci případů uvedených v každém z odstavců článku 6 Římské úmluvy se odvolávám příkladmo na případ pracovní smlouvy, která byla uzavřena mezi společností se sídlem ve Švédsku a lucemburským rezidentem a k jejímuž plnění docházelo obvykle a soustavně v Lucembursku.
34. Nejprve si představme, že si smluvní strany v souladu s požadavky vyplývajícími z článku 3 Římské úmluvy výslovně a jednoznačně zvolily jako právo rozhodné pro pracovní smlouvu švédské právo. Navzdory této volbě by bylo možné mít za to, že objektivně použitelným právem je s odvoláním na hraniční určovatele stanovené v odstavci 2 lucemburské právo. V případě vzniku sporu v důsledku například propuštění zaměstnance, bude muset soud, jemuž bude spor předložen, prostřednictvím určitého komparativního zkoumání se sporem přímo souvisejících normativních prvků rozhodnout, zda lucemburské právo obsahuje kogentní ustanovení na ochranu zaměstnance, která jsou výhodnější než taková ustanovení švédského práva, jako jsou ustanovení týkající se zejména výpovědní doby nebo přiznání odstupného v rámci rozhodnutí o propuštění. V takovém případě je soud oprávněn nepoužít příslušná ustanovení švédského práva a použít místo nich právo lucemburské. V opačném případě se nadále použije švédské právo, neboť strany pracovní smlouvy se mohou vždy dohodnout na tom, že se na zaměstnance uplatní právní předpisy, které jsou pro něj nejvýhodnější.
35. Naproti tomu v případě, kdy smluvní strany výslovně a jednoznačně nevyjádřily svou volbu týkající se použití konkrétního práva, se v každém případě použije právo objektivně určené na základě hraničních určovatelů definovaných v čl. 6 odst. 2, a sice lucemburské právo. V tomto případě se zaměstnanec nemůže dovolávat použití švédských předpisů, které by pro něj byly případně výhodnější.
36. Nakonec bych rád zdůraznil, že i když pravidla pro učení práva rozhodného pro smlouvu zohledňují zvláštní povahu pracovního poměru, nemusí tato pravidla podle mého názoru vést k tomu, že se v každém případě a bez ohledu na povahu sporu použije na zaměstnance vnitrostátní právo, které se mezi všemi kolidujícími právy a za zvláštních okolností konkrétního případu jeví jako nejvýhodnější. Na rozdíl od toho, co by bylo možné prima faciae vyvodit ze skutkového stavu tvořícího základ věcí, ve kterých byly vydány výše uvedené rozsudky Koelzsch a Voogsgeerd, měl Soudní dvůr s ohledem na snahu o jasně vyjádřenou „přiměřenou“ ochranu, a nikoliv nutně optimální ochranu nebo ochranu „ve prospěch“ zaměstnance, vycházeje přitom z úvah, které již uvedl v rámci výkladu pravidel soudní příslušnosti stanovených Bruselskou úmluvou, za to, že „je nutné zaručit v co možná nejširší míře dodržování pravidel ochrany práce stanovených právem této země“(21).
37. Jiný výklad by podle mého názoru představoval značný zásah do právní jistoty a předvídatelnosti řešení přijímaných v rámci mechanismu určování práva rozhodného pro individuální pracovní smlouvu v tom smyslu, že podle povahy sporu a v závislosti na okamžiku, ve kterém má soud rozhodnout, nebude právo kvalifikované jako nejvýhodnější, nutně totéž. V této souvislosti nelze totiž přehlížet skutečnost, že pracovní smlouva může s ohledem na místo, kde byla uzavřena, státní příslušnost nebo místo bydliště nebo sídla stran, které ji uzavřely, nebo také s ohledem na skutečnost, že k jejímu plnění může docházet na různých místech, potenciálně souviset s řadou zemí(22). Mimoto povinnost soudu komparativně zkoumat opatření na ochranu zaměstnanců se může ukázat nejen jako zvláště náročný, ale také značně nejistý úkon. S přihlédnutím k abstraktní povaze hraničních určovatelů stanovených v čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy lze obtížně předem určit, které právo se v konečném důsledku ukáže jako nejvýhodnější.
38. Mimoto mám za to, že i když cílem pravidel definovaných v Římské úmluvě je především vyloučit, aby byly v neprospěch zaměstnanců vytvářeny situace srovnatelné se situací tzv. „law shopping“, nesmí tato pravidla vést na druhou stranou ani k tomu, že by si zaměstnanec mohl neomezeně zvolit hmotněprávní ustanovení, která považuje za použitelná, a tím ohrozit určení rozhodného práva.
39. Předběžné otázky budu zkoumat právě ve světle těchto úvah.
B – K první předběžné otázce
40. Předkládající soud žádá prostřednictvím své první otázky o objasnění významu, který je třeba přiznat hraničnímu určovateli definovanému v čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy s ohledem na možnost, již má soud podle závěrečné části tohoto ustanovení, a to určit jako právo rozhodné pro pracovní smlouvu právo země, se kterou tato smlouva nejúže souvisí. Předkládající soud se konkrétně snaží získat odpověď na otázku, jaká je působnost a podmínky uplatňování tohoto posledně uvedeného ustanovení v konkrétním případě, kdy zaměstnanec plní pracovní smlouvu obvykle, dlouhodobě a nepřetržitě v jedné a téže zemi.
1. Působnost ustanovení obsaženého v čl. 6 odst. 2 druhém pododstavci Římské úmluvy
41. Soudní dvůr se má v projednávané věci zapojit do diskuze(23), která už delší dobu probíhá v právní teorii, jakož i v rámci některých vnitrostátních soudů, týkající se propojení hraničních určovatelů definovaných v čl. 6 odst. 2 druhém pododstavci Římské úmluvy s únikovou doložkou obsaženou v závěrečné části tohoto ustanovení.
42. V podstatě proti sobě stojí dvě koncepce. V prvním pojetí existuje mezi těmito dvěma ustanoveními vztah zásady a výjimky, což znamená, že případnou užší vazbu s jinou zemí lze zkoumat pouze výjimečně, a sice v případě, že je na základě domněnek určeno právo, které je pro smlouvu zjevně nevhodné. Podle druhého výkladu neexistuje mezi dotčenými ustanoveními hierarchický vztah a soud má při určování práva, které s předmětnou smlouvou nejúže souvisí, určitý rozhodovací prostor.
43. V zájmu správného pochopení tématu diskuze a objasnění mých úvah si dovoluji uvést konkrétní příklad, který je podobný případu posuzovanému v projednávané věci. Uvádím situaci, ve které byla ve Francii uzavřena smlouva mezi francouzskou společností a francouzskou státní příslušnicí, ohledně níž se mělo s největší pravděpodobností za to, že k jejímu plnění dojde ve Francii, avšak která v rámci vyslání zaměstnankyně na velmi dlouhou dobu (více než 10 let) byla v podstatě soustavně plněna v Saudské Arábii. Pokud bychom vycházeli z myšlenky, že ustanovení o výjimce uvedené v čl. 6 odst. 2 in fine Římské úmluvy se může uplatnit pouze zcela podpůrně a výjimečně, a sice v případě, že hraniční určovatel místa plnění pracovní smlouvy je zcela nevhodný, což zjevně neplatí v případě dlouhodobého plnění smlouvy na jednom a téže místě, bylo by tedy nutné bez váhání použít právo Saudské Arábie. Naproti tomu, pokud bychom vycházeli z myšlenky, že i v případě, že se má za to, že místo plnění smlouvy lze velmi snadno určit, je soud oprávněn ověřit, zda uvedená smlouva nemá případně užší vazby s jinou zemí, byla by odpověď o dost méně jednoznačná, neboť ačkoliv byla smlouva obvykle plněna v Saudské Arábii, řada skutečností s ní souvisejících směřuje spíše k určení práva francouzského.
44. Zastávám názor, že je nutné upřednostnit druhý výklad, a to z následujících důvodů.
45. Zaprvé skutečnost, že pravidlo zakotvené v čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy, podle něhož se v případě neexistence volby vyjádřené smluvními stranami použije právo místa plnění smlouvy, musí být v souladu s informacemi vyplývajícími z výše uvedených rozsudků Koelzsch a Voogsgeerd vykládáno široce, zároveň neznamená, že ochrannou doložku, upravenou v závěrečné části uvedeného čl. 6 odst. 2, by mělo být možné uplatnit pouze výjimečně, nebo dokonce, že ji v případě, že obvyklé místo výkonu práce nevyvolává žádné pochybnosti, nelze uplatnit vůbec.
46. V této souvislosti připomínám, že Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Koelzsch pouze rozhodl, že pokud je cílem článku 6 Římské úmluvy zajištění přiměřené ochrany zaměstnance, je třeba toto ustanovení vykládat tak, že zaručuje použití práva státu, v němž vykonává svou pracovní činnost spíše než práva státu sídla zaměstnavatele(24). Soudní dvůr z toho dovodil, že hraniční určovatel země, v níž zaměstnanec „obvykle vykonává svoji práci“, upravený v odst. 2 písm. a) tohoto článku, musí být vykládán široce, zatímco hraniční určovatel sídla země, v níž se nachází „provozovna, u které je zaměstnán“, stanovený v odst. 2 písm. b) téhož článku, by se měl použít v případě, že soud, který má ve věci rozhodnout, není schopen určit zemi obvyklého výkonu práce(25).
47. Mám za to, že podobný přístup byl zvolen ve výše uvedeném rozsudku Voogsgeerd, jelikož Soudní dvůr připomněl, že hraniční určovatel místa, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, se musí uplatnit přednostně(26).
48. Mimoto podotýkám, že věci, ve kterých byly vydány tyto rozsudky, se právě týkaly případů, ve kterých si smluvní strany zvolily použití práva konkrétní země (lucemburské právo), ale ukázalo se, že právo objektivně použitelné podle čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy obsahovalo kogentní ustanovení, která poskytují zaměstnancům vyšší ochranu než ustanovení obsažená v původně zvoleném právu. V první věci bylo uváděno tvrzení, že ustanovení použitelná na propouštění členů rady zaměstnanců, jejímž členem byl H. Koelzsch, poskytovala vyšší úroveň ochrany v Německu. V druhé věci byla žaloba na náhradu škody, podaná J. Voogsgeerdem z důvodu údajného protiprávního rozvázání pracovní smlouvy námořníka, kterou uzavřel se svým bývalým zaměstnavatelem podle lucemburského práva, omezena tříměsíční prekluzivní lhůtu, jež by byla podle práva použitelného v Belgii vyloučena, a dokonce by s ním byla v rozporu.
49. Podle mého názoru, i když z judikatury vycházející z výše uvedených rozsudků Koelzsch a Voogsgeerd vyplývá, že hraniční určovatel definovaný v čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy, a sice hraniční určovatel místa obvyklého plnění pracovní smlouvy, se musí v co možná nejširší míře upřednostnit před hraničním určovatelem místa provozovny, u které je zaměstnán, stanoveným v čl. 6 odst. 2 písm. b)(27), nevyplývá z ní naproti tomu, že by se použití ustanovení obsaženého v závěrečné části tohoto čl. 6 odst. 2 mělo také marginalizovat v tom smyslu, že soud by jej mohl použít pouze zcela výjimečně.
50. Podle mého názoru se hierarchie hraničních určovatelů, které mají být zohledněny pro určení rozhodného práva, uznaná Soudním dvorem, týká výlučně hraničních určovatelů stanovených v čl. 6 odst. 2 písm. a) a b) Římské úmluvy, a sice hraničního určovatele místa plnění a hraničního určovatele místa zaměstnání, a nikoliv možnosti soudu uplatnit právo země, se kterou předmětná smlouva úže souvisí podle druhého pododstavce tohoto čl. 6 odst. 2.
51. Proto zastávám názor, že i když pro účely záruky určité míry předvídatelnosti soudu přísluší, aby určil právo rozhodné pro smlouvu za použití hraničních určovatelů definovaných v čl. 6 odst. prvním pododstavci Římské úmluvy, zejména hraničního určovatele místa výkonu práce, stanoveného v tomto odst. 2 písm. a), může mít soud vždy v souladu s jasným zněním druhého pododstavce téhož odstavce za to, že se toto právo nepoužije v případě existence užší vazby s jinou zemí. Toto posledně uvedené ustanovení je nutné podle mého názoru chápat jako otevřenou kolizní normu, která může nahradit jak právo místa obvyklého výkonu práce, tak právo místa zaměstnání(28). Mimoto bych chtěl zdůraznit, že Soudní dvůr právě v bodě 51 výše uvedeného rozsudku Voogsgeerd připomněl, že předkládající soud může vzít v úvahu další skutečnosti, které se vztahují k pracovnímu poměru, pokud se zdá, že skutečnosti týkající se obou hraničních určovatelů upravených v tomto článku a související jednak s místem, kde je práce vykonávána, jednak s místem provozovny podniku, který zaměstnance zaměstnává, vedou k závěru, že pracovní smlouva vykazuje užší vazby k jiné zemi, než jsou země určené podle těchto určovatelů.
52. Zadruhé považuji tento výklad za soudržný s řešením, které přijal Soudní dvůr ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek ICF, věci, která se sice týkala ustanovení o výjimce s obecnou působností – jež má stejné znění jako ustanovení dotčené ve věci v původním řízení – uvedeného v čl. 4 odst. 5 Římské úmluvy, ale která je z důvodu uvedených níže, a navzdory zvláštním pravidlům pro určení práva rozhodného pro individuální pracovní smlouvy, do určité míry relevantní.
53. Připomínám, že mezi otázkami, které položil Hoge Raad der Nederlanden v této věci, právě pátá otázka směřovala k objasnění postavení, které je třeba přiznat hraničním určovatelům definovaným v čl. 4 odst. 2 až 4 Římské úmluvy a možnosti k uvedeným domněnkám nepřihlížet na základě odstavce 5 druhé věty téhož ustanovení, „vyplývá-li z okolností jako celku, že smlouva úžeji souvisí s jinou zemí“(29).
54. Předkládající soud tak Soudní dvůr žádal o zodpovězení otázky, zda výjimka uvedená v čl. 4 odst. 5 druhé větě Římské úmluvy musí být vykládána v tom smyslu, že k domněnkám vyplývajícím z odst. 2 až 4 uvedeného čl. 4 se nepřihlédne pouze v případě, že ze všech okolností vyplývá, že kritéria, která jsou v nich stanovena, nemají skutečnou hodnotu pro určení rozhodného práva, nebo zda k nim soud může rovněž nepřihlédnout, pokud z těchto okolností vyplývá existence užší vazby s jinou zemí. V tomto kontextu a podobně jako v případě ve věci v původním řízení přicházely v úvahu dvě možnosti. První, která omezuje možnost použití čl. 4 odst. 5 Římské úmluvy na výjimečné případy, umožňuje nepřihlédnout k obecným domněnkám pouze v případě, že nemají skutečnou hodnotu pro určení práva rozhodného pro dotčenou smlouvu. Druhá možnost, která přiznává soudu větší flexibilitu, mu umožňuje nepřihlížet k domněnkám definovaným v čl. 4 odst. 2 až 4 na základě pouhého konstatování, že dotčená smlouva má užší vazbu na jinou zemi(30).
55. Soudní dvůr měl s odkazem na Giulianovu a Lagardovu zprávu za to, že v konečném důsledku je třeba uvést požadavky předvídatelnosti práva, a tedy i právní jistoty ve smluvních vztazích, do souladu s nezbytností zachovat určitou pružnost při určování práva, a v závěru svého zkoumání dospěl ke konstatování, že čl. 4 odst. 5 Římské úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že pokud z okolností jako celku jasně vyplývá, že daná smlouva úže souvisí s jinou zemí, než je země určená na základě hraničních určovatelů stanovených v uvedených odstavcích 2 až 4, přísluší soudu, aby tyto hraniční určovatele neuplatnil a použil právo země, se kterou uvedená smlouva úže souvisí. Tato pravomoc soudu přetrvává podle Soudního dvora navzdory jeho povinnosti vždy určit rozhodné právo na základě domněnek uvedených v čl. 4 odst. 2 až 4 Římské úmluvy, které odpovídají obecnému požadavku předvídatelnosti práva, a tedy právní jistoty ve smluvních vztazích(31).
56. I když snaha o ochranu zaměstnance vedla autory Římské úmluvy k tomu, aby v oblasti individuálních pracovních smluv stanovili kolizní normy odchylující se od obecných pravidel stanovených v článcích 3 a 4 této úmluvy, tato snaha se na prvním místě projevuje, jak jsem již uvedl výše, nikoli prostřednictvím preferenčních kritérií v čl. 6 odst. 2, nýbrž použitím práva, které má s pracovní smlouvou nejužší vazby. Jak bylo podobně uvedeno v souvislosti s článkem 4 Římské úmluvy, jsou tedy pravidla uvedená v článku 6 založena rovněž na myšlence blízkosti.
2. Podmínky uplatňování ustanovení obsaženého v čl. 6 odst. 2 druhém pododstavci Římské úmluvy
57. První otázka se týká podmínek, za kterých soud nemusí uplatnit právo určené podle hraničního určovatele místa plnění pracovní smlouvy. Tato otázka vyplývá z toho, že Soudní dvůr ačkoliv si zvolil odlišný přístup, ve výše uvedeném rozsudku uvedl, že z okolností jako celku musí „jasně“ vyplývat, že daná smlouva souvisí úže s jinou zemí, než je země určená na základě jednoho z kritérií stanovených v uvedeném čl. 4 odst. 2 až 4 Římské úmluvy(32). Je třeba tuto podmínku uplatnit v případě ustanovení obsaženého v článku 6 Římské úmluvy? Nemyslím si to, a to ze dvou důvodů.
58. Zaprvé poukazuji na to, že i když ustanovení o obecné výjimce, které je v současnosti obsaženo v čl. 4 odst. 3 nařízení Řím I, převzalo výslovně do svého znění příslovce „jasně“(33), není tomu tak v případě ustanovení uvedeného v čl. 8 odst. 4 téhož nařízení, které se týká konkrétně pracovních smluv(34). Tato vůle omezit použití ustanovení o obecné výjimce, které je obsaženo v článku 4 Římské úmluvy, je podle mého názoru tím spíše prokázána, jak vyplývá z přípravných prací, že se dokonce po určitou dobu uvažovalo o jeho zrušení(35). I když se nařízení Řím I z hlediska časové působnosti jistě nepoužije na věc v původním řízení, mám nicméně v návaznosti na úvahy uvedené Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Koelzsch(36) za to, že toto nařízení představuje prvek podporující výklad Římské úmluvy, kterým je třeba se řídit.
59. Zadruhé podmínka, podle níž existence užších vazeb musí „jasně“ vyplývat z okolností konkrétního případu, je podle mého názoru odůvodněna tím, že na rozdíl od pravidel definovaných v článku 6 Římské úmluvy, která jsou inspirována myšlenkou blízkosti a zároveň myšlenkou ochrany zaměstnance, stanoví článek 4 zcela neutrální kolizní normu, která sleduje hlavně a především cíl předvídatelnosti a právní jistoty(37).
60. Podle mého názoru z toho vyplývá, že i za předpokladu, že by bylo nesporné, že plnění z pracovní smlouvy bylo dlouhodobé a nepřetržité v jedné a téže zemi, což v zásadě znamená, že se musí použít právo této země, ustanovení obsažené v čl. 6 odst. 2 druhém pododstavci úmluvy neztrácí svůj důvod existence. Pokud má totiž smlouva z hlediska místa zjevně vazby na stát, který není státem obvyklého výkonu práce, lze nadále toto ustanovení použít.
61. V projednávané věci nejde o marginalizaci významného hraničního určovatele, kterým je obecně(38) místo obvyklého výkonu práce, ale o ponechání možnosti vnitrostátnímu soudu případně tento určovatel neuplatnit v případě, že se za okolností projednávané věci zdá, že se těžiště pracovního poměru nenachází ve státě výkonu práce. Článek 6 odst. 2 druhý pododstavec Římské úmluvy musí být chápán jako ochranný mechanismus. Nesmí vést k zastínění hraničních určovatelů stanovených v tomto článku, konkrétně pak silného určovatele, kterým je právo místa výkonu práce, a tím zároveň znemožnit jakoukoliv předvídatelnost řešení, jež budou v konečném důsledku přijata.
62. V projednávané věci vycházel předkládající soud, jak se zdá, z předpokladu, že bez ohledu na místo výkonu práce, kterou M. J. Boedeker vykonávala nepřetržitě po dobou více než jedenácti let v rámci smlouvy uzavřené se společností Schlecker, nasvědčují všechny ostatní okolnosti existenci užších vazeb s Německem. Tento soud zejména zdůrazňuje, že zaměstnavatelem je německá právnická osoba, zaměstnankyně měla v době, kdy byla zaměstnána bydliště v Německu, náklady na cestu z jejího bydliště do místa výkonu práce hradil zaměstnavatel, před zavedením eura byla mzda vyplácena v německých markách, důchodový systém, jehož se zaměstnankyně účastnila, byl spravován německou institucí, příspěvky na sociální pojištění byly odváděny v Německu a pracovní smlouva vyhotovená v německém jazyce odkazovala na kogentní ustanovení německého práva.
63. Jak tedy jasně vyplývá ze znění první položené otázky, předkládající soud nežádal o upřesnění týkající se okolností, na základě nichž by bylo případně možné nepřihlížet k domněnce stanovené v čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy.
64. Mimoto jsem si vědom, že přísluší pouze vnitrostátnímu soudu, aby posoudil všechny skutečnosti, které souvisejí s pracovní smlouvou, a posoudil tu skutečnost nebo ty skutečnosti, která nebo které jsou podle něj nejvýznamnější.
65. Nicméně za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu považuji za vhodné uvést několik vodítek, které může soud případně zohlednit pro účely určení země, se kterou má smlouva nejužší vazby.
66. V tomto ohledu mám za to, že soud, který má rozhodnout v konkrétní věci, nemůže automaticky dospět k závěru, že se právo země plnění smlouvy, určené podle čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy, nemá použít pouze z důvodu, že ostatní relevantní okolnosti, s nimiž je seznámen, vzhledem ke svému počtu určují jinou zemi, ale musí při určování těžiště pracovního poměru zohlednit význam každé z uvedených okolností.
67. Pro účely konstatování existence nejužších vazeb musí být mezi všemi objektivními skutečnostmi, jež podléhají přezkumu soudu, přiznán některým skutečnostem význam menší než jiným skutečnostem.
68. Mám za to, že i když není výčet taxativní, významnými prvky vazby jsou především země, ve které zaměstnanec odvádí daně a poplatky z příjmů ze své činnosti, jakož i země, ve které se účastní sociálního pojištění a různých systémů důchodového pojištění, zdravotního pojištění a pojištění pro případ invalidity. Jak připomněla nizozemská vláda, nezávisle na zvláštních pravidlech použitelných na některé kategorie zaměstnanců, s výjimkou zvláštního případu vyslání zaměstnance, platí v oblasti příslušnosti k systému sociálního zabezpečení zásada lex loci laboris(39), která znamená, že zaměstnanec podléhá systému sociálního zabezpečení státu, ve kterém obvykle pracuje. Mám za to, že tím, že se dotyčné smluvní strany odchýlily od tohoto pravidla, jak to umožňuje relevantní základní právní úprava(40), měly v úmyslu přemístit těžiště jejich pracovního poměru do jiné země. Nicméně z hlediska zajištění přiměřené ochrany smluvní strany, která je z ekonomického a sociálního hlediska považována za slabší, bude třeba přezkoumat, zda účast na systémech sociální ochrany byla uskutečněna se společným souhlasem smluvních stran, nebo zda byla zaměstnanci uložena.
69. Rovněž se přikláním k názoru, že určitý význam je nutné přiznat skutečnostem, které byly zohledněny při stanovení mzdy a pracovních podmínek. Soud bude mít konkrétně možnost zkoumat, na základě které kolektivní smlouvy nebo mzdových tabulek byla stanovena mzda, jakož i ostatní pracovní podmínky. Tento přezkum bude podle mého názoru možné provést na základě údajů obsažených v pracovní smlouvě a dokumentech, které jsou k této smlouvě případně připojeny nebo na které tato smlouva výslovně odkazuje.
70. Naproti tomu méně významnými skutečnostmi jsou okolnosti, že strany uzavřely smlouvu v konkrétním státě, že mají určitou státní příslušnost nebo též, že si zvolily bydliště nebo sídlo v té či oné zemi. Jazyk, ve kterém byla pracovní smlouva vyhotovena, nebo skutečnost, že smlouva odkazuje na takovou či jinou měnu, by navzdory skutečnosti, že mohou tvořit relevantní skutečnosti, neměly mít rozhodující význam.
71. Ve světle všech těchto úvah navrhuji zodpovědět první předběžnou otázku tak, že ustanovení čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy musejí být vykládána v tom smyslu, že i v případě, že zaměstnanec vykonává práci, která je předmětem pracovní smlouvy, nejen obvykle, ale rovněž dlouhodobě a nepřetržitě v téže zemi, nemusí vnitrostátní soud na základě druhého pododstavce tohoto ustanovení použít právo použitelné v této zemi, vyplývá-li z okolností jako celku, že existuje užší vazba mezi uvedenou smlouvou a jinou zemí.
C – K druhé předběžné otázce
72. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda je třeba k zodpovězení první otázky kladně, aby strany pracovní smlouvy měly v úmyslu nebo si přinejmenším byly – k datu uzavření smlouvy nebo alespoň začátku jejího plnění – vědomy, že práce bude dlouhodobě a nepřetržitě vykonávána v téže zemi.
73. Vzhledem k tomu, že první otázka byla zodpovězena záporně, bylo by možné konstatovat, že odpověď na druhou otázku není již nutná. Je totiž zřejmé, že předmětem druhé otázky bylo to, zda je k tomu, aby ve věci v původním řízení v případě, že místo plnění smlouvy nevyvolává žádné pochybnosti, bylo bez dalšího vyloučeno použití ustanovení o výjimce, uvedené v závěrečné části článku 6 Římské úmluvy, nutné, aby účastníci původního řízení znali skutečné místo plnění pracovní smlouvy a věděli o dlouhém trvání této smlouvy.
74. Nicméně vzhledem k tomu, že tato otázka potenciálně a obecně odkazuje na relevanci zohlednění úmyslu nebo vědomosti smluvních stran – při uzavírání pracovní smlouvy nebo alespoň k datu začátku jejího plnění – při určení práva rozhodného pro pracovní smlouvu podle Římské úmluvy, mám za to, že může mít jistý význam.
75. V tomto ohledu bych chtěl stručně zmínit několik následujících skutečností.
76. Považuji za dostatečně zřejmé, že tuto vědomost nebo úmysl smluvní stran lze obtížně zohlednit při rozhodování, zda si tyto smluvní strany zvolily použití určitého práva takovým či jiným způsobem. Článek 3 Římské úmluvy, na který výslovně odkazuje čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy, totiž vyžaduje, že „[v]olba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu“. Pouhý úmysl nebo společná vůle stran tyto podmínky zjevně nesplňuje, neboť je lze považovat nanejvýše za výraz implicitní volby, která nesplňuje podmínky vyžadované relevantními ustanoveními.
77. Naproti tomu se přikláním k závěru, že konkrétní údaje týkající se místa plnění smlouvy, s nimiž byly smluvní strany seznámeny, mohou mít jistý význam. V důsledku toho může být záměr nebo vědomost smluvních stran v okamžiku uzavření smlouvy nebo případně k datu začátku jejího plnění, pokud je založen nebo založena na konkrétních a objektivních skutečnostech, relevantním ukazatelem pro účely určení země, se kterou má pracovní smlouva nejužší vazby.
78. Soud tedy může při přezkumu všech okolností, na základě nichž určí zemi, se kterou smlouva úže souvisí, zohlednit skutečnosti týkající se jejího plnění, se kterými byly smluvní strany skutečně seznámeny.
79. V důsledku toho navrhuji druhou otázku zodpovědět tak, že pro účely použití práva země obvyklého výkonu práce lze zohlednit konkrétní skutečnosti, které prokazují, že zaměstnavatel a zaměstnanec měli při uzavírání pracovní smlouvy nebo alespoň v okamžiku začátku výkonu práce v úmyslu, že práce bude dlouhodobě a nepřetržitě vykonávána v téže zemi, nebo si přinejmenším byli vědomi, že tomu tak bude.
VI – Závěry
80. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji odpovědět na předběžné otázky položené Hoge Raad der Nederlanden následovně:
„1) Ustanovení čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980, musejí být vykládána v tom smyslu, že i v případě, že zaměstnanec vykonává práci, která je předmětem pracovní smlouvy, nejen obvykle, ale rovněž dlouhodobě a nepřetržitě v téže zemi, nemusí vnitrostátní soud na základě druhého pododstavce tohoto ustanovení použít právo použitelné v této zemi, vyplývá-li z okolností jako celku, že existuje užší vazba mezi uvedenou smlouvou a jinou zemí.
2) Pro účely použití práva země obvyklého výkonu práce lze zohlednit konkrétní skutečnosti, které prokazují, že zaměstnavatel a zaměstnanec měli při uzavírání pracovní smlouvy nebo alespoň v okamžiku začátku výkonu práce v úmyslu, že práce bude dlouhodobě a nepřetržitě vykonávána v téže zemi, nebo si přinejmenším byli vědomi, že tomu tak bude.“