ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)
12. července 2019(*)
„Státní podpory – Režim podpory protiprávně zavedený Francií v letech 1994 až 2008 – Subvence na investice poskytnuté STIF-IDE – Rozhodnutí prohlašující režim podpory za slučitelný s vnitřním trhem – Zvýhodnění – Náhrada nákladů připadajících na plnění povinností veřejné služby – Článek 107 odst. 1 SFEU – Povinnost uvést odůvodnění“
Ve věci T‑738/17,
Syndicat Transport Île de Francie (STIF-IDF), se sídlem v Paříži (Francie), zastoupený B. Le Bretem a C. Rydzynski, advokáty,
žalobce,
proti
Evropské komisi, zastoupené L. Armati, C. Georgieva-Kecsmar a T. Maxian Ruschem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na základě článku 263 SFEU znějící na částečné zrušení rozhodnutí Komise (EU) 2017/1470 ze dne 2. února 2017 týkající se režimů podpor SA.26763 2014/C (ex 2012/NN) zavedených Francií ve prospěch provozovatelů autobusové dopravy v regionu Île-de-France (Úř. věst. 2017, L 209, s. 24),
TRIBUNÁL (první senát),
ve složení I. Pelikánová, předsedkyně, V. Valančius a U. Öberg (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobce, Syndicat Transport Île de France (odborový svaz dopravy regionu Île de France, STIF-IDF), je veřejnoprávním subjektem administrativní povahy zřízeným ordonnance no 59-151, du 7 janvier 1959, relative à l’organisation des transports de voyageurs dans la région parisienne (nařízení č. 59-151 ze dne 7. ledna 1959 o organizaci osobní dopravy v pařížském regionu; JORF ze dne 10. ledna 1959, s. 696), ve znění pozdějších předpisů.
2 Jakožto orgán organizující služby pravidelné veřejné osobní dopravy na území regionu Île-de-France (Francie) žalobce koordinuje a financuje služby veřejné dopravy zajišťované Régie autonome des transports parisiens (dopravní podnik pro veřejnou dopravu v Paříži, RATP), Société nationale des chemins de fer français (národní železniční dopravce ve Francii, SNCF) a soukromými podniky patřícími do sítě organisation professionnelle des transports d’Île-de-France (profesní organizace pro dopravu v regionu Île-de-France, Optile).
3 Rozhodnutím 2006/1161 ze dne 13. prosince 2006 žalobce zavedl dva typy po sobě následujících smluv, jejichž cílem bylo vymezit novou smluvní organizaci pro všechny linky pravidelné veřejné dopravy na území regionu Île-de-France. Smlouvy typu 1 byly uzavřeny na dobu nejvýše čtyř let, od roku 2007 do roku 2010 nebo 2011, a smlouvy typu 2 (dále jen „smlouva CT 2“) na zbývající období, až do 31. prosince 2016.
4 Smlouvy CT 2 byly předmětem dvoustranného jednání mezi žalobcem a soukromými podniky vykonávajícími činnosti pravidelné veřejné dopravy na území regionu Île-de-France (dále jen „koneční příjemci“). Mezi žalobcem a stejným podnikem mohlo být uzavřeno několik smluv CT 2. Každá smlouva CT 2 v článku 53-3 stanovila, že žalobce zaplatí finanční příspěvek signatářskému podniku jako kompenzaci za plnění povinností veřejné služby, které se na tento podnik vztahovaly podle článku 5-2 smlouvy CT 2.
5 Část C2 finančních příspěvků vyplacených žalobcem konečným příjemcům na základě smlouvy CT 2 byla určena na pokrytí všech investičních nákladů, které tito příjemci uhradili při provádění investičního záměru, který žalobce předtím schválil.
6 Dne 17. října 2008 byla k Evropské komisi podána stížnost týkající se údajně protiprávních režimů státní podpory tvořených opatřeními podpory ve prospěch některých podniků provozujících autobusovou dopravu, které v letech 1994 až 2008 zavedl na svém území region Île-de-France a poté od roku 2008 na tomtéž území žalobce, zejména ve formě příspěvků C2 poskytovaných v rámci smlouvy CT 2.
7 Dopisem ze dne 11. března 2014 informovala Komise Francouzskou republiku o rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení stanovené v čl. 108 odst. 2 SFEU. Komise zveřejněním tohoto rozhodnutí v Úředním věstníku Evropské unie (Úř. věst. 2014, C 141, s. 38) vyzvala zúčastněné strany, aby předložily připomínky k dotčeným opatřením podpory.
8 Dne 30. dubna 2014 předložila Komisi své připomínky Francouzská republika. Všechny připomínky zúčastněných stran, včetně připomínek žalobce, byly zaslány Francouzské republice, která se k nim nevyjádřila.
9 Dne 21. června 2016 obdržela Komise společné oznámení čtyř ze sedmi zúčastněných stran, které mělo vyjasnit jejich stanovisko v návaznosti na rozsudek ze dne 6. října 2015, Komise v. Andersen (C‑303/13 P, EU:C:2015:647). Dne 9. listopadu 2016 zkompletoval region Île-de-France své připomínky.
10 Dne 2. února 2017 ukončila Komise formální vyšetřovací řízení stanovené v čl. 108 odst. 2 SFEU a přijala rozhodnutí (EU) 2017/1470 týkající se režimů podpor SA.26763 2014/C (ex 2012/NN) zavedených Francií ve prospěch provozovatelů autobusové dopravy v regionu Île-de-France (Úř. věst. 2017, L 209, s. 24, dále jen „napadené rozhodnutí“).
11 V napadeném rozhodnutí Komise zejména konstatovala, že režim podpory tvořený příspěvky C2, poskytovanými žalobcem na pokrytí investičních nákladů vynaložených konečnými příjemci při provádění smlouvy CT 2 (dále jen „sporný režim podpory“), je slučitelný s vnitřním trhem. Na druhé straně dospěla k závěru, že jelikož podpora poskytnutá v rámci sporného režimu podpory nebyla oznámena a měla být kvalifikována jako „nová podpora“, uvedený režim byl protiprávně prováděn v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU.
12 Články 3 a 4 výrokové části napadeného rozhodnutí zní takto:
„Článek 3
Režim podpor protiprávně prováděný [Francouzskou republikou] ve formě příspěvků C2 poskytovaných [svazem] STIF v rámci smlouvy CT 2 je slučitelný s vnitřním trhem.
Článek 4
Toto rozhodnutí je určeno Francouzské republice.“
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
13 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 3. listopadu 2017 žalobce podal na základě článku 263 SFEU projednávanou žalobu, kterou se domáhá částečného zrušení napadeného rozhodnutí.
14 Žalobce navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí pouze v rozsahu, v němž Komise kvalifikovala příspěvky C2 poskytnuté v rámci smlouvy CT 2 jako „[protiprávně prováděný režim podpory]“;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
15 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– prohlásil žalobu za nepřípustnou;
– podpůrně zamítl žalobu a
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
K přípustnosti
16 Komise, aniž vznesla námitku nepřípustnosti samostatným podáním na základě čl. 130 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu, tvrdí, že žaloba je nepřípustná z důvodu nedostatku aktivní legitimace a právního zájmu žalobce na podání žaloby.
17 Žalobce zpochybňuje argumenty Komise. Tvrdí, že ačkoli mu není napadené rozhodnutí určeno, je oprávněn podat projednávanou žalobu.
18 V tomto ohledu je třeba připomenout, že soud Evropské unie je oprávněn posoudit podle okolností každého případu, zda řádný výkon spravedlnosti odůvodňuje zamítnutí žaloby po její meritorní stránce, aniž by předtím rozhodl o námitce nepřípustnosti (viz rozsudky ze dne 26. února 2002, Rada v. Boehringer, C‑23/00 P, EU:C:2002:118, body 51 a 52, a ze dne 14. září 2015, Brouillard v. Soudní dvůr, T‑420/13, nezveřejněný, EU:T:2015:633, bod 18).
19 Za okolností projednávaného případu má Tribunál za to, že v zájmu hospodárnosti řízení je třeba nejprve posoudit opodstatněnost žaloby, aniž předtím rozhodne o její přípustnosti.
K věci samé
20 Na podporu žaloby vznáší žalobce v podstatě dva žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU, jelikož Komise v napadeném rozhodnutí nesprávně dospěla k závěru, že sporný režim podpory nesplňuje čtvrté z kritérií stanovených v bodech 88 až 93 rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415) (dále jen „kritéria Altmark“), a proto spadá pod toto ustanovení. Druhý žalobní důvod vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění a je založen na tvrzení, podle něhož Komise dostatečně nerozvádí důvody, proč v napadeném rozhodnutí uvedla, že sporný režim podpory nesplňuje čtvrté kritérium Altmark.
21 V tomto ohledu je třeba připomenout, že tvrzení neexistence nebo nedostatečného odůvodnění má za cíl prokázat porušení podstatných formálních náležitostí, a z tohoto důvodu jako takové vyžaduje samostatné posouzení nesprávnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí, jehož přezkum je součástí přezkumu opodstatněnosti tohoto rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink's France, C‑367/95 P, EU:C:1998:154, bod 67, a ze dne 15. prosince 2005, Itálie v. Komise, C‑66/02, EU:C:2005:768, bod 26).
22 Z toho vyplývá, že druhý žalobní důvod v rozsahu, v němž směřuje ke konstatování porušení povinnosti uvést odůvodnění, je tedy třeba přezkoumat před prvním žalobním důvodem, který se týká meritorní legality napadeného rozhodnutí.
K porušení povinnosti uvést odůvodnění
23 Druhým žalobním důvodem žalobce v podstatě tvrdí, že Komise v napadeném rozhodnutí dostatečně nerozvedla důvody, pro které se domnívala, že sporný režim podpory nesplňuje čtvrté kritérium Altmark.
24 Žalobce zejména uvádí, že analýza čtvrtého kritéria Altmark provedená Komisí není v souladu se zjištěním Komise o absenci nadměrné kompenzace, k němuž došla v rámci svého přezkumu třetího kritéria Altmark. Podle jeho názoru taková absence nadměrné kompenzace nutně znamená, že příspěvky C2 představují pro územněsprávní celek nejnižší náklady a že je čtvrté kritérium Altmark splněno.
25 Žalobce kromě toho tvrdí, že Komise nevysvětlila, z jakého důvodu nebyl vzorek podniků vybraný pro účely srovnávací analýzy nákladů reprezentativní pro správně řízené podniky ve smyslu judikatury vycházející z rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415). V bodě 220 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že navzdory informacím, které jí byly předloženy, „nic nenasvědčuje tomu, že vzorek vybraný [svazem] STIF je reprezentativní pro správně řízené podniky“.
26 Komise s argumenty žalobce nesouhlasí. Připomíná, že čtyři kritéria Altmark se od sebe liší. Mimoto se domnívá, že napadené rozhodnutí a zejména analýza týkající se čtvrtého kritéria Altmark jsou dostatečně odůvodněné.
27 Je nutno připomenout, že podle čl. 296 druhého pododstavce SFEU musí právní akty obsahovat odůvodnění. Kromě toho podle čl. 41 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie zahrnuje právo na řádnou správu povinnost správních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí.
28 Mimoto je pro kvalifikaci opatření jako „státní podpory“ vyžadováno, aby byly splněny všechny podmínky stanovené v čl. 107 odst. 1 SFEU. Pro účely kvalifikace opatření jako státní podpory toto ustanovení tedy předpokládá zejména existenci výhody přiznané podniku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. října 2015, EasyPay a Finance Engineering, C‑185/14, EU:C:2015:716, body 35 a 36, jakož i citovaná judikatura).
29 V tomto ohledu podle ustálené judikatury platí, že se čl. 107 odst. 1 SFEU nevztahuje na státní zásah, který je považován za kompenzaci představující protihodnotu za plnění uskutečněná podniky‑příjemci za účelem plnění povinností veřejné služby, takže tyto podniky ve skutečnosti nejsou finančně zvýhodněny, a uvedený zásah tedy v důsledku neposkytuje těmto podnikům výhodnější soutěžní postavení oproti konkurenčním podnikům (viz rozsudek ze dne 22. října 2015, EasyPay a Finance Engineering, C‑185/14, EU:C:2015:716, bod 45 a citovaná judikatura).
30 K tomu, aby však taková kompenzace nebyla v konkrétním případě kvalifikována jako státní podpora, je třeba splnit kritéria Altmark.
31 Zaprvé tak musí být podnik-příjemce skutečně pověřen plněním povinností veřejné služby a tyto povinnosti musejí být jasně definovány. Zadruhé musí být ukazatele pro výpočet kompenzace stanoveny předem objektivním a transparentním způsobem. Zatřetí nesmí kompenzace přesáhnout to, co je nezbytné k úplnému či částečnému pokrytí nákladů vynaložených k plnění povinností veřejné služby. Začtvrté musí být úroveň nutné kompenzace určena na základě analýzy nákladů, které by průměrný podnik, správně řízený a přiměřeně vybavený k tomu, aby dostál stanoveným požadavkům veřejné služby, vynaložil při plnění těchto povinností.
32 Z toho vyplývá, že zásah státu, který nesplňuje jedno nebo více kritérií uvedených v bodě 31 výše, může být považován za státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg, C‑280/00, EU:C:2003:415, bod 94).
33 V projednávaném případě je třeba konstatovat, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, že Komise v napadeném rozhodnutí dostatečně rozvedla důvody, pro které se domnívala, že sporný režim podpory nesplňuje čtvrté kritérium Altmark. Konkrétně v bodě 220 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že ačkoli je srovnávací analýza nákladů provedená žalobcem před uzavíráním smluv CT 2 založena na přesných kvantitativních údajích a odráží vyčerpávající znalosti trhu přepravy cestujících, cílem této analýzy bylo specifikovat proměnné, které jsou přínosné pro vyjednávání provozních nákladů, a nikoli ujistiti se o tom, že náklady pokryté příspěvkem C2 odpovídají nákladům průměrného, správně řízeného a přiměřeně vybaveného podniku ve smyslu judikatury vycházející z rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415).
34 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, toto odůvodnění Komise jasně ukazuje důvody, z nichž vychází její závěr, podle kterého sporný režim podpory nesplňuje čtvrté kritérium Altmark.
35 Kromě toho argument žalobce, podle kterého Komise nevysvětlila, z jakého důvodu nebyl vzorek podniků vybraný pro účely srovnávací analýzy nákladů reprezentativní pro správně řízené podniky ve smyslu judikatury vycházející z rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415), musí být odmítnut, jelikož Komise v bodě 220 odůvodnění napadeného rozhodnutí v podstatě konstatovala, že ze spisu nevyplývá nic, co by jí umožnilo dospět k závěru, že tento vzorek toto kritérium splňuje, a žalobce neposkytl žádné upřesnění ke skutečnostem, které uvedl během správního řízení.
36 Žalobce se ve svých připomínkách v odpovědi na rozhodnutí Komise o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, pokud jde o sporný režim podpory, totiž omezil na konstatování, že srovnávací analýza nákladů byla provedena ve vztahu k „provinčním podnikům, jimž byly smlouvy zadány po veřejné soutěži“, a následně tyto podniky kvalifikoval jako „průměrné, správně řízené a přiměřené vybavené podniky“, aniž upřesnil skutečnosti, které by mohly vést k takovému závěru.
37 Za těchto podmínek nemůže být Komisi vytýkáno, že provedla pouze souhrnnou analýzu otázky, zda vzorek podniků vybraný žalobcem pro účely srovnávací analýzy nákladů nebyl reprezentativní pro správně řízené podniky ve smyslu judikatury vycházející z rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415).
38 Pokud jde o argumenty žalobce vycházející z údajného nesouladu v odůvodnění Komise v napadeném rozhodnutí, je třeba připomenout, že mezi třetím a čtvrtým kritériem Altmark zajisté existuje úzká vazba, jelikož každé z nich vyžaduje, aby se určily náklady, příjmy a zisky související s plněním povinnosti veřejné služby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2008, BUPA a další v. Komise, T‑289/03, EU:T:2008:29, bod 246).
39 Existence této úzké vazby však nevylučuje, že se čtyři kritéria Altmark od sebe liší a musí být kumulativně splněna, aby kompenzace nebyla kvalifikována jako státní podpora (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. prosince 2016, Abertis Telecom Terrestre a Telecom Castilla-La Mancha v. Komise, T‑37/15 a T‑38/15, nezveřejněný, EU:T:2016:743, bod 76).
40 V projednávaném případě je třeba každopádně konstatovat, že Komise v napadeném rozhodnutí neanalyzovala sporný režim podpory ve vztahu ke třetímu kritériu Altmark. V bodě 218 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise pouze konstatovala, že vzhledem k tomu, že byl potvrzen soulad příspěvku C2 s prvním kritériem Altmark, zbývá ještě posoudit jeho soulad s druhým, třetím a čtvrtým kritériem Altmark, a vzhledem k tomu, že tato kritéria jsou kumulativní, postačí, když prokáže, že nebylo splněno čtvrté kritérium, aby bylo možno dospět k závěru, že tento příspěvek je nositelem hospodářského zvýhodnění, a teprve poté na základě toho dospěla k tomuto závěru v bodě 221 odůvodnění napadeného rozhodnutí.
41 S ohledem na tyto skutečnosti je třeba konstatovat, že argumenty žalobce týkající se údajně vzájemně si odporujícího posouzení provedeného Komisí, pokud jde o třetí kritérium Altmark na straně jedné a čtvrté kritérium Altmark na straně druhé, jsou založeny na nesprávném pochopení napadeného rozhodnutí, takže nemohou obstát.
42 Je tedy třeba dojít k závěru, že Komise neporušila povinnost uvést odůvodnění stanovenou v článku 296 SFEU.
43 Druhý žalobní důvod tedy musí být zamítnut.
K posouzení sporného režimu podpory ve vztahu ke čtvrtému kritériu Altmark
44 Prvním žalobním důvodem žalobce tvrdí, že se Komise v napadeném rozhodnutí dopustila několika nesprávných právních posouzení a nesprávných posouzení skutkového stavu při zkoumání sporného režimu podpory ve vztahu ke čtvrtému kritériu Altmark.
45 Komise s argumenty žalobce nesouhlasí.
46 Je třeba připomenout, že podle čtvrtého kritéria Altmark platí, že pokud výběr podniku, který má být v konkrétním případě pověřen plněním povinností veřejné služby, není uskutečněn v rámci řízení o zadávání veřejných zakázek, které umožňuje vybrat uchazeče schopného poskytovat tyto služby za nejnižší náklady pro územněsprávní celek, musí být úroveň nutné kompenzace určena na základě srovnávací analýzy nákladů, které by průměrný podnik, správně řízený a přiměřeně vybavený k tomu, aby dostál stanoveným požadavkům veřejné služby, vynaložil při plnění těchto povinností, s přihlédnutím k souvisejícím příjmům a přiměřenému zisku z plnění těchto povinností (rozsudek ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg, C‑280/00, EU:C:2003:415, bod 93).
47 V projednávaném případě se Komise domnívala, že čtvrté kritérium Altmark nebylo splněno. Zejména měla v napadeném rozhodnutí za to, že výše příspěvků C2 vyplacených v rámci sporného režimu podpory nebyla vypočtena na základě srovnávací analýzy nákladů, které by správně řízený podnik ve smyslu rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415), vynaložil na poskytování totožných služeb.
48 Žalobce zaprvé tvrdí, že na rozdíl od toho, co Komise uvedla v napadeném rozhodnutí, vzorek podniků, které použil pro účely své srovnávací analýzy nákladů, byl reprezentativní pro správně řízené podniky ve smyslu rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415). Podle něj tento vzorek zahrnoval kromě provozovatelů dopravy, s nimiž uzavřel smlouvy typu 1, podniky veřejné dopravy pověřené srovnatelnými úkoly veřejné služby mimo území regionu Île-de-France, které byly zadány v rámci otevřené, transparentní a nediskriminační veřejné soutěže.
49 Zadruhé žalobce tvrdí, že Komise měla mít za to, že jeho srovnávací analýza nákladů umožnila zajistit, aby náklady na investice vynaložené konečnými příjemci odpovídaly nákladům průměrného, správně řízeného a přiměřeně vybaveného podniku ve smyslu rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415).
50 Zatřetí žalobce tvrdí, že Komise nezohlednila nástroje a metody, které použil před stanovením výše příspěvků C2, aby ověřila, že tato částka nepřekročila částku nákladů vynaložených průměrným, správně řízeným a přiměřeně vybaveným podnikem ve smyslu rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415).
51 Začtvrté žalobce tvrdí, že Komise nepřiznala dostatečnou váhu dodatečným kontrolám, které provedl u konečných příjemců. V tomto ohledu uvádí, že smlouvy CT 2 stanovily systém stálého sledování nákladů vynaložených konečnými příjemci, což umožnilo ověřit existenci, kategorii a shodu vozidel, jejichž nákup byl financován příspěvky C2 vyplacenými v rámci smluv CT 2.
52 Zapáté žalobce vytýká Komisi, že nezohlednila průzkum trhu provedený během správního řízení (příloha A 7 žaloby), ze kterého vyplývá, že průměrné náklady na kilometr, které vynaložili koneční příjemci, byly srovnatelné s náklady podniků, které působí mimo území regionu Île-de-France.
53 Komise tvrdí, že řádně zohlednila srovnávací analýzu nákladů provedenou žalobcem před uzavíráním smluv CT 2. Má však za to, že nic ve spisu jí neumožňovalo dojít k závěru, že vzorek vybraný žalobcem byl reprezentativní pro průměrné, správně řízené a přiměřeně vybavené podniky ve smyslu rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415). Kromě toho se domnívá, že průměrné hodnoty výkonnosti použité v této analýze neumožňovaly rozlišit náklady spojené s využíváním zařízení od nákladů na investice týkajících se téhož zařízení.
54 V tomto ohledu je třeba zaprvé poukázat na to, že metodické nástroje, které žalobce použil před stanovením výše příspěvků C2 za účelem řádného vedení vyjednávání o smlouvách CT 2, jakož i různé dodatečné kontroly, které provedl k ověření investic uskutečněných konečnými příjemci, nejsou relevantní nebo přinejmenším dostačující k určení, v souladu se čtvrtým kritériem Altmark, zda byla výše kompenzace stanovena na základě nákladů, které by průměrný podnik, správně řízený a přiměřeně vybavený k tomu, aby dostál stanoveným požadavkům veřejné služby, vynaložil.
55 Metodologické nástroje používané žalobcem měly totiž za cíl pouze zajistit řádné vyjednání smluv CT 2 a kontrolovat náklady skutečně vynaložené konečnými příjemci. Konkrétně žalobce ve svých písemnostech uvádí, že metodologické nástroje používané před stanovením výše části vyplacených příspěvků C2 umožňovaly provést analýzu nákladů pro každou ze subvencovaných sítí v průběhu jednání vedených v rámci smluv CT 2. Neprokázal však, že by mu tyto nástroje umožňovaly ujistit se o tom, že výše kompenzace vyplacená uvedeným příjemcům je v souladu s požadavky čtvrtého kritéria Altmark. Pokud jde o systém dodatečných kontrol zavedený žalobcem, aby se ujistil o produktivitě a kvalitě služeb poskytovaných konečnými příjemci, je třeba konstatovat, že tento systém není relevantní pro účely ověření, že částka části C2 příspěvků vyplacených před touto kontrolou byla stanovena na základě nákladů, které by průměrný podnik, správně řízený a přiměřeně vybavený k tomu, aby dostál stanoveným požadavkům veřejné služby, vynaložil.
56 Zadruhé je třeba konstatovat, že žalobce nepředložil jiné důkazy, které by byly dostatečně konkrétní k tomu, aby prokázaly, že provedl nezbytná ověření, aby se ujistil o tom, že referenční podniky použité v rámci jeho srovnávací analýzy nákladů by mohly být považovány za správně řízené a přiměřeně vybavené ve smyslu rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415).
57 Jak správně uvádí Komise, žalobce v podstatě tvrdí, že jelikož podniky usazené mimo území regionu Île-de-France, které si vybral pro účely své srovnávací analýzy nákladů, podléhaly veřejné soutěži v souladu s požadavky loi no 93-122, du 29 janvier 1993, relative à la prévention de la corruption et à la transparence de la vie économique et des procédures publiques (zákon č. 93-122 ze dne 29. ledna 1993 o předcházení korupci a o transparentnosti hospodářského života a veřejných postupů; JORF ze dne 30. ledna 1993, s. 1588, dále jen „zákon Sapin“), musí být bez dalšího považovány za správně řízené podniky ve smyslu rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415).
58 Z judikatury přitom vyplývá, že s výjimkou případů, kdy je volba podniku-příjemce uskutečněna v rámci postupu zadávání veřejných zakázek, čtvrté kritérium Altmark vyžaduje, aby byly parametry zohledněné pro stanovení výše kompenzace založeny na příkladu průměrného podniku, který je správně řízen a přiměřeně vybaven, aby byl s to vyhovět nezbytným požadavkům veřejné služby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. září 2015, Viasat Broadcasting UK v. Komise, T‑125/12, EU:T:2015:687, bod 82).
59 V tomto ohledu je nutno připomenout, že účelem hledání takového podniku je určit co nejoptimálnější výši kompenzace, která je považována za nezbytnou ke splnění zadaného úkolu veřejné služby, a zamezit tomu, aby byly v rámci výpočtu výše kompenzace zohledněny jako reference vysoké náklady neefektivního podniku.
60 V projednávaném případě sice žalobce uvádí, že svou srovnávací analýzu nákladů založil na průměrných hodnotách nebo parametrech podniků, které kromě pouhé účasti ve veřejné soutěži stanovené zákonem Sapin získaly na konci této soutěže smlouvy, neposkytuje přesné informace o podmínkách tohoto řízení a pouze uvádí, že je toto řízení svými účinky a svým účelem blízké zadávacímu řízení.
61 Žalobce zejména tvrdí, že veřejná soutěž stanovená zákonem Sapin měla „prokazatelné pozitivní účinky na pokles cen a kontrolu nákladů [delegování veřejné služby] v dotčených odvětvích“. Neprokázal však přesně, jak toto řízení, a zejména výběrová kritéria používaná v této souvislosti, umožňovala určitou úroveň veřejné soutěže srovnatelnou s úrovní, která charakterizuje zadávací řízení pro účely zadávání veřejných zakázek. Kromě toho neuvádí žádné podrobnosti týkající se údajného poklesu cen a nevysvětluje, jak by tento pokles umožnil zajistit, aby zakázky zadané na konci řízení stanoveného zákonem Sapin byly provedeny podniky, které tyto smlouvy získaly, za nejnižší náklady pro územněsprávní celek.
62 Kromě toho skutečnost, že údaje zohledněné žalobcem, zejména údaje týkající se průměrných nákladů na kilometr (příloha A 7 žaloby), neumožňují rozlišit náklady na investice, které jsou jediné relevantní v rámci srovnání s částkou přidělenou na příspěvek C2, od ostatních nákladů vzniklých podnikům vybraným za účelem provedení srovnávací analýzy nákladů. Žalobce ostatně v tomto ohledu uvádí, že smlouvy podniků působících mimo území regionu Île-de-France, které analyzoval, „určitě“ nezahrnují všechny náklady na investice, a zejména na nákup provozního zařízení.
63 Za těchto podmínek se Komise v bodě 220 odůvodnění napadeného rozhodnutí správně domnívala, že srovnávací analýza nákladů žalobce se zabývá především provozními proměnnými, jako je například cestovní rychlost autobusů nebo počet hodin jízdy jednotlivých vozidel, jistě užitečnými pro vyjednávání provozních nákladů a stanovení příspěvku C1 (rovněž poskytnutého v rámci smluv CT 2 a zaměřeného konkrétně na kompenzaci vzniklých provozních nákladů), které však neumožňovaly se ujistit o tom, že investiční náklady pokryté příspěvkem C2 odpovídaly nákladům průměrného, správně řízeného a přiměřeně vybaveného podniku ve smyslu rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415).
64 Je tedy třeba dojít k závěru, že důkazy předložené žalobcem neumožňují prokázat, že posouzení sporného režimu podpory provedené Komisí v napadeném rozhodnutí s ohledem na čtvrté kritérium Altmark by bylo stiženo nesprávným právním posouzením nebo posouzením skutkového stavu.
65 Vzhledem k tomu, že kritéria stanovená v rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415), jsou kumulativní, Komisi stačí prokázat, že pouze jedno z těchto kritérií nebylo splněno, aby mohla konstatovat, že sporný režim podpory konečné příjemce hospodářsky zvýhodnil, a proto představuje režim státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.
66 V důsledku toho je třeba první žalobní důvod, jakož i žalobu v plném rozsahu zamítnout.
K nákladům řízení
67 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
68 Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobce neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (první senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Syndicat Transport Île-de-France (STIF-IDF) ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. července 2019.
Podpisy.
Obsah