ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (šestého senátu)
13. června 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 1999/70/ES – Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS – Pracovní smlouvy na dobu určitou ve veřejném sektoru – Zaměstnanci ve služebním poměru bez definitivy – Ustanovení 5 – Opatření, jejichž cílem je předcházet a sankcionovat zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou“
Ve spojených věcech C‑331/22 a C‑332/22,
jejichž předmětem jsou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, které podal Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 17 de Barcelona (provinciální správní soud č. 17 v Barceloně, Španělsko) rozhodnutími ze dne 12. května 2022 a 6. května 2022, došlými Soudnímu dvoru dne 17. května 2022 a dne 19. května 2022, v řízeních
KT
proti
Dirección General de la Función Pública, adscrita al Departamento de la Presidencia de la Generalitat de Catalunya (C‑331/22),
a
HM,
VD
proti
Departamento de Justicia de la Generalitat de Catalunya (C‑332/22),
SOUDNÍ DVŮR (šestý senát),
ve složení: P. G. Xuereb, vykonávající funkci předsedy senátu, A. Kumin (zpravodaj) a I. Ziemele, soudci,
generální advokát: N. Emiliou,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za KT: B. Salellas Vilar, abogado,
– za HM a VD: J. Araúz de Robles Dávila, abogado,
– za Dirección General de la Función Pública, adscrita al Departamento de la Presidencia de la Generalitat de Catalunya, a Departamento de Justicia de la Generalitat de Catalunya: B. Bernad Sorjús, letrada,
– za španělskou vládu: A. Gavela Llopis, jako zmocněnkyně,
– za řeckou vládu: V. Baroutas a M. Tassopoulou, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi: I. Galindo Martín, D. Recchia a N. Ruiz García, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené dne 18. března 1999 (dále jen „rámcová dohoda“), která je obsažena v příloze směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1999, L 175, s. 43; Zvl. vyd. 05/03, s. 368).
2 Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporů ve věci C‑331/22 mezi KT a Dirección General de la Función Pública, adscrita al Departamento de la Presidencia de la Generalitat de Catalunya [generální ředitelství (GŘ) pro veřejnou službu spadající pod předsednictví Autonomního společenství Katalánsko, Španělsko] a ve věci C‑332/22 mezi HM a VD na jedné straně a Departamento de Justicia de la Generalitat de Catalunya (ministerstvo spravedlnosti vlády autonomního společenství Katalánsko, Španělsko) na straně druhé ohledně kvalifikace pracovního poměru mezi dotčenými osobami a dotyčnou veřejnou správou.
Právní rámec
Unijní právo
3 Článek 2 první pododstavec směrnice 1999/70 stanoví:
„Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí [a] musí přijmout veškerá nezbytná opatření, která jim umožní kdykoli zaručit výsledky stanovené touto směrnicí. […]“
4 Ustanovení 1 rámcové dohody zní:
„Účelem této rámcové dohody je
[…]
b) vytvořit rámec, který zabrání zneužití vyplývajícímu z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů uzavřených na dobu určitou.“
5 Ustanovení 4 rámcové dohody, nadepsané „Zásada zákazu diskriminace“, v bodě 1 stanoví:
„Pokud jde o pracovní podmínky, nesmí být se zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou zacházeno méně příznivě než se srovnatelnými zaměstnanci v pracovním poměru na dobu neurčitou pouze z toho důvodu, že mají pracovní smlouvu nebo pracovní poměr na dobu určitou, pokud odlišné zacházení nelze ospravedlnit objektivními důvody.“
6 Ustanovení 5 rámcové dohody, nadepsané „Opatření k předcházení zneužití“, stanoví:
„1. K předcházení zneužití vznikajícímu využitím po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, pokud žádná právní opatření pro předcházení zneužití neexistují, zavedou členské státy po konzultaci se sociálními partnery, v souladu s vnitrostátními právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi, nebo sociální partneři, způsobem, který přihlédne k potřebám specifických odvětví nebo kategorií zaměstnanců, jedno nebo více z následujících opatření:
a) objektivní důvody ospravedlňující obnovení těchto pracovních smluv a poměrů;
b) maximální celkové trvání po sobě jdoucích pracovních smluv a poměrů na dobu určitou;
c) počet obnovení těchto smluv a poměrů.
2. Členské státy po konzultaci se sociálními partnery nebo sociální partneři případně stanoví podmínky, za jakých jsou pracovní smlouvy nebo poměry na dobu určitou:
a) považovány za ‚po sobě jdoucí‘,
b) považovány za uzavřené na dobu neurčitou.“
Španělská právní úprava
Ústava
7 Článek 23 odst. 2 Constitución española (španělská ústava) (dále jen „Ústava“) stanoví, že občané „mají právo na rovný přístup k funkcím a pracovním místům ve veřejné službě, nestanoví-li zákon jinak“.
8 Článek 103 odst. 3 Ústavy zejména stanoví, že zákon definuje postavení státních zaměstnanců a upravuje přístup k veřejné službě v souladu se zásadami zásluh a způsobilosti.
Právní předpisy o pracovních smlouvách na dobu určitou
– Zákoník práce
9 Článek 15 odst. 3 Real Decreto Legislativo 2/2015, por el que se aprueba el texto refundido de la Ley del Estatuto de los Trabajadores (královské legislativní nařízení 2/2015, kterým se schvaluje přepracované znění zákoníku práce) ze dne 23. října 2015 (BOE č. 255 ze dne 24. října 2015, s. 100224), ve znění použitelném na skutkové okolnosti sporů v původních řízeních (dále jen „zákoník práce“), stanoví, že „[s]mlouvy na dobu určitou uzavřené v rozporu se zákonem se považují za smlouvy uzavřené na dobu neurčitou“.
10 Článek 15 odst. 5 zákoníku práce stanoví:
„Aniž jsou dotčena ustanovení [odst.] 1 písm. a) a [odst.] 2 a 3 tohoto článku, nabývají zaměstnanci, kteří byli v období 30 měsíců zaměstnáni s přerušením nebo nepřetržitě na dobu delší než 24 měsíců za účelem obsazení stejného nebo jiného pracovního místa v rámci téhož podniku nebo téže skupiny podniků na základě nejméně dvou smluv na dobu určitou bez ohledu na to, zda byli zaměstnáni přímo podnikem, nebo byli přiděleni agenturami práce, a to podle totožných nebo odlišných smluvních podmínek na dobu určitou, postavení stálých pracovníků. […]“
– EBEP
11 Článek 10 texto refundido de la Ley del Estatuto Básico del Empleado Público (přepracované znění zákona o základním služebním řádu zaměstnanců ve veřejné službě), schváleného Real Decreto Legislativo 5/2015 por el que se aprueba el Texto Refundido de la Ley del Estatuto Básico del Empleado Público (královské legislativní nařízení 5/2015, kterým se schvaluje přepracované znění zákona o základním služebním řádu zaměstnanců ve veřejné službě) ze dne 30. října 2015 (BOE č. 261 ze dne 31. října 2015, s. 103105), ve znění použitelném na skutkové okolnosti sporů v původních řízeních (dále jen „EBEP“), stanoví:
„1. Dočasnými úředníky jsou osoby, které jsou z výslovně odůvodněné potřeby a naléhavosti do tohoto postavení jmenovány za účelem plnění úkolů náležejících kariérním úředníkům, pokud nastane některý z následujících případů:
a) existence uvolněných pracovních míst, která nemohou být obsazena kariérními úředníky;
b) dočasné zastoupení kariérních úředníků;
c) provádění programů dočasné povahy, jejichž doba trvání nesmí překročit tři roky, s možností prodloužení o dvanáct měsíců na základě zákonů v oblasti veřejné služby, které byly přijaty k provedení tohoto řádu;
d) nadměrný nárůst nebo nahromadění práce po dobu nejvýše šesti měsíců v průběhu dvanácti měsíců.
2. Dočasní úředníci jsou vybíráni na základě zrychlených řízení, která v každém případě dodržují zásady rovnosti, zásluh, způsobilosti a veřejnosti.
3. Služební poměr dočasných úředníků končí, kromě případů stanovených v článku 63, pomine-li důvod jejich jmenování.
4. V případě uvedeném v odstavci 1 písm. a) tohoto článku jsou volná pracovní místa obsazená dočasnými úředníky zahrnuta do nabídky zaměstnání ve veřejné službě v období, kdy došlo k jejich jmenování, nebo není-li to možné, v následujícím období, ledaže bylo rozhodnuto o zrušení pracovního místa.
5. Na dočasné úředníky se vztahují obecná pravidla platná pro stálé úředníky, je-li to slučitelné s povahou jejich postavení […]“
12 Článek 70 EBEP stanoví:
„1. K pokrytí personálních potřeb hrazených z rozpočtových prostředků, které má být zajištěno přijetím nových zaměstnanců, se použije nabídka zaměstnání ve veřejném sektoru nebo jiný podobný nástroj řešení personálních potřeb, což s sebou nese uspořádání odpovídajících výběrových řízení na plánovaná pracovní místa s početní rezervou [10 %] a stanovení maximální lhůty pro zveřejnění oznámení. Nabídka zaměstnání ve veřejném sektoru musí být učiněna nebo podobný nástroj využit ve lhůtě tří let, kterou nelze prodloužit.
2. Nabídka zaměstnání ve veřejném sektoru nebo podobný nástroj, schválené každý rok řídícími orgány veřejné správy, se zveřejňují v příslušném úředním věstníku.
[…]“
– Zákon 20/2021
13 Ley 20/2021, de medidas urgentes para la reducción de la temporalidad en el empleo público (zákon 20/2021 o naléhavých opatřeních ke snížení dočasné povahy zaměstnání ve veřejném sektoru) ze dne 28. prosince 2021 (BOE č. 312 ze dne 29. prosince 2021, s. 165067, dále jen „zákon 20/2021“) implicitně nahradil Real Decreto-ley 14/2021 de medidas urgentes para la reducción de la temporalidad en el empleo público (královské legislativní nařízení 14/2021 o naléhavých opatřeních k omezení dočasné povahy zaměstnání ve veřejném sektoru), ze dne 6. července 2021 (BOE č. 161, ze dne 7. července 2021, s. 80375) a změnil některá ustanovení EBEP.
14 Článek 2 zákona 20/2021, nadepsaný „Proces stabilizace zaměstnání na dobu určitou“, stanoví:
„1. Pro účely stabilizace zaměstnání na dobu určitou a kromě ustanovení čl. 19 odst. 1 bodu 6 Ley 3/2017 de Presupuestos Generales del Estado para el año 2017 [(zákon 3/2017 o souhrnném státním rozpočtu na rok 2017), ze dne 27. června 2017 (BOE č. 153 ze dne 28. června 2017, s. 53787) a čl. 19 odst. 1 bodu 9 Ley 6/2018 de Presupuestos Generales del Estado para el año 2018 [(zákon 6/2018, kterým se stanoví souhrnný státní rozpočet na rok 2018), ze dne 3. července 2018 (BOE č. 161 ze dne 4. července 2018, s. 66621), tento zákon povoluje dodatečnou míru přeměny pracovních míst obsazených zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou na pracovní místa obsazená kariérními úředníky, tzv. stabilizační sazba [‚tasa de estabilización‘], která zahrnuje pracovní místa strukturální povahy stanovená v rozpočtu zastávaná nepřetržitě a na dobu určitou po dobu nejméně tří let před 31. prosincem 2020, a to bez ohledu na to, zda jsou tato pracovní místa zahrnuta do seznamů pracovních míst, rozpisů zaměstnanců nebo jiných forem organizace lidských zdrojů uplatňovaných v jednotlivých orgánech veřejné správy.
Aniž je dotčeno první přechodné ustanovení, jsou pracovní místa dotčená procesy stabilizace zaměstnanosti podle čl. 19 odst. 1 bodu 6 zákona 3/2017 o souhrnném státním rozpočtu na rok 2017 a čl. 19 odst. 1 bodu 9 zákona 6/2018, kterým se stanoví souhrnný státní rozpočet na rok 2018, zahrnuta do procesu stabilizace zaměstnanosti popsaného v předchozím pododstavci, za podmínky, že byla zahrnuta do odpovídajících nabídek stabilizace zaměstnanosti ve veřejném sektoru a nebyla vypsána ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo pokud byla vypsána a nebyla obsazena po ukončení výběrového řízení.
2. Nabídky zaměstnání, kterými se provádějí procesy stabilizace uvedené v odstavci 1 a nový proces stabilizace, budou schváleny a zveřejněny v příslušných úředních věstnících před 1. červnem 2022 a budou koordinovány příslušnými orgány veřejné správy.
Oznámení o výběrových řízeních na obsazení míst uvedených v nabídkách zaměstnání ve veřejném sektoru se zveřejní do 31. prosince 2022.
Tato výběrová řízení budou dokončena do 31. prosince 2024.
3. Míra obsazení pracovních míst zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou musí být nižší než [8 %] strukturálních pracovních míst.
4. Provedení těchto výběrových řízení, která ve všech případech zaručují dodržování zásad volné hospodářské soutěže, rovnosti, zásluh, způsobilosti a veřejnosti, může být předmětem jednání v každé z oblastí obecné státní správy, autonomních společenství a územních samosprávných celků a Comisión de Coordinación del Empleo Público [(Komise pro koordinaci zaměstnanosti ve veřejném sektoru, Španělsko)] může přijmout opatření k umožnění koordinace provádění těchto řízení mezi jednotlivými orgány veřejné správy.
Aniž jsou dotčena případná ustanovení předpisů o veřejné službě specifických pro každou veřejnou správu nebo zvláštních předpisů, je systémem výběru výběrové řízení na základě kvalifikačních předpokladů a zkoušek, přičemž [40 %] celkové známky se přidělí kolu výběru na základě kvalifikačních předpokladů, při němž se v rámci kolektivního vyjednávání stanoveného v čl. 37 odst. 1 písm. c) [EBEP] zohlední převážně relevantní odborná praxe, stupnice, kategorie nebo rovnocenné zařazení, přičemž uskutečnění kola na základě zkoušek nemusí být vylučovací.
Mechanismy mobility nebo interního povyšování před obsazením pracovních míst jsou slučitelné s procesy stabilizace, pokud tak stanoví zvláštní odvětvové předpisy nebo předpisy jednotlivých orgánů veřejné správy.
5. Tyto procesy musí nutně nabízet strukturální pracovní místa obsazená zaměstnanci na dobu určitou a jejich provedení nemůže v žádném případě vést ke zvýšení výdajů nebo počtu zaměstnanců.
6. Dočasní úředníci nebo smluvní zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou, jejichž smlouva je orgánem veřejné správy vypovězena z důvodu neúspěchu ve výběrovém řízení uskutečněném za účelem stabilizace, i když byli v aktivní službě, mají nárok na finanční náhradu ve výši dvaceti dnů pevně stanovené odměny za každý odpracovaný rok, přičemž období kratší než jeden rok se vypočítají poměrně k odpracovaným měsícům, a to maximálně do výše dvanácti měsíců.
Pro smluvní zaměstnance na dobu určitou odpovídá tato náhrada rozdílu mezi maximální pevně stanovenou odměnou za každý odpracovaný rok v maximální výši dvanácti měsíců a náhradou, na kterou má zaměstnanec nárok z důvodu ukončení pracovní smlouvy, přičemž doby kratší než jeden rok se vypočítají poměrně k odpracovaným měsícům. V případě, že je uvedená náhrada přiznána soudní cestou, jsou částky započteny.
Neúčast uchazeče nebo uchazečky ve výběrovém řízení za účelem stabilizace jim v žádném případě nezakládá nárok na jakoukoli finanční náhradu.
7. Aby bylo možné sledovat nabídku, osvědčí orgány veřejné správy ministerstvu financí a veřejné služby prostřednictvím státního sekretariátu pro rozpočet a výdaje počet strukturálních pracovních míst obsazených na dobu určitou zjištěný v každé z dotčených oblastí.“
15 Šesté dodatečné ustanovení zákona 20/2021 stanoví:
„Ve výjimečných případech a v souladu s čl. 61 odst. 6 a 7 [EBEP] zveřejní orgány veřejné správy výzvu k podávání přihlášek ve formě výběrového řízení na základě kvalifikačních předpokladů na pracovní místa, která splňují požadavky stanovené v čl. 2 odst. 1 a byla obsazena nepřetržitě na dobu určitou před 1. lednem 2016.
Tato výběrová řízení uspořádaná pouze jednou mohou být předmětem jednání v každé oblastí státní správy, autonomních společenství a územních samosprávných celků a v každém případě dodržují lhůty stanovené tímto zákonem.“
16 Osmé dodatečné ustanovení zákona 20/2021 stanoví:
„Proces stabilizace uvedený v šestém dodatečném ustanovení kromě toho ve svých výzvách k podání přihlášek zahrnuje volná pracovní místa strukturální povahy zastávaná zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou, kteří mají pracovní poměr takové povahy před 1. lednem 2016.“
– Zákon 40/2015
17 Článek 87 odst. 5 Ley 40/2015 Régimen Jurídico del Sector Público (zákon 40/2015 o právním režimu veřejného sektoru) ze dne 1. října 2015 (BOE č. 236 ze dne 2. října 2015, s. 89411, ve znění Ley 11/2020, Presupuestos Generales del Estado para el 2021 (zákon 11/2020, kterým se stanoví souhrnný státní rozpočet na rok 2021), ze dne 30. prosince 2020 (BOE č. 341 ze dne 31. prosince 2020, s. 125958) (dále jen „zákon 40/2015“) umožňuje zaměstnancům soukromých společností, kteří přechází do veřejného sektoru, vykonávat stejné funkce jako kariérní úředníci v postavení pracovníka na tzv. „zbytkovém místě, jež má zaniknout“ (a extinguir).
Spory v původních řízeních a předběžné otázky
Věc C‑331/22
18 Dne 5. května 2005 byla KT jmenována zaměstnankyní ve služebním poměru bez definitivy na vedoucí pozici ve správě Generalitat de Catalunya (Autonomní společenství Katalánska, Španělsko). Od tohoto data byla několikrát po sobě dočasně jmenována v rámci této veřejné správy, přičemž k poslednímu z těchto jmenování došlo dne 5. srpna 2015. Jmenování KT bylo výsledkem výběrového řízení vedeného zejména v souladu se zásadami zásluh, způsobilosti a rovnosti stanovenými v čl. 103 odst. 3 Ústavy.
19 Po zahájení původního řízení ve věci C‑331/22 vyhlásila žalovaná v původním řízení veřejné výběrové řízení za účelem obsazení mimo jiné pracovního místa zastávaného KT. Posledně uvedená tedy navrhla přijetí předběžného opatření směřujícího k vyloučení tohoto pracovního místa z tohoto výběrového řízení. Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 17 de Barcelona (provinciální správní soud č. 17 v Barceloně, Španělsko), který je předkládajícím soudem v této věci, tomuto návrhu vyhověl.
20 Žalobkyně v původním řízení před předkládajícím soudem tvrdí, že jelikož od svého nástupu do služebního poměru zastávala volné pracovní místo a toto pracovní místo nebylo nabídnuto, je třeba jí za účelem nápravy zneužití po sobě jdoucích dočasných jmenování ve vztahu k ní přiznat postavení zaměstnance v pracovním poměru na dobu neurčitou (tzv. „indefinido no fijo“) nebo podpůrně přijmout opatření, které s sebou nese zachování jejího pracovního místa.
21 Žalovaná v původním řízení má naproti tomu za to, že v souladu s ustálenou judikaturou Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) nelze dočasný pracovní poměr zaměstnance ve služebním poměru bez definitivy přeměnit na stálý pracovní poměr. Rovněž popírá, že by došlo k jakémukoli zneužití. Konečně tvrdí, že zákon 20/2021, který stanoví účinná opatření k omezení zneužívání dočasného zaměstnání ve veřejném sektoru, každopádně umožňuje napravit situaci zaměstnanců ve služebním poměru bez definitivy.
22 Předkládající soud uvádí, že žalobkyně v původním řízení podala návrh na zahájení řízení ve věci C‑331/22 v době, kdy vnitrostátní právo nestanovilo žádné právní následky v případě zneužití dočasného zaměstnání ve veřejném sektoru. Zákon 20/2021, jehož některá ustanovení jsou použitelná na spor v původním řízení v této věci, však zavádí opatření za účelem omezení takového zneužívání. Předkládající soud má však pochybnosti o slučitelnosti tohoto zákona s rámcovou dohodou.
23 Za těchto podmínek se Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 17 de Barcelona (provinciální správní soud č. 17 v Barceloně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) [Zákon 20/2021] stanoví jako jediné sankční opatření uspořádání výběrových řízení spolu s odškodněním výhradně pro oběti zneužití [dočasného zaměstnávání], které v uvedených výběrových řízeních neuspějí. Porušuje uvedený zákon ustanovení 5 [rámcové dohody], když ponechává bez sankce zneužití, k nimž došlo vůči dočasným zaměstnancům veřejné správy, kteří v uvedených výběrových řízeních uspěli, když je sankce vždy nezbytná a úspěšné absolvování uvedeného výběrového řízení není sankčním opatřením, které splňuje požadavky směrnice [1999/70], jak stanovil Soudní dvůr EU v usnesení ze dne 2. června 2021, SUSH a CGT Sanidad de Madrid (C‑103/19, EU:C:2021:460)?
2) Je-li odpověď na [první] otázku kladná a zákon 20/2021 nestanoví jiná účinná opatření k postihu zneužívání po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou nebo zneužívajícího prodlužování pracovní smlouvy na dobu určitou, je to, že právní předpisy nestanovují, že v případě po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou nebo zneužívajícího prodlužování pracovní smlouvy na dobu určitou dochází k přeměně na pracovní smlouvu na dobu neurčitou, v rozporu s ustanovením 5 [rámcové dohody], jak stanovil Soudní dvůr EU v usnesení ze dne 30. září 2020[, Câmara Municipal de Gondomar (C‑135/20, EU:C:2020:760)]?
3) Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) ve svých rozsudcích č. 1425/2018 a č. 1426/2018 ze dne 26. září 2018, judikatuře potvrzené jeho rozsudkem č. 1534/2021 ze dne 20. prosince 2021, rozhodl, že opatření, které je třeba přijmout v situaci zneužívání dočasného zaměstnávání, může spočívat v tom, že zaměstnanec veřejné správy, který je obětí zneužití, zůstane nadále v režimu nejistoty zaměstnání, dokud orgán veřejné správy, který ho zaměstnává, nerozhodne, že existuje strukturální potřeba, a nevyhlásí odpovídající výběrová řízení – jichž se mohou zúčastnit i uchazeči, kteří nebyli obětí uvedeného zneužití dočasného zaměstnávání – za účelem obsazení místa stálými nebo kariérními zaměstnanci veřejné správy. Porušuje citovaná judikatura ustanovení 5 [rámcové dohody], když vyhlášení otevřeného výběrového řízení a úspěšné absolvování tohoto výběrového řízení není sankčním opatřením, které splňuje požadavky směrnice [1999/70], jak stanovil Soudní dvůr EU v usnesení ze dne 2. června 2021, SUSH a CGT Sanidad de Madrid (C‑103/19, EU:C:2021:460)?
4) Je-li odpověď na [třetí] otázku kladná a judikatura Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) nestanoví jiná účinná opatření k postihu zneužívání po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou nebo zneužívajícího prodlužování pracovní smlouvy na dobu určitou, je to, že judikatura nestanoví, že v případě po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou nebo zneužívajícího prodlužování pracovní smlouvy na dobu určitou dochází k přeměně na pracovní smlouvu na dobu neurčitou, v rozporu s ustanovením 5 rámcové dohody v příloze směrnice [1999/70], jak stanovil Soudní dvůr EU v usnesení ze dne 30. září 2020[, Câmara Municipal de Gondomar (C‑135/20, EU:C:2020:760)]?
5) Pokud právní předpisy přijaté k provedení ustanovení 5 [rámcové dohody] porušují unijní právo tím, že nestanoví žádné konkrétní sankční opatření, které by zaručovalo splnění cílů této unijní normy a ukončení nestability zaměstnání veřejných zaměstnanců, musí vnitrostátní soudní orgány rozhodnout o přeměně dočasného pracovního poměru zneužívající povahy na stálý pracovní poměr, lišící se od pracovního poměru úředníka, který však oběti zneužití zajišťuje stabilitu zaměstnání, aby se zabránilo tomu, že uvedené zneužití zůstane bez sankce a budou ohroženy cíle ustanovení 5 [rámcové dohody], třebaže vnitrostátní právní předpisy tuto přeměnu nestanoví, za předpokladu, že tomuto dočasnému pracovnímu poměru předcházelo veřejné výběrové řízení, které splňovalo zásady rovnosti, zásluh a způsobilosti?“
Věc C‑332/22
24 HM pracuje od 14. prosince 1984 jako zaměstnankyně ve služebním poměru bez definitivy u justiční správy v Katalánsku. Ke dni zahájení původního řízení ve věci C‑332/22 přesáhl počet jejích odsloužených let u této správy 37 let. Její pracovní poměr byl konkretizován různými jmenováními a uzavřením různých smluv. HM již více než 8 let zastává volné místo procesního a správního správce u Juzgado de lo Penal no 3 de Vilanova i la Geltrú (provinciální trestní soud č. 3 ve Vilanova i la Geltrú, Španělsko).
25 VD pracuje od 15. května 1991 jako zaměstnankyně ve služebním poměru bez definitivy u justiční správy v Katalánsku. V období od tohoto data do 31. května 2012 byla jmenována do různých soudních orgánů v Barceloně. Dne 20. června 2012 ji Cuerpo de Tramitación Procesal y Administrativa (procesní a správní řízení, Španělsko) u Juzgado de lo Penal no 3 de Barcelona (provinciální trestní soud č. 3 v Barceloně, Španělsko) jmenoval zaměstnankyní ve služebním poměru bez definitivy. VD zastává toto volné místo od posledně uvedeného data, tedy více než 9 let.
26 Před Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 17 de Barcelona (provinciální správní soud č. 17 v Barceloně), který je stejně jako ve věci C‑331/22 předkládajícím soudem ve věci C‑332/22, uvádějí žalobkyně v původním řízení, že během všech let činnosti v rámci justiční správy v Katalánsku vykonávaly stejné funkce jako kariérní úředníci ve srovnatelné situaci, a tudíž pokrývaly potřeby, které nejsou dočasné, naléhavé a výjimečné, ale jsou běžné, trvalé a stálé. Je nutné určit, zda dotyčný orgán veřejné správy zneužil po sobě jdoucí pracovní smlouvy nebo poměry na dobu určitou, což je neslučitelné s ustanovením 5 rámcové dohody. Podle nich vzhledem k tomu, že španělské právo nestanoví ve veřejném sektoru opatření umožňující sankcionovat takové zneužití, musí být sankcí, která má být v tomto sektoru uplatněna, přeměna jejich pracovního poměru na pracovní poměr na dobu neurčitou, a to získáním postavení kariérního úředníka nebo podpůrně přeměnou zneužívajícího pracovního poměru na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou srovnatelný se služebním poměrem kariérních úředníků. Ještě podpůrněji navrhují, aby jim dotyčný orgán veřejné správy přiznal právo setrvat na pracovních místech, která v současnosti zastávají, jakožto zaměstnanci s definitivou. Konečně se domáhají zaplacení částky 18 000 eur nebo přiměřené částky z titulu sankce za zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, jehož obětí se údajně staly.
27 Žalovaná v původním řízení naproti tomu tvrdí, že nedošlo ke zneužití, jelikož výzvy k podávání přihlášek na pracovní místa zastávaná žalobkyněmi v původním řízení byly zveřejněny téměř každý rok. Dále odkazuje na zákon 20/2021, který umožňuje nápravu situace žalobkyň v původním řízení.
28 Za těchto podmínek se Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 17 de Barcelona (provinciální správní soud č. 17 v Barceloně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Jsou opatření stanovená v rozsudcích Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) č. 1425/2018 a č. 1426/2018 ze dne 26. září 2018, v nichž vyjádřené stanovisko platí do dnešního dne (30. listopadu 2021) – spočívající v ponechání státního zaměstnance, poškozeného zneužitím [po sobě jdoucích smluv na dobu určitou], ve stejném režimu zneužívajícího využití smluv na dobu určitou, dokud zaměstnavatel-veřejná správa neurčí, zda existuje strukturální potřeba, a nevyhlásí příslušná výběrová řízení na obsazení místa stálými nebo kariérními státními zaměstnanci – opatřeními, která splňují požadavky na sankci podle ustanovení 5 [rámcové dohody]?
Anebo se naopak, pokud tato opatření vedou k udržování poměru na dobu určitou a nedostatku ochrany do doby, než se zaměstnavatel-veřejná správa nahodile rozhodne vyhlásit výběrové řízení na obsazení pracovního místa stálým zaměstnancem, jehož výsledek je nejistý, neboť tato řízení jsou otevřena i uchazečům, kteří se nestali poškozenými v důsledku takového zneužití, jedná o opatření, která nelze chápat jako odrazující sankční opatření ve smyslu ustanovení 5 [rámcové dohody] ani jako opatření zaručující splnění jejích cílů?
2) Pokud vnitrostátní soud v souladu se svou povinností sankcionovat, v každém případě, zjištěné zneužití (sankce je ‚nezbytná‘ a ‚okamžitá‘), dospěje k závěru, že zásada konformního výkladu neumožňuje zajistit užitečný účinek směrnice [1999/70], aniž dojde k výkladu vnitrostátního práva contra legem, a to právě proto, že vnitrostátní právo členského státu nezavedlo žádné sankční opatření k provedení ustanovení 5 [rámcové dohody] ve veřejném sektoru; musí vnitrostátní soud uplatnit úvahy uvedené v rozsudcích ze dne 17. dubna 2018, Egenberger (C‑414/16, EU:C:2018:257), nebo ze dne 15. dubna 2008, Impact (C‑268/06, EU:C:2008:223), tedy že články 21 a 47 Listiny základních práv Evropské unie [dále jen ‚Listina‘] umožňují upuštění od uplatnění ustanovení vnitrostátního práva, která brání zajištění plné účinnosti směrnice [1999/70], i když mají ústavní sílu?
Musí být proto zneužívající dočasný pracovní poměr přeměněn na stálý pracovní poměr, který je stejný nebo srovnatelný s pracovním poměrem srovnatelných stálých státních zaměstnanců, čímž by se zaměstnanci poškozenému zneužíváním poskytla stabilita zaměstnání, aby se zabránilo tomu, že zneužívání zůstane nepotrestáno a že bude ohrožovat cíle a užitečný účinek ustanovení 5 [rámcové dohody], i když je takováto přeměna zakázána vnitrostátním právem, judikaturou Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) nebo by mohla být v rozporu s [Ústavou]?
3) Soudní dvůr v rozsudcích ze dne 25. října 2018, Sciotto (C‑331/17, EU:C:2018:859), a ze dne 13. ledna 2022, MIUR a Ufficio Scolastico Regionale per la Campania (C‑282/19, EU:C:2022:3), rozhodl, že ustanovení 5 [rámcové dohody] brání takové vnitrostátní právní úpravě, která vylučuje některé státní zaměstnance z působnosti pravidel, jež sankcionují zneužívání využití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, pokud ve vnitrostátním právním řádu neexistuje žádné jiné účinné opatření postihující uvedené zneužití. Ve španělském právu mimoto neexistuje žádné opatření postihující zneužívání ve veřejném sektoru, které by se vztahovalo na zaměstnance zaměstnané v rámci po sobě jdoucích pracovních poměrů na dobu určitou.
Ukládá uplatnění této judikatury Soudního dvora a unijní zásady rovnosti povinnost přeměnit dočasné státní zaměstnance, kteří jsou poškození takovýmto zneužitím, na stálé nebo kariérní státní zaměstnance ve veřejném sektoru, tak aby se na ně vztahovaly stejné důvody pro ukončení a zánik pracovního poměru, které se vztahují na tyto stálé nebo kariérní zaměstnance, když v soukromém sektoru článek 15 [zákoníku práce] ukládá povinnost přeměnit dočasné zaměstnance, kteří pracovali pro téhož zaměstnavatele déle než 24 měsíců v období 30 měsíců, na stálé zaměstnance, a když čl. 8[7] odst. [5] [zákona č. 40/2015] při uplatnění vnitrostátního práva umožňuje zaměstnancům soukromých společností a subjektů, kteří přecházejí do veřejného sektoru, vykonávat stejné funkce jako kariérní státní zaměstnanci s podmínkou zániku, a tudíž podléhají stejným důvodům pro ukončení pracovního poměru jako tito kariérní státní zaměstnanci?
4) Podmínky související s ukončením pracovního poměru a náležitosti ukončení pracovní smlouvy jsou součástí ‚pracovních podmínek‘ obsažených v bodě 4 [rámcové dohody] (rozsudky ze dne 13. března 2014, Nierodzik, C‑38/13, EU:C:2014:152, body 27 a 29, a ze dne 14. září 2016, de Diego Porras, C‑596/14, EU:C:2016:683, body 30 a 31).
V této souvislosti je Soudní dvůr v případě záporné odpovědi na [třetí otázku] žádán, aby určil, zda je stabilizace dočasných státních zaměstnanců, kteří se stali poškozenými tímto zneužitím, tím, že se na ně uplatní stejné důvody pro ukončení pracovního poměru a propuštění jako na srovnatelné kariérní nebo stálé státní zaměstnance, aniž získají toto postavení, opatřením, které jsou vnitrostátní orgány povinny uplatnit podle ustanovení 4 a 5 [rámcové dohody] a zásady konformního výkladu, neboť vnitrostátní právní úprava pouze zakazuje získat postavení stálého nebo kariérního zaměstnance osobám, které nesplňují určité podmínky, a stabilizace těchto zaměstnanců za uvedených podmínek nevede k získání tohoto postavení?
5) Článek 15 [zákoníku práce] stanoví maximální dobu trvání smluv na dobu určitou na dva roky s tím, že po uplynutí této doby již není potřeba, na kterou se smlouva vztahuje, dočasná nebo výjimečná, ale běžná a stabilní, což zaměstnavatele v soukromém sektoru zavazuje k přeměně pracovního poměru na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou. Článek 10 EBEP mimoto ve veřejném sektoru ukládá povinnost zahrnout volná pracovní místa obsazená dočasnými nebo smluvními zaměstnanci do veřejné nabídky zaměstnání v roce jmenování, a pokud to není možné, do nabídky následujícího roku (tedy ve lhůtě maximálně dvou let), aby mohlo být místo obsazeno stálým nebo kariérním státním zaměstnancem.
Je za těchto podmínek třeba dospět k závěru, že ke zneužívání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou ve veřejném sektoru dochází od okamžiku, kdy zaměstnavatel-veřejná správa neobsadí pracovní místo, které zastává dočasný státní zaměstnanec, stálým nebo kariérním zaměstnancem ve lhůtách stanovených vnitrostátními předpisy, tedy od okamžiku, kdy toto místo není zahrnuto do veřejné nabídky zaměstnání v maximální lhůtě dvou let od jmenování dočasného nebo smluvního zaměstnance, s povinností propustit jej prostřednictvím realizace této nabídky zaměstnání ve veřejné správě v maximální lhůtě tří let stanovené v článku 70 EBEP?
6) Je [zákon 20/2021] v rozporu s unijními zásadami legality a zákazu zpětné účinnosti sankčních ustanovení obsaženými mimo jiné v článku 49 [Listiny], neboť stanoví jako sankci za zneužití dočasného zaměstnání výběrová řízení, která se uplatní, i když jednání nebo opomenutí, které představují protiprávní jednání – a tedy zneužití – a jejich namítnutí byla uskutečněna a došlo k nim několik let před přijetím zákona 20/2021?
7) Je [zákon 20/2021] tím, že stanoví jako sankční opatření vyhlášení výběrového řízení a odškodnění pouze ve prospěch osob poškozených zneužitím, které v tomto výběrovém řízení neuspějí, v rozporu s ustanovením 5 [rámcové dohody] a směrnicí [1999/70], neboť ponechává bez sankce zneužití, k němuž dochází u dočasných státních zaměstnanců, kteří byli úspěšní v tomto výběrovém řízení, ačkoli je sankce vždy nezbytná a úspěšné absolvování tohoto výběrového řízení není sankčním opatřením, které by splňovalo požadavky [uvedené] směrnice, jak uvádí Soudní dvůr v usnesení ze dne 2. června 2021 SUSH a CGT Sanidad de Madrid (C‑103/19, EU:C:2021:460)?
Nebo je [zákon 20/2021] tím, že omezuje přiznání odškodnění na zaměstnance, kteří byli poškozeni tímto zneužíváním a neuspěli ve výběrovém řízení, a vylučuje tento nárok u zaměstnanců, kteří byli poškození zneužíváním a následně získali postavení stálého zaměstnance na základě takového výběrového řízení, v rozporu se směrnicí [1999/70], a zejména bodem 45 usnesení Soudního dvora ze dne 2. června 2021, SUSH a CGT Sanidad de Madrid (C‑103/19, EU:C:2021:460), podle něhož organizace výběrových řízení otevřených státním zaměstnancům, kteří byli zneužívajícím způsobem jmenováni v rámci po sobě jdoucích pracovních poměrů na dobu určitou, sice umožňuje těmto zaměstnancům usilovat o získání stálého a stabilního pracovního místa, a tudíž o přístup k postavení stálého zaměstnance, nezbavuje to však členské státy povinnosti stanovit vhodné opatření k řádnému postihu zneužívání po sobě jdoucích pracovních smluv a pracovních poměrů na dobu určitou?
8) Je [zákon 20/2021] tím, že stanoví, že výběrová řízení zaměřená na snížení počtu dočasně zaměstnaných osob ve veřejném sektoru musí proběhnout ve lhůtě tří let, tedy do 31. prosince 2024, a tím, že stanoví jako sankci odškodnění, které má být obdrženo v okamžiku ukončení pracovního poměru nebo propuštění osoby, která byla poškozena zneužíváním, v rozporu s ustanovení 5 [rámcové dohody] s ohledem na usnesení ze dne 9. února 2017, Rodrigo Sanz (C‑44[3]/16, EU:C:2017:109), nebo rozsudky ze dne 14. září 2016, Pérez López (C‑16/15, EU:C:2016:679), a ze dne 21. listopadu 2018, de Diego Porras (C‑619/17, EU:C:2018:936), neboť tím u zaměstnance, který je poškozený zneužíváním, dochází k udržování nebo prodlužování této situace zneužívání, nedostatečné ochrany a nejistoty v zaměstnání, což oslabuje užitečný účinek směrnice [1999/70] až do doby, kdy je tento zaměstnanec nakonec propuštěn a může obdržet uvedené odškodnění?
9) Porušuje [zákon 20/2021] tím, že v rámci provádění směrnice [1999/70] přiznává nižší nároky, než jsou ty, které vyplývají z vnitrostátního práva, zásadu rovnocennosti, neboť:
– zákon č. 11/2020 změnil čl. 87 odst. [5] zákona č. 40/2015, a při uplatnění vnitrostátního práva umožňuje zaměstnancům soukromých společností, kteří přechází do veřejného sektoru, vykonávat stejné funkce jako kariérní státní zaměstnanci, přičemž se na ně vztahují stejné důvody pro ukončení pracovního poměru, i když úspěšně neabsolvovali výběrové řízení, s podmínkou zániku, zatímco [zákon č. 20/2021] při uplatnění unijního práva neumožňuje, aby státní zaměstnanci, kteří byli vybráni na základě výběrových řízení podléhajících zásadám rovnosti, veřejnosti a volné soutěže, nadále vykonávali stejné funkce jako kariérní státní zaměstnanci, přičemž se na ně vztahují stejné důvody pro propuštění;
– článek 15 zákoníku práce ve znění [Real Decreto Legislativo] 1/1995, [por el que se aprueba el texto refundido de la Ley del Estatuto de los Trabajadores (královské legislativní nařízení 1/1995, kterým se schvaluje přepracované znění zákoníku práce) ze dne 24. března 1995 (BOE č. 75 ze dne 29. března 1995, s. 9654)], tedy před přijetím směrnice [1999/70], umožňuje – při uplatnění vnitrostátního práva – přeměnu zaměstnanců v soukromém sektoru, kteří pracují u téhož zaměstnavatele déle než dva roky, na stálé zaměstnance, zatímco při uplatnění unijního práva jsou zaměstnanci ve veřejném sektoru, kteří jsou poškozeni zneužíváním, odškodněni pouze 20 dny platu za rok služby s limitem 12 měsíčních platů a přeměna na pracovní poměr na dobu neurčitou je zakázána;
– článek 32 a násl. [zákona č. 40/2015] zakotvují zásadu plného odškodnění, která veřejné správě ukládá povinnost nahradit veškerou škodu, kterou svým jednáním způsobila poškozeným, a přesto je při použití unijního práva odškodnění ve prospěch zaměstnanců poškozených zneužíváním a priori omezeno, a to jak co do výše (20 dnů platu za rok služby), tak časově (maximálně 12 měsíčních platů).
10) Je [zákon č. 20/2021 tím, že stanoví jako jediné skutečné sankční opatření odškodnění ve výši 20 dnů platu za rok služby ve prospěch zaměstnanců poškozených zneužitím, kteří nebyli úspěšní ve výběrovém řízení, v rozporu s judikaturou Soudního dvora stanovenou v rozsudku ze dne 7. března 2018, Santoro (C- 494/16, EU:C:2018:166), podle níž ve veřejném sektoru k dosažení souladu se směrnicí [1999/70] nepostačuje odškodnění, ale musí jej doprovázet další dodatečná, účinná, přiměřená a odrazující sankční opatření?
11) Je [zákon č. 20/2021] tím, že stanoví odškodnění pro zaměstnance poškozené zneužitím, kteří neuspěli ve výběrovém řízení, ve výši 20 dní platu za rok služby s limitem 12 měsíčních platů, v rozporu s unijními zásadami týkajícími se přiměřeného odškodnění v plné výši a proporcionality, neboť vylučuje ztrátu výdělku a další odškodňovací nebo kompenzační pojmy, jako jsou například pojmy vyplývající z ušlé příležitosti (pojem použitý Soudním dvorem v rozsudku ze dne 7. března 2018, Santoro (C‑494/16, EU:C:2018:166)]; nemožnosti získat postavení stálého zaměstnance z důvodu neuskutečnění výběrových řízení ve lhůtách stanovených vnitrostátními předpisy nebo nemožnosti dosáhnout povýšení; nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nedostatečné ochrany vyplývající z celkové situace nejistoty zaměstnání; ukončení pracovního poměru zaměstnance poškozeného zneužitím, který má určitý věk a pohlaví (například ženy starší 50 let), kdy neexistuje alternativní trh práce; nebo snížení starobního důchodu?
12) Je [zákon č. 20/2021] tím, že stanoví horní hranici odškodnění ve výši 20 dnů platu za rok služby a 12 měsíčních platů, v rozporu s unijním právem, s ohledem na rozsudky ze dne 2. srpna 1993, Marshall (C‑271/91, EU:C:1993:335), a ze dne 17. prosince 2015, Arjona Camacho (C‑407/14, EU:C:2015:831), podle nichž unijní právo brání tomu, aby náhrada újmy, kterou osoba utrpěla v důsledku propuštění, byla omezena předem stanovenou horní hranicí?“
Řízení před Soudním dvorem
29 Rozhodnutím ze dne 19. září 2023 byly věci C‑331/22 a C‑332/22 v souladu s čl. 54 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora spojeny pro účely rozsudku.
K pravomoci Soudního dvora a přípustnosti žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce
30 Žalované v původních řízeních a španělská vláda mají v první řadě za to, že Soudní dvůr nemá pravomoc odpovědět na žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jelikož předkládající soud těmito žádostmi žádá Soudní dvůr, aby vyložil sankční opatření stanovená zákonem č. 20/2021 a rozhodl o souladu těchto opatření s rámcovou dohodou. Podle této vlády tyto žádosti znamenají požadavek, aby Soudní dvůr vydal obecně závazné poradní stanovisko k pojmu „zaměstnanec ve služebním poměru bez definitivy“, jak je stanoven španělským právem.
31 V druhé řadě žalované v původních řízeních a španělská vláda tvrdí, že žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v rozsahu, v němž se týkají opatření obsažených v zákoně č. 20/2021 nebo vyplývají z judikatury Tribunal Supremo (Nejvyšší soud), překračují předmět sporů v původních řízeních, a tudíž nastolují hypotetický problém.
32 Žalobkyně v původních řízeních totiž požadují pouze to, aby byl jejich dočasný pracovní poměr přeměněn na pracovní poměr na dobu neurčitou, aniž by se tyto žádosti opíraly o tato opatření nebo o tuto judikaturu. Tak například zaprvé odškodnění za ukončení pracovního poměru v případě neúspěchu ve výběrovém řízení stanovené v článku 2 zákona č. 20/2021, zadruhé účast v tomto výběrovém řízení jakožto prostředek k získání stálého pracovního místa nebo zatřetí opatření, zavedené judikaturou Tribunal Supremo (Nejvyšší soud), spočívající v setrvání na pracovním místě až do uspořádání odpovídajícího výběrového řízení a jeho dokončení, představují opatření, která nejsou předmětem sporů v původních řízeních, a nejsou tedy pro řešení těchto sporů nijak relevantní.
33 V tomto ohledu je třeba připomenout, že systém spolupráce zavedený článkem 267 SFEU je založen na jasné dělbě funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem. V rámci řízení zahajovaného na základě tohoto článku přísluší výklad vnitrostátních ustanovení soudům členských států, a nikoli Soudnímu dvoru, takže Soudnímu dvoru nepřísluší, aby se vyjadřoval ke slučitelnosti norem vnitrostátního práva s ustanoveními práva unijního. Soudní dvůr má naproti tomu pravomoc k tomu, aby vnitrostátnímu soudu poskytl veškeré poznatky k výkladu unijního práva, které mu umožní posoudit slučitelnost norem vnitrostátního práva s unijní právní úpravou (rozsudek ze dne 25. října 2018, Sciotto, C‑331/17, EU:C:2018:859, bod 27 a citovaná judikatura).
34 Je také třeba připomenout, že v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené článkem 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Týkají-li se tudíž položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout [rozsudek ze dne 3. června 2021, Ministero dell’Istruzione, dell’Università e della Ricerca – MIUR a další (Univerzitní výzkumní pracovníci), C‑326/19, EU:C:2021:438, bod 35 a citovaná judikatura].
35 Z toho vyplývá, že k otázkám týkajícím se unijního práva se váže domněnka relevance. Soudní dvůr proto může odmítnout rozhodnout o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané vnitrostátním soudem pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijní normy nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny [viz rozsudek ze dne 3. června 2021, Ministero dell’Istruzione, dell’Università e della Ricerca – MIUR a další (Univerzitní výzkumní pracovníci), C‑326/19, EU:C:2021:438, bod 36 a citovaná judikatura].
36 I když je v projednávané věci pravda, že doslovný obsah otázek položených předkládajícím soudem v rámci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vybízí Soudní dvůr k tomu, aby se vyjádřil ke slučitelnosti ustanovení vnitrostátního práva s unijním právem, nebrání nic Soudnímu dvoru, aby podal předkládajícímu soudu užitečnou odpověď a poskytl mu poznatky k výkladu unijního práva, které jemu samotnému umožní rozhodnout o slučitelnosti vnitrostátního práva s unijním právem (viz rozsudek ze dne 25. října 2018, Sciotto, C‑331/17, EU:C:2018:859, bod 28 a citovaná judikatura).
37 Ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce jednoznačně vyplývá, že předkládající soud bude muset v rámci řešení sporů v původních řízeních určit vnitrostátní opatření, která v souladu s požadavky vyplývajícími ze směrnice 1999/70 umožňují sankcionovat zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou.
38 Za těchto podmínek není zjevné, že výklad ustanovení 5 rámcové dohody požadovaný předkládajícím soudem nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporů v původních řízeních, nebo že otázky týkající se vnitrostátních opatření zmíněných v bodě 32 tohoto rozsudku jakožto opatření, která v souladu s požadavky směrnice 1999/70 postihují zneužití dotyčných dočasných pracovních poměrů, nastolují hypotetický problém.
39 Po tomto upřesnění však podstatou šesté otázky předkládajícího soudu položené ve věci C‑332/22 je, zda zásady legality a zákazu zpětné účinnosti trestněprávních ustanovení, uvedené zejména v článku 49 Listiny, brání zpětnému použití takové vnitrostátní právní úpravy, jako je zákon č. 20/2021, v rozsahu, v němž za účelem snížení míry dočasných pracovních míst stanoví opatření, která jsou méně příznivá pro pracovníky poškozené zneužitím po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou než dřívější vnitrostátní právní úprava.
40 Je přitom nutno konstatovat, že zásady legality a zákazu zpětné účinnosti trestněprávních ustanovení nejsou použitelné v situaci, kdy dotčená vnitrostátní ustanovení nemají takovou povahu, ale stanoví – jak uvádí předkládající soud – naléhavá opatření, která jsou určena ke snížení míry zaměstnání na dobu určitou ve veřejném sektoru, a za tímto účelem ukládají dotčené veřejné správě, aby za určitých podmínek uspořádala výběrová řízení nebo vyplatila odškodnění zaměstnancům, s nimiž byly uzavřeny po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou.
41 Za těchto podmínek je zjevné, že výklad unijního práva požadovaný v rámci šesté otázky položené ve věci C‑332/22 nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení. V souladu s judikaturou uvedenou v bodě 35 tohoto rozsudku musí být tudíž tato otázka prohlášena za nepřípustnou.
42 Z výše uvedených úvah vyplývá, že Soudní dvůr má pravomoc rozhodnout o žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce a že žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou přípustné, s výjimkou šesté otázky položené ve věci C‑332/22.
K předběžným otázkám
K páté otázce položené ve věci C‑332/22
43 Podstatou páté otázky předkládajícího soudu položené ve věci C‑332/22, kterou je třeba zkoumat na prvním místě, je, zda musí být ustanovení 5 rámcové dohody vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, podle kterých se použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou ve veřejném sektoru stává zneužívajícím, jestliže dotčená veřejná správa nedodržuje lhůty stanovené vnitrostátním právem pro obsazení pracovního místa zastávaného dotyčným dočasným zaměstnancem z důvodu, že po uplynutí této těchto lhůt tyto po sobě jdoucí pracovní smlouvy nebo poměry na dobu určitou nepokrývají dočasné, ale stálé a trvalé potřeby této správy.
44 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustanovení 1 rámcové dohody je jejím účelem zejména vytvořit rámec, který zabrání zneužití vyplývajícímu z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů uzavřených na dobu určitou.
45 Účelem ustanovení 5 rámcové dohody je naplňovat tento cíl, a sice stanovit pravidla pro využívání po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, jež je považováno za potenciální zdroj zneužívání na úkor pracovníků, tím, že upravuje několik ustanovení zaručujících minimální ochranu, která mají sloužit k tomu, že bude bráněno nejistotě v situaci zaměstnanců (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 26 a citovaná judikatura).
46 Ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody proto ukládá členským státům, aby s cílem zabránit zneužití vyplývajícímu z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou účinně a závazně přijaly alespoň jedno z opatření v něm vyjmenovaných, pokud jejich vnitrostátní právo neobsahuje rovnocenná právní opatření. Tři opatření takto vyjmenovaná v bodě 1 písm. a) až c) uvedeného ustanovení se týkají objektivních důvodů ospravedlňujících obnovení těchto pracovních smluv a poměrů, nejdelšího možného celkového trvání těchto po sobě jdoucích pracovních smluv a poměrů a počtu obnovení těchto smluv a poměrů [rozsudek ze dne 3. června 2021, Ministero dell’Istruzione, dell’Università e della Ricerca – MIUR a další (Univerzitní výzkumní pracovníci), C‑326/19, EU:C:2021:438, bod 56 a citovaná judikatura].
47 Členské státy mají v tomto ohledu prostor pro uvážení, jelikož se mohou rozhodnout pro použití jednoho nebo několika opatření vyjmenovaných v ustanovení 5 bodu 1 písm. a) až c) rámcové dohody anebo stávajících rovnocenných právních opatření, a to vše s přihlédnutím k potřebám specifických odvětví nebo kategorií zaměstnanců [rozsudek ze dne 3. června 2021, Ministero dell’Istruzione, dell’Università e della Ricerca – MIUR a další (Univerzitní výzkumní pracovníci), C‑326/19, EU:C:2021:438, bod 57 a citovaná judikatura].
48 Ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody tím vytyčuje členským státům obecný cíl spočívající v zabránění takovému zneužívání, přičemž jim však ponechává volbu prostředků k jeho dosažení za předpokladu, že tím neohrozí účel nebo užitečný účinek rámcové dohody [rozsudek ze dne 3. června 2021, Ministero dell’Istruzione, dell’Università e della Ricerca – MIUR a další (Univerzitní výzkumní pracovníci), C‑326/19, EU:C:2021:438, bod 58 a citovaná judikatura].
49 Ze znění ustanovení 5 rámcové dohody, jakož i z ustálené judikatury však vyplývá, že se uvedené ustanovení použije pouze v případě po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, takže na smlouvu, která je zcela první nebo jedinou pracovní smlouvou na dobu určitou, se ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody nevztahuje [viz rozsudek ze dne 3. června 2021, Ministero dell’Istruzione, dell’Università e della Ricerca – MIUR a další (Univerzitní výzkumní pracovníci), C‑326/19, EU:C:2021:438, bod 52 a citovaná judikatura].
50 V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí ve věci C‑332/22 vyplývá, že pracovní poměry mezi žalobkyněmi v původním řízení a dotčenou veřejnou správou byly konkretizovány postupnými jmenováními nebo uzavřením po sobě jdoucích smluv na dobu určitou. S výhradou ověření, která přísluší předkládajícímu soudu, je tudíž ustanovení 5 rámcové dohody použitelné na situace v původním řízení v této věci.
51 Kromě toho je nutno připomenout, že dočasné nahrazení zaměstnance za účelem uspokojení dočasných potřeb zaměstnavatele v oblasti pracovních sil může v zásadě představovat „objektivní důvod“ ve smyslu ustanovení 5 bodu 1 písm. a) této rámcové dohody (rozsudek ze dne 19. března 2020, Sánchez Ruiz a další, C‑103/18 a C‑429/18, EU:C:2020:219, bod 72 a citovaná judikatura).
52 V tomto ohledu Soudní dvůr zaprvé upřesnil, že nelze připustit, aby pracovní smlouvy na dobu určitou mohly být obnovovány za účelem stálého a trvalého plnění úkolů dotyčné služby, které spadají mezi obvyklé činnosti dotyčných zaměstnanců (rozsudek ze dne 19. března 2020, Sánchez Ruiz a další, C‑103/18 a C‑429/18, EU:C:2020:219, bod 75 a citovaná judikatura).
53 Obnovování pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou za účelem pokrytí potřeb, které nemají ve skutečnosti dočasnou povahu, nýbrž jsou stálé a trvalé, totiž není totiž odůvodněné ve smyslu ustanovení 5 bodu 1 písm. a) rámcové dohody, neboť takovéto použití pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou je v přímém rozporu s předpokladem, z něhož vychází rámcová dohoda, a sice že pracovní smlouvy na dobu neurčitou představují obecnou formu pracovněprávních vztahů, přestože pracovní smlouvy na dobu určitou jsou pro zaměstnávání v určitých odvětvích či pro výkon určitých povolání nebo činností charakteristické (rozsudek ze dne 19. března 2020, Sánchez Ruiz a další, C‑103/18 a C‑429/18, EU:C:2020:219, bod 76 a citovaná judikatura).
54 Dodržování ustanovení 5 bodu 1 písm. a) rámcové dohody tedy vyžaduje, aby bylo konkrétně ověřeno, že účelem po sobě jdoucího obnovování pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou je pokrytí dočasných potřeb a že takové vnitrostátní ustanovení, jako je ustanovení dotčené ve věci v původním řízení, není ve skutečnosti využíváno k uspokojení trvalých a dlouhodobých personálních potřeb dotyčného zaměstnavatele (rozsudek ze dne 19. března 2020, Sánchez Ruiz a další, C‑103/18 a C‑429/18, EU:C:2020:219, bod 77 a citovaná judikatura).
55 Zadruhé měl Soudní dvůr za to, že vnitrostátní opatření, které upravuje uspořádání výběrových řízení za účelem obsazení pracovních míst s konečnou platností, která jsou dočasně zastávaná zaměstnanci v poměru na dobu určitou, v požadovaných lhůtách, může zamezit prodlužování nejistého postavení těchto pracovníků, jelikož zajišťuje, aby pracovní místa, která zastávají, byla s konečnou platností rychle obsazena (viz rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 64 a citovaná judikatura).
56 Uspořádání takových řízení v požadovaných lhůtách tedy v zásadě umožňuje zabránit zneužití pramenícímu z využívání po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou při čekání na to, až tato pracovní místa budou s konečnou platností obsazena (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 65 a citovaná judikatura).
57 Soudní dvůr měl rovněž za to, že vnitrostátní právní předpisy, které upravují uspořádání výběrových řízení za účelem definitivního obsazení pracovních míst, která jsou dočasně zastávaná zaměstnanci v poměru na dobu určitou, jakož i lhůta za tímto účelem přesně stanovená, která však neumožňuje zajistit, aby taková řízení byla skutečně uspořádána, podle všeho nejsou s to zabránit zneužívání po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou ze strany dotyčného zaměstnavatele (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 67 a citovaná judikatura).
58 V této souvislosti je třeba připomenout, že Soudnímu dvoru nepřísluší se vyjadřovat k výkladu ustanovení vnitrostátního práva, neboť tato úloha náleží příslušným vnitrostátním soudům, které musí určit, zda ustanovení použitelné vnitrostátní právní úpravy splňují požadavky uvedené v ustanovení 5 rámcové dohody (viz rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 50 a citovaná judikatura).
59 Je tedy na předkládajícím soudu, aby posoudil, v jakém rozsahu podmínky pro použití, jakož i účinné provedení příslušných ustanovení vnitrostátního práva činí z těchto ustanovení odpovídající opatření, které brání zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou (viz rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 51 a citovaná judikatura).
60 Soudní dvůr však při rozhodování o předběžné otázce případně může podat upřesňující vysvětlení, a poskytnout tím uvedeným soudům vodítko pro jejich posuzování (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 52 a citovaná judikatura).
61 V projednávaném případě předkládající soud upřesňuje, že španělské právní předpisy stanoví pravidla, na jejichž základě lze mít za to, že použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů se stává zneužívajícím, pokud tyto pracovní smlouvy nebo poměry přesahují dobu dvou let, a to z důvodu, že v takovém případě uvedené pracovní smlouvy nebo pracovní poměry nepokrývají dočasné, ale stálé a trvalé potřeby dotyčného zaměstnavatele. Co se týče zaměstnanců ve veřejném sektoru, čl. 10 odst. 4 EBEP stanoví, že volná pracovní místa obsazená dočasnými zaměstnanci jsou zahrnuta do veřejné nabídky zaměstnání, aby byla obsazena kariérním úředníkem ve lhůtě nejvýše dvou let od jmenování dočasného zaměstnance. Podle článku 70 EBEP přísluší správě ukončit tytéž pracovní smlouvy nebo poměry na dobu určitou prostřednictvím realizace této veřejné nabídky zaměstnání v maximální lhůtě tří let.
62 S výhradou ověření příslušejících předkládajícímu soudu se nezdá, že by takové vnitrostátní ustanovení, jako je článek 10 EBEP, stanovilo obecné a abstraktní oprávnění k použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, ale omezuje uzavírání takových smluv na účely uspokojení v podstatě dočasných potřeb.
63 Z předkládacího rozhodnutí ve věci C‑332/22 dále vyplývá, že vnitrostátní ustanovení uvedená v bodě 61 tohoto rozsudku obsahují rovněž opatření uvedená v ustanovení 5 bodu 1 písm. b) a c) rámcové dohody, a sice zaprvé omezení maximální celkové doby trvání po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou a zadruhé maximální počet obnovení těchto smluv nebo poměrů, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.
64 Z předkládacího rozhodnutí ve věci C‑332/22 však rovněž vyplývá, že po sobě jdoucí jmenování žalobkyň v původním řízení v této věci nebo uzavření po sobě jdoucích smluv těmito žalobkyněmi neuspokojovala pouze dočasné potřeby justiční správy v Katalánsku, ale jejich cílem bylo uspokojit stálé a trvalé personální potřeby v rámci této správy. Z tohoto předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že ke dni podání žalob zaměstnávala uvedená správa tyto žalobkyně po více než 37 let nebo 17 po sobě jdoucích let a uvedené žalobkyně vykonávaly úkoly, které spadají do běžné činnosti stálých zaměstnanců. Je třeba dodat, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava uvedená v bodě 61 tohoto rozsudku, by rovněž vedla k riziku zneužití po sobě jdoucích smluv nebo poměrů na dobu určitou, pokud by nebyla dodržena zákonná povinnost obsadit pracovní místa dočasně obsazená zaměstnanci ve služebním poměru bez definitivy v uvedené lhůtě. S ohledem na skutkové okolnosti uvedené ve zmíněném předkládacím rozhodnutí přitom takové riziko v projednávané věci vyvstalo.
65 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na pátou otázku položenou ve věci C‑332/22 odpovědět tak, že ustanovení 5 rámcové dohody musí být vykládáno v tom smyslu, že nebrání vnitrostátním právním předpisům, podle kterých se použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou ve veřejném sektoru stává zneužívajícím, pokud dotčená veřejná správa nedodržuje lhůty stanovené vnitrostátním právem pro obsazení pracovního místa zastávaného dotyčným dočasným zaměstnancem, neboť v takové situaci tyto po sobě jdoucí pracovní smlouvy nebo poměry na dobu určitou nepokrývají dočasné, ale stálé a trvalé potřeby této správy.
K první a třetí otázce položeným ve věci C‑33l/22, jakož i k první a sedmé až dvanácté otázce položeným ve věci C‑332/22
66 Podstatou první a třetí otázky předkládajícího soudu položených ve věci C‑331/22, jakož i první a sedmé až dvanácté otázky položených ve věci C‑332/22, které je třeba zkoumat společně a na druhém místě, je, zda musí být ustanovení 5 rámcové dohody ve spojení se zásadami rovnocennosti a proporcionality, jakož i zásadou úplné náhrady vzniklé újmy, vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní judikatuře a právním předpisům, které jako opatření, jejichž cílem je postihovat zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, stanoví ponechání dotyčného zaměstnance až do doby, než zaměstnavatel-veřejná správa uspořádá a ukončí výběrová řízení, jakož i uspořádání takových řízení a vyplacení finanční náhrady, která stanoví dvojí horní hranici pouze ve prospěch tohoto pracovníka, který v těchto řízeních neuspěl.
67 V tomto ohledu je třeba připomenout, že ustanovení 5 rámcové dohody nestanoví konkrétní sankce pro případ, že byla zjištěna zneužití. V takovém případě je na vnitrostátních orgánech, aby přijaly opatření, jež musí být nejen přiměřená, ale i dostatečně účinná a odrazující k tomu, aby zajistila plnou účinnost právních norem přijatých na základě rámcové dohody (rozsudek ze dne 13. ledna 2022, MIUR a Ufficio Scolastico Regionale per la Campania, C‑282/19, EU:C:2022:3, bod 81 a citovaná judikatura).
68 Při neexistenci unijní právní úpravy v této oblasti sice spadají podmínky uplatňování takových norem do působnosti vnitrostátního právního řádu členských států na základě zásady jejich procesní autonomie, tyto normy však nesmějí být méně příznivé než ty, jimiž se řídí obdobné situace vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), ani nesmí prakticky znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 47 a citovaná judikatura).
69 Soudní dvůr uvedl, že pokud došlo ke zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, musí být možné uplatnit opatření poskytující účinné a rovnocenné záruky ochrany zaměstnanců za účelem uložení náležité sankce za toto zneužití a odstranění následků porušení unijního práva. Podle samotného znění čl. 2 prvního pododstavce směrnice 1999/70 totiž členské státy musí „přijmout veškerá nezbytná opatření, která jim umožní kdykoli zaručit výsledky stanovené touto směrnicí“ (rozsudek ze dne 13. ledna 2022, MIUR a Ufficio Scolastico Regionale per la Campania, C‑282/19, EU:C:2022:3, bod 84 a citovaná judikatura).
70 Je třeba rovněž připomenout, podobně jako je uvedeno v bodě 58 tohoto rozsudku, že Soudnímu dvoru nepřísluší se vyjadřovat k výkladu vnitrostátních právních předpisů a judikatury, neboť tato úloha náleží příslušným vnitrostátním soudům, které musí určit, zda jsou těmito předpisy a touto judikaturou splněny požadavky uvedené v ustanovení 5 rámcové dohody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 50 a citovaná judikatura).
71 Je tedy na předkládajícím soudu, aby posoudil, v jakém rozsahu podmínky pro použití a účinné provedení vnitrostátních právních předpisů a judikatury z nich činí odpovídající opatření, které postihuje zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 51 a citovaná judikatura).
72 Jak vyplývá z judikatury citované v bodě 60 tohoto rozsudku, Soudní dvůr při rozhodování o předběžné otázce může případně podat upřesňující vysvětlení, a poskytnout tím uvedeným soudům vodítko pro jejich posuzování.
73 V projednávaném případě z předkládacích rozhodnutí v první řadě vyplývá, že v souladu s judikaturou Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) musí být v situacích, kdy dochází ke zneužívání dočasného zaměstnávání zaměstnanců ve veřejné službě, setrvání tohoto zaměstnance, který byl poškozen zneužitím, na jeho pracovním místě, až do okamžiku, kdy veřejná správa, která jej zaměstnává, zaprvé určí, zda existuje strukturální potřeba, a tudíž uspořádá odpovídající výběrové řízení, které je přístupné i uchazečům, kteří nebyli poškození takovým zneužitím, za účelem trvalého obsazení dotčeného pracovního místa, a zadruhé takové řízení dokončí, považováno za účinné opatření k postihnutí těchto situací.
74 V druhé řadě pro takové zaměstnance jmenované před nabytím účinnosti zákona č. 20/2021, jako jsou zaměstnanci dotčení ve věcech v původních řízeních, stanoví článek 2 tohoto zákona dvě opatření, jejichž cílem je postihovat zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, a sice jednak uspořádání výběrových řízení, která jsou přístupná i uchazečům, kteří nebyli postiženi takovým zneužitím, a jednak vyplacení finanční náhrady ve výši 20 dnů za každý odpracovaný rok až do výše 12 měsíčních plateb, pokud dotčený zaměstnanec neuspěl ve výběrovém řízení na obsazení pracovního místa, které do té doby zastával.
75 Pokud jde o uspořádání výběrových řízení jakožto sankční opatření v souladu s ustanovením 5 rámcové dohody, jako je opatření použité španělskou judikaturou nebo upravené v článku 2 zákona č. 20/2021, je třeba uvést, že Soudní dvůr upřesnil, že ačkoliv skutečnost, že uspořádání výběrových řízení poskytuje zaměstnancům, kteří byli zneužívajícím způsobem zaměstnáváni v rámci po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, příležitost pokusit se získat stabilní zaměstnání, jelikož se v zásadě mohou těchto řízení účastnit, nemůže taková okolnost zprostit členské státy povinnosti stanovit vhodné opatření, které by řádně postihovalo zneužívání těchto po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou. Taková řízení, jejichž výsledek je navíc nejistý, jsou totiž přístupná i uchazečům, jichž se takové zneužití netýkalo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. března 2020, Sánchez Ruiz a další, C‑103/18 a C‑429/18, EU:C:2020:219, bod 100).
76 Vzhledem k tomu, že uspořádání takových řízení je nezávislé na jakékoliv úvaze o zneužívající povaze využívání pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, nejeví se tedy jako opatření schopné řádně postihovat zneužití takových pracovních smluv nebo poměrů a odstranit následky porušení unijního práva. Neumožňuje proto podle všeho dosáhnout cíle sledovaného ustanovením 5 rámcové dohody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. března 2020, Sánchez Ruiz a další, C‑103/18 a C‑429/18, EU:C:2020:219, bod 101).
77 V projednávané věci se v souladu s úvahami vyplývajícími z judikatury citované v bodech 75 a 76 tohoto rozsudku, které se s ohledem na spisový materiál, který má Soudní dvůr k dispozici a který je připomenut v bodech 73 a 74 tohoto rozsudku, jeví jako použitelné, nic nenasvědčuje tomu, že by uspořádání výběrových řízení, jak je stanoveno vnitrostátní judikaturou nebo článkem 2 zákona č. 20/2021, s výhradou ověření, které musí provést předkládající soud, mohlo řádně postihovat zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, a tudíž odstranit následky porušení unijního práva.
78 V této souvislosti je třeba podotknout, že okolnosti uvedené v předkládacím rozhodnutí ve věci C‑332/22, podle nichž musí být výběrová řízení uvedená v článku 2 zákona č. 20/2021 dokončena v určité lhůtě, tj. do 31. prosince 2024, a že tato řízení zohledňují zásluhy dotyčného pracovníka, nemění nic na relevanci judikatury uvedené v bodech 75 a 76 tohoto rozsudku.
79 Pokud jde o přiznání takové náhrady, jako je náhrada stanovená v článku 2 zákona č. 20/2021, jakožto sankčního opatření v souladu s ustanovením 5 rámcové dohody, z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že tato náhrada má být vyplacena při ukončení po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou z důvodu obsazení dotčeného pracovního místa jinou osobou než zaměstnancem, který toto místo zastával, což by předpokládalo, že se uvedený zaměstnanec zúčastnil výběrového řízení a neuspěl v něm, nebo že se tohoto řízení nezúčastnil.
80 Soudní dvůr rozhodl, že vyplacení odstupného při skončení smlouvy neumožňuje dosáhnout cíle sledovaného ustanovením 5 rámcové dohody, který spočívá v předcházení zneužití vyplývajícímu z využití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou. Takové odstupné se totiž zdá být nezávislým na jakékoliv úvaze o legitimní nebo zneužívající povaze použití pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 74 a citovaná judikatura).
81 Je rovněž třeba uvést, že jelikož taková náhrada, jako je náhrada stanovená v článku 2 zákona č. 20/2021, stanoví dvojí horní hranici, a sice na 20 dnů platu za odpracovaný rok s omezením na celkem dvanáct měsíčních platů, neumožňuje v situacích zneužití, které překračují určitou dobu z hlediska let, přiměřenou a účinnou nápravu ani přiměřenou a plnou náhradu újmy vzniklé v důsledku takového zneužití,
82 V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada plné náhrady vzniklé újmy ani zásada proporcionality neukládají povinnost zaplatit represivní náhradu škody (rozsudek ze dne 8. května 2019, Rossato a Conservatorio di Musica F. A. Bonporti, C‑494/17, EU:C:2019:387, bod 42 a citovaná judikatura).
83 Tyto zásady totiž členským státům ukládají, aby stanovily přiměřenou náhradu, která překračuje čistě symbolickou náhradu, aniž jde nad rámec plné kompenzace (rozsudek ze dne 8. května 2019, Rossato a Conservatorio di Musica F. A. Bonporti, C‑494/17, EU:C:2019:387, bod 43 a citovaná judikatura).
84 Z výše uvedených úvah vyplývá, že finanční náhrada, která stanoví dvojí horní hranici pouze ve prospěch dotčeného zaměstnance, jenž neuspěl ve výběrových řízeních, nepředstavuje podle všeho opatření, které by mohlo řádně sankcionovat zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou a odstranit následky porušení unijního práva, a proto se nejeví samo o sobě jako přiměřené, dostatečně účinné a odrazující opatření k zajištění plné účinnosti norem přijatých na základě rámcové dohody ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 67 tohoto rozsudku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 75 a citovaná judikatura).
85 V rámci první a deváté otázky položených ve věci C‑332/22 má předkládající soud za to, že jak judikatura Tribunal Supremo (Nejvyšší soud), tak přiznání náhrady stanovené v článku 2 zákona č. 20/2021 porušují unijní zásadu rovnocennosti z důvodu, že zaprvé je ve španělském právu stanoveno, že pokud se veřejnoprávní obchodní subjekt nebo soukromá státní agentura změní na veřejnoprávní subjekt, mohou její zaměstnanci, a sice zaměstnanci, na které se vztahuje soukromé právo, vykonávat na základě vnitrostátního práva úkoly vyhrazené kariérním úředníkům, aniž by měli jejich postavení, a tito zaměstnanci by tedy mohli být za určitých podmínek ponecháni ve veřejném sektoru. Zadruhé článek 15 zákoníku práce již před vstupem směrnice 1999/70 v platnost stanovil přeměnu zaměstnanců v pracovním poměru na dobu určitou zaměstnaných týmž zaměstnavatelem po dobu delší než 24 měsíců na zaměstnance v pracovním poměru na dobu neurčitou. Zatřetí zákon č. 20/2021 sice stanoví omezující režim náhrady, avšak veřejné správy jsou podle vnitrostátních právních předpisů týkajících se právního režimu veřejného sektoru povinny nahradit v plné výši škody vzniklé v důsledku jejich jednání. Kromě toho Código Civil (občanský zákoník) stanoví stejný režim odškodnění za soukromoprávní občanskoprávní odpovědnost jednotlivců.
86 V tomto ohledu je třeba uvést, že ze zásady rovnocennosti vyplývá, že osoby, které uplatňují práva přiznaná unijním právním řádem, nesmí být znevýhodněni oproti těm, které uplatňují čistě vnitrostátní práva (rozsudek ze dne 7. března 2018, Santoro, C‑494/16, EU:C:2018:166, bod 39).
87 K tomu, aby byla tato zásada použitelná, je však ještě třeba, aby práva přijatá vnitrostátním zákonodárcem v rámci provedení směrnice 1999/70 byla srovnatelná, zejména pokud jde o jejich předmět a důvod, s právy existujícími ve vnitrostátním právním řádu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. června 2021, Ministero dell’Istruzione, dell’Università e della Ricerca – MIUR a další (Univerzitní výzkumní pracovníci), C‑326/19, EU:C:2021:438, bod 70, a usnesení ze dne 18. ledna 2011, Berkizi-Nikolakaki, C‑272/10, EU:C:2011:19, bod 40 a citovaná judikatura].
88 Z ustálené judikatury vyplývá, že v situaci, kdy jak opatření přijatá vnitrostátním zákonodárcem v rámci směrnice 1999/70 za účelem sankcionování zneužívání smluv na dobu určitou zaměstnavateli ve veřejném sektoru, tak opatření přijatá uvedeným zákonodárcem za účelem sankcionování zneužívání tohoto typu smluv zaměstnavateli v soukromém sektoru provádějí unijní právo, není zásada rovnocennosti použitelná. V takové situaci jsou totiž předmětem všech dotčených opatření práva přiznaná unijním právním řádem [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. června 2021, Ministero dell’Istruzione, dell’Università e della Ricerca – MIUR a další (Univerzitní výzkumní pracovníci), C‑326/19, EU:C:2021:438, bod 70 a citovaná judikatura].
89 V této souvislosti je rovněž třeba připomenout, že Soudní dvůr upřesnil, že ustanovení 5 rámcové dohody samo o sobě nebrání tomu, aby členský stát stanovil odlišné důsledky zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou podle toho, zda byly uvedené smlouvy nebo poměry uzavřeny se zaměstnavatelem ze soukromého sektoru nebo se zaměstnavatelem z veřejného sektoru (rozsudek ze dne 7. března 2018, Santoro, C‑494/16, EU:C:2018:166, body 33 a 42).
90 V projednávaném případě bude na předkládajícím soudu, který má jako jediný přímou znalost práv přiznaných vnitrostátními ustanoveními uvedenými v bodě 85 tohoto rozsudku, aby ověřil, zda je použitelná, a případně dodržena zásada rovnocennosti.
91 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první a třetí otázku ve věci C‑331/22, jakož i na první a sedmou až dvanáctou otázku ve věci C‑332/22 odpovědět tak, že ustanovení 5 rámcové dohody, ve spojení se zásadami proporcionality a plné náhrady vzniklé újmy, musí být vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní judikatuře a právní úpravě, které jako opatření, jejichž cílem je sankcionovat zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, stanoví ponechání dotyčného zaměstnance až do doby, než zaměstnavatel – veřejná správa uspořádá a dokončí výběrová řízení, jakož i uspořádání takových řízení a vyplacení finanční náhrady, která stanoví dvojí horní hranici pouze ve prospěch tohoto zaměstnance, který v těchto řízeních neuspěl, pokud tato opatření nejsou přiměřená ani dostatečně účinná a odrazující, aby zajistila plnou účinnost právních norem přijatých k provedení uvedeného ustanovení 5.
Ke druhé, čtvrté a páté otázce položeným ve věci C‑331/22 a ke druhé až čtvrté otázce položeným ve věci C‑332/22
92 Podstatou druhé, čtvrté a páté otázky předkládajícího soudu položených ve věci C‑331/22, jakož i druhé až čtvrté otázky položených ve věci C‑332/22, které je třeba zkoumat společně a na třetím místě, je, zda musí být ustanovení 4 a 5 rámcové dohody ve spojení s články 21 a 47 Listiny a zásadou rovnocennosti vykládána v tom smyslu, že při neexistenci vhodných opatření stanovených ve vnitrostátním právu, která by na základě tohoto ustanovení 5 předcházela a případně postihovala zneužití vyplývající z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, musí být tyto po sobě jdoucí pracovní smlouvy nebo poměry na dobu určitou přeměněny na pracovní smlouvu nebo poměr na dobu neurčitou, která je totožná nebo srovnatelná s pracovní smlouvou nebo poměrem mezi kariérními úředníky a veřejnou správou, a to i tehdy, je-li taková přeměna v rozporu s vnitrostátními ustanoveními a judikaturou.
93 Úvodem je třeba uvést, že z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že předmět sporů v původních řízeních se týká předcházení a postihování zneužívání pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou ve smyslu ustanovení 5 rámcové dohody, přičemž z obsahu těchto rozhodnutí nelze vyvodit závěr, že by se v projednávaném případě použila zásada zákazu diskriminace uvedená v ustanovení 4 této rámcové dohody.
94 V souladu s judikaturou uvedenou v bodě 35 tohoto rozsudku tudíž výklad tohoto ustanovení 4, jakož i článku 21 Listiny, jež se oba týkají zásady zákazu diskriminace, který požaduje předkládající soud, nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporů v původních řízeních, takže není namístě takový výklad provádět.
95 Po tomto upřesnění z ustálené judikatury vyplývá, že ustanovení 5 rámcové dohody nestanoví povinnost členských států stanovit přeměnu pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou na pracovní smlouvu nebo poměr na dobu neurčitou, ani nestanoví konkrétní sankce pro případ, že by byla zjištěna zneužití, jak bylo uvedeno v bodě 67 tohoto rozsudku [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. dubna 2022, Ministero della Giustizia a další (Postavení italských smírčích soudců), C‑236/20, EU:C:2022:263, bod 60 a citovaná judikatura].
96 Z ustanovení 5 bodu 2 rámcové dohody nicméně vyplývá, že členské státy mají možnost stanovit jakožto opatření, která mohou předcházet zneužívání pracovních smluv nebo poměrů uzavřených na dobu určitou, přeměnu pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou na pracovní smlouvy nebo poměry na dobu neurčitou, přičemž stabilita zaměstnání, kterou posledně uvedené smlouvy nebo poměry poskytují, je významným prvkem ochrany zaměstnanců (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2019, Rossato a Conservatorio di Musica F. A. Bonporti, C‑494/17, EU:C:2019:387, bod 39).
97 Je tedy na vnitrostátních orgánech, aby přijaly přiměřená, účinná a odrazující opatření k zajištění plné účinnosti norem přijatých na základě rámcové dohody, která mohou za tímto účelem stanovit přeměnu pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou na pracovní smlouvy nebo poměry na dobu neurčitou. Pokud však došlo ke zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, musí být možné uplatnit opatření za účelem uložení náležité sankce za toto zneužití a odstranění následků porušení této rámcové dohody [viz rozsudek ze dne 7. dubna 2022, Ministero della Giustizia a další (Postavení italských smírčích soudců), C‑236/20, EU:C:2022:263, bod 61 a citovaná judikatura].
98 Soudní dvůr v tomto ohledu upřesnil, že aby bylo možné takovou vnitrostátní právní úpravu, která zakazuje ve veřejném sektoru přeměnu po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou na smlouvu nebo poměr na dobu neurčitou, považovat za slučitelnou s rámcovou dohodou, vnitrostátní právní řád dotčeného členského státu musí v případě uvedeného sektoru obsahovat jiné účinné opatření, které zabrání a případně bude sankcionovat zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. dubna 2022, Ministero della Giustizia a další (Postavení italských smírčích soudců), C‑236/20, EU:C:2022:263, bod 62 a citovaná judikatura].
99 Z výše uvedeného vyplývá, že právní úprava, která stanoví kogentní pravidlo, podle něhož jsou v případě zneužití pracovních smluv nebo poměrů uzavřených na dobu určitou tyto smlouvy nebo poměry přeměněny na pracovní poměr na dobu neurčitou, může obsahovat opatření, které účinně postihuje takové zneužití, a proto musí být považována za slučitelnou s ustanovením 5 rámcové dohody (rozsudek ze dne 8. května 2019, Rossato a Conservatorio di Musica F. A. Bonporti, C‑494/17, EU:C:2019:387, bod 40 a citovaná judikatura).
100 V projednávaném případě nebylo podle předkládajícího soudu ustanovení 5 směrnice 1999/70 správně provedeno do španělského právního řádu, jelikož tento právní řád nestanoví žádné účinné opatření umožňující sankcionovat zneužití vyplývající z po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou. Tento soud rovněž upřesňuje, že z článku 23 Ústavy ve spojení s ustanoveními EBEP vyplývá, že postavení zaměstnanců ve služebním poměru s definitivou je vyhrazeno pouze osobám, kteří uspěli ve výběrovém řízení určeném k získání tohoto postavení, jež respektuje zásady rovnosti, veřejnosti, zásluh, způsobilosti a volné hospodářské soutěže. Přeměna po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou dotčených ve věcech v původních řízeních na pracovní poměr na dobu neurčitou, zahrnující získání postavení zaměstnance ve služebním poměru s definitivou jakožto opatření sankcionující zneužití těchto po sobě jdoucích smluv nebo poměrů na dobu určitou, by tak mohla být v rozporu zejména s Ústavou. Podle tohoto je soudu taková přeměna rovněž v rozporu s judikaturou Tribunal Supremo (Nejvyšší soud).
101 V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody se z hlediska svého obsahu nejeví jako bezpodmínečné a dostatečně přesné na to, aby se ho jednotlivec mohl dovolávat u vnitrostátního soudu. Podle tohoto ustanovení je totiž na uvážení členských států, aby s cílem zabránit zneužití pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou využily jedno nebo více opatření uvedených v tomto ustanovení, nebo existující rovnocenná právní opatření, a to při zohlednění potřeb specifických odvětví nebo kategorií zaměstnanců. Navíc není možné dostatečným způsobem určit minimální ochranu, která by v každém případě měla být poskytnuta podle ustanovení 5 bodu 1 rámcové dohody [rozsudek ze dne 11. února 2021, M. V. a další (Po sobě jdou pracovní smlouvy na dobu určitou ve veřejném sektoru), C‑760/18, EU:C:2021:113, bod 64 a citovaná judikatura].
102 Z ustálené judikatury však vyplývá, že vnitrostátní soudy jsou při použití vnitrostátního práva povinny vykládat jej v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu dotčené směrnice, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného, a tím souladu s čl. 288 třetím pododstavcem SFEU. Tato povinnost konformního výkladu se týká všech ustanovení vnitrostátního práva, přijatých jak před směrnicí, o niž se jedná, tak po ní [rozsudek ze dne 11. února 2021, M. V. a další (Po sobě jdou pracovní smlouvy na dobu určitou ve veřejném sektoru), C‑760/18, EU:C:2021:113, bod 65 a citovaná judikatura].
103 Požadavek konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU, jelikož umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva, rozhodují-li o sporech, které jim byly předloženy [rozsudek ze dne 11. února 2021, M. V. a další (Po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou ve veřejném sektoru), C‑760/18, EU:C:2021:113, bod 66 a citovaná judikatura].
104 Je pravda, že povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k obsahu směrnice, pokud vykládá a používá relevantní pravidla vnitrostátního práva, je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem [rozsudek ze dne 11. února 2021, M. V. a další (Po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou ve veřejném sektoru), C‑760/18, EU:C:2021:113, bod 67 a citovaná judikatura].
105 Zásada konformního výkladu však vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co je v jejich pravomoci, přičemž vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který bude v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí [rozsudek ze dne 11. února 2021, M. V. a další (Po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou ve veřejném sektoru), C‑760/18, EU:C:2021:113, bod 68 a citovaná judikatura].
106 Soudní dvůr kromě toho upřesnil, že jelikož zásada účinné soudní ochrany představuje obecnou zásadu práva Unie, uznanou ostatně v článku 47 Listiny, přísluší vnitrostátním soudům v případě neexistence opatření, kterým by byla směrnice 1999/70 správně provedena do španělského práva, zajistit právní ochranu, která pro jednotlivce vyplývá z ustanovení práva Unie, a zaručit plný účinek těchto ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Gavieiro Gavieiro a Iglesias Torres, C‑444/09 a C‑456/09, EU:C:2010:819, bod 75 a citovaná judikatura).
107 Je tedy na vnitrostátním soudu, aby v případě, že došlo ke zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, vyložil a použil relevantní ustanovení vnitrostátního práva v co největším možném rozsahu tak, aby toto zneužití bylo náležitě sankcionováno a byly odstraněny následky porušení unijního práva. V tomto rámci přísluší tomuto vnitrostátnímu soudu, aby posoudil, zda relevantní ustanovení vnitrostátního práva, včetně ustanovení ústavní povahy, mohou být případně vykládána v souladu s ustanovením 5 rámcové dohody za účelem zajištění plné účinnosti směrnice 1999/70 a dosažení výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí [obdobně viz rozsudek ze dne 11. února 2021, M. V. a další (Po sobě jdoucí smlouvy na dobu určitou ve veřejném sektoru), C‑760/18, EU:C:2021:113, bod 69 a citovaná judikatura].
108 Soudní dvůr mimoto rozhodl, že povinnost konformního výkladu ukládá vnitrostátním soudům změnit případně ustálenou judikaturu, pokud se tato judikatura opírá o výklad vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice. Vnitrostátní soud se proto nemůže platně domnívat, že dotčené vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem pouze z toho důvodu, že toto ustanovení bylo předtím konstantně vykládáno v rozporu s unijním právem (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 86 a citovaná judikatura).
109 Ze všech výše uvedených skutečností zaprvé vyplývá, že v případě, že by předkládající soud dospěl k závěru, že dotyčný vnitrostátní právní řád neobsahuje ve veřejném sektoru účinné opatření k předcházení a případně sankcionování zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, jako jsou smlouvy nebo poměry dotčené ve věcech v původních řízeních, může přeměna těchto pracovních smluv nebo poměrů na pracovní poměr na dobu neurčitou být takovým opatřením.
110 Zadruhé, kdyby měl předkládající soud v takovém případě za to, že ustálená judikatura Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) brání takové přeměně, měl by se tento soud od této judikatury Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) odklonit, pokud se tato judikatura opírá o výklad ustanovení Ústavy, který je neslučitelný s cíli směrnice 1999/70, a zejména s ustanovením 5 rámcové dohody.
111 Zatřetí může taková přeměna představovat opatření, které může účinně sankcionovat zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou za podmínky, že neznamená výklad vnitrostátního práva contra legem.
112 V projednávaném případě má předkládající soud za to, že přeměna po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou dotčených ve věcech v původních řízeních na pracovní poměr na dobu neurčitou, v jehož rámci by se na žalobkyně v původních řízeních vztahovaly stejné důvody pro ukončení pracovního poměru a propuštění jako na zaměstnance ve státní službě s definitivou, aniž by získaly samotné postavení posledně zmíněného zaměstnance, představuje takové sankční opatření, které je v souladu s ustanovením 5 rámcové dohody. Podle tohoto soudu toto sankční opatření neznamená výklad vnitrostátního práva contra legem.
113 V rámci druhé až čtvrté otázky položených ve věci C‑332/22 se předkládající soud rovněž v podstatě táže, zda zásada rovnocennosti unijního práva ukládá povinnost přiznat zaměstnancům ve veřejném sektoru v pracovním poměru na dobu určitou, kteří byli poškozeni zneužitím po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, postavení zaměstnanců ve služebním poměru s definitivou nebo zaměstnanců v pracovním poměru na dobu neurčitou, jelikož takové řešení v soukromém sektoru ukládá zejména článek 15 zákoníku práce.
114 V tomto ohledu je třeba uvést, že je na předkládajícím soudu, který má jako jediný přímou znalost práv přiznaných vnitrostátními ustanoveními, aby ověřil, zda je v souladu s judikaturou citovanou v bodech 86 až 89 tohoto rozsudku použitelná, a případně dodržena zásada rovnocennosti.
115 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhou, čtvrtou a pátou otázku položené ve věci C‑331/22, jakož i na druhou až čtvrtou otázku položené ve věci C‑332/22 odpovědět tak, že ustanovení 5 rámcové dohody ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládáno v tom smyslu, že v případě neexistence vhodných opatření stanovených ve vnitrostátním právu k předcházení, a případně sankcionování, na základě tohoto ustanovení 5, zneužití vyplývajícího z využití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou může takovýmto opatřením být přeměna těchto po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou na pracovní smlouvu nebo poměr na dobu neurčitou, pokud taková přeměna neznamená výklad vnitrostátního práva contra legem.
K nákladům řízení
116 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:
1) Ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené dne 18. března 1999, která je obsažena v příloze směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS,
musí být vykládáno v tom smyslu, že
nebrání vnitrostátním právním předpisům, podle kterých se použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou ve veřejném sektoru stává zneužívajícím, pokud dotčená veřejná správa nedodržuje lhůty stanovené vnitrostátním právem pro obsazení pracovního místa zastávaného dotyčným dočasným zaměstnancem, neboť v takové situaci tyto po sobě jdoucí pracovní smlouvy nebo poměry na dobu určitou nepokrývají dočasné, ale stálé a trvalé potřeby této správy.
2) Ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené dne 18. března 1999, která je obsažena v příloze směrnice 1999/70, ve spojení se zásadami proporcionality a plné náhrady vzniklé újmy
musí být vykládáno v tom smyslu, že
brání vnitrostátní judikatuře a právní úpravě, které jako opatření, jejichž cílem je sankcionovat zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, stanoví ponechání dotyčného zaměstnance až do doby, než zaměstnavatel-veřejná správa uspořádá a dokončí výběrová řízení, jakož i uspořádání takových řízení a vyplacení finanční náhrady, která stanoví dvojí horní hranici pouze ve prospěch tohoto zaměstnance, který v těchto řízeních neuspěl, pokud tato opatření nejsou přiměřená ani dostatečně účinná a odrazující, aby zajistila plnou účinnost právních norem přijatých k provedení uvedeného ustanovení 5.
3) Ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999, která je obsažena v příloze směrnice 1999/70, ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie
musí být vykládáno v tom smyslu, že
v případě neexistence vhodných opatření stanovených ve vnitrostátním právu k předcházení, a případně sankcionování, na základě tohoto ustanovení 5, zneužití vyplývajícího z využití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou může takovýmto opatřením být přeměna těchto po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou na pracovní smlouvu nebo poměr na dobu neurčitou, pokud taková přeměna neznamená výklad vnitrostátního práva contra legem.
Podpisy