null

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

JEANA RICHARDA DE LA TOUR

přednesené dne 16. května 2024(1)

Věc C‑185/23

protectus s. r. o. , dříve BONUL s. r. o. ,

proti

Výbor Národnej rady Slovenskej republiky na preskúmavanie rozhodnutí Národného bezpečnostného úradu

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Najvyšší správny súd Slovenskej republiky (Nejvyšší správní soud Slovenské republiky)]

„Řízení o předběžné otázce – Rozhodnutí 2013/488/EU – Utajované informace EU – Osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení – Zrušení osvědčení o bezpečnostní prověrce – Listina základních práv Evropské unie – Článek 47 – Přístup ke spisu – Článek 51 – Uplatňování unijního práva“

I.      Úvod

1.        Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu rozhodnutí Rady 2013/488/EU ze dne 23. září 2013 o bezpečnostních pravidlech na ochranu utajovaných informací EU(2), jakož i článku 47 a čl. 51 odst. 1 a 2 Listiny základních práv Evropské unie(3).

2.        Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností protectus s. r. o., dříve BONUL s. r. o. (dále jen „protectus“ nebo „žalobkyně v původním řízení“), a výborem Národní rady Slovenské republiky pro přezkum rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (Výbor Národnej rady Slovenskej republiky na preskúmavanie rozhodnutí Národného bezpečnostného úradu) (dále jen „výbor“) ve věci zamítnutí žaloby podané společností protectus proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (Národný bezpečnostný úrad, Slovensko) (dále jen „NBÚ“), kterým bylo zrušeno její potvrzení o průmyslové bezpečnosti, a v důsledku tohoto zrušení jí bylo odňato její osvědčení o průmyslové bezpečnosti, uvedeným výborem.

3.        Podle slovenského práva je účelem potvrzení o průmyslové bezpečnosti umožnit určité osobě přístup k utajovaným informacím podle vnitrostátních právních předpisů. Osvědčení o průmyslové bezpečnosti umožňuje určité osobě přístup k utajovaným informacím EU (dále jen „utajované informace EU“).

4.        Rozhodnutí, kterým bylo zrušeno potvrzení o průmyslové bezpečnosti poskytnuté společnosti protectus bylo přijato z důvodu, že bezpečnostní riziko týkající se této společnosti bylo prokázáno zčásti na základě utajovaných informací. NBÚ měl v tomto rozhodnutí zejména za to, že zrušení tohoto potvrzení nutně znamená zrušení jejího osvědčení o průmyslové bezpečnosti, jelikož ve vnitrostátních právních předpisech jsou oba dva typy osvědčení o bezpečnostní prověrce propojeny.

5.        Oblast utajovaných informací EU zatím není upravena právními předpisy s horizontální působností v unijním právu, nýbrž rozhodnutími jednotlivých orgánů Unie(4). Kromě toho je ochrana utajovaných informací EU upravena unijními právními předpisy pouze částečně a omezeně. V této oblasti vychází unijní právní předpisy ze stávajících vnitrostátních systémů ochrany utajovaných informací na základě rovnocenné úrovně ochrany.

6.        Soudní dvůr již několikrát rozhodl o vyvažování zájmů, které je třeba provést mezi právem na účinnou právní ochranu a zájmy uvedenými k odůvodnění nezpřístupnění určitých informací, zejména pokud se tyto zájmy týkají národní bezpečnosti. Je to však poprvé, kdy má Soudní dvůr poskytnout upřesnění k tomuto vyvažování ve vztahu k utajovaným informacím EU.

7.        V odpovědi na otázky položené Nejvyšším správním soudem Slovenské republiky (Najvyšší správny súd Slovenskej republiky) za účelem vymezení obrysů takového vyvažování zastávám následující názor.

8.        Zaprvé uvedu, z jakých důvodů mám za to, že má-li vnitrostátní soud přezkoumat legalitu rozhodnutí o odnětí bezpečnostní prověrky určité osobě, která jí umožňuje seznámit se s utajovanými informacemi EU na základě rozhodnutí 2013/488, představuje taková situace použití unijního práva v souladu s tím, co stanoví čl. 51 odst. 1 Listiny. Z toho vyplývá, že tato směrnice je podle mého názoru použitelná v rámci projednávané věci.

9.        Zadruhé vysvětlím, z jakých důvodů je podle mého názoru třeba odmítnout argumenty vyjádřené většinou účastníků tohoto řízení za účelem podložení tvrzení, že článek 47 Listiny není za okolností ve věci v původním řízení použitelný. Pokud jde o věc samou, uvedu, z jakých důvodů mám s ohledem na specifika oblasti ochrany utajovaných informací EU za to, že slovenská právní úprava stanoví dostatečné záruky k ochraně práva na obhajobu osob, kterým byla odňata jejich bezpečnostní prověrka.

10.      Zatřetí upřesním, že záruky vyplývající z článku 47 Listiny nemohou v žádném případě vést k tomu, že by soudní orgán, kterému přísluší přezkoumat legalitu rozhodnutí o zrušení bezpečnostní prověrky založené částečně na utajovaných informacích, měl pravomoc povolit osobě, na niž se vztahuje toto rozhodnutí, přístup ke spisu vnitrostátního bezpečnostního orgánu obsahujícímu takové informace.

II.    Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžné otázky

11.      Dne 6. září 2018 vydal NBÚ žalobkyni v původním řízení potvrzení o průmyslové bezpečnosti, které ji opravňovalo k tomu, aby se seznamovala s utajovanými informacemi se stupněm utajení „Přísně tajné“, aby poskytovala utajované informace se stupněm utajení „Tajné“ v listinné a elektronické podobě, a vytvářela utajované informace se stupněm utajení „Tajné“. Kromě toho na žádost žalobkyně v původním řízení jí NBÚ dne 15. listopadu 2018 vydal osvědčení o průmyslové bezpečnosti se stupněm utajení SECRET UE/EU SECRET.

12.      Následně se NBÚ seznámil s neutajovanými informacemi, z nichž mimo jiné vyplývalo, že proti žalobkyni v původním řízení nebo jejím jednatelům je vedeno trestní vyšetřování, že uzavřela smlouvy se společnostmi, které jsou předmětem takového vyšetřování, že těmto společnostem vyplatila neobvyklé částky, a že existovalo podezření, že existovaly vazby mezi jejími zaměstnanci a jinou společností, se kterou se účastnila nabídkových řízení, a tedy se tyto dvě společnosti účastnily nabídkových řízení pod společnou kontrolou.

13.      NBÚ získal rovněž další informace obsažené v dokumentech, které byly kvalifikovány jako utajované listinné důkazy.

14.      NBÚ poskytl žalobkyni v původním řízení možnost vyjádřit se k některým získaným informacím, nikoli však k jednotlivým utajovaným listinným důkazům ani k informacím, které v nich byly obsaženy.

15.      Rozhodnutím ze dne 25. srpna 2020 zrušil NBÚ potvrzení o průmyslové bezpečnosti a osvědčení o průmyslové bezpečnosti žalobkyně v původním řízení. Zrušení tohoto potvrzení bylo založeno na zjištění, že žalobkyně v původním řízení představovala bezpečnostní riziko kvůli obchodnímu vztahu, který by mohl způsobit újmu bezpečnostním zájmům Slovenské republiky, a kvůli jednání proti hospodářským zájmům tohoto členského státu. Jako odůvodnění tohoto rozhodnutí NBÚ odkázal na neutajované informace, jejichž obsah upřesnil, a dále na utajované informace, jejichž obsah neupřesnil. V uvedeném rozhodnutí NBÚ rovněž upřesnil, že zrušení potvrzení o průmyslové bezpečnosti znamená zrušení osvědčení o průmyslové bezpečnosti, jelikož platnost tohoto osvědčení závisí na platnosti tohoto potvrzení.

16.      Žalobkyně v původním řízení podala proti tomuto rozhodnutí NBÚ odvolání k výboru. Na podporu tohoto odvolání především uvedla, že neměla možnost nahlédnout do spisu NBÚ ani se seznámit s obsahem utajovaných listinných důkazů. Žalobkyně v původním řízení rovněž zpochybnila závěry NBÚ v rozsahu, v němž se zakládaly na neutajovaných informacích.

17.      Výbor toto odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 4. listopadu 2020.

18.      Žalobkyně v původním řízení podala proti tomuto rozhodnutí žalobu k Nejvyššímu soudu Slovenské republiky (Najvyšší súd Slovenskej republiky).

19.      Touto žalobou žalobkyně v původním řízení tvrdí, že její procesní práva na seznámení se s obsahem spisu nemohou podléhat absolutnímu omezení pouze s obecným odůvodněním, že se jedná o utajované informace. Kritizuje rovněž skutečnost, že jejímu advokátovi byl ředitelem NBÚ odepřen přístup k takovým informacím na základě velmi obecně formulovaných důvodů. Zpochybňuje rovněž jednotlivé skutkové a právní úvahy, na jejichž základě NBÚ a výbor založily svůj závěr, že žalobkyně v původním řízení představuje bezpečnostní riziko.

20.      Po podání uvedené žaloby byla pravomoc k jejímu projednání přenesena na Nejvyšší správní soud Slovenské republiky (Najvyšší správny súd Slovenskej republiky). Dne 28. září 2022 mu NBÚ předal celý spis, včetně utajovaných listinných důkazů. Rozhodnutím ze dne 4. října 2022 předseda senátu, k němuž byla podána žaloba, ze spisu vyloučil přístup k těmto utajovaným částem.

21.      Téhož dne advokát žalobkyně v původním řízení požádal tento soud, aby se mohl seznámit s utajovanými listinnými důkazy předanými NBÚ. Dopisem ze dne 5. října 2022 předseda senátu, k němuž byla podána žaloba, tuto žádost zamítl, přičemž požádal NBÚ, aby zvážil udělení svolení ke zpřístupnění těchto důkazů uvedenému advokátovi. Dopisem ze dne 25. listopadu 2022 udělil NBÚ svolení ke zpřístupnění pouze dvou utajovaných listinných důkazů. Naproti tomu odmítl udělit svolení se zpřístupněním dalších dotčených utajovaných listinných důkazů z důvodu, že by toto zpřístupnění mohlo vést k odhalení informačních zdrojů a ohrozit šetření vedená vůči žalobkyni v původním řízení. Dopisem ze dne 16. ledna 2023 požádal advokát žalobkyně v původním řízení znovu o přístup ke všem utajovaným listinným důkazům, přičemž se opíral mimo jiné o článek 47 Listiny, jak byl vyložen v rozsudku ze dne 22. září 2022, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság a další(5).

22.      V této souvislosti si předkládající soud klade otázku ohledně použitelnosti Listiny v původním řízení.

23.      V tomto ohledu zejména zdůrazňuje, že podmínky platnosti osvědčení o průmyslové bezpečnosti jsou stanoveny slovenskými právními předpisy, které spojují platnost takového osvědčení s platností potvrzení o průmyslové bezpečnosti, aniž podrobněji upravují zpracování utajovaných informací EU nebo přístup k nim. Uvádí však, že rozhodnutí 2013/488 ukládá členským státům některé konkrétní povinnosti v oblasti prověrek dodavatelů, kteří jsou v příloze A tohoto rozhodnutí definováni jako všechny fyzické nebo právnické osoby, které mají právní způsobilost uzavírat smlouvy. Vnitrostátní orgány by proto měly při vydávání nebo rušení osvědčení o průmyslové bezpečnosti zohlednit povinnosti vyplývající z uvedeného rozhodnutí. Skutečnost, že některá ustanovení rozhodnutí 2013/488 odkazují na vnitrostátní právní úpravu, kterou musí tyto orgány dodržovat, nemá na toto konstatování vliv, jelikož členské státy musí toto rozhodnutí uplatňovat za použití prostředků a postupů upravených vnitrostátními právními předpisy.

24.      Předkládající soud má dále za to, že okolnost, že použitelná slovenská právní úprava nebyla přijata s cílem zajistit provedení konkrétního unijního právního aktu a zavádí vazbu mezi platností osvědčení o průmyslové bezpečnosti a vnitrostátním potvrzením o průmyslové bezpečnosti, neznamená, že použití této právní úpravy nemůže představovat provedení unijního práva. Tento soud rovněž uvádí, že přezkum napadeného rozhodnutí, který musí provést, může představovat situaci, kdy členský stát uplatňuje unijní právo, a že ani právní základ rozhodnutí 2013/488, ani čl. 346 odst. 1 písm. a) SFEU nemohou vyloučit použití Listiny.

25.      V případě, že by Listina byla použitelná na původní řízení, si předkládající soud klade otázku ohledně slučitelnosti slovenské právní úpravy a praxe týkající se utajovaných informací s článkem 47 Listiny.

26.      Tento soud upřesňuje, že podle těchto právních předpisů jsou takové informace přístupné bez omezení soudům, které mají rozhodovat o opravných prostředcích podaných proti rozhodnutím, jež se na uvedených informacích zakládají. Advokát navrhovatele má přístup k těmto informacím pouze tehdy, pokud získá svolení od orgánu, který danou utajovanou informaci identifikoval, aniž lze odmítnutí udělit toto svolení podrobit soudnímu přezkumu. Tento advokát je navíc i nadále vázán povinností mlčenlivosti, a nemůže tedy svému klientovi sdělit obsah utajovaných informací, ke kterým by měl přístup.

27.      S ohledem na tyto skutečnosti předkládající soud uvádí, že lze předpokládat, že otázka slučitelnosti uvedené právní úpravy s článkem 47 Listiny bude vyvozena z rozsudku Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság a další. V uvedeném rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že čl. 23 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany(6) ve spojení s čl. 45 odst. 4 této směrnice a s ohledem na obecnou zásadu unijního práva týkající se práva na řádnou správu a na článek 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že pokud se rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu nebo o odnětí takové ochrany zakládá na informacích, jejichž zpřístupnění by ohrozilo národní bezpečnost dotčeného členského státu, dotyčná osoba nebo její poradce mohou mít přístup k těmto informacím pouze poté, co získají za tímto účelem povolení, není jim sdělena ani podstata důvodů, na nichž se taková rozhodnutí zakládají, a každopádně nesmějí použít informace, k nimž mohli mít přístup, pro účely správního nebo soudního řízení(7). Soudní dvůr dále v uvedeném rozsudku upřesnil, že v zájmu zaručení práv na obhajobu dotčené osoby nemůže možnost příslušného soudu nahlédnout do spisu nahradit přístup dotyčné osoby nebo jejího poradce k informacím uvedeným v tomto spise(8).

28.      Podle předkládajícího soudu je však nezbytné určit, zda je řešení vyplývající z rozsudku Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság a další, který se týká oblasti společných řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, v plném rozsahu použitelné v projednávané věci. Na rozdíl od případu ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, totiž není zjevné, že by pravidla stanovená v rozhodnutí 2013/488, zejména v jeho článku 11 a v jeho příloze V pro účely udělení bezpečnostní prověrky zařízení vnitrostátním bezpečnostním orgánem, mohla založit ve prospěch dotčené smluvní strany právo zaručené unijními právními předpisy, jehož ochrany by se mohla dovolávat na základě článku 47 Listiny. Předkládající soud případně rovněž žádá o upřesnění obsahu soudní ochrany vyplývající z tohoto článku a pravomocí, které musí mít, aby mohl zaručit práva vyplývající z uvedeného článku v takové situaci, jako je situace, která nastala ve věci v původním řízení.

29.      Za těchto podmínek se Nejvyšší správní soud Slovenské republiky (Najvyšší správny súd Slovenskej republiky) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Musí být čl. 51 odst. 1 [Listiny] vykládán v tom smyslu, že členský stát uplatňuje unijní právo v situaci, kdy některý ze soudních orgánů tohoto členského státu posuzuje zákonnost rozhodnutí zvláštního výboru parlamentu tohoto státu, který v řízení v druhém stupni potvrdil správní rozhodnutí vnitrostátního bezpečnostního orgánu, jímž zrušil (odňal) právnické osobě

–        potvrzení o průmyslové bezpečnosti opravňující k přístupu k utajovaným informacím podle vnitrostátního práva,

–        a dále výlučně v důsledku zrušení uvedeného potvrzení rovněž osvědčení o průmyslové bezpečnosti, které bylo této právnické osobě vydáno pro účely přístupu k utajovaným informacím ‚SECRET UE/EU SECRET‘ ve smyslu článku 11 a přílohy V [rozhodnutí 2013/488]?

2)      V případě kladné odpovědi na [první otázku], musí být čl. 47 první a druhý pododstavec Listiny vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě a praxi, podle nichž

a)      se v rozhodnutí vnitrostátního bezpečnostního orgánu o zrušení (odnětí) uvedeného potvrzení a osvědčení neuvádějí utajované informace, které uvedený orgán vedly k závěru, že jsou splněny podmínky pro jejich zrušení (odnětí), ale uvádějí se jen odkazy na příslušný dokument ve spise tohoto orgánu, v němž je daná utajovaná informace obsažena,

b)      dotčená právnická osoba nemá přístup ke spisu vnitrostátního bezpečnostního orgánu, ani k jednotlivým dokumentům, ve kterých jsou uvedeny utajované informace, které uvedený orgán vedly k závěru o zrušení (odnětí) uvedeného potvrzení a osvědčení,

c)      přístup k tomuto spisu a k těmto dokumentům může mít advokát dotčené právnické osoby, avšak pouze se souhlasem ředitele vnitrostátního bezpečnostního orgánu, případně se souhlasem jiného orgánu, který vnitrostátnímu bezpečnostnímu orgánu uvedené dokumenty předložil, a i poté, co do nich nahlédl, je povinen zachovávat mlčenlivost o obsahu spisu a těchto dokumentů,

d)      přístup k tomuto spisu a k těmto dokumentům však má v plném rozsahu soudní orgán, který posuzuje zákonnost rozhodnutí popsaného v [první otázce]?

3)      V případě kladné odpovědi na [druhou otázku], musí být čl. 47 první a druhý pododstavec Listiny vykládán v tom smyslu, že přímo umožňuje (nebo dokonce ukládá) soudnímu orgánu, který posuzuje zákonnost rozhodnutí popsaného v [první otázce], aby nepoužil právní úpravu a praxi popsanou v [druhé otázce] a umožnil dotčené právnické osobě nebo jejímu advokátovi přístup ke spisu vnitrostátního bezpečnostního orgánu, případně k dokumentům, ve kterých jsou uvedeny utajované informace, pokud to uvedený soudní orgán považuje za potřebné k zajištění práva na účinnou právní ochranu a kontradiktorní řízení?

4)      V případě kladné odpovědi na [třetí otázku], musí být čl. 51 odst. 1 a 2 Listiny vykládán v tom smyslu, že oprávnění soudního orgánu povolit přístup ke spisu, případně k dokumentům v souladu se zněním [třetí otázky] se týká

–        pouze těch částí spisu nebo dokumentů, které obsahují informace relevantní pro posouzení průmyslové bezpečnosti ve smyslu článku 11 a přílohy V rozhodnutí 2013/488/EU, nebo

–        i těch částí spisu a dokumentů, které obsahují výlučně informace relevantní pro účely posouzení průmyslové bezpečnosti ve smyslu vnitrostátního práva, tj. nad rámec důvodů stanovených v rozhodnutí 2013/488?“

30.      Písemná vyjádření předložily výbor, slovenská a estonská vláda, Rada Evropské unie, jakož i Evropská komise.

31.      Jednání se konalo dne 30. ledna 2024 za přítomnosti společnosti protectus, výboru, slovenské a francouzské vlády, Rady a Komise.

III. Analýza

32.      V projednávané věci žádá předkládající soud Soudní dvůr o upřesnění týkající se vyvažování zájmů, které je třeba provést mezi právem na účinnou právní ochranu a ochranou národní bezpečnosti v rámci žaloby podané proti rozhodnutí, které se zakládá zejména na utajovaných informacích a kterým bylo zrušeno potvrzení o průmyslové bezpečnosti umožňující přístup k informacím utajovaným členským státem, a dále osvědčení o průmyslové bezpečnosti umožňující přístup k utajovaným informacím EU.

33.      Za účelem rozhodnutí o žalobě podané proti tomuto rozhodnutí se předkládající soud v podstatě táže Soudního dvora na slučitelnost slovenské právní úpravy s unijními právními předpisy v rozsahu, v němž tato právní úprava omezuje přístup dotčené osoby k utajovaným informacím, na nichž je založeno rozhodnutí, které se na ni vztahuje, a dále na pravomoci, které musí mít příslušný soudní orgán, aby mohla být zaručena práva této osoby.

A.      K pravomoci Soudního dvora

34.      Výbor tvrdí, že Soudní dvůr nemá pravomoc odpovědět na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce z důvodu, že situace, která nastala ve věci v původním řízení, nespadá do působnosti unijního práva.

35.      Vzhledem k tomu, že argumenty předložené v tomto ohledu mají prokázat, že Listina není ve věci v původním řízení použitelná, je třeba je posoudit za účelem poskytnutí odpovědi na první předběžnou otázku, která se týká tohoto bodu. Na podporu tohoto konstatování je třeba uvést, že námitka vycházející z nepoužitelnosti ustanovení unijního práva na věc v původním řízení se dotýká meritorní stránky uvedené otázky(9).

B.      K první předběžné otázce

36.      Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 51 odst. 1 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát uplatňuje unijní právo, pokud některý z jeho soudních orgánů přezkoumává legalitu rozhodnutí, kterým se ruší potvrzení o průmyslové bezpečnosti umožňující přístup k informacím utajovaným členským státem na straně jedné, a osvědčení o průmyslové bezpečnosti, kterým se povoluje přístup k utajovaným informacím EU ve smyslu článku 11 a přílohy V rozhodnutí 2013/488 na straně druhé.

37.      Utajované informace, podmínky pro seznamování se s nimi, podmínky pro vydání a zrušení potvrzení o průmyslové bezpečnosti a související postup jsou ve slovenském právním řádu upraveny zákonem č. 215/2004 o ochraně utajovaných informací (zákon č. 215/2004 Z. z. o ochrane utajovaných skutočností(10)).

38.      Z ustanovení § 50 odst. 1 zákona č. 215/2004 vyplývá, že „[p]okud řízení o bezpečnostní prověrce prokáže, že podnikatel splňuje podmínky stanovené v § 46 [(11)], NBÚ mu vydá potvrzení o průmyslové bezpečnosti“. Ustanovení § 46 odst. 5 stanoví, že „[z]jistí-li NBÚ, že podnikatel přestal splňovat některou z podmínek průmyslové bezpečnosti stanovených v § 46 nebo že hrubě či opakovaně porušil povinnosti související s ochranou utajovaných informací, zruší platnost potvrzení“. Na základě posledně uvedeného ustanovení se NBÚ rozhodl zrušit potvrzení o průmyslové bezpečnosti, které bylo uděleno společnosti protectus.

39.      Podmínky pro vydání osvědčení o průmyslové bezpečnosti jsou stanoveny v ustanovení § 5 bodě 6 vyhlášky č. 134/2016 o personální bezpečnosti (vyhláška č. 134/2016 Z. z. o personálnej bezpečnosti)(12), které odkazuje na podmínky pro vydání osvědčení o bezpečnostní prověrce fyzické osoby uvedené v odstavcích 1 až 5 tohoto ustanovení. Zejména ze spojení těchto ustanovení vyplývá, že osvědčení o průmyslové bezpečnosti znamená nejvyšší stupeň utajení utajovaných informací EU, k nimž může mít určitá osoba přístup, a příslušná ustanovení unijní právní úpravy, podle které je povolen přístup této osoby k utajovaným informacím(13). Kromě toho je platnost tohoto osvědčení spojena s platností potvrzení o průmyslové bezpečnosti(14).

40.      Za účelem určení, zda situace, kdy vnitrostátní soudní orgán přezkoumává legalitu rozhodnutí, které ruší tato osvědčení o průmyslové bezpečnosti, v takto popsaném vnitrostátním právním rámci, představuje uplatňování unijního práva, je třeba připomenout, jaká je oblast působnosti Listiny, pokud jde o jednání členských států. Tato oblast působnosti je vymezena v ustanovení čl. 51 odst. 1 Listiny, podle kterého jsou ustanovení této Listiny určena členským státům, výhradně pokud uplatňují unijní právo. Tento článek Listiny potvrzuje ustálená judikatura Soudního dvora, z níž vyplývá, že základní práva zaručená v unijním právním řádu se uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, avšak nikoli mimo takové situace(15). Pokud vnitrostátní právní úprava spadá do oblasti působnosti unijního práva, je tak Soudní dvůr, je-li mu podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, povinen poskytnout všechny prvky výkladu nezbytné k tomu, aby vnitrostátní soud posoudil soulad této právní úpravy se základními právy, jejichž dodržování zajišťuje(16). Pokud naproti tomu právní situace nespadá do oblasti působnosti unijního práva, Soudní dvůr nemá pravomoc o ní rozhodnout a případně uplatňovaná ustanovení Listiny sama o sobě nemohou tuto pravomoc založit(17).

41.      Podle ustálené judikatury platí, že pojem „uplatňování práva Unie“ ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny předpokládá existenci vazby mezi aktem unijního práva a dotčeným vnitrostátním opatřením, která jde nad rámec příbuznosti dotyčných oblastí nebo nepřímého dopadu jedné oblasti na druhou, s přihlédnutím ke kritériím pro posouzení definovaným Soudním dvorem(18).

42.      Pro určení, zda určité vnitrostátní opatření spadá pod „uplatňování práva Unie“ ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, je tedy třeba kromě dalších skutečností ověřit, zda má vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení za cíl provést ustanovení unijního práva, jakou má tato právní úprava povahu, a zda sleduje jiné cíle, než které zahrnuje unijní právo, i když může toto právo nepřímo ovlivnit, a zda existuje unijní úprava, která je zvláštní pro tuto oblast nebo způsobilá ji ovlivnit(19).

43.      Výše jsem uvedl, že na ochranu utajovaných informací EU se dosud v unijním právu nevztahuje norma horizontálního dosahu vztahující se na všechny orgány a instituce Unie. Režim této ochrany tak vyplývá z několika různých aktů, které jsou vlastní každému orgánu nebo instituci Unie.

44.      V projednávané věci předkládající soud zmiňuje rozhodnutí 2013/488 jako normu unijního práva použitelnou v rámci sporu v původním řízení. Vzhledem k tomu, že uvedený soud neupřesnil, zda se rozhodl požádat o výklad tohoto rozhodnutí, a nikoli o výklad jiného, je podle mého názoru třeba vycházet z předpokladu, na kterém je založena soudní spolupráce zavedená postupem podle článku 267 SFEU, a sice že vnitrostátnímu soudu přísluší vymezit skutkový a právní rámec žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, aniž by Soudnímu dvoru příslušelo ověřovat jejich správnost, a že na otázky týkající se výkladu unijního práva položené v této souvislosti vnitrostátním soudem se vztahuje domněnka relevance(20). Domnívám se tedy, že posouzení otázky, zda ve věci v původním řízení dochází k uplatňování unijního práva, musí být provedeno s ohledem na toto rozhodnutí.

45.      Za účelem určení, zda situace dotčená ve věci v původním řízení představuje uplatňování unijního práva, je třeba zmínit jednotlivé povinnosti, které rozhodnutí 2013/488, jež bylo přijato Radou na základě její vnitřní organizační pravomoci, ukládá členským státům.

46.      Jak uvádí bod 1 odůvodnění tohoto rozhodnutí, jeho cílem je „rozvíjet aktivity Rady ve všech oblastech, které vyžadují nakládání s utajovanými informacemi [zavedením] komplexního bezpečnostního systému ochrany utajovaných informací vztahující se na Radu, její generální sekretariát a členské státy“. Z tohoto hlediska z bodu 3 odůvodnění uvedeného rozhodnutí vyplývá, že „[v] souladu s vnitrostátními právními předpisy a v míře nezbytné pro fungování Rady by členské státy měly dodržovat toto rozhodnutí v případech, kdy jejich příslušné orgány, pracovníci nebo dodavatelé nakládají s utajovanými informacemi EU, aby měl každý jistotu, že utajovaným informacím EU je poskytována rovnocenná úroveň ochrany“.

47.      Jak tedy stanoví čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2013/488, toto rozhodnutí „stanoví základní zásady a minimální bezpečnostní standardy pro ochranu utajovaných informací EU“. V druhém odstavci téhož článku se stanoví, že „[t]yto základní zásady a minimální standardy jsou použitelné pro Radu a generální sekretariát Rady a dodržují je členské státy v souladu se svými vnitrostátními právními předpisy tak, aby měl každý jistotu, že utajovaným informacím EU je poskytována rovnocenná úroveň ochrany“.

48.      Článek 2 bod 1 tohoto rozhodnutí stanoví, že „‚[u]tajovanými informacemi EU‘ se rozumějí jakékoli informace nebo materiály označené stupněm utajení EU, jejichž neoprávněné vyzrazení by mohlo různou měrou poškodit zájmy Evropské unie nebo jednoho či více členských států“.

49.      Ochrana utajovaných informací EU vyžaduje, aby členské státy přijaly opatření, pokud hospodářské subjekty mají přístup k takovým informacím.

50.      Z tohoto hlediska čl. 11 odst. 1 rozhodnutí 2013/488 definuje „průmyslovou bezpečnost“ jako „uplatňování opatření k zajištění ochrany utajovaných informací EU ze strany dodavatelů nebo subdodavatelů během jednání před uzavřením utajovaných smluv a během celého životního cyklu utajovaných smluv. Tyto smlouvy nesmí umožnit přístup k informacím se stupněm utajení TRÈS SECRET UE / EU TOP SECRET“.

51.      Uplatnění takových opatření je vyžadováno, jelikož podle čl. 11 odst. 2 rozhodnutí 2013/488 „Generální sekretariát Rady může na základě smlouvy pověřit plněním úkolů, které zahrnují nebo vyžadují přístup k utajovaným informacím EU nebo nakládání s nimi či jejich ukládání, průmyslové nebo jiné subjekty registrované v členském státě [...]“.

52.      V tomto rámci ochrana utajovaných informací EU mimo jiné znamená, že:

–        Generální sekretariát Rady jakožto zadavatel zajistí, aby při zadávání zakázek na základě utajovaných smluv průmyslovým nebo jiným subjektům byly dodržovány minimální standardy průmyslové bezpečnosti, které jsou stanoveny rozhodnutím 2013/488 a na něž dotyčná smlouva odkazuje (článek 11 odst. 3);

–        vnitrostátní bezpečnostní orgán, určený bezpečnostní orgán nebo kterýkoli jiný příslušný orgán každého členského státu zajistí v rozsahu daném vnitrostátními právními předpisy, aby dodavatelé a subdodavatelé registrovaní na jejich území přijali všechna vhodná opatření na ochranu utajovaných informací EU během jednání před uzavřením smluv a při plnění utajované smlouvy (článek 11 odst. 4), a

–        vnitrostátní bezpečnostní orgán, určený bezpečnostní orgán nebo kterýkoli jiný příslušný bezpečnostní orgán každého členského státu zajistí v souladu s vnitrostátními právními předpisy, aby dodavatelé a subdodavatelé registrovaní v příslušném členském státě a účastnící se zakázek na základě utajovaných smluv nebo utajovaných subdodavatelských smluv, které vyžadují přístup k informacím se stupněm utajení CONFIDENTIEL UE / EU CONFIDENTIAL nebo SECRET UE / EU SECRET v jejich prostorách, buď při plnění takových smluv, nebo před jejich uzavřením, byli držiteli osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení pro požadovaný stupeň utajení (článek 11 odst. 5).

53.      V dodatku A rozhodnutí 2013/488 je utajovaná smlouva definována jako „smlouva mezi generálním sekretariátem Rady a určitým dodavatelem o dodání zboží, provedení prací nebo poskytnutí služeb, jejíž plnění vyžaduje nebo zahrnuje přístup k utajovaným informacím EU nebo jejich vytváření“. Osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení je definováno jako „správní rozhodnutí vnitrostátního bezpečnostního orgánu nebo určeného bezpečnostního orgánu, že určité zařízení může z hlediska bezpečnosti zajistit odpovídající úroveň ochrany utajovaných informací EU s určitým stupněm utajení“.

54.      Jak je uvedeno v čl. 15 odst. 3 rozhodnutí 2013/488, odpovědnost za provádění základních zásad a minimálních bezpečnostních standardů pro ochranu utajovaných informací EU nesou zejména členské státy.

55.      Členské státy tak musí přijmout „v souladu se svými vnitrostátními právními předpisy veškerá vhodná opatření, aby zajistily, že při nakládání s utajovanými informacemi EU nebo při jejich ukládání bude [rozhodnutí 2013/488] dodržováno“ řadou osob, včetně osob, které jsou „k přístupu k utajovaným informacím EU řádně oprávněny z titulu své funkce“ [čl. 15 odst. 3 písm. c)] a „dodavateli členských států, ať již působí na území členských států nebo v zahraničí“ [čl. 15 odst. 3 písm. d)].

56.      Kromě toho pro účely provádění čl. 15 odst. 3 rozhodnutí 2013/488 ustanovení čl. 16 odst. 3 písm. a) tohoto rozhodnutí stanoví, že členské státy určí vnitrostátní bezpečnostní orgán, odpovědný za bezpečnostní opatření na ochranu utajovaných informací EU, zejména s cílem zajistit, aby:

–        „utajované informace EU v držení kteréhokoli vnitrostátního orgánu, veřejnoprávního či soukromoprávního, subjektu nebo agentury, na domácí půdě či v zahraničí, byly chráněny v souladu s tímto rozhodnutím“ [čl. 16 odst. 3 písm. a) bod i)],

–        „bezpečnostní opatření na ochranu utajovaných informací EU byla pravidelně kontrolována či hodnocena“ [čl. 16 odst. 3 písm. a) bod ii)] a

–        „všechny osoby, které jsou zaměstnány ve správních orgánech daného členského státu nebo dodavatelem a kterým může být umožněn přístup k informacím se stupněm utajení CONFIDENTIEL UE / EU CONFIDENTIAL nebo vyšším, byly bezpečnostně prověřeny nebo jinak řádně oprávněny z titulu své funkce v souladu s vnitrostátními právními předpisy“ [čl. 16 odst. 3 písm. a) bod iii)].

57.      Z těchto ustanovení vyplývá, že rozhodnutí 2013/488 ukládá členským státům řadu konkrétních závazků v oblasti ochrany utajovaných informací EU. Mezi tyto závazky patří povinnost členských států zajistit, aby osoby, které mají v rámci svých aktivit přístup k utajovaným informacím EU, získaly bezpečnostní prověrku od vnitrostátního bezpečnostního orgánu.

58.      Souhrnně lze říci, že rozhodnutí 2013/488 stanoví obecnou odpovědnost členských států za dodržování tohoto rozhodnutí některými osobami (čl. 15 odst. 3) za zaručení toho, že budou uplatňována opatření na ochranu utajovaných informací EU (čl. 16 odst. 3) nebo za to, aby dodavatelé a subdodavatelé, kteří jsou smluvními stranami utajovaných smluv, byli držiteli osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení.

59.      Podotýkám, že rozhodnutí 2013/488 pouze neukládá osobám, které mají v rámci svých aktivit přístup k utajovaným informacím EU, obecnou povinnost, aby jim vnitrostátní bezpečnostní orgán udělil bezpečnostní prověrku. Toto rozhodnutí totiž rovněž stanoví určitá pravidla za účelem vymezení postupu a podmínek udělování prověrek.

60.      Příloha V uvedeného rozhodnutí tak v hlavě III obsahuje následující odstavce 8 až 13:

„8.      Osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení vydává vnitrostátní bezpečnostní orgán nebo určený bezpečnostní orgán nebo jakýkoli jiný příslušný bezpečnostní orgán členského státu v souladu s vnitrostátními právními předpisy jako potvrzení o tom, že průmyslový nebo jiný subjekt může ve svých prostorách zajistit ochranu utajovaných informací EU na odpovídajícím stupni utajení (CONFIDENTIEL UE / EU CONFIDENTIAL nebo SECRET UE / EU SECRET). Je třeba ji předložit generálnímu sekretariátu Rady jakožto zadavateli předtím, než mohou být dodavateli či subdodavateli nebo možnému dodavateli či subdodavateli poskytnuty utajované informace EU nebo než mu je k utajovaným informacím EU umožněn přístup.

9.      Před vydáním osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení vnitrostátní bezpečnostní orgán nebo určený bezpečnostní orgán alespoň:

a)      posoudí integritu průmyslového nebo jiného subjektu;

b)      posoudí vlastnické vztahy, kontrolu nebo možný nepatřičný vliv, které by mohly být považovány za bezpečnostní riziko;

c)      ověří, že průmyslový nebo jiný subjekt zavedl v daném zařízení bezpečnostní systém, který zahrnuje všechna vhodná bezpečnostní opatření nezbytná pro ochranu informací nebo materiálů se stupněm utajení CONFIDENTIEL UE / EU CONFIDENTIAL nebo SECRET UE / EU SECRET v souladu s požadavky stanovenými tímto rozhodnutím;

d)      ověří, že byla zajištěna personální bezpečnost u vedoucích pracovníků, vlastníků a zaměstnanců, kteří potřebují mít přístup k informacím se stupněm utajení CONFIDENTIEL UE / EU CONFIDENTIAL nebo SECRET UE / EU SECRET, v souladu s požadavky stanovenými v příloze I, a

e)      ověří, že průmyslový nebo jiný subjekt jmenoval osobu odpovědnou za bezpečnost zařízení, která je odpovědná vedení subjektu za plnění bezpečnostních závazků v prostorách daného subjektu.

10.      Generální sekretariát Rady jakožto zadavatel oznámí, pokud to bude nutné, příslušnému vnitrostátnímu bezpečnostnímu orgánu / určenému bezpečnostnímu orgánu nebo kterémukoli jinému příslušnému bezpečnostnímu orgánu, že v předsmluvní fázi nebo při plnění smlouvy bude vyžadováno osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení. V případě, že je během nabídkového řízení třeba poskytovat utajované informace EU se stupněm utajení CONFIDENTIEL UE / EU CONFIDENTIAL nebo SECRET UE / EU SECRET, je v předsmluvní fázi vyžadováno osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení nebo osvědčení o bezpečnostní prověrce personálu.

11.      Zadavatel neuzavře utajovanou smlouvu s upřednostňovaným uchazečem, dokud neobdrží od vnitrostátního bezpečnostního orgánu / určeného bezpečnostního orgánu nebo kteréhokoli jiného příslušného bezpečnostního orgánu členského státu, v němž je dotyčný dodavatel nebo subdodavatel registrován, potvrzení o tom, že bylo v případě, kdy je to vyžadováno, vydáno příslušné osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení.

12.      Vnitrostátní bezpečnostní orgán / určený bezpečnostní orgán nebo kterýkoli jiný příslušný bezpečnostní orgán, který vydal osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení, oznamuje generálnímu sekretariátu Rady jakožto zadavateli změny týkající se osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení. V případě subdodavatelské smlouvy je odpovídajícím způsobem informován vnitrostátní bezpečnostní orgán / určený bezpečnostní orgán nebo kterýkoli jiný příslušný bezpečnostní orgán.

13.      Zrušení osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení příslušným vnitrostátním bezpečnostním orgánem / určeným bezpečnostním orgánem nebo kterýmkoli jiným příslušným bezpečnostním orgánem je dostatečným důvodem k tomu, aby generální sekretariát Rady jakožto zadavatel vypověděl utajovanou smlouvu nebo aby vyloučil určitého uchazeče z nabídkového řízení.“

61.      Za účelem určení, zda s ohledem na takto popsaná pravidla unijního práva představuje situace, která nastala ve věci v původním řízení, uplatňování tohoto práva, je podle mého názoru třeba rozlišovat mezi oprávněním, které měla společnost protectus, aby měla přístup k utajovaným informacím podle vnitrostátního práva, a oprávněním, které jí umožňovalo seznámit se s utajovanými informacemi EU.

62.      Situace, která vedla NBÚ k vydání potvrzení o průmyslové bezpečnosti ve prospěch společnosti protectus, jež ji opravňovalo seznámit se s utajovanými informacemi podle vnitrostátního práva, a dále k jeho zrušení, tak podle mého názoru nepředstavuje uplatnění unijního práva. Rozhodnutí 2013/488 totiž neobsahuje ustanovení, jejichž cílem by bylo upravit rozhodnutí vnitrostátních orgánů týkající se přístupu k utajovaným informacím podle vnitrostátního práva pro účely stanovené tímto právem. Kromě toho ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, že by jiné unijní akty prováděly jakoukoli formu harmonizace vnitrostátních pravidel upravujících status takových informací. Soudní dvůr ostatně nedávno ve svém rozsudku NW a PQ (Utajované informace) konstatoval, že na pravidla týkající se utajování a odtajňování informací podle vnitrostátních právních předpisů se nevztahují pravidla harmonizovaná unijním aktem(21).

63.      Z toho vyplývá, že je třeba mít za to, že slovenská právní úprava týkající se potvrzení o průmyslové bezpečnosti, stejně jako opatření týkající se tohoto potvrzení přijatá slovenskými orgány, spadají pouze do působnosti vnitrostátního práva, a tudíž nespadají do působnosti unijního práva. V důsledku toho se nejeví, že by posouzení legality rozhodnutí, kterým se zrušuje potvrzení o průmyslové bezpečnosti, představovalo přímo formu „uplatňování práva Unie“ ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny.

64.      Naproti tomu situace, která vedla NBÚ k tomu, že společnosti protectus vydal osvědčení o průmyslové bezpečnosti, jež ji opravňovalo k získání přístupu k utajovaným informacím EU se stupněm utajení SECRET UE/EU SECRET, a dále, že zrušil toto osvědčení, podle mého názoru představuje uplatňování unijního práva.

65.      Osvědčení o průmyslové bezpečnosti, které – jak připomínám – podle slovenských právních předpisů značí maximální stupeň utajení utajovaných informací EU, k nimž může mít určitá osoba přístup, a odpovídající ustanovení v unijních právních předpisech, podle nichž je povolen přístup této osoby k utajovaným informacím, lze totiž považovat za osvědčení, jehož cíl a účinky se překrývají s cílem a účinky osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení ve smyslu rozhodnutí 2013/488. Navíc v souladu s tím, co vyplývá z tohoto rozhodnutí, je vnitrostátní bezpečnostní orgán, v projednávaném případě NBÚ, pověřen vedením řízení o vydání osvědčení o bezpečnostní prověrce. Ze slovenské právní úpravy rovněž vyplývá, že řízení o vydání osvědčení o bezpečnostní prověrce má umožnit osobě, která má takové osvědčení, seznámit se s utajovanými informacemi v souvislosti s plněním úkolů vyplývajících z mezinárodní smlouvy zavazující Slovenskou republiku(22), z čehož lze vyvodit, že tato právní úprava nesleduje čistě vnitrostátní cíl, který se tedy liší od cíle sledovaného rozhodnutím 2013/488.

66.      Dodávám, že důvody, pro které NBÚ zrušil osvědčení o průmyslové bezpečnosti žalobkyně v původním řízení, které v podstatě spočívají v tom, že tato žalobkyně představuje bezpečnostní riziko kvůli obchodnímu vztahu, který by mohl poškodit bezpečnostní zájmy Slovenské republiky, a jednání, které je v rozporu s hospodářskými zájmy tohoto členského státu, lze analyzovat tak, že znamená, že žalobkyně v původním řízení již nesplňuje minimální podmínky pro udělení osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení, které jsou uvedeny v příloze V rozhodnutí 2013/488(23).

67.      Okolnost, že podle slovenské právní úpravy je platnost osvědčení o průmyslové bezpečnosti spojena s platností potvrzení o průmyslové bezpečnosti(24), nemůže podle mého názoru vést k vyloučení situace, jaká nastala ve věci v původním řízení, z působnosti unijního práva. Obě bezpečnostní prověrky byly totiž zrušeny právě z důvodu zjištěného bezpečnostního rizika.

68.      Navíc vztah mezi platností osvědčení o průmyslové bezpečnosti a platností potvrzení o průmyslové bezpečnosti se mi jeví jako logický, neboť – jak připouští výbor ve svém písemném vyjádření – pokud bylo v případě dotčeného subjektu identifikováno bezpečnostní riziko podle vnitrostátního práva, nemůže být toto riziko omezeno pouze na území Slovenské republiky, ale musí být nutně rozšířeno na všechny oblasti vnějších vztahů tohoto členského státu. V této oblasti jsou zájmy členských států a zájmy Unie úzce spjaty, takže je běžné, že bezpečnostní riziko zjištěné na vnitrostátní úrovni, zejména na základě informací utajovaných podle vnitrostátního práva, má přímý dopad na oprávnění k přístupu k utajovaným informacím EU. Tato vazba mezi zájmy členských států a zájmy Unie je ostatně vyjádřena v samotné definici pojmu „utajované informace EU“ uvedené v ustanovení čl. 2 odst. 1 rozhodnutí 2013/488, které zdůrazňuje, že takovými informacemi jsou informace, „jejichž neoprávněné vyzrazení by mohlo různou měrou poškodit zájmy Evropské unie nebo jednoho či více členských států“(25).

69.      Kromě toho zranitelnost dotčeného podniku může pocházet z informací utajovaných podle vnitrostátního práva, aniž to vylučuje uplatňování unijního práva, pokud jde o zrušení aktu, kterým určitá osoba získává oprávnění k přístupu k utajovaným informacím EU. Je třeba rovněž upřesnit, že okolnost, že – jak uvádí předkládající soud v bodech 35 a 37 svého předkládacího rozhodnutí – zrušení vnitrostátního potvrzení o průmyslové bezpečnosti bylo založeno výlučně na kritériu bezpečnostní spolehlivosti, jak je definováno ve vnitrostátní právní úpravě, nebrání tomu, aby situace, jaká nastala ve věci v původním řízení, mohla představovat uplatňování unijního práva. V tomto ohledu podotýkám, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že členským státům sice přísluší vymezit své podstatné bezpečnostní zájmy a přijmout opatření způsobilá k zajištění své vnitřní a vnější bezpečnosti, avšak na základě pouhé skutečnosti, že určité vnitrostátní opatření bylo přijato za účelem ochrany národní bezpečnosti, nelze vyloučit uplatnění unijního práva a zprostit členské státy povinnosti je nutně dodržovat(26).

70.      Pokud jde o skutečnost, že slovenská právní úprava nebyla přijata specificky za účelem uplatňování rozhodnutí 2013/488, je třeba připomenout, že skutečnost, že k provedení unijního aktu nebyla přijata vnitrostátní právní úprava, je irelevantní, jelikož uplatňování této právní úpravy představuje ve skutečnosti uplatňování unijního práva(27).

71.      Podle mého názoru je irelevantní, že rozhodnutí 2013/488 ponechává členským státům široký prostor pro uvážení při stanovení existence a kritérií bezpečnostního rizika v rámci řízení o vydání, změně nebo zrušení osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení. Tato situace odpovídá situaci, kdy unijní akt přiznává členským státům svobodu rozhodnout se mezi různými způsoby uplatnění nebo diskreční či posuzovací pravomoc, která je nedílnou součástí režimu zavedeného tímto aktem(28).

72.      Kromě toho skutečnost, že vnitrostátní orgány a postupy jsou použity k plnění povinností stanovených v rozhodnutí 2013/488, nebrání konstatování, že došlo k uplatňování unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny. Jedná se pouze o klasický výraz pravidla, podle kterého musí členské státy v rámci svých vnitrostátních struktur a postupů zajistit uplatňování pravidel unijního práva, která jim ukládají povinnosti.

73.      Mám za to, že ani neexistence formálního práva na získání nebo zachování osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení nepředstavuje podmínku, kterou by mohla být podmíněna použitelnost Listiny.

74.      Ochrana utajovaných informací EU je tak zajišťována členskými státy a jejich vnitrostátními bezpečnostními orgány v souladu s vnitrostátními právními předpisy(29). Tento odkaz na vnitrostátní právo nelze chápat tak, že ponechává členským státům pravomoc samostatně stanovit rámec ochrany utajovaných informací EU. Členské státy jsou tedy povinny zajistit takovou ochranu v souladu s normami stanovenými unijním právem.

75.      V obecnější rovině se mi zdá nemožné tvrdit, že unijnímu právu je zcela cizí vymezovat a uplatňovat pravidla týkající se ochrany utajovaných informací EU, ačkoli tato pravidla mají za cíl zajistit řádné fungování Unie. To by znamenalo mít za to, že udělení nebo odnětí oprávnění k přístupu k takovým informacím lze považovat za výkon pravomoci členskými státy, která nespadá do působnosti unijního práva, a v důsledku toho do oblasti působnosti Listiny. Naopak uplatňování vnitrostátních právních předpisů týkajících se utajovaných informací v oblasti ochrany utajovaných informací EU musí být podle mého názoru prováděno v souladu s unijním právem.

76.      Z výše uvedených skutečností vyvozuji, že vnitrostátní orgán, který uděluje osvědčení o průmyslové bezpečnosti rovnocenné osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení, udělí povolení podle unijního práva s ohledem na pravidla týkající se ochrany utajovaných informací EU uvedená v rozhodnutí 2013/488. Účinky tohoto povolení, stejně jako účinky jeho zrušení, jsou vymezeny unijním právem a mají nastat především ve vztazích mezi dotyčnou osobou a unijními orgány. Kromě toho příslušný vnitrostátní orgán, který se rozhodne zrušit osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení, jedná v rámci plnění úkolu, který na něj přenášejí orgány Unie za účelem zajištění ochrany utajovaných informací EU. Tento orgán tedy musí splňovat minimální požadavky stanovené unijním právem.

77.      Pokud jde o žalobkyni v původním řízení, je třeba rovněž zdůraznit obzvláště širokou osobní působnost rozhodnutí 2013/488. V tomto ohledu uvádím, že odstavec 8 přílohy V tohoto rozhodnutí je formulován obecně v tom smyslu, že neomezuje osoby, kterým má být osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení vydáno(30).

78.      Tento odstavec navíc uvádí, že „[j]e třeba ji předložit generálnímu sekretariátu Rady [...] předtím, než mohou být dodavateli či subdodavateli nebo možnému dodavateli či subdodavateli poskytnuty utajované informace EU nebo než mu je k utajovaným informacím EU umožněn přístup“. Z tohoto ustanovení vyplývá, že osvědčení o bezpečnostní prověrce stanovené v rozhodnutí 2013/488 může být poskytnuto potenciálnímu smluvnímu partnerovi, což je velmi obecné a může se týkat takového podniku, jako je žalobkyně v původním řízení. V tomtéž smyslu je třeba upřesnit, že pojem „dodavatel“ je definován v dodatku A tohoto rozhodnutí jako „fyzická nebo právnická osoba právně způsobilá k uzavírání smluv“, a nikoli jako osoba, která je v současné době ve vztahu k Radě vázána smlouvou nebo již podnikla kroky směřující k tomu, aby uzavřela smlouvu.

79.      Pokud jde o situaci společnosti protectus s ohledem na její případný přístup k utajovaným informacím EU, má význam, že i když k takovému přístupu ve skutečnosti nikdy nedošlo, tento podnik požádal o osvědčení o průmyslové bezpečnosti, jehož cílem je zejména umožnit jeho příjemci, aby se seznámil s utajovanými informacemi EU. Kromě toho společnost protectus na jednání uvedla, že uzavřela platné smlouvy s ministerstvem hospodářství (Ministerstvo hospodárstva, Slovensko). Nelze však vyloučit, že v tomto typu smluvních vztahů mohou být přítomny utajované informace EU, a to z důvodu překrývání oblastí týkajících se ochrany informací utajovaných na vnitrostátní úrovni a ochrany utajovaných informací na úrovni EU.

80.      S ohledem na všechny tyto skutečnosti vede použití kritérií stanovených v ustálené judikatuře Soudního dvora na situaci ve věci v původním řízení podle mého názoru k závěru, že na rozdíl od toho, co tvrdí všichni účastníci tohoto řízení s výjimkou společnosti protectus, členský stát uplatňuje unijní právo v souladu s tím, co stanoví čl. 51 odst. 1 Listiny, pokud některý z jeho soudních orgánů přezkoumává legalitu rozhodnutí, kterým se ruší osvědčení o průmyslové bezpečnosti opravňující k přístupu k utajovaným informacím EU, které je rovnocenné osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení ve smyslu článku 11 a přílohy V rozhodnutí 2013/488. V tomto ohledu je irelevantní, že vnitrostátní právní úprava spojuje platnost tohoto osvědčení o průmyslové bezpečnosti s platností vnitrostátního potvrzení o průmyslové bezpečnosti, jelikož zrušení uvedeného osvědčení je založeno na zjištění, že jeho držitel představuje bezpečnostní riziko. Z toho plyne, že Listina se na spor v původním řízení použije.

C.      K druhé předběžné otázce

81.      Podstatou druhé otázky položené předkládajícím soudem Soudnímu dvoru je, jaké procesní záruky musí být podle článku 47 Listiny zaručeny podniku, jemuž vnitrostátní bezpečnostní orgán zrušil osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení částečně na základě utajovaných informací, ke kterým tento podnik nemohl mít přístup. Konkrétně se tento soud táže, zda uvedený článek brání vnitrostátní právní úpravě, která dotyčné osobě a jejímu advokátovi nezaručuje přístup k utajovaným informacím, na nichž se zakládá zrušení osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení, a která neumožňuje soudu zajistit takový přístup, přestože on sám k těmto utajovaným informacím přístup má.

82.      Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že z ustanovení § 26 odst. 3 zákona č. 215/2004 ve spojení s ustanovením § 50 odst. 6 tohoto zákona vyplývá, že pokud NBÚ rozhodne, že se určitá osoba nemůže seznámit s utajovanými informacemi, musí ve svém rozhodnutí uvést skutečnosti, na nichž je toto rozhodnutí založeno, úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů, jakož i poučení o možnosti podat proti danému rozhodnutí opravný prostředek.

83.      Z praxe NBÚ a výboru vyplývá, že jednotlivé utajované informace, na nichž jsou založena jejich rozhodnutí, nejsou uvedeny v odůvodnění těchto rozhodnutí. Tato rozhodnutí obsahují pouze odkaz na název písemného důkazu obsahujícího tyto informace.

84.      Pokud písemné důkazy obsahují utajované informace, nejsou přístupné osobě, která je účastníkem řízení o osvědčení o průmyslové bezpečnosti.

85.      Podá-li tato osoba žalobu proti rozhodnutí o zrušení potvrzení nebo osvědčení o průmyslové bezpečnosti, soudy, které tuto žalobu přezkoumávají, jsou podle § 34 odst. 1 písm. f) zákona č. 215/2004 oprávněni seznámit se bez omezení se všemi utajovanými informacemi, které jsou zaznamenány do spisu.

86.      Podle § 35 odst. 3 zákona č. 215/2004 se může s těmito utajovanými informacemi seznámit také advokát dotčené osoby, avšak pouze se souhlasem orgánu, který identifikoval dotčené utajované informace a upozornil na ně NBÚ. Tento advokát je tedy povinen zachovávat důvěrnost těchto informací, což v praxi znamená, že je nemůže svému klientovi zpřístupnit.

87.      Před posouzením slučitelnosti takto popsaných procesních záruk s článkem 47 Listiny je třeba si položit otázku, jak k tomu předkládající soud vyzývá Soudní dvůr, zda se tento článek použije na situaci, jaká nastala ve věci v původním řízení.

1.      K použitelnosti článku 47 Listiny

88.      Při uplatňování unijního práva jsou členské státy povinny zajistit v souladu s čl. 51 odst. 1 Listiny dodržování požadavků plynoucích zejména z práva na účinnou právní ochranu a práva, aby byla věc projednána spravedlivě, která jsou zakotvena v čl. 47 prvním a druhém pododstavci Listiny(31).

89.      Na první pohled by se mohlo zdát, že uplatňování unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny s sebou nese použitelnost článku 47 Listiny(32). Podmínka uplatnění unijního práva a nutnost dodržet posledně uvedený článek jsou tedy do určité míry automaticky provázány.

90.      Z judikatury Soudního dvora však podle všeho vyplývá, že toto automatické provázání není skutečné.

91.      Z této judikatury totiž vyplývá, že použití článku 47 Listiny v konkrétním případě předpokládá, že se osoba, která ho uplatňuje, dovolává práv nebo svobod zaručených unijním právem nebo že je proti této osobě vedeno stíhání, které představuje uplatňování unijního práva(33). Tato podmínka doplňuje obecnou podmínku týkající se uplatňování unijního práva stanovenou v čl. 51 odst. 1 Listiny(34), která je předmětem první otázky.

92.      V projednávané věci předkládající soud vyjadřuje pochybnosti o tom, zda se žalobkyně v původním řízení může dovolávat práva zaručeného unijními právními předpisy, a vyzývá Soudní dvůr, aby určil, zda pravidla stanovená v rozhodnutí 2013/488 mohou vést ve prospěch žalobkyně v původním řízení ke vzniku práva zaručeného unijními právními předpisy, jehož ochrany se může dovolávat na základě článku 47 Listiny.

93.      Mám za to, že tato podmínka je v projednávané věci splněna.

94.      Je pravda, jak jsem uvedl výše, že rozhodnutí 2013/488 ponechává členským státům široký prostor pro uvážení při určení, v jakých případech má být osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení uděleno nebo zrušeno. Příloha V tohoto rozhodnutí tak členským státům ukládá povinnost provést určitá minimální ověření, která musí být provedena před vydáním osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení, aniž však dotčeným osobám přiznává právo na získání osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení, jsou-li splněny určité podmínky. Uvedené osoby nemají ani právo na zachování platnosti svého osvědčení, i když nadále splňují minimální podmínky stanovené uvedeným rozhodnutím.

95.      Mám však za to, že i když rozhodnutí 2013/488 nepřiznává podniku ani právo získat osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení ani právo zachovat je v platnosti, přiznává nicméně podniku, který získal takové osvědčení, zvláštní právo uzavírat utajované smlouvy s Radou.

96.      Ve stejném duchu je podle mého názoru pro účely určení, zda se použije článek 47 Listiny, třeba zohlednit účinky, které může mít rozhodnutí o zrušení osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení na podnik. V tomto ohledu připomínám, že v příloze V bodě 13 rozhodnutí 2013/488 je stanoveno, že „[z]rušení [takového osvědčení] je dostatečným důvodem k tomu, aby generální sekretariát Rady jakožto zadavatel vypověděl utajovanou smlouvu nebo aby vyloučil určitého uchazeče z nabídkového řízení“. Vzhledem k negativním důsledkům, které může mít rozhodnutí o zrušení osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení pro podnik, mám za to, že se tento podnik může v případě, že zpochybňuje legalitu takového rozhodnutí, legitimně domáhat toho, aby byly dodržovány požadavky týkající se účinné soudní ochrany.

97.      V každém případě podotýkám, že v souladu s judikaturou Soudního dvora ochrana jak fyzických, tak právnických osob před svévolnými nebo nepřiměřenými zásahy veřejné moci do jejich soukromé sféry činnosti představuje obecnou zásadu unijního práva(35). Podle Soudního dvora se této ochrany coby práva zaručeného unijním právem ve smyslu čl. 47 prvního pododstavce Listiny může právnická osoba dovolávat v případě, hodlá-li před soudem napadnout takový akt zasahující do jejího právního postavení(36).

98.      Vzhledem k tomu, že použitelnost článku 47 Listiny je podle mého názoru prokázána, je třeba upřesnit, jaké procesní záruky může takový podnik, jako je společnost protectus, vyvodit z tohoto článku v takové situaci, jako je situace, jaká nastala ve věci v původním řízení.

2.      K zárukám vyplývajícím z článku 47 Listiny v oblasti přístupu k utajovaným informacím EU 

99.      Otázky předkládajícího soudu ohledně souladu procesních pravidel stanovených slovenskými právními předpisy s článkem 47 Listiny vycházejí z údajného rozdílu mezi judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a judikaturou Soudního dvora v oblasti omezení zásady kontradiktornosti v případě utajovaných informací.

100. Podle předkládajícího soudu tak ESLP považoval ve svém rozsudku ze dne 19. září 2017, Regner v. Česká republika(37), za rozhodující pro učinění závěru, že čl. 6 odst. 1 EÚLP nebyl porušen, skutečnost, že soud příslušný k přezkumu legality rozhodnutí o zrušení osvědčení o bezpečnostní prověrce má přístup ke všem utajovaným informacím, na jejichž základě bylo takové rozhodnutí přijato(38).

101. Podle čl. 52 odst. 3 Listiny by se tedy mohlo s ohledem na článek 47 Listiny a tuto judikaturu ESLP týkající se čl. 6 odst. 1 EÚLP jevit jako dostatečné, aby se s utajovanými informacemi mohl seznámit pouze soud pověřený poskytnutím soudní ochrany dotyčné osobě.

102. Předkládající soud však uvádí, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že takové řešení není s ohledem na článek 47 Listiny nutně dostatečné. Tento soud v tomto ohledu odkazuje zejména na rozsudek Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság a další.

103. Soudní dvůr je tedy žádán, aby určil, zda v oblasti ochrany utajovaných informací EU musí být článek 47 listiny vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž rozhodnutí o zrušení osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení neuvádí utajované informace, které sloužily jako základ pro uvedené rozhodnutí, dotyčná právnická osoba nemá přístup ke spisu vnitrostátního bezpečnostního orgánu obsahujícímu takové informace, advokát této právnické osoby může mít přístup k tomuto spisu za podmínky, že získá souhlas tohoto orgánu a zajistí důvěrnost sdělených informací, a vnitrostátní soud, který je pověřen přezkumem legality tohoto rozhodnutí, má přístup ke všem utajovaným informacím obsaženým v tomto spise.

104. Za účelem podání odpovědi na tuto otázku podotýkám, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že jelikož použitelná ustanovení unijního práva nestanoví, jakým způsobem musí členské státy zajistit dodržování práva dotčené osoby na obhajobu, pokud je její právo na přístup ke spisu omezeno na základě vnitrostátní právní úpravy, konkrétní procesní podmínky za tímto účelem má stanovit vnitrostátní právní řád každého členského státu na základě zásady procesní autonomie členských států, avšak za podmínky, že nesmí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), a nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity)(39).

105. Pokud jde o zásadu rovnocennosti, připomínám, že jak uvádí předkládající soud, z ustanovení § 26 odst. 3 zákona č. 215/2004 ve spojení s ustanovením § 50 odst. 6 tohoto zákona vyplývá, že pokud NBÚ rozhodne, že se určitá osoba nemůže seznámit s utajovanými informacemi podle vnitrostátního práva, zejména pokud je prokázáno, že tato osoba představuje bezpečnostní riziko, musí ve svém rozhodnutí uvést skutečnosti, na nichž je jeho rozhodnutí založeno, úvahy, kterými se řídil při posouzení důkazů, jakož i poučení o možnosti napadnout dané rozhodnutí.

106. Tyto procesní záruky, které spočívají v existenci odůvodněného rozhodnutí, musí platit i ve vztahu k rozhodnutí o zrušení osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení, neboť jinak by byla porušena zásada rovnocennosti. Mám tedy za to, že je nesporné, že takovému podniku, jako je společnost protectus, na niž se vztahuje takové rozhodnutí, musí být umožněno seznámit se s alespoň podstatnými důvody, na nichž je založeno toto rozhodnutí, a to za podmínek stanovených těmito ustanoveními zákona č. 215/2004 v souladu s výkladem provedeným vnitrostátními soudy. Podle všeho je tomu tak je důvodu vazby, kterou slovenská právní úprava vytváří mezi zrušením potvrzení o průmyslové bezpečnosti a zrušením osvědčení o průmyslové bezpečnosti.

107. Je však třeba konstatovat, že ze zásady rovnocennosti nelze vyvodit, že existuje povinnost sdělit osobě, na kterou se vztahuje rozhodnutí o zrušení osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení, utajované informace, na nichž je toto rozhodnutí založeno. Jak jsem již uvedl, podle praxe NBÚ a výboru totiž nejsou jednotlivé utajované informace, na nichž jsou založena jejich rozhodnutí, uváděny v odůvodnění těchto rozhodnutí. Tento aspekt je tedy třeba zkoumat z hlediska zásady efektivity.

108. Pokud jde o tuto zásadu, je nutno zdůraznit, že je dodržena pouze za podmínky, že je dotčené procesní pravidlo v souladu s právem na účinnou soudní ochranu zaručeným v článku 47 Listiny(40). Povinnost členských států zajistit účinnost práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, tak zahrnuje požadavek soudní ochrany, zakotvený v článku 47 Listiny, který musí vnitrostátní soud respektovat. Tato ochrana se musí uplatnit při určení soudů příslušných k rozhodování o žalobách založených na unijním právu i při stanovení procesních podmínek souvisejících s takovými žalobami(41).

109. Je třeba rovněž připomenout, že členské státy jsou při uplatňování unijního práva povinny zajistit dodržování požadavků vyplývajících z práva na účinnou právní ochranu zakotveného v čl. 47 prvním pododstavci Listiny, který zakotvuje povinnost dodržovat v průběhu soudního řízení práva dotčené osoby na obhajobu(42).

110. Z ustálené judikatury tak vyplývá, že účinnost soudního přezkumu zaručeného článkem 47 Listiny, o němž je třeba mít na paměti, že je sám o sobě dostačující(43), předpokládá, že dotyčný bude mít možnost seznámit se s důvody přijatého rozhodnutí, které se ho týká, buď přečtením samotného rozhodnutí, nebo na základě sdělení těchto důvodů na jeho žádost – aniž je dotčena pravomoc příslušného soudu požadovat jejich sdělení od dotčeného orgánu – aby mu bylo umožněno hájit svá práva za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné obrátit se na příslušný soud, jakož i k tomu, aby byl tento soud plně schopen provést přezkum legality dotčeného vnitrostátního rozhodnutí(44). Dodržení práva na obhajobu znamená, že žalobce má přístup nejen k důvodům rozhodnutí, které vůči němu bylo přijato, ale rovněž ke všem skutečnostem ve spisu, ze kterých správní orgán vycházel, aby mohl k těmto skutečnostem zaujmout stanovisko(45).

111. Kromě toho zásada kontradiktornosti, která je součástí práva na obhajobu zakotveného v článku 47 Listiny, znamená, že účastníci řízení musí mít právo seznámit se se všemi důkazy nebo vyjádřeními předloženými soudu, aby se k nim mohli vyjádřit a ovlivnit jeho rozhodnutí, což předpokládá, že dotčená osoba musí mít možnost seznámit se se skutečnostmi obsaženými ve spise, které má k dispozici soud, jenž má rozhodovat o opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí(46).

112. V souladu se zněním čl. 52 odst. 1 Listiny však právo na přístup ke spisu nemá s ohledem na článek 47 Listiny absolutní povahu. Je tak třeba připomenout, že právo na obhajobu není absolutní výsadou a že právo na přístup ke spisu, které je důsledkem tohoto práva, může být proto omezeno, na základě vyvažování práva na účinnou právní ochranu dotyčné osoby a zájmů uplatněných k odůvodnění, že se této osobě nezpřístupní podklad ve spise, zejména pokud se tyto zájmy týkají národní bezpečnosti(47). Ve správním i v soudním řízení se však může jevit nezbytné nesdělit dotčené osobě určité informace zejména s ohledem na důvody související s národní bezpečností(48).

113. Soudní dvůr však soustavně odmítá, aby právo na obhajobu zaniklo, a to bez ohledu na citlivost dotčené oblasti. Vyzývá vnitrostátní soud, aby v každém jednotlivém případě nastolil rovnováhu mezi právem na účinnou právní ochranu a zachováním požadavků na bezpečnost.

114. Podle Soudního dvora tedy vyvažování, které musí provést vnitrostátní soud, s ohledem na nezbytné dodržení článku 47 Listiny nemůže vést k tomu, že zbaví právo dotyčné osoby na obhajobu veškeré účinnosti a právo na opravný prostředek, které musí mít osoba podle uvedeného článku, obsahu, zejména tím, že této osobě či případně jejímu zástupci nebude sdělena alespoň podstata důvodů, na nichž je založeno rozhodnutí, které vůči ní bylo přijato(49).

115. Totéž vyvažování může naproti tomu vést k tomu, že určité skutečnosti obsažené ve spise nebudou dotyčné osobě sděleny, pokud by zpřístupnění těchto informací mohlo přímo a konkrétně ohrozit národní bezpečnost dotyčného členského státu, jelikož může mimo jiné ohrozit život, zdraví či svobodu osob či odhalit metody vyšetřování, které jsou specificky uplatňovány orgány pověřenými zvláštními úkoly souvisejícími s národní bezpečností, a vážně tak narušit plnění budoucích úkolů těchto orgánů, nebo jim v tom dokonce zabránit(50).

116. Z výše uvedeného vyplývá, že i když unijní právo opravňuje členské státy, zejména vyžaduje-li to národní bezpečnost, aby dotyčné osobě neposkytly přímý přístup k celému jejímu spisu, toto právo nelze bez porušení zásady efektivity, práva na řádnou správu a práva na účinný opravný prostředek vykládat v tom smyslu, že umožňuje příslušným orgánům postavit tuto osobu do situace, v níž by se ani ona, ani její zástupce nemohli – v případě nutnosti v rámci zvláštního řízení, jehož cílem je ochrana národní bezpečnosti – skutečně seznámit s podstatou rozhodujících skutečností obsažených v tomto spise(51).

117. V této souvislosti již Soudní dvůr na jedné straně rozhodl, že v případě, že zpřístupnění informací uvedených ve spise bylo omezeno z důvodu národní bezpečnosti, není dodržení práva dotyčné osoby na obhajobu dostatečně zajištěno možností této osoby získat za určitých podmínek povolení přístupu k těmto informacím doprovázené úplným zákazem využít takto získané informace pro účely správního řízení nebo soudního řízení(52).

118. Na druhé straně, pokud jde o otázku, zda je právo dotyčné osoby na obhajobu dostatečně zaručeno možností příslušného soudu mít přístup ke spisu, je třeba zdůraznit, že taková možnost nemůže nahradit přístup dotyčné osoby nebo jejího zástupce k informacím uvedeným v tomto spise(53). Dodržování práva na obhajobu tedy v soudním řízení neznamená, že příslušný soud má k dispozici všechny informace relevantní pro přijetí rozhodnutí, ale že dotyčná osoba, případně prostřednictvím poradce, může uplatnit své zájmy vyjádřením svého stanoviska k těmto informacím(54). Přístup k informacím uvedeným ve spise pro příslušné soudy a zavedení postupů, které zaručí dodržování práva dotyčné osoby na obhajobu, totiž představují dva odlišné a kumulativní požadavky(55).

119. Výše uvedené úvahy vedly Soudní dvůr k tomu, aby ve své nejnovější judikatuře v návaznosti na své předchozí rozsudky rozhodl, že obecná zásada řádné správy a článek 47 Listiny ve spojení s článkem 20 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že pokud se rozhodnutí o odnětí nebo zamítnutí práva pobytu, které bylo přijato ve vztahu ke státnímu příslušníkovi třetí země, jenž může požívat odvozeného práva pobytu podle tohoto článku 20, zakládá na informacích, jejichž zpřístupnění by ohrozilo národní bezpečnost dotčeného členského státu, tento státní příslušník třetí země nebo jeho zástupce mohou mít přístup k těmto informacím pouze poté, co získají za tímto účelem povolení, není jim sdělena ani podstata důvodů, na nichž se takové rozhodnutí zakládá, a každopádně nesmějí použít informace, k nimž mohli mít přístup, ve správním nebo soudním řízení(56).

120. Předkládající soud se táže, zda jsou tyto skutečnosti vycházející z judikatury Soudního dvora, jakož i závěry, ke kterým Soudní dvůr dosud dospěl, použitelné v oblasti ochrany utajovaných informací EU, což by mohlo vést ke konstatování, že článek 47 Listiny brání vnitrostátní právní úpravě dotčené ve věci v původním řízení.

121. Tato otázka se mi jeví jako legitimní s ohledem na specifičnost oblasti týkající se ochrany utajovaných informací EU, která ji odlišuje od oblastí, ve kterých Soudní dvůr doposud poskytl pokyny týkající se vyvažování, které je třeba provést mezi právem na účinnou právní ochranu a zájmy uvedenými k odůvodnění nezpřístupnění některých informací, zejména pokud se tyto zájmy týkají národní bezpečnosti.

122. Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že existence porušení práva na obhajobu, včetně práva na nahlížení do spisu, musí být posouzeno v závislosti na konkrétních okolnostech každého projednávaného případu, zejména z hlediska povahy dotčeného aktu, kontextu, v němž byl přijat, a právních norem upravujících danou oblast(57).

123. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že projednávaná věc se liší od věcí, ve kterých byly vydány rozsudky ZZ, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság a další, jakož i NW a PQ (Utajované informace). Jedná-li se totiž buď o rozhodnutí omezující volný pohyb občana Unie z důvodů veřejné bezpečnosti, o rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu nebo o rozhodnutí o odnětí takové ochrany z důvodu nebezpečí pro národní bezpečnost, nebo o rozhodnutí o zrušení nebo zamítnutí vydání povolení k pobytu z důvodu národní bezpečnosti státnímu příslušníkovi třetí země, který může mít odvozené právo pobytu na základě článku 20 SFEU, je zásadou úplné sdělení důvodů a informací, na nichž jsou taková rozhodnutí založena. Omezení této zásady se tedy jeví jako výjimka, která musí být vykládána restriktivně(58).

124. Mám za to, že v oblasti ochrany utajovaných informací musí být logika obrácena, takže zásadou, kterou je třeba dodržovat, je zásada zákazu zpřístupnit takové informace neoprávněným osobám. Zpřístupnění utajovaných informací tedy představuje výjimku z tohoto pravidla a může k němu dojít pouze ve prospěch osob, které splňují podmínky nezbytné pro získání osvědčení o bezpečnostní prověrce. Výjimečně může takové zveřejnění podléhat přísným omezením.

125. Osoba, jejíž osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení bylo zpochybněno vnitrostátním bezpečnostním orgánem, se tudíž nemůže v rámci soudního řízení, jehož cílem je napadnout rozhodnutí o zrušení tohoto osvědčení, domáhat přístupu k utajovaným informacím, na kterých se zakládá toto rozhodnutí, bez ohledu na to, zda tato klasifikace vyplývá z vnitrostátního nebo unijního práva. Bylo by paradoxní, že i když je oprávnění určité osoby mít přístup k utajovaným informacím zpochybněno vnitrostátním bezpečnostním orgánem, mohla by v rámci tohoto řízení získat možnost nahlédnout do informací této povahy, které se jí týkají. To by znamenalo, že by jí byly poskytnuty utajované informace, na nichž bylo založeno rozhodnutí, jehož cílem bylo zabránit tomu, aby nahlížela do utajovaných informací EU, a bylo by jí tedy umožněno seznámit se s utajovanými informacemi s cílem prokázat, že na rozdíl od toho, co se domnívá příslušný vnitrostátní orgán, je způsobilá mít k takovým informacím přístup. Vzhledem k samotnému účelu rozhodnutí o zrušení bezpečnostní prověrky by tedy přístup k utajovaným informacím osobou, na kterou se vztahuje toto rozhodnutí, a to i v rámci soudního řízení, podle mého názoru vedl ke zpochybnění pravidla, podle kterého mohou být s těmito informacemi seznámeny pouze osoby, které jsou držiteli takového osvědčení.

126. Dodržení zásady nezpřístupňování utajovaných informací osobám, které napadají rozhodnutí o zrušení osvědčení o bezpečnostní prověrce v soudním řízení, je odůvodněno požadavky obezřetnosti a prevence, které jsou vlastní oblasti ochrany utajovaných informací EU, jakož i širokým prostorem pro uvážení, který musí být přiznán členským státům při udělování nebo rušení osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení.

127. Jak jsem uvedl dříve, Soudní dvůr již zdůraznil, že je nezbytné, aby určité skutečnosti obsažené ve spise nebyly dotyčné osobě sděleny, pokud by zpřístupnění těchto informací mohlo přímo a konkrétně ohrozit národní bezpečnost dotyčného členského státu, jelikož může mimo jiné ohrozit život, zdraví či svobodu osob či odhalit metody vyšetřování, které jsou specificky uplatňovány orgány pověřenými zvláštními úkoly souvisejícími s národní bezpečností, a vážně tak narušit plnění budoucích úkolů těchto orgánů, nebo jim v tom dokonce zabránit(59). Takové imperativy, které Soudní dvůr původně zdůraznil ve svém rozsudku ZZ(60), a k nimž lze přidat nezbytnost nenarušovat probíhající trestní vyšetřování, které by mohlo směřovat vůči dotčené osobě nebo jejímu okolí(61), se mi zdají být obzvláště relevantní v oblasti ochrany utajovaných informací EU.

128. V tomto ohledu je třeba uvést, že osoby, které žádají o udělení bezpečnostní prověrky, stejně jako osoby, které ji již získaly, jsou předmětem šetření, jejichž cílem je odhalit jakoukoli skutečnost, která by je mohla vystavit riziku vydírání nebo nátlaku s cílem přimět je ke spolupráci se škodlivými strukturami nebo agenty, kteří chtějí získat přístup k utajovaným informacím, jež mají uvedené osoby. Tato šetření spočívají na objektivních kritériích a vyšetřovacích metodách, které umožňují určit, zda osoba, která požádala o udělení bezpečnostní prověrky nebo je jejím držitelem, je svým chováním nebo svým prostředím zranitelná, kterou může třetí osoba použít k získání chráněných údajů. V souhrnu je třeba, aby příslušný vnitrostátní orgán určil, zda lze určitou osobu považovat za spolehlivou z hlediska bezpečnosti a nezbytné důvěrnosti utajovaných informací, přičemž se ujistí, že tato osoba je loajální a důvěryhodná. Považuji za nezbytné, aby byla zachována nejen důvěrná povaha utajovaných informací, které umožňují vnitrostátnímu bezpečnostnímu orgánu konstatovat, že určitá osoba představuje bezpečnostní riziko, ale také tajná povaha, kterou musí mít důkazy a vyšetřovací metody, jimiž je takové riziko prokázáno.

129. Šetření, která mají posoudit existenci rizika průmyslové bezpečnosti, tedy mají být ze své povahy přísně důvěrná, a to tím spíše že je třeba dbát na to, aby uplatňování unijního práva nezasahovalo do výkonu čistě vnitrostátní pravomoci spočívající v ochraně utajovaných informací podle vnitrostátního práva.

130. Z těchto skutečností vyplývá, že v oblasti ochrany utajovaných informací EU musí být kancelář vnitrostátního soudu, který má přezkoumat legalitu rozhodnutí o zrušení osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení, vedena zásadou nezpřístupňování utajovaných informací žalobci, který takové rozhodnutí zpochybňuje.

131. Jak jsem však již upřesnil, judikatura Soudního dvora podle mého názoru vychází ze základní myšlenky, že bez ohledu na citlivost dotčené oblasti nelze připustit, aby právo na obhajobu zaniklo, a přezkum vykonávaný vnitrostátním soudem na základě všech relevantních informací nemůže nahradit účinný výkon těchto práv dotčenou osobou nebo jejím zástupcem. Právo na obhajobu, které je nezbytné k tomu, aby osobě, vůči níž bylo vydáno rozhodnutí o zrušení osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení, bylo umožněno vyjádřit svůj názor a dále, aby soud mohl přezkoumat legalitu tohoto rozhodnutí s plnou znalostí věci, podle mého názoru předpokládá, že této osobě není zcela neznámo, co je jí vytýkáno. Ostatně všechny důvody, na kterých je založeno rozhodnutí o zrušení osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení, nevyplývají nutně z utajovaných informací, jak ukazuje situace, která nastala v původním řízení. Je třeba dodat, že účinný výkon práva na obhajobu, podle kterého osoba, která je zbavena práva vyplývajícího z osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení, musí mít možnost zpochybnit výtky, které jsou vůči ní namítány, nesmí být dotčen okolností, že se tato osoba nemůže domáhat práva na získání nebo zachování takového osvědčení.

132. Mám tedy za to, že i když v oblasti ochrany utajovaných informací EU musí převážit zásada minimálního objemu informací, které mají být sděleny osobě, vůči níž bylo vydáno rozhodnutí o zrušení osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení, musí být tato osoba nebo případně její zástupce seznámeny přinejmenším s podstatou důvodů, na nichž je toto rozhodnutí založeno. Taková minimální záruka vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora(62). Ve specifickém kontextu oblasti, o kterou se jedná v projednávané věci, však uvedu následující omezení.

133. Zaprvé záruka, že dotyčné osobě, nebo případně jejímu zástupci musí být sdělena alespoň podstata důvodů, o které se opírá rozhodnutí o zrušení osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení, nemůže vést k odhalení utajovaných informací, a to ani zčásti. Toto sdělení podstaty důvodů tedy musí být provedeno v souladu s přísnou důvěrností tohoto druhu informací. Kromě toho musí být takové sdělení provedeno v souladu s dalšími veřejnými zájmy, které jsem uvedl výše, jako je nutnost neodhalovat metody vyšetřování nebo nenarušovat probíhající trestní vyšetřování.

134. Zadruhé mám za to, že k tomu, aby bylo dostatečně zaručeno právo na obhajobu osoby, na kterou se vztahuje rozhodnutí o zrušení osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení, není nutné, aby této osobě byla sdělena podstata všech důvodů, na nichž je toto rozhodnutí založeno. Podle mého názoru postačuje, aby uvedená osoba znala podstatu důvodu nebo důvodů, které podle vnitrostátního soudu představují dostatečný základ na podporu uvedeného rozhodnutí, a to s ohledem na požadavky obezřetnosti a prevence, jakož i na široký prostor pro uvážení, který musí být přiznán příslušnému vnitrostátnímu orgánu v oblasti ochrany utajovaných informací EU(63).

135. Ve světle těchto úvah mám za to, že slovenská právní úprava obsahuje dostatečné záruky, které společně umožňují zajistit dodržování práva na obhajobu osoby, vůči níž bylo vydáno rozhodnutí o zrušení osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení.

136. V tomto ohledu připomínám, že podle informací poskytnutých předkládajícím soudem má soud, který přezkoumává legalitu tohoto rozhodnutí, přístup k celému spisu vnitrostátního bezpečnostního orgánu. Pokud dotyčná právnická osoba nemá přístup k tomuto spisu obsahujícímu utajované informace, které vedle jiných skutečností sloužily jako základ pro uvedené rozhodnutí, může mít advokát této právnické osoby přístup k uvedenému spisu za podmínky, že získá souhlas tohoto orgánu a zaručí důvěrnost sdělených informací. Podotýkám rovněž, že v průběhu soudního řízení NBS žalobkyni v původním řízení na žádost jejího advokáta zaslal dva utajované písemné důkazy.

137. Kromě těchto utajovaných informací z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že se NBÚ seznámil s neutajovanými informacemi, které mimo jiné uváděly, že žalobkyně v původním řízení nebo její jednatelé jsou podrobeni trestnímu vyšetřování, že uzavřela smlouvy se společnostmi, které jsou podrobeny takovému vyšetřování, že těmto společnostem vyplatila neobvyklé částky, a že existovalo podezření, že existovaly vazby mezi jejími zaměstnanci a jinou společností, se kterou se účastnila nabídkových řízení, a tedy se tyto dvě společnosti účastnily nabídkových řízení pod společnou kontrolou. Je nesporné, že žalobkyně v původním řízení se mohla vyjádřit k informacím, které NBS takto získal.

138. Kromě toho NBÚ zrušil potvrzení o průmyslové bezpečnosti, jehož automatickým důsledkem bylo zrušení osvědčení o průmyslové bezpečnosti, na základě zjištění, že žalobkyně v původním řízení představuje bezpečnostní riziko z důvodu existence obchodního vztahu, který by mohl způsobit újmu bezpečnostním zájmům Slovenské republiky, a z důvodu jednání proti hospodářským zájmům tohoto členského státu. Jako odůvodnění uvedeného rozhodnutí NBÚ odkázal na neutajované informace, jejichž obsah upřesnil, a dále na utajované informace, jejichž obsah neupřesnil.

139. Jak uvádí předkládající soud, žalobkyně v původním řízení ve své žalobě zpochybňuje jednotlivé skutkové a právní úvahy, na jejichž základě NBÚ a výbor založily svůj závěr, že žalobkyně v původním řízení představuje bezpečnostní riziko, což naznačuje, že s těmito úvahami byla žalobkyně v původním řízení seznámena, a mohla je tedy napadnout.

140. Z těchto skutečností vyvozuji, že v souladu se zárukami stanovenými slovenskými právními předpisy se žalobkyně v původním řízení nenachází v situaci, kdy by si nebyla vědoma toho, co je jí vytýkáno, i když – podle mého názoru správně – neměla k dispozici všechny utajované informace, o kterých se chtěla dozvědět. Údaje poskytnuté předkládajícím soudem mě naopak vedou k závěru, že žalobkyni v původním řízení byla sdělena podstata důvodů, které mohou představovat dostatečný základ na podporu rozhodnutí o zrušení jejího osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení, což samozřejmě přísluší ověřit předkládajícímu soudu. To znamená, že pokud má tento soud za to, že důvody uvedené v tomto rozhodnutí jsou dostatečné k jeho odůvodnění s ohledem na široký prostor pro uvážení, který musí být přiznán příslušnému vnitrostátnímu orgánu v oblasti ochrany utajovaných informací EU, a že tyto důvody mohly být žalobkyní v původním řízení projednány, což se podle všeho stalo, není namístě konstatovat, že bylo porušeno právo na obhajobu.

141. Článek 47 Listiny proto musí být podle mého názoru vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které rozhodnutí, kterým se zrušuje osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení, neuvádí utajované informace, na kterých bylo založeno, a dotyčná právnická osoba nemá přístup ke spisu vnitrostátního bezpečnostního orgánu obsahujícímu tyto informace, jelikož zaprvé advokát této právnické osoby může mít přístup k tomuto spisu za podmínky, že získá souhlas tohoto orgánu a zaručí důvěrnost sdělených informací, zadruhé vnitrostátní soud, který je pověřen přezkumem legality tohoto rozhodnutí, má přístup ke všem utajovaným informacím obsaženým v uvedeném spisu a zatřetí se uvedená právnická osoba seznámila s podstatou důvodů, které mohou představovat dostatečný základ na podporu uvedeného rozhodnutí, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

D.      K třetí a čtvrté předběžné otázce

142. Podstatou třetí a čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 47 Listiny vykládán v tom smyslu, že vyžaduje, aby soud, kterému přísluší přezkoumat legalitu rozhodnutí, kterým se ruší osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení zčásti na základě utajovaných informacích, měl pravomoc povolit právnické osobě, které je toto rozhodnutí určeno, přístup ke spisu vnitrostátního bezpečnostního orgánu obsahujícímu takové informace. V případě kladné odpovědi žádá předkládající soud rovněž o upřesnění rozsahu takové pravomoci.

143. Je třeba upřesnit, že třetí otázka je předkládajícím soudem položena pro případ, že by Soudní dvůr odpověděl na jeho druhou otázku tak, že článek 47 Listiny brání slovenské právní úpravě. Jak jsem uvedl výše, s výhradou ověření, která musí tento soud provést, považuji záruky stanovené touto právní úpravou jako celek za dostatečné k zajištění ochrany práva na obhajobu osoby, na niž se vztahuje rozhodnutí o zrušení osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení.

144. Považuji však za užitečné odpovědět předkládajícímu soudu na otázku, zda článek 47 Listiny vyžaduje, aby soud pověřený přezkumem legality takového rozhodnutí měl nad rámec záruk stanovených slovenskou právní úpravou pravomoc povolit dotčené osobě přístup k celému spisu obsahujícímu utajované informace.

145. Pokud jde o tento aspekt, řešení, které Soudní dvůr nedávno zastával ve svém rozsudku NW a PQ (Utajované informace), lze podle mého názoru uplatnit a fortiori v oblasti ochrany utajovaných informací EU(64).

146. V tomto rozsudku tak Soudní dvůr vycházel z poznatků, které je třeba vyvodit z jeho rozsudku ZZ(65), když rozhodl, že členské státy mohou vnitrostátním orgánům příslušným v oblasti bezpečnosti vyhradit pravomoc sdělit či nesdělit důvody nebo důkazy za předpokladu, že příslušný soud má pravomoc vyvodit důsledky z rozhodnutí, které tyto orgány nakonec v tomto ohledu přijmou(66).

147. Podle Soudního dvora může takové řešení, pokud vnitrostátní orgán bezdůvodně brání sdělení všech nebo části informací, na nichž se zakládá dotčené rozhodnutí, zajistit úplné dodržení článku 47 Listiny v rozsahu, v němž zaručuje, že nesplnění procesních povinností tímto orgánem nepovede k tomu, že soudní rozhodnutí bude založeno na skutečnostech a dokumentech, s nimiž se žalobce nemohl seznámit, a k nimž se tedy nemohl vyjádřit(67).

148. Soudní dvůr z těchto úvah vyvozuje, že nelze mít za to, že článek 47 Listiny znamená, že soud příslušný provést přezkum rozhodnutí přijatého na základě utajovaných informacích musí mít nutně pravomoc odtajnit některé informace a sám sdělit tyto informace žalobci, jelikož takové odtajnění a sdělení není nezbytné k zajištění účinné soudní ochrany při posuzování legality napadeného rozhodnutí(68).

149. S ohledem na tyto skutečnosti mám za to, že na třetí otázku je třeba odpovědět tak, že článek 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že nevyžaduje, aby soud, kterému přísluší přezkoumat legalitu rozhodnutí, kterým se ruší osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení zčásti na základě utajovaných informacích, měl pravomoc povolit právnické osobě, jíž je toto rozhodnutí určeno, přístup ke spisu vnitrostátního bezpečnostního orgánu obsahujícímu takové informace.

150. Vzhledem k odpovědi, kterou navrhuji Soudnímu dvoru na třetí otázku, není podle mého názoru namístě zabývat se čtvrtou otázkou.

IV.    Závěry

151. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji odpovědět na předběžné otázky položené Nejvyšším správním soudem Slovenské republiky (Najvyšší správny súd Slovenskej republiky) následovně:

„1)      Článek 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, členský stát uplatňuje unijní právo, pokud některý z jeho soudních orgánů přezkoumává legalitu rozhodnutí, kterým se ruší osvědčení o průmyslové bezpečnosti opravňující k přístupu k utajovaným informacím EU, které je rovnocenné osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení ve smyslu článku 11 a přílohy V rozhodnutí Rady 2013/488 ze dne 23. září 2013 o bezpečnostních pravidlech na ochranu utajovaných informací EU. V tomto ohledu je irelevantní, že vnitrostátní právní úprava spojuje platnost tohoto osvědčení o průmyslové bezpečnosti s platností vnitrostátního potvrzení o průmyslové bezpečnosti, jelikož zrušení uvedeného osvědčení je založeno na zjištění, že jeho držitel představuje bezpečnostní riziko.

2)      Článek 47 Listiny základních práv musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které rozhodnutí, kterým se zrušuje osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení, neuvádí utajované informace, na kterých bylo založeno, a dotyčná právnická osoba nemá přístup ke spisu vnitrostátního bezpečnostního orgánu obsahujícímu tyto informace, jelikož zaprvé advokát této právnické osoby může mít přístup k tomuto spisu za podmínky, že získá souhlas tohoto orgánu a zaručí důvěrnost sdělených informací, zadruhé vnitrostátní soud, který je pověřen přezkumem legality tohoto rozhodnutí, má přístup ke všem utajovaným informacím obsaženým v uvedeném spisu a zatřetí se uvedená právnická osoba seznámila s podstatou důvodů, které mohou představovat dostatečný základ na podporu uvedeného rozhodnutí.

3)      Článek 47 Listiny základních práv musí být vykládán v tom smyslu, že nevyžaduje, aby soud, kterému přísluší přezkoumat legalitu rozhodnutí, kterým se ruší osvědčení o bezpečnostní prověrce zařízení zčásti na základě utajovaných informacích, měl pravomoc povolit právnické osobě, jíž je toto rozhodnutí určeno, přístup ke spisu vnitrostátního bezpečnostního orgánu obsahujícímu takové informace.“

1–      Původní jazyk: francouzština.

2–      Úř. věst. 2013, L 274, s. 1.

3–      Dále jen „Listina“.

4–      Viz zejména rozhodnutí Komise (EU, Euratom) 2015/444 ze dne 13. března 2015 o bezpečnostních pravidlech na ochranu utajovaných informací EU (Úř. věst. 2015, L 72, s. 53) a rozhodnutí předsednictva Evropského parlamentu ze dne 15. dubna 2013 týkající se pravidel pro nakládání s důvěrnými informacemi ze strany Evropského parlamentu (Úř. věst. 2014, C 96, s. 1). Je třeba rovněž zmínit Dohodu mezi členskými státy Evropské unie zasedajícími v Radě ze dne 4. května 2011 o ochraně utajovaných informací vyměňovaných v zájmu Evropské unie (Úř. věst. 2011, C 202, s. 13).

5–      C‑159/21, dále jen „rozsudek Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság a další“, EU:C:2022:708.

6–      Úř. věst. 2013, L 180, s. 60.

7–      Viz rozsudek Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság a další (bod 60).

8–      Viz rozsudek Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság a další (bod 57).

9–      Viz zejména rozsudek ze dne 25. dubna 2024, NW a PQ (Utajované informace) (C‑420/22 a C‑528/22, dále jen „rozsudek NW a PQ (Utajované informace)“, EU:C:2024:344, bod 55, jakož i citovaná judikatura).

10–      Dále jen „zákon č. 215/2004“.

11–      Článek 46 písm. c) zákona č. 215/2004 mimo jiné stanoví, že potvrzení o průmyslové bezpečnosti podnikatele může být vydáno pouze podnikateli, který je „spolehlivý z hlediska bezpečnosti“.

12–      Dále jen „vyhláška č. 134/2016“.

13–      Viz § 5 odst 1. písm. d) vyhlášky č. 134/2016.

14–      Viz § 5 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 134/2016.

15–      Viz zejména rozsudky ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson (C‑617/10, EU:C:2013:105, body 17 a 19, jakož i citovaná judikatura); ze dne 5. května 2022, BPC Lux 2 a další (C‑83/20, EU:C:2022:346, body 25 a 26), jakož i ze dne 25. ledna 2024, Parchetul de pe lângă Curtea de Apel Craiova a další (C‑58/22, EU:C:2024:70, bod 40 a citovaná judikatura).

16–       Viz zejména rozsudky ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson (C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 19), a ze dne 13. prosince 2017, El Hassani (C‑403/16, EU:C:2017:960, bod 33).

17–      Viz zejména rozsudek ze dne 25. ledna 2024, Parchetul de pe lângă Curtea de Apel Craiova a další (C‑58/22, EU:C:2024:70, bod 40 a citovaná judikatura).

18–      Viz zejména rozsudky ze dne 6. října 2016, Paoletti a další (C‑218/15, EU:C:2016:748, bod 14 a citovaná judikatura), jakož i ze dne ze dne 24. února 2022, Glavna direkcia „Požarna bezopasnost i zaštita na naselenieto“ (C‑262/20, EU:C:2022:117, bod 60 a citovaná judikatura).

19–       Viz zejména rozsudek ze dne 5. května 2022, BPC Lux 2 a další (C‑83/20, EU:C:2022:346, bod 27 a citovaná judikatura).

20–      Viz zejména rozsudek ze dne 30. listopadu 2023, Ministero dell’Istruzione a INPS (C‑270/22, EU:C:2023:933, bod 34 a citovaná judikatura).

21–      Viz rozsudek NW a PQ (Utajované informace), bod 103.

22–      Viz čl. 60 odst. 7 zákona č. 215/2004, který se ve spojení s čl. 5 odst. 6 nařízení č. 134/2016 použije na osvědčení o průmyslové bezpečnosti.

23–      Viz zejména bod 9 písm. a) a b) této přílohy.

24–      Viz čl. 5 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 134/2016.

25–      Zdůrazněno autorem tohoto stanoviska. Dodatek B rozhodnutí 2013/488 obsahující srovnávací tabulku stupňů utajení rovněž poukazuje na úzkou vazbu mezi utajením na vnitrostátní úrovni a utajením na unijní úrovni.

26–      Viz zejména rozsudek ze dne 15. července 2021, Ministrstvo za obrambo (C‑742/19, EU:C:2021:597, bod 40 a citovaná judikatura).

27–      Obdobně viz rozsudek ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson (C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 28).

28–      Viz rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, TSN a AKT (C‑609/17 a C‑610/17, EU:C:2019:981, bod 50).

29–      Viz zejména čl. 1 odst. 2; článek 11 odst. 4 až 6 a čl. 15 odst. 3 rozhodnutí 2013/488. V duchu reciprocity čl. 4 odst. 3 tohoto rozhodnutí stanoví, že „[p]okud členské státy poskytnou v rámci struktur či sítí Unie utajované informace označené vnitrostátním stupněm utajení, Rada a generální sekretariát Rady tyto informace chrání v souladu s požadavky na ochranu utajovaných informací EU na odpovídající úrovni podle srovnávací tabulky stupňů utajení uvedené v dodatku B“.

30–      Viz bod 60 tohoto stanoviska.

31–      Viz zejména rozsudek ze dne 22. června 2023, K. B. a F. S. (Uplatnění ex officio v trestních věcech) (C‑660/21, EU:C:2023:498, bod 40 a citovaná judikatura).

32–      Viz zejména rozsudek ze dne 17. května 2023, Funke (C‑626/21, EU:C:2023:412, bod 76).

33–      Viz zejména rozsudky ze dne 22. února 2022, Účinek rozsudků Ústavního soudu) (C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 34); ze dne 17. listopadu 2022, Harman International Industries (C‑175/21, EU:C:2022:895, bod 32), jakož i ze dne 4. května 2023, Agenția Națională de Integritate (C‑40/21, EU:C:2023:367, bod 84).

34–      Viz rozsudek ze dne 16. května 2017, Berlioz Investment Fund (C‑682/15, EU:C:2017:373, body 42 a 51).

35–      Pokud jde o otázku, zda právnické osobě, které příslušný vnitrostátní orgán vydal rozhodnutí o uložení povinnosti sdělit určité informace nebo rozhodnutí o uložení sankce za nesplnění této povinnosti, musí být v případě takových rozhodnutí přiznáno právo na účinnou právní ochranu zaručené článkem 47 Listiny, viz zejména rozsudky ze dne 16. května 2017, Berlioz Investment Fund (C‑682/15, EU:C:2017:373, bod 51); ze dne 6. října 2020, État luxembourgeois (Právní ochrana proti žádosti o informace v daňové oblasti) (C‑245/19 a C‑246/19, EU:C:2020:795, bod 57 a citovaná judikatura), jakož i ze dne 25. listopadu 2021, État luxembourgeois (Informace o skupině daňových poplatníků) (C‑437/19, EU:C:2021:953, bod 87).

36–      Viz zejména rozsudky ze dne 6. října 2020, État luxembourgeois (Právní ochrana proti žádosti o informace v daňové oblasti) (C‑245/19 a C‑246/19, EU:C:2020:795, bod 58 a citovaná judikatura), jakož i ze dne 25. listopadu 2021, État luxembourgeois (Informace o skupině daňových poplatníků) (C‑437/19, EU:C:2021:953, bod 87).

37–      CE:ECHR:2017:0919JUD003528911. Tato věc vycházela ze situace, kdy Národní bezpečnostní úřad (Česká republika) (dále jen „Úřad“) vydal rozhodnutí o ukončení platnosti potvrzení o bezpečnosti vydaného žalobci za účelem výkonu funkce prvního náměstka ministra obrany (Česká republika) z důvodu, že dotyčný představoval riziko pro národní bezpečnost. V rozhodnutí však nebyly uvedeny důvěrné informace, na nichž bylo toto rozhodnutí založeno, vzhledem k tomu, že byly klasifikovány jako „důvěrné“, zákon neumožňoval, aby byly dotyčné osobě zpřístupněny. Návrh žalobce na zrušení tohoto rozhodnutí byl následně zamítnut Městským soudem v Praze (Česká republika), kterému Úřad předal dotčené dokumenty. Žalobci ani jeho advokátovi nebylo umožněno do nich nahlédnout. Opravné prostředky podané následně žalobcem byly zamítnuty. Před ESLP žalobce uplatňoval, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě) (dále jen „EÚLP“). Stěžoval si, že správní řízení bylo nespravedlivé z důvodu nemožnosti přístupu ke klíčovému důkazu, který byl kvalifikován jako důvěrné informace a poskytnut soudům odpůrcem.

38–      Viz bod 152 uvedeného rozsudku. Řízení zahájené žalobcem před vnitrostátními soudy podléhalo dvěma omezením týkajícím se obecných právních pravidel, jejichž cílem je zaručit spravedlivý proces: zaprvé utajované dokumenty a informace nebyly zpřístupněny ani žalobci, ani jeho advokátovi, a dále v rozsahu, v němž bylo rozhodnutí o zrušení založeno na takových dokumentech, mu nebyly sděleny důvody, na nichž bylo rozhodnutí založeno (bod 150). V rámci přezkumu dotčeného řízení jako celku dospěl ESLP k závěru, že nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 EÚLP. K tomuto závěru dospěl ESLP zejména s ohledem na pravomoci svěřené vnitrostátním soudům. Soudy tak měly neomezený přístup ke všem utajovaným dokumentům, o které se Úřad opíral při odůvodňování svého rozhodnutí; měly pravomoc důkladně přezkoumat důvody, které Úřad vedly k odepření přístupu k utajovaným dokumentům, a nařídit zpřístupnění těch dokumentů, v souvislosti s nimiž měly za to, že si nezasluhují utajení; mohly rovněž posoudit opodstatněnost rozhodnutí Úřadu o zrušení potvrzení o bezpečnosti a případně sankcionovat svévolné rozhodnutí (bod 152). Jejich příslušnost se vztahovala na všechny skutkové okolnosti případu a neomezovala se pouze na přezkum žalobních důvodů uplatňovaných žalobcem, který byl vyslechnut soudy a mohl rovněž předložit svá písemná vyjádření (bod 153). S ohledem na tyto skutečnosti měl ESLP za to, že soudy, u nichž byla podána žaloba, řádně vykonaly své pravomoci provést přezkum, které jim byly v rámci tohoto druhu řízení přiznány, a to jak s ohledem na nezbytnost zachování důvěrnosti utajovaných dokumentů, tak s ohledem na odůvodnění rozhodnutí zrušit potvrzení o bezpečnosti žalobce, na němž byla založena jejich rozhodnutí s ohledem na konkrétní okolnosti případu (bod 154).

39–      Obdobně viz rozsudek NW a PQ (Utajované informace), bod 79 a citovaná judikatura, jakož i bod 87.

40–      V tomto ohledu viz stanovisko generálního advokáta M. Bobka ve věci An tAire Talmhaíochta Bia agus Mara a další (C‑64/20, EU:C:2021:14, bod 41), v němž se uvádí, že „požadavek efektivity, ve smyslu podmínky pro uplatnění zásady procesní autonomie [...], se v praxi překrývá se základním právem na účinnou soudní ochranu podle článku 47 Listiny“.

41–      Viz zejména rozsudky ze dne 17. července 2014, Sánchez Morcillo a Abril García (C‑169/14, EU:C:2014:2099, bod 35 a citovaná judikatura), jakož i ze dne 22. dubna 2021, Profi Credit Slovakia (C‑485/19, EU:C:2021:313, bod 54 a citovaná judikatura). Soudní dvůr rovněž upřesnil, že zásada efektivity „[...] neobsahuje požadavky, které by šly nad rámec požadavků, které vyplývají ze základních práv, zejména z práva na účinnou soudní ochranu zaručeného Listinou“ [viz rozsudek ze dne 26. září 2018, Staatssecretaris van Veiligheid en justitie (Odkladný účinek odvolání) (C‑180/17, EU:C:2018:775, bod 43)].

42–      Viz zejména rozsudek Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság a další (bod 44 a citovaná judikatura).

43–      Viz zejména rozsudky ze dne 14. května 2020, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság (C‑924/19 PPU a C‑925/19 PPU, EU:C:2020:367, bod 140 a citovaná judikatura), jakož i ze dne 20. února 2024, X (Neuvedení důvodů ukončení pracovní smlouvy) (C‑715/20, EU:C:2024:139, bod 80 a citovaná judikatura). Soudní dvůr tak uvedl, že „článek 47 Listiny je sám o sobě dostačující a nemusí být upřesněn ustanoveními unijního práva nebo vnitrostátním právem k tomu, aby bylo jednotlivcům přiznáno právo uplatnitelné jako takové“.

44–      Viz zejména rozsudek ze dne 24. listopadu 2020, Minister van Buitenlandse Zaken (C‑225/19 a C‑226/19, EU:C:2020:951, bod 43 a citovaná judikatura).

45–      Viz zejména rozsudek NW a PQ (Utajované informace) (bod 92 a citovaná judikatura).

46–      Viz zejména rozsudek NW a PQ (Utajované informace) (bod 93 a citovaná judikatura).

47–      Viz zejména rozsudek NW a PQ (Utajované informace) (bod 94 a citovaná judikatura).

48–      V tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 4 června 2013, ZZ (C‑300/11, dále jen „rozsudek ZZ“, EU:C:2013:363, bod 54).

49–      Viz zejména rozsudek NW a PQ (Utajované informace) (bod 95 a citovaná judikatura).

50–      Viz zejména rozsudek NW a PQ (Utajované informace) (bod 96 citovaná judikatura).

51–      Obdobně viz rozsudek NW a PQ (Utajované informace) (bod 97 a citovaná judikatura).

52–      Viz zejména rozsudek NW a PQ (Utajované informace) (bod 98 a citovaná judikatura).

53–      Viz zejména rozsudek NW a PQ (Utajované informace) (bod 99 a citovaná judikatura).

54–      Viz zejména rozsudek NW a PQ (Utajované informace) (bod 100 a citovaná judikatura).

55–      Viz rozsudek Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság a další (bod 59).

56–      Viz rozsudek NW a PQ (Utajované informace) (bod 101).

57–      Viz zejména rozsudek ze dne 16. května 2017, Berlioz Investment Fund (C‑682/15, EU:C:2017:373, bod 97 a citovaná judikatura).

58–      Viz rozsudek ZZ (bod 49). Soudní dvůr však v tomto bodě upřesnil, že tento restriktivní výklad nesmí vést k tomu, že ustanovení unijního práva, které stanoví dotčenou výjimku, bude zbaveno užitečného účinku. V tomto kontextu byl Soudní dvůr vyzván, aby určil, zda a v jakém rozsahu čl. 30 odst. 2 a článek 31 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. 2004, L 158, s. 77; Zvl. vyd. 05/05, s. 46, a opravy Úř. věst 2004, L 229, s. 35 a Úř. věst. 2005, L 197, s. 34) – a ustanovení této směrnice musí být vykládána v souladu s požadavky plynoucími z článku 47 Listiny – umožňuje, aby důvody rozhodnutí přijatého na základě článku 27 téže směrnice nebyly uvedeny přesně a úplně (bod 50). Obecně k pravidlu restriktivního výkladu výjimek viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2022, Deutsche Umwelthilfe (Schvalování typu motorových vozidel) (C‑873/19, EU:C:2022:857, bod 87 a citovaná judikatura).

59–      Viz zejména rozsudek NW a PQ (Utajované informace) (bod 96 a citovaná judikatura).

60–      Viz bod 66 uvedeného rozsudku.

61–      V tomto ohledu viz rozsudek ESLP ze dne 19. září 2017, Regner v. Česká republika (CE:ECHR:2017:0919JUD003528911, bod 157), v němž tento soud uvádí, že žalobce byl trestně stíhán za účast na organizovaném zločinu, spoluúčast na zneužití veřejné moci, spoluúčast na zpronevěře v zadávacích řízeních a veřejných zadávacích řízeních, jakož i za spoluúčast na porušení kogentních pravidel v oblasti hospodářských vztahů. Tento soud má tedy za to, že je pochopitelné, že pokud vyvstane takové podezření, považují orgány za nezbytné jednat rychle, aniž vyčkají výsledku trestního vyšetřování, a zároveň zamezují tomu, aby podezření vůči dotčeným osobám byla odhalena v rané fázi, což by mohlo ztížit trestní vyšetřování.

62–      Viz rozsudky ZZ (body 65, 68 a 69), Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság a další (body 51, 53 a 60), jakož i NW a PQ (Utajované informace) (body 95, 97, 101, 111 a 116). Rovněž poznamenávám, že v rozsudku ze dne 19. září 2017, Regner v. Česká republika (CE:ECHR:2017:0919JUD003528911, bod 160), věnuje ESLP pozornost tomu, aby osoba, které byla odňata bezpečnostní prověrka, mohla mít v rozsahu slučitelném se zachováním důvěrnosti a řádným prováděním šetření, která jsou proti ní vedena, k dispozici alespoň souhrnné informace o obviněních, která jsou proti ní vznesena.

63–      Soudní dvůr se v tomto ohledu mohl inspirovat tím, co v souvislosti s omezujícími opatřeními konstatoval ve svém rozsudku ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi (C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 130), a sice že z důvodu preventivní povahy těchto opatření platí, že pokud je unijní soud v rámci přezkumu legality napadeného rozhodnutí toho názoru, že alespoň jeden z důvodů uvedených ve shrnutí předloženém Výborem pro sankce je dostatečně přesný a konkrétní, podložený a představuje sám o sobě dostatečný základ pro toto rozhodnutí, pak okolnost, že ostatní z těchto důvodů tento požadavek nesplňují, neodůvodňuje zrušení uvedeného rozhodnutí. V opačném případě soud napadené rozhodnutí zruší.

64–      Viz rozsudek NW a PQ (Utajované informace) (body 102 až 116).

65–      Viz rozsudek NW a PQ (Utajované informace) (body 106 až 112).

66–      Viz rozsudek NW a PQ (Utajované informace) (bod 113).

67–      Viz rozsudek NW a PQ (Utajované informace) (bod 114).

68–      Viz rozsudek NW a PQ (Utajované informace) (bod 115).