ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)

12. prosince 2019(*)

„Veřejná služba – Reforma služebního řádu a  pracovního řádu ostatních zaměstnanců , jež vstoupila v  platnost dne 1.  ledna 2014 – Nařízení (EU, Euratom) č.  1023/2013 – Solidární odvod uplatňovaný od 1.  ledna 2014 – Pozastavení uplatňování metody aktualizace odměn v  letech 2013 a  2014 “

Ve věci T‑527/16,

Margarita Tàpias, s bydlištěm ve Wavre (Belgie), zastoupená L. Levi a N. Flandin, advokátkami,

žalobkyně,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené M. Bauerem a R. Meyerem, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Evropským parlamentem, zastoupeným E. Taneva a M. Ecker, jako zmocněnkyněmi,

vedlejším účastníkem,

jejímž předmětem je návrh na základě článku 270 SFEU znějící na zrušení rozhodnutí o stanovení výše odměny žalobkyně za leden 2014 konkretizovaného ve výplatní pásce za uvedený měsíc, jež jí byla zaslána dne 14. ledna 2014 a byla první výplatní páskou, jejímž prostřednictvím se na žalobkyni uplatnil čl. 65 odst. 4 a článek 66a služebního řádu ve znění vycházejícím z čl. 1 bodů 44 a 46 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 1023/2013 ze dne 22. října 2013 (Úř. věst. 2013, L 287, s. 15), kterými se stanoví pozastavení uplatňování metody aktualizace odměn v letech 2013 a 2014 a od 1. ledna 2014 zavádí solidární odvod,

TRIBUNÁL (osmý senát),

ve složení A. M. Collins, předseda, M. Kančeva (zpravodajka) a G. De Baere, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: M. Marescaux, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 28. března 2019,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobkyně, Margarita Tàpias, je úřednice Rady Evropské unie.

2        Služební řád úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropské unie (dále jen „pracovní řád“) jsou přílohou nařízení (EHS) č. 31, (ESAE) č. 11, kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 1962, 45, s. 1385; Zvl. vyd. 01/02, s. 5).

3        Služební řád a pracovní řád byly od svého přijetí mnohokrát novelizovány, mimo jiné nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č.  1023/2013 ze dne 22. října 2013 (Úř. věst. 2013, L 287, s. 15).

4        Konkrétně body 44 a 46 článku 1 nařízení č.  1023/2013 pozměnily články 65 a 66a služebního řádu.

5        Článek 65 služebního řádu ve znění před vstupem v platnost nařízení č.  1023/2013 stanovil:

„1. Každý rok přezkoumá Rada odměnu [výši odměn] úředníků a ostatních zaměstnanců Unie. Toto přezkoumání se provádí v září s ohledem na společnou zprávu Komise založenou na společném indexu vypracovaném Statistickým úřadem Evropské unie po dohodě s národními statistickými úřady členských států; index odráží situaci v každém členském státě k 1. červenci.

V průběhu tohoto přezkoumání Rada zváží, zda by odměna [odměny], jako součást hospodářské a sociální politiky Unie, [měly být upraveny]. Zejména se přihlédne k jakémukoli zvýšení platů ve veřejné službě a nutnosti přijmout nové zaměstnance [a potřebám náboru nových zaměstnanců].

2. V případě podstatné změny životních nákladů Rada rozhodne nejpozději do dvou měsíců o opatřeních k úpravě [opravných] koeficientů a případně o tom, zda se uplatní zpětně.

3. Pro účely tohoto článku jedná Rada na návrh Komise kvalifikovanou většinou stanovenou v podle čl. 16 odst. 4 a 5 Smlouvy o Evropské unii.“

6        Článek 65 služebního řádu ve znění čl. 1 bodu 44 nařízení č.  1023/2013 nyní stanoví:

„1. Odměna [odměny] úředníků a ostatních zaměstnanců Evropské unie se každý rok [aktualizují] s ohledem na hospodářské a sociální politiky Unie. Přihlédne se zejména k případnému zvýšení platů ve státních správách členských států a nutnosti přijmout nové zaměstnance [ve veřejné službě a potřebám náboru nových zaměstnanců]. Aktualizace odměn se provádí v souladu s přílohou XI. Tato aktualizace se provádí před koncem každého roku s ohledem na zprávu Komise založenou na statistických údajích vypracovaném [vypracovaných] Statistickým úřadem Evropské unie po dohodě s národními statistickými úřady členských států; tyto statistické údaje odrážejí situaci k 1. červenci v každém členském státě. Tato zpráva obsahuje údaje týkající se rozpočtových dopadů na odměny a důchody úředníků Unie. Je zaslána Evropskému parlamentu a Radě.

V souladu s přílohou XI se každoročně aktualizují částky uvedené v článku 42a druhém a třetím pododstavci, článcích 66 a 69, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 přílohy VII a v čl. 8 odst. 2 přílohy XIII, částky uvedené v bývalém článku 4a přílohy VII, jež mají být aktualizovány podle čl. 18 odst. 1 přílohy XIII, částky v čl. 24 odst. 3, čl. 28a odst. 3 druhém pododstavci, čl. 28a odst. 7, článcích 93 a 94, v čl. 96 odst. 3 druhém pododstavci a čl. 96 odst. 7, v článcích 133, 134 a 136 [pracovního řádu], částky v čl. 1 odst. 1 prvním pododstavci nařízení Rady (ESUO, EHS, Euratom) č. 300/76 […] a koeficient pro částky v článku 4 nařízení Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 260/68 […]. Komise pro informaci zveřejní aktualizovanou hodnotu [aktualizované částky] do dvou týdnů od aktualizace v řadě C Úředního věstníku Evropské unie.

2. Dojde-li k podstatné změně životních nákladů, aktualizují se částky uvedené v odstavci 1 a [opravné] koeficienty uvedené v článku 64 v souladu s přílohou XI. Komise pro informaci zveřejní aktualizovanou hodnotu a koeficienty [aktualizované částky a opravné koeficienty] do dvou týdnů od aktualizace v řadě C Úředního věstníku Evropské unie.

3. Částky uvedené v odstavci [1 a] [opravné] koeficienty uvedené v článku 64 jsou chápány jako částky a [opravné] koeficienty, jejichž skutečná hodnota může být v určitém okamžiku aktualizována bez zásahu jiného právního aktu.

4. Aniž je dotčen čl. 3 odst. 5 a 6 přílohy XI, aktualizace stanovená v odstavcích 1 a 2 neproběhne v letech 2013 a 2014.“

7        Článek 66a služebního řádu ve znění před vstupem v platnost nařízení č.  1023/2013 stanovil:

„1. Odchylně od čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 260/68 z 29. února 1968, kterým se stanoví podmínky a postup pro uplatňování daně ve prospěch Evropských společenství […], se dočasné opatření týkající se odměn vyplácených [Unií] zaměstnancům v činné službě, zvané též ‚zvláštní odvod‘, vztahuje na období od 1. května 2004 do 31. prosince 2012.

Sazba tohoto zvláštního odvodu, který se použije na základ uvedený v odstavci 3, činí:

od 1.5.2004 do 1.12.2004	2,50 %
od 1.1.2005 do 31.12.2005	2,93 %
od 1.1.2006 do 31.12.2006	3,36 %
od 1.1.2007 do 31.12.2007	3,79 %
od 1.1.2008 do 31.12.2008	4,21 %
od 1.1.2009 do 31.12.2009	4,64 %
od 1.1.2010 do 31.12.2010	5,07 %
od 1.1.2011 do 31.12.2012	5,50 %

3.

a)      Základ zvláštního odvodu je základní plat použitý pro výpočet odměny po odečtení:

i) příspěvků do systému sociálního zabezpečení a do důchodového systému a daně, před odečtením zvláštního odvodu, splatných úředníkem ve stejné platové třídě a stupni ve smyslu článku 2 přílohy VII, a

ii) částky rovnající se základnímu platu úředníka v platové třídě 1 stupni 1.

b)      Částky použité ke stanovení základu pro zvláštní odvod jsou vyjádřeny v eurech a upraveny [opravným] koeficientem 100.

4. Zvláštní [odvod] se získá každý měsíc srážkami ze zdroje příjmu; výtěžek je zapsán jako příjem souhrnného rozpočtu Evropské unie.“

8        Článek 66a služebního řádu ve znění čl. 1 bodu 46 nařízení č.  1023/2013 nyní stanoví:

„1. Odchylně od čl. 3 odst. 1 nařízení (EHS, Euratom, ESUO) č. 260/68 a s cílem zohlednit, aniž je dotčen článek 65 odst. 3, uplatňování metody používané pro aktualizaci odměn a důchodů úředníků se dočasné opatření týkající se odměn vyplácených Unií zaměstnancům v činné službě, tzv. solidární odvod, vztahuje na období od 1. ledna 2014 do 31. prosince 2023.

2. Sazba tohoto solidárního odvodu, která se použije na základ uvedený v odstavci 3, činí 6 %. Sazba pro úředníky od platové třídy AD 15, stupně 2 však činí 7 %.

3.

a)      Základem pro solidární odvod je základní plat použitý pro výpočet odměny po odečtení:

i) příspěvků do systému sociálního zabezpečení a do důchodového systému a daně, před odečtením solidárního odvodu, splatných úředníkem ve stejné platové třídě a stupni bez vyživovaných osob ve smyslu článku 2 přílohy VII, a

ii) částky rovnající se základnímu platu úředníka v platové třídě AST 1 stupni 1.

b)      Částky použité ke stanovení základu pro solidární odvod jsou vyjádřeny v eurech a upraveny [opravným] koeficientem 100.

4. Solidární odvod se vybírá každý měsíc srážkami ze zdroje příjmu; výtěžek je zapsán jako příjem souhrnného rozpočtu Evropské unie.“

9        V souladu s čl. 3 odst. 1 nařízení č.  1023/2013 vstoupilo toto nařízení v platnost dne 1. listopadu 2013. Podle čl. 3 odst. 2 téhož nařízení se jeho ustanovení použila ode dne 1. ledna 2014 s výjimkou čl. 1 bodu 44 a čl. 1 bodu 73 písm. d), které se použily ode dne vstupu uvedeného nařízení v platnost.

10      Dne 1 4. ledna 2014 obdržela žalobkyně výplatní pásku za leden 2014.

11      Dne 1. dubna 2014 podala žalobkyně Radě jakožto orgánu oprávněnému ke jmenování stížnost proti své výplatní pásce za leden 2014 z důvodu, že v této výplatní pásce bylo poprvé vyjádřeno explicitní rozhodnutí uplatnit vůči ní ode dne 1. ledna 2014 do 30. června 2015 solidární odvod, zatímco se v průběhu tohoto období pozastavuje uplatňování metody pro úpravu odměn, a implicitní rozhodnutí neuplatňovat na její odměnu každoroční úpravu v období od 1. ledna 2014 do 30. června 2015.

12      Rada stížnost žalobkyně rozhodnutím ze dne 17. července 2014 zamítla.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

13      Návrhem došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu Evropské unie dne 27. října 2014 podala žalobkyně projednávanou žalobu, původně zapsanou pod číslem F‑121/14.

14      Usnesením ze dne 1 0. prosince 2014 předseda třetího senátu Soudu pro veřejnou službu rozhodl v souladu s čl. 42 odst. 1 písm. a) jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu přerušit řízení v projednávané věci do doby, kdy se rozhodnutí o ukončení řízení ve věci T‑75/14, USFPEI v. Parlament a Rada, stane konečným.

15      Podáním došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 8. ledna 2015 podal Evropský parlament návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání Rady.

16      Dne 2. září 2016 byla v souladu s článkem 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2016/1192 ze dne 6. července 2016 o přenesení pravomoci rozhodovat v prvním stupni spory mezi Evropskou unií a jejími zaměstnanci na Tribunál (Úř. věst. 2016, L 200, s. 137) věc F‑121/14 projednávaná před Soudem pro veřejnou službu ke dni dne 31. srpna 2016 předána Tribunálu a obdržela číslo věci T‑527/16.

17      Vzhledem k tomu, že se rozsudek ze dne 16. listopadu 2017, USFSPEI v. Parlament a Rada (T‑75/14, EU:T:2017:813), stal konečným, řízení v projednávané věci ode dne 19. ledna 2018 pokračovalo.

18      Dne 30. dubna 2018 podala Rada žalobní odpověď.

19      Rozhodnutím ze dne 14. května 2018 povolil předseda pátého senátu Tribunálu vedlejší účastenství Parlamentu.

20      Žalobkyně předložila repliku dne 5. července 2018.

21      Parlament předložil dne 3. července 2018 spis vedlejšího účastníka. Žalobkyně předložila své vyjádření ke spisu vedlejšího účastníka dne 21. srpna 2018.

22      Rada předložila dne 3. září 2018 dupliku.

23      Vzhledem k tomu, že došlo ke změnám ve složení senátů Tribunálu, byla věc v souladu s čl. 27 odst. 5 jednacího řádu Tribunálu nově přidělena osmému senátu, k němuž byla přidělena soudkyně zpravodajka.

24      Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 28. března 2019.

25      Usnesením ze dne 1 4. června 2019 Tribunál v souladu s článkem 113 jednacího řádu rozhodl o znovuotevření ústní části řízení.

26      V rámci prvního organizačního procesního opatření přijatého dne 14. června 2019 na základě článku 89 jednacího řádu vyzval Tribunál účastníky řízení, aby odpověděli na jednu otázku. Účastníci řízení na tuto otázku odpověděli ve stanovené lhůtě. Dne 2 4. července 2019 Tribunál přijal druhé organizační procesní opatření, kterým vyzval účastníky řízení, aby zaujali stanovisko ke svým odpovědím na první organizační procesní opatření. Účastníci řízení na tuto výzvu odpověděli ve stanovených lhůtách.

27      Rozhodnutím předsedy osmého senátu Tribunálu ze dne 9. září 2019 byla ústní část řízení znovu ukončena.

28      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        „[zruši l] explicitní rozhodnutí o uložení solidárního odvodu ode dne 1. ledna 2014 do 30. června 2015, zatímco se v období od 1. ledna 2014 do 30. června 2015 pozastaví uplatňování úpravy odměn;

–        [zruši l] implicitní rozhodnutí neuplatňovat v období od 1. ledna 2014 do 30. června 2015 každoroční úpravu odměny žalobkyně;

přičemž obě tato rozhodnutí byla poprvé vyjádřena ve výplatní pásce žalobkyně za leden 2014, oznámené dne 14. ledna 2014;

–        případně [zrušil] rozhodnutí ze dne 17. července 2014, kterým byla zamítnuta její stížnost;

–        [uloži l] [Radě] náhradu všech nákladů řízení“.

29      Rada podporovaná Parlamentem navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

 K přípustnosti

30      Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury jsou lhůty pro podání stížnosti a žaloby uvedené v článcích 90 a 91 služebního řádu kogentní a nelze je ponechat k dispozici účastníkům řízení a soudu, kterému přísluší ověřit, a to i bez návrhu, zda je účastníci řízení, které vyslechnul prostřednictvím písemných otázek, dodrželi. Tyto lhůty odpovídají požadavku právní jistoty a potřebě zamezit jakékoliv diskriminaci nebo svévolnému zacházení při výkonu spravedlnosti. (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. prosince 2008, Lofaro v. Komise, T‑293/07 P, EU:T:2008:607, bod 28 a citovaná judikatura).

31      Je tedy nutné, aby Tribunál i bez návrhu přezkoumal, zda stížnost podaná žalobkyní dne 1. dubna 2014 byla podána ve lhůtě tří měsíců uvedené v čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Za tímto účelem přísluší Tribunálu, aby určil akt nepříznivě zasahující do právního postavení žalobkyně ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu.

32      Žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí, na základě kterého byla vyhotovena její výplatní páska za leden 2014, představuje akt nepříznivě zasahující do jejího právního postavení ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu, jelikož toto rozhodnutí jakožto první uplatňuje vůči ní čl. 65 odst. 4 služebního řádu, který pozastavuje uplatňování metody pro úpravu odměn stanovené v příloze XI služebního řádu, jakož i článek 66a služebního řádu, který ve znění čl. 1 bodů 44 a 46 nařízení č. 1023/2013 znovu zavádí solidární odvod z platů úředníků a ostatních zaměstnanců ode dne 1. ledna 2014 do 31. prosince 2023. V odpovědi na organizační procesní opatření Tribunálu ze dne 24. července 2019 žalobkyně upřesnila, že čl. 65 odst. 4 služebního řádu, který stanoví, že aktualizace neproběhne v letech 2013 a 2014, neponechává Evropské komisi v tomto ohledu žádný prostor pro uvážení. Podle žalobkyně výplatní páska za leden 2014 vyjadřuje, že se vůči ní bude v těchto dvou letech uplatňovat toto zmrazení odměny za práci. V důsledku toho bylo s konečnou platností potvrzeno, že odměna žalobkyně nebude v letech 2013 a 2014 aktualizována, a to od vstupu v platnost služebního řádu ve znění nařízení č. 1023/2013 v lednu 2014.

33      V tomto ohledu podle ustálené judikatury platí, že aktem nepříznivě zasahujícím do právního postavení ve smyslu čl. 90 odst. 2 a čl. 91 odst. 1 služebního řádu je akt, který vyvolává právně závazné účinky, jimiž mohou být přímo a bezprostředně dotčeny zájmy žalobce, neboť podstatným způsobem mění jeho právní postavení (viz rozsudek ze dne 30. září 2010, Lebedef a Jones v. Komise, F‑29/09, EU:F:2010:120, bod 31 a citovaná judikatura).

34      Je tedy třeba ověřit, zda žaloba v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutí, kterým se stanoví odměna žalobkyně za leden 2014, jak se konkretizovalo ve výplatní pásce za uvedený měsíc, splňuje požadavky článků 90 a 91 služebního řádu.

35      Je důležité zdůraznit, že výplatní páska svou povahou a svým účelem nevykazuje znaky aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení, protože jen odráží – v peněžním vyjádření – dopad předchozích administrativních rozhodnutí týkajících se osobního a právního postavení úředníka (rozsudky ze dne 23. dubna 2008, Pickering v. Komise, F‑103/05, EU:F:2008:45, bod 72, a ze dne 23. dubna 2008, Bain a další v. Komise, F‑112/05, EU:F:2008:46, bod 73). Avšak pokud z ní jasně vyplývá existence a obsah individuálního administrativního rozhodnutí, které dosud zůstávalo skryté, protože dotyčnému nebylo formálně oznámeno, pak lze výplatní pásku obsahující výpočet peněžních nároků považovat za akt nepříznivě zasahující do právního postavení, jenž může být předmětem stížnosti a případně žaloby. Za těchto podmínek má předání výplatní pásky za následek počátek běhu lhůt pro podání stížnosti a žaloby proti administrativnímu rozhodnutí, které bylo vůči dotčenému úředníkovi přijato a které se ve výplatní pásce odrazilo (viz rozsudek ze dne 30. září 2010, Lebedef a Jones v. Komise, F‑29/09, EU:F:2010:120, bod 33 a citovaná judikatura).

36      Totéž platí v případě, kdy výplatní páska vůbec poprvé odráží provedení nového aktu s obecnou působností týkajícího se stanovení peněžních nároků, jako je rozhodnutí o změně metody výpočtu cestovních výdajů, rozhodnutí o změně tabulky rodičovských příspěvků na služby jeslí, nařízení, kterým se mění opravné koeficienty, nařízení, kterým se upravuje výše odměn, nebo nařízení, kterým se zavádí mimořádný krizový příspěvek nebo dočasný příspěvek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. září 2010, Lebedef a Jones v. Komise, F‑29/09, EU:F:2010:120, bod 34 a citovaná judikatura).

37      V těchto posledně uvedených případech je první výplatní páska následující poté, co vstoupil v platnost akt s obecnou působností, kterým se mění peněžní nároky určité abstraktně definované kategorie úředníků, nutně odrazem – ve vztahu ke svému adresátovi – přijetí individuálního administrativního rozhodnutí s právně závaznými účinky, jimiž mohou být přímo a bezprostředně dotčeny zájmy dotyčného úředníka. I kdyby bylo možné se domnívat, že orgán oprávněný ke jmenování každý měsíc vydává nové individuální administrativní rozhodnutí o stanovení peněžních nároků úředníka a že se toto rozhodnutí odráží v příslušné výplatní pásce, tato po sobě jdoucí rozhodnutí by jen potvrzovala první rozhodnutí, kterým se podstatným způsobem změnilo právní postavení dotyčného na základě nového aktu s obecnou působností (rozsudek ze dne 30. září 2010, Lebedef a Jones v. Komise, F‑29/09, EU:F:2010:120, bod 35).

38      Úředník, který ve lhůtách pro podání stížnosti a žaloby nenapadl výplatní pásku, v níž se poprvé konkretizuje provedení aktu s obecnou působností o stanovení peněžních nároků, proto nemůže po uplynutí uvedených lhůt platně napadat pozdější výplatní pásky s tím, že vůči nim bude namítat tutéž protiprávnost, jakou byla stižena první výplatní páska (viz rozsudek ze dne 30. září 2010, Lebedef a Jones v. Komise, F‑29/09, EU:F:2010:120, bod 36 a citovaná judikatura).

39      V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, že výplatní páska za leden 2014, která jí byla zaslána dne 14. ledna 2014, jí poprvé od vstupu nařízení č.  1023/2013 v platnost seznámila zaprvé s tím, že podle čl. 65 odst. 4 služebního řádu není její odměna každoročně aktualizována z důvodu pozastavení metody stanovené v příloze XI služebního řádu v letech 2013 a 2014, a zadruhé s tím, že v souladu s článkem 66a služebního řádu její odměna podléhá solidárnímu odvodu.

40      V tomto ohledu z čl. 65 odst. 1 služebního řádu, ve znění čl. 1 bodu 44 nařízení č.  1023/2013, vyplývá, že odměny úředníků a ostatních zaměstnanců Evropské unie se před koncem každého roku aktualizují v souladu s přílohou XI služebního řádu.

41      Je však třeba připomenout, že podle čl. 65 odst. 4 služebního řádu, který byl doplněn čl. 1 bodem 44 nařízení č.  1023/2013, „aktualizace stanovená v odstavcích 1 a 2 neproběhne v letech 2013 a 2014“.

42      Podle čl. 3 odst. 2 nařízení č.  1023/2013 se čl. 1 bod 44 nařízení č. 1023/2013, kterým se mění článek 65 služebního řádu, použil ode dne vstupu tohoto nařízení v platnost, tj. třetí den po jeho vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie, tj. dne 1. listopadu 2013.

43      Z toho vyplývá, že v souladu s judikaturou uvedenou v bodech 35 až 37 výše, byla první výplatní páskou, která následovala po vstupu dotčeného aktu s obecnou působností v platnost, tj. ustanovení o tom, že se v letech 2013 a 2014 neuplatní metoda každoroční aktualizace odměn a důchodů, výplatní páska za prosinec 2013. Rozhodnutí o stanovení odměny žalobkyně za leden 2014, jež se konkretizuje ve výplatní pásce za uvedený měsíc, nepředstavovalo tedy první uplatnění článku 65 služebního řádu, ve znění čl. 1 bodu 44 nařízení č.  1023/2013, vůči žalobkyni.

44      Je tudíž třeba dospět k závěru, že výplatní páska za leden 2014 nepříznivě nezasáhla do právního postavení žalobkyně, jelikož vůči ní poprvé neuplatnila čl. 65 odst. 4 služebního řádu, který byl doplněn čl. 1 bodem 44 nařízení č.  1023/2013. V souladu s judikaturou uvedenou v bodě 38 výše je přitom nutné poznamenat, že žalobkyně ve lhůtách pro podání stížnosti a žaloby nenapadla výplatní pásku, v níž se poprvé konkretizuje provedení tohoto ustanovení, a to výplatní pásku za prosinec 2013. Z toho vyplývá, že projednávaná žaloba je nepřípustná v rozsahu, v němž zní na zrušení rozhodnutí o stanovení odměny žalobkyně za leden 2014 jakožto rozhodnutí, kterým byl vůči ní poprvé uplatněn čl. 65 odst. 4 služebního řádu, který byl doplněn čl. 1 bodem 44 nařízení č. 1023/2013, jelikož uvedené rozhodnutí pouze potvrzuje rozhodnutí o stanovení její odměny za prosinec 2013, kterým bylo poprvé vůči ní uplatněno totéž ustanovení a které se stalo konečným. Druhý bod návrhových žádání musí být tudíž prohlášen za nepřípustný.

45      Je však třeba poznamenat, že výplatní páska žalobkyně za leden 2014 představovala první uplatnění článku 66a služebního řádu, ve znění čl. 1 bodu 46 nařízení č.  1023/2013, vůči ní a v tomto rozsahu představuje akt nepříznivě zasahující do právního postavení žalobkyně. Takový závěr je zřejmý ze znění tohoto ustanovení a ze skutečnosti, že výplatní páska žalobkyně za leden 2014, kterou přiložila ke své žalobě, zmiňuje „zvláštní odvod“ uvedený v tomto ustanovení.

46      Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala stížnost proti své výplatní pásce za leden 2014 ve lhůtě tří měsíců stanovené v čl. 90 odst. 2 služebního řádu, je třeba konstatovat, že projednávaná žaloba je přípustná v rozsahu, v němž zní na zrušení rozhodnutí o stanovení odměny žalobkyně za leden 2014, kterým byl poprvé vůči ní uplatněn článek 66a služebního řádu, ve znění čl. 1 bodu 46 nařízení č.  1023/2013. První bod návrhových žádání je tedy přípustný.

 K věci samé

47      Úvodem je třeba zmínit, že na podporu své žaloby se žalobkyně dovolává pouze námitky protiprávnosti na základě článku 277 SFEU, přičemž uplatňuje nepoužitelnost nařízení č.  1023/2013 v rozsahu, v němž stanoví zmrazení odměn po dobu dvou let a zároveň tyto odměny zatěžuje v období od 1. ledna 2014 do 30. června 2015 solidárním odvodem.

48      Žalobkyně tvrdí, že jelikož jsou čl. 65 odst. 4 a článek 66a služebního řádu ustanoveními s obecnou působností, jež byla vůči ní poprvé uplatněna rozhodnutím o vyhotovení její výplatní pásky za leden 2014, mezi tímto individuálním rozhodnutím a těmito ustanoveními existuje přímá nebo přinejmenším nepřímá právní vazba, takže je možné účelně vznést námitku protiprávnosti na základě článku 277 SFEU.

49      V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 277 SFEU stanoví, že dotýká-li se spor legality právního předpisu, na něž se vztahuje toto ustanovení, může každá strana uplatnit, a to zejména na podporu žaloby proti prováděcímu opatření, důvody stanovené v čl. 263 druhém pododstavci SFEU, i když lhůta stanovená pro podání žaloby proti danému právnímu předpisu uplynula. Z ustálené judikatury vyplývá, že tento incidenční právní prostředek je výrazem obecné zásady, která má zaručit, aby každá osoba měla možnost napadnout akt Unie, který slouží jako základ pro rozhodnutí, které je vůči ní namítáno (rozsudky ze dne 6. března 1979, Simmenthal v. Komise, 92/78, EU:C:1979:53, bod 36; ze dne 19. ledna 1984, Andersen a další v. Parlament, 262/80, EU:C:1984:18, bod 6, a ze dne 10. července 2003, Komise v. ECB, C‑11/00, EU:C:2003:395, body 74 až 78). Pravidlo zakotvené v článku 277 SFEU zajisté platí i v rámci soudního řízení před Tribunálem na základě článku 270 SFEU (rozsudky ze dne 4. října 2018, Tataram v. Komise, T‑546/16, nezveřejněný, EU:T:2018:644, bod 32, a ze dne 30. září 2010, Lebedef a Jones v. Komise, F‑29/09, EU:F:2010:120, bod 29).

50      Z judikatury však také vyplývá, že možnost – poskytnutá článkem 277 SFEU – dovolávat se nepoužitelnosti právního předpisu nezakládá samostatné právo podat žalobu a může být uplatněna pouze incidenčně, takže pokud neexistuje právo podat žalobu ve věci samé nebo pokud je žaloba ve věci samé nepřípustná, tyto skutečnosti mají za následek nepřípustnost námitky protiprávnosti (rozsudky ze dne 4. října 2018, Tataram v. Komise, T‑546/16, nezveřejněný, EU:T:2018:644, bod 33, a ze dne 30. září 2010, Lebedef a Jones v. Komise, F‑29/09, EU:F:2010:120, bod 30).

51      Jak je přitom uvedeno v bodě 46 výše, projednávaná žaloba podaná proti rozhodnutí, kterým se stanoví odměna žalobkyně za leden 2014, konkretizovanému ve výplatní pásce za uvedený měsíc, je přípustná v rozsahu, v němž uvedené rozhodnutí poprvé uplatnilo vůči žalobkyni článek 66a služebního řádu, ve znění čl. 1 bodu 46 nařízení č.  1023/2013.

52      Naopak, jak bylo uvedeno v bodě 44 výše, rozhodnutí o stanovení odměny žalobkyně za leden 2014 nepředstavuje první uplatnění čl. 65 odst. 4 služebního řádu, který byl doplněn čl. 1 bodem 44 nařízení č.  1023/2013, vůči její osobě, a proto v tomto ohledu nepříznivě nezasahuje do jejího právního postavení.

53      Z toho vyplývá, že námitku protiprávnosti vznesenou žalobkyní na podporu její žaloby lze účelně uplatnit pouze v rozsahu, v němž se týká článku 66a služebního řádu, ve znění čl. 1 bodu 46 nařízení č.  1023/2013, kterým se zavádí solidární odvod od 1. ledna 2014, zatímco uplatňování metody aktualizace odměn stanovené v příloze XI služebního řádu bylo pozastaveno s ohledem na čl. 65 odst. 4 služebního řádu.

54      Na podporu námitky protiprávnosti vznáší žalobkyně sedm žalobních důvodů. První žalobní důvod vychází v podstatě z porušení vazby mezi uplatněním metody automatické úpravy odměn stanovené v příloze XI služebního řádu a solidárním odvodem a z porušení zásady paralelnosti mezi odměnou úředníků a zaměstnanců Unie na straně jedné a odměnou zaměstnanců státní správy členských států na straně druhé. Druhý žalobní důvod vychází z porušení svobody sdružování, jakož i práv na informování, projednávání a kolektivní vyjednávání, zakotvených v čl. 12 odst. 1, článku 27 a článku 28 Listiny základních práv Evropské unie, jako takových i jak jsou provedeny čl. 10 druhým pododstavcem, čl. 10b druhým pododstavcem a článkem 24b služebního řádu, jakož i z porušení rozhodnutí Rady ze dne 23. června 1981, kterým se zavádí tripartitní dohodovací postup v oblasti vztahů se zaměstnanci (dále jen „rozhodnutí Rady ze dne 23. června 1981“). Třetí žalobní důvod vychází z porušení nabytých práv. Čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení zásady proporcionality. Pátý žalobní důvod vychází z porušení legislativního postupu. Šestý žalobní důvod vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění. A konečně sedmý žalobní důvod vychází z porušení zásady ochrany legitimního očekávání, vyplývajícího z absence přechodných opatření.

55      Je třeba nejprve posoudit druhý, pátý a šestý žalobní důvod, vycházející z porušení svobody sdružování, jakož i práv na informování, projednávání a kolektivní vyjednávání, porušení legislativního postupu a porušení povinnosti uvést odůvodnění, které se vztahují k vnější legalitě nařízení č.  1023/2013, před posouzením dalších žalobních důvodů vznesených na podporu námitky protiprávnosti, které se týkají vnitřní legality uvedeného nařízení.

 Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení svobody sdružování, jakož i práv na informování, projednávání a kolektivní vyjednávání

56      Žalobkyně má za to, že nařízení č.  1023/2013 je protiprávní, jelikož bylo přijato v rozporu se svobodou sdružování, jakož i právy na informování, projednávání a kolektivní vyjednávání, zakotvenými v čl. 12 odst. 1, článku 27 a článku 28 Listiny základních práv, jako takovými i jak jsou provedeny čl. 10 druhým pododstavcem, čl. 10b druhým pododstavcem a článkem 24b služebního řádu, jakož i v rozporu s rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981. Žalobkyně konkrétně tvrdí, že uvedené nařízení nebylo účelně projednáno s Výborem pro služební řád a že nebyl dodržen dohodovací postup stanovený rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981. Pokud jde o projednání s Výborem pro služební řád, žalobkyně tvrdí, že s tímto výborem nebyl projednán první návrh navrhovaných změn služebního řádu, přijatý Komisí dne 29. června 2011, jenž stanovil, že metoda aktualizace odměn bude doprovázena novým solidárním odvodem ve výši 5,5 %, jenž se použije od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2020, ale pouze druhý návrh navrhovaných změn služebního řádu, který stanovil solidární odvod ve výši 6 % a který Komise předložila Výboru pro služební řád dne 21. listopadu 2011. Podle žalobkyně bylo projednání s Výborem pro služební řád, které proběhlo ve dnech 17. a 18. července 2013, navíc opožděné, a proto nemělo žádný užitečný účinek. Pokud jde o projednání a dohodování s odborovými a zaměstnaneckými organizacemi (dále jen „OZO“), žalobkyně tvrdí, že Komise první návrh navrhovaných změn služebního řádu před jeho přijetím s OZO neprojednala a že s těmito organizacemi neprojednala ani druhý návrh navrhovaných změn služebního řádu. Žalobkyně kromě toho tvrdí, že Rada odmítla návrh OZO, aby se dohodovací výbor scházel po celou dobu třístranných jednání. Mimoto, i když byl podle názoru žalobkyně dohodovací postup stanovený rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981 zahájen, nebyl dodržen. Dvě schůze dohodovacího výboru uspořádané dne 6. května 2013 a dne 23. června 2013 byly tak pouze informativními schůzkami, které nevedly k žádné dohodě. Dohodovací výbor kromě toho nevypracoval zprávu o odlišných postojích vyjádřených stranami na těchto dvou schůzích. Žalobkyně dále tvrdí, že v případech, kdy výkon práv zakotvených v článku 28 Listiny základních práv není dostatečně upraven nebo je upraven ustanoveními unijního práva, jejichž platnost je zpochybněna, může se opírat o povinnost dodržování základního práva na kolektivní vyjednávání zakotveného v článku 28 Listiny základních práv, bez ohledu na ustanovení sekundárního práva provádějící tento článek, což je případ projednávané věci. V této souvislosti se domnívá, že s přihlédnutím k podmínkám, za kterých proběhl dohodovací postup stanovený rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981, tento postup nerespektoval právo na kolektivní vyjednávání.

57      Rada a Parlament s argumentací žalobkyně nesouhlasí.

58      Na úvod je třeba připomenout, že čl. 12 odst. 1, článek 27 a článek 28 Listiny základních práv, které zakotvují svobodu sdružování ve formě odborů, právo pracovníka na informování a na projednávání v podniku a právo na kolektivní vyjednávání a akce, se mohou použít na vztahy mezi unijními orgány a jejich zaměstnanci. Podle samotného znění těchto ustanovení je však výkon práv, která zakotvují, omezen na případy a podmínky stanovené unijním právem (rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 77).

59      Pokud jde o ustanovení unijního práva, jimiž se stanoví podmínky pro výkon základních práv zakotvených v čl. 12 odst. 1, článku 27 a článku 28 Listiny základních práv, je třeba zaprvé připomenout, že článek 10 služebního řádu stanoví, že Komise musí každý návrh na novelizaci služebního řádu projednat s Výborem pro služební řád, složeným ze zástupců orgánů Unie a stejného počtu zástupců jejich výborů zaměstnanců.

60      Dohodovací postup stanovený v rozhodnutí Rady ze dne 23. června 1981 se vztahuje na návrhy předložené Radě Komisí, které se týkají změny služebního řádu nebo uplatňování ustanovení služebního řádu, pokud jde o odměny nebo důchody, pokaždé když o to požádá člen dohodovacího výboru, složeného v zásadě ze stejného počtu zástupců členských států a zástupců zaměstnanců jmenovaných OPO, jakož i vedoucích administrativy jednotlivých unijních orgánů. Podle bodu I.8 rozhodnutí Rady ze dne 23. června 1981, ve světle prohlášení k výkladu tohoto rozhodnutí přijatého dne 6. května 2013 za účelem jeho uplatnění v rámci řádného legislativního postupu v souvislosti s návrhem na změnu služebního řádu, je účelem uvedeného dohodovacího postupu prozkoumat všechny dostupné informace a stanoviska stran s cílem co nejvíce usnadnit sbližování stanovisek a zajistit, aby postoje zaměstnanců a administrativních orgánů byly známy zástupcům členských států dříve, než zaujmou pevné stanovisko v rámci řádného legislativního postupu. Podle téhož ustanovení má Rada možnost zohlednit zprávu předsedy dohodovacího výboru při přijímání stanoviska v rámci řádného legislativního postupu (rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 115).

61      Článek 10 služebního řádu a rozhodnutí Rady ze dne 23. června 1981 se tedy vztahují na podmínky pro výkon práva pracovníka na informování a na projednávání, které je zakotveno v článku 27 Listiny základních práv, ve vztazích mezi orgány a jejich zaměstnanci (rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 116).

62      Na druhé straně je třeba poznamenat, že čl. 10b druhý pododstavec služebního řádu stanoví pouze možnost Komise projednat s reprezentativními OZO návrhy změn služebního řádu stanovené v článku 10 tohoto řádu, takže se žalobkyně nemůže dovolávat tohoto ustanovení s cílem domoci se práva na projednání navrhovaných změn služebního řádu s reprezentativními OZO.

63      Zadruhé je třeba uvést, že článek 24b služebního řádu, kterého se žalobkyně rovněž dovolává, se týká podmínek pro výkon svobody sdružování, zakotvené v čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv, tím, že uvádí, že úředníci mají právo sdružovat se a že zejména mohou být členy OZO evropských úředníků.

64      Je však třeba připomenout, že podle čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, který se na řízení před Tribunálem použije na základě čl. 53 prvního pododstavce tohoto statutu a čl. 76 písm. d) jednacího řádu, musí každá žaloba obsahovat předmět sporu, žalobní důvody a dovolávané argumenty, jakož i stručný popis uvedených žalobních důvodů. Podle ustálené judikatury musí být tyto údaje dostatečně jasné a přesné, aby umožnily žalovanému připravit vlastní obhajobu a Tribunálu o žalobě rozhodnout, a to případně i bez dalších podpůrných informací. Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je třeba pro to, aby byla žaloba přípustná, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně, z textu samotné žaloby (viz rozsudek ze dne 25. ledna 2018, BSCA v. Komise, T‑818/14, EU:T:2018:33, bod 95 a citovaná judikatura).

65      Je přitom nutné konstatovat, že žalobkyně v žalobě neuvedla žádné argumenty na podporu údajného porušení článku 24b služebního řádu, takže tato výtka musí být odmítnuta jako nepřípustná.

66      Zatřetí je třeba zdůraznit, že se žalobkyně nedovolává ustanovení unijního práva, které stanoví podmínky pro výkon práva na kolektivní vyjednávání a akce, zakotveného v článku 28 Listiny základních práv. Omezuje se totiž na dovolávání se porušení dohodovacího postupu zavedeného rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981, které se týká, jak bylo zdůrazněno v bodě 59 výše, podmínek pro výkon práva pracovníka na informování a na projednávání, zakotveného v článku 27 Listiny základních práv.

67      Žalobkyně v replice tvrdí, že porušení článku 28 Listiny základních práv se lze nicméně dovolávat, jelikož „platnost [použitelných ustanovení sekundárního práva] je zpochybněna právě s ohledem na změny, které v nich byly provedeny“. Žalobkyně podotýká, že v projednávaném případě jsou práva a povinnosti OZO sice určeny použitelnými ustanoveními sekundárního práva, ale že platnost těchto ustanovení je zpochybněna, jelikož popírá legalitu čl. 65 odst. 4 služebního řádu, který byl doplněn nařízením č.  1023/2013, a článku 66a služebního řádu ve znění téhož nařízení.

68      Je důležité zdůraznit, že porušení podmínek pro výkon práva na kolektivní vyjednávání a akce, zakotveného v článku 28 Listiny základních práv, se lze mimo případy stanovené použitelnými ustanoveními sekundárního práva dovolávat pouze, pokud dotčené práva a povinnosti nebyly těmito ustanoveními dostatečně určeny nebo pokud byla platnost těchto ustanovení sama o sobě zpochybněna (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 2013, Heath v. ECB, T‑645/11 P, EU:T:2013:326, bod 155).

69      V projednávaném případě je však třeba konstatovat, že použitelná ustanovení sekundárního práva, jejichž legalitu žalobkyně zpochybňuje, a to čl. 65 odst. 4 služebního řádu, který byl do něj doplněn nařízením č.  1023/2013, a článek 66a služebního řádu, ve znění téhož nařízení, nedefinují podmínky pro výkon práva na kolektivní vyjednávání a akce, zakotveného v článku 28 Listiny základních práv. Z toho vyplývá, že se žalobkyně nemůže dovolávat porušení podmínek pro výkon práv a povinností stanovených v článku 28 Listiny základních práv.

70      Zbývá uvést, že podle článku 28 Listiny základních práv se právo na kolektivní vyjednávání výslovně týká vyjednávání a uzavírání kolektivních smluv. Je přitom nutné připomenout, že účelem práva na vyjednávání a uzavírání kolektivních smluv je umožnit vyjednávání mezi sociálními partnery za účelem stanovení pracovních podmínek, pokud práva a povinnosti nejsou dostatečně určeny použitelnými ustanoveními (rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 117).

71      Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nelze tudíž právo na kolektivní vyjednávání stavět na roveň právu OZO vyjednávat o samotném obsahu ustanovení služebního řádu, jejichž přijetí se v souladu s článkem 294 SFEU řídí řádným legislativním postupem.

72      V důsledku toho se posouzení tohoto žalobního důvodu omezuje na ověření, zda podmínky pro výkon práva pracovníka na informování a na projednávání, stanovené článkem 10 služebního řádu a rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981, byly v tomto případě dodrženy.

–       K porušení článku 10 služebního řádu

73      Žalobkyně tvrdí, že v souladu s článkem 10 služebního řádu měla Komise předložit Výboru pro služební řád první návrh na změnu služebního řádu, který přijala dne 29. června 2011 a který obsahoval solidární odvod ve výši 5,5 %, a nikoli druhý návrh na změnu služebního řádu, kterým se stanoví solidární odvod ve výši 6 % a který mu byl předložen dne 21. listopadu 2011. Žalobkyně rovněž tvrdí, že projednání s Výborem pro služební řád, které proběhlo ve dnech 17. a 18. července 2013, navíc nesplňovalo požadavky článku 10 služebního řádu, protože bylo opožděné, a proto nemělo žádný užitečný účinek.

74      V tomto ohledu zaprvé, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého článek 10 služebního řádu vyžadoval, aby Komise předložila Výboru pro služební řád první návrh na změnu služebního řádu, který přijala dne 29. června 2011, je důležité připomenout, že článek 10 služebního řádu vyžaduje, aby Komise předložila Výboru pro služební řád „každý návrh na přezkoumání [novelizaci] služebního řádu“. V projednávané věci ze spisu přitom vyplývá, že text přijatý Komisí dne 29. června 2011 nebyl formálně návrhem na změnu služebního řádu, ale návrhem navrhovaných změn služebního řádu, který měl být projednán OZO před předložením formálního návrhu na změnu služebního řádu Radě a Parlamentu. Mimoto je rovněž třeba uvést, že text předložený Komisí Výboru pro služební řád dne 21. listopadu 2011 pak Komise předložila Parlamentu a Radě jako legislativní návrh ve smyslu čl. 294. odst. 2 SFEU v rámci řádného legislativního postupu, kterým se v souladu s článkem 336 SFEU řídí přijímání a změny služebního řádu a pracovního řádu těmito orgány.

75      Argument žalobkyně, podle kterého Komise porušila článek 10 služebního řádu tím, že nepředložila Výboru pro služební řád první návrh navrhovaných změn služebního řádu, musí být proto zamítnut jako neopodstatněný.

76      Zadruhé, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého projednání s Výborem pro služební řád ve dnech 17. a 18. července 2013 nebylo v souladu s článkem 10 služebního řádu z důvodu, že k němu došlo v pozdní fázi legislativního postupu, takže nemělo žádný užitečný účinek, je třeba uvést, že článek 10 služebního řádu ukládá Komisi povinnost projednání, která se kromě formálních návrhů vztahuje i na podstatné změny již zkoumaných návrhů, které provede, ledaže v tomto posledně uvedeném případě změny v podstatě odpovídají změnám navrženým Výborem pro služební řád (rozsudky ze dne 11. července 2007, Centeno Mediavilla a další v. Komise, T‑58/05, EU:T:2007:218, bod 35; ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 129, a ze dne 16. listopadu 2017, USFSPEI v. Parlament a Rada, T‑75/14, EU:T:2017:813, bod 99).

77      Takový výklad si žádá jak znění článku 10 služebního řádu, tak role, kterou Výbor pro služební řád zastává. Toto ustanovení tím, že stanoví projednání každého návrhu na novelizaci služebního řádu s Výborem pro služební řád bez výhrady a bez výjimky, přiznává povinnosti, kterou definuje, široký záběr. Jeho znění je tedy zjevně neslučitelné s restriktivním výkladem jeho dosahu. Kromě toho Výbor pro služební řád jakožto smíšený orgán, jehož členy jsou zástupci administrativy a zástupci zaměstnanců, přičemž tito posledně uvedení jsou demokraticky voleni ze všech orgánů, má zohlednit a vyjádřit zájmy veřejné služby Unie v plném rozsahu (rozsudky ze dne 11. července 2007, Centeno Mediavilla a další v. Komise, T‑58/05, EU:T:2007:218, bod 36; ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 130, a ze dne 16. listopadu 2017, USFSPEI v. Parlament a Rada, T‑75/14, EU:T:2017:813, bod 100).

78      Z toho plyne, že pokud Komise provede změnu svého návrhu na novelizaci služebního řádu v rámci řádného legislativního postupu, je povinna znovu projednat tuto změnu s Výborem pro služební řád předtím, než Rada přijme dotčená právní ustanovení, dotýká-li se tato změna podstatně struktury návrhu (rozsudky ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 135, a ze dne 16. listopadu 2017, USFSPEI v. Parlament a Rada, T‑75/14, EU:T:2017:813, bod 101).

79      V projednávaném případě je přitom nutné konstatovat, že ačkoliv Komise využila své pravomoci legislativní iniciativy, když předložila Parlamentu a Radě dne 13. prosince 2011 návrh na změnu služebního řádu, nevyužila této pravomoci při změně uvedeného návrhu (rozsudek ze dne 16. listopadu 2017, USFSPEI v. Parlament a Rada, T‑75/14, EU:T:2017:813, bod 102).

80      Je pravda, že se Komise účastnila třístranných jednání, která se konala v rámci daného řádného legislativního postupu. Podle bodu 13 Společného prohlášení o praktických opatřeních pro postup spolurozhodování (článek 251 Smlouvy o ES) (Úř. věst. 2007, C 145, s. 5), které učinily Parlament, Rada a Komise dne 13. června 2007 a kterým se řídí tato neformální jednání, se přitom úloha Komise ve fázi prvního čtení v Parlamentu omezuje na usnadňování kontaktů „s cílem usnadnit konání jednání v prvním čtení“ a na to, že uplatňuje „konstruktivním způsobem své právo podávat legislativní návrhy s cílem sladit postoje [Parlamentu] a Rady s náležitým ohledem na rovnováhu mezi orgány a úlohu, kterou jí svěřuje Smlouva“ (rozsudek ze dne 16. listopadu 2017, USFSPEI v. Parlament a Rada, T‑75/14, EU:T:2017:813, bod 103).

81      Skutečnost, že třístranná jednání, která se v projednávaném případě konala ve fázi prvního čtení v Parlamentu, vedla, za účasti Komise, jejíž úloha je připomenuta v bodě 80 výše, k dohodě mezi Parlamentem a Radou o změně návrhu na změnu služebního řádu, nelze považovat za změnu uvedeného návrhu ze strany samotné Komise (rozsudek ze dne 16. listopadu 2017, USFSPEI v. Parlament a Rada, T‑75/14, EU:T:2017:813, bod 104).

82      Kromě toho ani přijetí textu, kterým se mění návrh na změnu služebního řádu, Parlamentem v prvním čtení nelze považovat za změnu původního návrhu Komise z její strany (rozsudek ze dne 16. listopadu 2017, USFSPEI v. Parlament a Rada, T‑75/14, EU:T:2017:813, bod 105).

83      Z výše uvedeného vyplývá, že Komise nebyla povinna na základě článku 10 služebního řádu znovu projednat uvedenou změnu s Výborem pro služební řád ani po završení třístranných jednání, která se konala ve fázi prvního čtení v Parlamentu, ani když Parlament přijal její návrh v prvním čtení (rozsudek ze dne 16. listopadu 2017, USFSPEI v. Parlament a Rada, T‑75/14, EU:T:2017:813, bod 106).

84      V tomto ohledu žalobkyně nemůže platně použít jako argument okolnost, že Komise, i když nebyla povinna tak učinit, zaslala Výboru pro služební řád dopisem ze dne 5. července 2013 postoj Parlamentu v prvním čtení ze dne 2. července 2013, v němž uvedla, že podle ní návrh na změnu služebního řádu, který předložila Výboru pro služební řád dne 21. listopadu 2011, nebyl v rámci řádného legislativního postupu podstatně změněn a že v této fázi legislativního postupu se nepoužije článek 10 služebního řádu. Taková okolnost je totiž irelevantní, pokud jde o správnost postupu přijímání nařízení č.  1023/2013, a zejména pokud jde o dodržování povinnosti ze strany Komise, kterou jí v projednávaném případě ukládal článek 10 služebního řádu.

85      Argument žalobkyně, podle kterého projednání s Výborem pro služební řád ve dnech 17. a 18. července 2013 poté, co se na něj Komise obrátila dne 5. července 2013, proběhlo v rámci dotčeného legislativního postupu opožděně, a proto nemělo žádný užitečný účinek v rozporu s článkem 10 služebního řádu, musí být tudíž zamítnut jako neopodstatněný.

–       K porušení dohodovacího postupu

86      Žalobkyně tvrdí, že Komise první návrh navrhovaných změn služebního řádu před jeho přijetím s OZO neprojednala a že s těmito organizacemi neprojednala ani druhý návrh navrhovaných změn služebního řádu ze dne 13. prosince 2011. Žalobkyně dále tvrdí, že dvě schůze dohodovacího výboru uspořádané dne 6. května 2013 a dne 20. června 2013 byly informačními schůzemi, během nichž nebyl předložen OZO žádný dokument a které nevedly k žádné dohodě, a že na jejich základě dohodovací výbor nepředložil Radě žádnou zprávu uvádějící rozdíly v názorech mezi stranami, což je v rozporu s rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981. Žalobkyně rovněž tvrdí, že Rada odmítla žádost OZO, aby se dohodovací výbor scházel po celou dobu třístranných jednání, která trvala od 13. května 2013 do 25. června 2013.

87      Zaprvé stran toho, že první návrh navrhovaných změn služebního řádu Komise ze dne 29. června 2011 nebyl před jeho přijetím s OZO projednán, je třeba uvést, že tato okolnost je irelevantní, pokud jde o legalitu řádného legislativního postupu, který byl poté zahájen dne 13. prosince 2011 předložením druhého návrhu navrhovaných změn služebního řádu Parlamentu a Radě ve formě legislativního návrhu. Uvedený argument proto musí být zamítnut jako neúčinný.

88      Zadruhé, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého Komise svůj návrh navrhovaných změn služebního řádu ze dne 13. prosince 2011 před jeho přijetím s OZO neprojednala, je třeba uvést, jak konstatoval Tribunál v bodě 4 rozsudku ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada (T‑17/14, nezveřejněném, EU:T:2016:489), že s OZO byl projednán druhý návrh navrhovaných změn služebního řádu dne 7. září 2011 a že v tomto ohledu proběhla následně administrativní, technická a politická jednání mezi Komisí a OZO dne 6. října 2011, 28. října 2011 a 7. listopadu 2011.

89      Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepředložila žádný právní či faktický důkaz, který by jí umožnil toto zjištění zpochybnit, je proto třeba zamítnout jako neopodstatněný argument žalobkyně vycházející z toho, že Komise svůj druhý návrh navrhovaných změn služebního řádu před jeho přijetím a předložením Parlamentu a Radě dne 13. prosince 2011 s OZO neprojednala.

90      Zatřetí, co se týče výtky žalobkyně vycházející z toho, že na schůzích dohodovacího výboru dne 6. května 2013 a 20. června 2013 nebyl OZO předán žádný dokument, je třeba uvést, že tuto výtku již Tribunál posoudil a zamítl v rozsudku ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada (T‑17/14, nezveřejněném, EU:T:2016:489).

91      V bodě 161 rozsudku ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada (T‑17/14, nezveřejněném, EU:T:2016:489), Tribunál totiž konstatoval, že dohodovací postup stanovený rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981 nepředepisuje ani nezakazuje předávání písemných dokumentů OZO za účelem přípravy dohodovacích jednání nebo u jejich příležitosti.

92      Jak přitom Tribunál uvedl v bodě 162 rozsudku ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada (T‑17/14, nezveřejněném, EU:T:2016:489), podle bodu I.8 rozhodnutí Rady ze dne 23. června 1981, ve světle prohlášení k výkladu tohoto rozhodnutí přijatého Radou dne 6. května 2013, je účelem dohodovacího postupu stanoveného tímto rozhodnutím seznámit se se všemi dostupnými informacemi a stanovisky stran s cílem co nejvíce usnadnit sbližování stanovisek a zajistit, aby postoje zaměstnanců a administrativních orgánů byly známy zástupcům členských států dříve, než zaujmou pevné stanovisko v rámci řádného legislativního postupu.

93      S ohledem na předmět dohodovacího postupu stanoveného rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981, proto odpověď na otázku, zda je Rada povinna sdělit informace, které má k dispozici, písemně OZO tak, aby tyto organizace mohly vyjádřit svůj postoj, závisí na tom, jsou tyto seznámeny s uvedenými informacemi, na povaze a rozsahu těchto informací, jakož i na časových a technických omezeních charakterizujících průběh třístranných jednání (rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 163).

94      V projednávaném případě, pokud jde o první schůzi dohodovacího výboru, jejímž předmětem byl vyjednávací mandát Rady za účelem třístranných jednání, je třeba uvést, že Rada nebyla povinna předat OZO písemné dokumenty, jelikož tyto organizace byly seznámeny s návrhem na změnu služebního řádu, ke kterému se jednání měla konkrétně vztahovat (rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 164).

95      Pokud jde o druhou schůzi dohodovacího výboru, která se konala dne 20. června 2013 poté, co Parlament, Rada a Komise dosáhly dne 19. června 2013 předběžného kompromisu ohledně návrhu na revizi služebního řádu, je třeba poznamenat, že ačkoli OZO znaly obsah návrhu na změnu služebního řádu a některých návrhů členských států, o čemž svědčí informační leták zveřejněný několika OZO dne 17. září 2012, neznaly přesný výsledek třístranných jednání, která se týkala zejména těchto návrhů (rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 165).

96      V důsledku toho byla Rada s ohledem jak na povahu, tak rozsah změn představených v návrhu na změnu služebního řádu během třístranných jednání povinna předat OZO všechny dostupné informace tak, aby tyto organizace mohly účinně vyjádřit svůj postoj k těmto změnám. To v zásadě předpokládalo, že uvedené OZO mohou disponovat písemnými informacemi, aby mohly účinně reagovat (rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 166).

97      Je však důležité připomenout, že dne 20. června 2013 nebyl text odrážející předběžný kompromis ze dne 19. června 2013 ještě k dispozici, takže nemohl být fyzicky předán členům dohodovacího výboru z OZO (rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 167).

98      Za těchto podmínek nelze Radě vytýkat, že na schůzi dohodovacího výboru dne 20. června 2013 ústně představila hlavní prvky předběžného kompromisu dosaženého dne 19. června 2013, což byl za zvláštních okolností projednávaného případu, jenž se vyznačoval časovými a technickými omezeními charakterizujícími průběh třístranných jednání, jediný možný způsob informování OZO (rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 169).

99      Kromě toho je důležité připomenout, že Rada zaslala členům dohodovacího výboru z OZO text předběžného kompromisu spolu s vysvětlením večer 24. června 2013 a text konečného kompromisu, rovněž spolu s vysvětlením, dne 27. června 2013, tj. před tím, než členské státy zaujaly pevné stanovisko ve smyslu bodu I.8 rozhodnutí Rady ze dne 23. června 1981 při přezkumu textu konečného kompromisu Výborem stálých zástupců (Coreper) dne 28. června 2013. Mimoto je třeba poznamenat, že OZO, které se účastní dohodovacího výboru, nepožádaly včas o svolání nové schůze, aby mohly být vyslechnuty k textu předběžného kompromisu nebo k textu konečného kompromisu (rozsudky ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 170, a ze dne 16. listopadu 2017, USFSPEI v. Parlament a Rada, T‑75/14, EU:T:2017:813, body 119 až 122).

100    Je přitom třeba konstatovat, že žalobkyně neuvedla žádnou novou skutkovou nebo právní okolnost, která by mohla zpochybnit zjištění učiněná Tribunálem v rozsudcích, které nabyly právní moci, ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada (T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489), a ze dne 16. listopadu 2017, USFSPEI v. Parlament a Rada (T‑75/14, EU:T:2017:813), připomenutých v bodech 91 až 99 výše, takže výtka žalobkyně, podle které schůze dohodovacího výboru dne 6. května 2013 a 20. června 2013 byly pouze obecnými informačními schůzemi, během nichž nebyl předložen OZO žádný dokument a které nevedly k žádné dohodě, musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

101    Začtvrté je třeba zamítnout jako neopodstatněný argument žalobkyně, vycházející z toho, že dohodovací výbor po schůzích konaných dne 9. května 2013 a 23. června 2013 nevypracoval žádnou zprávu uvádějící odlišné postoje stran. Je totiž nutné uvést, že v souladu s článkem I.7 rozhodnutí Rady ze dne 23. června 1981, ve světle pokynu 5 prohlášení k výkladu tohoto rozhodnutí přijatého Radou dne 6. května 2013, podává předseda dohodovacího výboru ve fázi projednání návrhu na změnu služebního řádu Radou Coreperu zprávu jménem dohodovacího výboru po každé schůzi, během níž účastníci vyjádřili svůj názor. Je přitom třeba poznamenat, že ze zprávy generálního tajemníka Rady týkající se reformy služebního řádu, adresované zaměstnancům Rady dne 28. června 2013, jež předložila samotná žalobkyně, vyplývá, že generální tajemník Rady oznámil zaměstnancům tohoto orgánu, že předložil Coreperu výsledky schůze dohodovacího výboru ze dne 20. června 2013. Dále z dokumentů předložených Radou vyplývá, že i když nebyla po schůzích dohodovacího výboru dne 6. května 2013 a 20. června 2013 vypracována žádná písemná zpráva, generální tajemník Rady, který je předsedou dohodovacího výboru, ve skutečnosti ústně informoval Coreper o těchto schůzích, a to 8. května 2013 a 26. června 2013.

102    Zapáté jako neopodstatněná by měla být rovněž zamítnuta výtka žalobkyně vycházející z toho, že generální tajemník Rady odmítl návrh OZO, aby se dohodovací výbor scházel po celou dobu třístranných jednání. Podle článku I.5 rozhodnutí Rady ze dne 23. června 1981, ve světle pokynu 5 prohlášení k výkladu tohoto rozhodnutí přijatého Radou dne 6. května 2013, totiž ve fázi posuzování v prvním čtení návrhu na změnu služebního řádu Radou se dohodovací výbor na výzvu jeho předsedy sejde vždy, když o to jedna ze stran požádá. Z toho vyplývá, že i když zástupci zaměstnanců, jmenovaní reprezentativními OZO, kteří jsou členy dohodovacího výboru, mohli několikrát požádat o schůzi uvedeného výboru, generální tajemník Rady, který dohodovacímu výboru předsedá, byl oprávněn odmítnout takovou obecnou žádost, jako je žádost o to, aby se dohodovací výbor scházel po celou dobu třístranných jednání.

103    S ohledem na předchozí úvahy je třeba druhý žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.

 K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení legislativního postupu

104    Žalobkyně tvrdí, že návrh na změnu služebního řádu předložený Komisí Radě a Parlamentu dne 13. prosince 2011 nestanovil ani pozastavení uplatňování metody aktualizace odměn v letech 2013 a 2014, ani uplatnění solidárního odvodu během téhož období. Podle žalobkyně Rada zavedla tyto změny převzetím závěrů Evropské rady ze dne 7. a 8. února 2013 až ve fázi třístranných rozhovorů. Tím porušila článek 296 SFEU, který stanoví, že posuzují-li Parlament a Rada návrh legislativního aktu, zdrží se přijetí aktů, které příslušný legislativní postup pro danou oblast nestanoví. Dále podle žalobkyně Evropská rada přijetím svých závěrů ze dne 7. a 8. února 2013, které poté převzala Rada, porušila čl. 15 odst. 1 SEU, který stanoví, že Rada nevykonává legislativní funkci.

105    Rada a Parlament s argumentací žalobkyně nesouhlasí.

106    Především je třeba uvést, že argumentace žalobkyně vychází z nesprávného předpokladu, podle kterého opatření spočívající v tom, že se uplatní 6 % solidární odvod a zároveň se pozastaví uplatňování metody aktualizace odměn, vyplývá ze závěrů Evropské rady ze dne 7. a 8. února 2013 a bylo Radou a Parlamentem jednoduše převzato při přijetí nařízení č. 1023/2013. Je však třeba poznamenat, že i když závěry Evropské rady ze dne 7. a 8. února 2013, formulované v rámci pokynů k víceletému finančnímu rámci, stanovily pozastavení uplatňování metody aktualizace odměn po dva roky a zavedení 6 % solidárního odvodu „v rámci reformy mzdové metody“, nestanovily, že by se tento odvod uplatnil během dotčeného pozastavovacího období.

107    V každém případě je třeba zdůraznit, že argumenty žalobkyně vycházející z porušení článku 296 SFEU a čl. 15 odst. 1 SEU nemohou obstát.

108    Zaprvé, pokud jde o údajné porušení čl. 296 třetího pododstavce SFEU Radou, je třeba připomenout, že toto ustanovení stanoví, že „[p]osuzují-li Evropský parlament a Rada návrh legislativního aktu, zdrží se přijetí aktů, které příslušný legislativní postup pro danou oblast nestanoví“.

109    V souladu s článkem 336 SFEU Parlament a Rada přijmou řádným legislativním postupem a po konzultaci s dalšími zúčastněnými orgány formou nařízení služební řád a pracovní řád.

110    V projednávaném případě Rada a Parlament, kterým Komise předložila dne 13. prosince 2011 návrh na změnu služebního řádu, přijaly nařízení č. 1023/2013 poté, co Parlament zaujal svůj postoj v prvním čtení dne 2. července 2013 a Rada schválila tento postoj dne 10. října 2013 v souladu s čl. 294 odst. 3 a 4 SFEU.

111    Je tedy třeba konstatovat, že v projednávaném případě Parlament a Rada nepřijaly jiné akty, než které stanoví řádný legislativní postup.

112    Mimoto je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, z čl. 296 třetího pododstavce SFEU nevyplývá, že by toto ustanovení bránilo Radě zohlednit závěry Evropské rady, když využije své pravomoci odchýlit se od legislativního návrhu předloženého Komisí, který jí nezavazuje. Je totiž třeba připomenout, že v rámci legislativní pravomoci přiznané Radě, společně s Parlamentem, v čl. 14 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 SEU, jakož i v článku 289 SFEU, která je projevem zásady rozdělení pravomocí zakotvené v čl. 13 odst. 2 SEU, jakož i z širšího hlediska zásady institucionální rovnováhy typické pro unijní instituční strukturu (per analogiam viz rozsudek ze dne 6. září 2017, Slovensko a Maďarsko v. Rada, C‑643/15 a C‑647/15, EU:C:2017:631, bod 146), přísluší Radě vykonávat funkce, které spočívají ve vymezení politik a koordinaci v souladu s podmínkami stanovenými ve Smlouvách.

113    Z toho vyplývá, že argument žalobkyně vycházející z porušení článku 296 SFEU musí být zamítnut jako neopodstatněný.

114    Zadruhé, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého Evropská rada porušila čl. 15 odst. 1 SEU, a narušila tak legalitu legislativního postupu, který vedl k přijetí nařízení č. 1023/2013, je třeba nejprve připomenout, jak je uvedeno v bodě 111 výše, že Komise, Rada a Parlament postupovaly podle řádného legislativního postupu použitelného v projednávané věci.

115    Dále je třeba připomenout, že čl. 15 odst. 1 SEU stanoví, že „[E]vropská rada dává Unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezuje její obecné politické směry a priority. Nevykonává legislativní funkci“.

116    Je přitom nutné uvést, že toto ustanovení nebrání Evropské radě zaujmout postoj k otázce, která je předmětem legislativního postupu.

117    Konečně je třeba připomenout, že vliv „politické“ povahy závěrů Evropské rady na legislativní pravomoc Parlamentu a Rady nemůže být důvodem k tomu, aby Tribunál napadené rozhodnutí zrušil (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. září 2017, Slovensko a Maďarsko v. Rada, C‑643/15 a C‑647/15, EU:C:2017:631, bod 145, a ze dne 21. června 2018, Polsko v. Parlament a Rada, C‑5/16, EU:C:2018:483, bod 86).

118    Z toho vyplývá, že argument žalobkyně, podle kterého Evropská rada tím, že přijala závěry ze dne 7. a 8. února 2013, narušila legalitu legislativního postupu, který vedl k přijetí nařízení č.  1023/2013, musí být zamítnut jako neopodstatněný.

119    Kromě toho, pokud má být argument žalobkyně vycházející z porušení čl. 15 odst. 1 SEU sám o sobě považován za námitku protiprávnosti namířenou proti závěrům Evropské rady ze dne 7. a 8. února 2013, je třeba připomenout, že cílem článku 277 SFEU není umožnit účastníku řízení zpochybnění použitelnosti jakéhokoliv aktu obecného charakteru ve prospěch jakékoli žaloby, takže dosah námitky protiprávnosti musí být omezen na to, co je nezbytné pro vyřešení sporu. Z toho vyplývá, že obecný akt, jehož protiprávnost je namítána, musí být přímo nebo nepřímo použitelný v případě, který je předmětem žaloby, a že musí existovat přímý právní vztah mezi napadeným individuálním rozhodnutím a dotčeným obecným aktem (viz rozsudek ze dne 4. října 2018, Tataram v. Komise, T‑546/16, nezveřejněný, EU:T:2018:644, bod 45 a citovaná judikatura).

120    Je přitom třeba konstatovat, že existence takového právního vztahu mezi individuálním rozhodnutím, které je předmětem projednávané žaloby, a sice rozhodnutím o stanovení odměny žalobkyně za leden 2014, kterým byl poprvé vůči ní uplatněn článek 66a služebního řádu, ve znění čl. 1 bodu 46 nařízení č.  1023/2013, a závěry Evropské rady ze dne 7. a 8. února 2013 v projednávaném případě chybí, takže argument žalobkyně musí být v rozsahu, v němž je považován za námitku protiprávnosti namířenou proti závěrům Rady ze dne 7. a 8. února 2013, odmítnut jako nepřípustný.

121    Pátý žalobní důvod je tudíž nutno zamítnout v plném rozsahu.

 K šestému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění

122    Žalobkyně tvrdí, že odůvodnění uvedené v nařízení č. 1023/2013 na podporu uplatnění solidárního odvodu stanoveného v článku 66a služebního řádu, a sice mimořádně složitá hospodářská situace, se neliší od důvodů, na které bylo odkazováno za účelem ospravedlnění zavedení podobných odvodů v minulosti. Žalobkyně v tomto ohledu cituje první bod odůvodnění nařízení Rady (Euratom, ESUO, EHS) č. 3821/81 ze dne 15. prosince 1981, kterým se mění služební řád úředníků Evropských společenství a pracovní řád ostatních zaměstnanců těchto Společenství (neoficiální překlad) (Úř. věst. 1981, L 386, s. 1), z něhož je údajně zřejmé, že zavedení mimořádného odvodu z čistých odměn, důchodů a náhrad při ukončení služby vyplácených Společenstvími vyžadovala mimořádně složitá hospodářská a sociální situace. Uložení solidárního odvodu v období, během kterého je pozastaveno uplatňování metody aktualizace odměn, přitom představuje nové opatření, jež vyžaduje konkrétní odůvodnění, které v tomto případě chybí. Žalobkyně kromě toho tvrdí, že tím, že se v bodech 12 a 13 odůvodnění nařízení č. 1023/2013 uvádí závěry Evropské rady ze dne 7. a 8. února 2013, odkazuje toto nařízení ve svém odůvodnění v rozporu s článkem 296 SFEU na akt, který není stanoven v legislativním procesu Unie.

123    Rada a Parlament s argumentací žalobkyně nesouhlasí.

124    Je vhodné připomenout, že podle judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 296 SFEU přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonat jeho přezkum. Tento požadavek musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 181 a citovaná judikatura).

125    Mimoto v souladu s judikaturou se může odůvodnění aktů s obecnou působností, jako je nařízení č. 1023/2013, omezovat na popis obecné situace, která vedla k jejich přijetí, a obecných cílů, kterých chce normotvůrce dosáhnout, aniž je nutné konkrétně odůvodnit všechny podrobnosti, které mohou takové akty zahrnovat. Není tedy nezbytné uvádět důvody pro každou změnu služebního řádu, stačí, aby normotvůrce vysvětlil podstatu opatření, a to i stručně, jen když je vysvětlení jasné a patřičné (rozsudky ze dne 29. listopadu 2006, Campoli v. Komise, T‑135/05, EU:T:2006:366, bod 159, a ze dne 23. dubna 2008, Pickering v. Komise, F‑103/05, EU:F:2008:45, bod 121).

126    V projednávaném případě je zaprvé třeba poznamenat, že pozastavení uplatňování metody aktualizace odměn v letech 2013 a 2014, jakož i zavedení solidárního odvodu od 1. ledna 2014 jsou pouze součástmi rozsáhlé reformy služebního řádu, kterou Parlament a Rada provedly přijetím nařízení č. 1023/2013.

127    Zadruhé je třeba uvést, že body 11, 12 a 13 odůvodnění nařízení č. 1023/2013 stanoví:

„(11)      Možné výhody pro úředníky a ostatní zaměstnance Evropské unie plynoucí z používání [víceletého mechanismu aktualizace odměn] by měly být vyrovnány tím, že se znovu zavede systém ‚odvodu‘. Stejně jako v případě [víceletého mechanismu aktualizace odměn] může být uplatňování solidárního odvodu dočasně prodlouženo. Za současných okolností se zdá být vhodné tento solidární odvod ve srovnání s úrovní zvláštního odvodu uplatňovaného v letech 2004 až 2012 zvýšit a stanovit progresivnější sazbu. Cílem je zohlednit mimořádně složitou hospodářskou a sociální situaci v Unii a její důsledky pro veřejné finance v celé Unii. Potřeba konsolidovat veřejné finance v Unii, a to i v krátkodobém horizontu, vyžaduje ze strany všech zaměstnanců orgánů Unie okamžitou a mimořádnou solidaritu. Tento solidární odvod by se proto měl vztahovat na všechny úředníky a ostatní zaměstnance Unie od 1. ledna 2014.

(12)      Evropská rada ve svých závěrech ze dne 8. února 2013 týkajících se víceletého finančního rámce zdůraznila, že nutnost konsolidace veřejných financí v krátkodobém, střednědobém i dlouhodobém horizontu vyžaduje ze strany každého orgánu veřejné správy a jeho zaměstnanců mimořádné úsilí o zvýšení účinnosti a účelnosti a o přizpůsobení se měnícímu se hospodářskému prostředí. Tato výzva ve skutečnosti zopakovala cíl uvedený v návrhu Komise z roku 2011 na změnu služebního řádu […] a pracovního řádu […], který usiloval o zajištění efektivity nákladů a zohledňoval skutečnost, že výzvy, kterým Evropská unie v současnosti čelí, vyžadují mimořádné úsilí každého orgánu veřejné správy i každého jejich zaměstnance s cílem zvýšit efektivitu a přizpůsobit se měnícímu se hospodářskému a společenskému prostředí v Evropě. Kromě toho Evropská rada v rámci reformy služebního řádu také vyzvala k pozastavení úpravy platů a důchodů všech zaměstnanců orgánů Unie [prostřednictvím víceletého mechanismu aktualizace odměn] na dva roky a [k] obnovení solidárního odvodu jako součásti metody [odměňování].

(13)      Vzhledem k těmto závěrům a s cílem reagovat na budoucí rozpočtová omezení a prokázat solidaritu evropské veřejné služby s přísnými opatřeními přijatými členskými státy v důsledku finanční krize nebývalého rozsahu a s mimořádně složitou sociální a hospodářskou situací v členských státech a Unii jako celku, je nezbytné stanovit pozastavení [víceletého mechanismu aktualizace odměn][, pokud jde o všechny platy, důchody a příspěvky úředníků,] na dva roky, a přesto uplatňovat solidární odvod.“

128    Z bodu 11 odůvodnění nařízení č. 1023/2013 tak vyplývá, že Parlament a Rada odůvodnily zavedení solidárního odvodu od 1. ledna 2014 potřebou vyrovnat možné výhody pro úředníky a ostatní zaměstnance Unie plynoucí z používání metody aktualizace odměn. Z tohoto bodu odůvodnění rovněž vyplývá, že rozhodnutí uplatnit tento solidární odvod od 1. ledna 2014 splňuje cíl „konsolidovat veřejné finance v Unii, a to i v krátkodobém horizontu“ „[okamžitou a mimořádnou solidaritou ze strany všech zaměstnanců orgánů Unie]“. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, ze stejného bodu odůvodnění vyplývá, že odkaz na mimořádně složitý hospodářský a sociální kontext v Unii neodůvodňuje zavedení solidárního odvodu jako takového, jak tomu bylo v případě zvláštního odvodu zavedeného nařízením č. 3821/81, ale zvýšení úrovně solidárního odvodu ve srovnání s úrovní zvláštního odvodu uplatňovaného v letech 2004 až 2012, jakož i použití progresivnější sazby.

129    Mimoto je třeba poznamenat, že na rozdíl od tvrzení žalobkyně Parlament a Rada vysvětlily důvody, které ospravedlňují volbu uplatnit od 1. ledna 2014 solidární odvod, zatímco bylo v letech 2013 a 2014 pozastaveno uplatňování metody aktualizace odměn, v bodech 12 a 13 odůvodnění nařízení č. 1023/2013. Z uvedených bodů odůvodnění vyplývá, že tato volba měla zohlednit nejen závěry Evropské rady ze dne 7. a 8. února 2013, ale také reagovat na „budoucí rozpočtová omezení“, „mimořádně složitou sociální a hospodářskou situací v členských státech a Unii jako celku“ a prokázat „solidaritu evropské veřejné služby s přísnými opatřeními přijatými členskými státy v důsledku finanční krize nebývalého rozsahu“.

130    Je tedy třeba konstatovat, že odůvodnění uvedené v bodech 11, 12 a 13 odůvodnění nařízení č.  1023/2013 splňuje kritéria judikatury uvedená v bodech 124 a 125 výše. Uvádějí totiž důvody unijního normotvůrce, jakož i sledované obecné cíle. Dostatečně informují úředníky o důvodech pro zavedení solidárního odvodu v období, během něhož je pozastaveno uplatňování metody aktualizace odměn.

131    Dále, co se týče argumentu žalobkyně, podle kterého Parlament a Rada nesplnily svou povinnost uvést odůvodnění tím, že v bodech 12 a 13 odůvodnění nařízení č. 1023/2013 odkazovaly na závěry Evropské rady ze dne 7. a 8. února 2013, je třeba uvést, jak již učinila Rada, že i když v souladu s článkem 296 SFEU musí být právní akty odůvodněny, nebrání to tomu, aby normotvůrce v bodě odůvodnění odkázal na politické směřování definované Evropskou radou.

132    Žalobní důvod, vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění, je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení vazby mezi uplatněním metody automatické úpravy odměn stanovené v příloze XI služebního řádu a solidárním odvodem a z porušení zásady paralelnosti

133    Žalobkyně tvrdí, že z rozsudků ze dne 3. července 1985, Abrias a další v. Komise (3/83, EU:C:1985:283), a ze dne 22. června 1994, Rijnoudt a Hocken v. Komise (T‑97/92 a T‑111/92, EU:T:1994:69), vyplývá, že tzv. zásada paralelnosti znamená, že solidární odvod lze uplatnit pouze tehdy, je-li uplatňována metoda úpravy odměn, jejíž protějšek tvoří. Podle žalobkyně z bodu 11 odůvodnění nařízení č. 1023/2013 a z čl. 66a odst. 1 služebního řádu, ve znění tohoto nařízení, ostatně vyplývá, že účelem solidárního odvodu je vyrovnat výhody pro úředníky a ostatní zaměstnance Unie plynoucí z používání metody úpravy odměn. Tuto vazbu potvrzuje článek 15 přílohy XI služebního řádu, ve znění nařízení č. 1023/2013, který váže změny solidárního odvodu na změny metody úpravy odměn. Z toho vyplývá, že normotvůrce nemohl stanovit, že se solidární odvod bude uplatňovat po dobu, během níž bude pozastaveno uplatňování metody úpravy odměn.

134    Rada a Parlament s argumentací žalobkyně nesouhlasí.

135    Na úvod je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury může normotvůrce v jakémkoliv okamžiku provést do budoucna změny ustanovení služebního řádu, o nichž má za to, že jsou v souladu se zájmem služby, i když jsou méně příznivé (rozsudky ze dne 30. září 1998, Ryan v. Účetní dvůr, T‑121/97, EU:T:1998:232, bod 98, a ze dne 11. července 2007, Centeno Mediavilla a další v. Komise, T‑58/05, EU:T:2007:218, bod 86).

136    Mimoto je ustálenou judikaturou, že přezkum legality vykonávaný unijním soudem v oblastech, ve kterých má unijní normotvůrce širokou posuzovací pravomoc, se musí omezit na ověření, zda dotčené opatření není stiženo zjevným pochybením nebo zneužitím pravomoci nebo zda předmětný orgán zjevně nepřekročil meze své posuzovací pravomoci (viz rozsudek ze dne 23. ledna 2007, Chassagne v. Komise, F‑43/05, EU:F:2007:14, bod 56 a citovaná judikatura).

137    Ve světle těchto zásad je třeba posoudit argumenty vznesené žalobkyní.

138    V tomto ohledu je třeba především připomenout, že z rozsudků ze dne 3. července 1985, Abrias a další v. Komise (3/83, EU:C:1985:283), a ze dne 22. června 1994, Rijnoudt a Hocken v. Komise (T‑97/92 a T‑111/92, EU:T:1994:69), na které se žalobkyně odvolává, nevyplývá, že by existovala zásada unijního práva, podle které lze solidární odvod uplatnit pouze tehdy, je-li uplatňována samotná metoda úpravy odměn.

139    Ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 3. července 1985, Abrias a další v. Komise (3/83, EU:C:1985:283), totiž žalobci incidenčně zpochybnili legalitu nařízení č. 3821/81, které do článku 66a služebního řádu zavedlo krizový odvod. V bodech 15 a 21 tohoto rozsudku Soudní dvůr uvedl, že skutečnost, že nejreprezentativnější odbory souhlasily s tím, že se ve formě mimořádného a jediného opatření postihujícího odměny budou podílet na důsledcích mimořádně složité hospodářské a sociální situace, která vznikla ve Společenství, měla svou protiváhu v přijetí metody úpravy odměn, která zachovala zásadu paralelnosti, podle které se při rozhodování, zda je vhodné přistoupit k úpravě odměn úředníků Společenství, zohledňovalo zejména případné zvýšení platů ve veřejné službě v členských státech.

140    Podobně ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 22. června 1994, Rijnoudt a Hocken v. Komise (T‑97/92 a T‑111/92, EU:T:1994:69), žalobci zpochybňovali legalitu nařízení Rady (ESUO, EHS, Euratom) č. 3831/91 ze dne 19. prosince 1991, kterým se mění služební řád úředníků Evropských společenství a pracovní řád ostatních zaměstnanců těchto Společenství za účelem zavedení dočasného odvodu (neoficiální překlad) (Úř. věst. 1991, L 361, s. 7), kterým byl do služebního řádu vložen článek 66a za účelem zavedení dočasného odvodu. V odpovědi na žalobní důvod vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění Tribunál připomněl znění preambule nařízení č. 3831/91, podle kterého „z prací dohodovacího výboru vyplývá, že je třeba zavést opatření dočasně postihující odměny vyplácené Společenstvími ve formě dočasného odvodu vybíraného u zdroje spolu s přijetím metody stanovící  prováděcí pravidla k článkům 64 a 65 služebního řádu jako vzájemně závislé prvky celkového řešení“ (neoficiální překlad).

141    Z rozsudků ze dne 3. července 1985, Abrias a další v. Komise (3/83, EU:C:1985:283), a ze dne 22. června 1994, Rijnoudt a Hocken v. Komise (T‑97/92 a T‑111/92, EU:T:1994:69), tak vyplývá, že v minulosti normotvůrce použil obecný přístup, podle kterého uplatnění zvláštního odvodu postihujícího odměny úředníků a zaměstnanců Unie představovalo protiváhu k uplatnění metody umožňující za určitých vymezených podmínek upravit dotčené odměny tak, že se zohlednilo případné zvýšení platů ve veřejné službě v členských státech Unie.

142    Je však třeba poznamenat, že v mezích své široké posuzovací pravomoci připomenuté v bodě 135 výše mohl normotvůrce od tohoto dřívějšího přístupu upustit, zachovat ho nebo ho zrevidovat tím, že v nařízení č. 1023/2013 stanovil, že solidární odvod se uplatní po dobu, po kterou se pozastaví uplatňování metody úpravy odměn.

143    Dále je třeba zdůraznit, že v nařízení č. 1023/2013 normotvůrce ve skutečnosti vytvořil vazbu mezi solidárním odvodem a metodou aktualizace odměn.

144    Z textu článku 66a služebního řádu, ve znění čl. 1 bodu 46 nařízení č. 1023/2013, tak vyplývá, že solidární odvod se zavádí „s cílem zohlednit […], uplatňování metody používané pro aktualizaci odměn a důchodů úředníků“.

145    Rovněž je třeba uvést, že čl. 15 odst. 2 přílohy XI služebního řádu týkající se prováděcích pravidel k článkům 64 a 65 služebního řádu, ve znění po vstupu v platnost nařízení č. 1023/2013, stanoví, že každý návrh výboru na změnu uvedené přílohy před uplynutím doby jejího uplatňování, tedy před 31. prosincem 2023, musí být doprovázen návrhem na změnu článku 66a služebního řádu.

146    Z článku 15 odst. 3 přílohy XI služebního řádu, který byl doplněn nařízení m č. 1023/2013, rovněž vyplývá, že dokud Parlament a Rada nepřijmou nařízení na návrh Komise, uplatňuje se tato příloha a článek 66a služebního řádu prozatímně i po 31. prosinci 2023.

147    Dále je třeba připomenout, jak je uvedeno v bodě 128 výše, že z bodu 11 odůvodnění nařízení č. 1023/2013 vyplývá, že Parlament a Rada odůvodnily zavedení solidárního odvodu od 1. ledna 2014 potřebou vyrovnat možné výhody pro úředníky a ostatní zaměstnance Unie plynoucí z používání metody aktualizace odměn.

148    Avšak ani z bodu 11 odůvodnění nařízení č. 1023/2013, ani z vazby mezi dotčenými opatřeními, jak jsou uvedeny v bodech 144 až 146 výše, nemůže vyplývat zásada, podle které se solidární odvod uplatní pouze zároveň s uplatňováním metody úpravy odměn, jelikož hraje zmírňující úlohu, pokud tato metoda poskytuje úředníkům Unie výhody.

149    Stačí konstatovat, že normotvůrce v rámci své široké posuzovací pravomoci výslovně stanovil, že solidární odvod bude uplatňován po dobu, během níž bude pozastaveno uplatňování metody úpravy odměn. V tomto ohledu z bodů 12 a 13 odůvodnění nařízení č. 1023/2013 vyplývá, že normotvůrce tuto volbu odůvodnil sledováním cílů připomenutých v bodě 129 výše. Žalobkyně neprokazuje, že by tato volba představovala zjevně nesprávné posouzení nebo zneužití pravomoci ve smyslu judikatury uvedené v bodě 136 výše.

150    Konečně je třeba uvést, že pokud by argumentace žalobkyně měla být považována za zpochybnění legality článku 66a služebního řádu v rozsahu, v jakém stanoví uplatňování solidárního odvodu od 1. ledna 2014, z důvodu, že toto uplatňování je v rozporu s čl. 65 odst. 4 služebního řádu, který upravuje pozastavení metody aktualizace odměn, stačí připomenout, že jak již Soudní dvůr a Tribunál rozhodly v případě zavedení mimořádného odvodu nařízením č. 3821/81, jakož i zavedení dočasného odvodu nařízením č. 3831/91, legalitu změny služebního řádu zavedené vložením nového ustanovení nelze zpochybnit na základě jiného ustanovení služebního řádu (rozsudky ze dne 3. července 1985, Abrias a další v. Komise, 3/83, EU:C:1985:283, bod 20, a ze dne 22. června 1994, Rijnoudt a Hocken v. Komise, T‑97/92 a T‑111/92, EU:T:1994:69, bod 65).

151    V důsledku toho musí být argument žalobkyně, podle kterého je článek 66a služebního řádu protiprávní v rozsahu, v němž stanoví uplatnění solidárního odvodu od 1. ledna 2014, i když bylo pozastaveno uplatňování metody aktualizace odměn, zamítnut jako neopodstatněný.

152    S ohledem na předcházející úvahy je třeba první žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení nabytých práv

153    Žalobkyně tvrdí, že na ni byla vždy uplatňována zásada každoroční úpravy odměn. Poukazuje na to, že i když byla metoda vždy stanovena na omezenou dobu, byla s určitými úpravami systematicky obnovována. Podle žalobkyně je právo úředníků Unie těžit z vývoje kupní síly paralelního s vývojem kupní síly vnitrostátních úředníků na základě metody aktualizace odměn nabytým právem a podstatnou složkou její odměny, jakož i základní podmínkou jejího vztahu se zaměstnavatelem. Parlament a Rada pozastavením uplatňování metody aktualizace odměn po dobu dvou po sobě následujících let, aniž stanovily přechodná opatření, porušily tato nabytá práva.

154    Rada a Parlament s argumentací žalobkyně nesouhlasí.

155    Je třeba uvést, že v rámci tohoto žalobního důvodu žalobkyně zpochybňuje legalitu čl. 65 odst. 4 služebního řádu zavedeného čl. 1 bod 44 nařízení č. 1023/2013, kterým se stanoví pozastavení uplatňování metody aktualizace odměn v letech 2013 a 2014.

156    Je přitom třeba připomenout, jak je uvedeno v bodech 52 a 53 výše, že žalobkyně může při napadení rozhodnutí o stanovení její odměny za leden 2014 uplatňovat pouze protiprávnost článku 66a služebního řádu, ve znění čl. 1 bodu 46 nařízení č. 1023/2013, ale nemůže se účelně domáhat protiprávnosti čl. 65 odst. 4 služebního řádu zavedeného čl. 1 bodem 44 nařízení č. 1023/2013.

157    Z toho vyplývá, že třetí žalobní důvod vycházející z porušení nabytých práv musí být zamítnut jako neúčinný.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady proporcionality

158    Žalobkyně v podstatě tvrdí, že pozastavení uplatňování metody aktualizace odměn po dobu dvou let a uplatňování solidárního odvodu během tohoto období jsou v rozporu se zásadou proporcionality. Podle žalobkyně jsou cíle sledované těmito opatřeními legitimní, avšak uvedená opatření nejsou vhodná k jejich dosažení. V tomto ohledu žalobkyně poznamenává, že současné uplatňování metody aktualizace odměn a mimořádného odvodu se v minulosti považovalo za dostatečné k dosažení stejných cílů, jako jsou cíle uvedené v nařízení č.  1023/2013. Žalobkyně dále tvrdí, že hospodářská krize v členských státech není nová a není ani horší než krize, která se projevovala během předchozího víceletého finančního rámce, a že normotvůrce nevzal v úvahu, že příloha XI služebního řádu, ve znění nařízení č. 1023/2013, již obsahuje mechanismy umožňující zohlednit nepříznivý hospodářský vývoj, protože metoda aktualizace zohledňuje negativní vývoj výše odměn ve veřejné službě v členských státech a její uplatňování podléhá moderačnímu ustanovení, jakož i ustanovení upravujícímu výjimku. Podle žalobkyně mohl normotvůrce přijmout méně omezující opatření umožňující dosažení cílů stanovených nařízením č. 1023/2013, a sice stanovit uplatňování metody aktualizace odměn v letech 2013 a 2014 a vázat uplatnění solidárního odvodu na uplatňování uvedené metody. Žalobkyně dodává, že nepřiměřenost napadených opatření je v jejím případě posílena dalšími opatřeními zavedenými nařízením č. 1023/2013, které mají snížit personální náklady orgánů Unie, jako je blokování služebního postupu administrátorů platové třídy AD 13, zkrácení času na cestu a snížení náhrady cestovních výdajů.

159    Rada a Parlament s argumentací žalobkyně nesouhlasí.

160    Především je třeba uvést, že v rozsahu, v němž se žalobkyně tímto žalobním důvodem snaží prokázat nepřiměřenou povahu pozastavení uplatňování metody aktualizace odměn stanovené v čl. 65 odst. 4 služebního řádu, který byl doplněn čl. 1 bodem 44 nařízení č. 1023/2013, musí být zamítnut jako neúčinný ze stejných důvodů, jaké jsou uvedeny v bodech 52 a 53 výše.

161    Je tedy třeba zkoumat pouze to, zda Parlament a Rada porušily zásadu proporcionality tím, že stanovily, že solidární odvod zavedený článkem 66a služebního řádu, ve znění čl. 1 bodu 46 nařízení č. 1023/2013, se použije ode dne 1. ledna 2014, i když bylo pro roky 2013 a 2014 pozastaveno uplatňování metody aktualizace odměn v souladu s čl. 65 odst. 4 služebního řádu, který byl doplněn čl. 1 bodem 44 uvedeného nařízení.

162    V tomto ohledu je nutné připomenout, že na základě zásady proporcionality je legalita unijní právní úpravy podmíněna tím, že prostředky, které používá, jsou s to uskutečnit cíl legitimně sledovaný dotčenou právní úpravou a nejdou nad rámec toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba v zásadě zvolit opatření nejméně omezující (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. července 2018, Teglgaard a Fløjstrupgård, C‑239/17, EU:C:2018:597, bod 49 a citovaná judikatura, a ze dne 11. prosince 2013, Andres a další v. ECB, F‑15/10, EU:F:2013:194, bod 317).

163    Je však ustálenou judikaturou, že pokud jde o oblast, v níž tak, jako v projednávaném případě, má unijní normotvůrce širokou posuzovací pravomoc, která odpovídá politické odpovědnosti, již mu přiznává Smlouva, omezuje se přezkum proporcionality na zkoumání zjevně nepřiměřené povahy dotčeného opatření ve vztahu k cíli, jehož sledováním je příslušný orgán pověřen (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. června 2017, TofuTown.com, C‑422/16, EU:C:2017:458, bod 46 a citovaná judikatura, a ze dne 11. prosince 2013, Andres a další v. ECB, F‑15/10, EU:F:2013:194, bod 318).

164    V projednávaném případě, jak je uvedeno v bodě 129 výše, z bodů 12 a 13 odůvodnění nařízení č. 1023/2013 vyplývá, že volba normotvůrce uplatnit od 1. ledna 2014 solidární odvod, zatímco bylo v letech 2013 a 2014 pozastaveno uplatňování metody aktualizace odměn, měla zohlednit nejen závěry Evropské rady ze dne 7. a 8. února 2013, ale také reagovat na „budoucí rozpočtová omezení“, „mimořádně složitou sociální a hospodářskou situací v členských státech a Unii jako celku“ a prokázat „solidaritu evropské veřejné služby s přísnými opatřeními přijatými členskými státy v důsledku finanční krize nebývalého rozsahu“.

165    Je přitom třeba konstatovat, že s ohledem na tyto cíle se volba uplatňovat po dobu jednoho roku solidární odvod současně s pozastavením uplatňování metody aktualizace odměn za účelem sledování výše uvedených cílů nezdá být zjevně nepřiměřená.

166    Tento závěr nemůže být argumenty žalobkyně zpochybněn.

167    Zaprvé, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého příloha XI služebního řádu, ve znění nařízení č. 1023/2013, obsahuje dostatečné mechanismy pro zohlednění nepříznivého vývoje hospodářské situace v Unii, stačí poznamenat, že tento argument se týká mechanismů pro úpravu metody aktualizace odměn v souvislosti s vývojem úrovně odměn ve veřejné službě v členských státech.

168    V souladu s tím, co bylo uvedeno v bodě 160 výše, je přitom nutné připomenout, že argumenty směřující ke zpochybnění přiměřenosti pozastavení aktualizace odměn je třeba považovat za neúčinné.

169    Zadruhé, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého je nepřiměřená povaha uplatňování solidárního odvodu při pozastavení metody aktualizace odměn posílena dalšími opatřeními zavedenými nařízením č. 1023/2013, stačí poznamenat, že žalobkyně nemůže zpochybnit legalitu těchto opatření v rámci námitky protiprávnosti vznesené na podporu této žaloby zejména tím, že uplatňuje jejich nepřiměřenou povahu, jelikož uvedená opatření nijak nesouvisí s rozhodnutím, kterým se stanoví odměna žalobkyně za leden 2014 a kterým byl vůči ní poprvé uplatněn čl. 66a služebního řádu, ve znění čl. 1 bodu 46 nařízení č. 1023/2013, které je předmětem této žaloby.

170    Je tedy třeba dojít k závěru, že žalobkyně neprokázala, že normotvůrce překročil svou širokou posuzovací pravomoc, když se rozhodl uplatňovat solidární odvod v době pozastavení metody aktualizace odměn.

171    V  důsledku toho musí být čtvrtý žalobní důvod vycházející z porušení zásady proporcionality zamítnut jako zčásti neúčinný a zčásti neopodstatněný.

 K sedmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady ochrany legitimního očekávání, jelikož normotvůrce nestanovil přechodná opatření

172    Žalobkyně tvrdí, že zásada ochrany legitimního očekávání má chránit úředníky ve službě před změnami ustanovení služebního řádu, kter á měla podstatnou povahu při jejich rozhodnutí stát se úředníky Unie, tedy rozhodnutí, které ve většině případů znamenalo mimo jiné opustit zemi jejich původu, jakož i jejich systém sociálního zabezpečení. Zásada ochrany legitimního očekávání tak ukládá normotvůrci povinnost vyhnout se náhlým změnám právní a ekonomické situace úředníků ve službě a stanovit vhodná přechodná opatření, aby se mohli přizpůsobit nové situaci, přičemž tato opatření musí mít dostatečnou délku trvání a být postupná a vhodná s přihlédnutím k platné právní úpravě a legitimním obavám úředníků. Podle žalobkyně porušil normotvůrce v projednávaném případě uvedenou zásadu tím, že nestanovil přechodná opatření v případě pozastavení metody aktualizace odměn, jakož i uplatňování solidárního odvodu během tohoto pozastavení. Normotvůrce také porušil zásadu ochrany legitimního očekávání tím, že nestanovil přechodná opatření v případě úpravy sazby solidárního odvodu zvýšeného od platové třídy AD 15, platového stupně 2, z 6 % na 7 %.

173    Je nutné připomenout, jak bylo uvedeno v bodě 135 výše, že normotvůrce může v jakémkoliv okamžiku provést do budoucna změny ustanovení služebního řádu, o nichž má za to, že jsou v souladu se zájmem služby, a přijmout ustanovení služebního řádu, která jsou pro dotyčné úředníky méně příznivá. Unijní soudy měly nicméně příležitost upřesnit, že tak může učinit pouze za podmínky, že v případě potřeby stanoví dostatečně dlouhé přechodné období, aniž se dotyční úředníci mohou proti uplatňování těchto změn dovolávat legitimního očekávání v zájmu zachování dřívějších ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2007, Wils v. Parlament, F‑105/05, EU:F:2007:128, bod 150 a citovaná judikatura).

174    Je třeba také připomenout, že o požadavku přechodného období se uvažuje pouze tehdy, pokud existují nabytá práva, která svědčí úředníkům a zaměstnancům Unie (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise, C‑182/03 a C‑217/03, EU:C:2006:416, body 147 až 149, a ze dne 19. června 2007, Davis a další v. Rada, F‑54/06, EU:F:2007:103, bod 82).

175    V  tomto ohledu je třeba konstatovat, že žalobkyně nemůže tvrdit, že článek 66a služebního řádu, ve znění čl. 1 bodu 46 nařízení č. 1023/2013, porušuje její nabytá práva tím, že toto ustanovení stanovilo sazbu zvýšenou na 7 % pro úředníky platové třídy AD 15, platového stupně 2, a pro úředníky vyšších platových tříd a platových stupňů.

176    Je třeba totiž zdůraznit, že situace žalobkyně nemohla být tímto ustanovením dotčena, protože zaprvé, jak je zřejmé z článku 66a služebního řádu a článku 15 přílohy XI služebního řádu, ve znění před vstupem v platnost nařízení č. 1023/2013, uplatňování „metody úpravy odměn“ a „zvláštního odvodu“ skončilo dne 31. prosince 2012, takže „zvláštní odvod“ se již neuplatňoval v době, kdy se začal uplatňovat solidární odvod, konkrétně dne 1. ledna 2014, a zadruhé ze spisu vyplývá, že žalobkyně k tomuto datu nedosáhla platové třídy AD 15, platového stupně 2.

177    Z  toho vyplývá, že žalobkyně není oprávněna normotvůrci vytýkat, že nestanovil přechodné období pro uplatňování sazby zvýšené na 7 % pro úředníky platové třídy AD 15, platového stupně 2, a pro úředníky vyšších platových tříd a platových stupňů.

178    Stejně tak se žalobkyně nemohla dovolávat nabytého práva , aby dosáhla toho, aby se solidární odvod uplatňoval pouze tehdy, když se použije samotná metoda aktualizace odměn. I kdyby totiž v minulosti existovala taková vazba mezi „metodou úpravy odměn“ a „zvláštním odvodem“, které byly upraveny v článku 66a služebního řádu a v článku 15 přílohy XI služebního řádu, ve znění před vstupem v platnost nařízení č. 1023/2013, je třeba připomenout, že jejich použitelnost skončila dne 31. prosince 2012, takže mechanismus, na který se odvolává žalobkyně, již neexistoval v době vstupu nařízení č. 1023/2013 v platnost. Žalobkyně se proto v této souvislosti nemůže domáhat existence nabytých práv.

179    Z  toho vyplývá, že žalobkyně není oprávněna vytýkat normotvůrci, že nestanovil přechodné období pro uplatňování solidárního odvodu v období, během něhož bylo pozastaveno uplatňování metody aktualizace odměn.

180    Kromě toho, co se týče argumentu žalobkyně, podle kterého měl normotvůrce stanovit přechodné období pro použití čl. 65 odst. 4 služebního řádu, kterým se stanoví pozastavení uplatňování metody aktualizace odměn v letech 2013 a 2014, je třeba poznamenat, že z důvodů již uvedených v bodech 52 a 53 výše je takový argument neúčinný v tom smyslu, že jeho cílem je ve skutečnosti zpochybnit legalitu tohoto ustanovení.

181    Z  toho vyplývá, že sedmý žalobní důvod vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání musí být zamítnut jako zčásti neopodstatněný a zčásti neúčinný.

182    S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba žalobu v plném rozsahu zamítnout.

 K nákladům řízení

183    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

184    Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

185    Podle čl. 138 odst. 1 téhož jednacího řádu orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Parlament tedy ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (osmý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Margaritě Tàpias se ukládá náhrada nákladů řízení.

3)      Evropský parlament ponese vlastní náklady řízení.

Collins Kančeva De Baere

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. prosince 2019.

Podpisy.

*–      Jednací jazyk: francouzština.