ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)
7. listopadu 2019(*)
„Řízení o předběžné otázce – Soudní spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Článek 7 odst. 1 písm. a) – Příslušný soud ve smluvních věcech – Společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu – Nařízení (ES) č. 261/2004 – Články 5, 7, 9 a 12 – Montrealská úmluva – Příslušnost – Články 19 a 33 – Žaloba na poskytnutí náhrad a na náhradu škody vyplývající ze zrušení nebo zpoždění letů“
Ve věci C‑213/18,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Tribunale Ordinario di Roma (soud v Římě, Itálie) ze dne 26. února 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 26. března 2018, v řízení
Adriano Guaitoli,
Concepción Casan Rodriguez,
Alessandro Celano Tomassoni,
Antonia Cirilli,
Lucia Cortini,
Mario Giuli,
Patrizia Padroni
proti
easyJet Airline Co. Ltd,
SOUDNÍ DVŮR (první senát),
ve složení J.-C. Bonichot, předseda senátu, M. Safjan (zpravodaj) a L. Bay Larsen, soudci,
generální advokát: H. Saugmandsgaard Øe,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za F. Guaitoliho, A. Celano Tomassoniho a M. Guiliho, jakož i C. Casan Rodriguez, A. Cirilli, L. Cortini a P. Padroni A. Guaitolim a G. Guaitolim, avvocati,
– za easyJet Airline Co. Ltd G. d’Andriou, avvocato,
– za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s F. De Lucou, avvocato dello Stato,
– za Evropskou komisi M. Heller a N. Yerrell, jakož i L. Malferrarim, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 20. června 2019,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 33 Úmluvy o sjednocení některých pravidel pro mezinárodní leteckou dopravu, uzavřené v Montrealu dne 28. května 1999 a schválené jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2001/539/ES ze dne 5. dubna 2001 (Úř. věst. 2001, L 194, s. 38; Zvl. vyd. 07/05, s. 491, dále jen „Montrealská úmluva“), nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (Úř. věst. 2004, L 46, s. 1; Zvl. vyd. 07/08, s. 10), a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Adrianem Guaitolim, Alessandrem Celano Tomassonim a Mariem Giulim, jakož i Concepción Casan Rodriguez, Antoniou Cirilli, Luciou Cortini a Patriziou Padroni a společností easyJet Airline Co. Ltd ohledně žádosti o náhradu škody vyplývající ze zrušení letu a zpoždění dalšího letu.
Právní rámec
Mezinárodní právo
3 Montrealská úmluva vstoupila ve vztahu k Evropské unii v platnost dne 28. června 2004.
4 Článek 19 této úmluvy, nadepsaný „Zpoždění“, stanoví:
„Dopravce odpovídá za škody způsobené zpožděním při letecké dopravě cestujících, zavazadel nebo nákladu. Dopravce však neodpovídá za škody způsobené zpožděním, je-li prokázáno, že on, jeho zaměstnanci a zprostředkovatelé [zástupci] učinili všechna opatření, která lze přiměřeně požadovat k tomu, aby se předešlo takové škodě, nebo že dopravce, jeho zaměstnanci či zprostředkovatelé [zástupci] nemohli taková opatření učinit.“
5 Článek 33 uvedené úmluvy, nadepsaný „Soudní příslušnost“, stanoví:
„1. Žalobu o náhradu škody je možno podat podle volby žalobce na území jedné ze smluvních stran, buď u soudu, kde má dopravce bydliště, nebo u soudu hlavního sídla jeho podnikání nebo u soudu v místě jeho podnikání, ve kterém byla přepravní smlouva sjednána, nebo u soudu v místě určení.
[…]
4. Procesní záležitosti se řídí právem soudu, kterému je žaloba podána.“
Unijní právo
Nařízení č. 261/2004
6 Článek 1 nařízení č. 261/2004, nadepsaném „Předmět“, v odstavci 1 stanoví:
„Toto nařízení stanoví za podmínek v něm stanovených minimální práva cestujících, jestliže:
a) je jim odepřen nástup na palubu proti jejich vůli,
b) je jejich let zrušen,
c) je jejich let zpožděn.“
7 Článek 5 tohoto nařízení, nadepsaný „Zrušení letu“, stanoví:
„1. V případě zrušení letu:
a) je dotčeným cestujícím nabídnuta provozujícím leteckým dopravcem pomoc v souladu s článkem 8;
b) je dotčeným cestujícím nabídnuta provozujícím leteckým dopravcem pomoc v souladu s čl. 9 odst. 1 písm. a) a odst. 2 a v případě přesměrování, jestliže [důvodně] očekávatelný čas nového odletu je alespoň následující den po plánovaném odletu zrušeného letu, pomoc stanovená v čl. 9 odst. 1 písm. b) a c);
c) mají dotčení cestující v souladu s článkem 7 právo na náhradu škody od provozujícího leteckého dopravce, jestliže [ledaže] nejsou [jsou] o zrušení letu informováni:
i) nejsou [jsou] o zrušení informováni alespoň dva týdny před plánovaným časem odletu, nebo
ii) nejsou [jsou] o zrušení informováni ve lhůtě od dvou týdnů do sedmi dnů před plánovaným časem odletu a není [je] jim nabídnuto přesměrování, které by jim umožnilo odletět nejpozději [které jim umožní odletět nejdříve] dvě hodiny před plánovaným časem odletu a dosáhnout jejich cílového místa určení nejpozději [méně než] čtyři hodiny po plánovaném čase příletu, nebo
iii) nejsou [jsou] informování o zrušení ve lhůtě kratší sedmi dnů před plánovaným časem odletu a není jim nabídnuto přesměrování jejich letu, které by jim umožnilo odletět nejpozději [nejdříve] jednu hodinu před plánovaným časem odletu a dosáhnout cílového místa určení nejpozději dvě hodiny po plánovaném čase příletu.
2. Jestliže jsou cestující informováni o zrušení, musí jim být poskytnuto vysvětlení ohledně možné náhradní dopravy.
3. Provozující letecký dopravce není povinen platit náhradu v souladu s článkem 7, jestliže může prokázat, že zrušení je způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla všechna přiměřená opatření přijata.
4. Důkazní břemeno týkající se otázek, zda a kdy byl cestující informován o zrušení letu, spočívá na provozujícím leteckém dopravci.“
8 Článek 7 téhož nařízení, nadepsaný „Právo na náhradu škody“, stanoví:
„1. Odkazuje-li se na tento článek, obdrží cestující náhradu ve výši:
a) 250 EUR u všech letů o délce nejvýše 1 500 kilometrů;
b) 400 EUR u všech letů ve Společenství delších než 1500 kilometrů a u všech ostatních letů o délce od 1500 kilometrů do 3500 kilometrů;
c) 600 EUR u všech letů nespadajících pod písmeno a) nebo b).
Při určování vzdálenosti se vychází z posledního místa určení, kam cestující v důsledku odepření nástupu na palubu nebo zpoždění přiletí později než v plánovaném čase.
2. Jestliže je cestujícím v souladu s článkem 8 nabídnuto přesměrování na jejich cílové místo určení, může provozující letecký dopravce o 50 % snížit odškodné stanovené podle odstavce 1, pokud přesměrovaný let nepřekračuje plánovaný čas příletu původně rezervovaného letu:
a) o dvě hodiny v případě všech letů o délce nejvýše 1 500 kilometrů, nebo
b) o tři hodiny v případě všech letů ve Společenství delších než 1 500 kilometrů a všech ostatních letů o délce od 1 500 kilometrů do 3 500 kilometrů, nebo
c) o čtyři hodiny v případě všech letů nespadajících pod písmeno a) nebo b).
3. Náhrada škody uvedená v odstavci 1 se vyplatí hotově, elektronickým bankovním převodem, bankovními příkazy nebo bankovními šeky nebo, v případě dohody podepsané cestujícím, cestovními poukazy nebo jinými službami.
4. Vzdálenosti uvedené v odstavci 1 a 2 se měří metodou ortodromické dráhy letu.“
9 Článek 9 nařízení č. 261/2004, nadepsaný „Právo na poskytnutí péče“, stanoví:
„1. Odkazuje-li se na tento článek, jsou cestujícím zdarma nabídnuty:
a) strava a občerstvení v rozsahu přiměřeném čekací době;
b) ubytování v hotelu, pokud
– se pobyt na jednu noc nebo více nocí stane nezbytným, nebo
– se nezbytným stane pobyt delší než zamýšlený cestujícím;
c) přeprava mezi letištěm a místem ubytování (hotelem nebo jiným zařízením).
2. Navíc jsou cestujícím zdarma nabídnuty dva telefonní hovory, podání dvou zpráv telexem nebo faxem nebo elektronickou poštou.
3. Při použití tohoto článku věnuje provozující letecký dopravce zvláštní pozornost potřebám osob s omezenou pohyblivostí a všem osobám, které je doprovázejí, stejně jako potřebám dětí bez doprovodu.“
10 Článek 12 tohoto nařízení, nadepsaný „Další náhrady“, v odstavci 1 stanoví:
„Toto nařízení se použije, aniž jsou dotčena práva cestujících požadovat další náhrady. Náhrady poskytnuté podle tohoto nařízení mohou být od dalších náhrad odečteny.“
Nařízení č. 1215/2012
11 Kapitola II nařízení č. 1215/2012, nadepsaná „Příslušnost“, je rozdělena na deset oddílů, z nichž první je nadepsán „Obecná ustanovení“, druhý je nadepsán „Zvláštní příslušnost“ a čtvrtý je nadepsán „Příslušnost u spotřebitelských smluv“.
12 Článek 4 tohoto nařízení, který je obsažen v oddíle 1 kapitoly II tohoto nařízení, v odstavci 1 stanoví:
„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“
13 Podle článku 7 uvedeného nařízení, který je obsažen v oddíle 2 této kapitoly II:
„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:
1) a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:
[…]
– v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty;
[…]“
14 Článek 17 téhož nařízení, který je součástí oddílu 4 kapitoly II tohoto nařízení, stanoví pravidla pro určení příslušnosti u spotřebitelských smluv, která se však podle odstavce 3 tohoto článku nevztahují na přepravní smlouvy, kromě případu, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně.
15 V kapitole VI nařízení č. 1215/2012, nadepsané „Přechodná ustanovení“, je článek 66, který v odstavci 1 stanoví:
„Toto nařízení se vztahuje pouze na řízení zahájená, na veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a na soudní smíry schválené či uzavřené ke dni 10. ledna 2015 nebo po něm.“
16 Článek 67 tohoto nařízení, který je součástí kapitoly VII tohoto nařízení, nadepsané „Vztah k jiným nástrojům“, stanoví:
„Tímto nařízením není dotčeno uplatňování ustanovení, kterými se upravuje příslušnost a uznání a výkon rozhodnutí ve zvláštních věcech a která jsou obsažena v právních aktech Unie nebo ve vnitrostátních právních předpisech harmonizovaných k provedení těchto aktů.“
17 Článek 71 uvedeného nařízení, který je součástí téže kapitoly VII, v odstavci 1 stanoví:
„Tímto nařízením nejsou dotčeny úmluvy, jejichž stranami jsou členské státy a jež upravují příslušnost, uznání nebo výkon rozhodnutí ve zvláště vymezených věcech.“
Nařízení Rady (ES) č. 44/2001
18 Článek 5 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42), který je součástí oddílu 2, nadepsaného „Zvláštní příslušnost“, kapitoly II tohoto nařízení, nadepsané „Příslušnost“, stanoví:
„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována:
1) a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:
– v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno,
– v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány,
c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a);
[…]“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
19 Žalobci v původním řízení uzavřeli se společností easyJet Airline, leteckou společností se sídlem ve Spojeném království, smlouvu o letecké přepravě týkající se odchozího letu Řím Fiumicino (Itálie) – Korfu (Řecko) dne 4. srpna 2015 ve 20:20 hod. a zpátečního letu Korfu – Řím Fiumicino dne 14. srpna 2015 ve 23:25 hod.
20 U odchozího letu bylo oznámeno zpoždění, poté byl let nakonec zrušen a odložen na další den. Žalobcům v původním řízení nebyl nabídnut ani nástup na jiný let jiné letecké společnosti ani možnost stravy či občerstvení ani žádná jiná forma pomoci, náhrady nebo vrácení peněz, a to navzdory formální žádosti adresované v tomto smyslu společnosti easyJet Airline.
21 Zpáteční let měl zpoždění delší než dvě hodiny a kratší než tři hodiny.
22 Dne 28. června 2016 podali žalobci v původním řízení, kteří mají bydliště v Římě (Itálie), žalobu u Tribunale ordinario di Roma (soud v Římě, Itálie), aby společnosti easyJet Airline uložil povinnost zaplatit náhrady podle článků 5, 7 a 9 nařízení č. 261/2004, jakož i náhradu další majetkové škody a nemajetkové újmy vyplývající z nesplnění smluvních povinností společnosti easyJet Airline.
23 Společnost EasyJet Airline vznesla dvě námitky nepříslušnosti soudu, u něhož byla podána žaloba, přičemž první z nich byla zdůvodněna hodnotou sporu a druhá pravidly upravujícími místní příslušnost.
24 Ačkoli Tribunale ordinario di Roma (soud v Římě) zamítl první námitku nepříslušnosti, uvedl, že pokud jde o druhou námitku nepříslušnosti, jeho příslušnost závisela na použitelném právu – vnitrostátním právu nebo unijním právu – a na jeho výkladu.
25 V tomto ohledu předkládající soud nejprve klade otázku, zda se Montrealská úmluva použije na spor v původním řízení, nebo alespoň na jeho část, anebo zda se na uvedený spor vztahuje výlučně nařízení č. 261/2004.
26 Dále v případě výlučného nebo částečného použití Montrealské úmluvy se předkládající soud táže, zda se pravidlo uvedené v článku 33 této úmluvy omezuje, jak rozhodl Corte di cassazione (Kasační soud, Itálie), na určení příslušného státu, nebo, což se mu jeví jako pravděpodobnější, zda toto pravidlo upravuje rovněž určení příslušného soudu v rámci tohoto státu.
27 Předkládající soud zdůrazňuje, že je příslušný k projednání sporu v původním řízení na základě vnitrostátních občanskoprávních procesních pravidel pouze v případě, že by bylo rozhodnuto, že se na tento spor použije výlučně Montrealská úmluva a že článek 33 této úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že určuje pouze příslušný stát. V opačném případě spadá uvedený spor do pravomoci Tribunale di Civitavecchia (soud v Civitavecchia, Itálie), v jehož obvodu se nachází letiště odletu odchozího letu a příletu zpátečního letu.
28 Za těchto podmínek se Tribunale Ordinario di Roma (soud v Římě) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je třeba v případě, že se účastník řízení, jehož let měl zpoždění nebo byl zrušen, domáhá kromě paušálních a jednotných náhrad stanovených v článcích 5, 7 a 9 nařízení č. 261/2004 také náhrady škody podle článku 12 téhož nařízení, použít článek 33 Montrealské úmluvy, anebo je ‚příslušnost soudu‘ (jak rozdělení mezinárodní příslušnosti, tak vnitrostátní příslušnosti) v každém případě upravena článkem 5 nařízení č. 44/2001?
2) Je třeba v prvním případě uvedeném v první otázce vykládat článek 33 Montrealské úmluvy v tom smyslu, že upravuje pouze rozdělení příslušnosti mezi státy, anebo v tom smyslu, že upravuje také vnitrostátní místní příslušnost v rámci jednoho smluvního státu?
3) V prvním případě uvedeném ve druhé otázce, je použití článku 33 Montrealské úmluvy ‚výlučné‘ a brání použití článku 5 nařízení č. 44/2001, anebo lze obě ustanovení použít společně, tedy takovým způsobem, že bude přímo určena jak příslušnost smluvního státu, tak vnitrostátní místní příslušnost jeho soudů?“
K předběžným otázkám
Úvodní poznámky
29 Je třeba upřesnit, že i když předkládající soud v předběžných otázkách formálně odkázal na nařízení č. 44/2001, ve věci v původním řízení jsou to právě ustanovení nařízení č. 1215/2012, která jsou podle jeho čl. 66 odst. 1 použitelná ve věci v původním řízení. Žaloba, která byla podána k předkládajícímu soudu, byla totiž podána po 10. lednu 2015.
30 Jak kromě toho vyplývá z ustálené judikatury, okolnost, že uvedený soud formuloval svou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce tak, že odkázal na určitá ustanovení nařízení č. 44/2001, nebrání tomu, aby Soudní dvůr tomuto soudu poskytl všechny prvky výkladu, které mohou být pro rozsouzení věci, jež mu byla předložena, užitečné, ať již na ně předkládající soud ve svých otázkách odkázal, či nikoli (obdobně viz rozsudek ze dne 6. června 2019, Weil, C‑361/18, EU:C:2019:473, bod 26).
31 Je mimoto třeba připomenout, že vzhledem k tomu, že nařízení č. 1215/2012 zrušuje a nahrazuje nařízení č. 44/2001, které nahradilo úmluvu ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), platí výklad podaný Soudním dvorem ve vztahu k ustanovením posledně uvedeného nařízení rovněž pro nařízení č. 1215/2012, neboť ustanovení obou těchto unijních předpisů lze považovat za „rovnocenná (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Tibor-Trans, C‑451/18, EU:C:2019:635, bod 23).
32 Konečně, jak vyplývá z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, žalobci v původním řízení se domáhají jak paušálních náhrad a náhrady výdajů stanovených v článcích 7 a 9 nařízení č. 261/2004, tak dalších náhrad podle článku 12 tohoto nařízení, a to náhrady další majetkové a nemajetkové újmy, kterou údajně utrpěli. Vzhledem k tomu, že další náhrady jsou upraveny v Montrealské úmluvě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. října 2011, Sousa Rodríguez a další, C‑83/10, EU:C:2011:652, bod 38), vyplývá z toho, že v takovém sporu, jako je spor dotčený v původním řízení, existují dva režimy odpovědnosti leteckého dopravce vůči cestujícím, a to jeden na základě nařízení č. 261/2004 a druhý na základě Montrealské úmluvy.
K první otázce
33 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 7 bod 1, článek 67 a čl. 71 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, jakož i článek 33 Montrealské úmluvy musí být vykládány v tom smyslu, že soud členského státu, kterému byla předložena žaloba domáhající se paušálních a jednotných nároků stanovených v nařízení č. 261/2004 a současně náhrady další škody, která patří do oblasti působnosti Montrealské úmluvy, musí posoudit svou příslušnost stran první části návrhu s ohledem na čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 a stran druhé části návrhu s ohledem na článek 33 této úmluvy.
34 Pokud jde o pravomoc rozhodovat o takových nárocích, jako jsou nároky dotčené v původním řízení, Soudní dvůr již upřesnil, že jelikož se nároky založené na ustanoveních nařízení č. 261/2004 a nároky založené na ustanoveních Montrealské úmluvy řídí odlišnými právními rámci, pravidla pro určování mezinárodní příslušnosti stanovená v této úmluvě se na návrhy, které jsou podány pouze na základě nařízení č. 261/2004, neuplatní, jelikož tyto návrhy musí být posouzeny podle nařízení č. 44/2001 (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 10. září 2016, Flight Refund, C‑94/14, EU:C:2016:148, bod 46 a citovaná judikatura).
35 Totéž platí v rámci takového sporu, jako je spor v původním řízení, v němž jsou nároky žalobců založeny současně na ustanoveních nařízení č. 261/2004 a na Montrealské úmluvě.
36 Kromě toho článek 67 a čl. 71 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 umožňují uplatnění pravidel o soudní příslušnosti týkajících se zvláštních věcí, která jsou obsažena v unijních aktech nebo v úmluvách, jejichž stranami jsou členské státy. Vzhledem k tomu, že letecká doprava představuje takovou zvláštní věc, musí být možné použít pravidla pro určení příslušnosti stanovená Montrealskou úmluvou v rámci jí vymezeného normativního rámce.
37 Za těchto podmínek, pokud jde na straně jedné o nároky založené na článcích 5, 7 a 9 nařízení č. 261/2004, předkládající soud musí pro rozhodnutí o sporu, který mu byl předložen, ověřit vlastní příslušnost v souladu s nařízením č. 1215/2012.
38 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v zájmu posílení právní ochrany osob usazených v Evropské unii tím, že se umožňuje zároveň žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, a žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován, vycházejí pravidla o soudní příslušnosti obsažená v nařízení č. 1215/2012 ze zásady příslušnosti založené na místě bydliště nebo sídla žalovaného, vyjádřené v článku 4 tohoto nařízení a doplněné zvláštní příslušností (obdobně viz rozsudek ze dne 3. května 2007, Color Drack, C‑386/05, EU:C:2007:262, body 20 a 21).
39 Pravidlo o soudní příslušnosti založené na místě bydliště nebo sídla žalovaného je tak doplněno v čl. 7 bodě 1 nařízení č. 1215/2012 pravidlem o zvláštní příslušnosti ve smluvních věcech, které je odůvodněno existencí úzkého vztahu mezi smlouvou a soudem, který má o sporu rozhodnout (obdobně viz rozsudek ze dne 3. května 2007, Color Drack, C‑386/05, EU:C:2007:262, bod 22).
40 Na základě uvedeného pravidla o zvláštní příslušnosti může být žalovaný rovněž žalován u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo musí být splněn, jelikož u tohoto soud se předpokládá úzké spojení se smlouvou (obdobně viz rozsudek ze dne 3. května 2007, Color Drack, C‑386/05, EU:C:2007:262, bod 23).
41 Kromě toho, třebaže ustanovení oddílu 4 kapitoly II nařízení č. 1215/2012, který upravuje „Příslušnost u spotřebitelských smluv“, rovněž stanoví pravidlo o zvláštní příslušnosti ve prospěch spotřebitelů, je třeba uvést, že čl. 17 odst. 3 tohoto nařízení stanoví, že tento oddíl „se nevztahuje na přepravní smlouvy, kromě případu, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně“ (rozsudek ze dne 11. dubna 2019, Ryanair, C‑464/18, EU:C:2019:311, bod 28).
42 V oblasti letecké přepravy z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pravidlo zvláštní příslušnosti v oblasti poskytování služeb stanovené v čl. 7 bodě 1 písm. b) druhé odrážce nařízení č. 1215/2012 určuje jako příslušný k rozhodnutí o návrhu na náhradu škody založeném na smlouvě o letecké přepravě osob soud na základě volby žalobce, v jehož obvodě se nachází místo odletu nebo místo příletu letadla, která jsou sjednána v této přepravní smlouvě (obdobně viz rozsudky ze dne 9. července 2009, Rehder, C‑204/08, EU:C:2009:439, body 43 a 47, jakož i ze dne 11. července 2018, Zurich Insurance a Metso Minerals, C‑88/17, EU:C:2018:558, bod 18).
43 Na straně druhé, pokud jde o nároky založené na ustanoveních Montrealské úmluvy, zejména na jejím článku 19, který se týká náhrady škody způsobené zpožděním letu, předkládající soud musí určit svou příslušnost rozhodovat o této části žaloby podle článku 33 uvedené úmluvy.
44 Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 7 bod 1, článek 67 a čl. 71 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, jakož i článek 33 Montrealské úmluvy musí být vykládány v tom smyslu, že soud členského státu, kterému byla předložena žaloba domáhající se paušálních a jednotných nároků stanovených v nařízení č. 261/2004 a současně náhrady další škody, která patří do oblasti působnosti Montrealské úmluvy, musí posoudit svou příslušnost stran první části návrhu s ohledem na čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 a stran druhé části návrhu s ohledem na článek 33 této úmluvy.
Ke druhé otázce
45 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 33 odst. 1 Montrealské úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely žalob na náhradu škody, které patří do oblasti působnosti uvedené úmluvy, upravuje nejen rozdělení soudní příslušnosti mezi smluvní státy této úmluvy, nýbrž i rozdělení místní příslušnosti mezi soudy každého z těchto států.
46 Na úvod je třeba připomenout, že ustanovení Montrealské úmluvy tvoří od jejího vstupu v platnost nedílnou součást právního řádu Unie, jakož i to, že Soudní dvůr má pravomoc vykládat tato ustanovení při dodržení mezinárodních pravidel, která jsou pro Unii závazná (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. května 2010, Walz, C‑63/09, EU:C:2010:251, bod 20).
47 Soudní dvůr již připomněl, že pojmy obsažené v Montrealské úmluvě musí být vykládány jednotným a autonomním způsobem, takže Soudní dvůr při výkladu těchto pojmů v rámci řízení o předběžné otázce musí zohledňovat nikoli různé významy, které jim mohou být dány ve vnitrostátních právech členských států Unie, ale výkladová pravidla obecného mezinárodního práva, která jsou pro Unii závazná (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. května 2010, Walz, C‑63/09, EU:C:2010:251, body 21 a 22).
48 V tomto ohledu článek 31 úmluvy o smluvním právu podepsané ve Vídni dne 23. května 1969, který kodifikuje pravidla obecného mezinárodního práva, stanoví, že smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k jejímu předmětu a účelu (rozsudek ze dne 6. května 2010, Walz, C‑63/09, EU:C:2010:251, bod 23).
49 Ze znění článku 33 Montrealské úmluvy vyplývá, že tento článek umožňuje žalobci, aby si zvolil, že podá žalobu na dotyčného leteckého dopravce na území jednoho ze států, které jsou smluvními stranami, buď u soudu, kde má dopravce bydliště, nebo u soudu hlavního sídla jeho podnikání nebo u soudu v místě jeho podnikání, ve kterém byla přepravní smlouva sjednána, nebo u soudu v místě určení dotčeného letu.
50 Jak uvedl generální advokát v bodě 61 svého stanoviska, toto ustanovení se předně vztahuje na „území jednoho ze smluvních států“, následně zmiňuje soud, který se může mezi soudy nacházejícími se na tomto území, prohlásit za příslušný ratione loci prostřednictvím přesných hraničních určovatelů.
51 Z toho vyplývá, že na základě samotného znění je třeba na čl. 33 odst. 1 Montrealské úmluvy nahlížet tak, že upravuje rovněž rozdělení místní příslušnosti mezi soudy každého ze smluvních států této úmluvy.
52 Tento výklad lze rovněž dovodit z prostudování účelu Montrealské úmluvy. Z preambule této úmluvy totiž vyplývá, že státy, které jsou jejími stranami, měly v úmyslu nejen „zajištění ochrany zájmů spotřebitelů v mezinárodní letecké dopravě“, nýbrž i „harmonizaci a kodifikaci některých pravidel pro [tuto dopravu s cílem] dosažení spravedlivého vyvážení zájmů“, které jsou dotčeny.
53 Výklad, podle kterého je předmětem čl. 33 odst. 1 Montrealské úmluvy nejen určení státu, který je příslušný k rozhodování o dotyčné žalobě na náhradu škody, ale rovněž určení jednoho soudu mezi soudy tohoto státu, k němuž má být žaloba podána, přitom může přispět k dosažení cíle posíleného sjednocení, vyjádřeného v preambuli tohoto právního nástroje, a k ochraně zájmů spotřebitelů, přičemž současně nabízí spravedlivou rovnováhu, pokud jde o zájmy leteckých dopravců.
54 Přímé určení místně příslušného soudu je totiž vhodné k zajištění větší předvídatelnosti a lepší právní jistoty v zájmu obou stran sporu.
55 S ohledem na předcházející úvahy musí být čl. 33 odst. 1 Montrealské úmluvy vykládán v tom smyslu, že pro účely žalob na náhradu škody, které patří do oblasti působnosti uvedené úmluvy, upravuje nejen rozdělení soudní příslušnosti mezi smluvní státy této úmluvy, nýbrž i rozdělení místní příslušnosti mezi soudy každého z těchto států.
Ke třetí otázce
56 S ohledem na odpověď poskytnutou na druhou otázku není nutno odpovědět na třetí otázku.
K nákladům řízení
57 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:
1) Článek 7 bod 1, článek 67 a čl. 71 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jakož i článek 33 Úmluvy o sjednocení některých pravidel pro mezinárodní leteckou dopravu, uzavřené v Montrealu dne 28. května 1999 a schválené jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2001/539/ES ze dne 5. dubna 2001, musí být vykládány v tom smyslu, že soud členského státu, kterému byla předložena žaloba domáhající se paušálních a jednotných nároků stanovených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, a současně náhrady další škody, která patří do oblasti působnosti této úmluvy, musí posoudit svou příslušnost stran první části návrhu s ohledem na čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 a stran druhé části návrhu s ohledem na článek 33 uvedené úmluvy.
2) Článek 33 odst. 1 Úmluvy o sjednocení některých pravidel pro mezinárodní leteckou dopravu, uzavřené v Montrealu dne 28. května 1999, musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely žalob na náhradu škody, které patří do oblasti působnosti uvedené úmluvy, upravuje nejen rozdělení soudní příslušnosti mezi smluvní státy této úmluvy, nýbrž i rozdělení místní příslušnosti mezi soudy každého z těchto států.
Podpisy.