Věc T-308/06
Buffalo Milke Automotive Polishing Products, Inc.
v.
Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM)
„Ochranná známka Společenství – Námitkové řízení – Přihláška obrazové ochranné známky Společenství BUFFALO MILKE Automotive Polishing Products – Starší národní obrazová ochranná známka BÚFALO – Předložení důkazů poprvé před odvolacím senátem – Posuzovací pravomoc přiznaná čl. 74 odst. 2 nařízení (ES) č. 40/94 [nyní čl. 76 odst. 2 nařízení (ES) č. 207/2009] – Skutečné užívání starší ochranné známky – Článek 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94 (nyní čl. 42 odst. 2 a 3 nařízení č. 207/2009)“
Shrnutí rozsudku
1. Ochranná známka Společenství – Procesní ustanovení – Námitkové řízení – Skutečnosti a důkazy nepředložené na podporu námitek ve lhůtě stanovené za tímto účelem – Zohlednění – Posuzovací pravomoc odvolacího senátu – Neexistence ustanovení, které by stanovilo jinak
(Nařízení Rady č. 40/94, čl. 74 odst. 2; nařízení Komise č. 2868/95, článek 1, pravidlo 22 odst. 2)
2. Ochranná známka Společenství – Procesní ustanovení – Námitkové řízení – Skutečnosti a důkazy nepředložené na podporu námitek ve lhůtě stanovené za tímto účelem – Zohlednění – Podmínky – Nová skutečnost
(Nařízení Rady č. 40/94, čl. 74 odst. 2; nařízení Komise č. 2868/95, článek 1, pravidlo 22 odst. 2)
3. Ochranná známka Společenství – Vyjádření třetích stran a námitky – Průzkum námitek – Důkaz o užívání starší ochranné známky – Skutečné užívání – Pojem – Kritéria posouzení
(Nařízení Rady č. 40/94, čl. 43 odst. 2 a 3)
1. Ze znění čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 o ochranné známce Společenství vyplývá, že obecně platí, není-li stanoveno jinak, že předložení skutečností a důkazů účastníky řízení je stále možné i po uplynutí lhůt, kterým podléhá takové předložení podle ustanovení uvedeného nařízení, a že Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) nic nezakazuje přihlédnout ke skutečnostem a důkazům, které byly takto opožděně uvedeny nebo předloženy.
Naproti tomu z uvedeného znění stejně jasně vyplývá, že takové opožděné uvedení nebo předložení skutečností a důkazů nemůže účastníku řízení, který tak učinil, přiznávat bezpodmínečné právo na to, aby bylo k takovým skutečnostem nebo důkazům ze strany Úřadu přihlédnuto. Takové zohlednění ze strany Úřadu v případě, kdy má rozhodovat v rámci námitkového řízení, může být odůvodněné, zvláště usoudí-li Úřad, že skutečnosti předložené opožděně mohou na první pohled být skutečně relevantní, pokud jde o výsledek námitek podaných k Úřadu, a že stadium řízení, ve kterém dojde k tomuto opožděnému předložení, a okolnosti, které jej provázejí, takovému zohlednění nebrání.
Možnost, že účastníci řízení před Úřadem předloží skutečnosti a důkazy po uplynutí lhůt stanovených za tímto účelem, je podmíněna tím, že není stanoveno jinak. Pouze tehdy, je-li tato podmínka splněna, disponuje Úřad posuzovací pravomocí v souvislosti se zohledněním skutečností a důkazů předložených opožděně, kterou mu Soudní dvůr přiznal při výkladu čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94.
Soudní dvůr však tím, že použil výraz „není-li stanoveno jinak“ v souvislosti s ustanoveními, která mohou omezit posuzovací pravomoc, kterou Úřadu přiznává čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94, v rozsudku ze dne 13. března 2007, OHIM v. Kaul, C-29/05 P, výslovně neuvedl, která ustanovení nařízení č. 40/94 měl na mysli. Neupřesnil ani, zda se tento výraz týká rovněž nařízení č. 2868/95, kterým se provádí nařízení č. 40/94, a zvláště pravidla 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95.
Je přitom třeba uvést, že jelikož nařízení č. 2868/95 Komise přijala v souladu s článkem 140 nařízení č. 40/94, jeho ustanovení musejí být vykládána v souladu s ustanoveními posledně uvedeného nařízení.
Tvrzení, podle něhož měl odvolací senát na základě pravidla 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95 povinnost odmítnout opožděné písemnosti, aniž mohl použít čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94, by tedy znamenalo, že se uplatní výklad pravidla prováděcího nařízení, který je v rozporu s jasným zněním obecného nařízení.
Kromě toho je zachování možnosti přijmout dodatečné důkazy v souladu s duchem výše uvedeného rozsudku OHIM v. Kaul. Ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, Soudní dvůr přijetí opožděných důkazů odůvodnil na základě zásad právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti, podle nichž musí být průzkum merita námitek co možná nejúplnější, aby se zabránilo zápisu ochranných známek, které by mohly být následně prohlášeny za neplatné. Tyto zásady tedy mohou mít přednost před zásadou procesní účinnosti, z níž vychází nutnost dodržovat lhůty, pokud to okolnosti konkrétního případu odůvodňují.
Z toho vyplývá, že pravidlo 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95 nelze považovat za pravidlo, které „stanoví jinak“ ve smyslu rozsudku OHIM v. Kaul.
(viz body 22–24, 31–36)
2. Je sice pravda, že Tribunál již rozhodl, že čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94 o ochranné známce Společenství, jak byl proveden pravidlem 22 odst. 1 nařízení č. 2868/95, kterým se provádí nařízení č. 40/94, ve znění použitelném před jeho změnou nařízením č. 1041/2005, které se po této změně stalo pravidlem 22 odst. 2 téhož nařízení, stanoví, že předložení důkazů o užívání starší ochranné známky po uplynutí lhůty stanovené za tímto účelem má v zásadě za následek zamítnutí námitek, aniž má Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) v tomto ohledu prostor pro uvážení.
To však nic nemění na tom, že Tribunál rovněž rozhodl, že pravidlo 22 odst. 2 druhou větu nařízení č. 2868/95 nelze vykládat v tom smyslu, že brání zohlednění dodatečných důkazů s ohledem na existenci nových skutečností, a to ani tehdy, když jsou předloženy po uplynutí této lhůty.
I kdyby přijetí důkazů o užívání předložených opožděně mělo podléhat existenci „nové skutečnosti“, existují platné důvody svědčící ve prospěch přijetí těchto důkazů, jelikož „novou skutečnost“, tak jak je stanovena v rozsudku ze dne 12. prosince 2007, CORPO livre, T-86/05, představuje rozhodnutí námitkového oddělení. V případech, kdy osoba, která podala námitky, ve stanovené lhůtě předloží počáteční relevantní důkazy, přičemž má v dobré víře za to, že jsou dostatečné k podložení jejích tvrzení, a až na základě rozhodnutí námitkového oddělení se dozví o tom, že tyto důkazy nejsou považovány za dostatečné, neexistuje žádný platný důvod, který by jí bránil v posílení či objasnění obsahu počátečních důkazů tím, že předloží dodatečné důkazy, jestliže požádá odvolací senát o to, aby provedl nový úplný přezkum věci.
Argument, podle něhož osoby, které podaly námitky, které nesou důkazní břemeno a toto břemeno musí unést, mají zpravidla možnost předložit dostatek důkazů již od počátku řízení společně se svým vyjádřením, přesvědčivý není. Ve všech případech, kdy jsou důkazy předloženy opožděně, z podstaty věci existuje rovněž nedodržení původně stanovené lhůty. Pokud by pouhá skutečnost, že lhůta nebyla dodržena, postačovala k vyloučení možnosti předložit dodatečné důkazy, čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 by se nikdy nepoužil, a postrádal by tudíž jakýkoli význam.
(viz body 37–41)
3. Ochranná známka je skutečně užívána, pokud je užívána v souladu se svou hlavní funkcí, kterou je zaručit totožnost původu výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána, aby vytvořila nebo zachovala odbyt pro tyto výrobky a služby, s vyloučením symbolického užití, které slouží pouze k zachování práv plynoucích z ochranné známky. V tomto ohledu podmínka vztahující se ke skutečnému užívání ochranné známky vyžaduje, aby byla ochranná známka tak, jak je chráněna na relevantním území, užívána veřejně a navenek.
Skutečné užívání ochranné známky je třeba posoudit na základě souhrnu skutečností a okolností, které jsou způsobilé prokázat její skutečné obchodní využívání, zvláště užívání, která jsou v dotyčném hospodářském odvětví považována za odůvodněná za účelem udržení nebo získání podílu na trhu pro výrobky nebo služby chráněné ochrannou známkou, povahy těchto výrobků nebo služeb, znaků trhu a rozsahu a četnosti užívání ochranné známky.
Ohledně rozsahu užívání starší ochranné známky je zvláště třeba přihlédnout k obchodnímu objemu představovanému souhrnem všech úkonů spojených s užíváním i k délce časového období, během kterého došlo k úkonům spojeným s užíváním, jakož i k četnosti těchto úkonů.
Otázka, zda je užívání kvantitativně dostatečné k tomu, aby udrželo nebo získalo podíl na trhu pro výrobky nebo služby chráněné ochrannou známkou, tak závisí na více faktorech a na posouzení každého jednotlivého případu. Vlastnosti těchto výrobků nebo služeb, četnost nebo pravidelnost užívání ochranné známky, skutečnost, že ochranná známka je užívána pro uvádění všech totožných výrobků nebo služeb podniku, který je jejím majitelem, nebo pouze některých z nich na trh, nebo důkazy týkající se užívání ochranné známky, které je její majitel schopen předložit, patří mezi faktory, které mohou být zohledněny.
Při zkoumání skutečného užívání starší ochranné známky je třeba provést globální posouzení s přihlédnutím ke všem relevantním faktorům projednávaného případu. Toto posouzení předpokládá určitou vzájemnou závislost mezi zohledňovanými faktory. Nízký objem výrobků uváděných na trh pod uvedenou ochrannou známkou tak může být vyvážen větší četností nebo určitou časovou stálostí při užívání této ochranné známky a naopak. Kromě toho nemohou být dosažený obrat a množství prodejů výrobků pod starší ochrannou známkou posuzovány v absolutním vyjádření, ale musejí být posuzovány ve vztahu k jiným relevantním faktorům, jako jsou objem obchodní činnosti, výrobní nebo prodejní kapacity nebo stupeň diverzifikace podniku využívajícího ochrannou známku, jakož i vlastnosti výrobků nebo služeb na dotčeném trhu. V důsledku toho není nezbytné, aby užívání starší ochranné známky bylo vždy kvantitativně rozsáhlé, aby bylo kvalifikováno jako skutečné.
Krom toho skutečné užívání ochranné známky nelze prokázat na základě pravděpodobnosti nebo domněnek, ale musí se zakládat na konkrétních a objektivních okolnostech, které prokazují skutečné a dostatečné užívání ochranné známky na dotčeném trhu.
(viz body 47–52)