STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MICHALA BOBKA
přednesené dne 21. června 2018(1)
Věc C‑337/17
Feniks Sp. z o.o.
proti
Azteca Products & Services SL
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Sądem Okręgowym w Szczecinie (Krajský soud ve Štětíně, Polsko)]
„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Soudní příslušnost v občanských a obchodních věcech – Zvláštní příslušnost – Smluvní věci – Actio pauliana“
I. Úvod
1. V raném období římské historie byl každý cizinec nepřítelem státu. Nemohl požívat žádných práv ani ochrany ius civile, vyhrazených pouze pro římské občany(2). Později, obzvláště v období císařství, byl povolen určitý stupeň právní plurality, zejména ve stále se rozšiřujících provinciích Říše. Navíc byla použitelnost ius civile na neobčany postupně umožněna prostřednictvím různých právních konstrukcí, jako byla „fikce občanství“(3), kterou Gaius vymezil takto: „[…] existuje fikce římského občanství pro cizince, který je žalobcem nebo žalovaným v žalobě stanovené našimi zákony, je-li spravedlivé, aby se taková žaloba vztahovala i na cizince […]“(4).
2. V každém případě by taková žaloba byla projednávána institucemi římské říše chápané v širším smyslu nebo v jejich rámci. V říši politicky neexistovaly žádné svrchované státy, mezi nimiž by mohla vzniknout kolize právních řádů v moderním smyslu (mezi suverénními rovnocennými právními řády). Když tedy kolem roku 150 až 125 př. n. l. prétor jménem Paulus zřejmě poprvé povolil žalobu, která věřiteli umožňovala odporovat úkonům dlužníka, které učinil s podvodným úmyslem poškodit věřitele, tj. žalobu, která se později stala známou jako actio pauliana (pauliánská odpůrčí žaloba)(5), otázka soudní příslušnosti ve věci takové žaloby prostě nevznikla.
3. Anno Domini 2018 je situace jiná. Polské společnosti Feniks Sp. z o.o. se sídlem ve Štětíně (Polsko) (dále jen „společnost Feniks“) a COLISEUM 2101 Sp. z o.o. rovněž se sídlem ve Štětíně (dále jen „společnost COLISEUM“), vstoupily do smluvního vztahu týkajícího se developerského projektu v Polsku. Společnost COLISEUM uzavřela další smlouvy se subdodavateli, ale nebyla schopna jim zaplatit. Těmto subdodavatelům zaplatila místo toho společnost Feniks. V důsledku toho se společnost COLISEUM stala dlužníkem společnosti Feniks.
4. Společnost COLISEUM následně prodala pozemek nacházející se v Polsku společnosti Azteca Products & Services SL se sídlem v Alcora (Španělsko) (dále jen „společnost Azteca“). Prodejní cena byla započítána proti stávajícímu dluhu, který měla společnost COLISEUM vůči společnosti Azteca.
5. Společnost Feniks podala proti společnosti Azteca žalobu podle ustanovení polského občanského zákoníku upravujících nástroj známý jako actio pauliana, kterou se domáhala určení, že prodej nemovitého majetku je ve vztahu ke společnosti Feniks neúčinný. Tato žaloba byla podána k předkládajícímu soudu, a sice Sądu Okręgowemu w Szczecinie (Krajský soud ve Štětíně). Tento soud má pochybnosti o tom, zda jsou polské soudy mezinárodně příslušné. Je toho názoru, že příslušnost může být dána pouze tehdy, pokud dotčený nárok může být klasifikován jako nárok „ve smluvních věcech“ podle nařízení č. 1215/2012(6). V opačném případě bude mezinárodní příslušnost určena podle obecného pravidla o příslušnosti v členském státě bydliště žalovaného, v tomto případě ve Španělsku, kde je společnost Azteca usazena.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
6. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno dne 11. července 2016, je ratione temporis použitelné nařízení č. 1215/2012(7).
7. V bodech 15 a 16 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 se uvádí:
„(15) Pravidla pro určení příslušnosti by měla být vysoce předvídatelná a měla by vycházet ze zásady, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného. Příslušnost by měla být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně vymezených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného spojujícího prvku. […]
(16) Kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti. […]“
8. Podle čl. 1 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1215/2012 se toto nařízení nevztahuje na „insolvenční řízení a podobná řízení“.
9. Článek 4 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 uvádí, že „[n]estanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“.
10. Podle čl. 5 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 platí, že „[o]soby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly“.
11. Článek 7 bod 1, který je součástí oddílu 2 kapitoly 2 téhož nařízení, stanoví, že „[o]soba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:
1) a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy [ve smluvních věcech], u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:
– v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno,
– v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty;
c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a).“
B. Vnitrostátní právo
12. Článek 527 a následující ustawy z dnia 23 kwietnia 1964 – Kodeks cywilny (zákon ze dne 23. dubna 1964, občanský zákoník – Dz. U. z roku 2017, položka 459) (dále jen „občanský zákoník“) upravuje v polském právu nástroj označovaný jako actio pauliana. Článek 527 zní následovně:
„§ 1. Nabude-li v důsledku právního jednání dlužníka zkracujícího věřitele majetkový prospěch třetí osoba, může se každý z věřitelů domáhat určení, že toto právní jednání je vůči němu neúčinné, jestliže dlužník jednal s úmyslem zkrátit věřitele a třetí osoba o tom věděla nebo při vynaložení náležité péče vědět mohla.
§ 2. Právní jednání dlužníka je jednáním zkracujícím věřitele tehdy, pokud se dlužník v jeho důsledku dostane do insolvence, nebo pokud je v jeho důsledku insolvence dlužníka větší než před tímto právním jednáním.
§ 3. Nabude-li v důsledku právního jednání dlužníka zkracujícího věřitele majetkový prospěch osoba dlužníkovi blízká, má se za to, že věděla, že dlužník jednal s úmyslem zkrátit věřitele.
§ 4. Nabude-li v důsledku právního jednání dlužníka zkracujícího věřitele majetkový prospěch podnikatel, který s dlužníkem udržuje trvalé hospodářské vztahy, má se za to, že mu bylo známo, že dlužník jednal s úmyslem zkrátit věřitele.“
13. Článek 530 občanského zákoníku stanoví, že „[u]stanovení předchozích článků se použijí obdobně, pokud dlužník jednal s úmyslem zkrátit své budoucí věřitele. Nabude-li však třetí osoba majetkový prospěch úplatně, může se věřitel domáhat určení, že toto právní jednání je neúčinné, jen tehdy, pokud třetí osoba o úmyslu dlužníka věděla“.
14. Článek 531 občanského zákoníku zní:
„§ 1. K určení, že právní jednání dlužníka zkracující věřitele je neúčinné, dochází na základě žaloby nebo námitky proti třetí osobě, která v důsledku tohoto právního jednání nabyla majetkový prospěch.
§ 2. V případě, že třetí osoba provedla ve vztahu k nabytému prospěchu dispoziční úkon, může věřitel svůj nárok uplatnit přímo proti osobě, která byla adresátem tohoto dispozičního úkonu, věděla-li tato osoba o okolnostech, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti dlužníkova právního jednání, nebo byl-li dispoziční úkon bezúplatný.“
15. Článek 533 občanského zákoníku stanoví, že „[t]řetí osoba, která v důsledku právního jednání dlužníka zkracujícího věřitele nabyla majetkový prospěch, se může své povinnosti uspokojit nárok věřitele, který se domáhá určení neúčinnosti právního jednání, zprostit uspokojením věřitelovy pohledávky anebo tím, že tohoto věřitele uvědomí o jmění dlužníka, které postačí k uspokojení jeho pohledávky“.
III. Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky
16. Společnost COLISEUM uzavřela jako generální dodavatel se společností Feniks (dále také „žalobkyně“) jako investorem smlouvu. Tato smlouva se týkala provedení prací v Gdaňsku (Polsko). Společnost COLISEUM uzavřela řadu smluv se subdodavateli, ale následně nebyla schopna vůči žádnému z nich dostát svým závazkům.
17. Podle pravidel o společné a nerozdílné odpovědnosti zakotvených v polském právu zaplatila společnost Feniks na základě podmíněných dohod a smluv o přistoupení k dluhu částku ve výši 757 828,10 polských zlotých (PLN), kterou dlužila společnost COLISEUM svým subdodavatelům. V důsledku toho se společnost Feniks stala věřitelem společnosti COLISEUM stran celkové částky 1 396 495,48 PLN.
18. Na základě smlouvy uzavřené dne 30. ledna 2012 ve Štětíně prodala společnost COLISEUM společnosti Azteca (dále také „žalovaná“) nemovitost nacházející se ve Štětíně.
19. Žalovaná se tak stala dlužníkem společnosti COLISEUM ve výši 6 079 275 PLN. Společnost COLISEUM byla zároveň dlužníkem žalované na základě smluv o půjčce ve výši 4 987 861,30 PLN. V jiné smlouvě uzavřené ve Štětíně dne 31. ledna 2012 se žalovaná a společnost COLISEUM dohodly na započtení svých pohledávek. V důsledku toho byla žalovaná povinna uhradit společnosti COLISEUM částku ve výši 1 091 413,70 PLN.
20. Žalobkyně měla za to, že společnost COLISEUM je v insolvenci, že smlouva o prodeji zvýšila tuto insolvenci, a že když společnost COLISEUM uzavírala tuto smlouvu, jednala s úmyslem zkrátit své současné i budoucí věřitele.
21. Dne 11. července 2016 tedy žalobkyně podala proti žalované žalobu k Sądu Okręgowemu w Szczecinie (Krajský soud ve Štětíně), kterou se domáhala určení, že smlouva o prodeji je vůči žalobkyni neúčinná.
22. K určení mezinárodní příslušnosti tohoto soudu se žalobkyně dovolávala článku 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012. Uvedla, že pojem „sprawy dotyczące umowy“ („[smluvní věci]“) je třeba vykládat tak, že se týká situace, kdy je smlouva důvodem k podání žaloby s cílem rozhodnout o pohledávce, která s ní přímo souvisí. Jedná se o případ actio pauliana podané proti žalované.
23. Žalovaná uvedla, že polské soudy nejsou příslušné a tvrdila, že žaloba by měla být odmítnuta. Podle jejího názoru není prohlášení určitého aktu za neúčinný „[smluvní věcí]“ ve smyslu článku 7 bodu 1 nařízení č. 1215/2012. Nedomnívala se ani, že by se na spornou pohledávku vztahoval jakýkoli jiný případ zvláštní nebo výlučné příslušnosti stanovený nařízením č. 1215/2012. Měla za to, že jelikož je žalovaná usazena ve Španělsku, žaloba by měla být podána v tomto členském státě na základě obecného pravidla v článku 4 nařízení č. 1215/2012.
24. Za těchto okolností se Sąd Okręgowy w Szczecinie (Krajský soud ve Štětíně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„a) Je řízení o žalobě proti kupujícímu se sídlem v jednom členském státě, jejímž prostřednictvím se žalobce z důvodu zkrácení věřitelů prodávajícího domáhá určení neúčinnosti smlouvy o prodeji nemovitosti nacházející se na území jiného členského státu, uzavřené a v celém rozsahu splněné na území tohoto jiného členského státu, ‚[smluvní věcí]‘ ve smyslu článku 7 bodu 1 písm. a) nařízení [č. 1215/2012]?
b) Je třeba na první otázku v souladu se zásadou acte éclairé odpovědět odkazem na rozsudek Soudního dvora ze dne 17. června 1992, Handte (C‑26/91, EU:C:1992:268), přestože se tento rozsudek týkal odpovědnosti výrobce za vady zboží, který nemohl předem vědět, komu bude zboží dále prodáno, potažmo kdo bude moci uplatňovat vůči němu nároky, zatímco projednávaná žaloba proti kupujícímu ‚o určení neúčinnosti smlouvy o prodeji nemovitosti‘ z důvodu zkrácení věřitelů prodávajícího může být důvodná jen tehdy, když kupující ví, že právním jednáním (kupní smlouvou) došlo ke zkrácení věřitelů, takže musí počítat s tím, že vlastní věřitel prodávajícího může takovou žalobu podat?“
25. Písemná vyjádření předložily žalobkyně, žalovaná, polská vláda, vláda Švýcarské konfederace a Komise. Žalobkyně, žalovaná, polská vláda a Komise přednesly ústní vyjádření na jednání konaném dne 11. dubna 2018.
IV. Posouzení
26. Předkládající soud si přeje znát, zda může být podání žaloby actio pauliana, jak je stanovena v polském občanském zákoníku, považováno za „[smluvní věc]“ ve smyslu článku 7 bodu 1 nařízení č. 1215/2012. Táže se rovněž, zda se rozhodnutí Soudního dvora ve věci Handte(8) vztahuje na tuto situaci.
27. Oběma zmíněnými otázkami se budu zabývat společně. Zaprvé načrtnu počátky a různé formy actio pauliana, které existují (A). Zadruhé posoudím unijní pravidla o soudní příslušnosti, která se týkají actio pauliana, a vysvětlím, proč actio pauliana nemůže být ve specifickém kontextu projednávaného případu klasifikována jako „[smluvní věc]“ (B). Konečně se budu zabývat stejnou otázkou na obecné úrovni: po několika rozhodnutích Soudního dvora, které uvádějí, co actio pauliana není, možná nastal čas, aby se vyřešila otázka, co taková actio pauliana, jako je ta, o níž se jedná v původním řízení, ve skutečnosti je, a jak by se měla pro účely soudní příslušnosti posuzovat (C).
A. Počátky a mnoho tváří actio pauliana
28. Kořeny actio pauliana se nacházejí v římském právu (1). Ačkoli některé společné rysy přičitatelné tomuto původu přetrvávají, existuje dnes v členských státech řada různých vnitrostátních forem actio pauliana (2).
1. Římské právo
29. Jak uvedl generální advokát D. Ruiz-Jarabo Colomer, dokonce i v římských dobách se actio pauliana již vyvinula z „prostředku k výkonu rozhodnutí, který věřitele opravňoval k tomu, aby dlužníka prodal jako otroka“, na postup, „kter[ý] věřiteli [umožňoval] odporovat úkonům dlužníka, které učinil s podvodným úmyslem poškodit věřitele“, a to podáním „žalob[y] proti třetí osobě, jež nabyla sporný majetek“(9).
30. V klasickém období existovaly podle všeho dva konkrétní prostředky nápravy k řešení podvodného převodu majetku: restitutio in integrum ob fraudem a interdictum fraudatorium(10).
31. Zaprvé restitutio in integrum ob fraudem umožňovalo insolvenčním správcům (curator bonorum) požádat příslušného soudce, aby nařídil opětovné začlenění podvodně převedeného majetku zpět do majetku dlužníka. Tento prostředek nápravy se zpravidla uplatnil po zahájení insolvenčního řízení, ale před exekucí majetku. Umožňoval, aby se podvodně převedený majetek zohledňoval při exekuci majetku dlužníka.
32. Zadruhé interdictum fraudatorium bylo prostředkem nápravy pro jednotlivé věřitele. Dotčený věřitel mohl požádat soudce, aby vydal příkaz (interdictum) k navrácení podvodně převedeného majetku do majetku dlužníka, aby se dotčený věřitel mohl domáhat náhrady škody způsobené takovým převodem.
33. Justiniánova kodifikace patrně spojila tyto dva prostředky nápravy do jedné žaloby zvané Pauliana(11). Zajímavé je (a možná i dnes do určité míry relevantní), že se zjevně věřilo, že je povaha předmětné žaloby dostatečně podobná, a to bez ohledu na to, zda se podává v rámci insolvenčního řízení nebo jednotlivým věřitelem, což bylo důvodem pro sloučení obou původně samostatných prostředků nápravy do jednoho.
34. V každém případě patrně existuje konsensus ohledně tří definičních znaků takové žaloby(12): zaprvé skutečná újma (objektivní povahy), která existovala v okamžiku podání žaloby (eventus damni); zadruhé úmysl dlužníka poškodit věřitele (consilium fraudis), tj. vůle na straně dlužníka způsobit eventus damni; a zatřetí zlá víra třetí osoby (scientia fraudis), tedy povědomí třetí osoby o tom, že podvodný akt byl proveden s consilium fraudis dlužníka.
2. Současné vnitrostátní formy
35. Actio pauliana se dnes obecně používá k označení konkrétního druhu prostředku nápravy, jenž poskytuje věřiteli možnost, aby byl vůči tomuto věřiteli za neúčinný prohlášen akt, který učinil dlužník, aby snížil svůj majetek prostřednictvím převodu tohoto majetku na třetí osobu. Věřitel obvykle podává žalobu přímo proti třetí osobě. Pojem „actio pauliana“ se popisuje jako „řada postupů za účelem poskytnutí ochrany věřitelům v případech, kdy dlužník snižuje svůj zabavitelný majetek, aby se vyhnul placení svých dluhů“(13).
36. Při bližším pohledu však společné znaky ustupují mnoha rozdílům. Možná nikoli v typu, ale jistě v tom, jak je nástroj proveden. Metaforicky, podobně jako v Atlase mraků(14), celá řada (obecných) témat a motivů zůstává v průběhu celého filmu stejná, zatímco (reálná) období, tváře a místa, ve kterých se tato témata rozvíjí a opakují se, se stále mění. Ze srovnávacího pohledu existují v současné době dva společné znaky, ale také nejméně dva významné rozdíly mezi členskými státy.
37. Prvním společným znakem je trojstranný vztah mezi třemi stranami založený na i) existenci dluhu mezi dlužníkem a věřitelem, ii) transakci mezi dlužníkem a třetí stranou a iii) existenci „úmyslu podvést“ ze strany dlužníka, jakož i povědomí nabyvatele o této skutečnosti. V tomto trojstranném vztahu je funkce actio pauliana ve všech systémech v zásadě ochranná: omezuje právní účinky dispozičních úkonů s majetkem dlužníka vůči věřiteli, pokud takové úkony brání možnosti věřitele vymoci dluh(15).
38. Druhým relativně běžným rysem je vnitřní rozdělení actio pauliana mezi její obecnější podobu v kontextu občanského práva a její konkrétnější vyjádření v kontextu úpadkového práva(16). Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma kategoriemi „spočívá v […] právních následcích[, které každá žaloba vyvolává]“, neboť v případě občanského práva „má omezenou působnost pouze vůči jednotlivým žalujícím věřitelům“, zatímco podle ustanovení úpadkového práva se týká všech věřitelů dotčených insolvenčním řízením(17).
39. Co se týče rozdílů, zaprvé na úrovni koncepční klasifikace actio pauliana se nezdá, že by panovala shoda ohledně toho, zda actio pauliana představuje právo in rem (věcné právo) spojené s podvodně převedeným majetkem, nebo právo in personam (závazkové právo) spojené s konkrétním věřitelem. Podle některých názorů patrně převládá druhý přístup „i když se [actio pauliana] přiznávají určité majetkové účinky“(18).
40. Toto rozlišování má ve skutečnosti mnohem hlubší kořeny. Souvisí se systémovým vnímáním a klasifikací actio pauliana v příslušném právním systému. Některá vnitrostátní práva upravují tuto žalobu v rámci procesních ustanovení pro exekuci majetku. Jiné systémy ji upravují hmotněprávními pravidly, jako jsou pravidla platná pro smlouvy a závazky. Existují také právní systémy, které tuto žalobu považují za obecný prostředek nápravy, systematicky spojený s otázkou platnosti nebo odporovatelnosti právních aktů. O posledně uvedený scénář se podle všeho jedná v případě polských pravidel citovaných v předkládacím rozhodnutí.
41. Zadruhé, a což je důležitější v projednávaném případě, srovnávací studie odhaluje další rozdíly, pokud jde o klasifikaci actio pauliana pro účely určení mezinárodní soudní příslušnosti a rozhodného práva, které se na ni vztahují(19). V obou případech způsobuje obtíže s klasifikací právních vztahů vytvořených v této souvislosti skutečnost, že se actio pauliana týká trojstranného vztahu mezi věřitelem, dlužníkem a nabyvatelem. Tyto obtíže vyplývají z mnohočetnosti spojovacích faktorů a zájmů, které jsou v sázce, a tato mnohočetnost způsobuje, že je problematické určit „jakýkoli z těchto zájmů za převažující a vůdčí“(20).
B. Actio pauliana a unijní pravidla o soudní příslušnosti
42. Na úrovni mezinárodní soudní příslušnosti je klíčovou otázkou, kterou si je třeba na úvod položit, zda je konkrétní žaloba actio pauliana podána v rámci insolvenčního řízení nebo mimo tento kontext. V závislosti na odpovědi se uplatní odlišná pravidla o soudní příslušnosti a rozhodném právu.
43. Soudní dvůr poměrně brzy objasnil, že actio pauliana podaná v rámci insolvenčního řízení nespadá do působnosti nařízení č. 1215/2012 (a jeho právních předchůdců), neboť jeho čl. 1 odst. 2 písm. b) vylučuje věci týkající se insolvence(21).
44. Zvláštní pravidla o soudní příslušnosti, která se použijí v souvislosti s insolvencí, jsou stanovena v insolvenčním nařízení(22). Soudní dvůr poskytl další vodítka, pokud jde o to, kdy konkrétní odpůrčí žaloba spadá do kontextu insolvence. Z důvodu velké závislosti na skutkovém a právním kontextu každého jednotlivého případu nemusí být použití těchto vodítek vždy jednoduché(23).
45. V kontextu projednávané věci se v předkládacím rozhodnutí uvádí, že společnost COLISEUM je insolventní. Zdá se však, že návrh na zahájení insolvenčního řízení týkající se této společnosti byl neúspěšný. To bylo rovněž potvrzeno na jednání. Z toho vyplývá, že když žalobkyně podávala žalobu proti žalované, společnost COLISEUM nebyla předmětem insolvenčního řízení. V důsledku toho je třeba příslušná pravidla pro určení mezinárodní příslušnosti hledat v nařízení č. 1215/2012.
46. Nařízení č. 1215/2012 ani jeho předchůdci nicméně neobsahují žádné pravidlo, podle kterého je soud příslušný projednat takovou žalobu, jako je actio pauliana dotčená v původním řízení. Stejně tak nařízení Řím I(24) a Řím II(25), která se zabývají právem rozhodným pro smluvní závazkové vztahy a právem rozhodným pro mimosmluvní závazkové vztahy, v této věci mlčí, a tudíž nenabízejí žádný zdroj inspirace k tomu, jak by se mohlo k actio pauliana přistupovat(26).
47. Soudní dvůr měl však již možnost zaujmout stanovisko k různým případům soudní příslušnosti zvažovaným (a vyloučeným) v tomto kontextu (1). Hlavní otázkou nastolenou v projednávané věci je, zda by se v takové věci, jako je projednávaná věc, mohl uplatnit případ příslušnosti, který nebyl výslovně posuzován (tj. případ týkající se „[smluvních věcí]“) (2).
1. Případy soudní příslušnosti, které již byly vyloučeny
48. Soudní dvůr upřesnil, že žaloba obdobná svými hlavními rysy té, o kterou se jedná v této věci(27), nemůže spadat pod případy výlučné nebo zvláštní příslušnosti týkající se věcných práv k nemovitostem(28), výkonu soudních rozhodnutí(29), předběžných opatření(30) a občanskoprávních deliktů(31).
49. V rozsudku Reichert I(32) Soudní dvůr rozhodl, že actio pauliana podle francouzského občanského práva nespadá do výlučné příslušnosti týkající se věcných práv k nemovitostem. V dané věci manželé Reichertovi s bydlištěm v Německu darovali svému synovi nemovitost ve Francii. Jejich věřitel, Dresdner Bank, napadl tento převod před francouzským soudem.
50. Soudní dvůr upřesnil, že výlučná příslušnost ve věcech věcných práv „nezahrnuje všechny žaloby týkající se věcných práv k nemovitostem, ale pouze ty, které […] se domáhají určení rozsahu, obsahu, vlastnictví nebo držby nemovitostí nebo existence jiných věcných práv k nim a zajišťují držitelům těchto práv ochranu výsad, které jsou s těmito nemovitostmi spojeny“. Tak tomu v případě dotčené žaloby nebylo, jelikož „se zaklád[ala] na pohledávce obligační povahy věřitele vůči dlužníkovi a snaž[ila] se chránit jakékoli zajištění, které může tento věřitel mít ve vztahu k majetku dlužníka. V případě jejího úspěchu by měla za následek to, že by se transakce, v rámci níž dlužník provedl podvodný dispoziční úkon na úkor práv věřitele, stala neúčinnou pouze vůči tomuto věřiteli“. Navíc „projednávání takové žaloby […] nezahrnuje posouzení skutkového stavu nebo použití pravidel a zvyklostí locus rei sitae takovým způsobem, který by odůvodňoval přiznání soudní příslušnosti soudu státu, v němž se nemovitost nachází“(33). Soudní dvůr na závěr poznamenal, že toto zjištění není ovlivněno skutečností, že vnitrostátní pravidla, jimiž se řídí veřejná registrace práv k nemovitostem, mohou vyžadovat, aby byly podniknuty určité kroky ve státě, v němž se tyto nemovitosti nacházejí(34).
51. Krátce poté Soudní dvůr v rozsudku Reichert II(35) uvedl, že stejná actio pauliana není ani předběžným opatřením, ani žalobou, která by se týkala výkonu soudního rozhodnutí. Nešlo ani o věc týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti.
52. Soudní dvůr vysvětlil zaprvé, že dotčenou žalobu nelze stavět na roveň předběžnému nebo ochrannému opatření, a zadruhé, že „přestože chrání zájmy věřitele s cílem […] následného vymáhání závazku, není určena k získání rozhodnutí v řízeních, v nichž se jedná o ‚použití síly, donucení nebo zabavení movitého nebo nemovitého majetku za účelem zajištění účinného provádění rozhodnutí a aktů‘ “(36). Zatřetí Soudní dvůr dále uvedl, že případ soudní příslušnosti ve věcech občanskoprávních deliktů nemůže být použit, jelikož účelem actio pauliana „není nařídit dlužníkovi nahradit škodu, kterou způsobil svému věřiteli svým podvodným jednáním, ale rozhodnout o neúčinnosti dispozičního úkonu, který dlužník provedl, vůči jeho věřiteli. Nesměřuje pouze proti dlužníkovi, ale také proti osobě, která měla z uvedeného úkonu prospěch a která není stranou závazku věřitele vůči jeho dlužníkovi, a to i – v případech, kdy se jedná o bezúplatnou transakci – pokud na straně této třetí osoby není dáno zavinění“(37).
53. V těchto dvou rozsudcích Soudní dvůr posoudil použitelnost případů zvláštní nebo výlučné příslušnosti, které by snad mohly připadat v úvahu v kontextu actio pauliana, s výjimkou příslušnosti v případě smluvních věcí. Možná použitelnost tohoto případu příslušnosti, kterou se budu zabývat v následující části, je jádrem projednávaného případu.
2. Projednávaný případ:„[smluvní věci]“?
54. Z judikatury vyplývá, že „pojem ‚[smluvní věci]‘ musí být vykládán autonomně za účelem zajištění jeho jednotného uplatňování ve všech členských státech“(38). V rozsudku Handte, jehož se dovolává předkládající soud, jakož i v související judikatuře, Soudní dvůr vysvětlil, že použitelnost tohoto případu soudní příslušnosti vyžaduje existenci „závazku svobodně převzatého jednou stranou vůči druhé“(39), na němž je žaloba žalobce založena, ačkoli nevyžaduje uzavření smlouvy(40). Jinými slovy, možnost vycházet z tohoto případu soudní příslušnosti se zakládá na důvodu žaloby(41), nikoliv na identitě stran(42). Zjištění závazku je nicméně nezbytné, „neboť příslušnost vnitrostátního soudu se určí […] podle místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“(43).
55. Podle některých názorů Soudní dvůr již implicitně vyloučil použitelnost případu soudní příslušnosti vztahující se na smluvní věci u francouzské actio pauliana ve věci Reichert. V tomto smyslu generální advokát C. Gulmann ve věci Reichert II konstatoval, že „pravděpodobně nebude ani správné, ani vhodné se domnívat, že se zrušující žaloba zakládá na smluvním právu. To platí i v případě, že žaloba věřitele vůči dlužníkovi má […] smluvní základ a dokonce i když dotčenou transakcí je převod majetku“(44). Podobný názor vyjádřil generální advokát D. Ruiz-Jarabo Colomer ve věci Deko Marty Belgium, když uvedl, že „přestože to nebylo [v rozsudku Reichert I] výslovně vyřčeno, lze z něj dovodit, že příslušné k rozhodnutí ve věci jsou soudy toho státu, v němž má žalovaný své bydliště“(45). Někteří autoři také vyjádřili podobný názor(46).
56. Faktem nicméně zůstává, že Soudní dvůr nikdy výslovně nevyloučil případ soudní příslušnosti ve smluvních věcech. Pragmatickým důvodem pro to je, že v konkrétním kontextu obou rozsudků ve věci Reichert tato otázka nebyla předkládajícím soudem položena. Naopak v projednávaném případě otázka týkající se tohoto případu soudní příslušnosti výslovně položena je.
57. Je zajisté pravda, že ve většině případů bude mít údajně podvodný akt (mezi dlužníkem a nabyvatelem) pravděpodobně smluvní povahu. Často také výchozí právo, které se věřitel bude snažit chránit prostřednictvím actio pauliana, bude rovněž smluvní.
58. Dalo by se říct, že podobný scénář existuje i v projednávaném případě, ačkoli není zcela jasné, zda žalobkyně zaplatila dluhy společnosti COLISEUM v důsledku svých smluvních povinností, zákonných povinností (z důvodu společné a nerozdílné odpovědnosti uložené zákonem) nebo v důsledku obou těchto druhů povinností.
59. Nicméně i za předpokladu, že oba vztahy v projednávaném případě (žalobkyně-společnost COLISEUM, společnost COLISEUM-žalovaná) mají smluvní povahu, je tento smluvní základ dostačujícím důvodem k závěru, že se na dotčenou actio pauliana vztahuje případ soudní příslušnosti ve „[smluvních věcech]“?
60. Žalovaná, polská a švýcarská vláda, jakož i Komise, se domnívají, že actio pauliana dotčená ve věci v původním řízení nespadá pod čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012.
61. Souhlasím se závěrem, který tito zúčastnění navrhují, i když z jiných důvodů.
62. Za předpokladu, že by se mělo uvažovat o použitelnosti případu soudní příslušnosti ve smluvních věcech, vyvstává okamžitě otázka: Která ze dvou potenciálně dotčených smluv by měla být považována za relevantní? Ke které z těchto dvou smluv by se actio pauliana ve skutečnosti vztahovala?
63. Teoreticky by bylo možné uvažovat o třech možnostech.
64. Zaprvé by se dalo říct, že se actio pauliana týká smlouvy, která byla mezi žalobkyní (jako věřitelem) a společností COLISEUM (jako dlužníkem) uzavřena jako první. Logika, která spojuje actio pauliana s touto smlouvou, by spočívala v zajištění určitých práv a povinností vyplývajících z této první smlouvy, tj. dosažení vrácení částky odpovídající dluhu společnosti COLISEUM. Tudíž příslušnost ve věci vedlejší žaloby (actio pauliana) by se měla řídit příslušností ve věci první smlouvy(47).
65. Když ponecháme stranou jak otázku, zda by takový přístup byl v rámci příslušného vnitrostátního práva vůbec možný, tak jaký ve skutečnosti přesně byl právní vztah mezi žalobkyní a společností COLISEUM na vnitrostátní úrovni(48), faktem zůstává, že takové spojení je jednoduše příliš slabé a příliš vzdálené. Převod majetku na třetí osobu má prostě velmi málo společného s první, nebo původní, smlouvou. Vymezení „[smluvních věcí]“ tak příliš širokým způsobem by bylo v rozporu s logikou zvláštního případu soudní příslušnosti. Jednoduše by to rovněž znamenalo, že jakékoli následné právní úkony kterékoli ze stran původní smlouvy by mohly být vždy „[smluvní věcí]“, jelikož snížení majetku kterékoli ze smluvních stran by podle této logiky bylo nárokem z původní smlouvy.
66. Zadruhé by se mohlo jevit jako vhodnější spojit actio pauliana se smlouvou, která byla uzavřena později mezi společností COLISEUM a žalovanou údajně k újmě žalobkyně. Na určité úrovni by to bylo logičtější: cílem actio pauliana je dosáhnout neúčinnosti součásti této druhé smlouvy – dispozičního úkonu s majetkem, který byl předmětem pozdější smlouvy.
67. Tento druhý přístup je však také problematický. To, o co se žalobkyně v konečném důsledku snaží, není dosáhnout neúčinnosti, nebo dokonce neplatnosti pozdější smlouvy, ale chránit svá práva. V zásadě není relevantní, zda tato práva budou ochráněna prodejem majetku, na nějž se vztahuje pozdější smlouva, nebo jiným způsobem, jak je tomu v případě, kdy nabyvatel souhlasí s uspokojením pohledávky žalobkyně „anebo […] tohoto věřitele uvědomí o jmění dlužníka [jako je společnost COLISEUM], které postačí k uspokojení jeho pohledávky“(49). Jinými slovy, taková actio pauliana je rovněž oddělena od specifických a konkrétních závazků vyplývajících z pozdější smlouvy. Jediným prvkem, který mají oba právní akty patrně společné, je stanovení určité peněžní částky.
68. Ať je tomu jakkoli, mělo by být rovněž doplněno a zdůrazněno, že oba výše uvedené přístupy nesplňují požadavek „závazku svobodně převzatého jednou stranou vůči druhé“(50), tedy žalovanou vůči žalobkyni. I když judikatura Soudního dvora nevyžaduje totožnost účastníků řízení a stran příslušné smlouvy, zdá se být obtížné dospět k závěru, že pouhé podání actio pauliana vytváří hmotněprávní vztah mezi žalobkyní a žalovanou, který je výsledkem například nějakého druhu právní subrogace založené aktem společnosti COLISEUM (jako původním dlužníkem žalobkyně)(51).
69. Zatřetí by se mohlo tvrdit, podobně jak to učinila generální advokátka E. Sharpston ve věci Ergo Insurance(52) v rámci žaloby na náhradu škody podané pojistitelem vůči jinému pojistiteli (kteří nebyli navzájem smluvně propojeni, ale každý z nich měl smlouvu se stranou odpovědnou za nehodu), že to, co je důležité, je existence smluvních závazků, ze kterých příslušná žaloba vychází a bez kterých by příslušný žalobce neměl právní základ pro podání žaloby. Nebylo by tedy nutné vybrat jednu z těchto dvou smluv. Z tohoto pohledu platí, že jelikož se actio pauliana v každém případě ocitá „na oběžné dráze“ smlouvy, stává se smluvní věcí, aniž je nutné si konkrétně zvolit jednu z nich.
70. I když takový přístup by mohl být pragmatickým řešením v konkrétním pojistném kontextu, kde nakonec všichni aktéři budou navzájem propojeni prostřednictvím sítě smluv, v projednávaném případě by byl stěží přijatelný závěr, že situace má „smluvní“ povahu bez ohledu na to, která smlouva takový závěr umožňuje. Není to jen kvůli tomu, že taková odpověď by byla založena na řadě spíše diskutabilních předpokladů, ale i docela pragmaticky: k uplatnění článku 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 je třeba určit příslušné místo plnění. Obě smlouvy, o které se jedná v tomto řízení, mají odlišný předmět, a tudíž autonomně definovaná místa plnění.
71. Z toho vyplývá, že v tomto konkrétním případě není patrně možné vycházet z jedné nebo druhé smlouvy, které mohou existovat mezi žalobkyní a společností COLISEUM a společností COLISEUM a žalovanou, za účelem vyvození závěru, že se použije případ soudní příslušnosti ve smluvních věcech.
72. Z těchto důvodů je můj první prozatímní závěr tudíž takový, že čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že se pojem „[smluvní věci]“ uvedený v tomto ustanovení nevztahuje na takovou žalobu, jako je žaloba, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, která je podána proti kupujícímu usazenému v jednom členském státě a zní na určení, že smlouva o prodeji nemovitého majetku nacházejícího se na území jiného členského státu je neúčinná z důvodu zkrácení věřitele prodávajícího.
C. Co je actio pauliana pro účely mezinárodní soudní příslušnosti?
73. Postupem času, ve výše uvedené judikatuře(53), Soudní dvůr vyloučil actio pauliana z různých případů příslušnosti: občanskoprávní delikt, předběžná opatření, výkon soudních rozhodnutí a výlučnou příslušnost v oblasti věcných práv k nemovitostem. V předcházející části tohoto stanoviska jsem v rámci projednávané věci rovněž navrhoval vyloučit případ soudní příslušnosti ve smluvních věcech.
74. Soudní minimalismus je ctnost. Nicméně, stejně jako u mnoha jiných dobrých věcí, je předpokladem jejich přetrvávajícího dobra umírněnost. Po letech „soudní vybíjené“, kdy se poskytovaly (zcela pochopitelně, s ohledem na přesné formulace předběžných otázek) negativní odpovědi vylučováním jednoho případu soudní příslušnosti za druhým, a pokud nebude snaha zkoumat ostatní případy soudní příslušnosti v podobném duchu v budoucnu (ačkoli nabídka rozumně představitelných případů soudní příslušnosti se nyní již spíše ztenčila), je možná načase poskytnout i nějaká pozitivní vodítka: nejen k tomu, co actio pauliana není, ale také k tomu, co by, pokud jde o mezinárodní soudní příslušnost, mohla být.
75. Takový postup je rovněž vhodný z dalších dvou důvodů. Zaprvé poté, co jsem analyzoval většinu rozumně představitelných dostupných případů zvláštní (a výlučné) soudní příslušnosti, již nabývá jasných obrysů principiální vysvětlení, proč se ve vztahu k takové žalobě, jako je actio pauliana, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, použije obecný případ soudní příslušnosti podle čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 (1). Zadruhé, navzdory možným praktickým obtížím, které mohou vzniknout v důsledku takového výsledku v konkrétním případě, ale vzhledem k tomu, že podle mého názoru nemohou změnit poskytovanou principiální odpověď, může diskuse o těchto otázkách přesto podněcovat k možným budoucím legislativním úvahám na úrovni Unie (2).
1. Chameleónovitá povaha actio pauliana
76. Stručně řečeno, principiálním důvodem, proč actio pauliana takového typu, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, nespadá do žádné ze (zvláštních nebo výlučných) přihrádek nařízení č. 1215/2012, je chameleónovitá povaha této žaloby. Jednotlivé případy zvláštní soudní příslušnosti, zvláště pak ty ve smluvních věcech nebo občanskoprávních deliktů, jsou v podstatě (ex ante) založeny na právním titulu. Zatímco taková žaloba, jako je actio pauliana, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, ale zjevně se vyskytující i v řadě jiných členských států, je (ex ante) neurčitého právního titulu: jakýkoli právní akt, a nikoliv pouze smlouva, provedený k újmě věřitele, může být napaden.
77. Je docela pravděpodobné, že v praxi se actio pauliana bude často tak či onak vztahovat ke smlouvě. To však nutně neznamená, že tento základ bude vždy přítomen. Ve skutečnosti může existovat dvoje odlišení. Zaprvé základní právo věřitele může mít různou povahu: může mít zákonný původ, nebo může být právem na náhradu způsobené škody nebo vycházet ze zákonné povinnosti. Zadruhé, a což je možná ještě důležitější, samotný údajně podvodný akt, jehož se dopustil dlužník a který je napadán, může mít mimosmluvní charakter. Může to být delikt nebo občanskoprávní delikt. Mohl by to být i jiný jednostranný právní akt zaměřený na znevýhodnění věřitelů.
78. Z pohledu specifických okolností projednávané věci má actio pauliana, jak je popsána v předkládacím rozhodnutí, patrně široký rozsah působnosti. Podle článků 527 a následujících polského občanského zákoníku je patrně právním prostředkem nápravy proti jakémukoli právnímu aktu dlužníka, který byl proveden k újmě věřitelů. Jak totiž zdůraznila polská vláda na jednání, toto znění ukazuje, že ji může věřitel použít k ochraně svých práv nezávisle na smluvní nebo mimosmluvní povaze údajně podvodného aktu(54).
79. Pokud a dokud není podána, nemá tato žaloba žádný konkrétní smluvní či jiný obsah. Metaforicky řečeno, podobně jako chameleon se taková žaloba, jako je actio pauliana, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, zdá být schopna sama sebe maskovat v závislosti na druhu právního aktu, který chce napadnout. Před chameleonovým kontaktem s příslušným pozadím, o jaké se jedná, není obecně možné uvést, jakou barvu přijme. Tato jedinečná schopnost však zabraňuje jejímu zařazení do nařízení č. 1215/2012, které pro použití případů zvláštní soudní příslušnosti vyžaduje, aby byla barva známa a předvídatelná ex ante.
80. Zdá se, že se tento problém již v kontextu léta trvajícího procesu postupného vylučování ze strany Soudního dvora již objevil, což jedním slovem znamená, že tento druh žaloby nemůže být jednoduše klasifikován abstraktně, obecně a ex ante tak, aby spadal pod abstraktní případ soudní příslušnosti. I kdyby byla přirozeně prováděna s ohledem na definovanou vnitrostátní formu actio pauliana, tato vyloučení také stojí na obecnější rovině, pokud jde o principiální odpověď.
81. Možná je v tomto ohledu třeba učinit další dvě poznámky. Zaprvé, pokud jde o případ soudní příslušnosti ve věcech občanskoprávních deliktů(55), je pravda, že podvodná povaha převodu majetku posouvá actio pauliana docela blízko k oblasti práva občanskoprávních deliktů. Mohlo by být navrženo, že bez ohledu na to, jaký konkrétní právní akt dlužníka je napadán, může být actio pauliana vždy chápána jako související s druhem občanskoprávního deliktu: v zásadě s určitým druhem podvodu(56).
82. Avšak nezávisle na důvodech, pro které Soudní dvůr již vyloučil tento případ příslušnosti ve věci Reichert II(57), názor, že actio pauliana vždy souvisí s určitým druhem deliktu nebo občanskoprávního deliktu, stále vyvolává dvojí problém: koncepční i pragmatický. Na koncepční úrovni může případná použitelnost na široce koncipovanou („chameleónovitou“) actio pauliana vést k podobným problémům, jako při použití případu soudní příslušnosti ve smluvních věcech(58). Na pragmatické úrovni by přístup k actio pauliana jako k žalobě, která se vždy v podstatě týká deliktu nebo občanskoprávního deliktu, vedl k založení dalšího místa soudní příslušnosti podle čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012, které by se mohlo lišit od místa podle čl. 7 bodu 1 a čl. 4 odst. 1.
83. Zadruhé ve stejném rozsudku Soudní dvůr rovněž vyloučil použití případu soudní příslušnosti ve věcech předběžných opatření(59). Mohlo by se nicméně tvrdit, že actio pauliana vytváří jakousi jistotu váznoucí na majetku, který byl předmětem podvodného dispozičního úkonu, dokud není pohledávka věřitele uspokojena. Z tohoto pohledu má podobnou funkci.
84. Vzhledem k věcným požadavkům týkajícím se předběžných opatření je spíše běžné, že vnitrostátní právní předpisy podřizují přiznání těchto opatření požadavku fumus boni iuris (domněnka dostatečného právního základu, který v zásadě odpovídá koncepci „good arguable case“ v common law) a periculum in mora (riziko, že nárok žalobce může být uplynutím času oslaben)(60). Podobné požadavky byly také stanoveny na unijní úrovni(61).
85. Vzhledem k podobnosti funkce actio pauliana na straně jedné a ochranných opatření na straně druhé by se tak mohlo zdát, že kritéria podobná fumus boni iuris a periculum in mora by mohla být rovněž použita v kontextu actio pauliana. A to za účelem posunu mezinárodní soudní příslušnosti ve prospěch žalobce, pokud existují skutečnosti nasvědčující tomu, že tato žaloba může být opodstatněná, a pokud existují skutečnosti poukazující na záměr strukturovat podvodný převod tak, aby se spor žalobci ztížil (výběrem nabyvatele s bydlištěm v členském státě jinak nesouvisejícím s již existujícím právním vztahem mezi dlužníkem a věřitelem).
86. Jakkoli může být takový přístup přitažlivý, nezohledňuje skutečnost, že actio pauliana se nezahajuje „vedlejší“ řízení, v němž není předjímáno rozhodnutí ve věci samé (o které bude rozhodnuto v odlišném řízení)(62). Je tomu spíše naopak: actio pauliana se sama o sobě domáhá a vede k (pokud je úspěšná) rozhodnutí ve věci samé. Faktická jistota, která vzniká jako její výsledek, představuje výsledek ve věci samé, kterého se věřitel domáhá. V zásadě (v závislosti na příslušných vnitrostátních předpisech) se tedy jedná o plnohodnotnou žalobu ve věci samé, které neodpovídá použití mírnějších kritérií pro důkazní břemeno, která zpravidla představují fumus boni iuris a periculum in mora.
87. Stručně řečeno, jedinečná povaha actio pauliana, která i na základě abstraktnějšího přístupu nevyžaduje opětovné zvážení žádného z případů soudní příslušnosti již vyloučených Soudním dvorem, vede k mému druhému prozatímnímu závěru, že soud, který je příslušný rozhodnout o takové žalobě, jako je žaloba, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, musí být určen podle čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1215/2012.
2. Možné obtíže při uplatňování obecného pravidla
88. Pokud jde o skutkový stav sporu v původním řízení, obecné pravidlo podle čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 prakticky povede k tomu, že příslušnost rozhodnout o žalobě žalobkyně bude přiznána španělským soudům. Jak bylo podrobně zkoumáno na ústním jednání, toto řešení se může zdát nepraktické vzhledem k tomu, že jak žalobkyně, tak společnost COLISEUM mají sídlo v Polsku a že ostatní prvky tohoto případu se rovněž nacházejí v tomto členském státě (místo realizace developerského projektu, umístění předmětného nemovitého majetku, uzavření dohody o prodeji tohoto majetku). Je to „pouze“ sídlo žalované, které se nachází ve Španělsku.
89. Kromě toho, jak připomíná předkládající soud, může být věřitel nucen podat actio pauliana nejen proti nabyvateli (jako je žalovaná), ale také vůči potenciálním dalším nabyvatelům dotčeného majetku. Pokud by se měla soudní příslušnost určit na základě bydliště žalovaného, bude věřitel muset podat další žaloby u soudů (potenciálně) několika členských států. To může vést k nepřiměřeným nákladům a újma věřitele se zvýší v důsledku pravidel upravujících soudní příslušnost.
90. Bylo by tedy možné tvrdit, že cíl řádného výkonu spravedlnosti, který obecně odůvodňuje použití případů zvláštní soudní příslušnosti, obsažený v bodě 16 odůvodnění nařízení č. 1215/2012, by měl přesunout příslušné fórum do Polska, jelikož mezi tímto členským státem a sporem v původním řízení existuje užší vztah.
91. Toto odůvodnění není přesvědčivé.
92. Zaprvé odkaz na cíl uvedený v daném bodě odůvodnění, ze kterého vycházejí případy zvláštní soudní příslušnosti, nemůže sám o sobě vyloučit použití hlavního pravidla, pokud nejsou splněny podmínky pro použití případu zvláštní soudní příslušnosti.
93. Zadruhé sídlo žalované je právě klíčovým spojovacím faktorem pro účely použití nařízení č. 1215/2012. Tedy skutečnost, že „pouze“ sídlo žalované se nachází v členském státě A, zatímco všechny ostatní prvky se nacházejí v členském státě B, nezakládá příslušnost členského státu B, pokud nelze použít žádný z případů zvláštní nebo výlučné soudní příslušnosti. Kromě toho (implicitně odmítavé) prohlášení, že „pouze“ sídlo žalované se nachází ve Španělsku, nezohledňuje skutečnost, že povědomí o údajném podvodném úmyslu společnosti COLISEUM je prvkem, který bude třeba ověřit a který může být pro účely dokazování spojen se Španělskem.
94. Zatřetí přiznání zvláštní příslušnosti na základě skutkových okolností konkrétního případu by se (s výjimkou porušení pravidel o soudní příslušnosti v nařízení č. 1215/2012) ve skutečnosti rovnalo tomu, že se předpokládá existence povědomí o podvodu ze strany nabyvatele (jako je žalovaná). Rozhodování o otázce soudní příslušnosti tímto způsobem by mohlo prakticky předjímat úspěch actio pauliana v plném rozsahu. Prokázání povědomí a dalších podmínek, aby byla actio pauliana úspěšná, je však závislé na posouzení případu ve věci samé.
95. Na strukturální úrovni by to prakticky znamenalo (bez jakéhokoli zohlednění skutkových okolností projednávaného případu), že by existovala „domněnka podvodu“ pro účely soudní příslušnosti, která by umožňovala, aby byl žalovaný žalován u soudu žalobce. To by snad mohlo fungovat v případě opodstatněné actio pauliana. Ale co ty, které opodstatněné nejsou? A co potenciálně šikanózní řízení? To opět zdůrazňuje cirkularitu této teze, jež by ve skutečnosti znamenala nejprve rozhodnout ve věci samé a poté rozhodnout o soudní příslušnosti.
96. Začtvrté, jakkoli lákavé může být hledat argumenty ve prospěch žalobkyně, která se soudí za podobných okolností, jako jsou okolnosti v projednávané věci, takový přístup by byl podle všeho zcela neodůvodněný v situacích, kdy se skutkové okolnosti týkají několika členských států. Co kdyby česká společnost měla zahájit developerský projekt s polským dodavatelem týkající se nemovitostí nacházejících se na Slovensku, přičemž polská společnost by naložila s nemovitostmi nacházejícími se v Rakousku tak, že by je převedla na německou společnost?
97. Jinými slovy, to, co je třeba hledat, je principiální odpověď, která se použije převážně nezávisle na skutkových okolnostech v konkrétním případě. I když plně uznávám a chválím atraktivní flexibilitu pravidel, jako je forum (non) conveniens, která počítají s odchylkou ve světle skutkových okolností konkrétního případu, skutečností zůstává, že struktura a logika Bruselské úmluvy a nařízení jsou ve skutečnosti postaveny na odlišných předpokladech(63). Co je v rozmanitém právním prostoru složeném z 28 právních řádů pochopitelně zapotřebí, jsou ex ante rozumně předvídatelná, a možná občas i poněkud nepružná pravidla a méně ex post facto vysvětlení (většinou pokud jde o to, proč se někdo prohlásil za příslušného), silně závislých na řadě skutkových prvků.
98. Celkem vzato, actio pauliana je za současného stavu unijního práva patrně jedním ze vzácných příkladů, který umožňuje pouze uplatnění obecného pravidla, a stejně vzácným potvrzením skutečnosti, že „[…] neexistuje žádný zjevný základ pro myšlenku, že by měla existovat vždy, nebo alespoň často, alternativa k soudům bydliště žalovaného“(64).
V. Závěry
99. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky, které položil Sąd Okręgowy w Szczecinie (Krajský soud ve Štětíně, Polsko), takto:
„Článek 7 bod 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že se pojem ‚[smluvní věci]‘ uvedený v tomto ustanovení nevztahuje na takovou žalobu, jako je žaloba, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, která je podána proti kupujícímu usazenému v jednom členském státě a zní na určení, že smlouva o prodeji nemovitého majetku nacházejícího se na území jiného členského státu je neúčinná z důvodu zkrácení věřitele prodávajícího.
Soud, který je příslušný rozhodnout o takové žalobě, musí být určen podle 4 odst. 1 nařízení č. 1215/2012.“