ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)
4. října 2018 (*)
„Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Příslušnost, uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Zvláštní příslušnost – Článek 7 bod 1 písm. a) – Pojem ‚smluvní věci‘ – Actio pauliana“
Ve věci C‑337/17,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Sądu Okręgowego w Szczecinie (Krajský soud ve Štětíně, Polsko) ze dne 29. května 2017, došlým Soudnímu dvoru dne 7. června 2017, v řízení
Feniks sp. z o.o.
proti
Azteca Products & Services SL,
SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),
ve složení M. Ilešič, předseda senátu, A. Rosas, C. Toader (zpravodajka), A. Prechal a E. Jarašiūnas, soudci,
generální advokát: M. Bobek,
vedoucí soudní kanceláře: R. Schiano, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 11. dubna 2018,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za Feniks sp. z o.o. P. Zimmermanem a B. Sierakowskim, radcami prawnymi,
– za Azteca Products & Services SL M. Świrgoń, adwokatem,
– za polskou vládu B. Majczynou a M. Nowakem, jakož i K. Majcher, jako zmocněnci,
– za švýcarskou vládu M. Schöllem, jako zmocněncem,
– za Evropskou komisi M. Wilderspinem, jakož i M. Heller a A. Stobiecka-Kuik, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 21. června 2018,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společnostmi Feniks sp. z o.o. a Azteca Products & Services SL (dále jen „Azteca“), jehož předmětem je smlouva o prodeji nemovitosti uzavřená mezi společností Azteca a dlužníkem společnosti Feniks, jež údajně poškozuje práva společnosti Feniks.
Právní rámec
Unijní právo
Nařízení (ES) č. 1215/2012
3 Body 15, 16 a 34 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 znějí následovně:
„(15) Pravidla pro určení příslušnosti by měla být vysoce předvídatelná a měla by vycházet ze zásady, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného. Příslušnost by měla být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně vymezených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného spojujícího prvku. Sídlo právnické osoby musí být v nařízení samostatně vymezeno tak, aby společná pravidla byla přehlednější a zamezilo se sporům o příslušnost.
(16) Kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti. Existence této úzké vazby by měla posílit právní jistotu a předejít možnosti, aby žalovaný byl žalován v řízení před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat. To je důležité zejména ve sporech týkajících se mimosmluvních závazků, které vyplývají z porušení práva na soukromí a práv na ochranu osobnosti, včetně pomluvy.
[…]
(34) Měla by být zajištěna kontinuita mezi úmluvou [ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32)], nařízením [Rady] (ES) č. 44/2001 [ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42)] a tímto nařízením a za tímto účelem by měla být přijata přechodná ustanovení. Stejná potřeba kontinuity trvá, i pokud jde o výklad Bruselské úmluvy z roku 1968 a nařízení, která ji nahrazují, Soudním dvorem Evropské unie.“
4 V kapitole I tohoto nařízení, nadepsané „Oblast působnosti a definice“, článek 1 této kapitoly stanoví:
„1. Toto nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. […]
2. Toto nařízení se nevztahuje na:
[…]
b) insolvenční řízení a podobná řízení;
[…]“
5 Kapitola II uvedeného nařízení, nadepsaná „Příslušnost“, obsahuje mimo jiné oddíl 1 „Obecná ustanovení“ a oddíl 2 „Zvláštní příslušnost“. Článek 4 odst. 1, který je součástí oddílu 1, stanoví:
„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“
6 Článek 7, jenž je součástí oddílu 2 kapitoly II téhož nařízení, zní takto:
„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:
1) a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy [ve smluvních věcech], u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:
– v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno,
– v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty;
[…]“
Nařízení (ES) č. 1346/2000
7 Článek 1, nadepsaný „Oblast působnosti“, nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení (Úř. věst. 2000, L 160, s. 1; Zvl. vyd. 19/01, s. 19) ve svém odstavci 1 stanoví:
„Toto nařízení se vztahuje na kolektivní úpadková řízení, která zahrnují částečné nebo úplné zabavení majetku dlužníka a jmenování správce podstaty.“
Polské právo
8 Článek 527 a následující ustawy z dnia 23 kwietnia 1964 – Kodeks cywilny (zákon ze dne 23. dubna 1964, občanský zákoník) (Dz. U. z roku 1964, č. 16, položka 93), ve znění, jež se použije na věc v původním řízení (Dz. U. z roku 2017, položka 459) (dále jen „občanský zákoník“), upravují tzv. „pauliánskou“ odpůrčí žalobu (actio pauliana), jejímž cílem je umožnit věřiteli, který takovou žalobu podá, dovolat se neúčinnosti právního jednání jeho dlužníka, jež tento učinil s podvodným úmyslem ho zkrátit. Článek 527 občanského zákoníku zní následovně:
„§ 1. Nabude-li v důsledku právního jednání dlužníka zkracujícího věřitele majetkový prospěch třetí osoba, může se každý z věřitelů domáhat určení, že toto právní jednání je vůči němu neúčinné, jestliže dlužník jednal s úmyslem zkrátit věřitele a třetí osoba o tom věděla nebo při vynaložení náležité péče vědět mohla.
§ 2. Právní jednání dlužníka je jednáním zkracujícím věřitele tehdy, pokud se dlužník v jeho důsledku dostane do insolvence nebo pokud je v jeho důsledku insolvence dlužníka větší než před tímto právním jednáním.
§ 3. Nabude-li v důsledku právního jednání dlužníka zkracujícího věřitele majetkový prospěch osoba dlužníkovi blízká, má se za to, že věděla, že dlužník jednal s úmyslem zkrátit věřitele.
§ 4. Nabude-li v důsledku právního jednání dlužníka zkracujícího věřitele majetkový prospěch podnikatel, který s dlužníkem udržuje trvalé hospodářské vztahy, má se za to, že mu bylo známo, že dlužník jednal s úmyslem zkrátit věřitele.“
9 Článek 528 tohoto zákoníku zní:
„Nabude-li v důsledku právního jednání dlužníka zkracujícího věřitele třetí osoba majetkový prospěch bezúplatně, může se věřitel domáhat určení, že toto právní jednání je neúčinné, i tehdy, když tato osoba nevěděla a ani při vynaložení náležité pečlivosti nemohla vědět, že dlužník jednal s vědomím zkrácení věřitelů.“
10 Článek 530 uvedeného zákoníku stanoví:
„Ustanovení předchozích článků se použijí obdobně, pokud dlužník jednal s úmyslem zkrátit své budoucí věřitele. Nabude-li však třetí osoba majetkový prospěch úplatně, může se věřitel domáhat určení, že toto právní jednání je neúčinné, jen tehdy, pokud třetí osoba o úmyslu dlužníka věděla.“
11 Článek 531 téhož zákoníku stanoví:
„§ 1. K určení, že právní jednání dlužníka zkracující věřitele je neúčinné, dochází na základě žaloby nebo námitky proti třetí osobě, která v důsledku tohoto právního jednání nabyla majetkový prospěch.
§ 2. V případě, že třetí osoba provedla ve vztahu k nabytému prospěchu dispoziční úkon, může věřitel svůj nárok uplatnit přímo proti osobě, která byla adresátem tohoto dispozičního úkonu, věděla-li tato osoba o okolnostech, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti dlužníkova právního jednání, nebo byl-li dispoziční úkon bezúplatný.“
12 Podle článku 532 občanského zákoníku platí, že:
„Věřitel, vůči kterému bylo právní jednání dlužníka prohlášeno za neúčinné, se může přednostně před věřiteli třetí osoby domáhat uspokojení z toho, co v důsledku právního jednání prohlášeného za neúčinné z majetku dlužníka ušlo, nebo co do jeho majetku nevešlo.“
13 Článek 533 tohoto zákoníku zní:
„Třetí osoba, která v důsledku právního jednání dlužníka zkracujícího věřitele nabyla majetkový prospěch, se může své povinnosti uspokojit nárok věřitele, který se domáhá určení neúčinnosti právního jednání, zprostit uspokojením věřitelovy pohledávky anebo tím, že tohoto věřitele uvědomí o jmění dlužníka, které postačí k uspokojení jeho pohledávky.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
14 Společnost Coliseum 2101 sp. z o.o. (dále jen „Coliseum“), se sídlem v Polsku, uzavřela jako generální dodavatel se společností Feniks, rovněž se sídlem v Polsku, jako investorem, smlouvu na stavební práce v rámci investičního projektu na výstavbu nemovitostí v Gdaňsku (Polsko). Za účelem provedení této smlouvy uzavřela společnost Coliseum několik subdodavatelských smluv.
15 Vzhledem k tomu, že společnost Coliseum nesplnila své povinnosti vůči části svých subdodavatelů, byla společnost Feniks povinna jim zaplatit dlužné částky podle ustanovení občanského zákoníku o solidární odpovědnosti investora a stala se tak věřitelem společnosti Coliseum v celkové výši 1 396 495,48 polského zlotého (PLN) (přibližně 336 174 eur).
16 Na základě smluv uzavřených ve dnech 30. a 31. ledna 2012 ve Štětíně (Polsko) prodala společnost Coliseum společnosti Azteca se sídlem v Alcora (Španělsko) nemovitost nacházející se ve Štětíně, a to za částku 6 079 275 PLN (přibližně 1 463 445 eur), čímž se částečně započetly dřívější pohledávky společnosti Azteca. Společnosti Azteca však zbývalo doplatit společnosti Coliseum částku ve výši 1 091 413,70 PLN (přibližně 262 732 eur). Podle informací společnosti Feniks byl k datu uzavření kupní smlouvy dne 30. ledna 2012 předseda řídícího orgánu společnosti Coliseum rovněž zástupcem společnosti Horkios Gestion SA se sídlem v Alcora, která byla jediným členem řídícího orgánu společnosti Azteca.
17 Vzhledem k tomu, že v majetku společnosti Coliseum nezůstala žádná aktiva, podala společnost Feniks na základě článků 527 a následujících občanského zákoníku dne 11. července 2016 žalobu proti společnosti Azteca k předkládajícímu soudu, kterým je Sąd Okręgowy w Szczecinie (Krajský soud ve Štětíně), kterou se domáhala určení, že je kupní smlouva uvedená v předchozím bodě vůči ní neúčinná z důvodu, že tuto smlouvu její dlužník uzavřel s podvodným úmyslem jí zkrátit.
18 Společnost Feniks za účelem odůvodnění příslušnosti tohoto soudu odkazuje na čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012.
19 Společnost Azteca vznesla námitku nepříslušnosti. Podle jejího názoru musí být o mezinárodní příslušnosti ve věci žaloby na neúčinnost právního jednání rozhodnuto v souladu s obecným pravidlem stanoveným v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 ve prospěch španělských soudů. Taková žaloba nemůže být kvalifikována jako žaloba „[ve smluvních věcech]“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. a) tohoto nařízení.
20 V rámci analýzy této námitky mezinárodní nepříslušnosti předkládající soud popisuje hlavní rysy pauliánské odpůrčí žaloby v polském právu, jak vyplývají z ustanovení občanského zákoníku citovaných v bodech 8 až 13 tohoto rozsudku, a upřesňuje, že tato žaloba představuje výjimku ze zásady, podle které se věřitel může uspokojit pouze z majetku svého dlužníka. Předkládající soud dodává, že čl. 527 odst. 3 občanského zákoníku vyvozuje z existence úzkého vztahu mezi dlužníkem a třetí osobou domněnku, že třetí osoba věděla o tom, že právním jednáním, jehož neúčinnosti se věřitel domáhá, dlužník úmyslně krátil svého věřitele. Taková domněnka znamená, že věřitel by v takovém případě měl pouze prokázat existenci úzkého vztahu mezi dlužníkem a třetí osobou.
21 Předkládající soud má za to, že mezinárodní příslušnost polských soudů ve věci takové žaloby, jako je žaloba, kterou projednává, může být odůvodněna pouze na základě čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012. V tomto ohledu tvrdí, že ačkoli v tomto sporu nestojí proti sobě strany smlouvy na stavební práce, tedy společnosti Feniks a Coliseum, a tento spor se netýká přezkumu platnosti této smlouvy, přesto předkládajícímu soudu přísluší, aby ověřil, zda smlouva uzavřená mezi společnostmi Azteca a Coliseum je vůči společnosti Feniks účinná či nikoli.
22 Předkládající soud má za to, že se čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 vztahuje na všechny spory, které se týkají smlouvy. Co se týče sporu, který projednává, jeho řešení je přitom spojeno se smlouvou uzavřenou mezi společnostmi Azteca a Coliseum, jejíž neúčinnost vůči společnosti Feniks je namítána.
23 I když předkládající soud připomíná mimo jiné restriktivní charakter, jenž by měl mít výklad článku 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012, poukazuje však na nevýhody, se kterými by bylo podle jeho názoru spojeno použití obecného pravidla o příslušnosti obsaženého v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení, pokud by žalobce v rámci žaloby na neúčinnost několika právních aktů uzavřených jeho dlužníkem se smluvními stranami usazenými v různých členských státech musel podat samostatnou žalobu u soudů každého z těchto různých členských států, a tudíž nést nepřiměřené náklady s ohledem na cíl řízení.
24 Tento soud má za to, že i když Soudní dvůr ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 17. června 1992, Handte (C‑26/91, EU:C:1992:268), rozhodl, že pojem „[smluvní věci]“ nemůže být chápán tak, že odkazuje na situaci, v níž neexistuje žádný závazek svobodně přijatý jednou stranou vůči druhé, skutkový kontext této věci byl specifický, jelikož se jednalo o řadu mezinárodních smluv, jejichž jednotlivé smluvní závazky se mohly lišit.
25 V projednávané věci však jedna ze zvláštností pauliánské odpůrčí žaloby podle polského práva spočívá v tom, že třetí osoba musela nebo mohla vědět o tom, že dlužník úmyslně krátí své věřitele, a tudíž i to, že tito věřitelé se budou moci na ni obrátit se svými nároky.
26 Za těchto podmínek se Sąd Okręgowy w Szczecinie (Krajský soud ve Štětíně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je řízení o žalobě proti kupujícímu se sídlem v jednom členském státě, jejímž prostřednictvím se žalobce z důvodu zkrácení věřitelů prodávajícího domáhá určení neúčinnosti smlouvy o prodeji nemovitosti nacházející se na území jiného členského státu, uzavřené a v celém rozsahu splněné na území tohoto jiného členského státu, ‚[smluvní věcí]‘ ve smyslu článku 7 bodu 1 písm. a) nařízení [č. 1215/2012]?
2) Je třeba na první otázku v souladu se zásadou acte éclairé odpovědět odkazem na rozsudek Soudního dvora ze dne 17. června 1992, Handte (C‑26/91, EU:C:1992:268), přestože se tento rozsudek týkal odpovědnosti výrobce za vady zboží, který nemohl předem vědět, komu bude zboží dále prodáno, potažmo kdo bude moci uplatňovat vůči němu nároky, zatímco projednávaná žaloba proti kupujícímu ‚o určení neúčinnosti smlouvy o prodeji nemovitosti‘ z důvodu zkrácení věřitelů prodávajícího může být důvodná jen tehdy, když kupující ví, že právním jednáním (kupní smlouvou) došlo ke zkrácení věřitelů, takže musí počítat s tím, že vlastní věřitel prodávajícího může takovou žalobu podat?“
K předběžným otázkám
27 Podstatou obou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda se na pauliánskou odpůrčí žalobu, na základě které se držitel věřitelských práv domáhá určení, že právní jednání, jež údajně krátí jeho práva a prostřednictvím kterého jeho dlužník převedl majetek na třetí osobu, je vůči němu neúčinné, vztahuje pravidlo o mezinárodní příslušnosti stanovené v čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012.
K použitelnosti nařízení č. 1215/2012
28 Jak vyplývá z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, exekuční řízení zahájená proti společnosti Coliseum byla ukončena z důvodu nedostatku majetku, jelikož tato společnost je v současné době v platební neschopnosti.
29 Je tudíž otázkou, zda žaloba v původním řízení spadá do oblasti působnosti nařízení č. 1215/2012, nebo zda spadá spíše do kontextu insolvenčního řízení upraveného nařízením č. 1346/2000, jež se ratione temporis použije na věc v původním řízení.
30 V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že nařízení č. 1215/2012 a nařízení č. 1346/2000 musí být vykládána tak, aby bylo zabráněno jakémukoli překrývání právních pravidel, která tyto akty obsahují, a jakémukoliv právnímu vakuu. Žaloby vyloučené z působnosti nařízení č. 1215/2012 na základě jeho čl. 1 odst. 2 písm. b) z důvodu, že se týkají „insolvenčních řízení a podobných řízení“, tedy spadají do působnosti nařízení č. 1346/2000. Nařízení č. 1215/2012 se pak symetricky vztahuje na žaloby, které nespadají do působnosti nařízení č. 1346/2000 (rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Valach a další, C‑649/16, EU:C:2017:986, bod 24 a citovaná judikatura).
31 Soudní dvůr rovněž rozhodl, že žaloba se pojí s úpadkovým řízením, jestliže přímo vyplývá z úpadku a úzce souvisí s konkurzním nebo vyrovnacím řízením (rozsudek ze dne 12. února 2009, Seagon, C‑339/07, EU:C:2009:83, bod 19, jakož i citovaná judikatura).
32 V projednávané věci však žaloba podaná společností Feniks podle všeho s konkurzním nebo vyrovnacím řízením nijak nesouvisí. Navíc na jednání před Soudním dvorem bylo na otázku, kterou tento soud položil, odpovězeno tak, že proti společnosti Coliseum nebylo zahájeno žádné úpadkové řízení, což však přísluší ověřit předkládajícímu soudu.
33 Vzhledem k tomu, že cílem žaloby ve věci v původním řízení, založené na článcích 527 a následujících občanského zákoníku, je chránit zájmy věřitele, a nikoliv zvýšit aktiva společnosti Coliseum, spadá tato žaloba pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012.
K věci samé
34 Je nutno připomenout, že nařízení č. 1215/2012 směřuje ke sjednocení pravidel o soudní příslušnosti v občanských a obchodních věcech prostřednictvím pravidel pro určení příslušnosti, která jsou vysoce předvídatelná, a sleduje tak cíl právní jistoty, který spočívá v posílení právní ochrany osob usazených v Evropské unii tím, že umožňuje zároveň žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, a žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. července 2016, Granarolo, C‑196/15, EU:C:2016:559, bod 16 a citovaná judikatura).
35 Podle ustálené judikatury Soudního dvora je systém určení obecné příslušnosti stanovený v kapitole II nařízení č. 1215/2012 založen na obecném pravidle, uvedeném v jeho čl. 4 odst. 1, podle kterého osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být žalovány u soudů tohoto státu bez ohledu na státní příslušnost účastníků řízení. Kapitola II oddíl 2 nařízení č. 1215/2012 stanoví určitá zvláštní pravidla o příslušnosti, mezi něž patří pravidlo uvedené v čl. 7 bodě 1 písm. a) tohoto nařízení, pouze jako výjimku z obecného pravidla příslušnosti soudů místa bydliště žalovaného (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. července 2016, Granarolo, C‑196/15, EU:C:2016:559, bod 17 a citovaná judikatura).
36 Jak je uvedeno v bodě 16 odůvodnění tohoto nařízení, kromě uvedené příslušnosti soudů podle místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti.
37 Pravidla o zvláštní příslušnosti, jež stanoví tato jiná kritéria, je však třeba vykládat restriktivně v tom smyslu, že neumožňují výklad, který přesahuje případy výslovně upravené v uvedeném nařízení (rozsudek ze dne 14. července 2016, Granarolo, C‑196/15, EU:C:2016:559, bod 18 a citovaná judikatura).
38 Pokud jde o zvláštní příslušnost upravenou v čl. 7 bodě 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 ve sporech týkajících se smluvních věcí, je třeba připomenout, že pojem „[smluvní věci]“ musí být vykládán autonomně za účelem zajištění jeho jednotného uplatňování ve všech členských státech (rozsudek ze dne 7. března 2018, flightright a další, C‑274/16, C‑447/16 a C‑448/16, EU:C:2018:160, bod 58, jakož i citovaná judikatura).
39 Jak Soudní dvůr opakovaně rozhodl, použití tohoto pravidla o zvláštní příslušnosti předpokládá existenci právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči druhé, o který se opírá žalobcova žaloba (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. ledna 2005, Engler, C‑27/02, EU:C:2005:33, bod 51; ze dne 18. července 2013, ÖFAB, C‑147/12, EU:C:2013:490, bod 33, jakož i ze dne 21. ledna 2016, ERGO Insurance a Gjensidige Baltic, C‑359/14 a C‑475/14, EU:C:2016:40, bod 44).
40 Pauliánská odpůrčí žaloba má svůj základ ve věřitelském právu, tedy v osobním právu věřitele vůči jeho dlužníkovi, a jejím cílem je ochránit zajišťovací právo, které může věřitel mít ve vztahu k majetku dlužníka (rozsudky ze dne 10. ledna 1990, Reichert a Kockler, C‑115/88, EU:C:1990:3, bod 12, a ze dne 26. března 1992, Reichert a Kockler, C‑261/90, EU:C:1992:149, bod 17).
41 Chrání tak zájmy věřitele, zejména s ohledem na následný nucený výkon povinností dlužníka (rozsudek ze dne 26. března 1992, Reichert a Kockler, C‑261/90, EU:C:1992:149, bod 28).
42 I když v projednávané věci z předkládacího usnesení vyplývá, že společnost Feniks zaplatila subdodavatelům, kteří pro společnost Coliseum provedli stavební práce, na základě ustanovení vnitrostátního práva zakládajícího solidární odpovědnost investora s poskytovatelem stavebních prací, nic to nemění na tom, že jak zajišťovací právo, jež má společnost Feniks ve vztahu k majetku svého dlužníka, tak i žaloba na neúčinnost prodeje, který uskutečnil tento dlužník s třetí osobou, mají svůj zdroj v závazcích, které společnost Coliseum svobodně přijala vůči společnosti Feniks uzavřením smlouvy týkající se uvedených stavebních prací.
43 Touto žalobou se totiž věřitel domáhá určení, že se převod aktiv dlužníkem na třetí osobu uskutečnil na úkor práv věřitele vyplývajících ze závazné povahy smlouvy, jež odpovídají závazkům, které svobodně přijal jeho dlužník. Důvodem této žaloby je tak v podstatě porušení závazků, které dlužník přijal vůči věřiteli.
44 Z toho vyplývá, že pokud je pauliánská odpůrčí žaloba podaná na základě věřitelských práv vzniklých ze závazků přijatých uzavřením smlouvy, spadá pod pojem „[smluvní věci]“ ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 39 tohoto rozsudku. Je tedy třeba, aby kromě místa bydliště žalovaného existovalo i ono druhé kritérium pro určení příslušnosti, které je povoleno podle čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012, neboť takové kritérium s ohledem na smluvní původ vztahů mezi věřitelem a dlužníkem odpovídá jak požadavku právní jistoty a předvídatelnosti, tak cíli řádného výkonu spravedlnosti.
45 V opačném případě by byl věřitel nucen podat žalobu u soudu místa bydliště žalovaného, přičemž by se mohlo stát, že toto místo, uvedené v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, bude postrádat jakoukoli vazbu s místem plnění závazků dlužníka vůči jeho věřiteli.
46 Je tedy přípustné, aby držitel věřitelských práv vyplývajících ze smlouvy, který hodlá podat pauliánskou odpůrčí žalobu, tak učinil u soudu „místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“, přičemž toto místo je místem, které je povoleno na základě čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je cílem žaloby věřitele chránit jeho zájmy při výkonu povinností vyplývajících ze smlouvy na stavební práce, plyne z toho, že „místem, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ je v souladu s čl. 7 bodem 1 písm. b) tohoto nařízení místo, kde podle této smlouvy byly tyto práce poskytnuty, a sice v Polsku.
47 Takový závěr splňuje cíl předvídatelnosti pravidel o soudní příslušnosti, zejména pokud podnikatel, který uzavřel smlouvu o koupi nemovitosti, může, pokud věřitel jeho smluvního partnera tvrdí, že tato smlouva neoprávněně brání výkonu povinností tohoto smluvního partnera vůči tomuto věřiteli, rozumně očekávat, že bude žalován před soudem místa plnění uvedených povinností.
48 Závěr uvedený v předchozím bodě v žádném případě nezpochybňuje okolnost, která v projednávané věci vyplývá z čl. 531 odst. 1 občanského zákoníku, že žaloba je podána proti třetí osobě, a nikoli vůči dlužníkovi. V tomto ohledu je třeba připomenout, že se pravidlo o zvláštní příslušnosti ve smluvních věcech stanovené v čl. 7 bodu 1 písm. a) č. 1215/2012 zakládá na důvodu žaloby, a nikoli na identitě stran (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. března 2018, flightright a další, C‑274/16, C‑447/16 a C‑448/16, EU:C:2018:160, bod 61 a citovaná judikatura).
49 Na předběžné otázky je tedy třeba odpovědět tak, že v takové situaci, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, se na pauliánskou odpůrčí žalobu, na základě které se držitel věřitelského práva vyplývajícího ze smlouvy domáhá určení, že právní jednání, jež údajně krátí jeho práva a prostřednictvím kterého jeho dlužník převedl majetek na třetí osobu, je vůči němu neúčinné, vztahuje pravidlo o mezinárodní příslušnosti stanovené v čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012.
K nákladům řízení
50 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:
V takové situaci, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, se na pauliánskou odpůrčí žalobu, na základě které se držitel věřitelského práva vyplývajícího ze smlouvy domáhá určení, že právní jednání, jež údajně krátí jeho práva a prostřednictvím kterého jeho dlužník převedl majetek na třetí osobu, je vůči němu neúčinné, vztahuje pravidlo o mezinárodní příslušnosti stanovené v čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.
Podpisy.