ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)
21. července 2016 (*)
„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vůči určitým osobám a subjektům s ohledem na situaci v Zimbabwe – Zmrazení finančních prostředků – Mimosmluvní odpovědnost“
Ve věci T‑66/14,
John Arnold Bredenkamp, s bydlištěm v Harare (Zimbabwe),
Echo Delta (Holdings) PCC Ltd, se sídlem v Castletown (Ostrov Man),
Scottlee Holdings (Private) Ltd, se sídlem v Harare,
Fodya (Private) Ltd, se sídlem v Harare,
zastoupení P. Moserem, QC, a G. Martinem, solicitor,
žalobci,
proti
Radě Evropské unie, zastoupené B. Driessenem a E. Dumitriu-Segnana, jako zmocněnci,
a
Evropské komisi, zastoupené S. Bartelt, D. Gauci a T. Scharfem, jako zmocněnci,
žalovaným,
jejímž předmětem je návrh na základě článku 268 SFEU na náhradu škody, která byla žalobcům údajně způsobena přijetím nařízení Komise (ES) č. 77/2009 ze dne 26. ledna 2009, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 314/2004 o některých omezujících opatřeních vůči Zimbabwe (Úř. věst. 2009, L 23, s. 5), nařízení Komise (EU) č. 173/2010 ze dne 25. února 2010, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 314/2004 o některých omezujících opatřeních vůči Zimbabwe (Úř. věst. 2010, L 51, s. 13), a nařízení Komise (EU) č. 174/2011 ze dne 23. února 2011, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 314/2004 o některých omezujících opatřeních vůči Zimbabwe (Úř. věst. 2011, L 49, s. 23),
TRIBUNÁL (osmý senát),
ve složení D. Gratsias (zpravodaj), předseda, M. Kančeva a C. Wetter, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: L. Grzegorczyk, rada,
s ohledem na písemnou část řízení a po jednání konaném dne 24. února 2016,
vydává tento
Rozsudek(1)
Skutečnosti předcházející sporu
1 Společným postojem 2002/145/SZBP ze dne 18. února 2002 o omezujících opatřeních vůči Zimbabwe (Úř. věst. 2002, L 50, s. 1), přijatým na základě článku 15 EU, vyjádřila Rada Evropské unie vážné znepokojení nad situací v Zimbabwe, a zejména nad vážným porušováním lidských práv vládou Republiky Zimbabwe, včetně porušování svobody projevu, svobody sdružování a svobody pokojného shromažďování. Uložila proto na dobu dvanácti měsíců s možností prodloužení omezující opatření, která podléhala průběžnému přezkumu.
2 Společný postoj Rady 2004/161/SZBP ze dne 19. února 2004, kterým se obnovují omezující opatření vůči Zimbabwe (Úř. věst. 2004, L 50, s. 66; Zvl. vyd. 18/03, s. 43), upravoval prodloužení omezujících opatření zavedených společným postojem 2002/145. Článek 4 odst. 1 společného postoje 2004/161, ve znění čl. 1 odst. 1 společného postoje Rady 2008/632/SZBP ze dne 31. července 2008, kterým se mění společný postoj 2004/161 (Úř. věst. 2008, L 205, s. 53), stanovil, že „[č]lenské státy přijmou nezbytná opatření, aby zabránily vstupu na své území nebo průjezdu přes své území členům […] vlády [Republiky Zimbabwe] a s nimi spojeným fyzickým osobám a dalším fyzickým osobám, jejichž činnost závažně narušuje demokracii, dodržování lidských práv a právní stát v Zimbabwe“, a že „[o]soby, na které se vztahuje tento odstavec, jsou uvedeny v příloze“. Podle čl. 5 odst. 1 společného postoje 2004/161, ve znění čl. 1 odst. 5 společného postoje 2008/632, platilo, že „[v]šechny finanční prostředky a hospodářské zdroje patřící jednotlivým členům […] vlády [Republiky Zimbabwe] nebo všem s nimi spojeným fyzickým či právnickým osobám, subjektům nebo orgánům nebo jiným fyzickým či právnickým osobám, jejichž činnost závažně narušuje demokracii, dodržování lidských práv a právní stát v Zimbabwe, se zmrazují“ a že „[s]eznam osob a subjektů, na které se vztahuje tento odstavec, je uveden v příloze“. Takto změněnému společnému postoji 2004/161 byla poté prodloužena platnost do 20. února 2010 na základě společného postoje Rady 2009/68/SZBP ze dne 26. ledna 2009, kterým se obnovují omezující opatření vůči Zimbabwe (Úř. věst. 2009, L 23, s. 43), posléze do 20. února 2011 na základě rozhodnutí Rady 2010/92/SZBP ze dne 15. února 2010, kterým se prodlužují omezující opatření vůči Zimbabwe (Úř. věst. 2010, L 41, s. 6). Článek 4 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 rozhodnutí Rady 2011/101/SZBP ze dne 15. února 2011 o omezujících opatřeních vůči Zimbabwe (Úř. věst. 2011, L 42, s. 6), kterým byl zrušen společný postoj 2004/161 a které se použilo do 20. února 2012, stanovily opatření totožná s opatřeními stanovenými v čl. 4 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 společného postoje 2004/161.
3 Nařízení Rady (ES) č. 314/2004 ze dne 19. února 2004 o některých omezujících opatřeních vůči Zimbabwe (Úř. věst. 2004, L 55, s. 1; Zvl. vyd. 18/03, s. 50) bylo přijato, jak uvádí jeho bod 5 odůvodnění, za účelem provedení omezujících opatření stanovených společným postojem 2004/161 v rozsahu, v němž spadají do oblasti působnosti Smlouvy o ES. Toto nařízení v čl. 6 odst. 1 zejména stanoví, že se zmrazují veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje členů vlády Republiky Zimbabwe a každé fyzické nebo právnické osoby, subjektu či orgánu s nimi spojených, které jsou uvedeny v příloze III uvedeného nařízení. Podle čl. 11 písm. b) téhož nařízení může Komise Evropských společenství měnit uvedenou přílohu na základě rozhodnutí přijatých v souvislosti s přílohou společného postoje 2004/161.
4 Jméno prvního žalobce, Johna Arnolda Bredenkampa, bylo přidáno na seznam osob a subjektů podle článků 4 a 5 společného postoje 2004/161 na základě článku 2 a části I přílohy společného postoje 2009/68. Odůvodnění pro zařazení tohoto jména v bodě 7 uvedené přílohy zní:
„Podnikatel se silnými vazbami na vládu [Republiky] Zimbabwe. Poskytuje finanční a jinou podporu režimu, mimo jiné prostřednictvím svých firem (viz také body 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 12, 14, 20, 24, 25, 28, 29, 31 a 32 v části II).“
5 Jméno prvního žalobce bylo přidáno na seznam fyzických nebo právnických osob a subjektů podle článku 6 nařízení č. 314/2004 na základě článku 1 a přílohy nařízení Komise (ES) č. 77/2009 ze dne 26. ledna 2009, kterým se mění nařízení č. 314/2004 (Úř. věst. 2009, L 23, s. 5). Odůvodnění pro zařazení tohoto žalobce v bodě 7 části I přílohy III uvedené přílohy zní:
„Podnikatel se silnými vazbami na vládu Zimbabwe. Poskytoval finanční i jinou podporu režimu, a to i prostřednictvím svých společností (viz také body [1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9,] 12, 14, 20, 24, 25, 28, 29, 31 a 32 v části II).“
6 Obchodní firmy druhé a třetí žalobkyně, společností Echo Delta (Holdings) PCC Ltd a Scottlee Holdings (Private) Ltd, byly přidány na seznam osob a subjektů podle článků 4 a 5 společného postoje 2004/161 rovněž na základě článku 2 a části I přílohy společného postoje 2009/68. Tytéž obchodní firmy byly zaneseny na seznam fyzických nebo právnických osob a subjektů podle článku 6 nařízení č. 314/2004 na základě článku 1 a přílohy nařízení č. 77/2009. Odůvodnění pro jejich zařazení do dotčených seznamů zní „[v]e vlastnictví Johna Arnolda Bredenkampa“ ve společném postoji 2004/161 a „[s]polečnost, jejímž vlastníkem je John Arnold Bredenkamp“ v nařízení č. 77/2009. Do bodu 7 části II seznamu osob a subjektů podle článků 4 a 5 společného postoje 2004/161 na základě článku 2 a části I přílohy společného postoje 2009/68 a do bodu 7 části II přílohy III nařízení č. 314/2004 na základě článku 1 a přílohy nařízení č. 77/2009 byl dále přidán název „Breco International“. Odůvodnění pro zařazení tohoto názvu do uvedených seznamů je totožné s odůvodněním pro zařazení obchodních firem druhé a třetí žalobkyně do týchž seznamů.
7 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 6. dubna 2009 podal John Arnold Bredenkamp a 18 právnických osob, včetně druhé a třetí žalobkyně v projednávané věci, žalobu na neplatnost nařízení č. 77/2009 (věc T‑145/09, Bredenkamp a další v. Komise).
8 Jméno a obchodní firmy prvních tří žalobců, jakož i název Breco International byly ponechány na dotčených seznamech na základě rozhodnutí 2010/92, nařízení Komise (EU) č. 173/2010 ze dne 25. února 2010, kterým se mění nařízení č. 314/2004 (Úř. věst. 2010, L 51, s. 13), rozhodnutí 2011/101 a nařízení Komise (EU) č. 174/2011 ze dne 23. února 2011, kterým se mění nařízení č. 314/2004 (Úř. věst 2011, L 49, s. 23).
9 Jméno a obchodní firmy prvních tří žalobců, jakož i název Breco International byly vyškrtnuty z dotčených seznamů na základě rozhodnutí Rady 2012/97/SZBP ze dne 17. února 2012, kterým se mění rozhodnutí 2011/101 (Úř. věst 2012, L 47, s. 50), a prováděcího nařízení Komise (EU) č. 151/2012 ze dne 21. února 2012, kterým se mění nařízení č. 314/2004 (Úř. věst 2012, L 49, s. 2).
10 Po přijetí rozhodnutí 2012/97 a prováděcího nařízení č. 151/2012 Tribunál v usnesení ze dne 6. září 2012, Bredenkamp a další v. Komise (T‑145/09, nezveřejněné, EU:T:2012:407), konstatoval, že není důvodné rozhodnout o žalobě podané dne 6. dubna 2009.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
11 Žalobci podali projednávanou žalobu návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 24. ledna 2014.
12 Žalobci navrhují, aby Tribunál:
– uložil Radě a Komisi náhradu škody blíže určené v návrhu;
– uložil Radě a Komisi náhradu úroků vypočítaných na základě sazby Euribor navýšené o dva procentní body, a to ode dne vydání konečného rozsudku v tomto řízení;
– uložil Radě a Komisi náhradu nákladů řízení.
13 Rada a Komise navrhují, aby Tribunál:
– žalobu zamítl;
– uložil žalobcům náhradu nákladů řízení.
14 Účastníci řízení předložili v rámci věci T‑145/09, Bredenkamp a další v. Komise, řadu vyjádření. Vzhledem k tomu, že není důvod vyjmout tyto dokumenty ze spisu projednávané věci, jsou v něm s definitivní platností ponechány. Samotní účastníci řízení se kromě toho nebrání tomu, aby tato vyjádření byla jednou či druhou stranou předkládána.
Právní otázky
15 Na podporu žaloby žalobci tvrdí, že jim bylo způsobeno pět různých majetkových i nemajetkových újem, a to řadou protiprávních jednání, jež souvisí s prvotním zařazením jejich jména a obchodních firem do seznamu osob uvedených v článku 6 nařízení č. 314/2004 a jejich ponecháním na tomto seznamu. Tato protiprávní jednání jsou vyjádřena čtyřmi žalobními důvody.
16 Rada se především domnívá, že žaloba musí být odmítnuta jako zjevně nepřípustná nebo zamítnuta jako zjevně právně neopodstatněná z důvodu zjevné nedostatečnosti důkazů předložených na podporu části týkající se jednotlivých újem, které byly žalobcům údajně způsobeny.
17 V tomto ohledu je nutno uvést, že ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie ve smyslu článku 340 druhého pododstavce SFEU za protiprávní jednání jejích orgánů musí být splněn souhrn podmínek, a to protiprávnost jednání vytýkaného orgánům, existence skutečné škody a příčinná souvislost mezi tvrzeným jednáním a tvrzenou újmou. Kumulativní povaha těchto tří podmínek vzniku odpovědnosti znamená, že pokud jedna z nich není splněna, musí být žaloba na náhradu škody zamítnuta v plném rozsahu, aniž je nezbytné zkoumat ostatní podmínky (viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2011, Sison v. Rada, T‑341/07, EU:T:2011:687, body 28 a 29 a citovaná judikatura).
18 Pokud jde o návrh prvního žalobce na náhradu nemajetkové újmy, která mu byla údajně způsobena, je třeba nejprve posoudit problematiku související s legalitou jednání Rady a Komise ve vztahu k tomuto žalobci. Argumenty Rady, jež se týkají nepřípustnosti žaloby nebo její zjevně neopodstatněné povahy s přihlédnutím k důkazům připojeným k návrhu, je totiž nutné odmítnout, přinejmenším co se týče nemajetkové újmy tvrzené prvním žalobcem, jelikož žaloba obsahuje dostatek informací popisujících okolnosti, které jsou s to takovou újmu doložit. Pokud se v tomto kontextu ukáže, že tyto orgány nejednaly ve vztahu k tomuto žalobci protiprávně, žaloba bude v plném rozsahu zamítnuta ve vztahu ke všem žalobcům, jelikož odůvodnění, jímž je podloženo sporné zařazení, je postaveno na zařazení jména prvního žalobce do seznamu osob uvedených v článku 6 nařízení č. 314/2004.
19 Komise pak především tvrdí, že jelikož se na čtvrtého žalobce nikdy omezující opatření nevztahovala, žaloba musí být ve vztahu k němu odmítnuta jako nepřípustná.
20 Jak je uvedeno v bodě 6 výše, čtvrtá žalobkyně tvrdí, že je universální právní nástupkyní společnosti Breco International (Private), která byla zařazena pod názvem „Breco International“ do seznamu fyzických nebo právnických osob a subjektů podle článku 6 přílohy III nařízení č. 314/2004 na základě článku 1 a přílohy nařízení č. 77/2009. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že v bodě 7 části II uvedené přílohy se uvádí, že Breco International je právnická osoba se sídlem v Saint Helier (Jersey). Podle vysvětlení, jež na jednání poskytla Rada, byla existence takového subjektu se sídlem na Jersey odvozena ze zprávy jedné obchodní informační agentury připojené k duplice předložené tímto orgánem. Podle potvrzení o změně obchodní firmy pocházejícího z rejstříku zimbabwských společností ze dne 29. září 2010, předloženého žalobci v rámci odstraňování vad návrhu, je přitom čtvrtou žalobkyní zimbabwská společnost Breco International (Private) Ltd, nyní společnost Fodya (Private) Ltd. V této souvislosti je nutné zaprvé konstatovat, že se zařazení názvu Breco International do dotčených seznamů nezakládalo na prokázání právní existence tohoto subjektu podle rejstříku zimbabwských společností. Zadruhé z ničeho nelze dovodit, že zařazením názvu Breco International do uvedených seznamů dotčené orgány zamýšlely zařadit do těchto seznamů obchodní firmu čtvrté žalobkyně, která má sídlo v Harare (Zimbabwe) a jejíž identifikační údaje se z tohoto důvodu značně liší od údajů Breco International. Za těchto podmínek žalobci nesprávně tvrdí, že do těchto seznamů byla zařazena obchodní firma čtvrté žalobkyně.
21 Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, nemá však okolnost, že čtvrtá žalobkyně neprokázala, že její obchodní firma byla do dotčených seznamů zařazena, vliv na přípustnost této žaloby na náhradu škody v rozsahu, v němž jí tato žalobkyně podala. Otázka, zda zařazení názvu Breco International nebo jména a obchodních firem prvních tří žalobců do těchto seznamů způsobilo čtvrté žalobkyni újmy, které musí být v souladu s pravidly uvedenými v bodě 17 výše nahrazeny, se totiž netýká přípustnosti žaloby, ale je spojena se skutečnou povahou těchto tvrzených škod, jakož i existencí příčinné souvislosti mezi údajnými protiprávními jednáními, jimiž jsou stižena tato zařazení, a těmito škodami.
22 Proto i když je pravda, že argumentace žalobců není přesná, když tvrdí, že obchodní firma čtvrté žalobkyně byla zařazena do dotčených seznamů, nic to nemění na tom, že je žaloba, pokud jde o čtvrtou žalobkyni, přípustná.
23 Co se týče údajně protiprávního jednání Rady a Komise, je třeba bez dalšího uvést, že i když v úvodní části návrhu žalobci jednou odkazují na společné postoje a rozhodnutí přijatá na základě ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice (SZBP) Smlouvy o EU, jež jim ukládají omezující opatření, a podruhé na nařízení přijatá na základě ustanovení Smlouvy o ES a Smlouvy o FEU, ve svých žalobních důvodech týkajících se údajných protiprávních jednání se zaměřují výhradně na tato posledně uvedená nařízení. Za těchto podmínek je třeba dojít k závěru, že žaloba směřuje k prokázání mimosmluvní odpovědnosti Unie pouze na základě dotčených nařízení, a nikoli na základě společných postojů a rozhodnutí přijatých v rámci SZBP.
24 Ke splnění podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie týkající se protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům je třeba, aby bylo prokázáno dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž předmětem je přiznání práv jednotlivcům. Tak tomu je z podstaty věci u základního práva vlastnit majetek (rozsudek ze dne 23. listopadu 2011, Sison v. Rada, T‑341/07, EU:T:2011:687, body 33 a 75).
25 V projednávané věci žalobci tvrdí, že v rozsahu, v němž se na ně nařízení č. 77/2009, č. 173/2010 a č. 174/2011 vztahují, tato nařízení zaprvé postrádají právní základ, zadruhé obsahují nesprávná právní posouzení a nesprávná posouzení skutkové stavu a z tohoto důvodu jsou zatřetí stižena vadou spočívající v porušení podstatných formálních náležitostí a začtvrté, s přihlédnutím k výše uvedených protiprávním jednáním, porušují právo na vlastnictví.
26 Pokud jde o podmínku, podle níž musí být předmětem údajně porušené právní normy přiznání práv jednotlivcům, je třeba předeslat, že omezující opatření mají za cíl omezit výkon určitých práv osob, na které se vztahují, a především jejich práva na vlastnictví. Avšak s ohledem na cíle, kterých chce takový systém omezujících opatření, jako je dotčený systém, dosáhnout, představuje tento systém omezení odpovídající kritériím v čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) (rozsudek ze dne 27. února 2014, Ezz a další v. Rada, T‑256/11, EU:T:2014:93, body 195 až 205). Kromě toho žalobci netvrdí, že tento systém porušuje jako takový jejich právo na vlastnictví. Je však třeba připomenout, že pravomoc omezit právo na vlastnictví musí být vykonávána v souladu s procesními a hmotněprávními normami určenými k tomuto účelu. Není-li tomu tak, je nutné v konkrétním případě konstatovat neodůvodněné omezení práva na vlastnictví (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, C‑402/05 P a C‑415/05 P, EU:C:2008:461, body 352, 353 a 368 až 370). Vzhledem k tomu, že se žalobní důvody předložené na podporu žaloby zaměřují na prokázání toho, že nařízení ukládající prvním třem žalobcům zmrazení finančních prostředků jsou protiprávní s ohledem na procesní a hmotněprávní normy upravující pravomoc omezit jejich právo na vlastnictví, opírají se tudíž o právní normy, jejichž předmětem je přiznání práv jednotlivcům.
27 Je třeba nejprve zkoumat žalobní důvod vycházející z údajné neexistence právního základu, poté žalobní důvod vycházející z porušení podstatných formálních náležitostí a konečně další dva žalobní důvody týkající se hmotněprávní legality dotčených aktů.
K údajné neexistenci právního základu
28 Žalobci tvrdí, že se články 60 ES a 301 ES, jež jsou základem nařízení č. 314/2004, zaměřují nanejvýš na třetí země a jejich vedoucí představitele, jakož i na jednotlivce a subjekty spojené s těmito představiteli nebo jimi ovládané. Žádný z žalobců přitom nespadá do žádné z těchto kategorií, a to i kdyby mělo být uznáno tvrzení, podle kterého měl první žalobce silné vazby na zimbabwskou vládu, což žalobci zpochybňují. Žádný typ vazeb, bez ohledu na konkrétní jednání, nemůže totiž odůvodňovat zařazení jména zimbabwského podnikatele do seznamu osob uvedených v článku 6 uvedeného nařízení. Podle žalobců z práva na účinnou soudní ochranu vyplývá, že mohou žádat o náhradu škody způsobené absencí právního základu, jež narušuje legalitu sporných aktů. V každém případě tvrdí, že i kdyby první žalobce mohl být považován osobu, jež má vazby na zimbabwskou vládu, tato okolnost neopravňovala dané orgány automaticky přidat obchodní firmy druhé a třetí žalobkyně, jakož i název Breco International na dotčené seznamy.
29 Podstatou této argumentace žalobců je, že se článek 6 nařízení č. 314/2004 vykládaný ve světle článků 60 ES a 301 ES, jež jsou jeho právním základem, vztahuje na třetí země a jejich vedoucí představitele, a pokud jde o fyzické nebo právnické osoby, nanejvýš na osoby přímo spojené s těmito představiteli nebo jimi ovládané, a nikoli na podnikatele a podniky, jako jsou oni.
30 Článek 60 ES v odstavci 1 stanoví, že je-li činnost Společenství v případech uvedených v článku 301 ES považována za nezbytnou, Rada může vůči dotyčným třetím zemím přijmout nezbytná okamžitá opatření v oblasti pohybu kapitálu a plateb. Podle článku 301 ES, předpokládá-li se ve společných postojích nebo společných akcích přijatých podle ustanovení Smlouvy o Evropské unii o SZBP určitý postup Společenství směřující k pozastavení, omezení nebo úplnému přerušení hospodářských vztahů s jednou nebo několika třetími zeměmi, přijme Rada nezbytná naléhavá opatření.
31 Vzhledem ke znění článků 60 ES a 301 ES, zvláště pak vzhledem k formulacím „vůči dotyčným třetím zemím“ a „s jednou nebo několika třetími zeměmi“ uvedeným v těchto článcích, se tyto články týkají přijímání opatření vůči třetím zemím, přičemž tento pojem může zahrnovat vedoucí představitele určité země i jednotlivce a subjekty, kteří jsou s těmito představiteli spojeni nebo jsou jimi přímo či nepřímo ovládáni. Nelze přitom vyloučit, že ředitelé určitých podniků mohou být předmětem omezujících opatření přijatých na základě článků 60 ES a 301 ES, je-li prokázáno, že jsou spojeni s vedoucími představiteli daných třetích zemí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. března 2012, Tay Za v. Rada, C‑376/10 P, EU:C:2012:138, body 53 a 55).
32 Nařízení č. 314/2004, jakož i sporná nařízení, která toto nařízení mění a doplňují, uvedená v bodě 25 výše, se týkají přijetí omezujících opatření vůči Republice Zimbabwe.
33 Bod 2 odůvodnění nařízení č. 314/2004 uváděl, že vzhledem k vážnému porušování lidských práv vládou této země bylo nutné zachovat omezující opatření uložená již v únoru 2002.
34 Dotčená omezující opatření měla za následek zmrazení všech finančních prostředků a hospodářských zdrojů osob, které spadaly do kategorií uvedených v článku 6 nařízení č. 314/2004. Jednalo se o členy zimbabwské vlády, fyzické nebo právnické osoby a subjekty spojené s uvedenými členy.
35 V projednávaném případě z přílohy nařízení č. 77/2009 vyplývá, že jméno prvního žalobce bylo zařazeno do seznamu fyzických nebo právnických osob a subjektů podle článku 6 nařízení č. 314/2004 z toho důvodu, že měl „[silné vazby] na vládu Zimbabwe“ a že „[p]oskytoval finanční i jinou podporu režimu, a to i prostřednictvím svých společností“ (viz bod 5 výše). Toto zařazení bylo provedeno v rámci pravomoci svěřené Komisi podle čl. 11 písm. b) uvedeného nařízení a po přijetí společného postoje 2009/68.
36 Jak tvrdí Rada a Komise, toto odůvodnění přesně odpovídá pojmu osoba „spojená“ s vedoucími představiteli země, na kterou se vztahují omezující opatření. Vzhledem k cílům omezujících opatření, které spočívají v zamezení jakékoli podpory poskytované dané vládě, musí pojem „spojený“ totiž také zahrnovat osoby provádějící činnost popsanou v bodě 35 výše. Zařazení jména prvního žalobce na základě nařízení č. 77/2009 do seznamu fyzických nebo právnických osob a subjektů podle článku 6 nařízení č. 314/2004 tudíž oprávněně vychází z článků 60 ES a 301 ES, jež jsou základem posledně uvedeného nařízení.
37 Tento závěr platí i ve vztahu k právnickým osobám, jejichž obchodní firmy jsou zařazeny na seznam osob uvedených v článku 6 nařízení č. 314/2004 a jejichž vlastníkem je první žalobce. Jak tvrdí Rada, možnost přijmout omezující opatření vůči jakékoli právnické osobě, jejímž vlastníkem je fyzická osoba spojená s vedoucími představiteli dotyčné země, je totiž zjevnou podmínkou účinnosti těchto opatření. Vzhledem k tomu, že obchodní firmy druhé a třetí žalobkyně byly do dotčených seznamů zařazeny z toho důvodu, že jejich vlastníkem je první žalobce, toto zařazení se tak platně zakládá na článcích 60 ES a 301 ES. Totéž platí pro zařazení názvu Breco International, jež je podloženo stejným důvodem, takže nařízení č. 314/2004 bylo platně založeno na uvedených článcích v rozsahu, v němž se na něj vztahují.
38 V souvislosti s právním základem, ze kterého vychází zařazení jména a obchodních firem prvních třech žalobců a názvu Breco International do seznamu osob uvedených v článku 6 nařízení č. 314/2004, nelze tedy konstatovat žádné pochybení.
39 Ostatně vzhledem k tomu, že argumentaci žalobců, podle které je nelze na základě jejich jednání považovat za osoby spojené se zimbabwskou vládou, je možné vykládat jako tvrzení, že nejsou osobami spojenými s uvedenou vládou ve smyslu článku 6 nařízení č. 314/2004, jak je vykládáno v bodě 34 výše, splývá taková argumentace se žalobním důvodem vycházejícím z údajných nesprávných posouzení skutkového stavu, který bude zkoumán v bodech 65 až 94 níže.
K údajnému porušení podstatných formálních náležitostí
40 Žalobci tvrdí, že akty, na základě kterých bylo jejich jméno a obchodní firmy, jakož i název Breco International zařazeny do seznamu osob uvedených v článku 6 nařízení č. 314/2004, neobsahují specifické a konkrétní odůvodnění, které by jim umožnilo posoudit opodstatněnost těchto zařazení s ohledem na příslušné zákonné podmínky, a tudíž ani zpochybnit jejich platnost. Podle jejich názoru jim přitom odůvodnění dotčených aktů mělo být poskytnuto v okamžiku jejich přijetí, přičemž takové opomenutí nelze v průběhu řízení zhojit. V každém případě jim příslušné důkazy měly být poskytnuty před prvním prodloužením jejich zařazení a být spojeny s možností jejich vyslechnutí. Žalobci tvrdí, že neměli právo na žádný z těchto důkazů, jelikož korespondence s Radou se omezovala na procesní otázky.
41 Touto argumentací žalobci předkládají dva žalobní důvody. První vychází z údajné absence odůvodnění a druhý z porušení jejich práva na obhajobu z důvodu neposkytnutí důkazů shromážděných v jejich neprospěch, jakož i nemožnosti uplatnit své argumenty před Radou a Komisí. Toto údajné porušení práva být vyslechnut rovněž podle jejich názoru ohrozilo jejich právo na účinnou soudní ochranu.
[omissis]
41 K údajnému porušení práva být vyslechnut
48 S ohledem na moment překvapení nezbytný v případě opatření o zmrazení finančních prostředků (viz bod 45 výše), nevyžaduje podle ustálené judikatury právo být vyslechnut, které musí být dodrženo v oblasti omezujících opatření, aby unijní orgány před prvotním zařazením jména osoby nebo obchodní firmy či názvu subjektu do seznamu těch, jimž se ukládají omezující opatření, sdělily důvody tohoto zařazení dotčené osobě nebo subjektu (viz rozsudek ze dne 4. února 2014, Syrian Lebanese Commercial Bank v. Rada, T‑174/12 a T‑80/13, EU:T:2014:52, bod 137 a citovaná judikatura), ani aby Rada z vlastního podnětu vyslechla tuto osobu nebo subjekt (rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, T‑390/08, EU:T:2009:401, body 93 a 98).
49 Pokud však Rada prvotně zmrazila finanční prostředky na dobu určitou, musí v zásadě dotčeným osobám poskytnout možnost, aby byly vyslechnuty před prodloužením platnosti tohoto opatření. Akty, jimiž se prodlužuje platnost takového opatření, již totiž nemusí nutně těžit z momentu překvapení, aby byly účinné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. března 2014, Al Assad v. Rada, T‑202/12, EU:T:2014:113, bod 70).
50 I když je pravda, že pokud, jako v projednávaném případě (viz body 43 až 46 výše), byly dotčené osobě sděleny dostatečně přesné informace, jež jí umožňovaly užitečně vyjádřit své stanovisko k důkazům shromážděným dotyčnými orgány v její neprospěch, neznamená dodržení práva na obhajobu povinnost těchto orgánů spontánně poskytnout přístup k dokumentům v jejich spise, nic to však nemění na tom, že na žádost dotčené osoby jsou uvedené orgány povinny poskytnout přístup ke všem nedůvěrným správním dokumentům týkajícím se dotčeného opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, T‑390/08, EU:T:2009:401, bod 97).
51 Kromě toho právo být vyslechnut před přijetím aktů, jimiž se ponechávají v platnosti omezující opatření vůči osobám, na které se tato opatření již vztahují, předpokládá, že Rada shromáždila v neprospěch těchto osob nové důkazy (rozsudek ze dne 12. března 2014, Al Assad v. Rada, T‑202/12, EU:T:2014:113, bod 71).
52 V projednávané věci ze spisu vyplývá, že dne 5. února 2009 zaslal právní zástupce prvního žalobce Komisi žádost o přístup k dokumentům, o které se opírá prvotní zařazení jména tohoto žalobce podle nařízení č. 77/2009 do seznamu osob uvedených v článku 6 nařízení č. 314/2004. Tato žádost byla sepsána na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331). Dopisem ze dne 5. března 2009 Komise potvrdila, že má k dispozici dva dokumenty, jichž se týká tato žádost. Konkrétně uvedla, že má dva dokumenty pocházející ze systému „evropské korespondence“ (COREU) obsahující informace o zařazení jména prvního žalobce a obchodních firem společností vlastněných tímto žalobcem do seznamu osob uvedených v článku 6 nařízení č. 314/2004. K těmto dokumentům však odepřela přístup na základě čl. 4 odst. 1 písm. a) třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, jež se týká ochrany veřejného zájmu v souvislosti s mezinárodními vztahy.
53 Dopisem ze dne 9. března 2009 byla podána „potvrzující žádost“, tentokrát jménem prvního žalobce a šestnácti společností, včetně druhé a třetí žalobkyně, jakož i Breco International. Dopisem ze dne 3. července 2009 Komise odepřela přístup k těmto dokumentům s odvoláním na stejný důvod, kterým odůvodnila původní odepření přístupu.
54 Kromě toho dopisem ze dne 6. června 2012 zaslal první žalobce Radě žádost o přístup k informacím, jež se týkaly zařazení jeho jména, jakož i obchodních firem několika jeho společností, včetně druhé a třetí žalobkyně, jakož i Breco International, do seznamu osob uvedených v článku 6 nařízení č. 314/2004. Tato žádost byla sepsána na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 2000, L 8, s. 1; Zvl. vyd. 13/26, s. 102). Dopisem ze dne 18. září 2012 odpověděla Rada zasláním čtyř dokumentů, jež její generální sekretariát adresoval delegacím členských států. Tyto dokumenty v podstatě obsahují informace o totožnosti prvních třech žalobců a Breco International. Jeden z těchto dokumentů, nadepsaný „Coreu SZBP/0053/09“, se týká uložení omezujících opatření vůči prvnímu žalobci federálními orgány Spojených států amerických z důvodu finanční podpory, kterou poskytoval zimbabwské vládě prostřednictvím sítě svých společností. Je v něm rovněž uvedeno, že první žalobce je spojený s ministrem této vlády, jakož i prezidentem Zimbabwe, Robertem Mugabem.
55 Z těchto skutečností vyplývá, že první tři žalobci a Breco International se obrátili na Komisi nejpozději dne 9. března 2009 se žádostí o přístup k dokumentům, na základě kterých bylo zařazeno jméno a obchodní firmy prvním třech žalobců a název Breco International do seznamu osob uvedených v článku 6 nařízení č. 314/2004. Komise však, jako autor jak nařízení č. 77/2009, na základě kterého byly jméno a obchodní firmy či název žalobců zařazeny do dotčených seznamů, tak nařízení č. 173/2010 a nařízení č. 174/2011, této žádosti nevyhověla.
56 Pro případ, že by toto nevyhovění žádosti mohlo být považováno za skutečnost bránící prvním třem žalobcům užitečně vyjádřit své stanovisko k opatření, které tento orgán vůči nim přijal, je třeba ještě posoudit, zda vzhledem k okolnostem projednávaného případu tato skutečnost v každém případě představuje pouze pochybení bez následků, neboť žalobci by nemohli lépe zajistit svou obhajobu, kdyby k ní nedošlo (rozsudek ze dne 4. února 2014, Syrian Lebanese Commercial Bank v. Rada, T‑174/12 a T‑80/13, EU:T:2014:52, bod 146).
57 V tomto ohledu je třeba uvést, že žalobci podle svého vyjádření předložili dne 19. února 2009 Foreign & Commonwealth Office (FCO, Úřad pro zahraniční věci a věci Commonwealthu, Spojené království), na základě zákona Freedom of Information Act 2000 (zákon z roku 2000 o svobodě informací), žádost o přístup k dokumentům týkajícím se zařazení jména a obchodních firem prvních tří žalobců a názvu Breco International do seznamu osob uvedených v článku 6 nařízení č. 314/2004. V odpověď na tuto žádost poskytl FCO dne 2. června 2009 seznam 17 dokumentů, jakož i kopie dvou dalších dokumentů, přičemž všechny tyto dokumenty byly veřejně přístupné. Mezi tyto dokumenty patří zpráva expertní skupiny o nedovoleném využívání přírodních zdrojů a dalších forem bohatství Demokratické republiky Kongo (dále jen „expertní skupina“), ze dne 8. října 2002, vyhotovená pod záštitou Rady bezpečnosti Organizace spojených národů (OSN) (dále jen „zpráva ze dne 8. října 2002“), soubor novinových článků o prvním žalobci a několik internetových odkazů na informace o uvedených společnostech.
58 Mimoto po přijetí rozhodnutí 2011/101 a nařízení č. 174/2011 předložil první žalobce dne 4. listopadu 2011 FCO novou žádost o dokumenty týkající se jeho zařazení do seznamu osob uvedených v článku 6 nařízení č. 314/2004. V odpověď na tuto žádost FCO poskytl prvnímu žalobci seznam patnácti dokumentů, včetně zejména zprávy ze dne 8. října 2002 a souboru novinových článků.
59 Je třeba rovněž uvést, jak připomíná Rada, že Komise informovala prvního žalobce o zařazení jeho jména na seznam osob uvedených v článku 6 nařízení č. 314/2004 dopisem ze dne 27. ledna 2009 a vyzvala ho dopisem ze dne 18. prosince 2009, aby předložil Radě své vyjádření a případnou žádost o vyškrtnutí ze seznamu. Kromě toho se první žalobce obrátil dopisy ze dne 26. října a 26. listopadu 2009 a ze dne 21. ledna a 10. února 2010 na všechny členy Rady, ve kterých se vyjádřil k zařazení svého jména, jakož i obchodních firem svých společností do dotčených seznamů. Dopisem ze dne 16. února 2010 Rada odmítla argumenty prvního žalobce s odvoláním zejména na informace vyplývající z druhé zprávy, vyhotovené pod záštitou OSN expertní skupinou dne 15. října 2003 (dále jen „zpráva ze dne 15. října 2003“). Rada informovala prvního žalobce, že dotčená zařazení se ponechávají v platnosti v souladu s rozhodnutím 2010/92. První žalobce na tento dopis odpověděl dopisem ze dne 19. dubna 2010, na který Rada odpověděla dopisem ze dne 7. června 2010. A konečně dopisem ze dne 13. května 2011 první žalobce předložil své vyjádření vysokému představiteli Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku a obdržel ze strany Evropské služby pro vnější činnost odpověď ze dne 29. června 2011. Kromě toho v odpověď na dva dopisy prvního žalobce ze dne 11. října a 3. listopadu 2011 Rada tomuto žalobci dopisem ze dne 9. listopadu 2011 připomněla, že ji mohl kdykoli předložit dokumenty podloženou žádost o přezkum omezujících opatření.
60 Zaprvé z výše uvedeného vyplývá, že první tři žalobci, jakož i Breco International měli prostřednictvím FCO přístup k souboru dokumentů tvořících podstatnou část důkazů a informací, na kterých bylo založeno jejich zařazení do seznamu osob uvedených v článku 6 nařízení č. 314/2004. Žalobci totiž v bodech 52.3 a 55 návrhu opakovaně tvrdí, že zařazení jména a obchodních firem prvních třech žalobců a názvu Breco International do dotčených seznamů bylo provedeno z podnětu Spojeného království a že je nepravděpodobné, že by Rada nebo Komise měly k dispozici další dokumenty než ty, které jim poskytl FCO. Rada pak uvádí, že dokumenty, které žalobci získali od FCO tvoří podstatnou část důkazů, k nimž bylo přihlédnuto.
61 Zadruhé z toho vyplývá, že první tři žalobci a Breco International si poté, co získali přístup k těmto dokumentům, vytvořili a udržovali stálý kontakt s Radou, jenž se týkal základních otázek souvisejících se zařazením jejich jména, obchodních firem a názvu do seznamu osob uvedených v článku 6 nařízení č. 314/2004 a jejich ponechání na tomto seznamu.
62 S ohledem na tyto úvahy je třeba konstatovat, že okolnost, že Komise odepřela prvním třem žalobcům přístup k dokumentům, o něž se opíralo zařazení jejich jména, obchodních firem a názvu do seznamu osob uvedených v článku 6 nařízení č. 314/2004, nevedla k porušení jejich práva na obhajobu. Toto odepření přístupu jim totiž nebránilo vyjádřit své stanovisko poté, co se seznámili se souborem dokumentů, jež oni sami považují za dokumenty tvořící podstatnou část informací, ke kterým dotyčné orgány přihlédly za účelem odůvodnění, které se ostatně nezměnilo po celou dobu trvání tohoto zařazení. Kromě toho vzhledem k posouzením uvedeným v bodě 20 výše, ze kterých vyplývá, že obchodní firma čtvrté žalobkyně nebyla do dotčených seznamů zařazena, nelze konstatovat, že došlo k porušení práva na obhajobu čtvrté žalobkyně.
[omissis]
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (osmý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) John Arnold Bredenkamp, Echo Delta (Holdings) PCC Ltd, Scottlee Holdings (Private), Ltd a Fodya (Private) Ltd nahradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie a Evropskou komisí.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 21. července 2016.
Podpisy.