STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

PEDRA CRUZ VILLALÓNA

přednesené dne 15. listopadu 2012(1)

Věc C‑103/11 P

Evropská komise

proti

Systran SA a Systran Luxembourg SA

„Kasační opravný prostředek – Veřejné zakázky Unie – Vyhlášení veřejné zakázky týkající se údržby a lingvistického posílení počítačového programu – Počítačový program automatického překladu Komise – Sdělení zdrojového kódu bez svolení autora – Porušení autorského práva – Nedovolené zpřístupnění know‑how – Mimosmluvní odpovědnost – Smluvní odpovědnost – Pravomoc soudu Unie – Povaha sporu – Protiprávnost – Dostatečně závažné porušení – Skutečná a určitá škoda – Příčinná souvislost – Přetržení příčinné souvislosti – Paušální vyčíslení výše škody“

1.        V projednávané věci v prvé řadě vzniká problém vymezení sporů ze smluv a mimosmluvních věcí, a tedy v daném případě věcné příslušnosti soudu Unie, z čehož vyplývá doposud neřešená otázka vertikální dělby příslušnosti mezi soudem Unie a vnitrostátními soudy. Podle mého názoru se jedná především o vymezení postupů, podle nichž musí soud Unie při dodržení zásady svěřených pravomocí rozhodnout o své příslušnosti k projednání žaloby o mimosmluvní odpovědnosti, v rámci níž je vznášena námitka nepříslušnosti spočívající ve smluvní povaze sporu.

2.        K Soudnímu dvoru byl v daném případě Evropskou komisí podán kasační opravný prostředek proti rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 16. prosince 2010, Systran a Systran Luxembourg v. Komise (T‑19/07, Sb. rozh. s. II‑6083, dále jen „napadený rozsudek“), jímž bylo Evropské unii uloženo uhradit společnosti Systran SA(2) paušální částku 12 001 000 eur jako náhradu škody způsobené Komisí porušením autorských práv a zásahem do know‑how, jež má na verzi Unix programu Systran.

3.        Tribunál měl zejména za to, že se Komise tím, že si přisvojila právo zahájit bez předběžného svolení společností skupiny Systran nabídkové řízení na provedení údržby a lingvistického posílení svého systému automatického překladu, v daném případě verze EC‑Systran Unix programu Systran, dopustila protiprávního jednání s ohledem na obecné zásady společné právním řádům členských států (bod 261 napadeného rozsudku), neboť uvedené nabídkové řízení zahrnovalo zpřístupnění třetím osobám a změny prvků verze Systran Unix uvedeného programu v rozporu s autorskými právy a ochranou know‑how uvedených společností.

4.        Úvodem je třeba uvést, že kdyby měl Soudní dvůr, jak ho k tomu vyzývám, dospět k závěru, že se sporem Komise se Systran SA a se Systran Luxembourg SA (dále jen „Systran Luxembourg“) musí v prvé řadě zabývat a případně ho rozhodnout příslušné vnitrostátní soudy, a že tedy Tribunál nebyl k rozhodování uvedeného sporu příslušný, nebylo by třeba se zabývat důvody kasačního opravného prostředku uplatňovanými Komisí. Nicméně pro případ, že by se Soudní dvůr ohledně tohoto prvního základního bodu neřídil mým názorem, budu se zabývat ostatními důvody kasačního opravného prostředku, aby byly objasněny všechny aspekty tohoto případu.

5.        Je třeba v tomto ohledu zdůraznit, že Komise především ve svých ostatních důvodech kasačního opravného prostředku zpochybňuje posouzení Tribunálem tří podmínek mimosmluvní odpovědnosti Unie vyžadovaných ustálenou judikaturou, tj. shledání protiprávnosti jejího jednání, jakož i existence hmotné a nehmotné škody jím způsobené a existence přímé příčinné souvislosti mezi tímto protiprávním jednáním a uvedenou škodou. Ačkoli tyto tři neměnné podmínky musejí být splněny kumulativně, aby mohlo být přiznáno právo na odškodnění, zdá se mi přesto vhodné se jimi zabývat postupně v mezích důvodů kasačního opravného prostředku vznesených Komisí, abychom se přesvědčili, že se Tribunál skutečně ujistil, že byly jasně a nepochybně splněny.

6.        Jeví se mi taktéž vhodné již nyní uvést, že vzhledem k důvodům kasačního opravného prostředku nebude nezbytné se zabývat ostatními problémy nepřímo nastolenými v tomto sporu týkajícími se zejména příslušnosti soudu Unie a vnitrostátních soudů řešit žaloby na porušení práva směřující proti orgánům, institucím nebo jiným subjektům Unie(3) nebo praxe zadávání veřejných zakázek na vývoj a údržbu výpočetní techniky orgánů, institucí nebo jiných subjektů Unie(4).

I –    Skutečnosti předcházející sporu

7.        Doktor Toma, předseda správní rady americké společnosti World Translation Center Inc. (dále jen „WTC“) usazené v La Jolla v Kalifornii (Spojené státy americké), vytvořil v roce 1968 program pro automatizovaný překlad nazvaný „Systran“ (SYStem TRANslation).

8.        Dne 22. prosince 1975 uzavřela Komise s WTC první smlouvu o instalaci a vývoji programu Systran pro dvojici jazyků angličtina-francouzština a počáteční vývoj programu pro dvojici francouzština-angličtina.

9.        Smluvní vztahy mezi Komisí a WTC pak pokračovaly v letech 1976 a 1987, aby tak byl vyvinut systém automatizovaného překladu fungující v prostředí Mainframe nazvaný „EC‑Systran Mainframe“ složený z jádra, jazykových procedur a slovníků pro devět párů jazyků Unie.

10.      Roku 1985 převzala francouzská společnost Gachot společnosti skupiny WTC vlastnící technologii Systran a Mainframe verzi programu Systran. Společnost Gachot následně změnila své jméno na Systran SA.

11.      Dne 4. srpna 1987 společnost Systran a Komise uzavřely „smlouvu o spolupráci“ týkající se společné organizace vývoje a vylepšení systému překladu Systran pro stávající a budoucí úřední jazyky Evropského společenství, jakož i jeho použití.

12.      Dne 11. prosince 1991 Komise ukončila smlouvu o spolupráci uzavřenou se společností Systran.

13.      Dne 22. prosince 1997 uzavřely společnost Systran a Komise první ze série čtyř smluv o migraci, jejichž předmětem bylo zajištění fungování programu EC‑Systran Mainframe v prostředích Unix a Windows.

14.      Dne 4. října 2003 vyhlásila Komise veřejnou zakázku na údržbu a lingvistické posílení systému automatizovaného překladu.

15.      Dopisem ze dne 31. října 2003 společnost Systran v podstatě Komisi sdělila, že práce uvedené v nabídkovém řízení mohly porušit její práva duševního vlastnictví, a vyzvala ji, aby se k tomuto vyjádřila. Společnost Systran uvedla, že se za těchto okolností nemůže nabídkového řízení zúčastnit.

16.      Dopisem ze dne 17. listopadu 2003 Komise odpověděla, že uvedené práce podle ní nemohou porušit práva duševního vlastnictví společnosti Systran.

17.      Na základě tohoto nabídkového řízení byly zadány pouze dvě z celkových osmi položek, které byly předmětem uvedeného řízení, v daném případě společnosti Gosselies SA(5).

II – Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek

18.      Za těchto okolností společnosti Systran a Systran Luxembourg(6) podaly návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 25. ledna 2007 žalobu, kterou se domáhaly, aby tento zaprvé nařídil okamžité ukončení porušování práv a nedovolené zpřístupnění know‑how, jehož se měla dopouštět Komise, zadruhé nařídil zabavení veškerých nosičů v držení Komise a společnosti Gosselies, na kterých jsou zaznamenány počítačové aplikace vyvinuté touto společností na základě verzí EC‑Systran Unix a Systran Unix za porušení práv žalobkyň, a jejich předání společnosti Systran, či alespoň jejich zničení pod dohledem, zatřetí uložil Komisi, aby společnosti Systran Luxembourg zaplatila částku alespoň 1 170 328 eur a společnosti Systran navíc částku alespoň 48 804 000 eur, začtvrté nařídil zveřejnění budoucího rozhodnutí Tribunálu na náklady Komise v odborném tisku a na specializovaných internetových stránkách podle výběru žalobkyň a konečně zapáté uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

19.      Tribunál nejprve zamítl námitky nepřípustnosti žaloby na náhradu škody vznesené Komisí (body 52 až 125 napadeného rozsudku). Měl v prvé řadě za to, že po posouzení žádosti žalobkyň a různých důkazů předložených stranami nebylo možné mít za to, že spor byl smluvní povahy, a že tedy nemohl dospět k závěru o své nepříslušnosti daný spor rozhodovat (body 57 až 104 napadeného rozsudku). Dále pak jako nepodloženou zamítl námitku nejasnosti žaloby (body 107 až 111 napadeného rozsudku). A konečně zatřetí zamítl námitku nepřípustnosti založenou na jeho nepříslušnosti ke konstatování porušení práva v rámci žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti poté, co shledal, že porušení práva bylo uplatňováno pouze za tím účelem, aby bylo jednání Komise kvalifikováno jako protiprávní v rámci žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti, k jejímuž projednání je příslušný, a že žádné řízení před vnitrostátními soudy by nemohlo vést k náhradě tvrzené škody (body 113 až 117 napadeného rozsudku).

20.      Tribunál dále zamítl námitky nepřípustnosti návrhových žádání, aby Komisi nařídil neprodlené ukončení porušování práv a zpřístupnění, zabavení určitých počítačových dat nebo jejich zničení Komisí a společností Gosselies a zveřejnění rozhodnutí, které bude vydáno, na náklady Komise v odborném tisku a na specializovaných internetových stránkách (body 118 až 125 napadeného rozsudku).

21.      Meritorně se Tribunál postupně zabýval právy uplatňovanými žalobkyněmi a protiprávností napadeného chování Komise (body 127 až 261 napadeného rozsudku), újmou utrpěnou žalobkyněmi a příčinnou souvislostí mezi tvrzenými škodami a uplatňovaným protiprávním jednáním (body 262 až 326 tohoto rozsudku), dále též různými opatřeními jinými než náhrada škody požadovaná žalobkyněmi v jejich návrhových žádáních (body 327 až 332 uvedeného rozsudku).

22.      Vzhledem k neexistenci příčinné souvislosti mezi napadeným chováním Komise a škodami uplatňovanými společností Systran Luxembourg Tribunál zamítl nárok na náhradu škody předložený uvedenou společností (body 264 až 267 napadeného rozsudku). Ze stejných důvodů taktéž zamítl žalobu na náhradu škody za znehodnocení akcií společnosti Systran Luxembourg předloženou společností Systran (body 283 a 284 napadeného rozsudku). Naopak uznal, že chování Komise způsobilo společnosti Systran finanční ztrátu vyplývající ze ztráty hodnoty jejích nehmotných aktiv, jejichž hodnota byla paušálně stanovena na 12 milionů eur, a nemajetkovou újmu stanovenou na 1 000 eur (body 285 až 326 napadeného rozsudku).

III – Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastnic řízení

23.      Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 4. března 2011 podala Komise tento kasační opravný prostředek.

24.      Účastnice řízení přednesly své argumenty při jednání, které se konalo dne 19. dubna 2012.

25.      Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        prohlásil kasační opravný prostředek za přípustný a opodstatněný,

–        zrušil napadený rozsudek, kterým bylo částečně vyhověno žalobě na náhradu škody podané proti Komisi, a v návaznosti na to rozhodnul s konečnou platností o zamítnutí žaloby z důvodu, že je nepřípustná či neopodstatněná, a

–        uložil společnostem Systran a Systran Luxembourg náhradu všech nákladů řízení, které jim i Komisi vznikly.

26.      Společnosti Systran a Systran Luxembourg navrhují, aby Soudní dvůr:

–        zamítl kasační opravný prostředek Komise,

–        potvrdil napadený rozsudek a

–        uložil Komisi náhradu veškerých nákladů řízení.

IV – Důvody kasačního opravného prostředku

27.      Komise uplatnila osm důvodů kasačního opravného prostředku. První z nich spočíval v nepříslušnosti Tribunálu, který zjevně chybně a rozporuplně dovodil, že spor nebyl smluvní povahy. Druhý důvod spočíval v porušení práva na obhajobu a nerespektování pravidel pro provádění důkazů. Svým třetím důvodem kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil nepřesného uplatnění pravidel autorského práva vztahujících se k vlastnictví práv, jichž se společnost Systran dovolává. Svým čtvrtým a pátým důvodem kasačního opravného prostředku Komise prosazuje, že se Tribunál dopustil zjevně nesprávného posouzení protiprávnosti nebo nesprávnosti jejího chování a dostatečně konkrétní povahy jejího údajného pochybení. Svým šestým důvodem kasačního opravného prostředku Komise namítá, že Tribunál jednak nesprávně vyložil výjimku podle čl. 5 směrnice 91/250/EHS Rady ze dne 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů(7) a jednak nedostatečně odůvodnil svůj rozsudek, pokud jde o výjimku podle článku 6 uvedené směrnice. Sedmý důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení při hodnocení, zda je dána „dostatečně přímá“ příčinná souvislost mezi vytýkaným pochybením a tvrzenou škodou. A konečně osmý důvod kasačního opravného prostředku je založen na nesprávném právním posouzení při stanovení výše náhrady škody na 12 001 000 eur.

V –    K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku

A –    Shrnutí argumentace Komise

28.      V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise zejména tvrdí, že její spor se společnostmi Systran a Systran Luxembourg patří nikoli mezi věci mimosmluvní odpovědnosti, ale vzhledem k různým smlouvám, jež uzavřela s těmito společnostmi v letech 1975 a 2002, jakož i jiným smluvním dokumentům, jako je určitá korespondence a dopisy o přijetí, mezi věci smluvní odpovědnosti. Tribunál se tedy dopustil zjevně nesprávného posouzení právní povahy sporu, a v důsledku toho nerespektoval svá vlastní pravidla příslušnosti(8).

29.      V prvé řadě tvrdí, že Tribunál nesprávně vyložil rozsudek ze dne 20. května 2009, Guigard v. Komise(9). Ačkoli uznává, že porušení autorských práv může vést k žalobě na mimosmluvní odpovědnost, domnívá se, že tento spor takovémuto případu neodpovídá, neboť se účastnice řízení dohodly na převodu nebo udělení předmětných práv v daném případě.

30.      Komise se následně snaží prokázat opodstatněnost svého tvrzení a pouští se do rozboru předmětných smluv, jejich právní povahy a jejich ustanovení, jakož i práv, jež jí z nich vyplývají. Dovozuje z toho, že jelikož Tribunál nezjistil přesný rozsah užívacích práv, jež měla k programu EC‑Systran Unix, dopustil se zkreslení uvedených smluv, což ho vedlo k nesprávnému posouzení povahy sporu.

31.      Komise se konečně dovolává porušení výkladových pravidel smluv, neboť Tribunál nemohl vykládat smlouvy o migraci, a zejména jejich článek 13, tak, že jí z nich nevyplývají žádná práva. Tvrdí rovněž, že Tribunál pochybil, když dospěl k závěru, že jelikož společnost Systran nebyla stranou smluv o migraci, nebylo možné se jich s ohledem na zásadu relativního účinku smluv vůči ní dovolávat.

32.      Odpověď na první důvod kasačního opravného prostředku Komise ode mě vyžaduje několik předchozích úvah.

B –    Problém námitky nepříslušnosti založené na smluvní povaze sporu.

1.      Otázka vertikálního rozdělení soudní příslušnosti mezi Evropskou unií a členskými státy

33.      Nejprve musím připomenout, že v souladu s článkem 274 SFEU nejsou spory, v nichž je Unie stranou, vyňaty z pravomoci vnitrostátních soudů, „s výhradou pravomocí přiznaných Soudnímu dvoru“, tj. v souladu s judikaturou Soudního dvora s výjimkou případů, kdy tyto spory spadají do pravomoci výlučně přiznané soudu Unie(10).

34.      Článek 274 SFEU tak nastiňuje vertikální rozdělení pravomocí mezi soudy Unie a vnitrostátní soudy k projednání sporů, v nichž je Unie stranou, které se řídí zásadou svěřených pravomocí nebo přesněji řečeno je určeno různými ustanoveními Smlouvy o fungování EU stanovícími výlučnou věcnou příslušnost soudů unie.

35.      Navíc v souladu s ustálenou judikaturou jsou soudy Unie podle článku 268 SFEU a čl. 340 druhého a třetího pododstavce SFEU(11), jakož i podle čl. 41 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie výlučně příslušné zejména k projednávání sporů o náhradu škody způsobené orgány Unie nebo jejich zaměstnanci při výkonu jejich funkcí.

36.      A konečně na základě článku 272 SFEU jsou soudy Unie příslušné(12) rozhodovat na základě rozhodčí doložky obsažené ve veřejnoprávní nebo soukromoprávní smlouvě uzavřené Unií nebo na její účet(13).

37.      Z článku 272 SFEU ve spojení s článkem 274 SFEU, článkem 268 SFEU a čl. 340 prvním a druhým pododstavcem SFEU tak vyplývá, že pokud se fyzická nebo právnická osoba dovolává odpovědnosti Unie, je s výjimkou případných doložek o soudní příslušnosti tato příslušnost bezprostředně určena smluvní nebo mimosmluvní povahou sporu. Jinými slovy jsou vnitrostátní soudy zásadně příslušné k řešení sporů ze smluv, s výjimkou případů rozhodčích doložek o příslušnosti soudu Unie. Soud Unie je výlučně příslušný k řešení sporů mimosmluvní povahy.

38.      Jak vyplývá z předcházejícího připomenutí, je tedy otázka smluvní a mimosmluvní povahy daného sporu určující z hlediska otázky vertikálního rozdělení příslušnosti mezi vnitrostátní soudy a soudy Unie(14), a ze své podstaty tak zdaleka přesahuje otázku vymezení smluvní a mimosmluvní soudní agendy v právních řádech členských států.

2.      Otázka určení rozhodného práva: článek 340 SFEU

39.      Určení smluvní nebo mimosmluvní povahy sporu, v němž je Unie stranou, však není zásadní pouze proto, že podmiňuje soudní příslušnost Unie nebo členských států. Stejně zásadní je rovněž, pokud jde o rozhodné právo, s bezprostředními důsledky pro odpověď na výjimku založenou na smluvní povaze uvedeného sporu.

40.      Z článku 340 prvního pododstavce SFEU vyplývá, že v případě sporu smluvní povahy se odpovědnost Unie „řídí právem rozhodným pro příslušnou smlouvu“. Naopak, pokud jde o mimosmluvní odpovědnost, musí Unie podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU škodu nahradit „v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států“.

41.      Pokud je spor smluvní povahy, užije se hmotné právo podle samotných ustanovení smlouvy. Je to zejména smluvní právo, čím se budou řídit vzájemná práva a povinnosti stran smlouvy a co určí na tuto smlouvu aplikovatelné právní předpisy a konečně soud příslušný k řešení s uvedenou smlouvou souvisejících sporů v souladu jak s právem rozhodným pro smlouvu, tak se smluvním právem(15).

42.      Naopak, pokud je spor mimosmluvní povahy, je právo, podle něhož bude možné posoudit nárok na náhradu škody, tvořeno pouze obecnými zásadami společnými právním řádům členských států, jak stanoví čl. 340 druhý pododstavec SFEU. To znamená, že soud Unie bude moci rozhodovat pouze na základě uvedených zásad, že se jinými slovy nebude moci opřít o jakékoli jiné právo a že nebude mít pravomoc aplikovat případné právo těchto smluv, jak smluvní právo, tak právo pro tyto smlouvy rozhodné. Tato situace nicméně není sama o sobě ničím překvapujícím v kontextu žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti, která z povahy věci není založena na žádném relevantním smluvním ujednání dostatečně úzce se sporem souvisejícím.

C –    Jak postupovat v případě námitky nepříslušnosti založené na smluvní povaze sporu?

43.      Spor mimosmluvní povahy se a priori jeví jako spor účastníků, mezi nimiž neexistuje žádný relevantní smluvní vztah, tj. smluvní vztah související s předmětem sporu.

44.      Pokud se tedy zdá, že spor odpovídající tomuto schématu nelze vyřešit bez zkoumání obsahu a smyslu smluvních vztahů spojujících účastníky, a že tedy „smluvní právo“ musí být pro účely tohoto rozhodování vzato v úvahu, zdá se zřejmé, že se tento spor stává v prvé řadě a ze zásady sporem „smluvní povahy“. Musí tedy být jako takový zkoumán, a to alespoň zpočátku, s tím, že nic nebrání tomu, aby byl poté na základě tohoto zkoumání soudem příslušným ve věcech smluvní odpovědnosti postoupen soudu příslušnému k řešení žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti. Nemělo by se totiž zapomínat, že pro vyhovění námitce nepříslušnosti spočívající ve smluvní povaze sporu, nemůže být vyžadován závěr o neexistenci jakéhokoli jednání, jež by mohlo vést k deliktní odpovědnosti, ale pouze závěr o existenci smluvního kontextu vykazujícího výše popsané vlastnosti.

45.      To všechno znamená, že námitka nepříslušnosti, formálně vznesená žalovaným vůči žalobě na určení mimosmluvní odpovědnosti, dovolávající se existence smluvního vztahu mezi stranami sporu vztahujícího se k předmětu sporu, nemůže být posuzována jako jakákoli jiná námitka, ale měla by být považována spíše za otázku tak říkajíc kvalifikovanou, jež by měla být řešena předběžně a přednostně.

46.      Opačná logika, podle níž by mělo mít v daném případě přednost posouzení mimosmluvní odpovědnosti v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států, nemůže být naopak dost dobře přijata. Soud Unie se totiž nemůže nárokem na náhradu škody zabývat na základě mimosmluvní odpovědnosti bez ohledu na právo, jež prima facie strany zavazuje, aniž se ujistí, že je příslušný o něm rozhodovat, a musí tak nejprve zamítnout případnou námitku spočívající ve smluvní povaze sporu.

47.      Závěrem lze říci, že existence či neexistence „smluvního práva“ upravujícího vztahy mezi stranami řízení o žalobě na určení mimosmluvní odpovědnosti musí být podle mého názoru vzhledem k pravomocem svěřeným Smlouvou soudu Unie logicky řešena předběžně a přednostně.

48.      Ještě je třeba určit předmět a intenzitu tohoto předběžného zkoumání za takovýchto okolností a k těmto konkrétním účelům.

49.      Jednoduše řečeno to znamená, že pokud je mu předložena žaloba na určení mimosmluvní odpovědnosti, vůči níž je namítána smluvní povaha sporu, nemůže soud Unie o své příslušnosti rozhodnout poté, co věc meritorně posoudil, tj. zabýval se opodstatněností jemu předkládaných tvrzení, a to zejména ze strany účastníka řízení, jenž námitku vznesl. Musí naopak zaměřit své hodnocení pouze na zjištění existence či neexistence toho, co bych si dovolil popsat jako dostatečně intenzivní relevantní smluvní kontext, vzhledem k němuž, jak již bylo uvedeno, není dost dobře možné spor vyřešit bez zahrnutí vztahů mezi účastníky řízení(16). Smysl posouzení, jež má být provedeno, má přímé důsledky na intenzitu prováděného přezkumu.

50.      Konkrétně, soud Unie, jenž musí, aby mohl rozhodnout o své vlastní příslušnosti, určit povahu jemu předloženého sporu, může přistoupit pouze k přezkumu všech prima facie smluvních vztahů mezi účastníky řízení, a to pouze za účelem stanovení – vzhledem k předmětu sporu – existence „smluvního práva“ pro tyto vztahy umožňující mu učinit přiměřeně předvídatelný závěr, že spor nemůže být vyřešen bez podstatného zohlednění „smluvního práva“(17).

51.      Dovolte mi, abych ještě zdůraznil tento konkrétní bod. Soud Unie, jemuž byla věc předložena na základě mimosmluvní povahy sporu, který však je svou povahou smluvní, jenž se při neexistenci rozhodčí doložky nemůže zabývat obsahem smluvních vztahů, protože nemůže aplikovat právo, jímž se smluvní vztahy řídí, nemůže o své příslušnosti rozhodnout na základě opodstatněnosti nebo neopodstatněnosti nároků žalovaného. Každopádně je rozhodující, že při hodnocení své případné příslušnosti nemá překračovat rámec celkového posouzení existence dostatečně relevantního smluvního vztahu týkajícího se předmětu sporu, proto aby mohl dospět k závěru, že tento nemůže být dost dobře vyřešen, aniž byla předtím zkoumána uplatněná smluvní ujednání ve světle jejich rozhodného práva.

D –    Pochybení, jichž se Tribunál dopustil při posuzování námitky nepříslušnosti

52.      Podle mě je zjevné, že Tribunál při zkoumání prováděném v daném případě neuplatnil výše popsaný přístup, jak vyplývá z úvodních poznámek k pravomocím ve smluvní a mimosmluvní oblasti obsažených v bodech 57 až 64 napadeného rozsudku, v nichž uvádí základní rysy rozboru, jenž hodlá provést, i z odůvodnění dále uvedený rozbor rozvíjejícího (body 65 až 104 napadeného rozsudku).

53.      Pro připomenutí, poté, co uvedl relevantní ustanovení Smlouvy upravující smluvní a mimosmluvní odpovědnost Unie (body 57 až 59 napadeného rozsudku), Tribunál nejprve v bodě 60 napadeného rozsudku správně uvedl, že je pro stanovení své pravomoci na základě článku 235 ES povinen s ohledem na různé relevantní skutečnosti ve spise přezkoumat, zda žaloba na náhradu škody předložená žalobkyněmi objektivně a celkově vychází z povinností smluvní či mimosmluvní povahy, a odkázal při tom na výše uvedený rozsudek Guigard v. Komise. Tribunál uvedl skutečnosti, jimiž se při svém rozboru hodlal zabývat, a vyjmenoval, nikoli vyčerpávajícím způsobem, návrhy účastníků řízení, skutečnost vedoucí ke vzniku tvrzené škody, jakož i obsah uváděných smluvních ujednání(18).

54.      Navzdory tomuto se Tribunál následně v prvé řadě formálně zabýval žalobou na náhradu škody žalobkyň a povahou škodlivého jednání, proti němuž směřovala, v daném případě nedovoleným zpřístupněním jejich know‑how a porušení práv k programu Systran Unix (body 65 až 83 napadeného rozsudku), aby se následně zabýval „skutečnost[mi] dovolávaný[mi] Komisí na podporu existence smluvního svolení se zpřístupněním informací, které mohou podléhat ochraně autorského práva a know‑how, třetím osobám“ (body 84 až 100 napadeného rozsudku).

55.      Tento konkrétní přístup Tribunálu v napadeném rozsudku by podle mého názoru měl být Soudním dvorem přezkoumán z dvojího důvodu.

56.      Je třeba v prvé řadě konstatovat, že se Tribunál nepustil bez dalšího do předběžného rozboru situace stran sporu, aby tak určil svou vlastní příslušnost k jeho projednání. Spojením námitky nepříslušnosti s přezkumem meritorní stránky věci, nebo lépe řečeno spojením tohoto přezkumu, k němuž bylo přistoupeno již v této fázi řízení, s námitkou nepříslušnosti(19) se chtěl v prvé řadě ujistit o oprávněnosti návrhu žalobkyň s ohledem na obecné zásady společné právním řádům členských států.

57.      Až následně při rozhodování o samotné námitce nepříslušnosti se pokusil prokázat neexistenci jakéhokoli výslovného, jasného a přesného smluvního ujednání dovolujícího chování Komise, aby tak dospěl v bodě 103 napadeného rozsudku k závěru, že „dotčený spor je mimosmluvní povahy“.

58.      Jistě, a to je třeba zdůraznit, obtíž, s níž se Tribunál potýkal, byla značná a ještě narostla v souvislosti se samotnou argumentací Komise, jež se v rámci své námitky nepříslušnosti dovolávala konkrétních smluvních ujednání, aby tak zpochybnila práva žalobkyň a zároveň uplatnila ta svá.

59.      Na jednu stranu se Tribunál pustil do prokazování, že požadavky žalobkyň byly samy podloženy. Své dokazování navíc uzavřel významným konstatováním (bod 101 napadeného rozsudku), že „žalobkyně právně a fakticky dostačujícím způsobem prokázaly skutečnosti nezbytné proto, aby Tribunál mohl vykonat mimosmluvní pravomoc, která je mu přiznána Smlouvou“ (bod 101 napadeného rozsudku).

60.      Komise tedy zcela logicky chtěla, a z toho vyplývá první výtka proti postupu Tribunálu, svou námitkou nepříslušnosti v této fázi řízení nikoli popírat jakékoli zdání oprávněnosti požadavků žalobkyň, ale spíše docílit toho, aby byl při posuzování její námitky plně zohledněn velmi výrazný smluvní kontext, v jehož rámci byly tyto vznášeny, ačkoli její argumentace byla cílena na některá konkrétní ustanovení. Takto je třeba chápat důraz, s nímž se dovolávala výše uvedeného rozsudku Guigard v. Komise.

61.      Na druhou stranu, a z toho vyplývá druhá výtka proti postupu Tribunálu, se tento pustil, pokud jde o samotnou námitku vznesenou Komisí, jak již bylo zdůrazněno výše, do přezkumu zaměřeného na obsah sporu, tj. vymezený ustanoveními, jichž se dovolávala Komise, aby se tak ujistil, že uvedená smluvní ujednání nebyla s to odůvodnit napadené chování Komise, a zamítl námitku nepříslušnosti soudu Unie. Kontrola, jejíž provedení Tribunálu příslušelo v rámci jeho přezkumu námitky nepříslušnosti vznesené Komisí, se ovšem ještě nemohla týkat opodstatněnosti smluvních práv uplatňovaných Komisí.

62.      Tribunál při tom vůbec neprovedl to, k čemu jsme právě dospěli, tj. celkový přezkum smluvního kontextu sporu, který musel projednávat, aby tak určil, zda mohl být rozumně s dostatečnou jistotou učiněn závěr, že byl k projednání sporu přímo příslušný.

63.      Vzhledem k předcházejícím úvahám mám za to, že se Tribunál při zkoumání smluvních vztahů, jež byly navázány mezi Komisí a různými společnostmi ze skupiny Systran, které v průběhu času vyvinuly nebo se podílely na vývoji různých verzí programu Systran, dopustil dvojího nesprávného právního posouzení, a že se tak neprávem prohlásil za příslušný k projednávání žaloby na náhradu škody údajně způsobené společnosti Systran chováním Komise.

64.      Proto – aniž je třeba se v této fázi řízení zabývat ostatními výtkami formulovanými Komisí v rámci jejího prvního důvodu kasačního opravného prostředku – je třeba mu vyhovět a zrušit napadený rozsudek.

E –    Soudní dvůr může sám rozhodnout o námitce nepříslušnosti

65.      Zbývá posoudit důsledky navrhovaného zrušení a konkrétně určit, zda musí Soudní dvůr sám věc projednat a s konečnou platností rozhodnout o námitce nepříslušnosti vznesené Komisí v řízení v prvním stupni, nebo zda naopak musí věc vrátit Tribunálu, aby tento o námitce nepříslušnosti rozhodl.

66.      Z článku 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že je‑li kasační opravný prostředek opodstatněný, Soudní dvůr může vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí.

67.      Mám za to, že má Soudní dvůr v daném případě k dispozici informace nezbytné k tomu, aby s konečnou platností rozhodl o námitce nepříslušnosti vznesené Komisí v řízení před Tribunálem(20).

68.      Jak vyplývá z předcházejícího výkladu, spor mezi Komisí a společnostmi Systran a Systran Luxembourg vzešel z konfliktu týkajícího se především rozsahu jejich vzájemných práv k programu EC‑Systran Unix. Vzhledem k tomu, že je uvedený program produktem dlouhé spolupráce účastníků řízení, právně podložené na sebe navazujícími smlouvami o společném vývoji, údržbě a migraci zahrnujícími zejména ujednání o licenci k právům duševního vlastnictví, vznikl tedy uvedený spor ve velmi výrazném smluvním kontextu.

69.      Navíc je zde třeba zdůraznit, že jednotlivé uzavřené smlouvy neobsahují rozhodčí doložku zakládající příslušnost soudu Unie, ale najdeme v nich ujednání podřizující každý spor mezi jejich stranami pravomoci soudů členských států (smlouvy o migraci) nebo rozhodčím soudům (smlouvy o spolupráci) a určující rozhodné právo uvedených smluv(21).

70.      Existence tohoto smluvního kontextu, jehož obsah byl již z velké části odkryt v předcházejícím výkladu, umožňuje, aniž je zapotřebí přistoupit k jeho rozsáhlejšímu a důkladnějšímu rozboru, dospět k dostatečně jistému závěru, že vzhledem k předmětu žaloby na náhradu škody a s ohledem na smluvní práva a povinnosti stran nemůže být skutečně o sporu rozhodnuto bez důkladného rozboru jednotlivých smluv ve světle práva(22), jež je pro ně rozhodné(23).

71.      Proto vyzývám Soudní dvůr, aby s konečnou platností rozhodl o námitce nepříslušnosti vznesené Komisí s tím, že Tribunál měl odmítnout svou příslušnost k řešení sporu tak, jak mu byl předložen, na základě článku 268 SFEU a čl. 340 druhého a třetího pododstavce SFEU a vyzvat strany k předložení věci příslušným vnitrostátním soudům určeným na základě společné dohody, aby na základě rozhodného práva pro smlouvy a v odpovídající míře rozhodly o rozsahu jejich vzájemných práv a povinností a existenci případného porušení smluvní povinnosti a případné smluvní odpovědnosti Unie.

72.      Obecně lze v tomto ohledu zdůraznit, že hodnocení vzájemných práv a povinností stran sporu zejména předpokládá přesné a podrobné zkoumání povahy, předmětu a účelu jednotlivých předmětných smluv a hlavních dohodnutých smluvních ujednání jak z hlediska rozhodného práva pro uvedené smlouvy, tak profesních zvyklostí(24) s ohledem na všechny relevantní okolnosti, a zejména na zásadu plnění úmluv v dobré víře a povinnost loajálnosti, uvážlivosti a spolupráce obou stran(25).

73.      Je zde třeba dodat, že nad rámec toho, co může vzejít z výsledku sporu před příslušnými vnitrostátními soudy, není toto nijak na překážku příslušnosti soudu Unie k případnému uložení náhrady škody, jež mohla vzniknout nikoli na základě porušení smluvní povinnosti, ale z jakéhokoli chování představujícího protiprávní jednání, na základě užití obecných zásad společných právním řádům členských států.

VI – K ostatním důvodům kasačního opravného prostředku

74.      Jak jsem uvedl výše, je následující rozbor předkládán pouze podpůrně pro případ, že by se Soudní dvůr neztotožnil se závěry, k nimž mě vedl přezkum prvního důvodu kasačního opravného prostředku uváděného Komisí. Budu se nejprve zabývat druhým důvodem kasačního opravného prostředku vzneseného Komisí spočívajícím v porušení pravidel pro provádění důkazů a práva na obhajobu (část A), dále pak jejím třetím důvodem kasačního opravného prostředku, jímž popírá existenci autorských práv uplatňovaných žalobkyněmi (část B). Následně se budu zabývat (část C) jednotlivými důvody kasačního opravného prostředku a výtkami zpochybňujícími hodnocení Tribunálu jednotlivých podmínek mimosmluvní odpovědnosti Unie, totiž, protiprávností napadaného jednání (část 1), existencí tvrzené škody (část 2), existencí příčinné souvislosti mezi uvedeným chováním a uvedenou škodou (část 3) a konečně vyčíslením této škody (část 4).

A –    K porušení pravidel pro provádění důkazů a práva na obhajobu Komise (druhý důvod kasačního opravného prostředku)

75.      Svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku Komise namítá, že Tribunál porušil pravidla, jimiž se řídí provádění důkazů, a její právo na obhajobu, když na základě čl. 48 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu prohlásil předložení posudku Golvers a osvědčení Gosselies za opožděné, a tudíž nepřípustné (body 252 a 253 napadeného rozsudku).

76.      V souladu s čl. 44 odst. 1 písm. e) a čl. 46 odst. 1 písm. d) jednacího řádu Tribunálu je na žalobci, aby navrhl důkazy v žalobě, a na žalovaném, aby učinil totéž v žalobní odpovědi.

77.      Tato ustanovení, odpovídající čl. 120 písm. e) a čl. 124 odst. 1 písm. d) jednacího řádu Soudního dvora, tak určují fázi řízení, během níž by měly být za normálních okolností předloženy úvodní návrhy důkazů(26). Tato ustanovení stanovená v zájmu řádného výkonu spravedlnosti a v plném souladu se zásadami kontradiktornosti a rovnosti zbraní jsou vyjádřením požadavků spravedlivého procesu a konkrétně ochrany práva na obhajobu(27).

78.      Nicméně v souladu s čl. 48 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu, jenž odpovídá čl. 128 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, je možné, aby účastníci řízení navrhli v replice a duplice na podporu své argumentace další důkazy pod podmínkou, že toto prodlení odůvodní.

79.      Soudní dvůr rozhodl, že jakožto výjimka z pravidel upravujících předkládání důkazních návrhů čl. 48 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu ukládá stranám odůvodnit toto prodlení(28), povinnost, jež znamená, že je soudu přiznána pravomoc kontrolovat odůvodnění opožděného předložení těchto navrhovaných důkazů a případně jejich obsah, jakož i pravomoc tyto důkazy odmítnout, není-li návrh na jejich předložení odůvodněn právně dostačujícím způsobem(29).

80.      V projednávaném případě je nejprve nutné podotknout, že – jak konstatoval Tribunál – posudek Golvers a osvědčení Gosselies byly skutečně předloženy velmi pozdě(30), dlouho po ukončení písemné části řízení.

81.      Z bodu 251 napadeného rozsudku totiž vyplývá, že Komise předložila posudek Golvers a osvědčení Gosselies v odpovědi na třetí sérii otázek položených účastníkům řízení Tribunálem týkajících se hlavních skutečností pro hodnocení škody. Žaloba byla podána dne 25. ledna 2007 a první série otázek Tribunálu přišla dne 1. prosince 2008, druhá série otázek potom při zahájení ústní části řízení. Soudní jednání se konalo dne 27. října 2009, Tribunál následně usnesením ze dne 26. března 2010 nařídil znovuotevření ústní části řízení a vyzval účastníky řízení, aby odpověděli na předmětnou třetí sérii otázek.

82.      Tribunál navíc výslovně konstatoval, že toto prodlení postrádalo jakékoli odůvodnění. Dal si však záležet na přezkoumání těchto dokumentů(31) pro doplnění v kontextu, v němž byly předloženy, tj. jako součást odpovědi na otázku hodnocení škody.

83.      Za těchto okolností nelze Tribunálu vytýkat nerespektování výše uvedeného rozsudku Baustahlgewebe v. Komise.

84.      Druhý důvod kasačního opravného prostředku vznesený Komisí spočívající v porušení pravidel pro provádění důkazů a práva na obhajobu je tedy neopodstatněný, a musí proto být zamítnut.

B –    K vlastnictví autorských práv společností Systran (třetí důvod kasačního opravného prostředku)

85.      Svým třetím důvodem kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při uplatňování obecných zásad autorského práva, jež vyplývají ze směrnice 91/250, zejména když v rámci hodnocení své vlastní mimosmluvní příslušnosti k projednání sporu (body 70 až 76 napadeného rozsudku) rozhodl, že žalobkyním patřila autorská práva, jichž se domáhaly.

86.      V prvé řadě zdůraznila, že čl. 2 odst. 1 směrnice 91/250 stanoví, že autorem počítačového programu je fyzická osoba nebo skupina fyzických osob, které daný program vytvořily. Ač připomíná, že z tohoto pravidla existují výjimky ohledně kolektivních děl nebo vytvoření počítačového programu zaměstnancem v rámci plnění jeho povinností, má nicméně za to, že tyto nebyly uplatňovány žalobkyněmi ani uváděny Tribunálem.

87.      Následně kritizovala uplatnění Tribunálem pravidla domněnky autorství zejména upraveného v článku 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48(32), podle něhož osoba, která podá k soudu žalobu pro porušení práv, nemusí svá práva prokazovat, pokud prokáže, že je její jméno uvedeno na díle. V tomto ohledu zdůraznila, že se sporný program jmenuje EC‑Systran Unix, což by dokazovalo, že je se společností Systran jeho spoluautorem, že by jim práva na uvedený program náležela společně a že by každý spor o rozsahu uvedených práv měl být řešen na základě smlouvy. Dodala, že tato domněnka je pouze juris tantum (vyvratitelná) a že prokázala, že má práva na užívání programu EC‑Systran Unix.

88.      V projednávaném případě měl Tribunál v bodě 71 napadeného rozsudku za to, že se Komisi nepodařilo prokázat, že žalobkyním nenáležela autorská práva, jichž se domáhaly k verzi Systran Unix programu Systran, a souhlasil s argumentací žalobkyň, podle níž vyplývá z obecných zásad plynoucích z Bernské úmluvy a ze směrnic 91/250 a 2004/48, že autorství náleží tomu nebo těm, pod jehož či pod jejichž jménem je počítačový program zpřístupněn, ledaže by bylo prokázáno jinak (bod 69 napadeného rozsudku).

89.      Je třeba konstatovat, že tím, že toto učinil, uznal Tribunál reálné naplnění právní domněnky stanovené v článku 5 směrnice 2004/48, podle níž pro účely použití opatření, řízení a nápravných opatření podle uvedené směrnice stačí k tomu, aby byl autor literárního nebo uměleckého díla, není-li prokázán opak, za takového považován a v důsledku toho oprávněn zahájit řízení o porušení práv, je‑li jeho jméno uvedeno na díle obvyklým způsobem.

90.      Pokud tedy Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení, když uplatnil domněnku vlastnictví programu EC‑Systran Unix, činí tak na základě chybného výkladu napadeného rozsudku, a tento argument tedy musí být zamítnut jako zjevně neopodstatněný.

91.      Tribunál navíc v bodě 209 napadeného rozsudku konstatoval, že podle údajů předložených žalobkyněmi, v projednávaném případě právního posudku, bylo autorství právnické osoby stvrzeno judikaturou ve Francii a Belgii, a uvedl, že se Komisi nepodařilo tento posudek vyvrátit.

92.      Toto konstatování jistě spadá do kontextu rozhodování ve věci samé, nikoli do kontextu rozhodování o přípustnosti žaloby a specifických úvah o domněnce vlastnictví práv společností Systran. To však nic nemění na tom, že bylo Tribunálem vzato v úvahu v rámci analýzy práv žalobkyň k verzi Systran Unix programu Systran, aniž bylo Komisí v jejím kasačním opravném prostředku zpochybněno. Nelze tedy Tribunálu vytýkat, že formálně nezmínil uplatňovaná ustanovení směrnice 91/250.

93.      Třetí důvod kasačního opravného prostředku vzneseného Komisí tedy musí být zamítnut jako neopodstatněný.

C –    K hodnocení mimosmluvní odpovědnosti Unie Tribunálem (čtvrtý až osmý důvod kasačního opravného prostředku)

94.      V rámci těchto ostatních důvodů kasačního opravného prostředku Komise napadá posouzení Tribunálem tří podmínek vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie, jimiž jsou protiprávní nebo nedovolená povaha jejího jednání (čtvrtý, pátý a šestý důvod kasačního opravného prostředku), existence škody, jakož i existence příčinné souvislosti mezi uplatňovaným protiprávním jednáním a tvrzenou škodou (sedmý důvod kasačního opravného prostředku). Na závěr kritizuje hodnocení uplatňované škody (osmý důvod kasačního opravného prostředku). O těchto jednotlivých důvodech kasačního opravného prostředku bude tedy pojednáno v tomto pořadí s tím, že v rámci svého osmého důvodu kasačního opravného prostředku Komise formálně uplatňuje neexistenci jakékoli škody.

1.      K protiprávnosti jednání (čtvrtý, pátý a šestý důvod kasačního opravného prostředku)

a)      Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku

95.      Ve věci samé Tribunál v bodech 200 až 261 napadeného rozsudku zakončil svůj rozbor údajného protiprávního jednání Komise tím, že uvedl, že „Komise se tím, že si přisvojila právo provést práce, které vyžadovaly změnu prvků týkajících se verze Systran Unix počítačového programu Systran, které byly obsaženy ve verzi EC‑Systran Unix, bez předchozího svolení skupiny Systran, dopustila protiprávního jednání s ohledem na obecné zásady společné právním řádům členských států použitelné v dané oblasti“, pochybení, které představuje „dostatečně závažné porušení autorského práva a know‑how skupiny Systran k verzi Systran Unix počítačového programu Systran“ (bod 261 napadeného rozsudku).

96.      K tomuto závěru dospěl na základě zkoumání rozděleného do tří etap. V prvé řadě zkoumal, zda se žalobkyně mohly z hlediska obecných zásad společných právním řádům členských států dovolávat práva rozporovat skutečnost, že Komise bez jejich souhlasu zadává práce týkající se určitých aspektů verze EC‑Systran Unix třetím subjektům (body 204 až 215 napadeného rozsudku). Prověřil následně tvrzení Komise, podle něhož jí jednotlivé smlouvy uzavřené od roku 1975 umožňovaly zadat třetím subjektům práce určené ve sporných zakázkách (body 216 až 227 napadeného rozsudku). Na závěr rozebíral obsah prací zmíněných v nabídkovém řízení, aby tak určil, zda mohly vést ke změně nebo zpřístupnění prvků nebo informací chráněných z titulu autorského práva a know‑how žalobkyň (body 228 až 260 napadeného rozsudku).

b)      Shrnutí argumentů Komise

97.      Komise ve svém čtvrtém důvodu kasačního opravného prostředku v prvé řadě namítala, že její jednání nemohlo být považováno za protiprávní nebo nedovolené. Tento důvod kasačního opravného prostředku se dělí na dvě části, jedna je věnována autorskému právu, druhá know‑how.

98.      Na jednu stranu nemohla být změna komponent programu EC‑Systran Unix jí samotnou nebo třetím subjektem považována za porušení práva (první část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku). Tribunál konkrétně v prvé řadě (první výtka) zkreslil skutkové okolnosti a důkazní materiály, když z podobnosti mezi programy Systran Unix a EC‑Systran Unix dovodil, že se žalobkyně mohly při rozporování zpřístupnění verze EC‑Systran Unix třetím subjektům bez jejich souhlasu (body 143, 147 a 212 napadeného rozsudku) zaštiťovat svými právy k programu Systran Unix(33). Dále se Tribunál taktéž (druhá výtka) dopustil zjevně nesprávného posouzení a zkreslení skutkových okolností, když dospěl k závěru o existenci porušení práva, neboť to bylo jádro verze EC‑Systran Unix programu, k níž má nezpochybňovaná práva na základě smluv o migraci, jež bylo změněno, nikoli jádro jeho verze Systran Unix.

99.      Na druhou stranu se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že přidělením obou částí sporné zakázky společnosti Gosselies a následným sdělením informací týkajících se programu Systran Unix neoprávněně zpřístupnila know‑how společnosti Systran (druhá část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku).

100. Zadruhé Komise v rámci svého pátého důvodu kasačního opravného prostředku namítá, že uvedené jednání v žádném případě nepředstavuje „dostatečně závažné“ porušení autorských práv a know‑how společnosti Systran ve smyslu rozsudku Soudního dvora ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise(34), neboť není neomluvitelné a porušené pravidlo nesplňuje kladené požadavky(35). Dodává, že je třeba při tomto posouzení zohlednit kontext, v němž k údajným pochybením došlo, tj. fungování jejího generálního ředitelství pověřeného překlady všech úředních dokumentů orgánu, na nichž je kategorický veřejný zájem(36).

101. Zatřetí Komise v rámci svého šestého důvodu kasačního opravného prostředku vznáší dvě výtky plynoucí z výjimek z výlučného práva autora obsažených ve směrnici 91/250. Tribunál se v prvé řadě dopustil chybného výkladu výjimky upravené v čl.5 odst. 1 směrnice 91/250, když v bodě 226 napadeného rozsudku rozhodl, že se jí nepodařilo prokázat, z jakého důvodu se této zákonné výjimky z úkonů podléhajících omezení mohla dovolávat, aby svěřila třetímu subjektu práce, jež měly být provedeny v rámci sporné zakázky. Uvedená směrnice jednak nevylučuje možnost provedení prací upravenou v čl. 5 odst. 1 třetími subjekty. Navíc zákonná výjimka pokrývá přizpůsobení programu aktualizovanému operačnímu systému, což bylo předmětem nabídkového řízení ze dne 4. října 2003. Navíc se Komise v rámci svých odpovědí na druhou sérii otázek Tribunálu rovněž dovolávala výjimky rozkladu upravené v článku 6 směrnice 91/250/EHS, k čemuž se Tribunál v rozporu s článkem 36 statutu Soudního dvora nevyjádřil.

c)      Posouzení

102. Vzhledem k tomu, že Komise napadla, aniž se držela rozboru Tribunálu složeného z tří částí, jak porušení autorského práva (důvod i) – a v rámci toho nesprávný výklad směrnice 91/250 (důvod ii) – a jakékoli zpřístupnění know‑how společnosti Systran (důvod iii) s tím, že tvrdila, že za předpokladu, že by se tato protiprávní jednání prokázala, nebyla by v žádném případě „dostatečně závažná“ (důvod iv), budu se zabývat těmito čtyřmi body postupně s tím, že bude vhodné zohlednit důvody uvedené Tribunálem v rámci jeho posouzení námitek nepřípustnosti, neboť jednak sám Tribunál na tento rozbor v meritorním odůvodnění svého rozsudku odkázal(37) a jednak Komise v rámci svého čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku formálně uplatnila výtku vůči uvedeným posouzením Tribunálu.

i)      K porušení autorského práva (první část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku)

–       K druhé výtce první části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku

103. Druhá výtka formulovaná Komisí v rámci první části jejího čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku musí být bez dalšího zamítnuta jako zjevně neopodstatněná.

104. Tribunál totiž s odkazem na svůj rozbor vlastní příslušnosti v bodech 68 až 73 napadeného rozsudku rozhodl, že „je skupina Systran oprávněna dovolávat se autorského práva k verzi Systran Unix počítačového programu Systran, kterou vyvinula a kterou uvádí na trh pod svým názvem, aniž je povinna předložit další důkazy“ (bod 205 napadeného rozsudku). Upřesnil v tomto ohledu, že se diskuze „netýk[ala] verze EC‑Systran Unix, ale práv, kterých se žalobkyně mohou dovolávat v případě prací týkajících se verze EC‑Systran Unix z důvodu práv k původní a starší verzi Systran Unix“ (bod 211 napadeného rozsudku).

105. Po tomto Tribunál velmi jasně uvedl, že to změnou verze EC‑Systran byla porušena práva žalobkyň k verzi Systran Unix (bod 211 napadeného rozsudku).

106. Takovéto konstatování Tribunálu ve věci samé navíc zcela odpovídá rozboru provedenému v rámci přezkumu příslušnosti (body 137 až 147 napadeného rozsudku), na základě něhož rozhodl, že žalobkyně dostatečně průkazným způsobem prokázaly, že mezi verzí Systran Unix a verzí EC‑Systran Unix existovala podstatná podobnost, a mohly se tak při rozporování zpřístupnění verze EC‑Systran Unix třetím subjektům bez jejich souhlasu zaštiťovat právy k verzi Systran Unix.

107. Komise tudíž nemůže Tribunálu vytýkat, že se dopustil zjevně nesprávného posouzení nebo zkreslil skutkové okolnosti, když odmítl konstatovat, že byla změněna verze EC‑Systran Unix.

–       K první výtce první části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku

108. První výtka formulovaná Komisí v rámci první části jejího čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku se týká problému přípustnosti. Opakuji, že Komise má za to, že právní závěry, jež Tribunál činí na základě podstatné podobnosti verzí Systran Unix a EC‑Systran Unix programu Systran představují zkreslení skutkových okolností a důkazů a předkládá k tomu tři argumenty.

109. V prvé řadě podotýká, že jelikož neměla k dispozici verzi Systran Unix, nemohla zpochybnit údajnou podstatnou podobnost mezi verzí EC‑Systran Unix a verzí Systran Unix. Zadruhé zdůrazňuje, že i kdyby byla dána, vyplývá tato podobnost ze společného původu systémů Systran Unix a EC‑Systran Unix, v daném případě systému EC‑Systran Mainframe, a z okolnosti, že společnosti Systran zadala migraci verze EC‑Systran Mainframe do prostředí Unix a odkázala v tomto ohledu na posudek Golvers. A konečně zatřetí tvrdí, že je existence pochybení nebo porušení práva vyloučena jednak právy, jež jí podle ní náleží na základě různých smluv postupně uzavíraných od roku 1975, což jsou argumenty, jež rozvinula v rámci svého prvního důvodu kasačního opravného prostředku o nepříslušnosti Tribunálu, a dále výjimkami z výlučných práv autora, jichž se dovolává v rámci svého šestého důvodu kasačního opravného prostředku.

110. Oba první argumenty Komise jsou nepřípustné, neboť vychází ze zkreslení skutkových okolností nebo důkazů, aniž je jakkoli blíže specifikováno, v čem věcně nepřesná zjištění a zkreslení důkazů, jimiž měl být napadený rozsudek postižen, spočívala.

111. Je třeba v tomto ohledu připomenout, že podle ustálené judikatury z čl. 256 odst. 1 druhého pododstavce SFEU a čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora, podle nichž se kasační opravný prostředek omezuje na právní otázky, vyplývá, že jedině Tribunál je příslušný jednak zjistit skutkový stav, kromě případu, kdy věcná nesprávnost jeho zjištění vyplývá z písemností ve spise, které mu byly předloženy, a jednak tento skutkový stav posoudit. Pokud Tribunál zjistil nebo posoudil skutkový stav, je Soudní dvůr na základě článku 256 SFEU příslušný k výkonu přezkumu právní kvalifikace těchto skutkových okolností a právních důsledků, které z nich Tribunál vyvodil(38).

112. Soudní dvůr tedy není příslušný ke zjišťování skutkového stavu ani v zásadě k přezkoumávání důkazů, které Tribunál přijal na podporu tohoto skutkového stavu. Pokud byly důkazy získány řádně a byly dodrženy obecné právní zásady a procesní pravidla použitelná v oblasti důkazního břemene a dokazování, přísluší pouze Tribunálu posoudit hodnotu, již je třeba připisovat důkazům, které mu byly předloženy(39). Takové posouzení tudíž nepředstavuje, s výhradou případu zkreslování těchto důkazů, právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudním dvorem(40).

113. Posudek Golvers byl každopádně, jak je vyloženo výše v rámci přezkumu druhého důvodu kasačního opravného prostředku, správně Tribunálem prohlášen za nepřípustný, a Soudní dvůr ho tedy nemůže zohlednit, i kdyby na základě něj bylo možné odhalit zkreslení skutkových okolností nebo důkazů. Komise se navíc v rámci řízení před Tribunálem dovolávala skutečnosti, že nikdy neměla zdrojové kódy verze Systran Unix (bod 197 napadeného rozsudku), což je otázka, k níž se Tribunál vyslovil v bodě 254 napadeného rozsudku v rámci přezkumu posudku Golvers, jenž podpůrně prováděl, aniž Komise konkrétně toto posouzení zpochybnila.

114. Podle ustálené judikatury tedy kasační opravný prostředek musí podle ustanovení čl. 256 odst. 1 druhého pododstavce SFEU, článku 58 statutu Soudního dvora a čl. 168 odst. 1 písm. d) jednacího řádu Soudního dvora jasně uvádět kritizované části rozsudku Tribunálu, jejichž zrušení je požadováno, jakož i právní argumenty, které konkrétně tento návrh podporují. Tento požadavek nesplňuje kasační opravný prostředek, který se omezuje na doslovné opakování důvodů a argumentů, které již byly Tribunálu předloženy, včetně těch založených na skutečnostech tímto soudem výslovně odmítnutých. Takový kasační opravný prostředek totiž ve skutečnosti představuje návrh směřující pouze k opětovnému přezkoumání žaloby podané k Tribunálu, což v souladu s článkem 49 statutu Soudního dvora nespadá do pravomoci posledně zmíněného(41).

115. Třetí argument si žádá obzvláště pozorný přezkum. Komise totiž formálně namítá, že se Tribunál dopustil pochybení, když dospěl k závěru, že ani uvedené smlouvy ani výjimky z výlučných práv autora nejsou na překážku kvalifikaci jednání Komise jako protiprávního nebo nedovoleného.

116. Vzhledem k tomu, že jsou důsledky výjimek z výlučných práv autora ústředním tématem šestého důvodu kasačního opravného prostředku Komise, budou zkoumány níže.

117. Argument odvozený ze smluv by mohl být chápán jako zpochybňující zejména právní kvalifikaci skutečností, jež podle Tribunálu zakládaly pochybení nebo protiprávnost, tj. jako právní otázka, jež může být předmětem kasačního opravného prostředku. Ten by totiž mohl být v souladu s argumentací předloženou v rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku v bodě 29 tohoto stanoviska chápán jako napadající nikoli zkreslení jasných a přesných smluvních ujednání, ale celkové zkreslení uvedených smluv. Jednalo by se tedy o posouzení, nikoli zkreslení jakékoli skutečnosti, ale úkonu nebo skupiny úkonů, v projednávané věci předmětných smluv, a nesprávné právní kvalifikace, jež z toho nezbytně vyplývá.

118. Jelikož se však Komise omezila na namítání zkreslení skutkových okolností a důkazů s odkazem na jednotlivé uvedené smlouvy, aniž v tomto ohledu poskytla sebemenší upřesnění či vysvětlení, a jelikož se výslovně nedovolávala zkreslení uvedených smluv ani presumpce správnosti úkonů, mám za to, že tato výtka musí být rovněž zamítnuta. Je třeba v tomto ohledu zejména zdůraznit, že Komise nepovažovala za nezbytné v rámci svého kasačního opravného prostředku formálně popřít závěr, k němuž Tribunál dospěl v bodě 221 napadeného rozsudku ohledně „filozofie“ smluv o dílo, jíž se dovolávala v řízení v prvním stupni.

119. První část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku Komise tudíž musí být odmítnuta jako nepřípustná v plném rozsahu.

120. Jelikož zkoumání důsledků výjimek z výlučných práv autora upravených v článku 5 směrnice 91/250, jež jsou předmětem šestého důvodu kasačního opravného prostředku, logicky navazuje na předchozí pojednání, bude druhá část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku týkající se zpřístupnění know‑how přezkoumána až později.

ii)    K důsledkům výjimek z výlučných práv autora upravených ve směrnici 91/250 (šestý důvod kasačního opravného prostředku)

121. Komise v rámci šestého důvodu kasačního opravného prostředku vznáší dvě výtky, první týkající se čl. 5 odst. 1 směrnice 91/250 a druhou ohledně článku 6 uvedené směrnice.

–       K první výtce

122. Svou první výtkou vznesenou v rámci svého šestého důvodu kasačního opravného prostředku Komise Tribunálu v podstatě vytýká, že nesprávně vyložil čl. 5 odst. 1 směrnice 91/250, když rozhodl, že zákonná výjimka z úkonů výlučného práva autora k počítačovému programu, kterou upravuje, se má uplatnit pouze na práce provedené oprávněným nabyvatelem uvedeného programu, a nikoliv na práce svěřené tímto nabyvatelem třetímu subjektu (bod 225 napadeného rozsudku).

123. Článek 5 odst. 1 směrnice 91/250 stanoví, že, pokud nejsou ve smlouvě sjednána zvláštní ustanovení, k úkonům uvedeným v článku 4 písm. a) a b) uvedené směrnice, a z nich zejména k „překladům, zpracování, úpravám a k jakékoliv jiné změně počítačového programu a k rozmnožování programu z těchto úkonů vyplývajícímu“, není zapotřebí svolení nositele autorských práv pod podmínkou, že jsou nezbytné k tomu, aby mohl oprávněný nabyvatel počítačový program užívat v souladu s jeho určením, včetně oprav chyb.

124. Soudní dvůr, jenž doposud neměl příležitost zabývat se otázkou, zda – jak tvrdí Tribunál – výjimka z výlučného práva autora může být uplatněna na úpravy zadané třetímu subjektu oprávněným nabyvatelem programu, je tak povolán, aby v tomto ohledu rozhodl(42).

125. V tomto ohledu z dvacátého a dvacátého druhého bodu odůvodnění směrnice 91/250 vyplývá, že jedním z cílů této výjimky je umožnit interoperabilitu nezávisle vytvořeného programu s ostatními programy nebo propojení všech prvků počítačového systému, včetně těch od různých výrobců, tak, aby mohly fungovat společně. Dvacátý první bod odůvodnění uvedené směrnice upřesňuje, že úkony spočívající v rozmnožení a překladu upravené v článku 4 písm. a) a b) téže směrnice mohou být učiněny osobou s právem k užívání kopie programu nebo jejím jménem.

126. Vzhledem k tomu, že ačkoli by ustanovení článku 4 ve spojení s článkem 5 směrnice 91/250 mělo být, jelikož stanoví výjimku z výlučného práva nositele autorských práv k počítačovému programu provádět nebo povolovat, vykládáno restriktivně, zdá se jen stěží připustitelné, aby směrnice zásadně vylučovala, aby práce spadající do působnosti těchto ustanovení mohly být provedeny třetím subjektem jménem osoby s právem udělit povolení.

127. První výtka vyjádřená Komisí v rámci jejího šestého důvodu kasačního opravného prostředku se mi tedy jeví opodstatněnou, a napadený rozsudek by tedy měl být zrušen rovněž z tohoto samotného důvodu, ačkoli se jednalo pouze o podpůrný prvek argumentace Tribunálu.

128. V tomto ohledu je třeba dodat, že se Komise dovolávala relevantních ustanovení belgického a lucemburského práva (bod 224 napadeného rozsudku), ale že Tribunál její argumenty odmítl na základě výkladu čl. 5 odst. 1 směrnice 91/250 (bod 225 napadeného rozsudku) poté, co usoudil, že musí zavinění Komise posoudit z hlediska obecných zásad společných právním řádům členských států (bod 103 napadeného rozsudku).

129. Kdyby měl Soudní dvůr za těchto podmínek zrušit napadený rozsudek pouze z tohoto důvodu, bylo by třeba věc vrátit Tribunálu, aby se ten zabýval ostatními podmínkami užití této výjimky, konkrétně zda, jak tvrdí Komise, přizpůsobení programu novému operačnímu systému spadá do jeho působnosti a zda práce popsané ve sporném nabídkovém řízení a provedené společností Gosselies byly v souladu s čl. 5 odst. 1 směrnice 91/250 nezbytné k užívání programu v souladu s jeho určením.

–       K druhé výtce

130. Druhá výtka vznesená Komisí vycházející z nepřezkoumání výjimky rozkladu podle článku 6 směrnice 91/250 musí být zamítnuta jako zjevně nepřípustná. I když je pravda, že napadený rozsudek nezahrnuje sebemenší rozbor výjimky rozkladu uplatňované Komisí, nelze Tribunálu vyčítat, že nedostatečně odůvodnil svůj rozsudek nebo se opomněl vyjádřit k určitému bodu, nebo že dokonce rozhodl infra petita.

131. Jak totiž sama Komise zdůraznila ve svém kasačním opravném prostředku, zmínila výjimku rozkladu pouze ve své odpovědi na druhou sérii otázek položených Tribunálem. Ani žalobní odpověď ani duplika předložená v rámci řízení před Tribunálem nezmiňují tuto výjimku nebo ustanovení čl. 6 odst. 2 písm. c) směrnice 91/250, kde je obsažena. Argument spočívající na výjimce rozkladu nemůže být tudíž považován za obranu vyžadující výslovnou odpověď Tribunálu pod hrozbou zrušení rozhodnutí.

iii) Ke zpřístupnění know‑how (druhá část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku)

132. Druhou částí svého čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku Komise rovněž Tribunálu vytkla, že rozhodl, že zadáním zakázky vzešlé z nabídkového řízení ze dne 4. října 2003 společnosti Gosselies, protiprávně zpřístupnila know‑how společnosti Systran a napadla tak odůvodnění týkající se přípustnosti v bodech 78 až 82 napadeného rozsudku, jakož i odůvodnění týkající se meritorní stránky uvedeného rozsudku v jeho bodě 200. Na jednu stranu nebyly v projednávaném případě splněny podmínky pro použití článku 339 SFEU, jak vyplývá z rozsudku ze dne 7. listopadu 1985, Adams v. Komise (145/83, Recueil, s. 3539). Na druhou stranu žalobkyně, a stejně tak i Tribunál neoznačily normu nebo obecnou zásadu zajišťující ochranu know‑how, a žaloba by proto měla být v tomto ohledu shledána nepřípustnou.

133. Je třeba v tomto ohledu v prvé řadě konstatovat, že Tribunál skutečně rozhodl na základě návrhu žalobkyň(43), že Komise protiprávně zpřístupnila know‑how společnosti Systran(44). Zejména v bodě 215 napadeného rozsudku dospěl na základě zkoumání žalobkyněmi uplatňovaných práv k závěru, že skupina Systran měla právo zaštiťovat se ochranou know‑how k tajným a technickým informacím ohledně verze Systran Unix programu Sastran(45), a odkázal v tomto ohledu na body 78 až 81 napadeného rozsudku týkající se přípustnosti žaloby na náhradu škody.

134. V daném případě rozhodl, že technická informace, jež spadá pod obchodní tajemství podniku a byla Komisi sdělena za přesně stanoveným účelem, nemůže být zpřístupněna třetí osobě za jinými účely bez svolení dotčeného podniku (bod 81 napadeného rozsudku).

135. K tomuto závěru Tribunál dospěl, když v prvé řadě připomněl judikaturu Soudního dvora, podle níž zaprvé povinnost mlčenlivosti, kterou je vázána Komise a její personál na základě článku 339 SFEU, představuje obecnou právní zásadu a zadruhé totéž ustanovení představuje výraz obecné zásady, podle něhož mají podniky právo na ochranu svého obchodního tajemství. Rovněž připomněl ustanovení článku 41 Listiny základních práv Evropské unie zajišťující respektování oprávněných zájmů důvěrnosti a profesního a obchodního tajemství. Následně se snažil o vymezení obchodního tajemství, jakož i podmínek použití článku 287 ES.

136. Druhá část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku Komise tudíž musí být zamítnuta jako zjevně neopodstatněná.

iv)    K dostatečně závažnému porušení (pátý důvod kasačního opravného prostředku)

137. Komise v podstatě tvrdí, že vzhledem ke kritériím stanoveným judikaturou Soudního dvora(46) se Tribunál dopustil zjevně nesprávného posouzení, když dospěl k závěru, že porušení práva a zpřístupnění know‑how představovalo dostatečně závažné porušení ve smyslu judikatury. Podmínky existence dostatečně závažného porušení, a zejména požadavky neomluvitelné povahy vytýkaného jednání a jasnosti porušeného pravidla zjevně nebyly splněny a Tribunál nezohlednil kategorický veřejný zájem.

138. Tribunál v prvé řadě citováním judikatury Soudního dvora(47) připomněl, že protiprávní jednání vytýkané orgánu musí spočívat v dostatečně závažném porušení právní normy přiznávající práva jednotlivcům, a že pokud předmětný orgán disponuje pouze velice malým, či dokonce žádným prostorem pro uvážení může k prokázání existence dostatečně závažného porušení postačovat prosté porušení práva Společenství(48).

139. Na základě svého rozboru práv uplatňovaných žalobkyněmi a protiprávnosti jednání Komise(49) Tribunál rozhodl, že „Komise se tím, že si přisvojila právo provést práce, které vyžadovaly změnu prvků týkajících se verze Systran Unix počítačového programu Systran, které byly obsaženy ve verzi EC‑Systran Unix, bez předchozího svolení skupiny Systran, dopustila protiprávního jednání s ohledem na obecné zásady společné právním řádům členských států použitelné v dané oblasti“ a že toto pochybení představuje dostatečně závažné porušení autorského práva a know‑how skupiny Systran k verzi Systran Unix počítačového programu Systran(50).

140. V rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, nemůže být tato výtka prohlášena za nepřípustnou z důvodu, že nebyla Komisí vznesena v řízení před Tribunálem. Uvedená výtka totiž byla vznesena v rámci důvodu kasačního opravného prostředku spočívajícího v nesprávné kvalifikaci jednání Komise a v neexistenci jakéhokoli protiprávního jednání nebo pochybení z její strany, a tedy zpochybňujícího samotnou existenci jednoho ze tří pojmových znaků mimosmluvní odpovědnosti Unie, zkoumané Tribunálem v napadeném rozsudku. V každém případě je přípustné, aby Komise vznášela výtky vyplývající ze samotného napadeného rozsudku a napadající jeho opodstatněnost(51).

141. V projednávané věci kritika vznesená Komisí v kasačním opravném prostředku neumožňuje dospět k závěru, že se Tribunál v tomto ohledu dopustil nesprávného právního posouzení, ačkoli jinak může být napadený rozsudek v tomto bodě Soudním dvorem jistě kriticky přezkoumán.

142. Je totiž třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora, z níž Tribunál v napadeném rozsudku vycházel, je rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda je porušení práva Společenství dostatečně závažné, kritérium zjevného a závažného nedodržení dotčeným orgánem Společenství mezí jeho posuzovací pravomoci. Pokud tento orgán disponuje pouze značně omezeným, nebo dokonce nedisponuje žádným prostorem pro uvážení, prosté porušení práva Společenství může postačovat k prokázání existence dostatečně závažného porušení(52).

143. Z toho vyplývá, jak mohl Soudní dvůr již shledat, že Tribunál nemohl, aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, dospět k závěru o existenci dostatečně závažného porušení práva Společenství bez určení prostoru pro uvážení, jejž má orgán k dispozici, nebo alespoň vysvětlil právně dostačujícím způsobem důvody nebo okolnosti, jež mohly odůvodňovat, že je výjimečně takový rozbor nepotřebný(53).

144. Vzhledem k tomu, že Tribunál tento prostor pro uvážení nevymezil ani nevysvětlil, z jakých důvodů nebylo nezbytné takový rozbor provést, může být napadený rozsudek v tomto bodě Soudním dvorem kriticky přezkoumán.

145. Napadený rozsudek ovšem není třeba bez dalšího z tohoto důvodu rušit.

146. Řízení totiž není proti Komisi vedeno z důvodu její normativní činnosti, přesněji z důvodu škodlivých účinků legislativního aktu, při jehož přijímání měla široký prostor pro uvážení(54), ale vzhledem k podmínkám zadání veřejné zakázky na služby. Jestliže orgán Unie má zjevně veškerou nezbytnou volnost, aby rozhodl o zahájení zadávacího řízení, nedisponuje naopak žádným prostorem pro uvážení, pokud se jedná o dodržování na něj se vztahujících ustanovení práva v rámci takového řízení.

147. Proto, ačkoli není zapotřebí se zabývat otázkou, zda by bylo vhodné, aby Soudní dvůr stanovil(55) režim mimosmluvní odpovědnosti za správní činnost odlišný od režimu mimosmluvní odpovědnosti za normativní činnost, mám za to, že – jak shledal Tribunál – porušení autorského práva nebo práva k know‑how náležejícího fyzické nebo právnické osobě orgánem při zadávání veřejné zakázky představuje, pokud bude prokázáno, dostatečně závažné porušení právní normy přiznávající práva jednotlivcům, která mohou založit právo na odškodnění.

148. Výtka spočívající v nesprávném posouzení Tribunálu existence dostatečně závažného porušení právní normy přiznávající práva jednotlivcům tedy musí být rovněž zamítnuta.

149. Pátý důvod kasačního opravného prostředku vznesený Komisí tedy musí být zamítnut v plném rozsahu.

2.      K existenci škody

a)      Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku

150. V bodě 291 napadeného rozsudku Tribunál konstatoval, že bez ohledu na nedostatečně přesný návrh počátečního posouzení škody žalobkyň, nelze přehlížet skutečnost, že skupině Systran vznikla „skutečná a určitá škoda“ spočívající ve „ztrát[ě] hodnoty know‑how společnosti Systran v návaznosti na jeho zpřístupnění Komisí“ (bod 292 napadeného rozsudku). Konkrétně dospěl k závěru o existenci hmotné újmy skládající se z tří hlavních částí a morální újmy.

151. V prvé řadě konstatoval, že osvědčení distributorů žalobkyň prokazují, že přístup Komise poškodil obchodní aktivity skupiny Systran a tato újma se projevuje ve „ztrátě potenciálních zákazníků a ve ztížení jednání se stávajícími zákazníky“ (bod 293 napadeného rozsudku). Zadruhé osvědčení nebo svědectví finančních společností (bod 295 napadeného rozsudku) umožňují konstatovat snížení „atraktivnost[i] společnosti Systran u jejích akcionářů, stávajících či potenciálních investorů nebo nových vlastníků“ (bod 295 napadeného rozsudku). Zatřetí osvědčení auditorů společnosti Systran (bod 298 napadeného rozsudku) prokázalo, že společnost Systran musela vytvořit účetní rezervu 11,6 milionu eur na znehodnocení svých nehmotných aktiv, tj. ztrátu hodnoty práv duševního vlastnictví (bod 298 napadeného rozsudku).

152. Konstatoval navíc, že při paušálním vyčíslení výše škody musí být zohledněna vzniklá nehmotná újma, a zdůraznil v tomto ohledu, že Komise svým jednáním společnosti Systran upřela práva, která má ke svému dílu, a toto jednání je o to závažnější, že Komise je jakožto orgán autorem jednotlivých ustanovení práva harmonizujících právo Společenství v oblasti autorského práva, která byla v projednávané věci porušena (bod 324 napadeného rozsudku).

b)      Shrnutí argumentů Komise

153. V rámci svého osmého důvodu kasačního opravného prostředku, který – jak se přesvědčíme níže – směřuje zejména proti kvalifikaci hmotné a nehmotné újmy, kterou žalobkyně utrpěly, a skutečnostem použitých Tribunálem v jeho paušálním vyčíslení těchto škod, Komise nicméně formálně zpochybnila existenci jakékoli hmotné škody. Měla totiž za to, že udělení sporné veřejné zakázky společnosti Gosselies nepředstavuje žádné pochybení, a nemohlo tedy zapříčinit vznik škody. Výslovně rovněž popřela existenci jakékoli nehmotné újmy a konkrétně zdůraznila, že Tribunál neurčil žádnou nehmotnou újmu odlišnou od hmotné újmy ve výši 12 milionů eur.

154. Soudnímu dvoru tedy přísluší zabývat se těmito dvěma výtkami, ačkoli mohou být snadno zamítnuty, jak je prokázáno níže.

c)      Posouzení

155. V prvé řadě je třeba konstatovat, že kasační opravný prostředek Komise konkrétně neuvádí kritizované části rozsudku týkající se existence hmotné újmy určené Tribunálem, jejichž zrušení je navrhováno, ani právní argumenty určené konkrétně na podporu uvedeného návrhu. Argumentace Komise nijak nezpochybňuje ani obchodní a finanční obtíže, a dokonce ani vytvoření účetní rezervy 11,6 milionu eur označených Tribunálem jako pojmové znaky hmotné škody uplatňované žalobkyněmi.

156. Vzhledem k tomu, že tato výtka neodpovídá požadavkům čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora a čl. 168 odst. 1 písm. d) jednacího řádu Soudního dvora(56), musí být odmítnuta jako nepřípustná.

157. Tribunál navíc jasně rozhodl, že nehmotná újma vzniklá společnosti Systran spočívá v upření práv, která má ke svému dílu. Odůvodnění napadeného rozsudku se sice v tomto ohledu vyjadřuje velmi stručné, či dokonce až v náznacích, avšak představuje odpověď na konkrétní argumentaci žalobkyň shrnutou v bodě 272 napadeného rozsudku.

158. Za těchto okolností nelze Tribunálu vytýkat, že neoznačil uvedenou nehmotnou újmu.

159. Z předchozího rozboru vyplývá, že výtky, jimiž Komise zpochybňuje rozbor samotné existence zjištěné hmotné a nehmotné újmy Tribunálem, musejí být zamítnuty jako zčásti zjevně nepřípustné a z části nepodložené s tím, že odůvodnění napadeného rozsudku (body 301 až 326 tohoto rozsudku) týkající se určení výše uvedených škod bude přezkoumáno níže v rámci rozboru osmého důvodu kasačního opravného prostředku vzneseného Komisí.

3.      K příčinné souvislosti (sedmý důvod kasačního opravného prostředku)

a)      Shrnutí argumentů Komise

160. Sedmý důvod kasačního opravného prostředku vzneseného Komisí kritizující rozbor příčinné souvislosti mezi shledaným protiprávním jednáním a zjištěnou újmou se dělí na dvě části.

161. V rámci první části Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení vyplývajícího z věcně nesprávných zjištění a ze zkreslení důkazních materiálů, když dospěl k závěru, že je dána dostatečně přímá souvislost mezi jejím vlastním jednáním a škodou, jež vznikla společnosti Systran na základě skutečnosti, že musela na konci roku 2008 vytvořit část rezervy 11,6 milionu eur na znehodnocení svých nehmotných aktiv. Má také za to, že její jednání nezpůsobilo narušení obchodních vztahů společnosti Systran a že nepředstavovalo důležitou překážku pro každého investora, který mohl o společnost Systran projevit zájem (první výtka). Rovněž podotýká, že odkazem na body 324 a 325 napadeného rozsudku, obsaženým v jeho bodě 300, Tribunál neodůvodnil svůj rozsudek stran příčinné souvislosti mezi nehmotnou újmou uplatňovanou společností Systran a jejím chováním (druhá výtka).

162. V rámci druhé části Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávního právního posouzení, když dospěl k závěru o existenci příčinné souvislosti, aniž zkoumal, zda společnost Systran prokázala, že při předcházení a omezování své škody postupovala s náležitou péčí. Zdůrazňuje v tomto ohledu, že žalobkyně nevyužily opravných prostředků, jež měly proti udělení sporné zakázky k dispozici, v projednávané věci žalobu na neplatnost podle článku 263 SFEU nebo žalobu na ukončení porušování práva podle belgického nebo lucemburského práva.

b)      Posouzení

163.  Musím úvodem uvést, že výtka formulovaná Komisí v rámci druhé části sedmého důvodu kasačního opravného prostředku spočívající v tom, že se Tribunál nezabýval případným přetržením příčinné souvislosti, je podle mého názoru opodstatněná, a nemělo by tedy být nezbytné se zabývat oběma výtkami formulovanými v rámci první části uvedeného důvodu kasačního opravného prostředku. Nicméně v souladu s přístupem až doposud uplatňovaným v tomto stanovisku předložím za účelem informování Soudního dvora několik úvah, pro případ potřeby, ohledně všech právních otázek diskutovaných v této věci.

i)      K přetržení příčinné souvislosti (druhá část sedmého důvodu kasačního opravného prostředku)

164. Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora musí osoba, jež utrpěla škodu, v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států prokázat náležitou péči při předcházení vzniku této škody nebo při omezování jejího rozsahu pod hrozbou, že ji jinak bude muset sama nést(57).

165. Soudní dvůr rovněž rozhodl, že skutečnost, že Tribunál rozhodující o nároku na náhradu škody nezjišťoval, zda osoba, jež utrpěla škodu, přispěla k jejímu vzniku, představovala nesprávné právní posouzení(58).

166. V projednávané věci je třeba konstatovat, že – jak podotýká Komise – z odůvodnění napadeného rozsudku (body 291 až 300) věnovaného zkoumání příčinné souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním a uplatňovanou škodou nevyplývá, že se Tribunál touto otázkou zabýval.

167. Okolnost, na niž poukázaly žalobkyně, že se Tribunál rozhodl znovu otevřít ústní část řízení a vyzval účastníky řízení, aby se v rámci svých odpovědí na třetí sérii otázek(59) vyjádřili k otázce, zda měl při posouzení výše škody zohlednit skutečnost, že žalobkyně učinily vše, co bylo možné, aby omezily výši utrpěných ztrát, nemůže být považována za způsobilou k odstranění tohoto nedostatku v řízení.

168. Ačkoli Tribunál skutečně tyto okolnosti zohlednil ve svém paušálním vyčíslení výše škody, skutečností zůstává, že vzhledem k neexistenci jakéhokoli odůvodnění napadeného rozsudku z tohoto hlediska Soudní dvůr nemůže v tomto ohledu provést svůj přezkum.

169. Druhé části sedmého důvodu kasačního opravného prostředku vzneseného Komisí vycházející z nepřezkoumání případného přetržení příčinné souvislosti proto musí být vyhověno.

170. Napadený rozsudek by tedy z tohoto důvodu měl být rovněž zrušen a věc vrácena Tribunálu, aby se touto otázkou zabýval, jelikož Soudní dvůr není s to přijmout v této věci konečné rozhodnutí.

ii)    K existenci přímé příčinné souvislosti (první část sedmého důvodu kasačního opravného prostředku)

171. V souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora, pokud Tribunál zjistil nebo posoudil skutkový stav, Soudní dvůr je na základě článku 225 ES příslušný k výkonu přezkumu právní kvalifikace tohoto skutkového stavu a právních důsledků, které z toho Tribunál vyvodil(60).

172. Soudní dvůr konkrétně rozhodl, že otázka existence příčinné souvislosti mezi škodní událostí a škodou, coby podmínky pro vznik této odpovědnosti, je přitom v oblasti mimosmluvní odpovědnosti Společenství otázkou právní, která proto podléhá jeho přezkumu. Za těchto podmínek je důvod kasačního opravného prostředku vycházející z toho, že Tribunál neprávem konstatoval existenci přímé příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním Komise a uváděnou škodou vzniklou podniku, který kasační opravný prostředek podává , přípustný, protože se týká přezkumu Tribunálem provedené právní kvalifikace skutkových okolností, na jejímž základě pak Tribunál konstatoval existenci přímé příčinné souvislosti, a protože je možné tento přezkum provést, aniž je zpochybněno provedené zjištění a posouzení skutkového stavu(61).

173. V projednávaném případě je třeba konstatovat, že Tribunál v bodech 291 až 300 napadeného rozhodnutí zkoumal společně skutečnou povahu škody utrpěné společností Systran a příčinnou souvislost mezi touto škodou a jednáním Komise (body 291 až 300 napadeného rozsudku) a dvakrát označil tuto souvislost za „dostatečně přímou“, na konci a na začátku svého rozboru (body 291 a 300 napadeného rozsudku).

174. Nicméně okolnost, že toto odůvodnění napadeného rozsudku je těžko oddělitelné nebo že Tribunál nerozebíral požadovanou příčinnou souvislost odděleně ve zvláštní části odůvodnění, nemůže bez dalšího umožňovat závěr, že se Tribunál dopustil nesprávné právní kvalifikace skutkových okolností, neboť z uvedeného odůvodnění jasně vyplývá, že vyvozoval závěry ze svých vlastních zjištění, když kvalifikoval jednání Komise jako přímou a určitou příčinu zjištěné škody(62).

175. Je třeba v tomto ohledu podotknout, že Tribunál uvedl, že zasláním účastníkům řízení druhé série otázek se snažil vyčíslit „následk[y] jednání Komise na činnosti skupiny Systran“ (bod 292 napadeného rozsudku).

176. Tribunál měl za to, že osvědčení distributorů žalobkyň předložená těmito v odpovědi na tyto otázky „dokreslují zcela přijatelnou skutečnost, že spor mezi podnikem […] a jedním z jeho institucionálních zákazníků […] ztěžuje obchodní vztahy tohoto podniku s jeho stávajícími a potenciálními zákazníky“ (bod 294 napadeného rozsudku). Měl rovněž za to, že svědectví a osvědčení finančních společností „dostatečně průkazným způsobem ukazují reakce několika investorů zvažujících setrvat ve společnosti, která uvádí na trh počítačový program, jejíž práva jsou zpochybněna Komisí, investovat do ní nebo ji převzít“ (bod 296 napadeného rozsudku). A konečně shledal, že osvědčení auditorů společnosti Systran umožňovalo prokázat, že rezerva 11,6 milionu eur na znehodnocení jejích nehmotných aktiv vyplývala ze tří důvodů, jež byly v napadeném rozsudku uvedeny, a prvním z nich byl spor s Komisí.

177. Je třeba konstatovat, že jednotlivé skutečnosti uváděné Tribunálem mu neumožňovaly zjistit dostatečně přímou a bezprostřední příčinnou souvislost mezi napadaným jednáním Komise a jednotlivými složkami tvrzené škody žalobkyň. Umožňují nanejvýš konstatovat, že spor o duševní vlastnictví mezi společností Systran a Komisí mohl mít důsledek na zhoršení hospodářské a účetní situace této společnosti.

178. Na jedné straně je tak souvislost mezi tímto sporem a zkomplikováním obchodních vztahů společnosti Systran považována za – slovy Tribunálu – „zcela přijatelnou“. Na druhé straně Tribunál sám zdůraznil, že rezerva 11,6 milionu eur na znehodnocení jejích nehmotných aktiv vyplývala ze tří důvodů. Opomněl však poskytnout sebemenší upřesnění ohledně části škody z toho plynoucí, jež podle něj připadala na spor mezi společností Systran a Komisí, a odůvodňující jeho paušální vyčíslení utrpěné hmotné škody.

179. Je třeba na tomto místě dodat, že jestliže zásadně, jak bylo připomenuto výše, nenáleží Soudnímu dvoru zpochybňovat v řízení o kasačním opravném prostředku volbu paušálního vyčíslení škody provedenou Tribunálem, nemůže se přesto tento soud vyhnout přísné kontrole třetí podmínky uplatnění mimosmluvní odpovědnosti Unie, kterou představuje přímá a bezprostřední příčinná souvislost mezi napadaným protiprávním jednáním a tvrzenou škodou.

180. První výtce vznesené Komisí v rámci první části jejího sedmého důvodu kasačního opravného prostředku vycházející z nesprávné právní kvalifikace příčinné souvislosti je tedy třeba vyhovět.

181. Naopak druhá výtka vznesená Komisí v rámci první části jejího sedmého důvodu kasačního opravného prostředku vycházející z nedostatku odůvodnění napadeného rozsudku, pokud jde o příčinnou souvislost mezi jejím jednáním a nehmotnou újmou uplatňovanou žalobkyněmi, musí být vzhledem k rozboru uvedené škody provedenému výše zamítnuta.

4.      Ke kvalifikaci škody (osmý důvod kasačního opravného prostředku)

182. Vzhledem k závěru, k němuž jsem dospěl výše na základě zkoumání sedmého důvodu kasačního opravného prostředku týkajícího se podmínky příčinné souvislosti, je přezkum osmého důvodu kasačního opravného prostředku kritizujícího vyčíslení zjištěné škody prováděn pouze pro úplnost.

a)      Shrnutí argumentů Komise

183. Komise má za to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když při hodnocení škody, kterou společnost Systran utrpěla v letech 2004 až 2010, vyšel z hodnoty fiktivní licence k úpravě. Konkrétně se dopustil zjevně nesprávného posouzení a zkreslení skutkových okolností, když vycházel z tohoto období, ačkoli práce prováděné společností Gosselies probíhaly v letech 2004 až 2006, což bylo konstatováno v bodě 313 napadeného rozsudku. Napadený rozsudek je tak rovněž vnitřně rozporný a nedostatečně odůvodněný. Tribunál navíc v naprostém rozporu s důkazy ve spise shledal, že licence ke změně zdrojového kódu je neobvyklá, neboť neodpovídá obvyklému hospodářskému modelu vydavatelů počítačového programu, ačkoli jednotlivé smlouvy uzavřené se společnostmi ze skupiny Systran od roku 1975 upravovaly právo Komise provést nebo zadat úpravy a vývoj programu EC‑Systran.

184. Stanovení „doplňující“ částky pět milionů eur Tribunálem rovněž obsahuje zjevný rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a použitou metodou výpočtu. Tribunál se totiž v bodě 321 napadeného rozsudku domníval, že činnost a rozvoj společnosti Systran byly počínaje rokem 2004 dotčeny každý rok ve výši paušální částky 650 000 eur, ačkoli předtím konstatoval, že se zpráva o zpřístupnění počítačového programu a spojeného know‑how Komisí rozšířila až v roce 2005 a veřejnou se stala v roce 2006.

185. Komise kromě existence jakékoli nehmotné újmy rovněž zpochybnila její vyčíslení. Připomněla, že náhrada musí zásadně přesně odpovídat škodě, a závažnost údajného pochybení nemůže být při jejím vyčíslením brána v úvahu. Pokud tedy Tribunál v bodech 324 a 325 napadeného rozsudku uložil Komisi zaplacení 1000 eur společnosti Systran s ohledem na závažnost údajného pochybení Komise, nerespektoval obecné zásady společné právním řádům členských států a judikaturu Soudního dvora.

b)      Posouzení

186. Je třeba na úvod připomenout, že pouze Tribunálu náleží určit v mezích návrhu způsob a rozsah náhrady škody v případě, že ji zjistil, s tím, že jeho rozsudek musí být dostatečně odůvodněn a musí zejména uvádět kritéria zohledněná pro účely určení přiznané částky(63), aby Soudní dvůr mohl provést soudní přezkum.

i)      Ke hmotné škodě

187. V projednávané věci Tribunál v souladu se čl. 13 odst. 1 písm. b) směrnice 2004/48 rozhodl stanovit náhradu škody jako paušální částku (body 301 až 326 napadeného rozsudku). V tomto ohledu upřesnil, že použití metody nežádoucích hospodářských důsledků podle uvedeného čl. 13 odst. 1 písm. b) přináší značné obtíže, jelikož finanční znalec Komise systematicky brání jakýmkoliv pokusům o vyčíslení ze strany finančního znalce žalobkyň (body 303 až 306 napadeného rozsudku).

188. Tribunál dále rozpracoval hlediska, na jejichž základě mělo k paušální náhradě dojít, přičemž rozlišil mezi hlavní částkou tvořenou výší licenčních poplatků nebo poplatků, které by musely být zaplaceny, kdyby Komise požádala o udělení oprávnění k užívání příslušných práv duševního vlastnictví (body 307 až 319 napadeného rozsudku), doplňující částkou, jíž mělo být potřeba k zohlednění hledisek, které pouhé přiznání uvedených poplatků nemohlo nahradit (body 320 až 323 napadeného rozsudku), a konečně částkou k náhradě nehmotné újmy, kterou společnost Systran utrpěla (body 324 a 325 napadeného rozsudku).

189. Komise kritizuje dva aspekty hodnocení hlavní částky a doplňující částky Tribunálem.

190. V prvé řadě tvrdí, že Tribunál nemohl pro výpočet hlavní paušální částky použít jako referenční základ licenci ke změně zdrojového kódu počítačového programu, ale měl vycházet z pouhé licence k užívání programu. Konkrétně kritizuje, že výběr vychází z argumentu, že je licence ke změně zdrojového kódu počítačového programu neobvyklá, neboť neodpovídá obvyklému hospodářskému modelu vydavatelů programu (bod 308 napadeného rozsudku). Má za to, že je toto tvrzení v rozporu s důkazy ve spise, neboť smlouvy, jež uzavřela se společnostmi ze skupiny Systran, v daném případě prokazují, že takové licence nejsou neobvyklé.

191. Je nicméně třeba konstatovat, že Tribunál se snažil vyčíslit hlavní částku hodnocením výše poplatků za hypotetickou roční licenci ke změně zdrojového kódu počítačového programu spočítanou s odkazem na výši hypotetické roční licence k užívání uvedeného programu, a vycházel tedy z předpokladu, že licence ke změně byla vzhledem ke svému rozsahu nákladnější než pouhá licence k užívání. Smlouvy, jichž se Komise dovolává, neumožňují vzhledem k absenci jakéhokoli číselného údaje zpochybnit relevanci tohoto rozlišování, a nelze tedy mít za to, že se Tribunál dopustil zjevně nesprávného posouzení, když z tohoto předpokladu vycházel.

192. Komise dále kritizovala období, jež Tribunál zvolil pro určení hlavní částky zjištěné hmotné škody. Jelikož práce prováděné společností Gosselies probíhaly v letech 2004 až 2006, dopustil se Tribunál zjevně nesprávného posouzení, když usoudil, že výše poplatků za hypotetickou roční licenci ke změně zdrojového kódu měla být spočítána za období od roku 2004 do roku 2010 (bod 318 napadeného rozsudku).

193. Stačí však v tomto ohledu konstatovat, že účelem výpočtu výše poplatků z hypotetické roční licence ke změně zdrojového kódu je nikoli přímo kompenzovat újmu plynoucí společnosti Systran z prací provedených společností Gosselies, ale stanovit hlavní paušální částku, jíž má být kompenzována újma plynoucí společnosti Systran ze skutečnosti, že Komise přistoupila bez povolení k provedení prací, jež musely vést ke změně prvků týkajících se verze Systran Unix programu EC‑Systran Unix. Tribunál tedy logicky dovodil, byť implicitně(64), že takovéto poplatky měly být placeny každoročně po celou dobu užívání pozměněného programu, tedy od roku 2004, kdy škoda uzavřením sporné smlouvy se společností Gosselies vznikla, až do roku 2010, kdy byl vynesen rozsudek Tribunálu.

194. Naopak Komise správně upozornila, že Tribunál neodůvodnil volbu období, z něhož při stanovení doplňující částky zjištěné hmotné škody vycházel.

195. Tribunál totiž uvedl, že je tato doplňující částka potřebná pro zohlednění dalších skutkových okolností souvisejících se škodou společnosti Systran od roku 2004, které samotné přiznání poplatků za hypotetickou roční licenci ke změně zdrojového kódu nemůže napravit (bod 320 napadeného rozsudku). V tomto ohledu upřesnil, že činnost a rozvoj společnosti Systran byly každý rok, počínaje rokem 2004, dotčeny ve výši částky 650 000 eur odpovídající 6 % jejího obratu v roce 2003 (bod 321 napadeného rozsudku) a stanovil tuto doplňující částku aktualizovanou pro léta 2004 až 2010 na 5 milionů eur (bod 322 napadeného rozsudku).

196. Jak Komise poznamenala, sám Tribunál shledal, že nový konflikt mezi společností Systran a Komisí vznikl v roce 2005 a veřejným se stal v roce 2006 (bod 289 napadeného rozsudku). Toto konstatování musí být dáno do souvislosti s různými složkami škody zjištěné Tribunálem ve výše zkoumaném odůvodnění (body 291 až 300 napadeného rozhodnutí). Z toho vyplývá, že není možné časově určit počátek obchodních obtíží (body 293 a 294 napadeného rozsudku) a finančních obtíží (body 296 a 297 napadeného rozsudku) zjištěných Tribunálem, když pouze potřeba vytvořit účetní rezervu byla datována k 31. prosinci 2008.

197. Z toho vyplývá, že výtka vyplývající z nedostatku odůvodnění určení doplňující částky 5 milionů eur je opodstatněná, a že osmému důvodu kasačního opravného prostředku vznesenému Komisí tedy musí být v tomto ohledu vyhověno.

ii)    K nehmotné újmě

198. Tribunál se odchýlil od návrhu podaného společností Systran a v bodě 325 napadeného rozsudku určil její nehmotnou újmu v symbolické výši 1000 eur poté, co konstatoval, že jí Komise svým jednáním upřela práva, která má ke svému dílu, a toto jednání je o to závažnější, že Komise je jakožto orgán autorem jednotlivých ustanovení práva harmonizujících právo Unie v oblasti autorského práva, která byla v projednávané věci porušena (bod 324 napadeného rozsudku).

199. Je tedy třeba konstatovat, že Tribunál při stanovení paušální výše náhrady škody sám určil nehmotnou újmu společnosti Systran, což nemůže být přezkoumáno Soudím dvorem, když zohlednil přitěžující okolnosti, tj. v projednávané věci skutečnost, že Komise je autorem porušených ustanovení práva Unie, a to v souladu s požadavky judikatury Soudního dvora(65).

200. Druhá část osmého důvodu kasačního opravného prostředku vzneseného Komisí tedy musí být zamítnuta.

D –    Podpůrné návrhové žádání

201. Jak vyplývá z předchozího výkladu, mám za to, že napadený rozsudek Tribunálu rovněž v několika ohledech podléhá kritickému přezkumu Soudním dvorem. Jak jeho posouzení obou podmínek mimosmluvní odpovědnosti Unie spočívajících v existenci protiprávního jednání (první výtka šestého důvodu kasačního opravného prostředku) a v existenci přímé příčinné souvislosti mezi napadaným protiprávním jednáním a zjištěnou škodou (první výtka první části a druhá část sedmého důvodu kasačního opravného prostředku), tak jeho posouzení škody (osmý důvod) trpí nesprávným právním posouzením.

202. Za těchto podmínek navrhuji podpůrně Soudnímu dvoru zrušit napadený rozsudek z těchto různých důvodů, ačkoli by mohl být zrušen pouze na základě jediného, a vzhledem k povaze zjištěných nesprávných právních posouzení mu věc vrátit, aby se v prvé řadě znovu zabýval existencí tvrzeného protiprávního jednání, a zejména důsledky výjimek z výlučného práva nositele autorských práv upravených v článku 5 směrnice 91/250, dále aby znovu posoudil existenci přímé příčinné souvislosti mezi zjištěným, případně protiprávním, jednáním a tvrzenou újmou a aby posoudil skutečnosti vedoucí k případnému přetržení uvedené příčinné souvislosti a konečně aby přezkoumal odůvodnění vyčíslení uvedené škody, zejména pak hmotné doplňující škody.

VII – Závěry

203. Vzhledem k předchozímu rozboru Soudnímu dvoru navrhuji, aby rozhodl takto:

„1)      Rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 16. prosince 2010, Systran a Systran Luxembourg v. Komise (T‑19/07), se zrušuje.

2)      Žaloba na mimosmluvní odpovědnost podaná společností Systran SA a Systran Luxembourg SA k Tribunálu Evropské unie je nepřípustná.

3)      Systran SA a Systran Luxembourg SA se ukládá náhrada nákladů řízení.“

Podpůrně Soudnímu dvoru navrhuji, aby rozhodl takto:

„1)      Rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 16. prosince 2010, Systran a Systran Luxembourg v. Komise (T‑19/07), se zrušuje.

2)      Věc se vrací zpět Tribunálu Evropské unie.

3)      O nákladech řízení bude rozhodnuto později.“

1 –      Původní jazyk: francouzština.

2 –      Dále jen „Systran“.

3 –      Soudnímu dvoru již byla jednou nepřímo předložena otázka údajného porušení několika ochranných známek Komisí, v daném případě v rámci rozvoje evropského projektu satelitní navigace Galileo, nicméně bez možnosti zabývat se otázkami, jež mohou při podání žaloby na porušení práva vyvstat. Viz usnesení ze dne 20. března 2007, Galileo International Technology a další v. Komise (C‑325/06 P), jímž byl zamítnut částečně jako zjevně nepřípustný a částečně jako zjevně neopodstatněný kasační opravný prostředek proti rozsudku Tribunálu ze dne 10. května 2006 Galileo International Technology a další v. Komise (T‑279/03, Sb. rozh. s. II‑1291). Naopak Tribunál již měl mimo napadený rozsudek příležitost řešit takovéto žaloby na porušení práva. V oboru práva ochranných známek kromě výše zmíněného rozsudku Galileo International Technology a další v. Komise, viz rozsudek Tribunálu ze dne 10. dubna 2003, Travelex Global and Financial Services a Interpayment Services v. Komise (T‑195/00, Recueil, s. II‑1677), a v oboru patentů usnesení Tribunálu ze dne 5. září 2007, Document Security Systems v. ECB (T‑295/05, Sb. rozh. s. II‑2835).

4 –      Lze v krátkosti připomenout, že v souladu s článkem 89 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. L 248, s. 1), „[v]šechny zakázky se zadávají formou co nejširší veřejné soutěže“, s tím, že podle čl. 104 uvedeného nařízení jsou orgány Unie v případech zakázek, které zadávají na vlastní účet, považovány za zadavatele. Lze též připomenout, že na základě čl. 93 odst. 1 písm. f) téhož nařízení mohou být ze zadávání veřejných zakázek Unie vyloučeni zájemci a uchazeči, u kterých bylo v souvislosti s jiným řízením při zadávání zakázek zjištěno vážné porušení smlouvy nedodržením jejich smluvních závazků. Ačkoli navzdory porušení smluvních vztahů v tomto případě tento neodpovídá takovému modelovému příkladu, vznáší nicméně nepřímo otázku souladu pravidel autorských práv k programu a pravidel zadávání veřejných zakázek. V rámci veřejných zakázek na informatické služby zadávaných orgány Unie totiž může vyvstat otázka souladu dodržování autorských práv k programu na jedné straně a dodržování základních pravidel Smlouvy, jimiž se řídí uvedené veřejné zakázky a jež zadavateli ukládají, slovy rozsudku ze dne 7. prosince 2000 Telaustria a Telefonadress (C‑324/98, Recueil, s. I‑10745, bod 62), povinnost transparentnosti „spočívající v zajištění odpovídajícího stupně zveřejnění umožňujícího otevření služeb hospodářské soutěži ve prospěch každého potenciálního uchazeče, jakož i kontrolu nestrannosti postupů řízení o zadání zakázky“.

5 –      Dále jen „Gosselies“.

6 –      Z důvodu jazykového zjednodušení, a ačkoli jsou společnosti Systran a Systran Luxembourg odpůrkyněmi v řízení o kasačním opravném prostředku, budou nadále v řízení před Tribunálem označovány jako „žalobkyně“.

7 –      Úř. věst. L 122, s. 42. Tato směrnice, jejíž obsah byl změněn směrnicí Rady 93/98/EHS ze dne 29. října 1993 o harmonizaci doby ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících (Úř. věst. L 290, s. 9; Zvl. vyd. 17/01, s. 141, dále jen „směrnice 91/250“), byla kodifikována směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/24/ES ze dne 23. dubna 2009 o právní ochraně počítačových programů (Úř. věst. L 111, s. 16) Posledně uvedená směrnice se ovšem vzhledem k době rozhodné z hlediska skutkových okolností této věci ratione temporis neuplatní.

8 –      Je třeba poznamenat, že Komise naopak nezpochybňuje posouzení Tribunálem druhé jí vznesené námitky nepřípustnosti spočívající v nepříslušnosti Tribunálu ke konstatování porušení práva v rámci žaloby na mimosmluvní odpovědnost.

9 –      C‑214/08 P.

10 –      Viz rozsudky ze dne 21. května 1987, Rau Lebensmittelwerke a další (133/85 až 136/85, Recueil, s. 2289, bod 10); ze dne 9. října 2001, Flemmer a další (C‑80/99 až C‑82/99, Recueil, s. I‑7211, bod 39), jakož i výše uvedený Guigard v. Komise, (bod 39).

11 –      Viz rozsudky ze dne 14. ledna 1987, Zuckerfabrik Bedburg a další v. Rada a Komise (281/84, Recueil, s. 49, bod 12); ze dne 8. dubna 1992, Cato v. Komise (C‑55/90, Recueil, s. I‑2533, bod 17); ze dne 27. září 1988, Asteris a další (106/87 až 120/87, Recueil, s. 5515, bod 15); ze dne 13. března 1992, Vreugdenhil v. Komise (C‑282/90, Recueil, s. I‑1937, bod 14); ze dne 26. listopadu 2002, First a Franex (C‑275/00, Recueil, s. I‑10943, bod 43), jakož i ze dne 29. července 2010, Hanssens-Ensch, C‑377/09, Sb. rozh. 2010 s. I‑7747, bod 17).

12 –      K rozdělení příslušnosti mezi Soudní dvůr a Tribunál viz usnesení ze dne 27. května 2004, Komise v. IAMA Consulting (C‑517/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí); ze dne 8. října 2004, Komise v. Trends a další (C‑248/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí); rozsudky ze dne 17. března 2005, Komise v. AMI Semiconductor Belgium a další (C‑294/02, Sb. rozh. s. I‑2175, body 43‑49); jakož i ze dne 12. května 2005, Komise v. Huhtamaki Dourdan (C‑315/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 18‑22).

13 –      Ke sporům Unie ze smluv, viz například Heukels, T., The contractual liability of the European Community revisited, v: Heukels, T. a McDonnel, E. (eds.), The action for damages in Community law, Kluwer, 1997, s. 89; Ritleng, D., Les contrats de l’administration communautaire, in Droit administratif européen. 2007, s. 147.

14 –      Viz zejména rozsudek ze dne 11. července 1985, Maag v. Komise (43/84, Recueil, s. 2581, bod 26).

15 –      Viz zejména rozsudky ze dne 18. prosince 1986, Komise v. Zoubek (426/85, Recueil, s. 4057, bod 4); ze dne 6. dubna 1995, Bauer v. Komise (C‑299/93, Recueil, s. I‑839, body 20 až 22), a ze dne 27. dubna 1999, Komise v. SNUA (C‑69/97, Recueil, s. I‑2363, body 18 a 19).

16 –      Výše uvedený rozsudek Guigard v. Komise, (bod 42).

17 –      Viz výše uvedený rozsudek Guigard v. Komise.

18 –      Výklad svého náhledu Tribunálem, neobvykle uvedený v bodech 61 a 62 napadeného rozsudku, vyvolává pochybnosti. V uvedeném bodě 61 zdůraznil, že se jeho pravomoc ve smluvní oblasti „odchyluje od obecného práva“, a musí být tudíž vykládána „restriktivně“, „takže […] může rozhodovat pouze o žalobách, které jsou odvozeny od smlouvy nebo které mají přímý vztah s povinnostmi, jež ze smlouvy vyplývají“, což je samo o sobě správné. I za předpokladu, že by se jednalo o význam, jenž by jí měl být přisuzován, smysl této poznámky zůstává nejasný, neboť je nesporné, že předmětné smlouvy v daném případě neobsahovaly rozhodčí doložku zakládající jeho smluvní příslušnost. Navíc v bodě 62 uvádí, že „musí-li […] přezkoumat obsah jednotlivých smluv uzavřených [v letech 1975 až 2002], kterých se Komise dovolává na podporu své argumentace, spadá takový přezkum do přezkumu pravomoci a nemůže mít jako takový za následek změnu povahy sporu tím, že by mu byl přiznán smluvní základ“. Taková je ale otázka, jež před soudem Unie v projednávaném případě vyvstává, zda tomuto tvrzení přisuzovat tento význam, tj., jak se následně přesvědčíme, zda je skutečně možné a dokonce nezbytné, aby tento při posuzování své příslušnosti přikročil ke zkoumání obsahu jednotlivých smluv. Dále je třeba poznamenat, že toto tvrzení nenápadně, ale jasně odkazuje na bod 43 výše uvedeného rozsudku Guigard v. Komise, ale překrucuje jeho smysl. V uvedeném bodě totiž Soudní dvůr pouze zdůraznil, že již dříve řádně konstatovaná zásadně smluvní povaha jemu předloženého sporu nemohla být změněna pouze na základě skutečnosti, že se zúčastněný dovolával právních norem, jež nevyplývaly z předmětné smlouvy, ale byly pro strany závazné.

19 –      V tomto ohledu je třeba trvat zejména na skutečnosti, že – jak se následně přesvědčíme – Tribunál v odůvodnění napadeného rozsudku ve věci samé mnohokrát a velmi významně odkázal na svou analýzu přípustnosti žaloby. Viz zejména body 153, 205, 215 a 219 napadeného rozsudku.

20 –      Viz zejména rozsudky ze dne 15. května 2003, Pitsiorlas v. Rada a ECB (C‑193/01 P, Recueil, s. I‑4837, bod 32); ze dne 17. července 2008, Athinaïki Techniki v. Komise (C‑521/06 P, Sb. rozh. s. I‑5829, bod 66); ze dne 9. července 2009, 3F v. Komise (C‑319/07 P, Sb. rozh. s. I‑5963, bod 99), jakož i ze dne 18. listopadu 2010, NDSHT v. Komise (C‑322/09 P, Sb. rozh. s. I‑11911, body 65 a 66).

21 –      Lze rovněž v tomto ohledu poznamenat, že během tří let mezi zveřejněním sporného nabídkového řízení a podáním žaloby na mimosmluvní odpovědnost u Tribunálu se společnost Systran zejména snažila nalézt „smluvní řešení“ sporu, jak vyplývá z vysvětlení, jež poskytla ve své písemné odpovědi na druhou část sedmého důvodu kasačního opravného prostředku vzneseného Komisí a spočívajícího v přetržení příčinné souvislosti zkoumané níže.

22 –      Tento rozbor umožní i rozlišení mezi porušeními smluv a protiprávním jednáním, což je úkon, který se také může ukázat velmi obtížným. Viz v tomto smyslu, Varet, E, Le contentieux des licences de logiciel dans tous ses états, JCP‑E, 2012, č. 10, s. 1173.

23 –      V projednávaném případě právo určené na základě společné dohody smluvních stran, ať už se jedná o smluvní právo nebo hmotné právo provádějící směrnice 91/250/EHS a 2004/48/ES a Bernskou úmluvu.

24 –      K relevantním okolnostem, jež je třeba vzít v úvahu při výkladu smluv, viz zejména mimo jiné článek 5:102 Principů evropského smluvního práva, 1998, vypracovaných Komisí pro evropské smluvní právo, tzv. Landovou komisí; Lando, O. and Beale, H., Principy evropského smluvního práva. Části I a II, Kluwer Law International, 2000. Viz rovněž článek 8:102 projektu Společného referenčního rámce v: von Bar, C., Clive, E., a Schulte‑Nölke, H., Study Group on a European Civil Code and the Research Group on EC Private Law (Acquis Group), Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law - Draft Common Frame of Reference (DCFR), von Bar, C. Clive, E. a Schulte‑Nölke, H. (eds.), Sellier, European law publishers, 2009. K tomuto tématu viz sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě ze dne 11. července 2001 o evropském smluvním právu, COM(2001) 398 final; sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě ze dne 11. října 2004, Evropské smluvní právo změna acquis: další postup, COM(2004) 651 final; sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě ze dne 12. února 2003, Soudržnější evropské smluvní právo – akční plán, COM(2003) 68 final (Úř. věst. C 63, s. 1).

25 –      V tomto smyslu viz zejména Montero, E., „La communication des codes sources de logiciels. État de la question à la lumière de la jurisprudence belge et française et de la pratique contractuelle“, Revue de droit intellectuel, l’Ingénieur‑conseil, 1995, č. 3 až 5, s. 60.

26 –      Soudní dvůr rozhodl, že tato ustanovení musí být vykládána s ohledem na čl. 66 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu a že se tudíž netýkají návrhů protidůkazů a rozšíření původních důkazních návrhů, viz rozsudek ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise (C‑185/95 P, Recueil, s. I‑8417, body 71 a 72).

27 –      Rozsudek ze dne 14. dubna 2005, Gaki‑Kakouri v. Soudní dvůr (C‑243/04 P, bod 32). Viz rovněž rozsudek Tribunálu ze dne 5. října 2009, de Brito Sequeira Carvalho v. Komise (T‑40/07 P a T‑62/07 P, bod 113).

28 –      Jako příklady zamítnutí návrhu jako opožděného pro nedostatek odůvodnění, viz rozsudky ze dne 3. února 1994, Grifoni v. ESAE (C‑308/87, Recueil, s. I‑341, bod 7); ze dne 10. prosince 1998, Schröder a další v. Komise (C‑221/97 P, Recueil, s. I‑8255, bod 27), jakož i výše uvedený Baustahlgewebe v. Komise, (body 71 až 75); rozsudek Tribunálu ze dne 25. září 1991, Nijman v. Komise (T‑36/89, Recueil, s. II‑699, body 28 až 29).

29 –      Výše uvedený rozsudek Gaki‑Kakouri v. Soudní dvůr (bod 33).

30 –      Bod 252 napadeného rozsudku.

31 –      Body 254 až 260 napadeného rozsudku.

32 –      Úř. věst. L 157, s. 45 a opravy Úř. věst. 2004, L 95, s. 16; Zvl. vyd. 17/02, s. 32, a Úř. věst. 2007, L 204, s. 27, dále jen „směrnice 2004/48/ES“.

33 –      Tato výtka sama zahrnuje několik argumentů, jež budou podrobněji analyzovány níže.

34 –      C‑352/98 P, Recueil, s. I‑5291.

35 –      Rozsudek ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame (C‑46/93 a C‑48/93, Recueil, s. I-1029, bod 56).

36 –      Rozsudek Tribunálu ze dne 11. července 2007, Schneider Electric v. Komise (T‑351/03, Sb. rozh. s. II‑2237, bod 122 a násl.).

37 –      Viz body 205 a 215 napadeného rozsudku.

38 –      Viz zejména rozsudky ze dne 6. dubna 2006, General Motors v. Komise (C‑551/03 P, Sb. rozh. s. I‑3173, bod 51), jakož i ze dne 20. ledna 2011, General Química a další v. Komise (C‑90/09 P, Sb. rozh. s. I‑1, bod 71).

39 –      Viz zejména výše uvedený rozsudek Baustahlgewebe v. Komise (bod 24).

40 –      Viz zejména rozsudky ze dne 8. května 2003, T. Port v. Komise (C‑122/01 P, Recueil, s. I‑4261, bod 27), jakož i výše uvedený rozsudek General Química a další v. Komise (bod 72).

41 –      Viz zejména usnesení ze dne 26. dubna 1993, Kupka‑Floridi v. HSV (C‑244/92 P, Recueil, s. I‑2041, body 9 až 11), a rozsudek ze dne 9. června 2011, Evropaïki Dynamiki v. ECB (C‑401/09 P, Sb. rozh. s. I‑4911).

42 –      Komise ve svém kasačním opravném prostředku uvedla, že ve své zprávě o provádění a dopadech směrnice 85/374/EHS o právní ochraně počítačových programů [COM (2000) 199 final] upozornila na existující rozdíly v tomto ohledu mezi členskými státy, ale že sdílela názor některých komentátorů, že oprávněný nabyvatel v podstatě představuje kupce, nabyvatele licence, nájemce nebo osobu oprávněnou k užívání programu na účet některé z těchto osob.

43 –      Viz zejména body 66 a 67, 78, 109 a 115 napadeného rozsudku.

44 –      Viz zejména body 215 a 261 napadeného rozsudku.

45 –      Bod 215 napadeného rozsudku.

46 –      Výše uvedený rozsudek Brasserie du pêcheur a Factortame, bod 56.

47 –      Bod 127 napadeného rozsudku.

48 –      Výše uvedený rozsudek Bergaderm a Goupil v. Komise (body 42 a 44).

49 –      Body 127 až 261 napadeného rozsudku.

50 –      Bod 261 napadeného rozsudku.

51 –      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2007, Stadtwerke Schwäbisch Hall a další v. Komise (C‑176/06 P, bod 17).

52 –      Výše uvedené rozsudky Brasserie du pêcheur a Factortame (bod 51) a Bergaderm a Goupil v. Komise (body 41 a 42), rozsudky ze dne 10. prosince 2002, Komise v. Camar a Tico (C‑312/00 P, Recueil, s. I‑11355, bod 53 a 54); jakož i ze dne 10. července 2003, Komise v. Fresh Marine (C‑472/00 P, Recueil, s. I‑7541, body 25 a 26).

53 –      Rozsudek ze dne 12. července 2005, Komise v. CEVA a Pfizer (C‑198/03 P, Sb. rozh. s. I‑6357, body 63 až 69).

54 –      Výše uvedený rozsudek Brasserie du pêcheur a Factortame (body 50 a 51).

55 –      Což podle mých informací nikdy neměl příležitost učinit, neboť řešil pouze žaloby na náhradu škody vzniklé na základě normativní činnosti orgánů. Tribunál naopak v tomto směru rozhodoval v rámci sporů z veřejné služby. Bylo by vhodné srovnat v tomto ohledu rozsudky Tribunálu ze dne 10. prosince 2008 Nardone v. Komise (T‑57/99, bod 162); ze dne 16. prosince 2010, Komise v. Petrilli (T‑143/09 P, bod 46), jakož i ze dne 12. července 2012, Komise v. Nanopoulos (T‑308/10 P, bod 103), s ohledem na rozhodnutí Soudního dvora (zvláštní senát podle čl. 123b jednacího řádu) ze dne 8. února 2011, jímž byl přezkoumán rozsudek T‑143/09 P, Komise v. Petrilli (C‑17/11 RX, body 3 a 4).

56 –      Viz zejména rozsudek ze dne 3. října 2000, Industrie des poudres sphériques v. Rada (C‑458/98 P, Recueil, s. I‑8147, body 65 až 67); usnesení ze dne 20. září 2001, Asia Motor France a další v. Komise (C‑1/01 P, Recueil, s. I‑6349, bod 44); ze dne 14. července 2005, Gouvras v. Komise (C‑420/04 P, Sb. rozh. s. I‑7251), jakož i rozsudek ze dne 27. února 2007, Gestoras Pro Amnistía a další v. Rada (C‑354/04 P, Sb. rozh. s. I‑1579, bod 22).

57 –      Viz rozsudek ze dne 19. května 1992, Mulder a další v. Rada a Komise (C‑104/89 a C‑37/90, Recueil, s. I‑3061, bod 33). Viz rovněž rozsudky ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame (C‑46/93 a C‑48/93, Recueil, s. I‑1029, bod 85); ze dne 27. ledna 2000, Mulder a další v. Rada a Komise (C‑104/89 a C‑37/90, Recueil, s. I‑203, bod 168); ze dne 16. března 2000, Parlament v. Bieber (C‑284/98 P, Recueil, s. I‑1527, body 56 a 57); ze dne 24. března 2009, Danske Slagterier (C‑445/06, Sb. rozh. s. I‑2119, bod 61); ze dne 18. bžezna 2010, Trubowest Handel a Makarov v. Rada a Komise (C‑419/08 P, Sb. rozh. s. I‑2259, bod 61), jakož i usnesení ze dne 12. května 2010, Pigasos Alieftiki Naftiki Etaireia v. Rada a Komise (C‑451/09 P, body 39 a 40).

58 –      Výše uvedený rozsudek Parlament v. Bieber (bod 55). Viz rovněž výše uvedený rozsudek Komise v. Fresh Marine (body 45 až 49).

59 –      Viz bod 46 napadeného rozsudku.

60 –      Viz zejména rozsudky ze dne 10. července 2008, Bertelsmann a Sony Corporation of America v. Impala (C‑413/06 P, Sb. rozh. s. I‑4951), jakož i ze dne 19. března 2009, Archer Daniels Midland v. Komise (C‑510/06 P, Sb. rozh. s. I‑1843, bod 105).

61 –      Viz rozsudek ze dne 16. července 2009, Komise v. Schneider Electric (C‑440/07 P, Sb. rozh. s. I‑6413, body 191 až 193).

62 –      Výše uvedený rozsudek Komise v. Schneider Electric (bod 204).

63 –      Viz zejména rozsudek ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise (C‑257/98 P, Recueil, s. I‑5251, body 34 a 35).

64 –      Viz například rozsudky ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise (C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, bod 372), jakož i ze dne 27. října 2011, Rakousko v. Scheucher‑Fleisch a další (C‑47/10 P, Sb. rozh. s. I‑10707, bod 104).

65 –      Viz přesně k tomuto rozsudek ze dne 14. května 1998, Rada v. de Nil a Impens (C‑259/96 P, Recueil, s. I‑2915, bod 25).