Language of document : ECLI:EU:T:2022:281

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého senátu)

11. května 2022(*)

„Vlastní zdroje Unie – Finanční odpovědnost členského státu – Dovozní cla – Vyplacení částek odpovídajících nevybraným vlastním zdrojům Komisi – Žaloba založená na bezdůvodném obohacení Unie – Povinnosti členského státu v oblasti vlastních zdrojů – Povinnost poskytnout jistotu – Zproštění povinnosti poskytnout částky odpovídající stanoveným nárokům, v souvislosti s nimiž bylo prohlášeno, že je nelze vybrat“

Ve věci T‑151/20,

Česká republika, zastoupená M. Smolkem, J. Vláčilem a O. Serdulou, jako zmocněnci,

žalobkyně,

podporovaná

Belgickým královstvím, zastoupeným S. Baeyensem a J.-C. Halleuxem, jako zmocněnci,

a

Polskou republikou, zastoupenou B. Majczynou, jako zmocněncem,

vedlejšími účastníky řízení,

proti

Evropské komisi, zastoupené T. Maternem a P. Němečkovou, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 268 SFEU, znějící na vrácení částky 40 482 255 korun českých (CZK) odvedené do vlastních zdrojů Evropské unie,

TRIBUNÁL (šestý senát),

ve složení A. Marcoulli, předsedkyně, J. Schwarcz a R. Norkus (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: R. Ūkelytė, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 12. listopadu 2021,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

 Podstatné skutkové okolnosti

1        V období od 2. do 26. listopadu 2007 provedl Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) misi Společenství pro správní a vyšetřovací spolupráci v Laosu, které se zúčastnila zástupkyně české celní správy (dále jen „inspekční cesta“). Vyšetřování se týkalo prověřování dovozu neplnitelných plynových kapesních kamínkových zapalovačů (dále jen „kapesní zapalovače“) z Laosu do různých zemí Evropské unie, a to v období od roku 2004 do roku 2007. Dne 15. listopadu 2007 byl vypracován dokument nazvaný „agreed joint minutes“, který podepsali všichni členové mise a příslušné laoské orgány (dále jen „protokol ze dne 15. listopadu 2007“).

2        OLAF přijal v návaznosti na tuto inspekční cestu dne 30. května 2008 zprávu o ukončení mise (dále jen „zpráva OLAF“). Zpráva OLAF byla předána České republice ve znění v anglickém, francouzském a německém jazyce dne 9. července 2008.

3        Závěrečnou zprávu o vyšetřování přijal OLAF dne 10. prosince 2008.

4        Ze zjištění obsažených ve zprávě OLAF vyplývá, že v období, na které se vztahuje tato zpráva, dovezla společnost Baide lighter Industry (LAO) Co., Ltd. (dále jen „společnost BAIDE“) kapesní zapalovače pocházející z Číny, které však byly předloženy k proclení jako pocházející z Laosu, čímž došlo k vyhnutí se antidumpingovému clu použitelnému na kapesní zapalovače čínského původu.

5        Ve zprávě OLAF bylo v tomto ohledu uvedeno, že „důkazy o čínském původu zjištěné během inspekční cesty jsou dostačující, aby členské státy zahájily správní řízení o doměření cla“. Podle této zprávy bylo důležité, „aby členské státy uskutečnily následné audity a případně vyšetřování příslušných dovozců a naléhavě zahájily vymáhací řízení, pokud se tak již nestalo“.

6        Zjištění obsažená ve zprávě OLAF se týkala mimo jiné i 28 případů dovozu kapesních zapalovačů do České republiky, které uskutečnila společnost BAIDE a které byly propuštěny do volného oběhu v období od 26. září 2005 do 1. března 2007 (dále jen „sporné dovozy“).

7        Příslušné české celní úřady začaly v těchto případech podnikat kroky k doměření a vymáhání dlužného cla.

8        Doměřit a vymoct veškeré stanovené clo ovšem nebylo ve všech těchto případech možné.

9        V období od 22. září 2008 do 18. února 2009 byly částky odpovídající stanoveným, ale dosud nevymoženým clům ze sporných dovozů zapsány na k tomu určený účet, tzv. účet B, a to v souladu s čl. 6 odst. 3 písm. b) nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1150/2000 ze dne 22. května 2000, kterým se provádí rozhodnutí 2007/436/ES, Euratom o systému vlastních zdrojů Evropských společenství (Úř. věst. 2000, L 130, s. 1; Zvl. vyd. 01/03, s. 169).

10      V době od listopadu 2013 do listopadu 2014 pak Česká republika vložila v souladu s příslušnou právní úpravou do informačního systému WOMIS (Write-Off Management and Information System) záznamy o nemožnosti vybrat částky vlastních zdrojů Unie.

11      Dopisem ze dne 20. ledna 2015 Evropská komise Českou republiku v reakci na žádost tohoto členského státu o zproštění povinnosti poskytnout vlastní zdroje Unie zmíněné v bodě 10 výše informovala, že v žádném z dotčených případů nejsou splněny podmínky stanovené v čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000. Komise vyzvala české orgány, aby přijaly všechna opatření nezbytná k poukázání částky 53 976 340 korun českých (CZK) na účet Komise nejpozději v první pracovní den po 19. dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž byl tento dopis odeslán. Komise dále uvedla, že v případě prodlení s úhradou vznikne povinnost zaplatit úrok podle článku 11 nařízení č. 1150/2000.

12      Dne 17. března 2015 odvedla Česká republika na účet Komise určený k tomuto účelu 75 % částky uvedené v bodě 11, po odečtení nákladů na výběr odpovídajících 25 % uvedené částky, tj. částku 40 482 255 CZK (dále jen „sporná částka“).

13      Dopisem ze dne 27. února 2015 vznesla Česká republika výhrady a Komisi sdělila, že se jedná o podmíněnou platbu s výhradou opodstatněnosti nároků tohoto orgánu, aby předešla platbě úroků podle článku 11 nařízení č. 1150/2000.

14      Komise odpověděla na dopis ze dne 27. února 2015 dopisy ze 4. a 21. května 2015.

15      Platba uvedená v bodě 12 výše byla doplněna druhou platbou ze dne 22. prosince 2016, odpovídající 5 % předmětné částky, tedy částkou 2 698 817 CZK, která představovala rozdíl v částce určené k pokrytí nákladů na výběr v návaznosti na snížení sazby z 25 % na 20 % v důsledku změny použitelné právní úpravy se zpětným účinkem.

 Předchozí soudní řízení

16      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 30. března 2015 podala Česká republika žalobu směřující ke zrušení dopisu Komise ze dne 20. ledna 2015.

17      Usnesením ze dne 28. června 2018, Česká republika v. Komise (T‑147/15, nezveřejněné, EU:T:2018:395), byla daná žaloba odmítnuta pro nepřípustnost, protože směřovala proti aktu, který nemohl být předmětem žaloby na neplatnost.

18      Kasační opravný prostředek podaný proti usnesení ze dne 28. června 2018, Česká republika v. Komise (T‑147/15, nezveřejněné, EU:T:2018:395), Soudní dvůr zamítl v rozsudku ze dne 9. července 2020, Česká republika v. Komise (C‑575/18 P, EU:C:2020:530).

19      Soudní dvůr v bodě 81 zmíněného rozsudku uvedl následující:

„[P]oskytl-li členský stát Komisi částku vlastních zdrojů Unie s vyjádřením výhrad vůči opodstatněnosti postoje Komise a dialog[, který musí Komise v souladu se zásadou loajální spolupráce s tímto státem zahájit za účelem vyjasnění jejich postojů a určení povinností tohoto členského státu] neumožnil ukončit spor mezi tímto členským státem a Komisí, může tento členský stát požadovat vydání bezdůvodného obohacení Unie a případně podat za tím účelem k Tribunálu žalobu.“

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

20      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 16. března 2020 podala Česká republika projednávanou žalobu.

21      Komise předložila žalobní odpověď dne 7. září 2020.

22      Podáními došlými kanceláři Tribunálu podaly dne 8. července 2007 Polská republika a dne 16. července 2020 Belgické království návrhy na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastníci na podporu návrhových žádání České republiky.

23      Rozhodnutími ze dne 16. září 2020 jim předsedkyně šestého senátu Tribunálu vedlejší účastenství povolila.

24      Polská republika i Belgické království předložily své spisy vedlejšího účastníka dne 30. listopadu 2020.

25      Účastnice řízení předložily vyjádření ke spisu Belgického království jakožto vedlejšího účastníka ve stanovených lhůtách. Komise předložila vyjádření i ke spisu Polské republiky jakožto vedlejší účastnice.

26      Česká republika předložila dne 27. listopadu 2020 repliku a Komise předložila dne 18. ledna 2021 dupliku.

27      Dopisem ze dne 15. března 2021 požádala žalobkyně podle čl. 106 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu o konání jednání.

28      Organizačním procesním opatřením ze dne 7. září 2021 Tribunál vyzval Komisi, aby předložila závěrečnou zprávu OLAF o vyšetřování, která byla přijata dne 10. prosince 2008, a položil hlavním účastnicím řízení několik písemných otázek. Česká republika a Komise na tuto žádost odpověděly ve stanovených lhůtách.

29      V odpovědi na jednu z otázek, které jí byly položeny, uvedla Česká republika, že bere zpět návrhová žádání znějící na vrácení částky 2 698 817 CZK uvedené v bodě 15 výše.

30      Dopisem ze dne 1. října 2021 se Belgické království vzdalo účasti na jednání.

31      Dopisem ze dne 13. října 2021 se účasti na jednání vzdala i Polská republika.

32      Řeči hlavních účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 12. listopadu 2021.

33      V návaznosti na částečné zpětvzetí žaloby uvedené v bodě 29 výše Česká republika navrhuje, aby Tribunál:

–        uložil Komisi, aby České republice vrátila spornou částku v důsledku bezdůvodného obohacení Unie;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

34      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil České republice náhradu nákladů řízení.

35      Belgické království a Polská republika navrhují, aby Tribunál žalobě vyhověl.

 Právní otázky

 K předmětu žalobypodmínkám, které musí splňovat žaloba založená na bezdůvodném obohacení

36      Česká republika požaduje vrácení sporné částky, která byla podle jejího názoru odvedena do vlastních zdrojů Unie bezdůvodně. Na podporu svého návrhu tvrdí, že v důsledku bezdůvodného obohacení byla založena mimosmluvní odpovědnost Unie.

37      Komise v tomto ohledu v podstatě uvádí, že Česká republika svoji argumentaci omezuje na vyvrácení obsahu dopisu ze dne 20. ledna 2015. Žaloba na bezdůvodné obohacení ovšem nemůže nahradit žalobu na neplatnost tohoto dopisu. Předmětem sporu tedy nemůže být obsah dopisu ze dne 20. ledna 2015; je jím otázka, zda „[sporná částka] patří Unii jako vlastní zdroje, či nikoli“.

38      Česká republika v replice odpovídá, že dopis ze dne 20. ledna 2015 tvoří rámec sporu, který Komise nemůže měnit tím, že za účelem zpochybnění tvrzení České republiky předloží nové argumenty, které vůči tomuto členskému státu nebyly uplatněny ve zmíněném dopise. Je toho názoru, že uvedený dopis má právní účinky a že „se též posouzení žaloby na vydání bezdůvodného obohacení a podmínky absence platného právního důvodu pro toto obohacení musí odvíjet od právního názoru Komise, který byl vyjádřen v [dopise] ze dne 20. ledna 2015“.

39      Na dotaz, který byl České republice v tomto směru položen na jednání, tento členský stát potvrdil stanovisko, jež zastával ve svých písemných podáních.

40      Poté, co byly připomenuty hlavní argumenty hlavních účastnic řízení týkající se předmětu sporu, je třeba zdůraznit, že žaloba založená na bezdůvodném obohacení nespadá do režimu mimosmluvní odpovědnosti stricto sensu, jejíž vznik závisí na splnění souboru podmínek, které se týkají protiprávnosti jednání vytýkaného Unii, skutečné existence škody a existence příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a uplatňovanou škodou. Liší se od žalob podávaných v uvedeném režimu v tom směru, že nevyžaduje podání důkazu o protiprávním jednání žalovaného, ba ani existenci jakéhokoli jednání jako takového, ale pouze důkaz o obohacení žalovaného bez platného právního základu a ochuzení žalobce, které s uvedeným obohacením souvisí [rozsudek ze dne 16. prosince 2008, Masdar (UK) v. Komise, C‑47/07 P, EU:C:2008:726, bod 49].

41      V tomto ohledu je třeba uvést, že podle obecných zásad společných právním řádům členských států má osoba, která utrpěla ztrátu, kterou se zvětší majetek jiné osoby, aniž pro toto obohacení existoval jakýkoli právní důvod, v zásadě právo požadovat od osoby, která se takto obohatila, vydání obohacení do výše odpovídající této ztrátě. Smlouva o FEU sice výslovně neupravuje procesní prostředky pro podání tohoto typu žaloby, avšak výklad článku 268 SFEU a čl. 340 druhého pododstavce SFEU, který by tuto možnost vyloučil, by dospěl k výsledku odporujícímu zásadě účinné soudní ochrany. Žaloba založená na bezdůvodném obohacení Unie podaná na základě těchto článků vyžaduje, aby bylo prokázáno obohacení žalovaného bez platného právního důvodu a ochuzení žalobce, které s uvedeným obohacením souvisí [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. prosince 2008, Masdar (UK) v. Komise, C‑47/07 P, EU:C:2008:726, body 44 a 46 až 50].

42      V rámci zkoumání takové žaloby je na Tribunálu, aby zejména posoudil, zda ochuzení žalujícího členského státu odpovídající částce vlastních zdrojů Unie poskytnuté Komisi, kterou tento členský stát zpochybnil, a s ním související obohacení tohoto orgánu mají opodstatnění v povinnostech tohoto členského státu podle unijního práva v oblasti vlastních zdrojů Unie, nebo zda jim naopak takové opodstatnění schází (rozsudek ze dne 9. července 2020, Česká republika v. Komise, C‑575/18 P, EU:C:2020:530, bod 83).

43      Česká republika za těchto podmínek nemůže v rámci žaloby založené na bezdůvodném obohacení Komise prokázat opodstatněnost svých nároků pouhým vyvracením argumentů obsažených v dopise ze dne 20. ledna 2015, ale musí doložit, že obohacení Komise v důsledku poskytnutí sporné částky nemá opodstatnění v povinnostech tohoto členského státu podle unijního práva v oblasti vlastních zdrojů Unie, a dále že ochuzení tohoto členského státu souvisí s uvedeným obohacením.

44      Povinnosti České republiky v oblasti vlastních zdrojů v tomto ohledu nevyplývají z „právního názoru Komise, který byl vyjádřen v [dopise] ze dne 20. ledna 2015“, ale platí přímo na základě právní úpravy použitelné v této oblasti, aniž je Komise nadána rozhodovací pravomocí, která by jí umožňovala ukládat členským státům povinnost stanovit částku vlastních zdrojů Unie a tuto částku Komisi poskytnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. července 2020, Česká republika v. Komise, C‑575/18 P, EU:C:2020:530, bod 62).

45      Z toho zaprvé vyplývá, že argumenty, kterými Česká republika zpochybňuje odůvodnění dopisu ze dne 20. ledna 2015 i jednání Komise v průběhu dialogu vedeného s tímto členským státem, jsou v rámci projednávaného sporu irelevantní v rozsahu, v němž nesouvisí s tím, co je Česká republika povinna prokázat (viz bod 43 výše).

46      Na rozdíl od toho, co tvrdí Česká republika, je třeba zadruhé konstatovat, že dopis ze dne 20. ledna 2015 ani nemůže tvořit rámec sporu v tom smyslu, že argumenty Komise zpochybňující existenci bezdůvodného obohacení by byly omezeny na argumenty obsažené v tomto dopise.

47      Konkrétně je nutno podotknout, že informace obsažené v dopise ze dne 20. ledna 2015 nemohou představovat přesné, nepodmíněné a shodující se informace, které by mohly Českou republiku ujistit o rozsahu sporu, v němž by mohla stát proti Komisi v rámci žaloby založené na bezdůvodném obohacení tohoto orgánu.

48      Z toho vyplývá, že Komise mohla v řízení namítat všechny skutečnosti směřující ke zpochybnění existence bezdůvodného obohacení, a to včetně těch, které nejsou uvedeny v dopise ze dne 20. ledna 2015, a neporušila přitom zásadu ochrany legitimního očekávání, ani právo na řádnou správu, jak je definováno v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie.

49      S ohledem na vše výše uvedené je nyní třeba v rámci vymezeném v bodě 42 výše posoudit opodstatněnost projednávané žaloby, a to s ohledem na důkazy předložené Českou republikou a na argumenty uplatněné účastníky řízení.

 K opodstatněnosti žalobyexistenci bezdůvodného obohacení Unie

50      Česká republika v podstatě tvrdí, že k úhradě sporné částky nebyla povinna, jelikož opatření nezbytná k jejímu vymožení mohla přijmout až po předání zprávy OLAF.

51      Česká republika je totiž toho názoru, že podmínky pro stanovení cla odpovídajícího sporné částce mohly být naplněny až po předání zprávy OLAF, jelikož výši cla, které mělo být vybráno, a totožnost celního dlužníka mohla Česká republika s jistotou určit až na základě obsahu této zprávy.

52      Společnost BAIDE přitom na území České republiky od května 2008, tedy před předáním zprávy OLAF, ukončila veškerou činnost, takže v době přijetí uvedené zprávy v České republice neexistoval žádný jiný majetek postižitelný exekucí než ten, který byl vnitrostátními celními orgány v konečném důsledku zajištěn.

53      Nemožnost vybrat celní dluh tedy podle České republiky v žádném případě nemohla být způsobena údajným prodlením celních orgánů, ke kterému mělo dojít po obdržení uvedené zprávy.

54      Česká republika dodává, že jí v žádném případě nelze přičítat prodlení při stanovování výše a vymáhání sporné částky po předání zprávy OLAF. Uvádí, že celní orgány ve všech 28 dotčených případech dovozu učinily potřebné kroky tak, že nedošlo k prekluzi možnosti doměření cla.

55      Česká republika se za těchto podmínek domnívá, že jí důvody nevybrání sporné částky nelze přičítat a že se může dovolávat zproštění povinnosti poskytnout vlastní zdroje podle čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000.

56      Obohacení Komise v důsledku ochuzení České republiky, k němuž došlo na základě poskytnutí sporné částky, proto podle tohoto členského státu nemá žádný platný právní důvod.

57      Komise navrhuje, aby byla celá argumentace České republiky odmítnuta, a tvrdí, že Česká republika nepředložila žádný důkaz bezdůvodného obohacení.

58      Komise především uvádí, že se na Českou republiku nevztahují ustanovení čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000, neboť nezapsala nevybrané vlastní zdroje na zvláštní účet určený k těmto účelům, a sice účet B, ve lhůtách stanovených v čl. 6 odst. 3 téhož nařízení.

59      Z rozsudku ze dne 8. července 2010, Komise v. Itálie (C‑334/08, EU:C:2010:414, bod 65), totiž podle Komise vyplývá, že možnost členských států být osvobozeny od povinnosti poskytnout Komisi částky odpovídající stanoveným nárokům vyžaduje nejen dodržení podmínek uvedených v čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000, ale rovněž to, aby byly uvedené nároky řádně zapsány na účet B.

60      Komise je toho názoru, že Česká republika nedodržela stanovené lhůty, a clo, které mělo být vybráno, tedy na účet B nezapsala řádným způsobem – pokud totiž antidumpingové clo ze sporných dovozů dlužné společností BAIDE nestanovila ihned po návratu z inspekční cesty, která skončila dne 26. listopadu 2007, postupovala s prodlením.

61      I kdyby byly částky odpovídající stanoveným clům zapsány na účet B řádně, Komise tvrdí, že Česká republika měla před propuštěním zboží ze sporných dovozů do volného oběhu dosáhnout poskytnutí jistoty za účelem vymožení sporné částky, aby toto vymožení nemohlo být z právního hlediska zmařeno následným ukončením činnosti společnosti BAIDE.

62      Polská republika zdůrazňuje, že pro členské státy, které si přejí využít možnosti domáhat se nápravy ve sporech s Komisí ohledně povinnosti poskytnout vlastní zdroje, má zásadní význam řešení přijaté v rozsudku ze dne 9. července 2020, Česká republika v. Komise (C‑575/18 P, EU:C:2020:530).

63      Polská republika tvrdí, že Česká republika nemohla vybrat sporné částky z důvodu, který jí nelze přičíst, neboť dotyčný dlužník ukončil činnost, ještě než byla přijata zpráva OLAF.

64      Belgické království má za to, že se členský stát může dovolávat zproštění povinnosti poskytnout vlastní zdroje podle čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000, i když byly vlastní zdroje zapsány na účet B pozdě, splňují-li tyto zdroje hmotněprávní podmínky pro takový zápis a tento členský stát prokáže, že nevybrání některých vlastních zdrojů vyplývá z okolností, které mu nelze přičíst.

65      Česká republika podle Belgického království v projednávané věci nepřistoupila k výběru sporných částek pozdě – Belgické království v podstatě uvádí, že OLAF měl, považoval-li to za nutné, poskytnout informace potřebné pro vybrání celního dluhu oficiálním způsobem a ihned po návratu z inspekční cesty, a nikoli „pasivně“ spoléhat, že tak učiní zástupkyně české správy, která byla na inspekční cestě přítomna.

66      Tribunál má za to, že na základě argumentace účastníků řízení, jak byla právě připomenuta, musí v tomto pořadí posoudit následující čtyři body: podmínky, za kterých se na Českou republiku vztahuje možnost být zproštěna povinnosti poskytnout spornou částku; datum, ke kterému mělo být stanoveno antidumpingové clo dlužné společností BAIDE, které odpovídá sporné částce; důsledky ukončení činnosti uvedené společnosti na povinnost poskytnout spornou částku a povinnost České republiky dosáhnout poskytnutí jistoty za účelem vymožení sporné částky.

 K podmínkám, za kterých se na Českou republiku vztahuje možnost být zproštěna povinnosti poskytnout spornou částku

67      Jak bylo připomenuto v bodě 58 výše, Komise tvrdí, že se Česká republika nemohla dovolávat ustanovení čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000, neboť neprokázala, že nevymožená cla zapsala na účet B ve lhůtách stanovených v čl. 6 odst. 3 písm. b) téhož nařízení.

–       Použitelná ustanovení

68      V době rozhodné z hlediska skutkových okolností sporu se postupně uplatnila dvě rozhodnutí o systému vlastních zdrojů Unie, a to rozhodnutí Rady 2000/597/ES, Euratom ze dne 29. září 2000 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství (Úř. věst. 2000, L 253, s. 42; Zvl. vyd. 01/03, s. 200) a poté od 1. ledna 2007 rozhodnutí Rady 2007/436/ES, Euratom ze dne 7. června 2007 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství (Úř. věst. 2007, L 163, s. 17).

69      Podle čl. 2 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2000/597, jehož obsah byl v podstatě převzat do čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí 2007/436, tvoří vlastní zdroje zahrnuté do souhrnného rozpočtu Unie mimo jiné tyto příjmy: „cla stanovená ve společném celním sazebníku a další cla, současná i budoucí, zavedená [unijními orgány] v obchodě se třetími zeměmi“.

70      Článek 8 odst. 1 první a třetí pododstavec rozhodnutí 2000/597 a čl. 8 odst. 1 první a třetí pododstavec rozhodnutí 2007/436 mimo jiné stanoví, že tyto vlastní zdroje Unie vybírají členské státy v souladu se svými právními předpisy a správními opatřeními, které případně upraví tak, aby splňovaly požadavky unijní právní úpravy, a že členské státy tyto zdroje poskytují Komisi.

71      Nařízení č. 1150/2000 použitelné na projednávaný spor je výsledkem dvou změn provedených v době rozhodné z hlediska skutkových okolností sporu, a to první změny provedené s účinností od 28. listopadu 2004 nařízením Rady (ES, Euratom) č. 2028/2004 ze dne 16. listopadu 2004 (Úř. věst. 2004, L 352, s. 1) a druhé změny provedené s účinností od 1. ledna 2007 nařízením Rady (ES, Euratom) č. 105/2009 ze dne 26. ledna 2009 (Úř. věst. 2009, L 36, s. 1).

72      Podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1150/2000 se nárok Unie na vlastní zdroje stanoví, jakmile jsou splněny podmínky stanovené celními předpisy, které se týkají zaúčtování částky nároku a vyrozumění dlužníka. Podle čl. 2 odst. 2 prvního pododstavce téhož nařízení je dnem stanovení podle zmíněného odstavce 1 den zaúčtování podle celních předpisů.

73      Článek 6 odst. 1 a odst. 3 písm. a) a b) tohoto nařízení stanoví:

„1.      Účty vlastních zdrojů vede ministerstvo financí každého členského státu nebo jiný subjekt pověřený každým členským státem a jsou členěny podle jednotlivých druhů vlastních zdrojů.

[...]

3.

a)      Nároky stanovené podle článku 2 se, aniž je dotčeno písmeno b), účtují [účet obecně nazývaný ‚účet A‘] nejpozději v první pracovní den po 19. dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž byl nárok stanoven.

b)      Stanovené nároky nezaúčtované podle písmene a), protože dosud nejsou uhrazeny a nebylo na ně poskytnuto žádné zajištění, se uvádějí na zvláštních účtech [účet obecně nazývaný ‚účet B‘] ve lhůtě stanovené v písmenu a). Členské státy mohou takto postupovat také v případě, že proti stanoveným nárokům, na něž bylo poskytnuto zajištění, jsou vzneseny námitky a jejich výše by se mohla po vyřešení vzniklých sporů změnit.“

74      Článek 9 odst. 1 první pododstavec uvedeného nařízení stanoví:

„Postupem podle článku 10 poukáže každý členský stát vlastní zdroje na účet vedený na jméno Komise u ministerstva financí nebo jiného subjektu, který každý členský stát určí.“

75      Podle čl. 10 odst. 1 téhož nařízení platí:

„Po odečtení nákladů spojených s vybíráním vlastních zdrojů podle čl. 2 odst. 3 a čl. 10 odst. 3 rozhodnutí [2007/436] se vlastní zdroje uvedené v čl. 2 odst. 1 písm. a) zmíněného rozhodnutí připisují na příslušné účty nejpozději v první pracovní den po 19. dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž byl nárok stanoven podle článku 2 tohoto nařízení.

Nicméně nároky uváděné na zvláštních účtech podle čl. 6 odst. 3 písm. b) tohoto nařízení musí být zaúčtovány nejpozději v první pracovní den po 19. dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž byly nárokované částky uhrazeny.“

76      Článek 11 odst. 1 nařízení č. 1150/2000 stanoví, že v případě jakéhokoli zpoždění v připisování částek na účet uvedený v čl. 9 odst. 1 tohoto nařízení zaplatí dotyčný členský stát úroky.

77      A konečně v čl. 17 odst. 1 až 4 zmíněného nařízení je uvedeno:

„1.      Členské státy přijmou veškerá nezbytná opatření, aby zajistily, že částky odpovídající nárokům stanoveným podle článku 2 budou poskytnuty Komisi tak, jak je stanoveno v tomto nařízení.

2.      Členské státy nejsou povinny poskytnout Komisi částky odpovídající stanoveným nárokům, které nemohou být vybrány

a)      z důvodu vyšší moci nebo

b)      z jiných důvodů, které jim nemohou být přičítány.

Částky stanovených nároků prohlásí za částky, které nelze vybrat, rozhodnutím příslušný správní orgán, který tuto skutečnost zjistí.

Částky stanovených nároků se považují za částky, které nelze vybrat, nejpozději po uplynutí pěti let ode dne, kdy byla částka stanovena podle článku 2, nebo v případě správního nebo soudního odvolání ode dne vydání, oznámení nebo vyhlášení konečného rozhodnutí.

[…]

Částky, jejichž vybrání bylo prohlášeno nebo je považováno za nemožné, se s konečnou platností odepíší ze zvláštního účtu uvedeného v čl. 6 odst. 3 písm. b). Vykáží se v příloze čtvrtletního výkazu uvedeného v čl. 6 odst. 4 písm. b) a případně ve čtvrtletním výkazu uvedeném v čl. 6 odst. 5.

3.      Do tří měsíců od správního rozhodnutí uvedeného v odstavci 2 nebo ve lhůtách uvedených v tomtéž odstavci předají členské státy Komisi informace o případech použití odstavce 2, pokud je částka dotyčných stanovených nároků vyšší než 50 000 EUR.

[...]

Tato zpráva, vyhotovená na tiskopise, který připraví Komise po konzultaci s výborem uvedeným v článku 20, musí obsahovat veškeré údaje nezbytné pro posouzení důvodů uvedených v odst. 2 písm. a) a b), které dotyčnému členskému státu znemožnily poskytnout dotyčné částky, a opatření, která v daném případě nebo daných případech členský stát přijal k zajištění vybrání částek.

4.      Komise může do šesti měsíců od obdržení zprávy uvedené v odstavci 3 sdělit danému členskému státu své připomínky.

[…]“

–       Výklad ze strany Soudního dvora

78      Z článku 8 odst. 1 rozhodnutí 2000/597 a čl. 8 odst. 1 rozhodnutí 2007/436 vyplývá, že vlastní zdroje Unie uvedené v čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) rozhodnutí 2000/597 a v čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí 2007/436 vybírají členské státy a tyto mají povinnost je poskytnout Komisi (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. července 2010, Komise v. Itálie, C‑334/08, EU:C:2010:414, bod 34).

79      Za tím účelem mají členské státy podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1150/2000 povinnost stanovit nárok Unie na vlastní zdroje, jakmile jsou splněny podmínky stanovené celními předpisy, které se týkají zaúčtování částky nároku a vyrozumění dlužníka. Členské státy jsou v důsledku toho povinny zapsat nároky stanovené v souladu s článkem 2 tohoto nařízení na účty vlastních zdrojů Unie v souladu s podmínkami stanovenými v článku 6 uvedeného nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2010, Komise v. Německo, C‑442/08, EU:C:2010:390, bod 76 a citovaná judikatura).

80      V tomto ohledu je nutno upřesnit, že podle čl. 6 odst. 3 písm. b) téhož nařízení se stanovený nárok, který dosud nebyl uhrazen a nebylo na něj poskytnuto žádné zajištění, uvede na zvláštním účtu, a sice na účtu B [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2019, Komise v. Itálie (Vlastní zdroje – Úhrada celního dluhu), C‑304/18, nezveřejněný, EU:C:2019:601, bod 52].

81      Členské státy následně musí vlastní zdroje Unie poskytnout Komisi za podmínek stanovených v článcích 9 až 11 nařízení č. 1150/2000 tím způsobem, že je při dodržení stanovených lhůt poukáží na účet vedený na jméno Komise. V souladu s čl. 11 odst. 1 tohoto nařízení platí, že v případě jakéhokoli zpoždění v připisování částek na tento účet zaplatí dotyčný členský stát úroky (rozsudek ze dne 9. července 2020, Česká republika v. Komise, C‑575/18 P, EU:C:2020:530, bod 58).

82      Podle čl. 17 odst. 1 a 2 nařízení č. 1150/2000 kromě toho platí, že členské státy přijmou veškerá nezbytná opatření, aby zajistily, že částky odpovídající nárokům stanoveným podle článku 2 tohoto nařízení budou poskytnuty Komisi. Členské státy nejsou povinny tak učinit pouze tehdy, pokud tyto částky nemohly být vybrány z důvodu vyšší moci nebo když se ukáže, že je definitivně nelze vybrat z důvodů, které jim nemohou být přičítány. Částky, jejichž vybrání bylo prohlášeno nebo je považováno za nemožné, se s konečnou platností odepíší ze zvláštního účtu uvedeného v čl. 6 odst. 3 písm. b) tohoto nařízení (rozsudek ze dne 9. července 2020, Česká republika v. Komise, C‑575/18 P, EU:C:2020:530, bod 60).

83      Zapsání vlastních zdrojů na účet B tak odráží výjimečnou situaci, která se vyznačuje skutečností, že členské státy mohou buď na základě čl. 6 odst. 3 písm. b) nařízení č. 1150/2000 neposkytnout tyto nároky Komisi hned po jejich stanovení, protože nebyly dosud vybrány, nebo tak nemusí učinit na základě čl. 17 odst. 2 tohoto nařízení, pokud se potvrdí, že uvedené nároky nelze vybrat z důvodu vyšší moci nebo z jiných důvodů, které jim nemohou být přičítány (rozsudek ze dne 8. července 2010, Komise v. Itálie, C‑334/08, EU:C:2010:414, bod 68).

84      Možnost členských států být osvobozeny od povinnosti poskytnout Komisi částky odpovídající stanoveným nárokům však vyžaduje nejen dodržení podmínek uvedených v čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000, ale rovněž to, aby byly uvedené nároky řádně zapsány na účet B (rozsudek ze dne 8. července 2010, Komise v. Itálie, C‑334/08, EU:C:2010:414, bod 65).

–       Uplatnění na projednávaný případ

85      Jak bylo uvedeno v bodě 59 výše, Komise se dovolává rozsudku ze dne 8. července 2010, Komise v. Itálie (C‑334/08, EU:C:2010:414, bod 65), jak byl připomenut v bodě 84 výše.

86      Úvodem je třeba podotknout, že v rámci posuzované žaloby, která je založena na bezdůvodném obohacení Unie, je daný argument Komise nezávisle na otázce jeho opodstatněnosti irelevantní.

87      Jak totiž bylo připomenuto v bodě 42 výše, v tomto rámci je třeba ověřit, zda žalobce předložil důkaz o obohacení Komise bez platného právního důvodu a o jeho ochuzení, které s uvedeným obohacením souvisí, nebo zda je třeba v případě neexistence takového důkazu dospět k závěru, že toto obohacení mělo opodstatnění v povinnostech stanovených právní úpravou týkající se vlastních zdrojů. Poskytování vlastních zdrojů přitom každopádně nemá opodstatnění v povinnosti dodržet lhůty stanovené v článku 6 nařízení č. 1150/2000 – pokud tyto lhůty nejsou respektovány, neprovádí se žádná úhrada, a to ani úhrada úroků, která je podle článku 11 nařízení č. 1150/2000 v pozměněném znění podmíněna zpožděním v připisování částek na účet vedený na jméno Komise.

88      Po České republice tedy nelze požadovat, aby v rámci žaloby založené na bezdůvodném obohacení prokázala – jak v podstatě tvrdí Komise – že „celý postup při celním řízení, při vymáhání pohledávky a při provádění úkonů týkajících se vlastních zdrojů proběhl v souladu se všemi předpisy, řádně, včas a s řádnou péčí o ochranu finančních zájmů Unie“; tento členský stát musí kromě svého ochuzení a s ním souvisejícího obohacení doložit pouze to, že toto obohacení postrádalo veškeré opodstatnění.

89      Ze spisu každopádně vyplývá, že dotčené nároky byly zapsány ve lhůtách stanovených v čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1150/2000.

90      Zapsání na účet B je ryze účetní transakcí, takže lhůty k tomu stanovené nelze na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, počítat ode dne, ke kterému dotčené nároky měly být stanoveny v souladu s článkem 2 nařízení č. 1150/2000, nýbrž ode dne, kdy byly tyto nároky stanoveny skutečně.

91      Mezi účastnicemi řízení je přitom nesporné – jak potvrdily v odpovědích na písemné otázky – že antidumpingové clo ze sporných dovozů dlužné společností BAIDE bylo stanoveno a zapsáno na účet B ve stejný den, a to v období od 22. září 2008 do 18. února 2009. Komise ostatně v rámci organizačního procesního opatření uvedeného v bodě 28 uznala, že „vykázání na účet B ihned po zaúčtování dle celních předpisů [považuje] za přijatelné“.

92      Za těchto podmínek je třeba dospět k závěru, že clo, k jehož úhradě byla povinna společnost BAIDE, ale které ještě nebylo vybráno, a to za situace, kdy nebylo poskytnuto žádné zajištění, bylo v souladu s ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. b) nařízení č. 1150/2000 zapsáno na účet B v každém případě nejpozději v první pracovní den po 19. dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž bylo toto clo stanoveno.

93      Je tedy třeba ověřit, zda spornou částku nebylo možno vybrat z důvodů, které České republice nebylo možné přičítat, v důsledku čehož mohl zmíněný členský stát tuto částku zapsat na zvláštní účet.

 K datu, ke kterému mělo být stanoveno antidumpingové clo dlužné společností BAIDE, které odpovídá sporné částce

94      Jak bylo připomenuto v bodě 51 výše, Česká republika tvrdí, že mohla stanovit antidumpingové clo ze sporných dovozů dlužné společností BAIDE až po předání zprávy OLAF, zatímco Komise uvádí, že tak měla Česká republika učinit ihned po návratu z inspekční cesty, jak vyplývá z bodu 60 výše.

95      Česká republika se podle Komise seznámila s protokolem ze dne 15. listopadu 2007 i s důkazy o čínském původu předmětného zboží, které byly získány během dotčené cesty a byly přiloženy k tomuto dokumentu, neboť tento dokument podepsala zástupkyně české celní správy, která byla přítomna po celou dobu cesty a účastnila se všech jednání i inspekce výrobních zařízení. Za těchto podmínek měla Česká republika k dispozici dostatečné informace k tomu, aby stanovila celní dluh ihned po návratu svojí zástupkyně z inspekční cesty.

96      Jak vyplývá z použitelných předpisů připomenutých v bodech 68 až 77 výše, jak je vykládá Soudní dvůr, členské státy jsou povinny stanovit nárok Unie na vlastní zdroje, jakmile jsou splněny podmínky stanovené celními předpisy, které se týkají zaúčtování částky nároku a vyrozumění dlužníka.

97      V tomto ohledu je třeba podotknout, že čl. 217 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. 1992, L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307; dále jen „celní kodex“), ve znění použitelném na daný spor, stanoví, že „[c]elní orgány vypočtou výši dovozního cla nebo vývozního cla vyplývající z celního dluhu [...], jakmile mají potřebné údaje, a zapíší ji do účetních dokladů nebo na jiný rovnocenný nosič údajů (zaúčtování)“.

98      Tyto podmínky jsou splněny tehdy, pokud mají celní orgány k dispozici potřebné údaje, a mohou tedy vypočítat výši cla vyplývající z celního dluhu a určit, kdo je dlužníkem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2005, Komise v. Dánsko, C‑392/02, EU:C:2005:683, body 57 až 59).

99      V projednávané věci je nesporné, že se inspekční cesty zúčastnila zástupkyně české celní správy a že tato zástupkyně podepsala protokol ze dne 15. listopadu 2007.

100    Česká republika tvrdí, že zástupkyně její celní správy na konci inspekční cesty neobdržela dokumenty přiložené k uvedenému protokolu, takže k tomuto dni neměla k dispozici důkazy potřebné k vybrání sporné částky.

101    Komise na jednání uvedla, že netvrdí, že zástupkyně české celní správy, která se účastnila inspekční cesty, dokumenty přiložené k dotčenému protokolu fyzicky obdržela, ale že má za to, že tato osoba o důkazech nashromážděných během této cesty musela vědět, neboť do nich mohla nahlížet.

102    S tvrzením Komise, podle kterého skutečnost, že zástupkyně české celní správy „viděla vše, co se odehrálo, na vlastní oči“, postačuje k tomu, aby Česká republika mohla stanovit clo dlužné společností BAIDE ihned po návratu z inspekční cesty pouze na základě svědectví své zástupkyně, nicméně nelze souhlasit.

103    Důkazu se totiž v rámci správního řízení nelze dovolávat pouze na základě toho, že je známa jeho existence. K tomu, aby české orgány mohly zaúčtovat částku dlužného cla a vyrozumět o tom dlužníka, měly mít možnost důkazy nashromážděné při inspekční cestě ověřit a následně je uplatnit vůči plátci. Jak bylo právě uvedeno, není přitom zpochybňováno, že takové důkazy nebyly České republice na konci inspekční cesty předány.

104    Komise však tvrdí, že jelikož byla Česká republika informována o seznamu nashromážděných důkazů prostřednictvím protokolu ze dne 15. listopadu 2007, měla OLAF požádat – považovala-li to za nezbytné – o jejich zaslání.

105    V tomto ohledu je třeba uvést, že Česká republika tvrdí, že neexistoval žádný právní základ, který by zástupkyni její celní správy umožňoval, aby příslušným vnitrostátním orgánům přímo předala informace získané v rámci cesty prováděné pod dohledem OLAF, které jsou důvěrné a ve správním nebo soudním řízení mohou sloužit jako důkaz až poté, co byly předány Komisí a ověřeny ze strany OLAF, jelikož dokumenty a informace nashromážděné v rámci mise Unie ve třetí zemi jsou určeny pouze těmto dvěma subjektům.

106    Nařízení Rady (ES) č. 515/97 ze dne 13. března 1997 o vzájemné pomoci mezi správními orgány členských států a jejich spolupráci s Komisí k zajištění řádného používání celních a zemědělských předpisů (Úř. věst. 1997, L 82, s. 1; Zvl. vyd. 02/08, s. 217) podle jeho článku 1 „stanoví podmínky, za kterých správní orgány příslušné k uplatňování celních a zemědělských předpisů v členských státech spolupracují mezi sebou navzájem a s Komisí, aby zajistily dodržování uvedených předpisů v rámci systému Společenství“.

107    Článek 12 nařízení č. 515/97, ve znění použitelném na daný spor, stanoví, že „[z]jištění, potvrzení, informace, dokumenty, ověřené opisy a jakékoliv vědomosti získané zástupci dožádaného orgánu [tj. příslušného orgánu členského státu, kterému je určena žádost o pomoc] a sdělené dožadujícímu orgánu [tj. příslušnému orgánu členského státu, který podává žádost o pomoc] při poskytování pomoci podle článků 4 až 11 [týkajících se pravidel pro poskytování pomoci na žádost] mohou příslušná místa členského státu dožadujícího orgánu uplatnit jako důkazy“.

108    Článek 20 nařízení č. 515/97 stanoví následující:

„1.      Při uskutečňování cílů tohoto nařízení může Komise za podmínek stanovených v článku 19 vysílat do třetích zemí mise Společenství pro správní a vyšetřovací spolupráci, a to za koordinace a úzké spolupráce s příslušnými orgány členských států.

2.      Mise Společenství ve třetích zemích uvedené v odstavci 1 se uskutečňují za těchto podmínek:

a)      mohou být prováděny z podnětu Komise, případně na základě informací dodaných Evropským parlamentem nebo na žádost jednoho nebo více členských států;

b)      jsou vykonávány zástupci Komise jmenovanými k tomuto účelu a zástupci jmenovanými k tomuto účelu příslušným členským státem nebo státy;

c)      mohou je také se souhlasem Komise a příslušných členských států vykonávat v zájmu Společenství pracovníci členského státu, zejména na základě dvoustranné dohody o pomoci s třetí zemí; v takovém případě musí být Komise informována o výsledcích mise;

[…]“

109    V článku 21 nařízení č. 515/97, ve znění použitelném na daný spor, který je obsažen v hlavě IV, nadepsané „Vztahy s třetími zeměmi“, je uvedeno:

„1.      S poznatky a informacemi získanými v průběhu misí Společenství uvedených v článku 20, a zejména s dokumenty předanými příslušnými orgány dotčených třetích zemí, se zachází v souladu s článkem 45.

2.      Článek 12 se použije přiměřeně na poznatky a informace uvedené v odstavci 1.

3.      Pro účely jejich použití podle článku 12 předá Komise originály získaných dokumentů nebo jejich ověřené opisy příslušným orgánům členských států, pokud o ně požádají.“

110    V článku 45 nařízení č. 515/97, ve znění použitelném na daný spor, je uvedeno:

„1.      Informace sdělené v jakékoli formě v souladu s tímto nařízením mají důvěrnou povahu, včetně dat uložených v [celním informačním systému]. Vztahuje se na ně služební tajemství a požívají stejné ochrany, jakou obdobným informacím poskytují vnitrostátní právní předpisy členských států, které je získaly, a odpovídající předpisy platné pro orgány Společenství.

Informace uvedené v prvním pododstavci nesmějí být zejména sděleny osobám jiným než těm, které jsou v členských státech nebo v orgánech Společenství na základě svého úředního postavení povolán[y] je znát nebo využívat. Smějí být rovněž použity k jiným účelům, než stanoví toto nařízení, pouze pokud s tím členský stát nebo Komise, kteří je dodali nebo zanesli do [celního informačního systému], výslovně souhlasí a za podmínek, které tento členský stát nebo Komise stanoví, a pokud toto sdělení nebo použití nezakazují platné právní předpisy členského státu, ve kterém má sídlo orgán, který informace obdržel.

2.      Aniž jsou dotčena ustanovení hlavy V o [celním informačním systému], jsou informace týkající se fyzických a právnických osob sdělovány podle tohoto nařízení pouze v rozsahu nezbytném pro předcházení, vyšetřování nebo stíhání operací, které jsou v rozporu s celními nebo zemědělskými předpisy.

3.      Odstavce 1 a 2 nevylučují použití informací získaných podle tohoto nařízení v následně zahájeném soudním řízení nebo stíhání ve věci porušení celních nebo zemědělských předpisů.

[…]“

111    Článek 9 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 ze dne 25. května 1999 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) (Úř. věst. 1999, L 136, s. 1; Zvl. vyd. 01/03, s. 91), nadepsaný „Zpráva o vyšetřování a opatření přijatá po vyšetřování“, zní takto:

„1.      Po skončení vyšetřování vypracuje úřad pod vedením ředitele zprávu, která obsahuje především zjištěné skutečnosti, popřípadě finanční škody a závěry vyšetřování včetně doporučení ředitele úřadu k přijetí dalších opatření.

2.      Tyto zprávy jsou vypracovány s ohledem na procesní požadavky stanovené právními předpisy dotyčného členského státu. Takto vypracované zprávy představují stejným způsobem a za stejných podmínek jako úřední zprávy vypracované vnitrostátními správními kontrolory důkazy přípustné ve správním nebo soudním řízení členského státu, pokud je jejich použití nezbytné. Vztahují se na ně stejná pravidla hodnocení, jako tomu je u úředních zpráv vypracovaných vnitrostátními správními kontrolory, a mají stejnou hodnotu jako tyto zprávy.

3.      Zpráva vypracovaná po skončení vnějšího vyšetřování[, kterým Úřad v souladu s článkem 3 tohoto nařízení provádí kontroly a inspekce podle čl. 9 odst. 1 nařízení (Euratom, ES) č. 2988/95 a podle předpisů pro jednotlivá odvětví uvedená v čl. 9 odst. 2 výše uvedeného nařízení v členských státech a v souladu s platnými dohodami o spolupráci ve třetích zemích] a jakýkoli jiný s ním související dokument jsou předány příslušným orgánům členských států v souladu s pravidly o vnějším vyšetřování.

[…]“

112    Článek 17 interních pokynů o vyšetřování OLAF (dále jen „interní pokyny“), nadepsaný „Vyšetřovací mise ve třetích zemích“, v odstavci 5 stanoví, že „[č]lenové vyšetřovacího oddělení[, kterému danou věc přidělil generální ředitel OLAF v souladu s článkem 6.1 interních pokynů], kteří se podíleli na vyšetřovací misi, vypracují zprávu o činnostech prováděných během mise, jejíž kopie se předá účastníkům [podle odstavce 7 v případě vyšetřovacích misí týkajících se cel nebo vlastních zdrojů úředníkům dotčených členských států, kteří se účastnili dané vyšetřovací mise]“.

113    Poté, co bylo připomenuto znění ustanovení, která se použijí na projednávaný spor a jichž se dovolávají účastnice řízení, je třeba poznamenat, že z takto vymezeného právního rámce vyplývá, že základní podmínkou dodržování celních předpisů v rámci Unie je spolupráce členských států s Komisí.

114    Za tímto účelem se ve třetích zemích uskutečňují mise Společenství pro správní a vyšetřovací spolupráci, které jsou podle čl. 20 odst. 2 nařízení č. 515/97 vykonávány zástupci, již jsou k tomuto účelu jmenováni členskými státy.

115    Ačkoliv mají poznatky a informace získané v rámci misí Společenství důvěrnou povahu, platí, že služební tajemství, které se na ně vztahuje podle čl. 45 odst. 1 nařízení č. 515/97, nemůže bránit tomu, aby byly sděleny zástupcům, které členské státy jmenovaly v rámci takových misí; v opačném případě by totiž byl připraven o užitečný účinek cíl tohoto nařízení vymezený v jeho článku 1, jak je definován v bodě 113 výše.

116    Za těchto podmínek musí být tito zástupci považováni ve smyslu čl. 45 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 515/97 za osoby, které jsou v členských státech na základě svého úředního postavení povolány tyto informace a zjištění znát nebo využívat.

117    Zástupci jmenovaní členskými státy k výkonu mise Společenství uskutečňované ve třetí zemi tedy mohou použít zjištění a informace shromážděné v rámci této mise pro účely uplatnění nařízení č. 515/97.

118    Podle čl. 45 odst. 2 a 3 téhož nařízení mohou být informace získané v rámci misí Společenství použity ke stíhání operací, které jsou v rozporu s celními předpisy, a také v rámci následně zahájených soudních řízení nebo stíhání. Příslušné orgány členských států mohou takové informace v souladu s čl. 21 odst. 2 nařízení č. 515/97 zejména uplatnit jako důkazy.

119    Za těchto podmínek je třeba na rozdíl od toho, co tvrdí Česká republika, konstatovat, že zástupkyně její celní správy na inspekční cestě byla plně oprávněna požadovat a přijmout od OLAF – jak uvádí Komise – důkazy přiložené k protokolu ze dne 15. listopadu 2007; povinnost zachování důvěrnosti stanovená v článku 45 nařízení č. 515/97 tomu nikterak nebránila. Byla rovněž oprávněna předat je příslušným orgánům České republiky, aby tyto informace použily jako důkazy proti společnosti BAIDE v rámci řízení o vymáhání celního dluhu uvedené společnosti.

120    Česká republika nicméně v tomto ohledu tvrdí – jak bylo uvedeno v bodě 105 výše – že před tím, než OLAF poznatky získané při inspekční cestě předal v rámci své zprávy o vyšetřování, měl povinnost je vyhodnotit, a to v souladu s bodem 17.5 interních pokynů a článkem 9 nařízení č. 1073/1999.

121    Ačkoliv prověřování důkazů ze strany OLAF před jejich předáním v rámci jeho zprávy mohlo poskytnutí takových důkazů případně opozdit, tato skutečnost sama o sobě nikterak nebránila tomu, aby jej o to Česká republika – jak tvrdí Komise – ihned po návratu své zástupkyně z inspekční cesty požádala.

122    Není ovšem zpochybňováno, že se OLAF zavázal, že důkazy shromážděné během inspekční cesty České republice zašle začátkem roku 2008. Je přitom nesporné – jak ostatně Komise uznala na jednání – že OLAF svou zprávu, k níž byly tyto důkazy přiloženy, zaslal se zpožděním.

123    Za těchto okolností nelze České republice vytýkat, že na zaslání zprávy OLAF vyčkávala a o předložení důkazů nepožádala ihned po návratu z inspekční cesty.

124    Česká republika navíc v projednávané věci mohla mít za to, že je nezbytné, aby tyto důkazy nejprve analyzoval a prověřil OLAF, a že je teprve poté může použít v rámci řízení o doměření cla. Nejlepší předpoklady k tomuto prověření měl totiž právě OLAF, jelikož shromažďování důkazů bylo prováděno v rámci dohody o spolupráci uzavřené mezi Komisí a Laosem, přičemž mezi touto zemí a Českou republikou žádná dvoustranná dohoda o pomoci uzavřena nebyla.

125    Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že Česká republika prokázala, že hned po návratu z inspekční cesty nemohla mít k dispozici důkazy nezbytné ke stanovení antidumpingového cla dlužného společností BAIDE v souvislosti s 28 případy sporných dovozů.

126    Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, tedy Česká republika tím, že za okolností projednávané věci nestanovila dotčená cla ve dnech následujících po návratu z inspekční cesty, neporušila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení připomenutých v bodech 68 až 77 výše.

 K důsledkům ukončení činnosti společnosti BAIDE na povinnost poskytnout spornou částku a její vymáhání

127    Jak bylo připomenuto v bodě 52 výše, Česká republika tvrdí, že nemohla přistoupit k vymáhání sporné částky, jelikož společnost BAIDE od května 2008 ukončila v tuzemsku veškerou činnost, takže v době, kdy byla České republice předána zpráva OLAF, již většinu majetku této společnosti nebylo možno zajistit.

128    Je nesporné, že clo dlužné společností BAIDE skutečně bylo možno stanovit na základě zprávy OLAF. V této zprávě je totiž uvedeno, že důkazy o čínském původu zboží jsou dostačující pro zahájení řízení o doměření cla, a je v ní poukázáno na 28 případů sporných dovozů týkajících se v České republice společnosti BAIDE.

129    Není zpochybňováno ani to, že společnost BAIDE již v květnu 2008 ukončila na území České republiky svoji činnost, což Komise uznala na jednání.

130    Z výsledků dokazování – a to zejména ze šetření provedeného českými celními orgány u bank a správních úřadů hlavního města Prahy (Česká republika), jakož i z výpisu z obchodního rejstříku (obsaženého v příloze A.8 žaloby), z odpovědi finančního úřadu na žádost českého celního úřadu, aby mu finanční úřad poukázal přeplatek na dani společnosti BAIDE (obsažené v příloze A.19 žaloby), z odpovědi na žádost o poskytnutí informací z daňového řízení (obsažené v příloze A.20 žaloby) a z návrhu likvidátora na vyhlášení insolvence společnosti BAIDE (obsaženého v příloze A.21 žaloby) – kromě toho vyplývá, že společnost BAIDE již nevlastnila na území České republiky žádný majetek postižitelný exekucí, a to s výjimkou zůstatků ve výši 16 047,67 CZK, 14,56 amerických dolarů (USD), 51,60 eura na třech účtech vedených u Československé obchodní banky a přeplatku na dani ve výši 82 300 CZK; tyto částky přitom celní orgány nakonec vymohly.

131    Komise nezpochybňuje výsledek šetření majetku společnosti BAIDE, které provedly české celní orgány, ani závěry a finanční údaje obsažené v dokumentech uvedených v bodě 130 výše. Nezpochybňuje ani to, že závěr o ukončení činnosti společnosti BAIDE přímo souvisí se skutečností, že tato společnost kromě výše uvedených částek od té doby v České republice neměla žádný exekucí postižitelný majetek.

132    Komise konečně netvrdí, že Česká republika mohla zajistit majetek ve vyšší hodnotě, než který nakonec zajistila po předání zprávy OLAF.

133    Komise sice České republice vytýká, že po skončení inspekční cesty nepostupovala s veškerou nezbytnou péčí, avšak na jednání potvrdila, že nemá v úmyslu tvrdit, že Česká republika měla nehledě na opatření provedená po předání zprávy OLAF vybrat částku vyšší, než jaká byla nakonec vybrána po předání této zprávy.

134    Komise v tomto ohledu na jednání v rámci odpovědi na otázku, která jí byla v tomto směru položena, uvedla, že „Česká republika byla povinna clo stanovit v okamžiku, kdy [společnost BAIDE] ještě stále působila na českém území, tedy v době od konce listopadu 2007 [...] do konce února 2008“, a že „kdyby celní dluh stanovila dříve, mohla [tak] vybrat více peněz“.

135    Za specifických okolností projednávané věci – jak bylo konstatováno v bodech 123 a 124 výše – však Česká republika mohla důvodně vyčkávat na zaslání zprávy OLAF, k němuž mělo dle poskytnutých informací dojít na začátku roku 2008; důkazy shromážděné v průběhu inspekční cesty přitom předtím nemusela vyžadovat. V tomto kontextu je třeba s ohledem na dobu, jaká by byla třeba k opatření uvedených dokumentů, k jejich analýze ze strany českých orgánů a k provedení řízení o doměření cla, konstatovat, že Komise nemůže důvodně tvrdit, že Česká republika mohla vybrat vyšší částku odpovídající nárokům na vlastní zdroje, kdyby je stanovila dříve.

136    Z výsledků dokazování za těchto podmínek s ohledem na informace obsažené ve spise a argumenty účastníků řízení vyplývá, že ukončení činnosti společnosti BAIDE mohlo představovat důvod, který České republice nelze přičítat a na jehož základě mohl být tento členský stát v souladu s čl. 17 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1150/2000, připomenutým v bodě 77 výše, zproštěn povinnosti poskytnout spornou částku Unii.

137    I s ohledem na to, že k ukončení činnosti společnosti BAIDE došlo před předáním zprávy OLAF, je proto třeba dospět k závěru, že okolnost – a to i kdyby byla doložená – že Česká republika jednala po předání této zprávy s prodlením, každopádně nemá vliv na posouzení povinnosti České republiky poskytnout spornou částku.

 K povinnosti dosáhnout poskytnutí jistoty za účelem vymožení sporné částky

138    Komise ovšem tvrdí, že Česká republika si při kontrolách probíhajících před propuštěním dotčeného zboží byla vědoma rizika, že se společnost BAIDE dopustí podvodu. Před propuštěním tohoto zboží do oběhu tedy měla – jak bylo uvedeno v bodě 61 výše – dosáhnout poskytnutí dostatečné jistoty pro pokrytí případného rozdílu mezi výší cla vykázaného touto společností a částkami, které mohly být pro takové zboží nakonec vyměřeny, a to s ohledem na vážné pochybnosti o jeho původu.

139    Komise se v tomto ohledu dovolává článku 248 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení č. 2913/92 (Úř. věst. 1993, L 253, s. 1; Zvl. vyd. 02/06, s. 3; dále jen „nařízení, kterým se provádí celní kodex“).

140    Česká republika s názorem Komise nesouhlasí a tvrdí, že celní orgány v rámci kontrol před propuštěním dotčeného zboží žádat zajištění nemohly, jelikož s ohledem na dostupné informace neexistovaly žádné důkazy o tom, že celní dluh vznikl či že by vzniknout mohl.

141    Česká republika se na podporu své argumentace dovolává čl. 190 odst. 1 celního kodexu, v němž je uvedeno, že „[s]tanoví-li celní předpisy, že poskytnutí jistoty není povinné, mohou celní orgány požadovat poskytnutí jistoty, mají-li za to, že není zaručeno, že celní dluh, který vznikl nebo který by mohl vzniknout, bude ve stanovené lhůtě určitě uhrazen“.

142    Česká republika byla v rámci organizačního procesního opatření uvedeného v bodě 28 výše vyzvána, aby svou argumentaci upřesnila, a v návaznosti na to uvedla, že „[ž]ádné ustanovení tehdy platných celních předpisů [...] nepředvídalo, že by bylo možné na základě [článku 190 celního kodexu] požadovat jistotu v důsledku dodatečných kontrol či nově získaných informací poté, co došlo k propuštění zboží do volného oběhu“. Dovodila z toho, že „není myslitelné, aby na základě tohoto ustanovení vyžadovaly české celní orgány jistotu“.

143    Je však třeba uvést, že Komise – jak potvrdila na jednání – České republice za účelem zpochybnění postupu tohoto členského státu v rámci projednávaného sporu nevytýká, že nedosáhla poskytnutí jistoty po propuštění kapesních zapalovačů do volného oběhu; vytýká jí pouze to, že tak neučinila při propuštění zboží.

144    Argumentace České republiky týkající se podmínek uplatnění nepovinné jistoty podle článku 190 celního kodexu v daném případě tedy nezávisle na otázce její opodstatněnosti nemá žádný vliv na to, jakým způsobem bude v tomto sporu posouzena povinnost poskytnout jistotu za účelem vymožení sporné částky, jíž se dovolává Komise.

145    Česká republika v tomto ohledu nezpochybňuje, že kontrola dotčeného zboží spadá do působnosti článku 248 nařízení, kterým se provádí celní kodex, jenž stanoví, že v případě, kdy provedené kontroly mohou vést ke stanovení vyšší částky cla, než je částka stanovená na základě údajů uvedených v celním prohlášení, se při propuštění zboží za účelem povolení jeho propuštění do volného oběhu poskytuje jistota. Naproti tomu zpochybňuje, že jsou v projednávaném případě splněny podmínky pro uplatnění tohoto článku.

146    Po tomto upřesnění lze připomenout, že za současného stavu unijního práva je správa systému vlastních zdrojů Unie svěřena členským státům a spadá pouze do jejich pravomoci (rozsudek ze dne 9. července 2020, Česká republika v. Komise, C‑575/18 P, EU:C:2020:530, bod 62). Jak bylo připomenuto v bodě 77 výše, členské státy v tomto rámci v souladu s čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1150/2000 přijmou veškerá nezbytná opatření, aby zajistily, aby částky odpovídající stanoveným nárokům byly poskytnuty Komisi.

147    Je tedy na členských státech, aby v souladu s čl. 18 odst. 1 uvedeného nařízení prováděly kontroly a šetření týkající se stanovování a poskytování vlastních zdrojů, kterými jsou jako v projednávaném případě cla stanovená ve společném celním sazebníku a další cla zavedená orgány v obchodě se zeměmi, které nejsou členy Unie, jak byla tato cla definována v bodě 69 výše.

148    Cla se podle článku 2 téhož nařízení stanovují v souladu s celními předpisy, které se týkají zaúčtování částky nároku a vyrozumění dlužníka.

149    V článku 74 odst. 1 první větě celního kodexu je uvedeno, že „[v]znikne-li přijetím celního prohlášení celní dluh, nesmí být zboží, na které se celní prohlášení vztahuje, propuštěno, dokud není celní dluh splněn nebo zajištěn“.

150    Článek 248 nařízení, kterým se provádí celní kodex, jenž je obsažen v hlavě VIII tohoto nařízení, nadepsané „Kontrola zboží, zjištění a jiná opatření celního úřadu“, zní takto:

„1.      Při propuštění zboží deklarantovi se zaúčtuje dovozní clo na základě údajů uvedených v celním prohlášení. Domnívají-li se celní orgány, že kontroly, které provedly, mohou vést ke stanovení vyšší částky cla, než je částka stanovená na základě údajů uvedených v celním prohlášení, vyžadují navíc poskytnutí dostatečné jistoty pro pokrytí rozdílu mezi částkou vyplývající z údajů uvedených v celním prohlášení a částkou, která může být pro zboží nakonec vyměřena. Deklarant však může namísto poskytnutí jistoty požádat o okamžité zaúčtování částky cla, která může být pro zboží nakonec vyměřena.

[…]“

151    Z těchto ustanovení vyplývá, že když je podáno celní prohlášení, příslušné clo buď musí být zaplaceno, nebo musí být před propuštěním zboží zajištěno jistotou. Pokud se tedy celní orgány domnívají, že ověření celního prohlášení může vést ke stanovení vyšší částky dovozního cla, než jaká vyplývá z údajů uvedených v celním prohlášení, bude propuštění zboží povoleno až po poskytnutí dostatečné jistoty, která má pokrýt rozdíl mezi těmito částkami.

152    V tomto ohledu je třeba uvést, že i když čl. 248 odst. 1 nařízení, kterým se provádí celní kodex, poskytuje celním orgánům členských států při rozhodování o tom, zda je nezbytné požadovat poskytnutí jistoty, určitý prostor pro uvážení, a to proto, že je v tomto článku použito sloveso „domnívat se“, tento prostor pro uvážení je omezen zásadou efektivity zakotvenou v čl. 325 odst. 1 SFEU, podle kterého musí být zajištěna účinná ochrana finančních zájmů Unie před podvody či jinými protiprávními jednáními, která tyto zájmy ohrožují.

153    Dosah zásady efektivity za situace, kdy se tato zásada uplatňuje na zvláštní povinnost členských států podle čl. 325 odst. 1 SFEU, a sice na povinnost zajistit, aby byly vlastní zdroje Unie, kterými jsou i cla, vybrány účinně a v plném rozsahu, nelze určit abstraktně a staticky, jelikož se tento dosah odvíjí od charakteristických rysů dotčeného podvodu nebo protiprávního jednání, které se ostatně mohou v průběhu času měnit.

154    Komise v projednávaném případě na podporu tvrzení, že si Česká republika při propuštění dotčeného zboží byla vědoma rizika podvodu, v podstatě uvádí, že žalující členský stát byl informován o tom, že pětimístný číselný kód „44001“ uvedený na spodní straně kapesních zapalovačů, může vyvolávat domněnku o jejich čínském původu.

155    Komise v tomto ohledu zaprvé tvrdí, že tato informace byla obsažena v dokumentaci, kterou vypracoval OLAF a která byla poskytnuta během semináře, jenž se konal ve dnech 31. května a 1. června 2005 (dále jen „dokumentace OLAF z roku 2005“). Komise uznává, že se Česká republika uvedeného semináře nezúčastnila, ale tvrdí, že tato dokumentace byla zmíněnému členskému státu zaslána.

156    Česká republika tvrdí, že dokumentaci OLAF z roku 2005 neobdržela.

157    Na jednání Komise uvedla, že „neví přesně“, kdy Česká republika dokumentaci OLAF z roku 2005 obdržela. Upřesnila, že nenašla žádný „konkrétní důkaz“ o zaslání této dokumentace České republice. Ani ze spisu nevyplývá, že by taková dokumentace – na rozdíl od toho, co tvrdila Komise na jednání – byla České republice předána v období od „června do konce roku [2005]“.

158    Kromě toho je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise v duplice, ani z komunikace WOMIS/CZ/2014/5 ze dne 3. října 2016, připojené v příloze D.3, nevyplývá, že „na základě [dokumentace OLAF z roku 2005] české úřady dne 22. března 2006 vydaly rizikový profil“.

159    Nakonec je třeba podotknout, že ačkoliv Česká republika na jednání uznala, že rizikový profil, který vydala dne 22. března 2006, byl skutečně vyhotoven na základě informací od OLAF, jak je to v něm ostatně výslovně zmíněno, uvedla, že takové informace jí byly předány na schůzce se zástupci OLAF, která se konala ve dnech 20. až 22. března 2006; Komise se k tomuto tvrzení nevyjádřila.

160    Za těchto podmínek není prokázáno, že by Česká republika obdržela dokumentaci OLAF z roku 2005 v období od června do konce roku 2005.

161    Komise proto nemůže tvrdit, že Česká republika nesplnila své povinnosti v oblasti vlastních zdrojů, pokud již v roce 2005 na základě „dostatečně přesných informací o rizicích“ podvodu, které byly obsaženy v této dokumentaci, nedosáhla před propuštěním kapesních zapalovačů do volného oběhu poskytnutí jistoty zajišťující vymožení antidumpingového cla, k jehož zaplacení mohla být společnost BAIDE povinna.

162    Komise zadruhé tvrdí, že informace o číselném kódu „44001“ nasvědčujícím tomu, že kapesní zapalovače jsou čínského původu, byla uvedena i v rizikovém profilu, který Česká republika vydala dne 22. března 2006 a aktualizovala v listopadu téhož roku (dále jen „rizikový profil“).

163    Ze spisu vyplývá, že rizikový profil byl přijat – jak výslovně tvrdí Česká republika – proto, aby „jednak jednotlivé celní úřady upozorňoval[…] na identifikovaná rizika, jednak jim ukládal[…] ve světle tohoto rizika provést podrobné kontroly zboží“. Jak tvrdí Komise, v rizikovém profilu je zdůrazněno, že „pětimístný číselný kód na spodku zapalovačů je indicií, že se může jednat o zapalovače původem v Číně“.

164    Česká republika zaprvé tvrdí, že prostřednictvím kontrol provedených na základě rizikového profilu nicméně nebylo možno prokázat, že kapesní zapalovače měly jiný původ, než jaký deklarovala společnost BAIDE.

165    Česká republika v tomto ohledu v bodech 43 a 44 repliky odkazuje na přílohy C.1a až C.1f, C.1h až C.1l a C.2.a až C.2.n. Jak vyplývá z bodu 22 její odpovědi na písemné otázky položené v rámci organizačního procesního opatření uvedeného v bodě 28 výše, konkrétně uvádí, že dovozů uskutečněných po přijetí rizikového profilu se týkají přílohy C.1h a C.2.a až C.2.n, a zejména protokoly, které jsou v těchto přílohách obsaženy.

166    Česká republika nicméně nevysvětlila, kterých informací uvedených v těchto přílohách, jež obsahují vybrané „dokumenty z celní kontroly dovozu“ – jak jsou označeny v přehledu přiloženém k replice – týkající se 24 z 28 dotčených dovozů, a to v podstatě protokoly o provedených kontrolách, faktury vystavené společností BAIDE a několik fotografií nákladu a dotčeného zboží, se dovolává za účelem tvrzení, že „[ž]ádná z těchto kontrol [...] neodhalila jakékoliv skutečnosti, které by naznačovaly, že se skutečný původ zboží liší od deklarovaného původu“.

167    I kdyby byly takové informace označeny dostatečně přesně, aby Tribunál mohl posoudit jejich opodstatněnost, kvůli útržkovitosti a neúplnosti takových dokumentů, které jsou výslovně označeny jako vybrané, nelze v žádném případě dospět k závěru, že neexistovala žádná skutečnost, která by mohla vyvolávat domněnku o čínském původu dotčeného zboží. Jak kromě toho poznamenala Komise v bodě 66 dupliky, k vybraným dokumentům obsaženým v přílohách C.1b, C.1f, C.1h až C.1l, C.2a až C.2n nebyly připojeny žádné fotografie kapesních zapalovačů.

168    V návaznosti na dotaz, který byl České republice v tomto směru položen v rámci organizačního opatření uvedeného v bodě 28 výše, se Česká republika omezila na to, že předložila další dvě fotografie, na jejichž základě tvrdila, že české celní orgány nenašly na spodní straně kapesních zapalovačů číselný kód „44001“, na který poukázal OLAF, ale jiný kód skládající se ze tří písmen a dvou čísel, nebo tam nenašly kód vůbec žádný.

169    Na základě pouhých dvou fotografií předložených na podporu takové argumentace ovšem nelze prokázat – jak tvrdí Česká republika – že z „fotografií pořízených při celních kontrolách“ lze dovodit, že se na zboží ze sporných dovozů nevyskytoval číselný kód „44001“. Navíc je třeba podotknout, že i když je na fotografiích přiložených v příloze F.3 opravdu vidět, že na spodní části dvou zapalovačů je jiný kód než ten, na který poukázal OLAF, nelze podle nich určit, kdo byl dovozcem tohoto zboží.

170    V rámci sporných dovozů se jednalo o několik milionů zapalovačů, takže absence – a to i kdyby byla prokázána – číselného kódu zjištěného úřadem OLAF na spodní straně asi deseti zapalovačů dovezených společností BAIDE, jak jsou zobrazeny na fotografiích připojených v přílohách citovaných v bodě 165 výše, tedy nemůže postačovat k prokázání toho, že Česká republika nemohla mít pochybnosti o čínském původu kapesních zapalovačů.

171    Česká republika se navíc za účelem prokázání toho, že přijatá opatření „neodhalila nic, co by prokazovalo jiný než deklarovaný původ zboží“, nemůže s úspěchem dovolávat protokolů přiložených v přílohách C, neboť tyto dokumenty toliko potvrzují výsledky kontrol, jak byly ve skutečnosti provedeny, a to výlučně na základě zohledněných informací.

172    V tomto ohledu je nutno rovněž podotknout, že v bodě 6.1 sdělení Komise AM 2007/019 ze dne 30. dubna 2007, jež bylo členským státům zasláno v rámci vzájemné spolupráce, je uvedeno následující:

„[…]

V období od konce roku 2004 do července 2006 bylo z Laosu do Společenství dovezeno více než 80 milionů kusů zapalovačů.

[…]

Dva členské státy (české a belgické celní orgány) v průběhu kontrol odhalily na spodní straně zásobníků zapalovačů, které byly deklarovány jako zapalovače pocházející z Laosu, pětimístný kód, který přidělují čínské orgány čínským výrobcům zapalovačů. V tomto případě se jednalo o kód 44001, který dávají čínské orgány čínskému výrobci uvedenému v bodě 7.1.2 [tj. společnosti BAIDE]“.

173    Bod 12 téhož sdělení kromě toho zní takto:

„Bylo prokázáno, že čínský výrobce uvedený v bodě 7.1.2 si zřídil své evropské distribuční ústředí v Praze v České republice. České celní orgány zkontrolovaly stav dovozu dovozce uvedeného v bodě 7.2, který je ve spojení s vývozcem.

Dovozce ve spojení s vývozcem okamžitě přesunul celní odbavení z jednoho celního úřadu na jiný, aby se vyhnul úplné kontrole nákladu zapalovačů, které byly deklarovány jako zapalovače pocházející z Laosu.

Následně bylo zboží uvolněno k volnému pohybu na Slovensku. Slovenské celní orgány byly informovány o přepravě zapalovačů českými celními orgány v červenci 2006 a v srpnu 2006 byl za pomoci OLAF zastaven dovoz dvou nákladů. Když slovenské celní orgány požádaly o poskytnutí jistoty k zajištění antidumpingového cla z dotčených zapalovačů, byly náklady vráceny do celního skladu v Praze.

[…]“

174    Česká republika byla v rámci organizačního procesního opatření uvedeného v bodě 28 výše výslovně vyzvána, aby se k informacím obsaženým v bodech 6.1 a 12 sdělení zmíněného v bodech 172 a 173 výše vyjádřila – uvedla k tomu, že „informace o významu pětimístného kódu ve [zmíněném] sdělení jsou [...] značně kusé a nekonkrétní“. Skutečnost uvedenou v bodě 6.1 zmíněného sdělení, že české celní orgány na spodní části zapalovačů dovezených společností BAIDE odhalily takový číselný kód, a to nehledě na jeho přesný význam, ovšem nezpochybnila.

175    I když Česká republika rovněž tvrdila, že takové sdělení je v rámci tohoto sporu irelevantní, jelikož bylo vyhotoveno po propuštění zboží ze sporných dovozů do volného oběhu, ani tato okolnost sama o sobě nemůže vyvrátit informace obsažené v tomto sdělení, podle nichž české celní orgány na spodní části zapalovačů odhalily číselný kód „44001“.

176    Navíc je třeba podotknout, že jelikož bylo toto sdělení – jak zdůrazňuje Česká republika – předáno až po propuštění zboží do volného oběhu, okolnost, že v něm OLAF nedoporučil poskytnutí jistoty, nelze při posuzování povinnosti České republiky dosáhnout poskytnutí takové jistoty při propuštění tohoto zboží s úspěchem zohlednit.

177    Česká republika byla vyzvána, aby se k informacím obsaženým v bodech 6.1 a 12 sdělení AM/2007/019 vyjádřila, i na jednání, ale ani při této příležitosti nepředložila žádný konkrétní důkaz, který by mohl tyto informace vyvrátit. Česká republika ostatně nezpochybnila, že upozornila slovenské celní orgány na existenci podvodných dovozů, jak vyplývá z bodu 12 sdělení AM/2007/019.

178    Je tedy nutno konstatovat, že ačkoliv byla Česká republika písemně vyzvána, aby objasnila informace obsažené v bodech 6.1 a 12 sdělení AM/2007/019, nebyla schopna předložit dostatečně přesné a relevantní důkazy, které by je mohly vyvrátit. Nemůže tedy tvrdit, že číselný kód, na který poukázal OLAF, neodhalila, když upozornila slovenské orgány na existenci podvodných dovozů, které byly deklarovány jako dovozy z Laosu a které předtím společnost BAIDE uskutečnila na jejím území.

179    Ačkoliv se Česká republika snaží zpochybnit relevanci informací poskytnutých úřadem OLAF pro posouzení původu dotčeného zboží, když tvrdí – jak bylo uvedeno v bodě 174 výše – že kvůli jejich neúplnosti si v podstatě nemohla být jista jejich významem, je nesporné – jak Česká republika potvrdila na jednání – že se úřadu OLAF na správnost takto poskytnutých informací nedotázala, i když je jako takové převzala do rizikového profilu.

180    Kromě toho je třeba připomenout, že celní orgány členských států jsou povinny zajistit uplatňování celních předpisů Unie a zejména provádět za účelem účinné ochrany finančních zájmů Unie patřičné celní kontroly. Plnění takové úlohy si vyžaduje soustavnou, konzistentní a systematickou činnost těchto orgánů. I když mají celní kontroly prováděné na úrovni Unie členským státům napomáhat, v žádném případě nemohou nahradit jejich povinnosti spočívající v kontrole a účinné ochraně finančních zájmů Unie.

181    A konečně je třeba na rozdíl od toho, co tvrdí Česká republika, uvést, že předpokladem toho, aby mělo být dosaženo poskytnutí jistoty za účelem vymožení sporné částky, nebylo při propuštění dotčeného zboží nepochybné přesvědčení, že jeho původ je jiný než ten deklarovaný, ale pouze existence indicií, které mohly při kontrole tohoto zboží vést ke stanovení vyšší částky cla, než byla částka stanovená na základě údajů uvedených v celním prohlášení.

182    Česká republika v tomto ohledu nyní nemůže tvrdit, že mohla mít toliko neurčité podezření, že sporné dovozy jsou podvodné, když sama v rizikovém profilu uznala, že „existuje důvodné podezření na obcházení celních předpisů“, upřesnila, že účelem vnitřní kontroly bylo „provést všechna možná opatření, aby bylo zamezeno vyhýbání se antidumpingovému clu, které je prováděno jiným sazebním zařazením, či deklarováním jiného původu zboží“, a uvedla, že bylo případně doporučeno „zajistit zásilku ve výši antidumpingového cla“.

183    Jak bylo uvedeno v bodě 178 výše, Česká republika ostatně na existenci podvodných dovozů upozornila slovenské celní orgány. V návaznosti na přijetí rizikového profilu rovněž zavedla řadu opatření, která svědčí přinejmenším o tom, že o riziku podvodu věděla již v okamžiku přijetí tohoto profilu. Česká republika nezpochybňuje – jak Komise zdůraznila v bodě 15 žalobní odpovědi – že dne 13. dubna 2006 zaslala úřadu OLAF dopis ohledně podezření na podvody páchané společností BAIDE a že dne 28. srpna 2006 zahájila šetření týkající se této společnosti. Nezpochybňuje ani to, že před inspekční cestou poskytla úřadu OLAF seznam sporných dovozů, jejichž původ měl být ověřen.

184    Česká republika však zadruhé tvrdí, že i kdyby s ohledem na informace poskytnuté úřadem OLAF měla dosáhnout poskytnutí jistoty za účelem vymožení sporné částky, musela by jistotu uvolnit, jelikož laoské orgány potvrdily pravost osvědčení o původu dotčeného zboží a neexistovaly „jakékoliv důkazy prokazující opak“.

185    Nehledě na právní význam, který lze v rámci daného sporu přiznat prohlášením laoských orgánů, je však třeba konstatovat, že pouze na základě toho, že zmíněné orgány potvrdily pravost osvědčení o původu přiložených společností BAIDE ve 2 z 28 případů sporných dovozů, v žádném případě nebylo možno rozptýlit pochybnosti, které měla sama Česká republika na základě informací, které jí poskytl OLAF v souvislosti se všemi dovozy společnosti BAIDE uskutečněnými z Laosu.

186    Osvědčení předložená společností BAIDE by mohla sloužit nanejvýš jako nepřímý důkaz laoského původu kapesních zapalovačů, a to pouze pokud by byl takový původ potvrzen, a nikoli jako v projednávaném případě vyvrácen, jinými důkazy, které měla Česká republika k dispozici při propuštění dotčeného zboží.

187    S ohledem na vše výše uvedené byla Česká republika na základě čl. 248 odst. 1 nařízení, kterým se provádí celní kodex, povinna dosáhnout poskytnutí jistoty za účelem vymožení antidumpingového cla, k jehož úhradě mohla být společnost BAIDE povinna, od okamžiku přijetí rizikového profilu, tedy ode dne 22. března 2006.

 Obecný závěr k existenci bezdůvodného obohacení Unie

188    Jak vyplývá z bodů 123 a 124 výše, Česká republika byla schopna stanovit clo ze sporných dovozů dlužné společností BAIDE od okamžiku předání zprávy OLAF.

189    Jak bylo konstatováno v bodě 129 výše, k předání zprávy OLAF ovšem došlo až poté, co společnost BAIDE ukončila svoji činnost.

190    Podle závěru bodu 136 mohlo ukončení činnosti společnosti BAIDE, k němuž došlo před předáním zprávy OLAF, představovat důvod, který nelze České republice přičítat ve smyslu čl. 17 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1150/2000 a na jehož základě mohl být tento členský stát v souladu s právními předpisy zproštěn povinnosti poskytnout spornou částku Unii, neboť na území České republiky pak již nemohl být zajištěn žádný majetek.

191    V bodě 187 výše byl ovšem učiněn závěr, že Česká republika byla na základě čl. 248 odst. 1 nařízení, kterým se provádí celní kodex, povinna dosáhnout poskytnutí jistoty k zajištění výběru antidumpingových cel dlužných společností BAIDE ode dne 22. března 2006.

192    Mezi účastnicemi řízení je nesporné, jak potvrdily na jednání, že sporné dovozy byly uskutečněny v období od 26. září 2005 do 1. března 2007. Komise kromě toho na jednání potvrdila svůj postoj, že se povinnost poskytnout jistotu měla vztahovat na všechny sporné dovozy.

193    Z dokumentu obsaženého v příloze F.1 a z tabulky obsažené v příloze B.7 vyplývá, že ode dne 22. března 2006 bylo uskutečněno šestnáct dovozů – k prvnímu došlo dne 11. dubna 2006 a k poslednímu dne 1. března 2007.

194    S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že se Unie bezdůvodně obohatila o část sporné částky ve výši odpovídající antidumpingovému clu, které měla společnost BAIDE uhradit z prvních dvanácti dovozů kapesních zapalovačů, které se uskutečnily v období od 26. září 2005, kdy došlo k prvnímu z nich, do 20. února 2006, kdy došlo k poslednímu z nich – konkrétně jde o dovozy uskutečněné ve dnech 26. září, 7., 15., 27., 29. a 30. listopadu 2005, 3., 10., 16., 17. a 27. ledna a 20. února 2006.

195    Žalobě je tudíž třeba vyhovět v rozsahu, v němž se Česká republika domáhá, aby jí byla vrácena částka uvedená v bodě 194 výše, a sice – s ohledem na finanční údaje uvedené v příloze F.1, které Komise nezpochybnila – částka 17 828 399,66 CZK, odvedená do vlastních zdrojů Unie na účet Komise určený k tomuto účelu.

196    Ve zbývající části musí být žaloba zamítnuta.

 K nákladům řízení

197    Podle čl. 134 odst. 3 jednacího řádu platí, že pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení.

198    Vzhledem k tomu, že Česká republika i Komise měly ve věci částečně úspěch i neúspěch, je důvodné rozhodnout, že každá účastnice řízení ponese vlastní náklady řízení.

199    Belgické království a Polská republika ponesou podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý senát)

rozhodl takto:

1)      Žalobě České republiky se vyhovuje v rozsahu, v němž směřuje k tomu, aby Evropská komise vrátila částku 17 828 399,66 koruny české (CZK) odvedenou do vlastních zdrojů Evropské unie.

2)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

3)      Každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.

Marcoulli

Schwarcz

Norkus

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. května 2022.

Vedoucí soudní kanceláře

 

Předseda

E. Coulon

 

S. Papasavvas


*– Jednací jazyk: čeština.