ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého senátu)
15. července 2015(*)
„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Evropské trhy s tepelnými stabilizátory – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP – Protiprávní jednání, kterého se dopustily dceřiné společnosti – Pokuty – Solidární odpovědnost dceřiných společností a mateřské společnosti – Překročení horní hranice 10 % u jedné z dceřiných společností – Rozhodnutí o znovupřijetí – Snížení částky pokuty pro uvedenou dceřinou společnost – Přičtení povinnosti zaplatit sníženou částku pokuty jiné dceřiné společnosti a mateřské společnosti – Právo na obhajobu – Právo být vyslechnut – Právo na přístup ke spisu“
Ve věci T‑189/10,
GEA Group AG, se sídlem v Düsseldorfu (Německo), zastoupená A. Kallmayerem, I. du Montem a G. Schiffersem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené R. Sauerem a F. Ronkes Agerbeekem, jako zmocněnci, ve spolupráci s W. Bergem, advokát,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise C (2010) 727 ze dne 8. února 2010, kterým se mění rozhodnutí Komise C (2009) 8682 final ze dne 11. listopadu 2009 v řízení podle článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP (Věc COMP/38.589 – Tepelné stabilizátory) nebo, podpůrně, návrh na snížení částky pokut uložených žalobkyni,
TRIBUNÁL (čtvrtý senát),
ve složení M. Prek, předseda, I. Labucka (zpravodajka) a V. Kreuschitz, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Weychert, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 24. září 2014,
vydává tento
Rozsudek(1)
Skutečnosti přecházející sporu
1 Tento spor se týká rozhodnutí Komise C (2010) 727 ze dne 8. února 2010, kterým se mění rozhodnutí Komise C (2009) 8682 final ze dne 11. listopadu 2009 v řízení podle článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP (Věc COMP/38.589 – Tepelné stabilizátory) (dále jen „první rozhodnutí“). První rozhodnutí napadla žalobkyně, společnost GEA Group AG, ve věci T‑45/10, GEA Group v. Komise.
[omissis]
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
23 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 20. dubna 2010 podala žalobkyně proti napadenému rozhodnutí žalobu.
[omissis]
55 Žalobkyně v této věci navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil článek 1 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž jí byla uložena pokuta;
– podpůrně, snížil výši pokuty, která jí byla uložena v článku 1 napadeného rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
56 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
57 Téhož dne Tribunál v rozsudku GEA Group v. Komise (T‑45/10) zamítl žalobu směřující proti prvnímu rozhodnutí.
Právní otázky
58 Touto žalobou žalobkyně navrhuje Tribunálu, aby zrušil napadené rozhodnutí a podpůrně snížil částku pokuty, která jí byla uložena.
59 Na podporu své žaloby žalobkyně uvádí pět žalobních důvodů.
60 V rámci svého prvního žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise porušila její právo na obhajobu v rozsahu, v němž jí před přijetím napadeného rozhodnutí ani nevyslechla ani neposkytla přístup ke spisu a že Komise ve vztahu k ní porušila povinnost neutrality, která jí přísluší.
[omissis]
67 Pro účely posouzení prvního žalobního důvodu je třeba úvodem připomenout, že právo být vyslechnut, která je podstatnou součástí práva na obhajobu, představuje obecnou zásadu práva Evropské unie, jež musí být dodržována ve všech řízeních, i když se jedná o správní řízení, která mohou vést k uložení sankcí, zejména pokut, a že tato zásada zejména vyžaduje, aby dotčenému podniku bylo v průběhu správního řízení umožněno účinně vyjádřit své stanovisko (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. února 1979, Hoffmann-La Roche v. Komise, 85/76, Recueil, EU:C:1979:36, bod 9; ze dne 7. června 1983, Musique Diffusion française a další v. Komise, 100/80 až 103/80, Recueil, EU:C:1983:158, a ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, EU:C:2004:6, body 64 až 66).
68 Je třeba rovněž připomenout, že právo na přístup ke spisu, které je důsledkem zásady ochrany práva na obhajobu, znamená také, že Komise musí dotčenému podniku umožnit přezkum všech dokumentů obsažených ve vyšetřovacím spise, které by mohly být relevantní pro jeho obhajobu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. října 2003, Corus UK v. Komise, C‑199/99 P, Recueil, EU:C:2003:531, body 125 až 128; Aalborg Portland a další v. Komise, bod 67 výše, EU:C:2004:6, bod 68, a ze dne 29. června 1995, Solvay v. Komise, T‑30/91, Recueil, EU:T:1995:115, bod 81).
69 Článek 27 odst. 1 nařízení č. 1/2003 tuto zásadu odráží v rozsahu, v němž stanoví, že oznámení námitek zaslané účastníkům řízení musí jasným způsobem uvádět veškeré podstatné skutečnosti, o které se Komise v této fázi řízení opírá, aby bylo dotčeným osobám umožněno účinně zjistit, jaké chování jim Komise vytýká a jaké důkazy má Komise k dispozici (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, Recueil, EU:C:2002:582, body 315 a 316, a Aalborg Portland a další v. Komise, bod 67 výše, EU:C:2004:6, body 66 a 67).
70 Kromě toho dodržování práva na obhajobu zejména vyžaduje, aby bylo vyšetřovanému podniku v průběhu správního řízení umožněno užitečně vyjádřit stanovisko k reálnosti a relevanci tvrzených skutečností, jakož i k dokumentům použitým Komisí na podporu jejího tvrzení, že došlo k porušení Smlouvy (rozsudky Musique Diffusion française a další v. Komise, bod 67 výše, EU:C:1983:158, bod 10; ze dne 25. ledna 2007, Dalmine v. Komise, C‑407/04 P, Sb. rozh., EU:C:2007:53, bod 44, a ze dne 10. května 2007, SGL Carbon v. Komise, C‑328/05 P, Sb. rozh., EU:C:2007:277, bod 71).
71 Za okolností projednávané věci je třeba konstatovat, že žalobkyně nebyla ani vyslechnuta ani neměla přístup ke spisu.
72 Je tedy třeba zrušit napadené rozhodnutí, jelikož žalobkyně dostatečně prokázala nikoli, že by napadené rozhodnutí mělo bez těchto procesních vad, tedy kdyby byla vyslechnuta a měla přístup ke spisu, odlišný obsah, nýbrž že by svou obhajobu mohla zajistit lépe, kdyby k uvedeným vadám nedošlo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 2013, Fluorsid a Minmet v. Komise, T‑404/08, Sb. rozh., EU:T:2013:321, bod 110 a citovaná judikatura), přičemž se upřesňuje, že je za tímto účelem třeba vrátit se do doby konání správního řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, to znamená před datum přijetí napadeného rozhodnutí, a sice 8. února 2010 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. září 2006, Archer Daniels Midland v. Komise, T‑329/01, Sb. rozh., EU:T:2006:268, bod 377).
73 Zaprvé je třeba v tomto ohledu zdůraznit, že ve správním řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, mohla být projednána otázka, jaké povinnosti týkající se vztahů solidarity mezi společnostmi, které byly solidárními spoludlužníky, jelikož tvořily jediný podnik ve smyslu článku 101 SFEU, přísluší Komisi.
74 Teprve v rozsudku ze dne 3. března 2011, tedy více než rok po přijetí napadeného rozhodnutí, Tribunál rozhodl, že je výlučně věcí Komise, aby v rámci výkonu pravomoci ukládat pokuty na základě čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 určila příslušný podíl různých společností na částkách, jejichž solidární zaplacení jim bylo uloženo, jelikož byly součástí téhož podniku, a že tato úloha nemůže být ponechána vnitrostátním soudům (rozsudek ze dne 3. března 2011, Siemens a VA Tech Transmission & Distribution v. Komise, T‑122/07 až T‑124/07, Sb. rozh., EU:T:2011:70, bod 157).
75 Tato otázka mohla být tím spíše předmětem diskuse ve správním řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, když Soudní dvůr zrušil rozsudek Siemens a VA Tech Transmission & Distribution v. Komise, bod 74 výše (EU:T:2011:70), přičemž rozhodl, že rozdělení pokuty mezi solidární spoludlužníky spadá výlučně do pravomoci vnitrostátního soudu (rozsudek Siemens, bod 41 výše, EU:C:2014:256, bod 62).
76 Žalobkyně tedy mohla ve správním řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, a před přijetím rozsudku Siemens, bod 41 výše (EU:C:2014:256) zpochybnit skutečnost, že neměla prospěch ze snížení pokuty společnosti ACW, se kterou byla solidárně odpovědná za protiprávní jednání, kterého se dopustila tato společnost, jelikož v době protiprávního jednání tvořily podnik ve smyslu článku 101 SFEU.
[omissis]
78 Zadruhé a jen pro úplnost je třeba uvést, že pokuta uložená žalobkyni v napadeném rozhodnutí se jeví jako vyšší než pokuta uložená jejím dceřiným společnostem, ačkoliv její odpovědnost je zcela odvozena z odpovědnosti těchto dceřiných společností.
79 Na základě prvního rozhodnutí totiž celková částka pokuty, za kterou byla odpovědná žalobkyně, činila 3 346 200 eur a kumulovaná částka pokut jejích dceřiných společností činila 5 278 171 eur (1 913 971 eur pro společnost CPA a 3 346 200,00 eur pro společnost ACW), kdežto na základě napadeného rozhodnutí jsou tyto částky 3 346 200 eur a 3 000 100 eur (1 913 971 eur pro CPA a 1 086 129 eur pro ACW).
80 Přitom ve správním řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, mohla být projednána otázka, zda je možné mateřské společnosti uložit za protiprávní jednání její dceřiné společnosti, vyšší pokutu, než je pokuta její dceřiné společnosti, ačkoliv odpovědnost této mateřské společnosti je zcela odvozena od odpovědnosti její dceřiné společnosti.
81 Tato otázka mohla být předmětem diskuse tím spíše, že bylo po přijetí napadeného rozhodnutí zaprvé rozhodnuto, že pokud je odpovědnost mateřských společností za spáchané protiprávní jednání plně odvozena od odpovědnosti dceřiné společnosti, která jim postupně patřila, celkový součet částek uložených mateřským společnostem nesmí překročit částku, která je uložena této dceřiné společnosti (rozsudky Areva, bod 42 výše, EU:C:2014:257, body 137 a 138, a ze dne 24. března 2011, Tomkins v. Komise, T‑382/06, Sb. rozh., EU:T:2011:112, bod 57).
82 Zadruhé Soudní dvůr dospěl v době po přijetí napadeného rozhodnutí rovněž k závěru, že pokud jde o zaplacení pokuty uložené za porušení pravidel hospodářské soutěže, vztah solidarity, který existuje mezi dvěma společnostmi, které tvoří hospodářskou entitu, se nemůže omezit na formu záruky poskytované mateřskou společností k zajištění platby pokuty uložené dceřiné společnosti, a že argumentace, podle které této mateřské společnosti nemohlo být uloženo zaplacení vyšší pokuty, než je pokuta uložená její dceřiné společnosti, je neopodstatněná (rozsudky ze dne 26. listopadu 2013, Kendrion v. Komise, C‑50/12 P, Sb. rozh., EU:C:2013:771, bod 58, a ze dne 19. června 2014, FLS Plast v. Komise, C‑243/12 P, Sb. rozh., EU:C:2014:2006, bod 107).
83 Žalobkyně tak mohla ve správním řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, zpochybnit výši pokuty, která jí měla být uložena, ve vztahu k pokutám uloženým jejím dceřiným společnostem za jejich protiprávní jednání.
[omissis]
Z těchto důvodů,
TRIBUNÁL (čtvrtý senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Komise C (2010) 727 ze dne 8. února 2010, kterým se mění rozhodnutí Komise C (2009) 8682 final ze dne 11. listopadu 2009 v řízení podle článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP (Věc COMP/38.589 – Tepelné stabilizátory) se zrušuje v rozsahu, v němž se týká společnosti GEA Group AG.
2) Evropské komisi se ukládá náhrada nákladů řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 15. července 2015.
Podpisy.