ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého rozšířeného senátu)

21. února 2024(*)

„Hospodářská a měnová unie – Bankovní unie – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků (SRM) – Jednotný fond pro řešení krizí (SRF) – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) o výpočtu příspěvků předem na rok 2016 – Povinnost uvést odůvodnění – Zásada zákazu zpětné účinnosti – Článek 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2015/63 – Vyloučení některých závazků z výpočtu příspěvků předem – Podpůrné úvěry – Pomocné podpůrné činnosti – Námitka protiprávnosti“

Ve věci T‑466/16 RENV,

NRW.Bank, se sídlem v Düsseldorfu (Německo), zástupci: J. Seitz a C. Marx, advokáti,

žalobkyně,

proti

Jednotnému výboru pro řešení krizí (SRB), zástupci: H. Ehlers, J. Kerlin a C. De Falco, jako zmocněnci, ve spolupráci s: B. Meyring, S. Schelo, T. Klupsch a S. Ianc, advokáti,

žalovanému,

podporovanému

Radou Evropské unie, zástupci: A. Sikora-Kalėda a J. Bauerschmidt, jako zmocněnci,

jakož i

Evropskou komisí, zástupci: D. Triantafyllou, A. Steiblytė a A. Nijenhuis, jako zmocněnci,

vedlejší účastníci řízení,

TRIBUNÁL (osmý rozšířený senát),

ve složení: A. Kornezov, předseda, G. De Baere, D. Petrlík (zpravodaj), K. Kecsmár a S. Kingston, soudci,

za soudní kancelář: S. Jund, radová,

s přihlédnutím k rozsudku ze dne 14. října 2021, NRW.Bank v. SRB (C‑662/19 P, EU:C:2021:846),

po jednání konaném dne 9. března 2023,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, NRW.Bank, domáhá zrušení rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) (dále jen „Jednotný výbor“ nebo „SRB“) SRB/ES/2022/23 ze dne 27. dubna 2022, kterým se ruší rozhodnutí SRB SRB/ES/SRF/2016/06 ze dne 15. dubna 2016 o příspěvcích předem na rok 2016 do Jednotného fondu pro řešení krizí, v rozsahu, v němž se týká NRW.Bank, a rozhodnutí SRB SRB/ES/SRF/2016/13 ze dne 20. května 2016 o úpravě příspěvků předem na rok 2016 do Jednotného fondu pro řešení krizí, kterým se doplňuje rozhodnutí SRB/ES/SRF/2016/06, v rozsahu, v němž se týká NRW.Bank, a kterým se vypočítávají příspěvky předem hrazené NRW.Bank na rok 2016 do Jednotného fondu pro řešení krizí (dále jen „napadené rozhodnutí“).

I.      Skutečnosti předcházející sporu a skutečnosti, které nastaly po podání této žaloby

2        Žalobkyně je podpůrná banka Land Nordrhein-Westfalen (spolková země Severní Porýní-Vestfálsko, Německo, dále jen „spolková země“). V souladu s Gesetz über die NRW.BANK (zákon o NRW.BANK) ze dne 16. března 2004 (GV. NRW. 2004, s. 126, dále jen „zákon o NRW.Bank“), plní úkol veřejné služby spočívající v podpoře této spolkové země a jejích místních orgánů v oblasti strukturální, hospodářské a sociální politiky, jakož i politiky v oblasti územního plánování, a to tím, že za tímto účelem provádí a řídí podpůrná opatření, zejména poskytuje úvěry. Žalobkyně pro tyto účely provádí bankovní operace a je držitelem bankovní licence.

3        Činnosti žalobkyně se v zásadě dělí do dvou kategorií. Zaprvé provádí tzv. „podpůrné činnosti“, v jejichž rámci poskytuje zejména dotované úvěry v oblastech uvedených v § 3 odst. 2 zákona o NRW.Bank (dále jen „podpůrné činnosti“).

4        Zadruhé žalobkyně vykonává činnosti, které nazývá „pomocnými podpůrnými činnostmi“, o něž se jedná v projednávané věci a které jsou upraveny v § 3 odst. 5 zákona o NRW.Bank. Podle tohoto ustanovení může žalobkyně za účelem plnění svých úkolů „provádět transakce a poskytovat služby přímo související s plněním jejích úkolů, přičemž může zejména provádět transakce v oblasti řízení hotovosti a řízení rizik, získávat podřízený záruční kapitál, obchodovat s podílovými listy a veřejnými a jinými dluhopisy a nabývat a zcizovat pohledávky“ (dále jen „pomocné podpůrné činnosti“). V rámci těchto činností žalobkyně získává finanční prostředky na kapitálovém trhu a dlouhodobě je investuje do dluhopisů, z nichž většinu tvoří cenné papíry veřejného sektoru.

5        Jednotný výbor svým rozhodnutím o příspěvcích předem na rok 2016 do Jednotného fondu pro řešení krizí stanovil v souladu s čl. 70 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014 ze dne 15. července 2014, kterým se stanoví jednotná pravidla a jednotný postup pro řešení krize úvěrových institucí a některých investičních podniků v rámci Jednotného mechanismu pro řešení krizí a Jednotného fondu pro řešení krizí a mění nařízení (EU) č. 1093/2010 (Úř. věst. 2014, L 225, s. 1), pro instituce, na něž se vztahuje článek 2 ve spojení s čl. 67 odst. 4 tohoto nařízení (dále jen „instituce“), včetně žalobkyně, příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí (dále jen „příspěvky předem“) na rok 2016 (dále jen „příspěvkové období 2016“).

6        Rozhodnutím SRB/ES/SRF/2016/13 ze dne 20. května 2016 o úpravě příspěvků předem na rok 2016 do Jednotného fondu pro řešení krizí, kterým se doplňuje rozhodnutí SRB/ES/SRF/2016/06, zvýšil Jednotný výbor příspěvek předem, který má hradit žalobkyně, v návaznosti na opravu výpočtu příspěvků předem hrazených všemi institucemi za příspěvkové období 2016.

7        Bundesanstalt für Finanzmarktstabilisierung (Spolkový úřad pro stabilizaci finančních trhů, Německo) (dále jen „FMSA“), který je vnitrostátním orgánem příslušným k řešení krize ve smyslu čl. 3 odst. 1 bodu 3 nařízení č. 806/2014, žalobkyni výměrem ze dne 10. června 2016 uložil, aby uhradila svůj příspěvek předem pro příspěvkové období 2016, jenž byl stanoven Jednotným výborem.

8        Dne 27. dubna 2022 přijal Jednotný výbor napadené rozhodnutí, kterým zrušil a nahradil rozhodnutí uvedená výše v bodech 5 a 6 (dále jen „původní rozhodnutí“). Podle bodů 19 a 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo jeho účelem napravit nedostatek odůvodnění původních rozhodnutí, který Jednotný shledal v návaznosti na rozsudky ze dne 28. listopadu 2019, Hypo Vorarlberg Bank v. SRB (T‑377/16, T‑645/16 a T‑809/16, EU:T:2019:823), a ze dne 28. listopadu 2019, Portigon v. SRB (T‑365/16, EU:T:2019:824).

II.    Napadené rozhodnutí

9        Napadené rozhodnutí obsahuje hlavní část a tři přílohy.

10      Hlavní část napadeného rozhodnutí popisuje v oddílech 3 až 9 a oddíle 11 postup stanovení příspěvků předem na příspěvkové období 2016, který se vztahuje na všechny instituce.

11      Konkrétně v oddíle 6 napadeného rozhodnutí stanovil Jednotný výbor roční cílovou úroveň uvedenou v článku 4 prováděcího nařízení Rady (EU) 2015/81 ze dne 19. prosince 2014, kterým se stanoví jednotné podmínky uplatňování nařízení č. 806/2014, pokud jde o příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí (Úř. věst. 2015, L 15, s. 1), pro příspěvkové období 2016 (dále jen „roční cílová úroveň“).

12      Jednotný výbor vysvětlil, že tuto roční cílovou úroveň stanovil ve výši jedné osminy z 1,05 % hodnoty vkladů počítané na konci roku za všechny instituce v roce 2015, která byla získána na základě údajů vykázaných institucemi v souladu s čl. 14 odst. 2 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/63 ze dne 21. října 2014, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU, pokud jde o příspěvky předem do mechanismů financování k řešení krizí (Úř. věst. 2015, L 11, s. 44).

13      V oddíle 7 napadeného rozhodnutí popsal Jednotný výbor metodiku pro výpočet příspěvků předem pro příspěvkové období 2016. V tomto ohledu v bodě 91 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že pro uvedené období bylo 60 % příspěvků předem vypočteno na „vnitrostátním základě“, tedy na základě údajů vykázaných institucemi povolenými na území dotčeného zúčastněného členského státu (dále jen „vnitrostátní základ“) v souladu s článkem 103 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2014, L 173, s. 190) a v souladu s článkem 4 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. Zbývající část příspěvků předem (tedy 40 %) byla vypočtena na „základě údajů bankovní unie“, tedy na základě údajů vykázaných všemi institucemi povolenými na území všech členských států, které se účastní Jednotného mechanismu pro řešení krizí (dále jen „unijní základ“ a „zúčastněné členské státy“) v souladu s články 69 a 70 nařízení č. 806/2014 a článkem 4 prováděcího nařízení 2015/81.

14      Jednotný výbor poté vypočítal příspěvky předem od institucí, jako je žalobkyně, v následujících hlavních fázích.

15      V první fázi vypočítal Jednotný výbor v souladu s čl. 70 odst. 2 druhým pododstavcem písm. a) nařízení č. 806/2014 základní roční příspěvek každé instituce, který je úměrný podílu celkové hodnoty závazků, bez započtení kapitálu a po odečtení pojištěných vkladů, na úhrnných závazcích, bez započtení kapitálu všech institucí povolených na území zúčastněných členských států a po odečtení pojištěných vkladů. V souladu s čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 odečetl Jednotný výbor některé druhy závazků od celkových závazků instituce, které se musí zohlednit při stanovení tohoto příspěvku.

16      Ve druhé fázi výpočtu příspěvků předem provedl Jednotný výbor úpravu základního ročního příspěvku v poměru k rizikovému profilu dotyčné instituce v souladu s čl. 70 odst. 2 druhým pododstavcem písm. b) nařízení č. 806/2014. Tento rizikový profil vyhodnotil na základě čtyř souborů ukazatelů rizik uvedených v článku 6 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, které sestávají z jednotlivých ukazatelů rizika. Za účelem rozdělení institucí podle jejich úrovně rizika stanovil nejprve Jednotný výbor pro každý ukazatel použitý pro příspěvkové období 2016 intervaly (koše), do nichž byly instituce rozděleny v souladu s bodem 3 oddílu „Krok 2“ přílohy I tohoto nařízení v přenesené pravomoci. Institucím patřícím do stejného intervalu byla pro daný ukazatel rizika přiřazena společná hodnota, tzv. „diskretizovaná hodnota“. Kombinací diskretizovaných hodnot pro každý ukazatel rizika vypočítal Jednotný výbor „multiplikátor pro úpravu příspěvku podle rizikového profilu“ dotyčné instituce (dále jen „multiplikátor pro úpravu příspěvku“). Vynásobením základního ročního příspěvku této instituce multiplikátorem pro úpravu příspěvku získal Jednotný výbor „základní roční příspěvek upravený podle rizikového profilu“ uvedené instituce.

17      Poté Jednotný výbor sečetl všechny základní roční příspěvky upravené podle rizikových profilů, aby získal „společného jmenovatele“, který byl použit pro výpočet podílu na roční cílové úrovni, který měla každá instituce uhradit.

18      Nakonec Jednotný výbor vypočítal příspěvek předem, který měla uhradit každá instituce, tak, že roční cílovou úroveň rozdělil mezi všechny instituce na základě poměru mezi zaprvé základním ročním příspěvkem upraveným podle rizikového profilu a zadruhé společným jmenovatelem.

19      Příloha I napadeného rozhodnutí obsahuje individuální výkaz žalobkyně, který obsahuje výsledky výpočtu jejího příspěvku předem (dále jen „individuální výkaz“). Tento výkaz uvádí výši základního ročního příspěvku žalobkyně, jakož i hodnotu jejího multiplikátoru pro úpravu příspěvku, jak na základě bankovní unie, tak na vnitrostátním základě, a u každého ukazatele rizika uvádí číslo intervalu, do kterého byla žalobkyně přiřazena. Kromě toho uvádí individuální výkaz údaje, které slouží k výpočtu příspěvků předem všech dotyčných institucí a které Jednotný výbor určil sečtením nebo kombinací individuálních údajů všech těchto institucí. Tento výkaz obsahuje také údaje vykázané žalobkyní ve formuláři pro vykazování údajů, které byly použity pro výpočet jejího příspěvku předem.

20      Příloha II napadeného rozhodnutí obsahuje v souhrnné a agregované formě statistické údaje, které se týkají výpočtu příspěvků předem pro každý zúčastněný členský stát. Tato příloha uvádí zejména celkovou výši příspěvků předem, které musí dotyčné instituce hradit za každý z těchto členských států. Uvedená příloha dále uvádí pro každý ukazatel rizika počet intervalů, počet institucí patřících do každého z intervalů, jakož i minimální a maximální hodnoty těchto intervalů. U intervalů týkajících se vnitrostátního základu jsou tyto hodnoty z důvodů důvěrnosti sníženy nebo zvýšeny o nahodilou částku, avšak původní rozdělení institucí zůstává zachováno.

21      Příloha III napadeného rozhodnutí, nadepsaná „Vyhodnocení připomínek [žalobkyně] předložených v rámci konzultace k příspěvkům předem do Jednotného fondu pro řešení krizí na rok 2016“, se zabývá připomínkami předloženými žalobkyní v rámci konzultačního postupu vedeného Jednotným výborem před přijetím napadeného rozhodnutí.

22      Konkrétně v bodě 21 a bodech 27 až 31 přílohy III napadeného rozhodnutí Jednotný výbor uvedl důvody, proč nebyly závazky týkající se pomocných podpůrných činností vyloučeny podle čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 z výpočtu příspěvku předem hrazeného žalobkyní.

III. Návrhová žádání účastníků řízení

23      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí včetně jeho příloh v rozsahu, v němž se jí týkají;

–        uložil Jednotnému výboru náhradu nákladů řízení.

24      Jednotný výbor navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení;

–        podpůrně, pokud by se Tribunál domníval, že napadené rozhodnutí nemělo být přijato se zpětnou účinností, zrušit toto rozhodnutí pouze v tomto rozsahu nebo zrušit pouze jeho článek 4 a v ostatních ohledech jej potvrdit;

–        ještě podpůrněji, v případě zrušení napadeného rozhodnutí v plném rozsahu, zachoval účinky uvedeného rozhodnutí až do jeho nahrazení nebo alespoň po dobu šesti měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci.

25      Rada Evropské unie a Evropská komise navrhují, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

IV.    Právní otázky

26      V žalobě se žalobkyně dovolává v podstatě dvou žalobních důvodů. Svým prvním žalobním důvodem vznáší námitku protiprávnosti čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 a prováděcího nařízení 2015/81. V tomto ohledu tvrdí, že za předpokladu, že tato ustanovení neumožňují vyloučit z výpočtu jejího příspěvku předem závazky týkající se pomocných podpůrných činností, jsou v rozporu s čl. 103 odst. 2 a 7 směrnice 2014/59 a čl. 70 odst. 2 a 7 nařízení č. 806/2014. V rámci druhého žalobního důvodu se žalobkyně domnívá, že Jednotný výbor tím, že z výpočtu tohoto příspěvku nevyloučil závazky související s těmito činnostmi, nesprávně vyložil čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.

27      V návrhu na úpravu žaloby, došlém soudní kanceláři Tribunálu dne 11. července 2022 podle článku 86 jednacího řádu Tribunálu, žalobkyně uvádí, že trvá na všech svých argumentech uvedených v žalobě, a upřesňuje, že v reakci na nahrazení původních rozhodnutí napadeným rozhodnutím uplatňuje nové žalobní důvody.

28      Žalobkyně uplatňuje celkem jedenáct žalobních důvodů, přičemž:

–        první a sedmý vycházejí z porušení čl. 41 odst. 1 a odst. 2 písm. a) Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) tím, že ji Jednotný výbor řádně nevyslechl ohledně nahrazení původních rozhodnutí napadeným rozhodnutím se zpětnou účinností a ohledně přijetí posledně uvedeného rozhodnutí;

–        druhý vychází z porušení právních předpisů vyšší právní síly, jelikož neexistuje právní základ pro nahrazení původních rozhodnutí napadeným rozhodnutím se zpětnou účinností;

–        třetí vychází z porušení čl. 296 druhého pododstavce SFEU a čl. 41 odst. 2 písm. c) Listiny, jelikož napadené rozhodnutí neuvádí žádný právní základ pro nahrazení původních rozhodnutí se zpětnou účinností;

–        čtvrtý vychází z porušení čl. 296 druhého pododstavce SFEU, jelikož napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno, pokud jde o výpočet jejího příspěvku předem;

–        pátý vychází z porušení práva na účinnou soudní ochranu zakotveného v čl. 47 odst. 1 Listiny, neboť napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno;

–        šestý vychází z porušení obecných procesních požadavků vyplývajících z článku 41 Listiny, článku 298 SFEU, obecných právních zásad a jednacího řádu SRB napadeným rozhodnutím;

–        osmý vychází z porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, čl. 103 odst. 2 a 7 směrnice 2014/59, čl. 70 odst. 2 a 7 nařízení č. 806/2014, zásady rovného zacházení, vůle unijního normotvůrce plně upřednostnit podpůrné banky a cíl snížit zátěž veřejných rozpočtů tím, že Jednotný výbor nevyloučil z výpočtu jejího příspěvku předem závazky související s jejími pomocnými podpůrnými činnostmi;

–        devátý – podpůrný – vychází z protiprávnosti čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 a prováděcího nařízení 2015/81, neboť jsou v rozporu s normami vyšší právní síly;

–        desátý vychází z protiprávnosti čl. 6 odst. 5 prvního pododstavce písm. b) a části přílohy I nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, nadepsané „Krok 2“, neboť jsou v rozporu s normami vyšší právní síly;

–        jedenáctý vychází z porušení obecných právních zásad, jelikož Jednotný výbor nevycházel z právních okolností platných ke dni přijetí napadeného rozhodnutí, jak měl správně učinit.

29      Nejprve je třeba zkoumat žalobní důvody, kterými žalobkyně namítá protiprávnost čl. 5 odst. 1 písm. f), čl. 6 odst. 5 prvního pododstavce písm. b) a části přílohy I nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, nadepsané „Krok 2“, a poté žalobní důvody týkající se přímo legality napadeného rozhodnutí.

A.      K námitkám protiprávnosti čl. 5 odst. 1 písm. f), čl. 6 odst. 5 prvního pododstavce písm. b) a části přílohy I nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, nadepsané „Krok 2“

1.      K devátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z námitky protiprávnosti čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63

a)      Úvodní poznámky

30      Zaprvé je třeba uvést, že ačkoli žalobkyně v žalobě napadá platnost čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 i prováděcího nařízení 2015/81 jako celku, její argumenty v podstatě směřují pouze proti prvně jmenovanému ustanovení. To potvrzuje i odpověď žalobkyně ze dne 13. června 2022 na organizační procesní opatření ze dne 20. května 2022, v níž uvedla, že protiprávnost čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 by měla za následek také protiprávnost článku 4 prováděcího nařízení 2015/81, neboť toto ustanovení odkazuje na metodu výpočtu stanovenou v nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.

31      Za těchto podmínek je namístě nejprve posoudit platnost čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.

32      Zadruhé je třeba přezkoumat argument Jednotného výboru, že devátý žalobní důvod je přípustný pouze v rozsahu, v němž byl uveden v žalobě, s tím, že podle Jednotného výboru žaloba obsahuje pouze stručné a hypotetické uvedení argumentů na podporu tohoto žalobního důvodu. V důsledku toho se Jednotný výbor v podstatě domnívá, že Tribunál nemůže zohlednit dodatečné úvahy uvedené na podporu tohoto žalobního důvodu v návrhu na úpravu žaloby, neboť tyto úvahy jsou věcné povahy a nejsou ve smyslu článku 86 jednacího řádu „odůvodněny“ přijetím napadeného rozhodnutí.

33      Podle čl. 86 odst. 1 jednacího řádu v případě, že je akt, jehož zrušení je navrhováno, nahrazen nebo změněn jiným aktem se stejným předmětem, může žalobce před ukončením ústní části řízení nebo před rozhodnutím Tribunálu, že rozhodne bez konání ústní části řízení, žalobu upravit tak, že zohlední tuto novou skutečnost.

34      V projednávané věci je třeba nejprve konstatovat, že úvahy uvedené v návrhu na úpravu žaloby na podporu devátého žalobního důvodu se zakládají na důvodech protiprávnosti a na argumentech, které byly uvedeny v žalobě a týkají se jak působnosti čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, tak všech částí devátého žalobního důvodu, tak jak jsou přezkoumány níže.

35      Dále, pokud jde o působnost čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, napadené rozhodnutí znovu uvádí důvody, proč se Jednotný výbor domníval, že toto ustanovení neumožňuje vyloučit z výpočtu příspěvku předem závazky týkající se pomocných podpůrných činností žalobkyně, zatímco původní rozhodnutí neobsahovala v tomto ohledu žádné výslovné odůvodnění.

36      Za těchto okolností je nutné námitku Jednotného výboru odmítnout.

37      Zatřetí je třeba uvést, že po jednání konaném dne 9. března 2023 požádala žalobkyně Tribunál o provedení organizačního procesního opatření s cílem umožnit účastníkům řízení písemné zaujetí stanoviska k oddělitelnosti podpůrných činností od pomocných podpůrných činností žalobkyně. V tomto ohledu žalobkyně uvedla, že Jednotný výbor na jednání poprvé tvrdil, že jasné rozlišení mezi oběma druhy činností, které provádí, není možné. Rozhodnutím ze dne 16. května 2023 předseda osmého rozšířeného senátu Tribunálu tuto žádost zamítl s odůvodněním, že žalobkyně měla možnost zaujmout stanovisko k argumentům Jednotného výboru předloženým na jednání v jeho závěrečné replice.

38      Začtvrté žalobkyně vznesla námitku protiprávnosti čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 pouze podpůrně pro případ, že by Tribunál rozhodl, že toto ustanovení neumožňuje vyloučit z výpočtu jejího příspěvku předem závazky související s jejími pomocnými podpůrnými činnostmi.

39      Je proto třeba nejprve posoudit, zda čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 umožňuje vyloučit z výpočtu příspěvku předem hrazeného žalobkyní závazky týkající se pomocných podpůrných činností, a pokud ne, posoudit, zda je toto ustanovení v souladu s čl. 103 odst. 2 a 7 směrnice 2014/59 a čl. 70 odst. 2 a 7 nařízení č. 806/2014.

b)      K působnosti čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63

40      V souladu s čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 se do výpočtu příspěvků předem nezapočítají „v případě institucí poskytujících podpůrné úvěry závazky zprostředkovatele vůči původní nebo jiné podpůrné bance nebo jinému zprostředkovateli a závazky původní podpůrné banky vůči subjektům, které jí poskytují finanční prostředky, v míře, v níž je hodnota těchto závazků vyrovnána podpůrnými úvěry dané instituce“.

41      Podle čl. 3 bodu 28 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 se „podpůrným úvěrem“ rozumí „úvěr poskytnutý podpůrnou bankou nebo prostřednictvím zprostředkující banky na nekonkurenční, neziskové bázi za účelem prosazování cílů veřejné politiky ústřední nebo regionální vlády v členském státě“.

42      Žalobkyně tvrdí, že tato ustanovení by měla být vykládána v tom smyslu, že umožňují vyloučit z výpočtu jejího příspěvku předem závazky týkající se pomocných podpůrných činností, jako jsou ty, které jsou popsány v bodě 4 výše.

43      Jednotný výbor, podporovaný Komisí, s touto argumentací nesouhlasí.

44      Z judikatury vyplývá, že čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nepřiznává Jednotnému výboru diskreční pravomoc vyloučit některé závazky na základě úpravy podle rizikového profilu z příspěvků předem, ale naopak přesně uvádí podmínky, za kterých je závazek předmětem takového vyloučení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. prosince 2019, Iccrea Banca, C‑414/18, EU:C:2019:1036, bod 93). V téže judikatuře se uvádí, že zohlednění zásad rovného zacházení, zákazu diskriminace a proporcionality nemůže odůvodnit jiný výsledek, jelikož nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 odlišilo situace vykazující významné zvláštnosti přímo spojené s riziky, která vykazují dotčené závazky (rozsudek ze dne 3. prosince 2019, Iccrea Banca, C‑414/18, EU:C:2019:1036, bod 95).

45      V této souvislosti je třeba uvést, že čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 stanoví tři podmínky pro vyloučení dotyčných závazků z výpočtu příspěvků předem, přičemž tyto podmínky jsou kumulativní povahy, takže nesplnění jedné z nich je překážkou vyloučení dotyčných závazků z uvedeného výpočtu.

46      Zaprvé, aby závazky mohly být vyloučeny z výpočtu příspěvků předem, musí být v držení instituce poskytující podpůrné úvěry.

47      Zadruhé tyto závazky musí být „závazky zprostředkovatele vůči původní nebo jiné podpůrné bance nebo jinému zprostředkovateli“ nebo „závazky původní podpůrné banky vůči subjektům, které jí poskytují finanční prostředky“.

48      Zatřetí dotyčné závazky mohou být vyloučeny z výpočtu závazků sloužícího ke stanovení příspěvku předem pouze „v míře, v níž je hodnota těchto závazků vyrovnána podpůrnými úvěry dané instituce“.

49      V projednávané věci je mezi stranami sporné, zda závazky týkající se pomocných podpůrných činností, jako jsou závazky uvedené v bodě 4 výše, splňují třetí podmínku uvedenou v bodě 48 výše, a sice že výše těchto závazků musí být kryta částkou podpůrných úvěrů poskytovaných příslušnou podpůrnou bankou.

50      V tomto ohledu je předně ze znění čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, uvedeného v bodě 48 výše, zejména z použití slov „v míře, v níž“, zřejmé, že dotčené závazky mohou být vyloučeny z výpočtu příspěvku předem dotyčné instituce pouze do výše podpůrných úvěrů poskytovaných touto institucí, jak jsou definovány v čl. 3 bodu 28 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.

51      Na rozdíl od toho, co podle všeho naznačuje žalobkyně, tedy toto ustanovení neumožňuje vyloučit z výpočtu příspěvku předem veškeré závazky podpůrné banky, které jsou určitým způsobem spojeny s plněním jejího podpůrného úkolu, ale pouze ty závazky, jejichž výše přesně odpovídá výši podpůrných úvěrů poskytovaných touto bankou.

52      Pokud jde o otázku, zda pomocné podpůrné činnosti, jako jsou činnosti popsané v bodě 4 výše, mohou spadat pod pojem „podpůrného úvěru“ ve smyslu čl. 3 bodu 28 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, z vysvětlení poskytnutých žalobkyní v jejím návrhu na úpravu žaloby a na jednání vyplývá, že činnosti, které jsou relevantní pro účely této námitky protiprávnosti, spočívají mimo jiné v nabývání dluhových cenných papírů na kapitálovém trhu.

53      V tomto ohledu, aniž je nutné zkoumat, zda lze tyto operace označit za „úvěry“, ze znění čl. 3 bodu 28 nařízení v přenesené pravomoci, jak je uvedeno výše v bodě 41, vyplývá, že aby se jednalo o podpůrné úvěry, musí tyto operace v každém případě splňovat podmínku, že jsou prováděny „na nekonkurenční, neziskové bázi“.

54      Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, musí být tato podmínka splněna nejen v případě úvěru poskytnutého zprostředkující institucí, ale také v případě úvěru poskytnutého podpůrnou bankou. Tento závěr není vyvrácen anglickým a francouzským zněním čl. 3 bodu 28 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, na které se žalobkyně odvolává. V tomto ohledu je ze znění těchto dvou jazykových verzí – jakož i z ostatních jazykových verzí, včetně zejména španělské, italské a polské verze – zřejmé, že podmínka vyplývající z použití výrazu „na nekonkurenční, neziskové bázi“ je spojena s použitím výrazu „poskytnutý“, takže se vztahuje jak k výrazu „podpůrná banka“, tak k výrazu „zprostředkující banka“. V tomto směru pouhá skutečnost, že uvedená podmínka následuje bezprostředně za posledně uvedenými podmínkami, neznamená, že se vztahuje pouze na podpůrné úvěry poskytované zprostředkovatelskými bankami.

55      Tento výklad potvrzuje i německé znění čl. 3 bodu 28 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. V tomto znění totiž podmínka vyplývající z použití výrazu „na nekonkurenční, neziskové bázi“ předchází pojmu „úvěr“, a proto se vztahuje na obě situace, tj. na poskytování podpůrných úvěrů zprostředkující bankou i na poskytování podpůrných úvěrů podpůrnou bankou.

56      Závěr uvedený v bodě 54 výše potvrzuje také první věta bodu 13 odůvodnění nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, která výslovně zmiňuje podmínku vyplývající z použití slovního spojení „na nekonkurenční, neziskové bázi“ v souvislosti s úvěry poskytovanými přímo podpůrnou bankou.

57      Podobně je tato podmínka nedílnou součástí čl. 3 bodu 27 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, který definuje pojem „podpůrná banka“ jako jakýkoli podnik nebo subjekt zřízený členským státem, ať už ústřední nebo regionální vládou, který poskytuje podpůrné úvěry „na nekonkurenční a neziskové bázi“.

58      Z toho vyplývá, že aby bylo možné transakci kvalifikovat jako podpůrný úvěr pro účely čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, musí být podmínka vyplývající z použití výrazu „na nekonkurenční a neziskové bázi“ splněna nejen v případě zprostředkující banky, ale i v případě podpůrné banky.

59      Pokud však jde o pomocné podpůrné činnosti spočívající v nabývání dluhových cenných papírů na kapitálovém trhu, jako jsou ty uvedené v bodě 52 výše, nic nenasvědčuje tomu, že by tyto nabývací transakce splňovaly podmínku uvedenou v bodě 58 výše.

60      Je totiž na jedné straně nesporné, že se tyto transakce provádějí na otevřeném kapitálovém trhu, na němž působí i další subjekty, které provádějí stejné typy transakcí a mohou nabývat stejné dluhové cenné papíry jako podpůrné banky, a to za stejných tržních podmínek jako tyto banky. Na takovém trhu jsou podpůrné banky z definice v přímé konkurenci s těmito ostatními účastníky trhu, takže danou činnost nelze považovat za činnost vykonávanou na nekonkurenčním základě.

61      Na druhou stranu sama žalobkyně připouští, že činnosti spočívající v nabývání dluhových cenných papírů na kapitálovém trhu mají za cíl vytvářet příjmy, a také je vytvářejí, neboť spočívají ve vytváření úrokových marží za účelem financování vlastní bankovní činnosti podpůrných bank, jakou je i žalobkyně. Tyto činnosti proto nelze považovat za činnosti prováděné na neziskovém základě.

62      Tento závěr není zpochybněn argumentem žalobkyně, že „konečným cílem“ těchto činností není dosažení zisku, protože je jí zakázáno rozdělovat dividendy. Nezisková povaha činnosti se totiž pro účely použití čl. 3 bodu 28 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 posuzuje s ohledem na povahu každé dotčené činnosti, aniž by bylo relevantní, zda jsou zisky vytvořené touto činností následně použity na financování podpůrných činností, které jsou samy prováděny na neziskovém základě, či nikoli. Jakýkoli jiný výklad by znamenal, že by se dotyčné činnosti považovaly za neziskové již z toho důvodu, že je vykonává podpůrná banka, čímž by ztratila smysl podmínka vyplývající z použití výrazu „na nekonkurenční, neziskové bázi“, která je stanovena v čl. 3 bodu 28 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.

63      S ohledem na výše uvedené musí být čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 ve spojení s čl. 3 body 27 a 28 téhož nařízení v přenesené pravomoci vykládán v tom smyslu, že neumožňuje vyloučit z výpočtu příspěvku předem hrazeného podpůrnými bankami, jako je žalobkyně, závazky související s jejich pomocnými podpůrnými činnostmi.

c)      K legalitě čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63

64      Pro případ, že by čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 měl být vykládán v tom smyslu, že žalobkyni neumožňuje vyloučit z výpočtu jejího příspěvku předem závazky související s jejími pomocnými podpůrnými činnostmi, vznáší žalobkyně námitku protiprávnosti tohoto ustanovení z důvodu jeho neslučitelnosti s čl. 103 odst. 2 a 7 směrnice 2014/59 a čl. 70 odst. 2 a 7 nařízení č. 806/2014.

65      Úvodem je třeba upřesnit, že žalobkyně svou argumentaci rozvíjí v zásadě s ohledem na čl. 103 odst. 2 a 7 směrnice 2014/59 a že porušení čl. 70 odst. 2 a 7 nařízení č. 806/2014 namítá pouze z důvodu odkazu prováděcího nařízení 2015/81 na metodu výpočtu stanovenou v nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.

66      Dále z žaloby vyplývá, že žalobkyně uplatňuje protiprávnost čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 tak, že ve skutečnosti uvádí tři žalobní důvody, z nichž první vychází z nezohlednění přípravných prací na směrnici 2014/59, druhý z porušení cíle snížení zátěže veřejných rozpočtů a třetí z porušení zásady sladění příspěvků předem s rizikovým profilem a zásady rovného zacházení.

1)      K první části devátého žalobního důvodu, vycházející z nezohlednění přípravných prací na směrnici 2014/59

67      Žalobkyně tvrdí, že čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 tím, že z výpočtu příspěvku předem nevylučuje všechny závazky související s činnostmi dotčených podpůrných bank, na které se vztahuje veřejná záruka, tedy i závazky související s jejich pomocnými podpůrnými činnostmi, není v souladu s přípravnými pracemi na směrnici 2014/59. Parlament totiž podle ní v průběhu legislativního postupu navrhl zohlednit zvláštní význam těchto bank a jejich poslání veřejné služby při stanovení příspěvků předem tím, že tyto závazky nebudou zahrnuty do výpočtu těchto příspěvků. Skutečnost, že pozměňovací návrh Parlamentu týkající se takového vyloučení nebyl zahrnut do konečného znění této směrnice, není způsobena věcným nesouhlasem, ale nedorozuměním. S tímto vyloučením se tedy počítalo již při přijímání směrnice a mělo být zohledněno při přijímání nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.

68      Jednotný výbor, Rada a Komise s touto argumentací nesouhlasí.

69      V této souvislosti je třeba připomenout, že příspěvky předem se ukládají a vypočítávají na základě čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014.

70      Z tohoto ustanovení vyplývá, že do Jednotného fondu pro řešení krizí musí přispívat „instituce“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 bodu 13 nařízení č. 806/2014.

71      Z článku 3 odst. 1 bodu 13 nařízení č. 806/2014 ve spojení s čl. 3 odst. 2 téhož nařízení a čl. 2 odst. 1 bodem 2 směrnice 2014/59 vyplývá, že mezi tyto instituce patří mimo jiné úvěrové instituce ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2013, L 176, s. 1), které nepatří mezi subjekty uvedené v čl. 2 odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES (Úř. věst. 2013, L 176, s. 338).

72      S ohledem na tato ustanovení nebyly regionální podpůrné banky ve Spolkové republice Německo, které jsou úvěrovými institucemi ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 1 nařízení č. 575/2013 (dále jen „regionální podpůrné banky“), jako je žalobkyně, vyňaty z obecného režimu placení příspěvků předem, neboť nepatřily mezi subjekty vyloučené z působnosti nařízení č. 806/2014 podle čl. 2 odst. 5 směrnice 2013/36, ve znění platném pro příspěvkové období roku 2016.

73      Na jedné straně totiž – na rozdíl od Kreditanstalt für Wiederaufbau (veřejná rozvojová banka, dále jen „KfW“), která je celostátní podpůrnou bankou Spolkové republiky Německo – nebyly regionální podpůrné banky, jako je žalobkyně, uvedeny v čl. 2 odst. 5 bodě 6 směrnice 2013/36 ve znění platném před její změnou směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/878 ze dne 20. května 2019 (Úř. věst. 2019, L 150, s. 253).

74      Na straně druhé, ačkoli z přípravných prací na směrnici 2014/59 vyplývá, že Parlament v průběhu legislativního postupu v podstatě navrhoval úplné vyloučení závazků podpůrných bank z výpočtu příspěvků předem, konečné znění směrnice takový návrh neobsahuje.

75      Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nelze skutečnost, že tento návrh nebyl přijat, považovat za „nedorozumění“, k němuž došlo během legislativního postupu. Toto tvrzení je jednak nepodložené a jednak jej nelze přijmout z toho důvodu, že zamítnutí pozměňovacího návrhu představuje indicii výkladu dotčeného ustanovení a contrario, pokud se zákonodárce výslovně a záměrně rozhodl nepřijmout dotčený pozměňovací návrh (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. prosince 1996, RTI a další, C‑320/94, C‑328/94, C‑329/94 a C‑337/94 až C‑339/94, EU:C:1996:486, bod 44).

76      Z výše uvedeného vyplývá, že ani nařízení č. 806/2014, ani směrnice 2014/59 obecně nevyjímají regionální podpůrné banky z povinnosti platit příspěvky předem – navzdory skutečnosti, že se na ně vztahuje veřejná záruka – a tedy toto nařízení a směrnice nevylučují z výpočtu příspěvku předem hrazeného těmito bankami všechny závazky související s jejich činností.

77      Stejně tak žádný z těchto aktů nestanoví možnost Komise vyjmout některé instituce, jako jsou regionální podpůrné banky, z osobní působnosti povinnosti platit příspěvky předem.

78      Proto je třeba první část devátého žalobního důvodu zamítnout.

2)      Ke druhé části devátého žalobního důvodu, vycházející z porušení cíle snížení zátěže veřejných rozpočtů

79      Žalobkyně se domnívá, že odmítnutí vyloučit z výpočtu příspěvku předem hrazeného regionálními podpůrnými bankami závazky týkající se pomocných podpůrných činností těchto bank, jak vyplývá z nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, nerespektuje vůli unijního normotvůrce a cíl snížení zátěže veřejných rozpočtů stanovený směrnicí 2014/59. Dochází tedy ke dvojímu tlaku na veřejné rozpočty, neboť částka, která má být zaplacena ve formě příspěvků předem, je uložena regionálním podpůrným bankám, jako je žalobkyně, ale také nepřímo veřejným orgánům, které tyto banky vlastní, a v důsledku toho veřejným rozpočtům.

80      Jednotný výbor a Komise s argumentací žalobkyně nesouhlasí.

81      Úvodem je třeba připomenout, že jak vyplývá z bodů 69 až 77 výše, ani nařízení č. 806/2014, ani směrnice 2014/59 nezprošťují regionální podpůrné banky povinnosti platit příspěvky předem za příspěvkové období roku 2016, a to navzdory skutečnosti, že se na ně vztahuje veřejná záruka.

82      Tento závěr není zpochybněn cílem snížit zátěž veřejných rozpočtů uvedeným ve směrnici 2014/59, na který se žalobkyně v této části devátého žalobního důvodu odvolává.

83      Je pravda, že cílem směrnice 2014/59 – jak vyplývá z jejího bodu 109 odůvodnění – je dosáhnout toho, aby financování postupů řešení krize dotčených institucí pocházelo především od akcionářů a věřitelů institucí, na které se tyto postupy vztahují, a poté od subjektů v daném odvětví, a nikoli z veřejných rozpočtů.

84      Pokud je však veřejný orgán akcionářem, věřitelem nebo ručitelem takové instituce, není v rozporu s cílem uvedeným v bodě 83 výše, aby se v tomto postavení podílel na financování Jednotného fondu pro řešení krizí, a přispíval tak k zajištění spolehlivosti systému financování řešení krizí v Unii.

85      Tento cíl tedy nemůže zpochybnit konstatování uvedené výše v bodě 76.

86      S ohledem na výše uvedené je třeba druhou část devátého žalobního důvodu zamítnout.

3)      Ke třetí části devátého žalobního důvodu, vycházející z porušení zásady sladění příspěvků předem s rizikovým profilem a zásady rovného zacházení

87      Na prvním místě žalobkyně tvrdí, že čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 je z důvodu, že nevylučuje z výpočtu příspěvku předem hrazeného regionálními podpůrnými bankami závazky související s jejich pomocnými podpůrnými činnostmi, v rozporu s čl. 103 odst. 2 a 7 směrnice 2014/59, který vyžaduje, aby výše příspěvku předem odpovídala rizikovému profilu institucí.

88      Žalobkyně má za to, že s ohledem na vnitřní logiku financování řešení krizí, která je zakotvena v bodě 103 odůvodnění směrnice 2014/59, by pravděpodobnost, že se na instituci bude vztahovat postup řešení krize, mohla mít v konkrétním případě převažující význam nad ostatními parametry umožňujícími sladění příspěvků předem s rizikovým profilem, jak jsou uvedeny v čl. 103 odst. 7 uvedené směrnice. Nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, které vychází z čl. 103 odst. 7 v rozsahu, v němž stanoví metodu úpravy příspěvků předem podle rizikového profilu institucí, by tedy bylo zákonné pouze tehdy, pokud by v metodách výpočtu příspěvků předem dostatečně zohledňovalo pravděpodobnost, že se na dotčené instituce bude vztahovat postup řešení krizí.

89      Z hlediska této pravděpodobnosti však není podle žalobkyně rozdíl mezi závazky souvisejícími s podpůrnými činnostmi a závazky souvisejícími s pomocnými podpůrnými činnostmi. Na jedné straně spolková země jako ručitel žalobkyně plně kryje tyto dvě kategorie závazků. Na druhé straně je díky záruce spolkové země prakticky vyloučeno selhání žalobkyně, což znamená, že nemá žádnou potřebu použít nástrojů k řešení krize.

90      Úvodem je třeba zdůraznit, že v kontextu přenesené pravomoci ve smyslu článku 290 SFEU má Komise v rámci výkonu pravomocí, které jsou jí svěřeny, širokou posuzovací pravomoc, zejména pokud má provést komplexní posouzení a hodnocení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. května 2017, Dyson v. Komise, C‑44/16 P, EU:C:2017:357, bod 53 a citovaná judikatura).

91      Tak je tomu v případě stanovení kritérií pro úpravu příspěvků předem v poměru k rizikovému profilu podle čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59.

92      V tomto ohledu je třeba připomenout, že zvláštní povaha těchto příspěvků předem spočívá – jak plyne z bodů 105 až 107 odůvodnění směrnice 2014/59 a z bodu 41 odůvodnění nařízení č. 806/2014 – v zajištění toho, že finanční sektor poskytne na základě pojistného principu dostatečný objem finančních prostředků pro Jednotný mechanismus pro řešení krizí, tak aby tento mechanismus mohl plnit své úkoly, a zároveň v pobízení dotyčných institucí k působení podle méně rizikového modelu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 113).

93      V této souvislosti, a jak vyplývá z bodu 114 odůvodnění směrnice 2014/59, unijní normotvůrce pověřil Komisi, aby aktem v přenesené pravomoci upřesnila, jakým způsobem má dojít k úpravě příspěvků institucí do mechanismů financování pro řešení krizí v poměru k jejich rizikovému profilu.

94      Stejně tak bod 107 odůvodnění této směrnice upřesňuje, že v zájmu zajištění spravedlivého výpočtu příspěvků a poskytnutí pobídek k působení podle méně rizikového modelu by příspěvky do vnitrostátních mechanismů financování měly zohledňovat kreditní, likvidní a tržní riziko, které institucím vzniká.

95      Z výše uvedeného vyplývá, že Komise musela při vypracování pravidel pro úpravu příspěvků předem v poměru k rizikovému profilu institucí sledovat dva související cíle, které spočívají zaprvé v zajištění toho, aby byla zohledněna různá rizika vyplývající z činností bankovních nebo obecně finančních institucí, a zadruhé v pobídce, aby tyto instituce působily podle méně rizikového modelu.

96      Jak přitom vyplývá z dokumentů souvisejících s přijetím nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, a to zejména z dokumentů „JRC technical work supporting Commission second level legislation on risk based contributions to the (single) resolution fund“ [Technická studie JRC na podporu prováděcích právních předpisů Komise o příspěvcích založených na rizicích do (jednotného) fondu pro řešení krizí] a „Commission Staff Working Document: estimates of the application of the proposed methodology for the calculation of contributions to resolution financing arrangements“ (Pracovní dokument útvarů Komise: odhady použití navrhované metodiky pro výpočet příspěvků do mechanismů financování pro řešení krizí), vypracování takových pravidel vyžadovalo komplexní posouzení a hodnocení ze strany Komise, jelikož musela zkoumat různé skutečnosti, s ohledem na něž jsou vyhodnocovány různé druhy rizik v bankovním a finančním sektoru.

97      S ohledem na výše uvedené měla Komise širokou posuzovací pravomoc pro účely přijetí pravidel podle čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59, která upřesňují koncepci úpravy příspěvků předem v poměru k rizikovému profilu.

98      Za těchto podmínek se přezkum unijního soudu, pokud jde o metodu úpravy základních ročních příspěvků podle čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59, musí omezit na přezkum toho, zda výkon posuzovací pravomoci přiznané Komisi není stižen zjevným pochybením nebo zneužitím pravomoci, nebo zda Komise zjevně nepřekročila meze této pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. července 2011, Etimine, C‑15/10, EU:C:2011:504, bod 60).

99      V důsledku toho je na žalobkyni, aby prokázala, že čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 je stižen takovými vadami, neboť nevylučuje z výpočtu příspěvku předem závazky týkající se pomocných podpůrných činností regionálních podpůrných bank.

100    V této souvislosti je třeba nejprve připomenout, že pro příspěvkové období roku 2016 nebyly ani v nařízení č. 806/2014, ani ve směrnici 2014/59 z povinnosti platit příspěvky předem obecně vyloučeny regionální podpůrné banky, a to navzdory skutečnosti, že se na ně vztahuje veřejná záruka, a bez ohledu na pravděpodobnost řešení jejich krize (viz body 69 až 77 výše).

101    Stejně tak směrnice 2014/59 ani nařízení č. 806/2014 nevyžadují, aby Komise některé závazky těchto institucí vyloučila z výpočtu příspěvků předem.

102    V souladu s čl. 70 odst. 1 nařízení č. 806/2014 a čl. 103 odst. 2 směrnice 2014/59 se tedy pro účely výpočtu těchto příspěvků v zásadě zohledňují všechny závazky uvedených institucí, bez započtení kapitálu a po odečtení pojištěných vkladů, s výhradou úpravy uvedených příspěvků podle rizika těchto institucí.

103    Takový přístup odpovídá pojistnému principu příspěvků předem, v němž finanční sektor jako celek musí pro Jednotný mechanismus pro řešení krizí zajistit dostatečný objem finančních prostředků, aby mohl plnit své úkoly (rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 113). V souladu s touto logikou mají všechny instituce, včetně těch s nižší pravděpodobností řešení krize, prospěch ze svých příspěvků předem prostřednictvím stability finančního systému, kterou zajišťuje Jednotný fond pro řešení krizí.

104    Za těchto okolností nemůže žalobkyně tvrdit, že Komise byla povinna vyloučit některé závazky regionálních podpůrných bank, jako jsou závazky související s pomocnými podpůrnými činnostmi, z výpočtu jejich příspěvku předem pouze z toho důvodu, že tyto banky měly nižší pravděpodobnost řešení krize.

105    To platí tím spíše, že žalobkyně nezpochybnila, že není právně vyloučené, aby se regionální podpůrná banka, přestože využívá veřejných záruk, stala předmětem řešení krize, a mohla se v důsledku toho obrátit na Jednotný fond pro řešení krizí.

106    V souladu s čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014 se navíc příspěvek předem nevypočítává pouze na základě závazků dotčených institucí, ale tento příspěvek se následně upravuje podle jejich rizikového profilu. Podle čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 je tedy Komise zmocněna prostřednictvím aktu v přenesené pravomoci stanovit opatření pro tuto úpravu příspěvků předem podle rizikového profilu uvedených institucí.

107    V tomto ohledu stanoví čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 osm skutečností, které musí Komise pro účely takové úpravy zohlednit. Ačkoli mezi tyto skutečnosti patří „pravděpodobnosti, že instituce vstoupí do procesu řešení krize“ a „riziková expozice instituce“, takže je Komise povinna je zohlednit při přijímání aktu v přenesené pravomoci, jako je nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, jsou tyto skutečnosti pouze dvěma z osmi skutečností, které musí Komise při vypracování takového aktu zohlednit.

108    Z žádného aspektu čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 navíc nevyplývá, že by Komise měla přikládat převažující význam jedné nebo několika z těchto skutečností, mezi něž patří pravděpodobnost, že instituce vstoupí do procesu řešení krize.

109    Tento závěr je potvrzen kontextem, jehož součástí je čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59.

110    Na jedné straně bod 105 odůvodnění této směrnice uvádí, že příspěvky předem pocházejí z odvětví, a to nezávisle na jakékoli operaci řešení krize a před ní. Na druhé straně lze nástroje k řešení krize použít pouze u subjektů, které jsou v selhání nebo u nichž je selhání pravděpodobné, a pouze tehdy, pokud jsou nezbytné k dosažení cíle finanční stability ve veřejném zájmu. Právní úprava tedy nestanoví žádnou automatickou vazbu mezi zaplacením příspěvku předem na jedné straně a řešením krize dotyčné instituce na straně druhé, neboť pro použití Jednotného fondu pro řešení krizí je rozhodujícím faktorem pouze ochrana veřejného zájmu, a nikoli individuální zájem instituce (rozsudek ze dne 20. ledna 2021, ABLV Bank v. SRB, T‑758/18, EU:T:2021:28, bod 70). Pravděpodobnost řešení krize instituce tak není jedinou skutečností, kterou je třeba zohlednit při výpočtu jejího příspěvku předem.

111    To platí tím spíše, že vyloučení závazků souvisejících s podpůrnými činnostmi z výpočtu příspěvků předem, které je stanoveno v čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, není odůvodněno skutečností, že podpůrné banky, které tyto závazky drží, by měly nižší pravděpodobnost řešení krize. Jak vyplývá z bodu 13 odůvodnění tohoto nařízení v přenesené pravomoci, je vyloučení těchto závazků založeno na skutečnosti, že podpůrné úvěry sledují cíl veřejné politiky, jsou poskytovány na nekonkurenční a neziskové bázi a jsou částečně zaručeny, přímo či nepřímo, ústřední nebo regionální vládou nebo místním orgánem členského státu. Toto vyloučení je tedy založeno spíše na specifických vlastnostech určité kategorie činností než na celkovém rizikovém profilu podpůrných bank, které tyto činnosti vykonávají, přičemž se má za to, že tyto banky nemusí mít nutně stejný rizikový profil jen proto, že kromě jiných činností vykonávají i podpůrné činnosti.

112    S ohledem na výše uvedené skutečnosti žalobkyně neprokázala, že by čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 byl stižen zjevným pochybením nebo zneužitím pravomoci nebo že by Komise zjevně překročila meze posuzovací pravomoci tím, že nevyloučila z výpočtu příspěvku předem závazky týkající se pomocných podpůrných činností regionálních podpůrných bank.

113    Na druhém místě žalobkyně tvrdí, že čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 je v rozporu se zásadou rovného zacházení, zatímco článek 103 směrnice 2014/59 vyžaduje rovné zacházení s bankami se stejným rizikovým profilem.

114    Zaprvé uvádí, že čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 zavádí neodůvodněný rozdíl v zacházení se závazky souvisejícími s pomocnými podpůrnými činnostmi a závazky souvisejícími s podpůrnými činnostmi. V tomto ohledu z bodu 13 odůvodnění tohoto nařízení v přenesené pravomoci vyplývá, že zvýhodněné zacházení se závazky podpůrných bank, které jsou určeny na refinancování některých úvěrů, je odůvodněno skutečností, že tyto úvěry jsou částečně zaručeny, přímo či nepřímo, ústřední nebo regionální vládou nebo dotčeným místním orgánem. Záruka zachování činnosti žalobkyně – a tedy „extrémně nízká“ pravděpodobnost řešení její krize – však podle žalobkyně nijak nezávisí na tom, zda její závazky odpovídají pohledávkám souvisejícím s její podpůrnou činností nebo s jejími pomocnými podpůrnými činnostmi. Rozdílné zacházení není opodstatněné ani z hlediska povahy těchto činností, protože podpůrné činnosti jsou ekonomicky neoddělitelné od pomocných podpůrných činností.

115    Zadruhé žalobkyně uvádí, že ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. b) téhož nařízení v přenesené pravomoci vede k neodůvodněnému rozdílnému zacházení se závazky souvisejícími s pomocnými podpůrnými činnostmi a závazky vyplývajícími ze závazků vůči protistranám, s nimiž daná instituce vytvořila institucionální systém ochrany, přičemž posledně uvedené závazky jsou vyloučeny z výpočtu příspěvků předem podle čl. 5 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení v přenesené pravomoci. Pokud jde o zdroje použité na pomocné podpůrné činnosti, žalobkyně využívala ochranný mechanismus nezávislý na Jednotném fondu pro řešení krizí, a to záruku spolkové země, která byla srovnatelná se zárukou poskytovanou institucionálním systémem ochrany.

116    Zatřetí žalobkyně uvádí, že s regionálními podpůrnými bankami je zacházeno jinak než s celostátním podpůrnými bankami, které nejsou považovány za úvěrové instituce ve smyslu nařízení č. 575/2013, a proto jsou osvobozeny od povinnosti platit příspěvky předem, přestože regionální podpůrné banky stejně jako celostátní podpůrné banky plní specifické finanční úkoly v obecném zájmu a mají záruku zachování činnosti.

117    V tomto směru je třeba připomenout, že zásada rovného zacházení jakožto obecná zásada unijního práva vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněné (rozsudek ze dne 3. února 2021, Fussl Modestraße Mayr, C‑555/19, EU:C:2021:89, bod 95).

118    Vzhledem k tomu, že žalobkyně namítala porušení zásady rovného zacházení, je na ní, aby přesně identifikovala srovnatelné situace, o nichž má za to, že s nimi bylo zacházeno odlišně, nebo odlišné situace, o nichž má za to, že s nimi bylo zacházeno stejně [rozsudek ze dne 12. dubna 2013, Du Pont de Nemours (France) a další v. Komise, T‑31/07, nezveřejněný, EU:T:2013:167, bod 311].

119    Podle ustálené judikatury se srovnatelný charakter takových situací posuzuje s ohledem na všechny prvky, které je charakterizují. Tyto prvky musí být zejména určeny a posuzovány ve světle předmětu a cíle aktu, který zakládá dotčené odlišení. Mimoto musejí být zohledněny zásady a cíle oblasti, do níž tento akt spadá (viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Fussl Modestraße Mayr, C‑555/19, EU:C:2021:89, bod 99 a citovaná judikatura).

120    Pokud jde o předmět a účel směrnice 2014/59, nařízení č. 806/2014 a nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, je třeba připomenout, že tyto akty spadají do oblasti působnosti Jednotného mechanismu pro řešení krizí, jehož zavedení má v souladu s bodem 12 odůvodnění nařízení č. 806/2014 zajistit neutrální přístup při zacházení s institucemi v selhání, zvýšit stabilitu institucí v zúčastněných členských státech a zamezit přelévání případných krizí do členských států, které se tohoto mechanismu neúčastní, aby se usnadnilo fungování vnitřního trhu jako celku.

121    Za účelem zajištění financování činností Jednotného mechanismu pro řešení krizí zavedly směrnice 2014/59, nařízení č. 806/2014 a nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 příspěvky předem, jejichž zvláštní povaha spočívá, jak vyplývá z bodů 105 až 107 odůvodnění této směrnice a z bodu 41 odůvodnění tohoto nařízení, v zajištění toho, že finanční sektor poskytne na základě pojistného principu dostatečný objem finančních prostředků pro Jednotný mechanismus pro řešení krizí, tak aby tento mechanismus mohl plnit své funkce, a v pobídce institucí, aby působily podle méně rizikového modelu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 113).

122    V této souvislosti je vyloučení stanovené v čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 odůvodněno – jak vyplývá z bodu 13 odůvodnění uvedeného nařízení v přenesené pravomoci – skutečností, že podpůrné úvěry sledují cíl veřejné politiky, jsou poskytovány na nekonkurenční a neziskové bázi a jsou částečně zaručeny, přímo či nepřímo, ústřední nebo regionální vládou nebo místním orgánem členského státu.

123    Pokud jde o první výtku, je třeba ji chápat tak, že žalobkyně v podstatě tvrdí, že pomocné podpůrné činnosti jsou srovnatelné s podpůrnými činnostmi, takže závazky regionální podpůrné banky, která vykonává obě kategorie činností, měly být vyloučeny z výpočtu jejího příspěvku předem nejen do výše odpovídající podpůrným činnostem, ale do výše odpovídající oběma kategoriím činností.

124    V tomto ohledu z bodu 60 výše vyplývá, že pomocné podpůrné činnosti jsou prováděny na otevřeném kapitálovém trhu a za účelem dosažení zisku, že je mohou provádět i jiné instituce než regionální podpůrné banky a jsou prováděny v konkurenci s jinými institucemi. Podpůrné činnosti jsou naproti tomu prováděny na základě právní povinnosti podporovat ústřední nebo regionální vládu členského státu při plnění jejích úkolů ve veřejném zájmu.

125    Kromě toho s ohledem na zjištění učiněná v bodech 62 a 124 výše a na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, skutečnost, že se tyto dvě kategorie činností z ekonomického hlediska doplňují, neznamená, že jsou srovnatelné.

126    A konečně okolnost, na kterou se žalobkyně odvolává, že záruka spolkové země, kterou využívá, se v jejím konkrétním případě vztahuje na všechny její činnosti, ať už se jedná o podpůrné činnosti nebo pomocné podpůrné činnosti, je pro účely posouzení srovnatelné povahy těchto dvou kategorií činností z hlediska cíle sledovaného článkem 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 irelevantní. Na jedné straně totiž – jak vyplývá z bodu 122 výše – nebylo účelem tohoto ustanovení vyloučit z výpočtu příspěvků předem všechny závazky všech regionálních podpůrných bank, které využívají záruk, jako jsou ty, které využívá žalobkyně. Na druhé straně nebylo zjištěno, že veřejné záruky, které zpravidla slouží podpůrným činnostem regionálních podpůrných bank, se v případě všech těchto bank vztahují i na jejich pomocné podpůrné činnosti. V tomto ohledu žalobkyně zejména nezpochybnila argument Komise, že existují situace, kdy se na pomocné podpůrné činnosti některých regionálních podpůrných bank nevztahuje žádná státní záruka nebo rovnocenná záruka.

127    Za těchto podmínek nelze pomocné podpůrné činnosti považovat za srovnatelné s podpůrnými činnostmi. Nebylo tedy prokázáno, že by se s nimi mělo zacházet stejně, pokud jde o vyloučení závazků souvisejících s těmito činnostmi pro účely výpočtu příspěvků předem.

128    Pokud jde o druhou výtku, žalobkyně nesprávně tvrdí, že s ohledem na zvláštní účel sledovaný článkem 5 odst. 1 písm. b) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 jsou závazky týkající se pomocných podpůrných činností srovnatelné se závazky týkajícími se závazků vůči protistranám, s nimiž daná instituce vytvořila institucionální systém ochrany. V souladu s bodem 8 odůvodnění nařízení v přenesené pravomoci má vyloučení závazků souvisejících s institucionálním systémem ochrany zabránit dvojímu započítávání některých závazků při určování příspěvku předem hrazeného institucemi, které jsou členy institucionálního systému ochrany nebo jsou trvale přidruženy k ústřednímu subjektu. Žalobkyně však netvrdila, že zahrnutí závazků týkajících se pomocných podpůrných činností do výpočtu jejího příspěvku předem představuje dvojí započtení těchto závazků.

129    Pokud jde o třetí výtku vycházející z toho, že s regionálními podpůrnými bankami je zacházeno jinak než s celostátními podpůrnými bankami, pokud jde o povinnost platit příspěvky předem, je třeba uvést následující.

130    Zaprvé toto rozdílné zacházení vyplývá z ustanovení legislativních aktů uvedených výše v bodech 70 až 73. Jak bylo vysvětleno v těchto bodech, byl to právě čl. 2 odst. 5 bod 6 směrnice 2013/36, ve znění platném před jeho změnou směrnicí 2019/878, který jmenovitě vyloučil KfW z oblasti působnosti směrnice 2013/36, a tedy i z obecného režimu placení příspěvků předem. Žalobkyně však nezpochybnila platnost tohoto ustanovení ani dalších ustanovení uvedených v bodech 70 až 73 výše.

131    Naproti tomu čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, jehož protiprávnost je v tomto žalobním důvodu namítána, se vztahuje na všechny podpůrné banky ve smyslu čl. 3 bodu 27 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, které spadají do osobní působnosti obecného režimu placení příspěvků předem. Toto ustanovení tedy nezakládá žádné rozdílné zacházení s těmito bankami v závislosti na tom, zda jsou zřízeny ústřední vládou nebo regionální vládou členského státu.

132    Kromě toho, jak je uvedeno výše v bodě 77, čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 ani žádné jiné ustanovení uvedené směrnice nebo nařízení č. 806/2014 nezmocňuje Komisi, aby v aktu v přenesené pravomoci zcela osvobodila některé instituce, jako jsou regionální nebo celostátní podpůrné banky, od povinnosti platit příspěvky předem.

133    Za těchto okolností nemůže být legalita čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 dotčena pouze z toho důvodu, že se unijní normotvůrce rozhodl na individuálním základě vyjmout KfW, jmenovitě označenou v čl. 2 odst. 5 bodě 6 směrnice 2013/36, ve znění platném před její změnou směrnicí 2019/878, z obecného režimu placení příspěvků předem.

134    Na třetím místě má žalobkyně s ohledem na prováděcí nařízení 2015/81 za to, že metoda výpočtu stanovená v tomto nařízení a použitá v napadeném rozhodnutí je v rozporu se zásadou proporcionality a vytváří narušení mezi strukturami bankovního sektoru členských států, jelikož tato metoda vede ke křížovému subvencování komerčních bank sektorem podpůrných bank. Tato metoda tak podle žalobkyně vede k narušení struktur bankovního sektoru členských států, což je v rozporu s čl. 70 odst. 2 prvním pododstavcem písm. b) nařízení č. 806/2014.

135    V tomto ohledu je zapotřebí připomenout, že zásada proporcionality, která je součástí obecných zásad unijního práva, vyžaduje, aby akty unijních orgánů byly způsobilé k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou a nepřekračovaly meze toho, co je nezbytné k dosažení těchto cílů, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nevýhody nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (rozsudky ze dne 4. května 2016, Philip Morris Brands a další, C‑547/14, EU:C:2016:325, bod 165, a ze dne 20. ledna 2021, ABLV Bank v. SRB, T‑758/18, EU:T:2021:28, bod 142; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 8. června 2010, Vodafone a další, C‑58/08, EU:C:2010:321, bod 51).

136    Žalobkyně však nepředložila žádné důkazy, které by prokazovaly, že zahrnutí závazků souvisejících s pomocnými podpůrnými činnostmi do výpočtu příspěvků předem by bylo nevhodné s ohledem na cíle, které unijní normotvůrce a Komise zamýšlejí sledovat, jak jsou uvedeny v bodech 120 až 122 výše.

137    Stejně tak žalobkyně nepředložila žádný důvod, který by prokázal, že zahrnutí těchto závazků do výpočtu příspěvků předem překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení cílů uvedených v bodech 120 až 122 výše, nebo že je ve vztahu k těmto cílům nepřiměřeně znevýhodňuje.

138    Pokud jde o jediný konkrétní argument, který žalobkyně uvedla v rámci této výtky, totiž že zahrnutí těchto závazků do výpočtu příspěvků předem vede podle jejího názoru ke „křížovému subvencování“ komerčních bank sektorem podpůrných bank, žalobkyně dostatečně právně nevysvětlila důvody, proč takové zahrnutí nesplňuje kritéria uvedená výše v bodě 135. Kromě toho, jak již bylo uvedeno výše v bodě 124, jsou pomocné podpůrné činnosti prováděny na otevřeném kapitálovém trhu za účelem dosažení zisku, takže případné vyloučení závazků souvisejících s těmito činnostmi z výpočtu příspěvků předem by mohlo vést k opačnému výsledku, než jaký předpokládá žalobkyně, a to k narušení hospodářské soutěže mezi různými institucemi působícími na tomto trhu.

139    Ze všech těchto úvah vyplývá, že třetí část devátého žalobního důvodu a s ní i celý tento žalobní důvod musí být zamítnuty.

2.      K desátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z protiprávnosti čl. 6 odst. 5 prvního pododstavce písm. b) a části přílohy I nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nadepsané „Krok 2“

140    V rámci desátého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že „metoda výpočtu stanovená v nařízení v přenesené pravomoci [...] 2015/63“ je v rozporu s nařízením č. 806/2014, směrnicí 2014/59 a zásadou rovného zacházení.

141    V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že ačkoli žalobkyně obecně tvrdí, že právě metoda výpočtu stanovená v nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 porušuje jako taková normy vyšší právní síly, kterých se dovolává, a ačkoli uvádí, že své argumenty týkající se č. 6 odst. 5 prvního pododstavce písm. b) a části přílohy I tohoto nařízení, nadepsané „Krok 2“, rozvíjí pouze příkladmo, její podání neobsahují žádné úvahy o jiných aspektech metody výpočtu, než které jsou stanoveny v těchto ustanoveních.

142    Za těchto okolností je třeba omezit přezkum tohoto žalobního důvodu na údajnou protiprávnost čl. 6 odst. 5 prvního pododstavce písm. b) a části přílohy I tohoto nařízení v přenesené pravomoci, nadepsané „Krok 2“.

143    Zaprvé žalobkyně tvrdí, že skutečnost, že veřejná záruka, která se na ni vztahuje, není zohledněna v rámci souboru ukazatelů rizik nazvaného „dodatečné ukazatele rizika, které stanoví orgán příslušný k řešení krize“, stanoveného v čl. 6 odst. 5 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, porušuje zásadu rovného zacházení, jakož i nařízení č. 806/2014 a směrnici 2014/59, neboť tyto akty vyžadují, aby byl výpočet příspěvků předem sladěn s rizikovým profilem institucí. Konkrétně se jedná o dílčí ukazatel rizika „účast v institucionálním systému ochrany“ uvedený v čl. 6 odst. 5 prvním pododstavci písm. b) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, který měl zohlednit veřejné záruky, jako je záruka, kterou má žalobkyně, jež jsou dokonce potenciálně relevantnější pro posouzení rizikového profilu institucí než členství v institucionálním systému ochrany.

144    Zadruhé podle žalobkyně mechanismus zařazování institucí do intervalů, který je uveden v příloze I nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 pod nadpisem „Krok 2“, porušuje směrnici 2014/59, zásadu sladění příspěvků předem s rizikovým profilem a zásadu rovného zacházení. Na jedné straně bylo toto přiřazení podle žalobkyně provedeno na základě srovnání rizikového profilu všech institucí v zúčastněných členských státech, což by mohlo vést ke zjevně nespravedlivým výsledkům. Na straně druhé, jelikož metoda stanovená v příloze I uvedeného nařízení v přenesené pravomoci pod nadpisem „Krok 2“ spočívá v zařazení pokud možno stejného počtu institucí do každého intervalu, může vést k tomu, že s institucemi s podobnými hrubými ukazateli rizika bude zacházeno rozdílně a s institucemi s rozdílnými ukazateli stejně.

145    Z přílohy II napadeného rozhodnutí tak podle názoru žalobkyně například vyplývá, že v souvislosti s dílčím ukazatelem rizika „aktiva vážená v závislosti na tržním riziku vydělená celkovými aktivy“ ve vztahu k německým institucím byly intervaly 1 až 15 obsazeny 646 institucemi s hodnotou 0 % a instituce s nejrizikovějším profilem tohoto ukazatele s hodnotou přibližně 1 121,1 % byla zařazena do intervalu 18, tj. pouze o jeden interval nad intervalem žalobkyně, která byla se svou hodnotou 0,05 % zařazena do intervalu 17. V důsledku toho se instituce se zcela odlišnými rizikovými profily ocitly ve stejném intervalu.

146    Jednotný výbor tvrdí, že desátý žalobní důvod je nutno v plném rozsahu odmítnout jako nepřípustný z toho důvodu, že měl být vznesen již při podání žaloby v roce 2016. V každém případě je podle něj neopodstatněný.

147    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 84 odst. 1 jednacího řádu nelze předkládat nové důvody v průběhu řízení, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení. Nicméně důvod nebo argument, který výslovně nebo konkludentně rozšiřuje důvod dříve uvedený v návrhu na zahájení řízení a je s ním úzce spojen, musí být prohlášen za přípustný (rozsudek ze dne 11. července 2013, Ziegler v. Komise, C‑439/11 P, EU:C:2013:513, bod 46).

148    Kromě toho čl. 86 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že je-li akt, jehož zrušení je navrhováno, nahrazen nebo změněn jiným aktem se stejným předmětem, může žalobce žalobu upravit tak, aby tuto novou skutečnost zohlednil.

149    Články 84 a 86 jednacího řádu musí být navíc vykládány restriktivně, neboť procesní pravidla mají kogentní povahu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. května 2009, SELEX Sistemi Integrati v. Komise, C‑113/07 P, EU:C:2009:191, bod 48, a ze dne 20. května 2018, Španělsko v. Komise, C‑114/17 P, EU:C:2018:753, bod 54).

150    V projednávané věci žalobkyně vznesla námitku protiprávnosti čl. 6 odst. 5 prvního pododstavce písm. b) a části přílohy I nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nadepsané „Krok 2“ až v rámci návrhu na úpravu žaloby.

151    Návrh na zahájení řízení totiž neobsahuje žádné argumenty, které by mohly být považovány za související, byť implicitně, s legalitou ustanovení uvedených v bodě 150 výše. Návrh sice obsahuje argument týkající se členství institucí v institucionálním systému ochrany, ale ten se týká vyloučení určitých závazků z výpočtu příspěvků předem podle článku 5 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, a nikoli úpravy těchto příspěvků podle rizikového profilu institucí v souladu s články 6 až 9 téhož nařízení v přenesené pravomoci. Žádná skutečnost tedy neumožňuje dospět k závěru, že tato námitka protiprávnosti představuje rozšíření žalobního důvodu již uvedeného v žalobě ve smyslu judikatury uvedené v bodě 147 výše.

152    Napadené rozhodnutí navíc vychází z právních předpisů platných v době přijetí původních rozhodnutí, což se týká zejména čl. 6 odst. 5 prvního pododstavce písm. b) a části přílohy I nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nadepsané „Krok 2“. V tomto ohledu nic nenasvědčuje tomu, že by žalobkyně neměla již ve fázi žaloby k dispozici veškeré skutečnosti, o které se opírala ve svém návrhu na úpravu žaloby, aby zpochybnila platnost těchto ustanovení.

153    K tomu je třeba upřesnit, že žalobkyní zpochybňovaná okolnost, podle níž se zařazení instituce do intervalů provádí na základě hodnot hrubého ukazatele rizika všech institucí, pro něž se tento ukazatel vypočítává, vyplývá přímo z části přílohy I nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, nadepsané „Krok 2“.

154    Totéž platí pro výpočet počtu intervalů v rámci daného ukazatele rizika a počtu institucí přiřazených ke každému intervalu s tím, že podle části přílohy I nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nadepsané „Krok 2“ přiřazuje Jednotný výbor ke každému intervalu v zásadě stejný počet institucí, přičemž začíná přiřazením instituce, u nichž jsou hodnoty hrubého ukazatele nejnižší, do prvního intervalu.

155    Žalobkyně přitom zpochybňuje část přílohy I nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, nadepsanou „Krok 2“, právě v tom ohledu, že stanoví, že ke každému intervalu má být přiřazen stejný počet institucí.

156    Vzhledem k výše uvedenému se projednávaná námitka protiprávnosti nezakládá na žádné právní nebo skutkové okolnosti, která by vyšla najevo v průběhu řízení ve smyslu článku 84 jednacího řádu. Stejně tak se tato námitka nezakládá na skutečnosti, kterou žalobkyně mohla platně zohlednit poprvé při úpravě své žaloby podle čl. 86 odst. 1 jednacího řádu.

157    Projednávanou námitku protiprávnosti je proto nutno odmítnout jako nepřípustnou z důvodu opožděného podání.

B.      K žalobním důvodům týkajícím se legality napadeného rozhodnutí

1.      Ke druhému a třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícím z porušení článku 41 Listiny a povinnosti uvést odůvodnění napadeným rozhodnutím z důvodu neexistence právního základu pro nahrazení původních rozhodnutí se zpětnou účinností

158    Ve svém druhém žalobním důvodu žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozsahu, v němž se zpětnou účinností nahrazuje původní rozhodnutí, v rozporu s článkem 41 Listiny ve spojení s článkem 4 Evropského kodexu řádné správní praxe, zásadou právního státu a zásadou řádné správy, jelikož pro přijetí napadeného rozhodnutí se zpětnou účinností neexistoval žádný právní základ. V tomto ohledu takový právní základ nepředstavuje ani čl. 70 odst. 1 nařízení č. 806/2014, ani čl. 17 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.

159    V každém případě neexistuje podle žalobkyně žádný objektivní důvod pro nahrazení původních rozhodnutí se zpětnou účinností. Zejména nebylo prokázáno riziko, že by absence takového účinku ohrozila cíl dosažení konečné cílové úrovně. V tomto ohledu by případný nedostatek ve financování Jednotného výboru mohl být kompenzován vyššími příspěvky předem v následujících letech nebo prodloužením počáteční fáze podle čl. 69 odst. 4 nařízení č. 806/2014. Kromě toho skutečnost, že napadené rozhodnutí nemá zpětnou účinnost, neposkytuje žalobkyni nespravedlivou konkurenční výhodu oproti jiným institucím, neboť jako podpůrná banka těmto institucím nekonkuruje. Žalobkyně ani nebyla nespravedlivě zvýhodněna tím, že by její příspěvek předem za příspěvkové období 2016 byl splatný později než příspěvek ostatních institucí, protože tento příspěvek již v každém případě zaplatila v roce 2016.

160    Dále žalobkyně ve svém třetím žalobním důvodu tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s povinností uvést odůvodnění stanovenou v čl. 296 druhém pododstavci SFEU a čl. 41 odst. 2 písm. c) Listiny, jelikož neuvádí právní základ, o nějž se Jednotný výbor při přijetí napadeného rozhodnutí se zpětnou účinností opíral.

161    Jednotný výbor s argumentací žalobkyně nesouhlasí.

162    Napadené rozhodnutí bylo přijato dne 27. dubna 2022 a v souladu s článkem 4 jeho výroku nabylo účinku dne 15. dubna 2016, tj. v okamžiku, kdy nabylo účinku první z původních rozhodnutí.

163    V bodech 177 až 184 odůvodnění napadeného rozhodnutí Jednotný výbor uvedl důvody pro stanovení časových účinků tohoto rozhodnutí způsobem popsaným výše v bodě 162. Zejména uvedl, že tak učinil proto, aby zachoval právní titul, na jehož základě byl v roce 2016 vybrán příspěvek předem hrazený žalobkyní za rok 2016, a aby zachoval platnost platby tohoto příspěvku ze strany žalobkyně.

164    Podle judikatury zásada právní jistoty brání tomu, aby časová působnost právního aktu byla stanovena k datu předcházejícímu jeho přijetí, s výjimkou případů, kdy to výjimečně vyžaduje sledovaný cíl a kdy je náležitě respektováno legitimní očekávání dotčených osob (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. listopadu 1990, Fedesa adalší, C‑331/88, EU:C:1990:391, bod 45, a ze dne 5. září 2014, Éditions Odile Jacob v. Komise, T‑471/11, EU:T:2014:739, bod 102 a citovaná judikatura).

165    Z této judikatury vyplývá, že pokud jsou splněny podmínky v ní stanovené, vyplývá pravomoc orgánů, institucí a jiných subjektů Unie přijmout akt se zpětnou účinností z obecných zásad práva Unie, aniž je podmíněna existencí výslovného právního základu v dotčeném právním předpise.

166    Za těchto okolností – na rozdíl od toho, co žalobkyně tvrdí v rámci svého třetího žalobního důvodu – nemůže skutečnost, že napadené rozhodnutí neodkazuje na výslovné ustanovení dotčených právních předpisů, které takovou pravomoc svěřuje Jednotnému výboru, představovat porušení povinnosti uvést odůvodnění.

167    Není ani nutné zkoumat, zda má napadené rozhodnutí skutečný zpětný účinek, jak tvrdí žalobkyně v rámci svého druhého žalobního důvodu, je však třeba konstatovat, že podmínky uvedené v bodě 164 výše jsou v projednávané věci v každém případě splněny.

168    Zaprvé žalobkyně totiž netvrdí, že retroaktivní povaha napadeného rozhodnutí odporuje zásadě ochrany legitimního očekávání. Ani nic nenasvědčuje tomu, že by legitimní očekávání žalobkyně nebo třetích osob nebylo za okolností projednávané věci řádně respektováno.

169    Zadruhé, pokud jde o otázku, zda cíle, jichž má být napadeným rozhodnutím dosaženo, vyžadovaly, aby rozhodnutí nabylo účinku ke dni, který předcházel dni jeho přijetí, je třeba zohlednit kontext, v němž bylo toto rozhodnutí přijato.

170    Jak vyplývá z bodů 19, 20 a 183 odůvodnění napadeného rozhodnutí, toto rozhodnutí bylo přijato za účelem nápravy nedostatku odůvodnění původních rozhodnutí, který Jednotný výbor shledal v návaznosti na rozsudky ze dne 28. listopadu 2019, Hypo Vorarlberg Bank v. SRB (T‑377/16, T‑645/16 a T‑809/16, EU:T:2019:823), a ze dne 28. listopadu 2019, Portigon v. SRB (T‑365/16, EU:T:2019:824), aniž toto rozhodnutí nebo tyto rozsudky změnily rozsah povinnosti žalobkyně zaplatit příspěvek předem za příspěvkové období roku 2016, jak byl stanoven v původních rozhodnutích a jak existoval pro toto příspěvkové období.

171    Výpočet příspěvku předem hrazeného žalobkyní za toto příspěvkové období a výše tohoto příspěvku byly totiž stejné jak ve druhém z původních rozhodnutí, tak v napadeném rozhodnutí. V tomto ohledu Jednotný výbor zejména v bodě 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že toto rozhodnutí „vychází ze shromážděných údajů, formulovaných hypotéz, provedených přípravných kroků a metodiky použité v rámci postupu pro rok 2016, který vedl k přijetí [původních rozhodnutí]“. Jediným novým prvkem, který napadené rozhodnutí zavedlo, tak bylo obsáhlejší odůvodnění výpočtu příspěvku předem hrazeného žalobkyní za rok 2016.

172    Za těchto specifických okolností, pokud by Jednotný výbor nepřijal napadené rozhodnutí s tím, že by mu přiznal účinek ode dne, kdy nabylo účinnosti první z původních rozhodnutí, by napadené rozhodnutí nemohlo být účinné v období od 15. dubna 2016 do 27. dubna 2022, během něhož by žalobkyně byla osvobozena od povinnosti zaplatit příspěvek předem za příspěvkové období roku 2016, ačkoli se na ni tato povinnost vztahovala podle článku 2, čl. 67 odst. 4 a článků 69 a 70 nařízení č. 806/2014. Stejně tak by v tomto období Jednotný fond pro řešení krizí v rozporu s týmiž ustanoveními přišel o finanční prostředky plynoucí z příspěvků předem hrazených žalobkyní, čímž by bylo zmařeno provedení směrnice 2014/59, nařízení č. 806/2014 a nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 (obdobně viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, body 176 a 177).

173    V důsledku toho mělo přijetí napadeného rozhodnutí s účinností od 15. dubna 2016 zajistit soulad mezi použitelností napadeného rozhodnutí a okamžikem vzniku povinnosti žalobkyně zaplatit příspěvek předem za rok 2016, a tím zabránit výsledku, který by byl v rozporu s platnou právní úpravou. Aby bylo tohoto cíle dosaženo, muselo rozhodnutí vstoupit v platnost k datu, které předcházelo datu jeho přijetí.

174    S ohledem na výše uvedené je třeba druhý a třetí žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.

2.      Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud jde o výpočet příspěvku předem hrazeného žalobkyní

175    Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí neobsahuje dostatečné odůvodnění pro výpočet jejího příspěvku předem, a je proto v rozporu s čl. 296 druhým pododstavcem SFEU.

176    Čtvrtý žalobní důvod je v podstatě rozdělen do tří částí, z nichž první vytýká napadenému rozhodnutí nedostatek individuálního odůvodnění, druhá že nebyly sděleny individuální údaje ostatních institucí a třetí že nebylo dostatečně odůvodněno vytvoření intervalů.

a)      Úvodní poznámky

177    Článek 296 druhý pododstavec SFEU stanoví, že právní akty musí obsahovat odůvodnění. Stejně tak právo na řádnou správu zakotvené v článku 41 Listiny stanoví povinnost orgánů, institucí a jiných subjektů Unie odůvodňovat svá rozhodnutí.

178    Odůvodnění rozhodnutí orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie má mimořádný význam, jelikož zúčastněné osobě umožňuje rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda podat opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí, a příslušnému soudu provést soudní přezkum, takže představuje jednu z podmínek účinnosti soudní kontroly zaručené článkem 47 Listiny (viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 103 a citovaná judikatura).

179    Takové odůvodnění musí být přizpůsobeno povaze daného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. V tomto ohledu není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož dostatečnost odůvodnění musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast, a zejména na zájem, jejž mohou mít osoby, kterým je akt určen, na poskytnutí vysvětlení. Akt nepříznivě zasahující do právního postavení je tudíž dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou zúčastněné osobě známy a umožňují jí pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 104 a citovaná judikatura).

180    Pro účely posouzení, zda je toto odůvodnění dostatečné v případě rozhodnutí, kterým se stanoví příspěvky předem, je třeba zaprvé připomenout, že z judikatury Soudního dvora nelze vyvodit, že by odůvodnění každého rozhodnutí orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie, kterým se soukromému subjektu ukládá zaplacení určité peněžité částky, muselo nutně obsahovat všechny skutečnosti, které jeho adresátovi umožní ověřit správnost výpočtu výše této peněžní částky (viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 105 a citovaná judikatura).

181    Zadruhé jsou orgány, instituce a jiné subjekty Unie podle zásady ochrany obchodního tajemství, která představuje obecnou zásadu unijního práva, konkretizovanou zejména v článku 339 SFEU, v zásadě povinny neodhalit konkurentům soukromého subjektu důvěrné informace, které tento subjekt poskytl (viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 109 a citovaná judikatura).

182    Zatřetí závěr, že odůvodnění rozhodnutí Jednotného výboru, kterým se stanoví příspěvky předem, musí nezbytně umožnit institucím ověřit správnost výpočtu jejich příspěvku předem, by přitom nutně znamenal, že unijní normotvůrce nesmí zavést takový způsob výpočtu tohoto příspěvku, při kterém budou zahrnuty údaje, jejichž důvěrná povaha je chráněna unijním právem, a tedy by nadměrně omezil širokou posuzovací pravomoc, kterou tento normotvůrce musí za tímto účelem mít, zejména zabráněním mu rozhodnout se pro metodu, která může zajistit dynamické přizpůsobování financování Jednotného fondu pro řešení krizí v závislosti na vývoji finančního sektoru prostřednictvím komparativního zohledňování konkrétní finanční situace každé jednotlivé instituce povolené na území zúčastněných členských států (rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 118).

183    Začtvrté, i když z výše uvedeného vyplývá, že povinnost Jednotného výboru uvést odůvodnění musí být z důvodu principu, na kterém je založen systém financování Jednotného fondu pro řešení krizí, a způsobu výpočtu stanoveného unijním normotvůrcem poměřena s povinností Jednotného výboru zachovávat obchodní tajemství dotyčných institucí, nic to nemění na tom, že posledně zmíněnou povinnost nelze vykládat natolik široce, že zbaví povinnost uvést odůvodnění jejího hlavního obsahu (rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 120).

184    Při poměřování povinnosti uvést odůvodnění se zásadou ochrany obchodního tajemství nelze mít nicméně za to, že by odůvodnění rozhodnutí ukládajícího soukromému subjektu zaplacení určité peněžité částky, aniž jsou mu poskytnuty všechny informace umožňující přesně ověřit výpočet výše této peněžité částky, bylo nutně a v každém případě na újmu hlavnímu obsahu povinnosti uvést odůvodnění (rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 121).

185    Pokud jde o rozhodnutí Jednotného výboru, kterým se stanoví příspěvky předem, povinnost uvést odůvodnění je třeba považovat za splněnou tehdy, když osoby dotčené tímto rozhodnutím mají i bez obdržení údajů chráněných obchodním tajemstvím k dispozici metodu výpočtu použitou Jednotným výborem a informace dostatečné k tomu, aby v podstatě pochopily, jakým způsobem byla při výpočtu jejich příspěvku předem zohledněna jejich individuální situace vzhledem k situaci všech ostatních dotyčných institucí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 122).

186    V takovém případě mají totiž tyto osoby možnost ověřit, zda byl jejich příspěvek předem stanoven svévolně bez ohledu na to, jaká je jejich skutečná ekonomická situace, nebo za použití nevěrohodných údajů o zbytku finančního sektoru. Uvedené osoby tak mohou pochopit důvody rozhodnutí, jímž se stanoví jejich příspěvek předem, a posoudit, zda je účelné podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, takže požadovat po Jednotném výboru, aby sdělil každou číselnou hodnotu, o kterou se opírá výpočet příspěvku každé dotyčné instituce, by bylo nepřiměřené (rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 123).

187    Z výše uvedeného vyplývá, že Jednotný výbor není zejména povinen poskytnout instituci údaje, které by jí umožnily úplně ověřit správnost hodnoty multiplikátoru pro úpravu příspěvku, neboť takové ověření by předpokládalo dostupnost údajů, na které se vztahuje obchodní tajemství týkající se ekonomické situace každé z ostatních dotyčných institucí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 135).

188    Jednotný výbor musí naopak v kolektivní a anonymizované formě zveřejnit nebo sdělit dotyčným institucím informace týkající se těchto institucí použité pro výpočet tohoto příspěvku, pokud lze tyto informace sdělit bez porušení obchodního tajemství (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 166).

189    Mezi informace, které v této souvislosti musí instituce obdržet, patří zejména mezní hodnoty každého intervalu a s nimi souvisejících ukazatelů, na jejichž základě byl příspěvek předem uložený institucím upraven v poměru k jejich rizikovému profilu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 167).

190    Argumenty žalobkyně uvedené v rámci čtvrtého žalobního důvodu je tedy třeba zkoumat z hlediska těchto úvah.

b)      K první části čtvrtého žalobního důvodu, týkající se nedostatku individuálního odůvodnění napadeného rozhodnutí

191    Podle žalobkyně je napadené rozhodnutí v rozporu s čl. 296 druhým pododstavcem SFEU, neboť neobsahuje dostatečné individuální odůvodnění. Zejména body 24 až 164 odůvodnění tohoto rozhodnutí nezmiňují žalobkyni a přílohy tohoto rozhodnutí neobsahují dostatečně podrobné posouzení její individuální situace.

192    Žalobkyně konkrétně uvádí, že napadené rozhodnutí, zejména body 53 až 57 jeho odůvodnění, neobsahuje posouzení specifické situace žalobkyně, pokud jde o kvalifikaci pomocných podpůrných činností žalobkyně s ohledem na čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. Kromě toho je výklad k této otázce v příloze III napadeného rozhodnutí založen na nesprávném chápání pojmu „pomocné podpůrné činnosti“. Tento výklad se navíc omezuje na pouhé odmítnutí zvýhodnění pomocných podpůrných činností pro žalobkyni a obsahuje argumenty, které s těmito činnostmi neměly nic společného.

193    A konečně žalobkyně uvádí, že napadené rozhodnutí nevysvětluje, proč se Jednotný výbor odchýlil od předchozí praxe německého orgánu příslušného k řešení krize, který za příspěvkový rok 2015 uplatnil na pomocné podpůrné činnosti žalobkyně čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.

194    Jednotný výbor s argumentací žalobkyně nesouhlasí.

195    Zaprvé je třeba připomenout, že jak již bylo uvedeno v bodech 9 až 21 výše, napadené rozhodnutí se skládá ze čtyř samostatných částí. V bodech 24 až 164 a 167 až 175 odůvodnění tohoto rozhodnutí a v příloze II jsou uvedeny úvahy a prvky výpočtu, které se vztahují na všechny instituce. Příloha I napadeného rozhodnutí, nazvaná „Podrobnosti výpočtu (upraveného v závislosti na riziku)“, a příloha III napadeného rozhodnutí, která obsahuje posouzení připomínek, které žalobkyně uvedla v rámci konzultace provedené Jednotným výborem před přijetím napadeného rozhodnutí, však obsahují prvky výpočtu a odůvodnění, které jsou specifické pro individuální příspěvek, který má do Jednotného fondu pro řešení krizí uhradit žalobkyně.

196    Za těchto okolností je napadené rozhodnutí dostatečně individualizováno ve vztahu k žalobkyni.

197    Zadruhé, pokud jde o konkrétní obsah napadeného rozhodnutí, žalobkyně označila – kromě zařazení institucí do příslušných intervalů, které bude přezkoumáno v druhé části tohoto žalobního důvodu – pouze jeden prvek, který není dostatečně odůvodněn, a to neuplatnění čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 na její pomocné podpůrné činnosti.

198    V bodě 55 odůvodnění napadeného rozhodnutí však Jednotný výbor uvedl, že upustil od použití čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 na závazky, které nesplňovaly všechny podmínky pro vyloučení z výpočtu příspěvků předem, pokud by výklad umožňující takové vyloučení byl neslučitelný se zněním tohoto ustanovení. Jednotný výbor v témže bodě odůvodnění rovněž upřesnil, že vzhledem k povaze uvedeného ustanovení jako výjimky je třeba je vykládat restriktivně a nemělo by být aplikováno široce nebo za uplatnění analogie, a to ani jde-li o jeho „subjektivní“ působnost, tj. s ohledem na instituce, na které se vztahuje, ani pokud jde o jeho „objektivní“ působnost, tj. s ohledem na druhy závazků, které mohou být vyloučeny z výpočtu příspěvků předem.

199    Kromě toho Jednotný výbor v bodech 21 až 23 a 27 přílohy III napadeného rozhodnutí uvedl důvody, proč se domnívá, že pomocné podpůrné činnosti žalobkyně nespadají do působnosti čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. Zejména v bodě 22 odůvodnění této přílohy Jednotný výbor uvedl, že pomocné podpůrné činnosti žalobkyně a její podpůrné činnosti jsou nezávislé a odlišné. Ve stejném bodě odůvodnění se Jednotný výbor domníval, že podpůrné činnosti nejsou založeny na tržním hospodářství ani na hospodářské soutěži a jsou prováděny na základě pověření uděleného veřejnými orgány, kdežto pomocné podpůrné činnosti jsou prováděny za tržních podmínek a jsou dobrovolné, konkurenční a ziskové. V bodě 27 přílohy III napadeného rozhodnutí tak Jednotný výbor dospěl k závěru, že pomocné podpůrné činnosti žalobkyně nelze z důvodu jejich povahy považovat za činnosti prováděné na nekonkurenční a neziskové bázi bez ohledu na to, jakým způsobem byly použity zisky plynoucí z jejích činností.

200    Tyto skutečnosti umožnily žalobkyni identifikovat důvody, na jejichž základě se Jednotný výbor domníval, že závazky související s jejími pomocnými podpůrnými činnostmi nejsou vyloučeny z výpočtu jejího příspěvku předem podle čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.

201    Za těchto okolností nic nenasvědčuje tomu, že by se Jednotný výbor omezil na pouhé odmítnutí uplatnit vůči žalobkyni čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nebo že by se uchýlil k argumentům, které s pomocnými podpůrnými činnostmi žalobkyně vůbec nesouvisejí.

202    Zatřetí argumentace žalobkyně týkající se údajného nepochopení pojmu „pomocné podpůrné činnosti“ ze strany Jednotného výboru není založena na porušení povinnosti uvést odůvodnění, ale na zpochybnění věcné správnosti důvodů, pro které Jednotný výbor neuplatnil čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 na tyto činnosti žalobkyně. Totéž platí pro argument zpochybňující názor Jednotného výboru, že tyto činnosti jsou ze své podstaty konkurenční a ziskové. Podle judikatury je povinnost uvést odůvodnění otázkou oddělenou od otázky opodstatněnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek Ter Lembeek v. Komise, T‑217/02, EU:T:2006:361, bod 234).

203    Kdyby dále tato argumentace měla být chápána tak, že žalobkyně zpochybňuje opodstatněnost uvedených důvodů, překrývala by se s osmým žalobním důvodem, který bude přezkoumán níže v bodech 258 až 262.

204    Začtvrté, pokud jde o tvrzení, že se Jednotný výbor odchýlil od předchozí praxe německého orgánu příslušného k řešení krize, která spočívala v uplatnění čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 na pomocné podpůrné činnosti žalobkyně v roce 2015, je třeba upřesnit, že žalobkyně zpochybňuje pouze nedostatek odůvodnění týkající se odchýlení se od předchozí praxe, aniž tvrdí porušení jakékoli jiné právní normy.

205    V tomto ohledu je na jedné straně z bodů 198 až 200 výše zřejmé, že Jednotný výbor dostatečně uvedl důvody, proč se domníval, že se na pomocné podpůrné činnosti žalobkyně nevztahuje výjimka stanovená v čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. Na druhou stranu v bodě 23 přílohy III napadeného rozhodnutí Jednotný výbor vysvětlil, že posouzení provedené pro daný cyklus příspěvků nemůže být pro orgán příslušný k řešení krize závazné, pokud provádí posouzení pro jiný cyklus, zejména pokud každý z těchto cyklů příspěvků spadá do působnosti jiného orgánu příslušného k řešení krize. Dodal, že mu nepřísluší vyjadřovat se k posouzení provedenému jiným orgánem příslušným k řešení krize.

206    Tyto skutečnosti umožňují žalobkyni pochopit důvody, které vedly Jednotný výbor k tomu, aby neuplatnil čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 na její pomocné podpůrné činnosti za příspěvkový rok 2016, přestože se domnívá, že se jedná o odlišnou předchozí praxi. Tyto faktory proto splňují požadavky povinnosti uvést odůvodnění, jak jsou uvedeny v judikatuře citované v bodě 179 výše.

207    S ohledem na výše uvedené musí být první část čtvrtého žalobního důvodu zamítnuta jako neopodstatněná.

c)      Ke druhé části čtvrtého žalobního důvodu, týkající se nesdělení individuálních údajů ostatních institucí

208    Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí neumožňuje ověřit, zda je výpočet příspěvků předem v souladu s platnou právní úpravou. Kromě toho podrobné výpočty uvedené v přílohách I a II tohoto rozhodnutí neumožňují ověřit zařazení žalobkyně do příslušných intervalů ani stanovení jejího příspěvku předem. Uvedené rozhodnutí mělo zejména obsahovat individuální údaje ostatních institucí, alespoň v anonymizované podobě, protože bez nich nemůže žalobkyně ověřit své zařazení do intervalů.

209    Jednotný výbor s argumentací žalobkyně nesouhlasí.

210    V bodě 118 odůvodnění napadeného rozhodnutí Jednotný výbor uvedl, že „obchodní tajemství institucí – tj. veškeré informace týkající se obchodní činnosti institucí, které by v případě zpřístupnění konkurentovi nebo širší veřejnosti mohly vážně poškodit zájmy institucí – je považováno za důvěrné informace“. Dodal, že „[v] rámci výpočtu příspěvků předem […] jsou individuální informace poskytnuté institucemi prostřednictvím formulářů pro vykazování údajů […], z nichž [výbor] vychází při výpočtu jejich příspěvku předem, považovány za obchodní tajemství“.

211    Jednotný výbor navíc v bodech 120, 122 a 123 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že nesmí „zveřejňovat datové body každé instituce, které tvoří základ pro výpočty v [uvedeném rozhodnutí]“, avšak je oprávněn „zveřejnit agregované a společné datové body, jsou-li tyto údaje uvedeny v souhrnné podobě“. Instituce tak měly podle uvedeného rozhodnutí k dispozici „zcela transparentní výpočet jejich [základního ročního příspěvku] a multiplikátoru pro úpravu příspěvků“ v jednotlivých etapách výpočtu tohoto příspěvku, které jsou definovány v příloze I nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 a týkají se „výpočtu hrubých ukazatelů“ (krok 1), „přepočtu ukazatelů“ (krok 3) a „výpočtu souhrnného ukazatele“ (krok 5). Instituce mohly získat také „společné datové body použité Jednotným výborem bez rozdílu u všech institucí, u nichž došlo k úpravě podle jejich rizikového profilu“, v etapách výpočtu týkajících se „diskretizace ukazatelů“ (krok 2), „uvedení přiřazeného znaménka“ (krok 4) a „výpočtu ročních příspěvků“ (krok 6).

212    V tomto ohledu je třeba v první řadě připomenout, že samotná zásada metody výpočtu příspěvků předem, která vyplývá ze směrnice 2014/59 a z nařízení č. 806/2014, předpokládá, že Jednotný výbor použije údaje, na které se vztahuje obchodní tajemství a nemohou být převzaty do odůvodnění rozhodnutí o stanovení příspěvků předem (rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 114).

213    Zadruhé z judikatury uvedené v bodech 177 až 189 výše vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nebyl Jednotný výbor povinen umožnit jí úplné ověření stanovení počtu intervalů nebo zařazení institucí do těchto intervalů tím, že by jí poskytl individuální údaje o ostatních institucích, neboť takový postup by zahrnoval sdělení údajů, které jsou předmětem obchodního tajemství.

214    Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepředložila žádné důkazy, které by zpochybnily stanovisko Jednotného výboru, že hodnoty hrubých ukazatelů podléhají obchodnímu tajemství, nemůže Jednotnému výboru vytýkat, že je institucím nesdělil.

215    A konečně, pokud by poznámka žalobkyně týkající se anonymizace hodnot hrubých ukazatelů měla být chápána tak, že se vztahuje na situaci, kdy je název instituce nahrazen pseudonymem, nemůže takový postup zaručit, že jednotlivé instituce nemohou být z takto sdělených údajů identifikovány. Nelze fakticky vyloučit, že některé instituce, a to i v pseudonymizované podobě, mohou být přesto identifikovány na základě individuálních údajů, které již byly zveřejněny, zejména v případě velkých institucí a členských států, v nichž působí pouze několik institucí.

216    S ohledem na výše uvedené musí být druhá část čtvrtého žalobního důvodu zamítnuta jako neopodstatněná.

d)      Ke třetí části čtvrtého žalobního důvodu, týkající se nedostatečného odůvodnění, pokud jde o vytvoření intervalů

217    Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí nevysvětluje, proč se počet institucí v jednotlivých intervalech a celkový počet intervalů liší v závislosti na jednotlivých ukazatelích rizika.

218    Jednotný výbor s argumentací žalobkyně nesouhlasí.

219    Pokud jde o počet intervalů v rámci každého ukazatele rizika, Jednotný výbor tento počet vypočítává v souladu s pravidly stanovenými v části přílohy I nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nadepsané „Krok 2“, na které Jednotný výbor odkazuje v bodech 85, 117 a 138 odůvodnění napadeného rozhodnutí, a konkrétně v souladu se vzorcem stanoveným v části přílohy I tohoto nařízení v přenesené pravomoci nadepsané „Krok 2“. Podle tohoto vzorce se „počet intervalů“ () pro každý hrubý ukazatel – s výjimkou ukazatele „rozsah, v jakém instituce již využila mimořádnou veřejnou finanční podporu“ – vypočítá zejména na základě „počtu institucí, které přispívají do mechanismu financování řešení krize, pro který se ukazatel vypočítává“(N), a příslušných hodnot hrubých ukazatelů (). Počet intervalů se proto může lišit v závislosti na vstupních údajích zadaných do tohoto vzorce.

220    Za těchto okolností žalobkyně mylně tvrdí, že napadené rozhodnutí neobsahuje vysvětlení změn celkového počtu intervalů v závislosti na jednotlivých ukazatelích rizika.

221    Podobně pokud jde o nerovnoměrně rozvržený počet institucí přidělených do jednotlivých intervalů, Jednotný výbor v bodě 140 odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně vysvětlil důvody takového rozdělení, když uvedl, že cílem tohoto rozdělení bylo zabránit tomu, aby instituce, které vykazují stejnou hodnotu u hrubého ukazatele rizika, byly přiřazeny do rozdílných intervalů, takže instituce se stejnou hodnotou u tohoto ukazatele byly přiřazeny do téhož intervalu, což mohlo vést k tomu, že byl do každého intervalu přiřazen rozdílný počet institucí.

222    S ohledem na výše uvedené musí být třetí část čtvrtého žalobního důvodu zamítnuta jako neopodstatněná, a s ní i celý čtvrtý žalobní důvod jako celek.

3.      K šestému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení „obecných procesních požadavků“ vyplývajících z článku 41 Listiny, článku 298 SFEU, obecných právních zásad a jednacího řádu SRB

223    Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s „obecnými procesními požadavky“ vyplývajícími z článku 41 Listiny, článku 298 SFEU, obecných právních zásad a jednacího řádu SRB. Zejména nebylo prokázáno, že rozhodnutí splňuje „minimální délku písemného řízení“, a žalobkyně nebyla schopna tuto skutečnost ověřit. Nemohla ani zkontrolovat, zda byla dodržena další procesní pravidla. Tribunál proto musí provést ověření z úřední povinnosti.

224    Jednotný výbor tvrdí, že tento argument je nepodložený a měl by být odmítnut jako čistě spekulativní.

225    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 76 písm. d) jednacího řádu musí žaloba obsahovat předmět sporu a stručný popis žalobních důvodů a tyto údaje musí být dostatečně jasné a přesné, aby umožnily žalovanému připravit si obranu a Tribunálu rozhodnout o žalobě případně i bez dalších podpůrných informací (rozsudek ze dne 7. března 2017, United Parcel Service v. Komise, T‑194/13, EU:T:2017:144, bod 191).

226    Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je třeba pro to, aby byla žaloba přípustná, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně, z textu samotné žaloby (viz rozsudek ze dne 25. ledna 2018, BSCA v. Komise, T‑818/14, EU:T:2018:33, bod 95 a citovaná judikatura). Obdobné požadavky jsou vyžadovány, když je na podporu žalobního důvodu uplatňována určitá výtka (viz rozsudek ze dne 25. března 2015, Belgie v. Komise, T‑538/11, EU:T:2015:188, bod 131 a citovaná judikatura).

227    Zejména pouhé dovolávání se zásady unijního práva, jejíž porušení je tvrzeno, aniž jsou uvedeny skutkové a právní okolnosti, na kterých se zakládá toto tvrzení, nesplňuje požadavky čl. 76 písm. d) jednacího řádu (viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2019, ADDE v. Parlament, T‑48/17, EU:T:2019:780, bod 22 a citovaná judikatura).

228    V projednávané věci je třeba na jedné straně konstatovat, že se žalobkyně omezuje na tvrzení, že napadené rozhodnutí je v rozporu s „obecnými procesními požadavky, jak vyplývají z článku 41 Listiny, článku 298 [SFEU], obecných právních zásad a jednacího řádu SRB“, neboť nebylo prokázáno, že by toto rozhodnutí bylo v souladu s „minimální délkou písemného řízení“ a dalšími procesními pravidly, avšak v tomto ohledu nerozvinula žádnou relevantní argumentaci.

229    Na straně druhé, pokud jde o návrh žalobkyně, aby Tribunál z úřední povinnosti přezkoumal porušení těchto zásad, z její odpovědi ze dne 31. ledna 2023 na otázky Tribunálu vyplývá, že svým šestým důvodem navrhuje, aby Tribunál nařídil „předložení dokumentů umožňujících ověřit správnost řízení“, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí. Jak však vyplývá z výše uvedeného bodu 228, žalobkyně přesně neuvádí důvody, které by takové předložení odůvodňovaly, takže tato žádost v žádném případě nesplňuje požadavky čl. 88 odst. 2 jednacího řádu.

230    Za těchto podmínek je třeba šestý žalobní důvod odmítnout jako nepřípustný.

4.      K prvnímu a sedmému žalobnímu důvodu, které vycházejí z porušení čl. 41 odst. 1 a odst. 2 písm. a) Listiny z důvodu nedodržení práva být vyslechnut

231    V rámci prvního a sedmého žalobního důvodu, které je třeba posoudit společně, žalobkyně tvrdí, že konzultační postup, jejž vedl Jednotný výbor za účelem přijetí napadeného rozhodnutí nahrazujícího původní rozhodnutí, nebyl v souladu s požadavky práva být vyslechnut zakotveného v čl. 41 odst. 1 a odst. 2 písm. a) Listiny.

232    Tento žalobní důvod se zakládá na dvou částech, z nichž první vychází z nedostatečné lhůty pro předložení připomínek v rámci konzultačního postupu a druhá z toho, že napadené rozhodnutí bylo s konečnou platností přijato před tímto postupem.

a)      K první části, vycházející z nedostatečné lhůty pro předložení připomínek v rámci konzultačního postupu

233    Žalobkyně tvrdí, že s ohledem na „složitost řízení“ a objem dokumentů, které jí Jednotný výbor zaslal, nebyla lhůta deseti pracovních dnů, kterou jí Jednotný výbor poskytl k předložení připomínek před přijetím napadeného rozhodnutí, dostatečně dlouhá, aby jí umožnila úplné přezkoumání zaslaných dokumentů. Jednotný výbor totiž zaslal žalobkyni nejen 39stránkový návrh napadeného rozhodnutí, ale také „různé přílohy“ obsahující podrobnosti o výpočtech a nesrozumitelné číselné údaje.

234    Jednotný výbor s argumentací žalobkyně nesouhlasí.

235    Právo být vyslechnut zakotvené v čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny zaručuje každému možnost účelným a účinným způsobem vyjádřit stanovisko v průběhu správního řízení před přijetím každého rozhodnutí, které by se mohlo nepříznivě dotknout jeho zájmů (viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, M., C‑277/11, EU:C:2012:744, bod 87 a citovaná judikatura).

236    V projednávané věci zaslal Bundesanstalt für Finanzdienstleistungsaufsicht (Spolkový úřad pro dohled nad finančními službami, Německo) (dále jen „BaFin“) před přijetím napadeného rozhodnutí žalobkyni sdělení Jednotného výboru ze dne 2. března 2022, v němž Jednotný výbor oznámil svůj záměr původní rozhodnutí zrušit a nahradit. Toto sdělení obsahovalo návrh nového rozhodnutí Jednotného výboru a jeho přílohy I a II pro příspěvkové období 2016. V uvedeném sdělení vyzval Jednotný výbor žalobkyni, aby se k takto zaslaným dokumentům vyjádřila nejpozději do 23. března 2022.

237    Žalobkyně předložila úřadu BaFin své připomínky dopisem ze dne 23. března 2022.

238    Je nesporné, že žalobkyni byla poskytnuta lhůta deseti pracovních dnů k předložení připomínek.

239    Pokud jde o dostatečnost této lhůty, je třeba zaprvé připomenout okolnosti napadeného rozhodnutí. Jak bylo uvedeno v bodech 170 a 171 výše, napadené rozhodnutí nahradilo původní rozhodnutí s cílem napravit nedostatek odůvodnění zjištěný Jednotným výborem, přičemž výpočet příspěvku předem hrazeného žalobkyní za příspěvkové období 2016 a výše tohoto příspěvku byly v druhém z původních rozhodnutí a v napadeném rozhodnutí stejné. Mnohé skutečnosti, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, jako například nevyloučení závazků souvisejících s pomocnými podpůrnými činnostmi žalobkyně z výpočtu závazků, které slouží ke stanovení jejího příspěvku předem, tak byly žalobkyni známy již od přijetí původních rozhodnutí, což ostatně potvrzují žalobní důvody vznesené žalobkyní ve fázi žaloby.

240    Zadruhé, ačkoli žalobkyně tvrdí, že konzultační postup vedený Jednotným výborem byl složitý, nevysvětluje, v čem tato složitost spočívala. Zejména neuvádí žádné konkrétní nejasnosti týkající se obsahu dokumentů poskytnutých v rámci tohoto řízení ani žádné praktické obtíže, které by jí bránily předložit své připomínky ve stanovené lhůtě.

241    Zatřetí nelze dát žalobkyni za pravdu, pokud se při prokazování nedostatečně dlouhé lhůty pro konzultace odvolává na „objem dokumentů, které jí Jednotný výbor zaslal“. Jak totiž uvedla na jednání, její odkaz na „různé přílohy“ poskytnuté v rámci konzultačního postupu musí být chápán jako odkaz na přílohy I a II návrhu napadeného rozhodnutí. Příloha I se přitom skládala ze tří stran, z nichž jedna obsahovala pouze seznam údajů poskytnutých žalobkyní. Kromě toho, ačkoli příloha II obsahovala 105 stran, zahrnovala v souhrnné a agregované formě statistické údaje, které se týkaly výpočtu příspěvků předem pro každý zúčastněný členský stát. Přímo se tedy žalobkyně týkala pouze omezená část této přílohy. Za těchto okolností nic nenasvědčuje tomu, že by objem dokumentů zaslaných Jednotným výborem bránil žalobkyni v tom, aby ve stanovené lhůtě účelným a účinným způsobem sdělila své stanovisko k napadenému návrhu rozhodnutí.

242    Začtvrté je třeba dodat, že argumenty žalobkyně uvedené v bodech 18 až 22 jejího návrhu na úpravu žaloby, jejichž cílem je zpochybnit jednotlivě každý z argumentů předložených Jednotným výborem k odůvodnění dostatečnosti lhůty, kterou poskytl předmětným institucím, neposkytují žádný důkaz na podporu jejího tvrzení, že složitost konzultačního postupu a objem zaslaných dokumentů byly takové, že desetidenní lhůta, která jí byla poskytnuta, byla nedostatečná.

243    S ohledem na výše uvedené skutečnosti není důvod dospět k závěru, že tato lhůta neumožnila žalobkyni vyjádřit se účelným a účinným způsobem k návrhu napadeného rozhodnutí.

244    Tato část tudíž musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

b)      Ke druhé části, vycházející z toho, že napadené rozhodnutí bylo s konečnou platností vydáno před konzultačním postupem

245    Žalobkyně tvrdí, že Jednotný výbor považoval konzultační postup za pouhou formalitu, neboť před tímto postupem původně oznámil svůj záměr přijmout napadené rozhodnutí v prvním čtvrtletí roku 2022, tedy pouhých šest pracovních dnů po uplynutí lhůty, která mu byla poskytnuta k předložení připomínek. Žalobkyně tedy nemohla očekávat, že by se Jednotný výbor vážně zabýval jejími připomínkami. V tomto ohledu je podle ní irelevantní, že se Jednotný výbor následně rozhodl, že po uplynutí této lhůty poskytne více než šest pracovních dnů, než toto rozhodnutí přijme.

246    Žalobkyně mimoto uvádí, že z konstatování Jednotného výboru učiněného v bodě 9 přílohy III napadeného rozhodnutí, že neočekává, že posouzení argumentů bude zdlouhavým procesem, vyplývá, že Jednotný výbor nebyl připraven přezkoumat návrh napadeného rozhodnutí. Příloha III napadeného rozhodnutí navíc vyvolává dojem, že připomínky žalobkyně byly řešeny pouze částečně a že byly zamítnuty na základě „částečně nevhodných úvah“.

247    Jednotný výbor s argumentací žalobkyně nesouhlasí.

248    V tomto ohledu okolnosti uvedené žalobkyní, jako je harmonogram, kterým se Jednotný výbor řídil při přijímání napadeného rozhodnutí a jeho následné změně, nejsou způsobilé prokázat, že Jednotný výbor neměl v úmyslu řádně zohlednit připomínky případně předložené žalobkyní. Tvrzení, která žalobkyně z těchto okolností vyvozuje, jsou čistě spekulativní.

249    Pokud jde dále o tvrzení žalobkyně, že její připomínky byly řešeny pouze částečně a že byly zamítnuty na základě „částečně nevhodných“ úvah, žalobkyně neuvedla žádné konkrétní připomínky, na které Jednotný výbor nereagoval.

250    Navíc, pokud žalobkyně nesouhlasí s posouzením provedeným Jednotným výborem v napadeném rozhodnutí, nemůže tento nesouhlas představovat porušení práva žalobkyně být vyslechnuta, nýbrž spadá do rámce přezkumu věcné správnosti takového posouzení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. března 2015, Slovenská pošta v. Komise, T‑556/08, nezveřejněný, EU:T:2015:189, bod 89).

251    A konečně se žalobkyně nemůže dovolávat bodu 31 rozsudku ze dne 10. července 2001, Ismeri Europa v. Účetní dvůr (C‑315/99 P, EU:C:2001:391), v němž Soudní dvůr konstatoval, že unijní orgán je přirozeně spíše ochoten vyhovět připomínkám před přijetím svého konečného stanoviska než po jeho zveřejnění, neboť v případě uznání opodstatněnosti připomínek po zveřejnění by byl nucen své stanovisko přehodnotit a přijmout stanovisko opravné. V projednávané věci totiž žalobkyně nebyla vyzvána k předložení připomínek ke konečnému stanovisku Jednotného výboru, jehož změna by vyžadovala opravu, ale k návrhu rozhodnutí před přijetím konečného rozhodnutí.

252    Tato část musí být proto zamítnuta jako neopodstatněná, a s ní i první a sedmý žalobní důvod jako celek.

5.      K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na účinnou soudní ochranu napadeným rozhodnutím

253    Žalobkyně tvrdí, že nedostatky odůvodnění uvedené ve čtvrtém žalobním důvodu jí značně ztěžují výkon jejího práva na účinnou soudní ochranu. Podle ní je totiž prakticky nemožné, aby pochopila odůvodnění napadeného rozhodnutí, a následně tak rozvinula důvody svého opravného prostředku. Toto rozhodnutí je proto podle ní v rozporu s článkem 47 Listiny a zásadou kontradiktornosti.

254    Jednotný výbor s argumentací žalobkyně nesouhlasí.

255    V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že není důvodné samostatně zkoumat výtku vycházející z porušení práva na účinnou soudní ochranu, pokud se tato výtka neopírá o konkrétní argumenty, ale pouze odkazuje na argumenty uvedené v rámci jiných výtek (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. září 2015, First Islamic Investment Bank v. Rada, T‑161/13, EU:T:2015:667, bod 68, a ze dne 27. července 2022, RT France v. Rada, T‑125/22, EU:T:2022:483, bod 101).

256    V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že bylo porušeno právo na účinnou soudní ochranu, avšak nepodpořila to konkrétními argumenty, kromě těch, které uvedla ve svém čtvrtém žalobním důvodu.

257    Pátý žalobní důvod musí být proto zamítnut ze stejných důvodů, které jsou uvedeny výše v bodech 175 až 222 v souvislosti s posouzením čtvrtého žalobního důvodu.

6.      K osmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z protiprávnosti napadeného rozhodnutí ve vztahu k čl. 3 bodu 28 a čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63

258    Žalobkyně tvrdí, že Jednotný výbor tím, že nevyloučil z výpočtu jejího příspěvku předem závazky týkající se jejích pomocných podpůrných činností, nesprávně vyložil nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, zejména jeho čl. 3 bod 28 a čl. 5 odst. 1 písm. f).

259    Jednotný výbor, podporovaný Radou a Komisí, s touto argumentací nesouhlasí. Rovněž se domnívá, že osmý žalobní důvod je přípustný pouze v rozsahu, v jakém byl uplatněn v žalobě, a to ze stejných důvodů, jaké jsou shrnuty výše v bodě 32.

260    V bodě 27 přílohy III napadeného rozhodnutí měl Jednotný výbor za to, že pomocné podpůrné činnosti žalobkyně „nelze z jejich povahy považovat za činnosti prováděné na nekonkurenční a neziskové bázi bez ohledu na to, jakým způsobem byly investovány příjmy, které z nich plynuly, a v každém případě výše těchto činností nepokrývala výši podpůrných bankovních úvěrů žalobkyně“.

261    V tomto ohledu, aniž je nutné rozhodovat o přípustnosti úvah, které žalobkyně uvedla v rámci svého návrhu na úpravu žaloby, z bodů 44 až 63 výše vyplývá, že Jednotný výbor v rámci výpočtu příspěvku předem hrazeného žalobkyní za příspěvkové období roku 2016 měl správně za to, že pomocné podpůrné činnosti žalobkyně nespadají pod pojem „podpůrný úvěr“, jak je definován v čl. 3 bodu 28 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, a že její závazky týkající se těchto činností tudíž neměly být vyloučeny z výpočtu jejího příspěvku předem hrazeného podle čl. 5 odst. 1 písm. f) uvedeného nařízení v přenesené pravomoci.

262    V důsledku toho je třeba zamítnout osmý žalobní důvod jako neopodstatněný.

7.      K jedenáctému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení obecných právních zásad tím, že napadené rozhodnutí nevychází z právních okolností platných ke dni jeho přijetí

263    Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s požadavkem vyplývajícím z obecných právních zásad a judikatury, podle níž akt přijatý orgánem Unie musí vycházet z právních okolností platných v den jeho přijetí. Jednotný výbor tak měl při přijímání napadeného rozhodnutí v roce 2022 zohlednit skutečnost, že od přijetí směrnice 2019/878 již žalobkyně nebude institucí, na kterou se vztahuje nařízení č. 806/2014, takže již nebude povinna platit příspěvky předem. Nahrazení původních rozhodnutí týkajících se příspěvkového období roku 2016 novým rozhodnutím ve skutečnosti znamená přijetí nového rozhodnutí v roce 2022.

264    Jednotný výbor s argumentací žalobkyně nesouhlasí.

265    V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že dodržování zásad, kterými se řídí časová působnost právních předpisů, jakož i požadavky související se zásadami právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, vyžadují použití hmotněprávních norem platných v době rozhodné z hlediska skutkových okolností, i když tyto právní normy již nejsou platné v okamžiku přijetí aktu orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. června 2016, Komise v. McBride a další,C‑361/14 P, EU:C:2016:434, bod 40 a citovaná judikatura).

266    Na stejných zásadách jsou založena ustanovení upravující hrazení příspěvků předem.

267    V projednávané věci napadené rozhodnutí stanoví příspěvky předem pro příspěvkové období 2016 na základě roční cílové úrovně stanovené pro toto období.

268    Je přitom nesporné, že žalobkyně byla v příspěvkovém období 2016 institucí ve smyslu článku 2 a čl. 3 odst. 1 bodu 13 nařízení č. 806/2014, takže představovala instituci, která měla za toto období povinnost platit příspěvek předem v souladu s článkem 4 prováděcího nařízení 2015/81 ve spojení s článkem 2, čl. 67 odst. 4 a čl. 70 odst. 1 nařízení č. 806/2014.

269    Za těchto okolností nemůže mít na povinnost žalobkyně zaplatit příspěvek předem za rok 2016 vliv následné přijetí směrnice 2019/878, která byla zveřejněna v Úředním věstníku Evropské unie dne 7. června 2019 a vstoupila v platnost dvacátým dnem po vyhlášení, přičemž lhůta pro provedení směrnice uplynula v zásadě nejpozději dne 28. prosince 2020. Tato směrnice totiž neobsahuje žádné ustanovení, které by vyjímalo žalobkyni ex tunc z osobní působnosti povinnosti hradit příspěvky předem. V důsledku toho neměl Jednotný výbor důvod zohlednit tuto okolnost v napadeném rozhodnutí pro účely stanovení těchto příspěvků.

270    Vzhledem k předcházejícím úvahám musí být jedenáctý žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný.

8.      K odůvodnění určení roční cílové úrovně

271    Je třeba připomenout, že neexistence či nedostatek odůvodnění představuje nepominutelný důvod, který unijní soud může, nebo dokonce musí zkoumat i bez návrhu (viz rozsudek ze dne 2. prosince 2009, Komise v. Irsko a další, C‑89/08 P, EU:C:2009:742, bod 34 a citovaná judikatura).

272    V projednávané věci byli účastníci řízení v rámci organizačního procesního opatření a na jednání vyslechnuti ohledně případných nedostatků odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud jde o stanovení roční cílové úrovně.

273    Z odpovědí účastníků řízení je zřejmé, že se neshodnou na tom, zda je napadené rozhodnutí v tomto ohledu dostatečně odůvodněné, přičemž žalobkyně se domnívá, že nikoli, kdežto Jednotný výbor je opačného názoru.

274    Za těchto okolností, a přestože žalobkyně nemá výhrady vůči odůvodnění stanovení roční cílové úrovně v žalobě a v žalobní odpovědi, má Tribunál za to, že mu přísluší z úřední povinnosti přezkoumat, zda Jednotný výbor dostatečně právně odůvodnil stanovení roční cílové úrovně v napadeném rozhodnutí.

275    Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 69 odst. 1 nařízení č. 806/2014 musí dostupné finanční prostředky v Jednotném fondu pro řešení krizí dosáhnout do konce počátečního období konečné cílové úrovně, která odpovídá nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů všech úvěrových institucí povolených na území všech zúčastněných členských států.

276    Podle čl. 69 odst. 2 nařízení č. 806/2014 se příspěvky předem musí během počátečního období rozdělit co nejrovnoměrněji v čase do okamžiku dosažení konečné cílové úrovně uvedené v bodě 275 výše, přitom se však náležitě zohlední fáze hospodářského cyklu a dopad, který mohou procyklické příspěvky mít na finanční situaci institucí.

277    Článek 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014 upřesňuje, že příspěvky, které mají každoročně uhradit všechny instituce povolené na území všech zúčastněných členských států, nepřekročí 12,5 % konečné cílové úrovně.

278    Co se týče způsobu výpočtu příspěvků předem, čl. 4 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 stanoví, že Jednotný výbor stanoví jejich výši na základě roční cílové úrovně, přičemž zohlední konečnou cílovou úroveň, a na základě čtvrtletně počítané průměrné hodnoty vkladů pojištěných v předchozím roce všemi institucemi povolenými na území všech zúčastněných členských států.

279    Stejně tak podle článku 4 prováděcího nařízení 2015/81 vypočítá Jednotný výbor příspěvek předem pro každou instituci na základě roční cílové úrovně, která musí být stanovena s ohledem na konečnou cílovou úroveň a v souladu s metodikou uvedenou v nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.

280    Při zkoumání, zda Jednotný výbor splnil svou povinnost uvést odůvodnění, pokud jde o stanovení roční cílové úrovně, je třeba nejprve připomenout, že ačkoli je pravda, že subjekt vydávající rozhodnutí není při jeho odůvodnění povinen vyjádřit se ke všem skutečnostem a argumentům, nemění to nic na tom, že musí popsat skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci systematiky rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2008, Bertelsmann a Sony Corporation of America v. Impala, C‑413/06 P, EU:C:2008:392, bod 169 a citovaná judikatura).

281    Dále platí, že pokud Jednotný výbor přijme rozhodnutí, kterým se stanoví příspěvky předem, musí dotyčným institucím sdělit metodu výpočtu těchto příspěvků (viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 122).

282    Totéž musí platit pro metodu stanovení roční cílové úrovně, jelikož tato částka má v systematice takového rozhodnutí zásadní význam. Jak totiž plyne z článku 4 prováděcího nařízení 2015/81, způsob výpočtu příspěvků předem spočívá v rozdělení uvedené částky mezi všechny dotyčné instituce, takže její zvýšení nebo snížení vede k odpovídajícímu zvýšení nebo snížení příspěvku každé z těchto institucí.

283    Z výše uvedeného vyplývá, že instituce, které jsou povinny platit příspěvky předem, musí být schopny z napadeného rozhodnutí pochopit alespoň hlavní kroky metody výpočtu výše roční cílové úrovně pro dané příspěvkové období.

284    Jak vyplývá z bodu 80 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v projednávané věci stanovil Jednotný výbor roční cílovou úroveň ve výši 7 007 654 704 eur.

285    V bodě 60 odůvodnění napadeného rozhodnutí Jednotný výbor připomněl, že tuto cílovou úroveň stanovil zejména s přihlédnutím k předpokládané výši konečné cílové úrovně, které mělo být dosaženo na konci počátečního období, jakož i k finančním zdrojům, které měl Jednotný fond pro řešení krizí již k dispozici.

286    Jednotný výbor popsal postup pro stanovení konečné cílové úrovně v bodech 62 až 79 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

287    V bodě 62 odůvodnění napadeného rozhodnutí Jednotný výbor vysvětlil, že stanovení roční cílové úrovně ve výši jedné osminy 1 % hodnoty pojištěných vkladů za předchozí rok by nebylo dostatečné k dosažení konečné cílové úrovně, pokud by se v budoucnu očekával růst hodnoty pojištěných vkladů.

288    V bodech 63 až 66 odůvodnění napadeného rozhodnutí Jednotný výbor uvedl, že za účelem zohlednění očekávaného vývoje pojištěných vkladů během počátečního období analyzoval – vzhledem k absenci spolehlivých údajů o vývoji pojištěných vkladů institucí – míry růstu hodnoty vkladů domácností a vkladů nefinančních obchodních společností na základě údajů zveřejněných Evropskou centrální bankou (ECB). Jednotný výbor poznamenal, že na základě této analýzy je nejrealističtějším scénářem roční tempo růstu pojištěných vkladů ve výši přibližně 3 %.

289    V bodech 67 až 77 odůvodnění napadeného rozhodnutí Jednotný výbor předložil vyhodnocení fáze hospodářského cyklu a potenciálního procyklického účinku, který by příspěvky předem mohly mít na finanční situaci institucí. V tomto posledním ohledu zejména uvedl, že vzal v úvahu skutečnost, že příspěvky předem za rok 2016 budou podstatně vyšší než příspěvky vybrané za rok 2015 vnitrostátními orgány příslušnými k řešení na základě směrnice 2014/59.

290    Na závěr tohoto posouzení dospěl Jednotný výbor v bodě 78 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že vzhledem k nepříznivému vývoji v bankovním sektoru a k míře nejistoty, kterou se vyznačuje světová ekonomika v roce 2016, je vhodné – aby se nezhoršily procyklické účinky příspěvků předem na platební schopnost bankovního sektoru – zachovat nižší tempo růstu, než jaké bylo předpovězeno na základě tempa růstu vkladů domácností a vkladů nefinančních obchodních společností, a to tempo růstu nižší než 3 %.

291    S ohledem na tyto úvahy stanovil Jednotný výbor v bodě 80 odůvodnění napadeného rozhodnutí koeficient, který použil pro určení roční cílové úrovně (dále jen „koeficient“), a stanovil jeho hodnotu na 1,05 %. Poté vypočítal roční cílovou úroveň vynásobením průměrné hodnoty pojištěných vkladů všech institucí v roce 2015 tímto koeficientem a vydělením výsledku osmi podle následujícího matematického vzorce:

Úroveň0 [výše roční cílové úrovně] = 5 339 158 631 522 [celková výše pojištěných vkladů 2015] * 0,0105 * ⅛ = 7 007 654 704 EUR.

292    Pokud jde o dostatečnost tohoto odůvodnění, je třeba zaprvé připomenout, že příspěvkové období roku 2016 odpovídá prvnímu roku počátečního osmiletého období. Ačkoli z bodu 60 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že roční cílová úroveň by měla být stanovena s ohledem na finanční zdroje, které již má Jednotný fond pro řešení krizí k dispozici, mohly instituce vědět, že tento prvek nemá na výpočet roční cílové úrovně pro příspěvkové období roku 2016 žádný vliv.

293    Z bodů 60 a 80 odůvodnění napadeného rozhodnutí dále vyplývá, že Jednotný výbor stanovil roční cílovou úroveň ve dvou hlavních krocích. Nejprve stanovil předpokládanou výši konečné cílové úrovně a následně tuto částku vydělil osmi, aby zohlednil skutečnost, že počáteční období zahrnovalo osm příspěvkových let (viz body 285 až 291 výše).

294    Na druhou stranu nic nenasvědčuje tomu, že by výpočet roční cílové úrovně za příspěvkové období roku 2016 byl proveden podle jiného matematického vzorce, než který je uveden v bodě 80 odůvodnění napadeného rozhodnutí, nebo že by zahrnoval jiné dodatečné kroky, které nejsou v napadeném rozhodnutí uvedeny.

295    Za těchto okolností nelze mít za to, že by Jednotný výbor v napadeném rozhodnutí neuvedl hlavní kroky metody výpočtu výše roční cílové úrovně pro příspěvkové období roku 2016.

296    Pokud jde zadruhé o předpokládanou výši konečné cílové úrovně, je třeba uvést, že tuto hodnotu lze odvodit z matematického vzorce uvedeného v bodě 80 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak připouští sama žalobkyně a jak potvrdil Jednotný výbor na jednání. Přesněji řečeno, vynásobením prvních dvou prvků tohoto vzorce, tj. hodnoty pojištěných vkladů institucí v roce 2015 (tj. 5 339 158 631 522 eur) a koeficientu (tj. 0,0105), lze získat předpokládanou výši konečné cílové úrovně, tj. přibližně 56 mld. eur.

297    Pokud jde zatřetí o způsob, jakým Jednotný výbor určil předpokládanou výši konečné cílové úrovně, z bodu 59 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Jednotný výbor vycházel ze skutečnosti, že podle čl. 69 odst. 1 nařízení č. 806/2014 by tato hodnota měla odpovídat alespoň 1 % hodnoty pojištěných vkladů na konci počátečního období všech povolených institucí ve všech zúčastněných členských státech.

298    V tomto ohledu je z bodů 62 a 63 odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že Jednotný výbor vzal v úvahu předpokládaný vývoj pojištěných vkladů všech povolených institucí ve všech zúčastněných členských státech, počínaje výší těchto vkladů v roce 2015 až do konce počátečního období, tj. do konce roku 2023.

299    Z bodů 66 a 78 odůvodnění napadeného rozhodnutí dále vyplývá, že Jednotný výbor nejprve určil roční míru růstu uvedených pojištěných vkladů ve výši 3 % v období 2015 až 2023, ale poté tuto procentní hodnotu revidoval směrem dolů, aby zohlednil analýzu fáze hospodářského cyklu a potenciální procyklický dopad, který by mohly mít příspěvky předem na finanční situaci institucí (viz výše body 289 a 290).

300    Z napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, že Jednotný výbor použil pro stanovení konečné cílové úrovně roční tempo růstu pojištěných vkladů v letech 2015 až 2023 nižší než 3 %.

301    Konečně je třeba uvést, že jak vyplývá z bodů 64 a 79 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v době, kdy byla stanovena roční cílová úroveň pro příspěvkové období roku 2016, neměl Jednotný výbor k dispozici spolehlivé údaje o pravděpodobném vývoji pojištěných vkladů institucí v letech 2015 až 2023, a to protože nová definice pojištěných vkladů byla zavedena teprve o rok dříve směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2014/49/EU ze dne 16. dubna 2014 o systémech pojištění vkladů (Úř. věst. 2014, L 173, s. 149). Vzhledem k absenci takových údajů musel Jednotný výbor posoudit předpokládaný vývoj těchto vkladů na základě tempa růstu vkladů domácností a vkladů nefinančních obchodních společností, jak vyplývá z bodu 64 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

302    Za těchto specifických okolností a také s přihlédnutím k tomu, že se napadené rozhodnutí týkalo prvního příspěvkového období po přijetí nařízení č. 806/2014, mohly instituce jakožto informované hospodářské subjekty důvodně očekávat, že při stanovení roční cílové úrovně pro toto období Jednotný výbor zohlední i předpokládanou výši konečné cílové úrovně, jak je uvedeno v důvodové zprávě k návrhu Komise COM(2013) 520 final ze dne 10. července 2013, který vedl k přijetí tohoto nařízení, podle níž Komise odhadovala, že konečná cílová úroveň bude odpovídat 55 miliardám eur.

303    Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byly instituce schopny pochopit hlavní metody, jakými Jednotný výbor určí konečnou cílovou úroveň, s cílem stanovit roční cílové úrovně pro příspěvkové období roku 2016.

304    Tento závěr není zpochybněn argumenty žalobkyně.

305    Zaprvé žalobkyně kritizuje skutečnost, že napadené rozhodnutí neobsahuje ani hodnotu pojištěných vkladů všech úvěrových institucí povolených na území všech zúčastněných členských států, předpokládanou na konci počátečního období, ani předpokládanou výši konečné cílové úrovně.

306    V tomto ohledu postačí připomenout, že – jak je uvedeno výše v bodě 296 – předpokládanou výši konečné cílové úrovně lze odvodit z matematického vzorce uvedeného v bodě 80 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

307    Kromě toho, pokud jde o předpokládanou hodnotu pojištěných vkladů na konci počátečního období, tato hodnota nepředstavuje v kontextu napadeného rozhodnutí podstatnou informaci, bez níž by žalobkyně nemohla pochopit hlavní kroky metody, kterou Jednotný výbor použil a jak je popsána výše v bodě 293.

308    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádné číselné hodnoty, které by umožnily pochopit důvody, proč Jednotný výbor stanovil koeficient právě na 1,05 %. Číselné hodnoty uvedené v napadeném rozhodnutí jsou navíc rozporné. Skutečnost, že Jednotný výbor použil koeficient 1,05 %, totiž znamená, že stanovení roční cílové úrovně je založeno na kumulativním růstu pojištěných vkladů o 5 % během osmi let počátečního období, zatímco napadené rozhodnutí uvádí, že toto stanovení je založeno na „roční“ míře růstu pojištěných vkladů ve výši přibližně 3 %. Posledně uvedená míra vede podle žalobkyně ke kumulativnímu růstu pojištěných vkladů o více než 5 % na konci počátečního období. Dále není jasné, zda odkaz na „konzervativní přístup“ v bodě 79 odůvodnění napadeného rozhodnutí znamená, že roční cílová úroveň musela být z bezpečnostních důvodů stanovena na vysoké úrovni, nebo zda znamená, že Jednotný výbor vycházel z nízkého růstu pojištěných vkladů.

309    Tato argumentace vychází na jedné straně z chybného předpokladu, že pro účely stanovení konečné cílové úrovně použil Jednotný výbor roční míru růstu pojištěných vkladů „přibližně 3 %“. Jak již bylo uvedeno v bodě 300 výše, z napadeného rozhodnutí, zejména z jeho bodu 78 odůvodnění, totiž vyplývá, že Jednotný výbor považoval za vhodné „stanovit roční cílovou úroveň pro rok 2016 na základě nižšího předpokládaného tempa růstu pojištěných vkladů, než jaké bylo určeno na základě zjištěného tempa růstu vkladů domácností a vkladů nefinančních obchodních společností“, tj. tempa nižšího než 3 %. Z tohoto bodu odůvodnění lze tedy vyvodit, že Jednotný výbor zvolil sazbu mezi 0 % a 3 %. Kromě toho Jednotný výbor, který zdůraznil, že se řídil „konzervativním přístupem“, v podstatě uvedl, že z důvodů, které uvedl v napadeném rozhodnutí, považoval za vhodné přijmout roční míru růstu na spodní hranici tohoto rozpětí.

310    V tomto ohledu Jednotný výbor na jednání uvedl – aniž to žalobkyně rozporovala – že výše konečné cílové částky 56 miliard eur, stanovená napadeným rozhodnutím, odpovídá ročnímu tempu růstu pojištěných vkladů ve výši přibližně 0,6 %. Taková roční míra růstu uplatněná na částku 5 339 158 631 522 eur přitom po osmi letech odpovídá kumulativní míře 4,92 %, a není tedy – na rozdíl od tvrzení žalobkyně – v rozporu s kumulativní mírou růstu na konci tohoto osmiletého období ve výši přibližně 5 %, což se odráží v koeficientu 1,05 %.

311    V tomto bodě tedy napadené rozhodnutí není stiženo žádnou nesoudržností.

312    Na druhou stranu, pokud jde o výtku žalobkyně, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádné číselné hodnoty, které by umožnily pochopit důvody, proč Jednotný výbor stanovil koeficient právě na 1,05 %, je třeba zaprvé uvést, že ze skutečností uvedených v napadeném rozhodnutí a ze skutečností uvedených výše v bodech 309 a 310 lze vyvodit, že tento koeficient odpovídá kumulativní míře růstu diskontovaných pojištěných vkladů na konci počátečního osmiletého období ve výši přibližně 5 %, což v projednávané věci znamená roční míru růstu přibližně 0,6 %. Tato sazba se proto nachází na spodní hranici rozpětí mezi 0 % a 3 %, které přijal Jednotný výbor, což je v souladu s jeho konzervativním přístupem odůvodněným posouzením fáze hospodářského cyklu a potenciálního procyklického dopadu, který by příspěvky předem mohly mít na finanční situaci institucí. Informovaný hospodářský subjekt, jako je žalobkyně, proto mohl pochopit vztah mezi těmito skutečnostmi. Zadruhé koeficient 1,05 % umožnil Jednotnému výboru za konkrétních okolností projednávané věci připomenutých v bodě 302 výše přiblížit konečnou cílovou úroveň předpokládané částky této úrovni, jak vyplynula z přípravných prací na nařízení č. 806/2014. Zatřetí, pokud jde o stanovení koeficientu, který má v podstatě odrážet ekonomickou prognózu založenou na řadě vyvíjejících se, nejistých nebo proměnlivých faktorů, bylo by nepřiměřené požadovat zvláštní odůvodnění pro každou technickou volbu nebo každou číselnou hodnotu, o které se tyto úvahy opírají, neboť z napadeného rozhodnutí jasně vyplývaly úvahy umožňující následně zpochybnit jeho opodstatněnost před příslušným soudem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2008, Chronopost a La Poste v. UFEX a další, C‑341/06 P a C‑342/06 P, EU:C:2008:375, bod 108 a citovaná judikatura).

313    S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, napadené rozhodnutí není stiženo vadou spočívající v nedostatku odůvodnění, pokud jde o stanovení roční cílové úrovně pro příspěvkové období roku 2016.

C.      Závěry

314    Vzhledem k tomu, že žádný ze žalobních důvodů vznesených žalobkyní není opodstatněný, je třeba žalobu zamítnout v plném rozsahu.

V.      K nákladům řízení

315    Podle článku 133 jednacího řádu se o nákladech řízení rozhoduje v rozsudku, jímž se končí řízení. Podle článku 219 tohoto jednacího řádu, který se použije na projednávanou věc po jejím vrácení, přísluší Tribunálu rozhodnout o nákladech souvisejících jednak s řízeními zahájenými před ním a jednak s řízením o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem.

316    Dále podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

317    V projednávané věci Soudní dvůr v rozsudku o kasačním opravném prostředku zrušil původní rozsudek a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. Je proto třeba v tomto rozsudku rozhodnout o nákladech původního řízení před Tribunálem, řízení o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem a tohoto řízení po vrácení věci Tribunálu.

318    Vzhledem k tomu, že Jednotný výbor neměl v řízení o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem úspěch, je třeba rozhodnout, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyní v souvislosti s tímto řízením.

319    Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla na základě argumentů, které uvedla v řízení před Tribunálem před podáním kasačního opravného prostředku, v řízení po vrácení věci Tribunálu ve věci samé úspěch, je třeba rozhodnout, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Jednotným výborem v rámci obou těchto řízení.

320    A konečně podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu ponesou Rada Komise vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (osmý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Jednotný výbor pro řešení krizí (SRB) ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené NRW.Bank v souvislosti s řízením o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem ve věci C‑662/19 P.

3)      NRW.Bank ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady vynaložené SRB v souvislosti s řízením po vrácení věci Tribunálu ve věci T‑466/16 RENV a původním řízením před Tribunálem ve věci T‑466/16.

4)      Rada Evropské unie a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení.

Kornezov De Baere Petrlík

Kecsmár Kingston

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 21. února 2024.

Vedoucí soudní kanceláře       Předseda

F. Henze, zástupce vedoucího soudní kanceláře      

Obsah

I. Skutečnosti předcházející sporu a skutečnosti, které nastaly po podání této žaloby

II. Napadené rozhodnutí

III. Návrhová žádání účastníků řízení

IV. Právní otázky

A. K námitkám protiprávnosti čl. 5 odst. 1 písm. f), čl. 6 odst. 5 prvního pododstavce písm. b) a části přílohy I nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, nadepsané „Krok 2“

1. K devátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z námitky protiprávnosti čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63

a) Úvodní poznámky

b) K působnosti čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63

c) K legalitě čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63

1) K první části devátého žalobního důvodu, vycházející z nezohlednění přípravných prací na směrnici 2014/59

2) Ke druhé části devátého žalobního důvodu, vycházející z porušení cíle snížení zátěže veřejných rozpočtů

3) Ke třetí části devátého žalobního důvodu, vycházející z porušení zásady sladění příspěvků předem s rizikovým profilem a zásady rovného zacházení

2. K desátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z protiprávnosti čl. 6 odst. 5 prvního pododstavce písm. b) a části přílohy I nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nadepsané „Krok 2“

B. K žalobním důvodům týkajícím se legality napadeného rozhodnutí

1. Ke druhému a třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícím z porušení článku 41 Listiny a povinnosti uvést odůvodnění napadeným rozhodnutím z důvodu neexistence právního základu pro nahrazení původních rozhodnutí se zpětnou účinností

2. Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud jde o výpočet příspěvku předem hrazeného žalobkyní

a) Úvodní poznámky

b) K první části čtvrtého žalobního důvodu, týkající se nedostatku individuálního odůvodnění napadeného rozhodnutí

c) Ke druhé části čtvrtého žalobního důvodu, týkající se nesdělení individuálních údajů ostatních institucí

d) Ke třetí části čtvrtého žalobního důvodu, týkající se nedostatečného odůvodnění, pokud jde o vytvoření intervalů

3. K šestému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení „obecných procesních požadavků“ vyplývajících z článku 41 Listiny, článku 298 SFEU, obecných právních zásad a jednacího řádu SRB

4. K prvnímu a sedmému žalobnímu důvodu, které vycházejí z porušení čl. 41 odst. 1 a odst. 2 písm. a) Listiny z důvodu nedodržení práva být vyslechnut

a) K první části, vycházející z nedostatečné lhůty pro předložení připomínek v rámci konzultačního postupu

b) Ke druhé části, vycházející z toho, že napadené rozhodnutí bylo s konečnou platností vydáno před konzultačním postupem

5. K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na účinnou soudní ochranu napadeným rozhodnutím

6. K osmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z protiprávnosti napadeného rozhodnutí ve vztahu k čl. 3 bodu 28 a čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63

7. K jedenáctému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení obecných právních zásad tím, že napadené rozhodnutí nevychází z právních okolností platných ke dni jeho přijetí

8. K odůvodnění určení roční cílové úrovně

C. Závěry

V. K nákladům řízení

Předseda

*      Jednací jazyk: němčina.