Věc C-132/05
Komise Evropských společenství
v.
Spolková republika Německo
„Nesplnění povinnosti státem – Nařízení (EHS) č. 2081/92 – Ochrana zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin – Sýr ,Parmigiano Reggiano‘ – Užívání názvu ,parmesan‘ – Povinnost členského státu stíhat ex officio zneužití chráněného označení původu“
Shrnutí rozsudku
1. Zemědělství – Jednotné právní předpisy – Ochrana zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin – Nařízení č. 2081/92
(Nařízení Rady č. 2081/92 články 13 a 17; nařízení Komise č. 1107/96)
2. Zemědělství – Jednotné právní předpisy – Ochrana zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin – Nařízení č. 2081/92
[Nařízení Rady č. 2081/92, čl. 13 odst. 1 písm. b)]
3. Zemědělství – Jednotné právní předpisy – Ochrana zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin – Nařízení č. 2081/92
(Nařízení Rady č. 2081/92, čl. 3 odst. 1)
4. Akty orgánů – Nařízení – Přímá použitelnost
(Článek 249 ES; Nařízení Rady č. 2081/92)
5. Zemědělství – Jednotné právní předpisy – Ochrana zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin – Nařízení č. 2081/92
[Nařízení Rady č. 2081/92, článek 10 a čl. 13 odst. 1 písm. b)]
1. Pokud jde o „složené“ označení původu, zapsané na základě zjednodušeného postupu stanoveného v článku 17 nařízení č. 2081/92 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin, nemůže neexistence prohlášení k tomuto označení v podobě odkazů na poznámky pod čarou přílohy nařízení č. 1107/96, osvědčujícího, že pro některé složky označení nebyla požadována ochrana přiznaná článkem 13 nařízení č. 2081/92, tvořit dostatečný základ pro určení dosahu uvedené ochrany. V rámci systému ochrany vytvořeného nařízením č. 2081/92 jsou otázky týkající se ochrany přiznané jednotlivým složkám označení a zejména otázky, zda se případně jedná o druhový název, nebo o složku chráněnou proti jednáním uvedeným v článku 13 řečeného nařízení, předmětem posouzení, které přísluší provést vnitrostátnímu soudu na základě podrobné analýzy dotčeného skutkového kontextu, který byl před ním zúčastněnými vylíčen.
(viz body 28–30)
2. Užívání označení „parmesan“ musí být kvalifikováno jako vyvolání domněnky označení původu „Parmigiano Reggiano“ ve smyslu čl. 13 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2081/92 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin, který chrání zapsaná označení zejména proti jakémukoliv zneužití, napodobení nebo vyvolání domněnky, i když je skutečný původ produktu uveden nebo je chráněné označení přeloženo.
Existuje totiž fonetická a vzhledová podobnost mezi názvem „parmesan“ a „Parmigiano Reggiano“, a to v situaci, kdy dotčenými výrobky jsou tvrdé sýry, které jsou strouhané nebo určené ke strouhání, tedy jež mají obdobný vnější vzhled. Ostatně nezávisle na otázce, zda název „parmesan“ je, či není přesným překladem chráněného označení původu „Parmigiano Reggiano“ nebo výrazu „Parmigiano“, musí být rovněž zohledněna pojmová blízkost existující mezi těmito dvěma výrazy v různých jazycích. Taková blízkost, jakož i uvedená fonetická a vzhledová podobnost, mohou vyvolat v mysli spotřebitele obraz sýru, jenž nese chráněné označení původu „Parmigiano Reggiano“, zatímco ve skutečnosti se jedná o tvrdý sýr, který je strouhaný nebo určený ke strouhání, jenž nese název „parmesan“.
(viz body 46–49)
3. V rámci posouzení druhové povahy určitého názvu je třeba na základě čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2081/92 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin vzít v úvahu místa výroby dotčeného výrobku, existující jak uvnitř členského státu, v jehož prospěch bylo dotčené označení zapsáno, tak i mimo tento členský stát, spotřebu tohoto výrobku a způsob, jakým je tento název vnímán spotřebiteli uvnitř uvedeného členského státu a mimo něj, existenci zvláštních vnitrostátních předpisů týkajících se uvedeného výrobku, jakož i způsob, jakým byl uvedený název použit v právu Společenství.
(viz bod 53)
4. Možnost, kterou mají procesní subjekty, dovolávat se ustanovení nařízení před vnitrostátními soudy, nemůže zprostit členské státy povinnosti přijmout vnitrostátní opatření umožňující zajistit jeho plné uplatnění, jestliže se to jeví jako nezbytné.
V tomto ohledu je vnitrostátní právní řád, který disponuje právními nástroji, jejichž cílem je zajištění účinné ochrany práv, které jednotlivci vyvozují z nařízení č. 2081/92 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin, jako jsou právní předpisy, jež umožňují jednat proti nezákonnému užívání chráněného označení původu, zejména zákon o boji proti nekalé soutěži a zákon o ochraně ochranných známek a ostatních rozlišovacích označení, a které nezajišťují možnost podat žalobu proti jakémukoliv jednání způsobilému zasáhnout do práva vyplývajícího z chráněného označení původu pouze oprávněnému uživateli uvedeného označení, nýbrž které ji naopak otvírají soutěžitelům, sdružením podnikatelů a spotřebitelským organizacím, způsobilý zajistit ochranu i jiných zájmů, než jsou zájmy výrobců výrobků nesoucích chráněné označení původu, zejména zájmů spotřebitelů.
(viz body 68–70)
5. Povinnost členských států přijmout ex officio opatření nezbytná pro stíhání porušení čl. 13 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2081/92 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin, které chrání zapsaná označení zejména proti jakémukoliv zneužití, napodobení nebo vyvolání domněnky, i když je skutečný původ produktu uveden nebo je chráněné označení přeloženo, nevyplývá z článku 10 uvedeného nařízení. Je pravda, že za účelem zajištění účinnosti ustanovení nařízení č. 2081/92 stanoví jeho čl. 10 odst. 1, že členské státy zajistí, aby nejpozději do šesti měsíců od vstupu tohoto nařízení v platnost vznikly kontrolní útvary. Členské státy jsou tudíž povinny takové útvary vytvořit. Nicméně čl. 10 odst. 4 tohoto nařízení tím, že stanoví, že „pokud pověřený kontrolní úřad a/nebo schválený soukromoprávní subjekt členského státu zjistí, že zemědělský produkt nebo potravina nesoucí v tomto členském státě chráněné označení nesplňuje požadavky specifikace, přijme nezbytná opatření, aby zajistil dodržování tohoto nařízení […]“, ukazuje, že pověřenými kontrolními úřady nebo schválenými soukromoprávními subjekty členského státu jsou pověřené kontrolní úřady nebo schválené soukromoprávní subjekty toho členského státu, ze kterého chráněné označení původu pochází. Uvedení „producent[ů] nebo zpracovatel[ů], kteří podléhají jejich kontrole“, v čl. 10 odst. 3 uvedeného nařízení, jakož i právo výrobců na zajištění přístupu ke kontrolnímu systému, stanovené v čl. 10 odst. 6, a jejich povinnost uvedená v čl. 10 odst. 7, aby nesli náklady na kontroly, potvrzují, že uvedený článek 10 upravuje povinnosti členských států, ze kterých chráněné označení původu pochází.
Tento výklad je podpořen ustanoveními čl. 4 odst. 2 písm. g) ve spojení s čl. 5 odst. 3 a 4 nařízení č. 2081/92, ze kterých vyplývá, že žádost o zápis do rejstříku musí obsahovat specifikaci produktu, že tato žádost musí být zaslána členskému státu, ve kterém dotyčná zeměpisná oblast leží, a že uvedená specifikace produktu musí obsahovat „údaje o kontrolních útvarech podle článku 10“. Z toho vyplývá, že kontrolními útvary, na kterých spočívá povinnost zajistit dodržování specifikace chráněného označení původu, jsou kontrolní útvary členského státu, ze kterého dotčené chráněné označení původu pochází.
(viz body 72–78)