Věc C‑268/17
AY
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Županijski Sud u Zagrebu)
„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Evropský zatýkací rozkaz – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Článek 1 odst. 2, čl. 3 bod 2 a čl. 4 bod 3 – Důvody pro odmítnutí výkonu – Zastavení trestního vyšetřování – Zásada ne bis in idem – Vyžádaná osoba, která v dřívějším řízení o týchž skutcích vystupovala v postavení svědka – Vydání více evropských zatýkacích rozkazů na tutéž osobu“
Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 25. července 2018
1. Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy – Předběžné otázky – Přípustnost – Otázky týkající se povinností justičního orgánu vykonávajícího evropský zatýkací rozkaz položené vystavujícím justičním orgánem – Přípustné otázky
(Článek 267 SFEU; rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299)
2. Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy – Výkon zajišťovaný členskými státy – Povinnost přijmout rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu – Rozsah – Druhý evropský zatýkací rozkaz týkající se téže osoby a týchž skutků jako dřívější zatýkací rozkaz, o jehož výkonu již bylo rozhodnuto – Zahrnutí
(Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, čl. 1 odst. 2)
3. Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy – Důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu – Vyžádaná osoba, jejíž trestní stíhání za tentýž čin skončilo konečným rozhodnutím – Pojem „rozhodnutí“ – Rozhodnutí vydané orgánem povolaným k účasti na trestním soudnictví, kterým je trestní stíhání pravomocně skončeno – Zahrnutí
(Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, čl. 3 bod 2)
4. Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy – Důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu – Vyžádaná osoba, jejíž trestní stíhání za tentýž čin skončilo konečným rozhodnutím – Důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu – Vyžádaná osoba, proti níž byl za stejné jednání vynesen pravomocný rozsudek nebo vůči níž bylo vydáno rozhodnutí nezahájit nebo zastavit trestní stíhání – Zatýkací rozkaz vydaný na osobu, která byla svědkem ve skončeném řízení o týchž skutcích – Vyloučení
(Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, čl. 3 bod 2 a čl. 4 bod 3)
1. Přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce každopádně není zpochybněna skutečností, že se položené otázky týkají povinností vykonávajícího justičního orgánu, zatímco předkládající soud je justičním orgánem vydávajícím EZR. Vydání EZR má totiž za následek možné zatčení vyžádané osoby, a tím zasahuje do její osobní svobody. Soudní dvůr přitom rozhodl, že pokud jde o řízení týkající se EZR, je za zaručení základních práv v prvé řadě odpovědný vystavující členský stát (rozsudek ze dne 23. ledna 2018, Piotrowski, C‑367/16, EU:C:2018:27, bod 50). Proto v zájmu zaručení těchto práv – jež může vést justiční orgán k přijetí rozhodnutí o odvolání jím vydaného EZR – je třeba, aby měl takový orgán možnost položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku.
(viz body 28, 29)
2. Článek 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, musí být vykládán v tom smyslu, že justiční orgán vykonávajícího členského státu je povinen přijmout rozhodnutí o každém evropském zatýkacím rozkazu, který mu je doručen, i tehdy, pokud už bylo v tomto členském státě rozhodnuto o dřívějším evropském zatýkacím rozkazu týkajícím se téže osoby a týchž skutků, přičemž druhý evropský zatýkací rozkaz byl vydán pouze z důvodu podání obžaloby na vyžádanou osobu ve vystavujícím členském státě.
Článek 15 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 v této souvislosti stanoví, že „[v]ykonávající justiční orgán rozhodne o předání osoby ve lhůtách a za podmínek stanovených v tomto rámcovém rozhodnutí“. Článek 17 odst. 1 a 6 rámcového rozhodnutí navíc stanoví, že „[EZR] se projednává a vykonává jako neodkladná záležitost“ a že „[k]aždé odmítnutí výkonu [takového] zatýkacího rozkazu musí obsahovat odůvodnění“. Článek 22 rámcového rozhodnutí dále stanoví, že „[v]ykonávající justiční orgán oznámí neprodleně vystavujícímu justičnímu orgánu rozhodnutí o způsobu vyřízení [EZR]“.
Jak uvedl generální advokát v bodě 38 svého stanoviska, vykonávající justiční orgán, který zůstane po vydání EZR nečinný, a nedoručí tedy justičnímu orgánu, který jej vydal, žádné rozhodnutí, proto porušuje své povinnosti podle uvedených ustanovení rámcového rozhodnutí 2002/584.
(viz body 34–36, výrok 1)
3. Jednou z podmínek pro odmítnutí výkonu EZR je, že trestní stíhání proti vyžádané osobě „skončilo konečným rozhodnutím“. V tomto ohledu je třeba upřesnit, že hovoří-li se v čl. 3 bodě 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 výslovně o „rozhodnutí“, použije se toto ustanovení i na rozhodnutí vydaná orgánem povolaným k účasti na trestním soudnictví v daném vnitrostátním právním řádu, kterými je trestní stíhání v členském státě pravomocně skončeno, byť byla přijata bez účasti soudu a neměla formu rozsudku (viz obdobně rozsudek ze dne 29. června 2016, Kossowski, C‑486/14, EU:C:2016:483, bod 39 a citovaná judikatura).
(viz body 40, 41)
4. Článek 3 bod 2 a čl. 4 bod 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299 musejí být vykládány v tom smyslu, že takového rozhodnutí státního zastupitelství, jako je rozhodnutí maďarského Národního úřadu pro vyšetřování ve věci v původním řízení, kterým bylo zastaveno vyšetřování zahájené s neznámým pachatelem, v jehož průběhu byla osoba, na niž byl vydán evropský zatýkací rozkaz, vyslechnuta pouze jako svědek, přičemž s touto osobou nebylo vedeno trestní stíhání a toto rozhodnutí nebylo vydáno vůči ní, se nelze dovolávat za účelem odmítnutí výkonu tohoto evropského zatýkacího rozkazu na základě některého z těchto ustanovení.
(viz 63, výrok 2)