null
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (desátého senátu)
13. června 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Právo občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států – Směrnice 2004/38/ES – Článek 27 – Omezení práva vstupu a práva pobytu z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví – Chování představující skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti – Odmítnutí vydat dočasnou pobytovou kartu rodinného příslušníka občana Unie z důvodu policejních záznamů – Nedoporučující zpráva policejních orgánů z důvodu zatčení“
Ve věci C‑62/23,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Juzgado Contencioso-Administrativo no 5 de Barcelona (správní soud č. 5 v Barceloně, Španělsko) ze dne 9. ledna 2023, došlým Soudnímu dvoru dne 6. února 2023, v řízení
Pedro Francisco
proti
Subdelegación del Gobierno en Barcelona,
SOUDNÍ DVŮR (desátý senát),
ve složení: Z. Csehi, předseda senátu, E. Regan (zpravodaj), předseda pátého senátu, a D. Gratsias, soudce,
generální advokát: M. Szpunar,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za španělskou vládu: A. Pérez-Zurita Gutiérrez, jako zmocněnkyně,
– za Evropskou komisi: J. Baquero Cruz a E. Montaguti, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 27 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. 2004, L 158, s. 77; Zvl. vyd. 05/05, s. 46).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Pedrem Franciscem a Subdelegación del Gobierno en Barcelona (provinciální zastoupení vlády v Barceloně, Španělsko) (dále jen „příslušný orgán“), který se týká zamítnutí jeho žádosti o vydání dočasné pobytové karty rodinného příslušníka občana Unie.
Právní rámec
Unijní právo
3 Článek 2 směrnice 2004/38 stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
[...]
2. ‚rodinným příslušníkem‘:
[...]
b) partner, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství na základě právních předpisů členského státu, zachází-li právní řád hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím, v souladu s podmínkami stanovenými souvisejícími právními předpisy hostitelského členského státu;
[...]“
4 Článek 10 odst. 1 této směrnice stanoví:
„Právo pobytu rodinných příslušníků občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, je nejpozději šest měsíců ode dne podání žádosti potvrzeno vydáním dokladu, který se nazývá ‚Pobytová karta rodinného příslušníka občana Unie‘. Osvědčení o podání žádosti o pobytovou kartu se vydává okamžitě.“
5 Článek 27 odst. 1 a 2 uvedené směrnice stanoví:
„1. S výhradou této kapitoly smějí členské státy omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků bez ohledu na státní příslušnost z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Tyto důvody nesmějí být uplatňovány k hospodářským účelům.
2. Opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje.
Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná.“
6 Článek 30 téže směrnice v odstavcích 1 a 2 stanoví:
„1. Rozhodnutí přijatá podle čl. 27 odst. 1 se dotyčným osobám oznamují písemně a takovým způsobem, aby mohly porozumět jejich obsahu a jejich důsledkům pro svou osobu.
2. Není-li to v rozporu se zájmy bezpečnosti státu, jsou dotyčné osoby přesně a úplně informovány o důvodech veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví, na nichž jsou založena rozhodnutí přijatá v jejich případě.“
Španělské právo
7 Článek 2 Real Decreto 240/2007, sobre entrada, libre circulación y residencia en España de ciudadanos de los Estados miembros de la Unión europea y de otros Estados parte en el Acuerdo sobre el Espacio Económico Europeo (královské nařízení 240/2007 o vstupu, svobodě pohybu a pobytu občanů členských států Evropské unie a jiných států, které jsou smluvními stranami Dohody o Evropském hospodářském prostoru, ve Španělsku) ze dne 16. února 2007 (BOE č. 51 ze dne 28. února 2007, s. 8558), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „královské nařízení č. 240/2007“), stanoví:
„Toto královské nařízení se za podmínek v něm stanovených použije rovněž na níže uvedené rodinné příslušníky státního příslušníka jiného členského státu Evropské unie nebo jiného státu, který je smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru [ze dne 2. května 1992 (Úř. věst. 1994, L 1, s. 3; Zvl. vyd. 11/52, s. 3)], kteří jej doprovázejí nebo následují, a to bez ohledu na jejich státní příslušnost:
[...]
b) partner, s nímž je ve svazku obdobném manželskému svazku, který je zapsán do takového veřejného rejstříku zřízeného pro tyto účely v členském státě [Unie] nebo státě, který je smluvní stranou [Dohody o] Evropské[m] hospodářské[m] prostoru, jenž brání možnosti dvou souběžných zápisů v tomto státě, pod podmínkou, že tento zápis nebyl zrušen, což musí být právně dostačujícím způsobem prokázáno. Manželský stav a zápis registrovaného partnerství se v každém případě považují za vzájemně neslučitelné;
[...]“
8 Článek 2a královského nařízení č. 240/2007 stanoví:
„[...]
3. K žádosti o kartu rodinného příslušníka občana Unie musí být přiloženy tyto doklady:
[...]
d) v případě partnerství důkaz o existenci stálého vztahu se státním příslušníkem členského státu Unie nebo jiných států, které jsou smluvními stranami Dohody o Evropském hospodářském prostoru, a o délce soužití obdobného manželskému.
4. Orgány posuzují v jednotlivých případech osobní situaci žadatele a přijmou rozhodnutí s odůvodněním, přičemž zohlední následující kritéria:
a) pokud jde o rodinné příslušníky, posuzují orgány míru finanční nebo fyzické závislosti, stupeň příbuzenského vztahu se státním příslušníkem členského státu Unie nebo jiných států, které jsou smluvními stranami Dohody o Evropském hospodářském prostoru, a případně závažnost nemoci nebo zdravotního postižení, které vyžadují, aby se tento státní příslušník osobně staral o rodinného příslušníka, nebo délku předchozího soužití obdobného manželskému. V každém případě se soužití obdobné manželskému považuje za doložené, pokud je spolehlivě prokázán nepřetržité společné soužití v zemi původu po dobu 24 měsíců.
b) v případě nesezdaného soužití se za stálé partnery považují osoby, které mohou doložit existenci trvalého vztahu. V každém případě se takový vztah považuje za existující, je-li doloženo soužití obdobné manželskému po dobu nejméně jednoho roku nepřetržitě, ledaže mají společné děti, kdy postačí doložit řádně prokázané trvalé společné soužití.
5. Každé rozhodnutí orgánů musí obsahovat odůvodnění.“
9 Článek 8 odst. 1 tohoto královského nařízení stanoví:
„Rodinní příslušníci státního příslušníka členského státu [Unie] nebo jiného státu, jenž je smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru, uvedení v článku 2 tohoto královského nařízení, kteří sami nejsou státními příslušníky některého z těchto států, avšak takového státního příslušníka doprovázejí nebo následují, mohou pobývat ve Španělsku po dobu delší než tři měsíce a mají povinnost požádat o ‚pobytovou kartu rodinného příslušníka občana Unie‘ a získat ji.“
10 Článek 15 odst. 1 a 5 uvedeného královského nařízení zní:
„1. Vyžadují-li to důvody veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví, je možné vůči občanům členského státu [Unie] nebo jiného státu, jenž je smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru, nebo vůči jejich rodinným příslušníkům přijmout některé z následujících opatření:
a) zákaz vstupu na území Španělska i přesto, že žadatelé předloží doklady stanovené v článku 4 tohoto královského nařízení;
b) odmítnutí zápisu do centrálního registru cizinců nebo vydání či obnovení pobytových karet upravených v tomto královském nařízení;
c) nařídit vyhoštění nebo navrácení ze španělského území.
Rozhodnutí o vyhoštění může být vůči občanům členského státu [Unie] nebo jiného státu, jenž je smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru, nebo jejich rodinným příslušníkům bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří mají právo trvalého pobytu ve Španělsku, vydáno pouze tehdy, jestliže k tomu existují závažné důvody veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. Před vydáním rozhodnutí v tomto smyslu musí být rovněž zohledněna délka pobytu a kulturní a sociální integrace dotyčné osoby ve Španělsku, její věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, jakož i intenzita jejích vazeb na zemi jejího původu.
[...]
5. Při přijetí některého z opatření podle předchozích odstavců 1 až 4 se zohlední následující kritéria:
a) musí být přijato v souladu s právními předpisy upravujícími veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost, jakož i s platnými prováděcími předpisy v této oblasti;
b) může být zrušeno z moci úřední nebo z podnětu účastníka, pominou-li důvody, pro které bylo přijato;
c) nesmí být přijato za hospodářským účelem;
d) je-li přijato z důvodu veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti, musí být založeno výlučně na osobním chování osoby, na niž má být uplatněno, jež v každém v případě musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, které posoudí orgán příslušný k vydání rozhodnutí na základě zpráv policie, státního zastupitelství a soudů, které se zabývají daným případem. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
11 Pedro Francisco, státní příslušník třetí země, je partnerem španělské státní příslušnice. Jejich svazek je zapsán v registru stálých svazků Katalánska (Španělsko). Dne 21. prosince 2021 podal u příslušného orgánu žádost o dočasnou pobytovou kartu rodinného příslušníka občana Unie.
12 Při posuzování této žádosti se příslušný orgán obrátil na Dirección General de Policía (generální policejní ředitelství, Španělsko), které vydalo nedoporučující zprávu, jelikož P. Francisco byl dne 3. července 2020 zatčen jakožto domnělý pachatel trestného činu proti veřejnému zdraví a pro členství ve zločineckých organizacích a skupinách, aniž policie provedla šetření za účelem zjištění, zda toto zatčení vedlo k trestnímu stíhání. V této zprávě se uvádí, že P. Francisco nemá žádný záznam v rejstříku trestů.
13 Pedro Francisco poté, co byla jeho žádost o dočasnou pobytovou kartu rodinného příslušníka občana Unie zamítnuta rozhodnutím příslušného orgánu dne 14. června 2022, podal proti tomuto rozhodnutí správní žalobu k Juzgado Contencioso-Administrativo no 5 de Barcelona (správní soud č. 5 v Barceloně, Španělsko), který je předkládajícím soudem.
14 Předkládající soud vyjadřuje pochybnosti o relevanci policejních záznamů o P. Franciscovi, a sice zatčení zmíněného v bodě 12 tohoto rozsudku, pro posouzení řečené žádosti. Omezení svobody pohybu a pobytu z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví podle článku 27 směrnice 2004/38 musí totiž být přiměřená a založena výlučně na chování dotyčné osoby, které by mělo představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.
15 Předkládající soud uvádí, že policejní záznamy se týkají pouze skutků, o nichž se má za to, že jsou přičitatelné dotyčné osobě, a jejichž skutečnou existenci je nutné doložit prostřednictvím důkazů, které musí být uplatněny v soudním řízení a posouzeny v rozsudku. Z toho vyplývá, že nelze negativně posoudit skutečnosti, jejichž pravdivost nebyla prokázána, a následně dospět k závěru, že tyto skutečnosti představují skutečnou hrozbu.
16 Předkládající soud má dále za to, že kdyby existence policejních záznamů mohla být východiskem pro takové posouzení, bylo by s ohledem na článek 27 směrnice 2004/38 nezbytné, aby příslušný orgán výslovně a podrobně uvedl skutečnosti, na nichž jsou tyto záznamy založeny, a soudní řízení, jež byla případně zahájena s cílem prokázat, že se nejedná o pouhé domněnky.
17 Za těchto podmínek se Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 5 de Barcelona (správní soud č. 5 v Barceloně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být článek 27 směrnice 2004/38/ES vykládán v tom smyslu, že policejní záznamy mohou být rozhodující nebo sloužit jako základ při posouzení otázky, zda osobní chování dotyčné osoby představuje skutečné ohrožení, ačkoli účelem trestního řízení je zjistit, zda k chování skutečně došlo?
2) Je-li odpověď na první otázku kladná, musí se mít s ohledem na článek 27 směrnice [2004/38] za to, že správní orgán je povinen výslovně a podrobně uvést skutečnosti, na nichž jsou tyto policejní záznamy založeny, a soudní řízení, jež byla zahájena, jakož i jejich výsledek, aby se potvrdilo, že se nejedná o pouhé prvotní domněnky?“
K předběžným otázkám
18 Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být čl. 27 odst. 1 a 2 směrnice 2004/38 vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby příslušný vnitrostátní orgán zohlednil zatčení dotyčné osoby pro účely posouzení, zda její osobní chování představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, a to případně za podmínky, že budou výslovně a podrobně zohledněny skutečnosti, na kterých se toto zatčení zakládá, jakož i jeho případné právní důsledky.
19 Úvodem je třeba poznamenat, že spor v původním řízení vyplývá z toho, že příslušný orgán zamítl žádost žalobce v původním řízení o dočasnou pobytovou kartu rodinného příslušníka občana Unie, i když čl. 10 odst. 1 této směrnice zejména stanoví, že právo pobytu rodinných příslušníků občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, je potvrzeno vydáním dokladu, který se nazývá „[p]obytová karta rodinného příslušníka občana Unie“.
20 Tento žalobce je partnerem španělské státní příslušnice, přičemž jejich svazek je zapsán v registru stálých svazků Katalánska, takže uvedený žalobce musí být považován za „rodinného příslušníka občana Unie“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. b) uvedené směrnice.
21 Jak uvádí Evropská komise, z informací, které má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, že by španělská státní příslušnice, jejímž je partnerem, využila práva volného pohybu v rámci Unie, takže žalobce v původním řízení v zásadě nemůže vyvozovat odvozené právo pobytu ani ze směrnice 2004/38 ani z článku 21 SFEU [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2020, Subdelegación del Gobierno en Ciudad Real (Manžel či manželka občana Unie), C‑836/18, EU:C:2020:119, bod 29].
22 V souladu s článkem 267 SFEU má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu Smluv, jakož i aktů přijatých unijními orgány. V rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené tímto článkem přísluší pouze vnitrostátnímu soudu, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se otázky položené vnitrostátními soudy týkají výkladu ustanovení unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 26. října 2023, Lineas – Concessões de Transportes a další, C‑207/22, C‑267/22 a C‑290/22, EU:C:2023:810, bod 48 a citovaná judikatura).
23 Na základě této judikatury Soudní dvůr v řadě případů prohlásil, že má pravomoc rozhodnout o žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce týkajících se ustanovení unijního práva v situacích, kdy se skutkový stav v původním řízení nacházel mimo rozsah působnosti unijního práva, ale uvedená ustanovení tohoto práva se stala použitelnými v důsledku vnitrostátních právních předpisů, jež upravují řešení situací, které nespadají do působnosti unijního práva, v souladu s řešeními upravenými unijním právem (rozsudek ze dne 26. října 2017, Lineas – Concessões de Transportes a další, C‑207/22, C‑267/22 a C‑290/22, EU:C:2023:810, bod 49 a citovaná judikatura).
24 V takových situacích existuje jasný zájem Unie na tom, aby se za účelem předejití budoucím rozdílným výkladům dostalo ustanovením převzatým z unijního práva jednotného výkladu [rozsudek ze dne 12. prosince 2019, G. S. a V. G. (Hrozba pro veřejný pořádek), C‑381/18 a C‑382/18, EU:C:2019:1072, bod 42 a citovaná judikatura).
25 V tomto ohledu předkládající soud upřesnil, že čl. 15 odst. 5 písm. d) královského nařízení č. 240/2007, který vymezuje pojem „veřejný pořádek“, což je pojem, který je již zakotven v článku 27 směrnice 2004/38, vykládá Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) ve světle judikatury Soudního dvora. Jak již přitom Soudní dvůr uvedl, toto královské nařízení, jehož cílem je provést tuto směrnici do španělského právního řádu, se vztahuje nejen na žádosti o sloučení rodiny podané státním příslušníkem třetí země, který je rodinným příslušníkem občana Unie, jenž využil práva volného pohybu, ale podle ustálené judikatury Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) rovněž na žádosti o sloučení rodiny podané státním příslušníkem třetí země, který je rodinným příslušníkem španělského státního příslušníka, jenž nikdy nevyužil práva volného pohybu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2020, Subdelegación del Gobierno en Ciudad Real (Manžel či manželka občana Unie), C‑836/18, EU:C:2020:119, bod 30].
26 V projednávané věci z informací, které má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že ve sporu v původním řízení byla jak žádost o dočasnou pobytovou kartu rodinného příslušníka občana Unie, tak její zamítnutí příslušným orgánem založeny na ustanoveních královského nařízení č. 240/2007.
27 V návaznosti na tato úvodní upřesnění je třeba připomenout, že právo pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků v Unii není bezpodmínečné, ale mohou s ním být spojena omezení a podmínky stanovené ve Smlouvě o FEU, jakož i v ustanoveních přijatých k jejímu provedení (rozsudek ze dne 13. července 2017, E, C‑193/16, EU:C:2017:542, bod 16 a citovaná judikatura).
28 Omezení tohoto práva vyplývají v tomto ohledu zejména z čl. 27 odst. 1 směrnice 2004/38, který stanoví, že členské státy smějí omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků bez ohledu na státní příslušnost zejména z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, avšak tyto důvody nesmějí být uplatňovány k hospodářským účelům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2017, E, C‑193/16, EU:C:2017:542, bod 17 a citovaná judikatura).
29 Podle ustálené judikatury platí, že členské státy sice v podstatě mají možnost v souladu s vnitrostátními potřebami, které se mohou v jednotlivých členských státech a v různých obdobích lišit, určit požadavky veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti, zejména jako odůvodnění odchylky od základní zásady volného pohybu osob, avšak tyto požadavky musí být chápány striktně, takže jejich dosah nemůže být jednostranně určován jednotlivými členskými státy bez kontroly ze strany unijních orgánů [rozsudek ze dne 2. května 2018, K. a H. F. (Právo pobytu a obvinění z válečných zločinů), C‑331/16 a C‑366/16, EU:C:2018:296, bod 40 a citovaná judikatura].
30 Podle čl. 27 odst. 2 prvního pododstavce směrnice 2004/38 musí být opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby.
31 Tento čl. 27 odst. 2 druhý pododstavec podmiňuje přijetí takových opatření tím, že osobní chování dotyčné osoby musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.
32 Z toho vyplývá, že opatření odůvodněná důvody veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti lze podle čl. 27 odst. 1 směrnice 2004/38 přijmout pouze tehdy, když se v souladu s odstavcem 2 tohoto článku po konkrétním posouzení každého jednotlivého případu ze strany příslušných vnitrostátních orgánů ukáže, že osobní chování dotyčné osoby představuje v současné době skutečné a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. května 2018, K. a H. F. (Právo pobytu a obvinění z válečných zločinů), C‑331/16 a C‑366/16, EU:C:2018:296, bod 52 a citovaná judikatura].
33 V této souvislosti je třeba poznamenat, že Soudní dvůr rozhodl, že pro účely přijetí opatření na základě důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti ve smyslu čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38 mohou takové trestné činy nebo jednání vytýkané dotyčné osobě, které nevedly k odsouzení v trestním řízení, jako je zatčení žalobce v původním řízení jakožto domnělého pachatele trestných činů, představovat relevantní skutečnosti, pokud jsou zohledněny při posouzení každého jednotlivého případu, které splňuje požadavky stanovené v tomto ustanovení [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. května 2018, K. a H. F. (Právo pobytu a obvinění z válečných zločinů), C‑331/16 a C‑366/16, EU:C:2018:296, bod 53].
34 V tomto ohledu je třeba upřesnit, že podle čl. 27 odst. 2 prvního pododstavce druhé věty této směrnice předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Totéž platí a fortiori pro takové skutečnosti, jako je zatčení dotčené ve věci v původním řízení. I když příslušný vnitrostátní orgán může zatčení zohlednit, pouhá skutečnost, že došlo k tomuto zatčení, tedy nemůže automaticky odůvodnit přijetí těchto opatření.
35 V případě, že nedošlo k pravomocnému odsouzení, či dokonce ani jen k trestnímu stíhání, totiž uvedené zatčení odráží pouze podezření vůči dotyčné osobě, a proto je tím více nezbytné provést posouzení, které zohlední všechny relevantní skutečnosti charakterizující její situaci [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. května 2018, K. a H. F. (Právo pobytu a obvinění z válečných zločinů), C‑331/16 a C‑366/16, EU:C:2018:296, body 54 a 55].
36 Navíc konstatovat, že chování zatčené osoby představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, lze pouze v případě shodujících se objektivních a přesných skutečností umožňujících podložit věrohodnost podezření, kterému tato osoba čelí v důsledku svého zatčení.
37 V rámci celkového posouzení osobního chování dotyčné osoby za účelem určení, zda toto chování představuje takové ohrožení, je tedy třeba zohlednit skutečnosti, na kterých se uvedené zatčení zakládá, a zejména povahu a závažnost trestných činů nebo jednání vytýkaných této osobě, míru její osobní účasti na nich, případně existenci důvodů pro zproštění trestní odpovědnosti. Toto globální posouzení musí též zohledňovat dobu, jež uplynula od údajného spáchání těchto trestných činů nebo jednání, a následné chování uvedené osoby [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. května 2018, K. a H. F. (Právo pobytu a obvinění z válečných zločinů), C‑331/16 a C‑366/16, EU:C:2018:296, bod 66].
38 Z toho vyplývá, že příslušný vnitrostátní orgán může zohlednit zatčení dotyčné osoby za předpokladu, že provede vlastní globální posouzení jejího osobního chování, jak stanoví čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38. Tento orgán tedy musí alespoň výslovně a podrobně zohlednit skutečnosti, na kterých se zakládá toto zatčení, a dále zohlednit případná soudní řízení, která byla zahájena, nebo jejich neprovedení, a případně i jejich následky.
39 Tento výklad je ostatně potvrzen článkem 30 této směrnice, jehož odstavec 1 stanoví, že rozhodnutí přijatá podle čl. 27 odst. 1 této směrnice se dotyčným osobám oznámí písemně a takovým způsobem, aby mohly porozumět jejich obsahu a jejich důsledkům pro svou osobu, zatímco odstavec 2 tohoto článku 30 upřesňuje, že není-li to v rozporu se zájmy bezpečnosti státu, jsou dotyčné osoby přesně a úplně informovány o důvodech veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví, na nichž jsou založena rozhodnutí přijatá v jejich případě, přičemž tato výhrada se s ohledem na informace, které má Soudní dvůr k dispozici, nejeví jako relevantní ve věci v původním řízení.
40 Je třeba připomenout, že příslušný vnitrostátní orgán musí v rámci svého posouzení rovněž zohlednit skutečnost, že, jak vyplývá z čl. 27 odst. 2 uvedené směrnice a z ustálené judikatury Soudního dvora, opatření omezující svobodu pohybu a pobytu občana Unie nebo jeho rodinného příslušníka může být odůvodněné pouze tehdy, pokud je v souladu se zásadou přiměřenosti, což vyžaduje určit, zda je toto opatření způsobilé zaručit uskutečnění cíle, který sleduje, a zda nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné. Takové posouzení vyžaduje vyvážení hrozby, kterou osobní chování dotyčné osoby představuje pro základní zájmy hostitelské společnosti, a ochrany práv, která pro občany Unie a jejich rodinné příslušníky vyplývají z téže směrnice. V rámci tohoto posouzení je třeba vzít v úvahu základní práva, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje, zejména právo na respektování soukromého a rodinného života zakotvené v článku 7 Listiny základních práv Evropské unie a v článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. května 2018, K. a H. F. (Právo pobytu a obvinění z válečných zločinů), C‑331/16 a C‑366/16, EU:C:2018:296, body 61 až 63 a citovaná judikatura].
41 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na položené otázky odpovědět tak, že čl. 27 odst. 1 a 2 směrnice 2004/38 musí vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby příslušný vnitrostátní orgán zohlednil zatčení dotyčné osoby pro účely posouzení, zda její osobní chování představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, jsou-li v rámci celkového posouzení tohoto chování výslovně a podrobně zohledněny skutečnosti, na kterých se toto zatčení zakládá, jakož i jeho případné právní důsledky.
K nákladům řízení
42 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto:
Článek 27 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS
musí být vykládán v tom smyslu, že
nebrání tomu, aby příslušný vnitrostátní orgán zohlednil zatčení dotyčné osoby pro účely posouzení, zda její osobní chování představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, jsou-li v rámci celkového posouzení tohoto chování výslovně a podrobně zohledněny skutečnosti, na kterých se toto zatčení zakládá, jakož i jeho případné právní důsledky.
Podpisy