ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (sedmého senátu)
14. září 2023(*)
„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Nařízení (ES) č. 593/2008 – Právo rozhodné pro smluvní závazkové vztahy – Působnost – Smlouvy o dočasném užívání ubytovacích zařízení – Žaloba znějící na prohlášení těchto smluv za neplatné – Strany, které jsou státními příslušníky Spojeného království – Volba rozhodného práva – Článek 3 – Volba práva – Článek 4 odst. 1 písm. b) a c) – Právo rozhodné v případě neexistence volby práva – Článek 6 – Spotřebitelské smlouvy – Meze“
Ve věci C‑632/21,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Juzgado de Primera Instancia e Instrucción no 2 de Granadilla de Abona (soud prvního stupně a vyšetřující soud č. 2 v Granadilla de Abona, Španělsko) ze dne 13. října 2021, došlým Soudnímu dvoru dne 14. října 2021, v řízení
JF,
NS,
proti
Diamond Resorts Europe Limited (Sucursal en España),
Diamond Resorts Spanish Sales SL,
Sunterra Tenerife Sales SL,
SOUDNÍ DVŮR (sedmý senát),
ve složení: M. L. Arastey Sahún, předsedkyně senátu, F. Biltgen (zpravodaj) a J. Passer, soudci,
generální advokát: M. Szpunar,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za JF a NS: A. García Cami, procurador, a L. Mancera Molero, abogada,
– za Diamond Resorts Europe Limited (Sucursal en España), Diamond Resorts Spanish Sales SL a Sunterra Tenerife Sales SL: M.-D. Gómez Dabic a J. M. Macías Castaño, abogados,
– za španělskou vládu: A. Ballesteros Panizo, jako zmocněnec,
– za českou vládu: L. Halajová, M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi: I. Galindo Martín a W. Wils, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 odst. 3 a článku 5 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, která byla otevřena k podpisu v Římě dne 19. června 1980 (Úř. věst. 1980, L 266, s. 1, dále jen „Římská úmluva“), jakož i čl. 4 odst. 1 písm. b) a c), čl. 6 odst. 1 a článku 24 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. 2008, L 177, s. 6, dále jen „nařízení Řím I“).
2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi JF a NS, na jedné straně, a Diamond Resorts Europe Limited (Sucursal en España) (dále jen „Diamond Resorts Europe“), Diamond Resorts Spanish Sales SL a Sunterra Tenerife Sales SL, na straně druhé, ve věci návrhu znějícího na to, aby smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení uzavřené mezi žalobci v původním řízení a společností Diamond Resorts Europe byly prohlášeny za neplatné.
Právní rámec
První protokol
3 Článek 1 prvního protokolu o výkladu Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980, Soudním dvorem Evropských společenství (Úř. věst. 1989, L 48, s. 1; dále jen „první protokol“), který vstoupil v platnost dne 1. srpna 2004, stanoví:
„Soudní dvůr Evropských společenství má pravomoc rozhodovat o výkladu
a) [Římské úmluvy]
[…]“
4 Článek 2 tohoto protokolu stanoví:
„Kterýkoli z níže uvedených soudů může požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce, která vyvstane při projednávání věci před tímto soudem a která se týká výkladu ustanovení aktů uvedených v článku 1, považuje-li tento soud rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku:
a) […]
– ve Španělsku:
el Tribunal Supremo
[…]
b) soudy smluvních států, rozhodují-li jako soudy odvolací.“
Unijní právo
Nařízení Řím I
5 Body 6, 7, 23 a 27 odůvodnění nařízení Řím I uvádějí:
„(6) Řádné fungování vnitřního trhu vyžaduje v zájmu zlepšení předvídatelnosti výsledku sporů, jistoty ohledně rozhodného práva a volného pohybu soudních rozhodnutí, aby kolizní normy platné v členských státech určovaly stejný právní řád bez ohledu na zemi soudu, u kterého byla žaloba podána.
(7) Věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být v souladu s nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech [(Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42] (‚Brusel I‘) a nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro nesmluvní závazkové vztahy [(‚Řím II‘) (Úř. věst. 2007, L 199, s. 40)].
[…]
(23) Pokud jde o smlouvy uzavřené se stranami, které jsou pokládány za slabší, je vhodné je chránit kolizními normami, které jsou příznivější vůči jejich zájmům než obecné normy.
[…]
(27) Z obecné kolizní normy pro spotřebitelské smlouvy by měly být stanoveny různé výjimky. Podle jedné takové výjimky by se obecná kolizní norma neměla týkat smluv, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitosti nebo nájmy nemovitosti, pokud se tato smlouva netýká práva k užívání nemovitosti na časový úsek ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října 1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k dočasnému užívání nemovitostí [(Úř. věst. 1994, L 280, s. 83; Zvl. vyd. 13/13, s. 315)].“
6 Článek 1 tohoto nařízení, nadepsaný „Věcná působnost“, v odstavci 1 stanoví:
„Toto nařízení se vztahuje na smluvní závazkové vztahy podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů.
Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní či správní.“
7 Článek 3 uvedeného nařízení, nadepsaný „Volba práva“, stanoví:
„1. Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část.
2. Strany se mohou kdykoli dohodnout, že se smlouva bude řídit jiným právem, než kterým se dosud řídila v důsledku předchozí volby podle tohoto článku nebo na základě jiných ustanovení tohoto nařízení. Žádná změna rozhodného práva provedená po uzavření smlouvy se nedotýká její formální platnosti podle článku 11 a ani se nepříznivě nedotýká práv třetích osob.
3. V případě, že všechny ostatní prvky pro situaci významné se v okamžiku volby nacházejí v jiné zemi než v zemi, jejíž právo bylo zvoleno, není volbou práva, kterou strany učinily, dotčeno použití ustanovení práva této jiné země, od nichž se nelze smluvně odchýlit.
4. V případě, že všechny ostatní prvky pro situaci významné se v okamžiku volby nacházejí v jednom nebo více členských státech, není volbou jiného rozhodného práva stranami, než je právo členského státu, dotčeno použití těch ustanovení práva Společenství, případně v podobě, v jaké je provedeno v členském státě sídla soudu, od nichž se nelze smluvně odchýlit.
5. Existence a platnost souhlasu stran s volbou rozhodného práva se určuje v souladu s články 10, 11 a 13.“
8 Článek 4 tohoto nařízení, nadepsaný „Rozhodné právo při neexistenci volby práva“, stanoví:
„1. V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno takto:
[…]
b) smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště;
c) smlouva, jejímž předmětem je věcné právo k nemovitosti nebo nájem nemovitosti, se řídí právem země, ve které se nemovitost nachází;
d) bez ohledu na písmeno c) se nájem nemovitosti uzavřený pro dočasné soukromé užívání na dobu nejvýše šesti po sobě jdoucích měsíců řídí právem země, v níž má pronajímatel obvyklé bydliště, pokud je nájemce fyzickou osobou a pokud má své obvyklé bydliště ve stejné zemi;
[…]“
9 Článek 6 nařízení Řím I, nadepsaný „Spotřebitelské smlouvy“, stanoví:
„1. Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen ‚spotřebitel‘), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen ‚obchodník‘), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud:
a) obchodník provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště, nebo
b) se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje
a smlouva spadá do rozsahu této činnosti.
2. Bez ohledu na odstavec 1 si mohou strany zvolit v souladu s článkem 3 právo rozhodné pro smlouvu, která splňuje podmínky odstavce 1. V důsledku této volby však nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence volby práva na základě odstavce 1 jinak použila.
3. Pokud nejsou splněny podmínky uvedené v odst. 1 písm. a) nebo b), určí se právo rozhodné pro smlouvu mezi spotřebitelem a obchodníkem podle článků 3 a 4.
4. Odstavce 1 a 2 se nepoužijí pro tyto smlouvy:
a) smlouvy o poskytování služeb, mají-li být služby spotřebiteli poskytnuty výlučně v zemi odlišné od země jeho obvyklého bydliště;
[…]
c) smlouvu, jejímž předmětem je věcné právo k nemovitosti nebo nájem nemovitosti a která je odlišná od smlouvy, jejímž předmětem je právo k užívání nemovitosti na časový úsek ve smyslu směrnice [94/47];
[…]“
10 Článek 9 tohoto nařízení, nadepsaný „Imperativní ustanovení“, zní takto:
„1. Imperativní ustanovení jsou ustanovení, jejichž dodržování je pro stát při ochraně jeho veřejných zájmů, jako např. jeho politického, společenského a hospodářského uspořádání zásadní do té míry, že se vyžaduje jejich použití na jakoukoli situaci, která spadá do jejich oblasti působnosti, bez ohledu na právo, které by se jinak na smlouvu podle tohoto nařízení použilo.
2. Tímto nařízením není v žádném případě dotčeno použití imperativních ustanovení práva země soudu.
3. Rovněž lze použít imperativní ustanovení práva země, v níž mají být nebo byly povinnosti vyplývající ze smlouvy splněny, pokud tato imperativní ustanovení činí plnění smlouvy protiprávním. Při rozhodování, zda mají být taková ustanovení použita, je třeba vzít v úvahu jejich povahu a účel, jakož i důsledky, které by mohly z jejich použití nebo nepoužití vyplynout.“
11 Článek 24 uvedeného nařízení, nadepsaný „Vztah k Římské úmluvě“, stanoví:
„1. Toto nařízení v členských státech nahrazuje Římskou úmluvu kromě případů, kdy se jedná o území členských států, která spadají do územní působnosti uvedené úmluvy a na která se toto nařízení v souladu s článkem 299 Smlouvy [o ES] nevztahuje.
2. V rozsahu, v jakém toto nařízení nahrazuje ustanovení Římské úmluvy, se jakýkoli odkaz na tuto úmluvu považuje za odkaz na toto nařízení.“
12 Článek 28 téhož nařízení, nadepsaný „Časová působnost“, stanoví:
„Toto nařízení se použije na smlouvy uzavřené ode dne 17. prosince 2009.“
Směrnice 94/47
13 Předmětem směrnice 94/47 bylo sblížení právních a správních předpisů členských států, které se týkají ochrany nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv týkajících se přímo nebo nepřímo nabytí práva k užívání jedné nebo více nemovitostí na časový úsek.
Směrnice 2008/122/ES
14 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES ze dne 14. ledna 2009 o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně (Úř. věst. 2009, L 33, s. 10) zrušila a nahradila směrnici 94/47.
Nařízení Brusel Ia
15 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1, dále jen „nařízení Brusel Ia“) zrušilo a nahradilo nařízení č. 44/2001, které nahradilo Úmluvu ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32).
16 Článek 7 bod 1 nařízení Brusel Ia stanoví:
„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:
1. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:
[…]
– v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty […]“.
17 Článek 24 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:
„Bez ohledu na bydliště stran mají výlučnou příslušnost tyto soudy členského státu:
1) pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, v němž se nemovitost nachází;
pro řízení, jejichž předmětem je nájem nemovitostí za účelem jejich dočasného soukromého užívání na dobu nejvýše šesti po sobě následujících měsíců, jsou však příslušné i soudy toho členského státu, v němž má žalovaný bydliště, pokud je nájemcem fyzická osoba a pronajímatel i nájemce mají bydliště v témže členském státě;“.
Dohoda o vystoupení Spojeného království
18 Dohoda o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 2020, L 29, s. 7), podepsaná v Bruselu a v Londýně dne 24. ledna 2020, vstoupila v platnost dne 1. února 2020 (dále jen „dohoda o vystoupení“).
19 Článek 66 této dohody, nadepsaný „Rozhodné právo ve smluvních a mimosmluvních závazkových vztazích“, stanoví:
„Ve Spojeném království se níže uvedené akty použijí takto:
a) nařízení [Řím I] se použije na smlouvy uzavřené před koncem přechodného období;
[…]“
20 Článek 126 uvedené dohody, nadepsaný „Přechodné období“, stanoví:
„Stanoví se přechodné období nebo období provádění, které začíná dnem vstupu této dohody v platnost a končí dnem 31. prosince 2020.“
Španělské právo
21 V souladu s čl. 1 odst. 1 Ley 42/1998, sobre derechos de aprovechamiento por turno de bienes inmuebles de uso turístico y normas tributarias (zákon č. 42/1998 o právech dočasného užívání ubytovacího zařízení a daňových pravidlech) ze dne 15. prosince 1998 (BOE č. 300 ze dne 16. prosince 1998, s. 42076) tento zákon upravuje vznik, uplatnění, převod a zánik práva dočasného užívání ubytovacího zařízení, které přiznává jeho držiteli možnost výlučně užívat během konkrétního období každého roku ubytovací zařízení, které lze užívat samostatně, jelikož je opatřeno vlastním východem na veřejnou komunikaci nebo do společné části budovy, jejíž je součástí, a ve kterém se nepřetržitě nachází nábytek vhodný k tomuto účelu, jakož i právo na poskytování doplňujících služeb. Možnost užívat ubytovací zařízení nezahrnuje jeho úpravy nebo změny nábytku. Právo dočasného užívání může být zřízeno jako věcné právo.
22 Podle druhého dodatkového ustanovení tohoto zákona „se na všechny smlouvy týkající se práv na užívání jednoho nebo několika ubytovacích zařízení ve Španělsku v průběhu určené nebo určitelné doby roku vztahují ustanovení tohoto zákona bez ohledu na místo nebo datum jejich uzavření.“
23 Podle čl. 1 odst. 1 Ley 4/2012 de contratos de aprovechamiento por turno de bienes de uso turístico, de adquisición de productos vacacionales de larga duración, de reventa y de intercambio y normas tributarias (zákon č. 4/2012 o smlouvách o dočasném užívání ubytovacího zařízení, smlouvách o dlouhodobých rekreačních produktech, smlouvách o dalším prodeji a výměně a o daňových pravidlech) ze dne 6. července 2012 (BOE č. 162 ze dne 7. července 2012, s. 49192) se smlouvy o uvádění na trh, prodeji a dalším prodeji práva dočasného užívání ubytovacího zařízení, dlouhodobých rekreačních produktů, jakož i smlouvy o výměně řídí ustanoveními tohoto zákona, pokud jsou uzavřené mezi obchodníkem a spotřebitelem.
24 V souladu s článkem 2 zákona č. 4/2012 se smlouvou o dočasném užívání ubytovacího zařízení rozumí smlouva uzavřená na dobu delší než jeden rok, na základě které spotřebitel za úplatu získává právo užívat jedno nebo více ubytovacích zařízení s noclehem na více než jeden časový úsek.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
25 Žalobci v původním řízení jsou britskými spotřebiteli, kteří mají bydliště ve Spojeném království a uzavřeli dne 14. dubna 2008 a 28. června 2010 dvě smlouvy s Diamond Resorts Europe, společností založenou podle anglického práva, která je pobočkou skupiny Diamond Resorts ve Španělsku.
26 Každá z těchto smluv upravovala možnost získat určitý počet bodů umožňujících žalobcům v původním řízení užívat po určitou dobu soubor ubytovacích zařízení v různých evropských zemích, zejména ve Španělsku. Žalobcům v původním řízení nebyla na základě uvedených smluv přidělována konkrétní ubytovací zařízení či konkrétní období každého roku, ale jednalo se spíš o katalog ubytovacích zařízení, o jejichž dostupnost měli požádat předem, aby je mohli v požadovaném období využívat.
27 Žalobci v původním řízení se domáhají toho, aby tyto smlouvy byly prohlášeny za neplatné z důvodu, že nesplňují požadavky stanovené v zákonech č. 42/1998 a č. 4/2012, a to zejména zápis dočasného práva užívat ubytovací zařízení do španělského katastru nemovitostí, konkrétní určení ubytovacích zařízení přidělovaných spotřebitelům, jakož i konkrétní určení doby platnosti smluv. V tomto kontextu mají žalobci v původním řízení za to, že práva nabytá na základě dotčených smluv musí být kvalifikována jako „věcná práva dočasného užívání ubytovacího zařízení“.
28 Žalobci v původním řízení podali rovněž žalobu proti jiným společnostem téže skupiny než Diamond Resorts Europe, jež však neuzavřely smlouvy, o které se jedná v původním řízení.
29 Diamond Resorts Europe tvrdí, že se tyto smlouvy netýkají věcných práv, ale práv závazkových. Má za to, že se uvedené smlouvy řídí anglickým právem, jelikož žalobci v původním řízení jsou státními příslušníky Spojeného království, mají tam obvyklé bydliště a sídlo skupiny společností se nachází rovněž ve Spojeném království.
30 Předkládající soud má za to, že určení rozhodného práva pro dotčené smlouvy závisí na odpovědi na otázku, která ustanovení Římské úmluvy a nařízení Řím I jsou použitelná, a že tato odpověď má dopad na platnost těchto smluv. V tomto ohledu podle španělské právní úpravy použitelné při podpisu těchto smluv, a sice zákona č. 42/1998, zakládají tyto smlouvy věcná práva k nemovitostem a jejich platnost závisí na souboru formálních požadavků, které anglické právo neukládá. Platná španělská právní úprava, a sice zákon č. 4/2012, však obsahuje hlavu II, která byla vyložena v tom smyslu, že tyto smlouvy jsou považovány za smlouvy asociační povahy, a tudíž se na ně vztahují ustanovení této hlavy. Vzhledem k tomu, že formální požadavky stanovené v tomto zákoně jsou menší, byly by tyto smlouvy z jeho hlediska platné.
31 Pokud jde o určení rozhodného práva, jsou podle tohoto soudu možné různé výklady. Vzhledem k tomu, že se jedná o vztah mezi spotřebitelem a obchodníkem, který má pobočku ve Španělsku, dotčená smlouva byla podepsána ve Španělsku a povinnosti stran se týkají nemovitosti ve Španělsku, je třeba uplatnit španělské právo.
32 Dále by podle něj bylo možné analyzovat takovou situaci z hlediska volby práva v souladu s čl. 3 odst. 1 nařízení Řím I vzhledem k tomu, že předem sepsané ujednání, které stanovilo, že se dotčená smlouva řídí anglickým právem, musí být považováno nikoli za ujednání, v němž byl svobodně dán souhlas s použitím tohoto práva, ale za prvek uložený stranou, která vložila toto ujednání do této smlouvy, aby se vyhnula použití španělské právní úpravy, a sice zákona č. 42/1998.
33 Podle Diamond Resorts Europe přitom v souladu s článkem 5 Římské dohody a článkem 6 nařízení Řím I musí mít přednost, pokud jde o vztahy zahrnující spotřebitele, obecná zásada, podle níž se použije právo země, v níž má dotčený spotřebitel obvyklé bydliště. Tvrdí, že rozhodným právem je tedy anglické právo.
34 V tomto kontextu si předkládající soud klade nejdříve otázku, zda nařízení Řím I, které nahradilo Římskou úmluvu konkrétnějšími ustanoveními, může být použito na smlouvy uzavřené před tím, než toto nařízení vstoupilo v platnost, nebo zda zůstává použitelná předchozí právní úprava.
35 Vzhledem k vystoupení Spojeného království z Evropské unie má tento soud dále za to, že je třeba určit, zda jsou ustanovení unijního práva nadále použitelná na státní příslušníky tohoto státu.
36 Konečně uvedený soud nastoluje otázku určení povahy smluvního vztahu, který existuje mezi stranami, a sice otázku, zda jsou dotčená práva věcnými právy, nebo závazkovými právy asociační povahy. Má za to, že by bylo možné kvalifikovat je i jako práva z nájmu nemovitostí, přičemž v tomto případě by článek 4 nařízení Řím I poskytoval dvě možnosti, a sice možnost použít právo země, v níž se nachází dotčená nemovitost nebo možnost použít právo země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, v závislosti na tom, zda je doba trvání nájmu delší, nebo kratší než šest měsíců.
37 Za těchto podmínek se Juzgado de Primera Instancia e Instrucción no 2 de Granadilla de Abona (soud prvního stupně a vyšetřující soud č. 2 v Granadilla deAbona, Španělsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být [Římská úmluva] a [nařízení Řím I] považovány za použitelné na smlouvy, v nichž jsou obě strany státními příslušníky Spojeného království?
V případě kladné odpovědi na první otázku:
2) Musí být [nařízení Řím I] vykládáno tak, že je použitelné na smlouvy uzavřené před jeho vstupem v platnost podle článku 24 uvedeného nařízení? Pokud je odpověď záporná, musí být smlouva o dočasném užívání ubytovacího zařízení prostřednictvím nabývání klubových bodů považována za smlouvu, která spadá do působnosti čl. 4 odst. 3 nebo článku 5 [Římské úmluvy], a to i v případě, že tím, kdo jako rozhodné právo zvolí právo státu odlišného od státu svého obvyklého bydliště, je spotřebitel? A pokud je odpověď taková, že by mohla spadat do působnosti obou, který režim by měl přednost?
3) Nezávisle na odpovědích na druhou otázku musí být smlouva o dočasném užívání ubytovacího zařízení prostřednictvím nabývání klubových bodů považována za smlouvu, jíž se nabývají věcná práva k nemovitostem, nebo závazková práva asociační povahy?
– V případě, že se má pro účely určení rozhodného práva za to, že jsou nabývána věcná práva, které z ustanovení – čl. 4 [odst. 1] písm. c) a čl. 6 odst. 1 [nařízení Řím I] – se uplatní přednostně, a to i v případě, že tím, kdo jako rozhodné právo zvolí právo státu odlišného od státu svého obvyklého bydliště, je spotřebitel?
– V případě, že se má za to, že jsou nabývána závazková práva, musí být považována za práva z nájmu nemovitostí pro účely čl. 4 [odst. 1] písm. c), nebo za poskytování služeb pro účely čl. 4 [odst. 1] písm. b)? A použije se v každém případě přednostně čl. 6 odst. 1, pokud jde o vztah se spotřebiteli nebo uživateli, a to i v případě, že tím, kdo jako rozhodné právo zvolí právo státu odlišného od státu svého obvyklého bydliště, je spotřebitel?
4) Musí být ve všech výše zmíněných případech ustanovení o rozhodném právu obsažená v [Římské úmluvě] a v [nařízení Řím I] vykládána tak, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle níž ‚se na všechny smlouvy týkající se práv na užívání jednoho nebo několika ubytovacích zařízení ve Španělsku v průběhu určené nebo určitelné doby roku vztahují ustanovení tohoto zákona bez ohledu na místo nebo datum jejich uzavření‘?“
K pravomoci Soudního dvora
38 Úvodem je třeba připomenout, že podle článku 1 prvního protokolu má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o výkladu Římské úmluvy.
39 Článek 2 písm. a) tohoto prvního protokolu uvádí taxativní výčet soudů smluvních států, jež mají možnost předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která vyvstane při projednávání věci před nimi a týká se zejména výkladu ustanovení této úmluvy, považují-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení rozsudku. Podle tohoto čl. 2 písm. b) je tato pravomoc přiznána rovněž soudům smluvních států, rozhodují-li jako soudy odvolací.
40 Je přitom nutno konstatovat, že Juzgado de Primera Instancia e Instrucción no 2 de Granadilla de Abona (soud prvního stupně a vyšetřující soud č. 2 v Granadilla de Abona) není uveden v tomto výčtu, který – pokud jde o Španělské království – uvádí výlučně „Tribunal Supremo“ (Nejvyšší soud). Předkládající soud dále jakožto soud prvního stupně ve sporu v původním řízení nerozhoduje v odvolacím řízení ve smyslu uvedeného čl. 2 písm. b).
41 Z toho vyplývá, že podmínky stanovené v článku 2 prvního protokolu nejsou splněny a Soudní dvůr nemá pravomoc se vyjádřit k předběžným otázkám, pokud jde o výklad Římské úmluvy.
42 Soudní dvůr má však nadále pravomoc rozhodnout o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu ustanovení nařízení Řím I uvedených v těchto otázkách, ve vztahu k němuž neexistuje omezení, pokud jde o soudy, které se mohou na Soudní dvůr obrátit.
K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
43 Španělská vláda, přestože zaujala stanovisko ke každé z předběžných otázek položených předkládajícím soudem, úvodem tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná v plném rozsahu z důvodu, že nesplňuje podmínky stanovené v článku 267 SFEU a článku 94 jednacího řádu Soudního dvora vzhledem k tomu, že tento soud neuvedl ujednání smluv, o které se jedná v původním řízení.
44 Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy založené článkem 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a který musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, jež bude vydáno, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Týkají-li se tedy položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 13. ledna 2022, Regione Puglia, C‑110/20, EU:C:2022:5, bod 23 a citovaná judikatura).
45 Odmítnutí rozhodnout o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem ze strany Soudního dvora je možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 13. ledna 2022, Regione Puglia, C‑110/20, EU:C:2022:5, bod 24 a citovaná judikatura).
46 I když v tomto případě žádost o rozhodnutí o předběžné otázce neuvádí konkrétní ujednání smluv, o které se jedná ve věci v původním řízení, a neuvádí přesnou právní kvalifikaci dotčených závazků, nic to nemění na tom, že předkládající soud konkrétně uvedl vztah mezi ustanoveními unijního práva, o jejichž výklad žádá, a sporem, který mu byl předložen, a rovněž vysvětlil, jak vyřešení tohoto sporu závisí na odpovědích Soudního dvora na položené otázky.
47 Kromě toho v souladu s článkem 94 jednacího řádu žádost o rozhodnutí o předběžné otázce obsahuje dostatek skutkových a právních poznatků nejen k tomu, aby zúčastněné strany mohly předložit své vyjádření podle článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie, ale také aby Soudní dvůr mohl užitečně odpovědět na položené otázky.
48 Je tudíž třeba zamítnout námitku nepřípustnosti vznesenou španělskou vládou v rozsahu, v němž se týká žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v plném rozsahu, a prohlásit tuto žádost za přípustnou.
K předběžným otázkám
K první otázce
49 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda ustanovení nařízení Řím I jsou použitelná na smlouvy, v nichž jsou obě strany příslušníky stejného státu, v tomto případě Spojeného království.
50 V tomto ohledu ze znění článku 1 nařízení Řím I vyplývá, že toto nařízení se vztahuje na smluvní závazkové vztahy podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů.
51 Ustanovení tohoto nařízení jsou tedy použitelná na veškeré smluvní vztahy s mezinárodním prvkem, ačkoli článek 1 uvedeného nařízení neobsahuje upřesnění či požadavek týkající se případné souvislosti mezi tímto mezinárodním prvkem a státní příslušností nebo místem bydliště nebo sídla dotčených smluvních stran.
52 Z toho vyplývá, že i když obě strany, které uzavřely smlouvy, o které se jedná v původním řízení, mají stejnou státní příslušnost, mohou tyto smlouvy spadat do působnosti nařízení Řím I, je-li v nich přítomen jeden či více jiných mezinárodních prvků.
53 V tomto případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že uvedené smlouvy, které byly uzavřeny mezi dvěma státními příslušníky Spojeného království a společností založenou podle práva Anglie a Walesu, měly být plněny v různých evropských státech, včetně Španělska.
54 Je třeba kromě toho uvést, že vystoupení Spojeného království z Unie nemá dopad na použití ustanovení nařízení Řím I na spor v původním řízení.
55 Pokud jde o pravidla použitelná během přechodného období upravená v čl. 66 písm. a) a v článku 126 dohody o vystoupení, týkají se věcí projednávaných před soudy a orgány Spojeného království, takže nemají vliv na situaci španělského soudu, kterému byl předložen spor v původním řízení.
56 Z výše uvedeného vyplývá, že ustanovení nařízení Řím I jsou v rámci sporu projednávaného před soudem členského státu použitelná na smlouvy, jejichž obě strany jsou státními příslušníky Spojeného království, pokud obsahují mezinárodní prvek.
Ke druhé a třetí otázce
57 Podstatou druhé a třetí otázky předkládajícího soudu, kterými je třeba se zabývat společně, je které ustanovení nařízení Řím I musí být použito pro určení rozhodného práva pro smlouvy o dočasném užívání ubytovacích zařízení prostřednictvím nabývání klubových bodů.
58 Konkrétně si tento soud přeje zjistit, zda taková smlouva musí být považována za smlouvu o nabývání věcných práv k nemovitostem, což by vedlo k použití čl. 4 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení, nebo za smlouvu o vzniku závazkového právního vztahu, přičemž v tomto případě by byl použitelný čl. 4 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení, nebo čl. 4 odst. 1 písm. b) téhož nařízení v závislosti na tom, zda by smlouva měla být považována za smlouvu, jejímž předmětem je nájem nemovitosti, nebo poskytování služeb.
59 V každém případě si předkládající soud klade otázku, zda – pokud jde o spotřebitelskou smlouvu – je třeba přednostně použít ustanovení čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I a dále otázku stran toho, jaký dopad má to, že dotčený spotřebitel zvolil jiné rozhodné právo, než je právo země, v níž má obvyklé bydliště.
60 Před odpovědí na tyto otázky je třeba upřesnit časovou působnost nařízení Řím I.
61 V tomto ohledu je třeba uvést, že podle článku 28 nařízení Řím I se má toto nařízení použít pouze na smluvní vztahy vzniklé na základě vzájemného souhlasu smluvních stran, který byl projeven ode dne 17. prosince 2009. Unijní normotvůrce totiž vyloučil okamžitou použitelnost nařízení Řím I, v jejímž důsledku by do jeho působnosti spadaly budoucí účinky smluv uzavřených před 17. prosincem 2009 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. října 2016, Nikiforidis, C‑135/15, EU:C:2016:774, body 31 a 33).
62 Z judikatury vyplývá, že použití nařízení Řím I závisí na datu uzavření dotčené smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. března 2021, Obala i lučice, C‑307/19, EU:C:2021:236, bod 56 a citovaná judikatura).
63 Ustanovení nařízení Řím I se tedy použijí výlučně na smlouvy uzavřené od 17. prosince 2009, a nikoli na budoucí účinky smluv uzavřených před tímto datem.
64 Na první smlouvu, o kterou se jedná ve věci v původním řízení a která byla podepsána dne 14. dubna 2008, se tedy časová působnost nařízení Řím I nevztahuje.
65 Výklad ustanovení nařízení Řím I, který Soudní dvůr tudíž podá předkládajícímu soudu v odpověď na otázky položené tímto soudem, se bude týkat jen druhé smlouvy, o kterou se jedná v původním řízení a která byla podepsána dne 28. června 2010 (dále jen „sporná smlouva“).
66 Pokud jde o otázku určení rozhodného práva pro smlouvu o dočasném užívání ubytovacího zařízení prostřednictvím nabývání klubových bodů, je třeba připomenout, že z bodu 6 odůvodnění nařízení Řím I vyplývá, že cílem tohoto nařízení je stanovit v zájmu zlepšení předvídatelnosti výsledku sporů, jistoty ohledně rozhodného práva a volného pohybu soudních rozhodnutí kolizní normy, které určují stejný právní řád bez ohledu na zemi soudu, u kterého byla žaloba podána.
67 Nařízení Řím I tedy v kapitole II stanoví jednotná pravidla, která zakotvují zásadu, podle níž je přednost dána vůli stran, kterým je v článku 3 tohoto nařízení přiznána volnost při výběru rozhodného práva pro smlouvu.
68 V tomto ohledu tento čl. 3 odst. 1 vyžaduje, aby byla volba rozhodného práva vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývala z ustanovení smlouvy nebo okolností případu.
69 Pokud strany nezvolí rozhodné právo, čl. 4 odst. 1 nařízení I stanoví hraniční určovatele podle jednotlivých druhů smluv, k nimž patří i smlouvy uvedené předkládajícím soudem, a sice smlouvy, jejichž předmětem je věcné právo k nemovitosti nebo nájem nemovitosti, nebo smlouvy o poskytování služeb.
70 V tomto případě přitom ze spisu, který má k dispozici Soudní dvůr, vyplývá, že sporná smlouva určuje anglické právo jako rozhodné právo pro tuto smlouvu a že tato smlouva byla uzavřena se spotřebitelem.
71 Podle článku 6 odst. 2 nařízení Řím I platí, že ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a obchodníkem si strany mohou zvolit právo rozhodné pro smlouvu, avšak spotřebitel nesmí být v důsledku této volby zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a která by se jinak použila v případě neexistence volby práva na základě čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení, podle něhož se taková smlouva řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. února 2022, ShareWood Switzerland, C‑595/20, EU:C:2022:86, body 15 a 16).
72 Je dále třeba, aby dotčená smlouva odpovídala podmínkám uvedeným v tomto čl. 6 odst. 1, a sice aby byla uzavřena spotřebitelem za účelem, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, aby obchodník provozoval svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel obvyklé bydliště, nebo aby se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřovala a smlouva spadala do rozsahu této činnosti.
73 V tomto případě platí, že pokud by sporná smlouva splňovala podmínky uvedené v čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, dotčený spotřebitel by v souladu s tímto čl. 6 odst. 2 nemohl být v důsledku volby rozhodného práva stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují imperativní ustanovení práva země, v níž má obvyklé bydliště.
74 Tomu tak přitom není v situaci, o kterou se jedná v původním řízení, neboť zvolené rozhodné právo je právo země, v němž mají dotčení spotřebitelé obvyklé bydliště, a sice anglické právo.
75 Výklad, že se lze odchýlit od kolizních norem stanovených v nařízení Řím I k určení rozhodného práva pro spotřebitelské smlouvy z důvodu, že jiné právo je pro spotřebitele příznivější, by byl nutně významně v rozporu s obecným požadavkem na předvídatelnost práva, a tudíž se zásadou právní jistoty ve smluvních vztazích zahrnujících spotřebitele (obdobně viz rozsudek ze dne 12. září 2013, Schlecker, C‑64/12, EU:C:2013:551, bod 35).
76 Dále vzhledem k tomu, že článek 6 nařízení Řím I má nejen zvláštní, ale také taxativní charakter, nemohou být kolizní normy stanovené v tomto článku změněny nebo doplněny jinými kolizními normami uvedenými v témže nařízení, ledaže zvláštní ustanovení obsažené v uvedeném článku na ně výslovně odkazuje (obdobně viz rozsudek ze dne 20. října 2022, ROI Land Investments, C‑604/20, EU:C:2022:807, body 40 a 41).
77 Z výše uvedeného vyplývá, že na druhou a třetí předběžnou otázku je třeba odpovědět takto:
– článek 6 odst. 2 nařízení Řím I musí být vykládán v tom smyslu, že pokud spotřebitelská smlouva splňuje podmínky uvedené v tomto čl. 6 odst. 1, mohou si strany této smlouvy v souladu s článkem 3 tohoto nařízení zvolit rozhodné právo pro uvedenou smlouvu, avšak dotčený spotřebitel nesmí být v důsledku této volby zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit a jež by se jinak použila v případě neexistence volby práva na základě čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení, které stanoví, že taková smlouva se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště;
– vzhledem k tomu, že tentýž čl. 6 odst. 2 má imperativní a taxativní povahu, nelze se od tohoto ustanovení odchýlit ve prospěch právních předpisů, které jsou údajně pro spotřebitele příznivější.
Ke čtvrté otázce
78 Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být unijní právo vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, podle nichž se na všechny smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení vztahují ustanovení těchto právních předpisů bez ohledu na volbu stran, co se týče rozhodného práva pro dotčenou smlouvu.
79 Podobně jako většina účastníků řízení, kteří předložili písemné vyjádření ve věci v původním řízení, je třeba připomenout, že podle článku 9 nařízení Řím I tímto nařízením není dotčeno použití imperativních ustanovení práva země soudu, jejichž dodržování je pro stát při ochraně jeho veřejných zájmů, jako např. jeho politického, společenského a hospodářského uspořádání, zásadní do té míry, že se vyžaduje jejich použití na jakoukoli situaci, která spadá do jejich oblasti působnosti, bez ohledu na právo, které by se jinak na smlouvu podle tohoto nařízení použilo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. října 2013, Unamar, C‑184/12, EU:C:2013:663, bod 48).
80 Aniž se předkládající soud dovolává tohoto článku 9, v rámci čtvrté otázky se omezuje na citování výňatku z druhého dodatkového ustanovení zákona č. 42/1998, podle něhož všechny smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení ve Španělsku musí podléhat tomuto zákonu, avšak neodkazuje na znění zákona č. 4/2012, který dle všeho stanoví méně závazná ustanovení týkající se takového užívání a – jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí – jehož použitelnost tento soud rovněž nevylučuje.
81 Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí neuvádí přesné znění relevantních ustanovení dotčených vnitrostátních právních předpisů ani náznak vysvětlení procesních aspektů povinností uložených těmito právními předpisy nebo výjimečných okolností, které by odůvodňovaly zohlednění veřejného zájmu, který by tato ustanovení měla chránit, nemůže se Soudní dvůr seznámit s důvody, které vedly předkládající soud k tomu, aby si kladl otázku ohledně slučitelnosti uvedených právních předpisů s unijním právem.
82 Za těchto podmínek a vzhledem k tomu, že čtvrtá otázka nesplňuje požadavky článku 94 jednacího řádu, nemůže Soudní dvůr poskytnout předkládajícímu soudu užitečnou odpověď na tuto otázku. Z toho vyplývá, že otázku je třeba prohlásit za nepřípustnou.
K nákladům řízení
83 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto:
1) Ustanovení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) jsou v rámci sporu projednávaného před soudem členského státu použitelná na smlouvy, jejichž obě strany jsou státními příslušníky Spojeného království, pokud obsahují mezinárodní prvek.
2) Článek 6 odst. 2 nařízení č. 593/2008
musí být vykládán v tom smyslu, že
– pokud spotřebitelská smlouva splňuje podmínky uvedené v tomto čl. 6 odst. 1, mohou si strany této smlouvy v souladu s článkem 3 tohoto nařízení zvolit rozhodné právo pro uvedenou smlouvu, avšak spotřebitel nesmí být v důsledku této volby zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit a jež by se jinak použila v případě neexistence volby práva na základě čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení, podle něhož se taková smlouva řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště;
– vzhledem k tomu, že tentýž čl. 6 odst. 2 má imperativní a taxativní povahu, nelze se od tohoto ustanovení odchýlit ve prospěch právních předpisů, které jsou údajně pro spotřebitele příznivější.
Podpisy